Deštivý den

Eva Hájková


Prší. A podivné osamělé světlo se rozlévá po světě. Je to luna? Ne, nemůže přece žít v dešti. Ostatně, nechci lunu. V jejím světle se zdá má tvář ještě bledší než ve skutečnosti. Chci chodit palmovými háji a utrhnout si něžnou ratolest, abych ve spánku měla čím odhánět dotěrné motýly. Teď právě jeden velký a barevný usedl na strom a proměnil se v překrásnou orchideu mých snů.

Což v palmovém háji prší? Ne, to je jistě šumění nedalekého moře. Rozběhnu se k němu.

Opravdu, luna sestoupila z nebe a máchá se v potrhané mořské hladině. Rozpouští se. Už není kulatá. Světlo se rozplynulo ve vlnách. Vedle ní je nějaká stará zeď. Dlouhá. Zabíhá až daleko do moře. Přístavní molo? Ale vždyť tady není žádný přístav a nikdy nebyl; jen pustá, nekonečná prázdnota.

Má postava vrhá dlouhý sametový stín na pobořenou zeď. Je tak nejasný jako obraz luny v tomto vysněném moři.

Teď mi vlna příboje studenou rukou pohladila kotníky. Je chladno. Odbíhám proto od moře. Běžím po mokrém písku a moře mám daleko za zády, už mě nedostihne. Můj stín běží se mnou. Je stále tak dlouhý a nejasný. Sto metrů od moře mě čeká zázrak. Další stíny. Stíny vysokých bílých sloupů, které kdysi nesly střechu chrámu. Dnes nenesou už nic, jen věčně modrou oblohu. Některé jsou převržené, ale všechny hovoří o slávě dávných věků. Vzpomínám na to, co jsem nikdy nezažila.

Slunce stálo vysoko, v zenitu modrého nebe a hovořilo k lidem jejich jazykem. Ženy uposlechly hlasu slunce, rozpustily si vlasy a ozdobily je břečťanem, který nyní ovíjí trosky sloupů. Ženy vzaly s sebou oběti a spěchaly k chrámu, aby usmířily hněv přísných bohů. Na obětišti se rozlila krev a tekla mezi sloupy, až do měkké hlíny pod schody chrámu. Na celém světě není místečka, kam by nikdy nepadla ani kapka krve. Na celém světě není místa, kde by ještě nikdy nedodýchal člověk. Jsou i taková místa, kde umírali po stovkách, po tisících. Ale ty se nemusíš bát, můj stíne, zde se obětují jen bílá jehňátka a černé kozy, aby jejich vnitřnosti určily lidské osudy.

Opouštím pohádkový starověk a vracím se do přítomnosti. Luna už zapadla do moře. Pohltilo ji celou, už ani kapka zlata se nezatřpytí na mořských vlnách. A šumění prastarého moře snů neutichá. Je to skutečně moře nebo je to pouhý déšť? Nevím. Vím jen to, že všechna noční světla zhasla, ale tam na východě se z pod obzoru noří osamělé svítání, napolo udušené deštěm, svítání, které má tisíckrát nahradit všechny svítilny nočního města.

38 komentářů u „Deštivý den“

  1. Tohle vyprávění (či vzpomínání?) paní Hájkové jsem měl v počítači uložené dost dlouhou dobu; uschovával jsem ho abych mohl řetízek její poezie časem přerušit a obměnit nějakou prózou. Takže v tuto chvíli se tak tedy děje.

    Co se ilustračního obrázku nahoře týče, nejsem s ním nijak příliš spokojený, nekryje se nijak dobře se snivou atmosférou znějící z líčení paní Hájkové; ale i když jsem prohledal všechny obrázky které mi Google nabídl pod kombinací „antika – sen“, nenašel jsem nic příhodnějšího. Takže alespoň tohle.

    Nakonec, vcítit se plně do oné snivé krajiny antiky, to už přináleží vlastní fantazii každého čtenáře… 😉

  2. Díky, pane Poláčku. Já jsem si kdysi těch příběhů, které se odehrávaly jen v mé hlavě, navymýšlela víc. Některé jsem ani nezapsala.
    Zpětně si myslím. proč jsem se raději víc nesnažila věnovat se něčemu praktičtějšímu než snění.

  3. „Něčemu praktičtějšímu než snění“ – no, jak se to vezme. Já jsem už hned ráno k tomu Vašemu článku chtěl připojit jeden citát z Hérakleita, který se vztahuje právě ke snění. Ale pak jsem ho nedokázal najít. Našel jsem jenom jiný citát, který je ovšem i pro tohoto „temného“ autora extrémně kryptický. Jak píše sám Patočka, na mnohoznačnosti či nejasnosti této pasáže se doposud rozbily všechny pokusy o jejich interpretaci.

    V zásadě se ale dá říci, že Hérakleitos člověka principiálně vidí někde na hranici mezi sněním a bděním. Přičemž mnohdy je velice obtížné říci, kde se člověk právě nachází. Lidé sní (respektive spí) tam, kde se domnívají být bdělými; a naopak ve snu mohou spatřovat tak hluboké pravdy, které by ve stavu bdělosti nikdy nedokázali zahlédnout.

    Takže ta hranice mezi „nepraktickým sněním“ a „praktickým konáním“ může být někdy velmi nejistá, jak řečeno snění nás někdy může přinést mnohem blíže pravdivému (a tedy reálnému) poznání, nežli omyly a klamy našeho bdělého vědomí.

  4. Asi bude trochu rozdíl mezi sny ve spánku a denním sněním. Ty první jsou čistě nevědomé, zatímco do těch druhých se vědomí zapojuje.
    Ale když píšete o té nejisté hranici, vzpomněla jsem si, že jakýsi čínský filosof měl sen, že je motýlem a když se pak probudil, nebyl si jist, zda je člověkem, kterému se zdálo, že je motýlem, nebo zda je motýlem, kterému se momentálně zdá, že je člověkem.

  5. Jsou stavy, paní Hájková, ve kterých sny a bdění splývají. Psychiatři je popisují jako příznak duševního onemocnění, ale může se do nich znenadání dostat i zdravý člověk. Jednou jsem to zažila. Při vystupování z lanovky jsem se pořádně praštila do hlavy a přestože jsem potom sjezdovku sjela bez potíží, mé vnímání reality prošlo zvláštní proměnou. Viděla jsem, kde se nacházím, ale v hlavě se mi odehrávaly snové příběhy a jejich útržky, které s šumavským lyžováním neměly nic společného. Nedaly se zahnat, trvalo to několik hodin, než ten nepříjemný stav, který jsem si v jasnějších chvílích uvědomovala, odezněl. Bylo to opravdu divné. Od té doby věřím lidem, kteří jsou něčím takovým postiženi častěji, že opravdu trpí.

  6. Já jsem asi jednou zažila podobný stav, paní Zemanová. Už tomu je zhruba devět let. Nevím, co se se mnou tehdy dělo. Měla jsem pocit jakési jiné reality, slyšela jsem různé hlasy jako z dálky, byla jsem jak očarovaná. Trvalo to ne několik hodin, ale snad několik dní. Poslední den se mi silně točila hlava, bylo mi špatně od žaludku. Bylo pondělí. Musela jsem v poledne odejít z práce domů. Po cestě jsem potkávala lidi, kteří ani nevypadali jako lidé, ale jako nějaké zrůdy. Všechno kolem se houpalo nebo vlnilo. Doma jsem silně zvracela, trochu mi tekla krev z jazyku, a pak jsem si lehla a usnula jsem. Po probuzení mě to přešlo. Později mě napadlo, že jsem byla jakoby pod vlivem nějaké drogy. Ale nechápala jsem, jak bych k něčemu takovému přišla. Skutečně nevím, co to bylo.

  7. Co se ale toho čínského filozofa týče, paní Hájková, tak tady bych spíš předpokládal, že tato jeho nejistota vlastní identity spíše souvisí s typickým asijským způsobem myšlení. Kde (lidská) subjektivita hraje jenom podružnou roli, a kde naopak příroda je chápána jako součást jednoho jediného nedílného tao. Kde tedy není nic tak neobvyklého na tom, například motýla pojímat jako bytost nadanou vlastní duší, vlastním vědomím, principiálně rovným lidskému.

    Pro ilustraci – je to sice poněkud jiný případ, ale názorně vykresluje tento pro nás zcela nezvyklý způsob vnímání světa: když před léty byl dalajláma na jedné ze svých cest po Evropě, při jedné jeho přednášce mu někdo položil otázku, zda je možno reinkarnovat i jako počítač.

    Tohle byla i pro nejvyššího duchovního vůdce (lámaistických) buddhistů přece jenom poněkud problematická otázka, takže se napřed musel poradit se svými průvodci, dalšími mnichy. Nicméně – odpověď nakonec zněla, že principiálně to možné je. Za předpokladu, že dotyčný (zemřelý, který má reinkarnovat) měl za svého života hodně blízký vztah k počítačům.

    A podle všeho dalajláma tuto odpověď mínil skutečně vážně.

  8. Ale co se těch změněných způsobů vnímání reality po nějakých mimořádných událostech: to je prakticky přesně to, o čem jsem psal v druhé diskusi o tom, že my nikdy nemůžeme mít definitivní jistotu, jestli nám náš mozek dává objektivní informace o stavu okolního světa.

    Nedá se nic dělat, ale my jsme našemu mozku víceméně vydáni na milost a nemilost, jsme na něm naprosto závislí. Typicky schizofrenik: ten je také s naprostou vnitřní jistotou přesvědčen o tom, že ty hlasy které k němu mluví (a které mu případně něco přikazují), že jsou naprosto reálné. Já jsem před léty jednoho takového schizofrenika několikrát zažil „v akci“ (byl to otec jedné mé známé), a vůbec to nebyl příjemný zážitek.

    To jest: on nebyl nijak agresivní, ale přece jenom když tam najednou začal vykřikovat že „ONI mi říkají že to nemám dělat“ a podobně, působilo to značně – německy bych řekl „verstörend“, byl to průnik nějaké zcela jiné reality do běžného světa. A nemělo sebemenší smysl mu vykládat, že to co slyší je jenom klam jeho vědomí, respektive jeho mozku. On „jim“ věřil daleko více nežli nám.

  9. Ještě zpět k Hérakleitovi: konečně jsem našel ten citát který jsem měl na mysli, byl to samozřejmě hned ten úplně první fragment v celé knize, takže jsem ho vždycky tak nějak automaticky přeskočil, aniž bych podrobně zkoumal jeho obsah.

    Tato inkriminovaná půlvěta zní: „…těm ostatním lidem ale zůstane nevědomým, co dělají ve stavu bdělosti, jako co ve spánku činí bez vědomí.“

    Ovšem Hérakleitos má tady daleko spíše na mysli nevědomost ryze filozofickou respektive metafyzickou. Jak řečeno je to hned první fragment; Hérakleitos tu tedy podává základní pojetí své filozofie, a její vztah k běžnému myšlení.

    Přesněji řečeno, on hned na samotném počátku konstatuje, že běžní lidé nikdy nedokáží pochopit podstatu jeho učení, její smysl; a to ani poté co on jim tajemství tohoto učení zjeví. Proto pak používá tu paralelu se spícím člověkem: oni ve spánku neví, co činí; ale (běžní) lidé ve vztahu k pravému poznání činí to samé, i když jsou ve stavu bdělosti: stejně tak nevědí, co činí. Nechápou (skrytou) podstatu svého vlastního konání, ani svého vlastního myšlení.

  10. A když už je tu řeč o Hérakleitovi, našel jsem u něj jeden krásný výrok o duši:

    „Duše má smysl, který se sám ze sebe stává stále bohatším.“

    To je opět jednou typicky hérakleitovský, lakonický a hutný výrok, který má v sobě ale až nekonečnou obsažnost.

    Mě tu zaujala především ta pasáž, že se smysl duše „sám ze sebe“ stává stále bohatším. Je tu tedy nějaký smysl duše, který roste sám sebou, svým vlastním potenciálem. Nemá tedy zapotřebí nějakého externího impulsu; dostatečný potenciál ke svému růstu, ke svému „bohatnutí“ má už sám v sobě samém.

    – Ovšem, Hérakleitos tady nijak neodpovídá (a ani ji vůbec neklade) na otázku, k d e se vlastně bere duše, a především, kde se bere její „smysl“.

    To kde se bere duše to tak nějak líčí jinde (z „vlhkosti“, která je ovšem jedním ze základních elementů, vedle ohně, vzduchu a země). Ale onen samotný „smysl“ – ani se dost dobře nedá říci, jestli je to smysl, který m á duše (je to tedy nějaký její atribut); anebo jestli tento smysl existuje nějak autonomně, a v duši je pouze přítomen respektive usídlen.

    Ovšem vzhledem k celému kontextu Hérakleitova díla je možno soudit, že se nakonec jedná o dialektiku respektive souvislost smyslu vnitřního a vnějšího. Rozhodujícím pro Hérakleita je smysl celého univerza – jeho jednota v jeho protikladnosti, pochopení této jednoty.

    Zatímco vnitřní smysl: Hérakleitos byl velký metafyzik, ale na jednom místě nicméně říká: „Zkoumal jsem sám sebe.“ (V Patočkově překladu: „Hledal jsem sám sebe.“)

    V každém případě to má znamenat to, že podle Hérakleitova přesvědčení je možno se smyslu vnějšího světa dobrat jenom přes zkoumání sebe samého. Jinak řečeno: mezi „vnějším“ a „vnitřním“ smyslem není žádného zásadního rozdílu.

    Snad by tedy ten výrok o „neustálém bohatnutí smyslu v duši“ mohl být chápán tak, že čím více roste smysl obsažený či usídlený v individuální duši, tím více se její nositel přibližuje pochopení obecného, metafyzického smyslu veškerého bytí.

  11. „…čím více roste smysl obsažený či usídlený v individuální duši, tím více se její nositel přibližuje pochopení obecného, metafyzického smyslu veškerého bytí.“

    To by pak znamenalo, že lidé, kteří o svém smyslu vůbec nepochybují, třeba protože jsou zaujatí nějakou činností, čili ten svůj osobní smysl vlastně mají, chápou smysl univerza ze všech nejvíc.

  12. Jen bychom nesměli tu svoji nějakou činnost činit „… jako ve spánku, bez vědomí. „;-)

  13. I když ty (sice vzácné) záhadné projevy „synchronicity“ o kterých se, pane Poláčku, zmiňujete, mohou našemu vědomí působit pocit, jako by se chvilku nacházelo v jakémsi „prostoru snu“ 🙂

  14. Tak takhle to Hérakleitos docela jistě nemyslel, paní Hájková. 😉

    Nejde o to, že smyslu (kosmického, metafyzického) bytí by byl nejblíže ten, kdo o sobě, o smyslu svého vlastního (individuálního) bytí nemá žádnou pochybnost; nýbrž jedná se o to, kdo dokáže nalézt (pravý) smysl své vlastní duše, ten se tím přiblíží i poznání a pochopení smyslu bytí kosmického, neboť jejich podstata je ta samá.

    Ovšem toto poznávání sebe sama, smyslu svého vlastního individuálního bytí – to naopak není možno bez vnitřních pochybností. Hérakleitos to sice neříká explicitně (alespoň v dochovaných fragmentech ne); ale přinejmenším od Sokrata (který byl ovšem pozdější než Hérakleitos) víme že každé pravé poznání je podmíněno radikálním zpochybněním svého vlastního výchozího poznání („vím že nic nevím“).

  15. Totiž, paní Hájková, tady je nutno zásadně rozlišovat dvě věci: vlastní, individuální smysl svého života na straně jedné – a obecný, univerzální smysl obsažený, přítomný v mé duši.

    To prvé, to je vlastně Aristotelův „idion“ – tedy něco co je danému individuu (a pouze jemu) vlastní; ale co na straně druhé nezakládá podstatu jeho existence. Aristoteles uvádí jako příklad schopnost gramatiky – ta je vlastní jenom člověku, ale nezakládá jeho vlastní, lidskou podstatu. Toto ryze individuální ovšem takového filozofa jako Hérakleitos nezajímá ani v nejmenším; jemu se výslovně jedná o „to obecné“, univerzálně platné. Které je ovšem přítomno i v lidské duši.

    Řečí teologie vyjádřeno, Hérakleitos tu nemá na mysli v podstatě nic jiného, nežli co je pro křesťana „přítomnost jiskry boží v lidské duši“. A když věřící křesťan poznává tuto božskou jiskru v sobě, poznává tím i samotného Boha.

  16. A rozumí se samo sebou, že toto důkladné poznávání sebe sama, (univerzálního) smyslu ve vlastní duši není možno provozovat v (hérakleitovském) stavu spánku.

    I když na straně druhé jak jsem zmínil, Hérakleitos je zřejmě toho názoru že (pravý!) spánek, pravý sen může člověku zjevit něco z Nejvyššího poznání, které je mu jinak nepřístupné. To by pak skutečně bylo snad možno nazvat určitým „stavem synchronicity“.

  17. Křesťané ovšem o žádné božské jiskře nemluví, pane Poláčku. Ten pojem patří do resortu ezoteriky. V křesťanech působí Duch svatý.

  18. ŘECKÝ ROZUM A KŘESŤANSKÁ VÍRA

    Paní Hájková, o „božské jiskře“ v člověku dozajista mluví i mnozí křesťané. I když to možná není z čistě teologického hlediska zcela korektní.

    ——————

    Co se řecké moudrosti týče (jakožto údajného kontrastu ke křesťanství) týče, pak Vám odpovím třemi (víceméně nahodile vybranými) citáty z Hérakleita:

    „Před Bohem je všechno krásné, dobré a spravedlivé; ale lidé si namlouvají, že jedno je nespravedlivé, to druhé spravedlivé.“

    „Ať jsem slyšel jakkoli mnoho slov, nikdo se nedostane tak daleko aby rozpoznal, že to Moudré je něco co je oddělené od všeho ostatního (ab-solutum).“

    „Aby se při mluvení mělo na mysli rozumné, musí se člověk opírat o to co je tomu vše-obecné, jako se město opírá o zákon, a ještě více. Neboť všechny lidské zákony se přece živí z Jednoho – Božského; neboť toto vládne tak dalece jak chce a všude se prosazuje.“

    Co nám tyto tři fragmenty od Hérakleita sdělují? – To, že i on předpokládal existenci jednoho nejvyššího Boha; který je totožný s Moudrostí; a tato Moudrost je oddělena od všeho (předmětně) jsoucího. Tato božská Moudrost má charakter zákona: vládne všude a prosazuje se všude.

    Je tedy už na první pohled vidět, že takovýto koncept božského momentu se nijak zásadně neliší od toho, s kterým přichází křesťanství. Především naprosto explicitně je tu popíráno, že tato božská Moudrost by byla něčím, čím by mohl disponovat člověk, podle své vlastní libosti; přesně naopak, tato božská Moudrost je absolutní, a člověk se jí pouze může nechat vést.

    Rozdíl mezi křesťanstvím (konkrétně Pavlem) a mezi řeckým pojetím je (a už jsem to nedávno napsal) konec konců jenom v tom, že řecké pojetí je skutečně principiálně intelektuální – zatímco židovsko- křesťanské je v prvé řadě emocionální.

    U Řeků je ona božská Moudrost alespoň v určité základní míře poznatelná lidským rozumem; neboť i ona je založena na vše-obecném, na zákoně; a zákony myšlení jsou stejné pro Boží moudrost, jako pro lidskou mysl.

    Právě tento zákonitý, tento logický charakter božské moudrosti ale mysl křesťana zásadně odmítá; mysl křesťana touží v prvé řadě po m y s t i c k é m prožitku dotyku s něčím jinak nepřístupným, nepochopitelným, tajuplným. Právě proto Pavel tak radikálně – a až vysloveně nesnášenlivě – odmítá a zavrhuje řecký rozum, a podsouvá mu (naprosto neprávem) že by tento rozum si osoboval právo či možnost nějaké libovolné manipulace s božskou podstatou; ale Pavel naprosto jasně (a správně) cítí, že jakmile se někde vůbec jenom náznakem připustí logické myšlení, že to jde nevyhnutelně na úkor onoho mystického prožitku.

    Ve střetu mystiky a myšlení se tedy Pavel jednoznačně rozhoduje pro mystiku; tím sice získává intenzivní emocionální prožitek, ale – to se nedá nic dělat – na straně druhé ztrácí, naprosto devalvuje hodnotu myšlení. On to říká naprosto jasně: ano, myšlení smí t a k é existovat, být přítomno – ale jenom pokud slouží víře, chvále Boha.

    Na této křižovatce mezi rozumem a vírou tedy Pavel volil jednu jedinou z obou cest; s naprosto dramatickými důsledky pro další téměř dvě tisíciletí evropských, a do značné míry i světových dějin.

    Nelze dost dobře právem Pavlovi vytýkat tento krok (už jsem dříve napsal že v dané historicko-sociální situaci zřejmě objektivně neexistovala jiná možnost); nicméně to je nutno vidět, že to co vyzískal volbou cesty jedné, tolik zase ztratil tím, že pohrdl cestou druhou.

  19. Ono je docela možné, že o „božské jiskře“ v člověku mluví i mnozí křesťané. Někteří dnešní křesťané věří třeba i na převtělování duši. Teologická jednota se totiž kdysi udržovala když ne rovnou násilím, tak aspoň direktivně. To už dnes nejde, takže si každý věří, čemu chce.
    Otázka je, zda je to ještě křesťanství.

  20. Ovšem třeba takový Claude Tresmontant předpokládal, že tvůrcem církve je sám Bůh, jakožto „tvořivá informace“. Tedy je i garantem budoucího vývoje. Podle Tresmontanta není stvoření hotovou věci, která se stala někdy před mnoha lety, nýbrž probíhá stále dál a dál.

  21. Co se toho „smyslu duše“ u Hérakleita týče, tak tady ovšem zase musím udělat určitou korekturu. Alespoň Patočka onu pasáž totiž překládá jinak, totiž ne že „duše má smysl, který roste sám sebou“, nýbrž jako „duše má m í r u, jež sama roste“.

    To je věčný problém při studiu starých řeckých myslitelů, tehdejší řečtina měla obrovské množství homonym (a to sice mnohočetných homonym), takže následně je možno si donekonečna lámat hlavu nad tím „co tím vlastně básník myslel“. A k tomu u Hérakleita ještě přistupuje jeho vědomě mnohoznačný způsob vyjadřování.

    To inkriminované slůvko zde je „lógos“ – což samo o sobě samozřejmě může znamenat obojí (kromě řady dalších významů), jak „smysl“, tak i „míru“.

    Patočka tento svůj překlad jako „míra“ zřejmě zdůvodňuje tím, že v jiném svém výroku Hérakleitos říká, že „kráčeje nenajdeš hranice duše, i kdybys přešel všecky cesty; tak hlubokou má míru“.

    Ovšem – i zde je oním ústředním momentem slovo „lógos“; a v německém vydání (a překladu) zlomků Hérakleita pak opět stojí: „Hranic duše nemůžeš nalézt, i když půjdeš a projdeš každou ulici; tak hluboký je její smysl.“

    Takže my se zřejmě nikdy definitivně nedozvíme, jak to Hérakleitos vlastně myslel: zda že duše má „míru“, anebo jestli má „smysl“.

    Ale: v každém případě i v Patočkově podání platí to, co jsem napsal minule: ve svých základních charakteristikách je duše tím samým, co je „rozumný oheň“, jakožto základní princip celého vesmíru. A to sice neustálým bojem protikladů. Jejich bojem – a jejich vzájemnou podmíněností. Lidská duše je především tím kolbištěm, kde se spolu neustále potýkají a svářejí momenty života a smrti; a dalo by se snad říci, že konečným smyslem či úkolem duše je vydržet, ustát tento střet mezi životem a smrtí; pochopit jeho nutnost, a povznést se nad fakt smrti, s vědomím že ta je – z vyššího, metafyzického hlediska – nakonec stejně pomíjivá, jako život sám.

  22. Bůh jako „tvořivá informace“ – něco podobného by ovšem mohl říci i (umírněný) evolucionista, pokud by stál alespoň zčásti na pozicích determinismu.

    Že jsoucí (fyzikální) svět je podstatně utvářen informací, o tom v dnešní vědě není sporu. A jestli na počátku světa (přinejmenším našeho současného vesmíru) stála napřed hmota, anebo ona „informace“ – myslím že tady si ani dnešní vědci nejsou nijak zajedno. Bylo by tedy naprosto myslitelné, že skutečně na počátku byla ona informace.

    No a jestli by na počátku světa (a tedy i na počátku evoluce) stála informace, a pokud by tato evoluce měla alespoň v jádru deterministický charakter – což znamená, že by se tato evoluce vyvíjela pod vlivem a v intencích oné výchozí informace – pak by samozřejmě nejen pozemská církev, ale vůbec všechno jsoucí bylo výsledkem a projevem této informace.

  23. Můžeme se jistě přít o to, zda byla dříve hmota nebo informace. Tresmontant ukazuje, že hmota bez informace (tedy bez formy) není vlastně vůbec nic. Takže tvoření z takovéto hmoty je vlastně totéž jako tvoření z ničeho.
    Zda je všechno na světě dílem této tvořivé informace? Myslím, že úplně všechno ne, protože člověk, když dostává vlastní rozum, má moc se tou Boží tvořivou informací neřídit. Vyslovení (nebo vydání) informace je jedna věc a její přijetí (a řízení se jí) je věc druhá.

  24. Když Hérakleitos napsal, že hranice duše nelze nalézt, myslel tím evidentně něco jiného než myslí pod pojmem „duše“ Starý zákon (Ezechiel 18, 4
    Hle, mně patří všechny duše; jak duše otcova, tak duše synova jsou mé. Zemře ta duše, která hřeší.)

  25. Budoucnost podle T. není dána, nýbrž se teprve tvoří. Rozhodně tedy není determinista. Chápu jeho teorii tak, že člověk-jedinec není u toho tvoření pasivní.
    Myslím, že je jasné, že každý jedinec může buď něco tvořit sám pro sebe (třeba vytvářet si svou vlastní budoucnost nezávisle na druhých) nebo se může podílet na Božím díle – tedy na společné budoucnosti.

  26. „Hmota bez formy“ – to je fakticky „apeiron“ Anaximandrův. V tomto „Neohraničeném“ mizí všechny rozdíly jsoucích předmětů, tedy všechny jejich jevové formy. To jediné co zůstává je to co je jim je všem společné, tato matečná látka, z které se všechny rodí, tím že nabývají konkrétních forem – ale těmi se dostávají do vzájemného protikladu, střetu – „působí si navzájem bezpráví“ – a tak se (podle řízení času) navzájem ruší, a zase se vrací zpět do onoho matečného „apeiron“.

    V tomto apeiron tedy není žádná forma; ale že by tu nebyla žádná „informace“?… To se tak zcela jednoduše zase také říct nedá. Někde v pozadí tu totiž působí ono „řízení času“, které způsobuje celý tento dialektický pohyb vznikání, vzájemného se střetávání a zase zanikání. Ačkoliv – vzhledem k nečetnosti zachovaných fragmentů Anaximandrova díla – jeho konkrétní pojetí zůstává ne zcela jasné, nicméně všechno hovoří pro to, že je zde skutečně od samotného počátku přítomna dialektika hmoty a informace, respektive hmoty a formy.

    Toto prvotní apeiron je samo o sobě bez formy; ale zároveň v sobě obsahuje všechny možné formy, neboť z něj se vše konkrétně jsoucí rodí, a do něj se zase navrací.

    Ačkoliv tento Anaximandrův kosmologický model byl vlastně první svého druhu (pokud necháme stranou Tháletův výklad o zemi a vodě, který Anaximandros právem kritizoval), všechno hovoří pro to, že právě on tu s geniální intuicí vystihl jedině možný správný poměr obou komponent. Není hmoty, aby v sobě nenesla alespoň zárodek určité formy, a tedy informace; ale stejně tak neexistuje informace, která by mohla existovat mimo hmoty, jakožto jejího nositele, jejího média.

    Právě tady se zcela zásadní chyby dopouští nejen křesťanství, ale všechny náboženské výklady které vycházejí z jednostranné priority čiré Boží vůle, jakožto nehmotného principu: ani tato Boží vůle nemůže existovat bez nějakého materiálního substrátu, který jediný může být jejím nositelem. Informace, která by neměla svého – materiálního – média, nemůže být informací, neboť nemá sílu cokoli formovat.

  27. „Zemře ta duše, která hřeší“ – a zrovna tady bych soudil, paní Hájková, že Hérakleitos není nijak daleko od tohoto judaistického pojetí.

    „Nesmrtelní jsou smrtelníci, smrtelníci nesmrtelní – žijí; smrt těch druhých, umírají: život těch druhých.“

    Tento bezpochyby krajně kryptický výrok Hérakleita Patočka vykládá takto:

    „Bůh je tedy ve vzájemnosti s člověkem, který se nevyhýbá smrti, který jí jde vstříc. Ve smrti, která je takto vyvolena a které se člověk dívá vstříc, je pochopení posledního smyslu neméně než v nejhlubší úvaze mudrce, který pochopil tajemství světa, jednotu protikladů a v ní jednotu bytí, povznesenou nad všecko konečné, tedy nade vše, co zde v mezích protikladů žije. Statečný je právě tak povznesen nad konečné jako moudrý, a to v okamžiku smrti: souhlas s Jediným Moudrým, s tím, které všecko řídí, jej činí účastna tohoto božského, ztotožňuje jej s ním. Tuto možnost člověk tedy v sobě vždy má: je bůh, který zapomněl sebe sama.

    Neboť co jest bůh? Jest „Moudré, odloučené od všeho“, ono všepodmiňující a všetvořící, co nelze s ničím jednotlivě reálním ztotožnit, pravýkon, který mudřec chápe, jakmile k němu ze všeho počne promlouvat lógos. Bůh jest smysl, to, v čem je veškeren smysl obsažen jako v souhrnu a co všemu smysl dává: proto nejkrásnější člověk vůči němu je jako opice vůči člověku, proto vše je pro boha krásné a spravedlivé, zatímco pro lidi se takovým jeví jednou to, podruhé ono.“

    Co všechny tyto filozofické výklady znamenají pro nás? Vzhledem k onomu citátu z Ezechiela? – No ano, tato pasáž u Hérakleita nehovoří explicitně ani o duši ani o hříchu; a přece se tu hovoří o něčem velmi podobném.

    Musíme vědět: ve starověku nestatečnost před nepřítelem platila jako jedno z úplně největších mravních selhání, tedy fakticky jako „hřích“; a proto „smrtelníci jsou nesmrtelní“ – ten kdo se statečně a vědomě postavil své smrti, ten probíjí hranici mezi konečným a nekonečným, mezi životem a smrtí; svým činem se stává nesmrtelným.

    On se tímto svým činem – stejně jako člověk bez hříchu Starého zákona – povznáší do sféry božské. Tam kde u Ezechiela Hlas praví „Mně patří všechny duše“, pak u Hérakleita se duše statečného sama svým činem povznáší k bohům. A tam kde se u Ezechiela píše „zemře duše která hřeší“, tam analogicky u Hérakleita můžeme vyčíst, že duše zbabělého zmírá, neboť nedokázala unést smrt svého fyzického těla.

  28. Budoucnost a determinismus – no ano, paní Hájková, i já jsem psal o „umírněném zastánci evolucionismu“, který zastává „zčásti deterministickou pozici“ – to znamená i takovýto evolucionista by měl nejspíš takovýto „dělený“ model, kdy na začátku všeho stojí určitá informace která vytváří základ pro další vývoj hmoty (vesmíru), nicméně neurčuje tento vývoj do všech detailů, nýbrž dává mu jenom obecný rámec, základní směr a charakter. Takže i v tomto modelu by člověk sám měl určitou volnost vlastního jednání, vlastního utváření svých dějin – ovšem v rámci evolučních zákonitostí, které zde jsou dány od samotného počátku.

  29. Kdysi se vyčítalo marxismu přesvědčení o tom, že budoucnost je daná, že tedy člověk je zbaven svobody ji vytvářet. Na tom jistě něco je. Většině lidí a se to možná ne bude líbit. Jenomže se zapomíná, že v zorném poli Marxova učení je proletariát, který ve stávajících poměrech tu svobodu vytvářet svou budoucnost stejně nemá.
    Proletář tedy nijak netrpí tím, že budoucnost je dána. Protože je dána v jeho prospěch. Jak je psáno v Manifestu: Proletář nemá co ztratit. Leda své okovy.
    Danost budoucnosti tedy hodnotí každý člověk jinak. Někdo záporné někdo kladně.

  30. Budoucnost je determinována (podle Marxe, jestli to dobře chápu) úrovní rozvoje produkčních sil. I kdybychom si vymezili jen tento způsob pohledu, tak rozvoj produkčních sil je dán nikoli kvantitou vytěženého uhlí ale lidskými objevy, vynálezy, inovacemi. Jsou tyto poznávací-kreativní aktivity, jejich kvalita a reálné dopady do života lidí determinovatelné? (Částečně jistě: „sázkou“donátora/investora – ale i ten někdy může „sázet“ – emitovat úvěr /nebo vybrané daně/ inovativně, ne vždy „na jistotu“, ne vždy předvídatelně..)

  31. Podle Marxe je motorem vývoje společnosti růst lidských potřeb.

  32. (Vytěžit dost/ale ne příliš 🙂 uhlí, ropy, prvků vzácných zemin…a dalších zdrojů naší životní energie je ovšem nutnou základní podmínkou… A pokud jmenuje se dostali do fáze nedostatku zdrojů, mohlo by to implikovat fázi nové převahy feudálního typu vztahů ve výrobě… A společnostech…)

  33. Je pravda, že Marx s tím nepočítal. Možná si myslel, že lidstvo má k dispozici celý vesmír se všemi jeho surovinami a energií? Nebo předpokládal, že vývoj bude rychlejší než to dojde?
    Také si mohl například myslet, že lidské potřeby nebudou narůstat stále jen kvantitativně (tedy energeticky a surovinově náročně), ale že se kvantita změní v kvalitu. 🙂 Marx mohl předpokládat, že lidské potřeby budou přecházet od materiálních k duchovním. I když pod slovem „duchovní“ si asi představoval něco jako vzdělání, kultura, umění apod.

  34. Také křesťanství tu byl vyčítán determinismus 😉 (i když v posledních odstavcích se pan Poláček již zdá se mi posouvá už jinam od tohoto „modelu“) .
    Ale Ježíš, tím že vyzývá k osvobozené Důvěře za všech okolností – vyjádřeno obrazem chůze po hladině jezera i Skutečností chůze ke kříži – působí, vůči člověku i Bohu, dialogicky: antideterministicky;-)

  35. Souhlasím. Divím se, když někteří křesťané (třeba ti z diskusí na KD) mají strach, že očkování proti covidu zasáhne do jejich DNA. Já naproti tomu věřím, že nejsme determinováni svou DNA.

  36. Snad by se role DNA dala vyjádřit jako „kniha“ sdílení „kulturních zvyklostí“ v uspořádávání živých organismů: není pak nutné vždy „vynalézat“ vše znovu 😉 Přestože se nové „události“ (mutace) i nové aplikace -začlenění nových „událostí“ – stále dějí. Ne interpretoval bych to jako determinaci ani v čistě biologickém smyslu.

  37. MARXISMUS, DETERMINISMUS, MATERIALISMUS

    Tak tedy něco k (marxistickému) determinismu. Ten byl Marxovi samozřejmě opakovaně vytýkán; ovšem je nutno si uvědomit, že Marx tento determinismus uváděl či postuloval prakticky jenom ve dvou ohledech.

    Za prvé: jakožto dynamiku vývoje společnosti směřující k odstranění třídního protikladu, a k obnovení původního (beztřídního, pospolitého) charakteru společnosti. V tuhle chvíli není ani tak rozhodující, do jaké míry byly Marxovy argumenty ve prospěch tohoto dějinně vývojového modelu důvodné, přesvědčivé či ne. V každém případě se tento „determinismus“ vztahuje prakticky na jeden jediný moment lidských dějin, totiž na akt proletářské revoluce. Jakmile je tento akt proveden, pak tento determinismus z lidských dějin mizí, a už se nikdy znovu neobjeví. – Bylo by tedy téměř možno říci: ze všech různých determinismů kterým je člověk ve své reálné existenci tak jako tak vystaven, je tento vlastně ještě relativně jen minimálně „rušivý“.

    A za druhé Marx hovoří o determinismu v souvislosti se svým známým modelem týkajícím se vztahu mezi „materiální základnou“ a „společenskou nadstavbou“. Respektive mezi „společenským bytím“ a „společenským vědomím“. Kde ona „spodní“ část této budovy skutečně vykonává determinující vliv na část „horní“, nadstavbovou.

    Tady je ovšem zásadně nutno rozlišovat dvě zcela různé roviny: rovinu individuální na straně jedné, a rovinu celospolečenskou na straně druhé.

    Marx nijak nepopírá svobodnou vůli jednotlivce. (To je víceméně právě ten moment kreativity, o kterém hovořil pan Nushart.) Člověk jako jedinec má samozřejmě bezprostředně plnou volnost (a právě v tom vlastně vůbec spočívá jeho lidská podstata) nezůstávat plně v moci přírody, nýbrž naopak se z této moci, z této závislosti vymanit, a vytvářet své vlastní kreace, kterými naopak (slepou, nevědomou) přírodu čím dál tím více podřizuje svým vlastním (tedy: lidským) zájmům a potřebám.

    Něco zásadně jiného ovšem je, když se podíváme na společnost jako celek. Už jsem jednou kdysi napsal, že tady se začne projevovat zákon velkých čísel. V podstatě to není vůbec nic jiného, nežli metoda s kterou zcela běžně pracuje moderní sociologie. Není to determinace lineární, mechanická, nýbrž stochastická, pravděpodobnostní. Přes všechny individuální výchylky (jakožto důsledky svobodného jednání jednotlivců) se v dostatečně velkém vzorku populace nakonec prosadí určité tendence.

    Jako příklad můžeme vzít naprosto klasický případ polního sociologického výzkumu z Marientalu. V této oblasti svého času došlo k plošnému propadu produkce; to jest, nastala zde masová – a trvalá – nezaměstnanost. A sociologové zkoumali, co tento stav udělal s místní populací. Zjistili – samozřejmě – že důsledky na psychický stav obyvatel byly víceméně devastující: pasivita, ztráta životního smyslu, ztráta životní energie, a celá řada dalších symptomů.

    Přičemž: je samozřejmě docela dobře možné, že tomu či onomu jednotlivci se mohlo podařit vymknout se tomuto negativnímu vlivu stavu nezaměstnanosti, udržet si životní elán a optimismus. Ale asi nebude žádného sporu o tom, že tohle byly opravdu jenom výjimky; že v naprosté většině případů se projevil onen zmíněný negativní efekt.

    A Marx s Engelsem v jejich modelu determinující úlohy „materiální základny“ na „společenskou nadstavbu“ netvrdí fakticky vůbec nic jiného. Oni opakovaně zdůraznili, že se nejedná o nějakou mechanickou, lineární závislost; nýbrž že tento determinační faktor působí jenom „konec konců“. Tedy právě jako zmíněný faktor pravděpodobnostní; který se ale nakonec s železnou pravděpodobností prosadí.

    ———————————

    V tomto smyslu je tedy tento marxistický model naprosto v pořádku, není co mu vytýkat. Skutečný problém je někde jinde. Marx sice postuluje principiální svobodu lidské kreativity ve vztahu k přírodě – nicméně veškerá tato kreativita nakonec zůstává právě jenom a pouze ve sféře přírody. Člověk sice opracovává, ovládá přírodu ve svém zájmu; ale nakonec nijak nepřekračuje horizont této pouze materiálně dané přírodnosti.

    – To je ostatně přesně to, o čem napsala paní Hájková, že Marx si pod „duchovností“ přestavoval něco jiného, nežli jak ji chápe duchovně orientovaný člověk.

    Filozoficky řečeno: Marx nedokázal pro tuto – jím tvrzenou – svobodu lidské mysli najít, postulovat žádnou metafyzickou základnu. Když o „svobodné lidské vůli“ mluví filozof- metafyzik, ten se může opřít o předpoklad, že sám logos je vůči hmotě prioritní. A že jestliže lidské myšlení samo spočívá na tomto logu, pak i ono je vůči hmotě prioritní.

    Zatímco u Marxe je vědomí vždy až jenom produktem hmoty; a proto Marx ve svém modelu nemá k dispozici principiálně nic, co by mohlo zadat skutečnou nezávislost lidského vědomí oproti pouze přírodní podmíněnosti.

    Toto je skutečně zásadní deficit Marxova materialistického pojetí; deficit, který je v rámci ortodoxního materialismu zásadně neodstranitelný, neopravitelný.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.