Eva Hájková
Když mi bylo okolo patnácti let, objevila jsem hvězdnou oblohu. Celé večery jsem vydržela sedět na balkóně a pozorovat ji, pokud městské osvětlení a znečištění ovzduší nad mou rodnou Ostravou vůbec umožňovalo viditelnost astronomických objektů. Ze severního okna našeho bytu jsem viděla Velký a Malý vůz (s Polárkou na konci oje), Labuť a Kassiopeu. A z balkónu, který byl obrácen k jihu jsem nejčastěji obdivovala souhvězdí Orion se třemi stejně velkými hvězdami uprostřed (tzv. Orionův pás). A samozřejmě také Měsíc – všechny jeho fáze i zatmění. Ve dne jsem pozorovala Slunce, jeho východy i západy – ať jasné, mlhavé nebo červánkové. A také oblaka různých velikostí, tvarů i barev. Byla to nádhera. Snila jsem o dobrodružných cestách na vzdálené planety, které snad člověk jednou podnikne. Věřila jsem v úžasnou budoucnost lidstva.
Astrologie v té době ještě nebyla nijak moc populární. Do módy přišla znovu teprve v devadesátých letech. V knihách, které jsem v mládí četla, bývala pokládána za jeden z naivních omylů našich předků, takže jsem ji nebrala vážně.
Ve starověku toho lidé o hvězdách věděli méně než my dnes, ale pilně je pozorovali a dělali si o nich záznamy. Některé národy se tomu obzvláště věnovaly – Egypťané, Peršané, Babylóňané… Zřejmě je fascinovala železná pravidelnost, s jakou hvězdy sledovaly vytyčené dráhy. V souhvězdích spatřovali obrysy bájných bytostí. Hvězdnou sféru si lidé představovali jako jakousi klenbu – hranici mezi nebesy a zemí – mezi horním a dolním světem. Pravidelnost pohybu nebeských těles byla tak dokonalá, že nikdo nepochyboval o řádu, kterým se celý kosmos řídí. Lidé byli přesvědčeni, že z hvězdné oblohy lze vyčíst zákony, jimž podléhá celý svět. Že hvězdy vypravují o běhu tohoto světa.
Jednou jsem hledala v Bibli, kolikrát jsou tam zmíněny hvězdy. Objevila jsem, že o hvězdách se píše v 87 biblických verších. Metaforou hvězd se často vyjadřuje nesčíslné množství. Bůh slibuje Abrahamovi, že rozmnoží jeho potomstvo, až ho bude tolik, „jako je na nebi hvězd“. V knize Job najdeme překrásná básnická vyjádření o hvězdách a o přírodě vůbec. Dokonce jsou tam jmenována souhvězdí. Bůh se ptá Joba: „Dovedeš spoutat mihotavý třpyt Plejád nebo rozvázat pouta Orióna? Vyvedeš hvězdy zvířetníku v pravý čas a povedeš souhvězdí Lva s jeho mladými? Víš, jaké jsou řády nebes? Ty jsi je ustanovil, aby dozírala na zemi? (Job 38, 31-33) Nový zákon vypráví o hvězdě Betlémské a také o tom, že jednou budou hvězdy padat dolů z nebe. To až se naplní čas vymezený tomuto světu. V knize Daniel se píše o hvězdopravcích a planetářích působících na dvoře krále Nebúkadnesara v Babylónu.
Všechny národy se řídily podle hvězd. Jen Izraelci odjakživa věděli, že to nesmějí dělat. Ne proto, že astrologie je nesmysl. Ale protože Izrael se nikdy nemohl řídit kosmickým řádem, určeným veškerému tvorstvu. Podléhal přímo Hospodinovi. Pro Izrael platilo Hospodinovo slovo víc než cokoli jiného. Kdyby se Boží lid řídil zákony tohoto světa, nemohl by na zemi vůbec přežit. Prostě by neexistoval. Kdyby všechen život běžel s železnou pravidelností a byl by předpověditelný, nebyl by na zemi vůbec prostor pro mimořádné Boží zásahy, ani pro působení Ducha svatého. Bůh ustanovil dráhy hvězd, i jiné kosmické zákony, ale Bůh může také cokoliv změnit – pokud to uzná za moudré a potřebné. V Knize Job se píše: „Slunci rozkáže – a nesmí vzejít, zapečeťuje i hvězdy.“ Nemusím to jistě chápat doslova. Beru to spíš jako varování před vírou v nezměnitelný osud, jež byla tak charakteristická pro pohanský svět. Když někdo začne na hvězdy spoléhat, začne jim ke své škodě podléhat. To je celkem logické, že podléháme tomu, nač spoléháme.
Bůh ukázal, že může změnit i to, co zlého bylo předpověděno. Prorok Jonáš nechtěl rozumět, že Hospodinova slova o zničení Ninive, která měl tlumočit, jsou jenom varováním, jež má vést k nápravě Ninivských. Měl patrně pocit, že se s prorokováním zbytečně namáhal, když Hospodinem předtím ohlášené vyhlazení města bylo samotným Hospodinem odvoláno.
Jeden starý příběh vypráví o učeném rabínovi Akibovi (žil na přelomu 1. a 2. století), jemuž nějaký Chaldejec předpověděl, že jeho dcera zemře v den své svatby na uštknutí hadem. Prý je to psáno ve hvězdách. Akiba moc nevěřil, ale pro jistotu dal v den dceřiny svatby střežit celý dům a okolí. Nic se nestalo. Jen se později ukázalo, že had se do domu přese všechna opatření dostal. Byl však nalezen mrtvý. Zabila ho nevědomky sama nevěsta. V jednu chvíli totiž, ač nemusela, vstala od svatebního stolu, aby obsloužila příchozího žebráka. Aby se žebrák mohl posadit ke stolu, vzala jeho plášť a vlastnoručně ho pověsila na kousek dřívka, jehož ostrý konec předtím zabodla do stěny. To se prý dělávalo. Ukázalo se pak, že tím ostrým dřívkem probodla, aniž si toho všimla, hada, který se právě chystal ji uštknout. Poučení, které z příběhu plyne, je takové: Had byl sice předurčen k tomu, aby na ní vykonal své dílo – tedy aby ji uštkl, ale ona to zmařila tím, že udělala něco, co leželo mimo dosah pozemských zákonů. Nikdo od nevěsty nečekal, že bude v den své svatby obsluhovat žebráka. Udělala tedy něco, co udělat nemusela, a navíc to bylo velmi dobré. Tím odvrátila to, co jí bylo souzeno. Ostatně, když děláme jenom to, co musíme dělat, pak (i když činíme dobře) víme, že jsme jen „služebníci neužiteční“.
Co dodat? Jde jistě o vymyšlený příběh s mravoučnou pointou, ale stejně – řekla bych, že dívce z příběhu v té chvíli (když dělala, co nemusela) napověděl asi Duch svatý, jak se má zachovat. I když to byla Židovka a Židé podle křesťanské nauky Ducha svatého neobdrželi.
Mimochodem – duch se latinsky řekne spiritus. Souvisí to se slovem spirare = dýchat (viz např. slovo „respirátor“). Dum spiro, spero – napsal prý Cicero. Dokud dýchám, doufám. Volně bychom to mohli přeložit – dokud žiji, mám pořád naději. Protože, kde chybí naděje, tam už není život.
Osud je jinými slovy též úděl. Ve Starém zákoně často čteme o tom, jak Hospodin změnil či ještě změní úděl svého lidu. Je to v jeho moci. Nevěřme nikomu, když říká, že je náš osud zpečetěn, že nemáme budoucnost, že nějaká situace vypadá beznadějně. I když to třeba nepředpovídají hvězdy, ale nějaké vědecké kapacity. Nepodléhejme pesimistickým předpovědím ani v té nejhorší životní krizi.
Musím ještě dodat, že tento text mě napadl na základě četby knížky F. Weinreba: Symbolika biblického jazyka, konkrétně kapitoly Izrael a zvěrokruh. Souvisí s ním také můj diskusní příspěvek pod článkem Západ – provždy náš vzor?, který se týká nebeského království, světa nahoře a světa dole, jímž reaguji na předchozí zmínku pana Poláčka o Božím království.
Tak nějak mi to pořád leží v hlavě.
Ano, paní Hájková, tato souvislost mě také napadla (tedy s tím Vaším diskusním příspěvkem).
Já ale k Vašemu novému textu dnes už žádný komentář nepřipojím, je to hodně složitý komplex. Takže až zase zítra. 😉
Příběh o hadovi se mi líbil.
Vypráví o zemi, kde asi nebylo nic zvláštního vidět hada, jehož uštknutí znamenalo smrt, poblíž domu. A taky zde bylo dáváno za příklad milosrdné zacházení s lidmi v nouzi. Pro nás oboje exotika.
Ale k predikcím:
Hvězdy jsou jejich oblíbeným zdrojem od starověku. Moderní člověk ale popřává sluchu i předpovědím na úplně jiném základě. Vezměte si takový stroj času. Když se někdo jeho pomocí dostaví do našich dnů z let, které podle našeho kalendáře teprve přijdou, a mluví velmi konkrétně o věcech, které tam spatřil, není to úžasné?
Muž jménem Noah před dvěma lety vyprávěl, že díky stroji času přišel z roku 2030. Vylíčil, co všechno se v jeho světě /pro nás budoucím/ událo. Takže díky Noahovi jsme se v roce 2018 dozvěděli, že Donald Trump bude znovu zvolen americkým prezidentem, že lidé se na Marsu ocitnou v roce 2028 a že roboti budou hlídat domy. Dále Noah dodal, že umělá inteligence bude obrovská, telefony budou stále větší a že zařízením dalšího desetiletí se stane Google Glass.
Noah se podrobil vyšetření na detektoru lži a dokázal tak, že mluví pravdu.
Kam se na stroj času hrabou hvězdy. Ty o Google Glass nemají nejmenší ponětí.
„… milosrdné zacházení s lidmi v nouzi. Pro nás exotika.“
Pro Vás taky?
Místo na detektoru lži ovšem toho pána (Noaha) spíše měli vyšetřit na psychiatrii, bych soudil.
Kdyby měli psychiatři vyšetřit každého, kdo věří v možnost cestování časem, asi by nestíhali.
Paní Zemanová, on je přece jenom tak trochu rozdíl, jestli někdo věří ve fyzikální možnost cestování časem (v to snad věřil i sám Einstein) – a mezi tím, když někdo pevně věří, že on sám se k nám jen tak beze všeho vrátil z budoucnosti. 😉
Jak už jsem napsala, podle tradice v „horním světě“ vládne jednota, kdežto v „dolním světě“ vládne dvojnost. Je to svět protikladů. Některým lidem to prý nevadí. V tomto světě se však člověk zákonitě (a neuvědoměle) dopouští hříchu – už tím, že chce existovat. Snad by se to dalo vyjádřit tím, že musí dělat, to co nesmí. Přirovnává to k řeckým tragédiím, kde člověk často nemůže jednat jinak, než jedná (a právě tím se proviňuje).
Protiklady prý (podle té knížky) souvisí také s egyptským zajetím Hebrejců. Hebrejský výraz pro Egypt znamená „utrpení v protikladu“. Toto utrpení však vnímali jen Hebrejci. Ti si přáli ze světa protikladů uniknout. Egypťané nikoliv. Cítili se v něm totiž zcela přirozeně. Oni netrpěli, protože byli na svůj svět adaptovaní, nekladli si otázky proč a nač.
Ještě zajímavější je myšlenka, že nejenom člověk trpí, ale trpí i Bůh. Už tím, jak ze sebe stále něco vysílá do světa.
ŘEKOVÉ, DETERMINACE A SVOBODNÁ VŮLE
Teď tedy něco k článku samotnému. – Ano, je tomu skutečně tak, že starověké národy (respektive starověké civilizace, které byly natolik vyspělé že byly ve stavu důkladněji zkoumat hvězdné nebe) byly fascinovány tou – zdánlivou – dokonalou pravidelností pohybu nebeských těles. A skutečně z toho tyto národy odvozovaly přesvědčení o naprosto dokonalém uspořádání celého vesmíru, tak ale i samotného (vezdejšího) světa. Tím jediným nedokonalým tvorem v tomto jinak dokonalém světě se zdál být samotný člověk.
Což je pochopitelné – už jenom při povrchním člověku na všechno zlo a špatnost které je možno v lidském světě spatřovat to zcela evidentně nesouzní s oním zdánlivě dokonalým pohybem vesmíru. Ten výkladový model byl tedy obecně naprosto stejný jako v židovsko-křesťanské Bibli: stvořený svět (Bohem či bohy) je sám o sobě dokonalý, to jenom člověk sám ho zkazil a kazí.
Ale ponechme teď stranou tento aspekt; tady se jedná o něco jiného. O vztah predestinace a nepodmíněnosti, svobodné vůle.
Ovšem: už ani ty „pohanské národy“ nenahlížely na věc vždy jenom tak zcela jednoznačně a jednostranně, jako by náš osud „určovaly hvězdy“, a že my bychom byli jenom zcela pasivními loutkami osudu.
Krásným příměrem tento ambivalentní vztah těchto dvou komponent vyjádřil dialektik Platón: „Vřeteno nutnosti (osudu) se otáčí – ale každý volí svého vlastního daimona.“ Přičemž tento „daimon“ je něco jako osobní vůdčí duch.
V každém případě tedy Platón naprosto jasně vidí, že člověk se ve svém životě neustále pohybuje na rozhraní působnosti obou těchto sil: determinace na straně jedné, a vlastní svobodné vůle na straně druhé.
Co se pak konkrétně věštectví týče – Řekové jak známo měli věštectví jako takové ve velké vážnosti, podle jejich přesvědčení věštci skutečně mohli jakýmsi extaticko-intuitivním způsobem vytušovat jakési hlubší roviny skutečnosti. A tedy i v jistém smyslu předpovídat budoucnost.
Ovšem: například proslulá Pýthie podávala svá věštectví spíše jenom v podobě možných alternativ, nežli aby předpovídala nezvratný chod budoucích událostí. Její věštectví byla spíše v této formě: „Uděláš-li to a to, bude to mít takové a takové výsledky.“ Takže ani tady se nejednalo o nějakou ryze mechanickou predestinaci.
A ostatně: takováto absolutní, mechanická predestinace by u Řeků vlastně ani vůbec nebyla možná. Sice je v jejich mýtech řada příběhů, kdy dotyčnému už při jeho narození sudičky něco předpověděly, a to s železnou pravidelností také nastalo. Jenže: na straně druhé právě tím že neměli jednoho Boha, nýbrž jejich celou řadu – už tím bylo principiálně vždy možné, že do běhu událostí svou vůlí, svým činem zasáhne nějaký bůh. Protože ti měli samozřejmě různé cíle, různé záměry, a proto se jejich vůle často navzájem křížily.
Takže nejen u židů a křesťanů, ale i u Řeků vidíme, že zde není dána nějaká absolutní, mechanická predestinace; i zde je velký prostor jak pro roli náhody, tak pro zásahy boží moci, tak ale i pro vlastní svobodnou vůli samotného člověka.
Já už pro dnešek zase musím končit, paní Hájková. Takže na Vaše poslední vstupy odpovím až zase zítra. 😉
„… jediným nedokonalým tvorem v tomto jinak dokonalém světě se zdál být samotný člověk – pohled na špatnost člověka nesouzní s pohledem na na dokonalý vesmír.
Stvořený svět (Bohem či bohy) je v tomto chápání sám o sobě dokonalý, jenom člověk ho zkazil a kazí.
Jde zde o vztah predestinace [‚hodinového stroje vesmíru‘] a nepodmíněnosti, svobodné vůle [člověka].“
—————————-
V této souvislosti bych si dovolil upozornit na pelagianismus („emancipaci“ člověka Bohem – Adam s Evou jsou odchodem z ráje emancipováni ke svobodě, k rozhodování o svém životě) a Augustinovu reakci na toto učení.
Nevybavuju si, že by se Einstein nějak vyjádřil o cestování časem. O tom podle mne začali mluvit ti, co rozebírali jeho teorie do důsledků, které on sám ani nenaznačoval. Zejména se podle mne E. nedopustil popření principu kauzality, který je pro celou věc zásadní.
Stephen Hawking svůj pohled na cestování do minulosti shrnul v tzv. hypotéze chronologické ochrany, když se zabýval zmíněnými odvážnými myšlenkami, jejichž existence vyplývala z obecné teorie relativity. Ta formálně umožňovala cestování v čase /při cestování v Goedelově vesmíru, anebo s využitím červích děr/. Hawking se s nimi vypořádal právě pomocí principu kauzality, kterému neuniknou ani případní cestovatelé červí dírou, a ponechal tak celou tuto podnětnou oblast literátům a tvůrcům filmových scénářů, kde je pochopitelně možné všechno.
Takže, pane Poláčku, moje slova o tom, že lidi, kteří vyznávají možnost cestování časem, je nutné vyšetřit, berte samozřejmě jako nadsázku. Jistěže je mezi nimi a panem Noahem jistý rozdíl. Ne každý z nich tu pozoruhodnou myšlenku prožívá až tak osobně.
Já tedy do budoucnosti cestuji celkem běžně a psychiatrie ani fyzika nemá námitek. S cestami do minulosti je samozřejmě problém, to uznávám.
DUÁLNÍ SVĚT A HŘÍCH
Opravdu zajímavá myšlenka, paní Hájková. Ale toto téma velice úzce souvisí s tím, co jsme zrovna v minulých dnech projednávali v jiné diskusi. (Musím přiznat že už pomalu začínám ztrácet přehled.)
Především to konstatování, že ten kdo žije v duálním světě (to jest: v našem vezdejším, přirozeném světě, s jeho protiklady), že automaticky „páchá hřích“. Aniž by to sám chtěl, aniž by si to vůbec sám uvědomoval.
To je ale fakticky přesně to samé, co napsal svého času Anaximandros: „Jsoucí věci vystupují z (nekonečného, neohraničeného) aperion, a zase se do něj vracejí (v něm zanikají); neboť tyto se navzájem vyrovnávají a splácejí svou vinu podle řádu času.“
To znamená: i Anaximandros skutečně věci viděl tak, že v předmětném světě věci existují pouze v protikladném (duálním) poměru; a že v tomto protikladném světě tyto věci zcela nevyhnutelně navzájem „způsobují vinu“. Čili v křesťanské terminologii: hřích.
Proč vlastně Anaximandros dospěl k tomuto – o sobě nijak samozřejmému – přesvědčení, že jsoucí věci se na sobě navzájem „proviňují“? Vždyť by přece bylo daleko přirozenější soudit, že většina jsoucích věcí je si navzájem lhostejná, nijak se jejich cesty nekříží. Ale Anaximandros zřejmě vycházel už z tehdy panující duální metafyziky prvotních myslitelů, kdy celý svět byl chápán v dualitách: oheň – voda, země – vzduch. A tady je jasné: čím je něco například chladnější, tím méně je to teplé. To znamená: každý jeden princip sám sebe může posilovat, živit jenom na úkor toho druhého. A protože tyto elementy byly tehdy – v prvotním filozofickém uvažování – považovány za prazáklad všeho jsoucího, pak z toho tedy nevyhnutelně vyplynul závěr o principiální dualitě, protikladnosti jsoucího světa. (Kterýžto v tehdejší formě ještě nevyzrálý názor je ovšem plně podepřen nálezy moderní fyziky.)
Takže podle toho skutečně vůbec není možno v našem jsoucím lidském světě žít „bez hříchu“; tedy bez toho abychom tím či oním způsobem někoho nezkrátili v jeho vlastních právech. (S určitou mírou cynismu by bylo možno konstatovat, že například už jenom tím že žijeme zkracujeme zemní červy v jejich právu obstarat si potravu pro jejich vlastní přežití. – V trochu modernizovanějším pojetí je pak zcela legitimní a věcné konstatování, že už tím že žijeme nevyhnutelně ekologicky škodíme této planetě, a tedy veškerému životu na ní.)
Není tedy skutečně reálně možné v našem jsoucím světě žít „bez hříchu“. Otázka je ovšem, jestli je skutečným řešením upínat se na svět údajné naprosté jednoty a harmonie.
V naprosté, absolutně bezrozporné jednotě totiž může existovat jenom – čiré nic. Už jenom čistě fyzikálně: i ty nejmenší fyzikální částice vznikají jenom z navzájem protikladných sil.
Budiž; bylo by možno prohlásit, že onen „nadzemský svět“ nemá fyzikální povahu. Ovšem – jakou pak může mít vůbec realitu? I kdyby to byl svět jenom myšlený – i myšlenka (pokud je reálná) musí mít nějaký reálný, tedy materiální základ.
Za druhé: i myšlenky se spolu nevyhnutelně navzájem kříží, srážejí, potýkají. – Anebo by snad všechny duše v tomto „jednotném nebi“ směly mít všechny jenom jednu jedinou společnou myšlenku? Takovouto nařízenou „plnou jednotu názorů“ jsme zažili už v časech totality; nebyla by to nijak vábná vyhlídka se s něčím takovým potkat ještě i v nebi.
A co duše navzájem? Že by mezi nimi existovala jenom čirá „božská harmonie“? Představme si třeba, že jsou tam na stejném obláčku dvě duše: dva podnikatelé, oba osobně poctiví a dobří, proto se oba dostali do nebe. Jenže: v nevyhnutelném reálném konkurenčním boji jeden z nich toho druhého přivedl ke krachu. Bez jakéhokoliv zlého úmyslu; on jenom bojoval za udržení své vlastní firmy, za udržení pracovních míst pro své zaměstnance. Čili z naprosto „bohulibých“ důvodů. Ale: že by v tom druhém, který byl svým konkurentem přiveden ke krachu, že by v něm nezůstal ani osten zášti vůči tomu, kdo jeho neštěstí způsobil? Že by se mu hlavou neustále nehonila myšlenka: „Tak on mě zničil, a nakonec se dostane do toho samého nebe jako já sám!…“
Všeho všudy: buďto je tedy „horní svět“ (čili nebe) bez jakýchkoli protikladů, bez jakýchkoli dualit – ale pak je to naprosto nereálný, čistě chimérický svět. Anebo je to svět alespoň v nějakém smyslu reálný – ale pak je v něm ona dualita jsoucího světa nutně obsažena přinejmenším jako potenciál.
Mimochodem: dodnes se vedou učené spory o tom, jestli to Anaximandrovo jednotné „apeiron“ mělo hmotný, anebo ale nehmotný charakter. Můj osobní názor (nejsem tu ovšem žádnou autoritou) je ten, že Anaximandros toto apeiron skutečně – v souladu s tehdejšími představami – chápal jako v určitém smyslu materiální substrát (podle některých svědectví jako něco „lehčího než voda a těžšího než vzduch“); ale tato materiální stránka pro něj nebyla podstatná, podstatnou byla čistě metafyzická určení, jako byly ona zmíněná „neohraničenost“, pak ten „řád času“, ale i to „vzájemné splácení vin“.
Závěrem bych tedy soudil: ano, náš jsoucí svět je vždy duální, vždy plný protikladů; ale je to jediný svět a jediný život, který máme reálně k dispozici. Na jedné straně je naprosto správné i potřebné, když před svýma očima máme tu ideální metu naprosté harmonie a bezrozpornosti; ale na straně druhé upnout se jenom a pouze k této monistické jednotě (jako Židé) znamená upínat se k nereálným chimérám.
A co se toho Boha týče, který „trpí protože stále ze sebe něco vysílá do světa“ – no ano, samozřejmě že vydat se do světa protikladů s sebou nevyhnutelně přináší utrpení, jenže kdyby se Bůh do tohoto jsoucího, duálního světa nevydal, pak by zůstal naprosto irelevantní entitou, existující (pokud vůbec) jenom čistě pro sebe. Pro člověka by neměl naprosto žádný význam, žádnou relevanci.
Paní Zemanová, já jsem to opravdu nemyslel tak, že by Einstein věřil na cestování člověka v čase, v tom doslovném smyslu jak to tu bylo prezentováno.
Já jsem napsal že Einstein (snad!) věřil v čistě f y z i k á l n í možnost cestování časem (nejsem opravdu nijaký znalec jeho teorií abych si to troufal rozhodnout jednoznačně); v každém případě dilatace času byla centrálním bodem jeho veškerých teorií.
Jestliže je člověk stvoření, pak je na Bohu závislý on, nikoliv obráceně.
Ta představa sedění na obláčku už je trochu pasé, pane Poláčku. Možná souvisí se starověkou (i středověkou) představou o tom, co je nahoře a co dole. Dnes si můžeme představovat třeba to, že nebe a země jsou v nás samotných. A mohou se spojit.
A peklo může být taky v nás (mezi námi).
J e s t l i ž e je člověk stvoření – to je právě ta klíčová otázka, paní Hájková.
Respektive hlavní otázkou je, kdo (a co) je vlastně na kom a na čem závislé.
Pokud si vezmeme ty řecké myslitele, kteří za „princip“ (tedy za prvotní východisko) považovali ony párové, duální elementy – pak ty zřejmě existovaly samy ze sebe. „Horké“ a „chladné“ jsou zcela objektivní veličiny, které ke svému stvoření nepotřebují Boha/bohy.
Když vezmeme Anaximandra, který předměty jsoucího (protikladného) světa spatřoval vycházet z jednotného apeiron – pak v tomto procesu neustálého vznikání a zase zanikání hrály svou rozhodující roli zákony respektive řád času – a i to bylo nezávislé od boží vůle. Respektive – alespoň jak se to jeví – tyto absolutní zákony vznikání a zanikání, duality a jednoty stojí ještě p ř e d všemi bohy. Anaximandros sice nepopíral existenci bohů, podle něj každý jsoucí svět byl snad přímo „bohem“. Ovšem: těchto světů je nekonečné množství, tak jako nekonečné je samotné apeiron. Takže je sotva možno učinit jiný závěr nežli ten, že toto apeiron – i s jeho vlastními zákony – stojí ještě před vznikem veškerých bohů.
V tomto smyslu pak je člověk stvořen tímto apeironem – a nikoli bohem.
P.S. S tím „obláčkem“ to byl samozřejmě poněkud pohádkový příměr; ale to naprosto nic nemění na tom základním faktu, že i v onom „horním“, údajně všech rozporů prostém světě by stejně tak nevyhnutelně přetrvávaly rozpory a konflikty. Ledaže by „tam nahoře“ nebylo naprosto a vůbec – nic.
Buďto nic nebo by tam bylo to Jedno Nerozdělené (jak jsem se o něm zmínila ve vedlejší diskusi, že u něho duchem přebývá Hebrej).
Rozpory jsou jen ve hmotném světě. Pokud se domníváte, že hmotné je úplně všechno, pak „tam nahoře“ je právě jenom to „nic“.
„Právě proto, že zažíváme svět jako tolik nedokonalý, potřebujeme pohled do jiného světa, abychom si nezoufali. A již nyní se náš svět proměňuje, když se nebe nad námi otevírá. Do naší temnoty dopadá světlo, do našeho strachu vstupuje důvěra. Když přichází Bůh, pak přicházíme sami k sobě. Svět se pak nestává jednoduše jiným, avšak my jej zažíváme nově. Není již tak hrozivý. Uprostřed světa se cítíme obklopeni jeho blízkostí. Když se rozestupují nebesa, rozevírá se i naše srdce, aby se otevřelo tomu, který jediný je schopen je uklidnit.“
(A. Grün)
Ale jistě, paní Hájková, A. Grün to říká v podstatě naprosto správně: veškeré naše vhledy do nebe (respektive vzhledy k nebi) mají svůj skutečný pramen v našem vlastním, reálném, lidském světě. Jenom proto že zakoušíme protiklady, konflikty, a tedy i bolesti tohoto světa, toužíme po světě bez těchto konfliktů, bez těchto bolestí; a tuto naši touhu si projektujeme do nebeských sfér. To je všechno, nic víc v tom není.
PRÁZDNÉ NEBE
Paní Hájková, svého času Platón definoval „bytí“ jako „to co má schopnost vykonávat nějaký účinek; a co samo může být ovlivňováno“. To je nejuniverzálnější definice bytí, kterou je vůbec jenom možno zformulovat.
To pak ovšem znamená: to co nemá tyto dvě vlastnosti, to neexistuje. Nevejde se do kategorie „bytí“.
Zásadní paradox (a protimluv) křesťanství je v tom, že křesťané vlastně žádají po svém Bohu, aby existoval – a zároveň neexistoval!
Oni chtějí, aby on byl tou silou (dokonce nejvyšší a nejpůvodnější silou), která působí na náš hmotný svět; ale zároveň chtějí, aby tento Bůh sám byl zcela nehmotný – to jest: nejsoucí! – v tom smyslu, že na něj samotného nepůsobí naprosto nic. Nejenže na něj nemohou působit žádné materiální entity či síly našeho jsoucího světa; ale on je dokonce naprosto imunní i vůči všem ryze metafyzickým určením, jako je nevyhnutelná protikladnost všech jsoucích fenoménů.
Takto pojímaný bůh může mít jenom takový charakter, který se ve filozofii nazývá „inteligibilní“ – tedy pouze myšlený, ale naprosto nehmotný.
Pak se ovšem nevyhnutelně staví otázka, jaký stupeň reality může mít něco, co je jenom myšlené, ale jinak to nemá žádnou jakýmkoli způsobem uchopitelnou jsoucnost.
To „nebe Hebrejců“ je v daném smyslu skutečně prázdné; není v něm nic, nežli jenom jejich vlastní představy, jejich myšlenky.
To jediné co by v něm mohlo – přes jeho imateriální charakter – být přítomno, by mohla být čistě metafyzická určení; jakýsi soubor základních zákonů, podle kterých je vystavěn tento svět. Všechno ostatní je už jenom čistá projekce.
Takže podle vás ta lidská podstata, které se člověk odcizil, nemá žádnou reálnou moc přivést ho zase k sobě?
Vám se nelíbí prázdnota a Fromm píše: „Bytí vyžaduje vzdát se vlastní egocentričnosti a sobectví, nebo řečeno slovy mystiků – stát se „prázdným“ a „chudým“.
PODSTATA ČLOVĚKA
„Lidská podstata“ – problém je v tom, paní Hájková, že my pořád ještě vůbec nevíme, v čem tato „lidská podstata“ vlastně záleží.
V paralelní diskusi o odcizení jsem napsal, že pro Marxe to nebyl tak zásadní problém; on vycházel prostě z axiomu „přirozeného lidského života“, vůči němuž (kapitalistické) odcizení samozřejmě znamená ztrátu této přirozenosti.
Ovšem: tady si Marx celou záležitost samozřejmě zase jednou velice zjednodušil. Jak zcela právem poukázal pan Horák, i „neodcizený“ člověk mohl v předindustriálních dobách být velice citelně drcen panujícími poměry. Marx se vůbec zcela cíleně vyhýbal pojmu „lidská podstata“ – právě proto aby se vyhnul těm krajně složitým metafyzickým konstrukcím, do kterých se zapletl Hegel.
Pokud by Marx vůbec byl ochoten nějak mluvit o „lidské podstatě“, pak jedině v tom smyslu, že člověk svou podstatu neustále vytváří sám, svou každodenní praktickou, tedy v prvé řadě produkční činností, prací.
Ovšem naprosto důsledný Marx v tomto odmítání určit lidskou podstatu přece jenom není; v každém případě jsou pro něj naprosto podstatnými lidskými znaky za prvé svoboda lidské bytosti, a za druhé právě její kreativita.
S tím je dozajista možno v zásadě souhlasit; ale k určení toho, co je sám člověk jako takový, co je tedy jeho nejvnitřnější podstatou, je to dost málo.
Marx neustále zdůrazňoval oproti Hegelovi, že člověk není nějakým souborem abstraktních metafyzických určení, nýbrž zcela konkrétní přírodní bytostí, působící v rámci přírodních zákonů. Člověk sám vytváří své lidství tím, že se vyčleňuje z přírody, ze které pochází, a tuto přírodu opracovává, její hrubou hmotu mění v pro sebe užitečné produkty.
Jenže: jestliže Marx takto hned dvakrát určuje člověka vzhledem k přírodě (jako z ní vzešlý, a jako ji opracovávající), pak by musel zároveň definovat, c o tato „příroda“ sama vlastně je. Jestliže by trval na tom, že je to pouze „soubor přírodních zákonů“, pak by to bylo zase jenom velice chudičké určení. Pak se zase staví ta samá otázka: c o jsou vlastně tyto „přírodní zákony“? Odkud se berou? Mají apriorní charakter? – Pak by to byla fakticky přesně ta metafyzická určení, kterým se Marx chtěl vyhnout. Anebo jsou to jenom určité pravidelnosti přírodních procesů? – Pak by to ale nebyly žádné „zákony“ v pravém slova smyslu. A tak dále a tak dále. Vše dohromady: Marx nám ohledně podstaty člověka nedává žádnou skutečně přesvědčivou, obsažnou odpověď. Ne že by jeho téze v daném směru byly chybné; ale dávají jenom značně limitované odpovědi.
Tak tedy znovu: v čem vlastně spočívá tato mysteriózní „podstata člověka“? – Bezprostředně platí přesně to, co jsem uvedl už na počátku: my to nevíme. A všechny odpovědi které se v daném směru pokoušíme dávat jsou – ať si to přiznáme nebo ne – jenom naše pokusy si v tom chaosu našeho bytí udělat alespoň trochu jasno.
A přece: je nesporné, že člověk něco takového jakou svou „podstatu“ má. Svou podstatu má nevyhnutelně každý jsoucí fenomén; jinak by vůbec nemohl existovat. Tato podstata vyjadřuje to, že daný fenomén je právě tím, čím je, a ničím jiným. „Ti estí“, nazýval to Aristoteles. Ovšem: už tento velký myslitel znovu a znovu narážel na nemožnost tuto jedinečnost lidské existence uchopit do nějaké jasné filozofické kategorie. Takže pak často člověka definoval pomocí náhradní konstrukce prostě jako „dvounohého živočicha“. Což je samozřejmě – vědomý – nonsens, takováto definice vůbec nevyjadřuje specifikum člověka.
Poněkud dále nás přivede jedna – vlastně spíše okrajová – poznámka Hegela, že člověk je na rozdíl od všech zvířat „univerzální tvor“. Zvířata jsou vždy určená jenom jejich konkrétním, specifickým způsobem existence. Navíc nevědomým; neboť – jak uvádí Hegel – „zvíře neví, po čem touží“.
Člověk – silou svého rozumu – překračuje tedy tuto pouze přírodní danost, není už omezen jenom na nějaký víceméně jednodimenzionální způsob existence, nýbrž vstupuje do říše univerzálií, do říše volného pohybu ducha.
Ovšem: tady se zase projevuje typický Hegel, který – plně v tradici německé idealistické filozofie – člověka pojímá především prostřednictvím jeho rozumové složky. Z dnešního pohledu se takovéto pojetí jeví být za prvé až příliš optimistickým, a za druhé až příliš jednostranně „filozofickým“.
Ale na straně druhé nelze popírat, že Hegel tady trefil něco velice podstatného. Jenom jak řečeno to pojal příliš jednostranně. Já sám bych tedy člověka definoval jako tvora, který neustále znovu a znovu musí hledat cestu mezi svou existencí přírodní a intelektuální, mezi existencí podmíněnou a nepodmíněnou, mezi existencí individuální a univerzální.
Člověk je ve svých možnostech celý svět; všechno co je v tomto světě jsoucí to člověk může pojmout do sebe, učinit to svou součástí, a zároveň to svým duchem pozdvihnout na vyšší úroveň. Ale stejně tak člověk nadále sám zůstává individuální, přírodní bytostí, která je uzavřena do své individuální existence a své přírodní podmíněnosti, a jenom občas z této podmíněnosti může jaksi „vykouknout ven“.
Člověk je tedy toto neustálé potýkání, člověk je vlastně hybridní tvor, a jeho podstata sama je tedy tímto způsobem rozštěpená, hybridní. Člověk je – jako individuum – sám sebou; a přesto je zároveň neustále někým či něčím jiným, vystupuje z této své ryzí individuality a stává se bytostí univerzální, aby se vzápětí znovu stáhl do své čiré individuality.
Abychom se tedy závěrem vrátili k položené otázce, zda tato „podstata člověka“, které se člověk odcizil, má či nemá dost síly k tomu, aby se vrátil zpátky k ní: odpověď pak musí být stejně podvojná, jako je podvojná sama podstata člověka. Na jedné straně ta přirozená složka člověka vždy bude trpět pod jakýmkoli odcizením, a vždy bude toužit po návratu k sobě samé; ale do jaké míry se jí to podaří, to záleží na té druhé, mimopřírodní, intelektuální složce. Jenom ta může nalézt cesty k tomu, jak zlomit nadvládu těch démonů, které člověk sám svou spontánní, nevědomou činností vypustil.
OTÁZKA PRÁZDNOTY
To je zase otázka, paní Hájková, jakou prázdnotu máme zrovna na mysli. Ta „prázdnota“ mystiků (a buddhistů) má sice samozřejmě své určité oprávnění, svou logiku; ale na straně druhé zase také může velice snadno svádět ke zcela jednostrannému pohledu.
Tato mystická „prázdnota“ má svou relativní pravdivost v tom, že se snaží postihnout jakousi „kvintesenci“ veškerého bytí. Tedy opět se snaží postihnout nějakou naprosto univerzální podstatu, která je společná všem konkrétně, individuálně existujícím fenoménům. Tato snaha je sice sama o sobě v pořádku; ovšem špatně je, když se tato kvintesence, tato univerzální podstata vzápětí hypostazuje, a kdy se začne tvrdit že ona a jedině ona je reálně jsoucí skutečností, a že všechno konkrétně, individuálně jsoucí je jenom jakousi víceméně bezcennou odvozeninou. Takovýmto postojem se strašlivým způsobem degraduje, znehodnocuje celý jsoucí svět, včetně samotného člověka (alespoň v přirozené stránce jeho existence).
Tato „univerzální prázdnota“ totiž z druhé strany není právě ničím jiným, nežli jenom s o u h r n e m, tedy zmíněnou kvintesencí právě těch individuálně, materiálně jsoucích entit. A bez nich by ani tato – údajně prioritní – „prázdnota“ vůbec neexistovala.
Prázdnotou se ostatně dost zabývali řečtí atomisté. A dospěli ke zcela správnému závěru, že prázdnota sama o sobě neexistuje. Že sice existuje – ale právě jenom jako nevyplněný prostor mezi atomy. Musí tu tedy n a p ř e d být ty atomy – a teprve vztahem mezi nimi, to jest působením vzájemných odpudivých sil, teprve sekundárně vůbec může vzniknout prázdnota.
A tím jsme zase u té duality: jedině přes duality, tedy přes vzájemné protiklady, může vzniknout zdánlivě bezrozporná „jednota“ či „prázdnota“.
Inu, zdá se, že taková diskuse o prázdnotě nikam nevede. Stejně to nikoho nezajímá. Každý raději diskutuje o aktuálních politických otázkách.
Ovšem v Yoderově knize Ježíšova politika je psáno, že Ježíšova (a předtím Janova) slova „přiblížilo se Boží království, čiňte pokání a věřte evangeliu“ pocházejí ze sféry politické.
„Zásadní paradox (a protimluv) křesťanství je v tom, že křesťané vlastně žádají po svém Bohu, aby existoval – a zároveň neexistoval!“
—————————-
Podle mě existuje to, co je součástí („součástkou“) existujícího světa.
Představa Boha jako „součástky“ světa mi ovšem nedává smysl. Nedává mi to smysl podobně, jako by mi třeba nedávala smysl představa hodináře jakožto součásky hodinek:
„Nejenže na HODINÁŘE nemohou působit žádné materiální entity či síly HODINEK…“
Pavel používá podobný příklad: Hrnčíř a hliněná nádoba.
Ale až se roboti začnou sami reprodukovat, možná také nebudou věřit, že je stvořil člověk. A možná na něj úplně přestanou brát ohled.
Krásný příměr je také ten, jak byl člověk „utkán v těle matky“- v Žalmu 139
„Tys to byl, kdo utvořil mé ledví, v životě mé matky jsi mě utkal. Tobě vzdávám chválu za činy, jež budí bázeň: podivuhodně jsem utvořen, obdivuhodné jsou tvé skutky, toho jsem si plně vědom. Tobě nezůstala skryta jediná z mých kostí, když jsem byl v skrytosti tvořen a hněten v nejhlubších útrobách země. Tvé oči mě viděly v zárodku, všechno bylo zapsáno v tvé knize: dny tak, jak se vytvářely, dřív než jediný z nich nastal.“
„přiblížilo se Boží království, čiňte pokání a věřte evangeliu“ – autentičnost tohoto citátu je už proto krajně problematická, že ani v Ježíšově, a už vůbec ne v Janově době něco takového jako „evangelium“ prostě ještě vůbec neexistovalo.
A už Jan Křtitel to sotva mohl myslet politicky; jinak by ho tehdejší panovník sotva přizval ke svému dvoru. A teprve když se Jan Křtitel opovážil kritizovat samotného panovníka pro jeho nemravný život, stálo ho to hlavu.
Ovšem na straně druhé každé intenzivní duchovní hnutí je samozřejmě také v určitém smyslu vždy zároveň politikum.
Pane Nusharte, kdyby hodinky neměly žádnou schopnost působit – fyzikálně – na hodináře, pak by je tento hodinář prostě a jednoduše vůbec nemohl vzít do ruky. Protože buďto on, nebo ony by měly naprosto imateriální povahu.
Právě to je ten paradox (křesťanského) Boha: možná že spíše nežli mnou použitá formulace že Bůh je tu zároveň jsoucí i nejsoucí by bylo možno říci, že Bůh tu má mít zároveň materiální i nemateriální podobu. Materiální – protože je mu připisována schopnost svou vůlí zasáhnout do jakýchkoli materiálních procesů na zemi; ale zároveň má být ten samý Bůh naprosto imateriální, protože on je přece všemi (pozemskými) procesy a působením nedotčený, neovlivnitelný.
Jan Křtitel vlastně řekl jen první část té věty (čiňte pokání, protože se přiblížilo království Boží). On o evangeliu ještě nemluvil. To až Ježíš.
Yoder jenom poukazuje na to, že jak pojem království, tak pojem evangelium (dobrá zpráva) pocházejí z politické oblasti. U toho království je to jasné (to je správní, tedy politický útvar), u té dobré zprávy se to dá vysvětlit tak, že jde o důležitou zprávu, která rozhodně stojí za to, aby s ní byl seznámen každý.
Ten příměr s hrncem a hrnčířem se ovšem týká něčeho jiného, to je daleko spíše otázka lidské svobody. Ovšem podání tohoto tématu je v Bibli naprosto protismyslné; samozřejmě že za to jaký je hrnec, jakou má podobu a vlastnosti plně odpovídá jeho stvořitel, tedy hrnčíř. A pak se tedy onen „hrnec“ naprostým právem ptá: „Jak jsi mě ty stvořil?“ Čili ten hrnec tu fakticky sděluje svému stvořiteli: „Jakého jsi mě sám stvořil, tak takového mě máš!“
A je člověk opravdu jenom takový, jaký byl stvořen? A nebo se částečně stvořil i sám?
Mám dojem, že pravidlo liberálního státu (které lze vztáhnout i na duchovní oblast) zní takto: Stát může (a musí) dělat jenom to, co zákon přikazuje. Občan může dělat vše, co zákon nezakazuje. Čili iniciativa je na straně občana.
Tento komentář patří pod článek o kapitalismu. Už jsem ho tam dala.
„… pak by je tento hodinář prostě a jednoduše vůbec nemohl vzít do ruky.“
—————————-
Hodinář může vzít hodinky do ruky (a stejně tak i svět může být „v Boží ruce“).
Hodinář ale není „součástkou“ hodinek a Bůh není „součástkou“ světa – v tomto smyslu tedy Bůh neexistuje, protože součástky hodinek i „součástky“ světa existují v čase – čas je měřítkem jejich existence.
Pružinku, která uvádí hodinky do pohybu, tam dal hodinář; stejně tak i čas, který umožňuje vesmíru být v pohybu, vznikl (v souladu s poznatky soudobé fyziky) [„až“] se vznikem vesmíru (se vznikem samotného prostoru).
Na téma analogie s hodinářem napsal Richard Dawkins známou knihu Slepý hodinář. Přestože mi Dawkinsův narůstající odpor k víře (a příslušným institucím) není sympatický, dílo zůstává velmi relevantním sdělením. Prostě naše empirie, naše evidence neprospívají naší schopnosti porozumět vzniku nové kvality během dlouhého času. Kdyby trval lidský život jen (opravdu velmi) krátce, měli bychom velké těžkosti dokonce i s pochopením toho, jak se z (některého) semínka může stát mohutný strom.
ČLOVĚK A JEHO MRAVNÍ SVOBODA
Ale jistě, paní Hájková, že člověk také spoluvytváří sám sebe. (Alespoň z našeho přirozeného lidského hlediska tomu tak je.) Jenže – pak se tento člověk musí definovat nějakým jiným způsobem nežli jenom tak, že byl prostě někým „stvořen“.
Vezměme si za příklad ty roboty, které jste sama zmínila. Od jakého okamžiku by bylo možno připustit, že roboti si získali vlastní nezávislost od člověka, který je vymyslel, který je naprogramoval, který je stvořil? Od kterého okamžiku by tedy bylo možno říci: tohle už není jenom stroj, nýbrž svébytná bytost? Která je jako taková svobodná ve svém jednání, a tedy i odpovědná za své jednání?…
Toto je samozřejmě krajně obtížná otázka, nad kterou si už dlouhou dobu lámou hlavy jak programátoři, tak matematici, tak i filozofové.
Položme si napřed otázku: stačila by k tomuto nabytí vlastní svobody samotná schopnost (racionálního) myšlení? To jest: dotyčný robot by byl naprosto schopen zvážit důsledky vlastního jednání, věděl by tedy že takové a takové jednání má pozitivní anebo negativní důsledky. A byl by i schopen s ohledem na to své vlastní jednání korigovat.
Není pochyb o tom: toto je skutečně naprosto základní podmínka svobody, vlastní svébytnosti. Tento robot by tedy už nejednal jenom čistě mechanicky (striktně podle do něj programátorem vloženého algoritmu: v takové a takové situaci jednej tak a tak), nýbrž by sám mohl posuzovat situace, a podle toho uzpůsobovat své jednání. Nicméně – tak nějak cítíme, že tato schopnost racionálního uvažování sama ještě není všechno. Že tu ještě něco chybí.
V Bibli se člověk – i za cenu že spáchal „hřích“ – stává skutečným člověkem až tehdy, když získá schopnost rozlišovat mezi dobrým a zlým. Řekli jsme, že náš robot má také takovou schopnost; jenže tady je opět nutné naprosto přesně určit, o co se skutečně jedná. Uvedená formulace totiž zněla, že ten robot by měl schopnost rozlišovat mezi pozitivními a negativními d ů s l e d k y. Ovšem: tohle ještě zdaleka není schopnost rozlišovat mezi samotným dobrem a zlem. A navíc: i k tomu aby robot věděl co jsou negativní důsledky a co pozitivní, tak toto vědomí by do něj musel napřed vložit jeho programátor! Všeho všudy: tento robot by sice měl onu formální, ryze technickou schopnost rozlišování, a zároveň korigování vlastního jednání – ale tato schopnost by nebyla jeho vlastní, nýbrž jemu daná zvenčí.
Budiž; byla by tu i ta možnost, že tento robot by si – především sledováním veřejných komunikačních kanálů – opatřil dostatek informací o tom, co je obecně společností považováno za dobré a co za špatné; a v důsledku tohoto vědomí by pak mohl své jednání korigovat. Ale – i tak by za prvé konec konců stále jednal jenom podle do něj vloženého programu („jednej podle toho co informační kanály označí za dobré“); a za druhé jeho jednání by bylo naprosto nezúčastněné – on by sám vůbec neměl žádné skutečné vědomí, žádný vlastní prožitek „dobra“ a „zla“, nýbrž by byl plně odkázán jenom na vnější vstupy. A kdyby se dostal dejme tomu do prostředí kde by z oněch informačních kanálů do něj proudilo například: „Vlastnit otroky je dobré“ – pak by byl otrokářem, a ani v sebemenším by si s tím nelámal hlavu. Respektive by to charakterizoval jako „dobro“. A ani by vůbec nebylo možno ho za to nějak činit odpovědným – protože on by stále ještě jednal jenom jako konec konců mechanicky determinovaný robot.
Jeví se tedy, že jak k získání vlastní svébytnosti, vlastní svobody, tak i vlastní odpovědnosti je zapotřebí ještě něco více, nežli jenom čistě racionální schopnost myšlení. Je k tomu zapotřebí ještě něco takového jako je vlastní „já“ – totiž takové já, které je schopno prožitku. Hlubokého emocionálního prožitku, prožitku radosti a prožitku bolesti, které jediné mu mohou sdělit, co je skutečně dobré a co je skutečně špatné. Jinými slovy řečeno, je k tomu zapotřebí něčeho takového, čemu se možná poněkud neurčitě, ale tradičně říká „duše“.
Robot nemůže mít duši, protože nemůže mít ani prožitek radosti, ani prožitek bolesti. A pokud se vedou úvahy a spory o tom, jestli robot jednou může být roven člověku (respektive ho dokonce nahradit), pak by se v prvé řadě muselo podařit robotům zprostředkovat vnímání jak bolesti, tak radosti. A to bude asi velice kardinální problém.
Zásadní vada všech těchto diskusí o budoucích možnostech robotů vězí v tom, že se všechno točí jenom kolem jejich čistě kognitivních schopností. Které mohou samozřejmě v určitých oblastech (například hraní šachových partií) mohou daleko předstihnout ty lidské. Ale – schopnost vlastního prožitku, to je něco zcela jiného; a podle všeho kvalitativně nesrovnatelně složitějšího. Myslící (ve smyslu korektně prováděných logických algoritmů) robot stále ještě zdaleka není bytostí s duší. A robot bez duše nikdy nebude roven člověku. A – robot bez duše nikdy nebude skutečně svobodným. Protože bez této duše nikdy nebude schopen dostát onomu základnímu požadavku vyslovenému v Bibli: nebude schopen skutečně samostatně a svébytně rozlišovat mezi dobrem a zlem.
——————————————-
Vraťme se teď ale zpátky ke klíčové otázce: od kterého okamžiku je nějaká bytost (člověk) skutečně svébytná a svobodná, to jest má schopnost ve vlastní odpovědnosti (spolu)vytvářet sama sebe, na průsečíku boje mezi dobrem a zlem?
Řekli jsme si, že podmínkou je dvojí: za prvé schopnost myšlení, a za druhé přítomnost vlastní duše. Podle židovsko-křesťanského podání Bůh dal člověku duši; a schopnost myšlení (rozpoznání dobra a zla) si člověk na Bohu vyvzdoroval.
Ovšem: tady to začíná být dost propletené. Jestliže Bůh skutečně dal Adamovi a Evě duši – pak jak jsme si ukázali, schopnost rozlišování mezi dobrem a zlem je dána už s touto samotnou duší! Neboť jak bylo řečeno, duše, to je v prvé řadě prožívání, a tedy v prvé řadě právě prožívání radosti a bolesti, tedy dobrého a zlého! Jestliže tedy Adam s Evou skutečně měli duši, a to od samého počátku svého stvoření – pak už neměli zapotřebí si schopnost rozlišovat mezi dobrem a zlem vybojovávat, protože tu měli dánu automaticky s tou duší!
Abychom se dokázali vymotat z těchto zmatků, musíme si pomoci zjištěními moderní etologie. Ta totiž zjistila, že už v říši zvířat je možno určit jednu zcela zásadní hranici: naprostá většina zvířat nemá schopnost prožívat pocit, vědomí empatie – tedy schopnost spoluúčasti s utrpením, bolestí někoho jiného. Ale – některá zvířata přece jenom tuto schopnost mají! A právě toto: schopnost vcítit se do pocitů druhého, schopnost vnímat jeho utrpení, a soucit s jeho bolestí a vlastní připravenost podle toho uzpůsobit jednání vlastní – to je tím nejvlastnějším prvopočátkem rozlišování mezi dobrem a zlem vůbec. Jakož i prvopočátkem vlastní svébytnosti a svobody, a zároveň vlastní odpovědnosti za své chování.
Odpověď na otázku, do jaké míry je tedy člověk někým či něčím (přírodními procesy) utvořen či stvořen, a do jaké míry sám může vědomě pracovat na svém vlastním (mravním) sebezdokonalování, by tedy obsahovala asi tyto body:
– schopnost (racionálního) vědomí a myšlení
– přítomnost duše schopné prožívat radost a bolest
– schopnost empatie jako podmínka pro rozlišení mezi dobrem a zlem obecně (jinak řečeno: schopnost mít svědomí)
– vědomí vlastního „já“ – ale zároveň začlenění tohoto individuálního já do komplexu spoluexistence s jinými „já“; neboť bez interakce s jinými bytostmi otázku po dobru a zlu ztrácí jakýkoli smysl.
Závěrem tedy: člověk vždycky byl a bude nějakým způsobem podmíněný tvor; ať už vznikl či byl stvořen jakkoli a kýmkoli. Ale přesto – pokud jsou splněny všechny uvedené podmínky – v něm vzniká něco, co mu umožňuje alespoň v principu povznést se nad toto jeho původní „naprogramování“, a jednat podle vlastního uvážení a ve své vlastní odpovědnosti.
Hodinář sice možná není součástí hodinek, pane Nusharte; nicméně je součástí toho samého materiálního světa jako ty hodinky. Jedině proto on může tyto hodiny vytvořit; a za určitých okolností i on může jimi být reálně dotčen, například když mu pendlovky spadnou na hlavu.
Zatímco vztah mezi Bohem (křesťanským) a člověkem respektive světem má být naprosto jednostranný: Bůh má mít schopnost materiálního působení, ale na něho samotného materie nemá mít žádný účinek. Takže tedy skutečně vzniká ten velice paradoxní (respektive logicky protismyslný) stav, kdy Bůh má mít zároveň jak materiální, tak imateriální povahu.
Pouze slepý hodinář?
Pane Horáku, tady si musím vzpomenout – tedy při pohledu na to jak Dawkins všechno dění na světě chce vysvětlit jenom ryze přirozenými, evolučními procesy – musím si vzpomenout na názorovou výměnu mezi Humem a Leibnizem. Když Hume jakožto zarytý empirista hlásal, že v lidském vědomí není nic, co by předtím nebylo ve smyslech, pak na toto jeho krédo Leibniz kontroval takto: „Ano, nic není ve vědomí, co by předtím nebylo ve smyslech – kromě vědomí samotného!“
Takováto odpověď je skutečně hodná filozofického génia. Na náš případ aplikováno to znamená toto: ano, skutečně všechno co je přítomno v našem světě, a i v nás samých, je procesu svého vzniku možno vysvětlit evolučně, materiálně. Jenže: co se samotného o b s a h u našeho vědomí týče – pak je zde dána zcela zásadně nová kvalita, jejíž podstatu nikdy není možno uchopit, vysvětlit tím pojmovým aparátem, který poskytuje pouhá teorie evoluce.
Jinak řečeno: je to asi totéž, jako kdybychom se nějaký sofistikovaný počítačový program snažili vysvětlit tím, že bychom popisovali proces výroby počítačů v továrně.
Ten počítačový program jako takový totiž bazíruje v prvé řadě na (výrokové) logice – a ta má sama o sobě apriorní, nemateriální charakter.
A tak je to i s námi, respektive vůbec s celou (vyšší) přírodou: ano, proces jejího vzniku je možno popsat a vysvětlit čistě evolučními prostředky. Ale – tu vlastní k v a l i t u toho co zde vzniká, tu je možno uchopit pouze zcela jiným pojmovým aparátem. Například z oblasti metafyziky; ale dost možná i z oblasti spirituální.
Pane Poláčku, skoro bych tipoval, že člověk by uznal robota za bytost, tj. stvoření mající rozum i city, až tehdy, kdyby jej vytvořil „k obrazu svému“. Nejspíš by se robot musel ke všemu, co jste uvedl, ještě dostatečně emancipovat, autonomně se rozmnožovat a plodit duševně a zřejmě i fyzicky různorodé jedince. Podmínky, jež by pro své uznání musel robot splnit, by asi byly přísnější obdobou těch, jejichž uskutečnění přivádějí lidské rodiče k názoru, že jejich vlastní potomek je již dospělý.
Myslím si, pane Poláčku, že slovo duše původně znamenalo dech nebo život. V knize Genesis je psáno: „I vytvořil Hospodin Bůh člověka, prach ze země, a vdechl mu v chřípí dech života. Tak se stal člověk živým tvorem.“
Duši mají podle Genesis i zvířata. I oni jsou živí tvorové.
Později to slovo asi nabylo trochu jiného významu. Možná i působením cizích vlivů. V Bibli se často píše o duši a o duchu, a ne vždycky v jasně a přesně rozlišeném významu. Záleží také na různých překladech.
Pavel v 1 Kor vzpomíná na ten výrok z Genesis o stvoření člověka, aby vysvětlil Kristovu úlohu. Neříká však, že se Adam po svém stvoření stal živým tvorem, nýbrž živou duší.
První člověk Adam se stal duší živou‘ – poslední Adam je však Duchem oživujícím. Posledním Adamem je míněn právě Ježíš Kristus.
Podle mého mínění byla v člověku zpočátku silnější kolektivní duše. Možná víc než ta individuální. Protože jedinec byl na kolektivu silně závislý. Ne ovšem na jakémkoli kolektivu, nýbrž na tom svém, do kterého se narodil.
„… Hlubokého emocionálního prožitku, prožitku radosti a prožitku bolesti, které jediné mu mohou sdělit, co je skutečně dobré a co je skutečně špatné.“
Myslím, že k rozlišování toho, co je dobré a co je špatné, je potřeba najít něco spolehlivějšího než emocionální prožitek. Ten může člověka snadno oklamat.
Pane Horáku, ohledně polidštění robotů mám už dlouhá léta jednu dost specifickou, nicméně – domnívám se – v jádru správnou teorii: ten robot, který se jako první zamiluje do své programátorky, bude tou úplně první uměle vzniklou bytostí, která projeví skutečně člověčí vlastnosti… 😉
K pojmu duše: tedy za prvé, paní Hájková tady jste mluvila jenom o tom jaký měl pojem „duše“ původní význam v judaismu. Ale pojem duše dozajista existoval už mnohem dříve.
Co se pak vztah lidské duše a „zvířecí duše“ týče – samozřejmě v prvé řadě je to otázka konvence, co vlastně chceme označovat termínem „duše“. Na jedné straně samozřejmě i zvířatům (jakožto živým tvorům majícím schopnost pociťovat – vlastní – bolest i radost) můžeme přiznat něco takového jako je duše.
Na straně druhé je tu ale právě ten zcela zásadní kvalitativní předěl, jak jsem ho popsal: duše v plnohodnotném smyslu se může rozvíjet až teprve jako „kolektivní duše“, tedy v interakci s jinými dušemi, prostřednictvím pocitu či schopnosti empatie.
Pokud bychom tedy chtěli trvat na tom že v obojích případech je možno hovořit o duši, pak by bylo nutno udělat rozlišování v tom smyslu, že v jednom případě by se jednalo o „nevědomou duši“, a v druhém případě o „vědomou duši“.
Pane Nusharte, emocionální prožitek samozřejmě může člověka kdykoli oklamat – v jakémkoli ryze individuálním případě.
Ale tady se jedná o samotnou přítomnost emocionálního prožitku jako takovou, jakožto základní podmínku pro možnost rozlišování mezi dobrým a zlým. Tato schopnost je v základní formě dána prakticky všem živým tvorům – pokud by nedokázali rozlišovat mezi tím co je (pro ně) dobré a co je špatné, vůbec by nedokázali přežít.
„… logicky protismyslný stav … zároveň materiální i imateriální…“
Nerozumím, co by na tom mělo být logicky protismyslné.
Myslím, že k rozlišování toho co je dobré a co špatné, by spolehlivěji než emocionální prožitek mohl sloužit třeba vztah dvou bytostí.
Panu Poláčkovi
Problém je v tom, že pod určitými pojmy si různí lidé představují různé věci a pak je samozřejmě těžké se domluvit. Člověk jen zbytečně ztrácí čas.
Nedávno jsem se dočetla toto: Strom poznání (dobrého a zlého) dává člověku rozum. Strom života (který byl v ráji také) mu přináší moudrost. Rozum je rozlišující, moudrost všeobsažná. Je zapotřebí to obojí nějak zharmonizovat.
„Rozum je rozlišující, moudrost všeobsažná“ – paní Hájková, tohle opravdu není vůbec marné rozlišení. Má to něco do sebe.
Ovšem v praxi bývá dost obtížné obojí odlišit. Například Platón jako jednu ze čtyř kardinálních ctností jmenuje někdy moudrost (sofía), jindy ale zase fronésis – jejíž překlad je ovšem dosti obtížný, bývá obvykle překládána jako „chytrost“, někdy ale také jako „rozumnost“.
Jestliže tedy Platón obojí používá ještě zástupně, pak Aristoteles už obojí rozlišuje. Fronésis je podle něj nutná jakožto prakticky orientovaný rozum pro realizaci ostatních ctností. Jinak řečeno: ostatní mravní ctnosti jsou k ničemu, když nejsou doprovázeny touto praktickou rozumností, která jediná může ukázat, jakým způsobem je možno v dané situaci správně uplatnit.
V návaznosti na Aristotela to podobně vidí i Tomáš Akvinský; podle něj je předmětem a cílem moudrosti určování posledních (nejvyšších) cílů, zatímco předmětem a účelem rozumnosti (chytrosti) je nalézání cest, jak těchto nejvyšších cílů dosáhnout.
V každém případě je tedy skutečně zapotřebí obojího: jak „moudrosti“, vztahující se k celistvému bytí, ke konečným pravdám – a stejně tak prakticky orientovaného rozumu, který nám pomáhá určit, co je v konkrétní životní situaci správné, co je v souladu s oněmi nejvyššími hodnotami.
A vztah dvou bytostí snad není emocionální prožitek, pane Nusharte?
Ještě se vrátím k tomu, jak jsem – napůl žertem, napůl vážně – jako hranici pro polidštění robota jmenoval jeho schopnost zamilovat se do jeho vlastní programátorky.
Až dodatečně jsem si totiž uvědomil, že fakticky naprosto stejně tento zlomový moment podal Karel Čapek ve svém RUR. I tam totiž celé divadelní drama vrcholí právě v tom okamžiku, kdy jeden z robotů projeví lásku k jiné robotce, a nabídne obětovat za ní svůj život. Výzkumník – jediný člověk který přežil povstání robotů proti lidem, a snažící se objevit možnost autoreprodukce alespoň robotů – při pohledu na tento akt lásky končí všechny své experimenty, vylévá do výlevky své zkumavky, neboť v tomto aktu lásky spatřuje nový akt stvoření. A ony dva roboty kteří poznali lásku výslovně nazývá „novým Adamem a Evou“.
Našla jsem na internetu rozdíl mezi chytrou a moudrou ženou.
http://eurodenik.cz/osobni-rozvoj/jaky-je-rozdil-mezi-chytrou-a-moudrou-zenou
Ještě jsem kdesi nedávno četla následující rozlišení chytrosti a moudrosti: Někdy se užívá slovního spojení „chytrý zloděj“. Ale nikdy se neříká „moudrý zloděj“.
„Vztah dvou bytostí snad není emocionální prožitek?“
Domnívám se, že redukce vztahu dvou bytostí na pouhý emocionální prožitek je velkou (i když asi i častou) chybou. Lidé pak z automaticky se dostavujících „nepatřičných emocionálních prožitků“ chybně usuzují na (ne)kvalitu vztahu, čímž ten vztah fakticky nekvalitním teprve učiní. Chybné přesvědčení že „vztah = emocionální prožitek“ je tedy často právě tou samotnou příčinou zničení vztahu. (Jiná situace možná nastane, pokud jako součást vztahu bude nadefinována – kromě prožitku – třeba i odpovědnost a různé další nedílné složky.) Kvalita budoucího vztahu tedy do velké míry závisí na tom, jak vztah „definujeme“. (Různé možnosti definice samotného vztahu tedy otevírají velké možnosti třeba pro kulturu i pro ideologie – pro kulturní či ideologickou definici vztahu.)
…robot který se zamiluje do programátorky..
Pane Poláčku, trochu je o tom tahle docela stará scifi:
https://www.databazeknih.cz/knihy/zpev-drozda-60771
Ne tedy přímo do programátorky, ale do poslední ženy která „nechodí podle algoritmů“…
Lidé jsou narozdíl od současných (zatím ještě?) samoučících se algoritmů (často bohužel nebezpečně) hraví: na základě jen pár zkušeností už hned tvoříme hypotézy a učíme se (pokud máme štěstí) pak až z chyb, které jsme aplikacemi těch hypotéz udělali. Nevím jestli si ale máme přát, aby tato rychlejší a univerzálnější strategie učení byla implementována do robotických zařízení další generace;-(
V dnešním Meteoru na Dvojce ČRo se mluvilo i o možnostech „vylepšování“ samotných lidí, které se stále zdokonaluje. K čemu to v budoucnu povede?
„Plastická chirurgie má žně. Některým lidem ale ani to nestačí. Přibližuje se doba, kdy se možná budeme moci nechat zdokonalovat dle libosti? Jestli pak ale ještě vůbec poznáme, kdo z nás je člověk, a kdo produkt laboratoře? S tím je spojena řada otázek právních či etických.“ Viz https://dvojka.rozhlas.cz/meteor-o-supermanovi-podstate-vesmiru-a-orientaci-holubu-8380487
Pevnost mezilidského vztahu nezávisí od intenzity citu, ale především od vůle zůstat spolu. Četla jsem, že nic prý lidi tolik nespojuje jako společně prožité utrpení.
Dále prý také záleží na tom, jaký vztah má člověk sám k sobě. Ježíš řekl: Miluj svého bližního jako sebe samého. Znamená to, že člověk má mít rád také sám sebe. To si možná žádá vysvětlení, protože sebeláska bývá obvykle předmětem kritiky. David Steindl-Rast vysvětluje, že správný význam či správný překlad je: „miluj svého bližního jako svoje vlastní já“. Tím „vlastním já“ však není ego. Je jím pravé Já – bytostné Já, které má člověk společné s ostatními lidmi.
Skutečný vztah (například aspoň k sobě;-)) by měl zahrnout (a „vzít za ruku“) i vztah (ke svým) chybám, nedostatečnostem, lhostejnostem a proviněním. Ten emocionální prožitek je od toho neoddělitelný, ale musí být „odpracován“…asi jen tím a s pomocí Toho, o čem a Kom píše p. Hájková (nebo Steindl-Rast:-)) výše.
Paní Hájková, snad nebudu za cynika, když podotknu, že s tím utrpením se to asi má nejednoznačněji. Po jeho společném překonání často přichází krize vztahu. Někdy jen „odložená“. Jindy proto, že z přestálého jen zřídka vycházejí lidé podobně zatíženi. Navíc jsou ve „vzorku“ společně trpících nedostatečně zastoupeni „mistři útěků“.
Jistěže je to asi přílišné zobecnění, pane Horáku. Vždyť vztahy mezi lidmi jsou velmi různé. Jiným vztahem je manželství a jiným různé kolektivy. Možná by bylo lepší místo o utrpení mluvit o společném překonávání překážek.
Já jsem dnes ráno narazila na tento web:
https://forbes.cz/spolu-nebo-kazdy-sam-jak-zjistit-proc-vam-to-ve-vztahu-nefunguje/
A zaujaly mě tyto věty o utrpení:
Mít někoho skutečně rád znamená ušetřit jej vlastních démonů a jejich temných projevů. Bez toho, abychom zažili moc jejich účinků na vlastní kůži a ve svém vlastním srdci, toho ale nebudeme nikdy schopni, protože nejprve musíme přijmout skutečnost, že náš největší nepřítel se skrývá v našem vlastním nitru. Což nutně znamená schopnost snášet a nést utrpení, kterému se sice snažíme všelijak vyhnout, ale dlouhodobě se nám to nedaří.
Utrpení se totiž překoná jen tím, že se je naučíme nést.
Nic totiž nekultivuje lidskou duši více než prožité utrpení.
Ta vůle tedy, pane Horáku, může v té naší „kulturní definici vztahu“ zůstat?
Já začnu tou hravostí, kterou zmínil pan Nushart (Jaroslav). Musím přiznat: já jsem si až v této souvislosti uvědomil, že je to dost možná právě tato hravost, která vytváří zásadní předěl mezi říší determinace a říší autonomie. (Kterážto autonomie je pak počátkem svobody.)
Ty organismy které si nehrají, ty jednají v zásadě čistě podle genetický zděděných respektive vštípených vzorců. Čili: podle „algoritmů“. Vztah organismu k prostředí je víceméně na základě principu „akce – reakce“. Zatímco u tvorů jejichž mláďata si s okolním světem začnou hrát – tady se už přerušuje jednoduchý, mechanicky lineární vztah podmíněnosti, a nastupuje v každém případě prvek mnohoznačnosti, významovosti. Věci, vztahy okolního světa už nemají jednoznačný, víceméně fyzikální charakter, nýbrž ve hře se jeví být samy živou věcí, mohou být jednou takové a podruhé zase zcela jiné, a je to ten kdo si s nimi hraje který na jedné straně poznává a zakouší jejich mnohoznačnost, ale na straně druhé jim sám vtiskuje svůj vlastní charakter. Okolní svět už tedy není pouze takový, jaký je – nýbrž zároveň takový, jakým j á ho udělám.
Marx napsal, že je to až lidská práce, která začala měnit volnou přírodu; ale zdá se že je to už tento prvek hravosti sám, který je k tomu tím zcela prvním krokem.
„Chytrá a moudrá žena“ – ano, paní Hájková, ty uvedené příklady dávají opravdu velice názorný obraz rozdílu mezi těmito dvěma stavy či potenciály mysli. „Chytrost“ je zaměřená lineárně, účelově, k dosažení bezprostředního osobního prospěchu; zatímco „moudrost“, ta působí mnohem rozmyslněji, ta nespěchá slepě za dosažením bezprostředních cílů, dokáže se zastavit a počkat, a svým rozhledem pak nakonec může dosáhnout mnohem více.
Ovšem: současné feministky by asi velice hlasitě protestovaly proti tomu, že takováto mírná, ustupující moudrost má být identifikována výhradně s ženským elementem. Na jedné straně ovšem vyjmenované zásady moudrosti mohou stejnou měrou platit pro (moudrého) muže; ale na straně druhé (alespoň v některých momentech) to opravdu tak trochu působí dojmem, že žena (například v zaměstnání) nemá být „chytrá“, to jest nemá vůbec usilovat o vlastní kariéru, nýbrž že se má spokojit jenom a pouze s tím že na pracovišti vytvoří atmosféru vzájemného porozumění.
Ale aby to celé bylo ještě složitější, tak podle výzkumů pracovní psychologie tomu tak doopravdy pravidelně bývá: ženy ve vedoucích postaveních na pracovišti skutečně vytvářejí mnohem kolegiálnější a přátelštější atmosféru nežli muži; a mají s tím úspěch, to jest tato pozitivní pracovní atmosféra nemálo prospívá pracovní efektivitě!
Co se pak té „chytrosti zloděje“ (na rozdíl od pravé moudrosti) týče, tak tady by Aristoteles ovšem nemluvil o chytrosti ve smyslu „fronesis“, nýbrž spíše o „vychytralosti“, respektive o prohnanosti. – Ovšem překlady ze starořečtiny do soudobých jazyků jsou vždycky problematické, ale v zásadě Aristoteles skutečně dělá toto trojí členění: nejvýše stojí moudrost, ta se zabývá nejvyšším poznáním, víceméně uprostřed stojí chytrost, která je nepostradatelným průvodcem a rádcem praktické mravnosti; a na nejnižším stupni stojí pak ona „vychytralost“, která slouží víceméně jenom k čistě egoistickým účelům.
Pane Nusharte (Jiří), pořád tu zaměňuje dvě různé věci.
Opakuji ještě jednou: lidská emocionalita je v s t u p n í branou do říše duše, a tedy i do říše pravého poznání. Ale samy emoce samozřejmě ještě nepřinášejí (respektive negarantují) samotnou s u b s t a n c i oné žádané pravosti.
Tato „pravost“ – to je ovšem něco velice obtížně uchopitelného, či spíše principiálně neuchopitelného, proto se k tomu lidé zkouší přiblížit stále jenom prostřednictvím určitých zástupných symbolů, obrazů, příměrů. Tato „pravost“ – to je jsoucnost samotného světa, je to to tajemství že svět vůbec existuje, a na vyšší úrovni je to člověk který si svým vědomím tuto jsoucnost zpřítomňuje, člověk do sebe, do své duše přímo „nasává“ tento jsoucí svět, a ty zmíněné emoce jsou – opakuji ještě jednou – vstupní bránou k této jsoucnosti světa, ani neživé předměty, ani bez-vědomé organismy nemohou tuto jsoucnost (a tedy ani její pravdivost) vnímat, ony ji sice mají v sobě, ale jenom nevědomě, zatímco je to člověk se svou (ovšemže emocionální) duší, který se do tohoto mystéria pravosti a pravdivosti může nořit vědomě, a který může vědomě a cíleně provádět jejich intence.
Utrpení – spojuje, nebo rozděluje? To se asi nedá říci takto paušálně.
Obecně by asi bylo možno říci: sbližovat může utrpení, které je spojeno s nějakým společně sdíleným cílem. Kdy zúčastnění vědí, že toto utrpení je cena za to, co je jejich významnou, nepostradatelnou životní hodnotou.
Pane Nusharte, uniká mi kontext Vaší otázky.
Nadhodil jsem, pane Horáku, v diskusi myšlenku, že kvalita budoucího vztahu může do určité míry záviset i na tom, jak vztah obecně „definujeme“ – jestli ho chápeme jako „ekvivalent emocionálního prožitku“, nebo třeba jako „právo na lásku“, nebo jestli do té „definice“ zařadíme i něco jiného – dalšího (např. odpovědnost, nebo – jako připomněla paní Hájková – vůli zůstat spolu).
Ta možnost „obecně definovat vztah“ [prosadit svoji definici vztahu, která pak (jaksi nevědomky) bude závazná i pro ostatní] tedy podle mě otevírá široké pole působnosti třeba pro kulturu i pro ideologie – pro jakousi kulturní či ideologickou definici vztahu.
Vy jste pak zpochybnil to utrpení jakožto součást vztahu, a já jsem se tedy ptal na Váš názor na „vůli“ – zda ta „vůle zůstat spolu“ (jak ji předtím jako součást vztahu připomněla paní Hájková společně s tím „utrpením“) může podle Vás zůstat v té „definici vztahu“.
Myslím, že ano.
Pokud jde o to utrpení jakožto součást vztahu, četla jsem v už zmíněné knize Tak věříme, kterou napsali společně Anselm Grün a David Steindl-Rast, úvahy na podobné téma. Nemluví sice přímo o utrpení ve vztahu, ale o tom, že někdy je dobře se v něčem omezit a odevzdat se. Otvírá to nové dimenze života. Lidé se však odevzdávat nechtějí. A taky je tam řeč o odcizení.
Anselm Grün píše : „Dnes máme příliš mnoho možností a každé rozhodnutí je vždycky rozhodnutím pro něco a proti něčemu. To je pro mnoho dnešních lidí velice těžké. Chtějí mít všechno. A potom jsou najednou všechny dveře zavřené a oni nemají vůbec nic. Žít jde ale jenom skrze odevzdání. Odevzdanost je dnes ovšem zakázaná. Lidé chtějí raději pozorovat, mít všechno pod kontrolou, všechno ovládat. Život se ale vydaří, jenom když se odevzdám a když se omezím. Takže když se omezím, můj život se rozšíří. J. Tauler to píše krásně: „Každá cesta vede úžinou.“ – Dnes to zažívám takhle: Člověk jede po určité koleji. Pak přijde úzké místo, a on přeskočí na jinou kolej. Tak ale nikdy neprojede tím úzkým místem nebo tunelem a život se mu nikdy nerozšíří. Zůstane ve všem napořád v provizoriu. Chci být schopen všechno kontrolovat, ale pro samou kontrolu se nedostanu k žití.“
A David Steindl-Rast pokračuje:
„Možná to celé vyplývá z naší izolace. To by mohl být jeden z kořenů odcizení mezi lidmi navzájem, odcizení od sebe samých i odcizení od božství. Izolace a samostatnost má v sobě i něco pozitivního. Při cestování jsem poznal kulturu, ve které lidé nebyli ani zdaleka tak samostatní jako my. Za jednotlivce rozhoduje rodina nebo kmen. Tehdy jsem si uvědomil, jaký poklad máme v naší individualitě a samostatnosti. Dnes jsme však dosáhli bodu, kdy jsme to dohnali příliš daleko. Myslím, že se to bude muset ještě dál zhoršovat, než pochopíme, jak je to pro nás špatné.
Zanedbali jsme nezbytný protipól: propojení s ostatními. Takže tu schází vztah. Nejvyššího stupně realizace vlastně dosáhnu tím, že navazuji hluboké vztahy. Ve vztahu se člověk stává sám sebou. My jsme si však svoji nezávislost vykoupili přerušením vztahů. Teď stojíme na prahu doby, kdy bychom měli ztratit co nejméně samostatnosti, ale přitom musíme znovu navázat životodárné vztahy. To je nejen možné, ale nezbytné. Znovu žít v předivu vztahů. Zdá se mi, že si to zatím ještě neuvědomuje dostatek lidí.“
Ano, paní Hájková, především ten poslední odstavec úvah Steindl-Rasta je naprosto přesný. Co na něm oceňuji: on nijak nepopírá přednosti, pozitivní a nepostradatelné stránky individualismu, individuální svobody; ale má naprostou pravdu v tom, že v naší současné (západní, libertinistické) společnosti je tato individuální svoboda a nezávislost až patologicky hypostazovaná, chybí zde naprosto protipól, chybí zde (pravá) pospolitost; a především – jak Steindl-Rast naprosto přesně konstatuje – chybí zde schopnost hlubokého vztahu.
Velice trefně to svého času vystihla jedna moje známá, která po Listopadu nějaký čas pobývala na Západě, kde se živila jako zpěvačka. A jednou svůj názor na člověka Západu (a jeho citový život) vyjádřila tak, že „lidi když tady spolu navážou nějaký vztah tak to vypadá jako by si v tom vztahu nechali otevřené hodně široké dveře, takže když je ten druhý nějak přestane bavit či zajímat, tak aby to pro ně nebyl žádný problém z toho vztahu zase vyjít ven!“
Na tom opravdu mnoho je, já sám jsem zrovna nedávno napsal že co mě při mém příchodu na Západ nejvíce překvapilo to byla na jedné straně vysoká úroveň vzájemné zdvořilosti, ale na straně druhé obecný chlad, nedostatek skutečně hluboce prožívaných citů.