V souvislosti se současnými diskusemi v rámci levice na téma „konzervativní socialismus“ se vynořil jeden aspekt, který v každém případě zasluhuje bližšího prozkoumání. Politolog Ondřej Slačálek ve svém článku „Michéovy Tajnosti levice udávají dobré důvody pro špatné kroky“ v Alarmu v polemice proti Michéově boji proti liberální respektive „kulturní“ levici klade otázku, na kterou konzervativní levice sotva může nalézt nějakou přesvědčivou odpověď.
Slačálkova otázka zní: „Ve jménu čeho se může levice nepostavit na stranu hnutí za emancipaci žen, LGBT+ nebo etnických menšin? Může je odsunout jako ‚druhořadé‘, když se týkají realizace její klíčové hodnoty – rovnosti?“
Slačálkova strategie je jasná: on chce konzervativní levici porazit, nebo přinejmenším vyšachovat jejími vlastními zbraněmi. I tato levice – pokud vůbec chce zůstat levicí – musí vyznávat a zachovávat základní hodnotu levice, totiž princip obecné rovnosti všech lidí. A jestliže tedy i konzervativní levice nutně setrvává na této pozici, pak není nic čím by bylo možno odůvodnit, proč se tato rovnost má týkat pouze sociálně znevýhodněných (příslušníků vlastního národa), ale už ne stejně tak znevýhodněných žen, genderových minorit a tak dále.
Tento argument Ondřeje Slačálka je tedy velice silný; a přece je možno nemalým právem pochybovat, že s ním u oné konzervativní levice prorazí. Tady se totiž nakonec jedná o zcela jiné záležitosti, a o mnohem hlubší problémy.
Totiž: ono to s tou rovností u levice nikdy tak úplně nefungovalo. Levice je s heslem rovnosti tam silná, kde historické podmínky vytvářejí příkrou míru nerovnosti pro velkou sociální skupinu, která je pociťována jako akutně nespravedlivá. Tady může levice vztyčit svůj prapor boje za všeobecnou rovnost všech; za rovnost natolik všeobecnou a intenzivní, že se nevyčerpá jenom v pouhém odstranění sociální respektive třídní diferenciace, ale spolu s ní se zdá přicházet i naděje na všeobecné a trvalé sbratření všech lidí.
Jenže: jakmile se tato levice dostane k moci, hned vzápětí se pod vnějším zdáním všeobecné rovnosti a solidarity začnou vytvářet nové nerovnosti, nová privilegia jenom pro některé. Například hned po bolševické revoluci nový – bolševický – komandant Petrohradu začal vést luxusní život po vzoru staré, svržené carské smetánky; a jeho žena dokonce veřejně nosila carevniny šperky! Takto se tedy hned prezentovali „zástupci proletariátu“.
Anebo Ota Šik (vedoucí osobnost československých ekonomických reforem let šedesátých) vylíčil ve své knize pamětí, jak byl otřesen, když zjistil, že po válce – kdy ještě ovšem panoval všeobecný nedostatek prakticky všeho, včetně jídla, a potraviny byly stále na příděl – tak za tohoto stavu si komunistické vedení Prahy (v čele s pozdějším prezidentem Novotným) samo pro sebe „vyčleňovalo“ zvláštní příděly masa! Šik se ve svém ještě mladickém komunistickém přesvědčení napřed domníval, že se jedná pouze o ilegální akci několika jednotlivců, a pokusil se tu záležitost napravit hlášením na vyšších místech; aby pak musel zjistit, že tato krádež veřejného majetku prorůstá až do nejvyšších pater pražské stranické organizace! Tito ve své teorii, ve své ideologii natolik rovnostářští, natolik solidární komunisté tedy všechna tato líbivá hesla hodili přes palubu v prvním okamžiku, kdy se jednalo o jejich vlastní osobní zájmy. A to v té době komunisté ještě ani vůbec nevlastnili moc v celém státě!
Zkrátka: nedělejme si iluze, že když příslušníci tábora levice hlásají heslo rovnosti, že tím opravdu mají vždy na mysli bezpodmínečnou rovnost pro všechny. Velice často se za tím ve skutečnosti skrývá zcela jiný motiv: ano, rovnost a solidarita – ale jenom pokud to mně prospívá! Jestliže tedy Slačálek argumentuje tím, že odmítání boje za práva LGBT+ menšin zcela zásadně odporuje primární hodnotě levice, totiž principu rovnosti – pak je tento jeho argument samozřejmě nevyvratitelný z hlediska čistě logického, ale v reálné praxi stejně narazí na hluché uši.
Protože – připomeňme si – to levicové heslo rovnosti má ve skutečnosti jenom velice relativní platnost. A nejenom vládnoucí elity ve státech, kde se levice dostala k moci, ale i na její základně velice mnozí toto heslo chápou tak, že „rovnost samozřejmě ano – ale jenom pro některé!“
Na tomto místě by se samozřejmě patřilo vyjádřit hluboké mravní rozhořčení nad tímto cynickým přístupem mnohých příslušníků levice. Toto mravní rozhořčení je dozajista naprosto oprávněné; ale tím se ještě nic nezmění na objektivním stavu věcí. Daleko případnější by tedy asi bylo přiznat si, že ani u příslušníků levice není „rovnost“ nějakou absolutní hodnotou, která by se vznášela někde v nebeských výšinách mimo reálný svět. Reálný člověk bude vždy žít nějakým partikulárním životem (a jako jedinec ani nemůže jinak), a vždy bude mít nějaké své partikulární zájmy, a partikulární životní názory a náhledy.
V každém případě nemá smysl utápět se nadále v iluzích, že se podaří vytvořit nějaký naprosto homogenní, naprosto harmonický svět, kde všichni budou „jedna mysl“, kde všichni budou mít společné názory a stejné zájmy. A kde si tedy všichni budou naprosto upřímně přát absolutní rovnost všech se všemi, všeho se vším.
V „Citadele“ Saint-Exupéryho rozvažuje Vládce o tom, jak se k sobě navzájem vztahují rozrůzněnost a jednota: „Cenu má pouze absolutno, a to pochází z víry, z horoucnosti či touhy. Jedna jediná je cesta lodi plující vpřed, mnozí však na ní spolupracují. I ten, kdo přibrušuje dláto, i ten, kdo myje pěnivou vodou prkna paluby, i ten, kdo šplhá na stožár nebo promazává kování.
Vám dělá takový nepořádek těžkou hlavu, neboť se vám zdá, že kdyby se všichni začali pohybovat stejně a táhli jedním směrem, byli by tím silnější. Já však odpovídám: když běží o člověka, klenbový svorník nelze poznat po viditelných stopách. Aby se ukázal, je třeba vystoupit výš. (…)
A naopak vnuknu-li svým lidem lásku k moři, takže každý z nich, veden svým srdcem, začne kamsi tíhnout, nepotrvá dlouho a spatříš je, jak se postupně rozrůzní podle svých tisícerých jednotlivých vlastností. Jeden bude tkát plachty, druhý se rozmáchne sekyrou a porazí v lese strom. Další bude kout hřebíky a najdou se i takoví, kteří budou pozorovat hvězdy, aby se naučili roď řídit. A přitom budou všichni jedno. Vybudovat loď neznamená tkát plachty, kovat hřebíky, studovat hvězdy, nýbrž probudit lásku k moři, které je jedno, a v jehož světle už není rozporů, nýbrž jen společenství lásky.“
Exupéryho Vládce nám tedy sděluje toto: není možné, ale ani vůbec účelné chtít naprostou homogenitu všech lidí. Ti budou vždy různí a rozrůznění. Ale jde o to všechny spojit dohromady jednou společnou myšlenkou, jedním společným dílem. Jistě; Exupéry se zde nevěnoval explicitně otázce sociální, tedy otázce sociální rovnosti. Respektive – otázce sociální nerovnosti, sociální nespravedlnosti. Ale i tady asi platí: naprostou sociální homogenitu – a tedy i rovnost – se zřejmě nikdy nepodaří vytvořit. Ale jde o to všechny lidi navzájem spojit onou účastí na společném díle; a spolu s tím bude růst i pocit všeobecné vzájemnosti, a tedy i společná ochota překonávat, respektive zmírňovat projevy sociální nerovnosti.
Pane Poláčku vyjadřujte pochybnost, zda s argumentem „rovnosti“ Slačálka u konzervativní levice prorazí. Nejsem si jíst, že mu o to šlo nebo že o to usiluje, aby u této „sekty“ prorazil. Já z jeho projevu spíše cítím velmi kritický postoj a domnívám se že mu šlo spíš o poukaz že tady dochází k „principiálním“ úchylkám (tj. třeba od té rovnosti) a že je to celé docela odfláknuté, šité horkou jehlou a trochu od mantinelu k mantinelu. Četl jsem celou tu Michéovou knížečku a zprvu na mně udělala docela dobrý dojem a už to myslím je špatné! (mám hodně černo-bílé vidění a dost rychle se nadchnu pro každou volovinu) Po přečtení některých komentářů, teda hlavně Vámi komentovaného a Bělohradského jsem trochu otočil (jako vždy, po opici kocovina) v hodnocení těch „tajností“. Asi si je ještě jednou alespoň pročtu, když je kolem toho tolik bouře. Publikované názory Druláka nemohu ani při sebelepší vůli brát vážně v úvahu při hodnocení. Jeho názory mi nebyly nikdy moc sympatické a stačí vzhlédnout do jeho bio a člověk si může udělat obrázek o případné nestrannosti. Co se tyká mého názoru na Slačálka: od anarchisty docela dobré! S jeho jménem jsem se bohužel seznámil až náhodně v souvislosti s těmi „tajnostmi“. Před vypuknutím výjimečného stavu jsem se šel do knihovny předzásobit (pár titulů od oblíbených autorů jako jsou Taleb, Bárta, Harari, Kahneman) a náhodně jsem mezi novinkami narazil na Michéu. Vzhledem k tomu, že jsem si pod konzervativní levici začal řadit takové hnusy jako Foldyna, Zeman a spol. Nevím, jestli budu mít sílu ty tajnosti i studovat. Mějte se!
Mě Michéa zpočátku taky silně zaujal. Hlavně ty samosprávy, družstva a komuny. Pak jsem četla v Právu kritiku od Barši, který napsal, že bychom se měli ptát, „zda již jsou v české sociální demokracii či jejím okolí věrohodní potenciální představitelé radikálního socialismu, jehož se dovolává Michéa: tedy anarchisticko-revolučního programu nahrazení kapitalistické ekonomiky a státu sítí samosprávných komun, v nichž bude princip soutěže a tržní směny za účelem zisku nahrazen principem kooperace, daru a sdílení statků. Po takových radikálech však není v ČSSD ani vidu ani slechu.“
Musela jsem uznat, že v tomto má naprostou pravdu. Žádné samosprávné komuny s anarchisticko-revolučním programem, které by nahradily kapitalistickou ekonomiku tady nejsou. A proto daleko spíš hrozí nebezpečí, že se konzervativního programu chopí nějaká politická strana, která začne lidem konzervativní opatření podle svých vlastních představ vnucovat zákonem.
No ano, pane Kosmele, samozřejmě že Slačálek je vůči Michéovi (a konzervativnímu socialismu vůbec) zcela zásadně kritický. Ale jeho kritika se pohybuje v rámci veřejného (levicového) diskursu, to jest jedná se o diskusi o tom, zda levice obecně má tento Michéův konzervativní socialismus akceptovat, anebo odmítnout. A ta jeho citovaná věta je napohled opravdu silná, zdá se že ti konzervativci by neměli nic, čím by proti ní mohli argumentovat.
Právě proto jsem považoval za potřebné poukázat na to, že ten argument není – reálně – zdaleka tak silný jak se napohled zdá, protože ten samotný princip rovnosti není ve skutečnosti ani v táboře tak absolutně a bezvýhradně sdílený, jak by se napohled zdálo.
Zkrátka, zase se jednou ukazuje, že logika a reálný život jsou dvě dost rozdílné záležitosti.
Drulák: na mě působí (tj. jeho vývoj) dost podobně jako Keller: původně docela sympatické názory, ale pak náhle jakýsi podivný názorový obrat, až v vyloženě pravicovému vidění. Proto mě opravdu dost překvapilo, že při dané příležitosti zaujal natolik jednoznačný antikapitalistický postoj. Ovšem – právě zase s výraznými pravicově-reakčními elementy.
NADCHNOUT SE PRO VĚC
Ano, pane Kosmele, to bude asi ten zásadní rozdíl mezi mnou a mezi většinou vyznavačů levice: já už se nedokážu pro něco jen tak bez dalšího nadchnout. Postupem času a let jsem se stal velice skeptickým vůči jakýmkoli spásným programům a projektům; a všechno co čtu, zkoumám zásadně a od samotného počátku kriticky.
To jest: já vlastně nikdy nečtu jenom samotný text, nenechám se prostě unášet myšlenkami autora; nýbrž v mozku mi paralelně běží onen kritický program, kterým znovu a znovu přezkušuji, jestli autorovy téze a vize jsou pravdivé respektive realistické, anebo ne. Takovýto způsob četby je ovšem velice náročný, jak řečeno vědomí tu musí pracovat vlastně ve dvou paralelních liniích zároveň. Ale na straně druhé právě tohle je jediná záruka proti tomu, aby se člověk nechal (zase jednou) zmást a obloudit někým, kdo předstírá ty nejlepší úmysly respektive ty nejhlubší myšlenky, ale při bližším prozkoumání se ukáže opak.
Toto bezvýhradné nadchnutí se pro nějakou věc – ono to úzce souvisí i s tím tématem fundamentalismu, kterému se chci propříště věnovat. Pro tuhle chvíli tedy jenom ještě tolik, že ono je to v životě opravdu těžké: vlastně pořád stojíme tak nějak na hraně, na předělu mezi přílišným entusiasmem na straně jedné, a mezi lhostejností respektive nihilismem na straně druhé. A je opravdu krajně obtížné (pokud vůbec možné) najít nějakou opravdu vyváženou střední pozici mezi obojím.