Eva Hájková
Nenásilí je idea, která odmítá použití násilí v mezilidských sporech. Jedná se především o fyzické násilí, zejména o usmrcení člověka. Dalo by se říct, že přikázání „nezabiješ!“ je vyznavači nenásilí kladeno jako absolutní mravní imperativ, z něhož není výjimky. Myšlenka nenásilí je odedávna součástí různých náboženských systémů. Byla ovšem vyzkoušena také v politickém boji – jako součást politického nebo občanského nátlaku, který má vést k žádoucí společenské změně nebo k sebeobraně. Namísto ozbrojeného konfliktu – války či občanské války, popřípadě jiného teroru se použije nenásilné řešení. Princip nenásilí rozpracoval (a také v praxi vyzkoušel) duchovní vůdce boje za nezávislost Indie Móhandás Karamčand Gándhí. Vyšel při tom částečně z hinduistických zdrojů, z pojmu ahinsá. Ahinsá v hinduismu znamená vysvobození ze zákona karmy, z koloběhu převtělování. Každé zlo a každé násilí vyvolává podle hinduistů a buddhistů odplatu v dalších životech. Jediný způsob, jak z toho ven, je neoplácet zlo stejnou mincí, což ovšem není jednoduché. Vyžaduje to sebeovládání. Gándhí studoval také Nový zákon, především evangelia. A navázal i na filosofii L. N. Tolstého, který preferoval některé myšlenky, k nimž došel (aniž si toho byl Tolstoj vědom) dávno před ním český myslitel Petr Chelčický. Na Gándhího zase navázal Martin Luther King, který využil jeho nenásilné metody v boji za práva černých obyvatel USA. V neposlední řadě se k principu nenásilí přiklonil Václav Havel a uplatňoval jej v (politickém) boji proti bývalému režimu v Československu.
Organizované nenásilí se dá použít v podstatě jenom proti státní moci, která není příliš brutální, a s obyvatelstvem, které není příliš vystrašené. Další podmínkou je existence veřejného mínění (buď domácího nebo zahraničního), od kterého lze čekat morální podporu. Bez těchto předpokladů je obtížné metodu politického nenásilí uplatňovat.
Křesťanství, jehož vliv na zrození ideje nenásilí určitě nelze pominout, se začalo rozvíjet mimo veškerou politickou moc. Když však církev jednoho dne dostala příležitost s mocí se spojit, udělala to. První krok k tomu byl podniknut vydáním milánského ediktu císařem Konstantinem roku 313. A roku 380, za císaře Theodosia I., bylo křesťanství ustanoveno jediným povoleným (a vlastně povinným) státním náboženstvím. Ostatní náboženství přestala být tolerována. Římská říše pak trvala ještě necelých sto let, než se rozpadla a byla nahrazena „barbarskými“ státy.
Spojení se státní mocí znamená pro církev chtě nechtě podíl na světském kralování. Chelčický, který přesně v tomto spatřoval počátek zkázy křesťanství, napsal: „Poněvadž Kristus, jsa hlavú svaté církve, utíkal, aby tělesně nad jinými nekraloval, každý úd jeho těla má též od kralování utíkati“. V Sieti viery pravé vyjádřil, že „velké ryby“, jako jsou císař a papež, trhají záchrannou síť určenou pro malé rybičky – lidi bez jakékoli podílu na světské moci. Světská moc musí totiž pro udržení svého panství nutně používat násilí (meč) a už tím se církev kazí. Je nepřípustné zavádět do církve tělesné způsoby vládnutí. Neboť zákon Kristův je pro křesťana plně dostačující k tomu, aby se pouze jím samotným ve svém životě řídil. Z téhož důvodu odmítá Chelčický dělení křesťanstva na trojí lid. Bere sice na vědomí list Římanům 13, 1-7, kde apoštol Pavel přikazuje podřizovat se vládcům, ale vykládá ho jinak, než většina křesťanů jeho doby. Píše o tom, že moc, o níž mluvil Pavel, byla mocí pohanských vládců – lidí, kteří vládli pohanskému světu. Ti ovšem stáli zcela mimo církev. Veškeré Písmo (včetně Starého zákona) je podle Chelčického nutné vykládat výhradně prizmatem evangelní pravdy, v souladu s celkovým smyslem Písma.
Jestliže podle Kristova zákona je zabíjení nepřípustné, nemá ani světská vrchnost žádné právo odsoudit člověka k smrti. Popravou je zločinci znemožněno, aby činil pokání, aby se napravil, a aby své obrácení projevil novým životem, což bylo pro Chelčického důležité. Chelčický však nehodlal své etické principy o nepřípustnosti poprav prosazovat v politickém boji. Tehdy k tomu ještě ani nedozrála doba. Omezil se na učené disputace a psaní knih. Na jeho učení později navázala Jednota bratrská.
Ruský průkopník nenásilí Lev Nikolajevič Tolstoj také došel k odmítnutí trestu smrti, války i vojenské služby. Byl v tomto směru naprostým pacifistou. Problém neodplácení zlého byl vždy velmi diskutovaný. Mnoho lidí se snažilo dokazovat, že s takovou (tedy kdyby se neodplácelo) by se společnost dostala do hrozného stavu a vládla by v ní naprostá zvůle. Tolstého „neodporování zlu“, bylo často vulgarizováno. Tolstoj byl líčen jako naivní hlupáček a hlasatel pasivity, ale ono to bylo trochu jinak. Tolstoj věděl, že se zlu odporovat má, připouštěl však jen nenásilné prostředky boje. Nešlo tedy o žádné absolutní neodporování zlu ve smyslu naprosté pasivity, ale o „neodporování zlu násilím“. Mohlo se však odporovat nenásilnou formu boje – například stávkou, demonstrací, blokádou, psaním manifestů, rozšiřováním letáků, agitací, podpisovými akcemi, pochody a pod. Tedy formami, které později využili Gándhí a Martin Luther King.
V otázce odmítání vojenské služby a ozbrojeného boje polemizoval s Tolstým T. G. Masaryk. Masaryk se snažil Tolstému dokázat, že „humanita nezakazuje bránit se v krajním případě také železem…“. Neútočit sice, ale bránit se, to ano. Každý z nich stál v této otázce na jiné pozici, i když v některých věcech se vzájemně shodli. Masaryk byl politik, budoucí demokratický státník, proto zaujímal postoj spíš občanský, politicky odpovědný (aspoň ze svého hlediska), zatímco Tolstého postoj k politické moci byl krajně odmítavý. Obyvatel Ruska konec konců ani nemohl mít podíl na politické moci, neboť tehdy v Rusku vládlo samoděržaví. Vojenská služba byla ovšem službou této moci. Službou, v níž se užívá násilí. Proto ji Tolstoj odmítal.
Nenásilí vlastně zahrnuje dva aspekty. První je zřeknutí se použití vlastního (fyzického) násilí proti komukoliv, a druhý aspekt je (nenásilná) organizovaná forma obrany proti cizímu násilí. Přestože nenásilí má původ v náboženství, využívají je věřící málo. Možná méně než ateisté.
Násilí a nenásilí je velké etické téma. Z diskusí, které se občas rozproudí například na webu Křesťan dnes, je vidět, že téma účasti věřících v politických záležitostech je dodnes žhavé a křesťané k němu nezaujímají jednoznačný postoj.