Josef Poláček
V „Salonu“, příloze deníku Právo z 25. září 2020 historik Jan Rychlík připojil ve svém článku „V dějinách žádná morálka není“ svůj názor k současné emotivně vedené diskusi na téma života v tzv. „reálném socialismu“. Rychlíkovy úvahy na dané téma jsou v každém případě velmi zajímavé; a jeho základní téze značně nekonvenční, bezmála až provokativní. V každém případě: kdo se chce seriózně vypořádat s fenoménem života v socialismu, ten se musí tak či onak s těmito Rychlíkovými tézemi a tvrzeními vypořádat.
Jan Rychlík jakožto historik své úvahy a výklady otevírá prostým konstatováním, že „dějiny“ jsou tvořené fakticky jejich výkladem. Každý národ má své vlastní pojetí, svůj vlastní výklad svých dějin; kterýžto výklad musí být v zásadě jednotný, jinak by se národní společenství začalo nevyhnutelně rozpadat. A tak si český národ například po první světové válce vytvořil svůj narativ o „třech stech letech poroby“; po nastolení komunistického respektive socialistického režimu byl národu implantován výklad o „vítězství pracujícího lidu“; zatímco po listopadovém převratu roku osmdesátého devátého podle Rychlíka zase zvítězil narativ z provenience antikomunistické emigrace: tedy že celá éra socialismu nebyla ničím jiným nežli totalitní diktaturou, proti které byl v opozici (kromě samotných komunistů) prý celý národ. Spolu s tím se pak vytvářela legenda o „třetím odboji“; počet jehož údajných účastníků narůstal souběžně s dobou od éry socialismu uplynulou. Rychlík sarkasticky poznamenává, že jako akt „odporu proti komunismu“ pak bylo vykládáno vše možné, třeba i jenom neochota chodit na pracovní brigády – stejně jako po válce se do pózy „bojovníka proti okupaci“ nakonec stylizoval téměř každý, kdo za války tajně porazil doma prase.
Zkrátka: jako naprosto první krok Jan Rychlík odmítá zjednodušené, paušalizující polistopadové prezentování éry socialismu jako „doby temna“, kdy na jedné straně by stál jenom ryze diktátorský režim, a na straně druhé trpící lid, netoužící po ničem jiném nežli po obnovení předválečné demokracie. Rychlík ostatně poukazuje na to, že výhybky pro poválečný vývoj Československa nebyly nastaveny až únorovým převratem v roce 1948, nýbrž už v roce 1945 – za převážného konsensu nejen národa, ale i prakticky všech relevantních politických subjektů (stran). Ocitujme si teď vlastní Rychlíkovy výklady, kterými dokumentuje reálnou komplexitu a ambivalenci vztahů socialistického režimu a masy obyvatelstva:
„Polistopadový narativ totiž mimo jiné zcela pomíjel skutečnost, že na počátku své existence měl komunistický režim značnou sociální podporu: řada lidí tehdy uvěřila, že vyvlastnění výrobních prostředků je lékem na všechny neduhy světa a že sociální nerovnosti lze definitivně odstranit. Jiná věc samozřejmě je, že tato podpora postupně slábla, a nakonec se prakticky vytratila.
Na počátku padesátých let byl režim nejrepresivnější a nemilosrdně vystupoval proti všem oponentům – skutečným i zdánlivým. Občanské svobody a jakékoli záruky právního státu neexistovaly. Ale paradoxně právě v té době se komunistický režim těšil velmi silné aktivní podpoře širokých vrstev. (!!) Neexistenci skutečné svobody a demokracie si totiž velká část obyvatelstva vůbec neuvědomovala. Dokud měla převážná většina příslušníků nižších vrstev v živé paměti bídu meziválečných hospodářských krizí a druhé světové války, netesknila příliš po demokratických svobodách první republiky, protože ty pro ni ani tehdy neměly větší význam.
Dělník v továrně v roce 1949 nepociťoval jako újmu, že se nemůže v novinách kriticky vyjádřit k politice strany a vlády, protože do novin nepsal a zpravidla je ani nečetl; příliš jej netrápilo, že jsou uzavřeny hranice, a nemůže tedy jet na dovolenou do Itálie či na výstavu moderního umění do Paříže, protože ani dříve na dovolenou do zahraničí nejezdil a na výstavy nechodil. Ocenil naproti tomu stálou práci a určité sociální výhody, které dříve neměl. Pokud jej něco trápilo, pak nedostatek zboží na trhu na lístky a drahota zboží na volném trhu. Podobně nedostatek svobody netrápil ani rolníka na vesnici. Ocenil, že získal příděl půdy z revize pozemkové reformy či půdu zabavenou po válce Němcům, a jestli jej něco sužovalo, pak povinné dodávky a nízké výkupní ceny.“
Právě v této pasáži historik Rychlík tedy vyslovuje své „nejheretičtější“ téze oproti nyní převládajícímu antikomunistickému narativu: dokládá velice názorně a přesvědčivě, že po nastolení komunistického režimu velká část národa (a především dělnická třída, ale i značný počet rolníků) nové pořádky nijak nepociťovala jako stav nesvobody; nýbrž že se s novým, komunistickým respektive socialistickým řádem v zásadě identifikovala, protože v něm pro sebe spatřovala osobní výhody.
Ovšem – Rychlík konstatuje i to, že tuto počáteční důvěru lidu komunistický režim časem více a více ztrácel. Vlastní vinou. Rychlík píše: „Aktivní podpora velké části obyvatelstva v padesátých letech ale netrvala dlouho, neboť sociální základna, o kterou se režim původně opíral, se neustále ztenčovala: odpadli soukromí rolníci, které komunisté nutili ke vstupu do JZD a brali jim půdu, odpadli řemeslníci, kterým sebrali živnosti, odpadli levicoví intelektuálové a umělci, kteří rychle zjistili, že v podmínkách nadekretovaných parametrů socialistického realismu se svobodně tvořit nedá, a nakonec odpadla i velká část dělníků, které měnová reforma z června 1953 připravila o úspory. Zásahy vůči církvím navíc postavily proti režimu věřící, kterých tehdy bylo mnohem více než dnes.“
Jan Rychlík tedy líčí proces ztráty důvěry komunistického režimu u lidu; na straně druhé uvádí i skutečnost, že „ztráta aktivní podpory ovšem ještě neznamenala pád režimu; většina obyvatelstva sice ztratila víru v možnost vybudování komunistického ráje na zemi (a došla postupně ke správnému závěru, že žádné ráje na zemi nejsou a nikdy nebudou), ale zůstala pasivní a nebouřila se.“ Navíc si režim „v šedesátých letech dokonce vytvořil novou sociální oporu v družstevních rolnících, jejichž životní úroveň začala díky dotacím do zemědělství rychle stoupat. Stojí za zmínku, že ‚družstevní venkov‘ byl poslední oporou komunistického režimu ještě v roce 1989.“ (!)
Rychlík pak také ještě zmiňuje raketový nárůst popularity komunistické myšlenky v reformním roce osmašedesátém: „Masovou podporu měl komunistický systém i v roce 1968, kdy dokázal představit reformní program, který měl skloubit výhody socialismu, o nichž tehdy u nás ještě většina lidí nepochybovala, s výhodami klasické demokracie, které velká část obyvatel naopak postrádala. Tentokrát se ale o aktivní podporu režim připravil v důsledku akceptace sovětské okupace a přijetí Brežněvovy koncepce tzv. reálného socialismu.“
Jan Rychlík tedy – plným právem – tvrdí, že komunistický režim nebyl ze strany obyvatelstva paušálně vnímán jako jenom a pouze stav nesvobody, nýbrž že v určitých obdobích se s ním značné části populace dokázaly do velké míry identifikovat. Po násilném potlačení reformního procesu roku osmašedesátého však ovšem nastává finální fáze existence „reálného socialismu“, kdy už režim fakticky vzdal všechny původní ideály o nastolení spravedlivé komunistické společnosti, a místo toho veškeré své úsilí zaměřil na pacifikaci projevů nespokojenosti. Rychlík reprodukuje tehdejší postoj režimu takto:
„Husákův režim, který postavil koncept reálného socialismu proti myšlence demokratického socialismu z roku 1968 říkal občanům zhruba toto: Žádný jiný socialismus než tento reálný, tedy ten, který máte teď, neexistuje. Ano, vytoužená beztřídní společnost jednou přijde, ale to neřešte, protože komunismu se nedožijete ani vy, ani vaše děti, ani vaši pravnuci. Hleďte si dneška. My vám zajistíme slušnou životní úroveň – a vy se nebudete plést do politiky. (…) Ideálem se stal maloburžoazní typ rodiny s omezeným okruhem zájmů a slušnou životní úrovní. Husákovo vedení se spokojovalo s tím, že občané občas vyjádřili s jeho politikou formální souhlas; co si lidé skutečně mysleli, nemělo větší význam.“
Rychlík naprosto otevřeně konstatuje, že většina národa na tuto nečestnou hru přistoupila: „Je třeba k naší vlastní hanbě říct, že systém založený v podstatě na sociální korupci nejširších vrstev fungoval až do osmdesátých let bez větších poruch. Většina lidí s normalizačním režimem nesouhlasila, systém to ovšem dlouho nijak neohrožovalo. Změna nastala teprve v důsledku rozkladu celého systému v mezinárodním měřítku.“
*****************************************************
Tolik tedy historik Jan Rychlík k danému tématu. Na jeho analýze éry socialismu je – budiž to řečeno ještě jednou – mimořádně hodnotným především jeho nezaujatý, diferencovaný postoj, kdy bez ideologických předpojatostí konstatuje jak míru souhlasu obyvatelstva s komunistickým režimem (a rozebírá jeho konkrétní příčiny), stejně jako míru nesouhlasu v obdobích jiných. V daném ohledu není prakticky naprosto nic, co by mu bylo možno oprávněně vytýkat; podává obraz historické reality v zásadě přesně takový, jakou ona objektivně byla.
V jednom jediném ohledu bych však přece jenom vyslovil určitou kritiku: totiž tam kde píše, že „většina lidí s normalizačním režimem nesouhlasila, systém to ovšem nijak neohrožovalo“.
Nemohu ovšem mluvit za celou tehdejší populaci; ale podle mých vzpomínek se především mladé městské generaci v sedmdesátých a osmdesátých létech panující režim vysloveně hnusil, a z hloubi duše jím pohrdala. Ne tedy že by s ním pouze „nesouhlasila“. Rychlík věc podává tak, jako by národ jako takový byl zkorumpován k naprosté pasivitě; a že aktivní odpor proti režimu byl věcí jenom nepatrné hrstky disidentů. Ano, jistě: ta míra zkorumpovanosti byla tehdy obrovská a nesnesitelná; jak Rychlík sám konstatuje, komunistický režim to nakonec dovedl tam, že ideálem se reálně stala maloburžoazní (!) rodina hledící jenom na svůj materiální prospěch, bez jakýchkoli vyšších mravních či kulturních ideálů.
Ovšem: v rámci spravedlnosti je nutno říci, že na vině této pasivity obyvatelstva vůči normalizačnímu režimu nebyla jenom a pouze maloměšťácká mentalita populace; nýbrž že tuto pasivitu vynucovala i všudypřítomná hrozba represe. Každý věděl, že jakmile projeví sebemenší nesouhlas s panujícím režimem, že důsledkem bude postih ze strany státní moci, jak proti němu samotnému tak i proti členům jeho rodiny. Ano, společnost byla tehdy v až děsivé míře zkorumpovaná a maloměšťácká; ale tato reálná hrozba represí její vinu za její pasivitu přece jenom do určité míry relativizuje.
Já jsem ale nenapsal, paní Hájková, že nemůžeme mít účast na ničem co nás přetrvá. Já jsem jenom napsal, že tu dimenzi „věčnosti“ nemůžeme tak jako tak vnímat jinak, nežli prostřednictvím naší časovosti. Tedy naší vlastní, individuální přítomnosti v tomto čase a v tomto prostoru. Ještě jednou: to „Selbst“ nemůžeme vnímat jinak nežli prostřednictvím našeho Já.
Stejně tak jako dejme tomu „nekonečno“ si fakticky nedokážeme představit jinak, nežli prostřednictvím naší zkušenosti s tím, co je konečné, ohraničené.
Pane Poláčku, já jsem Vám onehdy psal, jak je to podle mě s tou produktivitou, ale Vy jste to zřejmě v rámci chrlení dalších svých filozoficko-religiózních monologů ani nezaregistroval 🙂
Co naplat, hlavně bych chtěl ale říci, že jsem nejnovější knihu od historika Rychlíka „Československo v období socialismu 1945-1989“ (zatím velice letmo) přečetl a líbila se mi. Jan Rychlík je tam myslím k našim předlistopadovým komunistům celkově kritický a já jeho pohled většinou sdílím.
Třeba k tomu ještě něco napíšu, pro mě sdělování vlastních myšlenek (nebo v tomto případě spíše myšlenek pana Rychlíka) není často až tak důležité. Snad kdybych věděl, že těmi myšlenkami někomu alespoň trochu pomůžu, ale to se asi nestane.
Pane Krupičko, musím přiznat že si na to, že byste předestřel nějaký ucelený koncept produktivity (který by se nějak progresivně odlišoval od modelů standardních) nemohu vzpomenout.
Co se Rychlíkovy knihy týče, mně to bude trvat nějaký čas než se k ní dostanu, ale jak už z mého úvodního textu vyplývá, celkem vzato ho považuji za velmi solidního a nezaujatě pracujícího historika. A nejen historika; ale i k obecným politickým či společenským tématům se vyjadřuje velmi odpovědně a vyváženě.
Já se ještě jednou vrátím k těm různým Já. David Steindl-Rast se v knize Tak věříme vyjadřuje na téma Ego, strach a nicota (mohlo by se to týkat i kapitalismu, protože jde i o rivalitu)
„Myslím, že tady potřebujeme tři pojmy: bytostné Jáství, já a ego. V současné době pracujeme pouze se dvěma pojmy: S Jástvím a s egem. Považuji za užitečnější říkat, že Jáství se vyjadřuje prostřednictvím já. Někdy říkáme „já“ a někdy, chceme-li to zdůraznit, „já sám“. To je něco naprosto pozitivního – já sám. Já ale může na Jáství zapomenout. V tu chvíli já dostane strach, protože je to jen malé izolované já mezi tolika dalšími. Z toho strachu pak pramení ego. Ve chvíli, kdy já zapomene na Jáství, zmenší se, a tomu říkám ego. To, co ego charakterizuje, je strach. Ze strachu vychází agrese, konkurenční boj a lakota. Strach, že tady něčeho není dost, že by mi někdo mohl něco vzít, vyvolává lakotu. Konkurenční boj začíná strachem, že by mě někdo mohl předehnat. Agrese, konkurenční boj a lakota, jsou typické pro ego, protože zapomnělo na bytostné Já. V okamžiku, kdy si já znovu vzpomene na Jáství, nemusí se už bát, protože jsme přeci všichni Já, různé projevy toho jediného Jáství. Když se nebojím, odpadá násilí, rivalita. Nyní respektuji druhé a jsem ochotný spolupracovat. Mohu sdílet, protože přece všichni patříme k sobě. Vědomí našeho spojení v Jáství všechno radikálně mění.
Tak se tedy snad můžeme shodnout na diskursu, který hovoří o Jáství, jež se vyjadřuje v já, v mnoha různých, zcela jedinečných já, a ego můžeme vidět pouze jako zkreslené formy já – zapomínání na Jáství, zapomínání, kdo doopravdy jsem.“
Vypíchl bych, co píše Jan Rychlík ve své poslední knize o komunismu na závěr. Že prý (cituji volně) nemůžeme vyloučit, že se někdy socialismus v jiné podobě vrátí. Je asi třeba zmínit, že před tím předlistopadový komunismus, který se snažil fungovat jako celospolečenský model, popíše jako utopický a nerealizovatelný, s čímž se dá souhlasit.
Dá se snad říci, že „náš“ komunismus se zmítal po prvních budovatelských letech v jedné velké ideologicko-ekonomické krizi. Na tuto krizi stranické vedení ale, i když se zpožděním, reagovalo (Pražské jaro, přestavba v druhé polovině 80. let). S největší pravděpodobností by komunistické reformy vždy vedly dříve či později ke kapitalismu, co přesně by se ale v rámci komunistického reformního snažení stalo, s jistotou nemůžeme vědět. Zahraniční dějinné okolnosti byly vždy silnější.