Měsíc: Duben 2020

Když jsem v četbě Komenského díla „Labyrint světa a ráj srdce“ dospěl asi do jedné třetiny jeho vyprávění, a když se mi stalo zřejmým, že úvahy autora se dotýkají natolik závažných věcí, že bude nezbytné o nich napsat obsáhlejší komentář, spontánně mě napadlo jako centrální téma této repliky, že celé toto Komenského bloudění může mít svou příčinu v tom, že on sám byl hnán snad až příliš žhavou touhou, až příliš silným očekáváním, co má, co může přinést tento svět.

Zalistoval jsem pak v knize zpět na její počátek, abych si poměřil co zde o Komenském v úvodní stati sděluje editor novodobého výtisku; a hned první věta této předmluvy začíná takto: „Vir desidorium – muž touhy (!!), tak Komenský označuje sebe sama v díle Jedno potřebné, jakési své duchovní závěti: ‚Vzdávám tedy díky Bohu svému, jenž chtěl, abych byl po celý svůj život mužem touhy; a třebas přitom mne nechal upadnout do rozličných labyrintů…‘“

Ano, právě tato jeho hluboká, niterná, žhavá, snad až spalující touha bude zřejmě klíčem k veškerému jeho bloudění labyrinty tohoto světa. Ale přibližme si napřed konkrétně toto jeho bloudění; jeho potýkání se se jsoucím světem, s lidmi a národy tento svět obývajícími; jakož i jeho hluboké a hořké zklamání z tohoto světa a jeho obyvatel.

Komenský – ve fiktivní postavě Poutníka, jsa doprovázen a veden dvěma průvodci – prochází snad všechny kouty tohoto světa, sleduje jeho obyvatele ve všech jejich činnostech: v činnosti produkční, v činnosti válečnické, ve sféře vědy i čisté filozofie, v řemesle válečnickém, ve oblasti politiky a vládnutí, v jeho zábavách, i v zabývání se věcmi božími. A všude – jakmile sejme brýle které mu nasadili jeho samozvaní průvodci a dohlížitelé – spatří znovu a znovu to samé, jenom lidskou povrchnost, prázdnotu, předstírání, faleš a klam. Poutník v tomto celém lidském hemžení, snažení a usilování nenalezne nic; naprosto a vůbec nic, co by obstálo před jeho zkoumavým zrakem, co by mohl uznat za pravé, opravdu poctivé, ryzí a nezkažené.

Musím přiznat – zpočátku se mi tato jeho vše lidské zahrnující a zavrhující skepse zdála být až příliš přehnanou, až příliš paušální; když jsem si pak ale náhle vzpomněl na jednu knihu, kterou jsem četl už před mnoha léty. Její autorkou byla Esther Vilarová, německo-židovsko-argentinská spisovatelka. Tato kniha nese název „Der betörende Glanz der Dummheit“, tedy „Omamný lesk hlouposti“. Vilarová zde prakticky naprosto stejně jako Komenský mapuje všechny oblasti a sféry lidské činnosti, od materiální produkce až po výšiny ducha, filozofie a umění. A stejně jako on i ona všude shledává pouze lidskou povrchnost, přízemnost, pouhé předstírání hloubky tam, kde ve skutečnosti vládne jenom všeobecná touha po laciném efektu, po vlastní slávě a vlastním prospěchu.

A také při četbě této knihy se mi napřed zdálo, že Vilarová ve svém paušálním skepticismu vůči tomuto světu snad až příliš přehání; že ve svém každém líčení všeho špatného a povrchního v tomto světě postupuje nakonec až příliš mechanicky, podle jednoho jediného myšlenkového vzorce. Až – až jsem si náhle v jednom okamžiku s úžasem uvědomil, že ona tu fakticky vyslovuje mé vlastní myšlenky! Ano, tato povrchnost, tato přízemnost, až vyslovená hloupost – to je skutečně to, na co člověk toužící po zážitku něčeho pravého a ryzího znovu a znovu naráží v tomto světě; a co nakonec život a pobyt v tomto světě činí až nesnesitelným. Od tohoto okamžiku, kdy jsem si toto uvědomil, jsem Vilarovou začal číst zcela novýma očima; tam kde se mi předtím zdála pouze mechanicky popisovat – s negativní konotací – tu či onu lidskou činnost, jsem nyní chápal, jak ona sama (velmi inteligentní a kultivovaná bytost) trpí touto obecnou povrchností, prázdnotou a falší jsoucího světa. A to samé prohlédnutí jsem teď zažil i s Komenským; poté co jsem rozpoznal že jeho i můj pohled na svět je fakticky jeden a týž.

Zastavím se konkrétně u toho, jak Komenský zhodnotil činnost filozofů. Napřed se mi zazdálo že je až příliš přísný – až nespravedlivě přísný v odsudku cechu filozofů, vždyť zde do jednoho společného sudu házel nejenom bohapusté žvanily či manipulátory na poli filozofie (kterých jsou i dnes celá množství), ale i tak nesporně velké myslitele jako Sokrates, Platón a Aristoteles. Ale – i tady jsem si až dodatečně uvědomil, jaký je vlastní Komenského motiv jeho tak zásadního odsudku celé komunity filozofů. Nejvlastnějším jádrem jeho zklamání či odsouzení je to, že z těchto filozofů – a to i z těch největších – nakonec každý říká něco jiného. Právě tady se nad jiné jasněji ukazuje, o co se Komenskému vlastně jedná: on chce, on hluboce touží mít a získat Jednu jedinou Pravdu, jasnou a čistou, nezkalenou a nezpochybnitelnou. Takovou Pravdu, která by ho okamžitě a jednou provždy zbavila všech pochybností, všech zmatků duše; která by mu jednou provždy mohla sdělit: Tady stojíš správně, zde jsi dosáhl nejvyššího smyslu tvého vlastního žití a bytí!

Je pak naprosto jasné a samozřejmé, že takovouto Jedinou Velkou Pravdu filozofové poskytnout nemohou; i když se o to vlastně všichni snaží, a velmi mnozí jsou přesvědčeni že této Velké Pravdy skutečně dosáhli. Jenže: filozofie je právě proto filozofií, že je neustálým zkoumáním, neustálým přezkušováním, neustálým hledáním nových a nových cest, nových možností a výkladů. Kdyby nějaká filozofie skutečně jednou provždy nalezla a vyslovila takovouto absolutně Věčnou pravdu – pak by tím okamžitě zrušila, ba dokonce zradila sama sebe jakožto filozofii. Filozofie, jakožto nejvyšší lidské myšlení, zcela principiálně nikdy nemůže zůstat stát na jednom místě. – A právě toto je ale to, po čem Komenský tak žhavě, tak zoufale touží: nalézt místo, kde by mohl jednou provždy spočinout, s blahým vědomím že zde je naprosto bez jakýchkoli pochybností správně, že zde nalezl konečný smysl a cíl své existence, jak té pozemské tak i té nadčasové.

Komenský tedy nenalézá, a principiálně vůbec naleznout nemůže tuto svou Velkou a věčnou Pravdu ve jsoucím světě; až teprve v druhé části svého líčení přece jenom objevuje něco, co se mu jeví být tím hledaným útočištěm, spásným přístavem, konečnou stanicí jeho veškerého bloudění. Ale o této části jeho hledání bude pojednáváno zase až příště.

LESK A BÍDA FUNDAMENTALISMU

Pojem či označení „fundamentalista“ neznačí v dnešních dobách nikterak pozitivní charakteristiku. Postačí připomenout si vousatého islámského teroristu, který s plamenným zrakem fanatika bombami vyhazuje do povětří kohokoli, kdo se mu zazdá být příliš troufalým nevěřícím, anebo třeba i heretikem v rámci jeho vlastní víry. Být označen za fundamentalistu je prakticky totéž, jako být vyřazen z okruhu lidí, s kterými je možno vést dialog, racionální disput s cílem dobrat se pravdy o pravé podstatě věcí.

Jenže… Jenže se tu vynořuje ten jistý problém, že v určitém smyslu jsme „fundamentalisty“ všichni. Není prakticky jednoho jediného člověka, který by nebyl spojen, přímo svázán s jedním zcela určitým pohledem na svět, s jedním jeho zcela specifickým výkladem a pojetím – a tento svůj názor a postoj zastává za všech okolností s neotřesitelnou neústupností. Jedná se o ten samý fenomén, který byl už v prvním článku zdejší řady pojednáván v souvislosti s tématem osobní a názorové identity; kdy tato vlastní identita se ukazuje být nejsilnějším motivem mezi všemi ostatními, v každém případě mnohem silnějším nežli motiv dobrání se – objektivní – pravdy.

V daném smyslu se tedy nezdá být možné respektive odůvodněné dělit lidstvo na fundamentalisty na straně jedné, a na nefundamentalisty na straně druhé. Pokud tedy takové dělení chceme zachovat, pak zřejmě podle poněkud jiného kritéria. Tedy ne podle toho, jestli kdo má či nemá nějaké základní, v podstatě neměnitelné přesvědčení; nýbrž podle toho, zda je dotyčný vůbec v zásadě ochoten uvažovat za hranice svého vlastního „svatého“ přesvědčení, anebo nikoli.

Fundamentalista – podle tohoto druhého rozlišení – je někdo takový, kdo ve svém pohledu na složitosti tohoto světa má to, čemu se v oblasti dopravní psychologie říká „tunelový pohled“. Tento pohled má automobilista, který požil přílišné množství alkoholových nápojů (či jiných omamných prostředků); v důsledku toho ztrácí schopnost vnímat širší okolí, jeho zorné pole se zúží jenom na několik málo úhlových stupňů. On je zcela fixovaný na svůj cíl před ním, a přestává být schopen vnímat a respektovat všechny další faktory a účastníky silničního provozu. Přitom ale propadá přesvědčení o své vlastní řidičské dokonalosti; o tom že on je za všech okolností pánem situace, a že čím rychleji a bezhlavěji se řítí vpřed, tím jistěji a bezpečněji dosáhne svého cíle. Jak velice klamné může být toto přesvědčení o vlastní výlučnosti, o tom neúprosně svědčí policejní statistiky dopravní nehodovosti a úmrtnosti.

Tolik tedy k „tunelovému pohledu“ účastníka silničního provozu. Jakým způsobem se ten samý fenomén projevuje u zastánce toho či onoho přesvědčení, toho či onoho ideového, politického či jiného názoru? – Společné je v každém případě to, že i tento ideový fundamentalista je naprosto fixován svým cílem, kterého chce dosáhnout. I jeho zorné pole je zúženo jenom na několik málo úhlových stupňů; ani on není schopen vnímat žádnou realitu okolo sebe, pokud se nějak vymyká jeho vlastnímu směřování k jeho cíli. Právě tím se takovýto „plnokrevný“ fundamentalista odlišuje od fundamentalisty relativního, ve výše uvedeném obecném smyslu. Pokud zůstaneme u příkladu s dopravní situací, pak i ten relativní fundamentalista sice třeba pospíchá ke svému cíli a je k němu upnut; ale stále ještě si zachoval základní smysl pro realitu, stále ještě dokáže vnímat a respektovat že existují i jiní účastníci silničního provozu, a že všichni nemusí nutně směřovat tím samým směrem jako on.

Fundamentalista je tedy ten, který je slepý vůči vší realitě, která je v rozporu s jeho vlastním niterným přesvědčením; a když ho někdo na tento rozpor s realitou poukáže, pak odsekne spolu s Hegelem: „Tím hůře pro realitu!“ U něj tedy dochází k naprostému převrácení relací: namísto aby svůj životní názor porovnával s realitou a korigoval ho podle ní, tak naopak jako „realitu“ uznává jenom to, co je v souhlasu s jeho vlastním přesvědčením.

Ukazuje se tedy, že tento fundamentalista je nejenom ve svém výhledu a pohledu na svět velice limitovaný, zúžený; ale on je vysloveně nebezpečný, jak jiným tak sám sobě. – Tímto konstatováním by bylo možno tuto úvahu na téma fundamentalismu vlastně ukončit; jenže to by byl přece jenom krok příliš předčasný.

I tady totiž platí: kde se na jedné straně něco ubere, tam toho na druhé straně bude zase o to víc. Tam kde se rozmyslný člověk utápí v nekonečné komplexnosti a relativnosti věcí, kde v moři vzájemně protichůdných aspektů a argumentů ztrácí orientaci a cíl, tam je to právě tento vnitřně železně přesvědčený fundamentalista, který rozetne gordický uzel, a který udá jasný směr. Který vytyčí silné, chytlavé heslo; který jednoznačně vyhlásí, o co má být usilováno, a co být zavrženo. A který se tímto svým radikalismem mnohdy opravdu dostane mnohem blíže k samotné podstatě věci, nežli onen věčně váhající a donekonečna rozumující intelektuál.

Fundamentalista tedy sice drastickým způsobem zúží, redukuje celou složitou realitu jenom na jednu jedinou dimenzi, jenom na jeden jediný protiklad; ale zároveň je to právě on, kdo svým bezpodmínečným zaujetím vnáší do celé věci nový impuls, a kdo i toho do všech možných souvislostí polapeného intelektuála nutí k usilovnému hledání samotné podstaty. Kdyby nebylo na světě nikoho jiného nežli oněch vždy rozmyslných nefundamentalistů, pak by se tito nakonec nikdy nedokázali vůbec pohnout z místa, protože by donekonečna promýšleli všechny možné aspekty a nejasnosti dané záležitosti.

Jak je tento fundamentalista rušivým elementem ve vytříbených, úplnou pravdu hledajících diskusích, tak stejně tak je jeho přítomnost potřebná a nutná; on je tím ohněm, který pouhá slova přetaví v reálný čin. Ovšem – cenou za toto vzplanutí, za tento nový impuls je to, že je lidstvo odsouzeno k neustálému střetu a boji. Protože každý fundamentalismus je ze své podstaty pouze jednodimenzionální, nikdy se do něj nevejde celý jsoucí svět; a proto se každý tento fundamentalismus dostává do trvalého střetu jak se zastánci pohledu komplexního, tak ale i s fundamentalistickými reprezentanty všech jiných dimenzí skutečnosti.

Měl tedy skutečně pravdu starý Hérakleitos: nakonec všechno probíhá ve formě střetu a boje, a nikdy tomu nemůže být jinak. Všechny sny o plně harmonickém a souladem naplněném světě jsou jenom iluzí; žádná jednotlivá mysl není schopna postihnout kompletní celek, a tak je střet partikulárních náhledů jediným možným důsledkem a východiskem.

Ovšem: Hérakleitos říká ještě jednu věc. On říká, že tento neustálý střet a boj má jenom tehdy opravdu smysl, když směřuje k dosažení nějaké nové, vyšší jednoty. Hérakleitos uvádí příklad luku nebo lyry: v obou případech jsou tu síly, které působí proti sobě, které spolu vedou boj. A přece: právě tento jejich vzájemný boj, toto napětí mezi nimi, když je ovládnuto vědomou myšlenkou, vytváří novou kvalitu.

Pokud je tu tedy řeč o fundamentalistech, znamená to toto: ano, jejich jednostranně fixované zaujetí má svou relativní oprávněnost. Ale: skutečně pozitivní kvalita může vzniknout jenom a pouze tehdy, když i oni si uvědomí a připustí, že jejich fundamentalistické přesvědčení nemůže vést lineárně donekonečna; nýbrž že i ono musí být spoutáno jinou, protichůdnou silou, která převezme jeho pozitivní impuls, ale zároveň ho zbaví jeho divoké a slepé živelnosti.

V souvislosti se současnými diskusemi v rámci levice na téma „konzervativní socialismus“ se vynořil jeden aspekt, který v každém případě zasluhuje bližšího prozkoumání. Politolog Ondřej Slačálek ve svém článku „Michéovy Tajnosti levice udávají dobré důvody pro špatné kroky“ v Alarmu v polemice proti Michéově boji proti liberální respektive „kulturní“ levici klade otázku, na kterou konzervativní levice sotva může nalézt nějakou přesvědčivou odpověď.

Slačálkova otázka zní: „Ve jménu čeho se může levice nepostavit na stranu hnutí za emancipaci žen, LGBT+ nebo etnických menšin? Může je odsunout jako ‚druhořadé‘, když se týkají realizace její klíčové hodnoty – rovnosti?“

Slačálkova strategie je jasná: on chce konzervativní levici porazit, nebo přinejmenším vyšachovat jejími vlastními zbraněmi. I tato levice – pokud vůbec chce zůstat levicí – musí vyznávat a zachovávat základní hodnotu levice, totiž princip obecné rovnosti všech lidí. A jestliže tedy i konzervativní levice nutně setrvává na této pozici, pak není nic čím by bylo možno odůvodnit, proč se tato rovnost má týkat pouze sociálně znevýhodněných (příslušníků vlastního národa), ale už ne stejně tak znevýhodněných žen, genderových minorit a tak dále.

Tento argument Ondřeje Slačálka je tedy velice silný; a přece je možno nemalým právem pochybovat, že s ním u oné konzervativní levice prorazí. Tady se totiž nakonec jedná o zcela jiné záležitosti, a o mnohem hlubší problémy.

Totiž: ono to s tou rovností u levice nikdy tak úplně nefungovalo. Levice je s heslem rovnosti tam silná, kde historické podmínky vytvářejí příkrou míru nerovnosti pro velkou sociální skupinu, která je pociťována jako akutně nespravedlivá. Tady může levice vztyčit svůj prapor boje za všeobecnou rovnost všech; za rovnost natolik všeobecnou a intenzivní, že se nevyčerpá jenom v pouhém odstranění sociální respektive třídní diferenciace, ale spolu s ní se zdá přicházet i naděje na všeobecné a trvalé sbratření všech lidí.

Jenže: jakmile se tato levice dostane k moci, hned vzápětí se pod vnějším zdáním všeobecné rovnosti a solidarity začnou vytvářet nové nerovnosti, nová privilegia jenom pro některé. Například hned po bolševické revoluci nový – bolševický – komandant Petrohradu začal vést luxusní život po vzoru staré, svržené carské smetánky; a jeho žena dokonce veřejně nosila carevniny šperky! Takto se tedy hned prezentovali „zástupci proletariátu“.

Anebo Ota Šik (vedoucí osobnost československých ekonomických reforem let šedesátých) vylíčil ve své knize pamětí, jak byl otřesen, když zjistil, že po válce – kdy ještě ovšem panoval všeobecný nedostatek prakticky všeho, včetně jídla, a potraviny byly stále na příděl – tak za tohoto stavu si komunistické vedení Prahy (v čele s pozdějším prezidentem Novotným) samo pro sebe „vyčleňovalo“ zvláštní příděly masa! Šik se ve svém ještě mladickém komunistickém přesvědčení napřed domníval, že se jedná pouze o ilegální akci několika jednotlivců, a pokusil se tu záležitost napravit hlášením na vyšších místech; aby pak musel zjistit, že tato krádež veřejného majetku prorůstá až do nejvyšších pater pražské stranické organizace! Tito ve své teorii, ve své ideologii natolik rovnostářští, natolik solidární komunisté tedy všechna tato líbivá hesla hodili přes palubu v prvním okamžiku, kdy se jednalo o jejich vlastní osobní zájmy. A to v té době komunisté ještě ani vůbec nevlastnili moc v celém státě!

Zkrátka: nedělejme si iluze, že když příslušníci tábora levice hlásají heslo rovnosti, že tím opravdu mají vždy na mysli bezpodmínečnou rovnost pro všechny. Velice často se za tím ve skutečnosti skrývá zcela jiný motiv: ano, rovnost a solidarita – ale jenom pokud to mně prospívá! Jestliže tedy Slačálek argumentuje tím, že odmítání boje za práva LGBT+ menšin zcela zásadně odporuje primární hodnotě levice, totiž principu rovnosti – pak je tento jeho argument samozřejmě nevyvratitelný z hlediska čistě logického, ale v reálné praxi stejně narazí na hluché uši.

Protože – připomeňme si – to levicové heslo rovnosti má ve skutečnosti jenom velice relativní platnost. A nejenom vládnoucí elity ve státech, kde se levice dostala k moci, ale i na její základně velice mnozí toto heslo chápou tak, že „rovnost samozřejmě ano – ale jenom pro některé!“

Na tomto místě by se samozřejmě patřilo vyjádřit hluboké mravní rozhořčení nad tímto cynickým přístupem mnohých příslušníků levice. Toto mravní rozhořčení je dozajista naprosto oprávněné; ale tím se ještě nic nezmění na objektivním stavu věcí. Daleko případnější by tedy asi bylo přiznat si, že ani u příslušníků levice není „rovnost“ nějakou absolutní hodnotou, která by se vznášela někde v nebeských výšinách mimo reálný svět. Reálný člověk bude vždy žít nějakým partikulárním životem (a jako jedinec ani nemůže jinak), a vždy bude mít nějaké své partikulární zájmy, a partikulární životní názory a náhledy.

V každém případě nemá smysl utápět se nadále v iluzích, že se podaří vytvořit nějaký naprosto homogenní, naprosto harmonický svět, kde všichni budou „jedna mysl“, kde všichni budou mít společné názory a stejné zájmy. A kde si tedy všichni budou naprosto upřímně přát absolutní rovnost všech se všemi, všeho se vším.

V „Citadele“ Saint-Exupéryho rozvažuje Vládce o tom, jak se k sobě navzájem vztahují rozrůzněnost a jednota: „Cenu má pouze absolutno, a to pochází z víry, z horoucnosti či touhy. Jedna jediná je cesta lodi plující vpřed, mnozí však na ní spolupracují. I ten, kdo přibrušuje dláto, i ten, kdo myje pěnivou vodou prkna paluby, i ten, kdo šplhá na stožár nebo promazává kování.

Vám dělá takový nepořádek těžkou hlavu, neboť se vám zdá, že kdyby se všichni začali pohybovat stejně a táhli jedním směrem, byli by tím silnější. Já však odpovídám: když běží o člověka, klenbový svorník nelze poznat po viditelných stopách. Aby se ukázal, je třeba vystoupit výš. (…)

A naopak vnuknu-li svým lidem lásku k moři, takže každý z nich, veden svým srdcem, začne kamsi tíhnout, nepotrvá dlouho a spatříš je, jak se postupně rozrůzní podle svých tisícerých jednotlivých vlastností. Jeden bude tkát plachty, druhý se rozmáchne sekyrou a porazí v lese strom. Další bude kout hřebíky a najdou se i takoví, kteří budou pozorovat hvězdy, aby se naučili roď řídit. A přitom budou všichni jedno. Vybudovat loď neznamená tkát plachty, kovat hřebíky, studovat hvězdy, nýbrž probudit lásku k moři, které je jedno, a v jehož světle už není rozporů, nýbrž jen společenství lásky.“

Exupéryho Vládce nám tedy sděluje toto: není možné, ale ani vůbec účelné chtít naprostou homogenitu všech lidí. Ti budou vždy různí a rozrůznění. Ale jde o to všechny spojit dohromady jednou společnou myšlenkou, jedním společným dílem. Jistě; Exupéry se zde nevěnoval explicitně otázce sociální, tedy otázce sociální rovnosti. Respektive – otázce sociální nerovnosti, sociální nespravedlnosti. Ale i tady asi platí: naprostou sociální homogenitu – a tedy i rovnost – se zřejmě nikdy nepodaří vytvořit. Ale jde o to všechny lidi navzájem spojit onou účastí na společném díle; a spolu s tím bude růst i pocit všeobecné vzájemnosti, a tedy i společná ochota překonávat, respektive zmírňovat projevy sociální nerovnosti.