Eva Hájková
Ruka dělníka
Země
je jako dlaň dělníka,
tvrdá a široká.
Hory
jsou jako mozoly
do nichž se skryla
těžká dřina.
Koryta řek
jsou rýhy v jeho dlani,
uvyklé námaze.
Na dlani země
jsme vystavěli
domy a továrny.
Na dlani dělníka
vidíme svou
Budoucnost
Sníh
Stříbrná křehkost
Běloučká něžnost
Zvonivá krása
zapadlých světů
Ztracené dětství
které se vrací
v tajemné noci
ledových květů
Slyším hlas zvonků
Rolniček bílých
utkaných z jiní
sněhových vloček
Dívám se na sníh
tiše jak pěna
očima naivních
dětských oček
Mrazivá svěžest
třpytivá tichost
pokojná snivost
zimní noci
zbaví mou duši
tíhy a špíny
které ji měly
ve své moci
Těmito dvěma básničkami končí prezentace tvorby paní Hájkové z jejích mladých let. Potom následovala dlouhá tvůrčí pauza; až teprve po mnohých letech se zase začala věnovat poezii.
Pro tentokrát jsem měl ale neobvykle velké potíže s vyhledáváním ilustračního obrázku. Zimní krajinu jsme tu měli už nedávno, proto jsem chtěl najít něco, co by představovalo námět první básničky, tedy ruku dělníka, ruku dělného člověka.
Ovšem – prakticky všechno co je možno pod tímto heslem objevit v internetu není nic jiného, nežli jenom zcela nenápadité výjevy. Naprostá většina autorů se zřejmě domnívá, že když udělá fotografii zašpiněných rukou, že tím vyjádřili něco myšlenkově hlubokého.
Já jsem doufal v umělecká ztvárnění tohoto tématu, nějak matně mi utkvělo v paměti že za dob socialismu – který přece dělníka a jeho práci vzýval – jsem viděl nějaká opravdu kvalitně, umělecky zpracovaná vyobrazení takovýchto dělníkových rukou. Ale pokud něco takového opravdu existovalo, bohužel v internetu to není možno objevit.
Proto jsem nakonec přece jenom musel použít obrázek zimní krajiny, ilustrující druhou z obou dnešních básniček. Ovšem – ani tady jsem neměl nijak velké štěstí, ani tady jsem nenašel nic, co by plně vystihovalo sdělení této básničky, tohoto vzpomínání na ztracené dětství a jeho očistnou krásu. Vybral jsem tedy nakonec obrázek, který se mi ještě relativně nejvíce zdál k tomuto tématu příhodný.