Svět socialismu podle J. Rychlíka III.

Rok osmašedesátý – otázka moci

Velkou pozornost – a velkou část své publikace – věnuje J. Rychlík reformnímu procesu roku osmašedesátého, tedy periodě tzv. „Pražského jara“. Plným právem: neboť právě tato snaha o reformu zkostnatělého socialismu stalinského typu byla prubířským kamenem pro všechny otázky ohledně toho, zda je systém reálného socialismu principiálně reformovatelný, to jest zda je možno myšlenku socialismu vůbec kdy možno propojit s principem liberální demokracie, tedy osobní svobody občana a volné možnosti jeho participace na tvorbě státní vůle.

Historik Rychlík ovšemže v prvé řadě podává podrobný popis tehdejších událostí; ale přitom je zjevné, že jeho sympatie stojí na straně demokratizačního procesu. Tady se ale hned dostáváme k jednomu klíčovému bodu. Dění onoho roku totiž neprobíhalo pouze v linii střetu staré, dogmatické novotnovské kliky a reformátorů; nýbrž časem se i tábor reformistů vnitřně diferencoval, takže tu vedle sebe a proti sobě působily tři různé názorové a zčásti i mocenské směry. (A po okupaci země vlastně dokonce čtyři.)

Byl tu tedy onen tábor starých, víceméně stalinistických dogmatiků; pak zde byl tábor umírněných reformistů, a tábor radikálních reformistů. A právě toto poslední dělení je pro nás velice podstatné. Právě tady se totiž ze všeho nejspíše ukazuje, zda socialismus vůbec může být reformovatelný, tj. kompatibilní s klasickou liberální demokracií, anebo ne.

Základní dělicí linie tady ovšem probíhala napřed v čistě mocenské rovině. Tedy ohledně toho, zda komunistická strana bude ochotna vzdát svůj výlučný monopol moci, anebo ne. Rychlík sám se v tomto směru vyjadřuje značně opatrně. Konstatuje, že „KSČ se nehodlala vzdát vlastních pozic, byla však ochotna tolerovat i jiné názory a případně jimi korigovat svou politiku. (…) I když se KSČ rezolutně stavěla např. proti myšlence vzniku opoziční strany, proti hlasatelům těchto myšlenek a názorů nevystupovala. (…) Kam by vývoj nakonec došel, to nemůže historik zodpovědně říci. Naše zkušenost s rozkladem komunistického režimu na přelomu osmdesátých a devadesátých let dvacátého století svádí k domněnce, že by tvořící se občanská společnost postupně komunistickou moc rozložila; to si zřejmě uvědomovala i část reformního vedení KSČ. Je tedy pravděpodobné, že dříve či později by se i reformisté sami pokusili obnovit hegemonii strany. Jde ovšem jen o spekulaci. Pouhá analogie s vývojem v SSSR a východní Evropě vůbec koncem osmdesátých let může být zavádějící: tehdy byla situace v Evropě a ve světě úplně jiná, myšlenka socialismu byla všude na ústupu.“

Tímto se ovšem dostáváme k naprosto klíčové otázce, kolem které se ještě po celá další dvě desetiletí točily všechny kontroverze (pokud byla ovšem možnost pro opoziční názor nějak proniknout do veřejného diskursu):

Hrozila v osmašedesátém kontrarevoluce?


Sám Jan Rychlík zcela zásadně odmítá tvrzení, že by tomu tak bylo. Konstatuje – v souvislosti s „nechvalně známým ‚Poučením z krizového vývoje ve straně a společnosti‘ – že „v roce 1968 nikdo nežádal obnovení kapitalismu“ (s. 253); a na straně 268 ještě jednou s naprostou rozhodností tvrdí, že „v roce 1968 socialismus v Československu nebyl ohrožen, jak tvrdilo sovětské komunistické vedení, protože naprostá většina lidí věřila v možnost jeho reformy“.

Ovšem – tady se J. Rychlík dopouští přinejmenším určitých nedůsledností. Na jedné straně tedy zcela zásadně zamítá ohrožení socialismu v rámci reformního procesu roku osmašedesátého (tedy komunistickou terminologií: přítomnost kontrarevoluce); ale na straně druhé za prvé v obecné rovině sám tvrdí, že není možno předpovídat budoucí vývoj dějin – což ovšem znamená, že ani on přinejmenším nemůže nijak vyloučit, že pokud by nedošlo k zásahu intervenční mocí, že by reformní pokus nakonec skutečně nevyústil v rozpad socialismu, tedy v akt kontrarevoluce. A za druhé, zopakujme si jeho vlastní výhled do budoucnosti: „Naše zkušenost s rozkladem komunistického režimu na přelomu osmdesátých a devadesátých let dvacátého století svádí k domněnce, že by tvořící se občanská společnost postupně komunistickou moc rozložila“ – ovšem toto „rozložení komunistické moci“ není nic jiného nežli samotná kontrarevoluce a návrat ke kapitalismu!

J. Rychlík sice vzápětí tvrdí, že „je tedy pravděpodobné, že dříve či později by se i reformisté sami pokusili obnovit hegemonii strany“ – jenže v reáliích roku osmašedesátého není k nalezení nic, na základě čeho by takovýto (případný) pokus komunistů o obnovení vlastní moci mohl být úspěšný. Jediný způsob jak se o to pokusit by byl ten, který čínští komunisté provedli na náměstí Nebeského míru – tedy zásahem ozbrojené moci a masakrem na protestujícím obyvatelstvu. Takováto cesta byla ale pro reformní komunisty za prvé principiálně nepřijatelná; a za druhé i reálně neproveditelná. Konzervativní vedení armády by k něčemu takovému snad ještě bylo ochotno; ale samotní vojáci by v té době už daleko spíše postříleli své vlastní velící důstojníky, nežli aby stříleli do svých spoluobčanů, jejichž demokratické názory sami v naprosté většině sdíleli.

Je nutno si připomenout, s jak neustále vzrůstající rychlostí se balvan demokratizace valil do údolí; a jak rychle se přitom rozpadaly všechny dosavadní sloupy komunistické hegemonie. Představitelé (reformní!) režimu sami velice dobře vnímali tento proces. Jestliže na samém počátku reformního procesu s naprostou sebejistotou prohlašovali, že v socialistickém Československu prakticky neexistují žádné relevantní síly, které by si mohly přát návrat ke kapitalismu, pak jen o málo později tato ujišťování už zněla spíše jako zaklínání, jako úporné přání. A už v létě museli přední reformisté vydávat vážná varování, že „nebude připuštěn návrat ke kapitalismu“. To znamená, že právě toto nebezpečí návratu ke kapitalismu a k „buržoaznímu“ politickému pořádku zde zcela evidentně bylo.

A není žádného divu. Jestliže J. Rychlík argumentuje tím, že v roce 1968 socialismus v ČSSR ohrožen nebyl, „protože naprostá většina lidí věřila v možnost jeho reformy“ – pak je nutno k tomu připojit, že se s narůstající rychlostí hroutilo všechno, na čem tato víra mohla být založena. Veškeré dění roku osmašedesátého bylo totiž profilováno dvěma zásadními faktory: na jedné straně poctivým úsilím reformních komunistů o demokratizaci a humanizaci socialismu – ale na straně druhé stále rostoucí mírou odhalování zločinů a dalších negativních stránek komunistického režimu! Socialismus v Československu – jak historik Rychlík sám uvádí – stál do značné míry na vděčnosti vůči Sovětskému svazu jako osvoboditeli. Jenže: jestliže ještě dejme tomu do léta se udržoval tento mýtus „ušlechtilého osvoboditele“ víceméně netknutý, s postupem času by se i ten nevyhnutelně začal bortit. Nezadržitelně by do veřejné diskuse pronikly zprávy o paktu Stalina s Hitlerem; o agresi Sovětského svazu proti Finsku v „Zimní válce“; o tom jak Rudá armáda nechala bez pomoci vykrvácet Varšavu jenom proto, že povstání v ní vedli nekomunisté. A nakonec by se muselo provalit i to, že ta samá Rudá armáda nechala krvácet i Prahu, když ta mohla už mohla být osvobozena Američany – jenom proto aby si Stalin v Československu mohl zajistit mocenskou hegemonii.

A k tomu by se samozřejmě přidalo další a další odhalování zločinů páchaných komunistickým režimem především v padesátých létech; jeho represe proti celým rodinám skutečných i domnělých odpůrců, prakticky zcela v tradici nacistické „Sippenhaft“. A k tomu by se ještě přidalo vědomí o tom, jak komunistický režim přivedl národní hospodářství na buben, jednu z nejvyspělejších ekonomik předválečné doby na cestu stále většího zaostávání za okolním (západním) světem. A když by se to všechno sečetlo dohromady, pak by nevyhnutelně v národu musela vyvstat otázka: „A co nám tento komunismus vlastně vůbec přinesl, kromě násilí, nesvobody a chudoby?!…“ A i samotní reformní komunisté (přes všechnu svou tehdejší popularitu) by měli obrovské potíže s tím celý komunistický projekt dokázat ještě nějak obhájit.

Jednou jedinou větou je možno říci: jakmile byla jednou zrušena cenzura, už v tom okamžiku fakticky nastal konec komunismu. Ten rozkladný proces se už nedá zvrátit. A komunističtí funkcionáři ostatních socialistických států věděli naprosto dobře, proč ze všeho nejvíce brojí právě proti zrušení cenzury.

Takže tedy na rozdíl od opatrných formulací historika Rychlíka si my dovolíme jednoznačnější předpovědi budoucího vývoje: bez zásahu zvenčí by se komunistický režim nevyhnutelně rozpadl. Reformní komunisté by se pod tlakem okolností buďto transformovali ve víceméně standardní politickou stranu sociálnědemokratického typu – anebo by setrvali na svém komunistickém přesvědčení, ale pak by se dostali na periférii dění. V každém případě by dříve či později padl monopol komunistické moci, byl by nastolen standardní systém politického pluralismu; a ve sféře hospodářské by byla zavedena víceméně klasická tržní ekonomika, a tedy fakticky docela obyčejný kapitalismus. (Byť by se třeba napřed – z ideologických důvodů – ještě nějaký čas skrýval za eufemismy „socialistického státního vlastnictví“.)

Vraťme se tedy ale zpět k výchozí otázce: byla v Československu v roce 1968 přítomna kontrarevoluce? – Abychom dali skutečně adekvátní a nezpochybnitelnou odpověď, musíme opět velice precizně rozlišovat pojmy. Musíme rozlišovat mezi otázkou, zda kontrarevoluce v tehdejším Československu byla – a mezi otázkou, jestli kontrarevoluce hrozila.

Co se první otázky týče, pak je skutečně možno tvrdit, že zde žádná kontrarevoluce nebyla. V tomto ohledu má historik Rychlík v zásadě pravdu. To jest: nebyla zde žádná organizovaná skupina, která by mohla mít reálný potenciál provést přelomový (ať násilný či nenásilný) akt svržení socialismu a restaurace kapitalismu. Ale co se otázky druhé týče, pak z předešlých vývodů naprosto jednoznačně vyplývá, že „kontrarevoluce“ (v uvedeném smyslu restaurace kapitalismu) tu naprosto jednoznačně byla zcela reálnou a aktuální hrozbou. Lídři ostatních socialistických států (s výjimkou Tita a zčásti snad i Ceaušeska) zde projevili mnohem citlivější politický (a snad i „třídní“) instinkt, nežli entuziastičtí českoslovenští reformátoři. Oni si daleko přesněji uvědomovali, že pokud se reformnímu procesu ponechá volný průběh, že to ve svém konečném efektu bude znamenat konec socialismu v Československu; a tedy do budoucna i akutní ohrožení jejich vlastní moci.

Ještě jednou tedy, jednou jedinou větou: kontrarevoluce v Československu stejně tak nebyla, jako byla. Nebyla přítomna jako organizovaná síla, jako bezprostředně vystupující subjekt; ale byla už tehdy přítomna v samotných základech probíhajícího reformního procesu. „Plíživá kontrarevoluce“ – tato pověstná floskule z normalizačního pamfletu „Poučení z krizového vývoje“ byla sice nesnesitelně odporná svou lživostí v tom ohledu, v jakém sugerovala přítomnost už zformované a cílené kontrarevoluce uvnitř samotného reformního procesu; ale přesto, nedá se nic dělat, čistě objektivně jí nelze upřít určitou míru realistického postižení objektivně probíhajících procesů. Ano, proces destrukce socialistického režimu by skutečně probíhal povlovně, zdánlivě víceméně přirozenou cestou (tedy: „plíživě“); ale od jistého bodu (konkrétně: od chvíle ustavení regulérního XIV. Sjezdu KSČ) by byl prakticky nevratný.

K tomu zde ještě přistupují velice zásadní otázky ekonomiky a ideologie; ale k tomu více až zase v příštím pokračování naší série.

(Pokračování)


7 komentářů u „Svět socialismu podle J. Rychlíka III.“

  1. Vypadá to pomalu, že tady vedu monolog. Ale budiž. Pokračuji ve zúročování poznatků z knížky Richarda Rohra. On tam píše cosi o udržování a rozvíjení pozitivity, o přitakávání pozitivitě, protože svět byl stvořen jako pozitivní. Negativita podle něj nemůže přinést nic dobrého. Jenom další rozmnožení negativity. Když to aplikuji na dějiny, pak z toho asi vyplývá, že revoluce, které jsou popřením stávajícího nemohou přinést nic dobrého, jenom další rozmnožení toho popření.
    Teď je otázkou, co přinesl vznik socialistické soustavy. Byl pouhým popřením toho, co bylo předtím? Tedy byl pouhou negativitou? Nebo navázal na něco (přitakal něčemu), co už bylo předtím?
    A co potom rok 1989? Ten vůbec nebyl popřením, jenom přitakáním tomu, co už bylo dříve? A když něco popře negativitu, čili popře popření, stane se to automaticky pozitivitou (jako v matematice?) nebo je to jinak?
    Přemýšlím o těchto věcech, zatímco zapékám brokolici v bešamelové omáčce se sýrem a vařím k tomu brambory. Nechápu, proč se nemůžu věnovat jenom tomu vaření.

  2. NEGACE NEGACE A OTÁZKA REVOLUCE

    To je ovšem možno také celé obrátit, paní Hájková: proč se zdržovat nějakým vařením, když se mohu zabývat vznešenými myšlenkami o světové revoluci?… 😉

    Ale podívejme se tedy na tu otázku vztahu pozitivního a negativního, respektive na formuli „negace negace (tedy: dvojí negace) rovná se pozice“. Tedy jestliže jednu špatnou věc zrušíme, potřeme jinou špatnou věcí (například: násilnou revolucí), pak z toho vznikne věc dobrá, pozitivní.

    Tohle je ale ovšem dosti nesnadná otázka. A musím přiznat, že jsem se s ní svého času také musel dost dlouhou dobu potýkat.

    Ta hegelovsko-marxistická dialektická formule dvojí negace je totiž opravdu nemálo svůdná, snadno se jejímu kouzlu podlehne.

    Ovšem tady je nutno v prvé řadě říci: ani v této hegelovsko-marxistické tradici zdaleka ne každá negace (a tedy ani dvojí negace) nemá bez dalšího tento pozitivní význam. Aby tu mohl být tento pozitivní význam respektive výsledek, musí za celým tímto procesem negace stát ještě něco dalšího, samotná substance tohoto procesu. U Hegela je touto substancí konec konců sebevývoj Absolutního ducha – to jest v jeho dějinném procesu od nižších forem k vyšším, komplexnějším je výchozí moment (pozice) napřed negován, překonán vyšším vývojovým stupněm (první negace). Ovšem tento vyšší vývojový stupeň je sám jenom omezený, dílčí; zjednodušeně řečeno on má všechno co nemá stupeň předchozí, ale nemá to (pozitivní) co měl už ten stupeň předchozí. U Marxe má tato dialektická triáda podobu návratu k původní beztřídní prvobytně pospolné společnosti: první negace je zřízení třídně antagonistické společnosti (ta je objektivně pokročilejší, protože ekonomicky výkonnější); pak ale dojde k druhé negaci, tedy k obnovení beztřídní společnosti, ovšem se zachováním ekonomické produktivity vyspělé průmyslové společnosti.

    To co je na této dialektické formuli dvojí negace bezpochyby správné je ta myšlenka (respektive ten fakt), že v našem lidském (respektive vůbec hmotném) světě se neustále potýkáme jenom s dílčími řešeními. Dosáhnout totiž nějakého skutečně komplexního řešení je krajně obtížné; a proto se volí (a to i v rámce evoluce) řešení zjednodušená, která jsou ale jenom jednostranná. Dejme si třeba příklad ze šlechtění psů: některé plemeno je specializované na rychlost, některé na sílu; ale je jen stěží možno mít buldoka, který by zároveň měl rychlost chrta.

    Ovšem na straně druhé nelze tu dialektickou formuli dvojí negace používat schematicky. Jak už řečeno: ne každá negace vede skutečně k pozitivnímu výsledku. Hegel pracoval fakticky ne se skutečnými věcmi – nýbrž s jejich p o j m y. Kde se pak tato dvojí negace skutečně snadno může jevit jako železný zákon veškerého vývoje.

    ———————————–

    Po tomto teoretickém úvodu se podívejme konkrétně na otázku revoluce; respektive konkrétních revolucí minulého století. Podle mého přesvědčení tyto proběhly víceméně přesně podle této dialektické formule! Ovšem jinak, nežli si to její teoretici představovali.

    Socialistická/komunistická revoluce: ta byla dozajista negací kapitalismu. Jenže: ona nebyla tou „druhou negací“, v tom smyslu že by v sobě spojila přednosti pospolitosti (beztřídní společnosti) na straně jedné, a přednosti (kapitalistické) průmyslové produkce na straně druhé. Bezprostředně vzato byla bolševická revoluce jenom p r v o t n í negací kapitalismu – tedy negací sice vývojově nutnou, ale pouze dílčí.

    Socialistický řád byl v podstatě přesně tím co bylo uvedeno výše: měl to všechno co nemá kapitalismus – ale na straně druhé mu chybělo všechno, co má kapitalismus. Tedy především mu chyběla ekonomická výkonnost, a za druhé individuální svoboda spojená s kapitalismem.

    Z toho všeho vyplývá, že ta druhá negace, která by teprve přinesla pozitivní syntézu předností pospolné společnosti a kapitalismu, tato syntetizující druhá negace ještě nikde historicky nenastala. A právě ona zůstává příštím cílem vývoje, a tedy příštím úkolem lidstva.

  3. Co se pak listopadového převratu roku 1989 týká – tak ten byl naprosto logickým důsledkem právě toho stavu, že (prvotní) socialistická revoluce minulého století byla pouze dílčím řešením; ale že nebyla schopna poskytnout řešení opravdu celkové, komplexní. A navíc: jestliže v určitém smyslu byla socialistická společnost (oproti kapitalismu) evolučně pokrokovější, pak na straně druhé jejím zásadním deficitem byla jak její zmíněná ekonomická nevýkonnost, tak i její omezování individuální svobody. Za těchto okolností bylo tedy naprosto přirozené, že nastal protipohyb zpět k výchozímu momentu, tedy ke kapitalismu, s jeho individuálními svobodami.

    V daném smyslu všechny ty revoluční zmatky minulého století naprosto nebyly jenom nějakými chaotickými excesy, nýbrž ve své podstatě naprosto přirozeným vývojem. Narážely tu na sebe dva zcela protikladné modely společenského uspořádání, z nichž jeden každý je negací toho druhého. Každý z nich má tedy pozitiva které nemá ten druhý; ale žádný z nich nemá potenciál být skutečně komplexním řešením. Proto nemohly do vzájemného kontaktu vstoupit jinak, nežli že na sebe narážely jako dvě beraní hlavy, z nichž každá je přesvědčena že jenom a jedině ona má celou pravdu a celé právo na své vlastní straně.

    Je tedy možno pouze zopakovat: toto skutečné, komplexní řešení na nás teprve čeká. Pozitivním momentem je alespoň to, že oba modely – socialismus i kapitalismus – už dostatečně prokázaly svou omezenost a svou ahumánnost. Cesta k hledání skutečně syntetického řešení je tedy v zásadě otevřena; jenomže si to bohužel sotva kdo dokáže vůbec uvědomit. Takže namísto aby se spojenými silami hledalo toto komplexní, syntetické řešení, tak se svět stále ještě utápí v neustálých konfliktech obou protichůdných ideologií.

  4. POZITIVITA A NEGATIVITA

    A teď tedy k tomu tvrzení R. Rohra, že „svět byl stvořen jako pozitivní“. O tom jsem psal zrovna nedávno: v určitém smyslu je možno to tak vidět – ale pouze ve zcela všeobecném, víceméně metafyzickém smyslu. Ale – jakmile vstoupíme do našeho reálného světa, pak jsme okamžitě v říši negací. Všechno co existuje jako nějaká konkrétní entita, to existuje takto jenom tím, že ze sebe vylučuje všechno ostatní. Vlk je proto vlkem, protože není ovcí. Ryba je proto rybou, že není ptákem.

    Toto obecné – metafyzické – určení pak nachází zcela konkrétní vyjádření v obecné evoluci: v neustálém zápase o teritoria, o zdroje, o dominanci. Jako „naprosto pozitivní“ to můžeme vnímat jenom a pouze tehdy, když se na to podíváme jaksi „svrchu“, z velkého nadhledu, kdy se našim očím zjeví jenom ten – zdánlivě tak dokonalý a harmonický – celek, a kdy nevnímáme detaily toho neustále probíhajícího zápasu „dole“, v reálném světě.

    Rohr (a všichni jemu podobní) dělá tu zásadní chybu, že přeskakuje (respektive míchá) zcela rozdílné sféry. Že tu zcela obecnou, univerzální, metafyzickou pozitivitu vykládá a tvrdí jakožto aktuální pozitivitu reálného světa. To je ale už zcela jiná sféra, se svými vlastními zákony. A se svou – nepostradatelnou – negativitou.

  5. Poslouchejte Rohra dál: „Láska, již bychom mohli označit jako přitahování všech věcí ke všem věcem, je univerzálním jazykem a inherentní energií, která o sobě neustále dává vědět, jakkoli se jí snažíme vzdorovat……Není žádný domorodý, hinduistický, buddhistický, židovský, muslimský nebo křesťanský způsob, jak milovat. Není žádný metodistický, luteránský nebo pravoslavný způsob provozování vyvařovny pro chudé. Není žádný homosexuální nebo heterosexuální způsob, jak být věrný, ani žádný černošský nebo bělošský způsob, jak doufat.“
    (z knížky Univerzální Kristus)

  6. LÁSKA JAKO ENERGIE

    „Láska, již bychom mohli označit jako přitahování všech věcí ke všem věcem, je univerzálním jazykem a inherentní energií“ – no ano, paní Hájková, to je přesně ono.

    Ano, moment „lásky“ mnozí autoři pojímají jako moment univerzální atrakce, vzájemné přitažlivosti. A oni se domnívají, že celý svět dokáží pojmout do tohoto jednoho jediného pojmu všeobjímající „lásky“.

    Jenže: každá energie musí být nevyhnutelně d i f e r e n c o v a n á; energie přitažlivá musí být nevyhnutelně vyvažováno svým protikladem, energií odpudivou. Protože jinak by se nám celý vesmír smrskl do jedné jediné kosmické „černé díry“, která by všechno jsoucí pohltila v jednom jediném hmotném bodě. Kde by neexistovaly už žádné konkrétní entity (neřkuli lidé), neexistovalo by nic kromě této nevýslovně zhuštěné energie.

    A pokud Rohr lásku ztotožňuje s „univerzálním jazykem“ – pak platí přesně to samé, i jazyk musí být diferencovaný, jinak by přestal být prostředkem dorozumívání, a stal by se pouhou chaotickou změtí navzájem nijak nerozlišených znaků. Protože – opakuji znovu – každé určení, každá samostatná existence čehokoli je zároveň negací všeho ostatního. To znamená: každé písmeno abecedy může být pouze tehdy samo sebou (tedy konkrétním znakem, konkrétním významem) pouze tím, že není písmenem jiným. To jest: ono musí n e g o v a t všechna ostatní písmena, musí se od nich oddělit, ohraničit – a teprve následně mohou ve vzájemných spojeních vytvářet konkrétní významy. A co platí pro jednotlivá písmena, to samé platí i pro celá slova, věty atd.

    Zcela zásadní omyl všech propagátorů „lásky“ je zapříčiněn tím, že oni – se vší přirozeností a samozřejmostí – žijí ve světě negací. Ve světě diferenciace. A jedině proto oni pak mohou propadnout té iluzi, že „láska“ je jakousi všeobecnou, univerzální, absolutní hodnotou. Oni vůbec nemají tolik fantazie, aby si dokázali představit, jak velice rychle by se zhroutil, do sebe implodoval celý svět, který by sestával pouze z „lásky“.

    Ostatně, ani samotná láska naprosto není jenom zcela jednolitá, homogenní, stále stejná; i v jejím rámci je možno rozlišovat celou řadu jejích podob, které se od sebe navzájem odlišují – a tedy se navzájem negují. A vůbec ne zřídka dochází i k velmi zásadním konfliktům mezi různými podobami lásky; například láska mateřská se může velice ostře střetnout s láskou partnerskou.

    Zkrátka: tyto snahy všechno jsoucí převést jenom a pouze na „lásku“ jsou v prvé řadě projevem touhy naprosto si zjednodušit velmi složitý svět; ovšem zároveň jsou projevem naprostého nepochopení, co je tento svět sám, ve své nejvnitřnější podstatě. Takto totálně si zjednodušit vše jsoucí jenom na jeden jediný moment lásky, to se naprosto míjí se skutečností tohoto světa, a nikdy to nemůže vést k pravdivému výsledku.

  7. Rohr poznamenává, že při větě „dokud nás smrt nerozdělí“ dosud neomdlela žádná nevěsta. Ale nějací ženiši už ano. Pro ostře ohraničené mužské ego jsou prý taková slova pohromou.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *