Svět socialismu podle J. Rychlíka II.

Kam směřují dějiny?

Jakákoli analýza dějin socialismu je nevyhnutelně spojena s marxistickou teorií společnosti, a tedy s marxistickou teorií dějin. Jan Rychlík ve své publikaci o reálném socialismu v Československu podrobuje tuto marxistickou koncepci dějin naprosto fundamentální kritice; s tím že tato je prý striktně deterministická, vychází z předpokladu předem daného a nezměnitelného chodu dějin, na základě objektivních společenských zákonů. J. Rychlík oproti tomu dovozuje: „Ve skutečnosti žádné takové zákony neexistují. Nic ‚nevyhnutelného‘ v dějinách neexistuje, protože dějiny tvoří lidé a lidé mají svobodnou vůli; samozřejmě, že tato svobodná vůle je v praxi často omezována objektivními faktory a ovlivňována osobními či parciálními zájmy a vlivem okolí, takže při analýze situace lze říci, že určitá varianta vývoje je (resp. byla) pravděpodobnější než jiná. To ale není žádný společenský zákon.“ (s. 15) Na straně 368 pak – v souvislosti s pádem komunismu a otázkou po možnostech dalšího vývoje – ještě jednou opakuje tyto téze; a dodává, že „jak ale ta příští ekonomická formace bude vypadat, určit nelze. (!) Pro historika nemá smysl spekulovat, jaké bude ekonomické a sociální uspořádání společnosti v daleké budoucnosti, zda je zde kapitalismus ještě na dlouhá století či nikoliv.“



Zmiňme na tomto místě jeden klíčový aspekt: ano, J. Rychlík má v určitém smyslu naprosto pravdu: pro historika nemá smysl spekulovat, jaké bude příští vývoj společnosti. Historik se jak známo zabývá výlučně historií. To ovšem naprosto a nijak neznamená, že by neexistovaly vůbec žádné možnosti pohlédnout – prostřednictvím strukturální analýzy – alespoň určitým způsobem do budoucnosti. Ostatně (jak bylo zmíněno v první části naší recenze) se takovéhoto pohledu odvážil i sám autor-historik, když se zabýval otázkou možného budoucího reformního vývoje v roce 1968, kdyby nebyl ukončen zásahem zvenčí. J. Rychlík v této souvislosti sice ovšem neučinil žádnou jednoznačnou, apodiktickou předpověď; nicméně načrtl dvě možné varianty vývoje, které byly skutečně obě objektivně a strukturálně možné. A právě toto je naprosto reálná a legitimní možnost, jak „předpovídat budoucnost“: vycházet ze základních systémových určení daného fenoménu. Mnohdy ten počet možných variant budoucího vývoje není ani zdaleka tak velký (či dokonce nekonečný), jak by se napohled zdálo.

A nakonec: J. Rychlík sám konstatuje (s. 168), že „komunistická utopie se tak zákonitě dostávala do rozporu s ekonomickou realitou a právě tato rozporná politika přivedla stát a společnost do krize.“ Fakticky zde tedy sám J. Rychlík argumentuje tím, že ekonomická realita se vůči „komunistické utopii“ ukazuje a prokazuje jako faktor rozhodující; což je prakticky naprosto přesně totéž, co je základním sloupem marxistického modelu o určujícím poměru „materiální základny“ vůči „společenské nadstavbě“! Neboť i Marx netvrdil nakonec nic jiného, než to že když se do vzájemného konfliktu dostane ekonomická realita na straně jedné, a ideologické, politické, právní atd. formy (tedy: „společenská nadstavba“) na straně druhé, že následně dojde k hluboké systémové krizi, kterou není možno vyřešit jinak nežli zásadní systémovou přeměnou, tedy revolucí.

Ale vraťme se zpět k Rychlíkově tvrzení, že marxismus je prý deterministický, zatímco ve skutečnosti lidé mají „svobodnou vůli“. Takže se výsledky jejich jednání prý nikdy nedají předem předpovídat. Podívejme se teď tedy, co na toto téma říká samotný Marx: „Dějiny nedělají nic, nemají žádné nesmírné bohatství, neprobojovávají žádné boje! To všechno dělá, má a probojovává člověk, skutečný živý člověk. Není to tak, že by dějiny používaly člověka jako prostředku k dosažení osobních cílů – jako by byly nějakou zvláštní osobou – ne, dějiny nejsou ničím jiným než činností člověka, který sleduje své cíle.“ (!!)

Vidíme tedy, že J. Rychlík se svou argumentací proti Marxovi, že lidé mají svobodnou vůli a že oni sami dělají své dějiny, fakticky vlamuje do otevřených dveří – neboť sám Marx netvrdí v zásadě vůbec nic jiného!

Takže: jak je to tedy vlastně s tou dějinnou determinací u Marxe? – Řekněme otevřeně: je to opravdu hodně složité. Na jedné straně v jeho pojetí společnosti a jejích dějin skutečně vystupují zřetelné deterministické elementy; ale na straně druhé, jak jsme viděli, v zásadě i sám Marx vychází z předpokladu svobodné vůle člověka, i Marx říká že „člověk sám dělá své dějiny“. Vzniká tu tedy bezpochyby určitý protikladný vztah těchto dvou momentů; a nebude snadné si zde zjednat jasný obraz.

Jako naprosto první bod si musíme ujasnit: jestliže Marx do značné míry skutečně pracuje s faktorem dějinně systémové determinace, pak se tento týče výhradně a výlučně té fáze existence lidské společnosti, která je charakterizována třídním konfliktem a přítomností ekonomického vykořisťování! Marx sám výslovně uvádí, že tato fáze je prakticky pouhou prehistorií lidstva; a teprve až poté co lidstvo ze sebe svrhne tyto okovy, teprve poté nastane fáze jeho svobodného vývoje, éra skutečně vlastních dějin člověka!

Zopakujme a zdůrazněme si tedy ještě jednou: podle Marxe jenom a pouze tehdy, když je člověk polapen, svázán jeho odosobněnými mechanismy (zbožní) produkce, jenom tehdy je jeho jednání determinováno, škála jeho možností jednání limitována onou „materiální základnou“. Podívejme se teď blíže, v čem Marx spatřuje toto působení materiálně-ekonomických faktorů na člověka a jeho dějiny.

Zkusme na celou záležitost pohlédnout z poněkud jiné perspektivy. Už někdy v šedesátých létech minulého století známý polský autor sci-fi literatury Stanislav Lem konstatoval, že každá civilizace kdekoli ve vesmíru, která nastoupí cestu industriálního rozvoje, zcela nevyhnutelně na určitém stupni svého vývoje dospěje k okamžiku, kdy začne produkovat nadhodnotu. To jest: vyrobí více spotřebních statků nežli je bezpodmínečně nutné k samotnému přežití; ale zároveň těchto spotřebních (v daném smyslu: luxusních) statků nebude tolik, aby bylo možno je spravedlivým dílem rozdělit mezi všechny. To znamená: v každé (!) vesmírné civilizaci, ať vznikne kdekoli, se nevyhnutelně vytvoří třídní společnost, a dojde k třídnímu boji!

Přičemž tento boj o nadhodnotu může mít v principu jenom tři základní formy:

1. přímé vlastnictví osoby druhého; přivlastňování si veškerých produktů jeho práce

2. vykořisťovaná osoba je sice do určité míry samostatná, to jest smí si ponechat výsledky své vlastní práce; ale je povinována odvést určité penzum práce (bez náhrady) pro svého pána

3. vykořisťovaná osoba je osobně i právně svobodná, s tím kdo si přivlastňuje jí vytvořenou nadhodnotu navazuje zdánlivě „svobodný“ smluvní vztah. Fakticky je ale k uzavření této nerovné dohody nucena, neboť nemá jinou reálnou alternativu.

Vidíme tedy, že Marxovo určení základních společenských formací v třídně antagonistické společnosti na otrokářskou, feudální a kapitalistickou je objektivně, strukturálně podmíněné, není v žádném případě nějakým Marxovým výmyslem. V dané souvislosti ostatně korigujme jedno tvrzení učiněné J. Rychlíkem v jeho publikaci: Marx v žádném případě netvrdil, že dějinná posloupnost nutně a mechanicky probíhá po jedné jediné linii otrokářství – feudalismus – kapitalismus; vždyť nakonec i on sám byl současníkem toho, jak v jižní části jinak průmyslových Spojených států stále ještě přežíval a kvetl systém ryze otrokářského vykořisťování (aniž by zde ostatně kdy byl přítomen feudalismus).

To jediné co je Marxovi možno do jisté míry právem vytýkat ohledně jeho „dějinného determinismu“ je jeho tvrzení, že po éře kapitalismu – až tento plně vyčerpá své možnosti a dostane se do hlubokého rozporu sám se sebou – nevyhnutelně nastane éra komunismu, jakožto návrat k původní beztřídní, tzv. prvobytně pospolné společnosti. Ovšem: tady je nutno v prvé řadě konstatovat, že v tomhle byl Marx vlastně nevinně. Tuto tézi o návratu k „prvotnímu komunismu“ Marx převzal prakticky doslova od tehdejšího prominentního antropologa a etnologa L. H. Morgana – přičemž Marx k tomu výslovně (a se zjevným zadostiučiněním) podotýká, že „Morgan dozajista není žádný komunista, neboť jeho výzkumy jsou placeny americkou vládou“. (!)

Ano, Marxovy apodiktické předpovědi ohledně nevyhnutelného příchodu komunismu byly samozřejmě – objektivně vzato – značně spekulativní; nicméně alespoň tolik je nutno mu přiznat, že celkem vzato vyplývaly z logiky věci (tj. z logiky neustálého vývoje produkčních sil lidstva) a že víceméně odpovídaly tehdejšímu stavu poznání. – Ostatně, jestliže například J. Rychlík tvrdí principiální otevřenost celého dalšího vývoje lidské společnosti, pak tedy ani on sám nemůže se stoprocentní jistotou vyloučit, že tento vývoj nakonec přece jenom nedospěje k nějakému druhu komunismu! Připomeňme si, že se konec konců jedná o problém nadhodnoty (a jejího nerovnoměrného rozdělování); ale jak bude, až už opravdu všechnu materiální produkci budou dělat roboti? Nenastane pak skutečně Marxem očekávaný stav, kdy „bohatství společnosti bude prýštit ze všech zdrojů“? Kde tedy institut soukromého vlastnictví (nikoli vlastnictví individuálního!) a přivlastňování si cizí nadpráce/nadhodnoty by fakticky postrádal smyslu? Kdoví; třeba Marx se svými vizemi pouze daleko předběhl svou dobu…

Rozeberme si závěrem ještě dopodrobna jednu vlastní formulaci J. Rychlíka ohledně principiální determinovanosti a nedeterminovanosti společenských procesů. Jedná se o tuto pasáž: „Nic ‚nevyhnutelného‘ v dějinách neexistuje, protože dějiny tvoří lidé a lidé mají svobodnou vůli; samozřejmě, že tato svobodná vůle je v praxi často omezována objektivními faktory a ovlivňována osobními či parciálními zájmy a vlivem okolí, takže při analýze situace lze říci, že určitá varianta vývoje je (resp. byla) pravděpodobnější než jiná.“

Sám Jan Rychlík tedy připouští, že za určitých okolností jsou lidé (i s jejich „svobodnou vůlí“) s určitou mírou pravděpodobnosti vedeni, ne-li přímo „tlačeni“ k určitým řešením. Ale – svým způsobem ani Marx netvrdí nic jiného! I on sám tvrdí, že dějiny jsou tvořeny činností člověka „který sleduje své cíle“. Zásadní rozdíl je v tom, že Rychlík výslovně popírá, že by se jednalo o nějaké „společenské zákony“, zatímco Marx – se svou analýzou ekonomických procesů jmenovitě za podmínek kapitalismu – za těmito vlastními akty jednotlivých aktérů přece jenom spatřuje působnost určitých strukturálních a dějinných zákonitostí.

Vlastně by se oba tito autoři mohli dost možná shodnout na společné formulaci: „Za určitých okolností dějinní aktéři – sledujíce své vlastní zájmy – mají tendenci k určitému způsobu jednání.“

Rozdíl by tu pak byl ovšem v tom, že principiální odpůrci jakéhokoli dějinného determinismu pod tou formulací „určitý způsob jednání“ ve skutečnosti míní neurčitý způsob jednání. Že je tu tedy přítomna nějaká tendence, že tato tendence má svou určitou pravděpodobnost – ale že nikdy není možno předem jednoznačně predikovat, že nevyhnutelně nastane. Zatímco Marx onu formulaci míní doslova, tak jak je řečena: totiž že určité okolnosti, určité reálné podmínky lidského života (například mechanismy zbožní produkce za kapitalismu) nevyhnutelně budou mít zcela konkrétní důsledky (finální krizi kapitalismu v důsledku nevyhnutelně klesající míry zisku, a z toho vyplývající nevyhnutelnost zásadní systémové změny).

Tady není místo pro rozhodování, do jaké míry měl či neměl Marx se svými předpověďmi nevyhnutelného příchodu komunismu pravdu (poněkud podrobněji se tímto tématem budu zabývat v chystané recenzi P. Kužvarta o systému reálného socialismu); ale zde je důležité si uvědomit, že rozdíl mezi deterministickým a nedeterministickým pojetím dějin může být někdy jenom velice relativní. Každý objektivní a nezaujatý pohled na lidské dějiny musí dříve či později narazit na působnost těch či oněch determinant; zatímco na straně druhé (jak bylo ukázáno) Marx ve skutečnosti zdaleka nezastával tak jednostranně a rigidně deterministické pojetí dějin, jak je mu obecně přisuzováno.

Tímto tedy končí druhá část našich úvah nad knihou J. Rychlíka o socialismu a jeho teorii; příště se podíváme blíže na konkrétní části jeho dějinného přehledu, především na jeho výklad pokusu o reformu socialismu v r. 1968. Ovšem: ani tady nebude možno se obejít bez určitých teoretických úvah a analýz.


(Pokračování)





Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.