Listopad. Na sklonku bezčasí

Eva Hájková

Tímto počíná prezentace básní z nového „tvůrčího období“ paní Hájkové. Jestliže byly doposud uváděny její básnické výtvory z dob jejího mládí, nyní se tímto zahajuje její tvůrčí perioda počínající někdy rokem 2013.

LISTOPAD


Za dveřmi už je listopad.

Zas bude chladný vítr vát…

Až listí z větví opadá,

zesmutní les i zahrada.


NA SKLONKU BEZČASÍ


Žijeme jak bledé rostliny
ve spodním patře pralesa,
ve stínu městské džungle,
kde vládne zákon
„žer nebo budeš sežrán“.
Obklopeni nočními svítilnami
nevšímáme si temna ve svém domě,
neduživě se ploužíme
pod tíhou toho, co se musí.
Život je jinde – k němu pnou se
ratolesti stromu, jenž vyrůstá z hloubky.
Osvobodíš se přeseknutím kořenů?
Možná, že bytí opravdu nespočívá
ve hmotě vrostlé do bezčasí,
pouze se takovým jeví.
K ráznému kroku schází nám síla.
Prahneme po skutečném životě,
vzdálené hvězdě za obzorem času.

29 komentářů u „Listopad. Na sklonku bezčasí“

  1. Báseň „Listopad“ asi časově příliš nezapadá do zrovna přítomného času, tedy do probouzejícího se jara.

    Ale to nic nevadí, na trochu poetické melancholie je vždycky příhodný čas. 😉

    Tato básnička mi svou krátkostí dost připomíná japonský styl haiku. Ovšem – ne pouze samotným rozsahem, nýbrž především svým vyzněním – sujet básně je tu zkrácen až na samotnou dřeň, není tu vyřčeno ani jedno jediné slovo navíc. Spíše naopak – věc sama je vlastně jakoby nedořečena, spíše jenom naznačena, a čtenář sám si její sdělení musí sám vycítit, tím že na sebe nechá působit její úsečná sdělení.

    Já nejsem žádným velkým znalcem či konzumentem takovéto lakonické haiku-formy; nicméně je to pro mě vlastně forma královská, právě touto svou výrazovou hutností, já nemám rád přílišný lyrismus utápějící se v přílišném krasnořečnění, v nadměrném zahráváním si s city. Tady se jde přímo k jádru věci, k nejhlubší podstatě, která se nám vyjevuje jedním jediným uměleckým gestem.

  2. Ano, možná že toto Háiku je vtaženo do našeho skutečného života
    odněkud zpoza obzoru času;-)

  3. A teď se dívám, že v přepisu odkazované básně je chyba. V druhé půlce má být „my lidské děti jsme rovny si v starostech“. Děti, nikoliv oběti.

  4. „my lidské děti jsme rovny si v starostech………
    ……von der Freiheit der Menschenskindern, von ihrer Fähigkeit, Unheil zu wenden, mag diesmal mehr abhängen als je zuvor, nämlich die Fortexistenz der Menschheit auf Erden.«

  5. Taktak ….my lidské děti jsme rovny si ve starosti o naší svobodu
    svobodně rozvinout své schopnosti bránit pohromám
    – tentokráte je na takových schopnostech závislé trochu více,
    nemlich pokračování existence lidského pokolení.
    a tím i konec sladkobolné lyriky
    „Až dodnes já však nevěděl,
    nevěděl, co dnes vím:
    smutek všech lidí starých dob
    taky že smutkem mým.“

  6. Vám se nezdá dost pravdivé třeba toto, pane Petrasku?
    „Přece však, přec, když máš, cos chtěl,
    smutek tě prolne přec.
    Přece však, přec tvé touhy cíl
    stále je jiná věc!
    Dnešní tvá radost zítra je
    zavátých řada stop.
    Čas uplouvá, čas uplyne,
    doba tvá, součet dob.
    V přítomnu kus je minula,
    v přítomnu smrti je kus…“

  7. Paní Hájková, mně uvízla v paměti jedna stará čínská báseň, která má prakticky to samé vyznění, ale je mnohem kompaktnější, bezmála v onom naprosto úsporném haiku-stylu. A právě proto na mě tak silně zapůsobila, svých nekonečně melancholickým vyzněním se přímo zařízne do duše.

    Bohužel jsem si přesně nezapamatoval (ani nezapsal) její slova, a nejsem nadán básnickým talentem, abych ji mohl sám nějakým adekvátním způsobem „doplnit“. Takže následující sloky jsou opravdu jenom velmi přibližným a velmi nedokonalým jejím odrazem:

    „Sedávali jsme
    v rozpuku našeho mládí
    u břehů proudící řeky
    pod větvemi třešní
    a skládali oslavné básně
    na krásu jejich květů.

    I dnes můžeme
    – ve zralém našem věku –
    sedávat u břehů proudící řeky
    pod větvemi třešní
    a skládat oslavné básně
    na krásu jejich květů.

    Jenom to
    co jsme přitom
    cítili tehdy
    To dnes už nikdy více
    pocítit nemůžeme.

    Pro mě je právě tato stará čínská báseň svým způsobem vrcholem vší melancholie; nepoužívá běžných kontrastů mládí s blížící se smrtí, ani vlastně explicitně se stářím; a přesto tu proznívá nekonečný smutek nad něčím, co jsme provždy ztratili, a už nikdy v životě nám nebude dopřáno to znovu zažít.

  8. Cítit totéž, co jsme cítili v mládí, už skutečně nemůžeme. Ale můžeme si aspoň trochu pamatovat, co jsme tehdy cítili.

  9. Naproti tomu v mládí jsme si nemohli pamatovat(a tedy trochu cítit), co cítíme teď později;-)
    Takže jsme na tom vlastně trochu lépe(?):-)

    Z jedné písně: „.. řeka teče dál i když ji nevidíš“

  10. Ano. Řeka teče dál, i když do ní už nevstoupíš. Stárnutí je určitě ztráta. Ale může být v jistém smyslu i zisk. Člověk pak sklidí, co zasel, a může se z toho radovat. Jen ho někdy může mrzet, že toho zasel málo.

  11. Z Anekdot o lordech si pamatuji zhruba tenhle vtip: Čtyřiadevadesátiletý lord měl vystoupit a promluvit o mládí a stáří. Vstal, asistentka mu držela mikrofon a zlehka přidržovala i jeho. „Stáří má i spoustu výhod, pravil lord nečekaně odhodlaným hlasem. Nato se však odmlčel. Když ticho trvalo, znepokojená asistentka se optala: „Není Vám něco, Vaše lordstvo?“ Starý se hned probral vece „Nikoli, jen si na žádnou nemohu vzpomenout!“

  12. Anselm Grün v knížce „Umění stárnout“ napsal:
    „Někteří staří lidé mohou hodiny sedět u okna a pozorovat přírodu. Pozorují krásu stromů a květin, jak na jaře rozkvétají a na podzim září jemnými barvami. Tito lidé nemají potřebu stále hovořit o minulosti. Hledí do přítomnosti, a jak tak hledí, přicházejí staré vzpomínky, které si v sobě chrání jako drahocenný poklad. Minulost v nich žije dál a stává se přítomností.
    Kdo k stáru neumí mlčet, od toho nevychází pokoj. Ovšem tiší staří, z jejichž opotřebovaných tváří září dobrota, vrhají laskavé „pozdní světlo“ na všechno kolem sebe. Podobně jako na podzim obdivujeme to jemné světlo, které nechává i odumřelé listí ještě zazářit ve své kráse, jde i ve stáří především o to, být jemný vůči sobě samému i ostatním lidem.“

  13. U indiánů prý právě staří lidé platili za ty nejužitečnější a nejpotřebnější příslušníky kmene, a bylo o ně také odpovídajícím způsobem pečováno. Protože to byli právě oni, kteří v sobě nashromáždili největší zkušenost, největší moudrost, a v klíčových situacích mohli svému kmeni poskytnout ty nejcennější rady.

  14. Kdyby mně někdo nabídl možnost vrátit se zpět do mého mládí – vůbec si nejsem jistý, jestli bych tuto možnost přijal. – Byl bych totiž tímto donucen znovu zopakovat mé chyby z mládí. 😉

    Jistě, kdybych věděl jak se bude vyvíjet můj další život, udělal bych některé věci jinak; ale na straně druhé si někdy říkám, že nakonec v celku všechno šlo tak, jak to jít mělo.

    Tento můj postoj je ovšem dost podmíněn tím, že se právě teď přede mnou otevřela možnost – ve spolupráci se stranou Levice – uplatnit právě to nashromážděné vědění, ke kterému jsem se během svého života přece jenom dopracoval. Protože právě teorie společnosti, politická filozofie byl vždycky hlavní předmět mého zájmu. Ovšem – nejen teorie, ale zároveň cíl změnit společnost.

    V tuto chvíli ovšem ještě nijak není jisté, do jaké míry v komunitě současné „Levice“ se svými názory dokážu uspět (prakticky hned první můj vstup do teoreticko-ideových diskusí tam vyústil v masivní střet mezi mnou a jedním straníkem, zastáncem družstevnictví); nicméně zůstává faktem, že – a to právě díky té životní cestě kterou mám za sebou – o společnosti, o její podstatě a o možnostech její transformace přece jenom něco vím, a že tedy v příslušných diskusích (i sporech) mohu vystupovat s dostatečnou jistotou.

    A opravdu nevím, jestli bych znalosti tohoto druhu a tuto sebejistotu měl, kdyby se můj život vyvíjel jiným směrem, jiným způsobem. A to i v těch momentech, které se původně zdály být krajně negativní.

    Například – kdybych nebyl okolnostmi donucen odejít do emigrace, zřejmě bych nikdy nestudoval filozofii. A kdybych nestudoval filozofii (a to především marxismus a dialektiku) – pak by mi chyběly naprosté základy oněch konceptů a idejí, které mám a zastávám dnes.

    Ale stejně tak i naopak: kdyby mi bylo možno po skončení studia filozofie nastoupit akademickou dráhu – pak bych dnes byl zřejmě víceméně typickým akademickým filozofem, který celý živoucí svět vykládá z pozic svých abstraktních filozofických pouček. A chyběl by mi osobní zážitek ze syrové reálné (produkční) praxe.

    Takhle mám obojí: jak určité filozoficko-teoretické zázemí, tak i znalost toho, jak vypadá reálná materiální praxe.

  15. Ovšem k předešlému musím připojit ještě to, že i v mém – počínajícím – důchodovém věku se naprosto nijak necítím být starým člověkem. Naopak: právě to že teď konečně mám dostatek volného času mi umožňuje se konečně naplno věnovat věcem, které mě zajímají, a ve kterých vidím svůj životní cíl.

  16. Takže abych ještě jednou konkrétně navázal na onoho lorda pana Horáka, jaké přednosti má stáří: především životní rozhled a znalosti.

    V mém mládí jsem ještě musel tápat ve spoustě věcí, ve kterých jsem si mezitím vypracoval dost velkou jistotu. Ne že už bych nemusel nic dalšího hledat; ale základní opěrné sloupy mého názoru, mého pohledu na svět zde stojí – a nemyslím že bych na nich něco zcela zásadního musel přestavovat, i kdybych žil třeba ještě dalších sto let.

  17. Já jsem v důchodu také vcelku spokojená. Mohu vstávat, kdy chci (ale většinou jsem vzhůru už v šest). Mohu si (skoro) dělat, co chci. Akorát je škoda, že většina mého důchodového času už proběhla za omezující covidové situace.
    Mládí bych zpátky také nechtěla. Když mi bylo sedmnáct, tak jsem si sama se sebou vůbec nevěděla rady. Dnes už je to o něco lepší 🙂

  18. Nedávno jsem viděl jakýsi televizní medailón dřívějšího vynikajícího českého (československého) fotbalisty Plasse. Který byl v čase natáčení onoho pořadu už také v důchodu. A on tady výslovně prohlásil, že vůbec nedokáže uvěřit těm, kdo tvrdí že si „užívají důchod“. Pro něj jeho důchodový věk byl zřejmě spojen s pocitem trvalé prázdnoty, nenaplněnosti. Opravdu v tu chvíli nevypadal nijak šťastně.

    Tohle bývá ale velmi častý osud sportovců, a to nejen až ve skutečném důchodu, ale už daleko dříve, v jejich „sportovním“ důchodu. Zrovna v minulých dnech jsem viděl také reportáž s jiným slavným fotbalistou, s L. Vízkem. Který měl svého času určité problémy s gamblerstvím. A v tomto pořadu bylo řečeno, že pro (vrcholového) sportovce je ukončení jeho sportovní kariéry jedním z vůbec nejkritičtějších momentů v celém jeho životě. Oni byli zvyklí na svůj denní režim, na tréninky, na podávání výkonů; a také na slávu, na pozornost a obdiv okolí. A najednou je všechno toto jedním rázem pryč. A oni najednou stojí před velkou prázdnotou, kterou mnoho z nich nedokáže ničím zaplnit.

    Sám Vízek tu zmínil osud jednoho fotbalového kolegy (reprezentanta!), který doslova „umřel u popelnic“. Prostě, po skončení jeho fotbalové kariéry se mu jeho život rozpadl tak, že se stal bezdomovcem.

    Tohle jsou právě problémy lidí, kteří svůj život naplní prakticky jenom čistě fyzickou činností, fyzickými výkony, ať už jakéhokoli druhu. A když pak už tělo nedokáže tyto fyzické výkony podávat, pak oni nemají nic – nic intelektuálního, kulturního, duchovního – čím by mohli naplnit, osmyslit své prázdné dny.

  19. Trochu to souvisí s daným tématem: zrovna dneska německé noviny psaly o jednom novém výzkumu, podle kterého nástup do zaměstnání (a stejně tak ukončení zaměstnání, tedy odchod do důchodu) má větší vliv na osobnost člověka, nežli třeba i narození dítěte.

    V první řadě je nástup do zaměstnání spojen s nárůstem míry svědomitosti, odpovědnosti; ale také extrovertnosti, komunikativnosti.

    Tyto efekty na osobnost dotyčného člověka jsou proto tak silné, že právě v zaměstnání se člověku dostává nejbezprostřednější zpětné vazby: nesvědomitý pracovník vzápětí obdrží pokárání od svého šéfa (případně ještě ostřejší sankce), a stejně tak od svých pracovních kolegů neustále dostává zpětnou vazbu o svém charakteru, o způsobu svého jednání.

    Svým způsobem je i tento – o sobě hodnotově neutrální – výzkum vlastně potvrzením staré Marxovy téze o tom, že člověk je podstatně formován „materiální základnou“, to znamená právě charakterem produkčních a pracovních vztahů, do kterých vstupuje. Už Marx tedy věděl, že je právě tato životní sféra, která je pro člověka určující a rozhodující.

  20. Tak to se mi nezdá, pane Poláčku, že by nástup do práce automaticky znamenal pro člověka nárůst svědomitosti, odpovědnosti, extrovertnosti a komunikativnosti. To jsou vlastnosti, které nelze nijak snadno měnit. Spíš si člověk hledá takovou práci, která odpovídá jeho míře svědomitosti, odpovědnosti, extrovertnosti a komunikativnosti.
    A Marxův názor, že je člověk formován výrobními vztahy, je o trochu složitější, než to, že člověka formuje jeho zaměstnání. On přece počítal s tím, že člověk je formován už daleko dříve, než do toho zaměstnání nastoupí. Už když se narodí do určitého sociálního prostředí, určité rodiny atd. Prostě to viděl třídně.

  21. Nejen les má být různověký, lidská společnost jistě také. J. Verne či W. Golding popsali problémy výhradně mladičké společnosti a i když byli poplatní dobovému náhledu či svému (alegorickému) záměru, jistě nebyli skeptičtí bezdůvodně. Také společenství výlučně starých lidí, ne-li v domově důchodců, tak jak se někdy separuje např. v USA, mají jistě své problémy, v nějaké antiutopii též co varování před sobectvím a absencí další generace nastíněné. Takový A. Huxley tematizuje naopak zbavování se stárnoucích lidí (v šedesáti!), přičemž pro dnešek možná ne zcela korektně předjímá potenciální zneužití euthanasie.

    Také pro jednotlivého člověka by samozřejmě byla celkem katastrofa, byť jím samým třeba nerozpoznaná, kdyby zůstal natrvalo mentálně v osmnácti. Abychom si to však nelakovali v příliš světlých barvách, vstupovat do dospělého života se zkušenostmi důchodce, to je taky… no, dobrý námět na komedii.

    Co se té práce týče, pro mě byly podstatné zapadnutí do nestejnověkého kolektivu, nutnost spolupracovat a chovat se recipročně.

  22. To jsou dvě dost různé věci, paní Hájková. Samozřejmě že samotný vstup do zaměstnání nezmění od základu osobnost člověka; ta je opravdu velice konstantní (i když také ne zcela neměnná). Jde ale o to že zaměstnání (a přirozená potřeba si ho udržet!) dotyčného prostě a jednoduše d o n u t í chovat se určitým způsobem.

    Já sám si vzpomínám na jednoho – relativně mladého – muže z naší firmy, který byl svým založením něco jako hipík, či něco na ten způsob. Zkrátka, ze všeho nejvíce by mu asi sedělo trávit svůj čas podle svého vlastního uvážení, bez jakýchkoli závazků, nejlépe asi v nějakém příjemném restauračním zařízení.

    Jenže, nedalo se nic dělat: i on si nakonec nějak musel vydělávat na živobytí. A tak se musel – alespoň v základní míře – přizpůsobit potřebám pracovního procesu. Musel vykonávat určité pracovní úkony; a to sice přesně a odpovědně, protože každá chyba mohla mít fatální důsledky pro kvalitu produkce.

    Přičemž ovšem zrovna na něm bylo jasně vidět, jak se v něm svářejí tyto dvě složky: na jedné straně jeho bytostná touha po volnosti, nesvázanosti, a budiž to otevřeně řečeno – i neodpovědnosti, a na straně druhé zaměstnaneckým stavem vynucené odpovědné jednání. Nakonec on tento svůj zápas neustál, dostal několik pracovních výtek, a pak ho propustili.

    V daném případě se tedy nakonec prosadilo to osobní nastavení; ale to byl za prvé opravdu dost extrémní případ, a na straně druhé právě i v jeho případě bylo vidět, jak pracovní proces sám nutí pracovníky chovat se určitým, tedy odpovědným způsobem.

  23. A ještě něco bych připojil k relativnosti stáří. Někdy v minulém roce televize vysílala medailon k životnímu výročí jednoho českého filozofa, zřejmě to byl M. Sobotka. Bylo mu v té době devadesát let.

    A v těchto devadesáti letech svého života tento filozof konstatoval, že teď už je sice samozřejmě v důchodu, nicméně „pořád se ještě snažím něco psát, o něčem přemýšlet“. Zkrátka: i ve svých devadesáti letech byl stále ještě intelektuálně aktivní, stále ještě byl činný na poli ducha!

    Tady je opravdu možno naprosto názorně vidět, jak velice relativní může být věk, počet prožitých roků. Někdo je fakticky starcem už v padesáti; a druhý může být duševně svěží – a společnosti prospěšný – ještě po devadesátce.

    V každém případě pro mě osobně tento zážitek byl nemalým povzbuzením: nijak není vyloučeno, že i při svém vstupu do důchodového věku před sebou stále ještě mohu mít až čtvrt století plodné (doufejme) intelektuální činnosti…

  24. Mně hipíci nevadí. Ale drogy by mi vadily. Před chvílí jsem navštívila místní samoobsluhu. Když jsem chtěla s košíkem k pokladně, byla přede mnou ještě jedna paní a u pokladny platil zrovna jeden místní občan, který budí dojem chudého. Nechápala jsem, proč si ta paní nestoupne za něj do řady. Zda ještě tak striktně dodržuje dvoumetrové rozestupy? Ale mám pocit, že byla od něj vzdálená dokonce více než dva metry. Ptala jsem se jí, zda chce jít k pokladně, nebo ještě na něco čeká. Ona na to: Jo, chci, ale já to nedávám.
    Vzápětí mi došlo, že ten člověk hrozně moc páchne cigaretovým kouřem (a možná ještě něčím), že je tím nikotinem úplně prolezlý. To byla asi věc, která jí tolik vadila.

  25. Tak tedy, hipíci mi nevadí, pokud jsou mírumilovní (čili vyznávají ono „žít a nechat žít“).
    Četla jsem, že na světě existují hippies-vesnice. A některé prý už docela dlouho.

  26. Tedy, ten dotyčný nebyl asi přímo vyznavačem hippieského hnutí; já jsem jenom použil ten výraz, abych nějakým způsobem ilustroval, jaký to byl asi osobnostní typ.

    Mně osobně nebyl nijak nesympatický, dost často jsme se spolu chvíli bavili když jsem byl v jejich oddělení, on to byl docela inteligentní člověk, a bylo vidět že je dost kriticky naladěný vůči poměrům ve firmě (ovšem on měl tu smůlu, že jeho nadřízeným byl takový dost hodně vzteklý křeček). Na straně druhé i já jsem dost nelibě potřásal hlavou nad tím když jsem se pak dozvěděl o jeho nespolehlivosti, že do práce opakovaně přicházel pozdě. Nesvědomitost v práci, tohle jsem nikdy nesnášel dobře.

    A pak jedna moje mladá kolegyně vyprávěla, že ho jednou večer potkala na ulici, prakticky namol opilého. A opilectví, to je věc kterou také zásadně nesnáším.

  27. Ty hippies-vesnice, to ani nevím, docela jistě existují stále ještě nějaké hippieovské komunity, ovšem toto hnutí mělo svůj vrchol ke konci šedesátých let, dost hodně to mělo souvislost také s válkou ve Vietnamu, byl to výraz vzdoru mladé generace proti společnosti, kterou už přestali považovat za svou. Pak se ale časem ukázalo, že takováto víceméně pasivní rezistence také neskýtá nějakou pozitivní alternativu, a tak je to teď spíš jenom (alespoň mám ten dojem) útočiště pro lidi, kteří vůbec mají problémy nějak se srovnat s tímto světem.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *