Pastýř a král

Eva Hájková

Král a pastýř – jak různá povolání to jsou! Jak odlišné společenské postavení náleželo každému z nich a jak museli mít k sobě asi daleko! Král žil v pohodlí a nádheře paláců, pokud nevyjížděl do boje nebo kvůli jiným naléhavým úkolům. Fyzickou práci za něj obstarávalo početné služebnictvo, lidé ho obdivovali a poslouchali ho. Pastýř trávil své dny pod širým nebem, za každého počasí, jistě musel být opálený sluncem a ošlehaný větrem. Pastýř v biblických časech míval hůl a prak na obranu proti divé zvěři, mošnu na jídlo, plášť, který ho chránil před nepřízní počasí. Možná z ovčí vlny, možná z velbloudí srsti, jako měl na poušti Jan Křtitel. Znaky královské moci byly koruna a žezlo. Král se oblékal do hedvábí, purpuru nebo jiných vzácných látek.

A přece oba dva museli mít něco společného. Proto mohl být král někdy přirovnáván k pastýři. A nešlo jen o judského či izraelského krále. Podobnost obou rolí byla zjevná od nepaměti. Nevím, odkud je to vzato, ale Wikipedie tvrdí, že titul „Pastýř lidu“ přináležel dokonce egyptskému faraónovi. Pastýřská hůl prý posloužila za vzor pro královské žezlo. Je to trochu zvláštní, protože v Gen 46, 34 je psáno, že Egypťané chovali k pastýřům odpor. Ale možná šlo o symbol, který měl někoho oslovit. Jako měl královský rod v Čechách svého Přemysla Oráče, jehož lýčené střevíce pečlivě přechovával. Perský král Kýros je v Bibli také nazván pastýřem (Iz 44, 28).

Izrael byl kdysi národem pastýřů, kteří celý svůj život nazývali putováním, proto je snáz pochopitelné, proč i jeho nejslavnější král byl původem pastýř. Úkolem pastýře bylo shromažďovat a chránit ovce. Proti vlkům, ale třeba i proti medvědu nebo lvu, jak se o tom (v 1. Sam 17, 36) zmiňuje pastýř David, který byl vyvolen, aby se stal králem. Úkolem krále bylo shromažďovat a chránit lid království. Oba přitom spoléhali na Hospodina, že je při té jejich práci povede.

Hospodin sám byl pastýřem i králem. O jeho kralování je první zmínka ve druhé knize Mojžíšově (Ex 15,18) a poslední v knize Zjevení (Zj 22,5). Obraz Boha jako pastýře také prostupuje celou Biblí. Od první knihy Mojžíšovy (Gn 48,15) až po knihu Zjevení (Zj 7,17). Vždyť to byl především on, kdo shromažďoval, spojoval a chránil svůj lid, jako pastýř ovce, jako král své poddané. Jak víme z Žalmu 23, bylo dobré mít Hospodina za pastýře, neboť on nedopouštěl nedostatek, přiváděl k tichým vodám, občerstvoval duši…

Ale někdy pastýřství svěřoval vybraným lidem. Například králům. Nebo prorokům. Nebo apoštolům či kněžím. A někdy se stávalo, že tito pastýři byli nehodní svého poslání. Byli to pastýři nevěrní. Takovým pastýřům pak Bůh vzkázal ústy svého proroka: „Běda pastýřům Izraele, kteří pasou sami sebe. Což pastýři nemají pást ovce? Pojídáte tuk, oblékáte se vlnou, porážíte vykrmené, ale ovce nepasete. Neduživé jste neposílili, nemocnou jste neléčili, polámanou jste neovázali, zaběhlou jste nepřivedli nazpět, po ztracené jste nepátrali, panovali jste nad nimi násilně a surově. Jsou rozptýlené, jsou bez pastýře; staly se potravou veškeré polní zvěři a zůstávají rozptýleny.“ (Ez 34)

V Ezechielově 34. kapitole jsou tedy vypočítány činnosti, kterou má dobrý pastýř dělat: pátrat po ztracených ovcích, vyhledávat zaběhlé, léčit nemocné, ovazovat polámané, posilovat neduživé… Hospodin tamtéž slibuje, že se sám ujme pastýřské role: „Budete mými ovcemi, ovcemi, které já pasu, vy lidé, a já vám budu Bohem.“

U Izajáše se dočteme, že „(Hospodin) jako pastýř pase své stádo, beránky svou paží shromažďuje, v náručí je nosí, březí ovečky šetrně vede.“ V Jeremjášovi říká Hospodin: „Běda pastýřům, kteří hubí a rozptylují ovce mé pastvy,“ (Jeremjáš 23, 1). V Zacharjášově podání Hospodin slibuje, že bude pást ovce určené na zabití. Ty nejutištěnější. Hospodin se hněvá na nehodné pastýře, kteří místo ovcí pasou sami sebe. Hněvá se i na nehodné ovce (nebudu vás pást). Ve 13. kapitole Zacharjáš naznačuje, že Bůh může postihnout i dobrého pastýře, který je jeho „blízkým přítelem“. Na ta slova se pak odvolává Ježíš v Matoušově a Markově evangeliu: „Všichni ode mne odpadnete, neboť je psáno: ,Budu bít pastýře a ovce se rozprchnou.“

Ovce je vyloženě stádní živočich. Nesnáší dobře samotu. I člověk, který se ocitne v izolaci, trpí, protože také člověk je tvor společenský. Tvor, který miluje společenství, miluje shromažďování. „Kdo není se mnou, je proti mně; a kdo se mnou neshromažďuje, rozptyluje,“ řekl Ježíš. Rozptýlení a osamění nesvědčí ani ovcím ani lidem. Touhu shromáždit svůj lid vyjádřil Ježíš také v Mt 23, 37 nebo Lk 13, 34. Ježíšovo shromáždění – ekklésia – to jsou ti, které On sám shromáždil, protože jsou jeho. Jsou to ovce, které slyší jeho hlas, a proto jdou za ním, aniž by je k tomu musel někdo nutit. Jsou to ti, pro které On je Králem, přednějším než všichni světští králové a vládcové dohromady. Králem, který je přišel uvést do svého království.

Králové často shromažďovali lid k válkám. O Ježíšovi bylo už prorokem Izajášem předpovězeno, že bude vládcem pokoje. A protože tento svět nebyl a dosud není schopen žít v pokoji, nemohlo království pokoje – Ježíšovo království povstat z tohoto světa. V nebeském království vládne mír a láska. Kéž by jednou vládly po celém světě. My křesťané bychom v tom měli být jakýmisi pomocníky či prostředníky, takovým „spojovacím kanálem“ mezi nebem a zemí, kudy by se to nebeské království mohlo šířit po celé zemi. Aby všichni lidé poznali, že Ježíš je dobrý Král i dobrý Pastýř.

181 komentářů u „Pastýř a král“

  1. Al-Fárábí nepřiznával inteligenci materiálním předmětům, což nelze bez výhrad přiznat protagonistům systému ve kterém víceméně spokojeně přebýváme. To není stížnost či fňukání, ale upozornění na nevyvážený postoj ba apatii vůči rozkvětu dominance schopnosti přemýšlet sama o sobě, o své vlastní podstatě pouze poplatně krátkodobému profitu.

  2. Mlčení – ta kniha vůbec není moje oblíbená. Četla se mi (z pozice křesťana) velmi těžce, velmi smutně. Ale obdivuji na ní, jak vede-nutí k „protříbení“ toho, o čem křesťanskost smí/musí být.

    A tady mne odkaz na ni nedávno napadl v kontextu otázky/námitky? sebeprojekce jáství do obrazů (jej) transcendující skutečnosti. Ve filmu je tato „léčka“ výstižně ukázána, a také těžká cesta, plná skutečných obětí, k jejímu snad rozřešení.

    Od křesťana, sebevíce ekumenicky vstřícného, nemůžete žádat, aby se vzdal toho, co je mu základním „Prométheovským objevem“: že vztah k „tajemství transcendence“(Jehož Jméno nemělo být užito nadarmo) přeci jen je člověku – nikoli asi myslitelný, ale díky/s účastí na Synovské důvěře – žitelný.

    Ta základní důvěra je ale v jiném vyjádření vlastní i buddhismu: jaký smysl by dávala „cesta odevzdávání svých představ o jáství“, kdyby nebyla vedena důvěrou, že je co nahlížet?(i pak bez závoje)
    A vyjádřil jste tu důvěru myslím teď i Vy svým poukazem na jak objektivní působení, tak (ve velmi různé míře) subjektivní poznatelnost matematických (včetně trohu chaotických;-)) zákonitostí.

  3. ….ve skutečnosti jde o to, že Halík tímto kunstgrifem chce Boha vyjmout z dosahu jakékoli racionalistické kritiky…
    Nejenom že chce. Dokonce se mu to povedlo. Imperativem lásky.
    Stejně jako podle Halíka Boha nezajímá, co si kdo myslí o jeho existenci, Halíka nezajímají vaše útěky k Platónovi a racionální rozbory křesťanských pramenů. Zcela jistě v nich nevidí možnost přiblížení k odpovědím na nejzákladnější otázky. A i jakožto nenapravitelný ateista si troufám prohlásit, že se od nich podle Halíka vzdalujete.

  4. Panu Petraskovi

    Než se zase trochu začtu do diskuse, napadá mě jen tak při letmém pohledu „z hůry“, že materiálním předmětům by inteligence přiznána býti mohla. Uznávám, že je to nezvyk, nebo naopak zvyk (z dob ještě animistických), přesto však věren době moderní i vědě snad té nové, řekl bych, že inteligence předmětů materiálních je to, co subjektivně interpretujeme jako náhodu.

    Vánoce byly u Schrödingerů nejrozpačitějším období roku. Pod stromečkem ležela hromada dárků, které se všichni báli otevřít.

  5. ČLOVĚK A SCHOPNOST PŘEMÝŠLET

    Tady ovšem pane Petrasku musíme rozlišovat dvě věci: na straně jedné samotnou schopnost přemýšlet – a na straně druhé o c h o t u přemýšlet.

    Problémy – a to veliké – přinášejí oba tyto momenty; ale podle mého soudu ty ještě větší pramení z aspektu druhého. Tedy z ochoty (respektive neochoty) využívat vlastní kognitivní potenciál.

    Zrovna včera jsem si připomněl to, co jsem napsal v souvislosti s oním „ještěřím mozkem“, který jsme před časem diskutovali. Zopakuji: podle jednoho amerického výzkumníka jsou v současné době v naší lebeční dutině přítomny celkem tři (evolučně odlišné) mozky: mozek ještěří respektive plazí, mozek primátů, a mozek savců. Já jsem pak v té souvislosti vyjádřil názor, že by bylo docela dobře možné uvažovat i v tom směru, že – abychom skutečně dokázali plně použít a využít náš kognitivní potenciál – že k tomu bude zapotřebí ještě nějaký „čtvrtý mozek“.

    Myšlení současného člověka je totiž principiálně omezené, a to hned v obou úvodem jmenovaných směrech: totiž jak v jeho schopnostech, tak ale v jeho emocionální podmíněnosti respektive limitovanosti.

    Základní podmínkou pro poznání pravdy je uchopení (myšlení) daného tématu ze všech jeho stran, ze všech možných úhlů pohledu.

    Ovšem: takovéto komplexní myšlení je extrémně náročné. A náš mozek nás – už jenom za účelem efektivity – vždy znovu a znovu nutí k myšlení lineárnímu a partikulárnímu. Zkrátka: náš mozek vždycky znovu obětuje pravdu (celou) ve prospěch efektivity (pravdy dílčí).

    A za druhé: poznat skutečnou (tedy celou, nezkrácenou) pravdu nám vždy účinně zabrání naše vlastní emoce. Všechna zásadní témata jsou totiž nějakým způsobem ideově vázána; a asi je sotva možné zastávat (či alespoň přijímat, respektovat) dvě protichůdné ideje, dva protichůdné světonázory zároveň.

    Sám jsem se o tom přesvědčil zrovna dnes: četl jsem článek na webu Forum24 od P. Šafra – o případném dialogu mezi konzervativci a liberály. S některými jeho vývody jsem souhlasil; ale s jinými dne. A u těch druhých jsem – jakmile jsem vycítil jejich směřování – okamžitě pocítil hnutí niterného odporu. A ačkoli právě já vždy hlásám zásadu patření na věci z obou jejich protichůdných aspektů, musel jsem se nutit k tomu, abych dokázal tento mně nepříjemný způsob argumentace vůbec věcně sledovat.

    Takže všehovšudy ještě jednou: náš – současný! – mozek sice v zásadě dost možná má schopnosti poznat pravdu, samotnou skutečnost; ale jeho určitá nastavení mu v tom vždy znovu velice účinně brání.

    A právě včera se ve mně ještě více upevnil ten můj nedávno vyřčený názor: pokud má být člověk (většinově) schopen a ochoten poznávat pravdu, zřejmě k tomu bude asi opravdu nezbytný nějaký další zásadní evoluční zvrat, ohledně způsobu práce našeho mozku. Snad ani nepůjde tolik o to nějak dramaticky zvyšovat jeho kapacitu; ale bylo by zásadně nutno změnit jeho základní nastavení. A to sice v obou výše zmíněných aspektech: za prvé aby pro něj touha po pravdivém (to jest: komplexním) poznání byla silnější nežli aspekt efektivity (tedy příklon ke snadnějším, ale zjednodušujícím řešením) – a aby jeho kognitivní činnost nebyla apriori blokována našimi emocionálními předpojatostmi.

  6. „Žitelný vztah k tajemství transcendence“ – zajímavá formulace, pane Nusharte. A v této rovině (a při této formulaci) bych proti tomu ani neměl žádných námitek. Přesněji řečeno: svým způsobem se opravdu jedná právě o tohle.

    Je to skutečně zásadní rozdíl, tajemství transcendence (pouze) myslet, a toto tajemství (moci a smět) prožívat, procházet jím jako něčím neznámě-vzdáleným a zároveň osobně blízkým.

    Dalo by se skutečně říci, že v tomto pnutí mezi vzdáleným tajemstvím a jeho osobním prožitkem je uchopen celý náš život.

  7. Ani sám imperativ lásky není zcela vyjmut z dosahu – a kompetence – racionálního uvažování, paní Zemanová; jinak by se všichni psychologové v manželských a partnerských poradnách rázem ocitli zcela bez práce. 😉 Neboť v nich se nejedná nakonec o nic jiného, nežli to co živelné „imperativy lásky“ uvrhly do chaosu (a mnohdy velké nelásky), zase uvést do alespoň relativního pořádku pomocí střízlivého a nezaujatého rozumu.

    Ostatně: Platón sám naprosto nebyl nijaký pouze suchopárný myslitel, jeho vztah k transcendenci (ale i k samotné lásce) byl očividně velmi hluboký a velmi intenzivní. Jenomže: on se nespokojil jenom s „přirozenou“, tedy živelnou existencí „imperativu lásky“, nýbrž snažil se porozumět i jeho podstatě, jeho úloze v našich životech, v našem směřování. Podle Platóna mimochodem právě láska je prostředkem, nástrojem vzestupu lidské duše od původní nevědomosti (a animálnosti) až k nejvyšším stupňům poznáním Dobra a Krásy.

    Jinak řečeno, paní Zemanová: poukazovat na Lásku, to opravdu nedodává blanko šek pro to, smět tvrdit cokoli a jakkoli (a používat přitom nekorektního způsobu argumentace). Což je přesně to, co já Halíkovi vytýkám.

    Ovšem Vaši námitku že filozofické respektive metafyzické úvahy (konkrétně na téma lásky) působí velice suchopárně naprosto uznávám; nedá se nic dělat, ale je tomu skutečně tak. Ale – to je prostě cena za poznání. Tam kde se začne uvažovat striktně racionálně, tam samozřejmě mizí kouzlo bezprostředního prožitku.

    To samé platí ovšem i v oblasti umění: svým způsobem není nic nudnějšího, nežli číst teoretické analýzy umění; buďto obecně, anebo nějakého konkrétního díla. A přesto se zdá, že i v oblasti umění je i tato teorie potřebná a užitečná, neboť nám otevírá perspektivy na hlubší aspekty umění, které bychom jinak sice snad nějak mlhavě tušili, ale nedokázali bychom je pojmenovat, a tedy jasně rozpoznat a uchopit.

  8. Dělá to na mne dojem, pane Poláčku, že použití partnerských vztahů, které končí v manželských poradnách, jako argumentu proti imperativu lásky jakožto ústředního motoru víry a vztahu k Bohu, jste musel myslet jako vtip.

  9. Tak mě napadlo, že ten Halíkův popis Boha (vše, co existuje, a ještě něco nad to – čili jakési Tajemství), částečně odpovídá Žižekovu Reálnu. Reálnem nazýváme buď naprosto vše, nebo jen to, co je ještě za Symboličnem. Jakýsi „zbytek“, který neumíme definovat ani popsat. Je to tajemné a neznámé.
    Ovšem je tu jeden velký rozdíl. Zatímco Halík říká, že Boha nezajímá, zda v něj věříme, ale zda ho milujeme, Žižek se o lásce k Reálnu vůbec nezmiňuje. Asi si nemyslí, že člověk Reálno může milovat. Setkání s Reálnem (tedy s tím, co nechápeme a neumíme popsat) je podle něj pro člověka spíš traumatizující záležitostí.
    Žižek mluví o „vpádu Reálna“, které je pro člověka děsivé.

  10. Výkony Tomáše Halíka při hledání prostoru pro víru člověka veskrze moderního, tedy racionálního a kritického, jako je on sám, jsou znamenité.

    Nakonec se však ani tak neubráním shrnutí jeho podání do parafráze v podobě staršího text reklamy na kofolu „Když ji miluješ, není co řešit!“

    Postupem času se člověk dožívá doby, kdy jej jeho drazí, „tajemným jménem zavoláni“, předešli a on si pokládá Halíkovu otázku po lásce právě ve vztahu k nim. Existují, pokud je milujeme? Zajisté, můžeme je takhle specificky oživovat, pro sebe a vůbec, jejich „druhý život“ potom trvá. Je však možné hovořit proto o něčem víc?

    V některých oblastech světa, třeba v Africe, je žití lidí daleko více naplněno „druhými životy“ jejich zemřelých. Z jejich života se vlastně nic podstatného neztrácí. Není třeba vždy rušit zvláštní nažívání tohoto druhu, zároveň však cítíme, že nám v něm není radno setrvat zcela a napořád.

    Snad je tomu s Bohem podobně.

  11. Taky naprosto chápu, když lidé jakoby stále žijí se svými nebožtíky, které velmi milovali. Povídají si s nimi, myslí na ně stále…
    A taky chápu, že i tohle má své meze, že v tom lze snadno překročit míru.
    Kdysi se říkalo „živí k živým“.
    A co vlastně měl na mysli Ježíš v Lukášově evangeliu?
    „Ježíš mu odpověděl: „Nech mrtvé, ať pochovávají své mrtvé; ty pojď rozhlašovat Boží království!“

  12. Paní Zemanová, na Vaši námitku ohledně lásky mezitím odpověděl – a to velice trefně – pan Horák.

    To co chci říci já je toto: ať se Halík snaží jakkoli, ať jsou jeho argumenty jakkoli obdivuhodně sofistikované – nakonec ani jeho „Boží láska“ nikdy nemůže konec konců obstát před konfrontací s racionalismem. A tak nakonec u Halíka dochází k tomu nemálo paradoxnímu stavu, že veškerý potenciál svého rozumu používá k tomu, aby „utekl před rozumem“, aby nechal šermířské výpady kritiky rozumu mířit do prázdna. V šermířském souboji je vyhnutí se výpadu protivníka samozřejmě zcela legitimním počinem; ale když někdo neustále pouze uhýbá, pak je přesto nutno mít určité pochybnosti o kvalitách jeho pozice.

  13. „Nech mrtvé, ať pochovávají své mrtvé“ – to má tady paní Hájková ovšem čistě alegorický význam, ti prvně jmenovaní „mrtví“ jsou ti, kteří jsou polapeni ve starých náboženských dogmatech, kteří nejsou schopni (či ochotni) pochopit nové (Ježíšovo) svědectví živého Ducha.

  14. Máte pravdu. Ten muž, který říká: nech mě pochovat svého otce, ve skutečnosti myslí: nechci se od svého otce odpoutat.

  15. Ona nakonec i církev žila se svými mrtvými (svatými).

  16. Pane Poláčku, já se počítám k racionalistům, kteří nemají potřebu řešit otázky víry. Jsem jen pozorovatel. Už delší dobu. Proto se odvažuju soudit, že vnášet racionalismus do vztahu člověka k Bohu vede leda do slepých uliček.
    Halíkův přístup hodnotím jako osvobozující pro všechny, kdož si veškerý racionalismus dokážou vytknout před závorku, která obsahuje pojem Bůh, a zapomenout na něj, když do závorky vejdou.

  17. Paní Zemanová, především bych soudil že tento svět – jak už jsem zrovna nedávno uvedl – je ve své podstatě jednotný. A není možno ho uměle dělit na nějakou sekci „v závorce“ a „před závorkou“. A ostatně: dělit svět na „svět rozumu“ a „svět víry“ je stejně tak laciným trikem nejen spiritualistů, tak ale i racionalistů. Spiritualisté si tím pro sebe osobují nerušené právo tvrdit a hlásat cokoli, bez ohledu na rozum; zatímco racionalisté si tím celou a nedílnou (lidskou) skutečnost redukují jenom na svět víceméně lineární kauzality, a osvobozují se tak od povinnosti dát i metaracionální sféře, co její jest. To jest: vzít ji vážně a hledat její – skutečnou – podstatu.

  18. Já neříkám, že ta cesta lásky je pro všechny věřící, pane Poláčku.
    Koneckonců přiznávám, že z mé strany je to pohled zvenčí. Já žádnou závorku s obsahem „Bůh“ nemám, to je jen příměr, se kterým by Halík možná nesouhlasil.
    Nicméně nadále se mi zdá, že metafyzik, který si v sobě nedokáže ujasnit /za pomoci toho, čemu říká racionalita/, jestli vůbec v Boha věří, jaký Bůh to je a co pro něj vztah k němu v kladném případě znamená, je na tom hůř než člověk, kterého uspokojí vztah odevzdanosti, důvěry a lásky, jak o tom mluví třeba paní Hájková.

  19. THAUMAZEIN A OCHOTA MYSLET PLURALITI LIDSKÝCH ZÁLEŽITOSTÍ
    H. Arendt ve svém traktátu Apologie lidské plurality vychází z předpokladu, že svět ve kterém se pojem zdravý lidský rozum stal nepochopitelnou a neuchopitelnou kategorií, ztratila jak tradiční filozofie tak i její sok politika schopnost nabízet užitečná vysvětlení a tím ovlivňovat etické normy.
    Aby politická filozofie nabyla původní platnosti a pluralita lidských záležitostí své filozofické substance thaumazein/úžasu oproti dominanci tradičního křesťanského pojetí ( akceptantce dané lidské nedostatečnosti), nezbývá než iniciovat schopnost inspirujícího úžasu nad lidskými slabostmi. Nutným předpokladem je schopnost vnitřního dialogu, která je nepostradatelnou dispozicí dialogu vedeném nad množinou možných pravd na cestě za absolutní směrodatnou základní myšlenkou.
    S tím souvisí zájem o rozpoznávání lidského iracionálna, které významně předurčuje lidské rozhodování.
    Nezbývá tedy než tradici nadšení z vlastní jedinečnosti trochu ochladit, dát zapravdu a a pustit se do nadšeného zkoumání/bourání bariér lidské psychicky …..bych k novému roku a pledoajé za H.A. i sebe dodal.

  20. ÚŽAS Z NESAMOZŘEJMOSTI BYTÍ

    To je celá řada věcí najednou, pane Petrasku. Já bych řekl, že to co dnešnímu světu v dané souvislosti chybí se všeho nejvíce, to je Vámi zmíněné nadšení. Ochota jít někam dále než je právě daný, stále dokola se opakující stav – tato ochota je podmíněna schopností, připraveností se pro něco nadchnout. Totiž: nadchnout se pro něco nového, pro něco opravdového.

    To souvisí úzce s oním aristotelským „úžasem“. Ten je svým způsobem niterná kolize s tím, že svět není takový, jak my se s ním setkáváme v našem profánním, standardním životě. To je ta vlastní věc, o kterou se tady jedná. Nestačí „úžas“ v běžném, banálním slova smyslu; nýbrž je zároveň nutno projít vnitřním prožitkem, až snad přímo otřesem z nesamozřejmosti bytí. Je to až tento otřes (nebo snad v mírnější formulaci: znepokojení) z toho že svět je ve své podstatě zcela jiný nežli jak my jsme si mysleli – a namlouvali – že je, který nás nutí, který je pro nás impulsem hledat nové, skryté pravdy tohoto světa. A jako další krok – tyto objevené pravdy i realizovat.

    Jak se k tomuto „úžasu“ staví současný svět? – Na straně jedné by ovšem bylo možno říci, že moderní (respektive postmoderní) svět nás neustále něčím překvapuje, něčím uvádí do úžasu. Nejen že nás prakticky denně překvapuje novými, nezřídka převratnými objevy a technickými vynálezy; ale především se tento svět neustále usilovně snaží ne snad pouze překvapit, ale přímo šokovat naši mysl těmi či oněmi „eventy“, „performancemi“, „happeningy“ – a jak všelijak se ještě nazývají všechny možné (a především nemožné) spektákly usilující upoutat naši mysl; v naprosté většině s komerčním účelem.

    Všechny tyto „úžasy“ však nijak neobohacují naši mysl, nýbrž svým dryáčnickým exhibicionismem ji daleko spíše zaslepují, přeplňují, zalepují – takže pak už není ani čas, ani pomyšlení na to prožívat skutečný pocit úžasu nad nesamozřejmým jsoucnem. Tyto trikové efekty pódiových performerů a mágů nám sugerují neustálý řetězec nevšedních a třeba i magických prožitků; ale ve skutečnosti nás strhávají do neustálého koloběhu ve své podstatě stále stejných pouťových atrakcí. Dnešní svět se permanentně obluzuje krátkodechými emocionálními prožitky, aby nemusel projít oním hlubokým otřesem – a podivením se – z nesamozřejmosti světa.

    Ostatně, právě z toho zřejmě do značné míry pramení mnohá psychická traumata v coronavirové době: lidé nemohou prožívat své každodenní spektákly, nemohou jejich okamžikovými efekty ubíjet svůj denní čas – a jsou z toho celí nesví, nevědí najednou co se svým časem, čím vyplnit své prázdné dny.

    Co s tím? Tento diktát každodenních pseudozábaviček je natolik všepohlcující, že není ke spatření nic, co by ho mohlo dokázat svrhnout. „Nur noch ein Gott kann uns noch retten,“ konstatoval Heidegger; a já čím dál tím více propadám skeptickému poznání, že nejspíše měl pravdu. Bez nějakého „nového boha“ – to jest, bez nějakého nového impulsu té nejvyšší metafyzické kategorie – se asi ze současné mizérie nevyhrabeme.

    Jestliže nenajdeme něco, před čím bychom mohli vnitřně ustrnout v úžase nad jeho velikostí, budeme provždy odsouzeni k tomu trávit naše životy v oněch pseudoúžasech, které nám denně až do domu dodává celý náš zábavní průmysl.

  21. Paní Zemanová, když se člověk, jako jsem třeba já, nevyzná ani ve fyzice ani v metafyzice, ba ani v jiných věcech, pro úspěšnost ve světě mnohem důležitějších, pak mu nezbude než spoléhat na vztah odevzdanosti, důvěry a lásky. I když nelze mluvit přímo o nějakém „uspokojení“.

  22. LESK A BÍDA POJMOVÉ METAFYZIKY

    A to je zároveň i odpověď pro Vás, paní Zemanová – s Vaší pochybností o smyslu metafyzického uvažování. Ano, toto filozoficko-metafyzické uvažování nikdy nedochází k absolutním jistotám (alespoň pokud je praktikováno skutečně důsledně a odpovědně); vždycky zde mysl zkoumajícího naráží na stále nové otázky, na stále nová překvapení. Která ji pak ovšem vždy znovu a znovu nutí jít dále, hledat nové a nové pravdy – pravdy hlubší, pravdy obsáhlejší.

    Racionální mysl takováto – filozofická ani existenciální – překvapení zcela principiálně dodávat nemůže; racionální mysl se svou lineární logikou zná v podstatě jenom dva základní stavy: ano anebo ne. Buďto něco známe (a pak to pro nás neskýtá žádné překvapení); anebo to neznáme (ve smyslu technicko-racionálního poznání) – a pak se to sice můžeme snažit poznat, ale tímto „poznáním“ danou věc pouze přesuneme do oné přihrádky první, tedy věcí zbavených potenciálu překvapení.

    Ale – svým způsobem stejně slepou uličkou je i protistrana, tedy svět víry. Tady se sice neustále operuje s „Tajemstvím“ – ale úžas, otázka spojené s tímto Tajemstvím jsou hned vzápětí přebity definitivní instancí Boha. Otázka po tomto Tajemství je tedy zodpovězena dříve, nežli vůbec mohla být položena. Tam kde je nejvyšší instancí Bůh, tam už není po čem se ptát. Veškeré dále jdoucí otázky by principiálně nemohly být ničím jiným nežli herezí.

    A to samé platí i o křesťanské „Lásce“: už v minulosti jsem zmínil, že toto slovo svým nadměrným frekventováním už dávno ztratilo svůj původní náboj, a stalo se víceméně jenom otřepanou floskulí. Skutečné Tajemství není možno uchopit, sevřít do kleští nějakého jednoho jednou provždy daného a neměnného pojmu. Pravému Tajemství je možno se jenom blížit, jenom opatrně, tiše a nevtíravě nahlížet přes jeho okraj.

    Jistě, paní Zemanová, můžete namítnout že metafyzika samotná také nepřináší žádný hluboký prožitek tohoto Tajemství. Souhlasí to v tom ohledu, pokud hovoříme o metafyzice ve smyslu vytváření určitých pojmových konstrukcí. Tohle klasické metafyzice zcela zásadně vytýká fenomenologie – s tím že už počínaje Sokratem došlo k tomu zásadně chybnému kroku, že původní mystérium samotného Bytí bylo opuštěno, ztraceno ve prospěch filozoficky precizních, ale nakonec prázdných pojmů. Fenomenologie je pak snahou, pokusem obnovit, oživit toto prapůvodní mystérium samotného Bytí.

    Tato kritika ze strany fenomenologie je stejně tak oprávněná, jako krajně problematická. Tato dejme tomu sokratovská (spíše asi: platónská) metafyzika musela přijít, protože jedině tyto logicky precizní myšlenkové konstrukce dokáží vnést světlo do mlžin sice tajuplného, ale nijak nediferencovaného holistického Bytí. Jenom neustále dokola vzývat tajuplnost Bytí – to je pak opravdu úlohou toho či onoho kultu, ale nikoli myšlení jako takového.

    Tato striktní, precizně promýšlená pojmová metafyzika tedy musela přijít, aby nám prosvětlila oné mlžiny nediferencovaného Bytí; a aby nám umožnila rozlišit to, co je možno tvrdit právem, od toho co je pouhým sněním naší mysli. Ale na straně druhé souhlasí i to, že tato ryze pojmová metafyzika je se svými myšlenkovými konstrukcemi příliš suchopárná; a co více a hůře, že ona sama nakonec propadá pocitu velikášství, že jenom a pouze těmito konstrukcemi dokázala v míře dostačující určit samotnou podstatu prapůvodního tajemství veškerého Bytí.

    Ještě jednou tedy: námitky na adresu této metafyziky jsou stejně tak oprávněné, jako neoprávněné. Jestliže já sám používám metody této metafyziky, pak za prvé především pro její zmíněnou funkci odlišování tvrzení odůvodněných od představ neodůvodněných; a za druhé proto, že i ty její sice suchopárné, ale ve své podstatě precizní myšlenkové konstrukce nám alespoň ukazují směr, ve kterém je možno podstatu onoho Tajemství s dobrými důvody hledat.

    Tolik tedy asi k otázce klasické (pojmové) metafyziky, a oprávněnosti jejího užívání.

  23. A ještě něco pro pana Petraska, respektive pro jeho Haničku Arendtovou. 😉 Totiž: hlásání nekonečné plurality pravd se nakonec může stát tím samým dogmatem, jako tvrdošíjné hlásání Jedné jediné pravdy. Bezcílné a povrchní přelétání od jedné dílčí pravdy k další může být stejně tak bezobsažné, jako strnulé setrvávání na místě. Tento pluralismus různých náhledů má jenom tam opravdový smysl, kdy jeho cílem je hledání podstaty věcí – která jako taková může být jenom jedna jediná. Ovšem – na straně druhé se tato „jediná podstata“ při životě udržuje jenom neustálou výměnou se jsoucím světem, s jeho jednotlivými komponentami – a tedy s oněmi pravdami dílčími, partikulárními.

    Jediná pravá formule hledání pravdy je tedy taková, že pluralita musí směřovat k Jednomu – ale zároveň toto Jedno se ve své pravdivosti musí znovu a znovu obnovovat a legitimizovat v neustálém dialogu s pravdami pluralitními.

  24. HEIDEGGER A ARENDT
    jsou dvě pojetí nesamozřejmosti bytí H. navštěvuje na stará kolena před nedělním obědem švarcvaldsky katolickou mši (kde je modleno tam je blíže božskému) a A. na skorostará kolena navštěvuje Tel Aviv uprostřed procesu s administrátorem holokaustu, aby srdnatě upozornila, že řešení trestem smrti je petrifikací bezvýchodnosti (budoucnost má politická filosofie, která vychází z takového pojetí plurality které zahrne celou pestrost lidských záležitostí)
    Děkuji za lektorskou nápomoc pane Poláčku…..číst vlastní texty neumím a nejen to.

  25. Pane Petrasku, já své vlastní texty pokud možno raději vůbec nečtu – až na výjimky mi vždy přijdou naprosto nezdařené a nepovedené… 🙁

  26. Úžas nad svými slabostmi: Hezký, inspirativní námět do tohoto nového roku:-)
    Omlouvám se, vlákna diskusí se tu na mne odvíjejí moc rychle, ale nedávno tu p. Poláček končil jeden vstup stran různých konceptů pojmu jáství hypotézou tohoto jevu (nejcennějšího co na světě „máme“?) jako „struktury“ historie osobní paměti. Takový koncept se mi zdá užitečný (slova „pravdivý“ jsem se začal od četby odkazu na stať Prof. Heřta o evolucionismu & kreacionismu zas mnohem více bát…ale velké osobní díky za něj:-)).
    Pokud tedy ale se máme pouštět ve své psychice do bourání bariér – myšleno v analytickém konceptu mezi uvědomovanou osobní historií(jástvím) a nevědomými „id“ a „nadjá“ (případně ještě kolektivními formami obou), budou mít naše vědomá jáství k tomu dost „kilobytů operační paměti“? Nehrozí pak její zahlcení s nutností restartů „systému“? Není realita jáství právě evolučně rozumnou odpovědí na problém limitovanosti kapacity vědomého zpracování informací (za jednotku času – ve snu zřejmě čas běží jiným tempem nebo jinými zkratkami)?

  27. Pane Poláčku, Vaše texty ovšem téměř vždy vypadají jako dobře redigované. Já si své výtvory po sobě před odesláním čtu často víc než jednou. Pokud bych však chtěl vychytat spolehlivě všechna drobná nedopatření, musel bych tak činit snad desetkrát. Opakované čtení totiž znamená opakovaná slepá místa. Když mi na něčem, co jsem napsal, opravdu záleží, přečtu si to s mnohem lepším výsledkem vytištěné na papíře. Svými zdejšími příspěvky ovšem tiskárnu neunavuji.

  28. Tedy, abych se zase až příliš nevynášel svým sebekriticismem: stalo se mi zrovna poměrně nedávno, že někdo – tuším paní Hájková – odněkud z archivu Deníku Referendum vytáhl nějaký už řadu let starý text, pod kterým byl také můj (dosti obsáhlý) komentář. A bylo pro mě přece jenom dosti pozitivním zjištěním, že to co jsem tam napsal bych dnes napsal prakticky naprosto stejně. To sice samo o sobě samozřejmě ještě nemusí být zárukou kvality 😉 – nicméně pro mě samotného tu nenastal důvod můj tehdejší elaborát hodnotit nějak nadměrně kriticky.

    Ale já spíše mívávám pocit (při pohledu na nějaké mé starší texty), že se mi danou myšlenku nepodařilo vyjádřit dostatečně přesvědčivě. Tedy ani ne tak že by myšlenka sama byla chybná, že bych ji musel revidovat; ale že můj způsob jejího prezentování se nějak minul s její podstatou.

    Ovšem zjistil jsem, že toto naprosto není jenom můj případ. Přesně ten samý pocit u sebe svého času konstatoval na DR například Ondřej Vaculík. A sám Ludvík Vaculík jednou popsal, jakým způsobem vznikají jeho – vynikající – fejetony: napřed napíše text, a potom ho nechá nějaký čas uležet. A až po tomto čase se k němu opět vrátí – a nemilosrdně z něj oseká všechno, co se netýká samotného jádra věci. Právě tímto způsobem pak vznikaly jeho natolik hutné a působivé fejetony.

    Takováto metoda je ovšem zcela nepoužitelná v běžných diskusích; ale mnohdy i při psaní hlavních textů, pokud reagují na nějakou aktuální událost.

  29. OMEZENÁ KAPACITA NAŠEHO JÁ

    To je jedna z klíčových otázek, pane Nusharte. A tato otázka má ještě celou řadu různých rovin a souvislostí, obecně je to vztah partikularismu k celku.

    Naše vědomí (tedy: naše „já“) je ovšem limitované ve svých možnostech. Nikdo z nás samozřejmě nemá potenciál pojmout v sobě celý jsoucí svět, v jeho vlastní skutečnosti, a tedy v jeho vlastní pravdě. (Přičemž „pravda“ je ovšem skutečně kategorie značně nejistá.) Ale – my jsme zároveň nuceni jednat, vystupovat tak, jako bychom byli suverénními vládci svých životů!

    Jednou jedinou větou by se tento paradox (respektive protiklad) naší existence dal vyjádřit asi takto: my jsme partikulární tvorové uprostřed totality (veškerého bytí) – ale přitom jsme nuceni sami se chovat jako totalita.

    A aby to bylo ještě složitější, přistupuje k tomu navíc moment lidské kreativity. Není tomu totiž pouze tak, že na jedné straně by byl nějaký „svět“ nebo „skutečnost“, a na straně druhé my, kteří by tento svět jenom a pouze měli poznat, víceméně pasivně reflektovat. Nýbrž – my sami neustále kreativitou své vlastní mysli v y t v á ř í m e svět, obohacujeme ho o nové, doposud neexistující možnosti, spojení, entity! Je nutno si připomenout: počet možných spojení mezi neurony našeho mozku (tedy to co vytváří naše myšlenky) je vyšší, nežli celkový počet v š e c h materiálních částic v celém našem vesmíru! Takže toto naše „já“ je sice na straně jedné jenom partikulární součástí veškeré totality bytí – ale na straně druhé ve své potencialitě je toto naše já v ě t š í nežli celý jsoucí vesmír!!

    Nevím jestli Jaroslav Hašek měl svého času na mysli zrovna tuto souvislost, ale jeho Švejk – když vzpomínal na svůj pobyt v psychiatrickém zařízení – to vyjádřil naprosto geniální zkratkou: „V blázinci byl jeden pán, který tvrdil že uprostřed zeměkoule je ještě jedna další zeměkoule, která je ale větší než ta první!“

    A přesně tohle je vlastně případ našeho vlastního já. My vždycky budeme – přinejmenším kvantitativně – mnohem „menší“ nežli jsoucí svět, celá jeho skutečnost. Ale na straně druhé jsme „větší“, protože dokážeme vyjít za jeho bezprostřední jsoucnost, a dokážeme svou fantazií vytvářet zcela nové kreace.

    Naše reálné, individuální já je tedy skutečně jakýmsi evolučně racionálním respektive účelným kompromisem mezi naší limitovaností a mezi naším teoreticky neomezeným potenciálem.

    S určitou mírou sarkasmu by se také dalo říci, že naše reálné já (respektive naše „jáství“) je relativně dobře vyváženým středem mezi naším komplexem méněcennosti, a naším sklonem k megalomanství…

  30. Díky (panu Nushartovi i panu Poláčkovi) za upozornění na vysílání filmu Mlčení. Včera jsem se na něj podívala ze záznamu. Myslím si, že stál za ty (téměř) tři hodiny stráveného času.

  31. Já jsem si ten film taktéž nahrál na videorekordér; ale v současné době jsem natolik pozadu se sledováním archivovaných pořadů (viz můj následující příspěvek ke Komenskému), že se k tomuto „Mlčení“ dostanu zřejmě až za nějaký čas. Tím spíš že je to tak dlouhé.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *