Pastýř a král

Eva Hájková

Král a pastýř – jak různá povolání to jsou! Jak odlišné společenské postavení náleželo každému z nich a jak museli mít k sobě asi daleko! Král žil v pohodlí a nádheře paláců, pokud nevyjížděl do boje nebo kvůli jiným naléhavým úkolům. Fyzickou práci za něj obstarávalo početné služebnictvo, lidé ho obdivovali a poslouchali ho. Pastýř trávil své dny pod širým nebem, za každého počasí, jistě musel být opálený sluncem a ošlehaný větrem. Pastýř v biblických časech míval hůl a prak na obranu proti divé zvěři, mošnu na jídlo, plášť, který ho chránil před nepřízní počasí. Možná z ovčí vlny, možná z velbloudí srsti, jako měl na poušti Jan Křtitel. Znaky královské moci byly koruna a žezlo. Král se oblékal do hedvábí, purpuru nebo jiných vzácných látek.

A přece oba dva museli mít něco společného. Proto mohl být král někdy přirovnáván k pastýři. A nešlo jen o judského či izraelského krále. Podobnost obou rolí byla zjevná od nepaměti. Nevím, odkud je to vzato, ale Wikipedie tvrdí, že titul „Pastýř lidu“ přináležel dokonce egyptskému faraónovi. Pastýřská hůl prý posloužila za vzor pro královské žezlo. Je to trochu zvláštní, protože v Gen 46, 34 je psáno, že Egypťané chovali k pastýřům odpor. Ale možná šlo o symbol, který měl někoho oslovit. Jako měl královský rod v Čechách svého Přemysla Oráče, jehož lýčené střevíce pečlivě přechovával. Perský král Kýros je v Bibli také nazván pastýřem (Iz 44, 28).

Izrael byl kdysi národem pastýřů, kteří celý svůj život nazývali putováním, proto je snáz pochopitelné, proč i jeho nejslavnější král byl původem pastýř. Úkolem pastýře bylo shromažďovat a chránit ovce. Proti vlkům, ale třeba i proti medvědu nebo lvu, jak se o tom (v 1. Sam 17, 36) zmiňuje pastýř David, který byl vyvolen, aby se stal králem. Úkolem krále bylo shromažďovat a chránit lid království. Oba přitom spoléhali na Hospodina, že je při té jejich práci povede.

Hospodin sám byl pastýřem i králem. O jeho kralování je první zmínka ve druhé knize Mojžíšově (Ex 15,18) a poslední v knize Zjevení (Zj 22,5). Obraz Boha jako pastýře také prostupuje celou Biblí. Od první knihy Mojžíšovy (Gn 48,15) až po knihu Zjevení (Zj 7,17). Vždyť to byl především on, kdo shromažďoval, spojoval a chránil svůj lid, jako pastýř ovce, jako král své poddané. Jak víme z Žalmu 23, bylo dobré mít Hospodina za pastýře, neboť on nedopouštěl nedostatek, přiváděl k tichým vodám, občerstvoval duši…

Ale někdy pastýřství svěřoval vybraným lidem. Například králům. Nebo prorokům. Nebo apoštolům či kněžím. A někdy se stávalo, že tito pastýři byli nehodní svého poslání. Byli to pastýři nevěrní. Takovým pastýřům pak Bůh vzkázal ústy svého proroka: „Běda pastýřům Izraele, kteří pasou sami sebe. Což pastýři nemají pást ovce? Pojídáte tuk, oblékáte se vlnou, porážíte vykrmené, ale ovce nepasete. Neduživé jste neposílili, nemocnou jste neléčili, polámanou jste neovázali, zaběhlou jste nepřivedli nazpět, po ztracené jste nepátrali, panovali jste nad nimi násilně a surově. Jsou rozptýlené, jsou bez pastýře; staly se potravou veškeré polní zvěři a zůstávají rozptýleny.“ (Ez 34)

V Ezechielově 34. kapitole jsou tedy vypočítány činnosti, kterou má dobrý pastýř dělat: pátrat po ztracených ovcích, vyhledávat zaběhlé, léčit nemocné, ovazovat polámané, posilovat neduživé… Hospodin tamtéž slibuje, že se sám ujme pastýřské role: „Budete mými ovcemi, ovcemi, které já pasu, vy lidé, a já vám budu Bohem.“

U Izajáše se dočteme, že „(Hospodin) jako pastýř pase své stádo, beránky svou paží shromažďuje, v náručí je nosí, březí ovečky šetrně vede.“ V Jeremjášovi říká Hospodin: „Běda pastýřům, kteří hubí a rozptylují ovce mé pastvy,“ (Jeremjáš 23, 1). V Zacharjášově podání Hospodin slibuje, že bude pást ovce určené na zabití. Ty nejutištěnější. Hospodin se hněvá na nehodné pastýře, kteří místo ovcí pasou sami sebe. Hněvá se i na nehodné ovce (nebudu vás pást). Ve 13. kapitole Zacharjáš naznačuje, že Bůh může postihnout i dobrého pastýře, který je jeho „blízkým přítelem“. Na ta slova se pak odvolává Ježíš v Matoušově a Markově evangeliu: „Všichni ode mne odpadnete, neboť je psáno: ,Budu bít pastýře a ovce se rozprchnou.“

Ovce je vyloženě stádní živočich. Nesnáší dobře samotu. I člověk, který se ocitne v izolaci, trpí, protože také člověk je tvor společenský. Tvor, který miluje společenství, miluje shromažďování. „Kdo není se mnou, je proti mně; a kdo se mnou neshromažďuje, rozptyluje,“ řekl Ježíš. Rozptýlení a osamění nesvědčí ani ovcím ani lidem. Touhu shromáždit svůj lid vyjádřil Ježíš také v Mt 23, 37 nebo Lk 13, 34. Ježíšovo shromáždění – ekklésia – to jsou ti, které On sám shromáždil, protože jsou jeho. Jsou to ovce, které slyší jeho hlas, a proto jdou za ním, aniž by je k tomu musel někdo nutit. Jsou to ti, pro které On je Králem, přednějším než všichni světští králové a vládcové dohromady. Králem, který je přišel uvést do svého království.

Králové často shromažďovali lid k válkám. O Ježíšovi bylo už prorokem Izajášem předpovězeno, že bude vládcem pokoje. A protože tento svět nebyl a dosud není schopen žít v pokoji, nemohlo království pokoje – Ježíšovo království povstat z tohoto světa. V nebeském království vládne mír a láska. Kéž by jednou vládly po celém světě. My křesťané bychom v tom měli být jakýmisi pomocníky či prostředníky, takovým „spojovacím kanálem“ mezi nebem a zemí, kudy by se to nebeské království mohlo šířit po celé zemi. Aby všichni lidé poznali, že Ježíš je dobrý Král i dobrý Pastýř.

181 komentářů u „Pastýř a král“

  1. No, paní Hájková, ten rozhovor s I. Štampachem měl dozajista svou zajímavost; byl to vlastně typický Štampach, hledající – více či méně úspěšně – cestu mezi vírou a mezi racionálním pohledem na svět.

    Tento rozpor se projevuje i v jeho výrocích ohledně andělů: na jedné straně říká zcela správně, že „anděl“ je jenom metafora, a že my s nimi nemáme žádnou bezprostřední zkušenost; což fakticky ovšem neznamená nic jiného, nežli že nemáme naprosto žádný důkaz o jejich reálné existenci. Na straně druhé pak ovšem – víceméně protismyslně – jejich (reálnou) existenci nejen připouští, nýbrž dokonce považuje za pravděpodobnou.

    Ovšem: aniž by si toho sám uvědomil, dostává se tu už fakticky na půdu pohanství. Protože on říká že věří nejen na existenci andělů, nýbrž celé řady jakýchsi nebeských či kosmických tvorů. Oživovat si ale materiální svět, přírodu všemi možnými bytostmi a fantaskními tvory, to je skutečně už daleko více sféra ezoteriky respektive pohanství, nežli monoteistického náboženství.

    Podstatu věci ze všeho nejlépe vystihl onen druhý religionista: Bůh je pro většinu věřících příliš vzdálený, příliš abstraktní, příliš nedostupný – a tak pociťují touhu po někom bližším, po někom s kým je možno bezprostředně hovořit, kdo poskytuje ochranu.

    Ukazuje se tedy zcela jednoznačně: andělé vznikají z čistě lidské touhy. A více se o jejich „existenci“ vlastně vůbec nedá říci.

  2. Vám se mohou andělé zdát jako pohanský prvek. Jenže oni jsou prvkem monoteismu. Jsou to poslové Boží, jak bylo zmíněno i v tom pořadu. I „padlí“ andělé mají svou „funkci“.
    Pokud „existují“ pouze hmotné věci a jevy, pak andělé skutečně neexistují.
    Ovšem můžeme si položit otázku: Věci, jevy a bytosti, které (hmotným způsobem) neexistují, na člověka nepůsobí?
    Ale pokud něco působí, musíme s tím přece počítat, jako by to existovalo.

  3. Jirkovi: taky jsem myslel tu germanofobii TT v nadsázce – spíš je to u něj asi obecný metodický přístup.

    Ještě bych rád znovu navázal na poslední poznámku p. Petráska. S Vaší interpretací, pane Poláčku, asi nezbývá než souhlasit. Ale KOHO tedy ten věrný pes vlastně doprovází? Snad sama sebe?;-)

    „Myslíš si že víš…“ Ano, myslím že jste (muzikálový Jidáš) ukázal na centrální problém Ježíšova příběhu mezi lidmi. Jenže mohl si pomoci člověk, pokud opravdu spatřil že ví? A vidí co by potřebovali a mohli-mají vědět i ostatní?
    Ježíš na kříži je naopak podstatně nebezpečný. Každé představě o jednoduchém „zařízení“ „konečného osvobození“(od nadvlády Říma, samozřejmě;-)).

  4. Existence andělů – paní Hájková, tady jsme zase zpátky u té záležitosti kterou jsme diskutovali nedávno: totiž záležitosti s Bohem jsoucím, a zároveň nejsoucím. S Bohem který má mít schopnost zasahovat do materiálního světa – a zároveň má mít ale zcela imateriální povahu. S těmi anděli je to v principu ten samý paradox.

    Nechci tím absolutně vylučovat, že by něco o sobě imateriálního mohlo mít nějaký (dokonce určující) vliv na hmotný svět. Je to především otázka přírodních zákonů: zákony jako takové jsou samozřejmě imateriální, nicméně se všeobecně soudí, že právě ony určují, determinují pohyb materiálních částic, materiálního světa.

    Ovšem: tady se vzápětí otvírá velice komplikovaná otázka, odkud se tyto „zákony“ vlastně berou, jaká je jejich vlastní podstata. Pokud by byly jenom vyjádřením určitých – byť i nutných – pravidelností v pohybu materiálních částic, pak se nedá říci že by to byly tyto zákony, které by určovaly pohyb materiálního světa; nýbrž byly by to prostě v l a s t n o s t i materiálních entit, a jako „zákony“ je fakticky teprve ex post formuluje lidská mysl. A proto se (této mysli) zdají být nehmotnými.

    Anebo tyto zákony přece jenom existují nějakým způsobem apriori vůči hmotnému světu; ale pak je prakticky jediný způsob jak si vysvětlit že něco nemateriálního může zasahovat do hmoty: totiž že tyto „zákony“ vyjadřují ryze logické formy, mimo jejichž rámce nic nemůže reálně existovat. Hmotný svět nemůže existovat v libovolných (chaotických) formách, nýbrž jenom v takových které mají určitý řád, určitou strukturu. Které tedy mají logický (nikoli libovolný respektive chaotický) charakter.

    A přesně takhle to viděl Hegel: pro něj byl i sám Bůh víceméně jakýmsi „vrchním logikem“, neboť on ztělesňoval soubor těchto apriorních logických forem pro existenci hmotného světa. V daném smyslu pak skutečně může něco, co je samo o sobě imateriální, ovlivňovat či dokonce určovat, determinovat materiální svět. – Ovšem zásadní problém je pak, na základě čeho těmto čistě logickým strukturám přiznat vědomý charakter nějakého subjektu. Tedy Boha, respektive – v daném případě – anděla.

  5. Ještě něco k I. Štampachovi: on na otázku proč v současné době ožívá víra v anděly (a to zdaleka nejen v komunitě křesťanů, nýbrž spíše v komunitě obecně esoterické) odpovídá tím, že se ukázalo že striktně racionalistický pohled na svět je příliš úzký. To je sice pravda; jenže Štampach se tady dopouští argumentačního kotrmelce (ovšem velmi oblíbeného), když z faktu že racionalismus je (ve vztahu na celou sféru lidského žití) limitovaný a deficitní vzápětí odvozuje prakticky právo tvrdit reálnou existenci jakýchkoli (imaginárních) bytostí. Aniž by se kdo musel zdržovat s jakýmkoli důkazem této existence.

  6. Bůh není totožný ani se stvořením ani se zákony, které byly stvořeny spolu s ním. Předtím neexistovaly. Bůh je daleko spíše původcem a počátkem všeho. Kristus -Boží Syn je jeho Slovo (čili Logos). Jeho úkolem je všechno držet pospolu. Ono „všechno“ je svět „mocností“ (kam patří i ony zákony, jejichž část se obrátila proti Bohu i proti člověku). Je to vláda řádu uvnitř stvoření, řádu, který byl v původním stvořitelském záměru Božím darem.
    Kristus znovu všechno sjednotí pod svou vládou.
    (Aspoň takhle nějak jsem pochopila Yoderův výklad)

  7. Koho doprovází Nietzscheův pes Ego? – Opravdu zajímavá otázka, pane Nusharte. 😉

    Ale musíme si uvědomit: v dané oblasti koexistuje celá řada pojmů, které jsou velice příbuzné, velice snadno zaměnitelné, a přece se od sebe nějakým způsobem odlišují, alespoň v nuancích.

    Především: „Já“ není – ačkoli přímý překlad sugeruje něco jiného – totéž co „Ego“. A pak tu máme ještě ono „Selbst“, čili – dejme tomu – „bytostné Já“. A to všechno se nám nějak navzájem prolíná, plete dohromady; a stejně musí být nemalé pochybnosti o tom, že některý z těchto pojmů anebo i všechny dohromady mají potenciál opravdu postihnout všechno, co se zde děje, co zde je.

    „Já“ – to je v prvé řadě bohatší, respektive systémově nadřazenější pojem nežli „Ego“. Ego – to vyjadřuje už jenom akt omezení se na sebe samého; zatímco „Já“ – to daleko spíše směřuje k plnosti obsahu mé vlastní existence.

    Takže v daném případě by naprosto bylo možno dát odpověď, že to Nietzscheho „Ego“ doprovází jeho „Já“. (To jest: Já je doprovázeno Egem.) Doprovází – limituje ho, neboť ho omezuje na sebe sama; ale zároveň ho konkretizuje, to jest dává mu konkrétní, jasné struktury.

    To všechno nemusejí být pouhé hrátky s pojmy; slyšel jsem kdysi, že podle moderní psychologie je lidská psychika natolik extrémně složitý, a vlastně vnitřně nesourodý aparát, že vlastně jenom konkrétními akty jednání se zde znovu a znovu reprodukuje pocit, vědomí vlastní identity. Čili vlastního já.

  8. CO JE PRVNÍ SKUTEČNOSTÍ?

    Co bylo na počátku? No ano, paní Hájková, právě takový je klasický výklad, že Bůh byl prostě na úplném počátku, a že až z něj vzešlo všechno další. Včetně zákonů.

    Jenže: takovýto obraz je bohužel příliš zjednodušený. Shodou okolností zrovna pročítám spis arabského učence z 10. století Al-Fárábího „Principy náhledů obyvatelů výtečného města“. (Je to zřejmě v prvé řadě replika na Aristotelovu „Politiku“.) A v první kapitole se Al-Fárábí zabývá právě touto záležitostí: co je „první skutečností“. – Přičemž je zajímavé, že na jednom jediném místě svého spisu on tuto „První skutečnost“ výslovně identifikuje s Bohem.

    Al-Fárábí tedy dopodrobna argumentuje a rozebírá, jaký je charakter této „První skutečnosti“, a proč nemá a nemůže mít hmotný charakter. Al-Fárábí byl renomovaný učenec, a jeho argumenty mají bezpochyby vysokou filozofickou respektive metafyzickou kvalitu. Jenže: jakmile dojde opravdu na „lámání chleba“, to jest tam kde byl měly být odůvodněny a dokázány jeho nejvyšší téze, tedy o údajně nehmotném, a dokonce „inteligibilním“ charakteru této „První skutečnosti“ – pak je náhle jeho argumentace velice vratká, a při jenom trochu kritickém pohledu sotva udržitelná.

    Především: to všechno je ve stylu staré, fixní metafyziky: že se tato „první skutečnosti“ zcela mechanicky odloučí od veškerého jsoucího (materiálního) světa. Jako by na jedné straně stála skutečnost nehmotná, duchovní – a někde úplně jinde profánní skutečnost hmotná. A v tomto srovnání se pak samozřejmě ta duchovní skutečnost jeví být elementem nadřazeným, určujícím, řídícím.

    Já jsem si vlastně až při této četbě definitivně uvědomil, jak opravdu přelomovým počinem ve vztahu k této staré metafyzice byla Hegelova dialektika. Hegel odmítl toto mechanické odloučení různých aspektů bytí, a spojil je všechny v jednu jedinou, navzájem provázanou a navzájem podmíněnou skutečnost.

    Ovšem: nevyhnutelný důsledek tohoto propojení je ten, že ona údajně absolutně primární „duchovní skutečnost“ vůbec n e m ů ž e existovat bez jsoucího, hmotného světa. Hegel sice také vychází ze systémové priority nehmotného principu; ale ten – pokud a dokud se tento „nezvnější“ do podoby hmotného světa – zůstává jenom a pouze něčím čistě p o t e n c i á l n í m. Jinak řečeno: podle Hegela Bůh m u s e l vytvořit jsoucí svět; protože bez něj (a tedy i bez samotného člověka) by i sám Bůh zůstal jenom abstrakcí, bez skutečné reality.

    A přitom: i sám Hegel je s tímto modelem stále ještě nedůsledný, on sice zhodnocuje jsoucí svět (i samotného člověka), neboť je ukazuje jako nikoli pouze nahodile či libovolně vzniklé/stvořené, nýbrž v jejich nutnosti. Ale přesto i u Hegela je tento dialektický model vzájemné podmíněnosti nakonec jednostranný, stále ještě konec konců materiální svět odvozuje od priority světa nemateriálního, a ani Hegel nebyl schopen jít i cestu opačnou, totiž od materiálního světa ke světu ideálnímu. Tohle a právě tohle je – takové je moje přesvědčení – nevyhnutelný příští krok, který musí učinit jak filozofie, tak ale i samotné lidstvo, na jeho cestě k jeho vlastnímu sebe-uvědomění.

  9. „Především: to všechno je ve stylu staré, fixní metafyziky: že se tato „první skutečnost“ zcela mechanicky odloučí od veškerého jsoucího (materiálního) světa.“
    Ale vždyť ona se od materiálního světa neodloučila. Materiální svět se odloučil od ní. Tedy prostřednictvím prvního člověka, který to odloučení způsobil a pak tím trpělo celé stvoření. A byl to Bůh, kdo se rozhodl napravit to prostřednictvím svého Syna – opětovně ten jsoucí materiální svět sloučit se sebou samým.

  10. Ale paní Hájková, jde o to že f i l o z o f o v é (a stejně tak i teologové) tuto „první skutečnost“ odštěpili od celého jsoucího světa.

    Oni rozštěpili jsoucí svět na dvě různé části, na jednu „dokonalou“ a na jednu „nedokonalou“. Takovéto představy sice odpovídají běžnému způsobu jak lidé vnímají svět; ale ve skutečnosti je takovéto štěpení naprosto umělé, neexistuje žádná „dokonalost o sobě“, která by mohla existovat mimo údajně profánní a nedokonalý vezdejší svět.

    A jedině ten kdo tuto jedinou skutečnost rozsekne, rozštěpí na tyto dvě nesourodé části, jenom ten si musí dávat námahu s tím je zase nějakým způsobem spojit, slepit dohromady.

  11. KONEC (STARÉHO) ROKU

    Tak tedy: máme zde konec roku dva tisíce dvacet. Pokud ho máme hodnotit z našeho hlediska – myslím teď z hlediska naší malé zdejší komunity – pak podle mého názoru nebyl tento rok zase tak docela marný. Už vůbec to že naše „Humanistické dialogy“ vznikly byl počin, na který by ještě rok předtím sotva bylo pomyšlení. A že se udržely až do konce roku, to při jejich vzniku naprosto a vůbec nebylo nijak zaručené.

    Zdá se tedy že naše setkávání, střetávání a přemýšlení zde má přece jenom určitý fundament, svou vlastní substanci; a to může přece jenom poskytnout určitou míru optimismu i do roku příštího. Respektive do let příštích.

    Takže v tomto smyslu přeji všem členům naší komunity úspěšný přechod do roku nového; a především svěžího ducha a nové ideje do našich dalších diskusí! 😉

  12. „Jde o to, že f i l o z o f o v é (a stejně tak i teologové) tuto „první skutečnost“ odštěpili od celého jsoucího světa.“

    Takže to podle vás znamená, že ten, kdo nečte filosofy a neposlouchá teology, vidí svět s tou „první skutečností“ pohromadě, a zdá se mu tedy, že je vše v naprostém pořádku?

  13. Přeji nám všem „tady“ dobrý rok 2021. Vedle toho hlavního, tj. především zdraví, také trochu uspokojení ze vzájemných dialogů a diskusí, nejlépe pak v lehce rozšířeném počtu účastníků.

  14. Taky přeji všem „tady“a i u Vás dobrý rok. Ať na sebe naší věrní pejsci moc nevrčí;-)

  15. JEDNA SKUTEČNOST A DUALISMUS SVĚTA

    Paní Hájková, Skutečnost jako taková (bytí) je jedna jediná; a je jí po čertech jedno, jestli my lidé si ji v našich představách rozštěpíme do jakési „První skutečnosti“ a do jakéhosi „zbytku“.

    Skutečnost sama je t o t a l i t a všeho jsoucího; a z této totality není možno vytrhnout jednu část s tím, že ona by byla nějak systematicky p ř e d těmi ostatními.

    Toto rozbíjení jedné jediné skutečnosti na různé části je čistě věcí naší vlastní mysli, která všude chce mít nějaké hierarchie.

    Podle mého názoru to ze všeho nejlépe vyjádřil Jan Patočka ve svém komentáři k Parmenidovu „Bytí“. Parmenides také rozdělil celou skutečnost na dvě části, na „čisté Bytí“ na straně jedné, a na „rozprostraněný svět“ na straně druhé. Z těch fragmentů které nám z jeho díla zůstaly dochovány se nedá naprosto jednoznačně vyčíst, v jakém poměru on viděl tyto dvě části. V každém případě Patočka tento jejich poměr definoval tak, že ve skutečnosti je obojí t o t é ž; a že se jedná jenom o dvě různé stránky, dva různé aspekty této Jediné skutečnosti: na straně jedné se nám tato skutečnost ukazuje jako jednota, na straně druhé jako mnohost.

    Ale v žádném případě není možno věc vidět tak, že tato „Jednota“ by byla něčím principiálně prvotnějším či „vyšším“ nežli ona mnohost jsoucího, předmětného světa. Bez tohoto „rozprostraněného světa“ by i ona „Jednota“ či „Prvotní bytí“ bylo jenom prázdným pojmem, čirou fikcí.

    ——————————

    Takto tedy Patočka komentoval onen Parmenidův model. Je ovšem otázka, jestli to Parmenides skutečně takto myslel. Aristoteles – který měl k dispozici celý originální text od Parmenida – naopak soudí, že Parmenidův model byl nakonec ve skutečnosti dualistický; že měl na straně jedné ono „čisté Bytí“, a na straně druhé onen „rozprostraněný svět“.

    Ale bez ohledu na Parmenida, to pojetí Patočkovo se jeví být jedině možným a správným. Existuje jedna jediná, nedílná Skutečnost; jediný rozdíl je v tom, že ona se nám může ukazovat (respektive my ji vnímáme) různými způsoby, pod různými úhly pohledu. Ale vposledku jsou to jenom naše vlastní oči, naše vlastní mysl, kdo tuto jednolitou, homogenní skutečnost štěpí na sféru „transcendentní“ a na sféru „profánní“ předmětných věcí.

  16. PŘEDSTAVA DOKONALOSTI

    A s tou jednotou veškerého bytí souvisí i otázka či představa „dokonalosti“. Já jsem si to opět aktuálně uvědomil při četbě spisu Al-Fárábího: když on při svém líčení údajné „První skutečnosti“ znovu a znovu vyzdvihuje jedí „dokonalost“, ve srovnání s prý nedokonalým světem vezdejším.

    Jenže opět platí to samé: skutečnost jako taková je jenom jedna, ona se nedá rozštěpit na „dokonalou“ a „nedokonalou“; ona prostě je.

    A je to zase jenom náš čistě lidský akt, náš lidský pojmový aparát, který toto členění na „dokonalý“ a „nedokonalý“ svět dělá. Z našeho pohledu je to samozřejmě pochopitelné, všude kolem nás se setkáváme s tím že něco je dokonalejší než to druhé. Ale výraz „nedokonalá skutečnost“ je fakticky zcela nesmyslný, opět platí že skutečnost prostě je – taková jaká je, a jaká nemůže být jiná. Je to asi něco podobného, jako kdybychom matematiku chtěli dělit na „dokonalou“ a „nedokonalou“. Existuje samozřejmě matematika vyšší a nižší; ale konec konců je to ve svém komplexu jedna jediná matematika, řídící se těmi samými zákonitostmi.

  17. Vy tvrdíte, že skutečnost je jedna, pane Poláčku. Někteří lidé ovšem touží po jiné skutečnosti. Vy si myslíte, že touží po něčem „dokonalejším“. Já si myslím, že spíš touží po jiné skutečnosti, která by byla vůči nim přátelská. Která by je přijala za své vlastní.
    Vy si myslíte, že tato jiná skutečnost neexistuje. Já si myslím, že ano, i když slovo „existovat“ je možná nepřesné.

  18. No ano, paní Hájková, jenže toto toužení po jiné (ať po „dokonalé“, či po „přátelské“) skutečnosti, to je čistě lidským toužením, to není stavem skutečnosti samé.

  19. Jedna facebooková přítelkyně mi napsala v přání k novému roku:
    „Stáváme se tím, po čem toužíme.“
    Tak o tom přemýšlejte.

  20. Toužím se přiblížit takovým poznatkům, které budí dojem důvěryhodného pokusu o více, než je iluze skutečnosti………. umělecké dílo může být dokonalé, když nabídne něco co zde doposud nebylo.

  21. Paní Hájková, já bych to spíše otočil: toužíme vždy právě po tom, co nejsme… 😉

  22. Pane Petrasku, tato Vaše poslední úvaha by se spíše hodila pod novoroční úvahu Ivana Štampacha na Deníku Referendum: https://denikreferendum.cz/clanek/32136-jak-novy-bude-tento-rok

    Tam se totiž jedná právě o to, jestli člověk má vůbec potenciál svým vlastním kreativním počinem vytvořit něco principiálně nového. I když Štampach sám – alespoň v úvodu – staví na výběr tu alternativu, že je naprosto myslitelný i ten stav, že se ve skutečnosti stále dokola opakuje jenom to samé, nakonec se ovšem plně přiklání k té druhé možnosti, tedy že člověk naprosto má možnost vědomě přetvářet svůj svět.

    A vlastně i s tím uměleckým dílem by bylo možno uvažovat tím směrem, že umělecké dílo konec konců nic principiálně nového nevytváří – nýbrž že ve skutečnosti jenom o d h a l u j e naším očím, našemu vnímání pohled na něco, co zde už tak jako tak (vždycky) bylo, a co jenom my jsme doposud neviděli.

    Alespoň takhle nějak to viděl vlastně Platón: umělecká díla pro něj byla jenom kopií světa dokonalých (božských) idejí.

    Proto také Platón velice zatracoval například básníky (a snad ještě více malíře): neboť jejich díla byla vlastně jenom „nápodobou nápodoby“. Podle Platóna totiž lidský duch tak jako tak vůbec nemůže dělat nic více nežli jenom napodobovat ony „božské ideje“; ale tyto básně či obrazy tyto ideje vůbec ani nezachycují, neodrážejí přímo (jako to činí například filozofie), nýbrž jenom na ně tak nějak nepřímo poukazují (respektive spíše: na nich cizopasí).

    Tohle je právě ten centrální problém: jakmile se vyjde z takového modelu kde na počátku všeho stojí jakási absolutní, fixní „dokonalost“ – pak v tom samém poměru nevyhnutelně mizí prostor pro autonomní lidskou kreativitu, tedy pro možnost „vytvořit něco co tu předtím nebylo“.

    Ovšem je nutno – v zájmu objektivity – konstatovat i to, že Platón naprosto nebyl nějakým zarytým odpůrcem umění. On si například vysoce cenil Homéra – a to byl samozřejmě také básník. Jenže – v očích Platóna se Homér od jiných (dejme tomu: pouťových) básníků odlišoval právě tím, že jeho dílo mělo filozofické pozadí, že tedy směřovalo k oním vysokým idejím. Platón tedy de facto nezavrhoval umění – nýbrž jenom jeho povrchní formy.

  23. „Toužíme po tom, co nejsme…“ Jenom proto, že to nejsme?
    Třeba muži touží stát se ženami a obráceně?

  24. Tomu, co jsem napsala, by spíš odpovídal známý citát Mahátma Gándhího: „Změnou, kterou hledáme ve světě, se musíme stát my sami.“

  25. DUÁLNÍ SVĚT A ZÁKON ZACHOVÁNÍ HMOTY

    Uvědomil jsem si jednu věc: ti staří Řekové mohli vlastně jenom proto vytvářet své duální modely světa (tedy rozdělené na sféru „věčného bytí“ na straně jedné, a jednotlivých jsoucích věcí na straně druhé) jenom proto, že ještě neznali zákon zachování hmoty.

    Oni totiž vycházeli ze své bezprostřední zkušenosti, že jsou věci našeho jsoucího světa, které „mizí“. To bylo téma které se u nich opakovalo znovu a znovu: že tyto hmotné věci podléhají změně, a především zániku. Jmenovitě když něco shoří – byl tu třeba kus dřeva, a za chvíli tu není nic. Oni ještě nemohli nic vědět o tom, že ve skutečnosti z původní masy (respektive energie) se tím procesem hoření neztrácí naprosto a vůbec nic.

    A protože se tedy domnívali že tyto věci mizí, pak hledali něco, co je na rozdíl od nich stálé, věčné, co nepodléhá tomuto věčnému koloběhu vzniku, přeměny a zániku. A proto tedy vytvořili onen model, kde existuje nějaké „čisté“, nemateriální, jenom ryze inteligibilní (myslitelné), absolutní Bytí. Které je tedy sice nemateriální (jinak by také podléhalo zániku) – ale přitom zároveň je (věčným) zdrojem jsoucích, materiálních věcí.

    A ten samý model pak sdílí i křesťanství: i tady (sám o sobě nehmotný) Bůh aktem stvoření vytváří veškerý materiální svět. A i tento Bůh je instancí věčnosti, oproti pomíjivosti světa vezdejšího.

    Ovšem: od objevení zákona zachování hmoty a energie se věc zásadně obrací, předměty hmotného světa už nemizí, neztrácejí se v nicotě, nýbrž jenom mění svou formu, zatímco samotná substance (masa respektive energie) zůstává naprosto zachována. A jestliže hmota nemizí, neztrácí se – pak ani nepotřebuje nikoho, kdo by ji udržoval ve věčnosti. Ona sama je věčná.

  26. Ne že by muži toužili po tom stát se ženami, paní Hájková. Nicméně muži – většinově – touží p o ženách… 😉

  27. Ten citát z Gándhího je sám o sobě v pořádku; ale i tady to musí být tak, že napřed v sobě musíme mít touhu. Touhu po lepším světě, po lepším stavu než je ten současný. A teprve po tom z toho může vzejít nějaký počin.

  28. DUÁLNÍ SVĚT A ZÁKON ZACHOVÁNÍ HMOTY, a Quantencomputer, a lidská neznalost zákonitostí mozkové činnosti, a neznámá skutečnost.
    Neznámo které nás obklopuje a které mnohdy s údivem ba úžasem poodkrýváme, je plně v souladu s neznalostí naší mozkové činnosti.
    Současně je faktem že se nacházíme v postkopernikánské epoše, tudíž odkojení Řekům neznámým vědeckotechnickým pokrokem, který vytrvale poodkrývá poznatky o šíři a komplexitě předpokladů inteligentního rozhodování a tím i o zákonitostech a funkci mozkové činnosti .
    Je otázkou do jaké míry jde o cestu za znalostí skutečnosti, ……..bych na prahu roku a slibované postdigitální tedy postduální epochy nejistě dodal.

  29. NEPOZNANÝ MOZEK V NEPOZNANÉM SVĚTĚ

    Pane Petrasku, ten arabský učenec kterého jsem už zmínil (Al-Fárábí), ten to všechno vidí podstatně jednodušeji. A optimističtěji.

    Podle něj totiž ona – jím předpokládaná – „První skutečnost“ je 1. imateriální; 2. inteligibilní (myslitelná); a za 3. sama inteligentní. A nejen že je inteligentní vůbec – ale je to zároveň ta nejvyšší myslitelná inteligence.

    Od této První skutečnosti a První inteligence se pak odvíjejí nižší sféry skutečnosti a nižší sféry inteligence – které vždy myslí jak samy sebe, svou vlastní podstatu, tak ale i tuto První inteligenci. Mají tedy podíl na této První (nejdokonalejší) inteligenci, a čerpají z jejího bohatství. Až někde na konci této sestupné řady stojí sám člověk – na jedné straně ve své inteligenci (ve srovnání s vyššími sférami) s velmi omezenou schopností; ale na straně druhé i jemu je otevřen onen jedinečný zdroj První inteligence.

    Jistě, mohli bychom právem namítnout, že to jsou jenom metafyzické spekulace nějakého arabského autora (byť i slavného) z 10. století; navíc spekulace s mnohdy velice problematickou argumentací.

    Ovšem, položme si na základě jeho úvah jednu zcela základní otázku: je fenomén „inteligence“ něco pouze zcela subjektivního (lidského) – anebo je to přece jenom něco objektivně jsoucího, na člověku (a jeho chybách a nedostatcích) nezávislého?

    Vezměme si za příklad jenom matematiku: její regulárium bude asi vždy stejné, zcela bez ohledu na to kolik lidí (včetně mě) neumí pořádně počítat. 😉

    A stejně tak výroková logika: i její zákonitosti se zdají být jasné a pevné, platí zřejmě na každé planetě v tomto vesmíru, ať už ji obývají lidé, anebo bytosti mnohem inteligentnější. Například delfíni.

    Takže se zdá, že náš dobrý Al-Fárábí by přece jenom mohl mít v něčem pravdu: ať je člověk sám jakkoli omylný a nedokonalý, přesto i jemu je možno do chaosu jeho nepoznaného světa vnést alespoň určité světlo, alespoň určitý pořádek.

    A že sám náš mozek funguje do značné míry chaoticky? – To jistě; ovšem tento „chaos“ nemusí být za všech okolností jenom znamení neschopnosti.

    V technické kybernetice (například při konstrukci automatických praček) existuje něco takového jako „fuzzy logic“, čili „neurčitá“ či „neostrá“ logika. Ukázalo se totiž, že i takový relativně jednoduchý systém jako je automatická pračka si nevystačí s pouhou lineární logikou, s její jednoznačností. A proto bylo nutno zabudovat element určité volnosti v „rozhodování“ pračky – element neurčitosti, odhadu, „intuice“.

    Takže pane Petrasku, ta „nepoznatelnost“ našeho myšlení jakož i nepoznatelnost vnějšího světa nás nemusí zase tak moc znepokojovat. Náš mozek, naše myšlení je prostě vybaven(o) funkcí intuice, která nám umožňuje se relativně adekvátně pohybovat a rozhodovat ve vysoce komplexních systémech našeho životního prostředí a okolí.

    Celkově zde tedy máme hned dva pozitivní momenty, kterých se můžeme chytit: na straně jedné ta „objektivní inteligence“, založená na zákonech logiky a matematiky; a na straně druhé tato „fuzzy logika“, která nám umožňuje na základě kalkulu vyšší či menší pravděpodobnosti být, jednat a přežívat v našem ach tak složitém a nepřehledném světě.

  30. TOUHA, LÁSKA A BŮH

    Paní Hájková, argumentace T. Halíka trpí v každém případě dvěma dosti zásadními věcnými chybami.

    Za prvé není nijakým způsobem pravda, že „pohanský Bůh“ by byl jenom a pouze souhrnem všeho jsoucího. V každém případě Platón (byť i spíše jenom okrajově) zmiňuje – ještě vysoko nad všemi olympskými bohy – jednoho jediného Boha, který je ale natolik tajuplný, že je nám lidem zcela nepoznatelný. Je to tedy stejně tak Bůh-Tajemství, jakého Halík chce monopolizovat jenom pro křesťanství.

    A za druhé, co se jeho téze týče, že „Bůh je láska“, a že cestou k tomuto (pravému) Bohu je transcendence prostřednictvím lásky (k bližnímu) – co pak takový buddhismus? U kterého stejně tak moment lásky k bližnímu, respektive ke všem živým tvorům vůbec je stejně tak konstitutivní součástí jeho kánonu – který ale existenci Boha výslovně popírá?!…

    Pokud by tedy mělo platit, že člověk prostřednictvím lásky transcenduje k Tajemství, k mystériu – pak nelze než přiznat, že tato transcendence nemusí být výhradně totožná s (křesťanským) Bohem.

    A jestli Halík skutečně chce trvat na tom že (křesťanský) Bůh n e n í ta bytost za jakou je obvykle považován, nýbrž že je právě a pouze tímto Tajemstvím – tak z jakých důvodů pak Halík stále ještě mluví o „Bohu“, a ne prostě a jednoduše o „Tajemství“?… Takto je to pouze matení pojmů; respektive ve skutečnosti jde o to, že Halík tímto kunstgrifem chce Boha vyjmout z dosahu jakékoli racionalistické kritiky, ale zároveň ho chce udržet jako Boha, tedy jako bytost nadpřirozenou.

  31. Ale když už jsme tu u náboženské tématiky: pane Nusharte (Jaroslav), v sobotu bude televizní stanice Art vysílat filmové zpracování Vaší oblíbené knihy – „Mlčení“. Bude to někdy pozdě večer, tuším od deseti hodin.

  32. Pokud jsem ten text správně pochopila, pane Poláčku, Halík se nevymezuje vůči budhistům a pohanům, ale obrací se k ateistům. Lépe řečeno, vymezuje se vůči ateistickému „názoru“ na to, co je křesťanský Bůh a co je křesťanská víra. Z toho, že náš Bůh je tajemství, neplyne žádný křesťanský monopol. Ani buddhistický či jiný monopol. Halík pouze neřeší tajemství pohanů, platonistů či buddhistů. Protože on se považuje za křesťana. Hlásí se ke křesťanské tradici -dalo by se říct. On už o tom jednou psal. Před několika lety. Tehdy v tom textu zmínil, že v západní židovsko-křesťanské tradici je zvykem obracet se k onomu Tajemství jako k osobě – oslovovat je jako Ty. A toho se, myslím, my křesťané nemůžeme vzdát.

  33. To je právě to, paní Hájková. Halík na jedné straně odmítá představu (ateistů, ale i mnohých křesťanů) Boha jako nějaké bytosti. Která jako taková může být, ale i nebýt. A oproti tomu on Boha představuje jako jakési Tajemství transcendence.

    Halíkovi by tedy bylo zapotřebí položit naprosto jednoznačnou otázku: je Bůh subjekt (bytost), anebo je to jakýsi transcendentní stav?

    Pokud by Bůh byl jenom transcendence, pak je to sotva něco, k čemu by bylo možno se modlit. Co by bylo možno oslovovat „Ty“.

    Ale jestliže křesťanský Bůh má přece jenom být subjekt, bytost, toto „Ty“ – pak stojíme zase na samotném počátku, totiž že takováto bytost může neexistovat. Samotnou transcendenci – tu je možno s určitou mírou přesvědčivosti odvodit, odůvodnit. Ale reálnou existenci nějaké nadpřirozené bytosti zcela zásadně dokázat možné není.

  34. Ale pane Poláčku, já se přece mohu k Bohu modlit, oslovovat ho a přitom není nutné, aby mi někdo podal důkaz jeho existence. Ani já nemusím nikomu dokazovat, že Bůh existuje.

  35. Mimochodem, teď mě napadlo, že jsem před několika dny dostala v pdf nějaký text o potřebnosti metafyziky. Já vám ho pošlu. Třeba vás zaujme a něco k tomu napíšete.

  36. Al-FARÁBI BYL VE VÝHODĚ
    mohl vnímat intuitivní inteligenci jako skutečnost, takže se nemusel nechat fascinovat intuicí pračky jako příjemného výsledku nejvyšší inteligence….bych upřímně závistivě dodal.

  37. Já jsem tady nepsal o Vás, paní Hájková, ale o způsobu argumentace T. Halíka. Ten je totiž nekorektní, vnitřně rozporný.

  38. Tak tohle je opravdu trefa, pane Petrasku! 😀 Ovšem: Al-Fárábí nepřiznává inteligenci materiálním předmětům. Nicméně bylo by skutečně krajně zajímavé zvědět, zda by jeho teorie neupadla do nemalých turbulencí už při pohledu na jmenovanou pračku, neřkuli na moderní počítače.

    Automatická pračka v každém případě nesplňuje jeho základní podmínku inteligence: i ta nejvyspělejší a nejdokonalejší nedokáže přemýšlet sama o sobě, o své vlastní podstatě. (Natož pak o podstatě oné nejinteligentnější „První skutečnosti“.)

    Ovšem na straně druhé by bylo možné, že by Al-Fárábí připustil, že obdivuhodné výkony moderní počítačové techniky (to jest: umělé inteligence) jsou jenom proto možné, že i tato nějakým způsobem (tj. zprostředkovaně přes člověka) participuje na oné „Nejvyšší inteligenci“.

  39. Al-Fárábí nepřiznával inteligenci materiálním předmětům, což nelze bez výhrad přiznat protagonistům systému ve kterém víceméně spokojeně přebýváme. To není stížnost či fňukání, ale upozornění na nevyvážený postoj ba apatii vůči rozkvětu dominance schopnosti přemýšlet sama o sobě, o své vlastní podstatě pouze poplatně krátkodobému profitu.

  40. Mlčení – ta kniha vůbec není moje oblíbená. Četla se mi (z pozice křesťana) velmi těžce, velmi smutně. Ale obdivuji na ní, jak vede-nutí k „protříbení“ toho, o čem křesťanskost smí/musí být.

    A tady mne odkaz na ni nedávno napadl v kontextu otázky/námitky? sebeprojekce jáství do obrazů (jej) transcendující skutečnosti. Ve filmu je tato „léčka“ výstižně ukázána, a také těžká cesta, plná skutečných obětí, k jejímu snad rozřešení.

    Od křesťana, sebevíce ekumenicky vstřícného, nemůžete žádat, aby se vzdal toho, co je mu základním „Prométheovským objevem“: že vztah k „tajemství transcendence“(Jehož Jméno nemělo být užito nadarmo) přeci jen je člověku – nikoli asi myslitelný, ale díky/s účastí na Synovské důvěře – žitelný.

    Ta základní důvěra je ale v jiném vyjádření vlastní i buddhismu: jaký smysl by dávala „cesta odevzdávání svých představ o jáství“, kdyby nebyla vedena důvěrou, že je co nahlížet?(i pak bez závoje)
    A vyjádřil jste tu důvěru myslím teď i Vy svým poukazem na jak objektivní působení, tak (ve velmi různé míře) subjektivní poznatelnost matematických (včetně trohu chaotických;-)) zákonitostí.

  41. ….ve skutečnosti jde o to, že Halík tímto kunstgrifem chce Boha vyjmout z dosahu jakékoli racionalistické kritiky…
    Nejenom že chce. Dokonce se mu to povedlo. Imperativem lásky.
    Stejně jako podle Halíka Boha nezajímá, co si kdo myslí o jeho existenci, Halíka nezajímají vaše útěky k Platónovi a racionální rozbory křesťanských pramenů. Zcela jistě v nich nevidí možnost přiblížení k odpovědím na nejzákladnější otázky. A i jakožto nenapravitelný ateista si troufám prohlásit, že se od nich podle Halíka vzdalujete.

  42. Panu Petraskovi

    Než se zase trochu začtu do diskuse, napadá mě jen tak při letmém pohledu „z hůry“, že materiálním předmětům by inteligence přiznána býti mohla. Uznávám, že je to nezvyk, nebo naopak zvyk (z dob ještě animistických), přesto však věren době moderní i vědě snad té nové, řekl bych, že inteligence předmětů materiálních je to, co subjektivně interpretujeme jako náhodu.

    Vánoce byly u Schrödingerů nejrozpačitějším období roku. Pod stromečkem ležela hromada dárků, které se všichni báli otevřít.

  43. ČLOVĚK A SCHOPNOST PŘEMÝŠLET

    Tady ovšem pane Petrasku musíme rozlišovat dvě věci: na straně jedné samotnou schopnost přemýšlet – a na straně druhé o c h o t u přemýšlet.

    Problémy – a to veliké – přinášejí oba tyto momenty; ale podle mého soudu ty ještě větší pramení z aspektu druhého. Tedy z ochoty (respektive neochoty) využívat vlastní kognitivní potenciál.

    Zrovna včera jsem si připomněl to, co jsem napsal v souvislosti s oním „ještěřím mozkem“, který jsme před časem diskutovali. Zopakuji: podle jednoho amerického výzkumníka jsou v současné době v naší lebeční dutině přítomny celkem tři (evolučně odlišné) mozky: mozek ještěří respektive plazí, mozek primátů, a mozek savců. Já jsem pak v té souvislosti vyjádřil názor, že by bylo docela dobře možné uvažovat i v tom směru, že – abychom skutečně dokázali plně použít a využít náš kognitivní potenciál – že k tomu bude zapotřebí ještě nějaký „čtvrtý mozek“.

    Myšlení současného člověka je totiž principiálně omezené, a to hned v obou úvodem jmenovaných směrech: totiž jak v jeho schopnostech, tak ale v jeho emocionální podmíněnosti respektive limitovanosti.

    Základní podmínkou pro poznání pravdy je uchopení (myšlení) daného tématu ze všech jeho stran, ze všech možných úhlů pohledu.

    Ovšem: takovéto komplexní myšlení je extrémně náročné. A náš mozek nás – už jenom za účelem efektivity – vždy znovu a znovu nutí k myšlení lineárnímu a partikulárnímu. Zkrátka: náš mozek vždycky znovu obětuje pravdu (celou) ve prospěch efektivity (pravdy dílčí).

    A za druhé: poznat skutečnou (tedy celou, nezkrácenou) pravdu nám vždy účinně zabrání naše vlastní emoce. Všechna zásadní témata jsou totiž nějakým způsobem ideově vázána; a asi je sotva možné zastávat (či alespoň přijímat, respektovat) dvě protichůdné ideje, dva protichůdné světonázory zároveň.

    Sám jsem se o tom přesvědčil zrovna dnes: četl jsem článek na webu Forum24 od P. Šafra – o případném dialogu mezi konzervativci a liberály. S některými jeho vývody jsem souhlasil; ale s jinými dne. A u těch druhých jsem – jakmile jsem vycítil jejich směřování – okamžitě pocítil hnutí niterného odporu. A ačkoli právě já vždy hlásám zásadu patření na věci z obou jejich protichůdných aspektů, musel jsem se nutit k tomu, abych dokázal tento mně nepříjemný způsob argumentace vůbec věcně sledovat.

    Takže všehovšudy ještě jednou: náš – současný! – mozek sice v zásadě dost možná má schopnosti poznat pravdu, samotnou skutečnost; ale jeho určitá nastavení mu v tom vždy znovu velice účinně brání.

    A právě včera se ve mně ještě více upevnil ten můj nedávno vyřčený názor: pokud má být člověk (většinově) schopen a ochoten poznávat pravdu, zřejmě k tomu bude asi opravdu nezbytný nějaký další zásadní evoluční zvrat, ohledně způsobu práce našeho mozku. Snad ani nepůjde tolik o to nějak dramaticky zvyšovat jeho kapacitu; ale bylo by zásadně nutno změnit jeho základní nastavení. A to sice v obou výše zmíněných aspektech: za prvé aby pro něj touha po pravdivém (to jest: komplexním) poznání byla silnější nežli aspekt efektivity (tedy příklon ke snadnějším, ale zjednodušujícím řešením) – a aby jeho kognitivní činnost nebyla apriori blokována našimi emocionálními předpojatostmi.

  44. „Žitelný vztah k tajemství transcendence“ – zajímavá formulace, pane Nusharte. A v této rovině (a při této formulaci) bych proti tomu ani neměl žádných námitek. Přesněji řečeno: svým způsobem se opravdu jedná právě o tohle.

    Je to skutečně zásadní rozdíl, tajemství transcendence (pouze) myslet, a toto tajemství (moci a smět) prožívat, procházet jím jako něčím neznámě-vzdáleným a zároveň osobně blízkým.

    Dalo by se skutečně říci, že v tomto pnutí mezi vzdáleným tajemstvím a jeho osobním prožitkem je uchopen celý náš život.

  45. Ani sám imperativ lásky není zcela vyjmut z dosahu – a kompetence – racionálního uvažování, paní Zemanová; jinak by se všichni psychologové v manželských a partnerských poradnách rázem ocitli zcela bez práce. 😉 Neboť v nich se nejedná nakonec o nic jiného, nežli to co živelné „imperativy lásky“ uvrhly do chaosu (a mnohdy velké nelásky), zase uvést do alespoň relativního pořádku pomocí střízlivého a nezaujatého rozumu.

    Ostatně: Platón sám naprosto nebyl nijaký pouze suchopárný myslitel, jeho vztah k transcendenci (ale i k samotné lásce) byl očividně velmi hluboký a velmi intenzivní. Jenomže: on se nespokojil jenom s „přirozenou“, tedy živelnou existencí „imperativu lásky“, nýbrž snažil se porozumět i jeho podstatě, jeho úloze v našich životech, v našem směřování. Podle Platóna mimochodem právě láska je prostředkem, nástrojem vzestupu lidské duše od původní nevědomosti (a animálnosti) až k nejvyšším stupňům poznáním Dobra a Krásy.

    Jinak řečeno, paní Zemanová: poukazovat na Lásku, to opravdu nedodává blanko šek pro to, smět tvrdit cokoli a jakkoli (a používat přitom nekorektního způsobu argumentace). Což je přesně to, co já Halíkovi vytýkám.

    Ovšem Vaši námitku že filozofické respektive metafyzické úvahy (konkrétně na téma lásky) působí velice suchopárně naprosto uznávám; nedá se nic dělat, ale je tomu skutečně tak. Ale – to je prostě cena za poznání. Tam kde se začne uvažovat striktně racionálně, tam samozřejmě mizí kouzlo bezprostředního prožitku.

    To samé platí ovšem i v oblasti umění: svým způsobem není nic nudnějšího, nežli číst teoretické analýzy umění; buďto obecně, anebo nějakého konkrétního díla. A přesto se zdá, že i v oblasti umění je i tato teorie potřebná a užitečná, neboť nám otevírá perspektivy na hlubší aspekty umění, které bychom jinak sice snad nějak mlhavě tušili, ale nedokázali bychom je pojmenovat, a tedy jasně rozpoznat a uchopit.

  46. Dělá to na mne dojem, pane Poláčku, že použití partnerských vztahů, které končí v manželských poradnách, jako argumentu proti imperativu lásky jakožto ústředního motoru víry a vztahu k Bohu, jste musel myslet jako vtip.

  47. Tak mě napadlo, že ten Halíkův popis Boha (vše, co existuje, a ještě něco nad to – čili jakési Tajemství), částečně odpovídá Žižekovu Reálnu. Reálnem nazýváme buď naprosto vše, nebo jen to, co je ještě za Symboličnem. Jakýsi „zbytek“, který neumíme definovat ani popsat. Je to tajemné a neznámé.
    Ovšem je tu jeden velký rozdíl. Zatímco Halík říká, že Boha nezajímá, zda v něj věříme, ale zda ho milujeme, Žižek se o lásce k Reálnu vůbec nezmiňuje. Asi si nemyslí, že člověk Reálno může milovat. Setkání s Reálnem (tedy s tím, co nechápeme a neumíme popsat) je podle něj pro člověka spíš traumatizující záležitostí.
    Žižek mluví o „vpádu Reálna“, které je pro člověka děsivé.

  48. Výkony Tomáše Halíka při hledání prostoru pro víru člověka veskrze moderního, tedy racionálního a kritického, jako je on sám, jsou znamenité.

    Nakonec se však ani tak neubráním shrnutí jeho podání do parafráze v podobě staršího text reklamy na kofolu „Když ji miluješ, není co řešit!“

    Postupem času se člověk dožívá doby, kdy jej jeho drazí, „tajemným jménem zavoláni“, předešli a on si pokládá Halíkovu otázku po lásce právě ve vztahu k nim. Existují, pokud je milujeme? Zajisté, můžeme je takhle specificky oživovat, pro sebe a vůbec, jejich „druhý život“ potom trvá. Je však možné hovořit proto o něčem víc?

    V některých oblastech světa, třeba v Africe, je žití lidí daleko více naplněno „druhými životy“ jejich zemřelých. Z jejich života se vlastně nic podstatného neztrácí. Není třeba vždy rušit zvláštní nažívání tohoto druhu, zároveň však cítíme, že nám v něm není radno setrvat zcela a napořád.

    Snad je tomu s Bohem podobně.

  49. Taky naprosto chápu, když lidé jakoby stále žijí se svými nebožtíky, které velmi milovali. Povídají si s nimi, myslí na ně stále…
    A taky chápu, že i tohle má své meze, že v tom lze snadno překročit míru.
    Kdysi se říkalo „živí k živým“.
    A co vlastně měl na mysli Ježíš v Lukášově evangeliu?
    „Ježíš mu odpověděl: „Nech mrtvé, ať pochovávají své mrtvé; ty pojď rozhlašovat Boží království!“

  50. Paní Zemanová, na Vaši námitku ohledně lásky mezitím odpověděl – a to velice trefně – pan Horák.

    To co chci říci já je toto: ať se Halík snaží jakkoli, ať jsou jeho argumenty jakkoli obdivuhodně sofistikované – nakonec ani jeho „Boží láska“ nikdy nemůže konec konců obstát před konfrontací s racionalismem. A tak nakonec u Halíka dochází k tomu nemálo paradoxnímu stavu, že veškerý potenciál svého rozumu používá k tomu, aby „utekl před rozumem“, aby nechal šermířské výpady kritiky rozumu mířit do prázdna. V šermířském souboji je vyhnutí se výpadu protivníka samozřejmě zcela legitimním počinem; ale když někdo neustále pouze uhýbá, pak je přesto nutno mít určité pochybnosti o kvalitách jeho pozice.

  51. „Nech mrtvé, ať pochovávají své mrtvé“ – to má tady paní Hájková ovšem čistě alegorický význam, ti prvně jmenovaní „mrtví“ jsou ti, kteří jsou polapeni ve starých náboženských dogmatech, kteří nejsou schopni (či ochotni) pochopit nové (Ježíšovo) svědectví živého Ducha.

  52. Máte pravdu. Ten muž, který říká: nech mě pochovat svého otce, ve skutečnosti myslí: nechci se od svého otce odpoutat.

  53. Ona nakonec i církev žila se svými mrtvými (svatými).

  54. Pane Poláčku, já se počítám k racionalistům, kteří nemají potřebu řešit otázky víry. Jsem jen pozorovatel. Už delší dobu. Proto se odvažuju soudit, že vnášet racionalismus do vztahu člověka k Bohu vede leda do slepých uliček.
    Halíkův přístup hodnotím jako osvobozující pro všechny, kdož si veškerý racionalismus dokážou vytknout před závorku, která obsahuje pojem Bůh, a zapomenout na něj, když do závorky vejdou.

  55. Paní Zemanová, především bych soudil že tento svět – jak už jsem zrovna nedávno uvedl – je ve své podstatě jednotný. A není možno ho uměle dělit na nějakou sekci „v závorce“ a „před závorkou“. A ostatně: dělit svět na „svět rozumu“ a „svět víry“ je stejně tak laciným trikem nejen spiritualistů, tak ale i racionalistů. Spiritualisté si tím pro sebe osobují nerušené právo tvrdit a hlásat cokoli, bez ohledu na rozum; zatímco racionalisté si tím celou a nedílnou (lidskou) skutečnost redukují jenom na svět víceméně lineární kauzality, a osvobozují se tak od povinnosti dát i metaracionální sféře, co její jest. To jest: vzít ji vážně a hledat její – skutečnou – podstatu.

  56. Já neříkám, že ta cesta lásky je pro všechny věřící, pane Poláčku.
    Koneckonců přiznávám, že z mé strany je to pohled zvenčí. Já žádnou závorku s obsahem „Bůh“ nemám, to je jen příměr, se kterým by Halík možná nesouhlasil.
    Nicméně nadále se mi zdá, že metafyzik, který si v sobě nedokáže ujasnit /za pomoci toho, čemu říká racionalita/, jestli vůbec v Boha věří, jaký Bůh to je a co pro něj vztah k němu v kladném případě znamená, je na tom hůř než člověk, kterého uspokojí vztah odevzdanosti, důvěry a lásky, jak o tom mluví třeba paní Hájková.

  57. THAUMAZEIN A OCHOTA MYSLET PLURALITI LIDSKÝCH ZÁLEŽITOSTÍ
    H. Arendt ve svém traktátu Apologie lidské plurality vychází z předpokladu, že svět ve kterém se pojem zdravý lidský rozum stal nepochopitelnou a neuchopitelnou kategorií, ztratila jak tradiční filozofie tak i její sok politika schopnost nabízet užitečná vysvětlení a tím ovlivňovat etické normy.
    Aby politická filozofie nabyla původní platnosti a pluralita lidských záležitostí své filozofické substance thaumazein/úžasu oproti dominanci tradičního křesťanského pojetí ( akceptantce dané lidské nedostatečnosti), nezbývá než iniciovat schopnost inspirujícího úžasu nad lidskými slabostmi. Nutným předpokladem je schopnost vnitřního dialogu, která je nepostradatelnou dispozicí dialogu vedeném nad množinou možných pravd na cestě za absolutní směrodatnou základní myšlenkou.
    S tím souvisí zájem o rozpoznávání lidského iracionálna, které významně předurčuje lidské rozhodování.
    Nezbývá tedy než tradici nadšení z vlastní jedinečnosti trochu ochladit, dát zapravdu a a pustit se do nadšeného zkoumání/bourání bariér lidské psychicky …..bych k novému roku a pledoajé za H.A. i sebe dodal.

  58. ÚŽAS Z NESAMOZŘEJMOSTI BYTÍ

    To je celá řada věcí najednou, pane Petrasku. Já bych řekl, že to co dnešnímu světu v dané souvislosti chybí se všeho nejvíce, to je Vámi zmíněné nadšení. Ochota jít někam dále než je právě daný, stále dokola se opakující stav – tato ochota je podmíněna schopností, připraveností se pro něco nadchnout. Totiž: nadchnout se pro něco nového, pro něco opravdového.

    To souvisí úzce s oním aristotelským „úžasem“. Ten je svým způsobem niterná kolize s tím, že svět není takový, jak my se s ním setkáváme v našem profánním, standardním životě. To je ta vlastní věc, o kterou se tady jedná. Nestačí „úžas“ v běžném, banálním slova smyslu; nýbrž je zároveň nutno projít vnitřním prožitkem, až snad přímo otřesem z nesamozřejmosti bytí. Je to až tento otřes (nebo snad v mírnější formulaci: znepokojení) z toho že svět je ve své podstatě zcela jiný nežli jak my jsme si mysleli – a namlouvali – že je, který nás nutí, který je pro nás impulsem hledat nové, skryté pravdy tohoto světa. A jako další krok – tyto objevené pravdy i realizovat.

    Jak se k tomuto „úžasu“ staví současný svět? – Na straně jedné by ovšem bylo možno říci, že moderní (respektive postmoderní) svět nás neustále něčím překvapuje, něčím uvádí do úžasu. Nejen že nás prakticky denně překvapuje novými, nezřídka převratnými objevy a technickými vynálezy; ale především se tento svět neustále usilovně snaží ne snad pouze překvapit, ale přímo šokovat naši mysl těmi či oněmi „eventy“, „performancemi“, „happeningy“ – a jak všelijak se ještě nazývají všechny možné (a především nemožné) spektákly usilující upoutat naši mysl; v naprosté většině s komerčním účelem.

    Všechny tyto „úžasy“ však nijak neobohacují naši mysl, nýbrž svým dryáčnickým exhibicionismem ji daleko spíše zaslepují, přeplňují, zalepují – takže pak už není ani čas, ani pomyšlení na to prožívat skutečný pocit úžasu nad nesamozřejmým jsoucnem. Tyto trikové efekty pódiových performerů a mágů nám sugerují neustálý řetězec nevšedních a třeba i magických prožitků; ale ve skutečnosti nás strhávají do neustálého koloběhu ve své podstatě stále stejných pouťových atrakcí. Dnešní svět se permanentně obluzuje krátkodechými emocionálními prožitky, aby nemusel projít oním hlubokým otřesem – a podivením se – z nesamozřejmosti světa.

    Ostatně, právě z toho zřejmě do značné míry pramení mnohá psychická traumata v coronavirové době: lidé nemohou prožívat své každodenní spektákly, nemohou jejich okamžikovými efekty ubíjet svůj denní čas – a jsou z toho celí nesví, nevědí najednou co se svým časem, čím vyplnit své prázdné dny.

    Co s tím? Tento diktát každodenních pseudozábaviček je natolik všepohlcující, že není ke spatření nic, co by ho mohlo dokázat svrhnout. „Nur noch ein Gott kann uns noch retten,“ konstatoval Heidegger; a já čím dál tím více propadám skeptickému poznání, že nejspíše měl pravdu. Bez nějakého „nového boha“ – to jest, bez nějakého nového impulsu té nejvyšší metafyzické kategorie – se asi ze současné mizérie nevyhrabeme.

    Jestliže nenajdeme něco, před čím bychom mohli vnitřně ustrnout v úžase nad jeho velikostí, budeme provždy odsouzeni k tomu trávit naše životy v oněch pseudoúžasech, které nám denně až do domu dodává celý náš zábavní průmysl.

  59. Paní Zemanová, když se člověk, jako jsem třeba já, nevyzná ani ve fyzice ani v metafyzice, ba ani v jiných věcech, pro úspěšnost ve světě mnohem důležitějších, pak mu nezbude než spoléhat na vztah odevzdanosti, důvěry a lásky. I když nelze mluvit přímo o nějakém „uspokojení“.

  60. LESK A BÍDA POJMOVÉ METAFYZIKY

    A to je zároveň i odpověď pro Vás, paní Zemanová – s Vaší pochybností o smyslu metafyzického uvažování. Ano, toto filozoficko-metafyzické uvažování nikdy nedochází k absolutním jistotám (alespoň pokud je praktikováno skutečně důsledně a odpovědně); vždycky zde mysl zkoumajícího naráží na stále nové otázky, na stále nová překvapení. Která ji pak ovšem vždy znovu a znovu nutí jít dále, hledat nové a nové pravdy – pravdy hlubší, pravdy obsáhlejší.

    Racionální mysl takováto – filozofická ani existenciální – překvapení zcela principiálně dodávat nemůže; racionální mysl se svou lineární logikou zná v podstatě jenom dva základní stavy: ano anebo ne. Buďto něco známe (a pak to pro nás neskýtá žádné překvapení); anebo to neznáme (ve smyslu technicko-racionálního poznání) – a pak se to sice můžeme snažit poznat, ale tímto „poznáním“ danou věc pouze přesuneme do oné přihrádky první, tedy věcí zbavených potenciálu překvapení.

    Ale – svým způsobem stejně slepou uličkou je i protistrana, tedy svět víry. Tady se sice neustále operuje s „Tajemstvím“ – ale úžas, otázka spojené s tímto Tajemstvím jsou hned vzápětí přebity definitivní instancí Boha. Otázka po tomto Tajemství je tedy zodpovězena dříve, nežli vůbec mohla být položena. Tam kde je nejvyšší instancí Bůh, tam už není po čem se ptát. Veškeré dále jdoucí otázky by principiálně nemohly být ničím jiným nežli herezí.

    A to samé platí i o křesťanské „Lásce“: už v minulosti jsem zmínil, že toto slovo svým nadměrným frekventováním už dávno ztratilo svůj původní náboj, a stalo se víceméně jenom otřepanou floskulí. Skutečné Tajemství není možno uchopit, sevřít do kleští nějakého jednoho jednou provždy daného a neměnného pojmu. Pravému Tajemství je možno se jenom blížit, jenom opatrně, tiše a nevtíravě nahlížet přes jeho okraj.

    Jistě, paní Zemanová, můžete namítnout že metafyzika samotná také nepřináší žádný hluboký prožitek tohoto Tajemství. Souhlasí to v tom ohledu, pokud hovoříme o metafyzice ve smyslu vytváření určitých pojmových konstrukcí. Tohle klasické metafyzice zcela zásadně vytýká fenomenologie – s tím že už počínaje Sokratem došlo k tomu zásadně chybnému kroku, že původní mystérium samotného Bytí bylo opuštěno, ztraceno ve prospěch filozoficky precizních, ale nakonec prázdných pojmů. Fenomenologie je pak snahou, pokusem obnovit, oživit toto prapůvodní mystérium samotného Bytí.

    Tato kritika ze strany fenomenologie je stejně tak oprávněná, jako krajně problematická. Tato dejme tomu sokratovská (spíše asi: platónská) metafyzika musela přijít, protože jedině tyto logicky precizní myšlenkové konstrukce dokáží vnést světlo do mlžin sice tajuplného, ale nijak nediferencovaného holistického Bytí. Jenom neustále dokola vzývat tajuplnost Bytí – to je pak opravdu úlohou toho či onoho kultu, ale nikoli myšlení jako takového.

    Tato striktní, precizně promýšlená pojmová metafyzika tedy musela přijít, aby nám prosvětlila oné mlžiny nediferencovaného Bytí; a aby nám umožnila rozlišit to, co je možno tvrdit právem, od toho co je pouhým sněním naší mysli. Ale na straně druhé souhlasí i to, že tato ryze pojmová metafyzika je se svými myšlenkovými konstrukcemi příliš suchopárná; a co více a hůře, že ona sama nakonec propadá pocitu velikášství, že jenom a pouze těmito konstrukcemi dokázala v míře dostačující určit samotnou podstatu prapůvodního tajemství veškerého Bytí.

    Ještě jednou tedy: námitky na adresu této metafyziky jsou stejně tak oprávněné, jako neoprávněné. Jestliže já sám používám metody této metafyziky, pak za prvé především pro její zmíněnou funkci odlišování tvrzení odůvodněných od představ neodůvodněných; a za druhé proto, že i ty její sice suchopárné, ale ve své podstatě precizní myšlenkové konstrukce nám alespoň ukazují směr, ve kterém je možno podstatu onoho Tajemství s dobrými důvody hledat.

    Tolik tedy asi k otázce klasické (pojmové) metafyziky, a oprávněnosti jejího užívání.

  61. A ještě něco pro pana Petraska, respektive pro jeho Haničku Arendtovou. 😉 Totiž: hlásání nekonečné plurality pravd se nakonec může stát tím samým dogmatem, jako tvrdošíjné hlásání Jedné jediné pravdy. Bezcílné a povrchní přelétání od jedné dílčí pravdy k další může být stejně tak bezobsažné, jako strnulé setrvávání na místě. Tento pluralismus různých náhledů má jenom tam opravdový smysl, kdy jeho cílem je hledání podstaty věcí – která jako taková může být jenom jedna jediná. Ovšem – na straně druhé se tato „jediná podstata“ při životě udržuje jenom neustálou výměnou se jsoucím světem, s jeho jednotlivými komponentami – a tedy s oněmi pravdami dílčími, partikulárními.

    Jediná pravá formule hledání pravdy je tedy taková, že pluralita musí směřovat k Jednomu – ale zároveň toto Jedno se ve své pravdivosti musí znovu a znovu obnovovat a legitimizovat v neustálém dialogu s pravdami pluralitními.

  62. HEIDEGGER A ARENDT
    jsou dvě pojetí nesamozřejmosti bytí H. navštěvuje na stará kolena před nedělním obědem švarcvaldsky katolickou mši (kde je modleno tam je blíže božskému) a A. na skorostará kolena navštěvuje Tel Aviv uprostřed procesu s administrátorem holokaustu, aby srdnatě upozornila, že řešení trestem smrti je petrifikací bezvýchodnosti (budoucnost má politická filosofie, která vychází z takového pojetí plurality které zahrne celou pestrost lidských záležitostí)
    Děkuji za lektorskou nápomoc pane Poláčku…..číst vlastní texty neumím a nejen to.

  63. Pane Petrasku, já své vlastní texty pokud možno raději vůbec nečtu – až na výjimky mi vždy přijdou naprosto nezdařené a nepovedené… 🙁

  64. Úžas nad svými slabostmi: Hezký, inspirativní námět do tohoto nového roku:-)
    Omlouvám se, vlákna diskusí se tu na mne odvíjejí moc rychle, ale nedávno tu p. Poláček končil jeden vstup stran různých konceptů pojmu jáství hypotézou tohoto jevu (nejcennějšího co na světě „máme“?) jako „struktury“ historie osobní paměti. Takový koncept se mi zdá užitečný (slova „pravdivý“ jsem se začal od četby odkazu na stať Prof. Heřta o evolucionismu & kreacionismu zas mnohem více bát…ale velké osobní díky za něj:-)).
    Pokud tedy ale se máme pouštět ve své psychice do bourání bariér – myšleno v analytickém konceptu mezi uvědomovanou osobní historií(jástvím) a nevědomými „id“ a „nadjá“ (případně ještě kolektivními formami obou), budou mít naše vědomá jáství k tomu dost „kilobytů operační paměti“? Nehrozí pak její zahlcení s nutností restartů „systému“? Není realita jáství právě evolučně rozumnou odpovědí na problém limitovanosti kapacity vědomého zpracování informací (za jednotku času – ve snu zřejmě čas běží jiným tempem nebo jinými zkratkami)?

  65. Pane Poláčku, Vaše texty ovšem téměř vždy vypadají jako dobře redigované. Já si své výtvory po sobě před odesláním čtu často víc než jednou. Pokud bych však chtěl vychytat spolehlivě všechna drobná nedopatření, musel bych tak činit snad desetkrát. Opakované čtení totiž znamená opakovaná slepá místa. Když mi na něčem, co jsem napsal, opravdu záleží, přečtu si to s mnohem lepším výsledkem vytištěné na papíře. Svými zdejšími příspěvky ovšem tiskárnu neunavuji.

  66. Tedy, abych se zase až příliš nevynášel svým sebekriticismem: stalo se mi zrovna poměrně nedávno, že někdo – tuším paní Hájková – odněkud z archivu Deníku Referendum vytáhl nějaký už řadu let starý text, pod kterým byl také můj (dosti obsáhlý) komentář. A bylo pro mě přece jenom dosti pozitivním zjištěním, že to co jsem tam napsal bych dnes napsal prakticky naprosto stejně. To sice samo o sobě samozřejmě ještě nemusí být zárukou kvality 😉 – nicméně pro mě samotného tu nenastal důvod můj tehdejší elaborát hodnotit nějak nadměrně kriticky.

    Ale já spíše mívávám pocit (při pohledu na nějaké mé starší texty), že se mi danou myšlenku nepodařilo vyjádřit dostatečně přesvědčivě. Tedy ani ne tak že by myšlenka sama byla chybná, že bych ji musel revidovat; ale že můj způsob jejího prezentování se nějak minul s její podstatou.

    Ovšem zjistil jsem, že toto naprosto není jenom můj případ. Přesně ten samý pocit u sebe svého času konstatoval na DR například Ondřej Vaculík. A sám Ludvík Vaculík jednou popsal, jakým způsobem vznikají jeho – vynikající – fejetony: napřed napíše text, a potom ho nechá nějaký čas uležet. A až po tomto čase se k němu opět vrátí – a nemilosrdně z něj oseká všechno, co se netýká samotného jádra věci. Právě tímto způsobem pak vznikaly jeho natolik hutné a působivé fejetony.

    Takováto metoda je ovšem zcela nepoužitelná v běžných diskusích; ale mnohdy i při psaní hlavních textů, pokud reagují na nějakou aktuální událost.

  67. OMEZENÁ KAPACITA NAŠEHO JÁ

    To je jedna z klíčových otázek, pane Nusharte. A tato otázka má ještě celou řadu různých rovin a souvislostí, obecně je to vztah partikularismu k celku.

    Naše vědomí (tedy: naše „já“) je ovšem limitované ve svých možnostech. Nikdo z nás samozřejmě nemá potenciál pojmout v sobě celý jsoucí svět, v jeho vlastní skutečnosti, a tedy v jeho vlastní pravdě. (Přičemž „pravda“ je ovšem skutečně kategorie značně nejistá.) Ale – my jsme zároveň nuceni jednat, vystupovat tak, jako bychom byli suverénními vládci svých životů!

    Jednou jedinou větou by se tento paradox (respektive protiklad) naší existence dal vyjádřit asi takto: my jsme partikulární tvorové uprostřed totality (veškerého bytí) – ale přitom jsme nuceni sami se chovat jako totalita.

    A aby to bylo ještě složitější, přistupuje k tomu navíc moment lidské kreativity. Není tomu totiž pouze tak, že na jedné straně by byl nějaký „svět“ nebo „skutečnost“, a na straně druhé my, kteří by tento svět jenom a pouze měli poznat, víceméně pasivně reflektovat. Nýbrž – my sami neustále kreativitou své vlastní mysli v y t v á ř í m e svět, obohacujeme ho o nové, doposud neexistující možnosti, spojení, entity! Je nutno si připomenout: počet možných spojení mezi neurony našeho mozku (tedy to co vytváří naše myšlenky) je vyšší, nežli celkový počet v š e c h materiálních částic v celém našem vesmíru! Takže toto naše „já“ je sice na straně jedné jenom partikulární součástí veškeré totality bytí – ale na straně druhé ve své potencialitě je toto naše já v ě t š í nežli celý jsoucí vesmír!!

    Nevím jestli Jaroslav Hašek měl svého času na mysli zrovna tuto souvislost, ale jeho Švejk – když vzpomínal na svůj pobyt v psychiatrickém zařízení – to vyjádřil naprosto geniální zkratkou: „V blázinci byl jeden pán, který tvrdil že uprostřed zeměkoule je ještě jedna další zeměkoule, která je ale větší než ta první!“

    A přesně tohle je vlastně případ našeho vlastního já. My vždycky budeme – přinejmenším kvantitativně – mnohem „menší“ nežli jsoucí svět, celá jeho skutečnost. Ale na straně druhé jsme „větší“, protože dokážeme vyjít za jeho bezprostřední jsoucnost, a dokážeme svou fantazií vytvářet zcela nové kreace.

    Naše reálné, individuální já je tedy skutečně jakýmsi evolučně racionálním respektive účelným kompromisem mezi naší limitovaností a mezi naším teoreticky neomezeným potenciálem.

    S určitou mírou sarkasmu by se také dalo říci, že naše reálné já (respektive naše „jáství“) je relativně dobře vyváženým středem mezi naším komplexem méněcennosti, a naším sklonem k megalomanství…

  68. Díky (panu Nushartovi i panu Poláčkovi) za upozornění na vysílání filmu Mlčení. Včera jsem se na něj podívala ze záznamu. Myslím si, že stál za ty (téměř) tři hodiny stráveného času.

  69. Já jsem si ten film taktéž nahrál na videorekordér; ale v současné době jsem natolik pozadu se sledováním archivovaných pořadů (viz můj následující příspěvek ke Komenskému), že se k tomuto „Mlčení“ dostanu zřejmě až za nějaký čas. Tím spíš že je to tak dlouhé.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *