Eva Hájková
Slyšeli jste, že bylo řečeno: ‚Oko za oko a zub za zub.‘ Já však vám pravím, abyste se zlým nejednali jako on s vámi; ale kdo tě uhodí do pravé tváře, nastav mu i druhou;
a tomu, kdo by se s tebou chtěl soudit o košili, nech i svůj plášť. Kdo tě donutí k službě na jednu míli, jdi s ním dvě. Kdo tě prosí, tomu dej, a kdo si chce od tebe vypůjčit, od toho se neodvracej.
Slyšeli jste, že bylo řečeno: ‚Milovati budeš bližního svého a nenávidět nepřítele svého.‘ Já však vám pravím: Milujte své nepřátele a modlete se za ty, kdo vás pronásledují, abyste byli syny nebeského Otce; protože on dává svému slunci svítit na zlé i dobré a déšť posílá na spravedlivé i nespravedlivé.
Budete-li milovat ty, kdo milují vás, jaká vás čeká odměna? Což i celníci nečiní totéž? A jestliže zdravíte jenom své bratry, co činíte zvláštního? Což i pohané nečiní totéž? Buďte tedy dokonalí, jako je dokonalý váš nebeský Otec.
/Mt 5, 38-48/
Možná se někdo z vás zeptá: k čemu to pojmenování „vyšší spravedlnost“? Možná si řeknete, že spravedlnost nemá přívlastky, že buďto je anebo není. Ale je to trochu jinak. Sám Ježíš v této páté Matoušově kapitole, která zahrnuje tzv. kázání na hoře neboli horské kázání, říká učedníkům: „Nebude-li vaše spravedlnost o mnoho přesahovat spravedlnost zákoníků a farizeů, jistě nevejdete do království nebeského.“ Už z této jedné věty lze usuzovat, že spravedlnost může dosahovat různého stupně.
Ježíš zde uvádí příklad spravedlnosti z dob Staré smlouvy: ‚Oko za oko a zub za zub.‘ Byla v tom jakási rovnost – co způsobíš druhému, to bude způsobeno tobě. Tím se vina jakoby vymazala a obě strany se s tím měly spokojit. Tato spravedlnost směřovala k tomu, aby se lidé, kteří spolu žijí, nějak mezi sebou porovnali. Spravedlnost byla totiž důležitá pro pokojné soužití společenství. Ten, který žije blízko mě, je můj bližní – tak se to kdysi chápalo. S tím musím vyjít především. Vztahy k bližním se obvykle řídily jinými pravidly než vztahy k nepřátelům. Milovat nepřátele, to bylo v době Staré smlouvy a v Ježíšově době něco neslýchaného. A nejen tehdy, ale i dnes, po dvou tisíciletích trvání tzv. křesťanské civilizace (která už se ke svému křesťanství, byť větším dílem formálnímu, pomalu přestává hlásit).
Spravedlnost „oko za oko“ bychom mohli nazvat reaktivní, protože reaguje obdobným způsobem na nějaký špatný čin, jehož se někdo dopustil. Zlo musí být potrestáno a dobro odměněno. To se chápalo jako spravedlivé a správné. Jak šokující asi muselo být Ježíšovo prohlášení „Já však vám pravím, abyste se zlým nejednali jako on s vámi; ale kdo tě uhodí do pravé tváře, nastav mu i druhou; a tomu, kdo by se s tebou chtěl soudit o košili, nech i svůj plášť.“
Kolik jen sporů o ta slova vznikalo v minulých dobách. Jedni je brali doslovně, málem jako podmínku spásy, jiní se je snažili různě vyložit, někteří z nich odvodili teorii (politického či vojenského) nenásilí, mnozí je přímo zavrhovali jako defétismus, jako postoj otroka, který prý je nakonec vlastní celé křesťanské nauce. I dnes ve světě vládne spíš heslo: nenechat si nic líbit, umět se bránit.
V horském kázání však nejde o nějaké „zrušení zákona“ nebo jeho nahrazení jinými příkazy. Možná spíš o nevyužití práva na (spravedlivou) odplatu, které v sobě skrývá určitý smysl. Apoštol Pavel podobnou věc vykládá v listu Římanům 12, 19-20: „Nechtějte sami odplácet, milovaní, ale nechte místo pro Boží soud, neboť je psáno: ‚Mně patří pomsta, já odplatím, praví Pán.‘ Ale také: ‚Jestliže má tvůj nepřítel hlad, nasyť ho, a má-li žízeň, dej mu pít; tím ho zahanbíš a přivedeš k lítosti.“
Už slyším námitky dnešního člověka, že přece existují lidé, které nikdy nic k lítosti nepřivede a že je zapotřebí ukázat jim, zač je toho loket. V to, že by mohl odplácet Bůh, věří dnes málokdo. V mé oblíbené písni Soudce všeho světa, Bože se zpívá: „nechť křivdy Tobě samému, soudci poroučím pravému“. Myslím, že to určitě neznamená „co tě nepálí, nehas“. Ani nejde o zrušení světské spravedlnosti. Která dnes, mimochodem, aspoň ve vyspělých zemích, odpuštění trestu nebo jeho části také zná. Zná i udělení milosti na základě posouzení konkrétního provinění. Čím dál tím více zemí už nepoužívá trest smrti. Je to díky tomu, že Ježíšovy myšlenky přece jen tu a tam pronikly do právního myšlení i do myšlení mnoha lidí. Někdy však mívám pocit, že se to v poslední době mezi lidmi zase mění, že sami neodpouštějí a volají po odplatě. Často slyším kolem sebe (nebo čtu) spíš tvrdé výroky lidí, jimž bylo způsobeno něco zlého: „nikdy mu/jí/jim neodpustím!“ Bohužel, jakoby všude přibývalo i toho zlého, co se lidem od lidí děje. Někdy ve mně na chvíli zarezonují slova Kazatele – „to, co se dělo, bude se dít zas…“
Ježíšovy výzvy neznamenají, že se člověk bránit nesmí, když je v právu. Ježíš to nebere jako novou verzi zákona, který je od nynějška platný pro všechny. Z horského kázání je patrné, že mluvil jen ke svým učedníkům a dával jim rady, jak žít dokonalý život. Mluvil k těm, kteří se chtěli od něj učit, kteří se mu chtěli podobat. K těm, kterým říká: vy jste sůl země. Jistě všichni nebudou solí. Pak by totiž sůl neměla co solit.
Známý český reformátorský myslitel a předchůdce Jednoty bratrské, Petr Chelčický, neschvaloval trest smrti. Na něj pak navazovali různí hlasatelé nenásilí. Vzít člověku život podle Chelčického znamenalo vzít mu možnost napravit se a odčinit svou vinu, což on pokládal za viditelný znak nápravy. Kdo je spasen, to totiž podle něj lze vytušit na základě skutečnosti, jak dotyčný člověk žije, do jaké míry se ve svém životě řídí Ježíšovým učením. Ne podle toho, jak dobře se mu ve světě daří, jak to později pochopili někteří kalvinisté. Chelčický byl kritikem většinového křesťanství. Představoval si, že opravdová Ježíšova církev bude vždy jen malou skupinkou ve světě, který se Ježíšovými radami nikdy řídit nebude.
Jednota bratrská se během svého působení rozhodovala, zda zůstat maličkým společenstvím věřících stranou světa (a uchovat si čistotu víry) nebo zda se otevřít světu, být pro něj požehnáním, ale vystavit se tak i jeho negativnímu působení. A je to téměř nadlidský úkol – žít ve světě a nepřizpůsobovat se mu. Znamená to především neustálé spojení s Ježíšem. I Ježíš žil ve světě a nikoho se nestranil. Jen občas utíkal do samoty k modlitbě.
To, co zde Ježíš předkládá učedníkům, není nic menšího než návrh na popření sebe sama, svých osobních zájmů a přenechání se Bohu. Výzva k tomu, žít pro druhé, bez ohledu na to, zda vám ti druzí dělají dobře nebo zle. Muselo to ve své době působit velmi skandálně. Vlastně to tak působí i dnes. Je to totiž radikální sebevzdání se, nekonečná trpělivost a láska, vydání sebe sama, které Ježíš dovedl až k vrcholu na kříži. Je to výzva, kterou nemusíme povinně následovat, a přece to někteří lidé, kteří mají velkou lásku k Bohu a k bližním, udělají. Nazvala jsem to „vyšší spravedlností“, ale ve skutečnosti jde možná spíš o vyšší stupeň lidství, o dokonalé lidství podle Ježíšova vzoru.
Malá Skandinávie
Tuto úvahu paní Hájkové jsem obdržel v ten samý den, kdy jsem se chystal do našeho fóra umístit zprávu o jednom experimentu ve státní věznici v americkém státě Pensylvánie. Téma napohled zcela jiné; ale jak se ukáže přece jenom zdaleka ne tak vzdálené.
My jsme v minulosti už několikrát projednávali americký vězeňský systém, který je zaměřený především na represi, někdy represi až vysloveně brutální. U mnoha ředitelů amerických věznic je slovo „resocializace“ zřejmě naprosto neznámým pojmem. – A jako kontrast k tomuto represivnímu pojetí amerického vězeňství jsme také referovali o skandinávském modelu vězeňství, založeném naopak především na resocializaci. Jmenovitě pak byla zmíněna (a zde kontroverzně diskutována) jedna experimentální věznice v Norsku, kde i ti největší zločinci požívají maximálních svobod, a – podle obecného mínění – až vysloveně hotelový luxus. Ovšem – druhá stránka věci je ta, že tento „luxusní“ systém vězeňství má za výsledek mnohonásobně nižší míru recidivity, nežli represivní systém americký.
Tento příkrý nepoměr přiměl přece jenom některé pracovníky v americkém vězeňství, aby začali přemýšlet o možných změnách. Konkrétně v jedné věznici v Pensylvánii jedna progresivní funkcionářka (myslím že poté jeden čas i ředitelka) věznice iniciovala projekt, který poté dostal název „Malá Skandinávie“. Jednalo se tedy o pokus ony skandinávské metody vězeňství vyzkoušet i v poměrech amerických.
Napřed tedy tato věznice vyslala skupinu svých pracovníků, především dozorců na exkurzi po skandinávských věznicích. Když poprvé spatřili první z nich, bylo naprosto zřetelně vidět (jednalo se o televizní dokumentaci), že si připadají jako na návštěvě ne snad v jiné zemi, ale rovnou na nějaké jiné planetě. Nejenže ti vězni kteří jsou u nich napěchováni po skupinách prakticky v klecích, a kteří mají po celý den tvrdý režim zde mají bydlení jako v luxusním hotelu, nebo přinejmenším penzionu kde si smějí sami vařit, sami si utvářet svůj volný čas – ale navíc dozorci s nimi jednají nejen jako rovný s rovným, zcela normálně se s nimi baví, zahrají si s nimi třeba ping-pong. Jak uvedla jedna z amerických dozorkyň, už za sebemenší hovor s nějakým vězněm by si vysloužila důtku, že porušuje předpis o nařízené distanci vůči osazenstvu věznice. A jiná dozorkyně, ta zase málem padala do mdlob když viděla že ve vězeňské kuchyni (kde jak řečeno si vězni vaří sami) nebo ve vězeňské dílně naprosto volně leží nože, dláta, elektrické vrtačky a podobné předměty – všechno potenciální zbraně kterými by bylo možno napadnout ostatní vězně, nebo i samotné dozorce.
Tito američtí dozorci na exkurzi ve Skandinávii byli tedy naprosto u vytržení; bylo ovšem zajímavé sledovat jejich vnitřní vývoj. Jestliže na počátku pouze konsternovaně potřásali hlavami nad tím co ve skandinávských vězeních spatřili, a vyjadřovali přesvědčení že něco takového by u nich doma nikdy nebylo možné realizovat, postupem času se jejich niterný odpor měnil v postoj: „My to přece jenom také zkusíme.“ Za prvé – oni viděli, že to funguje, že tento vstřícný postoj vůči vězňům není fikce, nýbrž realita. A za druhé – oni viděli jak tito skandinávští vězeňští dozorci, ačkoli mají zcela bezprostřední kontakt s (potenciálně ozbrojenými) vězni, mají ve skutečnosti nesrovnatelně klidnější, pohodovější službu, s mnohem menším faktorem stresu nežli dozorci v represivních věznicích amerických, kteří musí neustále počítat s útokem zezadu.
Ale snad to nejdůležitější co se američtí dozorci na své cestě po skandinávských věznicích dozvěděli bylo to, že naprosto klíčovým pojmem je slovo „důvěra“. Důvěra v člověka, který se sice dopustil kriminálního jednání, ale proto ještě nepřestal být lidskou bytostí. Zatímco v USA je naprostá většina vězňů (jmenovitě těch určité sorty, jako jsou drogoví dealeři) plně polapena v nikdy nekončícím koloběhu zločinu, trestu a opětovného návratu do světa zločinu, ve Skandinávii se s nimi jedná s důvěrou, že oni přece jenom mají potenciál v sobě samých objevit, obnovit stránku svého autentického lidství.
A v této souvislosti zde padla – z úst skandinávských vězeňských pracovníků – druhá rozhodující věta: „Když člověku vezmete naději, zničíte ho.“ Právě to je ten naprosto fundamentální rozdíl mezi americkým represivním a skandinávským socializačním pojetím vězeňství: onen americký vězeň prakticky nemá reálnou vyhlídku se vlastními silami dostat z onoho koloběhu zločinu a trestu. Nikdo se nezajímá o to co s ním bude, až opustí brány věznice. Zatímco ve skandinávském výkonu trestu se důsledně pracuje na tom, aby po svém propuštění měl reálnou životní perspektivu. Aby měl nějaké schopnosti, dovednosti s kterými si své živobytí dokáže zabezpečit i bez kriminálního jednání; a aby i on sám začal věřit v tuto svou schopnost.
Takže tedy – po návratu těchto amerických dozorců zpět do jejich „domovské“ věznice byl v jednom jejím traktu nastartován onen projekt „Malá Skandinávie“. Se vším „luxusem“ který tam spatřili: společná (moderně vybavená) kuchyň, rozsáhlé společné prostory, pohodlná křesla, světlé, příjemné pastelové barvy, ping-pongový stůl. Cely výhradně pro jednoho jediného osazence, tedy s plným soukromím. Ovšem bohužel – zrovna v té době propukl covid, a tím se celý proces instalace „Malé Skandinávie“ zbrzdil. A co hůře – v mezidobí hned dvakrát došlo ke změně na postu ředitele. První dva byli vůči projektu vstřícní – ale ta třetí, jakási podivná mužatka, byla evidentně přívrženkyní ryze represivního pojetí výkonu trestu. Sice projekt jako takový nezakázala; ale pod různými záminkami ho torpédovala kde jen mohla. Tak například v kuchyni byly železné nože nahrazeny příbory z umělé hmoty. A dokonce i mikrovlnné trouby byly náhle pevně přišroubovány ke stolům ocelovými pláty – že prý by je někdo mohl „použít k útoku“! Místo základního hesla skandinávského výkonu trestu „důvěra“ zde byla zcela jasně opět deklarována principiální nedůvěra vůči vězňům.
Ale i přes tyto rušivé ataky ze strany nového ředitelství – bylo jasně znát jak i v tomto pensylvánském vězení se naprosto dramaticky změnila celá atmosféra, vztah mezi vězni a dozorci. Stejně jako v pravé Skandinávii byl tento vztah nyní založen nikoli na hierarchii, nýbrž na kolegialitě, na vztazích až vysloveně přátelských. Samozřejmě – v tuto chvíli (kdy byl onen dokumentární seriál natáčen) ovšem ještě nebylo možno činit žádné závěry o tom, do jaké míry se tato radikální změna ve způsobu výkonu trestu odrazí na míře recidivity. Nicméně jeden pozitivní moment v každém případě bylo možno zaznamenat: nižší počet kázeňských přestupků na straně vězňů. A – ačkoli to nebylo výslovně uvedeno – zřejmě za celou tu dobu nedošlo ani k jednomu jedinému ataku vězně na nějakého dozorce.
Proč tedy tento projekt „Malé Skandinávie“ uvádím do souvislosti s článkem paní Hájkové? – Protože je zde v obou případech vyřčeno prakticky to samé: samotná represe nevede nikam. Jistě, trest je nutný; ale nikoli pomsta. Stále je nutno věřit, že v každém člověku se skrývá jeho pravé člověčenství, které je možno nalézt, odhalit, a probudit k životu. Pokud se tato víra v člověka pohřbí či popře – pak nenávratně zmizí ona naděje, bez které je lidský život odsouzen k zániku.
Chybí Vám některé souvislosti. Uvedu aspoň tři.
1. US vězeňský systém, počínaje vládou presidenta Reagana, který drasticky přiškrtil státní penězovody do všech oblastí zdravotnictví a sociální péče, víceméně supluje například psychiatrickou péči. Uvádí se, že nejméně ⅔ odsouzených k odnětí svobody mají psychiatrické diagnózy. V 80. letech nemajetná většina hospitalizovaných psychiatrických pacientů skončila na ulici a od té doby je odsouzena k věčnému kolotoči ulice – zločin – kriminál – ulice; přičemž ten zločin může znamenat obě strany, tj. jako pachatelé i jako oběti, které jsou nota bene natolik bezbranné, že na ně lze snadno naházet i vinu za to, co neudělaly. Na ulici se lidem s psychiatrickými diagnózami nedostane žádné péče; v kriminále aspoň nějaké, která má sice daleko k optimu, ale je to aspoň něco.
2. Stále rostoucí část US věznic provozují soukromé korporace. To má několik logických důsledků:
– staly se z nich otrocké robotárny, kde si jiné korporace objednávají lacinou práci jako subdodávky, a nikoho nezajímá, v jakých podmínkách jejich osazenstvo pracuje, takže ty podmínky připomínají spíš nějakou zemi jihovýchodní Asie nebo subsaharské Afriky;
– účelem těchto zařízení není převýchova potrestaných, ale vytváření zisku s minimálními náklady;
– jsou na ně navázány i jednotlivé složky represivního systému, tj. policie a soudci, někde dokonce zkorumpované majiteli těch kriminálů a zainteresované na tom, aby dodávaly množství osazenstva potřebné k plnění zakázek;
– rostoucí tendence represivních složek mít případy vyřešené i za cenu odsouzení nevinných je zřejmá i v tuzemsku; v USA dosáhla naprosto obludných rozměrů a je jen logické, že snadnými oběťmi jsou ti nejslabší.
3. Nemějte iluze o odborné i lidské úrovni příslušníků US orgánů činných v trestním řízení. Soudci v některých státech (kromě federálních) a šerifové všude jsou voleni, takže když si chtějí své pozice udržet, jsou snadno zkorumpovatelní. Tam, kde jsou soudci jmenováni guvernéry států nebo jejich zákonodárnými sbory, jsou politické tlaky na ně spíš pravidlem; dtto platí pro ředitele městských policií jmenované nebo volené městskými orgány. A politicko-ideologickým ohledům je podřízeno i složení Nejyššího soudu USA, což lze v přímém přenosu sledovat právě teď, kdy 6 z 9 současných soudců jmenovali republikánští presidenti, z toho 3 Trump.
Účelem vězení by měla být náprava, nikoliv pomsta. Jeden člověk, který údajně strávil mnoho let ve vězení (i když neprozradil za co a jak s ním bylo zacházeno), si ten trest vzal natolik k srdci, že změnil svůj život k lepšímu. Stal se dokonce kazatelem. Dnes od něj na KD vyšel článek.
https://www.krestandnes.cz/plana-oliva/
Věnujme se teď samotnému obsahu textu paní Hájkové. Respektive obsahu Ježíšova „kázání na hoře“. Jádrem věci je rigidita, absolutní charakter jeho mravních přikázání, jako je „nastavení druhé tváře“, neodporování zlu, za žádných okolností. Je vůbec reálně možné takovéto požadavky klást na obyčejné smrtelníky?
Paní Hájková ve své úvaze uvádí, že Ježíš toto kázání směřoval pouze ke svým učedníkům. Ovšem – to neznamená řešení samotného problému. Buďto Ježíšova mravní přikázání měla mít platnost univerzální, anebo by se pak jednalo jenom o jakési pouze interní normy, v rámci určité specifické komunity. Pak by ale nemělo smysl se touto výzvou vůbec zabývat, jako obecně významnou normou.
K tomu všemu je ale napřed nutno uvést ještě několik čistě věcných poznámek. Napřed k čirým reáliím: fakticky se vůbec nejednalo o „kázání na hoře“; v dané oblasti vůbec žádné hory nejsou. Takže daleko případnější by bylo označení „kázání na vršku“, respektive „kázání na kopci“. Za druhé: podle zjištění moderního biblického výzkumu se to, co je obecně zahrnováno pod oním označením „kázání na hoře“, se takto vůbec reálně nekonalo. Nýbrž jedná se o kompilaci z několika Ježíšových různých kázání, které byly až v procesu ústního tradování či konečné redakce spojeny dohromady, snad pro lepší účinek, pro kompaktnější dojem.
S tím vším pak souvisí zásadní otázka obsahová: my ve skutečnosti vůbec nevíme, co Ježíš vlastně doopravdy řekl. Jak už zmíněno všechny jeho promluvy a výroky prošly – zřejmě velmi dlouhými – procesy respektive řetězci ústního tradování, nežli byly písemně kodifikovány. V těchto řetězcích ústního zprostředkování došlo samozřejmě k mnohačetným odchylkám od původního znění Ježíšových řečí. Kromě jiného – opět podle nálezu moderního biblického zkoumání – originální Ježíšovy výroky byly podstatně kratší, úsečnější, nebyly zdaleka natolik „rozkošatělé“, jak je pak jejich konečná podoba v evangeliích.
Všeho všudy: my tedy nemůžeme s definitivní jistotou vědět, zda Ježíš na člověka, na jeho mravnost skutečně kladl natolik rigidní, fakticky až nerealizovatelné nároky, jak to vyplývá z psaných textů evangelií. Nelze to vyloučit, respektive mnohé hovoří pro to že ano. Je nutno si připomenout, že Ježíš sám byl napřed fakticky řadovým členem houfce kolem Jana Křtitele; a to byl velice přísný, až fundamentalistický mravokárce. Nelze tedy nijak vyloučit že i sám Ježíš byl stejným způsobem mravně rigidní; ale jak řečeno s poslední jistotou nemůžeme, nikdy nebudeme vědět jak konkrétně zněla jeho autentická mravní kázání. Jestli svá mravní nakázání skutečně formuloval s takto nezměnitelnou jednoznačností, nebo zda je – pro reálnou životní praxi – přece jenom nějakým způsobem nerelativizoval, nezměkčil.
Tolik tedy pro dnešek k danému tématu; ale celou záležitost bude ještě zapotřebí rozebrat z dalších aspektů.
Zpět tedy k danému tématu. Tato úvaha paní Hájkové o Ježíšově pojetí spravedlnosti mě spontánně upomněla na Platónův dialog „Ústava“, která taktéž začíná dlouhými hovory mezi Sokratem a dalšími účastníky diskuse o tom, co je, v čem vlastně skutečně spočívá pravá spravedlnost. Sokrates napřed nechá své partnery v diskusi, aby se pokusili pojem „spravedlnost“ určit. Oni se o to pokoušejí tak či onak pojatými definicemi (například: „spravedlivé je když se každému dostane co jeho jest“). Sokrates jim ovšem vzápětí vždy prokáže omezenost, pouze dílčí platnost, či dokonce protismyslnost takovýchto definic. (Mimochodem, o dvě tisíciletí později se filozof Hegel znovu a znovu posmíval snaze novodobých pozitivistických věd vypořádávat se s otázkami a tajemstvími tohoto světa tím, že se dané fenomény popíšou prostřednictvím příslušných „definic“. Podle Hegela se tím ve skutečnosti daný fenomén umrtví, vytrhne se ze všech jeho souvislostí, z jeho bytostného – dialektického – pohybu.)
A skutečně, prakticky tím samým (hegelovským) způsobem uvažoval i sám Sokrates. Poté co takto vyvrátil všechny pokusy o (dílčí) definice spravedlnosti svých spoludiskutujících (především sofisty Thrasymachose), začal sám rozvíjet své pojetí spravedlnosti. Základní myšlenkou zde bylo to, že „spravedlnost“ je centrálním momentem lidské přítomnosti na tomto světě vůbec; a že ji (spravedlnost) tedy není možno pojímat jako nějaký pouze dílčí moment v lidském životě, nýbrž naopak jako vlastní jádro celého komplexu lidského žití.
V krátkosti je možno říci, že podle Sokrata „spravedlivé“ je to, co je dobré. A co je dobré – totiž v úplném a objektivním smyslu, tedy ne pouze pro toho či onoho jedince – je možno rozpoznat a určit jenom při celkovém, komplexním pohledu nejen na lidský život, nýbrž na celkové uspořádání veškerého bytí. Přesněji je tedy nutno říci, že k pravému obsahu pojmu „spravedlnost“ se můžeme dostat pouze přes pochopení toho, co znamená „dobro“ v absolutním, ontologicko-metafyzickém smyslu. „Dobrý“ je v tomto smyslu sám kosmos, jakožto vnitřně harmonicky uspořádaný komplex veškerého bytí. Proto také u Sokrata (respektive Platóna) takto pojímané dobro splývá v jedno s pojmem „krásy“; k jejímuž pochopení je možno se dostat (pouze) cestou lásky. Ovšem nikoli lásky v profánním pojetí (takováto láska stojí pouze v samotném počátku cesty k pochopení pravé lásky); tato pravá láska má konec konců nadpozemský, transcendentální charakter.
Vidíme tedy – opět jednou – vysoký stupeň příbuznosti mezi Sokratovým myšlením a Ježíšovým kázáním, respektive Ježíšovou vírou. Základní rozdíl spočívá v tom, že Sokrates se snaží své úvahy formulovat jako obecně platné myšlenky, zatímco Ježíš je – v duchu judaistické tradice – orientovaný daleko spíše prakticky, to jest on své myšlenky vyjadřuje především v podobě konkrétních mravních nakázání.
Ale – oběma je společné to, že jmenovitě jádro a vlastní zdroj principu spravedlnosti určují v nadzemské, transcendentální sféře; Ježíš u Boha, Sokrates v říši absolutně jsoucích, absolutně platných idejí. Z tohoto přesvědčení o nadzemském, transcendentálním původu spravedlnosti pak logicky vyplývá i Ježíšova rigidita ohledně jeho mravních nároků: co je svou povahou božské, o tom nepřísluší člověku jakýmkoli způsobem disponovat nebo to relativizovat, nýbrž člověk je povinen se tomuto božskému principu plně a naprosto podřídit.
Ano božské je to co je námi vnímáno jako nejvyšší nedosažitelné dobro…i ateista Heidegger putoval v neděli vonným Schwarzwaldem do vsi na dopolední mši…protože tam je člověk blíže božskému.
Substance revize Starého židovského náboženství a vzniku křesťanského Nového zákona spočívá v posunu způsobu řešení nejen lidských konfliktů akceptací snahy o diferencovaný přístup k zázemí/pozadí střetu vyloučením spontánního afektu.
K vyloučení spontánní brutality sice po tisíciletí nedošlo, ale skromné přiblížení se božské schopnosti limitace brutality se nedá popřít…a to nejen mezi námi humanisty bych dodal.
zase chyba …ke…je navíc
a tudíž i to …mu.
Vidím ale docela podstatnou distanci mezi Pavlovým „nechte místo pro Boží soud“ a osobním: „.. kdo tě uhodí do pravé tváře, nastav mu i druhou; a tomu, kdo by se s tebou chtěl soudit o košili, nech i svůj plášť.“ To druhé jakoby pokračovalo a bylo podmíněno něčím nevysloveným jako: … protože oba máte/mohli byste mít podíl na mnohem cennějším pokladu než je plášť, nezraněná tvář,…
„..člověk je povinen se tomuto božskému principu plně a naprosto podřídit.“
Nevím jak lze interpretovat Sokratovskou výzvu ale Ježíšovu spíš?: člověk může být schopen cítit nedosažitelnou přitažlivost jej ze svých nedostatečných sil následovat.
(Ježíšův Otec nemůže být vnímán jako rigidní – a proto ani Jeho mravní „nároky“).
Když bych se zkusil vžít zpátky do radikálně – „existenciálně“ zažívané úzkosti dítěte o spravedlnost: cítil bych za ní hlavně strach o uznání / respekt k svému právě objevenému jedinečnému bytí mezi ostatními „svými“. A analogicky roli rodičů – tento strach může být tišen tvořivě, učením se důvěryhodného sdílení něčeho cennějšího než je „to stejné autíčko“…
„po dvou tisíciletích trvání tzv. křesťanské civilizace (která už se ke svému křesťanství, byť větším dílem formálnímu, pomalu přestává hlásit)“
Pokud už se cítíme většinově příliš velcí dospělí na to abychom s respektem /bázní důvěřovali tvořivé svobodě Boží, nezbývá nám než se (prakticky marně ale přesto) snažit darovat si takovou tvořivou hlubší spravedlnost – uznání – sdílený pocit základního přijetí navzájem…(i to je ale dětsky naivní – dospělé bude nejspíš přijetí osudu ovládat & být ovládán..).
Pan Petrasek: opraveno. 🙂
Co se zmíněné „přiblížení se božské schopnosti limitace brutality“ týče, tak toto souvisí s jedním tématem které se už také řadu dní chystám zmínit, učiním tak v sekci Forum.
Do jaké míry je toto „přiblížení se“ fundováno božským principem je ovšem poněkud sporné, neboť nejvýraznější posun v dané oblasti spadá vjedno s dramatickým poklesem obecné zbožnosti v současném světě. S určitou mírou cynismu by dost možná dokonce bylo možno soudit, že tento pozitivní posun směrem ke klesající míře brutálního násilí koreluje s rozvojem moderního kapitalismu; neboť tento kapitalismus – v rozporu s tvrzeními jeho levicových kritiků – potřebuje především stabilní, vypočitatelné (kalkulovatelné) poměry, které ovšem jakýkoli projev brutálního násilí vždy značně narušuje.
„Ježíšův Otec nemůže být vnímán jako rigidní – a proto ani Jeho mravní „nároky““ – pane Nusharte, v tomto případě by ovšem bylo nutno si položit otázku, do jaké míry Ježíšův Otec byl (či už nebyl?…) tradiční judaistický Hospodin. Neboť ten byl ve svých mravních nárocích a příkazech jak známo velice rigidní.
A dokonce by se mohlo zdát, že onen křesťanský „nerigidní Bůh-Otec“ takto přichází až v interpretaci jistého Pavla z Tarsu.
Vůbec obecně, co se principu naprosté důvěry týče: obávám se, že člověk moderní doby si už sotva nechá vzít své – těžce vybojované – právo kritického přezkoumávání všeho, co je mu předkládáno jako „nezpochybnitelné pravdy“. Naprosto nekritická důvěra jmenovitě v božský moment se ještě pěstuje především v evangelikánských hnutích Severní Ameriky; a jejich hysterický dogmatismus se sotva jeví být příkladem hodným následování.
Tím nechci paušálně popírat význam – dejme tomu – absolutna; ale jedná se o to že moderně pojaté absolutno musí být zároveň v dialektickém smyslu relativní; to jest musí mít v sobě samém zabudován moment sebekritiky, a schopnost obstát před zkouškou této kritiky.
Vrátím se k sokratovsko-platónskému pojetí nejvyšší spravedlnosti, dobra a krásy: ano, i jejich pojetí má charakter absolutna; nicméně jejich pojetí, jejich odůvodnění je principiálně kdykoli možno přezkoumat rozumem. A to co je na tomto pojetí rozumem dnes už neobhajitelné (jejich statický, fixní charakter, jejich vázanost na – hypotetický – absolutní řád kosmických těles) – to je možno a nutno revidovat, právě na základě kritického rozumu.
Pan Poláček má v něčem pravdu. Ježíšův nebeský Otec možná nevypadá rigidně, protože nechává slunce svítit na dobré a zlé. A také třeba věž v Siloe nechává spadnout na dobré i zlé. A plevel se má nechat růst spolu s obilím až do žně. Teprve pak bude oddělen a spálí neuhasitelným ohněm. V evangeliích se všechno nechává „až napotom“, kdy teprve nastane to pravé dělení „na ovce a kozly“.
To Ježíš (ne Pavel) daleko spíše vypadá, že vyhrožuje gehennou (i když všechna jeho slova lze pochopitelně vyložit). Ale podívejme se na následující citace, kolik je například v Matoušovi o vyvržení člověka někam, kde bude „pláč a skřípění zubů“, popřípadě, kde „červ neumírá a oheň nehasne“ (což je, mimochodem obrat z Izajáše):
Mt 25, 30 A toho neužitečného služebníka uvrhněte ven do temnot; tam bude pláč a skřípění zubů.‘
Mt 8, 11-12 11 Říkám vám, že mnozí přijdou od východu i od západu a budou stolovat s Abrahamem, Izákem a Jákobem v nebeském království, ale synové království budou vyvrženi do té venkovní tmy. Tam bude pláč a skřípění zubů.“
Mt 13, 41-42 Syn člověka pošle své anděly a ti vyberou z jeho království všechno pohoršující, totiž ty, kdo páchají zlo, a uvrhnou je do ohnivé pece. Tam bude pláč a skřípění zubů.
Mt 13, 49-50 Totéž se bude dít na konci světa: Vyjdou andělé, oddělí zlé od spravedlivých
L 12,5 Ukážu vám, koho se máte bát. Bojte se toho, který má moc vás zabít a ještě uvrhnout do pekla. Ano, pravím vám, toho se bojte! a vhodí je do ohnivé pece. Tam bude pláč a skřípění zubů.
Mt 25, 30 A toho neužitečného služebníka vyhoďte do té venkovní tmy. Tam bude pláč a skřípění zubů.‘“
Mt 5,22 Já však vám pravím, že již ten, kdo se hněvá na svého bratra, bude vydán soudu; kdo snižuje svého bratra, bude vydán radě; a kdo svého bratra zatracuje, propadne ohnivému peklu.
L 13,28 Bude tam pláč a skřípění zubů, až uvidíte Abrahama, Izáka a Jákoba se všemi proroky v Božím království, ale sami budete vyhnáni ven.
Mk 9, 43-48 Svádí-li tě k hříchu tvá ruka, utni ji; lépe je pro tebe, vejdeš-li do života zmrzačen, než abys šel s oběma rukama do pekla, do ohně neuhasitelného, kde červ jejich neumírá a oheň nehasne. A svádí-li tě k hříchu noha, utni ji; lépe je pro tebe, vejdeš-li do života chromý, než abys byl s oběma nohama uvržen do pekla, kde červ jejich neumírá a oheň nehasne. A jestliže tě svádí oko, vyloupni je; lépe je pro tebe, vejdeš-li do Božího království jednooký, než abys byl s oběma očima uvržen do pekla, kde‚ jejich červ neumírá a oheň nehasne‘.
Naproti tomu Pavel téměř nikde peklem nestraší. Jenom říká, že nespravedliví (myšleno hříšníci, jejichž hříchy přímo vyjmenovává) nebudou mít podíl na Božím království (1 K 6, 9 Což nevíte, že nespravedliví nebudou mít účast v Božím království?) Pochopitelně, pokud se neobrátí, k čemuž stále trvá možnost.
Jmenovaná „pomsta“ ostatně není žádnou skutečnou pomstou. To je jen jakési staré pojmenování pro odplatu. O které ovšem mluví i Ježíš – každému bude odplaceno podle jeho skutků.
My také říkáme: Jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá, kdo seje vítr, sklízí bouři apod.
Ježíš a Pavel nestojí proti sobě, jak si mnozí lidé myslí. A oba pokračují zcela v intencích Starého zákona, v duchu starých proroků. Jen člověk se možná mezitím kapánek změnil, tak se k němu přistupuje trochu jinak. Jako k jednotlivci.
„..do jaké míry Ježíšův Otec byl (či už nebyl?…) tradiční judaistický Hospodin.“
Možná by pak Ježíš necítil naléhavý důvod-nutnost učit své lidi tak důvěrnému oslovení…s předem odhadnutelnými následky.
(Jsou to jen mé pocity, nezaložené na systematičtějším studiu. Knihu Mireiy Ryškové o Pavlovi jsem četl a chápu že on byl tím mediátorem univerzalistického potenciálu křesťanství.)
Je pravda, že oslovení Otec (nebeský Otec) pro Boha zavedl Ježíš. Vlastně ani nevím, zda se to ujalo také u Židů. Myslím, že ne. Pro Židy byl Bůh tradičně Králem, Panovníkem. Měl různá opisná jména jako Svatý, Požehnaný apod. Boží (a Ježíšův) titul Krále se však promítl – třeba do Ježíšova Božího království.
Ano, Bůh se v průběhu Starého a Nového zákona mění. Lidé ho postupně začínají víc a víc poznávat, trochu jinak chápat. Zpočátku to byl skutečně jen Bůh Izraele, který za ně bojoval. Ten Ježíšův obraz soudu s rozdělením na ovce a kozly má předobraz ve starozákonním soudu v údolí Jošafat, kde prý měl Hospodin soudit národy (pohany) podle toho, jak se zachovali k Izraeli, jeho vyvolenému. Ale i mezi pohany mohli být dobří lidé – už i ve Starém zákoně je to vidět. I k cizincům, žijícím mezi Izraelci, se tito měli chovat slušně.
Později mohli být mezi cizinci dokonce i Boží vyvolení – viz Kýros, perský král, který Židy vysvobodil ze zajetí. Nabukadnezarovi (ač byl pohan) se vrátila královská moc, když se obrátil k Bohu. Začínali se na to prostě dívat jinak (Židé). Své vyvolení chápali víc a víc ne jako výhodu proti ostatním, ale jako službu celému lidstvu. Občas sice sklouzli k formálnosti (formálnímu obětování) anebo k modlářství, ale proroci se je vždycky snažili vracet na správnou cestu – srdcem k Bohu.
Spravedlivý král David je do jisté míry Ježíšovým předobrazem, byť měl na svědomí různé hříchy. I ve Starém zákoně už existuje milosrdenství, David ušetří svého nepřítele Saula, i když má možnost ho zabít. (‚Hle, jaký význam jsem dnes přikládal tvému životu, takový význam ať přikládá Hospodin životu mému a vysvobodí mne z každé úzkosti!“).
Slovo pokání (hebrejsky) prý znamená totéž, co návrat. (Zašli jste na nesprávnou cestu, vraťte se a začněte znovu. Vraťte se ke mně!)
Dalo by se o tom mluvit dále, ale člověk si na všechno hned nevzpomene. Novozákonní Bůh i přesto, jak odlišně se jeví, je totožný s Bohem Abrahámovým, Izákovým a Jákobovým, s bohem, který otevírá (tvrdé) srdce a vede člověka po svých cestách.
Myslím si, že Pavel si velmi cenil struktury židovských komunit v diaspoře. Vždyť sám se narodil v Tarsu, který ležel mimo historická území Izraele, v helenizovaném prostředí. Diaspora měla schopnost vést své členy, uchovat si svébytnost v pohanském světě. To byla úžasná věc. Pavel chtěl zakládat podobné komunity pro křesťany ze Židů i z pohanů (nejlépe dohromady). Chtěl aby Židé pohany přijali mezi sebe (do těch svých společenství) a odpustili jim obřízku, košer stravování a další pravidla. Ale nebylo to snadné. Většina odmítla.
Omlouvám se, že jsem se o tom zase tak rozepsala. Možná jsou to víceméně mé představy, nedostatečně založené na znalostech.
Přece jen mi to ještě nedá… Pan Poláček víckrát evangelia či celou Bibli zpochybnil – prý, my nevíme, zda to tak doopravdy bylo, jestli to Ježíš takhle přesně řekl, atd.
Já myslím, že význam Bible je v něčem jiném, než že nám přináší nezpochybnitelnou historickou pravdu. Ostatně, kdo ví, zda nám ji přináší vědecká historie. Důležité je, že v Bibli je obsažena tisíciletá moudrost, která nám může něco dát, která k nám může promlouvat, když si to připustíme.
V Bibli (i v samotných evangeliích) jsou rozpory. Myslím, že to tuhle zmínil i pan Kolařík, že k jakémukoli výroku můžeme vyhledat výrok opačný. Takže argumentovat jednotlivými, z kontextu vytrženými výroky by se nemělo. Utlačovatelé se mnohdy snažili podepřít své postavení citáty z Bible. A v Bibli nacházeli oporu i „boží bojovníci“ proti světským a církevním zlořádům.
Je na každém čtenáři, co si z Bible vezme pro sebe, jaké poučení, jakou moudrost. Zda tam bude jen hledat různé nesrovnalosti a věci, které bude považovat za nesmyslné a bude je chtít vyvracet. Nebo zda bude chtít porozumět, co tím chtěl někdo říct, a bude si třeba i trochu lámat hlavu a hledat souvislosti.
Existují lidé, kteří se během čtení Bible utvrdí v tom, že jsou nezpochybnitelnými Božími miláčky, kteří přijdou do ráje, a proto se nemusí vůbec starat o tento hnusný svět, ani se nemusí v ničem změnit, protože jsou díky Ježíšovi O.K. Zkrátka – jak řekl jeden známý – opevní se biblickými citáty proti všem a proti všemu a nic s nimi nehne. Jsou i tací, co se považují za biblické proroky.
A existují lidé, kteří si při čtení připustí zpochybnění sebe sama (není to o mně? nejsem já ten farizeus? nejsem ten, kdo bude vyvržen ven? co bych měl dělat?)
Jeden kněz kdysi řekl, že to záleží na výši ega toho, kdo to čte.
Vlastně lze takhle rozdílný způsob zvolit ke všemu, s čím se v životě setkáváme. Někdo může vidět chyby na všech kolem, jenom na sobě ne a myslet si, že sám všechno dělá dobře, někdo naopak může být sám sebou velmi nejistý, trápit se svými chybami. Ale člověk by se měl ve skutečnosti nacházet někde „mezi tím“. Být otevřený pochybnostem, ale nepropadat se do zoufalství.
„…tisíciletá moudrost, která nám může něco dát, která k nám může promlouvat, když si to připustíme.“
Za zajímavého předpokladu že člověk je (aspoň v něčem, navzdory měnícím se kontextům nejefektivnější těžby nadhodnoty 😉 ) skrz tisíciletí stejný a dokáže se „potkat“ s porozuměním a soucitem s těmi před (nebo vlastně za) ním.
Zvláštní pocit uvědomit si že mnohé ty texty které my zkoušíme vpouštět do kontextů svých životů četl a osobně prožil Syn Marie 🙂
„Chtěl aby Židé pohany přijali mezi sebe (do těch svých společenství) a odpustili jim obřízku, košer stravování a další pravidla. “ – za reálný projev solidarity.
Pavel byl obdivuhodně praktický a neskutečně akceschopný člověk. Peklem možná nestrašil proto, že by to odporovalo míře jeho důvěry v Ježíšovu transformační moc(?).
„Je na každém čtenáři, co si z Bible vezme pro sebe, jaké poučení, jakou moudrost“ – paní Hájková tohle říkám sám už dávno, že Bible (nebo obecněji: víra) je svým způsobem jako zvětšovací sklo; to jest pouze posílí ty potenciály, ty sklony které v dané osobě jsou už tak jako tak uloženy. A tak si někdo z (křesťanské) víry pro sebe vybere cestu sebezpytování, cestu hledání vyšších pravd; a jiný si z ní zase vybere pýchu, pocit vlastní nadřazenosti nad všemi ostatními. Nad ateisty, nad „pohany“; ale stejně tak i nad jinými křesťany, kteří Ježíšovo poselství „nepochopili“ tak dokonale jako on sám.
Proč Pavel interpretoval Boha respektive Ježíše výhradně prostřednictvím milosti a lásky? – O důvodech tohoto Pavlova postoje existuje ve vědě celkem vzato naprostá shoda: Pavel (víceméně naprosto stejně jako později Luther) žil v neustálé hrůze z toho, že nedokáže dostát všem striktním předpisům judaismu; za kteréžto „selhání“ pak hrozil přísný judaistický Bůh trestem zatracení. Pro Pavla byl tedy Ježíš – který se vzepřel otrockému následování těchto religiózních předpisů – vysloveně osobní spásou. Proto Pavel, který jak známo sám Ježíše nikdy neviděl, a žádné z jeho – mravně velmi přísných – kázání nikdy osobně nezažil, si Ježíše vyložil výhradně ve světle lásky a odpouštění. (Do jaké míry se – pro helénisticky vzdělaného – Pavla v jeho pojetí lásky projevila i tradice platónsko-novoplatónská, si netroufám odhadovat.)
Ale v každém případě nelze bez dalšího tvrdit, že by existovala jednoduchá kontinuita mezi Starým a Novým zákonem. Na jedné straně tato kontinuita samozřejmě existuje; ale na straně druhé je tu patrný i naprosto jasný zlom v chápání víry, v chápání vztahu věřícího a Boha. (Ostatně, kdyby této diskontinuity nebylo, pak by vůbec nebylo možno křesťanství odlišit od starého judaismu.)
Ještě k onomu „hledání chyb“ v Bibli: ano, je mnoho vysloveně fundamentalistických ateistů, kteří z celého biblického sdělení nevidí nic jiného nežli ty či ony chyby a rozpory; a tímto svým hnidopišstvím se naprosto míjejí se samou podstatou věci.
Na straně druhé jsem ale uvedl, že člověk moderní doby si už nikdy nedá vzít své – těžce vybojované – právo kritického přezkoumání všech dogmat, a tedy i těch zdánlivě nejposvátnějších textů. A v tomto ohledu jmenovitě biblické texty mají krajně obtížnou pozici: na straně jedné mají platit jako „Boží slovo“, tedy jako texty s nárokem na absolutní platnost. A přitom v nich kritický rozum znovu a znovu odhaluje zcela dramatické chyby a protimluvy. Zde zákonitě vzniká rozpor, který lze jen velmi obtížně překlenout.
Často v této situaci užívaný poukaz, že biblické texty jsou pouze základem, který je nutno teprve interpretovat, sotva obstojí. Za prvé, mnohé ze zmíněných chyb jsou natolik fundamentálního rázu, že jejich vadnost nelze zhojit žádnou interpretací. A za druhé: pokud by tedy biblické texty byly – aby se tak řeklo – dány napospas ryze lidským interpretacím, pak se z nich nevyhnutelně vytrácí jejich absolutní božský (neomylný) charakter.
„napospas ryze lidským interpretacím,..“
Myslím že to je reálný stav, praxí katolické církve reflektovaný – rolí papežů například.
Kdyby Duch směl/ dokázal k nám promlouvat pouze neaktualizovatelně závaznými texty,asi bychom Jej neprávem omezovali 😉
Trochu mi to připomíná analogii vztahů „rigidního“ genetického záznamu a kontextuálního „příležitostného“ čtení z něj podle toho jaká jsem buňka, v jaké tkáni, orgánu, věku, ne/dostatku živin, zátěžích…
Duch svatý, Pán a Dárce života – jak se říká v nicejsko-konstantinopolském vyznání víry (Krédu) – „mluvil ústy proroků“.
„Trochu mi to připomíná analogii vztahů „rigidního“ genetického záznamu a kontextuálního „příležitostného“ čtení z něj podle toho jaká jsem buňka, v jaké tkáni, orgánu, věku, ne/dostatku živin, zátěžích…“ – pane Nusharte, na tomto modelu by mohlo opravdu něco být.
Jádro věci je totiž právě v tom, že nějaké „čisté čtení ‚genetického záznamu'“ principiálně není možné. Tento genetický záznam je vždy čten kontextuálně, tedy v zásadě prostřednictvím epigenetiky, jakož i dalších faktorů.
Právě tohle je zásadní omyl kterému propadají všechny modely založené za (jednostranném) působení, dominanci nějakého „velkého sdělení“. Kde jednotlivý člověk je pak pouze pasivním příjemcem tohoto sdělení.
Nejmarkantnější je tento omyl vlastně u Hegela – a to paradoxně proto, že to byl právě on kdo jako centrální moment celého svého filozoficko-ontologického systému měl kategorii „zprostředkování“; tedy zprostředkování mezi obecným a jednotlivým, tedy konkrétně mezi „absolutním Duchem“ na straně jedné, a lidským individuem na straně druhé.
Ano, Hegel neustále hovořil o dialektickém vztahu mezi těmito oběma momenty respektive subjekty; nicméně faktický stav byl ten, že v tomto vztahu obecného a jednotlivého v Hegelově modelu nakonec bylo to obecné naprosto dominantní, zatímco jednotlivé mělo svá práva pouze tehdy, pokud se pochopilo jako realizace intencí onoho obecného.
Ostatně, tuto systémovou nevyváženost od Hegela plně převzal respektive zdědil i Marx, ačkoli jinak jeho idealistickou filozofii zásadně zavrhoval. Marx sice napřed budil dojem že místo abstraktního „absolutního Ducha“ je u něj vlastním subjektem samotný člověk, s jeho životní materiální činnou praxí; ale ve skutečnosti v celém Marxově modelu dějinného vývoje pravým subjektem není člověk jako konkrétní individuum, nýbrž velké masy – společnost, třída. Tedy – nikoli moment individuální, nýbrž obecný. A naprosto stejně jako u Hegela individuální člověk má jenom potud smysl a hodnotu a legitimitu, pokud a dokud je vykonavatelem intencí obecného, tedy dějinného vývoje lidstva ke komunismu.
Ovšem – je nutno vidět i to, že opravdu vyvážený model tohoto vztahu mezi obecným a jednotlivým je filozoficky krajně obtížnou záležitostí; což je možno rozpoznat právě na tom, že doposud se to nikomu uspokojivě nepodařilo. Nalézt tento vyvážený střed, to je něco takového jako balancování na nataženém laně; kde je velice snadné sklouznout na tu či onu stranu.