Žluté květy

Eva Hájková

ŽLUTÉ KVĚTY

Třicátého září

po slunečných dnech

přišel déšť

do zahrad i do polí

Dojati štědrostí

uplynulého léta

naplněni krásou

babího léta

necháváme se unášet

po mokrých kolejích

Podél trati kvetou

na vysokých stopkách

žluté květy

Heliopsis helianthoides

Včera nám zářily pod okny

kousek od parku

plného padajících kaštanů

Dnes je vidíme v dešti

na mokrých lukách

a kolem potoků

Plni vděčnosti

za slunné a teplé dny

vítáme

deštěm bohaté mraky

Ani ty žluté květy

se před vodními kapkami

neuzavírají

PAPOUŠCI V KLECI

Po ránu prolétlo podzimní oblohou

šedivé hejno ptáků

Táhli kamsi k lesu

Při procházce okolo zahrad

jsem v tu chvíli

odněkud zaslechla

hlasitý křik papoušků

– exotických ptáků zářivých barev

Možná že na okamžik

zahlédli mezi dráty klece

své chudé okřídlené bratry

letět oblohou

PAPEŽ FRANTIŠEK

Starý muž v bílé klerice

a bílé čepičce

přišel k nám seveřanům

z jižní polokoule

Se svou lidskou tváří

a dobrým srdcem

je bílou vránou

v kruhu černých

Chtěl by být laskavým otcem všech

a moudrým reformátorem

Odmítl červené boty

Stál frontu v závodní jídelně

Nechtěl soudit geje

Modlil se s muslimy

Přál by si kapitalisty

bez kapitalismu

Rád by získal pro mír

válečníky a diktátory

Má rád lidi

Jednou si málem zoufal

nad epidemicky prázdným

náměstím

Chodil pěšky

dokud mu nohy sloužily

Modlí se za uzdravení lidstva

Papež natahující pravici

k celému světu

Papež církevního kolosu

který přece jen nemá

hliněné nohy

Papež sympaťák

mnohými nenáviděný

Jezuita

s františkánským srdcem

pečující o sestru Zemi

Papež nepochopený

ze dvou stran

Ví Bůh co všechno se mu

podaří změnit

Ví Bůh jestli pro něj jednou

bude plakat Argentina

Visutá přítomnost

Eva Hájková

VISUTÁ PŘÍTOMNOST

Chvilku se přestaneš dívat

a hned jsi v jiném světě

Z kukly je motýl

z léta podzim

a ze zelených stromů

stromy bez listí

Kus života ti ušlo

Kdyby ses díval stále

a stále naslouchal

kdyby ses nikam neohlížel

žil bys ve věčné přítomnosti

kde se nic nemění

Skutečně?

Snad jako na visuté lávce

nad mohutným proudem řeky?

Zprava

z neučesaných rozvalin

přitéká minulost

Hluboko

pod tvýma nohama

se mění

v holou a nerozvitou

budoucnost

Nepoznaná se valí

nalevo od tvé lávky

a mizí v dálce

jako osud

Ale ty nevnímáš

jedno ani druhé

pozorně nasloucháš

praskání při chůzi

a pozorně se díváš

na lávku pod nohama

Soustředíš se

abys nešlápl vedle

Žiješ v přítomnosti

která nesahá nikam daleko

k minulosti ani k budoucnosti

jen kousek od tvých chodidel

a od tvých očí

Žiješ v přítomnosti?

KŮZLE NA PORÁŽKU

Hnědosrsté kůzlátko

v květnu narozené

celé léto skotačilo

vyrostlo a zesílilo

Užívalo si volnosti

Nevědouc ještě

že smrt je blízko

pobíhalo vesele po zahradě

a vracelo se pro mléko

k uvázané starostlivé mámě

Ale příští jaro

už bude mít máma

jiné kůzle

a na to první zapomene

Tohle je život

Zkouška umění

Josef Poláček

Takto se jmenuje dokumentární film režisérů Adély Komrzý a Tomáše Bojara, který byl natáčen na pražské Akademii výtvarných umění v roce 2019, který byl promítán – a oceněn – na Mezinárodním filmovém festivalu v Karlových Varech v roce 2022, a který Česká televize promítala poprvé v letošním roce, v jejímž archivu se dá tento snímek také shlédnout: https://www.ceskatelevize.cz/porady/13038103303-zkouska-umeni/.

Je možno bez dlouhého otálení říci předem: je to skutečně kvalitní, velmi zajímavý projekt, a svá ocenění dostal plným právem. Jeho specifikem je, že jeho tvůrci se zde drží naprosto v pozadí, zůstávají víceméně „neviditelní“; celou dobu to působí dojmem jako by vždy jenom někam do prostoru postavili kameru, a pak ji nechali běžet. (V ateliéru Nových médií tomu tak skutečně také bylo.) Přitom ale velice citlivě snímají a monitorují dění, a jejich bezpochyby nevšedním počinem je, že kromě samotných aktérů – tedy studentů a profesorů AVU – po dlouhé časové pasáže nechají „účinkovat“ i vrátnou budovy! A to tím že opět „pouze“ postaví kameru někam za její záda; ale její interakce s osobami vstupujícími do budovy a ji opouštějícími velmi zajímavě dokresluje celou atmosféru.

O co se v onom dokumentu jedná, zřejmě jasně vyplynulo už z doposud řečeného: je zde zachycen průběh přijímacích zkoušek na Akademii výtvarných umění. Už to by byl sám o sobě zajímavý počin: nechat diváka nahlédnout do „kuchyně“ českého umění, aby mohl pohlédnout za kulisy, aby sám mohl zblízka poznat alespoň něco z oné atmosféry, z prostředí ve kterém se rodí budoucnost českého výtvarného umění. Ale nejedná se pouze o tuto čistě specifickou oblast umění; zároveň zde – v psychicky i emočně nevyhnutelně poněkud napjatém prostředí přijímacích zkoušek – bylo ukázáno velmi mnohé z chování, jednání, psychiky současného českého člověka vůbec.

Tolik tedy úvodem. Ovšem – hned vzápětí je nutno konstatovat, že onen zmíněný pohled za kulisy českého umění by u běžného diváka naprosto mohl mít potenciál utvrdit rozšířené klišé, že na umění se dávají jenom ti, kteří to nějak nemají v hlavě v pořádku. Kteří jsou alespoň zčásti nějakým způsobem psychicky deformovaní.

Zcela otevřeně řečeno: jenom u části vyučujících jsem měl pocit, že věc umění berou doopravdy vážně. Nebyla zde sice – na rozdíl od studentů – ke spatření žádná jejich díla, takže se nevyhnutelně jedná o pocit pouze čistě osobní, ale přinejmenším u některých se člověk musel ptát, jestli se pro ně časem jejich vyučovací činnost nestala už jenom pouhým zaměstnáním. Rutinou. A zároveň na straně druhé zde byly k vidění osoby, které působily emocionálně nemálo nestandardním, až přímo nestabilním dojmem. A především ty dvě podivné ženštiny (je mi líto, ale nějaké libozvučnější označení bych v daném případě jen velmi obtížně shledával) z ateliéru Nových médií, ty působily dojmem, že si zde v prvé řadě ventilují a vyžívají jakési své velmi nekonvenční způsoby své osobní a emocionální existence. A ostatně, to samé platilo i o naprosté většině uchazečů o studium v jejich ateliéru. V televizní popisce k onomu pořadu je citován bývalý rektor AVU, který uvedl že v tomto reportážním snímku „jde o pohled do specifického prostředí plného upřímné i syntetické emocionality“. Tento výraz „syntetická emocionalita“ je velice výstižný, a sotva jím mohl mít na mysli něco jiného nežli právě to, co bylo možno spatřit v souvislosti s oním ateliérem Nových médií. Jedna ze závěrečných scén filmu, kdy tyto dvě vedoucí tohoto ateliéru své studenty vedou parkem, se zavázanýma očima se držící společného provazu, neznámo s jakým účelem, ale zřejmě pro jakousi intenzifikaci emocionálního prožitku – to mě upomnělo na jisté dávné zážitky z ezoterické scény, ve které si mnozí emocionálně nestabilní jedinci hledali nouzovou náhražku ztraceného životního ukotvení, v exaltovaných psychedelických projevech.

Ostatně, i zkoušky samé se někdy projevovaly nemálo svéráznými rysy. Tak například jeden zkušební tým jako poslední bod zkoušky své adepty vyzval, aby zařvali (!) – nejhlasitěji a nejdéle, jak jen vůbec svedou. Zde není možné nepotřást hlavou nad tím, jakou souvislost má mít toto zařvání se schopností dotyčného vytvářet kvalitní umělecká díla. Pouze mi přitom projelo hlavou, jaké by to asi bylo kdyby třeba takový Leonardo da Vinci své umění musel někdy dokazovat tím samým způsobem, jaký svým potenciálním studentům vnucovali profesoři české akademie výtvarného umění.

Na straně druhé je nutno zmínit (už proto aby se nezdálo že jediným smyslem tohoto článku je dehonestovat celé prostředí pražské AVU), že zde byly k vidění i pozitivní příklady z této citadely českého umění. Především jedna členka vyučovacího sboru působila velmi živým, angažovaným, oduševnělým dojmem. Kdybych sám byl adeptem přijetí (a pokud bych k tomu našel odvahu), snad bych ji už během přijímacích zkoušek požádal, že bych si velice rád namaloval její portrét. Spisovatel Vladimír Páral kdysi v jednom interview řekl, že tváře žen jsou mnohem zajímavější nežli tváře mužů. Protože mnohem spontánněji a bezprostředněji zrcadlí jejich duševní život. Ano, je tomu skutečně tak; ale k tomu je nutno ještě připojit, že ne všechny ženy mají tuto schopnost vyjadřovat své duševno ve stejné míře. Respektive, že ne u všech žen je toto duševno rozvinuto a přítomno stejným způsobem. Ale tato vzácná paní z Akademie výtvarných umění – ano, to je někdo u koho má člověk spontánní pocit že by si s ní velice rád pohovořil, ať už o umění nebo o čemkoli jiném.

Nicméně, je čas se od charakteristiky vyučovacího sboru obrátit k samotným adeptům na přijetí na AVU, čili účastníkům přijímacích zkoušek. A je nutno rovnou říci, že pokud to měl být obraz současné mladé české generace, pak tento náhled byl – mírně řečeno – nemálo rozporuplný. Ano, byli zde takoví kteří svůj vztah k umění pojímali podle všeho závažně a odpovědně; ale byly zde i případy pouhé sterilní technické dovednosti, bez hlubšího vědomí o vlastním smyslu a účelu umělecké výpovědi; bylo zde nemálo tápání; a v mnohých případech spíše projevy osobního exhibicionismu nežli pravého zaujetí uměním. Byl zde dokonce ke spatření i až vysloveně groteskní případ jednoho mladíka, který zcela evidentně neměl o umění sebemenší ponětí, neznal jméno ani jediného z významných malířů; nicméně z jakýchsi záhadných důvodů pojal úmysl přihlásit se na výběrovou akademii umění.

Ale i v úrovni obecného vzdělání se u nastupující generace ukazovaly dramatické trhliny; například v písemném testu některý z adeptů na otázku po panovnicích na českém trůnu napsal, že českou královnou byla – Máří Magdaléna! A podle všeho se nejednalo o vtip.

Celkově tedy, pokud by onen vzorek uchazečů o studium umění měl být adekvátním reprezentantem veškeré současné české mládeže, pak by její obraz jak řečeno byl nemálo rozporuplný; a můj celkový dojem by byl spíše skeptický. Alespoň z jejich výtvarných či jinak uměleckých projevů které zde byly ukázány (ovšem naprosto ne všechny) jsem pro sebe nalezl sotva něco, co by mě nějak mimořádně zaujalo. Takže nakonec z řady víceméně konvenčních uměleckých projevů nejzřetelněji vystupovaly právě ty negativní, exhibicionistické.

Poněkud paradoxně tedy nakonec nejkvalitnější umělecký zážitek představoval onen film sám. Jeho tvůrci nijakým způsobem neexhibovali, naopak velmi zdrženlivým a citlivým způsobem nechali odvíjet se samotné situace vznikající kolem přijímacích zkoušek, ale zároveň dokázali velmi přesně vyhmátnout ty, které byly pro celou atmosféru dění příznačné, či jinak zajímavé. Dalo by se tedy závěrem snad konstatovat: filmové umění to v daném případě na body vyhrálo nad uměním výtvarným.

Moc ducha v podání Martina Bubera

Eva Hájková

Jedna z přednášek Martina Bubera, židovského filosofa náboženství (1878-1965), přednesená ve třicátých letech 20. století ve Frankfurtu a. M. se nazývala Moc ducha. Buber se zde vyjadřuje k dobové repaganizaci, čili pokusům o obnovu pohanství, a polemizuje s jedním jejím představitelem (H. Keyserling). Souvisela zmíněná „repaganizace“ s nadcházejícím nástupem nacismu? O tom se přednáška nezmiňuje.

Někteří filosofové prý měli za to, že nový obdiv k pohanství byl způsoben dlouhodobým zanedbáváním „telurických sil“. Buber je nazývá živelnými silami. Filosofové vyzvedávající pohanství poukazovali na antiku jako na poslední kultivovanou epochu v Evropě, v níž člověk přijímal sám sebe v úplnosti své bytosti. Keyserling kladl otázku, proč by člověk nemohl vytvořit obdobnou epochu, nějakou novou kulturu, do níž by znovu začlenil ony telurické síly. Tato kultura by prý mohla překonat tu antickou, vzhledem k hlubšímu a úplnějšímu poznání, kterého člověk mezitím dosáhl.

Proti tomu Buber namítá, že žádná nová kultura dosud nebyla vytvořena záměrně a také, že reálně nelze provést syntézu z toho, co se nám v dějinách líbí a cosi nového tak vytvořit. Nelze se ani do nějaké minulé epochy vrátit a obnovit ji. Píše: „V historii skutečnosti neexistuje obnova na základě myšlení.“ Podceňujeme prý smysl vývoje ducha v dějinách, pokud tomu věříme.

Podle Bubera vždy v dějinách existovala i jiná síla než síla živelnosti. Je to síla ducha. Před pojem „duch“ Buber občas klade do závorky přívlastek „lidský“. Jedině duch byl v dějinách schopen dostat nespoutané živelné síly pod svoji moc, i když ne vždy a ne natrvalo. Duch není něco, co v člověku nějak dodatečně vzniklo. Naopak, duch stál u samého zrodu člověka. Duch dokonce zakládá člověka jako takového. Člověk totiž není bytostí, která by byla daná pouhou svou přirozeností. Buber zde vyslovuje myšlenku, že tím (lidským) duchem je jeho vědomí: „Člověka dělá člověkem jeho autentická úplnost, která se stala vědomím, úplnost, do níž jsou zahrnuty a začleněny všechny jeho schopnosti, síly, vlastnosti a pudy.“ Tento duch nesídlí v nějakém ohraničeném místě (např. v lidské hlavě), nýbrž má jím být prostoupeno celé bytí člověka („až do konečků prstů“).

Dnes (míněno v Buberově době) prý mnozí lidé chápou pod pojmem „duch“ něco jiného. Vidí ho jako pouhou jednu část člověka. To, co je takto chápáno, však podle autora vůbec není duch, nýbrž „podvázaný“ intelekt. Ten byl jakýmsi „přiškrcením“ odpojen od úplného člověka. Tento „podvázaný“ intelekt celistvost nenávidí a touží po moci nad člověkem. Chce ho řídit tím, že ho spoutá, aniž by byl schopen vlít do něj opravdovou živoucnost. Zatímco pravý duch dokáže (i když ne vždy a ne docela) ovládnout živočišné síly tím, že je schopen je tvarovat, jako když sochař ovládá hmotu tím, že z ní tvaruje sochu.

(Tady musím poznamenat, že jsem nedávno na Wikisofii náhodně objevila jméno Ludwig Klages, což byl současník M. Bubera, psycholog, který, zdá se, ducha definuje právě tím způsobem, jak se to podle Bubera nemá, čili jako cizorodou sílu působící proti duši, tedy vlastně proti životu https://wikisofia.cz/wiki/Psychologie_%C5%BEivota )

„Duch nepůsobí na svět jinak než skrze duši jednotlivce a projevuje se v něm jako věřící odvaha a věřící láska“ – tvrdí Buber. Někdy je duch na vzestupu, jindy bývá na čas vytlačen živelnými silami. Znamená to, že Buber vidí osobnost člověka jakožto bojiště duše a ducha, podobně jako ji vidí Klages? Ne, protože on ducha pojímá jinak.

Buber se dále zabývá vztahem ducha k živelným silám. V dějinách zaznamenává tři podoby jejich vzájemného vztahu. K té první patří doba, kdy živelné síly mají nad člověkem navrch a jsou jím oslavovány jakožto síly samy o sobě posvátné. To je pohanství národů. Nikdy se to však podle Bubera nedělo v čisté formě, tedy ne absolutně. Duch byl vždy nějakým způsobem přítomen.

Jinou podobu vztahu mezi nimi mělo křesťanství. Buber nezapomněl dodat, že pod křesťanstvím nemyslí Ježíšovo náboženství, nýbrž to, co po něm reálně vzniklo a rozšířilo se. Dlužno říct, že i někteří dnešní křesťané na to nahlížejí podobně – tedy tak, že mezi učením Ježíše a následným křesťanstvím je určitý rozdíl.

Epocha křesťanství se vyznačovala snahou o překonávání živelných sil, vedoucí až k jejich potlačování. Třetí podobou vztahu ducha a živelných sil, která nepatří ani k první ani k druhé formě, ač s nimi těmi či oněmi bývá někdy ztotožňována, je podle Bubera židovství. Jeho podstata spočívá nikoli v oslavě živelných sil ani v jejich potlačování či odsouvání, ale v začleňování těchto sil do spojení s posvátnem a tím i jejich proměňování.

Epocha, kdy převládaly živelné síly, nemohla trvat věčně, podotýká Buber, ač se ji prý helénismus pokoušel obnovit. Ale doba šla dál: „Pohanské bytí se nakonec nutně rozpadá na ducha cizího světu a duchu cizí svět. Klasická antika není nic jiného než nádherný sen nebo opojení přirozeně posvátnou existencí. Řecká tragédie znamená neustálé procitání z tohoto snu a řecká filosofie pak pokaždé neúspěšný pokus o znovuzískání toho, co mizí.“ Antika má v sobě podle Bubera neodstranitelný rozpor, který neúprosně naléhá a vyvolává v člověku zoufalství nad dobou.

Nebylo to tedy tak, že křesťanství zničilo helénismus v rozkvětu. Naopak, křesťanství povstalo kvůli samotným rozporům epochy, které byly neřešitelné, aby se pokusilo je svým způsobem vyřešit. Křesťanství, na rozdíl od pohanství, nepřisuzuje živelným silám žádnou svatost. A živelné lidské pudy ani nijak neposvěcuje, ale podrobuje je svatosti zcela odlišného rázu. Výsledkem je, že jakoby vedle sebe žijí duch a svět, přičemž každý z nich se řídí odlišným zákonem. Člověk se stává bezmocným, může se pouze pasivně odevzdat Bohu. Objevuje se asketický ideál. Vzniká jakýsi dualismus bytí. Život se rozpadá na „život, jaký se má žít“ a „život, jaký se žije“. V tom druhém opět vládne živelnost.

Potom nadchází doba, kdy proti těmto živelným silám povstává – nikoliv skutečný duch – ale už zmíněný „podvázaný intelekt“ a snaží se živelnost ovládnout. Buber má patrně na mysli epochu osvícenství. Podvázaný (přiškrcený) intelekt bývá někdy považován za ducha, jak už bylo řečeno výše. Živelné síly, které se intelekt snaží potlačit, však po čase znovu povstanou. Povstávají, dalo by se říci, bezhlavě. Živelné síly včetně lidských pudů totiž nemají žádnou schopnost samy sebe pochopit, natož pochopit ducha.

Pokud jde o třetí formu vztahu mezi duchem a živelnými silami – židovství – Buber velmi vyzvedává jeho význam pro duchovní dějiny světa. V židovském pojetí není duch nic jiného než ona síla, která posvěcuje svět, propojuje lidské společenství s jeho pramenem, vede k sounáležitosti člověka s Bohem. Není to nic pevného, jistého, jednou provždy vloženého do člověka. (Ostatně i z biblických textů se dovídáme, že duch si – jako vítr – vane, kudy chce.) Duch je neustále v pohybu, proudí a posvěcuje. A celý svět i veškerá tělesnost takové posvěcování potřebuje, protože duch vše stvořené stále znovu naplňuje smyslem vloženým do něj už při stvoření. Posvěcování se děje například skrze rituály.

K živelným silám řadil Buber kupodivu i národ: „Národ a země se v biblickém Izraeli jeví jako živelné síly, které přijímají své posvěcení z hlediska účelu Božího stvoření. Nejsou ani prohlašovány za svaté ani nejsou ze svatosti vylučovány, neboť posvátno je přijímá a do svatosti je začleňuje.“ Živelné síly jsou to proto, že po velmi dlouhou dobu budovaly chování, povahy a osudy lidí.

Podobně jsou posvěcovány i živelné pudy, z nichž autor jmenuje tři – hlad, sexualitu a touhu po moci. V pobiblické době prý k nim přistupuje ještě vášeň, zvaná po židovsku „zlý pud“ (která ovšem nemusí být nijak zlá). Člověk má možnost se při svém jednání rozhodovat.

Důležitou myšlenkou v přednášce je, že pudy jsou proměňováním postaveny do pozice odpovědnosti vůči posvátnu. (Například symbolem odpovědnosti pohlavního pudu u Židů je tradičně obřízka).

Buber míní, že dáme-li duchu ve svém životě prostor (obrací se patrně především k židovskému národu), obstojí i v těchto dobách, kdy živelné síly a pudy vládnou bez omezení. Dodávám, že tato přednáška byla vyslovena v roce 1934. I my dnes, na počátku třetího tisíciletí máme určité problémy s živelnými, čili nevědomými silami a pudy. A také s rozumem odpojeným od ducha. Má nám Buber co říci ještě i dnes? Dá se jeho filosofie nějak aplikovat také na nežidy? Měli bychom spíš hledat nějaké řešení navazující na křesťanství? Nebo bychom měli hledat něco úplně nového? Duch je patrně stále týž, i když se může projevovat různě. Potom by asi bylo nejlepší znovu s ním navázat spojení.

Mariánské léto

Eva Hájková

MARIÁNSKÉ LÉTO

Slunce počítá

kolík dní ještě zbývá

do konce léta

Třebaže září hýří teplem

všechno je odměřeno

a všechno má svůj čas

Zbývá pár slunných odpolední

aby dozrály šípky

Aby si motýli našli

zimní skrýše

Aby se ptáci připravili

na dlouhou cestu

Aby pavoučci odlétli

na babím létě

Všechno je spočítáno

Všechno je zváženo

Nikdo nepřijde zkrátka

Snad jenom ten

kdo touží po věčném létě

a věčném mládí

MYSTICKÝ ZÁŽITEK

Pátého září

zazářilo slunce

Den je jak modrý drahokam

Hřejivé léto se zatím nevzdalo

Vlaštovky ještě krouží vzduchem

Odpoledne se vracíme

vlakem domů

Okénkem

s roztrženou šedou záclonkou

sledují mé oči oblohu

s lehounkými

bílými šmouhami mraků

Nevím proč myslím

na Pannu Marii

na tu požehnanou mezi ženami

jež řekla své ano

životu těžkému jak olovo

s kapkou mateřských radostí

a hlubokým mořem slz

A nakonec se proměnila

v jemná bílá oblaka z páry

která teď vidím plout

po modrém nebi

Ach to je ona!

Vidím na obloze její bílý stín

A tichá radost

ze svaté přítomnosti

se zabydlí v mém srdci

Labyrint myšlenek

Eva Hájková

LABYRINT MYŠLENEK

Myšlenky se zbláznily

Zabloudily do lesa

plného jehličnatých výčitek

a strachů

a zapomněly za sebou trousit

oblázky návratu

V temnotě lesa ježibaba

vlezlá jak magnet

už přikládá do ohně

trápení

Až je chytí

budou marně lomcovat

dveřmi chýše

A přece

hořkým perníkem žalu

si prokoušou cestičku

k naději bez břehů

kde uslyší šumět

klidné vlny duše

SRPNOVÉ RÁNO

Obloha se zatáhla

na rozhraní noci a dne

Po úmorném vedru

včerejška

možná přijde déšť

V noci se zablýsklo

a zahřmělo

Vzduch se nehýbe

Vítr ještě spí

Za rozbřesku vylétnou vlaštovky

z hnízd pod střechou

Už jen pár dní zbývá

do loučení s létem

Sousedské setkání

Eva Hájková

SOUSEDSKÉ SETKÁNÍ

Má sousedka

je jako já

Taky musí vařit

a proto mi přinesla recept

na okurkové čatní

Má sousedka

je jako já

Taky ji něco bolí

až někdy v noci nemůže spát

a její okno svítí do tmy

jak lampa naděje

Vede k ní cestička

brankou v plotě

kudy nikdo cizí nechodí

Je tak blízko

Jenom pár kroků

přes zahradu

A já jí neumím pomoct

v té její bolesti

Jen občas v zahradě

vyslechnu

její slova

MYŠLENKY

Četly si spolu

o jednom léčiteli

který žil pro druhé

Úžasný člověk –

řekla první

a myslela si v duchu:

Proč tu dnes není

pro mne?

Vždyť já tolik trpím!

Úžasný člověk –

řekla si druhá v duchu

Proč nejsem jako on?

Ale nahlas neřekla nic

Čí myšlenka byla pravdivější

to ví jen Bůh

A jenom On

to může posoudit

PROCHÁZKA PO DEŠTI

Po krátkém dešti

lesknou se mokré chodníky

Slunce už zase oslňuje

K večeru si spolu vyjdeme ven

ty a já

ruku v ruce

V ulici před návsí

potkáme jiřičky

Je jich tu celé hejno

a živě spolu švitoří

O kousek dál

hejno povykujících vrabců

vylétlo k obloze

a zase svorně slétlo na zem

Schovávají se v loubinci

kterým až po střechu obrůstá

západní zeď staré stodoly

zalitá sluncem

Někde vysoko v oblacích

slyšíme hukot letadla

Psi štěkají za ploty

a večerní zvon hlaholí

z kostelní věže

Zmrzlina a Vlaštovky

Eva Hájková

ZMRZLINA

Když horko dýchne do ulic

potkáš ji na chodníku

Nese se v křupavém kornoutu

a studí na jazyku

Na tácku mince zacinknou

Kdo si ji odpustí?

Malá či velká – pospěš si

nežli se rozpustí

VLAŠTOVKY

Chtěla jsem vyfotit vlaštovky

ale na snímku jsem našla jen

prázdné dráty

Chtěla jsem si jejich fotku zarámovat

a pověsit na stěnu pokoje

místo obrazu

Ale ony nechtěly

a proto uletěly

A proč by měly chtít?

Jim patří celá hladina rybníka

Když nefouká vítr a voda se uklidní

vidí v ní za letu svůj obraz

jako v zrcadle

Druhý život

Eva Hájková

Snad každý z nás někdy zažil letní prázdninový čas – čas, kdy se nic nemusí. Ráno je jako vymalované – nebe modré se zlatou sluneční září, vzduch po noci ještě chladivě svěží. Člověk může zavřít dům a zamířit někam k lesu, cestou mezi lány zlatě okrového obilí. Někdy přichází chvíle, kdy nemáte chuť s nikým mluvit ani nikoho potkat (ač jindy vám to naopak může být milé). Jdete a jdete a les vás chce vtáhnout dovnitř, ale vy odoláte a posadíte se v otevřené krajině na odpočívadle pod dubem, které je hned vedle stezky vedoucí do vedlejší vsi. Lidé, co venčili psy, se s nimi už vrátili domů. Snad tu bude ticho.

Já to znám. Sednu si na dřevěnou lavici k dřevěnému stolu a dívám se kolem. Ten ošklivý modrý odpadkový koš by tu být nemusel, ale je to přece jenom lepší, než aby lidé odhazovali odpadky na zem. Kam nasměrovat svůj pohled? K lesu? K úvozu lemovanému stromy a křovinami? K poli s obilím? K nebi? Ucho rychle zachytí ptačí trylek, který se docela pravidelně opakuje. Chci to všechno vnímat, ponořit se do toho, ale myšlenky mě stále odvádějí pryč. Když se mi po chvíli podaří je na krátký okamžik vypustit a vrátit se do přítomné skutečnosti, zahlédnu krajinu zcela novým a zvláštním způsobem, který se podobá snu. A hned se mi zas vrátí neodbytné myšlenky. I když krásné myšlenky. Hlavou se mi, nevím proč, mihnou slova: Požehnané léto!

Stromy jsou živé – povívá jimi jemný větřík. Dívám se na dřevěný stůl před sebou a napadne mě: I on byl kdysi stromem. A teď je mrtvý. Mrtvý? Nežije stůl, spolu s lavicemi, jakýsi druhý život, který jim vtiskl člověk? A co ta pole s obilím? Brzy přijede kombajn, obilí sklidí, ze zrna bude mouka a z mouky chleba, který přijde na náš stůl.

Moje myšlenky nemizí a tak se vydávám nazpátek domů. Pěšina sloužící zároveň jako cyklostezka je z udusané hlíny, vespod zpevněná hrubým štěrkem i různým odpadovým materiálem – stavební sutí, která občas vylézá na povrch. Zahlédnu keramické střepy – snad ze starých kachlových kamen. Vida, i ta stará kamna nalezla svůj druhý život! Posloužila jako drť na zpevnění cesty.

Naslouchám bzučení včel a čmeláků na květech. Sbírají sladkou šťávu, aby z ní vyrobili med, který se stane jakýmsi druhým životem květin. Sbírají květinový nektar, ukládají ho v plástvi a proměňují v med, podobně jako my sbíráme přítomné okamžiky a proměňujeme je ve vzpomínky uložené v naší paměti. Jsou to naše zážitky, které žijí svůj druhý život. Med není totéž, co nektar. Ani naše vzpomínky nejsou totožné s tím, co jsme skutečně zažili a prožili. Není to už prvotní skutečnost. Je to naše zažitá, prožitá a v nové formě uchovaná skutečnost, která je jakousi naší vnitřní hodnotou, jakýmsi „medem života“. A jen Bůh ví, co se s nimi stane, až jednou zemřeme! Rozpadnou se? Přesunou se někam? Do nějakého jinobytí? V hlavě se mi odněkud vynoří myšlenka – vzpomínka – na slova z Čapkovy knížky Zahradníkův rok: „Říkám vám, smrt není; není ani spánek. Rosteme jenom z doby do doby. Musíme mít s životem trpělivost, neboť je věčný.“

Ty věty plné naděje napsal Čapek v kapitole Zahradníkův listopad. Člověk by řekl, že listopad je čas neveselý, přesto se Čapkovi jevil jakýmsi záhadným způsobem nadějný. My tu teď ale máme radostný červenec. Ten ovšem v Čapkově „zahradnickém“ podání s sebou nese věty plné smutku:

„Jaká škoda, má líbezná krásko (já mluvím o květinách), jaká škoda, že tak míjí čas; krása přechází a jen zahradník trvá. Zahradníkův podzim se začíná už v březnu – první odkvetlou sněženkou”.

A v tom je celá podivuhodnost našeho života. Střídá se v něm smutek ze ztrát a lítost z uplývání času s hlubokou nadějí v čas budoucí, v jakousi věčnou radost zahradníka, který trvá „z časů do časů“.