Josef Poláček
Před nedávnem vyšla publikace historika Jana Rychlíka „Československo v období socialismu 1945 – 1989“, která vlastně už před dnem svého prezentování vzbudila dosti emocionální kontroverze, když byly zveřejněny některé v ní vyjádřené téze. Jednalo se především o historikovo konstatování, že v určitých fázích se socialistický respektive komunistický režim v Československu mohl opírat o značnou podporu svého lidu. Zrovna v té době ještě doznívaly spory a dohady kolem podobně vyznívajících vyjádření jiných historiků, jmenovitě Muriel Blaive a Michala Pullmanna, takže Rychlíkova kniha v daném smyslu přišla na scénu právě ve správném okamžiku.
Ponechme teď ale stranou tuto záležitost, která tvoří jenom jeden jediný aspekt z celého Rychlíkova přehledu československých poválečných dějin, od roku 1945 až do roku 1989. Záběr jeho výzkumů je samozřejmě mnohem širší, prochází víceméně celou problematiku dějinného fenoménu známého pod označením „reálný socialismus“. Pro nás je to v každém případě dostatečný důvod pro to se dané publikaci věnovat blíže. (Poznámka: termín „reálný socialismus“ začal být používán až v průběhu tzv. „normalizace“, po potlačení reformního procesu r. 1968; já ho však budu alternativně používat i pro celé období trvání socialismu; neboť i tady se už od prvního okamžiku neklamně ukazovalo, že mezi původní ideou socialismu a jeho reálnou podobou zeje hluboká propast.)
Budiž vyjasněno předem: ke zmíněným odmítavým reakcím (ze strany pravice) historik Rychlík sám nezadal naprosto žádný důvod. Ano, on konstatuje onen reálný fakt temporálního souznění velkých částí československé populace se socialistickým režimem; ale stejně tak naprosto jasně a jednoznačně vyjmenovává negativní, odvrácené stránky tohoto režimu. A i přitom hovoří naprosto jasnou řečí: útlak nazývá útlakem, zločin zločinem, hnilobu hnilobou. Rychlík se zde neschovává ani za jakýsi vědecký neutralismus, ani za – v poslední době zřejmě tak módní – teorii „alternativních výkladů“. Jan Rychlík se nespokojuje jenom s jakousi objektivistickou deskripcí, nýbrž podává i zcela jednoznačná hodnocení, tam kde o jejich oprávněnosti není žádných rozumných pochyb.
Ovšem – tady se musíme na chvíli zastavit. Jak už řečeno, u pravice přece jenom alespoň poněkud narazil se svou připraveností nezavírat oči před sympatiemi lidu vůči socialismu; ale stejně tak i u ideové (dogmatické) levice dozajista nenalezne souhlas se svou kritikou deformací, a přímo zločinů socialistického respektive komunistického režimu. V takovýchto ideových a ideologických záležitostech ovšem neexistuje žádné zcela obecně uznávané kritérium pro naprosto adekvátní, pravé (morální) hodnocení. Nakonec tu zase jednou nezbývá nic jiného nežli odvolat se na to kritérium které poskytl Aristoteles se svou maximou, že nutno jednat (a tedy i zvažovat) tak, jak by vzhledem ke všem okolnostem daného případu po zralém uvážení jednal „rozumný muž“. Pro svou osobu mohu říci, že prakticky veškeré Rychlíkovy úsudky a soudy o celé éře „reálného socialismu“ považuji za zcela objektivní, vyvážené, nezaujaté a precizní. Neobjevil jsem v jeho knize prakticky nic (s výjimkou několika aspektů ryze teoretického rázu, k tomu později), s čím bych měl vyjádřit nějaký zásadní nesouhlas. Jeho výklad československých dějin v období socialismu je nejen naprosto přesný a objektivní; ale navíc i živý a poutavý, právě proto že se neomezuje jenom na holou historiografii. (Jenom na počátku, v líčení poválečných událostí a uchopení moci komunisty se mi jejich podání zdálo být poněkud příliš popisné; na straně druhé vrcholem z mého pohledu je Rychlíkovo líčení událostí roku osmašedesátého.)
Ostatně právě jeho referování o dění roku šedesátého osmého dokládá nejlépe jeho objektivní, vyvážený přístup. Ideový výklad tohoto pokusu o reformu socialismu je vždy doprovázen velmi kontroverzními hodnoceními; Rychlík korektně reprodukuje obě dvě, tedy že podle jednoho názoru se jednalo o poctivou snahu o obnovení původních idejí socialismu, zatímco podle názoru druhého pouze o interní boj o moc mezi dvěma frakcemi jednoho a téhož totalitního režimu. A stejně tak ohledně eventuálních vyhlídek na další směřování reformního procesu (kdyby nedošlo k jeho násilnému ukončení zásahem zvenčí) uvádí obě zásadně možné alternativy: buďto úspěch reformních snah, anebo jejich ztroskotání.
Přičemž je nutno zmínit a vyjasnit ještě jednu věc. Jan Rychlík sice jak řečeno naprosto otevřeně konstatuje, ale i zcela jednoznačně kritizuje všechny negativní stránky a projevy režimu reálného socialismu, a samotnou marxistickou ideu komunismu považuje za od samotného počátku utopickou; proto ale ještě v žádném případě není nějakým apologetem (polistopadového) kapitalismu. I v tomto ohledu si udržuje naprosto vyvážený postoj. Jeho názory na celkové směřování dějinného vývoje v dané souvislosti je možno nejlépe vyčíst se závěrečné pasáže jeho historických výkladů, kdy listopadový převrat z roku 1989 dává do souvislosti s únorovým převratem roku 1948! Stojí za to si tuto pasáž ocitovat v plném znění:
„Podobně jako v únoru 1948 se i v listopadu 1989 mnoho obyvatel tehdejšího Československa domnívalo, že nastává nová éra svobody, prosperity a spravedlnosti. Jako vždy v podobných případech byli mnozí z nich později rozčarováni a zklamáni. Mnohem důležitější než formální paralely jsou ovšem faktické rozdíly co do důsledků. Únor 1948 byl veden vizí budování nové, sociálně spravedlivé společnosti a ‚skutečné‘ demokracie podle vzoru SSSR. Tato sociálně spravedlivá společnost se ukázal jako nerealizovatelná. V listopadu 1989 byly masy vedeny heslem svobody, občanských práv a demokracie, ale nový režim nenabízel žádný nový experiment. Listopad 1989 znamenal ve skutečnosti restauraci, návrat ke standardní demokracii evropského typu, ale tím také i návrat ke kapitalistickému systému se všemi jeho výhodami i vadami.“
Rychlík tedy – budiž řečeno ještě jednou – naprosto vidí a otevřeně kritizuje všechna negativa (reálného) socialismu; ale na straně stejně tak objektivně konstatuje i negativní aspekty kapitalismu. Celkově vzato vyšší míru objektivity od historika není vůbec možno vyžadovat.
Takže tedy: všechno v naprostém pořádku? Je možno celou recenzi uzavřít už v tomto okamžiku – s tím že na celé knize J. Rychlíka není možno vůbec nic kritizovat respektive problematizovat, a že je možno ji bezvýhradně doporučit k přečtení? – Totiž, to druhé (doporučení k přečtení) platí v každém případě; nicméně zde přece jenom zůstává několik aspektů, které bude zapotřebí projednat více do hloubky. To však nemá být v žádném případě rozuměno jako kritika autora; jak už řečeno, jakožto historik vytvořil naprosto objektivní a velmi hodnotné dílo. Jestliže se přece jenom poněkud kriticky podíváme na jeho některé téze, pak se to týká spíše okrajových oblastí – ne co se týče jejich významu, ale v tom smyslu, že se jedná o otázky které už přesahují do jiných oblastí, totiž do filozofie a marxistické teorie.
(Pokračování)
Po jistém zdržení způsobeném především technickými problémy s naší webovou stránkou tedy konečně zveřejňuji první část mých komentářů k publikaci J. Rychlíka o éře socialismu v Československu.
Předesílám hned na tomto místě, že na téma reálného socialismu plánuji ještě další recenzi, a to na sérii P. Kužvarta zabývající se taktéž tímto fenoménem. Tam systematičtěji rozeberu tento útvar po teoretické stránce, budu se tedy zabývat jeho podstatou, otázkou jeho historické nahodilosti či naopak zákonitosti jeho vzniku, jakož i jeho případnými dalšími perspektivami.