Eva Hájková
PIVOŇKA
Pivoňko ukaž svou
tajemnou moc léčivou
Pro lásku pro štěstí
trhají tě nevěsty
Lidé tě v naději
u zdi domů sázejí
že v čarovných nocích
chráníš před zlou mocí
Z rosy máš perličky
nadýchané spodničky
Jenom ti nesluší
když do květů naprší
ČEKANKA
Co to tak modře svítí
tam na tom rozcestí?
Čekanka modrooká
roste tu u cesty
Co dělá u silnice
taková krasavice?
Prý čeká na milého
čeká už po léta
tak velmi chce být jeho
ta dívka zakletá
Svou věrnost neztrácí
on se však nevrací
Nebude jeho paní
Občas ji bota zraní
tam v prachu u cesty
Ona se zase vzpřímí
a dá se do čekání
bláhové nevěsty
ČEKÁNÍ NA LOĎ V POUŠTI
Na poušti přebývám
O oceánu sním
Obzor je daleký
Loď za ním nevidím
Ze zrnek písečných
hrady si nestavím
Na poušti bez vody
o vzdušných zámcích sním
Má loď už odplouvá
od břehů vzdálených
Vítr se prohání
po dunách písečných
Slunce mě spaluje
když s větrem poledním
a s pískem ve vlasech
o oceánu sním
Zde jsou nové básničky paní Hájkové. Dvě jsou „květinové“, třetí naopak na vyschlé poušti; ale všem je zřejmě společné jakési tiché (bláhové?…) toužení a očekávání.
Všechny tři básně jsem napsala prakticky během čtyřiadvaceti hodin (jeden večer a jednoe ráno), ačkoli teď už píšu málo.
Nejdřív mě napadla ta o poušti, týž večer jsem si vzpomněla že jsem dlouho nevytvořila žádnou „květinovou“ báseň, tak jsem napsala Pivoňku. A brzy ráno, částečně už v noci, přišla Čekanka.
Dodatečně jsem si všimla, že první báseň (kterou jsem zařadila na konec), je napsána v první osobě, druhá ve druhé osobě a třetí ve třetí osobě.
Opravuji překlep: jedno ráno.
A čtyřiadvacet hodin je mnoho. Vlastně jsem chtěla uvést menší číslo. Snad patnáct, šestnáct hodin…
No ano, ty nejlepší věci většinou vznikají spontánně. Jakmile člověk nad něčím začne moc přemýšlet, většinou víc zkazí nežli vylepší.
S těmi třemi různými osobami – no ano, to je skutečně zajímavé 🙂 , sám jsem si toho vůbec nevšiml.