Štítek: Ideologie

„Pléthokracie“ V. Bělohradského I.

Aneb povstání částí proti celku

Josef Poláček

Tento text bude kritickou recenzí knihy V. Bělohradského „Čas pléthokracie“, s podtitulkem „Když části jsou větší než celky a světový duch spadl z koně“. Recenzi této publikace svého času už napsal Ondřej Slačálek (Salon, 13. říjen 2022); ovšem on se zabýval spíše jen politickými respektive politologickými souvislostmi tézí V. Bělohradského, zatímco zde se mají do centra pozornosti dostat především principiální filozofická východiska.

Tato recenze bude sestávat ze dvou částí. V prvé budou předestřeny základní myšlenky vyslovené v „Pléthokracii“; ve druhé pak budou tyto myšlenky kriticky přezkoumány s ohledem na jejich odůvodněnost.

I. Základní téze V. Bělohradského; pléthokracie proti demokracii

Co se samotné reprodukce myšlenkových konceptů V. Bělohradského týče, zde musí recenzent přiznat, že se v tomto ohledu potýkal s nemalými potížemi, a to ve dvojím ohledu: za prvé značná nejasnost ohledně základních ideových pozic autora publikace, a za druhé obtíže se samotným výkladem textů. Co se ideových postojů V. Bělohradského týče, pak ty se ukazují být velice obtížně uchopitelnými; vždy když se zazdá že je jejich nositele možno zařadit do určité kategorie, on učiní nečekaný obrat který tuto názorovou fixaci vzápětí zpochybní. Autor recenze V. Bělohradského vždy považoval za zastánce a propagátora liberalismu; a obdobně je charakterizován i v české Wikipedii. Ovšem – jak se s tímto ideovým zařazením snáší, když autor knihy v ní (bez vlastního protestu) uvádí citát, kde je liberalismus zařazen do výčtu řady ideologií?! Přitom ideologie jsou právě tím, proti čemu V. Bělohradský trvale a zásadně bojuje. A ještě pregnantněji: Bělohradský při své kritice současných vládnoucích poměrů dokonce zásadním způsobem zpochybňuje nedotknutelnost soukromého vlastnictví – tento posvátný princip liberalismu! (Právě toto radikální zpochybnění je ostatně snad nejsilnější pasáží celé knihy.) A sám politický systém liberální demokracie charakterizuje jako vládu hodnot prosazených oligarchiemi tradičních politických stran! Ukazuje se tedy, že určit ideové pozice V. Bělohradského jenom prostřednictvím liberalismu by bylo příliš zjednodušující, zkracující.

Jaká jsou ale tedy jeho skutečná názorová zakotvení, z jejichž perspektivy on pak zásadní kritice podrobuje struktury současného světa, současné moci? – Podle názoru recenzenta je u něj možno detekovat tyto tři zásadní ideové pozice: 1. radikální humanismus; 2. radikální demokratismus; 3. radikální liberalismus. Přičemž tato liberální složka je vlastně jakýsi pra-liberalismus; tedy ryzí liberální idea ještě předtím nežli byla deformována fixací moci politických partají, byrokratických aparátů a nadnárodních koncernů a institucí. Tento ideový purismus V. Bělohradského nemálo připomíná protestantsko-reformní hnutí v křesťanství, která – znechucena zkostnatělostí a mocenskými hierarchiemi oficiální církve – se také snažila či snaží obnovit původního, ryzího ducha evangelií a raného křesťanství. Přičemž tato tři základní ideová východiska jsou u V. Bělohradského někdy v souladu, ale někdy se také dostanou do vzájemného konfliktu; pak ale pravidelně vítězí ideologie liberalismu, tedy základní princip bezpodmínečné autonomie nezávislého subjektu. Typickým příkladem takovéhoto střetu je otázka tzv. „lidských práv“; Bělohradský je daleko spíše ochoten tolerovat diktátorské režimy ve státech jako je Čína nežli jejich kritiku ze strany Západu, jenom proto aby nebyla nějakým způsobem narušena jejich „kulturní autonomie“. (Mimochodem: je naprosto pozitivním momentem že V. Bělohradský dokáže prohlédnout skrytý ideologický charakter projektu lidských práv; ale vzápětí sleduje falešnou stopu, tím že příčinu této ideologizace spatřuje v jejich – možném – zneužití ve prospěch západního hegemonismu, místo aby ji objevil v nich samých, v jejich zužujícím a formalistickém pojetí.)

Druhá klíčová potíž recepce textů V. Bělohradského vyplývá z jejich vlastní výkladové a argumentační struktury: autor publikace sice velice důkladně mapuje všechny relevantní politické a společenské fenomény, struktury, instituty současného světa; ale v těchto podrobných a detailních líčeních jako by chyběl nějaký pevný ústřední „archimédovský bod“, s jehož pomocí by tuto mapu světa bylo možno uchopit, centrovat, ujasnit si kterým směrem toto putování a hledání vlastně má vést. Až ke konci knihy její autor do jisté míry odkrývá karty; nicméně zda je už jenom tím nalezen hledaný středobod, zůstává velmi nejisté.

Tolik tedy úvodem; nyní k samotným myšlenkám a tézím V. Bělohradského. Mnohé bylo naznačeno už v úvodu: on je radikálním kritikem všech odcizených, odosobněných politických, mocenských, ekonomických struktur tohoto světa. Tyto struktury, jakkoli se ve svých ideologických obrazech prezentují jako svobodné a demokratické, se ve skutečnosti naprosto vzdálily skutečnému, pravému člověku-občanu, s jeho konkrétní, osobní životní zkušeností, s jeho vlastní životní a občanskou kompetencí. Bělohradský proto zavrhuje samotný princip politické reprezentace, kdy anonymní masa lidu je prostřednictvím volebních uren daleko spíše izolována od svého práva být originálním tvůrcem státní vůle, nežli aby tuto svou vůli mohla naplnit. Je to právě tento důvod, proč Bělohradský kritizuje, respektive zavrhuje v současné době naprosto dominantní systém liberální demokracie: ta podle jeho přesvědčení už dávno neplní svůj původní účel, fakticky není ani liberální, ale ani vůbec pravou demokracií!

Z této fundamentální kritiky současného politického uspořádání pak logicky vyplývá vlastní Bělohradského koncept, návrh na řešení této krize principu politické reprezentace: od odcizených, zbyrokratizovaných a zideologizovaných státních, technokratických a partajních aparátů se má těžiště tvorby společensko-politických aktivit přesunout zpět ke svému autentickému počátku a východisku. Ne však k jakémusi „pravému lidu“ (tento pojem je pro Bělohradského principiálně falešný, zideologizovaný), nýbrž k samotnému člověku, respektive k volným sdružením aktivních jednotlivců, s jejich konkrétní, lokální životní zkušeností. Centrálním subjektem a aktérem politického dění se má stát „argumentující obec“, která se při formulaci společných cílů emancipovala od jakékoli ideologie, a namísto toho se drží striktně racionálního způsobu argumentace. Na místo – odosobněné a deformované – institucionalizované demokracie má nastoupit pléthokracie – tedy vláda ideologicky nevázaných „tekutých“ seskupení jednotlivých občanů, kteří budou v těchto ad-hoc sdruženích vytvářet „kritická množství“, mající potenciál být účinnou opozicí vůči oněm odcizeným strukturám současné moci. Tato „tekutá“ uskupení se mají formovat prostřednictvím internetových platforem, za určitým konkrétním cílem; ale po jeho dosažení se mají opět rozpadat na své výchozí elementy, tedy jednotlivé občany.

Přičemž naprosto centrální cíl a smysl těchto spontánních občanských aktivit Bělohradský spatřuje v boji proti hyperobjektům, proti externalitám zasahujícím brutální devastující silou do našeho přirozeného života; takovým klasickým hyperobjektem je především hrozící klimatický kolaps.

Tolik tedy v krátkosti základní rysy Bělohradského kritiky současného světa, jakož i jeho vlastní vize možné nápravy. Recenzent zde musí poznamenat: v daném smyslu – až na několik dílčích momentů – sdílí s autorem publikace víceméně naprosto jeho názory, to jest především jeho fundamentální kritiku odosobněných mocenských struktur a ideologických clon současného světa. A to sice – budiž ještě jednou výslovně zdůrazněno – toho světa, který o sobě stále ještě tvrdí že je „naprosto svobodný“ a „naprosto demokratický“. Dokázat prohlédnout, že ve skutečnosti se u této rétoriky jedná pouze o ideologickou kamufláž, není vůbec snadné; a že se k takto kritické distanci dokázal propracovat někdo kdo sám původně vyšel „ze struktur“, a v každém případě je stále ještě součástí přinejmenším akademického establishmentu, je počin který zasluhuje respekt a uznání.

Chtělo by se tedy Václavu Bělohradskému vlastně ve všem přisvědčit, a připojit se k jeho boji za návrat „vlády věcí tvých“ zpět do rukou samotného konkrétního, rozumně a odpovědně jednajícího občana. Jenže bohužel – v celém tomto konceptu „pléthokracie“ se skrývá celá řada nemálo problematických momentů; jejich kritické přehodnocení bude předmětem druhé části této recenze.

(Pokračování)

Naše hledání a naše -ismy

Ve svém textu „Jak poznávat pravdu?“ jsem uvedl příklad několika českých umělců, kteří ve svém exilu v Paříži odmítli podřídit se tomu či onomu právě platnému či módnímu uměleckému kánonu, tedy tomu či onomu -ismu, a svou cestu k uměleckému vyjádření hledali na základě vlastní zkušenosti. Na základě vlastního hledání, bezprostředního, důkladného a poctivého ohledávání, „ohmatávání“ věcí, až je poznali v jejich vlastním bytí, ze všech jejich stran. V uvedeném článku bylo také řečeno, že je to právě tento nezaujatý (to jest: žádné platné doktríně nepoplatný) poctivý přístup vlastního hledání, který je základem jakékoli cesty ke skutečné pravdě.

Jako jasný závěr z oněch úvah by se tedy musel jevit ten postoj, kdy se definitivně skoncuje se všemi těmi ideologickými a doktrinářskými -ismy, a na jejich místo se postaví toto nepředpojaté vlastní zkoumání pravdy věcí. Jenže – nedá se nic dělat, ale i tady je vlastní skutečnost složitější. Zůstaňme napřed u umění. V malířském umění byl zřejmě tím úplně prvním vyhraněným -ismem impresionismus; pod jehož praporem tvůrci kteří se mu upsali opustili dosavadní, klasický způsob malířství, kdy okolní svět byl zachycován a reprodukován víceméně přesně tak, jak ho spatřovaly lidské oči. Tedy oči víceméně každého člověka, ať už umělecky nadaného či nenadaného.

Ti první impresionisté ale náhle začali svět vidět zcela jinak. Začali v něm objevovat jeho skryté dimenze, které oči běžných lidí spatřit nedokázaly. My se asi stěží dozvíme, co se to tehdy vlastně pohnulo v myslích, v nevědomí, v intuici těch prvních tvůrců, kteří odmítli dosavadní konvenční vidění světa, a začali na něj hledět zcela novým způsobem. Dost možná by to zcela přesně nedokázali vysvětlit ani oni sami. Oni jenom věděli: poté co tento nový svět už jednou spatřili, tak už nemohou jinak. Už nemohou malovat postaru, ten starý klasický svět – protože z jejich hlediska by tím setrváváním na zděděných konvencích zrazovali pravdu. Uměleckou pravdu. Oni pociťovali naprostou vnitřní jistotu, že je to právě to jejich nové vidění skutečnosti, které je mnohem pravdivější, které jde mnohem blíže k podstatě věcí, nežli klasická předmětná malba, pasivně setrvávající na vnější podobě viděného. Tato jejich vnitřní jistota nové, vyšší pravdy byla natolik silná, že se pro toto své přesvědčení vydali do boje prakticky proti celému tehdejšímu uměleckému světu. Namísto obdivu a slávy sklízeli dlouhá léta jenom posměch a pohrdání. Van Gogh – jeden z největších malířských géniů všech dob – za celý svůj život dokázal prodat jenom jeden jediný svůj obraz.

A později expresionismus, kubismus, konstruktivismus, dadaismus, a tak dále a tak dále: ano, všech těch různých -ismů se časem vynořila celá plejáda, a nemálo z nich jsou bezpochyby už jenom projevy laciného a svévolného uměleckého exhibicionismu; ale přes to všechno to byly právě tyto -ismy, které znovu a znovu svým specifickým pohledem odkrývaly nové, do té doby netušené a neviděné skryté vrstvy žité skutečnosti. Nebýt těchto smělých a inovativních -ismů, tak by snad dodnes existovaly jenom dvě sorty malířů: krajináři a portrétisté.

O uměleckém přínosu všech těchto -ismů nemůže být, alespoň v oblasti umění, dnes už sebemenší pochybnosti. Tato skutečnost teď ale před nás staví určitý problém v naší vlastní argumentaci. Na straně jedné jsme přece tvrdili, že rozhodujícím krokem k (umělecké) pravdě je právě nutnost oprostit se od všech těchto -ismů, od jejich kánonů, od jejich zavedených metod a tvůrčích stereotypů, a místo toho začít „ohmatávat“ předměty tohoto světa, znovu a znovu hledat jejich vlastní pravdu. A teď se nám najednou ukazuje pravý opak: totiž že to byly právě tyto -ismy, které byly naprosto nepostradatelným impulsem veškerého moderního uměleckého malířství. Kde, na které straně je teď tedy vlastně pravda? Nebo přinejmenším více pravdy?

Tak především: obě strany není možno stavět takto proti sobě. A daleko spíše naopak: jedna podmiňuje – nebo snad spíše koriguje – tu druhou. A i ti první impresionisté svůj revoluční počin podnikli právě proto, že důkladněji, že poctivěji nežli všichni ostatní zkoumali skutečnost kolem sebe. Že to byli právě oni, kdo tuto živoucí skutečnost ohmatali ze všech jejích stran; a proto právě oni jako první objevili ty stránky této skutečnosti, které těm kdo se drželi zavedených konvencí zůstaly skryté, nepoznané. A i ti naši pařížští umělci, kteří odmítli diktát všech možných -ismů a začali věci zkoumat z nich samých – tak ve skutečnosti i oni nakonec stavěli na tom, co už předtím tyto -ismy v oblasti umění vybudovaly a prosadily. Jenom na základě těchto smělých výbojů minulosti oni teď mohli sice s novou pokorou, ale v jejich tradici nadále zkoumat a odhalovat skrytá sdělení předmětů našeho světa.

Na straně druhé ovšem bylo řečeno i to, že postupem času se mnohé z oněch -ismů staly pouhou prázdnou exhibicionistickou pózou. Kde se rozhodujícím momentem stala křečovitá snaha o originalitu za každou cenu, ale to co zde chybělo to byla právě ta zcela primární umělecká poctivost. Ve svém souhrnu je tedy možno zopakovat: tvůrčí invenci uměleckých -ismů není možno stavět do protikladu s fundamentální uměleckou poctivostí nepředpojatého zkoumání, „ohmatávání“ předmětů našeho světa, našeho bytí a žití. Jenom na základě takto poctivého zkoumání je možno objevovat nové dimenze skutečnosti; ale toto smělé objevitelství na straně druhé musí mít jako svůj korektiv vždy přítomnu tuto fundamentální tvůrčí poctivost.

*********************************************************

K takovému výsledku jsme tedy dospěli na poli umění. Ale jak teď v našem vlastním světě, v našem vlastním životě, v našem vlastním hledání životních pravd? Je to teď dobře nebo špatně, když své životní přesvědčení spojíme s tím či oním výkladovým pojetím, tedy fakticky s tím či oním -ismem?… I tady asi nakonec bude platit něco velice podobného, jako v umění. Ano, ty -ismy bývají často zatracovány jako pouhé ideologie, tedy řečeno s Marxem jako „falešné vědomí“. Ale – nebýt těchto ideologií, pak bychom stále ještě žili v sice snad přirozeném, ale myšlenkově nijak nereflektovaném světě. Byly to – stejně jako v umění – tyto „-ismy“, které nám umožnily vůbec poznat nové, do té doby skryté dimenze (a zároveň možnosti) tohoto světa i našeho vlastního žití. Nebýt například právě marxismu, dodnes bychom neměli k dispozici vůbec žádný pojmový aparát k tomu, abychom popsali struktury a odcizený charakter kapitalismu.

Na druhé straně ale i v oblasti politických a ideových -ismů platí (a vlastně ještě mnohem více nežli v oblasti umění) to, že tyto -ismy vrhají na skutečnost vždy jenom velice jednostranné světlo. Sice světlo pronikavé; ale fixující pohled jenom z jedné jediné strany. A proto i tady zůstává v platnosti ona výchozí poučka: že pokud opravdu chceme poznat vlastní pravdu tohoto světa, tak že na něj musíme dokázat hledat bez předpojatosti ze všech jeho stran.

I v oblasti společenských, světonázorových teorií a idejí platí, že ke skutečné pravdě se můžeme přiblížit jenom prostřednictvím neustálé vzájemné souhry obou aspektů: na straně jedné inovativních, smělých a revolučních -ismů, ale na straně druhé uvážlivého, důkladného, poctivého a nepředpojatého zkoumání skutečnosti ze všech jejích různých stran a úhlů.