Zatmění duše

Eva Hájková



ZATMĚNÍ DUŠE


Přítomnost je plná truchlení

truchlení za rozbitý svět

Jen občas probleskne spásná myšlenka

na nový život

Musí být někde blízko

Na dosah ruky

Ale kde?

Až skončí zatmění duše

Až zahodíš to začouzené sklo

přes které se díváš

Až najdeš cestu z lesa výmluv

proč něco nejde

Až svlékneš kůži hrocha

a utřeš slzy krokodýla

vynoří se jak perla

z mořských vln



VÍTR V LESE


Vítr hučí vysoko v korunách stromů

a já stojím pod nimi v závětří kopce

Dívám se na les

a mlčky naslouchám jeho temným zvukům

Nahé větve se navzájem dotýkají

vztahují se k nebi jako košťata

sněhuláků z dětských obrázkových knížek

Kymácejí se desítky metrů nad mou hlavou

Na pozadí těžkých tmavě šedých mraků

ze kterých visí nad polem cáry

(někde v dálce asi prší)

vidím letět několik ptáků

Míří do lesa

Hledají v jeho otevřené náruči

útočiště před větrem?

Vysoký starý smrk co přežil své bratry

možná kdysi napadené kůrovcem

stojí tu obklopen holými listnáči

I on je skoro holý

a větrem ošlehaný

ale pořád ještě žije

A jako každoročně

pokorně očekává

zázrak znovuzrození jara kolem sebe

přestože sám

vypadá pořád stejně temně

smutně a unaveně

Kdy už to začne?



OSM PTÁKŮ


Osm ptáků sedí na jabloni

bříška ozářená odpoledním sluncem

Den plyne tempem února

ale oni zůstávají

Nikdo kromě mě se na ně nedívá

Nikdo je nevyplaší

A tak ptáci

dál sedí na větvích

jak nehybné vánoční ozdoby

co jednou za rok vytáhneme z krabice

a pak je zase uklidíme

3 komentáře u „Zatmění duše“

  1. K ilustračnímu obrázku: kupodivu se mi podařilo najít v internetu obrázek, který přesně odpovídá titulu poslední básničky: přesně odpočítaných 8 ptáků. Bylo by ovšem lepší nějaký výjev kde těch osm sedí na stromě; ale něco takového by se asi jen stěží dalo sehnat. A těchto vyobrazených osm ptáků zase dobře pasuje k závěru básně, k oněm „vánočním ozdobám v krabici“.

  2. „Až skončí zatmění duše“ – paní Hájková, byly časy kdy jsem také věřil tomu, že postačí aby tento svět prohlédl, zbavil se falešného způsobu vidění, a spatřil pravou, ryzí podstatu věcí – a že pak budou lidé překvapeni, jak je všechno vlastně naprosto jednoduché a prosté, ve své pravdě.

    Dnes jsem v tomto ohledu už přece jenom o dost skeptičtější; nedá se nic dělat, ale náš jsoucí, přítomný svět, tedy svět fenoménů, ten bude vždy jiný nežli ona „čistá podstata“, a vždycky bude klást tuhý odpor proti tomu, aby fungoval a probíhal jenom podle toho, co mu předepisuje tato jakkoli čistá, ryzí forma. (Tedy jako ona „perla vynořivší se z mořských vln“.) Na jedné straně sice stále setrvávám u přesvědčení, že tohoto zbavení se falešných náhledů je zapotřebí; ale na straně druhé reálný život bude vždy neustálým bojem mezi tím čirým pravzorem, a mezi neuříditelnou, chaotickou mnohostí světa vezdejšího.

  3. No ale to trochu souvisí právě s tou neviditelností pro svět, o které jste se domníval, že to znamená totéž jako držet se stranou od lidí a jejich reálného světa. Neznamená.
    Boží království je přece také přítomno mezi lidmi žijícími v tomto světě. A přitom nepochází z tohoto světa. Mimochodem, trošku jsem na ně myslela, když mě napadla právě ta „perla“. V kterémsi podobenství je k ní přirovnáváno.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.