Stratifikace společnosti a univerzalita socialismu

Josef Poláček

Tento text byl původně napsán jenom v rámci diskuse pod článkem „Družstevnictví – cesta k socialismu?“; a to sice jako odpověď na diskusní příspěvek pana Jar. Nusharta: https://humanisticke-dialogy.eu/texty/druzstevnictvi-cesta-k-socialismu/comment-page-1/#comment-6840. Po napsání mé odpovědi jsem ovšem zjistil, že tato už čistě svým rozsahem vydá za zcela standardní článek; a za druhé a především, že jsem zde byl donucen víceméně kompletně zpracovat jedno zcela klíčové téma celé teorie postkapitalistické společnosti. A že by tedy bylo škoda, kdyby tento text zapadl jako jenom obyčejný diskusní příspěvek. Proto jsem se tedy rozhodl ho zveřejnit jako samostatný článek.

Toto téma jsem měl už dávno v plánu jednou zpracovat; na straně jedné jsem nebyl příliš potěšen z toho, že jsem byl okolnostmi donucen ho rozebrat takto náhle, spontánně, tento text dozajista nese mnoho znaků této nepřipravenosti. Na straně druhé ale zase musím být panu Nushartovi vděčen za to, že mi svou úvahou takto „připravil půdu“ pro vyjádření mých vlastních myšlenek. Takže kdoví, nakonec tato neplánovaná forma sdělení bude ještě relativně nejlepší.


Společenská rovnost a funkční asymetrie

Pan Nushart zde předestřel prakticky ústřední problém postkapitalistické (ale zároveň vlastně stejně tak i postkomunistické) společnosti.

V rozporu s původními marxisticko-komunistickými představami o naprosté rovnosti a pospolitosti všech členů společnosti s něčím takovým dnes už nemůžeme závažně počítat. To by nebylo nic jiného, nežli setrvávání v planých iluzích.

Proti Marxovi je vlastně možno obrátit jeho vlastní základní tézi o tom, že charakter společenského uspořádání (tedy „společenská nadstavba“) je určován, determinován reálnými materiálními vztahy (tedy především v materiální produkci). Ale samotná tato materiální produkce není jednolitá, nýbrž vysoce specializovaná respektive funkčně diferencovaná. A není možno na stejnou rovinu postavit činnost dejme tomu přidavače na stavbě a technika v atomové elektrárně.

Funkční diferenciace společensko-materiálních činností je tedy nutná; a spolu s ní je nevyhnutelná i alespoň určitá základní společenská respektive sociální stratifikace.

To je jedna stránka věci. Na straně druhé je nutno si klást otázku, jestli je už jenom proto nezbytné jednou provždy akceptovat rétoriku pravice, že „každý je svého štěstí strůjcem“, a že sociální hierarchie je nejen nutná, ale že z ní plynoucí faktická nerovnost mezi lidmi je dokonce žádoucí a „zasloužená“.

Ocitáme se tady v dilematu, které je skutečně krajně obtížně řešitelné.

J. Nushart navrhuje neodstraňovat překážky (asymetrii moci, vlastnění…), nýbrž schopnost jaksi se přes tyto asymetrie přenést, dohlédat „za ně“.

Tady ale musíme postupovat krajně opatrně, krok za krokem.

Kdybychom totiž zůstali stát jenom u této pozice, pak by platilo fakticky naprosto přesně to, co Marx svého času předhazoval jak církvím, tak ale například i mladohegeliáncům (tedy vlastně: občanským demokratům): totiž že vytvářejí pouze fiktivní univerzalismus, fiktivní rovnost – ale že se vůbec ani nesnaží odstranit nerovnost faktickou, sociální, existenční. Křesťanské církve veškeré ambice na univerzální rovnost všech lidí přesouvají do sféry nebeské; zatímco občanští demokraté pouze do sféry politické. Jedni se spokojí s tím, že všichni jsou „bratři v Kristu“, zatímco ti druzí se spokojí s tím, že všichni jsou „svobodní občané“. Reálná, materiální nerovnost lidí v posledku nezajímá ani jedny ani druhé. Respektive ji ještě fixují, cementují.

Ještě jednou: my se tu nacházíme v dilematu, které se jeví prakticky absolutně neřešitelným. Na straně jedné je funkční, a tedy i sociální a rozhodovací (a spolu s ní i mocenská) asymetrie v moderní společnosti nutná a nevyhnutelná – na straně druhé stojí nezadatelný postulát rovnosti (a to faktické, ne pouze formální či ideální) všech lidí. Je tady vůbec možno najít nějaké východisko?

V každém případě je jisté: není tu možné najít řešení naprosto „čisté“, absolutní. Vždycky tu bude uchován nějaký konflikt obou těchto složek. (Což samo o sobě ale vůbec nemusí být na škodu, z hlediska čistě metafyzického; už od Hérakleita víme, že právě napětí, konflikt mezi protikladnými momenty je cestou k vyšším – syntetickým – kvalitám.)

Vzpomínka na Pražské jaro

Pro řešení (respektive alespoň pro určitý náznak řešení) se zase jednou budeme muset vrátit do roku osmašedesátého, do časů reformního „Pražského jara“. V táboře levice se tato doba často vynáší jako nástup principu samosprávy; ale to je krajně zjednodušený pohled, ve skutečnosti tehdejší dění bylo mnohem složitější.

Nutno si uvědomit: v ekonomické oblasti celá Šikova ekonomická reforma směřovala především k odstranění mzdové nivelizace. Která se pro národní hospodářství ukázala být železnou koulí na noze. Kdo před sebou neviděl reálnou možnost za zvýšený pracovní výkon dostat vyšší odměnu, ten samozřejmě nebyl nijak motivován k tomu tento vyšší výkon podávat. A co platilo na mikroúrovni (tedy jednotlivého zaměstnance), to samé pak platilo i na makroúrovni, tedy ve sféře podnikové.

A nejednalo se jenom o nivelizaci čistě příjmovou/mzdovou; ale spolu s ní ruku v ruce i o nivelizaci společenskou. Například Vladimír Páral ve svém románu „Milenci a vrazi“ v jedné scéně s až naturalistickou přímostí ilustroval, s jakým despektem se parta dělníků vyjádřila na adresu jejich inženýra: „Vždyť my víme, že bereš hovno!“

Takovýto vedoucí pracovník samozřejmě nemohl mít u svých podřízených žádný respekt; a podle toho to pak v produkci také vypadalo. Ještě jednou tedy: v ekonomických reformách roku osmašedesátého se jednalo především o to, odstranit ideologicky motivovanou nivelizaci, a to jak v oblasti mzdové, tak i v oblasti společenské.

Ovšem: stále ještě to byl socialismus; bylo tedy principiálně nepřípustné zavést docela obyčejnou „buržoazní“ příjmovou a sociální, a s tím i společenskou nerovnost. Hledala se tedy nějaká střední cesta, na straně jedné se měla zvýšit mzdová diferenciace (a tím pracovní a výkonová motivace), ale na straně druhé to všechno mělo stále ještě nějak zůstat pod společenskou kontrolou (především právě tady měl vstoupit do hry prvek samosprávy, tedy dělnické/zaměstnanecké kontroly nad vedením podniků).

To je jedna věc. A druhá – a snad ještě důležitější – je ta, že to všechno se stále ještě dělo (respektive dít mělo, fakticky byly tyto projekty ještě před jejich realizací utnuty zásahem zvenčí) na půdě socialismu. To znamená: stále ještě zde byla přítomna idea pospolitosti, společného díla za lepší, humánnější, spravedlivější, vyšším smyslem naplněný svět.

Na rozdíl od běžné společnosti kapitalistické/buržoazní, která si neklade žádné vyšší cíle nežli neustálý nárůst „blahobytu“, tedy konzumu, socialistická společnost roku osmašedesátého stále ještě měla za svůj konečný a nejvyšší cíl samotného člověka, jeho rozvoj po všech jeho lidských a kulturních stránkách. Celkově vzato tedy tato plánovaná příjmová diferenciace měla jenom sloužit k vytvoření materiálních podmínek pro další a efektivnější rozvoj univerzální složky člověka, jeho obecné humánní kvality. Během roku osmašedesátého bylo opakovaně jasně prohlášeno vedoucími činiteli, že cílem reformního hnutí není, aby se společnost vrátila k obyčejnému „buržoaznímu“ způsobu života, nýbrž se jedná o zkvalitnění a prohloubení socialismu.

Význam „Pražského jara“ pro dnešek

Tolik tedy k dění roku osmašedesátého. Jak už bylo řečeno tehdejším reformistům nebylo umožněno tento jejich experiment opravdu vyzkoušet v praxi; je ale nutno předpokládat, že by se jim to tehdy nepodařilo uřídit. Že by se jim to vymklo z ruky. Že by – zjednodušeně vyjádřeno – ordinérní kapitalismus zvítězil nad ušlechtilou socialistickou ideou. Prakticky by se povlovným způsobem („plíživou kontrarevolucí“) dospělo ke stejnému výsledku, jako se po Listopadu událo Klausovou cílenou kampaní: k reálné transformaci socialistického systému v kapitalismus. Tehdejší reformátoři by nakonec nejspíš byli šťastni, kdyby se jim podařilo alespoň uchovat něco takového jako „skandinávský socialismus“. Který je ovšem samozřejmě kapitalismem, jenom s vyšší nežli obvyklou hladinou sociální solidarity a míry přerozdělování.

Pokus o reformu socialismu roku osmašedesátého by tedy s největší pravděpodobností ztroskotal, i bez zásahu zvenčí. Nicméně v určitých ohledech pro nás stále zůstává trvalou inspirací. Co si z té doby můžeme odnést za ponaučení, jsou především tyto základní momenty:

– naprostá nivelizace (příjmová i společenská) je nejen neudržitelná, ale i vysloveně škodlivá

– na straně druhé není možné příjmovou diferenciaci nechat narůst nad určitou (snesitelnou) mez; především u dolních sociálních vrstev není možné připustit, aby se jejich životní situace stala materiálně nesnesitelnou a lidsky nedůstojnou

– celá společnost musí být spojena tmelem nějaké společné ideje; musí tu být stále přítomen pocit univerzální vzájemnosti, společného úsilí za dosažení společného cíle; přičemž tímto cílem musí být konec konců sám člověk, vytvoření možností pro všestranný rozvoj všech jeho osobních a lidských potenciálů. Jedině za přítomnosti této společné ideje je možno stávající sociální (majetkové) i společenské (statusové) rozdíly relativizovat, zmírňovat jejich společenský dosah.

Budiž to řečeno ještě jednou: v roce osmašedesátém by reformní snahy téměř nevyhnutelně skončily návratem ke kapitalismu. Tehdejší (československá) společnost byla téměř posedlá touhou dohnat bájný blahobyt západních zemí. Nebylo zřejmě nic, čím by se tato touha dala zastavit.

Dnešní svět – a v tom je určitá naděje – je ale přece jenom už poněkud jiný. V prvé řadě je to samotná příroda, která právě v této době člověku dává naprosto jasně na vědomí, že čistě konzumní způsob života vede doslova k zániku, ke smrti. Nejen že lidstvo tedy musí vyřešit aktuální ekologickou krizi; ale zásadně zpochybněn je i samotný konzumní způsob života. Právě tohle je zásadní rozdíl vůči roku osmašedesátému: tehdy i sám socialismus viděl svůj cíl v „neustálém růstu blahobytu socialistického člověka“. Byť to nebyl cíl jediný; ale jedním z hlavních.

Je tedy docela dobře možné, že právě teď se nacházíme v historicky výjimečně příznivé situaci, kdy se zásadní transformace kapitalistické, buržoazní společnosti můžeme ujmout tím, že se upomeneme na reformní snažení, hledání a zkoumání našeho vlastního roku osmašedesátého. Tehdejší snahy o socialistickou společnost zbavenou okovů nivelizace by snad bylo možno nazvat pokusem o „diferencovaný socialismus“ – tedy o syntézu individuální diferenciace a principu vzájemnosti, pospolitosti. Což je právě to jediné, o co se – s alespoň určitou nadějí na úspěch – můžeme pokoušet dnes.

79 komentářů u „Stratifikace společnosti a univerzalita socialismu“

  1. Je zajímavé, že dodržování oblíbené zásady „každý podle svých schopností, každému podle jeho práce“ by k rovnosti nevedlo.
    A zřejmě by k ní nevedlo ani dodržování zásady „každý podle svých schopností, každému podle jeho potřeb“.

  2. Děkuji za podnětný text. Je velmi trefný. Socialismus nesmí znamenat nivelizaci, unifikaci (v různých ohledech), ale sjednocování díky společnému směřování k jednomu cíli z různých (diferencovaných) pozic. Teď ještě najít ten společný cíl.

  3. Paní Hájková, já jsem zrovna dneska znovu tak nějak uvažoval nad Marxovým konceptem komunismu.

    Dejme tomu tedy, že skutečně už máme komunismus; kdy tedy nejenže nejsou přítomni žádní „vykořisťovatelé“, ale už člověk ani vůbec nemusí vykonávat žádnou „hrubou práci“, to jest všechnu tuto práci za něj už dělají stroje (roboti), a člověk sám se věnuje už jenom práci čistě duševní. To znamená, že by pak prakticky platilo: co člověk, to vědec-výzkumník.

    Otázka teď je: zavládla by pak skutečně naprostá rovnost mezi všemi? Nebyly by tu vůbec žádné hierarchie – sociální, společensko-statusové, ani pracovní?…

    Můžeme se podívat už do současné komunity výzkumníků. Existuje tady (i když odhlédneme od rozdílné výše platů) naprostá rovnost? A vzájemná harmonie, kolegialita vědecké obce entuziasticky sledující jediný cíl, zvýšení intelektuální a kulturní úrovně lidstva?

    Realita je taková:

    – především, vědci spolu navzájem bojují (a to mnohdy velice žárlivě) o prestiž. Neboť vedle samotného zaujetí pro vědu je právě vědecká prestiž ta nejsilnější motivace jejich činnosti. Životní úspěch toho či onoho vědce se měří víceméně podle toho, jak často je citován ve vědeckých publikacích, tedy jak známé je jeho jméno. (Už Aristoteles konstatoval, že lidé – respektive politici – jsou poháněni především třemi motivacemi: touhou po moci, touhou po penězích – a touhou po slávě.) A je nutno vycházet z toho, že v komunismu by tato touha po prestiži ještě vzrostla – protože by zde opadla touha po penězích, neboť ty by vůbec nebyly.

    – za druhé, i vědci spolu bojují o postavení. Tedy o hierarchii. I v komunismu by výzkumné ústavy musely být nějak hierarchicky uspořádané, to jest vždycky by tu musel být nějaký ředitel, který by to všechno organizoval a vedl. – Zkusme si jenom představit, jaké by to bylo, kdyby se ve výzkumném ústavu každé ráno sesedli špičkoví vědci a celé hodiny namísto aby využívali své kvalifikace by se dohadovali o čistě technických a organizačních otázkách fungování jejich institutu!

    – a za třetí a konečně: běží trvalý boj o zdroje. To jest: o čistě vědecké zdroje. Například špičkové teleskopy kterými je možno pozorovat vesmír – ty mají samozřejmě omezený čas jejich využití, a ve stejnou chvíli mohou být zaměřeny jenom jedním jediným směrem. To znamená: někdo tu musí dostat přednost před ostatními. A tento problém by samozřejmě stejně tak trval i za komunismu; zdroje nikdy nebudou neomezené, a vždycky se tedy nutně budou vytvářet nějaké hierarchie pro to, kdo bude „první mezi rovnými“, kdo dostane přednost před ostatními.

    Zkrátka: i kdyby skutečně vznikla nějaká naprostá rovnost majetková respektive příjmová – i tak by se ve společnosti neustále vytvářely hierarchie, vždycky by měl někdo nějaké privilegované postavení vůči těm druhým.

    (To samé by samozřejmě platilo i v dalších oborech lidské činnosti: i v komunismu by se nutně stavěla otázka, kdo smí být vedoucím chirurgem, a kdo se musí spokojit s postavením pouhého asistenta? Která herečka má dostat přednost v konkurenci o hlavní roli? Anebo obecně: i kdyby v obchodech bylo všechno zboží skutečně zadarmo: kdo má dostat přednost v přidělení nejnovějšího, nejpokročilejšího typu robota?…)

    Zkrátka, ať se na věc díváme jak chceme znovu a znovu nám vychází, že absolutní rovnost všech je už čistě technicky nemožná; na rozdíl od Marxových představ nikdy nebude dostatek všech zdrojů a možností, a vždycky se budou vytvářet určité hierarchie.

    To jediné o co je možno usilovat je:

    – aby rozdíly v přístupu ke zdrojům (a především v přístupu k základním materiálním statkům) nebyly příliš příkré (a tohle požadovali už Platón a Aristoteles)

    – aby nerovnost v přístupu ke zdrojům nebyla pociťována jako nespravedlivá (když se například vedoucím chirurgem stane ten nejlepší lékař, nikdo to nepovažuje za nespravedlivé)

    – a konečně, aby tato nevyhnutelná nerovnost v přístupu ke zdrojům všeho druhu byla vyvažována nějakým jiným faktorem, který všem lidem přiznává stejnou hodnotu bez rozdílu.

    Tento poslední moment si jako splněný pro sebe vlastně už nárokuje liberální demokracie: neboť v ní skutečně každý občan platí jako naprosto rovný se všemi ostatními.

    Tento argument (respektive výdobytek) liberální demokracie opravdu není možno popírat nebo bagatelizovat; tato občanská rovnost je reálným faktem, a v této rovině se skutečně i bezdomovec může cítit být rovný dejme tomu špičkovému manažeru Škodovky anebo čelnému státníkovi.

    Ovšem – a tohle opakuji a zdůrazňuji znovu a znovu – tato forma rovnosti je pouze formální. Formální – to neznamená že by nebyla reálná, ale je omezená jenom na tuto čistě právně-politickou konstrukci občana.

    O liberální demokracii je možno právem říci, že ona celého člověka, v celém rozsahu a komplexu jeho reálné existence redukuje jenom na tuto jeho jedinou stránku, tedy na jeho občanskost. A jinak ji celý vlastní obsah života člověka vůbec nezajímá.

    Jestliže tedy chceme zavést nějaký moment, nějaký faktor který by zakládal nikoli pouze formální, nýbrž obsažnou rovnocennost a hodnotu všech členů společnosti, pak to musí být něco zcela jiného, nežli jenom tato formální občanskost. Něco, co zahrnuje samotný lidský rozměr existence člověka, ne jenom jeho jsoucnost občansko-politickou.

  4. A ještě další náhoda: zrovna v těchto dnech jsem v Saint-Exupéryho „Citadele“ četl pasáž, která se vztahuje právě na otázku vztahu rovnosti a hierarchie. Exupéryho Vládce zde říká:

    „HIERARCHIE je zajisté nespravedlivá, protože tě brzdí a bráni ti, aby ses uskutečňoval. Jenomže v boji s onou hierarchií půjdeš a postupně zbouráš jednu stavbu za druhou, až zůstane jen stojatý močál, v němž se ledovce slily. Chceš, aby byli jedni jako druzí, neboť rovnost s totožností je pro tebe totéž. Kdežto já říkám, že jsou si rovni, ne když se co nejvíc podobají jedni druhým, nýbrž když všichni stejně slouží říši.“

    Exupéry pak tuto myšlenku rozvíjí ještě dále, především v tom směru že naopak právě být až druhým, být poraženým, stát na nižším stupni hierarchie je to, co nás pohání k tomu, abychom si kladli ty nejvyšší cíle, a abychom vyvíjeli to největší úsilí pro dosažení těchto cílů.

    Ale hlavní myšlenka je vyřčena už zde: ano, hierarchie je nespravedlivá; ale formální, mechanická rovnost nakonec nivelizuje a zplošťuje jak dílo, tak i samotného člověka. Namísto monumentálních, hrdých ledovcových hor je zde jenom zahnívající močál; a místo lidí kde každý svou vlastní individualitou přispívá ke společnému dílu (když „slouží říši“), jsou zde navzájem zcela zaměnitelné figurky.

    V této formulaci „každý svou vlastní individualitou přispívá ke společnému dílu“ ovšem snadno objevíme Marxovo heslo pro komunismus „každý podle svých schopností“; stejně tak ale i „budovatele socialismu“ za minulého režimu.

    To by tedy samo o sobě bylo v pořádku, tato shoda náhledů. Jenže: ačkoli Marx sám si dozajista přál rozvoj lidské individuality, osobitosti za komunismu, on sám nepřinesl nic, co by tuto individualitu mohlo reálně zakládat. Myšlenka komunismu jako taková je založena na rovnosti, nikoli na hierarchii. Marxova představa lidské individuality za komunismu tedy zůstává stát jenom v čistě abstraktní, teoretické rovině.

    A to platí pak tím více pro dobu „reálného socialismu“: zde vládla nivelizace příjmová, ale i tvůrčí: práce špičkového vědce nebyla v podstatě ceněna o nic více, nežli práce nádeníka. A podle toho to pak také vypadalo.

    Ovšem, ten samotný princip „rovnosti v práci pro říši (pro společnost, pro socialismus)“ je naprosto správný; všechno záleží jenom na tom jak ho dokázat reálně uskutečnit. Aby nebyl jenom prázdným, neživotným propagandistickým heslem.

  5. Když píšete o významu boje, pane Poláčku, vzpomněla jsem si, že jsem nedávno četla citát ze svatého Augustina, kde se zmiňuje o tom, že lidský život na zemi je vlastně bojem. Ale vlastně celý ten citát je zajímavý. Je to takhle:
    „Pozdě jsem si Tě zamiloval, kráso, tak stará a tak nová, pozdě jsem si Tě zamiloval. A hle, Tys byl uvnitř a já jsem Tě hledal vně a zde a sám jsa ošklivý honil jsem se za krásnými tvory, jež jsi učinil. Byl jsi se mnou a já nebyl s Tebou. Tvorové, již by nebyli, kdyby nebyli v Tobě, mě upoutali daleko od Tebe. Opět a opět jsi na mě volal a prorazil jsi mou hluchotu. Jasně jsi zazářil a odstranil jsi mou slepotu. Rozšířil jsi vůni a já ji nasál a toužím po Tobě. Okusil jsem a lačním a žízním. Dotkl ses mne a vzplál jsem touhou po tvém míru.
    Až cele přilnu k Tobě, již vůbec nebudu cítit bolest a námahu a budu žít život vyplněný Tebou. Nyní však jsem si na obtíž, poněvadž nejsem plný Tebe, neboť koho naplňuješ, toho pozvedáš. Zápasí ve mně radosti hodné pláče se zármutkem, jenž je hoden jásání, a nevím, na které straně je vítězství. Můj špatný zármutek bojuje s dobrou radostí a nevím, kde je vítězství. Běda mně! Pane, smiluj se nade mnou! Běda mně! Hle, neskrývám svých ran. Jsi Lékařem – jsem nemocen. Jsi Milosrdný – jsem ubožák. Zda není lidský život na zemi bojem?“

  6. „Jestliže chceme zavést nějaký moment, který by zakládal nikoli jen tu formální, nýbrž obsažnou rovnocennost a hodnotu všech členů společnosti, pak to musí být něco zcela jiného…“

    Ano, pane Poláčku, musí to být něco zcela jiného. Protože – jak zajisté zcela správně sám podotýkáte – zdroje nikdy nejsou neomezené, v přístupu k nim se vždy vytváří hierarchie. A to nejen mezi vědci, ale i mezi slepicemi na dvorku – kdo je někdy chvíli pozoroval (ať už vědce, nebo slepice), je si toho dobře vědom. Pokud tedy zdroje nejsou neomezené (a to nejsou nikdy) rovnost je nereálná a v přístupu ke zdroji vždy vznikne hierarchie. Není možné rozdělit omezený zdroj tak, aby to všem přišlo naprosto spravedlivé. Zdroje jsou také vždy v nějakém konkrétním místě, což tedy nutně vede ke vzniku místních společenství, která mají k těmto zdrojům přístup (protože žijí v tom místě), dále ke (kulturní) specializaci toho společenství v závislosti na povaze a charakteru zdroje (tak, aby ho společenství mohlo využívat), dále k již zmíněné hierarchizaci společenství v přístupu k tomuto zdroji – a nakonec to samozřejmě vede také i k hájení „vlastního“ zdroje (zdroje, který umožňuje existenci místnímu společenství) před konkurencí (což může být třeba nějaký ten fašismus, nacionalismus, xenofobie, odpor ke globalizaci, boj za práva indiánů a tak podobně).

    Jestliže tedy chceme zavést nějaký moment, který by zakládal nikoli jen formální, ale opravdu skutečnou rovnost všech členů společnosti, pak to musí být něco zcela jiného … musí to být obsah Vašeho vědomí (který samozřejmě nejde „zavést“ ani „instalovat“), obsah Vašeho vědomí, pane Poláčku, v němž ten bezdomovec bude roven žroutovi many (manažerovi) a lúzr – dejme tomu třeba příslušník lúzy – bude zase roven oduševnělému filozofovi, jehož právě políbily múzy. A hele: lúzy – múzy, slunce – žblunce, není to geniální? Tak třeba takhle:

    Na obloze svítí slunce,
    v potůčku zas žabka žblunce
    a ten strašnej básník
    jako sprostej chasník
    na louce se povaluje
    své havano pokuřuje
    pije pivo, zívá
    do blba se dívá
    a nehledí na žabáka,
    že mu asi vadí,
    jak s tabákem smradí.

    A teď mi, pane Poláčku, ukažte nějakýho – nikoli tedy jen formálně, ale skutečně obsažně rovnocenýho básníka!

  7. Podle mne je jasné, že požadavek naprosté materiální rovnosti není na místě. Zároveň si myslím, že takové konstatování nesmí být argumentem proti dalekosáhlé přeměně společnosti.

    Lidé jsou mladí i staří, zdraví i nemocní, schopní i neschopní, pracovití i líní. Někdo je součástí početné rodiny, zatímco druhý sám. Jeden bydlí ve velkoměstě, jiný na vsi, někdo v rozvinuté společnosti, jiný v zaostalé. Někteří lidé nemají skoro žádný majetek, ale obstojný příjem, jiní mají příjem nízký, ale majetkově jsou na tom lépe. Bohatství může být nemovité, nebo třeba v dobytku. Lidé je ovšem mají ve svém mládí, v dětech, v tom, co si našetřili, nebo v tom, jaké poznání a zážitky si už dopřáli.

    Rovnost mezi lidmi nepanovala nikdy. Dokonce ani v době prvobytně pospolné. Úspěšný lovec se sice podělil o maso, ale nejlepší kousky asi snědl sám a také kožešinu si ponechal. Přemohl-li šelmu, náhrdelník z jejích zubů a drápů nosil on.

    Byly také kdysi doby, kdy si lidský alfa samec zajišťoval privilegovaný přístup ke všem ženám v dosahu. Zřejmě v zájmu soudržnosti a kolektivní konkurenceschopnosti dokázalo lidstvo etapu polygynie, či existence harémů překonat. Dnes má, soudím, těžký úkol udělat svého druhu „repete“, totiž skoncovat s podobně kdysi rozbujelou, dosud trvající, ba rostoucí nerovností.

    Psal jsem už v minulosti o tom, že značná nerovnost panovala i za socialismu, že strýc měl na zahraničních montážích příjem 60x vyšší než jeho maminka důchod. Také jsem zmínil podobný poměr mezi platem dejme tomu zdravotní sestry a příjmem zpěvačky, o niž promluvil M. Jakeš. Problém rovnostářství tkvěl tehdy ovšem nejvíce v tom, že rozdíl v gáži dvou řekněme programátorů byl kolem 10%, i když jednomu v provozu „běhal“ tucet programů a druhému jen jeden a ještě špatně.

    Zrovna včera psali, že top manažeři u nás nyní berou až přes 30 milionů Kč ročně. To je řekněme 80x více než dělníci ve firmě. Jde o dramatický rozdíl, zvláště je-li přínos skvěle placených sporný, nebo spočívá-li v každoročním propouštění 100 zaměstnanců a přidělování jejich práce zbývajícím. Pokud by se ohromná příjmová diference manifestovala tím, že běžní pracující budou chodit do divadla „na bidýlko“, zatímco nejvyšší šéfstvo si zaplatí lístky na ples ve vídeňské opeře, námitky spolknu. Jenže ono tomu takhle není, spíše platí efekt „milionové bankovky“. Většina běžných lidí, třeba i v bohatém Německu, si sice nežije špatně, ale bydlí-li v nájmu, je jejich majetek poměrně nevelký. Cena skoro všeho, co si až dosud pořídili, je jen uboze zbytková. Vysokým manažerům naproti tomu, jak se občas konkrétně dovíme z médií, plynou peníze ze všech stran.

    Osobně bych se přikláněl k nižší rozdílům v příjmech. Pan Poláček mě kdysi překvapil zmíněním dochovaného násobkem vyjádřeného názoru Aristotelova. Vzhledem k tomu, že společnost je dnes složitější, toleroval bych i dvacetinásobek mezi minimálním a maximálním příjmem. (K dosažení patřičného „zastropení“ by posloužila především dostatečná progresivita zdanění.) Již jednoznačně za hranou je ovšem majetková stratifikace. Napsal jsem už dříve, že třeba A. Babišovi rostl majetek 30 let v průměru o více než 8 milionů Kč každý den. Jeho zaměstnanci nevydělali ani desetitisícinu celkové sumy a přes v porovnání s Babišem směšnou spotřebu ušetřili často zhruba jedinou její miliontinu.

    Mohl bych samozřejmě psát o kultuře, kdy vítěz bere vše, resp. kdy na první cenu jde neúměrně mnoho. Vedle krajního nepoměru mezi příjmy a majetky je ovšem podstatná rovněž a především jejich neopodstatněnost, nezaslouženost, neférovost, ba zločinnost jejich nabytí. Nespravedlnost, která lidi odcizuje nejvíce, je samozřejmě snadné doložit přehršlemi případů. To by však tenhle příspěvek teprve nabobtnal! Aby bylo jasné, o co mi jde, zmíním třeba arabské šejky. Čím si právě oni zasloužili, ale nakonec i běžní obyvatelé Saudské Arábie, levně dobyvatelné nerostné bohatství?

    Co se týče zbohatnutí, sdělím jeden vtip: Americký multimilionář vzpomíná na své začátky. „Vyčistil jsem chlápkovi boty a dostal cent. Za něj jsem si koupil jablko, nesnědl ho, ale jak byl v tom čištění, vyleštil ho a prodal. Za dva centy. Koupil jsem hned dvě jablka, vyleštil je…“ „A takhle jste to dělal pořád dál?“, ptá se užasle novinář. „Ale ne. Za ty čtyři centy jsem si koupil noviny a zjistil, že můj strýc zemřel a odkázal mi milion dolarů.“ Ano, bohaté lidi neplodí nic tak spolehlivě jako bohaté rodiny.

    Můj názor je ten, že obří majetky nynějších boháčů jsou v zásadě stále stejně (málo) zasloužené jako kdysi nejbohatších šlechticů, třeba Albrechta z Valdštejna nebo Jana Humprechta Černína. Rozdíly vidím asi dva a spíše ve prospěch posledně jmenovaných. Zaprvé, oni ti šlechtici peníze potřebovali více, neboť už jen večer rozsvítit mohli stěží bez služebnictva. Za druhý rozdíl pak mám, že po nich zbyly aspoň ty krásné paláce…

  8. BOJE DUŠE A JEJÍ SPÁSA

    Paní Hájková, opravdu nevím jestli je to čirá náhoda, anebo přece jenom nějaké vyšší řízení 😉 – ale v posledních dnech se mi stalo opakovaně, že jsem v moudrých knihách které jsem zrovna četl narazil přesně na ta témata, která se zrovna projednávala zde. A stejně tak je to i v tomto případě. Tedy když Vy citujete Augustina, který – v duchovním dialogu s Bohem – tohoto nazývá Lékařem, který může utišit jeho vnitřní zápasy a boje: „Jsi Lékařem – jsem nemocen.“

    A zrovna dnes jsem – k mému opravdu nemalému překvapení – u starého Hérakleita (tedy dobře půl tisíciletí před Kristem) nalistoval tato slova:

    „Léčivy (nazval to, co duše zbavuje hříchu, neboť léčí strach a duše osvobozuje od všeho neštěstí, které leží ve zrození.)“

    Napřed jedna technická poznámka: až na první slovo je celý zbytek tohoto fragmentu v závorkách; v dotyčné (německé) publikaci není bohužel ze strany editora nijakým způsobem vysvětleno, co to znamená. Ale pravděpodobně se jedná o to, že text v závorkách je nejistý, respektive nedochoval se v originálním znění, nýbrž že ho bylo nutno rekonstruovat z různých zmínek a citací. – Nicméně vycházejme z předpokladu, že jsou zde Hérakleitovy myšlenky reprodukovány v zásadě autenticky.

    Proč jsem zdůraznil, že tento Hérakleitův výrok o půl tisíciletí předchází vystoupení Krista? – Protože zde nacházíme vlastně všechny základní elementy křesťanského učení o Prvotním hříchu – jakož i učení o Spáse.

    „Všechno neštěstí které leží ve zrození“ – to fakticky naprosto koresponduje s křesťanským učením o tom, že člověk na svět přichází už zatížen dědičným hříchem.

    Je tu ale zároveň přítomno něco, co má sílu člověka, lidskou duši zbavit této tíže, zbavit ho strachu, co lidskou duši zbavuje hříchu – to zase koresponduje s křesťanskými principy Naděje a Spásy.

    Hérakleitos tady neříká explicitně, kdo nebo co je zdrojem této očišťující, osvobozující síly; v onom textu v závorce stojí na tomto místě pouze lakonické „léčiva“.

    Jako vlastně zcela pravidelně u Hérakleita zde tedy zůstává otevřený velký prostor pro dohady a interpretace; ale v každém případě tato myšlenková příbuznost mezi Hérakleitem a křesťanstvím je skutečně až zarážející.

  9. Copak majetky – tam je to samozřejmě jasné. Ale co třeba rozum? Zasloužím si svůj rozum? Neměl bych ho mít víc? Jaké maximální rozdíly IQ by byly ještě spravedlivé?

    Těch otázek je pochopitelně celá řada, ale nemá třeba to, co my obvykle vnímáme jako nespravedlnost v rozdělení majetku, nemá to třeba (z hlediska „systému“) nějakou funkci, o které my dosud nevíme, nebo kterou nejsme přes ten přízemní pocit nespravedlnosti schopni v dálce zahlédnout?

  10. Ten můj předchozí příspěvek byl reakcí na pana Horáka.

    Takže třeba z toho pocitu, že rozdělení rozumu není úplně spravedlivé …

    [jsou velké rozdíly – u některých lidí je pak ten rozum úplně stejně nezasloužený, jako ty obří majetky nejbohatších šlechticů]

    … z tohoto pocitu zjevné nespravedlnosti tedy mohu celkem chytře vybruslit pocitem hrdosti na hloupost?

  11. Pane Poláčku, já jsem si při tomhle vzpomněla na článek o placebu, který jsem kdysi napsala do DR. Tam byl tento úryvek:
    „Latinský termín placebo je údajně vzat z prvního slova 9. verše 116. žalmu, který zpívali duchovní při udělování svátosti umírajícím „Placebo Domino in regione vivorum“. Česky se to překládá „Zalíbím se Pánu v zemi živých“ nebo též „Budu chodit před Hospodinem (před jeho tváří) v zemi živých“. Během zpěvu či přednesu tohoto žalmu se prý často nápadně zlepšil stav nemocných. Možná tím, jak se uvolnili a odevzdali se do vůle boží. Zklidnění a zlepšení psychického stavu mívá jistou odezvu i ve fyziologii organismu.“
    https://denikreferendum.cz/clanek/22302-placebo

    Věřím, že si možná i Herakleitos mohl uvědomovat, že člověk potřebuje něco jako odpuštění a přijetí.

    Mimochodem, už se mi ve jménu a adrese zase objevuje pan Horák.

  12. BOHATÍ A CHUDÍ; OLIGARCHIE A DEMOKRACIE

    Pane Horáku, Vy jste tu teď v jediném komentáři nastolil tolik otázek k zamyšlení, že by k jejich zodpovězení byl zapotřebí vlastně celý seriál.

    Já zahájím napřed jednou malou korekturou: ta zásada, že v – dobře a řádně uspořádané – polis nemá/nesmí majetek toho nejbohatšího přesahovat majetek toho nejchudšího více než pětkrát, ten nepochází od Aristotela, nýbrž od Platóna.

    Ale to ve věci samé nehraje žádnou roli, Aristoteles otázku sociální (příjmové) stratifikace viděl naprosto shodně jako jeho učitel Platón, jediný rozdíl byl v tom že Platón ve svém díle „Zákony“ svou ideální polis reglementoval do všech podrobností, zatímco Aristoteles ve svých politických studiích nebyl doktrinářem, nýbrž analytikem, zkoumajícím bezprostředně přítomnou realitu. Takže Aristoteles tady neuvádí žádná konkrétní čísla či limity; ale stejně tak i on naprosto jasně konstatuje, že jenom tehdy může existovat sociálně harmonická společnost bez větších otřesů (revolucí), když zde nejsou přítomny příliš příkré sociální rozdíly. A výslovně Aristoteles požadoval, aby zde existovala pokud možno silná, početná střední příjmová a majetková třída.

    Ovšem – v souvislosti s Aristotelem je nutno vidět ještě jednu věc (a ta se velice úzce dotýká dalšího tématu v posledním příspěvku pana Horáka). Aristoteles se zabýval (optimální) strukturou společensko-politického uspořádání ze všech možných stran; ale profilujícím tématem jeho studií je vztah mezi oligarchií a mezi „demokracií“. Přitom tento pojem „demokracie“ Aristoteles nepoužíval jenom v bezprostředně politickém smyslu (tedy jako formu vládnutí), nýbrž zároveň (a to snad dokonce primárně) ve smyslu sociálním. Tedy – sice jako „vládu lidu“; ale ve smyslu „nemajetného lidu“.

    Aristoteles zde tedy vidí trvalý stav (a přinejmenším v jeho době tomu tak zřejmě zcela evidentně bylo) ve vztahu dvou základních tříd – bohaté oligarchie na straně jedné, a nemajetného lidu na straně druhé. (Fakticky je tímto „lidem“ tedy Marxův proletariát.)

    Přičemž ovšem – a to je krajně důležité si uvědomit – Aristoteles se tady nijak jednoznačně nestaví na stranu ani demokracie, ale ani onoho „lidu“! Aristoteles prakticky s chladnou nezaujatostí anatoma zkoumá organismus společnosti jako celku; a jednotlivých orgánů zkoumá jejich funkčnost, jakož i jejich patologické projevy. Co se oligarchie týče, pak Aristoteles samozřejmě zaznamenává její samovládné choutky; nicméně na straně druhé jí zcela evidentně přiznává vyšší kompetenci, a to jak ohledně vládnutí, tak zřejmě i ohledně schopnosti produkovat nové bohatství. Zatímco u lidu na straně jedné vidí samozřejmě nutnost podílení se obecného lidu na vládě a správě společného státu; ale na straně druhé si nedělá žádné iluze o pravých motivech lidové demokracie. Aristoteles tu píše s přímočarostí, která by mohla působit bezmála až cynicky: „Oligarchům se jedná o to, aby si udrželi své bohatství; zatímco demokracii (tedy lidu) se jedná o to, aby si mezi sebou mohl rozdělit bohatství oligarchů.“ (!!)

    Aristoteles tedy nikterak neglorifikuje lid; v jeho podání se i tomto lidu nakonec jedná o to samé, jako samotným oligarchům: totiž o peníze.

    Aristoteles tedy nevidí žádný smysl či prospěch v tom, svěřit veškerou vládu demokracii respektive lidu; poté co by si mezi sebou rozdělil majetek oligarchie, jakožto velká anonymní masa by neměl žádnou reálnou možnost či schopnost efektivního vládnutí; a tak by se postupem času vytvořila buďto nová oligarchie, anebo by se k moci dostal populistický tyran. – Je skutečně až fascinující, s jak neuvěřitelnou precizností zde Aristoteles předpověděl ten vývoj, který následoval po provedení „komunistických“ revolucí o dva a půl tisíce let později!!

    Právě z těchto důvodů se nakonec Aristoteles přiklonil ke svému náhledu, že relativně nejoptimálnějším státně politickým uspořádáním je k o m b i n a c e prvků demokracie a prvků oligarchie; s mírnou převahou elementů demokratických.

    ————————————

    A touto oklikou přes Platóna a Aristotela se dostáváme k samotnému ústřednímu tématu. Pan Horák zde vyslovil zásadní pochybnosti o tom, do jaké míry mohou být extrémně vysoké příjmy především koncernových manažerů oprávněné, legitimní – a do jaké míry jsou pouze nezaslouženou výsadou plynoucí z jejich postavení.

    Samozřejmě: v této extrémně vysoké výši jsou tyto platy a příjmy podle všech obecných lidských měřítek naprosto nespravedlivé, až vysloveně provokující. Mám zde například jedno srovnání z Německa: jestliže ještě v šedesátých létech minulého století byl rozdíl mezi vedoucími manažery firem a jejich řadovými zaměstnanci asi čtyř- až pětinásobný, pak už někdy na přelomu tisíciletí byl tento rozdíl až dvacetinásobný! Objektivně vzato skutečně není možno nalézt nic, co by takto extrémní nárůst manažerských příjmů mohlo z morálního či věcného hlediska ospravedlnit.

    Ale – na straně druhé celá záležitost opravdu není tak zcela jednoduchá. Pan Horák tedy zpochybňuje reálný přínos vysokých manažerů pro ekonomický úspěch firmy. Jenže – jak velký tento význam může být, to se ukáže s plnou ostrostí vlastně až tehdy, když se něco nepovede. Když se nějaké rozhodnutí takovéhoto vysokého manažera ukáže být chybným. Například před lety předseda představenstva německé Deutsche Bank Breuer v jednom interview jenom použil některých nešťastných formulací o tom, že jeden zákazník banky, mediální magnát Kirsch, je na pokraji bankrotu. Kirsch pak Deutsche Bank zažaloval – o několik miliard euro! Nakonec sice soud prohrál; ale Deutsche Bank mezitím – v obavě z prohry – mu raději vyplatila dobrovolně několik miliard odškodného! Anebo vedoucí manažer Volkswagenu Winterkorn – to je ten kdo rozhodl o tom že má být manipulováno software na měření emisí: což za prvé ve svém důsledku taktéž vedlo k miliardovým ztrátám pro koncern, a za druhé on sám je teď konfrontován s regresními požadavky ze strany Volkswagenu; takže teď jemu samotnému hrozí, že bude muset zaplatit ne-li miliardy, pak přinejmenším statisíce euro!

    Anebo první velká finanční krize současného kapitalismu, vyvolaná zhroucením americké Hypo Real Estate: tady osudy velmi mnoha firem, doslova jejich přežití záviselo od toho, zda jejich vedoucí manažeři podlehli svodům snadných zisků z obchodů z nemovitostmi – anebo ale naopak jestli dokázali prohlédnout rizika s touto (postupně se ohlašující) realitní bublinou spojená.

    Zkrátka, o co se jedná: jak jsou tyto extrémně vysoké platy vedoucích koncernových manažerů podle všech lidských měřítek nepřiměřené a až vysloveně nestoudné, pak na straně druhé nelze bez dalšího tvrdit, že by to byly ze strany oněch firem výdaje zcela zbytečné, nesmyslné. Opakuji ještě jednou, mít schopného vedoucího manažera který daný koncern dokáže uchránit před špatnými rozhodnutími, to může být otázkou přežití. Jestliže si takový vedoucí manažer vydělá třeba i deset miliónů euro za rok – stále je to ještě bezmála bagatela ve srovnání s oněmi miliardami, které on může firmě zachránit, pokud bude schopen přijímat strategicky správná řešení. Právě proto si velké koncerny ty nejschopnější manažery navzájem přetahují a přeplácejí.

    Je to v podstatě ten samý efekt, jako je to například s fotbalovými hvězdami: ano, i jejich platy jsou fakticky naprosto nepřiměřené, až nestoudné; ale na straně druhé těm velkým klubům se stále ještě vyplatí jim tyto platy vyplácet, protože jedině s jejich pomocí pak mohou vyhrávat – velmi lukrativní – mezinárodní soutěže.

    ————————

    Co k tomu všemu říci závěrem? – Já sám jsem byl ve svých mladších letech se vší samozřejmostí levicově orientovaného člověka naprosto pro majetkovou a příjmovou rovnost. Ale – čím dále tím více se přikláním k závěru, že nakonec nejblíže pravdě byl asi opravdu Aristoteles, se svým kombinovaným modelem elementů demokracie a oligarchie. Sami jsme se shodli na tom, že naprostá nivelizace příjmů (a tedy i majetků) je jak nemožná, tak ale i (z celospolečenského hlediska) naprosto neefektivní. Určitou míru příjmových a majetkových rozdílů je tedy nutno zachovat.

    Na straně druhé tu ovšem musí být přítomen i onen prvek demokracie; přičemž – připomínám znovu – pro Aristotela pojem „demokracie“ neznamená pouze formu vládnutí, pouze čistě politické uspořádání, nýbrž má zároveň význam materiální, sociální.

    To znamená: v současných politických demokraciích chybí takový aristotelský element materiální demokracie, který by působil ve směru omezení neustále narůstající, extrémní kumulace společenského bohatství v rukou oligarchie. Z hlediska Aristotela se tu nevyhnutelně jedná o systémově asymetrický vývoj, který by jednou mohl vyústit v sociální destabilizaci celého systému. Tedy – v revoluci.

  13. PRVOBYTNĚ POSPOLNÁ SPOLEČNOST A KOMUNISTICKÉ VLASTNICTVÍ

    Zastavím se ještě u jedné pasáže z posledního příspěvku pana Horáka: totiž u té kde píše že i v prvobytně pospolných komunitách – kde tedy ještě neexistoval žádný soukromý majetek, byly to zřejmě malé, víceméně rodinné tlupy – že i tady zřejmě docházelo k nerovnému přístupu ke zdrojům respektive požitkům. Pan Horák tu jmenuje především přednostní přístup k potravě, ke „šperkům“, a k ženám. – To jsou ostatně fenomény důvěrně známé už z hierarchie zvířecích respektive opičích tlup.

    Toto konstatování je velmi významné především při pohledu na marxistickou teorii komunismu. Podle této teorie naopak v oné prvobytně pospolné společnosti platila naprostá rovnost; a celé dějiny lidstva prý směřují k tomu, se – ovšem na „vyšší úrovni“ – k tomuto prvotnímu komunismu zase vrátit.

    Marx a Engels se tady odvolávali na výzkumy amerického etnologa L. H. Morgana, který skutečně svého času přišel s tímto tvrzením. Tady je ovšem otázka, do jaké míry byly Morganovy výzkumy skutečně důkladné; respektive do jaké míry on měl skutečně kontakt s nějakou originální „prvobytně pospolnou“ společností. On pokud je mi známo zkoumal především severoamerické indiánské kmeny; které svou organizací ovšem už od oné údajné prvobytně pospolné společnosti byly dost vzdálené. Takže jeho tvrzení o této naprosto rovnostářské prvobytně pospolné společnosti byly asi spíše jenom jeho vlastní spekulací. A ryze spekulativní je pak ovšem následně učiněný závěr o údajném „návratu“ do onoho výchozího stavu naprosté majetkové pospolitosti.

    Vraťme se tedy zpět k otázce, jaké poměry asi panovaly v oněch lidských komunitách na úsvitu lidských dějin. Samozřejmě ani dnes nemáme možnost přímé zkušenosti; nicméně etnologický výzkum dnes už pokročil mnohem dále, výzkumu byly podrobeny víceméně už všechny existující „primitivní“ společnosti na této planetě.

    Já jsem se touto otázkou zabýval trochu podrobněji když jsem s historikem Rychlíkem polemizoval o možnosti vytvoření nekapitalistické společnosti; faktem je že tuto otázku není asi definitivně možno rozhodnout nikdy, ještě v šedesátých či sedmdesátých létech minulého století při vědeckých konferencích proti sobě stály dvě protichůdné názorové skupiny. Přičemž ovšem ti kteří obhajovali tézi o „prvobytně pospolné společnosti“, ti pocházeli pravidelně z marxistického tábora; takže je otázkou jestli se k danému problému stavěli opravdu objektivně, anebo jenom hájili centrální tézi své doktríny. V poslední době ale ve vědeckém světě zřejmě už jednoznačně převažuje názor, že toto tvrzení o naprosté majetkové rovnosti v prvobytně pospolných komunitách je sotva udržitelné.

    Je tedy nutno realisticky vycházet opravdu z toho, že pro nějakou absolutní majetkovou rovnost člověk není stvořen, není uzpůsoben; a jakmile se naskytne sebemenší příležitost k privilegovanému přístupu ke zdrojům, okamžitě se najdou agilní, dominantní jedinci, kteří této příležitosti využijí, ve svůj vlastní prospěch.

    Už jsme si také vysvětlili, že dost dobře není možné tomu zcela zabránit; a i tady se tedy nabízí závěr, že jediné o co se jedná je tuto stratifikaci pokud možno omezovat, respektive ji vyvažovat jinými hodnotami, které mají univerzální charakter. Na kterých tedy může tak či onak participovat každý, bez ohledu na svůj sociální status respektive jiné sociálně podmíněné předpoklady.

  14. Ovšem, pane Poláčku, onen „přístup k ženám“ by přece měl být blokován jejich vůlí.
    Oni už i Marx a Engels v Manifestu KS vysvětlují, že v komunismu neexistuje žádné „společné vlastnictví žen“. Protože ženy nejsou věc a vlastnit je tedy nelze.

  15. HÉRAKLEITOS A KŘESŤANSTVÍ

    Paní Hájková, i když u Hérakleita je pravý smysl jeho kryptických výroků (téměř) vždy nejistý, v daném případě bych přece jenom dost pochyboval o tom, že on to zde myslel doslova, ve fyziologickém smyslu. Nutno připomenout: Hérakleitos byl vlastně tím prvním z Řeků, kdo začal myslet důsledně metafyzicky. Který se tedy zaměřil na vlastní podstatnost věcí, skrytou za jejich vnější, jevovou formou.

    Proto bych opravdu dost sázel na to, že i on zde – obdobně jako křesťanství – má na mysli nikoli uzdravení těla, nýbrž skutečně obrození duše.

    ——————————-

    Mimochodem, při dané souvislosti: v těchto dnech jsem četl také jiný výrok Hérakleita, který mě skutečně téměř omráčil:

    „Neboť oheň přijde, aby všechno soudil a zatratil.“ (!)

    Kdo by tady opět nemohl pomyslet na křesťanské představy o „Posledním soudu“!

    Přičemž u Hérakleita se pod oním slovem či principem „oheň“ skrývá nejvlastnější substance celého kosmu, jeho prvotní oživující princip. A jak Hérakleitos doslovně píše, „oheň je nadaný rozumem“. Jinak řečeno: pro Hérakleita byl „oheň“ prakticky to samé, co je pro křesťany „Duch svatý“.

    Jestliže tedy Hérakleitos píše o „ohni který přijde, aby všechno soudil a zatratil“, pak to znamená že v jeho pojetí na scénu hmotného (a lidského) světa vstoupí nějaká božská hypostáze, která podrobí konečnému soudu tento svět, a zároveň ho „zatratí“, tedy dost možná zničí, v jeho stávající jsoucnosti.

    Je opravdu fascinující toto zjištění, jak velice příbuzné jsou tyto představy antického myslitele a křesťanské tradice. Je to skutečně podobnost pouze náhodná? Anebo zde mohly existovat nějaké společné myšlenkové kořeny? – Skutečně těžko soudit, to by byla otázka pro odborníka, specialistu. Pokud tuto otázku je vůbec ještě dnes možno nějak zodpovědět.

  16. Co se těch potíží s přihlašovací maskou týče: já už jsem podnikl dva pokusy nechat to opravit, ale v obou případech z toho nic nebylo. Já bych to mohl zkusit u nějaké profesionální firmy; ale to by bylo zřejmě velice drahé.

    Já v současné době uvažuji o jiných možnostech: firma Wedos (na jejímž serveru je umístěn i náš web) nyní přišla se svým vlastním programem pro vytvoření webových stránek. Výhoda by byla zřejmě v tom, že případné poruchy by pak zřejmě opravoval sám Wedos. Ještě se na to musím podrobněji podívat.

  17. Co se toho „vlastnictví žen“ – tak v těch prvotních komunitách se dozajista nejednalo o „vlastnictví“ v daném slova smyslu (to docela určitě ještě nebyl otrokářský řád); ale jde o to že dominantní samec své konkurenty vytlačí z přístupu k ženám. Respektive – v opičích tlupách – k samicím. Proto jsem psal o nerovném „přístupu ke zdrojům“, respektive požitkům. 😉

  18. V tomto případě vůbec není důležité, zda se mluví o „vlastnictví“ nebo „užívání“. Druhého člověka nelze ani užívat – čili nakládat s ním bez jeho vůle.
    Je ovšem docela možné, že ženy dřív měly vůli slabší a tak se „užívat“ nechaly.

  19. „Je opravdu fascinující toto zjištění, jak velice příbuzné jsou tyto představy antického myslitele a křesťanské tradice. Je to skutečně podobnost pouze náhodná? Anebo zde mohly existovat nějaké společné myšlenkové kořeny?“

    Ještě je tu další možnost – totiž ta, že s tím ohněm – duchem svatým je to zkrátka pravda, která byla odhalena těmi i těmi, a pouze trochu jinak popsána. Tedy jinými výrazovými prostředky.

  20. Ještě dodatek, aby to nebylo nespravedlivé. „Používání“ druhých lidí bez jejich vůle samozřejmě není jen záležitostí mužů. Ani se nejedná jenom o sex.

  21. Dnes samozřejmě zavrhujeme, i když někdy jen proklamativně, vše, co zavání vlastněním jedněch lidí druhými. Někdy při tom přecházíme fakt, že status i osud otroků, podobně jako manželek, často nebyl bez projevů solidního přístupu, zabezpečení i možnosti určitého osobního rozvoje.

    Výše jsem psal o tom, že u lidí se v určité fázi vývoje rozvinula tendence k harémovému chování, jaké známe třeba u jelenů (a ovšem i u nám bližších druhů). Nedominantní samci se k samicím dostávají jen pokoutně, ostatně odtud lidové rčení „o nasazení parohů“. Postupem času u lidí, z důvodů, jež jsem naznačil, zvítězil princip tvorby párů.

  22. Pane Poláčku, mrkněte třeba na
    C. G. Junga, respektive na ten (nejen pouze) jeho koncept kolektivního nevědomí.

  23. Napřed ještě musím doplnit něco k tomu jak jsem psal o Hérakleitovi, že už samotné zrození spojoval se zátěží pro duši: jak jsem se mezitím dočetl u Patočky, takovéto – negativně konotované – pojetí zrodu může mít svůj prvotní kořen až u Anaximandra, u jeho „apeiron“, které u něj bylo jakousi prvotní, neomezenou a neohraničenou (apeiron) substancí, ze které se teprve rodily respektive vylučovaly nebo vydělovaly předměty jsoucího světa. V něm ovšem vzápětí upadly do vzájemných konfliktů („páchají si navzájem bezpráví“), a proto se „s nutností“ a „podle pořádku času“ zase navracejí zpět do onoho původního, univerzálního apeiron bez kontur. Patočka v této souvislosti velice přesně píše, že tento moment či akt zrodu je tu pojímán p ř e v á ž n ě negativně. Ne tedy zcela negativně (nakonec se takto rodí náš vlastní jsoucí svět), takže je zde přítomen i pozitivní prvek; nicméně přece jenom v zásadě či převážně negativně, protože z onoho o sobě dokonalého, univerzálního „apeiron“ (prostého vnitřních rozporů a konfliktů) se zde rodí vezdejší, konfliktní a nedokonalý svět.

    – Není snad ani nutno zvlášť připomínat, že tento Anaximandrův koncept „nedokonalého zrození“ světa opět velice úzce koresponduje s pojetím křesťanským. I tady má materiální svět svůj původ u – ovšemže dokonalého – Boha; nicméně i tady je vezdejší svět (a to jmenovitě svět lidí) zatížen momentem negace, nedokonalosti, „hříchu“.

  24. Jestli to s „ohněm“ a „Duchem svatým“ je objektivní pravda, paní Hájková? – To je právě to, co se my lidé s definitivní platností nikdy nedozvíme. 😉

    My lidé si o svém světě (materiálním i nemateriálním) vždycky můžeme jenom vytvářet určité představy, určité modely; a v daném případě je docela dobře možno sledovat historický vývoj jedné z těchto představ.

    Ostatně – zrovna dneska jsem četl opět u Saint-Exupéryho, proč by bylo (a to z hlediska samotné víry) vysloveně š p a t n ě, kdybychom takovouto definitivní jistotu někdy získali.

    Panovník – už stárnoucí – se obrací ke svému Bohu, jehož nemůže, nedokáže spatřit přímo, ale jeho jsoucnost cítí z jeho přítomnosti ve světě materiálním:

    „Ty nesestoupíš k tomu, co jsi stvořil, a nemám naději, že by mne poučilo něco jiného než teplo ohně či napětí semene. Tak jako housenka, která o křídlech nic neví. Nedoufám, že by mne poučilo loutkové divadlo archandělských zjevení. (!) Nemohlo by mi povědět nic, co by za to stálo. Hovořit housence o křídlech nebo kováři o lodi nemá cenu. Stačí, když vášeň stavitele vytvoří pro loď silokřivky. Když semeno vytvoří silokřivky křídel. A zrno silokřivky stromu. A když Ty, Pane, prostě jsi.

    Má samota mne, Pane, někdy mrazí. A v poušti samoty si žádám nějakého znamení. Tys mne však v onom snu poučil. Pochopil jsem, že jakékoli znamení je marnost, neboť kdybys byl z mé roviny, nenutil bys mne růst. A co bych si, Pane, počal se sebou, tak jak jsem?

    A proto jdu a vznáším modlitby, na něž není odpovídáno, a jsem tak slepý, že se musím řídit jen slabým teplem na uvadlých dlaních, ale Tebe, Pane přesto chválím, že mi neodpovídáš (!), neboť kdybych našel, co hledám, už bych se nemusel uskutečňovat.“

    Saint-Exupéry tu tedy říká naprosto jasně: jakákoli jistota, jakékoli jasné znamení o jsoucnosti Boha by bylo ve skutečnosti umrtvením. Jedině věčné napětí z trvající nejistoty může člověka neustále pohánět dál, k jeho dalšímu vlastnímu vývoji. Člověk vznáší své modlitby k nebi; ale odpověď nejenže nemůže, ale ani vůbec n e s m í přijít.

    Tato pasáž Exupéryho úvah je ovšem mnohem delší nežli jak ji zde mohu reprodukovat, vlastně se vztahuje ještě na jedno dřívější místo v knize (to je ona zmínka o snu), která se zabývá tím samým tématem.

    Co je na Exupérym opravdu jedinečné (a tím se fakticky dostává na úroveň velkých myslitelů), že se zcela zásadně a programaticky distancuje od všech vnějších artefaktů víry („loutkové divadlo archandělských zjevení“!), a povznáší se na ně, cílí k samotné skryté podstatě. Která je jako taková neviditelná, neukazuje se, není ji možno poznat, zakusit jinak než z jejích projevů. Nakonec i Hérakleitos píše: „Bytí (logos, podstata) se rádo skrývá.“

  25. Co se pak konkrétně vztahu Hérakleitova „rozumného ohně“ a křesťanského „Ducha svatého“ týče, pak i tady je prvopočátky nutno asi hledat u onoho Anaximandrova apeiron. To je samo o sobě ještě zcela neurčené; snad mu Anaximandros připisoval jakýsi božský charakter, ale konkrétně jeho vlastností či obsahem byla spíše jenom samotná z á k o n i t o s t. Zákonitost času. A teprve později Řekové této prvotní substanci začali připisovat i charakter rozumnosti. („To jedno, jež jediné je moudré.“ – Hérakleitos).

    Tady je tedy možno sledovat proces, jak se z původní pouze objektivní zákonitosti světových procesů postupem času vyvíjí – napřed asi také spíše jenom objektivně pojímaná „moudrost“, a až teprve ještě dále moudrost respektive inteligence jakožto vědomí, subjekt.

  26. Paní Hájková, zdá se že Vás nějak dráždí to prvotní „vlastnictví žen“ 😉 – ale to opravdu není možno brát takto doslova, naopak ty prvotní skupiny či komunity byly podle všeho opravdu naprosto rovnoprávné, a to i ve vztahu muž-žena (už proto že muž tu v podstatě neměl nic, čím by ženu mohl nějak ovládat). Pokud se jednalo o komunity sběračů, pak si žena mohla ke svému živobytí nasbírat sama dostatek, k tomu nepotřebovala muže.

    Ale jedná se o to, že už tehdy dominantní muž měl samozřejmě možnost „vytlačit“ své konkurenty v zápase o ty nejatraktivnější ženy. Ale to byl v podstatě ještě zcela přirozená stav; radikálně se všechno změnilo zřejmě až v té době, kdy už lidé začali mít nějaké majetky. Které přesahovaly bezprostřední spotřebu, které bylo možno nějak kumulovat. Tady pak začalo docházet k nerovnoměrnému vlastnictví, které pak bylo spojené i s nerovnoměrně rozděleným sociálním statusem.

    Ono také asi velmi mnoho záleží na tom, jak velké byly vlastně tyto komunity. Neandrtálci – ti žili podle všeho opravdu jenom v malých, prakticky rodinných skupinách; tam fakticky nebyl vůbec prostor pro nějaké složité, umělé hierarchie. Ale moderní člověk – ten už žil zřejmě ve větších skupinách, tam už zřejmě bylo zapotřebí nějakého náčelníka, který tlupu či skupinu vedl a organizoval. A tady už – a na to narážel zřejmě pan Horák – už i na té nejnižší, nejpůvodnější úrovni dochází k tomu, že například při rozdělování kořisti tento náčelník preferuje v prvé řadě sebe sama a příslušníky své užší rodiny.

    Viděl jsem svého času jednu reportáž o amazonském kmeni Yanomání. A bylo zde řečeno, že tamější rodoví náčelníci se jen zřídkakdy dožívají vysokého věku – protože bývají často zabiti právě ve sporech o dělení kořisti!

    To pak znamená prakticky dvojí: na jedné straně zde ještě existuje požadavek rovnoprávnosti. To jest: náčelník by vlastně měl kořist dělit spravedlivě. Jinak by nevznikal žádný spor, kdyby měl (zvykové) právo přivlastnit si víc. Na straně druhé zde je zřejmě přítomna právě ta (neuhasitelná) lidská touha přivlastnit si pro sebe (a pro své pokrevní příbuzné) více nežli by jim náleželo právem.

    V každém případě tento příklad z kmene Yanomání nijak nesvědčí o nějaké bezrozporné harmonii v této „prvobytně pospolné“ komunitě.

    Ovšem je nutno připojit i to, že Yanomání jsou velmi bojovný kmen. Nelze tedy vyloučit, že jsou komunity u přírodně žijících národů, kde je míra vzájemných sporů přece jenom nižší.

  27. Pane Nusharte, není mi tak docela jasné v jaké souvislosti zde zmiňujete C. G. Junga. Mohl byste to nějak konkretizovat?

    V souvislosti s „Duchem svatým“, nebo s prvobytně pospolnou společností?

  28. V souvislosti s Vaším překvapením z oné podobnosti Hérakleitových slov s křesťanskými představami, pane Poláčku.

  29. Kolektivní nevědomí, Duch svatý a Hérakleitův „rozumný oheň“: jde o to, pane Nusharte, že tady nám pohled na hypotézu „kolektivního nevědomí“ ve věci samé vůbec nic neřeší. A pokud ano, tak daleko spíše p r o t i předpokladu objektivní existence uvedených jevů.

    V podstatě je tu totiž řečeno to, že lidský mozek, respektive lidské vědomí jsou uzpůsobené tak, že si vytvářejí určité ustálené vzorce myšlení, představ. Z tohoto pohledu je tedy jak Hérakleitovo tvrzení o „rozumném ohni“, tak i křesťanský model „Ducha svatého“ jenom různé projevy jednoho a téhož archetypu, totiž hluboké touhy člověka vysvětlit si svět jakožto rozumný, jakožto vedený nějakým nadřazeným rozumem respektive inteligencí.

    Samozřejmě, principiálně zde i tak zůstává otevřená možnost, že svým obsahem tyto archetypy reflektují něco, co je skutečné, co je objektivně přítomné (proto jsem napsal že ve věci samé nám tato teorie kolektivního nevědomí nic neřeší); nicméně přece jenom jako daleko přirozenější se tu nabízí právě ten závěr, že tyto představy a modely vyvěrají z určitých, předem daných psychických struktur a tužeb.

  30. OHEŇ, PNEUMA A ČISTÁ METAFYZIKA

    Pneuma stoiků: tady je nutno si napřed připomenout celou genezi těchto představ. První řečtí filozofové sice už začali hledat skrytou podstatu materiálního světa; ale přitom sami byli ještě plně polapeni v naturalistickém vidění. Proto tuto hypotetickou „prvotní příčinu“ všeho dění identifikovali s určitými přírodními elementy: s ohněm, s vodou, se zemí, se vzduchem…

    A byl to prakticky až Parmenides, který se definitivně osvobodil od těchto naturalistických představ, a který jako první vytyčil a proklamoval své „čisté Bytí“. Které plní požadovaný účel, to jest je společné všem reálným/materiálním fenoménům a entitám, je základem jejich individuální existence – ale na rozdíl od oněch původních představ svázaných s přírodními elementy je toto Parmenidovo Bytí skutečně čisté, to jest nemá žádné další (fyzikální) vlastnosti, je to čistě metafyzická entita.

    To byl tedy Parmenidův přelomový počin; na straně druhé on ale nenašel žádnou spojnici mezi tímto „čistým Bytím“ na straně jedné, a mezi předměty jsoucího „rozprostraněného“ světa na straně druhé. Proto mu pak Aristoteles právem vytkl, že se mu vše jsoucí rozpadá na dvě části, a pro obě že musí hledat odlišnou příčinu.

    Snad právě z toho důvodu Parmenidův současník Hérakleitos takto absolutně čisté Bytí bez vlastností neformuloval, nepoužil; místo toho pracoval s oním fenoménem „ohně“, který sice stejně jako Parmenidovo Bytí proniká vším a je všeho podstatou, ale zároveň se může sám aktivně zúčastnit materiálních procesů jsoucího světa. – Ovšem je nutno připojit, že Hérakleitos si byl asi vědom toho problému spojeného s použitím nějakého přírodního elementu jakožto metafyzického principu, neboť se cítil být povinen jeho použití zdůvodnit tím, že oheň je ze všech elementů ten nejjemnější, nejéteričtější.

    – K tomu je ovšem zapotřebí připojit ještě to, že tam kde Hérakleitos hovoří o „ohni“, tam by současná fyzika zřejmě mluvila o „energii“. Neboť i ta je – jak víme od dob Einsteina – vlastním základem všeho hmotného světa; ona má vlastně přesně ty vlastnosti které měl Hérakleitův oheň, je univerzální, a je zároveň hmotná i nehmotná. Dnešní fyzika sice samozřejmě této energii nepřiznává schopnost být „rozumnou“; nicméně ji vybavuje celou řadou konkrétních vlastností, zákonů, které ve svém komplexu, ve své sumě stejně tak zakládají schopnost, potenciál našeho vesmíru vůbec materiálně a uspořádaně existovat. (S pojmem „energie“ ovšem pracoval až později Aristoteles.)

    ———————

    Hérakleitos nicméně stále ještě zůstal v zajetí naturalistického pojetí; byl to až Platón, který – se svým konceptem nehmotných idejí – toto pojetí definitivně opouští, a přechází na půdu čiré metafyziky. Kdy tedy základem a zdrojem světového dění jsou už jenom tyto čistě metafyzické, ideální, naprosto nehmotné figury „idejí“.

    Z tohoto hlediska tedy onen model stoiků s „pneuma“ nutně představuje určitý regres; návrat do prvotní, předsokratické fáze řeckého filozofického myšlení, kdy metafyzické principy jsou stále ještě identifikovány s tím či oním přírodním fenoménem, který je možno smyslově nazírat, který je možno si plasticky představit. I když třeba jenom jako „dech boží“.

  31. Proč pořád mluvíte jen o představách, pane Poláčku? Proč neuvažujete, že se filosofové, náboženští vůdcové i jiní lidé prostě snažili popsat a vyjádřit své reálné zkušenosti? Otázkou je, zda dávní lidé neměli přímou schopnost vidět něco, co nevidíme my:
    „Hospodinova sláva se jevila pohledu Izraelců jako stravující oheň na vrcholku hory.“ (Exodus 24, 17)

  32. Paní Hájková, já už jsem zmínil Kanta: jeho rozdělení všeho jsoucího na sféru „věcí o sobě“ a „věcí pro nás“ prostě není možno nijak vyvrátit.

    Zkrátka: my nikdy nebudeme mít absolutní jistotu, jestli to co my vnímáme našimi smysly, jestli je to skutečně objektivní realita – taková, jaká ona doopravdy je.

    Jinak řečeno: my k této objektivní realitě (tedy k oněm „věcem o sobě“) principiálně nemáme žádný přímý přístup.

    Všechno co se nám jeví jako jsoucí svět, to prochází – nežli to vstoupí do našeho vědomí – hned dvěma filtry: za prvé je to filtr našich smyslů, a za druhé je to filtr apriorních struktur našeho vědomí.

    Naše smysly nikdy nemohou odrážet realitu v její celé skutečnosti; to víme přinejmenším od vynálezu (či objevu) rentgenu. Veškerá moderní věda je založená právě na tom, že nám odhaluje světy, které naše samotné smysly nikdy nedokáží spatřit.

    A druhý filtr je naše vlastní vědomí: to je už nějakým způsobem nastavené, ty (smyslové) signály které do něj vstupují zpracovává jenom určitým specifickým způsobem. To co svého času filozoficky-metafyzicky doložil Kant, to naprosto potvrzuje i veškerá současná psychologie.

    Samozřejmě; není třeba tady zase hned zaujímat extrémně protikladný postoj, naprostý agnosticismus. Velkou část pravdy měl Marx, že „kritériem pravdivosti je praxe“; tedy že naše schopnost účelně opracovávat přírodu je dokladem toho, že naše představy o ní nejsou nijak zásadně chybné.

    To ovšem může platit právě jenom pro sféru materiálního světa; ale v oblasti metafyziky či teologie definitivně nemáme žádnou možnost takto prověřit, které z našich představ o „věcech o sobě“ jsou správné a které ne. – Právě proto o nich musíme hovořit a přít se pořád donekonečna. 😉

    – Ostatně, tato principiální nejistota našeho poznání se naprosto jasně ukazuje i z Vámi uvedeného citátu: „Hospodinova sláva se j e v i l a pohledu Izraelců jako stravující oheň…“

    I pokud bychom vyšli z toho, že nějaký oheň tam skutečně plál – to že se za ním má skrývat „sláva Hospodina“, to už byla jenom vlastní interpretace Izraelců.

  33. Ostatně, tato principiálně diference mezi sférou „věcí o sobě“ a „věcí pro nás“ platí i pro tu nejmodernější fyziku. Protože ani ona nikdy nemůže definitivně vyloučit, že za hranicí (či přesněji: p o d hranicí) toho poznání ke kterému se ona dobrala se skrývá ještě nějaká hlubší rovina bytí, které je ona poznaná rovina pouze projevem, odleskem. Něco takového se opravdu principiálně nikdy nemůže vyvrátit.

  34. Pane Poláčku, veškerá moderní věda je také pouhou interpretací reality. Když už jste vzpomněl to marxistické: „kritériem pravdivosti je praxe“, pak k tomu lze dodat, že každé vědecké poznání bude vyvráceno novým vědeckým poznáním. Kde máte nějakou jistotu, nějakou spolehlivost vědy?
    Naproti tomu osobní praxe (lépe řečeno osobní zkušenost) může být docela dobře zdrojem poznání Boha. Zkušenost s Bohem těch starých izraelitů byla ještě kolektivní, ale takovou už jsme my, bohužel, dávno ztratili. Ano, jsme atomizovaná suma jednotlivců, kteří nejsou schopni domluvit se na základních věcech. Ani nejsou schopni vidět něco zásadního společně. Náš společný svět je totiž totálně rozbitý.

  35. Pane Poláčku, trochu mě překvapil optimismus, s nímž jste v posledních odstavcích svého (vstupního) textu porovnal současné vyhlídky na potřebnou reformu s předpoklady k ní v 60. letech.

    V minulosti jste nejednou psal o socialistickém charakteru (ukotvení) naší společnosti před srpnem 1968. Vyzdvihoval jste tehdejší společenský diskurs i jedinečnou atmosféru. Přišlo mi někdy, že by snad bylo na místě více opatrnosti, vždyť o majetky a výrobní prostředky bylo mnoho lidí připraveno pouhých 20 let předtím a mladí už neváhali „pošilhávat“ na Západ.

    Nyní píšete o tehdejší téměř bezuzdné touze konzumovat.

    Z nejednoho úhlu pohledu byla v 60. letech spotřební orientace a žádostivost lidí přece jen limitovaná a nebyla bez alternativy. Většina lidí si zvykla na zeslábnutí třídních protikladů a snížení sociálních bariér. Strachu a obav ubývalo, rostla naděje na politické uvolňování, jež bylo většinou považováno za dlouhodobý proces. Lidé více mysleli na svou zemi a vlastně i na svět. Pohled na státníky v televizi je nevedl k znechucení, spíše k víře, že mír a porozumění jsou možné. Technický pokrok, kosmické lety či přímé sportovní přenosy, byly tehdy přijímány se skutečným uspokojením. Potřeby vzdělanějších lidí saturovala v míře neobvyklé kultura.

    Mnoho obyvatel vesnic si právě tak nějak zvyklo na združstevnění a spolu s dělníky v 60. letech ještě převážně nemívali dojem, že mají lidem na Západě až tak co závidět. Vědělo se, že některé kapitalistické země jsou technologicky progresívnější, ale často se mluvilo o takové „přetechnizovanosti“ s obavami. Mladší lidé chtěli pochopitelně žít snazším životem, ale „mastňáky“ a měšťáky v lásce neměli. Vzpomeňme na filmy „nové vlny“ zobrazující jejich životy jako kariérám nepodřízené.

    Samozřejmě, situace nebyla jednoznačná. Peníze byly velmi žádoucí a mnoho lidí usilovalo skoro výhradně o materiální pozvednutí. Moji rodiče tou dobou šetřili na auto, které právě roku 1968 koupili. V následujícím roce jsme byli na dovolené na Slovensku. Tam aut jezdilo ještě málo, ale skanzen kopaničářských obcí, který nám otec, jenž se na levém břehu Moravy narodil, sliboval, byl už převážně „staveništěm“. Otec dělával, jako nemálo lidí tehdy, do večera na „vedlejšácích“ a rodina se právem bála, aby si „neuhnal infarkt“.

    Ženy si někdy stěžovaly, že dřív muž ze svého platu rodinu uživil. Jako matkám jim přišlo těžké sedět celý den v práci, aby vydělaly na jedno kuře a po kilu banánů a pomerančů (jež bylo vidět už z tramvají vystavované před obchody). Komunisté slibovali blahobyt v tomto kontextu.

    Celkově se domnívám, že v 60. letech byly individualismus a konzumerismus při hledání společenského optima menší překážkou než dnes. Spotřebitelství u nás sílilo a stávalo se prestižní záležitostí v 70. a ještě více v 80. letech. To se postupně další a další vrstvy obyvatelstva cítily vývojem natolik poškozené, že pro ně nad katalogy západních firem silnějšího argumentu nebylo.

    Řekl bych, že příznivější podmínky pro skutečnou společenskou reformu navíc panovaly také globálním měřítku, na Západě i v rozvojovém světě.

    Je tu však ještě jeden, asi rozhodující důvod, proč si myslet, že v 60. letech byla situace ohledně žádostivosti lidí méně beznadějná a vypjatá než dnes. Celkem všichni u nás věděli, že návrat kapitalismu, soukromého vlastnictví (větších) výrobních prostředků i bezohledného podnikání a spekulování je politicky nemožný, nebo aspoň hazardní. Náročnost se tedy týkala pouze spotřeby, byla tu touha pořídit si postupně nové vymoženosti, někam se podívat, žít plněji.

    O řád mocnější je ovšem spotřebitelství spojené s podnikáním. Moji rodiče to auto koupili, aby se o víkendu nemuselo jezdit za babičkou na chalupu vlakem a pak tři kilometry s taškami pěšky. Navíc kvůli prázdninovým rodinným cestám, z nichž první jsem zmínil. V z dnešního pohledu mrňavém novém embéčku nás kdysi na to Slovensko jelo pět (v nemálo vypovídajícím souhrnném věku 170 let). Na špatné silnice jsme si nestěžovali. Srovnejme to s potřebami a ekologickými nároky kteréhokoli mladého podnikavce dnes. „Hrdinové dnešní doby“, OSVČ či pendleři, dojíždějí 100 km do práce za lepším a nevede-li dálnice, se vším příslušenstvím ovšem, od branky domu až do vrat firmy, tváří se zneuznaně.

    Myslím, že nové úsilí o modernizaci dnes pohání snaha o získání technologické výhody a nového prostoru pro výrobu, zisk a spotřebu, aby se mohly konečně „utrhnout ze řetězu“.

  36. K autorství anonymizovaného předchozího příspěvku se hlásí Ivo Horák.

  37. Kdysi jsem četla, že jakýsi (západní) filosof přirovnal pád východního bloku a s ním spojený návrat kapitalismu k humanitární katastrofě.
    Co na to říct? Patrně zde nikdo neumřel hlady, nikdo nebyl mučen, ani jinak fyzicky neutrpěl…
    Jenom se cosi nenávratně rozbilo. Asi jako džbán.

  38. Pane Horáku, Vaši – nezamýšlenou – anonymitu jsem už korigoval.

    Co se pak socialismu týče: jeho tajemství je v tom, že on byl skutečně krajně ambivalentním útvarem. Působily v něm dvě naprosto protikladné síly; a záleží za prvé na tom, z jakého úhlu se právě na daný fenomén díváme, a za druhé – v různých periodách nabývala více na síle, na dominanci jedna či druhá složka.

    Takže tedy konzumismus za socialismu: tady opravdu naprosto záleží na tom, na koho se konkrétně podíváme.

    Vy jste vzpomínal na život na venkově; já jsem měl na vesnici babičku, ta měla svůj domek, své zahrádky, na nich si vypěstovala zeleninu, měla své slepice, své králíky. Toto její malé hospodářství vyplňovalo víceméně celý její životní horizont; o nějakém „konzumismu“ u ní nemohlo být sebemenší řeči. (A navíc byla komunistka.)

    Jenže: já sám jsem žil v Praze. A vzpomínám si (a už tehdy mě to, i jako kluka, dost míchalo) jak kluci ze třídy byli například naprosto posedlí tím mít nějaké „angličáky“. Tedy modely automobilů z Anglie. Nic proti tomu, byly to dozajista kvalitní produkty, jaké u nás nebyly k mání; ale jde o to že kdo něco takového měl, ten se tím mohl chlubit před celou třídou, hned měl vyšší společenský status. Stejně tak to bylo například když se k nám začaly dostávat ze západu první džíny, tehdy ještě zvané texasky. Já s bratrem jsem byli jedni z prvních kdo něco takového měli (měli jsme tetu v Rakousku); a hned jsme se stali předmětem obdivu (a zřejmě závisti) celého okolí. A tak dále a tak dále: lidé – samozřejmě – viděli naprostou zaostalost našeho spotřebního průmyslu za západním; a toužili po tom si tohoto „konzumního ráje“ také užít.

    Jde o to: ta původní „socialistická konzumní zdrženlivost“, která snad opravdu byla nějaký čas přítomná – ta se nedala udržet nadlouho. (Je nutno také mít na paměti, že v poválečných létech nebyl ten rozdíl v konzumu ještě zdaleka tak patrný: sousední Německo i Rakousko byly po válce naprosto rozbité, trvalo nějaký čas nežli se plně projevily efekty „hospodářského zázraku“.)

    Navíc ještě dost úspěšně působila režimní propaganda o tom, jak se prostým lidem na Západě vede špatně. Vzpomínám si, jak jsem se ještě někdy v sedmdesátém roce hádal právě s tou zmíněnou tetou z Rakouska, že je tam u nich přece daleko více chudých lidí než u nás, a že ten konzumní ráj se týká jenom úzké vrstvy zbohatlíků. A ona mě marně přesvědčovala o tom, že například před Vánocemi tamější obchodníci vůbec ani nestačí do obchodů dodávat například dostatek televizorů, protože je kupující všechny vykoupili.

    Jak už jsem napsal, velmi záleží také na faktoru času. Podle měl byl rozhodující hranicí právě rok osmašedesátý. Právě proto že tehdy se definitivně – v nové mediální svobodě – zhroutila režimní propaganda o tom, jak my se na tom máme dobře, ve srovnání s „vykořisťovanými“ pracujícími na Západě. Ekonom Šik měl tehdy v televizi seriál přednášek (národem velice pozorně sledovaný), ve kterém znovu a znovu dokládal, jak jsou naše údajné ekonomické úspěchy (měřené objemem hrubé produkce) ve skutečnosti dokladem naprosté neefektivnosti plánované ekonomiky, a projevem naprostého plýtvání. A vypočítával, že například francouzský dělník si dejme tomu na televizor či ledničku vydělá třikrát rychleji (to jest za třikrát méně pracovních hodin), nežli jeho český protějšek.

    Vůbec, celý rok osmašedesátý (tj. jeho ekonomická reforma) sestával právě z nově objevené nutnosti, potřebnosti a zároveň touhy dohonit Západ v jeho ekonomické výkonnosti, ale i v jeho spotřební úrovni.

    Přičemž: tehdy samotný konzum spotřebního zboží ovšem naprosto nebyl chápán jako něco „protisocialistického“. Přesně naopak, socialismus se přece měl v soutěži s kapitalismem osvědčit právě v tom, že (pracujícím) lidem bude dáno k dispozici větší materiální bohatství, nežli jak o dokáže kapitalismus.

    Rozdíl tu byl ovšem v tom (a právě tuhle stránku na – reformním – socialismu vždy zdůrazňuji), že tento konzum neměl být bezuzdný, nýbrž „socialistický“. Neměl být samoúčelem; nýbrž měl – v souladu s učením teoretiků komunismu – pouze materiální základnou pro „všestranný rozvoj všech bytostných potenciálů člověka“. Jinak řečeno: socialistický konzum měl být vždy podřazenou složkou všeobecné humanizace společnosti, jejího všestranného rozvoje.

    Ovšem – i kdyby nedošlo k zásahu zvenčí, který v národě fakticky pohřbil veškerou víru v socialismus, jsem přesvědčen že i tak by se nakonec prosadil onen konzumismus. Reformní komunisté v tomto ohledu vedli vlastně už jenom ústupové boje. Oni sice – a za to jim bezpochyby patří uznání – čas od času vyhlásili ono výše popsané heslo, tedy že konečným cílem nemá být konzum, nýbrž „socialistický člověk“; ale spolu s tržní ekonomikou (kterou hodlali zavést) by do země nevyhnutelně vtrhnul i západní konzumismus, a tento socialistický ideál by prostě převálcoval.

    Stačí si jenom uvědomit, jak naprosto dokáže průměrného člověka-spotřebitele zmanipulovat, a doslova oblbout komerční reklama. Proti takto neustále rozdmýchávané konzumní touze nemůže natrvalo obstát žádný ideál. Svým způsobem se tu proti Marxovi obrací jeho vlastní téze o prioritě „materiální základny“ nad „společenskou nadstavbou“. (Tohle už jsem nedávno někde napsal; nevím teď ale jestli to bylo v mém článku tady, anebo v nějaké diskusi na Fóru Levice.) Marx sám neměl ještě sebemenší představu o tom, jak extrémně může expandovat konzumní společnost, a konzumní touha.

    Ještě jednou tedy: tvrdím i nadále, že tehdy by to socialistický ideál v boji s konzumní mentalitou časem prohrál na celé čáře. A proto říkám, že jestli je vůbec nějaká naděje na osvobození se z této konzumní mentality, pak až právě v současné době. Kdy především na Západě je nemalá část společnosti oním konzumem už přesycena; a kdy za druhé sama příroda nám dává jasně najevo, že takto hltavý způsob života natrvalo není možný.

  39. Jestli tedy byl zánik „tábora socialismu“ a restaurace kapitalismu „humanitární katastrofou“?… Zcela upřímně řečeno: právě nějak tak jsem to tehdy sám pociťoval.

    Měl jsem pocit – přesně jak to nazvala paní Hájková – že se tu něco nenávratně rozbilo. Měl jsem pocit že teď definitivně zaniklo všechno, co mohlo dát existenci společnosti, a tedy i člověka nějaký vyšší smysl. A že zbývá už jenom trvalá prázdnota konzumního způsobu života.

    Malý paprsek naděje v této beznaději pro mě tehdy představoval kontakt s nově vzniklou „Levou alternativou“; bylo to pro mě znamení, že přece jenom ještě ne všichni vzdali zápas proti nově nastupujícímu kapitalismu. Ovšem, dost brzy se ukázalo, že je to jenom malá skupinka, která nemá šanci natrvalo obstát. Navíc názorově heterogenní, takže se pak rozpadla vnitřními rozpory.

    Tehdy to opravdu vypadalo, že nastal „konec dějin“ – ovšem v negativním smyslu. Že skončily dějiny ve smyslu dějinného progresu, a že nastává trvalá „doba temna“.

    A skutečně to tak po dlouhou dobu bylo; až teprve po řadě let se i v české společnosti začaly pomalu zvedat hlasy resistence. Ukázalo se, že je tu přece jenom stále ještě určitý počet lidí, kteří se nechtěli nechat lapit do tenat západního konzumismu. Kteří vyznávají vyšší hodnoty. A pak už dokonce první odvážlivci sebrali odvahu začnout veřejně kritizovat kapitalismus.

    Ve srovnání s tehdejší dobou jsme na tom dnes bezmála až luxusně: levice je sice velice slabá politicky, ale nad kritikou kapitalismu a přebujelého konzumismu se dnes už nikdo nepozastaví, tato kritika je především v intelektuálním prostředí už naprosto etablovaná.

    Slabost levice pramení teď už jenom z toho, že nemá žádnou novou, nosnou ideu. To je právě to, na čem je v současné době nutno pracovat. Já osobně jsem teď v „Levici“ získal určitou platformu, kde mohu veřejně (i když jenom před malým publikem) prezentovat mé představy a ideje v dané oblasti. Uvidíme, zdali se v tomto ohledu přece jenom podaří něco pozitivního vytvořit.

  40. Já jsem ráda, že jste to napsal, pane Poláčku. Totiž to, že jste pád socialismu i vy sám pociťoval jako katastrofu. On to totiž skoro nikdo nechce uznat. Mluví se jen o tom, co režim způsobil hrozného. Ano, já vím, že způsobil mnoho zlého. Že byli vězněni a popravováni lidé…
    Ano, uznávám i to, že se to nedalo udržet, protože se to zkrátka nedalo reformovat.
    Ale stejně to byla katastrofa. Jako když se propadně Atlantida.
    Když mě něco bolí, taky nerada slyším, že to nic není a že jiní lidé mají mnohem horší problémy.
    Jistěže mají.

  41. Já musím přiznat, že jsem svého času hodně věřil Gorbačovovi. V jeho perestrojce jsem viděl obdobu reformního Pražského jara. Dozajista právem. On sám dozajista měl poctivý úmysl uskutečnit ten demokratický socialismus, o který se pokoušeli už českoslovenští reformátoři v osmašedesátém. – Ovšem právě ztroskotání Gorbačova dokazuje, že tento projekt nebylo možné uskutečnit. Ne tím způsobem, jakým se o to pokoušeli tehdy.

    Já dneska zánik světa „reálného socialismu“ přece jenom hodnotím dost jinak. Dnes už vím, že k tomuto zániku muselo dojít. K tomuto zániku je dnes nutno se postavit dialekticky; ve smyslu „zaniknout a zachovat“. Hegel tady vždy používal německého termínu „aufheben“, což znamená skutečně obojí: znamená to jak „zrušení“, tak ale i „zachování“.

    Reálný socialismus musel ve své tehdejší, prvotní podobě zaniknout, protože ta nebyla životaschopná. Ale – na jeho troskách je nyní nutno nastartovat nový projekt, který bude usilovat o uskutečnění jeho ideálů. Bude nutno jít značně jinými cestami; a především nebude už možno si vytyčovat tak absolutní, utopické cíle jako to dělal původní komunismus. Je nutno zohledňovat to, že realita lidského žití je mnohotvárná a různorodá, nikdy nebude možno tento „pytel blech“ (abych si vypůjčil název jednoho filmu Věry Chytilové z 60. let) vměstnat pod jeden jediný poklop, pod jedno jediné heslo. Individualistický pluralismus moderní doby už nikdy nebude možno definitivně vrátit zpátky, do časů „naprosté názorové jednoty“. A ani by to vůbec nebylo dobře.

    Ale – přesto je možno se pokusit vytvořit nějakou novou syntézu, novou jednotu. Která bude jednotou v pluralismu, tedy v různosti – ale přece bude zakládat reálný pocit vzájemné pospolitosti.

  42. Co se vztahu socialismu a konzumismu týče, shodou okolností o tom samém byla teď nějaká diskuse na fóru Levice. Takže i tam jsem zopakoval mou ústřední myšlenku, že Marx sice pro komunistickou společnost plánoval blahobyt (a to i čistě materiální), ale že hlavní smysl života člověka v komunismu měl záležet v něčem zcela jiném, v jeho všestranném humánním rozvoji.

  43. A ještě něco o konzumismu, pro tentokrát s filozofickým myšlenkovým pozadím. Hérakleitos takto oslovil své spoluobčany:

    „Nechť se vám nikdy nerozplyne vaše bohatství, Efezští – aby se tak plně ukázala vaše zkaženost!“

    Jedinečně sevřeným výrokem, sžíravou ironií tu antický filozof vyslovuje veškeré své pohrdání vůči společnosti, která přízemní mamon staví nad skutečné hodnoty občanské i filozofické.

  44. A ještě něco od velkých myslitelů starověku tu mám k danému tématu. – Převzato ovšem od Hannah Arendtové, a to díky panu Petraskovi, který mě donutil k tomu se začíst do jejího pojednání o Sokratovi. 😉

    Arendtová tu totiž upomíná na Aristotela, který vycházel z téze, že lidské společenství je na svém počátku komunitou sobě NErovných; a že teprve následně se zde musí vytvořit něco, co vzájemnou rovnost bude konstituovat. A podle Aristotela je tímto faktorem, který zadává obecnou rovnost, stav p ř á t e l s t v í. Neboť přítel s přítelem jsou si ovšem vždy rovni, ze samotné definice tu nemůže být vztah podřízenosti a nadřízenosti.

    Tento Aristotelův model vyrovnávání objektivně existujících nerovností docela koresponduje s mou vlastní tézí, že sociální stratifikaci nikdy není možno plně odstranit (a ani by to nebylo dobré), ale že je nutno vytvořit něco, co všechny příslušníky dané společnosti spojí dohromady účastí na společném díle.

  45. Přátelství může působit jako jeden z léků na nerovnost. O lásce, či manželství můžeme soudit podobně. Jde ovšem o prostředky, které působí pouze tehdy, když se ve společnosti nerovnost nerozvinula příliš silně.

    Říká se, že v politice není přátelství. Nejen tam. V byznysu to stěží bude lepší. Bohatí lidé bývají na skutečné přátele chudí a každopádně nemají široký výběr. Člověk by byl v pokušení mávnout nad jejich osudem rukou a říct, že mají, co chtějí. Jenže ono to má důsledky. Také ostatním se nabídka potenciálních přátel zúží. Nejinak i lásek a protějšků v manželství. Sociální empirie slábne, stratifikace sílí.

  46. Jeden člověk napsal o panu Poláčkovi: Když je někdo příliš svůj, je odsouzen k tomu, aby zůstal jen svůj.

  47. Paní Hájková, na to musím kontrovat citátem ze Sokrata: „I kdybych se dostal do sporu se všemi ostatními, ze všeho nejdůležitější pro mě vždy bude, abych neztratil sám sebe.“

    Sokrates tady vlastně říká to samé jako Hus před kostnickým tribunálem: I kdyby celý svět mi tvrdil opak, mně vždy mnohem cennější bude má vnitřní jistota mé vlastní pravdy!

    Je takovýto postoj „elitářský“? – Snad ano. Jenže jsou situace, kdy si i jedinec může naprostým právem být zcela jist svou vlastní pravdou; i kdyby celý vnější svět tvrdil něco jiného.

    Sokrates mohl plným právem zaujmout tento postoj: neboť znovu a znovu zakoušel, že jeho spoluobčané nenacházejí pravdu. Že ulpívají jenom na povrchu věcí, že místo celé pravdy se spokojují jenom s jejími zlomky. Neotřesitelná jistota jeho vnitřní pravdy pramenila právě z pohledu na povrchnost světa okolního.

    A přitom to byl právě ten samý Sokrates, který proslul výrokem „vím, že nic nevím“! Sokrates si tedy byl naprosto vědom nedostatečnosti svého vlastního poznání; ale zároveň si mohl být naprosto jist, že toto jeho „nevědění“ je stále mnohem blíže skutečné pravdě, nežli zdánlivé vědomosti jeho spoluobčanů, nechajících se znovu a znovu oklamat pouhým zdáním věcí.

    Sokrates – dá se říci – neznal pravdu, v absolutním smyslu; ale Sokrates znal CESTY k pravdě. Věděl, co je nutno dělat, věděl jak je nutno se stavět k otázkám světa a jak je nutno se blížit k jejich pravdivému poznání; a tato jeho znalost cesty mu dávala jeho vnitřní jistotu, že pravdu sice nemá, nevlastní v plném jejím obsahu – ale že se k ní blíží, jak je to jenom smrtelnému člověku možno.

  48. Ano, paní Hájková, je fakt že s takovýmto postojem člověk v tomto světě zůstane (téměř) sám; stejně jako Sokrates i mezi kruhem svých obdivovatelů nakonec zůstával sám se svým hloubáním, a stejně jako Ježíš i v houfci svých učedníků nakonec zůstával sám se svým přelomovým vědomím nové cesty.

  49. Pane Horáku, co se vztahu sociální stratifikace a role přátelství jakožto sociálního tmelu týče, pak tady Aristoteles ve své „Politice“ vyslovil jedno skutečně nečekané tvrzení.

    Aristoteles jak známo argumentoval ve prospěch otrokářského společenského uspořádání; neboť podle jeho soudu otrocká mysl nemá vůbec předpoklady stát se skutečně svobodnou. (Musíme si ovšem uvědomit, že tehdy byli otroky především zajatci z řad barbarů – tedy naprosto nevzdělaných osob, zatímco pro Řeky bylo vzdělání konstitutivní, neopomenutelnou podmínkou a předpokladem pravé svobody.)

    Takže tedy Aristoteles schvaloval stav otroctví; ale na straně druhé striktně vyžadoval, aby se pán ke svému otroku choval slušně a řádně; a dokonce aby ho pojímal víceméně jako „člena rodiny“! A na samém konci Aristoteles – i když s jistou mírou opatrnosti – dovozuje, že mezi pánem a otrokem se může vyvinout vztah určitého přátelství!

    Jak teď máme hodnotit tento Aristotelův výrok? A to jmenovitě ve vztahu k naší době, tedy ke společnosti s přetrvávající sociální stratifikací, kdy i dnes je člověk (pracovník) často jenom používán pro cizí účely? Pro účely kapitálu, maximalizace zisku? Není toto Aristotelovo tvrzení o „přátelství“ mezi pánem a otrokem jenom projevem cynismu, když by se zdánlivě shovívavým jednáním ze strany pána jenom zakrýval fakt naprosté podřízenosti jednoho vůči druhému, pána vůči otroku?

    Tady opravdu není odpověď nijak snadná. O Aristotelovi samotném je víceméně s jistotou možno tvrdit, že on sám to myslel skutečně naprosto vážně a upřímně. Sociální stratifikaci (a to včetně statutu otroka) považoval za přirozeně danou; a onen institut respektive vztah přátelství byl pro něj jediným prostředkem, jak tuto přirozenou stratifikaci zmírnit, zlidštit tak dalece jak je to jen možné. V tomto smyslu mu nelze nic vytýkat.

    Mimochodem, na Fóru Levice jsem se dostal do dost velkého sporu s jedním – hodně radikálním – účastníkem vlastně právě na toto téma. On je toho přesvědčení, že jmenovitě čeští pracující jsou velmi frustrováni ve své práci, že na ni (a na své zaměstnavatele) neustále nadávají; z toho on pak čerpá své přesvědčení, že sociální situace je zralá pro nějakou radikální akci. Oproti tomu já mu předkládám výsledky výzkumů, podle kterých naopak 75 procent českých zaměstnanců je ve své práci spokojeno; a podle jiných výzkumů i v mezinárodním srovnání jsou čeští zaměstnanci nadprůměrně spokojeni se svým šéfem, neboť ten se k nim většinou chová přátelsky a vstřícně.

    Ten muž mi stále vytýká, že už jsem příliš dlouho pryč, a že neznám české poměry; ale já bych tento v zásadě přátelský vztah mezi českými zaměstnanci a jejich šéfy považoval za docela dobře možný, neboť v důsledku tradičního českého plebejství asi opravdu není tak velká distance mezi vedoucími a podřízenými, jako je to jinde, kde je dána tradice komisnějšího přístupu k lidem.

    Ale zpět k otázce: může samotný moment přátelství zlomit moc kapitalisticky podmíněné stratifikace, nebo ne?

    Já sám jsem pracoval v pobočce jednoho amerického koncernu; a Američané jak známo pěstují velice neformální vzájemné styky, oslovují se zásadně křestním jménem. A tak i u nás bylo vlastně téměř pracovní povinností, že jsme si navzájem tykali – i s nejvyššími šéfy.

    Na jedné straně musím říci: ono to opravdu má své pozitivní stránky. Člověk má skutečně pocit že je v rovnocenném postavení, že i se svými nadřízenými může jednat jako rovný s rovným. – A třeba se s nimi i pohádat, když na to přijde.

    Na straně druhé – je samozřejmé, že v posledku to byli oni, kdo rozhodovali. Což by samo o sobě ještě nebylo nic špatného. Ale co bylo horšího: byl to samotný diktát zisku, který je nutil nás honit do přímo zběsilého pracovního tempa. A tady už rázem končilo jakékoli přátelství. Bylo nutno podat výkon, bez ohledu na všechno. A třeba i bez ohledu na zdraví zaměstnanců.

    Jednou větou je tedy možno uzavřít: ano, pěstovala se kolegialita; ale za daných okolností zde sotva byl prostor pro vznik nějakého skutečného přátelství. Přátelství – v tom má Arendtová pravdu – může vznikat jenom tam, kde existuje skutečná rovnost. Kde se stýká rovný s rovným.

    A především – dodal bych – jenom tam, kde se jedna duše stýká s duší druhou. A to je sotva možné tam, kde se mezi dvě lidské duše svou neomalenou přítomností vetře diktát zisku, či jiné mocenské faktory či cizorodé zájmy.

  50. On to asi nemyslel tak, že se člověk musí nutně zařadit do nějakého „stáda“.
    Popravdě řečeno, nevím to úplně jistě, ale možná tím „zůstat sám“ měl na mysli to, co řekl Ježíš v Janově evangeliu 12, 24:
    „Amen, amen, pravím vám, jestliže pšeničné zrno nepadne do země a nezemře, zůstane samo. Zemře-li však, vydá mnohý užitek.“

  51. Paní Hájková, tak tenhle citát z NZ – to je ryzí Hérakleitos!

    „Zrození chtějí žít – a míti smrt – totiž spíše odpočinout – a zanechávají děti, aby smrt nevymřela.“

    Tento věčný koloběh, tato vzájemná podmíněnost života a smrti, to je skutečně vlastní jádro veškeré Hérakleitovy dialektiky – dialektiky věčného sváření protikladů, a zároveň jejich souvztažnosti, jejich přecházení jednoho do druhého.

    Janovo evangelium je samozřejmě velmi výrazně formováno helénismem; ale že by v něm bylo možno najít až takto přímé dědictví řecké (a konkrétně Hérakleitovy) filozofie, je přece jenom překvapující.

  52. Musím ale – poté co jsem si znovu přečetl příslušnou pasáž u Arendtové – trochu korigovat co jsem výše napsal o Aristotelovi a jeho pojetí přátelství.

    Arendtová celou věc podává takto: podle Aristotela tedy lidé do společné komunity (státu) vstupují napřed jako osoby, jako individua nikoli stejné/stejná, nýbrž jako lidé různí, a tedy nestejní. A je tedy napřed vytvořit něco, co pro ně vytvoří nějakou společnou, univerzálně sdílenou základnu jejich vzájemných styků. Musí se provést akt „vyrovnání“ – isasthenai.

    Podle Aristotela touto společnou základnou jsou napřed – peníze! V aktu vzájemné výměny, směny. Například jeden je rolník a druhý lékař – tedy každý je někým zcela jiným, dělá jinou práci, má jiný společenský status; ale v tomto aktu směny jsou si jeden zcela rovný druhému.

    Ovšem nekomerční, „politická“ forma tohoto vyrovnání je přátelství, philia. Teprve tato vytváří skutečnou pospolitost, pravou polis; je tmelem této pospolitosti.

    Komerční (výměnná) rovnost či stejnost je tedy (materiálním) předpokladem ke stejnosti, rovnosti na základě přátelství.

    Dost podobný je ostatně i model Hegelův; podle kterého je komerční činnost jaksi vstupní bránou pro nahlédnutí vyšší, metafyzické funkce státu. Běžný občan – jakožto komerčně činný – sice sleduje napřed jenom své vlastní, egoistické zájmy; ale nakonec právě touto svou materiální praxí nahlédne, že je i pro něj lepší, když ve společnosti respektive ve státě vládne nikoli holý egoismus individua, nýbrž (rozumný) zákon, společný pro všechny.

    Z tohoto hlediska se tedy komerční (kapitalistická) společnost jeví být zařízením naprosto rozumným a potřebným.

    Jenže – ono je to všechno ještě trochu složitější. (Protože mám knihu Arendtové teprve rozečtenou, nemohu ještě s jistotou říci jestli ona tento aspekt ještě nějak zohlední; zatím to tak ale nevypadá.)

    Jde o to, že Aristoteles na jedné straně vidí tuto potřebnost (komerční) směny – ale na straně druhé stejně tak vidí akutní nebezpečí pro charakter polis, když až příliš propadne komerčnímu duchu! Svého času jsem tento Aristotelův náhled rozebral ve svém článku na Deníku Referendum s názvem „Aristotelovy přístavy a Karel Marx“.

    Není proto sebemenšího sporu o tom: současnou kapitalistickou společnost s jejím hyperkomerčním duchem by Aristoteles v žádném případě neuznal za takovou, která má potenciál produkovat vztah vzájemného přátelství.

    Podle Aristotelových měřítek by současná kapitalistická společnost byla „příliš blízko přístavu“, se vším jeho zkomercializovaným ruchem a provozem, který devastuje charakter celé polis. A žádné „přátelství“ s tím nedokáže nic udělat.

  53. Ovšem jestli Herakleitos myslel těmi dětmi skutečně děti, tedy potomstvo, pak šlo o něco úplně jiného. Ježíš přece žádné své potomstvo neplánoval. Ten „užitek“, který měl přinést on, byl jeho duch. Svého ducha takto předal lidem.

  54. Křesťané ten citát používají ve smyslu „umřít“ sobě (a žít Bohu). Už nikoli ve smyslu skutečné fyzické smrti (tedy ne že by se museli dát ukřižovat jako Ježíš)

  55. „Současnou kapitalistickou společnost s jejím hyperkomerčním duchem by Aristoteles v žádném případě neuznal za takovou, která má potenciál produkovat vztah vzájemného přátelství.“

    Já bych, pane Poláčku, hned neházel flintu do žita a přece jen bych ve svém (nyní novém) zaměstnání napřel veškeré své úsilí, abych kromě všech těch součástek do různých strojů vyprodukoval i nějaké to přátelství, alespoň tak devadesát kusů za směnu.

  56. Jo, kdybych jim tu mašinu přeprogramoval, to by se to přátelství valilo jedno za druhým (zvláště pak hluboká přátelství s programátory).

  57. „… A je tedy napřed vytvořit něco, co pro ně vytvoří nějakou společnou, univerzálně sdílenou základnu jejich vzájemných styků…“

    Ano, společně sdílená základna vzájemných styků je přece ta opovrhovaná kultura (nikoliv ve smyslu „umění“) – ty sociální konstrukty, které se progresivisté rozhodli zgruntu opravit (rozebrat, zahodit zrezivělé součástky a znovu poskládat).

  58. „… otrocká mysl nemá vůbec předpoklady stát se skutečně svobodnou…“

    To je, pane Poláčku, stejné i dnes, nemusí být dnes nikdo ani Aristoteles, aby to viděl: jak se třeba ti Američani v tom Afghánistánu snažili, ale otrocká mysl těch zajatců z řad barbarů prostě nemá předpoklady stát se skutečně svobodnou.

  59. Já tedy nevím, no. Ale přátelství se přece neprodukuje… Dyť to je strašný.

  60. Těžko říct, čeho je to vlastně ponurý obraz: kritika sterilně bezcitného typu společnosti – kritika využívající sterilně bezcitných prvků, tvořících absurditu ve jménu racionality.

  61. Objevil jsem dnes autenticky humánní svět – konečně jsem poznal skutečně nefalšovanou lidskou slušnost.

    Stalo se to takhle:
    Zatoužil jsem v tomto našem odcizeném a dehumanizovaném prostředí kapitalistické velkovýroby, kde se i já pomalu stávám pouhou součástkou produkčního procesu, ovládanou trapně neumělou inteligencí – zatoužil jsem náhle v této citové poušti po kapce obyčejného lidského štěstí, prožitého tady a teď.

    „Prosím, vyberte produkt.“

    Chci být chvíli šťastný, šťastný tady a teď, bleskne mi hlavou.

    „Prosím, přiložte platební kartu.“

    Štěstí je tak krásná a přepychová věc, ale prachy si za něj nekoupíš… broukám si a přikládám tu platební kartu.

    „Vyčkejte prosím na potvrzení.“

    To je teda nervák, taky by to nemuselo dobře dopadnout…

    „Děkujeme.“

    Hltám to draze vykoupené štěstí po kapkách (nejde to najednou), hltám ho tady a teď (musím se rychle vrátit do produkčního procesu), zde jsem člověkem (ne pouhou součástkou vybavenou jakousi značně neumělou inteligencí). Tenhle prožitek mě hluboce poznamenal, ještě nikdy jsem nezažil tak autenticky slušné lidské jednání, tak nefalšované a nezištné… Ten automat na kávu z toho sám vůbec nic nemá a přesto se chová tak slušně a mile. Zdá se, že se tu právě zrodilo skutečné přátelství.

    Toužíte po štěstí, prožitém skutečně tady a teď?

    DELIKOMAT splní váš sen. Automaty na kávu DELIKOMAT – jednička na trhu se štěstím.

  62. Celá civilizace je závislá na technice, na automatech.
    Jak praví žalmista: „Jejich modly jsou stříbro a zlato, dílo lidských rukou. Mají ústa, a nemluví, mají oči, a nevidí, mají uši, a neslyší, mají nosy, a necítí, rukama nemohou hmatat, nohama nemohou chodit, z hrdla nevydají hlášku. Jim jsou podobni ti, kdo je zhotovují, každý, kdo v ně doufá.“

  63. Naše sdružení přátel delikomatů SPD ovšem bojuje naopak za sociální rovnost a za solidaritu. Nejsme jako oni – nejsme žádná pražská kavárna. S námi si kávu může dát opravdu každý a všude. Klademe totiž důraz jak na rovnost, tak i na svobodu. Jsme tolerantní k bílé kávě i k meltě – třeba takový zázračný kelímek melting hot – to je ta pravá svoboda v různosti, odkazující na slavnou tradici výroby plastů v DDR.

  64. No, když už je řeč o kávě z automatu, tak u nás podražila. Malá z patnácti na osmnáct a velká z dvaceti pěti na třicet. Hezký večer přeji všem, kdo sem zavítali.

  65. Já se ještě jednou vrátím k tomu „zůstat sám“. Našel jsem totiž právě o tom něco v „Citadele“ Saint-Exupéryho, v samotném závěru jeho knihy.

    Jeho Vládce, už na sklonku své životní pouti, se takto obrací ke svému Bohu:

    „Ach, Pane, svůj lid jsem poučil, jak nejlépe jsem uměl, a teď se pomodlím za sebe. Neboť jsem od tebe dostal příliš velký úkol, než abych se mohl se svou láskou obracet k jednotlivci. Toto obcování jsem si musel odříci, i když jen ono jediné poskytuje srdci radost. Je sladké navracet se na určité místo, a ne jinam, sladce znějí hlasy jednotlivců a dětské svěřování ženy, když si myslí, že pláče pro ztracený šperk, zatímco už pláče kvůli smrti, která odlučuje od všech šperků. Tys mne však odsoudil k mlčení, abych za větrem slov dokázal slyšet smysl, neboť je mi určeno sklánět se k lidské úzkosti, z níž hodlám lidi vyléčit.

    Ovšem, chtěl jsi mne ušetřit tlachání, v němž bych promrhal čas, i pekla rozkladů nad ztraceným šperkem (a nikdo nikdy se z takového problému nevymotá, protože nejde o šperk, nýbrž o smrt), stejně jako nad přátelstvím nebo láskou. Neboť tím pravým poutem přátelství či lásky můžeš být jen Ty, a rozhodl jsi tak, že jich mohu dosáhnout jen skrze tvé mlčení.“

    I tady je tedy řečeno: kdo chce „za větrem slov slyšet (hlubší) smysl“, ten se musí osvobodit od „tlachání, v němž bych promrhal čas“. Jedině v osamocenosti vlastního ducha je možno hledat a sledovat tento vyšší smysl. Anebo jak to poeticky nazval Jan Patočka: „Každý filozof je nakonec osamělý jezdec.“

  66. Pane Horáku, zajímavější než ten článek je diskuse pod ním.

  67. Pane Horáku, Hérakleitos by k tomu zmíněnému článku nejspíše řekl, že je nutno – ve prospěch pravého poznání – od jednotlivin přejít k poznání obecnému.

    Zkusme tedy podniknout tento krok. Úvaha – či hypotéza – autora článku, že se jedná o jakousi „pomstu seniorů za ukradený svět“ značně trpí tím, že se zde – jakožto obdivované ikony – zjevují nejen postavy z minulosti, ale i z aktuální přítomnosti. Například Babiš – jak by mohl symbolizovat „starý dobrý svět“ někdo, kdo je aktivním podnikatelem současného kapitalismu?…

    Ale když si do jedné řady postavíme ony jmenované autority – Babiš, Zeman, Putin… – pak nám z toho vyjde jeden společný rys: všechny tyto politické osobnosti se vyznačují bezpochyby jedinečnou schopností působit jako moudří, uvážliví „otcové národa“, kteří se o tento svůj národ postarají, kteří ho ochrání přede všemi kolizemi a nebezpečími.

    Domnívám se, že právě tady jsme blízko pravé příčině. Staří lidé všeobecně touží po klidném, zabezpečeném žití bez nějakých velkých kolizí – a tuto svou touhu vidí naplněnou právě u těchto politiků. (A na straně druhé „fašisty“ vidí u Pirátů, kteří jsou jim nepochopitelní svým modernismem, pociťují je jako ohrožení svého starého důvěrně známého světa.)

    To za prvé. A za druhé: naše generace ještě vyrůstala v černobílém vidění světa. A tedy: v naprosto zjednodušeném vidění světa. Svět byl tehdy propagandou rozdělen na „naprosto dobrý“ (svět socialismu) a „naprosto špatný“ (svět kapitalismu). Nebylo tedy zapotřebí (a vlastně vůbec možno) nějak složitě, diferencovaně uvažovat; každý na oné škále zaujal prostě jeden postoj, s kterým se bezvýhradně ztotožnil. Takže i naše starší generace zřejmě skutečně je formována k tomuto bezvýhradnému, naprosto nekritickému ztotožnění se s jedním jediným politikem, s kterým si identifikuje toto „naprosté dobro“.

  68. Mně se zdá, že ne staří, ale spíš někteří mladí mívají tendenci vidět svět zjednodušeně. Tíhnutí k autoritám není výsadou stáří. Svého času se socialistická mládež zhlížela ve Stalinovi: „…mladý je ten, kdo obrozuje svět, jenž upadl málem do rozvalin, ať je mu šestnáct či sedmdesát let. Mladý, ach, mladý je soudruh Stalin…“ (autor Pavel Kohout)

  69. V současné době znám jednoho mladého člověka (ještě mu není čtyřicet), který obdivuje Putina i Stalina. Když jsem to zjistila, tak mě to naprosto šokovalo.
    Ovšem na druhé straně – čemu se divíme, když tento mladý člověk si musel vypůjčit na to, aby mohl zaplatit zubaře.

  70. Ani ten článek není nezajímavý, pane Kosmele.

    Podle mě dokonce „víc než si myslíte“ [starý předvolební slogan jakési politické strany]. Podle mě se ale Štefan Švec mýlí – podle mě se totiž vlastně určitá nezanedbatelná část (progresivistické) mládeže v hodnocení toho období reálného socialismu s těmi důchodci vlastně docela dost shoduje, jen z toho pak vyvozuje jiné závěry – tedy jiné volební preference.

    Jsem rád, pane Kosmele, že Vás „vidím“ a přeji všechno dobré.

  71. Takhle: v prvé řadě opravdu není záhodno dělat nějaký zásadní rozdíl mezi generací starou a mladou, co se jejich schopnosti (respektive neschopnosti) soudného myšlení týče. Svého času to geniální zkratkou vyjádřil Jan Werich: „Však on i každej starej vůl byl jednou – mladej vůl!…“

    A jsou to právě politická přesvědčení, která jsou jednou z těch oblastí, kde lidem nejvíce „straší ve věži“. Nedá se nic dělat ale je tomu tak. Především tato slepá víra ve vůdcovskou autoritu je mnohdy opravdu omračující.

    Nicméně je tu přece jenom ten objektivní rozdíl, že naše generace opravdu nebyla vychovávána v kritickém myšlení. Nýbrž my jsme byli vychováváni v onom zjednodušeném bipolárním, černobílém vidění světa. (Proto ani neplatí poukaz na mladého Pavla Kohouta: nejde o to že on byl tehdy mladý; jde o to že on je součástí té generace která byla formována tímto zjednodušujícím, nekritickým pohledem.)

    Mladá generace současnosti je dozajista mnohem kritičtější; to ovšem samo o sobě ještě naprosto nic nevypovídá o tom, jestli její politické soudy jsou nějak podstatně lepší, kvalitnější. Oni jsou všeobecně kritičtější především vůči politikům; ale na straně druhé i oni mají každý nějakou svou vlastní osobní, a to většinou nekriticky sdílenou ideologii. (Respektive: světonázor.)

  72. Pane Nusharte, tvařte se, že mě nevidíte, já to totiž zde mám blokované p. Poláčkem. Jinak, já jsem netvrdil že se mi ten článek líbil. Já jsem v té době „toho období reálného socialismu“ jak uvádíte žil, byl jsem v SSSR, viděl soudruha Lenina, je mi víc jak 60 a proto můžu radit. Jestli to zvěrstvo, co tu bylo nazýváte „reálný socialismus“, tak úplně stejný nesmysl je např. nazývat „sociální demokracie“ tu bandu vedenou dvojitým agentem s právem mluvit Hamachekem, jež si říká ČSSD. Mějte se.

  73. Dobře, pane Kosmele, když budeme mluvit jen tak mírně a potichu, tak si nás tady snad nikdo nevšimne. Řekl bych tedy, že vztah k tomu „období reálného socialismu“ není úplně primárně věkově podmíněný, že ten minulý režim má své zastánce i odpůrce napříč věkovými kategoriemi. Trochu věkově podmíněná je možná až ta konkrétní osobní reakce a z ní pak vyplývající současné volební preference.

    Nepovažuji tedy vůbec za nemožné, aby „příznivcem starých časů“ byl například „mladý progresivista“, obvykle volící Piráty.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.