Náš život je návratem domů

Eva Hájková

NÁŠ ŽIVOT JE NÁVRATEM DOMŮ

Za našich dnů

světem se touláme

S uzlíkem snů

štěstí své hledáme

S uzlíkem snů

o příštích časech

dopředu hledíme

Nikdo z nás nesleví

Proč – ještě nevíme

Až v našich vlasech

stříbro se objeví

Za našich dnů

tak často nevíme

po čem to toužíme

ve stínu stromů –

když sny si život vzal

a na nás nepočkal

Po čem to toužíme?

Vrátit se domů

Píseň o jaru

Z jarního nebe tryská modř.

Kapka jí sklouzla na modráska.

Zatřpytil se jak modrá kráska.

Lehký jak pírko holubí

ví, čím se větru pochlubí.

Zpívá si píseň o jaru,

které se věčně domů vrací.

Zpívají si ji všichni ptáci,

ať nově nebo postaru.

Ucho tu píseň neslyší.

Těžko ji totiž rozliší.

Duše ji ale slyšet může,

pokud se svlékne ze své kůže,

jak svlékají se korýši.

Odkvetlá pampeliška

Pampeliško, tvé zlaté vlasy

v stříbro se přes noc změnily.

Nadešel konec tvojí krásy.

Už nezajímáš motýly.

Tvůj závoj z lehounkého chmýří

zítra ti vítr rozčepýří

a po lukách ho rozptýlí.

11 komentářů u „Náš život je návratem domů“

  1. Na prvním místě stojí nová básnička paní Hájkové. Ale protože byla jenom jedna, připojil jsem k ní ještě dvě starší, dosud nepublikované. Z toho pak ale rezultuje i určitá nejednotnost v layoutu, editor našeho webu je bohužel příliš omezený, nežli aby umožňoval náročnější operace.

  2. Jinak, pokud jde o „návrat domů“, ta já jsem měla vždycky ráda písničku Hany Hegerové „Bože můj, já chci zpět“.
    https://www.youtube.com/watch?v=6tVcJ8NDxcU
    I když, tam se jedná, myslím, o trochu něco jiného, než v té mé básničce. „Domů“ nemusí znamenat „zpět“.

  3. Já jsem si také myslel, paní Hájková, že ta „Pampeliška“ se tu už jednou objevila; ale protože se mi nepodařilo ji zde najít a nebyl jsem si jistý jestli si na ni nepamatuju proto že jsem ji četl tehdy když jste mi ji poslala (spolu s tou druhou), tak jsem ji pro jistotu otiskl. Myslím, že tento „omyl“ dvojího otištění tu nikomu nebude vadit… 😉

  4. Ta písnička H. Hegerové – myslím že ona má skutečně na mysli v zásadě to samé co Vy, ale je si vědomá toho že takovéto návraty nejsou možné: „známé dveře starým klíčem neotevřeš“.

    Ale jinak tuto Vaši básničku považuji za jednu z Vašich nejlepších, má – jako obvykle – dosti melancholické vyznění, ale já jsem ten poslední kdo by Vám to vytýkal :-), v každém případě nutí k zamyšlení nad našimi životními cestami, nad našimi životními touhami, a nad jejich relativností:

    „Nikdo z nás nesleví
    Proč – to ještě nevíme“

    – ano je na tom opravdu něco podivného, ta úpornost našich tužeb, našich přesvědčení, a nejsme ochotni z nich slevit, až přibývající stáří nám samo ukáže jejich časovost, jejich podmíněnost.

    „Tak často nevíme
    po čem to toužíme“

    – nevíme to, a přece toužíme dál, jsme vlastně v zajetí našich tužeb, a přitom si namlouváme že už jenom tím že tyto tužby jsou „naše“, že už tím jsou jaksi samozřejmé, nezpochybnitelné, s neotřesitelnou vlastní hodnotou.

  5. Moje mánie opisovat citáty a úryvky z knih (a dávat je na Facebook) mě včera opět dovedla k Anselmu Grünovi. Až po opsání mi došlo, že se úryvek týká také návratu domů. Že vlastně vysvětluje, kde je člověk „doma“.
    Z knihy Anselma Grüna „Poselství shůry“:
    „Mnozí dnes mají strach ze samoty. Když jsou sami, jako by vůbec neexistovali. Ustavičně kolem sebe potřebují mít jiné lidi, aby cítili, že žijí. Jenomže samota může být i požehnáním. Bez samoty neexistuje skutečný vztah k Bohu ani poctivé sebepoznání. Mnozí zaměňují samotu za opuštěnost, osamělost a izolaci. Samota však podstatně náleží ke každé duchovní cestě. Všichni velcí náboženští myslitelé zažili, co je poušť, co je to vzdálení se od lidí. I Ježíš šel cestou samoty, když se čtyřicet dní postil na poušti. Zde byl konfrontován s vlastní pravdou a nalezl novým způsobem Boha, svého Otce.
    V plodné samotě se člověk pozná takový, jaký skutečně je, v ní se nemůže dělat zajímavým, nýbrž je konfrontován se svou nahotou. Vzchopíš-li se k tomu, objevíš, jak krásné je být sám pro sebe a nemuset nic vykazovat a prokazovat, ani sám sebe ospravedlňovat.
    V německém slově samota (all eins sein) se skrývají tři významy. První – touha po jednotě – byla typická už pro Řeky. Cítili, jak je rozdírají různá přání a potřeby. Dnes chápeme opět touhu po jednotě, protože jsme v pluralitě života zmítáni různými nabídkami a nejrůznějšími snahami. Jak se ale dostat při té velké mnohosti, kterou objevuji i sám v sobě, k jednotě, k oné svorce, která drží vše pohromadě?
    Druhý význam samoty (all eins sein) znamená sjednotit se se všemi a vším, solidarizovat se všemi lidmi, být s nimi zajedno. Čím více jsem sám, tím hlouběji cítím své spojení s okolím. To zakusili prvotní mniši, když odešli do samoty vědomě. Podstoupili od lidí, aby se s nimi sjednotili na hlubší rovině. Evagrius Ponticus říká: „Mnich je člověk, který se od všeho odloučil, a přesto se cítí být spjat se vším. Ví, že je spjat se všemi lidmi, protože nalézá sebe v každém člověku.“ V samotě objevuji svůj základ, v němž jsem hluboce spjat se všemi ostatními. Cítím, že mi nic lidského není cizí, že v hlubině své duše souvisím se všemi lidmi.
    Třetí význam samoty (des Alleinseins) souvisí se slůvkem „all“. Friedrich Nietzsche řekl: „Kdo zná poslední samotu, zná poslední věci“. V ní vytuším, že se sjednocuji se vším, i s tím posledním – s prazákladem všeho bytí. Tato zkušenost náleží bytostně k člověku. V samotě pochopím, co je vlastně mé lidství; pocítím, že se podílím na všem, na veškerenstvu, a dokonce i na Něm, který je vším ve všem. Jestliže poznáš tuto základní zkušenost tvého lidství, zmizí v tobě všechen strach před osamělostí a opuštěností, neboť pocítíš, že tam, kde jsi sám, jsi zajedno se vším. Pak svou samotu nebudeš zakoušet jako osamělost, nýbrž jako svou vlast, jako svůj domov. Doma jsme tam, kde dlí tajemství, jež obestírá svět a vládne mu. Zde nebudeš nikdy osamocen, tady budeš skutečně doma. Toto všeobsáhlé Tajemství ti daruje domov, který ti už žádný člověk nevezme.“

  6. Podstoupili od lidí, aby se s nimi sjednotili na hlubší rovině…..aby seznali jak hluboká je propast mezi skutečným lidským údělem a takovým jaký by mohl být.
    Pak svou samotu nebudeš zakoušet jako osamělost, nýbrž jako svou vlast, jako svůj domov.
    A to tak jak tomu velí individuální koncept tvé mentální kondice.

  7. Vida, mám tam chybu. „Poodstoupili“, nikoli „podstoupili“.

  8. A já jsem se domníval, že to „podstoupili“ je chyba českého překladu. 😉

    To ovšem není jediný zádrhel ve zdejší sémantice. Je nutno konstatovat, že A. Grün si tu velmi kreativně pohrává s německým výrazem „Alleinsein“. Je to sice lingvisticky korektní, slovo „allein“ skutečně vzniklo spojením členů „all“ (všechno) a „ein“ (jeden), nicméně ve standardním významu toto „allein“ znamená výhradně „sám“, a nic jiného.

    Ale budiž, to všechno jsou nakonec jenom sémantické respektive lingvistické kulisy. To o co se jedná je to, že Grün chce poukázat na to, že v – niterné – samotě je možno prožít pocit naprosté jednoty jak s ostatními lidmi, tak s celým univerzem. – Respektive toto pořadí je snad opačné, prostřednictvím pocitu splynutí s celým univerzem je pak možno objevit, pocítit vlastní identitu i se všemi ostatními lidmi, prostřednictvím této kosmické duchovní spojitosti respektive identity.

    Budiž, nic proti tomu. Otázkou ovšem je, jestli „ten druhý“ zpětně cítí tu samou identitu. Chci tím říci toto: tento pocit univerzální kosmické pospolitosti je bezpochyby prožitkem mystickým; a ten je jako takový možno sdílet jenom s lidmi, kteří cítí stejně tak mystickým způsobem. Ti ostatní – dejme tomu racionalisté – i u těch sice mystik může mít pocit niterného spojení, ale oni sami tento pocit sotva budou sdílet.

    Nicméně v žádném případě nechci zpochybňovat či zlehčovat Grünovo vychvalování osamělosti. Má naprosto pravdu v tom, že současný svět je namnoze upovídaný, až ukřičený, dochází k vyslovené inflaci slov, vět, sdělení, většinou naprosto bezobsažných a prázdných. „Co čtete, princi?“ – „Slova, slova, slova…“ Už Shakespearův Hamlet věděl o této bezobsažnosti lidské řeči.

    Sdílím tedy s Grünem naprosto jeho přesvědčení, že člověk by se přinejmenším čas od času měl stáhnout do samoty se sebou samým, aby v jejím tichu mohl své já konfrontovat s pravdami univerza.

  9. Nebo lze na to o čem píše AG ( a něco podobného cituje pan Petrásek tím pojmem sakralizace) pohlížet tak, že je to mezi námi sdíleno v materiální-osudové rovině v každém případě života, ať chceme či nechceme, cítíme či necítíme to právě teď.

  10. „Sdílení v osudové rovině“ – pane Nusharte, já si v takovýchto souvislostech často musím vzpomenout na film Andreje Tarkovského „Solaris“. Tento film vycházel z předlohy Stanislava Lema, ale měl podstatně jiné vyústění. (Což pak Lem Tarkovskému zřejmě značně zazlíval.)

    Připomeňme si, o čem se zde jedná. Vnějšími kulisami příběhu je jakási kosmická stanice, někde daleko ve vesmírném prostoru, obydlená pouze malou posádkou. Členové posádky jsou stíháni (a až doháněni k sebevraždě) jakýmisi podivnými vizemi; posléze se ukáže, že jsou – jakousi tajuplnou silou – vytvářeni jejich dvojníci. Respektive dvojníci osob z jejich snů. Kteří je konfrontují s nimi samými, s jejich pamětí, s jejich minulostí.

    Rozdíl v pojetí obou autorů je v tom, že Lem končí u této samotné konfrontace se sebou samým, s vlastní minulostí – z kteréžto konfrontace nelze uniknout.

    Zatímco Tarkovskij – u něj se nejedná o pouhé snění, nýbrž v pozadí stojí jakási reálná kosmická inteligence, skrytá a tajuplná, neznámá; je to právě ona kdo před nás staví obrazy/připomínky našich životních osudů, našich životních traumat. Ovšem – v samotném závěru je zde naznačeno, že s touto kosmickou inteligencí by snad přece jenom muselo být možno nějakým způsobem navázat kontakt – a tím se vysvobodit z pout naší vlastní existence, její omezenosti, jejích traumat.

    Pane Nusharte, právě něco takového by mohla být ona „terra incognita“, kterou jsem zmínil v mém posledním mailu. Je zde něco tušeného – něco co vytváří všeobecný horizont našeho bytí, respektive jak Vy píšete našich osudů; něco co je nám všem společné, protože vytváří spirituální základ naší existence. Je to něco známě-neznámého, blízce vzdáleného. Něco co se nám vymyká, ale zároveň je uvnitř nás samotných.

    Tarkovský tedy svůj film končí naznačením nutnosti navázat dialog s tímto neznámým, mysteriózním světem; a já jsem nemálo nakloněn tomu tento jeho náhled sdílet. Nicméně stále trvá onen klíčový problém, že tento tajuplný svět je sice v nás samých, v našich snech, v našem nevědomí – ale že my nicméně neznáme cestu k tomuto světu vedoucí.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *