Eva Hájková
ÚNAVA
Přemáhá mě únava
a toužím po samotě
Po lesním tichu
naplněném hlasy ptáků,
praskáním větviček,
šustěním loňského listí,
z něhož vykvétají sasanky,
Po tichém větru, co si pohrává
větvemi s chomáči ptačích hnízd
vysoko v korunách stromů
Po mírných paprscích slunce
prosvítajících sem tam korunami
Po stínu tišícím unavené oči,
který si lehá do kapradin
a nevadí mu ani drápky ostružin
Po místě,
kde není včera
ani zítra
Jen věčná přítomnost,
co neklade otázky
A já nemusím odpovídat
STUDNA V POUŠTI
V hluboké studnici,
tam v studni hluboké
je voda čistá jako křišťál
a chladná jako led.
Osvěží tělo i mysl
i duši žíznivou –
– vyprahlý písek pouště,
který se chaoticky přesýpá
sem tam.
Vyvěrá zřídlo z prahlubin země.
Duch vane nad dunami.
A duše pláče, že se rozpadá.
Neboj se sama v této pustině
Někdy je lepší otevřená poušť
než uzavřené město.
Nenech se klamat fatou morgánou.
Vyhni se vírům písků tekutých.
do útrob země nenechej se vtáhnout.
Bůh daruje ti život,
tvé rozmetané kosti shromáždí.
Buď jak ta studnice!
On bude voda živá,
písčitou půdu svlažující.
Když budeš věřit,
a silně věřit,
vyroste před tebou košatý strom.
V zeleni větví
budou hnízdit ptáci.
A svými hlasy přivolají déšť
ze zbloudilého mraku.
Život se rozvine
jak pouštní růže.
Uprostřed pustiny vyraší zeleň.
Povstane oáza
okolo stromu života,
nad studnou bezednou
zazáří hvězdy.
Tímto tedy zveřejňuji poslední z básniček které mi zaslala paní Hájková, a které jsem měl uvedeny ve složce „Neuveřejněno“. Mám určité podezření že přinejmenším druhá básnička už zde jednou otištěna byla; ale platí totéž co jsem napsal minule, přečíst si hezkou básničku podruhé nikdy nemůže být na škodu. 😉
Jako ilustrační obrázek jsem pro tentokrát použil jednu z krajinných fotografií které nedávno pořídila taktéž paní Hájková; a která se mi zdá docela úzce korespondovat s tématem „Únava“. Další její obrázky (fotografie) zde uveřejněním někdy v dohledné době.
„Jen věčná přítomnost,
co neklade otázky
A já nemusím odpovídat“
– to je opět krásný poetický obraz, ano člověk občas zatouží ponořit se do takovéhoto stavu tichého bezčasí, kde není nutno lámat si hlavu složitostmi tohoto světa i svého vlastního života, nýbrž kde je možno prostě vnitřně splynout s pomalu tekoucí řekou samotného bytí. „Věčná přítomnost, co neklade otázky“ (a nenutí nás odpovídat); takováto představa se už velice blíží stavu nirvány, trvalého a plného splynutí s tím, co je.
Ale bohužel: v takovémto meditativním stavu nikdy není možno zůstat natrvalo (pokud dotyčný zrovna není mnichem či mniškou v buddhistickém klášteře někde vysoko v Himalájích), život vezdejší se nám sám přihlásí o svá práva, klade před nás otázky a my na ně musíme hledat odpovědi…