Nenásilí

47 komentářů u „Nenásilí“

1. Mám teď bohužel už jenom malou chvilku času; proto předběžně k této úvaze připojím tolik, že se v zásadě jedná o klasický střet absolutního, absolutně čistého postulátu na straně jedné – a reálné praxe, reálného lidského žití na straně druhé.

   Postulát nenásilí – ano, ten má bezpochyby svou hodnotu jako absolutní mravní výzva; jako mezní norma, podle které by se lidské konání vždycky m ě l o orientovat a měřit.

   Jenže proti tomu stojí reálný život, který má své vlastní zákonitosti, a který se nenechá bezezbytku vměstnat do těchto mravně ryzích norem a forem. – Tolik tedy v tuto chvíli, ve zcela obecné rovině; podrobněji až zase příště.

2. Chápu, že reálný život stojí proti tomu, pane Poláčku.
   Koneckonců, i křesťané typu Chelčického věřili, že světská moc, která zajišťuje jakous takous spravedlnost musí existovat, dokud se všichni nepoddají Kristu. On jenom nechtěl, aby lidé, kteří disponují (neduchovní) mocí nad druhými lidmi, byli v církvi. Jenže na to už bylo tehdy vlastně pozdě. Církev byla prakticky totožná se společností.
   Rozhodnutí o zřeknutí se jakéhokoliv násilí však může být čistě osobní. Tedy např. já se mohu rozhodnout zcela jednostranně pro to, že se v žádném případě nebudu dopouštět násilí.
   Dokonce si myslím, že o takovém osobním rozhodnutí nerozhoduje člověk úplně sám, ale rozhoduje o tom Bůh.

3. MÁ NENÁSILÍ SMYSL?

   Z hlediska pragmaticky či utilitaristicky orientovaného člověka postoj principiálního nenásilí samozřejmě nemá smysl; nelze jím dosáhnout žádných bezprostředních cílů.

   Ale – přece se zdá, že i takovéto napohled zcela pasivní a bezzubé nenásilí může mít svou velkou sílu a účinnost. Vzpomněl jsem si na jeden román od Jarmily Loukotkové; myslím že se jednalo o román „Není římského lidu“. Jeho děj se odehrával za císaře Nera, tedy v době krutého pronásledování křesťanů.

   Kteří byli jak známo s oblibou v cirku předhazováni divoké zvěři na pospas. Loukotková zde líčí scény, kdy křesťané šli – s pevnou důvěrou ve svého Boha – jisté a kruté smrti vstříc s klidnou myslí, s modlitbou na rtech. Neutíkali před dravci, ani se s nimi nepokoušeli bojovat. Podali si ruce, poklekli a modlili se ke svému Bohu, s nezlomnou důvěrou že tímto aktem sebeobětování plně obstojí před jeho tváří. A k tomu spisovatelka dodává: tento pohled na vnitřní sebejistotu křesťanů tváří v tvář smrti fascinoval římské publikum; lidé se v úžasu ptali, co je to za Boha, který může lidem dodávat takovou vnitřní sílu. A tak za každého křesťana zabitého v cirku do řad křesťanů vstoupila celá řada nových vyznavačů křesťanského Boha!

   Samozřejmě, tento příběh se odehrál pouze v románu; nemůžeme tedy vědět s jistotou, zda byl skutečně tento příklad statečné – či stoické – smrti křesťanů vlastní příčinou o sobě jinak nepopiratelného faktu, že ani takto krutým pronásledováním se římské moci nepodařilo zničit křesťanské hnutí, ale že toto v podzemí stále sílilo a mohutnělo.

   Je tedy možné, že to skutečně byla tato křesťanská zbožná trpnost, která byla přinejmenším jedním z faktorů přispívajících k mohutnění křesťanství; a že tedy toto „nenásilí“ projevilo reálnou sílu a účinnost.

4. Na straně druhé je ovšem stejně tak i fakt, že křesťanství – poté co se samo dostalo k moci – samo velice často ke svému prosazení používalo násilných metod, a stejně tak krutě pronásledovalo jinověrce.

   Samozřejmě je možno zaujmout puristický postoj (jako třeba Chelčický) s tím, že takto užívané násilí je cizí podstatě křesťanství.

   Jenže i tady nakonec narážíme na holou skutečnost, že i křesťanství má nevyhnutelně dvě různé sféry své existence, své působnosti – na jedné straně sféru „čisté“ víry, ale na straně druhé sféru praktickou a pragmatickou.

   Jinak řečeno: je vždy nutno si klást otázku, jaký by byl skutečně osud křesťanství, kdyby se spolehlo čistě jenom na ryzí učení Krista, a kdyby nevybudovalo pevnou církevní hierarchii, a to i s odpovídajícími mocenskými strukturami, včetně ozbrojené moci.

   V každém případě by se za těchto okolností dějiny Evropy vyvíjely zřejmě podstatně jinak. Neproběhl by boj se světskými panovníky o investituru; neboť křesťanské hnutí by se nezúčastňovalo žádných bojů o světskou moc. V důsledku toho by ovšem světští panovníci vykonávali ve svých zemích víceméně neomezenou moc, podobně jako v carském Rusku.

   Ale vlastně ještě mnohem více; neboť i křesťanská (pravoslavná) církev v Rusku byla hierarchicky organizovaná, zatímco takové „lidové křesťanství“, jak si ho zřejmě představoval Chelčický, by zřejmě zůstalo víceméně bez hierarchických struktur, ale tedy i bez jakékoli reálné moci.

   Zkrátka: Chelčický má dozajista pravdu v tom, že veškeré mocenské a jiné hierarchie fakticky stojí v protikladu k původnímu pojetí křesťanství; ale na straně druhé je stejně tak pravda, že bez této pevné církevní organizace a hierarchie by křesťanství sotva mělo tu reálnou sílu a působnost, jakých dosáhlo s její pomocí a jejím prostřednictvím.

5. Podstatnou otázkou je, co všechno máme zahrnout do kategorie násilí. Existovat na tomto světě znamená uspokojovat své potřeby a prosazovat se. Činíme tak leckdy v kooperaci, nikoli však se všemi.

   Když L. N. Tolstoj „mužikoval“ v Jasné Poljaně (a diskutoval m.j. i s Masarykem), jistě by ho nenapadlo, že by jednou někdo mohl považovat za násilí …jíst květák.

   Násilné chování můžeme dělit zhruba na spíše útočné a spíše obranné, na vyprovokované a nevyprovokované, vůči jedinci a vůči společnosti, vůči člověku a vůči přírodě.

   Každá doba i společnost vnímá problematiku trochu jinak. Nejenže není stejná míra akceptace násilí, proměnlivé jsou i formy a druhy násilí, považované za nepřijatelné a tvrdě potírané. Některé tisícileté zkušenosti vyústily ovšem v universalia a příslušné projevy násilí v setrvalé tabu.

   V současnosti je v naší civilizaci patrný značný tlak na eliminaci byť i jen mírného násilí v rámci důvěrných vztahů. Celá oblast byla nově „objevena“ a vyhodnocena jako jeden ze základů společenských deformací. Za násilí se naopak v dnešní době (zase) nepovažuje nebo prosazení soukromého ekonomického zájmu silnějšího vůči slabšímu či veřejnému. Na úkor privátní je to ekonomická sféra, která se těší značné autonomii a s ní i imunitě.

6. To s tím květákem je opravdu zajímavý příklad, pane Horáku. 😉

   Ale máte plně pravdu, měřítka pro hranici (nepřípustného) násilí jsou v čase velmi proměnlivá. Snad ještě pregnantnějším příkladem by mohl být vztah člověka k lovu: jestliže ještě v dobrodružných románech 19. století je lov na zvířata líčen jako činnost nejenom bez jakýchkoli pochyb naprosto legitimní, ale dokonce jako dobrodružství a projev mužnosti, pak v současné době se najde už mnoho lidí kteří nejenom lov střelnými zbraněmi, ale dokonce i třeba chov norků či lišek pro jejich kožešiny považují za akt primitivního barbarství!

7. A například tvůrci filmů kde vystupují nějaká zvířata nezřídka své diváky hned v úvodních titulcích uklidňují sdělením, že v průběhu natáčení nebylo zabito či zraněno žádné zvíře.

   Oproti tomu tvůrci jednoho českého (animovaného!) filmu s asijskou tématikou takto na jeho počátku ujistili diváky, že „v průběhu natáčení nebyl utracen ani jeden Číňan“…

8. N. T. Wright vysvětluje to neohrožené chování křesťanů tím, že ti lidé pevně věřili ve vzkříšení.

9. Pavel vysvětluje, proč je nutné věřit ve vzkříšení:
   „Máme-li naději v Kristu jen pro tento život, jsme nejubožejší ze všech lidí!“
   Pronásledovaní křesťané by pak rozhodně byli mnohem ubožejší než květák. Vždyť květák nemá mozek, prostě nemá žádnou CNS.

10. Květák má jiný CNS než člověk, a i on má se stavem ubohosti svůj kříž.,,,bych dodal k údělu komplikovaného a mnohdy svízelného buněčného dělení organismů této planety.

11. Myslíte květákový mozeček?

12. Já myslím, pane Petrasku, že květák je (podobně jako jiná zelenina) uměle vyšlechtěn člověkem. Jistě existoval nějaký jeho divoký nebo spíš planý předchůdce, ale nebýt zemědělské činnosti člověka, květák by vůbec nebyl. Byl vypěstován proto, aby byl k jídlu. Člověk něco jíst musí. Ještě chápu, když někdo nejí maso, protože se kvůli tomu musí zabít zvíře. Že se „zabíjí“ květák, to myslím vadí opravdu málokomu.
    Chápu, že všechno je živé. Ale někde se musí udělat ta hranice. A Bůh ji udělal mezi člověkem a zvířaty, a myslím, že jakási hranice snad je i mezi zvířaty a rostlinami. Nebo mezi vyššími a nižšími živočichy – jako třeba mezi savci a prvoky.
    Když jsem se ale zmínila o těch prvních křesťanech, tak ještě podotknu toto: Oni si jídla vážili – jako daru od Hospodina. Je to patrné i z Nového zákona. Přistupovali k jídlu s patřičnou úctou a vděkem. (Když jíte a pijete, všechno to dělejte Pánu). I naši předkové se kdysi modlili před jídlem. Ačkoliv mnozí z nich to dělali formálně.

13. Viděl jsem před léty jeden – opravdu kvalitní – rakouský film, který pojednával o tom, jak jedna matka odložila svého syna vyrůstajícího v městě k jeho otci, který měl své hospodářství někde v horách. Bylo to zřejmě někdy ve 20. či 30. letech minulého století; ten příběh sám byl dost nadčasový, ale byla tam jedna scéna jak i do těchto odlehlých končin pronikly první traktory.

    Obyvatelé těchto zapadlých horských koutů byli v naprosté většině velmi konzervativní, místní kněz (respektive na vyšším stupni biskup) byl pro ně nejvyšší autoritou. Tento městský hoch se tu cítil velmi stísněně a nešťastně (to je ostatně ten samý problém který jsme probírali nedávno, když je někdo přesazen do jemu cizího prostředí). Měl tam jenom jednoho jediného bližšího kamaráda; který ale měl to štěstí, že se po čase dostal někam do města do učení. A svému kamarádovi (hrdinovi příběhu) poslal dopis, v kterém si pochvaloval, že „tady se dokonce ani nemusíme před jídlem modlit!“ On to evidentně pociťoval jako vlastní osvobození; spolu s mnohými dalšími svobodami městského života.

    Ovšem – tito selští křesťané byli většinou právě jenom těmi formálními křesťany, jak to zmínila i paní Hájková. V jedné další scéně – kdy se projevila jejich konzervativní necitelnost – k tomu zazněl komentář, že „byli to katolíci; ale už dávno to nebyli žádní křesťané“. Tím bylo míněno: žádní skuteční křesťané.

14. Ano bylo hodně formálních křesťanů.
    Ale křesťanství prostupovalo díly některých autorů, kteří se na první pohled vůbec nejevili jako praktikující křesťané. Třeba Karel Čapek.
    Dnes jsem si vzpomněla na jednu jeho pohádku. Tady je úryvek:
    „Když kouzelníka dovedli do šatlavy, dali mu kus plesnivého chleba a ve džbánku smrduté vody. Než kouzelník jen seděl a usmíval se, a jeho oči zářily víc a více. O půlnoci se zvedl a mávl rukou. Tu zazněla sladká hudba a vzduch zavoněl jakoby tisícem květů. A skutečně, hle, na pustém žalářním dvoře rázem vyrostly houštiny kvetoucích růží, trsy lilií zvedly své kalichy k bílému měsíci, rozkvetly záhony macešek a konvalinek, kvetoucí kalina a pivoňka houpaly těžkými květy, hloh rozvil se bíle a rudě a v jeho koruně se rozezpíval slavík.
    Tu procitl ve své kobce odsouzený vrah, a žhář na svém tvrdém loži si vytíral spánek z očí; trestaný rváč se udiven zvedal, zloděj vykřikl úžasem a podvodník, který tu odpykával svou vinu, sepjal ruce nechápaje, co se to stalo. Neboť chladné a vlhké stěny žalářní se rozevřely a rozklenuly v podobě štíhlého, půvabného sloupoví; nečistá lože trestanců pokryla se bělostným lnem, nebylo tu již závor a mříží, nýbrž několik kamenných schodů vedlo přímo do kvetoucí zahrady.
    „Franto,“ zabručel vrah na žháře, „spíš?“
    „Nespím, člověče,“ řek! žhář, „ale mám fantas; zdá se mně, že už nejsem v kriminále.“
    „Hoši,“ zvolal rváč, „myslím, že jsem zrovna zemřel a dostal se do nebe!“
    „Do nebe,“ vykřikl podvodník, „je nějaké nebe pro mne? Ale i já mám krásný sen, jako bych snad v ráji byl.“
    „To není sen,“ povídá zloděj; „hoši, to se dá všechno hmatat; hmatám zrovna na liliový květ. Ach, kdybych si jej směl utrhnout!“
    „Jen si utrhni,“ zazněl mocný a vlídný hlas, a u trestanců stál kouzelník v bílé říze. „Je pro tebe, příteli!“
    „Pane,“ ptal se žhář ostýchavě, „vy jste tady jako žalářníkem?“
    „Jsem trestanec jako vy, kamarádi,“ odpověděl kouzelník. „Odsouzen jako vy. Ta zahrada je pro nás. Pro nás jsou pod stromy prostřeny tabule. Pro nás zpívá slavík a kvetou růže Pojďte večeřet!“
    Všichni zasedli k bohatému stolu a počali hodovat. Kouzelník obsluhoval je vzácnými jídly a vínem. Když naléval vína podvodníkovi, sklopil tento oči a řekl tiše: „Ne, pane mně ne!“
    „Proč nechceš vína?“ tázal se kouzelník.
    „Protože si ho, pane nezasloužím. Ochudil jsem mnoho, mnoho lidí. Ach pane, jak bych se mohl radovat z vína?“
    Tu zazářily oči kouzelníkovy, ale on sám neřekl ničeho a obsluhoval ostatní. Když naléval pohár vrahovi, zachvěla se vrahova ruka a několik krůpějí rudého vína skanulo na ubrus.
    „Pane,“ zvolal vrah zoufale, „proč mi to víno připomíná krev? Ach, že jsem prolil krev nevinnou! Běda mně nejbídnějšímu!“
    Kouzelník neřekl ničeho, ale jeho oči zaplály ještě jasněji. Když naléval víno rváčovi, vykřikl tento: „Pane, co já mám s vínem? Ubíjel jsem lidi z bujnosti a zchromil jsem je ze svévole; uhodil jsem ruku, která mi nabízela přátelství, a týral jsem ty, kteří mne milovali nejvíce!“
    Světlo rozestřelo se po tváři kouzelníkově, ale on sám neřekl ani slova, obrátil se k zloději a podával mu mísu nejkrásnějšího ovoce. „Ber si, příteli,“ řekl srdečně, „je tvoje.“
    „Pane,“ zvolal zloděj, „bral jsem, co mi nenáleželo; dovolte, abych si nevzal, co mi snad náleží!“
    Kouzelník se jasně usmál a přistoupil ke žhářovi: „Vezmi si ty, prosím tě,“ řekl mu, „osvěží tě to.“
    „Pane můj,“ bránil se žhář, „zapálil jsem krov nad hlavou těm, kteří mi prokázali dobrodiní; jsou teď žebráky a prosí o skývu chleba. Ach, kdybych mohl raději osvěžit ty, kterým jsem ublížil!“
    Tu rozzářily se oči kouzelníkovy jako hvězdy, a on sám se vysoko vztyčil a řekl: „Hoši, po léta jste hladověli a žíznili; po léta jste nepocítili sladkosti na jazyku a radosti v srdci. Proč byste neměli ted1 jíst a pít, hodovat a užívat radosti? Vezměte si ze všeho, je to vaše!“
    Ale v té chvíli bylo slyšet v zahradě jakoby šum mnoha kroků, a k hodujícím blížil se zástup chudáků, chromců a žebráků.
    „Můj bože,“ vykřikl podvodník, „tady jdou ti, které jsem ochudil!“
    „A já,“ zvolal vrah polozděšen a poloradostně, „vidím tu toho, koho jsem zavraždil!“
    „Probůh,“ ozval se rváč, „ti chromí a poranění jsou, pane, ti, kterým jsem ublížil!“
    „A tady jste, vy všichni,“ zvolal zloděj u vytržení, „které jsem kdy obral!“
    „Běda,“ vykřikl žhář, „tady těm žebrákům jsem, pane, kdysi spálil krov nad hlavou!“
    Tu vyskočil podvodník a začal nosit jídla a vína těm, které kdysi ochudil; vrah roztrhal ubrus, poklekl k tomu, kterého byl zavraždil, obmyl jeho rány svými slzami a ovazoval je; rváč nalil vína a oleje na rány těch, kterým ublížil; zloděj sebral zlaté a stříbrné stolní náčiní a vnucoval je těm, které byl okradl; a když to viděl žhář, zaplakal a řekl: „Běda, co já dám vám, žebráčkové, které jsem připravil o všechno?“ A rázem otrhal všechny květy v zahradě a nasypal je žebrákům do náručí.
    Když podvodník nasytil a napojil ty, které ochudil, když vrah zavázal rány zavražděného a rváč ošetřil poraněné, když zloděj obdařil okradené a žhář ověnčil hadry žebráků, sami nepožili ničeho, ale dovedli své hosty do paláce, uložili je k spánku na bíle prostřená lůžka a sami ulehli vedle nich na tvrdou zem.
    Jen kouzelník zůstal v zahradě s rukama sepjatýma a očima zářícíma jako hvězdy. Sladký, pokojný spánek snesl se nad vězením.
    Tu zaduněly těžké rány a do dveří šatlavy vkročil žalářník. „Vstávejte, lotři,“ rozkřikl se, „už tři dny spíte a nemůžeme vás probudit!“
    Trestanci rázem procitli. I viděli, že leží na zemi vedle svých tvrdých, nečistých loží; vzdušné sloupy se zase změnily ve vlhké zdi žalářní a z pustého dvora zmizelo vše, co by se podobalo kvítku či rozkvetlému stromu; jen na podlaze leželo ještě něco lupenů růžových a liliových.
    „Tři dny že jsme spali?“ divil se vrah.
    „Cože!“ zvolal žhář, „byl to jenom sen?“
    „Pane žalářníku,“ ptal se zloděj, „nebyl tu snad někdo krom nás?“
    „Byl tu ten,“ bručel žalářník, „co ukradl královu kočku. Tři dny stál ve své cele bez hnutí a oči mu zářily jako hvězdy. Dnes ráno zmizel, když si odpykal svůj trest. Byl to nějaký čistý ptáček! Než se ztratil, přikouzlil našemu ctihodnému soudci, Doktoru Korpusoví, oslí uši. Ale teď hybaj, lumpové, vstávejte!“
    Tak se začal zas trestancům bývalý život v šatlavě. Avšak něco se přece změnilo: smrdutá voda ve džbáně chutnala jim navždy nejsladším vínem, plesnivý chléb změnil se v jejich ústech v chuť nejlahodnější, líbezná vůně květů vanula šatlavou, a v noci, když uléhali, pokrývalo se jejich lože bělostí nejčistší. Každé noci pak se rozestřel nad vězením spánek míru bez výčitek a utrpení.“
    K. Čapek: Velká kočičí pohádka

15. Tak tahle causa – abych tak řekl – Velké kočičí pohádky má především jednu velkou zajímavost: je totiž klasickým příkladem toho, jak snadné je přehlédnout, nevnímat hlubší, skryté významy nás obklopujícího světa.

    Musím přiznat: v první chvíli jsem se chystal, že celou záležitost odbudu poznámkou, že „škoda že to všechno je jenom pohádka“. Tedy čirá fikce.

    Jenže: pak jsem si vzpomněl, jaké pocity jsem prožíval, když jsem tento příběh, toto líčení četl ve svém dětském věku. A i když jsem už tehdy samozřejmě věděl, že se jedná „jenom“ o pohádku, přesto jsem byl plně vtažen do hlubšího sdělení onoho příběhu, do jeho mravní dimenze.

    Samozřejmě, v reálném životě se (téměř) žádný vrah nenapraví tím, že jsou mu před oči postaveny jeho vraždy. Naopak – veškeré kriminologické nálezy a zkušenosti hovoří o pravém opaku: téměř bez výjimky všichni vrahové před sebou samými (a ovšem i před svým okolím i před vyšetřovacími orgány) svůj vražedný počin bagatelizují, omlouvají ho všemi možnými okolnostmi, a nakonec hledají vinu i u samotné oběti, že prý je k jejich činu tak či onak „vyprovokovala“. A jen velice málo z nich se dokáže po dlouhých létech ve vězení propracovat alespoň k určité míře vlastní sebereflexe.

    Bylo by tedy – z hlediska reálného života – skutečně možno celou záležitost odbýt s tím, že se jedná jenom a pouze o pohádku, o čirou fikci. Ostatně Čapek sám nakonec celý tento příběh nechá působit jenom tři dny, a po skončení působnosti kouzla se (téměř) všechno vrací zase do starých kolejí.

    Ale – přece jenom tu zůstává v (dětské) mysli něco, co se nedá jen tak vymazat. I když spíše nežli z tradice křesťanské se mi to zdá být příbuzné s tradicí buddhistickou: všechny tvé špatné činy tě jednou dostihnou. Nic nebude zapomenuto, nic se neztratí v temnotách minulosti; všechno zůstává zaznamenáno, a všechno se k tobě jednou vrátí. Nemůžeš před tím uniknout; a jedině tím když své činy a zločiny přiznáš, před světem i před sebou samým, můžeš trochu zmírnit jejich negativní „karmu“.

16. Já myslím, že je to jinak, pane Poláčku. Ten úryvek končí: „Každé noci pak se rozestřel nad vězením spánek míru bez výčitek a utrpení.“ To ale znamená, že předtím tam ty výčitky a utrpení přítomny byly.
    Domnívám se, že šlo o výčitky, které prožívali zločinci. Možná máte pravdu, že někteří (nebo dokonce většina) si nepřipustí svou vinu. Ale aspoň někteří si ji připustí. Ne proto, že jsou konfrontováni s kritikou, ale se svým vlastním svědomím. Které se ozývá a trápí je. A to je právě případ těchto pohádkových zločinců.
    A najednou se před nimi objeví kouzelník, který jim nic nevyčítá. Naopak, říká jim – už jste si užili dost trápení. Jedná s nimi jako se sobě rovnými, jako by na nich nelpěla vina. A tu si zločinci (v konfrontaci s tím laskavým přístupem) tím více svou vinu uvědomí. Mají pocit, že si ho nezaslouží a prožívají stav hluboké lítosti.
    Na základě toho je jim (vnitřně) odpuštěno. I když, trest jim, jak je vidno soudem odpuštěn nebyl. A oni to přijímají a jsou s tím smířeni. Utrpení z výčitek svědomí však mizí. A tím se mění prožívání přítomnosti.

17. Ano, paní Hájková, takto máte dozajista pravdu: ten kouzelník probudil svědomí oněch zločinců právě svým laskavým, nic nevyčítajícím způsobem.

    Ale: ten „mír nad vězením“ se mohl rozprostřít právě jenom proto, že ti zločinci si své (zlo)činy uvědomili, přiznali se k nim, a (alespoň ve snu) se je pokusili napravit. Byla to tedy čistě tato vnitřní katarze, která mohla obnovit stav (s)míru.

18. Domnívám se, že Čapkovi byl při psaní té pohádky tak trochu inspirací Ježíš. Vždyť také on bývá někdy považován za kouzelníka – mága.
    Pozoruhodný je i Čapkův příběh o vrahu Kuglerovi. Jak Bůh nemůže nikoho odsoudit, protože do nejmenších podrobností zná příběh každého člověka, včetně všech motivů, které ho vedly k činům.

19. Když jsem tu pohádku četla, tak jsem tu podobnost s Ježíšem neviděla. Protože jsem o Ježíšovi skoro nic nevěděla. V dospělém věku jsem tu pohádku trochu pozapomněla. Až teď se mi nějakým způsobem připomněla a zároveň se mi v hlavě vynořila ta souvislost.

20. Také mě kdysi dávno, když jsem tu Čapkovu pohádku slyšel poprvé, vůbec nějaká podobnost nenapadla. Vidím to až teď a je to úžasné. Jsem z toho obrácení vraha, žháře, rváče, zloděje a podvodníka (bez ironie) dojatý. Tenkrát jsem to prostě vnímal jako pouhou pohádku o nějakém zvláštním kouzelníkovi…

21. Část zaměstnanců kanadského nakladatelství prý nenásilně protestuje proti vydání nové knihy – na pondělním setkání s vedením se tito zaměstnanci rozplakali. Nakladatelství uvedlo, že bere jejich reakce vážně. Psycholog Jordan Peterson, autor zmíněné knihy, je snad – doufám – připraven k poskytnutí krizové intervence.

22. Zajímal by mě názor pana Horáka. (Myslím k tomu případu s nakladatelstvím.) Ve vedlejší diskusi jsme totiž mluvili o té kritice…

23. Pane Nusharte, já bych chtěl, aby se zde rozvinula diskuse k meritu věci, hned zkraje jsem ji však nechtě odvedl stranou skrz ten karfiól a Vy teď po mně žádáte, abych v tom pokračoval? 🙁

    Tedy jen stručně. Jsem pro publikování velmi široké škály prací a názorů, avšak proti upřednostňování skandálních a záměrně provokativních děl. S texty Jordana Petersona nejsem obeznámen a neznám (samozřejmě) ani zaměření nakladatelství, či konkrétní edice. Jsem toho názoru, že o edičním plánu má rozhodovat příslušná rada, nikoli třeba lidé ve výrobě.
    Jinak tomu ovšem bývá v revoluci, málokdy ovšem k obecnému prospěchu.

24. V Sociologické encyklopedii píšou že cílem nenásilí není protivníka zničit, ale přivést ho k náhledu svého omylu.

25. Naše diskuse, pokud se snažíme druhé přesvědčit o své pravdě, je vlastně také formou nenásilí 🙂

26. Mám dojem, paní Hájková, že pan Nushart některé konkrétní projevy za nenásilné nepovažuje. Třeba pláč pracovníků nakladatelství, kterých se dotklo vydání Petersonovy kontroverzní knihy.

27. Ono je to složité, paní Zemanová. Člověk musí být dobře obeznámen se situací, která nastala, i s lidmi v ní účinkujícími, aby to mohl objektivně posoudit. Ta hranice mezi nenásilím a vydíráním může být někdy velmi tenká.

28. No ano, paní Hájková, ta „bílá říza“ kouzelníka by ovšem mohla připomínat obraz Ježíše, jak bývá často vyobrazován.

    Stejně tak je ale možné, že Čapek zde sáhl po víceméně zcela obecné symbolice. Nakonec – jak vyplývá z mé zmínky o buddhismu – ta problematika konfrontace s vlastními (zlo)činy má univerzální platnost.

    Co se pak té Čapkovy povídky s vrahem a s nemožností (vševědoucího) Boha ho odsoudit (zatratit) – ano, tohle pro mě vždy byla jedna z nejsilnějších Čapkových myšlenek vůbec. Já se vlastně celý život zabývám právě otázkami lidské svobody, lidské podmíněnosti či nedeterminovanosti – a s tím související otázkou hranic lidské odpovědnosti za vlastní chování. A dodnes, po všech těch létech, nemohu říci že bych se dokázal dobrat nějakého zcela jednoznačného závěru.

    Snad má skutečně pravdu Čapek: čím více o dané věci víme, tím méně můžeme být schopni vynášet nějaké apodiktické soudy.

    Vlastně by bylo možno celou věc pak obrátit: naše schopnost či možnost soudit naše spolubližní je jedině důsledkem naší neznalosti o nich.

29. Ovšem jestliže Čapkův Bůh nemůže odsoudit vraha protože zná všechny jeho – skryté – motivy, pak Hegel na daný problém dává zásadně jinou odpověď.

    Už jsem to před časem zmínil: podle Hegela „všechno co bylo na tomto světě zkaženo bylo zkaženo z ‚dobrých důvodů'“.

    Hegel uvádí například případ zloděje, který krade proto, že má hlad. Anebo ale i docela obyčejně proto, aby zvýšil množství svého majetku, tedy svých životních prostředků. Což je – z jeho vlastního, subjektivního hlediska – samozřejmě také „dobrý důvod“.

    Hegel se ale naprosto zásadně obrací právě proti tomuto pouze subjektivnímu stanovisku; a proti němu staví institut a postulát „objektivního dobra“. Tedy dobra, které má charakter nikoli individuálního prospěchu, nýbrž charakter univerzální.

    Přibližně by bylo možno říci, že tímto univerzálním dobrem je to, co slouží nikoli pouze egoistickému prospěchu, nýbrž zájmům celé společnosti. – Ve skutečnosti je ten Hegelův filozofický konstrukt mnohem složitější, jedná se o dialektickou syntézu vůle individuální a vůle obecné; pravým řešením je nakonec to, že člověk svou individuální vůli uvede do souladu s vůlí obecnou; zatímco obecná (zákonná) vůle nachází svou konkretizaci právě v aktech vůle individuální.

    Zkrátka: Hegel by tomu Čapkovu vrahovi řekl asi toto: ano, jako individuum jsi mohl mít takové či onaké motivy pro svůj čin, které se v tvé specifické osobní situaci mohly jevit jako dostačující. Ale – jakožto (rozumný) člen (rozumné, rozumnou vůlí vedené) společnosti jsi selhal; neboť jsi se řídil jenom svými motivy ryze osobními, a ponechal jsi zcela stranou zájem univerzální. Ať byly tvé pohnutky jakékoli, selhal jsi nejen jako občan, ale i jako člověk, tedy bytost nadaná univerzálním rozumem.

30. Pláč pracovníků nakladatelství, které se rozhodlo vydat kontroverzní knihu, plně chápu, paní Zemanová. Když si třeba ti pracovníci vzpomenou, jak ten norský vydavatel zase nějaké jiné kontroverzní knihy unikl jen o vlásek smrti a ten japonský překladatel téže knihy byl ubodán, není se jim vůbec co divit, že pláčou. Jistým řešením by bylo uvalit na Jordana Petersona kladbu (podobně jako na Rushdieho) a jeho knihy prostě nevydávat. Jenže to bychom pak zase nebojovali za liberálně levicové hodnoty…

31. Bohu bude asi úplně jedno, co si myslí Hegel, pane Poláčku.

32. Tedy jedno v tom smyslu, že se podle něj nebude řídit. Ne že by ho musel odsuzovat.

33. Klatbu, pardon.

34. Nebo by ten „Hegelův konstrukt“ mohl také při seznámení s tímto smutným případem litovat, že obecné univerzální dobro ve svém samovývoji buď ještě nedokázalo dosáhnout úrovně, na které by se ten Čapkův člověk vrahem nestal, nebo si v tomto případě nedokázalo dost citlivě a efektivně najít v aktech individuálních vůlí svou konkretizaci…
    Pokud by této sebereflexe nebyl schopen, nebo byl schopen s příliš velkým vývojovým opožděním, mohl by takový „univerzální duch“ být pro selhávající i ještě neselhávající občany dost nebezpečný.

35. Jistě, všechny Hegelovy filozofické konstrukty mají jednu základní vadu nebo přinejmenším hranici v tom, že jejich způsob argumentace je velmi metafyzický. Čili pro přirozeně vnímající vědomí velmi odtažitý. Ale to nic nemění na tom, že i takto umělé myšlenkové konstrukty mají u Hegela vždy svou velikost, a bylo by dobré je brát vážně.

    Především v dané souvislosti je rozhodující to, že Hegel odmítá ryze subjektivistické pojetí morálky respektive dobra. Jednou větou řečeno: naše „dobré úmysly“ respektive „dobré důvody“ naše reálné jednání ještě zdaleka nečiní skutečně, to jest objektivně dobrým.

36. Pane Poláčku, omlouvám se za asi nepřiměřeně sarkasticky znějící formulace v mém předchozím komentáři. Ale přesto bych nějak chtěl vyjádřit svůj pocit nerovných hodnotících podmínek, kterého jsem se dopracoval jen na základě Vašeho přiblížení principu vztahu „světového ducha“ a jednotlivé živé lidské duše. Samotného Hegela bych si samozřejmě číst už netroufl.

37. Povídka o vrahu Kuglerovi je důvtipnou a působivou literární odpovědí na prastarou otázku, proč Bůh dopouští nespravedlnost na tomto světě. Jestliže nemůže (zde) rozhodovat, neboť vidí něco jako (nám skrytou) symetrii v člověku (či zákon o zachování jeho kvalit), musí se údělu chopit lidé. (Právě jen ve světě, kde se tak děje, lze ovšem Čapkův text ocenit.)

    Já jsem pro poctivou lidskou spravedlnost. Myslím si, že ve většině případů je vina prokazatelná nejen skutkově, ale rovněž jako neobhajitelný čin. Heslo „spravedlnost pro všechny“ by nemělo být míněno jen ve vztahu k pachatelům, jak je tomu v konkrétní povídce, ale také v případě postižených a nakonec rovněž zákona (a cti) dbalých.

    V zásadě je zmírnění trestů civilizačním pokrokem. Něco do sebe však mají také primitivní společnosti, kde viníci ve větší míře svou vinu napravují a mínění komunity jim nemůže být zdaleka tak lhostejné jako pachatelům dnes. Věznění odsouzených je poněkud nepřirozeným trestem, i když jsme si právě na ně zvykli. Příliš dlouhý pobyt a izolace v údajně nápravném zařízení mívají reálně často velmi pochybný vliv na jejich další vývoj po skončení výkonu trestu. Jen zlomek života stráveného po těžkém deliktu v podmínkách odnětí svobody pak ovšem vede k tomu, že poctivci se někdy cítí …všelijak.

    Mohu se v myšlenkách octnout zpět třeba v v drážďanském Grünes Gewölbe. Napadlo by mě něco méně než tam jít krást? Jak mám hodnotit odcizení klenotů s pro Německo i svět nevyčíslitelnou historickou a kulturní hodnotou? Jak jinak než jako zištný a zákeřný útok na část identity milionů lidí? Ti však mají jaksi mlčet a čekat, zda bude několik pachatelů, kteří ani nespolupracují, nakonec usvědčeno a posláno na…, no na kolik asi let, tipněme si, do vězení. Což celý ten klan, či klany, konkrétně z Berlína, jsou něčím slučitelným s existencí vyspělé společnosti, že se jim docela daří, konkrétně, v Německu?

38. Ano, myslím že v jednodušších společnostech viník pocítí nutnost kompenzovat nějak svůj čin přímo postiženým (nebo jejich pozůstalým).
    Neměl jsem pane Horáku v úmyslu zastávat pro člověka „pozici nesoudit“. I při vědomí občasných nešťastně chybných soudů a exekucí je to nezbytný lidský úděl spojený s utrpením. Jen jsem se chtěl zastat toho co i Vy (s Čapkem:-)) v prvním odstavci výstižně zdůvodňujete: aby souzení zůstalo poctivě lidským údělem. Abychom své skupinově-lidské soudy „nesublimovali“ a nezaštiťovali Vůlí Boží ani vůlí námi se vyvíjejícího a nás rozvíjejícího „Světového ducha“ ale maximálně tak aktuální a aktualizující se vůlí našeho skupinového ducha (za níž jsme svou maličkou účastí a přes nerovný boj s pokročilými postupy modulace informačního prostředí asi ještě trochu spoluzodpovědni).

39. „Objektivní dobro“, o němž se zmínil pan Poláček, že nemusí být totožné s „dobrými úmysly“, se v dějinách obvykle poměřovalo zájmem (objektivně existujícího) celku, který měl zůstat životaschopný. Spravedlnost musela brát ohled také na ty nejslabší. Ve Starém zákoně (kdy ještě neexistovaly propastné nerovnosti) se ti nejslabší nejčastěji pojmenovávají jako vdovy, sirotci a bezdomovci.
    Nakonec, i ten Mohamed řekl: Jděte podle kroku nejslabšího z vás.
    Ale nelze říct, že by se to vždy dodržovalo.

40. Když se to ale hodně porušovalo, mívalo to na společenství negativní dopad.

41. To je v pořádku, pane Nusharte, Vaše kritika Hegelova konceptu byla naprosto oprávněná, právě toto je mu naprosto obecně vytýkáno.

    Problém je v tom – a proto jsem také na Vaši kritiku reagoval – že v důsledku toho pak bývá Hegel často zcela paušálně zavrhován, respektive přímo odhazován do „starého železa“. A přitom se pak ztrácejí i ty části jeho filozofického konceptu, které mají svou trvalou hodnotu.

    Jinak máte ale – spolu s panem Horákem – naprostou pravdu v tom, že „v jednodušších společnostech viník pocítí nutnost kompenzovat nějak svůj čin přímo postiženým“.

    To je právě to, co se v běžném soudnictví prakticky naprosto ztrácí. Takto strukturované soudnictví má nutně v zásadě byrokratický charakter: pachatel je odsouzen, dostane svůj trest – ale není tu prakticky nikdo a nic, co by ho mohlo konfrontovat s tíží jeho viny. Takže on v trestu nakonec nevidí žádnou „kompenzaci“ jeho činu, nýbrž jenom holý fakt omezení jeho vlastní osobní svobody.

    Ač bezvěrec, jsem nicméně přesvědčen, že společnost by právě pro takové případy musela mít v sobě zabudovaný nějaký nadřazený duchovní princip. Aby každý pachatel musel žít s tím vědomím, že porušil nejenom zákony pozemské, nýbrž i nějakou vyšší rovnováhu všeho bytí. A že je na něm, aby se tuto rovnováhu – alespoň v rámci svých možností – pokusil napravit. V tradici velkých náboženských směrů se tomu říká „pokání“.

    Přičemž ovšem toto klasické „pokání“, jakkoli je na straně jedné naprosto oprávněné a důležité, se mi přece jenom jeví jako už poněkud příliš konvenční a instrumentalizované. Jeví se mi to být příliš zjednodušeně lineárním vztahem: učiň pokání, a Bůh ti odpustí!

    To zmíněné narušení rovnováhy všeho bytí, to je mnohem subtilnější záležitostí, nežli aby bylo možno ji vměstnat do jakýchkoli prefabrikovaných forem.

42. Petr Chelčický chtěl, aby se pokání (tedy změna smýšlení) projevilo také navenek – skutky. Proto trval na tom, že trest smrti je špatný. Zločinci totiž neumožňuje napravit se a odčinit svou vinu (samozřejmě dobrovolně).
    Autor mnou už zmíněné knihy o Chelčickém to hodnotí jako rys humanismu.
    A protože všechno se dá obrátit v humor (i humanismus), napadá mě pohádka Hrátky s čertem, jak dragoun říká andělovi o loupežníkovi: A to už to má jako úplně dobrý? Tak to teda ne! Teď teprve přijde pokání podle mýho gusta.

43. Ano, paní Hájková, v daném smyslu měl Chelčický bezpochyby pravdu. – A nakonec podle této maximy už dávno funguje současná justice, trest smrti je prakticky ve všech civilizovaných státech (přinejmenším v Evropě) zrušen. Popravit zločince je to nejjednodušší řešení; ale ztrácí se přitom všechno lidské, a to nakonec z obou stran.

44. Tak se po delší odmlce vracím k tomuto textu, abych doplnila citát z Yoderovy knihy. Právě dnes jsem si totiž na něj vzpomněla. Ukazuje, že ani důsledné nenásilí není vždy zárukou toho, že si člověk počíná správně.
    „Existuje určitý druh pacifismu, který říká, že zabíjet je špatné, ale že při použití určitých technik nenásilí je možné dosáhnout všeho toho, čeho chceme nebo na co máme nárok. V takovém kontextu se zdá, že nenásilí je někdy upřednostněno jenom proto, že je to lacinější, méně nebezpečný a mazanější způsob, jak někomu vnutit svou vůli, jakýsi druh donucení, kterému lze těžko vzdorovat. Odřeknutí se násilí je jistě třeba dát vždy přednost; Ježíš se však neodřekl na prvním místě násilí, nýbrž nutkavosti každého cíle, který vede k znásilnění důstojnosti druhých lidí. Nejde tu o to, že člověk může všech svých legitimních cílů dosáhnout nenásilnými prostředky, ale o to, že naše odřeknutí se legitimních cílů, jestliže jich nelze dosáhnout legitimním způsobem, je participací na vítězném utrpení Božího Beránka.“

45. LEGITIMNÍ CÍLE A NELEGITIMNÍ NÁSILÍ

    …aneb když se kácí les, lítají třísky. – Tak toto heslo (které vyznávají víceméně všichni revolucionáři) jsem nikdy neuznával. A to v žádném případě ne proto že bych byl zásadovým vyznavačem absolutního nenásilí; ale jakmile se začne vyznávat ono heslo o „lítajících třískách“, tak to je ve skutečnosti legitimizace násilí svévolného, neomezeného. I když se – ovšem – schovává za ušlechtilé cíle.

    V tomto ohledu plně souhlasím s Yoderovou tézí, že není možno dosáhnout legitimních cílů nelegitimními prostředky. Respektive opačně řečeno: jakmile se v nějakém hnutí vyskytnou (nepotrestány!) elementy nelegitimního násilí, v tom okamžiku je jasné, že i sám cíl je nelegitimní. Přinejmenším zčásti. A že toto násilí (ve jménu ušlechtilého cíle) časem zplodí násilí další, už jen velice málo ušlechtilé.

    Bylo by ovšem docela zapotřebí aby Yoder uvedl nějakou ilustraci toho, co konkrétně má na mysli tím nenásilím, které nicméně vykonává jakýsi skrytý psychologický nátlak na adresáty. V principu je – v této obecné rovině – jasné o co se mu jedná, ale jak řečeno názorný příklad by tuto záležitost uvedl do plastičtější podoby.

    Marcuse svého času vytvořil termín „represivní tolerance“; který by mohl mít dost podobný význam, ovšem Marcuse sám ho používal spíše ve specifickém politickém smyslu. Totiž že – vnějšková – tolerance současné (americké) společnosti nijak nezabraňuje užívání násilí ze strany státních struktur. Zatímco Yoder to zjevně míní v onom uvedeném smyslu subtilního psychologického nátlaku, který se prosazuje právě prostřednictvím své doktríny nenásilí.

46. Tím „nenásilím“, kterého je zapotřebí se v některých případech vzdát, Yoder podle mého názoru myslí nenásilné formy boje (formy, které vylučují jak zbraně, tak například pranice) za nějaké cíle, kterých se jinak těžko dosahuje. Tyto cíle mohou být i legitimní, tedy oprávněné. Nenásilný bojovník může v některých případech nenásilnou formou bojovat za své oprávněné potřeby. Pokud by však toto prosazování vlastních cílů mohlo vést ke znásilnění důstojnosti druhých lidí, pak se má křesťan takového prosazování (a tedy i oněch cílů, kterých lze jinak těžko dosáhnout) vzdát. A zachovat se tak podle Ježíšových slov (nutí-li tě někdo jít jednu míli, jdi s ním dvě). On to nakonec člověk vždycky musí posoudit sám. Pro křesťana by měl být vždycky přednější jeho bližní než jeho vlastní zájem (který může být egoistický).
    Ale samozřejmě z toho nelze vyvozovat nějaké pravidlo. Proto píšu, že o tom člověk musí rozhodnou v každé situaci, v každém konkrétním případě zvlášť.

47. Ano, to poranění důstojnosti jiných lidí je tu skutečně klíčovým kritériem. Což ovšem souvisí s tím co jsem já psal o „psychologickém nátlaku“. Ten sice může směřovat k samo o sobě legitimnímu cíli; ale jakmile nerespektuje osobnost či důstojnost toho druhého, pak je to stejně okamžitě špatně.

    A ovšem platí i to, že tady neexistuje nějaké univerzální pravidlo, skutečně je tady nutno rozhodovat a posuzovat každou konkrétní situaci.