Polní tráva. Hvězdnatá noc. Košíček.

Eva Hájková


POLNÍ TRÁVA


Tráva prožívá jarní obrození

Velké obrození trávy

Zelená bylina v zimě jako by nebyla

Suché loňské listy padly za oběť mrazu

A brzy se obrátí v prach

(Život něco stojí)

Zatímco tiše hynou,

už týmiž drny prorážejí

nové zelené čepele,

obnažené a hladové po slunci

Polní tráva vyrůstá

do nové slávy

A co my lidé?

Hladíme trávu očima

Dotýkáme se jí dlaněmi

Akumulujeme sluneční světlo

Přemáháme nemoci a únavu,

kterou pociťujeme ve všech tkáních

S nadějí vyhlížíme jarní rovnodennost

a lepší časy


HVĚZDNATÁ NOC


Nastal večer

Tiše sedím

Noc už ke mně pluje tichem

Oknem vstoupí do domu

Březnový vzduch voní chladem

Pozorně naslouchám bezvětří

Jak krásná je ta noc!

Jak prozářená světlem měsíce!

Nemohu odtrhnout oči

od souhvězdí za oknem

Cítím s nebem i se zemí

a vyznávám to slovy,

která nikdo z lidí neslyší

Možná je slyší nebe i země,

ale neodpovídají

Jen hvězdy sem tam mrknou z výšin

nad hlubokou propastí světa,

v jehož rozvalinách žijeme


KOŠÍČEK


Starý šicí košíček z proutí

Uvnitř potažený hedvábím

Které už ztratilo barvu

A taky bylo trochu ušpiněné

Víko zevnitř vypolštářované

Propíchané jehlami a špendlíky

Nedovíralo

Na dně košíčku pestrá směs utržených knoflíků

Malých i velkých, bílých i barevných, kostěných, dřevěných, perleťových

Patentek, sponek a přezek

A všeho, co se někdy mohlo hodit

Nechyběly nůžky a náprstek

Prádlová guma

Cívky s nitěmi (černou i bílou)

A všechno to bylo trochu v nepořádku

Protože se v tom každou chvíli někdo hrabal

Když potřeboval něco přišít

Nebo spíchnout

Ta hrdost, že už si umím

Přistavit židli

Sundat košíček

Navléknout nit do jehly

Udělat uzel

A přišít knoflík

50 komentářů u „Polní tráva. Hvězdnatá noc. Košíček.“

  1. Je to vlastně tak trochu paradoxní: ze všech těchto tří básniček mě nějakým podivným způsobem nejvíce upoutala ta poslední – ačkoli je zdánlivě naprosto banální, pojednává o naprosto „nicotných“ věcech našeho zcela všedního života.

    A přece: právě v těchto zdánlivě zcela nicotných detailech se nějakým stěží uchopitelným způsobem zrcadlí i naše vlastní životy.

    Víko od košíčku na šití „nedovíralo“: napohled zcela bezvýznamné, nepodstatné sdělení; ale právě v něm se ukazuje naprostá jedinečnost této vzpomínky na to, co jsme prožívali v minulosti. (A nějak matně si vzpomínám, že i košíček na šití naší vlastní babičky trpěl tou samou závadou.)

    Anebo verš „cívky s nitěmi (černou a bílou)“ – opět zdánlivě zcela bezvýznamný, nicotný popis (co má mít ještě dnes za význam, že nitě byly „černé a bílé“?!…); a přece, právě v tomto zdánlivě zcela nepodstatném detailu vězí bezedná hlubokost našich vzpomínek, časů našeho života které jsou už dávno minulé, a přece ve svém souhrnu právě ony vytvářejí onu pestrou mozaiku, která utváří náš život jako celek.

    Slavný japonský režisér Kurosawa jednou napsal, že všechna filmová tvorba spočívá nakonec jenom ve vzpomínání.

    My žijeme bezprostředně vždy v právě aktuálním okamžiku, který na sebe strhává veškerou naši pozornost. Ale – ve skutečnosti je naše mysl formována právě tímto téměř nekonečným kontinuem našich jednotlivých zážitků a prožitků z minulosti, jejich barvou, jejich vůní, jejich – zjevnou i pouze tušenou – významovostí.

    Jsou lidé, kteří ztratili svou paměť. Tím ale fakticky ztrácejí sami sebe; a musejí si pak jen obtížně v dalším životě vytvářet paměť novou, nové vzpomínky.

    Miroslav Horníček svého času napsal knihu s názvem „Chvála pohybu“. Zde by se bezmála chtělo říci: Chvála paměti!

    A také: chvála detailu, chvála zdánlivým nicotnostem našeho (dřívějšího) žití.

  2. Vztah k trávě se za mého života aspoň dvakrát proměnil. Ještě pamatuji, jak si jí starší lidé dříve vážili. Pěknou trávu ve správnou chvíli požali a králíci ji schroupali. Později byla tráva převážně ignorována. Všude, hlavně podle silnic a na křižovatkách, se nechala být, maximálně narostla a vysemenila se, její skladba doznávala změny. Když jsem poprvé přejížděl hranice do Rakouska, podle výšky trávy bylo jasné, kudy přesně vede. Nyní se s trávou povětšinou bojuje. Její výška by neměla přerůst vzorový trávník na dvorcích ve Wimbledonu. Bývá pak vyšlapaná (jako tam po finále) a bývá pak konstatováno, jaká to jsou sucha, že ubývá motýlů a (ostatního) hmyzu. Někdo ty trávníky a la Liliput ovšem zalévá a dokonce i vysává. Nebo koupí umělý. Pod okny mám dětské hřiště právě s ním. No uznejte, děti rodičů, kteří na tu školku mají, si přece nebudou hrát v normální trávě, kam by mohla zaletět dokonce i včela, jíž dobově příznačným strojem za den posekali celý park.

  3. Je úžasné, jak různé detaily v nás utvářejí trvalé vzpomínky na naše dětství. Často si dítě zapamatuje větu, kterou někdo pronesl (například někdo z rodičů), na celý život. Myslím, že kdyby si toho rodiče byli vědomi, dávali by si mnohem větší pozor na svá slova.
    Vzpomínám si, že jsem v raném dětství měla ráda pohádku, v níž také figuroval šicí košíček.
    V novinových stáncích (kterým se říkalo trafika) prodávali tehdy takové malé obrázkové knížečky nebo spíš sešitky s pohádkami. Čas od času vycházely a rodiče mi je kupovali a předčítali. Dostala jsem jich víc, ale nejraději jsem měla pohádku o náprstku, nůžkách a trpaslíku Drobňousovi. V čtyřech letech jsem ji prý uměla nazpaměť. Už si na to nevzpomínám, ale tu knížečku si dobře pamatuji, protože jsem ji měla ještě několik let.
    Pohádka začínala slovy: „Byl vám to věru překrásný šicí košíček, jaký dostala Nanynka ke svým desátým narozeninám…“ Příběh byl o tom, jak se nůžkám a náprstku znelíbilo, že musí Nanynce sloužit při šití, a proto jednoho dne uprchli z košíčku a dostali se až do lesa. Tam potkali mazaného trpaslíka Drobňouse, který je – dalo by se říct – zotročil. Stříhal nůžkami větvičky, až ztupil jejich ostří a do náprstku nabíral vodu jako do kbelíku, až začal rezavět. Nedovolil jim odejít. Oba uprchlíci – nůžky i náprstek tuze vzpomínali, jak se dřív měli v Nanynčině košíčku dobře, oproti tomu, jak se teď mají u Drobňouse. Litovali, že tam byli nespokojeni. (Přesně si pamatuji větu: „Zpátky, zpátky do košíčku. Tam jsme byli páni. Teď jsme ubožáci!“) Ale nevěděli si rady, co dělat. Jednoho dne je objevila Nanynčina černá kočka, která se jmenovala Všehoznalka. Té se bál i Drobňous, a tak se s její pomocí nůžky i náprstek vrátili domů. A pak už si nikdy nestěžovali, že musí sloužit pilné Nanynce.
    Byla to taková výchovná pohádka, která možná měla ukazovat, že je lepší skromně sloužit pracujícímu lidu než se dobrodružně pouštět do nebezpečné ciziny, kde nevíme, co nás čeká.

  4. Ovšem tyto výchovné pohádky a příběhy nebyly produkovány a žádány jenom v socialismu. Někdy v osmdesátých letech vyšel v nějaké exilové publikaci článek nějakého mladého emigranta, ve kterém líčil své zážitky z emigrace.

    On se zřejmě nějak věnoval umění pro děti; a když se dostal také do Kanady, napsal tam nějakou tuším divadelní scénku pro školní děti. Školní inspektorka mu jeho dílo pochválila, že je nápadité a má fantazii; ale pak mu vytkla, že by bylo záhodno, aby ten příběh obsahoval nějaké mravní ponaučení pro děti.

    Což jeho – emigranta ze světa socialismu – dopálilo, protože on utekl právě před takovouto státem nařizovanou mravoučností.

    Nechci soudit konkrétní případ, musel bych tu scénku sám vidět nebo číst, osobně bych neměl nic proti tomu kdyby divadelní představení (tím spíše speciálně pro školní mládež) opravdu obsahovala nějaká dále jdoucí sdělení, nežli jenom pouhou zábavu. Ovšem – takováto (mravoučná) sdělení by musela naprosto přirozeně vycházet ze samotného děje, z charakteru situací a jednajících aktérů. Jakmile se začnou mravní kázání dělat na povel, pak je to vždycky paskvil; a i děti to asi velice rychle dokáží vycítit, že je na tom něco umělého.

  5. Ale s tou pamětí je to skutečně zajímavé, zrovna v minulých dnech mi také projela hlavou vzpomínka na nějakou momentku z mého dětství. Už si teď ale nevzpomenu, o co se tam jednalo.

    Ale když se to tak vezme, tak tyto „momentkové snímky“ z našeho mládí či dětství jsou docela účelně zařízeny. Kdybychom si pamatovali všechno, pak by to zcela zahltilo kapacitu naší paměti. (A je ostatně mnoho věcí kdy je člověk rád že na ně zapomněl, nebo že jsou přinejmenším za normálních okolností zasunuty někam do mlhy dávno minulých událostí.) Ale – na straně druhé je dobře že nějaké takovéto střípky z našeho dřívějšího života v nás zůstávají; jinak bychom dokázali žít vlastně jenom v současném okamžiku, jako ti lidé bez paměti, které jsem zmínil.

  6. Teď jsem si zrovna vzpomněl na jeden takový moment, který zároveň souvisí s tím co psal pan Horák o trávě a o – fotbalových – trávnících.

    U babičky v Podkrušnohoří, kam jsme s bratrem jezdili na prázdniny, byla hned dvě fotbalová hřiště. Tedy – jedno skutečné, s brankami; to druhé, to byla vlastně jenom velká travnatá plocha nad místní školou, ohraničená kolem dokola betonovým obrubníkem a řadami morušových keřů. Tam jsme také – s místními kluky – hrávali fotbal. Nevýhodou ovšem bylo, že to bylo na svahu, takže míč nám při hře vždy sjížděl dolů. Na straně druhé výhoda byla, že toto hřiště bylo v samotném centru vesnice; a zvlášť pro mě s bratrem to bylo velice pohodlné, stačilo přelézt plot (a prodrat se morušovým houštím) a byli jsme na hřišti. Zatímco to pravé fotbalové hřiště bylo až nahoře u lesa.

    Co se trávy týče: ano, občas ji někdo posekal; ale opravdu snad jenom jednou do roka, častěji by to fakticky vůbec nešlo, sekačky na trávu tehdy ještě nebyly (alespoň u nás ne, na Západě snad už ano), takže se všechno muselo sekat ručně, kosou. Takže tráva byla většinou dost vysoká; to mělo určitou nevýhodu v tom že ta vysoká travní stébla poněkud brzdila míč, ale pro tu naši klukovskou kopanou to nebyl žádný závažný problém.

    Ale na co jsem si teď vzpomněl (a mám dokonce pocit že to je právě ta vzpomínka která mi projela hlavou v minulých dnech): když jsme hráli na tom horním hřišti, býval tam i jeden kluk (který bydlel nedaleko od něj), který při hře skoro neustále hromoval: „Hrome!“

    Opravdu nevím, jak se k tomu dostal; něco takového bylo tehdy i mezi mládeží krajně neobvyklé. Už proto, že to znělo natolik literárně, jako převzaté z nějaké dobrodružné knížky. (Dokonce si vzpomenu i na jeho jméno: Hron.)

    Co je na tom zajímavé: na většinu těch ostatních kluků si nevzpomenu už vůbec (s výjimkou těch kteří bydleli blízko nás, a s kterými jsme tedy byli víceméně v denním kontaktu). Ale zrovna tenhle se svým „Hrome!“ se mi zaryl do paměti.

  7. Některý strom má obzvlášť velké množství šišek, když už mu hrozí, že brzy padne. Ze semen vzejdou semenáčky a aspoň jeden využije živin a světla a uvolněné místo na dvě tři století zaplní.

    Lidé si zhruba v sedmé dekádě svého života obvykle zvlášť jasně vzpomínají na to, co slyšeli v mládí a přeříkávají to, pokračujíce tak v tradování, jež jsem zmínil na souběžném vlákně diskuse. Mívalo takové počínání dobrý smysl, jako schopnost zmíněná u stromů (pročež je evoluce udržuje). Nejen tradované, ale nakonec i vlastní staré zážitky mohly mladým poskytnout informace, vodítko a pomoc při řešení zřídkavých, ale pro přežití velmi podstatných situací (souvisících třeba s válkou, či nouzí). Odtud pak bere zdroj jisté své reálnosti to, co jmenujeme národní zkušenost.

    Současný rychlý vývoj význam životní empirie seniorů snižuje a mladí jej tím více bagatelizují. Staří se pak cítí být zbyteční. Dětská paměť však (zatím) funguje, tak jako bylo dříve nemálo užitečné.

  8. „Hrome“… možná pane Poláčku parodoval Rychlé šípy? 🙂

    Ty vypadávající vzpomínky a samoobnova lesa; šicí košík na který jako bychom si všichni v jeho konkrétnosti vzpomněli: názorné ukázky odpovědí na otázku co může být polis…rostoucí v (svém) čase.

  9. Hrome! ;-)… byli bychom rádi aby to tak bylo, „napořád“.
    Ale otázka co na to ostatní potenciálně si konkurující (ale i na trzích se někdy potřebující) domovy.
    Navíc jedněm se mění „materiální podstaty existence“ – produkční a obranné prostředky a dostupnost zdrojů – jinou rychlostí a jinými směry než jiným… V té idei polis – domova je bohužel tohle nebezpečí lokalizací asi neoddělitelně zabudované.
    Je vlastně (materiálně) něco jiného než ty trhy (i trhy s jazykovými interpretacemi skutečnosti) co nás propojuje?
    Ta obklopující i pronikající skutečnost. Jenže vždy místně interpretovaná.. a tak pořád dokola 🙂

    Pan Poláček píše že růst komplexity dává smysl jen při různosti „podstruktur“. Podmínkou jsou asi funkční „jazyky“ té zahrnující struktury. Jazyky schopné zprostředkování reflexí skutečnosti.

  10. Zrovna včera se mě zeptal kdosi na Facebooku, proč se za věřícího pokládá jen ten, kdo věří v Boha. Že víra/důvěra obecně znamená vztah ke světu.
    Odpověděla jsem, že jazyk se řídí zvyklostmi, které nelze libovolně měnit. Pod slovem „věřící“ si většina lidí vybaví křesťana, popřípadě příslušníka jiného náboženství.
    Ale časem možná vznikne nějaký zprostředkovací jazyk.

  11. No ano, víra má velmi mnoho společného s důvěrou. S důvěrou, že je možno naprosto a bezvýhradně splynout s bytím, s božím světem. Že je možno v tomto světě nalézt něco či někoho, kdo nám dodá pocit naprostého bezpečí, bezvýhradného přijetí.

    Víra má tedy velmi mnoho společného s důvěrou. Ovšem – už Lenin řekl: „Důvěřuj, ale prověřuj!“ 😉

    Je prostě mnoho lidí, kteří se takovéto bezvýhradné – a neprověřené – důvěře oddat nemohou. Kteří si napřed všechno chtějí prozkoumat a ověřit, nežli by k tomu navázali vztah bezvýhradné důvěry.

  12. No, jak ho znám, tak určitě nechtěl s ničím splynout. On myslel spíš důvěru v možnost změny světa.

  13. No v daném případě se jednalo prostě a jednoduše o důvěru k lidem. A to zřejmě především k těm ze stranického a státního aparátu. Socialismus byl vlastně postaven na důvěře v člověka (shodou okolností jsem právě dneska toto téma rozebíral ve fóru Levice – veškeré sociální koncepty levice/Levice jsou totiž postavené na základní důvěře v „dobrého člověka“; jenže v praxi se znovu a znovu naráží na to, že realita je o hodně jiná, že lidé – a to i ti „dole“ mnohdy jednají čistě egoisticky).

    A právě tohle musel zjistit už Lenin, že v socialismu dokonce ani vlastní stranický a státní aparát zdaleka nefunguje tak, jak by měl. Že byrokratismus (a dokonce vlastní zájem) vítězí nad oddanou činností „pro dobro všech“. A proto tedy vydal toto své heslo: „Důvěřuj, ale prověřuj!“

  14. Ovšem co se toho „splynutí“ týče: tak tady bych přece jenom věřil, že i revolucionář Lenin měl svou hlubokou, intenzivní touhu po takovém splynutí. Ovšem nikoli se světem paušálně, v nějakém univerzálním transcendentálním smyslu, nýbrž výhradně se světem socialismu. S tímto světem se plně identifikoval, do něj vložil své naděje – a proto pro něj muselo být velmi hořkým zklamáním, když musel přihlížet, co všechno je v tom jeho vysněném socialismu špatně. On si toto zjištění zřejmě ale relativizoval tím, že všechny tyto negativní stránky přičítal všeobecné nevyzrálosti a zaostalosti ruských poměrů. A sám zemřel příliš brzy nežli aby musel zjistit, že tyto problémy byly všeobecně strukturálního rázu, tedy ne jenom v důsledku zaostalosti (carského) Ruska.

  15. No, myslím, že nebyl sám. I někteří panovníci se identifikovali se svým státem.
    Ale pokud jde o identifikaci s komunistickým režimem, tak tu jistě prožívali i mnozí řadoví komunisté.

  16. „S tímto světem se plně identifikoval.. “ Napadá mne že by bylo užitečné (nejen v tomto případě) všímat si rozdílu mezi přisvojením a (případnou) upřímnou snahou o osvojování si (důvěry
    v naději člověka). Taková snaha je pak prověřována skutečností ve mně – a není účelné pro „pocit splynutí“ financovat tak nákladný policejní aparát ;-(

  17. „Přisvojení“ versus „osvojováním si“ (důvěry) – to je opravdu zajímavý námět k zamyšlení, pane Nusharte. 😉

    Ale co se konkrétně komunismu týče, pak by to víceméně odpovídalo tomu, co sám komunismu už dlouhou dobu vytýkám: totiž že on se nakonec vyčerpal jenom s oním „přisvojením“ – tedy že popadl iluzi že postačí přisvojit si (ve jménu lidu) produkční prostředky, a že tím bude už celá práce ve prospěch lidstva vykonána.

    Přičemž Marx sám původně mířil (alespoň zčásti) spíše směrem k pravému „osvojení si“ (všestranné kvality lidské existence na tomto světě); ale v reálném politickém boji se nakonec všechno zúžilo jenom na to zmíněné „přisvojení“.

    Ostatně s tím samým problémem musím znovu a znovu bojovat v komunitě „Levice“: sice na jedné straně je zde přítomna jakási základní touha po všeobecné humanizaci společenských poměrů (a to je také jediný důvod proč jsem v této komunitě sám přítomen) – ale na straně druhé naprostá většina konkrétních programových bodů končí jenom u peněz. Sice s ušlechtilými úmysly přerozdělení společenského bohatství ve prospěch těch méně majetných; ale pořád se za tím skrývá to naprosto zkrácené, redukcionistické vidění světa, že postačí přisvojit si majetek bohatých, a že tím už bude onen úkol na humanizaci poměrů v zásadě splněn.

    Tento příběh se v dějinách opakuje znovu a znovu: lidé si vytvoří velkolepé plány a toužebná přání o tom, jak definitivně zhumanizují, zkrášlí svůj lidský svět; ale nakonec všechno pravidelně skončí jenom u čistě profánních záležitostí. A „to pravé“ se nějak poznenáhlu rozplyne v nicotě.

    Což ovšem platí i pro duchovní oblast; původní velké ideje většinou časem zakrní v mechanické provádění příslušných rituálů.

  18. Pan Nushart asi nemyslel přisvojení si výrobních prostředků, ale přisvojení si státu ve smyslu jeho přizpůsobení vlastním představám či potřebám. Zatímco to osvojení asi znamená, že se člověk adaptuje na danou společenskou realitu s důvěrou, že ve společnosti najde uplatnění.

  19. Když to po sobě čtu, taky, si říkám – jak jsem to (jestli vůbec nějak) vlastně myslel? 😉
    Jen vím že jsem se nějak pokoušel nepoužít sousloví : osvojování si důvěry v člověka.

  20. Včera jsem našla v jedné knížce výrok o identifikaci:
    Čím méně individuality, tím více identifikace. Nebo naopak.

  21. No ano, paní Hájková, pan Nushart sám to nemyslel – abychom nadále v jeho zastoupení pokračovali ve výkladu jeho myšlenek a intencí 😉 – tak tedy pan Nushart to dozajista sám nemyslel jako „přisvojení si výrobních prostředků“.

    Ale já jsem chtěl poukázat na to, že se za tímto „přisvojením si státu“ skrývá víceméně ten samý fenomén: snaha lidí si své místo (a svou úlohu) ve světě zjednodušit na nějaký víceméně jenom vnější vztah, na akt přímého přisvojení. A je už pak celkem jedno, jestli si někdo takto přisvojuje stát, výrobní prostředky, anebo prostě druhého člověka. (A tím teď nemám na mysli stav fyzického, tělesného otroctví.)

    Přitom – jak jsem zmínil minule – sám Marx to takto přímočaře a povrchně původně nemyslel, jemu se jednalo vlastně o ten (antický) všestranný rozvoj všech bytostných sil a potenciálů člověka, on za tímto plně rozvinutým člověkem v komunismu viděl (stejně jako Hegel) celou práci dějin; ale nakonec se už u něj nakonec všechno čím dál tím víc fixovalo jenom na to přisvojení si výrobních prostředků. A reálné komunistické hnutí pak už zcela dovršilo toto převrácení hodnot – napřed si přisvojilo produkční prostředky, a pak to toho svého komunismu či socialismu teprve začalo křečovitě (a mnohdy vysloveně násilně) hledat a upravovat svého „nového člověka“.

  22. „Čím více individuality, tím méně identifikace“ – jak se to vezme, v dějinách se bezpochyby i výrazné individuality zcela identifikovaly s nějakým (svým) hnutím, s nějakou ideou. Když si třeba vezmeme takového pátera Koniáše (jako první mi vyskočil v mysli) – dozajista velmi silná osobnost, a přitom se ovšem plně identifikoval se svým jezuitským bratrstvem.

    Ale ono to zřejmě bylo myšleno tak, že čím více si někdo vypracuje vlastní, zralou, sebe-vědomou osobnost respektive individualitu, tím méně propadá pokušení, aby se slepě a nekriticky identifikoval s nějakým stádem, respektive s nějakou (obecně přijímanou) doktrínou.

    A naopak: kdo je slabá osobnost, kdo nemá svou vlastní, svých vlastních kvalit si vědomou individualitu, ten má o to větší sklon přidat se k nějakému stádečku, začít bezmyšlenkovitě papouškovat jeho ideologii.

  23. No, ti řadoví komunisté, kteří se identifikovali se systémem, se asi těžko identifikovali se stádem či s obecně přijímanou doktrínou. Vždyť značná část lidí přece byla (i když často jen skrytě) proti tomu systému a jeho doktríně a komunisté to dobře věděli.
    Ale je fakt, že ti komunisté asi nebyli žádnými velkými individualitami. Třeba jim systém pomáhal udržet jejich „vnitřní pořádek.“
    Pane Poláčku, pamatujete si, jak jste kdysi do diskuse na Referendu napsal: „Vždycky nás znovu a znovu zasáhne náš vlastní „Maxwellův démon“, který nám našeptává: to všechno je přece tobě cizí, to by narušilo tvůj vnitřní pořádek – a p r o t o je to špatné, a ty se proti tomu musíš opevnit a musíš proti tomu bojovat!“
    Bylo to pod tímto článkem:
    https://denikreferendum.cz/clanek/29565-libanon-zeme-v-niz-nelze-byt-bezvercem

  24. Ovšem, jakékoli vysvětlení určitého jevu je vždy jeho zjednodušením.

  25. Když si vezmeme politické lídry nedávné doby, tak ti si na sounáležitost s nějakou stranou ani nehrají. Zeman, Klaus, či Paroubek ze svých stran vystoupili, sotva v nich ztratili hegemonii. Podobně Topolánek, který svého času vyložil, jak to v něm nějak umřelo.

    Také v jiných zemích mají vůdčí politici stále častěji stranu za pouhou svou podpůrnou organizaci, na níž vcelku netřeba brát ohled, natož aby jí byli něčím povinováni. Nazývat takového Berlusconiho, Trumpa, o Putinovi ani nemluvě, reprezentanty jejich stran by bylo zcela nepatřičné. Voliči právě takové pojetí politiky čím dál více posvěcují.

    Naproti tomu (přední) komunisté zůstávali se svou stranou hluboce spojeni a nebyl to rozhodně jen strach, co je vedlo k sebekritice i osudovým přiznáním se ke zradě. Domnívali se, že pomoci straně je jejich povinností, zatímco myslet jen na sebe nelze a neobstojí.

    Bylo by potřeba, aby docházelo k vytváření obousměrně vyváženější vazby mezi stranou a jejím čelným politikem.

  26. Paní Hájková, „identifikovat se se stádem“ nemusí nutně znamenat, že se bude jednat o stádo velké, většinové. (Použil jsem také alternativně termín: „se svým stádečkem“.)

    Může se jednat třeba i jenom o malé komunity; ale vždycky je zásadní rozdíl mezi tím, jestli je někdo individualitou která si sama vědomě určuje svou cestu (a teprve druhotně se přidá k té či oné skupině, protože v ní cítí příbuznost názorů a postojů) – anebo jestli se někdo k nějaké takové skupině připojí víceméně „na první dobrou“, sice samozřejmě také na základě vlastní volby, tedy příbuznosti názorů, ale pro něj je rozhodující toto „teplo chléva“, bezvýhradné splynutí s danou komunitou, a pak už ideový program svého vlastního stádečka nijak kriticky nepřezkoumává, nýbrž jenom pasivně memoruje jeho dogmata.

    – A ano, rozdíl mezi těmito dvěma lidskými či osobnostními typy je skutečně možno docela dobře určit podle toho, do jaké míry podléhají onomu „Maxwellovu démonu“. Ten sice působí nevyhnutelně v každém z nás; ale skutečná individualita se mu dokáže postavit, dokáže s ním vstoupit v boj. To co je na tomto boji tak obrovsky obtížné je to, že tento „démon“ není nějakou nám cizí mocí, nýbrž naopak, je usazen přímo v nás, v našem vlastním (ne)vědomí, v našem prazákladním pocitu identity. Kdo bojuje proti tomuto démonu, ten tedy musí fakticky vést (neustálý) boj proti sobě samému.

    Zatímco ti se stádní mentalitou, kterým se jedná především o onu (nekritickou) identifikaci, ti se vůbec ani nepokoušejí s tímto svým démonem bojovat; plně se vydají do jeho moci, a pak už po celý zbytek života zavile a zarytě odmítají a popírají všechno, co by mohlo nějakým způsobem narušit jejich vnitřní klid, jejich pocit bezpečné a bezrozporné identity.

  27. Ostatně mě těší, paní Hájková, že si někdo ještě dokáže vybavit tento můj – už dost starý – příspěvek. 🙂 Shodou okolností i já jsem si na něj zrovna v posledních dnech vzpomněl. Zřejmě také v souvislosti se zde právě projednávaným tématem vztahu individuality a identifikace.

  28. Ovšem – je nutno rozlišovat mezi individualitami různého typu. Pan Horák zmiňuje politiky, kteří se nijak vnitřně (ideově) neidentifikovali se svými stranami, ale používali je víceméně jenom jako výtah k moci.

    Je tedy nutno rozlišovat mezi individualitou v pravém, ideovém smyslu – tedy jako někdo, kdo se dokáže spojit, identifikovat s nějakou ideou respektive hnutím, ale jenom na základě vlastní (kritické) úvahy, vlastního přesvědčení. A na straně druhé mezi sice silnou individualitou, která je ale fixována pouze na sebe, na svůj vlastní prospěch.

  29. Co se pak komunistů a jejich „věrnosti straně“ týče – ani tady se nedá paušalizovat, byli i vedoucí komunisté kteří (Čalfa) zcela pragmaticky změnili tábor, jakmile pro ně členství v KS přestalo být výhodné. Ovšem je fakt, že většina dřívějších vedoucích komunistů tak neučinila; ale oni za celá ta léta a desetiletí svého funkcionářství už natolik srostli s komunistickou stranou a její ideologií, že už vůbec nedokázali začít myslet nějak jinak. (Právě tady zcela spolehlivě zafungoval „Maxwellův démon“.)

  30. Identifikovat se s něčím (s ideou, respektive se stranou, která si tu ideu přivlastnila), ovšem neznamená vždy nějaké „teplo chléva“.
    Naopak, může to znamenat, že ten člověk je ochoten pro danou věc i zemřít.

  31. Ten příspěvek o Maxwellově démonu mě kdysi zaujal, tak jsem se ho pokusila „vygůglit“. Nešlo to hned, ale podařilo se to pomocí několika klíčových slov. Vzhledem k tomu, že jsem si nevzpomněla ani na toho Maxwella, zadala jsem myslím následující slova: Referendum, démon, Poláček, Hájková 🙂

  32. Tady mě ovšem poněkud znejišťuje, paní Hájková, že mé jméno jste v této řadě umístila hned vedle démona. 😉

    Jestli je tu přece jenom nějaká vnitřní souvislost? Že by tu nějak působil starý dobrý Freud?…

  33. Ale co se toho „tepla chléva“ a „ochoty pro danou věci i zemřít“ – to se nijak nevylučuje, paní Hájková. I za vlastní chlév je možno bojovat; a tedy i zemřít.

    Je mnoho lidí, pro které je tento vnější boj stále ještě mnohem přijatelnější, nežli aby museli postoupit onen boj vnitřní, a přiznat si chybnost svého vlastního (dosavadního) přesvědčení. Dalo by se říci: ten vnější boj se týká jenom přežití těla; zatímco ten vnitřní boj se týká přežití vlastní nejzákladnější identity, vlastního já.

    To ovšem naprosto neznamená, že každý kdo by bojoval za nějakou ideu, že by tak nutně činil jenom proto aby si pro sebe samotného uchoval ten pocit „tepla vlastního chléva“. Vždycky je nutno hodnotit zcela konkrétně, případ od případu, o co se vlastně jedná – zda o legitimní boj za (ušlechtilou) ideu, anebo jenom o obranu vlastní ideové zkostnatělosti.

  34. Džihádisté bojují za to, aby se „jejich chlévem“ stal nejprve Afghánistán či jiná země a potom celý svět.

    Myslím si, že člověk se málokdy rozhoduje, zda ta či ona idea je dostatečně ušlechtilá, zda stojí za to. Naopak, jsou to ideje, které se zmocňují lidí. Vlastně to, tuším, říkal i Marx, že idea se stává materiální silou, zmocní-li se mas.
    Aby se člověk samostatně rozhodoval (a nenechal se ovládat idejemi přicházejícími zvenčí), potřebuje být individualitou, nikoli součástí masy. Tuhle jsem četla, že bez toho, aby lidé byli individualitami, nemůže dobře fungovat demokracie.

    Ale ještě bych chtěla dodat, že Bůh (nám křesťanům) přikazuje milovat bližního, aniž bychom brali zřetel na to, zda tento je či není individualitou.

  35. Proč jsem umístila vaše jméno vedle démona? 🙂
    Přišlo mi logické seřadit klíčová slova podle důležitosti.
    Nejdůležitější bylo, že ten příspěvek měl být na Referendu, na druhém místě, že v něm figurovalo slovo démon, na třetím, že vy jste byl jeho autorem a na čtvrtém, že jste se tím příspěvkem obracel na mě.
    Ačkoliv, přiznám, že cosi démonického ve vás skutečně je 🙂

  36. Tak to je skutečně zajímavé zhodnocení mé osobnosti, paní Hájková. 😉

    Ale co ještě hůře: já tuto – relativní – démoničnost pociťuji jako naprosto pozitivní charakteristiku. 😀

    Pokud člověk chce mít ambice trochu pohnout tímto světem, bez určité míry démoničnosti to možné není.

    Protože (na vysvětlenou) měnit svět, to v prvé řadě vyžaduje negovat – a to sice zcela zásadně negovat – celý svět dosavadní. A tato negativita samozřejmě může být v určitém smyslu vykládána jako „démoničnost“.

  37. Takže vy se vlastně, pane Poláčku, řadíte k těm, co provádějí „dekonstrukci“. I když navenek vypadáte, jako byste spíš chtěl něco budovat.

  38. Křesťanství a individualita – tak to je opravdu zajímavé, paní Hájková, zrovna v minulých dnech jsem zauvažoval právě na tohle téma. Ovšem – dospěl jsem ke zcela opačnému závěru, než co tvrdí ta paní s oním kázáním.

    Za prvé: dnes už Bůh opravdu nemůže dávat takové konkrétní, individuální úkoly jako Mojžíšovi či Abrahámovi. To byly specifické akty, které bylo možno v dějinách provést jenom jednou.

    Ponechme tedy stranou dávnou, bájnou minulost; rozhodující, jaký je stav dnes. Samozřejmě, každý křesťan může mít pocit, že on sám ve své modlitbě hovoří přímo s Bohem; respektive Bůh s ním.

    Ovšem: na straně druhé z hlediska Boha jsou všichni lidé nakonec stejní. To jest: člověk stvořil celé lidstvo (v podobě Adama) jedním jediným aktem. Bůh stvořil člověka. Jako takového, jako svůj produkt, jako svůj obraz. Ale – v tomto aktu stvoření nebylo naprosto nic, co by nějak mohlo zakládat nějakou odlišnost, nějakou individualitu. Přesně naopak: tuto individualitu si Adam s Evou vytvořili, vyvzdorovali až tím okamžikem, kdy se vzepřeli boží vůli.

    To za prvé. A za druhé – jak už nakonec vyplývá i z toho kázání – Bůh se na lidi obrací vlastně zcela paušalizovaně: „Plňte mou vůli!“

    Tato „boží vůle“ je tu dána předem, absolutně, a pro všechny stejně. Lidé se pak mohou odlišovat jenom v míře své připravenosti (respektive v míře svých schopností) tuto boží vůli naplnit; ale není tu naprosto žádný prostor pro autonomní vůli jednotlivce, a tedy ani pro žádnou skutečnou individualitu.

  39. Paní Hájková, jak už jsem napsal: „tvořit nový svět“ (tedy: „změnit svět“) napřed předpokládá zrušit, negovat svět starý.

    Čili „konstruovat“ znamená zároveň „dekonstruovat“. Obojí vytváří (či mělo by vytvářet) jednu organickou, dialektickou jednotu.

    Ovšem fakt je, že většina lidí právě této jednoty tvoření a boření nikdy nedosáhne. Jedni chtějí jenom uchovávat staré, jiní ho zase chtějí jenom bořit.

  40. Já myslím, že lidi (kteří se vzepřeli Bohu) se stejně nikdy nedohodnou, co vlastně chtějí stavět, nebo zda vůbec chtějí stavět.
    „Nestaví-li dům Hospodin, marně se namáhají stavitelé.“ (Ž 127, 1)

  41. To je ovšem trochu jiná záležitost, paní Hájková. Tady se jedná v zásadě o to, že kdyby vždycky „dům stavěl Hospodin“ – tak jestli by se pak muselo všechno jednou provždy stavět jenom podle jednoho jediného stavebního plánu. A jestli by pak náš svět nebyl přece jenom až příliš uniformní.

    A jakkoli jsem velkým obdivovatelem úchvatné krásy především gotických katedrál, přece jenom se domnívám, že kdyby na celém světě nestálo nic jiného nežli právě ony, že by to nakonec přece jenom působilo poněkud fádním dojmem.

    A ostatně: kdy byl vlastně Hospodin tím pravým stavitelem? V době gotických katedrál – anebo v éře masivního stylu románského, jejichž byla gotická architektura vědomou (a ve svém čase dokonce velmi kontroverzní!) negací?… A jak známo na éru gotiky následovalo zase jiné stavitelské období, totiž baroka. A vždy tato konstrukce nového byla zároveň spojena s dekonstrukcí, s negací starého.

  42. Nesmíte to brát tak doslova. Dům není vždycky dům ani vždy jen chrám. Ten se někdy nazýval domem Hospodinovým. Slovo dům označuje někdy též domov, domácnost, rodinu, královský palác, ba i národ či lid (dům izraelský).
    Domem Božím je myšlena též církev (Žd 3, 4 Každý dům někdo staví; ten, kdo postavil vše, je Bůh.
    … Žd 3, 6 Kristus však jako Syn je nad celým Božím domem. A tímto Božím domem jsme my, pokud si až do konce zachováme smělou jistotu a radostnou naději.
    1P 2,5 I vy buďte živými kameny, z nichž se staví duchovní dům, abyste byli svatým kněžstvem a přinášeli duchovní oběti, milé Bohu pro Ježíše Krista.)
    Dům se tedy nejenom staví, ale i shromažďuje (Ez 28,25 Toto praví Panovník Hospodin: „Shromáždím dům izraelský z národů, mezi kterými jsou rozptýleni, a budu mezi nimi posvěcen před očima pronárodů. Budou bydlet ve své zemi, kterou jsem dal Jákobovi, svému služebníku.)

    Dalo by se říct, že i Bůh provádí něco jako dekonstrukci (mění tvářnost své země). Někdy to dělá i s pomocí lidí, kteří v něj nevěří a nehlásí se k němu. A ještě si (ti lidé) myslí, že jednají zcela svobodně, podle vlastního rozumu.

  43. Působivé „nestaví-li dům Hospodin, marně se namáhají stavitelé“ se dá velmi jednoduše vyložit jako „jen dobré dílo se podaří“. Kéž by tomu tak (dnes) bylo!

    Když se všude stavěly kostely, také se už objevovaly (pro leckoho nyní překvapivé) pochybnosti a výtky, že jsou příliš drahé a že úsilí na jejich zbudování chybí v péči o potřebné. Zvítězilo, chtělo by se říct i tehdy, stavět! Přece však si myslím, že na rozdíl od dnešní doby, tehdy ještě „stavěl Hospodin“. Nejen pro zbožnost zúčastněných, či pro odkazy a dary. Dokonce nejen pro krásu, která tehdy vznikala. Především proto, že dílo, zvláště ve středověku vznikající většinou postupně a pomalu, přečkalo bouře doby, většinou v téže funkci, řadu staletí a vede i dnes lidi k lepšímu, k transcendenci a ke spojení navzájem i s dávno zemřelými, zapomenutými a předky.

  44. Pokračování toho verše znamená, že Hospodin nejenom staví, ale i udržuje a chrání:
    „Nestřeží-li město Hospodin, nadarmo bdí strážný.“
    Maně mě napadla souvislost „strážného“ s tím Maxwellovým démonem, střežícím systém.

  45. Já jsem si hned myslel, že někdo ten můj příměr pochopí tak, že se vztahuje jenom na (církevní) architekturu.

    Jenže: i já jsem jsem tento příměr myslel především přeneseně. Totiž: když se podíváme na celé dějiny křesťanství, tak i ty nakonec nejsou ničím jiným, nežli víceméně nepřetržitým sledem konstrukce a „dekonstrukce“. Především několik prvních staletí křesťanství bylo dobou prakticky neustálých střetů a bojů o to, jaký je správný výklad evangelií, jak má být chápána osoba Krista; tedy všeobecně, jaké je „to správné“ křesťanství, jaká je jedině správná víra.

    A i poté co bylo křesťanství víceméně definitivně kanonizováno (ale k tomu došlo vlastně až ve středověku), i pak dále trvaly interní diskuse o správném výkladu toho či onoho. A pak došlo k velkému procesu evangelizace, tedy k rozštěpení křesťanství na dva navzájem konkurující směry. A i dnes (a to napříč oběma velkými církvemi) probíhají stále střety mezi konzervativci a progresivisty. A jak tady může tedy obyčejný smrtelník rozpoznat, co z toho všeho, co z těchto rozličných, mnohdy navzájem neslučitelných směrů v křesťanství „stavěl Hospodin“? A co je jenom dílem (omylných) lidí?…

    Všichni tvrdí, že právě za nimi a jejich názorem stojí Hospodin…

  46. Pane Horáku, viděl jsem svého času jednu dokumentaci o stavbě gotických katedrál. Všechno začalo ve Francii; už si přesně nepamatuji v kterém to bylo století, ale to nehraje roli. Ale faktem je: tyto katedrály se pak ve Francii stavěly skutečně v excesivních počtech. Vzhledem k tehdejším stavebním možnostem tyto stavby ve svém souhrnu skutečně musely pohltit obrovskou část prostředků, které tehdejší stát respektive společnost měly k dispozici. A přesto – přednost byla dána těmto „božím stánkům“ před tím, že by za vynaložené prostředky bylo zřejmě možno signifikantně zvýšit životní úroveň lidu.

    Jistě: o těchto stavbách nerozhodoval sám lid. Jejich zadavateli byla církev, případně městští konšelé; a prostředky na ně byly nakonec tak či onak vyzískány od poddaného lidu. Ale přesto – nezdá se že by s tím sám lid nějak zásadně nebyl srozuměn. Zřejmě tehdy opravdu existoval nějaký obecný konsens o tom, že věci duchovní jsou přednější, nežli materiální statky.

    Bylo by opravdu asi dost zajímavé zvědět, jak by si s takovouto mentalitou poradil současný kapitalismus… 😉

  47. Jak může člověk poznat „co z těchto rozličných, mnohdy navzájem neslučitelných směrů v křesťanství „stavěl Hospodin“? A co je jenom dílem (omylných) lidí?“
    Já si myslím, že směry (doktríny, ideologie) jsou lidskými pokusy, jak „mít pravdu“. Je to něco, co rozděluje. Ačkoliv samotné snahy o interpretaci reality nemusí být ničím špatným. Jenom by si měli být lidé vědomi, že jejich poznání je omezené.
    Boží dílo je něco, co je dobré, co přetrvá, co lidi spojuje v jejich lidskosti.

  48. O ideologiích je teď vlastně řeč v sekci „Fórum“. Ale ta poslední věta „to co spojuje lidi v jejich lidskosti“ – ta se mi zamlouvá, i já někde tady vidím ten základ, na kterém by bylo možno případně začít stavět novou společnost, nový svět.

    Na jedné straně určitá míra různosti názorů (a tedy i ideologií) tady bude napořád, právě proto že žádný jednotlivý člověk nikdy nemůže mít schopnost obsáhnout celou realitu. Ale přece – zároveň se musí hledat to společné, co mají ve svém hlubokém nitru (i když si to mnohdy nedokážou uvědomit) všichni lidé.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *