Eva Hájková
POHÁDKOVÝ ŘÍJEN
Začíná říjen
a zeleň kvapem žloutne
Na trávě pod stromy
přibylo něžných zlaťáků
Pastýřka Bětuška
počítá svoji odměnu
za tanec s lesní žínkou
Obloha má sukni z blankytu
královské dcery Lady
Spodničku podšitou
bílými krajkami obláčků
Přes zlatou hvězdu na čele
si přehodí kapuci
tmavého pláště
Mračí se
když prchá před králem
A černá vrána
nese živou vodu
kuchaři Jiříkovi
co mluví řečí zvířat
Vzkřísí jí po zimě
všechno živé
KRAJINOU DUŠE
Úzkou pěšinkou vzhůru
po oblých bílých kamenech
Pozor klouže to!
Hledíš jen pod nohy
žádné vpravo a vlevo
Soustřeď se
jinak hrozí pád!
Ale oko
přesto hledá pastvu
Tak aspoň na okamžik
ulpí na kvítí
co tady roste mezi kamením
Cesta se kroutí jak had
pořád tě vede vzhůru
Dolů se nedíváš
jímá z toho až závrať
Blíží se vrchol
chvílemi ruce pomáhají nohám
A pak si vydechneš
Konečně u cíle!
Okolo bílého kostela s křížem
co dělí Svatý kopeček
na světlo a stín
pase se v zelené trávě
pár bílých balvanů
Po velkém modrém nebi plují
bílé obláčky plné jasu
Stíníš si oči dlaní
vysoko nad krajinou duše
zalitou sluncem
Jaká nádhera!
Nejhorší na tom je
že musíš po stejných kamenech
sestoupit zase dolů do údolí
Přece tam žijí lidé!
Po delším hledání se mi přece jenom podařilo objevit ten správný obrázek, na kterém je k vidění víceméně všechno co je zmíněno v básni „Krajinou duše“: kostel na Svatém kopečku, pár „pasoucích se“ kamenů, a i ty obláčky na nebi. – Právě ty byly nakonec tím rozhodujícím kritériem, měl jsem v užším výběru ještě jeden velmi pěkný obrázek, ale tam bylo jenom modré nebe.
Zatímco zde – právě toto specifické uspořádání nebeských obrazců alespoň na mě působí dojmem jakési zvláštní, tajuplné dynamiky. Jako by zde bylo přímo viditelné jakési mystické proudění, od neznáma k neznámu ještě většímu. Anebo snad – od neznáma přítomného k neznámu metafyzickému.
Zabýval jsem se v posledních dnech myšlenkami o duši: o tom co vlastně vůbec je ten zvláštní útvar nazývaný „duše“, kde se bere, jak vzniká a co jeho/jejím obsahem. A právě tato básnička paní Hájkové (spolu s oním výjevem na obrázku) zapadá do těchto úvah. Tento pohled na kostelík na vršku a na ono zvláštní oblačné proudění nad ním – takovýto výjev zcela bezprostředně oslovuje lidskou duši.
Ovšem, je možno se zeptat: je takovýmito výjevy, takovýmito zážitky a prožitky lidská duše pouze oslovována – anebo je jimi sama přímo vytvářena?…
Nevzniká duše sama právě tím, že patříme na určité konstelace světa kolem nás, jsme jimi překvapeni, nejsme schopni je v jejich působení na nás pojmout, vysvětlit čistě rozumovou cestou, a proto je do našeho nitra ukládáme ve formě pocitového prožitku? Je naše duše konec konců něčím jiným, nežli sumou takovýchto paralogicky-emocionálních okamžiků?…
Jistě, v naší duši je ještě něco více; aby to byla právě a jedině naše vlastní duše, musí být spojena s přítomností našeho vlastního já, s pocitem (respektive vědomím) naší vlastní identity. Ale duše jako taková – není to nakonec jenom výsledek nekonečného procesu jakéhosi „nabalování“ takovýchto emocionálních prožitků na toto naše já? Tady je asi velmi obtížné nalézt nějakou jednoznačnou odpověď.