Eva Hájková
ZATMĚNÍ DUŠE
Přítomnost je plná truchlení
truchlení za rozbitý svět
Jen občas probleskne spásná myšlenka
na nový život
Musí být někde blízko
Na dosah ruky
Ale kde?
Až skončí zatmění duše
Až zahodíš to začouzené sklo
přes které se díváš
Až najdeš cestu z lesa výmluv
proč něco nejde
Až svlékneš kůži hrocha
a utřeš slzy krokodýla
vynoří se jak perla
z mořských vln
VÍTR V LESE
Vítr hučí vysoko v korunách stromů
a já stojím pod nimi v závětří kopce
Dívám se na les
a mlčky naslouchám jeho temným zvukům
Nahé větve se navzájem dotýkají
vztahují se k nebi jako košťata
sněhuláků z dětských obrázkových knížek
Kymácejí se desítky metrů nad mou hlavou
Na pozadí těžkých tmavě šedých mraků
ze kterých visí nad polem cáry
(někde v dálce asi prší)
vidím letět několik ptáků
Míří do lesa
Hledají v jeho otevřené náruči
útočiště před větrem?
Vysoký starý smrk co přežil své bratry
možná kdysi napadené kůrovcem
stojí tu obklopen holými listnáči
I on je skoro holý
a větrem ošlehaný
ale pořád ještě žije
A jako každoročně
pokorně očekává
zázrak znovuzrození jara kolem sebe
přestože sám
vypadá pořád stejně temně
smutně a unaveně
Kdy už to začne?
OSM PTÁKŮ
Osm ptáků sedí na jabloni
bříška ozářená odpoledním sluncem
Den plyne tempem února
ale oni zůstávají
Nikdo kromě mě se na ně nedívá
Nikdo je nevyplaší
A tak ptáci
dál sedí na větvích
jak nehybné vánoční ozdoby
co jednou za rok vytáhneme z krabice
a pak je zase uklidíme
K ilustračnímu obrázku: kupodivu se mi podařilo najít v internetu obrázek, který přesně odpovídá titulu poslední básničky: přesně odpočítaných 8 ptáků. Bylo by ovšem lepší nějaký výjev kde těch osm sedí na stromě; ale něco takového by se asi jen stěží dalo sehnat. A těchto vyobrazených osm ptáků zase dobře pasuje k závěru básně, k oněm „vánočním ozdobám v krabici“.
„Až skončí zatmění duše“ – paní Hájková, byly časy kdy jsem také věřil tomu, že postačí aby tento svět prohlédl, zbavil se falešného způsobu vidění, a spatřil pravou, ryzí podstatu věcí – a že pak budou lidé překvapeni, jak je všechno vlastně naprosto jednoduché a prosté, ve své pravdě.
Dnes jsem v tomto ohledu už přece jenom o dost skeptičtější; nedá se nic dělat, ale náš jsoucí, přítomný svět, tedy svět fenoménů, ten bude vždy jiný nežli ona „čistá podstata“, a vždycky bude klást tuhý odpor proti tomu, aby fungoval a probíhal jenom podle toho, co mu předepisuje tato jakkoli čistá, ryzí forma. (Tedy jako ona „perla vynořivší se z mořských vln“.) Na jedné straně sice stále setrvávám u přesvědčení, že tohoto zbavení se falešných náhledů je zapotřebí; ale na straně druhé reálný život bude vždy neustálým bojem mezi tím čirým pravzorem, a mezi neuříditelnou, chaotickou mnohostí světa vezdejšího.
No ale to trochu souvisí právě s tou neviditelností pro svět, o které jste se domníval, že to znamená totéž jako držet se stranou od lidí a jejich reálného světa. Neznamená.
Boží království je přece také přítomno mezi lidmi žijícími v tomto světě. A přitom nepochází z tohoto světa. Mimochodem, trošku jsem na ně myslela, když mě napadla právě ta „perla“. V kterémsi podobenství je k ní přirovnáváno.