Jak poznávat pravdu?

V průběhu diskusí byla položena otázka po tom, zda je pojem zla absolutní anebo relativní. Tedy zda to, co se jako „zlo“ jeví jednomu, se někomu druhému může jevit jako dobro. A to sice z legitimních důvodů. Takto položená otázka velice úzce souvisí s otázkou po pravdě; neboť tvrzení „toto je zlo“ samozřejmě musí být nutně přezkoumáno na to, zda je to tvrzení pravdivé či nikoli. Jako první krok – nežli se začneme zabývat samotnou otázkou po absolutním či relativním charakteru zla – si tedy musíme ujasnit, jakým způsobem vůbec můžeme poznávat pravdu.

Samozřejmě, mohlo by se napřed zdát, že jsme si touto změnou tématu příliš nepomohli. Či dokonce: že jsme se tím dostali z deště pod okap. Protože jestliže už sama otázka po objektivním charakteru zla je velice problematická, pak otázka po objektivitě či subjektivitě pravdy se jeví být už zcela neřešitelná. Dalo by se téměř říci: kolik lidí na této planetě, tolik různých pravd. Felipe Fernández-Armesto ve své knize „Pravda“ s podtitulem „Dějiny. Nepřátelé. Šance“ při svém zkoumání na dané téma popsal skoro tři sta stran; aby na samém konci tohoto hledání spíše jenom jako mravní apel vyjádřil přesvědčení, že přece lidská řeč nemůže být principiálně natolik vzdálená od objektivní reality, aby nám o této realitě nedávala určité objektivní poznání. Jinak řečeno: ani po velmi důkladných rešerších v celé kulturní historii lidstva není možno nalézt naprosto nic, o čem by bylo možno s naprostou (či alespoň dostatečnou) jistotou prohlásit, že je to nezpochybnitelné kritérium pravdivosti.

Zdálo by se tedy, že všechno skutečně směřuje nakonec k naprostému relativismu, který je tak charakteristický pro současnou dobu: „pravda“ je to, co za ni kdo prohlásí. A i když je to třeba zjevná lež, pak naprosto postačí ji prohlásit prostě za „alternativní pravdu“ – a je hotovo. „Pravda“ tu už vůbec není pojímána ve smyslu souhlasu něčího výroku s objektivní realitou – nýbrž jenom jako čistě subjektivní výklad, který nepodléhá žádnému objektivnímu přezkoumání. A kdy si tedy každý může naprosto volně tvrdit cokoli, aniž by riskoval že mu bude dokázána nepravda, respektive přímo lež.

Nutno podotknout: i takový velikán evropského myšlení jako byl Platón měl krajní potíže s tím, když se snažil rehabilitovat pojem objektivní pravdy oproti relativismu sofistů. Antičtí sofisté a dnešní postmodernisté jsou skutečně fakticky ta samá sorta lidí: jejich zájmem není objektivní pravda, nýbrž to jediné co pro ně platí je úspěch u publika. Schopnost přesvědčit své posluchače. A to sice jakýmkoli způsobem, třeba i přímou argumentační manipulací. A jak řečeno i sám Platón měl – přes všechnu složitost a myšlenkovou vycizelovanost svých vývodů – krajní potíže s tím, aby dokázal přesvědčivě obhájit své přesvědčení o existenci objektivní pravdy. Platón si ve svém boji proti sofistům nakonec musel vypomoci jenom určitou analogií, převzatou z malířství: sofisté podle něj ve svém způsobu argumentace nevytvářejí „rovnoobraz“, pravý obraz skutečnosti – nýbrž obraz klamavý, falešný. Ale ani sám Platón nemůže předložit žádné jasné kritérium pro rozlišení mezi obrazem pravým a falešným.

Je tedy jednou provždy všechno ztraceno? Není tu definitivně naprosto nic, čím by bylo možno odlišit pravé od falešného, pravdivé od nepravdivého? – Zůstaňme na poli umění; třeba tu přece jenom objevíme alespoň nějaký záchytný bod. Někdy v osmdesátých létech minulého století v jednom exilovém časopise vyšel článek o několika českých emigrovavších umělcích žijících v Paříži. Připomeňme si: tehdejší doba byla ještě přímo prosáklá ideologií, všemi těmi marxismy-leninismy na straně druhé, a stejně tak jako ideologický klacek používanými demokratismy a liberalismy na straně druhé. Ani v umění ještě nepropukla plně době postmodernistická, relativistická; a především právě u těch umělců kteří odešli do exilu stále ještě přežívaly vzpomínky na povinný kánon „socialistického realismu“. V oné exilové publikaci jakožto charakteristika současného způsobu tvorby těchto umělců pak stála věta, že oni „byli už přesyceni všemi možnými „-ismy“, a že svou vlastní tvorbu postavili v prvé řadě na důkladném ohmatání předmětu, který se chystali umělecky ztvárnit.

Zapamatujme si dobře tento pojem: „ohmatat“. To v daném kontextu neznamená nic jiného – a především: nic méně – nežli to, že se daný tvůrce ke svému předmětu postaví nezaujatě. Že ho apriori nevměstnává jenom do zúžené perspektivy toho či onoho -ismu, tedy toho či onoho vidění. Které z něj vytrhává jenom určité aspekty, a přitom potlačuje všechny ostatní. Toto „ohmatání“ znamená to, že tvůrce nenutí předmětu svou vlastní ideovou či tvůrčí předpojatost – nýbrž naopak, že on se v prvé řadě nechává vést svým předmětem. Hledí na něj ze všech jeho stran, otáčí jím sem a tam, zjišťuje co všechno mu tento předmět sám o sobě chce sdělit. A teprve poté co si tímto „ohmatáváním“ přisvojil veškerou sdělnost samotného předmětu, teprve potom přechází ke svému vlastnímu tvůrčímu počinu, aby vlastní bytí předmětu ztvárnil ve specifické umělecké podobě.

Pro zajímavost: jestliže tu bylo řečeno že tito umělci si předmět své tvorby „osahávali ze všech stran“, pak Platónův Sokrates v dialogu „Politeia“ stejně tak svému protějšku v diskusi sděluje, že pokud se chceme přiblížit nalezení skutečné pravdy, tak že na daný předmět musíme hledět – ze všech jeho stran! A jestliže tu byla řeč o tom, že ti zmínění umělci na sebe napřed nechali působit vlastní sdělnost předmětu – pak Platón v dialogu „Sofisté“ postuluje, že – na rozdíl od sofistů kteří se zabývají pouhým zdáním věcí – při hledání skutečné pravdy je nutno vycházet z vlastního bytí věcí, z toho jaké tyto věci jsou „samy o sobě“.

Můžeme tedy konstatovat: jak je na straně jedné opravdu sotva možné nalézt a vytyčit nějaké absolutně jasné a provždy platné kritérium pravdy, pak na straně druhé tomu není tak, že všechno nalézání pravdy by spadalo jenom do výlučné libovůle toho či onoho subjektu. Naše výroky, naše tvrzení o tom, co je či co není pravdivé, jsou nakonec vždy výroky o něčem; tedy o něčem, co zde existuje objektivně, samo o sobě. A ono se nakonec vždycky dá velice spolehlivě poznat, zda jsme se při našem poznávání daného předmětu, jakož i při našich soudech o něm nechali vést jeho vlastní jsoucností, jeho vlastní skutečností – anebo zda jsme ho násilně přinutili přizpůsobit se našim vlastním předpojatostem, našim vlastním apriorním přesvědčením, našim vlastním -ismům.

31 komentářů u „Jak poznávat pravdu?“

  1. Poznámka: původně jsem tento text chtěl koncipovat poněkud jinak. Ty -ismy, které se v něm vyskytují, jsem chtěl osvětlit ještě z jejich druhé strany. Ale – zcela v rozporu s mými původními předpoklady, kdy jsem očekával že chystaný textu bude velmi krátký, se tento rozrostl do takové délky, že jsem k němu tento druhý díl o oněch -ismech už nakonec nepřipojil. Nejsem si v tuto chvíli sám jistý, jestli ho zpracuji dodatečně jako samostatný text, anebo jenom jako komentář k tomuto textu. Ale v každém případě v tuto chvíli může být upozorněno na to, že celá záležitost má ještě jeden další aspekt.

  2. Poznávat pravdu by mělo znamenat poznávat věci takové, jaké skutečně jsou. To předpokládá, že jsme schopni je vidět takové, jaké skutečně jsou. Platón si myslel, že důležité je být nezaujatý. Papež Řehoř Veliký si myslel, že důležité je být pokorný. Čtu opět z knížky A. Gruna: „Pyšný člověk není kvůli své nadutosti schopný poznávat skutečnost takovou, jaká je. Pyšný nepoznává pravdu, svět ani sebe samého. Aby se dokázal prosadit ve světě takovém jaký je, musí se vůči němu obrnit.“
    Pro poznávání pravdy je důležité znát především pravdu o sobě. Kdo si o sobě udržuje iluze, ten nakonec obelhává sám sebe a pravdu nemůže poznat.

  3. Spíše nežli „být nezaujatý“ by Platón asi prohlásil, že rozhodující je „být zaujatý pro pravdu“. Ovšem – pro pravdu celou, pro pravdu samotnou; a nikoli pouze pro pravdu povrchní, zdánlivou, dílčí.

    Ovšem: zásadní problém je právě v tom, jak rozpoznat, kdy jsme se dobrali oné „celé pravdy“. Lidská omezenost spočívá právě v tom, že omezený člověk nikdy nepozná, že jeho pravda je jenom omezená. Tohle dokáže rozpoznat jenom ten, kdo danou věc „ohmatal ze všech jejích stran“, kdo má tedy komplexnější poznání než ten prvně jmenovaný. Je to asi tak něco jako hra v šachy: začátečník, špatný hráč nemá vůbec ponětí o tom, jak komplexní je to hra, spoléhá se jenom na bezprostřední účinek svých silových figur. Zatímco vyspělý hráč na první pohled pozná, jaké jeho neznalý soupeř dělá taktické chyby, a dokáže ho doslova „vyšachovat“.

    Je to tedy vždycky krajně obtížné, tomu méně znalému ukázat a dokázat omezenost jeho vlastní pravdy. Bohužel v životě to není tak jednoduché jako při hře v šachy, kdy se ta omezenost poznání nakonec jednoznačně projeví vlastní porážkou. Ale – naprosto zásadním kritériem je právě ta zcela zásadní ochota a připravenost, hledět na danou věc z jejích r ů z n ý c h stran a aspektů.

    Protože právě tohle se v naprosté většině případů dá rozpoznat naprosto spolehlivě: když někdo chce vidět jenom jednu jedinou stránku dané věci, na tuto jednu stránku se naprosto fixuje, a nechce vidět a uznat naprosto nic jiného.

  4. Pravdu má ten, kdo má více kapitálu 🙂 Ten si může koupit lepší právníky, úředníky, policisty, politiky, soudní znalce, novináře atd. 🙂 Také má pravdu ten, kdo má více moci, to jest sociálního kapitálu. Zkrátka kdo dokáže zpracovat více lidí, kteří mu buď věří nebo jsou na něm nějak závislí. Obojí se při tom nějak prolíná, ale to druhé je myslím o něco důležitější, proto je také naděje, že se občas podaří změnit něco k lepšímu. Řekl bych, že málokdy má pravdu ten, kdo prostě jen „má pravdu“

  5. Jo a má to ještě jeden pochopitelný háček, ta finanční moc, moc klasického kapitálu je mnohem trvalejší (a skrytější), a i proto je změna poměrů tak těžká.

  6. Tak vážení, tohle jste ale postavili úplně na hlavu. Tady byla řeč o tom, jak se dobrat skutečné, objektivní pravdy; ale vy jste to převrátili v to, kdo dokáže svou „pravdu“ prosadit v obecném mínění.

    K tomu „vyšachování“: jasně jsem napsal, že na r o z d í l od šachů nemáme v oblasti hledání skutečné pravdy žádnou možnost, jak dokázat vyšší, kvalitnější, komplexnější pravdu oproti pravdě (znalosti) pouze dílčí. Ten lepší šachista (tedy ten s vyšší mírou poznání) to samozřejmě pozná hned; a to platí i mimo šachovnici. Jenže mimo šachovnici je problém s tím, že tam o tom co má či co nemá platit jako „pravda“ rozhoduje obecné publikum, které v naprosté většině nemá o nic vyšší či kvalitnější poznání pravdy, nežli ten špatný hráč. Takže špatný hráč to nakonec vždycky vyhraje před svým publikem, které se v jeho „pravdě“ pozná, které se s ní ztotožní.

    ————————–

    Co se pak týče té finanční a jiné moci – to je jenom specifický případ toho co bylo řečeno více. Totiž moc – ta je principiálně vždy omezená. Je omezená ve svém pohledu. Protože nakonec hledí právě jenom na udržení své vlastní moci. Kapitál, finance apod. – v zásadě totéž, jejich pohled je krajně omezený, hledí jenom také na prosazení svého vlastního zájmu.

    Jestliže jsme si „pravdu“ – tedy skutečnou pravdu – vymezili jako něco, co je v sobě samém komplexní, tedy co v sobě integruje celou řadu různých aspektů, různých stránek pohledu – pak jak moc, tak i kapitál jsou s tímto požadavkem komplexity, mnohostrannosti pohledu v zásadním rozporu. Proto je opravdu tak těžké, až skoro nemožné skutečnou pravdu nalézat a prosazovat tam, kde vládne moc, a kde vládne kapitál.

  7. DEMOKRACIE A PRAVDA

    V této souvislosti se ovšem vynořuje ještě jedno velice zajímavé téma: v jakém vzájemném poměru k sobě stojí vlastně pravda a politická demokracie?

    Zopakujme si ještě jednou: cesta ke skutečné pravdě, k pravému jádru věcí počíná ochotou si danou věc či téma „ohmatat ze všech stran“, prozkoumat ze všech různých aspektů. Je nepochybné, že diktatura je naprostým opakem tohoto hledání pravdy; diktatura všechno zužuje jenom na svou vlastní „pravdu“, jenom na svou ideologii. Jak je tomu ale v demokracii? S jejím takzvaným „demokratickým pluralismem“? Ten už přece sám svým názvem naznačuje, že respektuje, že vidí tuto mnohost; znamená tedy politická demokracie ten vytoužený stav poctivého a odpovědného hledání pravdy?

    Ano, v politické (liberální) demokracii samozřejmě existuje celá řada různých názorů a přesvědčení. Jenže: ty tady existují jenom vedle sebe, bez ladu a skladu. Respektive: proti sobě. Není tu ale nic, co by tyto jednotlivé názory, jednotlivé pohledy, jednotlivé aspekty dokázalo spojit v jedno jediné komplexní poznání, tedy v jednu jedinou ucelenou pravdu. Tento „demokratický pluralismus“ je tedy ve skutečnosti daleko spíše jenom h r a n í m si na pravdu, nežli skutečně odpovědným hledáním pravdy.

    A dokonce ještě hůře: v tóře stojí psáno, že „poloviční pravda je vždycky celá lež“. A přesně to samé platí i pro „pravdy“ demokratického pluralismu. Ano, každý ze všech těch dílčích názorů které vyplňují veřejný prostor má nějaký pravdivý aspekt (když v ničem jiném tak že vyjadřuje nějaký objektivní sociální trend); ale nakonec o tom všem stoprocentně platí ona hluboká moudrost židovské tóry, že to všechno je ve svém souhrnu jenom rejdiště lží.

    Politická demokracie i s celým jejím slavným „demokratickým pluralismem“ tedy není nakonec nic jiného, nežli jenom p ř e d s t í r á n í m pravdy; je to falešné tvrzení, že pouhým souhrnem jednotlivých dílčích pravd můžeme získat pravdu jako takovou. Ve skutečnosti platí pravý opak; a tento „demokratický pluralismus“ je nakonec vlastně jednou druhou stránkou té samé mince, kterou vytváří ideologický dogmatismus v diktaturách.

  8. Přičemž zajímavé je – to musím ještě doplnit – že tento citát z tóry jsem svého času slyšel ze „Svobodné Evropy“. Tedy z té rozhlasové stanice, která pod rouškou napohled objektivních informací do zemí východní Evropy vypouštěla nepřetržitou lživou propagandu o tom, jak prý v západních demokraciích (i s jejich kapitalismem) je všechno naprosto dokonalé, svobodné a humánní. Oni ten citát s „poloviční pravdou a celou lží“ samozřejmě adresovali svým politickým odpůrcům, tedy komunistům; a ani v nejmenším je nenapadlo vůbec jenom uvažovat o tom, že tím prvním na koho by toto demaskující zjištění měli použít by měli být oni sami.

  9. A ještě něco k tomu „ohmatávání“ – totiž v souvislosti s naším zkoumáním kapitalismu. Připomínám ještě jednou: s tímto zkoumáním jsme stále ještě teprve na začátku. A i tady si musíme dát práci tento předmět respektive fenomén napřed „ohmatat“, a to ze všech jeho stran. Abychom doopravdy poznali, co tento kapitalismus vlastně skutečně je, jaká je jeho podstata, jeho vliv na člověka, jeho místo v dějinách.

    V komunitě levice se velmi často vychází z obecně sdíleného předpokladu, že je přece naprosto „jasné“, co kapitalismus je. Každého hned samozřejmě napadnou pojmy jako je vykořisťování a třídní boj. Ne že by to tak bylo principiálně chabné; ale jestli se zůstane jenom u toho, pak jsou to zase jenom takové dílčí pravdy, které nás od podstaty celé věci spíše vzdalují, než aby nás k ní přibližovaly. Takže – opakuji znovu – i tady bude zapotřebí celou věc si napřed ze všech stran důkladně „ohmatat“.

  10. Jestliže „ohmatat“ si nějakou „věc“ (v našem případě kapitalismus) znamená něco podobného jako zakoušet tu určitou věc na vlastní kůži, pak ti, kterým se v kapitalismu daří dobře, si ho neohmatají, čili nezakusí ho z té horší stránky.

  11. Ne, to „ohmatání“ ve smyslu nalézání pravdy má dost jiný význam, nežli „ohmatat si“ ve smyslu něco osobně zakusit, respektive něco utrpět.

    Ale – na straně druhé na tom přece něco je.

    Je fakt – komu se (v kapitalismu) vede dobře, ten nemá žádný zájem na tom poznávat jeho (skrytou) podstatu. A vůbec by se snad dalo říci – i když snad trochu pateticky – že nakonec nejen každé umění, ale i každé poznávání vůbec pramení z utrpení. Nebo přinejmenším z pocitu nespokojenosti. Musí tu být nějaké pnutí; něco co člověku neumožní smířit se pasivně s tím, co tady je, ale co ho nutí jít dále, zkoumat hlubší roviny dané věci. To platí stejnou měrou jak pro umění, tak i pro dejme tomu hledání pravdy o společnosti a jejím uspořádání.

    Ti malíři kteří ještě před nástupem impresionistů stále dokola malovali svou naučenou klasickou malbou, ti takovéto pnutí, takovouto vnitřní trýzeň dozajista necítili. Ti si spokojeně malovali stále to samé. A byli to až ti impresionisté, kteří prošli tvůrčí trýzní z poznání, že takhle už to není pravda. A že pravdu je nutno hledat někde jinde.

    A s kapitalismem – a s jeho poznáváním – to nebylo nijak jinak. Marx například mohl po celý svůj život zůstat mladohegeliánem, tak jako mnozí jiní. To znamená, že se mohl omezit jenom na kritiku čistě politických poměrů, že tedy mohl žádat čistě jenom politické svobody. Ale – ona tady byla ta naprosto palčivá trýzeň sociální, jejíž řešení se do těch čistě politických práv jaksi „nevešlo“. A na rozdíl od ryze akademických filozofů byl Karel Marx právě tím, kdo tuto sociální trýzeň vnímal. Jeden z jeho prvních publikovaných novinových článků byl o zákoně zakazujícím lidem sbírání dřeva v lesích – to nyní mělo platit jako zločin. A Marx se tady – ještě daleko předtím nežli začal vytvářet své teorie o třídních antagonismech – se vší vehemencí postavil na stranu chudého lidu, pro které toto sbírání dříví v lese bylo jedinou možností obstarat si vůbec nějaké palivo pro teplo v jejich chýších.

    Aristoteles svého času napsal, že filozofie, veškeré filozofické myšlení počíná „z překvapení“. Ze zjištění, že věci ve skutečnosti nejsou takové, jaké se zdají být napohled, jak by se od nich dalo očekávat. To je dozajista správné konstatování; ale pokud má konečným cílem tohoto (filozofického) myšlení samotná pravda, pak se zdá, že k tomu „překvapení“ je zapotřebí ještě něco dalšího. Je to ne-li přímo bolest či trýzeň z falešného, nepravého světa, pak přinejmenším vnitřní pnutí, existenciální nepokoj, který nedopustí zůstat stát u zdánlivých pravd, a který nutí jít stále dál, směrem k pravdě podstatné a skryté.

  12. Jak teď ale zjišťuji, tak trochu jsem v zápalu diskuse předběhl sám sebe. Ti impresionisté které jsem tu zmínil – o těch jsem se podrobněji rozepsal v textu, který jsem sice napsal už včera, ale který uveřejním teprve dnes.

  13. Ptáme-li se, jak poznat pravdu, měli bychom si ujasnit, co pravdou rozumíme. Etymologicky ovšem pravda souvisí s pravostí, nápravou, právem. V důsledku proměňování civilizace je nyní pravda především zcela exaktní konstatování.

    Nerozlišíme-li dva významy pojmu pravda, tedy dnes dominantní a dosud přežívající (ne-li dožívající) původní, budeme na tom podobně, jako když nevezmeme v potaz, že soused instalatér asi nehovoří o kohoutu, který nám se ještě naparuje na dvorku.

  14. Přirozená dichotomie pravého a levého na sebe vzala podstatné kulturní funkce.

    Snad proto, že většina lidí má pravou ruku obratnější a hlavně silnější, byla právě(!) ona pravou(!) volbou pro uchopení zbraně, jejíž pomocí lze, dá-li ovšem bůh, dobýt své pravdy. Půjdeme-li za správným(!) vůdcem, nestane se nám již více křivda.

    Je celkem zajímavé, že leváky není dosud slyšet coby utlačovanou menšinu. Nepořádají demonstrace a na svůj „opačný gard“, jestliže se na něj při konstrukci nástrojů nehledí, téměř neupozorňují. Když se chtějí cítit respektováni, mohou se „dobývat“ po schodech nahoru do středověkých obranných věží. Leváci neprotestují ani proti nekorektním výrazům, jako „na levačku“, „levárna“, příp. i levný. Buď jsou zpozdilí, nebo rozumní.

    Pro politickou levici je pojmenování podle toho, kde kdysi seděli jakobíni, nejspíš docela nešťastné až stigmatizující. Žádné „mé srdce bije nalevo“ na tom asi mnoho nezmění. Může levice vůbec žádat něco jako spravedlnost? Levičáci nepořádají, nejinak než leváci, demonstrace a jsou taktéž skoro neviditelní. Na jejich přeučování se dosud hledí jako na správnou věc. Měli by být rozumní. Je totiž otázka, zda vůbec mohou mít svou vlastní pravdu?

  15. Dušan Trpík vysvětlil v jedné své knížce, že panovník měl kdysi za úkol zjednávat pravdu (čili právo). Opakem pravdy byla křivda, podobně jako opakem slova „pravý“ v tomto smyslu nebylo „levý“, ale „křivý“ nebo též „falešný“.

  16. Historická levice měla být v tomto smyslu napravovatelem křivd. Čili i jí šlo o právo, kterého se od panovníka nedočkali.

  17. Co rozumíme pravdou? – Ano, samozřejmě že bychom si tento pojem měli ujasnit, nežli budeme soudit, co je a co není pravda.

    Jenže – stav je vlastně přesně opačný, my se teprve postupně můžeme začít propracovávat k preciznějšímu určení tohoto pojmu, vlastně i tento sám pojem či předmět „pravda“ si také musíme napřed ze všech stran ohmatat…

    V dosavadních úvahách jsme obsah pojmu „pravda“ určovali zatím spíše negativně – tedy na základě rozpoznání, co pravdou není, ačkoli se to za ni vydává.

    Na základě toho bychom tedy mohli – alespoň provizorně – určit, že opakem pravdy je všechno, co

    – vysvětluje jenom jednu část daného předmětu, ačkoli to předstírá že to vysvětluje předmět celý

    – daný předmět uchopuje jenom povrchně, na základě jeho vnějších znaků, ačkoli to předstírá že to uchopuje jeho podstatu.

    Už jsem zmínil, že Platón rozlišuje „pravý obraz“ skutečnosti, a „falešný obraz“ skutečnosti. Ten „falešný obraz“ podle něj vytvářejí sofisté, kteří jenom předstírají svou epistemologickou kompetenci, svou znalost věci; ale ve skutečnosti mají zcela relativistický a nihilistický postoj k pravdě.

    Podle Platóna se pravda musí nechat vést samotným předmětem, tedy jeho vlastním „bytím“. Tím, jak je tento předmět sám ve své vlastní existenci. (Zatímco pro sofisty „bytí“ a „nebytí“ respektive „nic“ byly vlastně zaměnitelné pojmy.)

    V dané souvislosti Platón používá metodu diherese (dihairesis) – to je vlastně umění odlišování. Počne se nějakým zcela obecným pojmem – například potravina. Tento pojem se rozčlení na dva – například „pevná strava“ a „tekutá strava“. A dalším a dalším rozčleňování se pak dojde až k jednoznačnému určení daného předmětu – například „hruška“.

    To se na první pohled může zdát banálním; ale vlastně to vyjadřuje to samé co jsme my tady učinili před chvílí: totiž nějaký předmět můžeme dostatečně jasně definovat (a tedy poznat) jedině tehdy, když jsme ho dokázali odlišit od všech jiných. Jiných, ale podobných – protože spadají pod společný (vrchní) pojem. Právě proto je toto umění rozlišování tak obtížné – protože je nutno od sebe odlišovat věci, které se velice snadno dají zaměnit, které mají určitou příbuznost.

    Doplňkem této dihairesis je pak „synagoge“ – spojování pojmů, v jeden související celek, vrchní společný pojem. Oba tyto procesy společně tvoří základní nástroje dialektiky.

    Takže ještě jednou k určení pojmu pravdy: v daném smyslu se jedná o to, dokázat (skutečnou) pravdu odlišit od všeho jiného, co se pravdě podobá, ale skutečnou pravdou není.

  18. „Přeučování levičáků“ – to je zajímavá myšlenka, pane Horáku. 😉

    Takhle: na Západě to takto opravdu neplatí. Tam je levice stejně tak legitimní politickou (a ideovou) silou jako pravice. Ale je fakt, že v postkomunistickém světě po zhroucení reálného socialismu skutečně převládl a dlouho dominoval pravicový diskurs: tedy že liberální demokracie a „svobodný trh“ jsou prý jedině přirozené způsoby existence společnosti, a že kdo stále ještě zastává levicové názory, ten je nějakým způsobem „vadný“, a že by tedy bylo zapotřebí ho nějakým způsobem převychovat.

    Tato dominance pravicového diskursu jmenovitě v českém prostoru (například v Polsku je tomu dost jinak) je ovšem z nemalé části zaviněna vlastní chabostí a bezvýrazností levice. Nenašla se tu – doposud – žádná relevantní přesvědčivá síla, která by byla schopna veřejnost přesvědčit o tom, že i kapitalismus je principiálně nehumánní systém. Problém je tady v tom, že na tento antikapitalistický diskurs má faktický monopol komunistická strana – která je ovšem stále uzavřena ve svém sektářství, a s výjimkou vlastních příznivců nemá ve společnosti prakticky žádný ohlas a žádnou důvěryhodnost.

  19. Pan Horák zmínil jakobíny jako prototyp levice.
    Podle mého názoru byli jakobíni mírumilovní pacifisté, kteří tak moc toužili po klidu a míru, až kvůli tomu rozpoutali teror.

  20. Paní Hájková, Hegel by Vám řekl, že „všechno co bylo na tomto světě zkaženo, bylo zkaženo z ‚dobrých důvodů'“, respektive z dobrých úmyslů.

    Právě proto se Hegel snažil o objektivizaci a ontologizaci dobra, tedy o jeho podepření jak určitými ontologickými strukturami tak i celou organizací (rozumného) státu, aby se zamezilo těm výstřelkům, ke kterým vedou subjektivní lidské představy o tom, co má platit jako „dobro“.

  21. Ještě něco k té Platónově metodě hledání pravdy. Jedná se tedy o – dialektickou – jednotu dihairesis a synagoge; to ale znamená že se jedná o umění od sebe rozlišovat zdánlivě stejné, a stejně tak o umění spojovat zdánlivě nesouvisející.

    K tomu je nutno ještě připojit Aristotelovu definici fantazie jakožto schopnosti „spojovat i ty navzájem nejvzdálenější věci“. To znamená jinými slovy: i Aristoteles spatřuje jednu z nejvyšších dovedností lidského ducha ve spojování zdánlivě nespojitelného; a tuto schopnost či dovednost nazývá fantazií.

    A tady jsme u jádra věci, čím se hledání skutečné pravdy, tedy skutečného poznání liší od pravdy pouze zdánlivé, respektive povrchní.

    To samotné vytváření definic, tím že určitý fenomén podřadíme pod určitou obecnou kategorii, a posléze pod pojem specifický – tohle samozřejmě dokáží i běžné, pozitivistické vědy.

    Ale to o co se jedná je překročit omezený horizont této čistě katalogizující pojmologie, a zařadit daný fenomén do mnohem širšího okruhu souvislostí. K tomuto „překročení horizontu“ bezprostředně daného předmětu je zapotřebí něčeho více nežli pouhých pozitivistických respektive faktografických znalostí; k tomu je zapotřebí oné aristotelské „fantazie“.

    A právě tím se zcela zásadně liší například Marxova analýza systému kapitalismu od pouze ekonomických analýz tržní ekonomiky. Běžní, pozitivističtí ekonomové se nikdy nedostanou dále, nežli jenom k ryze ekonomickým faktům a číslům. Zatímco Marx – za použití ryze filozofické fantazie – tento fenomén „tržní ekonomika“ zařadil do mnohem širších souvislostí, totiž do dějinného vývoje celého lidstva na jeho cestě od jeho přirozeného, ale primitivního stavu, přes stav rozvinutější, ale rozpolcený a denaturovaný, k restauraci stavu přirozeného, ale na pokročilém, nikoli už primitivním stupni.

  22. Pravdou v běžném společenském provozu :
    je vyjádření/formulace etického, jak biofilního tak nekrofilního, záměru jednotlivce, či společenského seskupení. Ve společenskopolitické rovině je tudíž pravda pouze dílčí hodnotou ve střetu „pravd“, o neznámou pravdu“nesourodých“/antagonických etických hodnot . Způsob řešení střetu pravd je tak podmíněn schopností společenské většiny, jak zacházet s pojmem pravda jako s dílčí součástí obrazu, jehož celek nám zůstává utajen.
    Takováto znalost sice nenabízí záruku trvalé schopnosti konsenzu a tím i schopnosti dodržování společenské smlouvy v biofilních intencích, ale pouze zvyšuje rezistenci vůči zjevně nekrofilně orientovaným společenským trendům.
    Jde tedy o schopnost distance k nám neznámému celku obrazu, která může ulehčit našemu tápání labyrintem světa za rájem v srdci ……………bych k mému popravdě tápavému textu dodal.

  23. Pane Petrasku, tak tohle je opravdu náhoda: právě teď jsem publikoval můj text „Relativita zla“. Kteréžto téma velice úzce souvisí s otázkou pravdy (a její relativity respektive ne-relativity). Protože naše výroky kterým přisuzujeme status „pravdy“ jsou (alespoň v tom kontextu ve kterém je diskutujeme zde) principiálně výroky hodnotové. To jest: když (zde) prohlásíme, že „toto a toto je pravda“, pak tím máme obvykle na mysli, že „je pravda že toto je dobré“, respektive že „je pravda že toto je zlé“. Takže – ohledně této relativity a ne-relativity našich výroků a soudů bych Vás v prvé řadě odkázal na onen zmíněný text.

  24. HODNOTOVÁ RELATIVIZACE JAKO TRVALÁ STRATEGIE?

    Co se ale toho „způsobu řešení střetu pravd“ jakožto „schopnosti společenské většiny jak zacházet s pojmem pravda jako s dílčí součástí obrazu, jehož celek nám zůstává utajen“ – tak tady je ukryt jeden velký háček. Totiž ohledně oněch zmíněných „nekrofilních“ či „biofilních“ důsledků.

    Vlastně jste to sám zcela správně popsal: ano, relativizace dílčích pravd jako společenský konsensus sice má doopravdy určitý potenciál „zvýšit rezistenci vůči zjevně nekrofilně orientovaným společenským trendům“; jenže problém je v tom, že tu existuje i ona druhá stránka téže mince. Totiž že tím nijak nevzniká záruka „schopnosti dodržování společenské smlouvy v biofilních intencích“.

    Totiž takhle: jestliže nějaká společnost (jak je tomu pravidelně ve společnostech liberálně-demokratického typu) skutečně uzavře jakousi „společenskou smlouvu“ o trvalé relativitě všech dílčích pravd, pak se tím sice skutečně na straně jedné opravdu zamezuje vyhraněně negativním („nekrofilním“) důsledkům – ale na straně druhé se naprosto stejně tak zabraňuje důsledkům pozitivním („biofilním“)! To je právě to, co si zastánci tohoto společenského konsensu nikdy nedokáží uvědomit.

    Napsal jsem už, že když se zaujme tento postoj všeobecné relativizace všech možných pravd, že v důsledku toho se uvnitř společnosti vytváří amorfní názorová a hodnotová břečka. Jejímž výsledkem je nevyhnutelně všeobecná dominance průměrnosti. Kde principiální problémy společnosti nejsou řešeny, nýbrž pouze trvale relativizovány. Napsal jsem, že tohle je metoda strkání hlavy do písku.

    Ono to takhle samozřejmě může po určitý čas fungovat; jenže ty neřešené problémy se časem hromadí. Je to víceméně stejné jako v životě. Když má někdo nějaké zásadní životní problémy, ono je samozřejmě možné před tím nějaký čas zavírat oči, dělat jako by nic, vést nadále svůj běžný všední život. Jenže – v naprosté většině případů se ty skryté problémy nahromadí; a pak to celé v jednom okamžiku vybuchne.

    Přesně tohle se stane i ve společnosti, která bude natrvalo zavírat oči před svými zásadními systémovými problémy, která je bude relativizovat v onom obecném „společenském konsensu“. Tímto relativizováním se ty problémy neodstraní, pouze skryjí. A až se jejich neřešený negativní potenciál nahromadí, pak to vybuchne. A apologeti této společenské smlouvy si pak nechápavě protírají oči (pokud jim k tomu žár propuklé revoluce ještě vůbec ponechá čas) s úžasem nad tím, jak to že ten jejich přece tak krásný tolerantní a biofilní svět se mohl tak najednou zhroutit a zkazit. A oni to budou klást za vinu výhradně oněm „nekrofilům“; a nikdy si nedokáží přiznat, že přinejmenším stejnou část viny nesou oni sami, tím že nemoci společnosti neléčili, ale jenom zakrývali její symptomy.

    Tato „společenská smlouva“ o relativizaci všech pravd relativně úspěšně brání extrémům; jenže nejenom extrémům negativním, ale i těm pozitivním. Jakékoli zásadně pozitivní řešení, jakákoli nová a novátorská pravda je totiž vždycky „extrémní“ ve vztahu k zavedeným pořádkům. A jestliže tato nová pravda nebude přijata ve své pozitivní, biofilní podobě – pak si prorazí cestu v podobě nekrofilní. V tom spočívá celé tajemství všech (násilných) revolucí tohoto světa.

    Ještě jednou tedy: tato permanentní relativizace pravd sice skutečně může napřed utlumit společenské konflikty; ale jenom po určitý čas. Ty ale pak vybuchnou s o to více zničující silou.

  25. Ještě něco k té pravdě jakožto „dílčí součástí obrazu, jehož celek nám zůstává utajen“. Ano, my samozřejmě (v současné době) nemáme k dispozici definitivní vědění o „celkovém obrazu“ našeho světa a nás samých. Jenže: pokud se a p r i o r i zaujme takovýto nihilistický postoj, pak se k tomu celku nedostaneme vůbec nikdy.

    A není v žádném případě pravda, že bychom o tomto „celkovém obrazu“ neměli k dispozici vůbec žádné vědomosti. Já bych si dokonce troufal říci, že z jeho základních kontur a úběžníků jsou nám známy prakticky už kompletně všechny. Po dvou a půl tisíciletích (evropské) filozofie (a teologie) se sotva dá očekávat, že by v budoucnosti bylo objeveno něco přelomově nového. Jediným problémem je ty jednotlivé součásti respektive kontury propojit v jeden komplexní celek.

    Jenže: abychom toto dokázali, k tomu je nutno se daného úkolu ujmout s plnou energií a angažovaností. To se ale nestane, když hned na počátku rezignovaně prohlásíme: „celkový obraz neznáme, a tak raději zaujmeme pozici nihilistického relativismu“. Tím bychom se prakticky vraceli zpět na úroveň řeckých sofistů, kteří popírali existenci jakýchkoli objektivních pravd, a jediné co uznávali byl úspěch řečníka u jeho publika. Kdy tedy schopnost demagoga stojí vysoko nad úsilím (pravého) filozofa.

  26. Ano….. Jediným problémem je ty jednotlivé součásti respektive kontury propojit v jeden komplexní celek…….a to lze jedině tehdy, když otevřené liberálně demokratické uspořádání se oprostí manicheismu, přijme pojem pravda jako dílčí/prozatímní součást kýženého obrazu neznámé skutečné pravdy, jako výchozí bázi společného úsilí.
    Tak nějak v intencích „čisté základní vědy“ a umění….příkladně Kundery, který na závěr diskuze mezi literáty píše: „Drazí přátelé, končím. Jaká je to radost diskutovat, aniž bychom chtěli jeden druhému dokazovat, že je vůl. Děkuji vám za tento výjimečný okamžik…“

  27. LIBERÁLNÍ DEMOKRACIE BEZ MANICHEISMU?

    To je hrozně složitá záležitost, pane Petrasku. Tak složitá, že pomalu ani nevím, z které strany vlastně začít. – Ale budiž; právě proto jsme si zřídili náš exkluzivní diskusní kroužek, abychom zde mohli řešit otázky, které v rámci běžných internetových diskusí zůstávají neřešené, a většinou i vůbec principiálně neřešitelné. (Právě v důsledku jejich permanentní a nezvládnuté touhy dokázat danému protějšku v diskusi, že nemá ani v sebemenším pravdu, nýbrž že je zářným reprezentantem jistého druhu rohatého skotu.)

    Máte v každém případě naprosto pravdu v tom, že polovičatost stávající liberální demokracie je v tom, že ona předstírá dialog – ale tento dialog ve skutečnosti nikdy nerealizuje. Liberální demokracie svou nelimitovanou svobodomyslností to, co jsme si nazvali „úplným obrazem pravdy“ rozbíjí na jednotlivé části, na prvočinitele – ale už nijak neví a nic nedělá pro to, jak tyto jednotlivé části (rozbitého) obrazu zase slepit dohromady. Výsledkem této (manichejské) liberální demokracie je pak zákonitě stav, že lidská pospolitost, namísto aby společným úsilím hledala tuto komplexní pravdu našeho světa, je místo toho roztržena do množiny názorových sekt, které si navzájem nerozumějí, navzájem se popírají a navzájem se nenávidějí.

    Takže tedy: odstranit manicheismus? Z tohoto chaosu navzájem znepřátelených polopravd odstranit moment jejich vzájemné negativity – a tím se nám už víceméně sám o sobě složí dohromady onen kýžený celistvý obraz jsoucí pravdy?…

    Už je tomu opravdu hodně dávno, nevzpomenu si ani kde jsem to četl, tím méně kdo to napsal; ale kdosi zde líčil entuziastický obraz jakéhosi (snad pozdně středověkého) autora o tom, jak se (snad v jakémsi transcendentálním, mimosvětském prostoru) spolu sešli největší mudrci tohoto světa, snad Abrahámem počínaje a Tomášem Akvinským konče, přes všechny možné mudrce antické, orientální i raně křesťanské, aby spolu v družném souznění nechali vzejít takovémuto poznání Jedné jediné, dokonalé a všem zjevné a přijatelné Pravdy.

    Náš novodobý komentátor k tomuto útěšnému obrazu dokonalé univerzální pravdy ovšem uštěpačně poznamenal, že autor tohoto mystického výjevu vší myslitelné Moudrosti ve svém entuziasmu do jednoho společného kruhu usadil i takové myslitele, jejichž učení v žádném případě nejsou navzájem kompatibilní. (Zkusme si například představit, jak by asi onen „kruh moudrých“ dopadl, kdybychom jeho účastníky aktualizovali, a mezi jeho členy zařadili třeba i na jedné straně Karla Marxe, a na druhé straně fundamentalistického apologeta „trhu bez přívlastků“ Friedricha von Hayeka…)

    Základním problémem liberálně demokratické diskuse zbavené manicheismu by bylo, jak se vyhnout sterilitě čistě akademických diskusí. (Ponechme teď stranou naprosto reálný fakt, že ve skutečnosti i tyto akademické diskuse velice často mají právě tu formu, že jeden pan profesor se snaží dokázat, že jeho názorový odpůrce je… Onen výše zmíněný rohatý skot.)

    Bezprostředně vzato před námi tedy stojí jenom tato alternativa: naprosto svobodná diskuse bez manicheismu (tedy onen Habermasův „nenásilný dialog“) – ovšem jako sterilní akademismus, který nakonec nikam nevede. Anebo angažovaný střet různých, protikladných názorů a idejí – který se ovšem vyznačuje nezadržitelnou tendencí k výše zmíněnému ideovému a ideologickému sektářství.

    Hérakleitos by Vám, pane Petrasku, nejspíše řekl, že určitá míra „manicheismu“ je nejenom nevyhnutelná; ale dokonce i potřebná, a naprosto zdravá. Zkrátka: jedině střetem a vzájemným bojem idejí je možno dobrat se vyšší pravdy, právě ve smyslu vyšší komplexity, vyššího stupně syntézy a integrace. Už proto, že v tomto světě je vše v pohybu („nevstoupíš dvakrát do stejných vod“), není možné donekonečna opakovat stále stejné pravdy; nýbrž je nutno překonávat to, co je v nich už zastaralé. A už jenom toto nahrazení staré pravdy novou není možné bez jejich vzájemného střetu. Vlastně – bez jejich boje na život a na smrt; neboť „přežít“ může z těch dvou jenom jedna jediná.

    A k tomu by nejspíš Aristoteles připojil, že základní princip neustálého hledání správné míry věcí platí i pro záležitost střetu mezi liberálním, ale sterilním habermasovským nemanichejským akademismem na straně jedné, a mezi fundamentalistickým zaujetím ústícím v sektářství na straně druhé.

    Zkrátka: že to co nejspíše povede k dosažení skutečně komplexní, úplné pravdy bude zachovávání středové pozice mezi respektem k názorové pozici ideového odpůrce, a mezi touhou a potřebností dokázat mu limitovanost jeho názorů.

    Liberální demokracie – připomeňme si – je principiálně limitována v tom, že všeobecný dialog slibuje a předstírá, ale nerealizuje. Protože nemůže nabídnout nic, co by mohlo mít potenciál překonávat přirozený antagonismus dílčích názorů, a syntetizovat je k jedné společné komplexní pravdě.

  28. Ještě něco k té údajné „biofilii“ liberální demokracie. Ano, liberální demokracie svým celkovým pojetím sice skutečně není „nekrofilní“, neboť jejím (neurčitým) cílem je obecný humanismus. Ale – ten fakt že politický systém liberální demokracie není vyhraněně „nekrofilní“, to ještě zdaleka neznamená že už jenom tím by byl „biofilní“, v plně pozitivním smyslu. Ostatně, už Platón – ve své fundamentální analýze pojmů „bytí“ a „nic“ – konstatoval, že když něco vůči něčemu vyznačíme negativně, že je zdaleka ještě nemusí znamenat, že se jedná o opak. Například když řekneme že něco „není velké“, ještě to nemusí znamenat že je to (zcela) malé. Může to být také středně velké, či cokoliv dalšího na velikostní škále.

    „Biofilní“ by liberální demokracie byla vlastně jenom v tom smyslu, že člověka redukuje jenom na ryze biologickou entitu. V tom ryze evolučním smyslu, jak jsem o něm psal výše. Kdy si tedy každý člověk může uchovávat a pěstovat svou vlastní pravdu – naprosto stejně jako každý biologický organismus má svou vlastní „pravdu“, totiž pravdu své – omezené, partikulární – individuální respektive druhové existence.

    Ale opět: není tu nic co by tyto evolučně-biologizované dílčí pravdy pozvedlo na vyšší, dejme tomu transcendentálně-inteligibilní úroveň, kde je překonán tento evolučně-biologický partikularismus, a kde je dosaženo pozitivní pojmové syntézy těchto biologických partikularismů.

  29. CO JE ZAPOTŘEBÍ SPOJIT?

    Oproti té – obvyklé – koncepci, že přednost liberální demokracie spočívá v jakémsi nekonečném (svobodném, nenásilném) dialogu, tedy v neustálém nacházení relativních kompromisů mezi různými, navzájem konkurujícími pravdami, jsem postavil tézi, takovýto „nekonečný dialog“ by ve skutečnosti nevedl nikam. Protože by čistě tématicky nepřinesl nic nového, co už dávno nebylo objeveno a tematizováno. A že tedy takovýto „nekonečný dialog“ by ve skutečnosti byl jenom hraním si na pravdu, předstíráním hledání pravdy.

    Připomeňme a uveďme si tedy konkrétně, co je to za základní témata, které jsou v (evropské) kulturní, filozofické a státněteoretické tradici už dávno známa, kde tedy není už možno objevit něco zásadně nového, a kde se tedy jedná už jenom o to, dokázat jejich dosavadní protikladná pojetí spojit v jeden integrovaný celek.

    Takovýmito klíčovými problémy čekajícími na své pozitivní zprostředkování jsou především:

    – vztah mezi materialismem a idealismem

    – vztah mezi pozitivismem (exaktními vědami) a mezi metafyzikou

    – vztah mezi jednotlivcem a celkem, mezi občanem a společností respektive státem.

    Všechny tyto jednotlivé pozice jsou už dávno známy; a jsou i – ve své izolovanosti a protikladnosti – už dávno rozpracovány a ideově zdůvodněny. I kdyby se tedy jakkoli dlouho vedl nějaký „demokratický dialog“ – nedospěje se k žádnému pozitivnímu řešení, k ničemu skutečně novému, dokud nebude vůbec základní vůle k tomu, překlenout propasti ležící mezi těmito (zdánlivě) navzájem nespojitelnými principy.

    Jenže: právě takováto vůle k tomuto přemostění oněch protikladů v principu liberální demokracie obsažená není. Naopak: princip liberální demokracie je blanko šekem pro všechny, aby i nadále s beraní tvrdohlavostí setrvávali na svých vlastních (omezených) ideových pozicích. To jediné co liberální demokracie nepřipouští, je to aby názorový protivník byl umlčen použitím holé síly či násilí; ale to je také všechno, čím liberální demokracie může k dané věci přispět. Jenže: toto pouhé vzdání se násilí ještě samo o sobě nedává žádný dostatečný impuls k tomu, aby tyto – dozajista fundamentální – protiklady mohly být pozitivně překonány. K této pozitivní syntéze je ale nutno právě takovéhoto dodatečného, velice silného impulsu.

    Takovýto impuls může ale rezultovat jenom z nějakého zásadně jiného pojetí společnosti, jakož i veřejného diskursu který tato společnost vede. Liberální demokracie poskytuje pouze p r á v o na názor; ale naprosto tu absentuje přirozený pendant práva, totiž p o v i n n o s t. A to sice povinnost právě ve smyslu povinnosti překonávat omezenost svého vlastního názoru, svého vlastního přesvědčení, a svůj vlastní názorový horizont rozšiřovat i o náhled náprotivný, opačný. Tato „povinnost“ samozřejmě nemůže být dána nějakým zákonem; ale musí být přítomna jako samozřejmá součást veřejného diskursu, jako víceméně přirozená součást „slušného chování“ v procesu společného hledání pravdy.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *