Eva Hájková
BŮH SPATŘIL MOJI SKLÍČENOST
Bůh spatřil moji sklíčenost,
jak do pláště se halí
co temný, nevítaný host
u dveří katedrály.
Do šera zazní vážný hlas
uslyším Boží Slovo,
zazáří ve tmě jeho jas:
K tobě mi vstoupit dovol.
Neslibuji ti pohodlí,
nedávám modré z nebe.
Jsem chléb a víno života
a nabízím sám sebe.
KDYŽ SAMOTA MĚ TÍŽÍ…
Když samota mě tíží
uprostřed shluku lidí
a stáří když se blíží,
co nazpátek jen vidí,
Když bolest přepadne mě
a klidný spánek zruší,
když temné hadí plémě
chce proniknout mou duší,
když obchází mé lože,
spoléhám na anděly.
Vím, že jsi se mnou, Bože,
a nic nás nerozdělí.
IMMANUEL
Bůh je tak vysoko, Bůh je tak nízko.
Bůh je tak daleko. Bůh je tak blízko.
Když člověk okouzlen hvězdami žasne,
I když v něm jiskřička života hasne.
To On mě přivádí k vodám tichým.
On převzal na sebe moje hříchy.
Trnitou cestu na kříž si zvolil.
Krev svoji drahou za mne prolil.
Pod křídla vezme mě, když ztratím sílu.
Slabou mě povolá ke svému dílu.
Zde je soubor básní paní Hájkové, už z jejího novějšího tvůrčího období, z roku 2019, které jsou všechny spojené tématem Boha.
Ano, tyhle tři básně skutečně patří k sobě. Přiznám se, že jsem měla období, kdy se mi o ničem jiném než o Bohu nechtělo psát. Trvalo to několik let.
Tak to je vlastně dost podobné jako u Bezruče, o kterém zrovna hovoříme v jiném vlákně, paní Hájková: ten byl také jednu dobu naprosto fixovaný jenom na jediné téma, na osud a bídu slezského lidu.
Mrzí mě trochu, že teď už takové věci nemohu psát. Připadám si jako ten, o kom řekl Ježíš:
„U koho bylo zaseto na skalnatou půdu, to je ten, kdo slyší slovo a hned je s radostí přijímá;
ale nezakořenilo v něm a je nestálý“ (Mt 13, 20-21)
Tak tomuhle tak docela nerozumím, paní Hájková. Pokud vím, tak u Vás naopak cesta ke křesťanství (tedy: „ke slovu“) byla dost hodně dlouhá. A teprve v jednom okamžiku „prozření“ jste pak křesťanskou zvěst přijala.
A že by u Vás byla nějaká „nestálost“?… O tom jsem doposud nic nezpozoroval.
Ve skutečnosti je to složitější. Ale raději to nebudu rozebírat.
Nevím jestli chápu Vaše postesknutí správně, možná jen „podle sebe…“ Praktické sdílení daru víry v upřímných vztazích s nevěřícimi/jinak věřícími blízkými může asi vést k pocitu její až nepřijatelné naředěnosti..
Myslím – věřím však, že skutečnost působení Vztahu Ježíše k Otci a k „těm které Mu svěřil“ nějak prorůstá všemi našimi životy – ať aktuálně sebereflektovanými jakkoli konfesně či agnosticky, racionalisticky… – a má tak moc a čas rozrušit jakkoli skalnatou půdu:-)
Nemusíme se proto znepokojovat nebo si vyčítat pocit, že to právě v tuto chvíli nejsme snad právě my, skrze které viditelně/slyšitelně působí.
Nicméně zde v tomto virtuálním prostoru jsme Vám myslím, paní Hájková, vděčni za Vaši dlouhodobou poctivou zúrodňovací práci;-)
Já se neznepokojuji ani si nic nevyčítám. Jen jsem na chvíli zalitovala, že už necítím Boží přítomnost, jako v době, kdy jsem psala ty verše. Ale asi to tak bývá.
Jestli jsem tu něco zúrodnila, to nevím 🙂
Vy s panem bratrem jste přece věřili dříve než já a pan Poláček si jde svými cestami. Zřejmě i ostatní diskutující, kteří sem (velmi sporadicky) zavítají.
Paní Hájková, já už jsem zmínil že v současné době zrovna pročítám knihu T. Halíka a A. Grüna „Zbavit se Boha“ (Gott los werden).
Co je na této knize zřejmě zcela výjimečné je právě to, že oba tito prominentní křesťanští teologové zde naprosto otevřeně doznávají, že i oni prožívají stavy hluboké krize své víry – a že tyto stavy se jim dokonce více či méně periodicky vracejí!
Až tuto knihu dočtu, podám o ní podrobnější zprávu; v současné době jsem ale opravdu zahlcen jinými tématy, takže opravdu vysloveně „nestíhám“. Ale někdy časem se k tomu určitě dostanu.
Co se toho „zúrodnění“ týče: netroufám si tu tvrdit nic jistého, ale v každém případě musím přiznat, že mě přece jenom dost zasáhl ten film „Mlčení“. Především se mi přímo vrylo do paměti japonské slovo pro křesťana: „kirišitan“, znovu a znovu se mi to vrací.
Není to v jistém smyslu nakonec člověk, který je zbaven tradice, zvyků, domova – myšleno komunity, v níž by měl od narození své místo? Zkrátka člověk bez identity, který může doopravdy spoléhat jen na Boha?
Oni vlastně první křesťané byli pokládáni za ateisty, protože nevěřili v tehdy obvyklé bohy (a tradice) řeckého světa. Zatímco židé se zas nemohli smířit s tím, že všemohoucí Bůh se vtělil do člověka. To bylo pro ně něco neslýchaného.
„Spoléhat jenom na Boha“ – mně utkvěla v paměti jedna věta, nevím už přesně kde jsem ji četl, asi to bylo v nějakém novinovém článku, bylo to něco o prvních vystěhovalcích z Evropy do Ameriky, to byli většinou angličtí evangelikáni, kteří se dostali do konfliktu s oficiální státní anglikánskou církví, proto šli fakticky do emigrace, a v té větě stálo něco v tom smyslu, že v té jejich naprosté osamocenosti a izolovanosti v nové zemi pro ně byla oporou jenom Bible a myšlenka na Boha.
Ta věta mě tehdy opravdu dost zasáhla; bylo to snad vůbec poprvé kdy jsem si uvědomil, jakou hodnotu může pro věřícího mít právě zmíněná Bible a myšlenka na Boha.
Protože tito první američtí kolonisté, ti za sebou opravdu nechali prakticky všechno, nejen svůj domov užším slova smyslu, ale celou kulturu ve které vyrostli, svůj národ. Oni byli naprosto vykořenění, bez domova a bez všeho co nějak vytváří svět člověka novodobé civilizace; ale byla to právě jejich víra v Boha která jim byla oporou, která jim poskytovala přesvědčení že nejsou sami, že nejsou ztraceni, ale že jejich cesta do neznáma má svůj (vyšší) smysl a význam.
Nejde jen o myšlenku, že zdrcující události mají vyšší smysl.
Když člověk o všechno přijde, když je naprosto bezradný, tak si může buď zoufat nebo může věřit Bohu. Spolehnout se na něj. Bůh ústy Izajáše říká: Já jsem Hospodin, tvůj Bůh, držím tě za pravici, pravím ti: ‚Neboj se, já jsem tvá pomoc.‘
I kdyby tě všichni opustili, já tě neopustím.
Když se člověku zdá, že je všechno ztraceno, když je na dně, Bůh teprv může ukázat svou moc. Předtím si totiž člověk většinou myslí, že si poradil sám.
„Utištění ubožáci hledají vodu, ale žádná není; jazyk jim žízní prahne. Já, Hospodin, jim odpovím, já, Bůh Izraele, je neopustím. Na holých návrších otevřu vodní proudy, uprostřed plání prameny vod, poušť v jezero změním a zemi vyprahlou ve vodní zřídla. V poušti dám vyrůst cedrům, akáciím, myrtě a olivám, na pustině vysadím cypřiš, platan i zimostráz spolu, aby viděli a poznali, přesvědčili se a všichni pochopili, že toto učinila ruka Hospodinova a že to stvořil Svatý Izraele.“ (Iz 41, 17-20)
Ovšem, paní Hájková, pokud jde o zúrodňování pouště, tak něco takového provádějí výhradně lidé, svou vlastní aktivitou, svým vlastním úsilím. Doposud není známo, že by něco takového provedl Bůh. 😉
No dobře, možná to dělají lidé svou aktivitou (jaká aktivita je vlastně lidem „vlastní“ a mohou to dělat cizí aktivitou?)
Izajáš chtěl možná říct, že lidé (kteří patří Hospodinovi) to dělají, když jsou ve spojení s Hospodinem. Když s ním ve spojení nebyli, tak to byli jen „utištění ubožáci“.