Autor: Josef Poláček
Žluté květy
Eva Hájková
ŽLUTÉ KVĚTY
Třicátého září
po slunečných dnech
přišel déšť
do zahrad i do polí
Dojati štědrostí
uplynulého léta
naplněni krásou
babího léta
necháváme se unášet
po mokrých kolejích
Podél trati kvetou
na vysokých stopkách
žluté květy
Heliopsis helianthoides
Včera nám zářily pod okny
kousek od parku
plného padajících kaštanů
Dnes je vidíme v dešti
na mokrých lukách
a kolem potoků
Plni vděčnosti
za slunné a teplé dny
vítáme
deštěm bohaté mraky
Ani ty žluté květy
se před vodními kapkami
neuzavírají
PAPOUŠCI V KLECI
Po ránu prolétlo podzimní oblohou
šedivé hejno ptáků
Táhli kamsi k lesu
Při procházce okolo zahrad
jsem v tu chvíli
odněkud zaslechla
hlasitý křik papoušků
– exotických ptáků zářivých barev
Možná že na okamžik
zahlédli mezi dráty klece
své chudé okřídlené bratry
letět oblohou
PAPEŽ FRANTIŠEK
Starý muž v bílé klerice
a bílé čepičce
přišel k nám seveřanům
z jižní polokoule
Se svou lidskou tváří
a dobrým srdcem
je bílou vránou
v kruhu černých
Chtěl by být laskavým otcem všech
a moudrým reformátorem
Odmítl červené boty
Stál frontu v závodní jídelně
Nechtěl soudit geje
Modlil se s muslimy
Přál by si kapitalisty
bez kapitalismu
Rád by získal pro mír
válečníky a diktátory
Má rád lidi
Jednou si málem zoufal
nad epidemicky prázdným
náměstím
Chodil pěšky
dokud mu nohy sloužily
Modlí se za uzdravení lidstva
Papež natahující pravici
k celému světu
Papež církevního kolosu
který přece jen nemá
hliněné nohy
Papež sympaťák
mnohými nenáviděný
Jezuita
s františkánským srdcem
pečující o sestru Zemi
Papež nepochopený
ze dvou stran
Ví Bůh co všechno se mu
podaří změnit
Ví Bůh jestli pro něj jednou
bude plakat Argentina
Visutá přítomnost
Eva Hájková
VISUTÁ PŘÍTOMNOST
Chvilku se přestaneš dívat
a hned jsi v jiném světě
Z kukly je motýl
z léta podzim
a ze zelených stromů
stromy bez listí
Kus života ti ušlo
Kdyby ses díval stále
a stále naslouchal
kdyby ses nikam neohlížel
žil bys ve věčné přítomnosti
kde se nic nemění
Skutečně?
Snad jako na visuté lávce
nad mohutným proudem řeky?
Zprava
z neučesaných rozvalin
přitéká minulost
Hluboko
pod tvýma nohama
se mění
v holou a nerozvitou
budoucnost
Nepoznaná se valí
nalevo od tvé lávky
a mizí v dálce
jako osud
Ale ty nevnímáš
jedno ani druhé
pozorně nasloucháš
praskání při chůzi
a pozorně se díváš
na lávku pod nohama
Soustředíš se
abys nešlápl vedle
Žiješ v přítomnosti
která nesahá nikam daleko
k minulosti ani k budoucnosti
jen kousek od tvých chodidel
a od tvých očí
Žiješ v přítomnosti?
KŮZLE NA PORÁŽKU
Hnědosrsté kůzlátko
v květnu narozené
celé léto skotačilo
vyrostlo a zesílilo
Užívalo si volnosti
Nevědouc ještě
že smrt je blízko
pobíhalo vesele po zahradě
a vracelo se pro mléko
k uvázané starostlivé mámě
Ale příští jaro
už bude mít máma
jiné kůzle
a na to první zapomene
Tohle je život
Zkouška umění
Josef Poláček
Takto se jmenuje dokumentární film režisérů Adély Komrzý a Tomáše Bojara, který byl natáčen na pražské Akademii výtvarných umění v roce 2019, který byl promítán – a oceněn – na Mezinárodním filmovém festivalu v Karlových Varech v roce 2022, a který Česká televize promítala poprvé v letošním roce, v jejímž archivu se dá tento snímek také shlédnout: https://www.ceskatelevize.cz/porady/13038103303-zkouska-umeni/.
Je možno bez dlouhého otálení říci předem: je to skutečně kvalitní, velmi zajímavý projekt, a svá ocenění dostal plným právem. Jeho specifikem je, že jeho tvůrci se zde drží naprosto v pozadí, zůstávají víceméně „neviditelní“; celou dobu to působí dojmem jako by vždy jenom někam do prostoru postavili kameru, a pak ji nechali běžet. (V ateliéru Nových médií tomu tak skutečně také bylo.) Přitom ale velice citlivě snímají a monitorují dění, a jejich bezpochyby nevšedním počinem je, že kromě samotných aktérů – tedy studentů a profesorů AVU – po dlouhé časové pasáže nechají „účinkovat“ i vrátnou budovy! A to tím že opět „pouze“ postaví kameru někam za její záda; ale její interakce s osobami vstupujícími do budovy a ji opouštějícími velmi zajímavě dokresluje celou atmosféru.
O co se v onom dokumentu jedná, zřejmě jasně vyplynulo už z doposud řečeného: je zde zachycen průběh přijímacích zkoušek na Akademii výtvarných umění. Už to by byl sám o sobě zajímavý počin: nechat diváka nahlédnout do „kuchyně“ českého umění, aby mohl pohlédnout za kulisy, aby sám mohl zblízka poznat alespoň něco z oné atmosféry, z prostředí ve kterém se rodí budoucnost českého výtvarného umění. Ale nejedná se pouze o tuto čistě specifickou oblast umění; zároveň zde – v psychicky i emočně nevyhnutelně poněkud napjatém prostředí přijímacích zkoušek – bylo ukázáno velmi mnohé z chování, jednání, psychiky současného českého člověka vůbec.
Tolik tedy úvodem. Ovšem – hned vzápětí je nutno konstatovat, že onen zmíněný pohled za kulisy českého umění by u běžného diváka naprosto mohl mít potenciál utvrdit rozšířené klišé, že na umění se dávají jenom ti, kteří to nějak nemají v hlavě v pořádku. Kteří jsou alespoň zčásti nějakým způsobem psychicky deformovaní.
Zcela otevřeně řečeno: jenom u části vyučujících jsem měl pocit, že věc umění berou doopravdy vážně. Nebyla zde sice – na rozdíl od studentů – ke spatření žádná jejich díla, takže se nevyhnutelně jedná o pocit pouze čistě osobní, ale přinejmenším u některých se člověk musel ptát, jestli se pro ně časem jejich vyučovací činnost nestala už jenom pouhým zaměstnáním. Rutinou. A zároveň na straně druhé zde byly k vidění osoby, které působily emocionálně nemálo nestandardním, až přímo nestabilním dojmem. A především ty dvě podivné ženštiny (je mi líto, ale nějaké libozvučnější označení bych v daném případě jen velmi obtížně shledával) z ateliéru Nových médií, ty působily dojmem, že si zde v prvé řadě ventilují a vyžívají jakési své velmi nekonvenční způsoby své osobní a emocionální existence. A ostatně, to samé platilo i o naprosté většině uchazečů o studium v jejich ateliéru. V televizní popisce k onomu pořadu je citován bývalý rektor AVU, který uvedl že v tomto reportážním snímku „jde o pohled do specifického prostředí plného upřímné i syntetické emocionality“. Tento výraz „syntetická emocionalita“ je velice výstižný, a sotva jím mohl mít na mysli něco jiného nežli právě to, co bylo možno spatřit v souvislosti s oním ateliérem Nových médií. Jedna ze závěrečných scén filmu, kdy tyto dvě vedoucí tohoto ateliéru své studenty vedou parkem, se zavázanýma očima se držící společného provazu, neznámo s jakým účelem, ale zřejmě pro jakousi intenzifikaci emocionálního prožitku – to mě upomnělo na jisté dávné zážitky z ezoterické scény, ve které si mnozí emocionálně nestabilní jedinci hledali nouzovou náhražku ztraceného životního ukotvení, v exaltovaných psychedelických projevech.
Ostatně, i zkoušky samé se někdy projevovaly nemálo svéráznými rysy. Tak například jeden zkušební tým jako poslední bod zkoušky své adepty vyzval, aby zařvali (!) – nejhlasitěji a nejdéle, jak jen vůbec svedou. Zde není možné nepotřást hlavou nad tím, jakou souvislost má mít toto zařvání se schopností dotyčného vytvářet kvalitní umělecká díla. Pouze mi přitom projelo hlavou, jaké by to asi bylo kdyby třeba takový Leonardo da Vinci své umění musel někdy dokazovat tím samým způsobem, jaký svým potenciálním studentům vnucovali profesoři české akademie výtvarného umění.
Na straně druhé je nutno zmínit (už proto aby se nezdálo že jediným smyslem tohoto článku je dehonestovat celé prostředí pražské AVU), že zde byly k vidění i pozitivní příklady z této citadely českého umění. Především jedna členka vyučovacího sboru působila velmi živým, angažovaným, oduševnělým dojmem. Kdybych sám byl adeptem přijetí (a pokud bych k tomu našel odvahu), snad bych ji už během přijímacích zkoušek požádal, že bych si velice rád namaloval její portrét. Spisovatel Vladimír Páral kdysi v jednom interview řekl, že tváře žen jsou mnohem zajímavější nežli tváře mužů. Protože mnohem spontánněji a bezprostředněji zrcadlí jejich duševní život. Ano, je tomu skutečně tak; ale k tomu je nutno ještě připojit, že ne všechny ženy mají tuto schopnost vyjadřovat své duševno ve stejné míře. Respektive, že ne u všech žen je toto duševno rozvinuto a přítomno stejným způsobem. Ale tato vzácná paní z Akademie výtvarných umění – ano, to je někdo u koho má člověk spontánní pocit že by si s ní velice rád pohovořil, ať už o umění nebo o čemkoli jiném.
Nicméně, je čas se od charakteristiky vyučovacího sboru obrátit k samotným adeptům na přijetí na AVU, čili účastníkům přijímacích zkoušek. A je nutno rovnou říci, že pokud to měl být obraz současné mladé české generace, pak tento náhled byl – mírně řečeno – nemálo rozporuplný. Ano, byli zde takoví kteří svůj vztah k umění pojímali podle všeho závažně a odpovědně; ale byly zde i případy pouhé sterilní technické dovednosti, bez hlubšího vědomí o vlastním smyslu a účelu umělecké výpovědi; bylo zde nemálo tápání; a v mnohých případech spíše projevy osobního exhibicionismu nežli pravého zaujetí uměním. Byl zde dokonce ke spatření i až vysloveně groteskní případ jednoho mladíka, který zcela evidentně neměl o umění sebemenší ponětí, neznal jméno ani jediného z významných malířů; nicméně z jakýchsi záhadných důvodů pojal úmysl přihlásit se na výběrovou akademii umění.
Ale i v úrovni obecného vzdělání se u nastupující generace ukazovaly dramatické trhliny; například v písemném testu některý z adeptů na otázku po panovnicích na českém trůnu napsal, že českou královnou byla – Máří Magdaléna! A podle všeho se nejednalo o vtip.
Celkově tedy, pokud by onen vzorek uchazečů o studium umění měl být adekvátním reprezentantem veškeré současné české mládeže, pak by její obraz jak řečeno byl nemálo rozporuplný; a můj celkový dojem by byl spíše skeptický. Alespoň z jejich výtvarných či jinak uměleckých projevů které zde byly ukázány (ovšem naprosto ne všechny) jsem pro sebe nalezl sotva něco, co by mě nějak mimořádně zaujalo. Takže nakonec z řady víceméně konvenčních uměleckých projevů nejzřetelněji vystupovaly právě ty negativní, exhibicionistické.
Poněkud paradoxně tedy nakonec nejkvalitnější umělecký zážitek představoval onen film sám. Jeho tvůrci nijakým způsobem neexhibovali, naopak velmi zdrženlivým a citlivým způsobem nechali odvíjet se samotné situace vznikající kolem přijímacích zkoušek, ale zároveň dokázali velmi přesně vyhmátnout ty, které byly pro celou atmosféru dění příznačné, či jinak zajímavé. Dalo by se tedy závěrem snad konstatovat: filmové umění to v daném případě na body vyhrálo nad uměním výtvarným.
Moc ducha v podání Martina Bubera
Eva Hájková
Jedna z přednášek Martina Bubera, židovského filosofa náboženství (1878-1965), přednesená ve třicátých letech 20. století ve Frankfurtu a. M. se nazývala Moc ducha. Buber se zde vyjadřuje k dobové repaganizaci, čili pokusům o obnovu pohanství, a polemizuje s jedním jejím představitelem (H. Keyserling). Souvisela zmíněná „repaganizace“ s nadcházejícím nástupem nacismu? O tom se přednáška nezmiňuje.
Někteří filosofové prý měli za to, že nový obdiv k pohanství byl způsoben dlouhodobým zanedbáváním „telurických sil“. Buber je nazývá živelnými silami. Filosofové vyzvedávající pohanství poukazovali na antiku jako na poslední kultivovanou epochu v Evropě, v níž člověk přijímal sám sebe v úplnosti své bytosti. Keyserling kladl otázku, proč by člověk nemohl vytvořit obdobnou epochu, nějakou novou kulturu, do níž by znovu začlenil ony telurické síly. Tato kultura by prý mohla překonat tu antickou, vzhledem k hlubšímu a úplnějšímu poznání, kterého člověk mezitím dosáhl.
Proti tomu Buber namítá, že žádná nová kultura dosud nebyla vytvořena záměrně a také, že reálně nelze provést syntézu z toho, co se nám v dějinách líbí a cosi nového tak vytvořit. Nelze se ani do nějaké minulé epochy vrátit a obnovit ji. Píše: „V historii skutečnosti neexistuje obnova na základě myšlení.“ Podceňujeme prý smysl vývoje ducha v dějinách, pokud tomu věříme.
Podle Bubera vždy v dějinách existovala i jiná síla než síla živelnosti. Je to síla ducha. Před pojem „duch“ Buber občas klade do závorky přívlastek „lidský“. Jedině duch byl v dějinách schopen dostat nespoutané živelné síly pod svoji moc, i když ne vždy a ne natrvalo. Duch není něco, co v člověku nějak dodatečně vzniklo. Naopak, duch stál u samého zrodu člověka. Duch dokonce zakládá člověka jako takového. Člověk totiž není bytostí, která by byla daná pouhou svou přirozeností. Buber zde vyslovuje myšlenku, že tím (lidským) duchem je jeho vědomí: „Člověka dělá člověkem jeho autentická úplnost, která se stala vědomím, úplnost, do níž jsou zahrnuty a začleněny všechny jeho schopnosti, síly, vlastnosti a pudy.“ Tento duch nesídlí v nějakém ohraničeném místě (např. v lidské hlavě), nýbrž má jím být prostoupeno celé bytí člověka („až do konečků prstů“).
Dnes (míněno v Buberově době) prý mnozí lidé chápou pod pojmem „duch“ něco jiného. Vidí ho jako pouhou jednu část člověka. To, co je takto chápáno, však podle autora vůbec není duch, nýbrž „podvázaný“ intelekt. Ten byl jakýmsi „přiškrcením“ odpojen od úplného člověka. Tento „podvázaný“ intelekt celistvost nenávidí a touží po moci nad člověkem. Chce ho řídit tím, že ho spoutá, aniž by byl schopen vlít do něj opravdovou živoucnost. Zatímco pravý duch dokáže (i když ne vždy a ne docela) ovládnout živočišné síly tím, že je schopen je tvarovat, jako když sochař ovládá hmotu tím, že z ní tvaruje sochu.
(Tady musím poznamenat, že jsem nedávno na Wikisofii náhodně objevila jméno Ludwig Klages, což byl současník M. Bubera, psycholog, který, zdá se, ducha definuje právě tím způsobem, jak se to podle Bubera nemá, čili jako cizorodou sílu působící proti duši, tedy vlastně proti životu https://wikisofia.cz/wiki/Psychologie_%C5%BEivota )
„Duch nepůsobí na svět jinak než skrze duši jednotlivce a projevuje se v něm jako věřící odvaha a věřící láska“ – tvrdí Buber. Někdy je duch na vzestupu, jindy bývá na čas vytlačen živelnými silami. Znamená to, že Buber vidí osobnost člověka jakožto bojiště duše a ducha, podobně jako ji vidí Klages? Ne, protože on ducha pojímá jinak.
Buber se dále zabývá vztahem ducha k živelným silám. V dějinách zaznamenává tři podoby jejich vzájemného vztahu. K té první patří doba, kdy živelné síly mají nad člověkem navrch a jsou jím oslavovány jakožto síly samy o sobě posvátné. To je pohanství národů. Nikdy se to však podle Bubera nedělo v čisté formě, tedy ne absolutně. Duch byl vždy nějakým způsobem přítomen.
Jinou podobu vztahu mezi nimi mělo křesťanství. Buber nezapomněl dodat, že pod křesťanstvím nemyslí Ježíšovo náboženství, nýbrž to, co po něm reálně vzniklo a rozšířilo se. Dlužno říct, že i někteří dnešní křesťané na to nahlížejí podobně – tedy tak, že mezi učením Ježíše a následným křesťanstvím je určitý rozdíl.
Epocha křesťanství se vyznačovala snahou o překonávání živelných sil, vedoucí až k jejich potlačování. Třetí podobou vztahu ducha a živelných sil, která nepatří ani k první ani k druhé formě, ač s nimi těmi či oněmi bývá někdy ztotožňována, je podle Bubera židovství. Jeho podstata spočívá nikoli v oslavě živelných sil ani v jejich potlačování či odsouvání, ale v začleňování těchto sil do spojení s posvátnem a tím i jejich proměňování.
Epocha, kdy převládaly živelné síly, nemohla trvat věčně, podotýká Buber, ač se ji prý helénismus pokoušel obnovit. Ale doba šla dál: „Pohanské bytí se nakonec nutně rozpadá na ducha cizího světu a duchu cizí svět. Klasická antika není nic jiného než nádherný sen nebo opojení přirozeně posvátnou existencí. Řecká tragédie znamená neustálé procitání z tohoto snu a řecká filosofie pak pokaždé neúspěšný pokus o znovuzískání toho, co mizí.“ Antika má v sobě podle Bubera neodstranitelný rozpor, který neúprosně naléhá a vyvolává v člověku zoufalství nad dobou.
Nebylo to tedy tak, že křesťanství zničilo helénismus v rozkvětu. Naopak, křesťanství povstalo kvůli samotným rozporům epochy, které byly neřešitelné, aby se pokusilo je svým způsobem vyřešit. Křesťanství, na rozdíl od pohanství, nepřisuzuje živelným silám žádnou svatost. A živelné lidské pudy ani nijak neposvěcuje, ale podrobuje je svatosti zcela odlišného rázu. Výsledkem je, že jakoby vedle sebe žijí duch a svět, přičemž každý z nich se řídí odlišným zákonem. Člověk se stává bezmocným, může se pouze pasivně odevzdat Bohu. Objevuje se asketický ideál. Vzniká jakýsi dualismus bytí. Život se rozpadá na „život, jaký se má žít“ a „život, jaký se žije“. V tom druhém opět vládne živelnost.
Potom nadchází doba, kdy proti těmto živelným silám povstává – nikoliv skutečný duch – ale už zmíněný „podvázaný intelekt“ a snaží se živelnost ovládnout. Buber má patrně na mysli epochu osvícenství. Podvázaný (přiškrcený) intelekt bývá někdy považován za ducha, jak už bylo řečeno výše. Živelné síly, které se intelekt snaží potlačit, však po čase znovu povstanou. Povstávají, dalo by se říci, bezhlavě. Živelné síly včetně lidských pudů totiž nemají žádnou schopnost samy sebe pochopit, natož pochopit ducha.
Pokud jde o třetí formu vztahu mezi duchem a živelnými silami – židovství – Buber velmi vyzvedává jeho význam pro duchovní dějiny světa. V židovském pojetí není duch nic jiného než ona síla, která posvěcuje svět, propojuje lidské společenství s jeho pramenem, vede k sounáležitosti člověka s Bohem. Není to nic pevného, jistého, jednou provždy vloženého do člověka. (Ostatně i z biblických textů se dovídáme, že duch si – jako vítr – vane, kudy chce.) Duch je neustále v pohybu, proudí a posvěcuje. A celý svět i veškerá tělesnost takové posvěcování potřebuje, protože duch vše stvořené stále znovu naplňuje smyslem vloženým do něj už při stvoření. Posvěcování se děje například skrze rituály.
K živelným silám řadil Buber kupodivu i národ: „Národ a země se v biblickém Izraeli jeví jako živelné síly, které přijímají své posvěcení z hlediska účelu Božího stvoření. Nejsou ani prohlašovány za svaté ani nejsou ze svatosti vylučovány, neboť posvátno je přijímá a do svatosti je začleňuje.“ Živelné síly jsou to proto, že po velmi dlouhou dobu budovaly chování, povahy a osudy lidí.
Podobně jsou posvěcovány i živelné pudy, z nichž autor jmenuje tři – hlad, sexualitu a touhu po moci. V pobiblické době prý k nim přistupuje ještě vášeň, zvaná po židovsku „zlý pud“ (která ovšem nemusí být nijak zlá). Člověk má možnost se při svém jednání rozhodovat.
Důležitou myšlenkou v přednášce je, že pudy jsou proměňováním postaveny do pozice odpovědnosti vůči posvátnu. (Například symbolem odpovědnosti pohlavního pudu u Židů je tradičně obřízka).
Buber míní, že dáme-li duchu ve svém životě prostor (obrací se patrně především k židovskému národu), obstojí i v těchto dobách, kdy živelné síly a pudy vládnou bez omezení. Dodávám, že tato přednáška byla vyslovena v roce 1934. I my dnes, na počátku třetího tisíciletí máme určité problémy s živelnými, čili nevědomými silami a pudy. A také s rozumem odpojeným od ducha. Má nám Buber co říci ještě i dnes? Dá se jeho filosofie nějak aplikovat také na nežidy? Měli bychom spíš hledat nějaké řešení navazující na křesťanství? Nebo bychom měli hledat něco úplně nového? Duch je patrně stále týž, i když se může projevovat různě. Potom by asi bylo nejlepší znovu s ním navázat spojení.
Mariánské léto
Eva Hájková
MARIÁNSKÉ LÉTO
Slunce počítá
kolík dní ještě zbývá
do konce léta
Třebaže září hýří teplem
všechno je odměřeno
a všechno má svůj čas
Zbývá pár slunných odpolední
aby dozrály šípky
Aby si motýli našli
zimní skrýše
Aby se ptáci připravili
na dlouhou cestu
Aby pavoučci odlétli
na babím létě
Všechno je spočítáno
Všechno je zváženo
Nikdo nepřijde zkrátka
Snad jenom ten
kdo touží po věčném létě
a věčném mládí
MYSTICKÝ ZÁŽITEK
Pátého září
zazářilo slunce
Den je jak modrý drahokam
Hřejivé léto se zatím nevzdalo
Vlaštovky ještě krouží vzduchem
Odpoledne se vracíme
vlakem domů
Okénkem
s roztrženou šedou záclonkou
sledují mé oči oblohu
s lehounkými
bílými šmouhami mraků
Nevím proč myslím
na Pannu Marii
na tu požehnanou mezi ženami
jež řekla své ano
životu těžkému jak olovo
s kapkou mateřských radostí
a hlubokým mořem slz
A nakonec se proměnila
v jemná bílá oblaka z páry
která teď vidím plout
po modrém nebi
Ach to je ona!
Vidím na obloze její bílý stín
A tichá radost
ze svaté přítomnosti
se zabydlí v mém srdci
Labyrint myšlenek
Eva Hájková
LABYRINT MYŠLENEK
Myšlenky se zbláznily
Zabloudily do lesa
plného jehličnatých výčitek
a strachů
a zapomněly za sebou trousit
oblázky návratu
V temnotě lesa ježibaba
vlezlá jak magnet
už přikládá do ohně
trápení
Až je chytí
budou marně lomcovat
dveřmi chýše
A přece
hořkým perníkem žalu
si prokoušou cestičku
k naději bez břehů
kde uslyší šumět
klidné vlny duše
SRPNOVÉ RÁNO
Obloha se zatáhla
na rozhraní noci a dne
Po úmorném vedru
včerejška
možná přijde déšť
V noci se zablýsklo
a zahřmělo
Vzduch se nehýbe
Vítr ještě spí
Za rozbřesku vylétnou vlaštovky
z hnízd pod střechou
Už jen pár dní zbývá
do loučení s létem
Sousedské setkání
Eva Hájková
SOUSEDSKÉ SETKÁNÍ
Má sousedka
je jako já
Taky musí vařit
a proto mi přinesla recept
na okurkové čatní
Má sousedka
je jako já
Taky ji něco bolí
až někdy v noci nemůže spát
a její okno svítí do tmy
jak lampa naděje
Vede k ní cestička
brankou v plotě
kudy nikdo cizí nechodí
Je tak blízko
Jenom pár kroků
přes zahradu
A já jí neumím pomoct
v té její bolesti
Jen občas v zahradě
vyslechnu
její slova
MYŠLENKY
Četly si spolu
o jednom léčiteli
který žil pro druhé
Úžasný člověk –
řekla první
a myslela si v duchu:
Proč tu dnes není
pro mne?
Vždyť já tolik trpím!
Úžasný člověk –
řekla si druhá v duchu
Proč nejsem jako on?
Ale nahlas neřekla nic
Čí myšlenka byla pravdivější
to ví jen Bůh
A jenom On
to může posoudit
PROCHÁZKA PO DEŠTI
Po krátkém dešti
lesknou se mokré chodníky
Slunce už zase oslňuje
K večeru si spolu vyjdeme ven
ty a já
ruku v ruce
V ulici před návsí
potkáme jiřičky
Je jich tu celé hejno
a živě spolu švitoří
O kousek dál
hejno povykujících vrabců
vylétlo k obloze
a zase svorně slétlo na zem
Schovávají se v loubinci
kterým až po střechu obrůstá
západní zeď staré stodoly
zalitá sluncem
Někde vysoko v oblacích
slyšíme hukot letadla
Psi štěkají za ploty
a večerní zvon hlaholí
z kostelní věže
Zmrzlina a Vlaštovky
Eva Hájková
ZMRZLINA
Když horko dýchne do ulic
potkáš ji na chodníku
Nese se v křupavém kornoutu
a studí na jazyku
Na tácku mince zacinknou
Kdo si ji odpustí?
Malá či velká – pospěš si
nežli se rozpustí
VLAŠTOVKY
Chtěla jsem vyfotit vlaštovky
ale na snímku jsem našla jen
prázdné dráty
Chtěla jsem si jejich fotku zarámovat
a pověsit na stěnu pokoje
místo obrazu
Ale ony nechtěly
a proto uletěly
A proč by měly chtít?
Jim patří celá hladina rybníka
Když nefouká vítr a voda se uklidní
vidí v ní za letu svůj obraz
jako v zrcadle
Druhý život
Eva Hájková
Snad každý z nás někdy zažil letní prázdninový čas – čas, kdy se nic nemusí. Ráno je jako vymalované – nebe modré se zlatou sluneční září, vzduch po noci ještě chladivě svěží. Člověk může zavřít dům a zamířit někam k lesu, cestou mezi lány zlatě okrového obilí. Někdy přichází chvíle, kdy nemáte chuť s nikým mluvit ani nikoho potkat (ač jindy vám to naopak může být milé). Jdete a jdete a les vás chce vtáhnout dovnitř, ale vy odoláte a posadíte se v otevřené krajině na odpočívadle pod dubem, které je hned vedle stezky vedoucí do vedlejší vsi. Lidé, co venčili psy, se s nimi už vrátili domů. Snad tu bude ticho.
Já to znám. Sednu si na dřevěnou lavici k dřevěnému stolu a dívám se kolem. Ten ošklivý modrý odpadkový koš by tu být nemusel, ale je to přece jenom lepší, než aby lidé odhazovali odpadky na zem. Kam nasměrovat svůj pohled? K lesu? K úvozu lemovanému stromy a křovinami? K poli s obilím? K nebi? Ucho rychle zachytí ptačí trylek, který se docela pravidelně opakuje. Chci to všechno vnímat, ponořit se do toho, ale myšlenky mě stále odvádějí pryč. Když se mi po chvíli podaří je na krátký okamžik vypustit a vrátit se do přítomné skutečnosti, zahlédnu krajinu zcela novým a zvláštním způsobem, který se podobá snu. A hned se mi zas vrátí neodbytné myšlenky. I když krásné myšlenky. Hlavou se mi, nevím proč, mihnou slova: Požehnané léto!
Stromy jsou živé – povívá jimi jemný větřík. Dívám se na dřevěný stůl před sebou a napadne mě: I on byl kdysi stromem. A teď je mrtvý. Mrtvý? Nežije stůl, spolu s lavicemi, jakýsi druhý život, který jim vtiskl člověk? A co ta pole s obilím? Brzy přijede kombajn, obilí sklidí, ze zrna bude mouka a z mouky chleba, který přijde na náš stůl.
Moje myšlenky nemizí a tak se vydávám nazpátek domů. Pěšina sloužící zároveň jako cyklostezka je z udusané hlíny, vespod zpevněná hrubým štěrkem i různým odpadovým materiálem – stavební sutí, která občas vylézá na povrch. Zahlédnu keramické střepy – snad ze starých kachlových kamen. Vida, i ta stará kamna nalezla svůj druhý život! Posloužila jako drť na zpevnění cesty.
Naslouchám bzučení včel a čmeláků na květech. Sbírají sladkou šťávu, aby z ní vyrobili med, který se stane jakýmsi druhým životem květin. Sbírají květinový nektar, ukládají ho v plástvi a proměňují v med, podobně jako my sbíráme přítomné okamžiky a proměňujeme je ve vzpomínky uložené v naší paměti. Jsou to naše zážitky, které žijí svůj druhý život. Med není totéž, co nektar. Ani naše vzpomínky nejsou totožné s tím, co jsme skutečně zažili a prožili. Není to už prvotní skutečnost. Je to naše zažitá, prožitá a v nové formě uchovaná skutečnost, která je jakousi naší vnitřní hodnotou, jakýmsi „medem života“. A jen Bůh ví, co se s nimi stane, až jednou zemřeme! Rozpadnou se? Přesunou se někam? Do nějakého jinobytí? V hlavě se mi odněkud vynoří myšlenka – vzpomínka – na slova z Čapkovy knížky Zahradníkův rok: „Říkám vám, smrt není; není ani spánek. Rosteme jenom z doby do doby. Musíme mít s životem trpělivost, neboť je věčný.“
Ty věty plné naděje napsal Čapek v kapitole Zahradníkův listopad. Člověk by řekl, že listopad je čas neveselý, přesto se Čapkovi jevil jakýmsi záhadným způsobem nadějný. My tu teď ale máme radostný červenec. Ten ovšem v Čapkově „zahradnickém“ podání s sebou nese věty plné smutku:
„Jaká škoda, má líbezná krásko (já mluvím o květinách), jaká škoda, že tak míjí čas; krása přechází a jen zahradník trvá. Zahradníkův podzim se začíná už v březnu – první odkvetlou sněženkou”.
A v tom je celá podivuhodnost našeho života. Střídá se v něm smutek ze ztrát a lítost z uplývání času s hlubokou nadějí v čas budoucí, v jakousi věčnou radost zahradníka, který trvá „z časů do časů“.