Očekávání Vánoc

Eva Hájková

Leden pro mě v dětství a mládí býval vcelku temným a nepříliš příjemným měsícem. Zatímco prosinec plynul radostně, v očekávání zimních svátků, leden mi býval spíš protivný. Dlouhé podzimně-zimní očekávání se dovršilo a naplnilo o Vánocích a najednou tu nebylo nic, k čemu by se člověk mohl upínat. Venku vládla zima, často blátivá, bez sněhu a mrazu, a temná část dne nadále hrála prim. Před Vánocemi tma tolik nevadila, protože se v ní přece mělo zrodit nové světlo. Ale po svátcích, přestože toho světla přibývalo, se kupodivu zdálo, že je ho pořád nedostatek. Zima sotva začala a člověk by užuž chtěl jaro, které bylo ovšem ještě daleko. K rozmrzelosti přispíval blížící se konec pololetí, který s sebou nesl velké zkoušení a prověřování znalostí – ústní i písemné. Únor býval už o něco radostnější, ukazovalo se více světla, přestože zima tížila dál. Jaro se však očividně přibližovalo a přinášelo nové těšení se.

Teď máme prosinec. Kruh starého roku se ještě neuzavřel. I když tma je v tomto měsíci nejhlubší a nejdelší z celého roku, snášíme ji často lépe než tmu lednovou, protože něco očekáváme, na něco se těšíme. Někdy se to stává i v životě. Totiž že očekávaná budoucí radost naplňuje člověka více než radost z momentální situace. To, co má jednou proběhnout vně, to my už teď prožíváme uvnitř. Pokud jde o periodicky se vracející událost, je to vcelku pochopitelné, protože k představování si budoucí události čerpáme ze svých vzpomínek na to, co už jsme prožili. Lze pociťovat radost i z budoucnosti, kterou jsme nikdy žádným způsobem neprožili?

Nedávno jsem četla vyjádření jednoho současného intelektuála o křesťanství. Křesťanství prý lidem přineslo „úprk do budoucnosti“, jímž odsunulo prožívání současnosti na vedlejší kolej. Je to taková ta nietzscheovská kritika, nad kterou můžeme jen mávnout rukou. Nebo se nad ní zamyslet. Popřípadě se zamyslet nad časem a nad jeho prožíváním.

Čas může letět, pádit, může plynout nebo se může vléci. Co to ten čas vlastně je? Je odvozen od pohybů nebeských těles a měří se kalendářem a hodinami? Nebo se odvíjí od stárnutí organismů? Často se mluví o tom, že nám tikají biologické hodiny; nebo o tom, jaký je náš biologický věk (který může být nižší nebo vyšší než kalendářní). Nebudu se pouštět do vysvětlování, protože se dost nevyznám v biologii, ve fyzice ani v příbuzných oborech, které se zabývají časem a jeho měřením, ale vím ze zkušenosti, že subjektivní vnímání času se může u různých osob v různých obdobích lišit. Dítěti obvykle trvá předvánoční čas celou věčnost, kdežto staršímu člověku uběhne velmi rychle.

Aby dětem před Vánocemi čas lépe ubíhal, pořizují jim rodiče „sladké“ adventní kalendáře. Dospělí si stěžují spíše na to, že utíká příliš rychle. Když jsem byla mladá maminka a měla jsem už svou domácnost, také jsem se zpočátku honila za tím, abych před svátky všechno stihla. Abych měla uklizeno, abych měla napečeno, abych sehnala zboží, které jsme k Vánocům „nutně“ potřebovali… Podléhala jsem řečem, co už má která z kolegyň a známých k Vánocům uklizeno, připraveno a nakoupeno a myslela jsem si, že to musím dohnat. Často jsem z toho byla nervózní a následně to pak odnesla rodina. Pamatuji si, jak jsem jednou na Štědrý den ráno zjistila, že je umakartová stěna naší panelákové koupelny ušmudlaná, tak jsem se se vší vervou pustila do čištění a přitom jsem hlasitě dávala najevo, jak jsem přetížená a jak je toho na mě moc. Zasáhl manžel, který mi přišel říct, ať se vzpamatuji a nechám toho, že ta stěna vůbec není důležitá. A měl pravdu. Dnes bych k tomu dodala, že hlavní je mít uklizeno ve svém srdci. Pak nás nemusí rozčílit, když nestihneme uklidit celý byt.

K Vánocům i k adventu lze zaujmout různé postoje. Například postoj komerční, při kterém podléháme nákupní horečce. Nebo postoj náboženskomoralistický, kdy nám bude vadit, že se v nákupních centrech už od listopadu stále dokola hrají koledy, zatímco by lidé měli spíš adventně rozjímat. Ale kolovrátkové omílání zesvětštělých vánočních písní a koled doprovázející předvánoční shon v nákupních centrech přece nikomu v rozjímání nebrání – tedy pokud nehodlá rozjímat přímo v některém nákupním centru. A vůbec – moralizovat druhé, že mi kazí mé Vánoce, mi nepřipadá právě křesťanské.

Je možné zaujmout též postoj okrašlovací a vyzdobovací, se kterým souvisí i ten zmíněný horečný předvánoční úklid. Jiný postoj je postoj jehovistický, který Vánoce úplně ignoruje. Občas mu podléhají i někteří křesťané. Potom ještě existuje takový postoj, kdy se dělá z Vánoc „posvátná kráva“. Dospívajícím či dospělým dětem se třeba zakazuje, aby je strávily mimo domov (protože babička by byla smutná). Nebo se jim nedovolí, aby si domů ke štědrovečerní večeři přivedly přítele, protože ten by nám ty čistě rodinné svátky nějakým způsobem „znesvětil“. Proč? Vždyť kdysi bývalo u nás zvykem prostírat jeden talíř navíc pro neznámého příchozího!

Pokud jde o Vánoce, jsem pro postoj „žít a nechat žít“. Slavte je nebo neslavte, záleží na vás. Já je mám ráda. V nákupních centrech ať si klidně hrají, co chtějí. Vždyť já tam netrávím půl života. Dospívající děti už nemám a dospělé nechám, ať si řídí svůj čas samy. Včetně rozhodování, zda chtějí nebo nechtějí strávit Vánoce s námi. A přijmu každého, s kým se mé děti rozhodnou trávit Vánoce. Vánoce tu totiž nejsou jen pro mne, ale taky pro ty druhé. Zejména pro děti. Jejich radost je moje radost. Ano, Vánoce nejsou z hlediska víry nijak důležité, ale nemusíme je ani odmítat. Můžeme si třeba myslet, že Bůh nám dal advent a Vánoce, abychom měli další důvod k radosti. Je to příležitost zažít čas jinak než obvykle. Je krásné uložit si takové okamžiky do paměti a vracet se k nim ve vzpomínkách. Pokud se v našem nitru zabydlila radost, láska a pokoj, pokud nebudeme očekávat od druhých, že nám ty bezpodmínečně radostné Vánoce zajistí oni, můžeme zažívat něco jako Vánoce vlastně kdykoliv během roku a nebude žádnou tragédií, když se některé skutečné Vánoce nevydaří tak, jak jsme si představovali.

O Vánocích bývalo (nebo ještě bývá) zvykem, že se k sobě lidé chovali ohleduplněji než jindy. A kupodivu to často šlo, i když jindy to nešlo vůbec. Člověk, který má ve svém nitru Vánoce – ve smyslu radosti a pokoje – by se snad mohl chovat k druhým lidem ohleduplně během celého roku. Občas se v diskusích řeší, zda vůbec máme právo se radovat, když „svět ve zlém leží“. Myslím, že máme, pokud budeme přát radost a pokoj i ostatním lidem. Třeba jako v básni, kterou přidávám na závěr.

ZIMNÍ PŘÁNÍ

Kéž se snáší sníh na krajinu

jemně jak peříčka

Ne jako vánice v horách

Kéž svítí hvězdy

měkce a pokojně

nad ospalou zemí

Poklidně spěte, unavení lidé

Dlouhé a tmavé jsou noci

Chladné a chmurné jsou dny

Navzdory tomu

kéž ve vašich domovech

rozkvete láska

Vždyť slunce se brzy vrátí

Mráz nebude štípat do tváří

Zas pokvetou louky

Zas budou bzučet včely

a zpívat ptáci

Teď zapalte svíčku

za uplynulý rok

A pusťte ho, ať odpluje

po proudu času

S nadějí se zadívejte

do budoucnosti

Včera jsem zemřela

Eva Hájková

VČERA JSEM ZEMŘELA

Včera jsem zemřela

a se mnou i můj sen

že jednou po noci

přijde zas bílý den

Že slunce zazáří

v blátivých kalužích

že zase uvidím

motýly na růžích

Jenom si nemysli

že jsme tu navěky

Čeká nás dlouhá pouť

za obzor daleký

Jednou to postihne

skutečně každého

Nic s sebou do hrobu

nevezme cenného

Tak tedy odcházím

Kniha se zavřela

Už na mě nečekej

Včera jsem zemřela

JEHO KRÁLOVSTVÍ

Na svátek Krista Krále

celý den sněžilo

do spadaného listí

A odpoledne padl soumrak

na bílý kraj

V kamnech se topí

a venku přimrzá

Za oknem v šeru se rýsují

holé a šedivé

větve stromů

Ptáci už opustili krmítko

Bůh ví kde nocují

Postavím do okna

zapálenou svíčku

Ježíši králi lidských srdcí

přijď do svých království

ať se spojí v jedno

Nebo máš jenom jedno?

Je jenom jedno jediné

nerozdělené království?

Jediné velké a společné

lidské srdce

ve kterém jsi králem?

Litanie ke všem svatým

Eva Hájková

LITANIE KE VŠEM SVATÝM

Všichni svatí

mrtví svatí

tam vysoko nad oblaky

z prozářené mlhy

Na hrobech vám kvete

kvítí podzimu

To co jsme my

vy jste byli

Budem i my

co jste vy?

U Božího trůnu

čekáte prý na nás

až budeme jeden lid

Jeden Boží lid

Až budeme tvořit

jedno svaté lidstvo

co před Božím trůnem

zpívá s anděly

A my zatím pod oblaky

z prozářené mlhy

bojujeme svoje války

honíme se za slávou

stavíme si pyšné domy

nebo jen tak v slzách

táhnem svoji káru

do lidštějších míst


PTÁCI A SNY

Je chmurný listopad.

Můj dům se do tmy noří.

Já nejdu ještě spát.

Má svíce ještě hoří.

Noc sílu nabírá.

Kam ukryjí se ptáci,

když den se zavírá,

když podzim teplo ztrácí?

Kam ukryjí se sny,

když opustí svá sídla,

když šedivé jsou dny,

když umrznou jim křídla,

když vzhůru k nebesům

se mohou už jen dívat?

Otevři jim svůj dům

a nech je odpočívat.


BŘÍZA U HŘBITOVA

Ta bříza u hřbitova

dřív zelená a bílá

už z dálky svítí zlatem

Jak se nám proměnila!

Odkudpak chudá vzala

to skvostné oblečení?

Není to jenom maska

co v nahotu se změní?

Déšť strhá jí to zlato

co vítr neodvane

Ta bříza u hřbitova

chudou se zase stane

Biblické hory

Eva Hájková

Kdo se v nějakém svém životním období zabýval luštěním křížovek, jistě si pamatuje, že se v legendě čas od času vyskytne název biblické hory. Autoři křížovek mají v oblibě zejména horu Ararat, ač znají i jiné. Pětitisícovka Ararat byla pro svět biblických časů patrně nepřekonatelně nejvyšším vrcholem. Ostatní biblické hory jsou menší (například hora Chermón v Golanech měří asi 2800 m, hora Karmel má okolo pěti set metrů nadmořské výšky).

Ve Starém zákoně najdeme o horách mnoho zmínek. Někdy je těžké rozlišit, zda se jedná o jednotlivou horu nebo celé pohoří. Jsou tu zmínky i o návrších a pahorcích. Vyvýšená místa s oblibou sloužila k uctívání pohanských bohů. Stavěly se na nich oltáře, posvátné sloupy a kůly, rostly tu posvátné stromy. Pochopitelně, že to vše bylo z hlediska víry v jediného Boha chápáno jako modlářství.

Ale i Hospodin měl co do činění s horami. Na Boží hoře zvané Choréb nebo též Sinaj se Mojžíšovi a jeho lidu zjevila Hospodinova sláva v podobě ohně. Mojžíš na té hoře rozmlouval s Hospodinem. Odtud přinesl Izraelitům kamenné desky Zákona. Když putovali z Egypta, Bůh jim sdělil, že země, kterou jim chce dát, se liší od nížinaté egyptské země, ve které byli dosud zvyklí žít a pracovat: „Země, do níž táhnete a kterou máte obsadit, je země hor a plání. Pije vodu z nebeského deště.“ (Dt 11, 11) „Pláně“ se někdy překládají jako „údolí“. Můžeme přemýšlet o tom, zda geomorfologické prvky určité krajiny mají v dlouhodobém horizontu nějaký vliv na život a tím i na mentalitu obyvatelstva.

Hory měly svůj význam. Například byly určeny k tomu, aby se na nich udílelo požehnání nebo prokletí – požehnání na hoře Gerizímu a zlořečení na hoře Ébalu (Dt 11,29). Hory měly blízko k nebi. Žalmista pozvedá své oči k horám, odkud očekává Boží pomoc (Ž 121). Aramejci v době panování izraelského krále Achaba dokonce o Hospodinovi mylně soudili, že je bohem hor (a že tedy jeho moc v nížinách slábne): „Jejich bůh je bohem hor, proto nás přemohli. Kdybychom se s nimi utkali na rovině, porazíme je! (1 Kr 20, 23)

Krásný obraz biblických hor je v žalmu 68. Je tu popsán šerý Salmon, který Bůh přikryl sněhem (jedna z mála zmínek o sněhu v Bibli), je zde hora strmých štítů Bášan i nevelká hora, na níž Bůh touží přebývat natrvalo, tedy nejmenovaný Sijón, přestože (nebo právě proto?) na tuto horu „hory strmých štítů“ shlížejí úkosem.

Šalomoun postavil první chrám na hoře Mórija. I druhý chrám byl po skončení babylónského zajetí vybudován na chrámové hoře. Samařané, jejichž národ se utvořil smísením části izraelského obyvatelstva s cizími etniky, a kteří se nicméně stále hlásili k Mojžíšovu zákonu, uctívali Boha na hoře tyčící se nedaleko Jákobovy studny, u které Ježíš během své cesty Samařskem požádal o vodu neznámou ženu. Existují domněnky, že hora, o které Ježíš a Samařanka u studny rozmlouvali, je možná shodná s výše zmíněnou horou Gerizím – horou udílení požehnání, ač to v evangeliích není výslovně řečeno. Ježíš dal Samařance najevo, že její národ se ve svém učení o Bohu mýlí, a také naznačil, že končí doba, kdy byl Bůh uctíván v chrámech a na horách: „Ale přichází hodina, ano, již je tu, kdy ti, kteří Boha opravdově ctí, budou ho uctívat v Duchu a v pravdě. A Otec si přeje, aby ho lidé takto ctili.“(J 4,23)

Ježíš však v průběhu svého pozemského působení také vystupoval na hory (aby tam kázal – Mt 5,1, aby se tam o samotě modlil – Mt 14,23, aby tam uzdravoval a sytil zástupy – Mt 15,29). Možná nešlo ani tak o hory v pravém slova smyslu, jen o kopce, prostě o vyvýšená místa. Hory a kopce mají na člověka jistý psychologický účinek. Jednak z nich je úžasně nádherný rozhled po okolní krajině i po nebi, což se mocně dotýká lidské duše. Jednak bývají obyčejně místem samoty, která sama o sobě vytváří dojem Boží blízkosti. Eliáš je vyzván Bohem: „Vystup na horu a postav se před Hospodinem“ (1 Kr 19,11). Ježíš na hoře Proměnění (podle Origena prý možná šlo o horu Tábor) ukázal Petrovi, Jakubovi a Janovi, kým opravdu je.

Ale hora se také někdy může stát (pro svou výšku a mohutnost) symbolem pýchy. Hora je totiž pro člověka věčnou výzvou, aby ji zdolal, aby během výstupu snášel nepohodlí, riziko, zkrátka aby překonal sám sebe. Když tedy člověk namáhavě vystoupí na vysoký vrchol, někdy se mu stane, že ho posedne sebeuspokojení nebo dokonce pýcha, že to dokázal. (JÁ jsem tak skvělý, silný, vytrvalý, schopný!) Připadá si tak nějak významnější než ti, kteří nikdy nikam nevylezli. Ďábel vzal Ježíše na vysokou horu, aby v něm vyvolal dojem, že mu má celý svět ležet u nohou. Protože Ježíš byl člověkem jako my, šlo o velké pokušení. Pokušení moci.

Někdy, když lidé dosáhnou vrcholu (a to i v symbolické rovině životního úspěchu), se jim nahoře tak zalíbí, že se jim pak nechce dolů. Ostatně je to patrné i na příkladu s horou Proměnění, že se Petrovi příliš nechtělo vrátit se dolů, ke všednímu životu: „Mistře, je dobré, že jsme zde; udělejme tři stany, jeden tobě, jeden Mojžíšovi a jeden Eliášovi.“ (Lk 9,33)

Jenže na vrcholech se nebydlí. Vystoupit na horu samo o sobě předpokládá sejít zase dolů do údolí. Jak je psáno v Dt 11,11- země, do které jdete, je země hor a plání (údolí). Není jako země egyptská, kde se putuje pořád po rovině, pořád stejně vysoko. Někdy se i v životě poté, co jsme dosáhli jistých výšin, ocitáme kdesi dole, hluboko, kde jsme vlastně už vůbec nechtěli být. Nejde jen o životní nezdary a komplikace. Někdy můžeme mít pocit, že jsme se ocitli ve slepé uličce, že jsme hodně dole, nebo dokonce že užuž procházíme „údolím stínu smrti“. Můžeme však věřit, že Bůh je s námi tam, kde právě jsme. Že tedy nemusíme „pozvedat své oči k horám“. I když máme někdy pocit, že jdeme dolů (že to s námi jde s kopce), ve skutečnosti naše cesta s Bohem směřuje stále vzhůru.

Žluté květy

Eva Hájková

ŽLUTÉ KVĚTY

Třicátého září

po slunečných dnech

přišel déšť

do zahrad i do polí

Dojati štědrostí

uplynulého léta

naplněni krásou

babího léta

necháváme se unášet

po mokrých kolejích

Podél trati kvetou

na vysokých stopkách

žluté květy

Heliopsis helianthoides

Včera nám zářily pod okny

kousek od parku

plného padajících kaštanů

Dnes je vidíme v dešti

na mokrých lukách

a kolem potoků

Plni vděčnosti

za slunné a teplé dny

vítáme

deštěm bohaté mraky

Ani ty žluté květy

se před vodními kapkami

neuzavírají

PAPOUŠCI V KLECI

Po ránu prolétlo podzimní oblohou

šedivé hejno ptáků

Táhli kamsi k lesu

Při procházce okolo zahrad

jsem v tu chvíli

odněkud zaslechla

hlasitý křik papoušků

– exotických ptáků zářivých barev

Možná že na okamžik

zahlédli mezi dráty klece

své chudé okřídlené bratry

letět oblohou

PAPEŽ FRANTIŠEK

Starý muž v bílé klerice

a bílé čepičce

přišel k nám seveřanům

z jižní polokoule

Se svou lidskou tváří

a dobrým srdcem

je bílou vránou

v kruhu černých

Chtěl by být laskavým otcem všech

a moudrým reformátorem

Odmítl červené boty

Stál frontu v závodní jídelně

Nechtěl soudit geje

Modlil se s muslimy

Přál by si kapitalisty

bez kapitalismu

Rád by získal pro mír

válečníky a diktátory

Má rád lidi

Jednou si málem zoufal

nad epidemicky prázdným

náměstím

Chodil pěšky

dokud mu nohy sloužily

Modlí se za uzdravení lidstva

Papež natahující pravici

k celému světu

Papež církevního kolosu

který přece jen nemá

hliněné nohy

Papež sympaťák

mnohými nenáviděný

Jezuita

s františkánským srdcem

pečující o sestru Zemi

Papež nepochopený

ze dvou stran

Ví Bůh co všechno se mu

podaří změnit

Ví Bůh jestli pro něj jednou

bude plakat Argentina

Visutá přítomnost

Eva Hájková

VISUTÁ PŘÍTOMNOST

Chvilku se přestaneš dívat

a hned jsi v jiném světě

Z kukly je motýl

z léta podzim

a ze zelených stromů

stromy bez listí

Kus života ti ušlo

Kdyby ses díval stále

a stále naslouchal

kdyby ses nikam neohlížel

žil bys ve věčné přítomnosti

kde se nic nemění

Skutečně?

Snad jako na visuté lávce

nad mohutným proudem řeky?

Zprava

z neučesaných rozvalin

přitéká minulost

Hluboko

pod tvýma nohama

se mění

v holou a nerozvitou

budoucnost

Nepoznaná se valí

nalevo od tvé lávky

a mizí v dálce

jako osud

Ale ty nevnímáš

jedno ani druhé

pozorně nasloucháš

praskání při chůzi

a pozorně se díváš

na lávku pod nohama

Soustředíš se

abys nešlápl vedle

Žiješ v přítomnosti

která nesahá nikam daleko

k minulosti ani k budoucnosti

jen kousek od tvých chodidel

a od tvých očí

Žiješ v přítomnosti?

KŮZLE NA PORÁŽKU

Hnědosrsté kůzlátko

v květnu narozené

celé léto skotačilo

vyrostlo a zesílilo

Užívalo si volnosti

Nevědouc ještě

že smrt je blízko

pobíhalo vesele po zahradě

a vracelo se pro mléko

k uvázané starostlivé mámě

Ale příští jaro

už bude mít máma

jiné kůzle

a na to první zapomene

Tohle je život

Zkouška umění

Josef Poláček

Takto se jmenuje dokumentární film režisérů Adély Komrzý a Tomáše Bojara, který byl natáčen na pražské Akademii výtvarných umění v roce 2019, který byl promítán – a oceněn – na Mezinárodním filmovém festivalu v Karlových Varech v roce 2022, a který Česká televize promítala poprvé v letošním roce, v jejímž archivu se dá tento snímek také shlédnout: https://www.ceskatelevize.cz/porady/13038103303-zkouska-umeni/.

Je možno bez dlouhého otálení říci předem: je to skutečně kvalitní, velmi zajímavý projekt, a svá ocenění dostal plným právem. Jeho specifikem je, že jeho tvůrci se zde drží naprosto v pozadí, zůstávají víceméně „neviditelní“; celou dobu to působí dojmem jako by vždy jenom někam do prostoru postavili kameru, a pak ji nechali běžet. (V ateliéru Nových médií tomu tak skutečně také bylo.) Přitom ale velice citlivě snímají a monitorují dění, a jejich bezpochyby nevšedním počinem je, že kromě samotných aktérů – tedy studentů a profesorů AVU – po dlouhé časové pasáže nechají „účinkovat“ i vrátnou budovy! A to tím že opět „pouze“ postaví kameru někam za její záda; ale její interakce s osobami vstupujícími do budovy a ji opouštějícími velmi zajímavě dokresluje celou atmosféru.

O co se v onom dokumentu jedná, zřejmě jasně vyplynulo už z doposud řečeného: je zde zachycen průběh přijímacích zkoušek na Akademii výtvarných umění. Už to by byl sám o sobě zajímavý počin: nechat diváka nahlédnout do „kuchyně“ českého umění, aby mohl pohlédnout za kulisy, aby sám mohl zblízka poznat alespoň něco z oné atmosféry, z prostředí ve kterém se rodí budoucnost českého výtvarného umění. Ale nejedná se pouze o tuto čistě specifickou oblast umění; zároveň zde – v psychicky i emočně nevyhnutelně poněkud napjatém prostředí přijímacích zkoušek – bylo ukázáno velmi mnohé z chování, jednání, psychiky současného českého člověka vůbec.

Tolik tedy úvodem. Ovšem – hned vzápětí je nutno konstatovat, že onen zmíněný pohled za kulisy českého umění by u běžného diváka naprosto mohl mít potenciál utvrdit rozšířené klišé, že na umění se dávají jenom ti, kteří to nějak nemají v hlavě v pořádku. Kteří jsou alespoň zčásti nějakým způsobem psychicky deformovaní.

Zcela otevřeně řečeno: jenom u části vyučujících jsem měl pocit, že věc umění berou doopravdy vážně. Nebyla zde sice – na rozdíl od studentů – ke spatření žádná jejich díla, takže se nevyhnutelně jedná o pocit pouze čistě osobní, ale přinejmenším u některých se člověk musel ptát, jestli se pro ně časem jejich vyučovací činnost nestala už jenom pouhým zaměstnáním. Rutinou. A zároveň na straně druhé zde byly k vidění osoby, které působily emocionálně nemálo nestandardním, až přímo nestabilním dojmem. A především ty dvě podivné ženštiny (je mi líto, ale nějaké libozvučnější označení bych v daném případě jen velmi obtížně shledával) z ateliéru Nových médií, ty působily dojmem, že si zde v prvé řadě ventilují a vyžívají jakési své velmi nekonvenční způsoby své osobní a emocionální existence. A ostatně, to samé platilo i o naprosté většině uchazečů o studium v jejich ateliéru. V televizní popisce k onomu pořadu je citován bývalý rektor AVU, který uvedl že v tomto reportážním snímku „jde o pohled do specifického prostředí plného upřímné i syntetické emocionality“. Tento výraz „syntetická emocionalita“ je velice výstižný, a sotva jím mohl mít na mysli něco jiného nežli právě to, co bylo možno spatřit v souvislosti s oním ateliérem Nových médií. Jedna ze závěrečných scén filmu, kdy tyto dvě vedoucí tohoto ateliéru své studenty vedou parkem, se zavázanýma očima se držící společného provazu, neznámo s jakým účelem, ale zřejmě pro jakousi intenzifikaci emocionálního prožitku – to mě upomnělo na jisté dávné zážitky z ezoterické scény, ve které si mnozí emocionálně nestabilní jedinci hledali nouzovou náhražku ztraceného životního ukotvení, v exaltovaných psychedelických projevech.

Ostatně, i zkoušky samé se někdy projevovaly nemálo svéráznými rysy. Tak například jeden zkušební tým jako poslední bod zkoušky své adepty vyzval, aby zařvali (!) – nejhlasitěji a nejdéle, jak jen vůbec svedou. Zde není možné nepotřást hlavou nad tím, jakou souvislost má mít toto zařvání se schopností dotyčného vytvářet kvalitní umělecká díla. Pouze mi přitom projelo hlavou, jaké by to asi bylo kdyby třeba takový Leonardo da Vinci své umění musel někdy dokazovat tím samým způsobem, jaký svým potenciálním studentům vnucovali profesoři české akademie výtvarného umění.

Na straně druhé je nutno zmínit (už proto aby se nezdálo že jediným smyslem tohoto článku je dehonestovat celé prostředí pražské AVU), že zde byly k vidění i pozitivní příklady z této citadely českého umění. Především jedna členka vyučovacího sboru působila velmi živým, angažovaným, oduševnělým dojmem. Kdybych sám byl adeptem přijetí (a pokud bych k tomu našel odvahu), snad bych ji už během přijímacích zkoušek požádal, že bych si velice rád namaloval její portrét. Spisovatel Vladimír Páral kdysi v jednom interview řekl, že tváře žen jsou mnohem zajímavější nežli tváře mužů. Protože mnohem spontánněji a bezprostředněji zrcadlí jejich duševní život. Ano, je tomu skutečně tak; ale k tomu je nutno ještě připojit, že ne všechny ženy mají tuto schopnost vyjadřovat své duševno ve stejné míře. Respektive, že ne u všech žen je toto duševno rozvinuto a přítomno stejným způsobem. Ale tato vzácná paní z Akademie výtvarných umění – ano, to je někdo u koho má člověk spontánní pocit že by si s ní velice rád pohovořil, ať už o umění nebo o čemkoli jiném.

Nicméně, je čas se od charakteristiky vyučovacího sboru obrátit k samotným adeptům na přijetí na AVU, čili účastníkům přijímacích zkoušek. A je nutno rovnou říci, že pokud to měl být obraz současné mladé české generace, pak tento náhled byl – mírně řečeno – nemálo rozporuplný. Ano, byli zde takoví kteří svůj vztah k umění pojímali podle všeho závažně a odpovědně; ale byly zde i případy pouhé sterilní technické dovednosti, bez hlubšího vědomí o vlastním smyslu a účelu umělecké výpovědi; bylo zde nemálo tápání; a v mnohých případech spíše projevy osobního exhibicionismu nežli pravého zaujetí uměním. Byl zde dokonce ke spatření i až vysloveně groteskní případ jednoho mladíka, který zcela evidentně neměl o umění sebemenší ponětí, neznal jméno ani jediného z významných malířů; nicméně z jakýchsi záhadných důvodů pojal úmysl přihlásit se na výběrovou akademii umění.

Ale i v úrovni obecného vzdělání se u nastupující generace ukazovaly dramatické trhliny; například v písemném testu některý z adeptů na otázku po panovnicích na českém trůnu napsal, že českou královnou byla – Máří Magdaléna! A podle všeho se nejednalo o vtip.

Celkově tedy, pokud by onen vzorek uchazečů o studium umění měl být adekvátním reprezentantem veškeré současné české mládeže, pak by její obraz jak řečeno byl nemálo rozporuplný; a můj celkový dojem by byl spíše skeptický. Alespoň z jejich výtvarných či jinak uměleckých projevů které zde byly ukázány (ovšem naprosto ne všechny) jsem pro sebe nalezl sotva něco, co by mě nějak mimořádně zaujalo. Takže nakonec z řady víceméně konvenčních uměleckých projevů nejzřetelněji vystupovaly právě ty negativní, exhibicionistické.

Poněkud paradoxně tedy nakonec nejkvalitnější umělecký zážitek představoval onen film sám. Jeho tvůrci nijakým způsobem neexhibovali, naopak velmi zdrženlivým a citlivým způsobem nechali odvíjet se samotné situace vznikající kolem přijímacích zkoušek, ale zároveň dokázali velmi přesně vyhmátnout ty, které byly pro celou atmosféru dění příznačné, či jinak zajímavé. Dalo by se tedy závěrem snad konstatovat: filmové umění to v daném případě na body vyhrálo nad uměním výtvarným.

Moc ducha v podání Martina Bubera

Eva Hájková

Jedna z přednášek Martina Bubera, židovského filosofa náboženství (1878-1965), přednesená ve třicátých letech 20. století ve Frankfurtu a. M. se nazývala Moc ducha. Buber se zde vyjadřuje k dobové repaganizaci, čili pokusům o obnovu pohanství, a polemizuje s jedním jejím představitelem (H. Keyserling). Souvisela zmíněná „repaganizace“ s nadcházejícím nástupem nacismu? O tom se přednáška nezmiňuje.

Někteří filosofové prý měli za to, že nový obdiv k pohanství byl způsoben dlouhodobým zanedbáváním „telurických sil“. Buber je nazývá živelnými silami. Filosofové vyzvedávající pohanství poukazovali na antiku jako na poslední kultivovanou epochu v Evropě, v níž člověk přijímal sám sebe v úplnosti své bytosti. Keyserling kladl otázku, proč by člověk nemohl vytvořit obdobnou epochu, nějakou novou kulturu, do níž by znovu začlenil ony telurické síly. Tato kultura by prý mohla překonat tu antickou, vzhledem k hlubšímu a úplnějšímu poznání, kterého člověk mezitím dosáhl.

Proti tomu Buber namítá, že žádná nová kultura dosud nebyla vytvořena záměrně a také, že reálně nelze provést syntézu z toho, co se nám v dějinách líbí a cosi nového tak vytvořit. Nelze se ani do nějaké minulé epochy vrátit a obnovit ji. Píše: „V historii skutečnosti neexistuje obnova na základě myšlení.“ Podceňujeme prý smysl vývoje ducha v dějinách, pokud tomu věříme.

Podle Bubera vždy v dějinách existovala i jiná síla než síla živelnosti. Je to síla ducha. Před pojem „duch“ Buber občas klade do závorky přívlastek „lidský“. Jedině duch byl v dějinách schopen dostat nespoutané živelné síly pod svoji moc, i když ne vždy a ne natrvalo. Duch není něco, co v člověku nějak dodatečně vzniklo. Naopak, duch stál u samého zrodu člověka. Duch dokonce zakládá člověka jako takového. Člověk totiž není bytostí, která by byla daná pouhou svou přirozeností. Buber zde vyslovuje myšlenku, že tím (lidským) duchem je jeho vědomí: „Člověka dělá člověkem jeho autentická úplnost, která se stala vědomím, úplnost, do níž jsou zahrnuty a začleněny všechny jeho schopnosti, síly, vlastnosti a pudy.“ Tento duch nesídlí v nějakém ohraničeném místě (např. v lidské hlavě), nýbrž má jím být prostoupeno celé bytí člověka („až do konečků prstů“).

Dnes (míněno v Buberově době) prý mnozí lidé chápou pod pojmem „duch“ něco jiného. Vidí ho jako pouhou jednu část člověka. To, co je takto chápáno, však podle autora vůbec není duch, nýbrž „podvázaný“ intelekt. Ten byl jakýmsi „přiškrcením“ odpojen od úplného člověka. Tento „podvázaný“ intelekt celistvost nenávidí a touží po moci nad člověkem. Chce ho řídit tím, že ho spoutá, aniž by byl schopen vlít do něj opravdovou živoucnost. Zatímco pravý duch dokáže (i když ne vždy a ne docela) ovládnout živočišné síly tím, že je schopen je tvarovat, jako když sochař ovládá hmotu tím, že z ní tvaruje sochu.

(Tady musím poznamenat, že jsem nedávno na Wikisofii náhodně objevila jméno Ludwig Klages, což byl současník M. Bubera, psycholog, který, zdá se, ducha definuje právě tím způsobem, jak se to podle Bubera nemá, čili jako cizorodou sílu působící proti duši, tedy vlastně proti životu https://wikisofia.cz/wiki/Psychologie_%C5%BEivota )

„Duch nepůsobí na svět jinak než skrze duši jednotlivce a projevuje se v něm jako věřící odvaha a věřící láska“ – tvrdí Buber. Někdy je duch na vzestupu, jindy bývá na čas vytlačen živelnými silami. Znamená to, že Buber vidí osobnost člověka jakožto bojiště duše a ducha, podobně jako ji vidí Klages? Ne, protože on ducha pojímá jinak.

Buber se dále zabývá vztahem ducha k živelným silám. V dějinách zaznamenává tři podoby jejich vzájemného vztahu. K té první patří doba, kdy živelné síly mají nad člověkem navrch a jsou jím oslavovány jakožto síly samy o sobě posvátné. To je pohanství národů. Nikdy se to však podle Bubera nedělo v čisté formě, tedy ne absolutně. Duch byl vždy nějakým způsobem přítomen.

Jinou podobu vztahu mezi nimi mělo křesťanství. Buber nezapomněl dodat, že pod křesťanstvím nemyslí Ježíšovo náboženství, nýbrž to, co po něm reálně vzniklo a rozšířilo se. Dlužno říct, že i někteří dnešní křesťané na to nahlížejí podobně – tedy tak, že mezi učením Ježíše a následným křesťanstvím je určitý rozdíl.

Epocha křesťanství se vyznačovala snahou o překonávání živelných sil, vedoucí až k jejich potlačování. Třetí podobou vztahu ducha a živelných sil, která nepatří ani k první ani k druhé formě, ač s nimi těmi či oněmi bývá někdy ztotožňována, je podle Bubera židovství. Jeho podstata spočívá nikoli v oslavě živelných sil ani v jejich potlačování či odsouvání, ale v začleňování těchto sil do spojení s posvátnem a tím i jejich proměňování.

Epocha, kdy převládaly živelné síly, nemohla trvat věčně, podotýká Buber, ač se ji prý helénismus pokoušel obnovit. Ale doba šla dál: „Pohanské bytí se nakonec nutně rozpadá na ducha cizího světu a duchu cizí svět. Klasická antika není nic jiného než nádherný sen nebo opojení přirozeně posvátnou existencí. Řecká tragédie znamená neustálé procitání z tohoto snu a řecká filosofie pak pokaždé neúspěšný pokus o znovuzískání toho, co mizí.“ Antika má v sobě podle Bubera neodstranitelný rozpor, který neúprosně naléhá a vyvolává v člověku zoufalství nad dobou.

Nebylo to tedy tak, že křesťanství zničilo helénismus v rozkvětu. Naopak, křesťanství povstalo kvůli samotným rozporům epochy, které byly neřešitelné, aby se pokusilo je svým způsobem vyřešit. Křesťanství, na rozdíl od pohanství, nepřisuzuje živelným silám žádnou svatost. A živelné lidské pudy ani nijak neposvěcuje, ale podrobuje je svatosti zcela odlišného rázu. Výsledkem je, že jakoby vedle sebe žijí duch a svět, přičemž každý z nich se řídí odlišným zákonem. Člověk se stává bezmocným, může se pouze pasivně odevzdat Bohu. Objevuje se asketický ideál. Vzniká jakýsi dualismus bytí. Život se rozpadá na „život, jaký se má žít“ a „život, jaký se žije“. V tom druhém opět vládne živelnost.

Potom nadchází doba, kdy proti těmto živelným silám povstává – nikoliv skutečný duch – ale už zmíněný „podvázaný intelekt“ a snaží se živelnost ovládnout. Buber má patrně na mysli epochu osvícenství. Podvázaný (přiškrcený) intelekt bývá někdy považován za ducha, jak už bylo řečeno výše. Živelné síly, které se intelekt snaží potlačit, však po čase znovu povstanou. Povstávají, dalo by se říci, bezhlavě. Živelné síly včetně lidských pudů totiž nemají žádnou schopnost samy sebe pochopit, natož pochopit ducha.

Pokud jde o třetí formu vztahu mezi duchem a živelnými silami – židovství – Buber velmi vyzvedává jeho význam pro duchovní dějiny světa. V židovském pojetí není duch nic jiného než ona síla, která posvěcuje svět, propojuje lidské společenství s jeho pramenem, vede k sounáležitosti člověka s Bohem. Není to nic pevného, jistého, jednou provždy vloženého do člověka. (Ostatně i z biblických textů se dovídáme, že duch si – jako vítr – vane, kudy chce.) Duch je neustále v pohybu, proudí a posvěcuje. A celý svět i veškerá tělesnost takové posvěcování potřebuje, protože duch vše stvořené stále znovu naplňuje smyslem vloženým do něj už při stvoření. Posvěcování se děje například skrze rituály.

K živelným silám řadil Buber kupodivu i národ: „Národ a země se v biblickém Izraeli jeví jako živelné síly, které přijímají své posvěcení z hlediska účelu Božího stvoření. Nejsou ani prohlašovány za svaté ani nejsou ze svatosti vylučovány, neboť posvátno je přijímá a do svatosti je začleňuje.“ Živelné síly jsou to proto, že po velmi dlouhou dobu budovaly chování, povahy a osudy lidí.

Podobně jsou posvěcovány i živelné pudy, z nichž autor jmenuje tři – hlad, sexualitu a touhu po moci. V pobiblické době prý k nim přistupuje ještě vášeň, zvaná po židovsku „zlý pud“ (která ovšem nemusí být nijak zlá). Člověk má možnost se při svém jednání rozhodovat.

Důležitou myšlenkou v přednášce je, že pudy jsou proměňováním postaveny do pozice odpovědnosti vůči posvátnu. (Například symbolem odpovědnosti pohlavního pudu u Židů je tradičně obřízka).

Buber míní, že dáme-li duchu ve svém životě prostor (obrací se patrně především k židovskému národu), obstojí i v těchto dobách, kdy živelné síly a pudy vládnou bez omezení. Dodávám, že tato přednáška byla vyslovena v roce 1934. I my dnes, na počátku třetího tisíciletí máme určité problémy s živelnými, čili nevědomými silami a pudy. A také s rozumem odpojeným od ducha. Má nám Buber co říci ještě i dnes? Dá se jeho filosofie nějak aplikovat také na nežidy? Měli bychom spíš hledat nějaké řešení navazující na křesťanství? Nebo bychom měli hledat něco úplně nového? Duch je patrně stále týž, i když se může projevovat různě. Potom by asi bylo nejlepší znovu s ním navázat spojení.

Mariánské léto

Eva Hájková

MARIÁNSKÉ LÉTO

Slunce počítá

kolík dní ještě zbývá

do konce léta

Třebaže září hýří teplem

všechno je odměřeno

a všechno má svůj čas

Zbývá pár slunných odpolední

aby dozrály šípky

Aby si motýli našli

zimní skrýše

Aby se ptáci připravili

na dlouhou cestu

Aby pavoučci odlétli

na babím létě

Všechno je spočítáno

Všechno je zváženo

Nikdo nepřijde zkrátka

Snad jenom ten

kdo touží po věčném létě

a věčném mládí

MYSTICKÝ ZÁŽITEK

Pátého září

zazářilo slunce

Den je jak modrý drahokam

Hřejivé léto se zatím nevzdalo

Vlaštovky ještě krouží vzduchem

Odpoledne se vracíme

vlakem domů

Okénkem

s roztrženou šedou záclonkou

sledují mé oči oblohu

s lehounkými

bílými šmouhami mraků

Nevím proč myslím

na Pannu Marii

na tu požehnanou mezi ženami

jež řekla své ano

životu těžkému jak olovo

s kapkou mateřských radostí

a hlubokým mořem slz

A nakonec se proměnila

v jemná bílá oblaka z páry

která teď vidím plout

po modrém nebi

Ach to je ona!

Vidím na obloze její bílý stín

A tichá radost

ze svaté přítomnosti

se zabydlí v mém srdci