Svět socialismu podle J. Rychlíka IV.

Rok osmašedesátý – ekonomie a ideologie

V předchozím pokračování naší série jsme si rozebrali otázku hegemonie, tedy především politické moci v souvislosti s reformním rokem osmašedesátým. Teď je ale ještě zapotřebí věnovat se blíže dalším zásadním faktorům tehdejšího dění.

Státní vlastnictví versus podniková autonomie a samospráva

Otec československé ekonomické reformy šedesátých let Ota Šik uvádí ve svých pamětech (a jeho argumentace působí skutečně velmi přesvědčivě), že pravým impulsem svržení dogmatického prezidenta Novotného nebyly důvody politické, nýbrž ekonomické. Faktem je: čistě politicky v té době Novotný seděl naprosto pevně v sedle, stranický aparát i jeho ústřední orgány držel v ruce mocí autokrata. Jenže: plánovaná ekonomika socialismu se nacházela v natolik dezolátním stavu, že se stávalo čím dál tím zřejmější, že se musí něco změnit. Ekonom Šik se pokusil prosadit určité reformy směrem k tržní ekonomice (a tedy k větší produkční i odbytové samostatnosti podniků) už od počátku šedesátých let. Ve svých snahách ale narážel na odpor stranických ideologů, kteří v tom spatřovali nebezpečí návratu ke kapitalismu, a především na odpor samotného Novotného. Nakonec Šik poznal, že pod Novotným nebude nikdy možné potřebné ekonomické reformy prosadit; a navíc zjistil, že se ho Novotný chystá odstranit z jeho vedoucích ekonomických funkcí. Šik tedy pochopil, že nechce-li definitivně podlehnout, pak musí sám jednat. Spojil se tedy se skupinou reformě orientovaných členů ústředního výboru, a navíc využil odporu Slováků vůči Novotnému, který je před nedávnem těžce urazil v jejich národnostním cítění, a připojil je ke své antinovotnovské frakci. To pak už dohromady dalo dostatečný počet členů ÚV, aby bylo možno zahájit akci proti Novotnému. A tím vzalo svůj počátek celé „Pražské jaro“.

Tolik tedy úvodem pro pochopení toho, jak významnou úlohu v celém reformním procesu hrála ekonomika. Už v tomto krátkém přehledu se nám narýsovaly dva základní faktory, kolem nichž se točily zásadní ideové konflikty v oblasti ekonomiky. Jan Rychlík k tomu uvádí: „Šikova reforma narážela od poloviny roku 1967 na odpor části komunistického vedení, kde se někteří politici obávali, že strana ztratí na řízení podniků vliv a navíc, že racionalizace výroby vyvolá nezaměstnanost. (…) Myšlenka ‚tržního socialismu‘ byla označena za ‚reakční‘ a neslučitelnou s marxisticko-leninskou ekonomickou teorií socialismu.“ Rychlík nadále tvrdí, že tím sama reforma prý nebyla zastavena, neboť Šikův tým nebyl rozpuštěn; z vlastních pamětí Oty Šika ovšem vyplývá poněkud jiný obraz tehdejšího dění.

Rozhodující je zde ovšem to, že chystané ekonomické reformy v samotném roku osmašedesátém obsahovaly dva základní momenty:

1. samostatnost (relativní či absolutní) výrobních podniků, jejich nezávislost od státního plánu a místo toho orientace na trh a zisk, jakožto cesta ke zvýšení ekonomické efektivity; a

2. projekty na zavedení samosprávy (spoluúčasti zaměstnanců) v podnicích, jakožto posílení principu demokracie.

K čemuž je ještě nutno podotknout, že oba tyto body jsou relativně nezávislé; principiálně tedy bylo možno například zavést samostatnost podniků, ale bez momentu (vnitropodnikové) samosprávy.

Věnujme se teď ale zásadní otázce, proč vlastně tato – o sobě ekonomicky naprosto nutná a prospěšná – reforma narážela na takový odpor u komunistického vedení. A to – připomeňme hned – nejen u konzervativních částí vedení; nýbrž i v samotném táboře reformistů zde existovaly rozdílné proudy.

Připomeňme si napřed, jaké důvody pro tento odpor uvádí J. Rychlík: na jedné straně strach stranického vedení ze ztráty kontroly nad produkční sférou; na straně druhé obavy ze vzniku nezaměstnanosti (kdyby podniky začaly hospodařit opravdu pouze na základě tržní efektivity, musely by nevyhnutelně začít propouštět část nadbytečných zaměstnanců).

Obava ze ztráty kontroly komunistické partaje nad produkční sférou: tento bod budí napřed dojem čistě ideologické záležitosti, jakožto strach ze ztráty vlastní moci. Tento aspekt tu byl dozajista také přítomen; ale tímto faktem není ještě zdaleka vyčerpán celý dosah tohoto kontroverzního faktoru. Připomeňme si, že i část reformistů byla přinejmenším zdrženlivá ohledně plánů poskytnout podnikům naprostou autonomii a samosprávu. Proč vlastně?

Byla zde samozřejmě přítomna ona už zmíněná obava z nezaměstnanosti. Jenže – sami reformisté (a to i ti umírnění) podle všeho byli ochotni dočasnou existenci nezaměstnanosti akceptovat, neboť se domnívali že bude mít jenom přechodný charakter, než ekonomická reforma přinese své ovoce. Rozhodující problém se zdá tedy ležet spíše někde jinde.

Už bylo zmíněno, že se v průběhu roku osmašedesátého vykrystalizovaly nakonec ne dvě, nýbrž tři různé ideové frakce: vedle starých dogmatiků zde byli ještě umírnění reformisté a radikální reformisté. A zásadní rozdíl mezi těmito dvěma posledními skupinami sestával především v nejednotnosti ohledně otázky, jak daleko se vlastně má nechat pokračovat proces demokratizace.

Konkrétně v otázce podnikové samosprávy: Jan Rychlík podle všeho sympatizuje s projektem plné samosprávy (kdy tedy podniky mají naprostou samostatnost, a navíc samotní zaměstnanci mají prostřednictvím podnikových rad podíl na vedení svých podniků); a pozici umírněných či středových reformistů považuje zřejmě za v zásadě konzervativní.

Ovšem: tito středoví reformisté měli pro svou skepsi vůči radikální demokratizaci produkční sféry zcela závažné důvody. Především tu byl příklad s podnikovou samosprávou v Jugoslávii; a je nutno hned uvést, že to byl příklad dosti odrazující. Ukázalo se totiž, že tento prvek naprosté demokracie v produkční sféře má za důsledek, že i zde každý hledí především na svůj vlastní prospěch. To jest: zaměstnanci si prostě odhlasovali vyšší mzdy, zcela bez ohledu na to jestli tyto jsou kryty reálným výkonem jejich podniku. Což pak z hlediska celonárodní ekonomiky vytvářelo inflační tlaky. Navíc se tím vytvářelo prostředí pro vytváření různých zájmových klik, jakož i pro vyloženou korupci.

Zkrátka: už z čistě ekonomických důvodů je plná demokracie v produkční sféře velice problematickou záležitostí. Ale zdrženlivý postoj části reformistů vůči naprosté tržní autonomii produkčních podniků měl ještě jeden, a to mnohem hlubší důvod. Jednalo se tu totiž nakonec o samotnou podstatu socialismu. Ale tím už se dostáváme ke zcela novému tématickému okruhu:


Ideové střety v reformním procesu

Zcela napřímo řečeno, kdyby se opravu uskutečnily všechny plánované radikální demokratické změny v produkčním sektoru, to jest kdyby národní podniky opravdu obdržely naprostou nezávislost na intencích komunistické strany a naprostou tržní autonomii – co by zde vlastně ještě vůbec zůstalo ze socialismu?…

Produkční podniky sice měly stále ještě zůstat ve státním vlastnictví; ale tam kde by stát (a komunistická strana) nemohly těmto podnikům fakticky už vůbec nic nařizovat, jednalo by se o vlastnictví ryze fiktivní. Sice by tím snad nevzniklo soukromé vlastnictví jako takové; ale stát by ztratil právo vykonávat jakákoli reálná práva vlastníka. Snad by bylo možno namítnout, že přece právě o to šlo, vyvázat podnikovou sféru z kurately státu; jenže to o co se jedná je to, že stát a strana by ztratily jakoukoli možnost ovlivňovat aktivity ekonomické sféry z hlediska celospolečenského zájmu. A právě tady se dostáváme k centrální otázce socialismu, jeho nejvlastnější ideje.

Tady je nutno uvést: právě tuto oblast ponechává J. Rychlík v jeho přehledu dějin socialistického člověka bez hlubší analýzy. On sice konstatuje že obyvatelstvo se v jistých periodách do značné míry identifikovalo se socialismem; ale tento fakt vykládá především čistě materiálními důvody – plnou zaměstnaností, sociálním zabezpečením, bezplatným zdravotnictvím atd. To všechno je sice pravda; ale tím ještě ani zdaleka není postiženo to, co všechno si tehdy lidé spojovali – ať důvodně či jenom ve svých představách – s dějinným projektem socialismu. Pro ilustraci: pojednávat dějiny socialismu bez přihlédnutí k této ryze ideové stránce socialismu je asi totéž, jako dejme tomu probírat dějiny ultrakatolického Španělska a přitom se nijak nezabývat tím, v čem vlastně spočívá podstata samotného křesťanství. A omezit se jenom na víceméně vnější záležitosti jako je moc katolické církve, respektive vliv víry jako takové, ale bez rozboru jejího samotného ideového sdělení.


Idea socialismu

Pro pochopení událostí roku osmašedesátého se tedy jeví nezbytným rozebrat si podrobněji vlastní ideu socialismu. V co vlastně věřili ti lidé, kteří bojovali za socialismus, respektive za jeho reformovanou, demokratizovanou podobu? – Jako ve všech případech, když se jedná o lidskou víru v něco, je krajně problematické vytyčit nějaké paušální respektive univerzální principy či články této víry. Každá víra je především hluboce niterný pocit, a s tím i velmi individuální, každý do své víry vkládá své čistě osobní naděje a představy. Ale i při vědomí těchto potíží se pokusme vyjmenovat alespoň několik základních momentů, s kterými je spojena víra v ideu socialismu:

– víra v „nový svět“

– touha po sociální spravedlnosti

– víra v naplnění pravého humanismu

– pocit všeobecné pospolitosti

– osobní naděje v lepší život.

Podle postojů k těmto bodům je pak možno pochopit jak zásadní protiklad mezi ideou socialismu a běžnou „demokratickou“, to jest kapitalistickou respektive buržoazní společností, tak ale i protiklady nejen mezi konzervativci na straně jedné a reformátory na straně druhé, ale i rozdíly mezi reformátory umírněnými a radikálními.

Bezprostředně vzato jsou všechny tyto body či články víry v socialismus všem jeho vyznavačům společné, od konzervativců až po radikální demokratizátory. A podle všeho to byla právě spíše neurčitá víra v „nový svět“, která dlouhou dobu vykonávala takovou fascinaci na mysli lidí. Tento pocit neurčité, ale hluboké naděje není ovšem specifický pouze pro projekt socialismu, ale bývá stejným způsobem prožíván při všech převratných přeměnách společenského či ideového prostředí.

Specifické pro socialismus jsou ovšem další body, v prvé řadě radikální sociální spravedlnost a pocit všeobecné pospolitosti. Především tady se idea socialismu zcela zásadně odlišuje od skutečnosti běžné kapitalistické (buržoazní) společnosti: neboť ta je zcela principiálně spojena se sociální nerovností, a s jejím individualistickým pojetím nikdy nemůže poskytnout onen pocit všeobecné pospolitosti, sounáležitosti. Při vší opatrnosti je snad možno soudit, že fascinaci reformního roku osmašedesátého tvořilo právě to, že zde byl – nyní už za podmínek pravé svobody – obnoven pocit účasti na společném díle na vytvoření nového, definitivně spravedlivého, humánního světa.

Právě proto docházelo ale v průběhu reformního procesu k tak rozhořčeným ideovým bojům: konzervativní frakce nejenom že bojovala o udržení svých dosavadních privilegií; ale ona byla zároveň hluboce přesvědčena, že reformisté svou živelnou demokratizací ohrožují základní hodnoty socialismu, především princip sociální spravedlnosti. A jak už jsme si vysvětlili, tyto obavy konzervativního křídla naprosto nebyly neoprávněné.

Na straně druhé ale existovaly i diference mezi umírněnými a radikálními reformátory: neboť demokratizační snahy radikálních reformátorů byly skutečně živelné, a jejich výsledkem nakonec nemohlo být nic jiného nežli klasická pluralitní, tedy „buržoazní“ demokracie. Tím by se ovšem nevyhnutelně ztratil jeden z nejzákladnějších principů socialistické ideje: totiž pocit společného díla za společnou věc vytvoření nového, sociálně spravedlivého, ale i vůbec obecně humánního světa. Tam kde nastává klasická pluralistická, to ale znamená konkurenční demokracie, tam přichází nevyhnutelně konec veškeré socialistické pospolitosti.

Právě z těchto důvodů postupem času narůstaly diference mezi umírněnými a mezi radikálními reformátory: nejen pouze proto že umírnění reformátoři se báli že „ztratí kontrolu“ – nýbrž proto že oni si přece jenom lépe uvědomovali, že radikální a živelná demokratizace bude ve svých důsledcích hrobařem celé socialistické ideje. Naprosto bez ohledu na to, že to v žádném případě nebylo vlastním úmyslem radikálních reformátorů. Kdo ale naplno otevře stavidla, ten musí počítat s tím že ho příval strhne.


——————————————————————————————–

Tímto konstatováním je tedy možno ukončit naši kapitolu o roce osmašedesátém. Jeho dění bývá často redukováno jenom na boj mezi „totalitou“ a „demokracií“; ale ukázali jsme si že tehdejší skutečnost byla mnohem komplexnější, a že nakonec všechny tři strany tehdejších bojů a střetů měly svou část pravdy. A za druhé, ten fakt že v současné fázi vývoje vítězí princip „čisté“, to jest pluralitní, individualistické a konkurenční demokracie ještě zdaleka neznamená, že by tím byly vyřešeny ty problémy, které se otevřely v rámci bojů o charakter reformního procesu v Československu. Tyto problémy mají principiální charakter, dotýkají se samých základů přítomnosti člověka na tomto světě; a žádné pouze jednostranné řešení je nemůže vyřešit natrvalo.

——————————————————————————————–

A tím můžeme ukončit i celou recenzi publikace J. Rychlíka o poválečných dějinách socialistického Československa. Budiž řečeno ještě jednou: je to z hlediska historika přehled naprosto seriózní a objektivní; nicméně ukázala se potřebnost určité aspekty socialismu analyzovat ještě do hlubších a širších strukturálních respektive filozofických souvislostí.

(Dokončení)

35 komentářů u „Svět socialismu podle J. Rychlíka IV.“

  1. Tímto jsem tedy dokončil mou řadu komentářů k publikaci J. Rychlíka o socialismu v Československu. Jak je zjevné, těžiště především mého zájmu (do značné míry i autora publikace) leželo v obrodném procesu roku osmašedesátého.

    Dění té doby bylo ale natolik složité, že mám pocit, že ani mně se v mé recenzi zcela nepodařilo vystihnout jeho nejvlastnější podstatu a charakter. V každém případě je ale možno konstatovat právě toto: za žádných okolností není možno všechny tehdejší události vměstnat jenom a pouze do triviálního schématu střetu „totality“ a „demokracie“. Respektive jenom na víceméně bezvýznamný střet dvou frakcí v rámci jedné jediné totality.

    Já se danou problematikou budu ovšem zabývat ještě i nadále. Za prvé – jak už jsem avizoval – v dohledné době napíšu komentář k seriálu P. Kužvarta na téma „reálného socialismu“. A samotný obrodný proces roku osmašedesátého sám rozeberu v monotematickém článku.

  2. Knihu Jana Rychlíka bych si docela přečetl, stěží si ji však nyní opatřím. Poté, co jsem se tady o autorově práci dozvěděl, si myslím, že v mnohém mohu s jejími závěry souhlasit. Zde se však pokusím uvést hlavně okolnosti, souvislosti a skutečnosti, často rámcového charakteru, které Rychlík možná ve svém výkladu dostatečně nezohledňuje.

    Nejdříve bych se chtěl zabývat vývojem vztahu lidí ke KSČ a její politice. Vznik strany byl samozřejmě v první řadě reakcí na události v Rusku. Svou roli však hrály i rozkolísané poměry ve střední Evropě po 1. světové válce. KSČ se okamžitě stala jednou z hlavních stran v novém státě. Po své bolševizaci v roce 1929 mnoho sympatizantů, také mezi inteligencí, aspoň dočasně ztratila a ani v době vrcholící světové hospodářské krize se na původní počet hlasů získaných ve volbách již nedostala.

    Čím si vysvětlit, že v roce 1946 hlasovalo pro KSČ o 150% více občanů než před válkou? Pokud budeme hledat odpověď v samé domácí politice, pak je zřejmé, že vysídlení Němců, stejně jako znárodnění podniků nad 500 zaměstnanců (75% objemu průmyslové výroby) hrály radikálním konceptům (a radikální straně) jedině do noty. Bez dopadu zajisté nebylo nasazení komunistů v odboji a jejich oběti. Ještě důležitější však podle mne byl staletý instinkt, který lidem řekl odkud vítr vane a kdo získává zahraničněpolitickou hegemonii.

    Ani dnes, kdy máme již přes 30 let relativně klidné polistopadové uspořádání, jsme neztratili nemalou politickou reaktivnost na změny ve světě. Pokusme se vžít do zkušenosti ze zhruba jen třetiny století prožité našimi předky před rokem 1948. Na počátku onoho času bylo možná ještě doufání, že stařičký císař se po vítězné válce nechá korunovat na českého krále, či lítost, že musel ještě „vytáhnout do boje“. Následovaly pochybnosti podobně jako o starším, tak i o novém Masarykově angažmá, a zároveň snad i úleva z milostí nového císaře pro přední české politiky. Po válce přišlo úplné politické přeorientování, oslavování prezidenta Osvoboditele a objevování naší nové záštity Francie (a francouzštiny) i dalších spojenců. Po boji o charakter republiky a stabilizaci poměrů netrvalo dlouho a „za dveřmi“ už čekala těžká hospodářská krize a změny v Německu, ústící v růst národnostních problémů doma. Sotva uplynul rok od smrti Masaryka, byla První republika minulostí. Vystřídala ji republika druhá, s níž přišla šokující proměna společenského diskursu a atmosféry.

    Víme samozřejmě všichni, jaký byl další vývoj událostí. Méně si však uvědomujeme, co dělají válka, nejistota a strach s psychikou lidí. Vítězství SSSR nad Německem znamenalo další „obrat na podpatku“, nepříliš odlišný od onoho po Mnichovské dohodě (i od dřívějších). Tak jako byla za Hitlera leckdy u nás slyšet chvála Němců (za odstranění nezaměstnanosti, výstavbu dálnic, pořádek a kázeň, ano, i za jejich tvrdost), za vítězného Stalina platilo totéž o Rusech (či Sovětech). Mnozí naši lidé sice měli radši Američany, bylo však stále zřejmější, že půjde o poměr platonický a nešťastný, zatímco příležitost k sňatku z rozumu se nabízí jinde.

    Mnoha lidem se ovšem v tuto chvíli splnil dávný sen. V jejích očích právě zvítězila spravedlnost. Poprvé se ocitli nahoře. Před dalšími se objevila slibná nebo aspoň schůdná cesta a s ní někdy i úleva. Znovu ale začínal úřadovat naplno strach.

    (Konec 1. části)

  3. Vzhledem k tomu že tento komentář pana Horáka bude mít zřejmě ještě své pokračování, na tomto místě jenom čistě technická poznámka: nevybavím si bohužel už zcela dopodrobna jak J. Rychlík vysvětloval poválečný příklon velké části především české (mnohem méně slovenské) populace k myšlence komunismu. Ale myslím že jako dva hlavní faktory uváděl (tradiční českou) touhu po sociální spravedlnosti (drtivá hospodářská krize třicátých let ještě mnoha lidem vězela „v kostech“); a za druhé nimbus Sovětského svazu jakožto velkého osvoboditele.

  4. Vypadá to že mne tento Váš přehledný rozbor ideí a tendenci působících u nás roku 68 konečně osvobodil z dětského pohledu (nebo pak adolescentního jakoby- nadhledu) na tehdejší události – děkuji pane Poláčku:-)

    K té obavě z nezodpovědnosti vnitropodnikové demokracie mne napadá, že může plynout ze zkušeností s vyjednáváním s odbory. Ale pokud „zkolektivnění“ rozhodování o využívání nákladných výrobních prostředků zahrnulo i nesení adekvátního dílu rizika neúspěšnosti investice (úvěru, vypsání akcií), asi by i rozhodování o svých mzdách muselo být uvážlivější… Jenže kolik ze zaměstnanců by mělo chuť investovat do takové náročné demokracie…a jak to mělo být s mobilitou jejich pracovní síly a závazky k ostatním spoluvlastníkům, kdyby chtěli „emigrovat“ z předluženého podniku?

  5. Během 40 let od zavedení všeobecného volebního práva rozhodovaly o světě v neztenčené míře vojenská moc, schopnost mobilizace a vysoká politika. Demokratická vůle byla případně jejich nástrojem. Za 30 let pak v podmínkách kapitalismu působící síly přinesly lidstvu dvě nejtěžší války, trvající dohromady déle než desetiletí, hlubokou hospodářskou krizi a v důsledcích i vznik dvou bezohledných alternativních režimů. Bylo jen v logice vývoje, když také po roce 1945 zafungovala u nás lidová vůle coby instrument mocných sil.

    Češi a Slováci vyšli z obou světových konfliktů na vítězné straně a zdálo se, že docela dobře. Bylo přirozené, pokud v roce 1945 vinili z války nacismus a méně přímo i kapitalismus. Bylo přirozené, že měli do značné míry za nutné pokročit nyní za to, čeho bylo dosaženo po pádu Rakouska-Uherska a nastolit tentokrát už i nové společenskohospodářské poměry.

    Situace vyhlížela slibně. Protektor nového uspořádání přece právě dosáhl světodějného vítězství nad Německem, jež si nedávno podrobilo velkou část Evropy i naši vlast a dopustilo se navíc těch nejtěžších zločinů. Byl první zemí socialismu na světě, o jejímž růstu svědčilo, že zatímco prve několik desítek tisíc Čechoslováků se stalo „pány Sibiře“, o čtvrtstoletí později už zavlála rudá sovětská vlajka nad Berlínem. Největší stát světa se nyní zdál být oním dubiskem z Kollárovy Slávy dcery a opravdu, jak legionáři věděli, ještě na východ od Číny naši lidé místním porozumí. Slovanští bratři, zdrávstvujtě!

    K pocitu bezpečného zakotvení Československa patřily i nové vzájemné vztahy s Polskem, Maďarskem a nakonec i východním Německem. Nemusely být hned vřelé, ale starému napětí právě nastolené poměry odzvonily. Obrovská sovětská sféra se zdála být perspektivním zázemím z hlediska hospodářského. Není divu, že za těchto okolností musely miliony Čechoslováků (třeba katolíků, členů Sokola či starých politických stran) logiku a historickou nutnost aktuálního vývoje akceptovat.

    Nejen naše obyvatelstvo, ale také západní mocnosti byly připraveny a srozuměny s posílením pozice Sovětského svazu a s nutností vlastní vstřícnosti a bolestných ústupků. Rozdíl ovšem byl zásadní, v jejich síle a autonomii, v míře jejich ochoty mlčet. Vůdci západního světa pochopili, že s jejich benevolentností je nakládáno jako se slabostí (ne-li hloupostí). Stáli před podobným dilematem jako před nedlouhým časem vůči hitlerovskému Německu. Rozhodnout se pro správnou a přiměřenou politiku je v takovém případě vždy nesnadné. (Dokonce i nyní, ve 21. století.)

    Velké východní i naše vnitřní sjednocování mělo tedy prakticky hned i svou druhou odvrácenou stranu. Lidé museli znovu brát v potaz existenci válečné hrozby a to zásadně poznamenalo atmosféru doby. Stalin ukazoval v pozici mírotvorce na válečné štváče a uvolňoval si tím na nových území ještě více ruce. Přes všechno budování a naděje zemi sevřel strach. Z války (od roku 1949 i jaderné), ale i z neúspěchů Stalina, muže jména s jasným významem. Nakonec ale není až tak důležité, koho se lidé ve skutečnosti bojí, či koho se bojí nejvíc, ale že jsou svým obavami traumatizováni.

    (Konec 2. části. 3. část již bude především o opravných pokusech za socialismu, především ekonomických) a 4., poslední, pak o tom, jak by pokračovala a dopadla reforma roku 1968 nebýt vojenské intervence.)

  6. Podniková samospráva a odpovědnost: ano, pane Nusharte, tohle je opravdu dosti nejistá záležitost. Je samozřejmě možné (to jest: nelze to vyloučit), že zaměstnanci by se vůči vlastnímu podniku chovali odpovědně (to jest neodhlasovali by si nadměrně zvýšené platy), když by s ním byli existenčně spjati. Když by tedy skutečně měli pocit hospodářů na vlastním majetku.

    Ovšem: já se velice obávám, že by se tu nakonec vždy prosadil efekt „košile bližší než kabát“. Velkou (a dost možná rozhodující) roli by zde hrála velikost daného podniku.

    V malých provozovnách, s malým počtem zaměstnanců by se dost možná dařilo udržet tento pocit odpovědnosti, tedy především vědomí toho, že nadměrné mzdy by v konečném efektu zruinovaly celý vlastní podnik.

    Jenže: ve větších provozovnách, se stovkami zaměstnanců – tam něco takového není vlastně čistě objektivně možno zjistit. I dnes dochází zcela pravidelně ke střetům mezi odbory a zaměstnavateli – když odbory žádají dejme tomu šestiprocentní zvýšení mezd s tím, že tohle přece podnik ještě dokáže bez problémů unést; zatímco strana zaměstnavatelů s železným přesvědčením tvrdí, že už tři procenta nárůstu mezd by firmu spolehlivě zlikvidovala. Nakonec tedy rozhodne boj, jehož výsledkem je pravidelně nějaký kompromis, který je většinou stále ještě ekonomicky únosný.

    Jenže: za podmínek podnikové samosprávy by zde naprosto absentovala protistrana. Tedy protiváha proti mzdovým požadavkům odborů respektive samotných zaměstnanců. Byl by tu sice ředitel, který by věděl že podnik nesnese nadměrnou mzdovou zátěž; jenže za prvé tento ředitel by nebojoval o svůj vlastní majetek (podniky měly být nadále ve vlastnictvím státu), a za druhé a především, ředitel měl být volen. To znamená: kdyby se ředitel příliš rozhodně stavěl proti mzdovým požadavkům svých zaměstnanců, velice by tím riskoval že v příštích volbách propadne. A že bude zvolen někdo, kdo bude vůči těmto (nadměrným) mzdovým požadavkům vstřícnější.

    Pro mě osobně to bylo právě dlouholeté zabývání se s problematikou podnikové samosprávy, které mě nakonec přivedlo k přesvědčení, že tady nakonec vždycky musí být protistrana. Že není možno vytvořit nějakou naprostou názorovou a zájmovou homogenitu, pospolitost. Že v reálné ekonomice vždy musí proti sobě stát dvě strany, z nichž každá prosazuje opačný zájem. A že zájmy jedné strany vždy musí být vyvažovány (a ve své nemírnosti kroceny) vitálními zájmy protistrany.

    Čistě fyzikálně vyjádřeno: každá akce musí mít nutně svou protiakci; jinak bude expandovat donekonečna.

    Od té doby jsem prosto principiálně velmi skeptický vůči všem modelům, které jsou založeny na víře v – čistou – podnikovou samosprávu. Lidé sami nikdy nebudou natolik odpovědní, aby dokázali omezit své vlastní zájmy ve prospěch nějakého celku. Ten celek je vždy příliš vzdálený, anonymní, abstraktní. Právě tohle ostatně byla pravá příčina ekonomického zániku socialismu. Lidé (většinou) flákali práci, kradli si z podnikového – protože jejich vlastní osobní zájem jim byl mnohem bližší, nežli zájem celostátní ekonomiky.

    Vždy je tedy nutný nějaký střet zájmů; což pak ovšem hovoří ve prospěch soukromého vlastnictví výrobních prostředků, a tedy i kapitalismu vůbec.

    Ovšem: otázka je, jestli tyto protichůdné zájmy musí mít nutně charakter antagonistický. Kdy tedy proti sobě stojí dva principiálně protichůdné tábory. A jestli přece jenom není možno nějak dosáhnout toho, aby zde sice zůstal zachován zásadní – zdravý – protiklad; ale aby přece jenom obě strany byly zároveň spojeny společným cílem, společným pocitem pospolitosti. Ale – pro takovýto pocit vzájemné sounáležitosti a vzájemné odpovědnosti by napřed bylo nutno vytvořit nějakou naprosto reálnou (materiální) základnu, tady nelze stavět jenom na nějakém idealismu respektive moralizování.

  7. A k tomu se druží právě ještě i ten moment případného odchodu do jiného podniku – poté co ten vlastní byl nadměrnými mzdovými požadavky zruinován. (Fakticky by se tu jednalo o velmi podobný efekt jako v polistopadové divoké transformaci proslulé „tunelování“: zaměstnanci by svůj podnik vytunelovali, a pak by odešli do jiného.) Tady by hodně záleželo na tom jestli by v daném místě byla možnost bez problémů sehnat jinou práci.

    ———————

    Ovšem v konkrétním prostředí roku osmašedesátého by se spíše jednalo o jiný problém: že zaměstnanci by svou samosprávou nutili své vedení k tomu, aby nepropouštělo. To by ale znamenalo – aby byla uměle udržována nadměrná, z centrálně plánované ekonomiky zděděná nadměrná zaměstnanost. Což by v konečném efektu daný podnik zatěžovalo stejně tak, jako samotné přemrštěné mzdy.

  8. Pane Nusharte, já samozřejmě nevím jaké jste měl původní představy či vzpomínky na rok osmašedesátý; takže tím pádem ani nemohu vědět, v jakém směru jsem je teď korigoval (nebo deformoval).

    Já sám jsem dlouhá léta měl v paměti především tu vzrušivou, strhující atmosféru toho roku – i když o samotné politice jsem tehdy neměl ještě sebemenší ponětí. A – musím přiznat – i na mě ještě dlouho dobu působil nimbus Dubčeka, případně i dalších protagonistů tehdejšího dění.

    A až postupem času jsem si vypracovával střízlivější pohled na to, co se tehdy odehrávalo, jaké byly skutečné motivace tehdejších aktérů, skutečný charakter jejich jednání. Nicméně – v určitém smyslu je pro mě rok osmašedesátý fascinující dodnes. Nezažil jsem od té doby nic, co by se dalo jakkoli srovnat s tehdejší atmosférou uvolnění, naděje, občanské angažovanosti, a jakéhosi radostného očekávání.

    Ostatně – myslím že už jsem to zmínil – chystám se ještě celé dění roku osmašedesátého zpracovat v samostatném článku. Ale napřed ještě musím dokončit mé studium tehdejšího „Rudého práva“; v tuto chvíli jsem dospěl teprve k září.

  9. K další části komentářů pana Horáka tady opět jenom krátká poznámka: ano, my si dnes už jenom stěží dokážeme uvědomit, přiblížit, jak obrovskou roli v tehdejší době hrála otázka národní bezpečnosti. A ona hrála svou roli dokonce ještě v roce osmašedesátém. V poválečné době bylo Německo (západní) skutečně zcela všeobecně považováno za přetrvávající hrozbu naší národní svébytnosti. (K čemuž nemálo přispěla skutečnost, že nový západoněmecký stát do svého aparátu přijal velkou řadu dřívějších aktivních nacistů. To nebyla pouhá propaganda komunistického režimu, to byl v poválečné době holý fakt.)

    Především Češi tedy (znatelně méně Slováci) nejenže pociťovali hlubokou vděčnost vůči Sovětskému svazu za osvobození od německé okupace; ale stejně tak i do budoucna v něm spatřovali záruku proti rozpínavosti germánského živlu.

  10. Podíl na vlastnictví (a na rozhodování o něm) by měl zahrnout i nesení podílu na (majetkové) zodpovědnosti. Ano, tak jsem svou poznámku i já myslel. Nemělo asi jít o řízení z pozice odboráře – t.j.zastupitele zájmů těch co prodávají svou práci. Jenže to mi právě připadá nereálné a vůči těm co chtějí „jen“slušně prodat svou slušně odvedenou práci i neférové. Pokud se však na tomto shodneme, proč tedy vyčítat apriorně kapitalistovi (investorovi), že část hodnoty zaměstnancovy práce si má tendenci přisvojit jako vyjádření hodnoty investičního rizika, které podstupuje?
    Jaký tedy konkrétní obsah může mít „společenské vlastnictví“ investic do výroby, když ani v menším – vnitropodnikovém měřítku to není realizovatelné jinak než vzajemným střetavaním skupinových zájmů? Není nakonec tedy demokratičtější nechat „hlasovat trh“ a snažit se starat o jeho férovost?

  11. Že 68.si právě také pamatuji tu atmosféru kterou popisujete. Nic víc – bylo mi 7. Ale mám pocit že to byla taková trochu „měkká droga“;-)…ke které jako bychom se pak v adolescentních studentských letech zkoušeli nějak vracet…

  12. Kapitalista a investiční riziko – jenže právě o to se tady vůbec nejedná, pane Nusharte. To že část vytvořené nadhodnoty (přesněji řečeno v daném kontextu: nadproduktu) je nutno odložit stranou pro budoucí investice, to naprosto uznával Marx dokonce i pro fázi socialismu. Celý spor je o to, co se stane s nadhodnotou – tedy s tou částí celkového produktu vytvořeného dělníkem/námezdním pracovníkem, která není ani součástí odpisů, ani nejde dejme tomu na legitimní odvody vůči státu. Ale toto všechno jsou krajně komplikované záležitosti, které budu systematicky projednávat až v mém chystaném článku na téma „vykořisťování“.

    V ekonomických reformách roku osmašedesátého se ale neřešily tyto záležitosti; tehdy vládlo ještě přesvědčení že za podmínek socialismu nevzniká žádná nadhodnota v daném slova smyslu, a že tedy ani není žádný problém s jejím přivlastňováním. Tehdy se řešily otázky víceméně jenom čiré ekonomické efektivity.

    Ovšem: nejen staří konzervativci, ale i umírněnější (respektive rozmyslnější) část reformistů si přece jenom uvědomovali, že není možno všechno omezit pouze na otázku peněz. Právě v tomto ohledu se socialismus zcela zásadně liší od „čisté demokracie“, která fakticky nakonec vždy skončí jenom u ryze materiální sféry.

    Je to vlastně nemalý paradox: komunismu se vytýká jeho materialismus; ale přitom on je naopak nesrovnatelně idealističtější, nežli údajně idealistická liberální demokracie.

    Sice takových hlasů v onom kvasu roku osmašedesátého nebylo příliš mnoho; ale přece jenom se několik relevantních představitelů z řad reformistů vyjádřilo, že celá reforma (jak ekonomická tak vůbec společenská) naprosto nemá mít za cíl jenom vytvoření (respektive restauraci) klasické buržoazní společnosti, kde by se jednalo jenom o čistě materiální konzum. Nýbrž že cílem má být autenticky socialistická společnost, jejímž smyslem nadále zůstává hluboká humanizace v š e c h sfér společenského i osobního života.

  13. Fascinace rokem osmašedesátým: bylo to někdy v polovině osmdesátých let, když jsem v nějaké exilové publikaci četl článek jedné mladé české ženy, obyvatelky Prahy. Tento její článek se od naprosté většiny jiných textů v exilových časopisech odlišoval tím, že byl víceméně zcela nepolitický. Ona prostě popisovala všechny překážky, které život v reálném socialismu klade člověku – mnohdy zcela nesmyslně – do cesty v běžném životě. A vlastně v jednom jediném okamžiku i ona zmínila určitou politickou souvislost – když zavzpomínala na kvalitní a zajímavé „osmašedesátnické“ časopisy jako byly tehdejší Literárky anebo Reportér, „o kterých se nám dnes může jenom zdát“.

    I my jsme měli doma ve sklepě uchovány staré výtisky Reportéra, které jsem také pročítal vlastně s nevěřícím úžasem, jak poutavá a myšlenkově bohatá může být také publicistika. Především když jsem tyto osmašedesátnické tiskoviny srovnával s prázdným ideologickým tlacháním normalizačních plátků. Ovšem: ony byly mnohem zajímavější i ve srovnání se současnou, „svobodnou“ publicistikou! Právě proto že tehdy se ještě o něco jednalo, o skutečně žhavé otázky politiky, člověka a společnosti; zatímco dnes se jedná vlastně už jenom o to, která frakce bude mít převahu v parlamentu.

  14. Komunistická strana se dostala k moci, dá se také říci k nadvládě, v dosti drsné době, v důsledku obratu ve válce, jejíž mentalita v ní zůstávala. Politickou výbavu KSČ představovaly zkušenosti z odboje a opozice, ideovou pak marxismus, komunistická doktrína a sovětská praxe. Faktická podřízenost zahraničnímu ústředí, Stalinova paranoia, vypjaté nepřátelství vůči USA či Jugoslávii i válka na Korejském poloostrově přinesly Československu monstrprocesy a popravy. Strach tedy nyní zasáhl rovněž, ba především řady komunistů, včetně jejich nejvyšších činitelů. Určitý smysl pro domácí podmínky a potřeby v KSČ sice nechyběl, nemohl se však uplatnit. Myšlenky na (skutečný) revizionismus byly na místě ze všeho nejméně.

    V nastolených poměrech komunisté získali s politickým a mocenským monopolem i monopol na odpovědnost. Zároveň ji však nemohli nejen unést, ba dokonce ani nést a snášet. Kritika se proto prakticky nepřipouští, vyžadována je pouze sebekritika. Společnost je izolována, informace účelově vybírány i fabrikovány, objektivní hodnocení a srovnávání není možné. Ze všeho se stává, s vážnými důsledky, politikum.

    Po smrti Stalina a Gottwalda dochází k první reformě. Měnové. Nedostatek peněz vyvažuje nedostatek zboží. Teprve v následujících letech nastává konečně určité zmírňování tuhé ideologické kontroly. Jestliže v SSSR zjišťují, že Dostojevského netřeba vyloučit z literatury celého, že stačí Běsi, pak u nás může totéž platit o Čapkovi a Hovorech s TGM. Určité pookřání představitelů levicové kultury ovšem brzy ztlumí „maďarské události“.

    V 50. letech si stála značka Made in Czechoslovakia, doslova i obrazně, ještě docela dobře. Musíme si stále uvědomovat, že lidstvo tehdy se socializací převážně sympatizovalo. Leckde to ostatně přetrvávalo dlouho, někde snad dosud.

    Státní řízení ekonomiky nemusí, zvláště v extenzivní fázi jejího rozvoje, znamenat nutně ztrátu. Svědčí pro to vývoj v mnoha rozvojových zemích v různých dobách a oblastech. Modernizace a různé nosné projekty vyžadují záměr a velkou cílenou podporu. Třeba na příkladů automobilové výroby lze doložit, že socialistické podmínky nebyly neslučitelné s pokračujícím rozvojem sektoru. Československé vozy Octavia, Felicia či Tatra 603 nebo motocykly Jawa nebyly zastíněny produkcí kdejaké podobně lidnaté země, jen proto, že byla stále kapitalistická.

    Platové rovnostářství však představovalo problém. Nejen proto, že lidi dost nemotivovalo. Rovněž tím, že na vyspělé výrobky pak nebyla doma dostatečná kupní síla. Také existence RVHP v tomto směru neznamena pomoc. Pronikat na západní trh bylo za daných poměrů více než nesnadné a příliš nákladné. Úspěšné firmy nemohly dostatečně růst, jejich zisků byly spotřebovávány jinde, často bez efektu.

    V 60. letech byla ekonomická stagnace stále zřejmější. Budovatelská a údernická rétorika se již zcela míjely účinkem. Na podstatnější hospodářské reformě začalo být možné aspoň teoreticky pracovat. Společnost před rokem 1968 sledovala diskuse o transformaci s různě motivovanými nadějemi, patrné však byly i obavy a nechuť.

    Posílení tržních principů v ekonomice se bránily konzervativnější komunisté, kteří chtěli pokračovat v praxi, s níž srostli. Větší změny zároveň cítili a označovali jako nebezpečí pro socialismus. S vrabcem v hrsti socialismu byli spokojeni. Proti otevření ekonomiky trhu bylo ovšem také mnoho idealistů. Připomeňme si zde jen, že třeba André Gide ve svém Návratu ze Sovětského svazu kritizuje (roku 1936) velké rozdíly v platech (obecně i mezi sovětskými dělníky). George Orwell zase končí svou Farmu zvířat panoptikálním výjevem společné trachtace prasat (komunistů) a lidí (kapitalistů).

    Měsíce vzrušených nadějí byly v roce 1968 nakonec spuštěny sférou společenskou a kulturní. V nich se socialismu naskýtala, zdálo se, méně obtížná a bolestná cesta k nápravě „deformací“ i k popularitě. Oznámení o zrušení cenzury zapůsobilo tehdy na lidi nějak podobně jako po více než 20 letech rozpačitá slova G. Schabowskiho o otevření hranice v Berlíně.

    Myslím, že v obrodném procesu roku 1968 zůstává nedoceněna dlouholetá role televize. Pohyblivé (černobílé a zrnité) obrázky se po roce 1963 dostávaly masově do našich domovů. Ukazovaly změněný svět, který chtěl nechat špatná desetiletí již za sebou. Když se podařilo urovnat tzv. karibskou krizi, lidé na vlastní oči viděli, že americký prezident není žádný zloduch. Ve dvou metropolích zemí bývalé Osy se konaly Olympijské hry. V Římě mohl vyhrát maratón (dokonce bos) zcela mírumilovně aplaudovaný Habešan Bikila Abebe, v Tokiu si sympatičtí Japonci zamilovali naši Věru Čáslavskou. Sověti a Američané soutěžili mírově v podnikání prvních kroků do vesmíru. Zavřený svět se otvíral a Čechoslováci se v něm neztráceli. Lidé měli na koho být opět hrdí. Mladá generace ztrácela na koženosti. Na obrazovkách byl k vidění nástup celé řady budoucích pěveckých hvězd, které tu pak zářily vlastně až donedávna. Přidávala se tištěná média. Rostl zájem o nedávnou historii. Reformně naladění lidé se najednou zdáli dokázat být všude. Uměli poutavě hovořit i udělat dobře PR. Lidé objevili opravdový, trochu nesmělý a hlavně bezelstný Dubčekův úsměv. Socialismus přece může mít lidskou tvář!

    (Konec 3. části)

  15. Žižek kdysi psal o romantických revolucionářích, kteří by chtěli z revoluce (a možná i ze socialismu) vybírat jenom to pozitivní. Tu úžasnou atmosféru, ten pocit svobody a volnosti, bratrství atd. Ale ta negativa, která s sebou každá revoluce (nebo prostě převratná změna) nese a která se projeví v následujícím období, ta odmítají na sebe vzít.

  16. Mimochodem, myslela jsem si, že Michael Hauser už se s Žižekem rozloučil, ale asi to tak není, jak je patrno z eseje ve sborníku, který je ke stažení na webu Argumentu ( http://casopisargument.cz/?p=33757 ) a na který jsem vás chtěla upozornit, pane Poláčku.

  17. Dobře, paní Hájková, díky za upozornění, tu publikaci jsem si stáhl, podívám se na ni.

  18. Romantičtí revolucionáři: problém je v tom, že vedle „romantických revolucionářů“ jsou vždy ve hře i takoví, které bych nazval „cynickými revolucionáři“. Kterým se jedná fakticky jenom o uchvácení moci.

    Přičemž: obě kategorie se ovšem mohou i navzájem prolínat. Třeba takový Gottwald: i ten měl dozajista také svou „romantickou“ stránku, dozajista věřil v komunismus a jeho progresivní charakter. Jenže – rozhodující složkou jeho osobnosti byl nakonec právě daleko spíše ten „cynický revolucionář“, který dělá víceméně jenom „revoluci pro revoluci“. A po získání moci se velice rychle projeví tato druhá stránka.

    Ostatně, tento proces z entuziastického v cynického revolucionáře jednou provždy ve svém románu „Jak chutná moc“ vylíčil Ladislav Mňačko.

    Zůstane to samozřejmě provždy už jenom čirou spekulací; ale bylo by opravdu zajímavé zvědět, jaký by byl další vývoj, kdyby se v devětadvacátém roce v komunistické straně neprosadili Gottwaldovi „karlínští kluci“ (tedy stalinisté), nýbrž její – dejme tomu: humanistické – křídlo kolem Bolena a Jílka. Protože ti vyznávali zřejmě velmi podobný druh komunismu respektive socialismu, jako později „osmašedesátníci“.

    Ovšem: je velká otázka, jestli ti by pak byli (v Únoru) schopni provést revoluci. Neboť tu bylo možno provést prakticky právě jenom za použití stalinských metod, a nikoli cestou parlamentní většiny.

  19. A co třeba nedělat žádné revoluce? Kdyby to ovšem jen šlo, že?

  20. Poválečný vývoj KSČ: v prvé řadě se zdá, že českoslovenští komunisté skutečně byli připraveni k praktikování „československé cesty k socialismu“. A že Gottwald svou výzvu československým sedlákům „žeňte svinským krokem každého kdo vám bude říkat že chceme nahnat rolníky do družstev“ myslel opravdu upřímně. Jenže – pak zazněl hlas z Moskvy, a čs. komunisté, paralyzovaní hrůzou z dlouhé ruky Stalina, okamžitě obrátili kurs.

    Na straně druhé je ale nutno zaznamenat jedno: komunistická strana jako taková (to jest: její základna) velice citlivě reagovala na každý náznak uvolnění. K určitému uvolnění došlo vlastně okamžitě po smrti Stalina; například v tehdy vysílaném Československém filmovém týdeníku snad už pouhé dva týdny po Stalinově smrti byla krátká reportáž o amerických basketbalistech, kde bylo s uznáním zhodnoceno jejich umění. Z dnešního pohledu nicotná maličkost; ale něco takového by bylo ještě za Stalina prakticky nemyslitelné; to by byl projev „kolaborace s třídním nepřítelem“.

    Stejně tak po Chruščovově tajném projevu v roce 1956: nemalá část strany to pochopila jako signál k nutným reformám, k demokratizaci stranického života. Jenže – pak se zase prosadil dogmatický byrokratický aparát vedený Novotným. – A jak uvádí pan Horák, nemálo k tomu přispěly i události v Maďarsku.

    A stejně tak i po pádu Novotného v lednu 1968: Jan Rychlík sice uvádí ve své publikaci, že napřed jelo všechno po starém, a že teprve po projevech Dubčeka a Smrkovského – tedy asi o dva týdny později – byl dán oficiální signál, že pro tentokrát mají proběhnout skutečné reformy. Ovšem: nechtělo se mi sice se znovu probírat výtisky Rudého práva z ledna 1968, ale pokud mě neklame paměť, průběh tehdejších událostí byl přece jenom poněkud jiný. Jenom ten zcela první týden po svržení Novotného se opravdu zdálo, že došlo jenom k čiré výměně kádrů, a že jinak se pojede zase po starém. Ale – už ve druhém týdnu začaly běžnou novinářskou šedí probleskovat první komentáře, z kterých bylo možno při troše pozornosti neklamně vyčíst, že pro tentokrát se dává něco do pohybu. Začaly se objevovat hlasy – a připomínám znovu, v samotném Rudém právu! – hovořící o frustraci z dosavadního vývoje, o tom že strana se musí více přiblížit životu lidu, že se musí rozpomenout na původní revoluční ideály, že je nutna demokratizace strany.

    Všeho všudy: dokonce i pod Novotným nebyla celková stagnace natolik drtivá, jako pod Husákem. Bezprostřední tlak represivního aparátu Novotného byl sice mnohem drtivější; ale pod tímto příkrovem stále ještě přetrvával silný potenciál původních komunistických ideálů. A jakmile se naskytla sebemenší příležitost, hlásily se tyto ideály o svá práva. A teprve po sovětské okupaci a husákovské normalizaci bylo jasné, že už je konec. Že už není možno doufat, že by se aparát dokázal ještě někdy vnitřně reformovat.

  21. „Nedělat revoluce“ – paní Hájková, já znovu připomenu slova samotného Masaryka o tom, že lidstvo se stále vyvíjí, bude se vyvíjet ještě další tisíce a možná miliony let; a že tyto změny budou nevyhnutelně doprovázeny revolucemi.

    Ovšem: všechno záleží na tom, co si představujeme pod pojmem „revoluce“.

    Za prvé: stále znovu je nutno připomínat, že revoluce naprosto nemusí být násilná. (Ostatně i ta listopadová – pokud ji tedy chceme považovat za pravou revoluci – byla „sametová“.)

    Za druhé: revoluce naprosto nemusí znamenat povstání menšiny proti většině. (Klasicky je tomu spíše přesně naopak.)

    A vůbec, Masaryk neměl nijak nepravdu v tom, že pravá revoluce je ta „hlav a srdcí“. Ovšem – k tomu je nutno připojit ještě to, že tato „revoluce hlav a srdcí“ musí být nevyhnutelně doprovázena i příslušnými změnami společenskými, institucionálními, politickými, většinou i majetkovými.

    Takže všeho všudy: není nijak zapotřebí bát se revolucí. Chránit se je nutno jenom toho, co jsem charakterizoval jako „revoluce pro revoluci“. Když se tedy skupině revolucionářů jedná jenom o čiré uchvácení moci. Tohle jsou revoluce, které pravidelně končí špatně.

    „Správná“ revoluce je taková, která sebe samu chápe jako jenom druhou stránku evoluce. Musí být tedy schopna nejen přivodit zlom v dosavadním vývoji, nýbrž i zachovat jeho kontinuum. Nejen bořit, ale i budovat, a to na základech toho, co bylo (pozitivního) vytvořeno doposud.

  22. Paní Hájková, přečetl jsem si ten Hauserův článek v onom sborníku; ale upřímně řečeno, jsem z něj dost zklamaný. Příčinné souvislosti které se zde snaží konstruovat působí značně umělým, chtěným dojmem. Je to všechno víceméně konjunkturalistická úvaha, která se snaží ideu komunismu vydupat z aktuální epidemické události, když už to není možné ze samotných reálných ekonomicko-sociálních (materiálních) vztahů.

    Jeho filozofické výklady jsou sice zajímavé; ale Marx by tu asi řekl, že je to typické obracení skutečnosti „z nohou na hlavu“. Že tedy na místo reality kapitalismu (a jeho vlastní dynamiky) se tu staví jakési velkolepé filozofické úvahy.

    Především: je krajně nepravděpodobné, že by současná pandemie mohla vést k nějakému zásadnímu prozření lidstva. Když to nedokázala (alespoň doposud) ani hrozící ekologická krize (která je nesrovnatelně větší hrozbou), pak je to opravdu sotva možno očekávat od nějaké nemoci, která bude ostatně s největší pravděpodobností už během tohoto roku víceméně pod kontrolou.

    Za druhé: jestliže Hauser tvrdí, že současná pandemie je krizovým projevem liberálního kapitalismu, tak ve skutečnosti je daleko spíše možno tvrdit pravý opak. Vakcína proti covidu byla vyvinuta rekordní rychlostí; a podle všeho je vysoce účinná. A připomeňme: jestliže Hauser tvrdí, že tato vakcína by se měla stát společně sdíleným statkem (tedy vlastně principem komunismu), pak holým faktem je, že tuto vakcínu vyvinuly výhradně s o u k r o m é, tedy kapitalistické farmaceutické koncerny! – Jedinou výjimkou by snad mohlo být Rusko, nejsou mi známy tamější majetkové poměry onoho zdravotnického zařízení které vyvinulo „Sputnik“. Jehož účinnost (a nezávadnost) na rozdíl od vakcín západní provenience ovšem ještě nejsou nijak prokázané.

    Je to vlastně naprosto typický případ: Hauser propaguje princip komunismu – v oblasti d i s t r i b u c e, aniž by se vůbec nějak zabýval otázkou samotné p r o d u k c e. Takže tím vlastně jenom potvrzuje staré (pravicové) klišé, že komunisté (respektive levice vůbec) chtějí rozdávat to, co sami nevyrobili.

    A bohužel: ono to není pouze klišé, ale je v tom velká část pravdy. Poučení je: nikdy nebude možno pozitivně překonat kapitalismus (a nahradit ho komunismem), dokud se do tohoto komunismu nepodaří implantovat progresivní momenty kapitalismu, především jeho jedinečnou a s ničím jiným nesrovnatelnou výkonnost.

    Ovšem takový komunismus, který by tuto implementaci dokázal, už ovšem nebude v žádném případě tradičním komunismem, nýbrž principiálně jiným útvarem.

  23. Já už samozřejmě v komunismus nevěřím, pane Poláčku. A jestli bude nadcházející systém pouhým pokračováním či transformací kapitalismu, nebo zda bude mít nějaké jiné jméno, na tom mi zas tolik nezáleží.

  24. V noci na 21. srpna 1968 byla ke zvrácení československých společenskopolitických změn použita ze strany SSSR a několika spojeneckých zemí zcela nepokrytě a v ohromném rozsahu hrubá vojenská síla. Jednalo se o rozhodnutí krajní a osudové, nejen z hlediska dalšího vývoje Československa, ale v důsledcích i Evropy a světa. Sledování historických událostí a vážení vlivu vnějších a vnitřních faktorů na podobu silně proměněné sociální reality po 2. světové válce, konkrétně na území ČSSR, je v tuto chvíli třeba ukončit. Zbývá pokusit se o odpověď na několik stále se vracejících otázek.

    Bylo možné, aby nastupující reforma a spontánní proměna československé společnosti byly ještě zvráceny domácími silami? Už samo nesnadné a bolestné rozhodnutí o intervenci (ještě před připraveným sjezdem KSČ) svědčí jasně pro opak. Vývoj v naší zemi měl ohromnou podporu a dynamiku, odpůrci doma a v zahraničí nemohli doufat v „zázrak“.

    Zůstalo by Československo svým charakterem socialistickou zemí, nebo by dříve či později došlo k jeho návratu ke kapitalistickým poměrům? Jak by se vyvíjel veřejný diskurs, vyústil by v nejširší pluralitu politickou? Na tyto otázky lze odpovědět jedině podmíněně.

    Jaké tedy byly alternativy k přijaté (k vojenskému zásahu), jimž mohl „vnější faktor“ dát přednost, pokud by se nacházel v jiných podmínkách, v jiné fázi svého vývoje, kdyby měl reformní vedení? Bylo (zaprvé) zajisté možné seriózně jednat o novém „modu vivendi“. V aspoň poněkud otevřené dohodě relativně rovných stran mohl být vytyčen prostor pro další vývoj reforem, zároveň ovšem s určením jejich krajních mezí. Zmiňme (zadruhé) variantu, že proces mohl být ponechán v běhu jako určitý experiment. Připusťme (zatřetí) možnost, že ve více zemích mohla včas nastat vůle nechat se Československem podstatně inspirovat a navrch dokonce (začtvrté), že by SSSR dal ruce zcela pryč od vývoje ve zdejším prostoru.

    V podmínkách prvního a snad i druhého ze zmíněných aranžmá si lze představit, že privatizace výrobních prostředků by nenastala a že případné dílčí restituce by neměly povahu měnící podstatně společenský charakter hospodářské sféry. Individuální potřeby mohly snad být dlouhodobě realizovány přiměřeněji a spravedlivěji než v zemích západního socioekonomického systému. Politika se mohla vyvíjet více konsensuálně a humanistické směřování nemuselo zůstávat utopií.

    Uskutečnění dalšího aranžmá snad mohlo nastolit probuzenou a potenciálně i konkurenceschopnější celou sféru RVHP. Pak by nebylo možné vyloučit, v optimistickém scénáři, pochopitelně, ani rostoucí vliv na celoevropské směřování a dokonce šance na konvergentní vývoj.

    Varianta poskytnutí úplné svobody by se ovšem stala spíše uvolněním prostoru, jež by (mírově) vyplnilo působení západoevropského kapitalismu. Jeho ekonomický i společenský systém by se zde stal dominantním atrahentem. Zřejmě by se zanedlouho otevřela cesta k celkem hladkému přechodu naší země k poměrům, připomínajícím nejspíše rakouské. Čistě ekonomicky by asi šlo o nejperspektivnější řešení, v pohledu založeném opravdu široce a idealisticky by ovšem taková realita (jen dříve) na lidi zapůsobila jako příliš všední adaptace, jako restaurace vlastně (rovněž) „na věčné časy a nikdy jinak“.

    Je socialismus reformovatelný? Lze jej podstatně změnit, aniž přestane být socialismem? V míře obdobné jako kapitalismus zřejmě ano.

  25. CO BYLO MOŽNO UČINIT V OSMAŠEDESÁTÉM?

    Pane Horáku, tady jste do nemalé míry předjal témata, která jsem chtěl dopodrobna rozebrat až v mých chystaných článcích za prvé o podstatě reálného socialismu, za druhé o průběhu roku osmašedesátého. Jsem teď sám poněkud na rozpacích, jestli ty otázky mám tedy projednat už teď, anebo až při dané příležitosti.

    Zkusím se tady zaměřit (a snad i omezit) na ty otázky, jak tady byly položeny. Předem snad mohu předeslat toto: rok osmašedesátý (a především jeho porážka) byl pro mě vlastně klíčovým životním zážitkem. A ještě dlouhou řadu let poté jsem znovu a znovu kroužil kolem otázky, jestli tehdy bylo něco možno udělat jinak. Nakonec se mi vykrystalizovala odpověď, že v zásadě snad jedna cesta možná byla – ale víceméně jenom v čistě teoretické rovině, fakticky pro ni nebyly dány objektivní podmínky.

    A jako určitou kuriozitu přidám ještě i hodnocení, které jsem slyšel už někdy v první polovině sedmdesátých let, o tom co v té době mohli udělat vedoucí reformisté: „Dubček mohl tak akorát chodit modlit se do kostela; na cokoliv jiného neměl šanci!“

    Tehdy jsem tento výrok považoval spíše jenom za bonmot; ale s postupem času jsem musel čím dál tím více oceňovat jeho dokonalou trefnost. Všechno ukazuje na to, že i kdyby Dubček byl jasnovidec – tedy kdyby už v lednu věděl jak to všechno skončí – tak by stejně nemohl udělat nic, stejně tak by musel bezmocně přihlížet, jak všechno spěje ke katastrofě.

    Jak fakticky nemožné bylo tehdy nějaké pozitivní řešení, to vyplývá snad nejlépe z jednoho soukromého rozhovoru mezi Ludvíkem Vaculíkem a jeho manželkou. Bylo to už někdy v době po porážce „Pražského jara“; a paní Vaculíková se kriticky zeptala svého manžela: „To jste opravdu netušili, že když budete pokračovat pořád dál, tak že sem vpadnou Rusové?…“ Zkrátka: byla v tom obsažena výtka, že reformisté nebyli ve svých krocích opatrnější, zdrženlivější.

    Zcela otevřeně řečeno: i já sám jsem dlouho sdílel tento názor. Že kdyby reformisté natolik neprovokovali své sousedy a především Sovětský svaz až příliš radikální demokratizací, tak že by bylo možno jaksi „vskrytu“, povlovně, krůček za krůčkem demokratizovat, humanizovat socialismus. Jenže Ludvík Vaculík na to své manželce odpověděl: „Jenže kdybychom to tehdy zastavili – co by pak vlastně ještě vůbec zůstalo z reformního procesu?!…“

    A nedá se nic dělat, ale i Vaculík měl svou naprostou pravdu. Celý demokratizační proces žil fakticky právě jenom ze všeobecné lidové euforie, že teď konečně nastane pravá svoboda, na půdě socialismu. A kdyby se najednou prohlásilo: „Ne, my musíme demokratizaci zabrzdit, protože svoboda nám tu koliduje se socialismem“ – to by bylo fakticky vyhlášení bankrotu. Demokratizační proces byl už tak rozjetý, že jakékoli jeho zbrždění by lid okamžitě pociťoval jako útok na svobodu vůbec. Respektive: lid by přestal věřit svým reformním vůdcům, že se jim skutečně jedná o svobodu. A v tom okamžiku by reformisté ztratili veškerou podporu lidu. Stali by se v jeho očích fakticky zrádci společné věci. – Jinak řečeno, jenom by sami uspíšilo to, co pak nastalo až v průběhu husákovské normalizace.

    Reformisté se tu skutečně nacházeli mezi Scyllou a Charybdou; ať by udělali cokoliv, vždycky by najeli na skálu.

    —————————-

    Ale přesto – sám jsem zmínil, že čistě teoreticky by tu snad jedna určitá možnost střední cesty přece jenom byla. Ale opravdu jenom teoreticky.

    Vlastně by bylo nutno vyhlásit výjimečný stav. Tedy za použití armády. Ale v prvé řadě by se musel najít rozhodný, charismatický politik, který by naprosto přesvědčivě dokázal vyložit lidu, že cílem tohoto opatření není zrušit obrodný proces – nýbrž naopak, vytvořit podmínky pro jeho přežití. Musel by být schopen přesvědčivě vyložit lidu, že neřízená, živelná demokratizace nevyhnutelně povede buďto k pádu socialismu, anebo k intervenci zvenčí. Musel by být schopen naprosto přesvědčivě stanovit mantinely (jak to zmínil i pan Horák): na jedné straně mantinely proti příliš živelné svobodě (vedoucí k jejímu liberalisticky-buržoaznímu pojetí), na straně druhé mantinely proti snahám reakce o restauraci byrokraticko-mocenské formy socialismu. Musel by být schopen přesvědčit lid o tom, že socialismus je v prvé řadě spojen s odpovědností; a že tedy jádrem socialismu není to, aby si každý dělal co se jemu samotnému zlíbí.

    Jedině za těchto okolností by tedy snad bylo možno nastoupit nějakou střední cestu, která by se vyhnula oběma extrémům, jak restauraci dogmatického socialismu, tak restauraci kapitalismu. Čistě teoreticky by to tedy snad bylo možné; ale k tomu by bylo zapotřebí zásadního a širokého společenského konsensu. Ale takovéhoto konsensu by mohl dosáhnout skutečně jedině naprosto výjimečně charismatický politik (který – tohoto formátu – široko daleko nebyl k dispozici); a za druhé i tak je krajně nepravděpodobné, že by se tento konsens mohl udržet natrvalo. Snad na nějaký čas; ale přinejmenším v pozadí by ve společnosti stále hořel zásadní konflikt mezi principem centralizované moci, a mezi principem neoktrojované demokracie. A časem by nevyhnutelně došlo k tomu, že tento střet by musel být vyřešen jednoznačně, ve prospěch té či oné strany. V patové situaci není možno setrvávat věčně.

    Tolik tedy v tuto chvíli k tomuto bodu.

  26. Československá veřejnost v roce 1968 další rychlé změny nejen očekávala, ale také na ně tlačila. Reformní politici se těšili její velké přízni, takže kromě racionálních důvodů a vlastního chtění, mluvil pro jejich reformní zápal podstatně také faktor dříve nepoznaných sympatií a možnost vymanit se ze stínu často starších soudruhů, ba zbavit se jejich konkurence.

    Občané na tom byli trochu podobně jako jejich favoriti. Nesetkali se nikdy s podobnou mírou sympatické vstřícností, otevřenosti či kompetentnosti. Převážně proto chovali k novým představitelům jisté ohledy. Své požadavky vyslovovali většinou uvážlivě, zdrželi se přímého nátlaku a destruktivity. Spoléhali na sílu reformistů v médiích. Připomenu studentský transparent, jaký mohl být otištěn v magazínech: „Nebuďte telata, pusťte nás do světa!“

    Zachování vzájemné důvěry neposkvrněné bylo základní devízou reformního procesu. Samozřejmě, že zájmy a očekávání lidí se lišily. Vždyť od pádu kapitalismu a ztráty (rodových) majetků mnohých uplynulo teprve 20 let. V převaze byli lidé, pro které socialistické poměry znamenaly určitou vymoženost nebo samozřejmost.

    Na příkladu na jedné straně rehabilitací a na druhé rychlé restituce soch TGM lze ukázat, že zájem a zaměření různých skupin či iniciativ se skládaly v celý komplex. Mimochodem, nabízí se otázka, kdo z komunistických politiků minulosti by vedle prvního prezidenta ve veřejném prostoru časem mohl obstát.

    Již stěží zjistitelné bude, nakolik určitou (zde konstatovanou) zdrženlivost veřejnosti motivovaly obavy ze sovětské intervence. Konzervativci i starší lidé ovšem leckdy pronášeli (spíš pohoršeně, než znepokojeně), že „to špatně dopadne“. Doložit, čeho se báli (či co si přáli) už samozřejmě nelze. Celkem věrohodné bude, že mladí nebyli většinou prosovětští, ale ani sovětskou hrozbou znepokojení. O lidech, kteří více pamatovali, bude asi na místě konstatovat opak. Shora zřetelná varování ani z jedné strany (z celkem srozumitelných důvodů) nepřicházela (přicházet nemohla).

    Mezi lidi, kteří byli v daném ohledu něčím jako dobrovolnými hasiči, patřil např. můj strýc, vlastně prastrýc. Už prvorepublikový policista neváhal ozvat se ve svém okolí proti každé „nerozvážnosti“. Věděl toho prostě dost a myslel to s námi (všemi) dobře. Existence takových lidí jistě přispěla k převažujícímu mírnění se v kladení „provokativních“ požadavků. (Podotýkám, že slovo „provokace“ znělo dříve značně zlověstně a že ukáznit provokatéra lidé uměli o hodně lépe než dnes.). S požadavky (v obecném smyslu) restitučního charakteru se také proto pytel hned zrovna neroztrhl. Řečeno s Komenským, postupovat se má „od blízkého k vzdálenému, od jednoduchého ke složitému.“

  27. Já bych teď začal od konce, tou zmínkou o Komenském. To je totiž zrovna nemálo symptomatická záležitost, a to sice právě pro události roku osmašedesátého.

    Postupovat „od blízkého ke vzdálenému, od jednoduchého ke složitému“ – tohle skutečně může být životní (respektive epistemologické) krédo (post)renesančního vědce; jenže Komenský evidentně neměl žádné pochopení pro deduktivní způsob myšlení velkých myslitelů antiky. Kteří se vší samozřejmostí vycházeli z toho, že induktivní způsob myšlení (ve smyslu Komenského) má své limity; a že je nevyhnutelně nutné celou věc obrátit, a začít myslet také směrem opačným, metodou deduktivní, tedy od nejvyšších, nejobecnějších, nejuniverzálnějších principů k rovinám s menším stupněm obecnosti, až se nakonec dospěje k bezprostředně jsoucím jednotlivinám.

    Co to má vše společného s rokem osmašedesátým? – Právě to, že se zde vlastně střetávaly právě tyto dva protichůdné principy. Ideologie komunismu, myšlenkový aparát marxismu – ať Marx chtěl svůj systém prezentovat jakkoli materialisticky, přesto v jeho základech zůstaly zachovány principy deduktivního uvažování hegelovské provenience. Zatímco spontánní demokratizační hnutí mělo kořeny jinde, totiž v klasickém liberalismu, který vychází z práv jednotlivce. Proto se tyto obě sféry tehdy nemohly potkat. Po určitou přechodnou dobu se mohlo zdát, že – pokud už by nedošlo k jejich přímé syntéze – že by vedle sebe mohly alespoň víceméně smírně koexistovat; ale ve skutečnosti tehdy nebyl vývoj ještě ani zdaleka tak daleko, aby tato možnost byla reálnou. A protože člověku je vždy spontánně bližší to jednotlivé, pak by se celý vývoj zřejmě nevyhnutelně časem zvrátil ve prospěch klasické, to jest individualisticko-liberalistické demokracie.

  28. A to samé platí analogicky i pro oblast ekonomiky, respektive otázku vlastnictví. Pan Horák je toho názoru, že by bylo možno v této oblasti zaujmout nějakou středovou pozici – tedy s liberalizací ekonomické činnosti podniků, ale zároveň se zachováním státního vlastnictví.

    Jenže jak už jsem napsal: za určitých okolností je „státní vlastnictví“ už jenom naprosto prázdný institut. Jen tak pro srovnání poměry v sousedním Rakousku (a i pan Horák soudí že vývoj by mohl jít tímto směrem): tam v poválečné době dlouhou dobu existoval velmi silný státní sektor; ten byl dokonce větší nežli sektor soukromý! Jenže: proto ještě Rakousko nebylo nějakým „socialismem“. I ten státní sektor totiž fungoval fakticky na čistě komerčních, tedy kapitalistických principech. Opakuji vždy znovu a znovu: volný trh si nevyhnutelně vynutí jemu odpovídající poměry ve sféře společenských, ale nakonec i majetkových vztahů. Právě proto Marx zcela zásadně trval na zrušení volného trhu (jakkoli je to z hlediska ekonomického zcela evidentní nesmysl) – protože naprosto přesně věděl, že jakýkoli komunismus je s volným trhem naprosto nekompatibilní. „Volný trh“ a „kapitalismus“ jsou prakticky synonyma.

    Odtud také pramení mnou už zmiňovaná nedůvěra i části reformistů roku osmašedesátého vůči požadavkům poskytnout podnikové sféře naprostou nezávislost na státu respektive na intencích komunistické strany: v tom okamžiku kdy by tyto (formálně ještě státní) podniky začaly působit čistě podle pravidel volného trhu, pak by se z nich staly ryze komerční subjekty, které jako takové nemají s nějakým socialismem už vůbec nic společného.

  29. Pane Poláčku, mezi volný trh a kapitalismus bych rovnítko nekladl, dokonce ani s tečkou, značící přibližně. Nicméně záleží samozřejmě na tom, co pod pojmem volný trh myslíme.

    Kapitalismus vyžaduje volný pohyb zboží, osob a kapitálu. Bez (dostatečně rozvinuté) třetí komponenty fungovala ekonomika pořád ještě na předkapitalistický způsob. Pohyb pracovní síly a zboží byly v minulosti leckde dlouhodobě velmi značné, liberalizované a flexibilní. Někdy nechyběla volná tvorba cen a omezující pravidla (pracovní podmínky, hygienické atd.) byly minimální. Naproti tomu nověji nejen socialisté, ale také liberální levice a konzervativní pravice trh poněkud svazují (a vzájemně se z toho viní). Přesto jako o kapitalistických hovoříme přednostně právě o těchto moderních společnostech. Mluví pro to ohromný růst finančního kapitálu a jeho (rychlý) volný pohyb. Děje se tak v podmínkách prudkého rozvoje výrobních sil, technologického pokroku, produktivity práce, velké konkurence, zisků a všestranné ekonomizace.

    Pro rozvoj kapitalismu byly důležité také příznivé historické a kulturní podmínky. Válka mu zřejmě nepřeje. Mentalita, zakládaná respektem k přírodě či kritikou bohatství či hamižnosti, také příliš ne. Tezaurování finančních přebytků, jež nám zanechalo tolik památek, neumrtvuje sice peníze úplně, ale investičně „rozumným“ počinem z hlediska kapitalismu jistě není.

    Dosud nepadlo jediné slovo o vlastnictví výrobních prostředků. Na české Wikipedii je tato charakteristika kapitalismu: „Kapitalismus je ekonomický systém, v němž jsou výrobní prostředky v soukromém vlastnictví a jsou provozovány v prostředí tržní ekonomiky za účelem dosažení užitku. Akumulací (části) zisku vzniká kapitál, který je znovu investován do výroby za účelem navýšení zisku.“

    Lze asi říci, že o kapitalistické povaze hospodářství rozhoduje soukromé vlastnictví směrodatné části ekonomiky, také však vliv poměrů jinde (dnes již globálně). Jestliže stát vlastní jen málo podniků, protože je nikdy nezískal nebo se jich zbavil, může na jejich ziskovost do značné míry rezignovat, ba je může ponechávat ve ztrátě, neboť jeho příjmy mají svůj zdroj jinde. Třeba muzea mohou být otevřená za dobrovolné vstupné, či MHD fungovat ztrátově, příp. víceméně zadarmo. Stát, který vlastní podstatnou část ekonomiky, však takto k ziskovosti svých podniků přistupovat nemůže. Je vlastně ve střetu zájmů.

    Přes toto konstatování je třeba vidět, že většina socialistických podniků (v socialistickém prostředí) usilovala v jen trochu obstojných poměrech o úspěch i zisk a jejich pracovníci sledovali s určitým zaujetím stejný zájem. Na prosazení se v konkurenci kapitalistického výrobního způsobu výroby, natož na její „vyřízení“ to ovšem bylo samozřejmě málo. V úvahu je však třeba vzít rovněž, že socialismus se historicky prosadil v oblasti, která nepatřila (až na výjimky) mezi rozvinuté. Přestože zřejmě urychlil její industrializaci a některé další trendy, potřebné k ekonomické a společenské modernizaci, do hospodářského zázraku chybělo hodně.

    Na závěr bych chtěl na příkladu evoluce v přírodě konstatovat dvě pravidla platná také pro vývoj ekonomiky. Zaprvé, že i malé zvýhodnění lépe uzpůsobených druhů rozhodne v nějakém čase o jejich prosazení se na úkor druhů hůře přizpůsobených. (Děje se tak ovšem skrze snahu přežít a rozmnožit se jedinců.) Zadruhé, že na větších souvislých územích (nejspíše velkých kontinentech) se vyvinuly konkurenceschopnější druhy, které po (případné) invazi do dříve izolovaných území (typicky ostrovy) nahrazují jejich faunu (i flóru).

    My si však jako rozumní lidé nepřestaneme pokládat otázku (a lámat si hlavu s odpovědí), zda nemají jiné adaptace (forem života i ekonomiky) hodnotu a životaschopnost dostatečnou pro jejich ochranu před zahrnutím do znovu se tvořícího prakontinentu s omezenou diverzitou všeho druhu.

  30. VOLNOTRŽNÍ EKONOMIKA A KAPITALISMUS

    Napřed tedy k otázce volného trhu: tady zřejmě došlo k určitému zmatení pojmů. Jsem tím asi na vině já sám, protože jsem pro tentýž fenomén používal dvě různá označení, která mohou, ale také nemusí znamenat totéž.

    Totiž: „volnotržní ekonomika“ nemusí zdaleka být to samé, co „volný trh“. Konkrétně: volný trh sice samozřejmě mohl existovat (a přinejmenším lokálně existoval) už v předkapitalistických dobách; ale volnotržní ekonomika je skutečně prakticky identická s kapitalismem.

    Sám Marx věc postavil tak, že ještě ve feudalismu absolutní většina produkce byla jenom pro vlastní spotřebu. Je to logické: produkce byla ve své naprosté většině agrární; to jest sedlák vyprodukoval pro svou vlastní spotřebu, své rodiny, své čeledi. A jenom relativně nepatrný přebytek prodával na trhu. Přičemž tento trh sice mohl být „volný“, nicméně ani on v žádném ohledu nebyl volnotržní ekonomikou v pravém slova smyslu.

    Toto souvisí s fenoménem „zbožní hodnoty“. Marx právě na základě této úvahy respektive tohoto modelu dovozuje, že „hodnota“ jako taková (tedy hodnota ve specifickém smyslu klasické politické ekonomie) může vznikat jenom za podmínek volnotržní ekonomiky (za prvé), a za druhé existence námezdní práce v masovém měřítku (za druhé). Jenom za těchto podmínek dochází k neustálému porovnávání hodnot jednotlivých komodit; jenom tak se tedy může určit společensky průměrná jednotka práce nutná pro výrobu dané komodity – tedy její „hodnota“. (Nezaměňovat s cenou!)

    (Ohledně této „hodnoty“: v tuto chvíli není důležité do jaké míry je tato Marxova téze skutečně zcela správná; ale takový je jeho model.)

    Rozhodující je toto: volnotržní ekonomika (míněna teď její novodobá, tedy masová podoba) skutečně nevyhnutelně vede ke kapitalismu. Marx píše na dané téma naprosto explicitně: „Ta představa, že by se vývoj mohl zastavit jenom na úrovni prosté zbožní směny a nepokračovat dále ke kapitalismu, je přání stejně tak zbožné jako hloupé.“ (!)

    Marx tedy vidí v daném ohledu skutečně naprosto jasnozřivě, že jakmile se už jednou instalovala volnotržní ekonomika ve vlastním smyslu, tedy v masovém měřítku, tak se její transformace v kapitalismus už nedá nijak zastavit. Ano, samozřejmě i tady je možno získaný kapitál (získaný exploatací pracovní síly námezdně pracujícího) tezaurovat či jinak „umrtvit“; nicméně naprosto přirozeným stavem věcí je právě to, že tento kapitál bude použit na další expanzi. A máme tu tedy kapitalismus se vším všudy – s jeho nemírností, s jeho hltavostí, s jeho (uměle vyvolávaným) konzumismem, ale i s jeho zvěcněním všech lidských vztahů, s jeho odcizením.

    A žádný kapitalista tuto neustále více se roztáčející spirálu nemůže zastavit – protože jinak by vzápětí zahynul, podlehl by v nemilosrdné konkurenci. On samozřejmě – jako konkrétní osoba – může vystoupit z tohoto kapitálového koloběhu, může se třeba stát mecenášem; ale v tom okamžiku přestane být kapitalistou, a pro ekonomiku jako takovou přestane být relevantním aktérem.

    A proto tedy Marx tak zásadně žádal nejen zrušení soukromého vlastnictví výrobních prostředků, ale i samotného trhu (tj. volnotržní ekonomiky): protože si byl vědom úzké, nezrušitelné souvislosti obojího. Zrušit kapitalismus a zachovat volnotržní ekonomiku (založenou na soukromém vlastnictví) neznamená nic jiného, nežli za krátkou dobu mít kapitalismus opět zpátky, v plné síle.

  31. Co se reálného charakteru socialistických podniků týče, tak ty měly v zásadě vysloveně hybridní charakter. (Podrobněji se tím budu zabývat v mé recenzi práce P. Kužvarta „Co byl reálný socialismus?“) Na jedné straně zde byla fikce „celospolečenského zájmu“; na straně druhé ve skutečnosti ovšem každý podnik byl činný především v zájmu svém vlastním.

    Ovšem: stejně tak zde působil i faktor abstraktního, anonymního státního vlastnictví. To znamená: ano, osazenstvo určitého socialistického podniku mělo určitou výkonnostní motivaci; ale ta se vyčerpávala většinou tím, splnit plán. Zda vytvořená produkce měla nějaký smysl pro ekonomiku, pro koncového spotřebitele – to bylo zcela druhotnou záležitostí. Konkrétní pracovník byl tedy sice motivován určitým způsobem k tomu aby jeho podnik splnil státní plán; ale jinak mu byl osud jeho zaměstnavatele naprosto lhostejný. Tím spíš že při chronickém nedostatku pracovních sil mohl většinou (alespoň ve velkých aglomeracích) kdykoli změnit pracovní místo.

    V každém případě faktický stav byl takový, že i zde platilo heslo „košile bližší než kabát“. Čili vlastní prospěch vysoko převažoval nad zájmy celospolečenskými.

    Už z toho důvodu tady není vůbec možno hovořit o pravém socialismu (a tedy ani o pravém socialistickém podniku) – protože ten je založen na principu zcela opačném, totiž na prioritě zájmu celospolečenského nad zájmem partikulárním.

  32. Co se pak týče relativních úspěchů socialistické ekonomiky především v raných fázích jejího vývoje: tady je především nutno mít na paměti, že tento efekt nebyl ani tak způsoben ekonomikou „socialistickou“, jako prostě a jednoduše jejím c e n t r á l n í m řízením. Například industrializace a elektrifikace obrovských oblastí Sovětského svazu byla relativně úspěšně provedena právě díky vedoucí roli státu.

    Takže tedy: určitá míra ingerence státu do ekonomických procesů skutečně nemusí být nic špatného. Ale opakuji znovu: to samo o sobě je jiný fenomén, nežli socialismus.

    Albert Speer – tedy německý ministr zbrojního průmyslu za války – líčí ve svých pamětech, že on byl při organizování zbrojního průmyslu proto tak úspěšný, že do (o sobě státních) řídících struktur prosadil princip demokratismu. U něj mohl působit každý, kdo byl schopný – bez ohledu na to jestli měl v kapse průkaz člena nacistické partaje. A na straně druhé – v Anglii se v době války v tom samém zbrojním průmyslu ve velké míře prosadily centralistické elementy řízení! Speer z toho vyvozuje, že samotná válečná nutnost donutila oba o sobě protichůdné systémy k faktické konvergenci – tedy ke spojení jak liberálních, tak centralistických momentů řízení a chodu ekonomiky.

  33. „společensky průměrná jednotka práce nutná pro výrobu dané komodity“…Tahle teorie hodnoty (práce) se mi zdá dost zvláštní. Při vědomí řádových rozdílů v nákladech na pracovní sílu (ale také rozdílů v místních nákladech na její prostou reprodukci) v různých částech světa. Jestliže investiční kapitál dnes vzniká převážně „sázkou“ věřitelů na rentabilitu/zhodnocení investice, není nic nepřirozeného na tom, že má pak tendenci hledat si nejvýhodnější poměr ceny a předpokládané budoucí tržní hodnoty (do produkce vložené práce).

    V reálném socialismu investiční kapitál vznikal asi přidělením prostředků z nadhodnot prací občanů jednotlivým národním podnikům dle plánu. I tvorba plánu byla zřejmě určitým projevem důvěry, „sázkou“ na budoucí hodnotu produkce uplatnitelnou na (zčásti plánovaném;-)) trhu/trzích… Stát(kdo jeho jménem?, s jakými reálnými motivacemi?) výrobní kapacity společensky vlastnil a rovněž byl i (prostřednictvím plánů) v pozici „zmocněnce“ zákazníka…Už radši se svými střípky z indoktrinace politickou ekonomií končím:-)…

  34. DEFINICE HODNOTY

    No ano, pane Nusharte, je to opravdu poněkud heterogenní směs různých ekonomických a politicko-ekonomických faktorů. 😉 Ale nic proti tomu; od toho jsme tady abychom si osvětlili klíčové otázky kapitalistického respektive nekapitalistického způsobu produkce.

    Napřed tedy k otázce „hodnoty“ jako společensky nutného kvanta práce pro vyrobení určité komodity: ale ovšem, tato „hodnota“ může být faktorem relativním. (Respektive: ze své vlastní definice je to vlastně vždy faktor relativní.)

    Ale zde je míněno toto: dejme tomu „hodnota“ jedné košile bude mnohem vyšší když tato bude ušita v průmyslově vyspělé Evropě, nežli když bude ušita někde v Bangladéši. Prostě proto, že cena (a tedy i hodnota) pracovní síly je v Evropě mnohem vyšší. Protože jsou vyšší životní náklady nutné pro její reprodukci.

    „Hodnota“ ve smyslu klasické politické ekonomie je tedy vždy faktorem kontextuálním. Nemá absolutní charakter, nýbrž vzniká na základě zcela konkrétních společensko-produkčních relací. Tady ovšem vstupuje do hry nový faktor: totiž mezinárodního obchodu.

    Dokud neexistovalo bezprostřední obchodní spojení mezi Evropou a Asií, neměla cena pracovní síly v Asii na hodnotu pracovní síly v Evropě (a tedy ani jí vytvořených produktů) vliv. Ovšem vše se změnilo s přímo explozivním nárůstem tohoto obchodního spojení. Výsledek je znám: košile se v Evropě prakticky už vůbec nezhotovují (až na exkluzivní modely) – neboť jejich „hodnota“ je fakticky určována životními náklady v Asii, které jsou ale v Evropě na tuto úroveň nestlačitelné. Takže skutečně obchodníci hledají lokální rozdíly mezi hodnotou (hodnotami), a tyto rozdíly využívají pro vlastní zisk.

    Ta formulace „hodnota je společensky nutné množství práce“ se totiž vždy vztahuje na k o n k r é t n í společnost; přičemž ovšem tato „společnost“ může být jednou třeba i zcela lokální (při vysokých obchodních clech), anebo ale nadnárodní nebo přímo celoplanetární.

    – Tím nechci nijak tvrdit, že by Marxův koncept hodnoty byl bez problémů; ale tím se chci blíže zabývat až v monotematickém článku o institutu „vykořisťování“.

  35. HODNOTA A NADHODNOTA V REÁLNÉM SOCIALISMU

    Tady je ovšem situace ještě mnohem nepřehlednější. Především: striktně vzato v socialismu něco takového jako „hodnota“ vůbec nevzniká, a principiálně vzniknout nemůže. „Hodnota“ ze samotné své definice může vzniknout jenom v tržním prostředí – kde tedy neustále dochází ke srovnávání produkčních nákladů. Zatímco socialismus jako první krok vždy odstraní právě trh. (V odpovědi panu Horákovi jsem vysvětlil proč.)

    Takže tedy: v socialismu vůbec nevzniká hodnota – a tím tedy ani nadhodnota. To jediné co zde může vznikat je „nadprodukt“ – což může být kvantitativně ta samá veličina jako „hodnota“, ale jeho charakteristika je podstatně jiná.

    Jde o to: „nadhodnota“ je už ze samotné své definice spojena s vykořisťováním. Protože vzniká jenom v tržním prostředí, za podmínek soukromého vlastnictví výrobních prostředků. Zatímco „nadprodukt“ (za socialismu) může být taktéž vykořisťován – ale také nemusí. Že se z dělníkovy/zaměstnancovy práce vždy odčerpá část jím vytvořené produkce, pro účely dejme tomu budoucích investic nebo legitimních potřeb státu – to je naprosto nevyhnutelné i za socialismu. Jenže: v socialismu (a u tohoto „nadproduktu“) neexistuje žádné objektivní kritérium pro posouzení, zda (či kolik) tento nadprodukt stát odnímá pracovníkovi legitimně, nebo ne.

    Co se pak toho týče že i za socialismu podniky působí v jistém smyslu komerčně, že tedy i státní plán má charakter určitého „úvěru“, ve smyslu sázky na budoucnost – tady je ten zásadní problém právě v tom, že za socialismu (tj. v systému centrálního plánování) prakticky mizí veškeré přirozené ekonomické kategorie. Veškeré ekonomické faktory (hodnota zboží, mzdy, objem výroby, míra zisku atd. atd.) – to všechno je určováno ryze byrokraticky. Z hlediska „přirozené“, tedy tržní ekonomiky je v socialistické ekonomice vlastně všechno jenom „jako“. Samozřejmě že i socialističtí plánovači se postupem doby naučili alespoň v základní míře kopírovat potřeby reálné ekonomiky; ale z ideologických důvodů nikdy nemohli obnovit plné tržní prostředí, protože tím by fakticky zlikvidovali socialismus jako takový.

    Více se těmito otázkami budu zabývat ještě v mém avizovaném textu o podstatě reálného socialismu.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.