Stará tramvaj

Eva Hájková

Stará tramvaj byla věrnou průvodkyní mého dětství. Její zvonění jsem slýchávala od časného rána do pozdního večera. Bydleli jsme totiž u tramvajové zastávky. Lidé čekající na tramvaj stávali na chodníku přímo pod našimi okny. Tramvajová trasa u našeho domu končila. Koleje navazovaly na koleje nové tramvaje, která kousek od nás objížděla točnu neboli smyčku okolo nevelkého parčíku, ale jezdila jiným směrem. Stará tramvaj vyjížděla ze Svinova, který projela skoro celý od nádraží ke kostelu, a pak pokračovala okolo restaurace u Slunce, a odtud dál přes Porubu, Vřesinu, Krásné Pole, Dolní Lhotu, Horní Lhotu až k zastávce Budišovice-Kyjovice, později zvané Zátiší. To byla oblíbená cílová stanice pro rodinné nedělní výlety.

Tramvajová dráha byla jednokolejná. Za první republiky po těchto kolejích jezdily vlaky Slezských zemských drah. Ale za mého dětství po nich jezdila dvounápravová tramvaj. Říkali jsme jí lokálka nebo taky stará bedna, protože byla skoro celá dřevěná. Vnitřní prostor byl rozčleněn dřevěnými sedadly obrácenými proti sobě. Na kraji kabiny byly po stranách připevněny dřevěné lavice. Kdo si nesedl, mohl se přidržovat kožených držadel visících od stropu hned vedle koženého popruhu, za který tahal průvodčí a cinkal na znamení, že je možné pokračovat v jízdě. Tramvaj byla říditelná z obou stran – řidič si jen přehodil řídící páku na opačný konec tramvaje, zatočil s ní a mohl jet zase v opačném směru. Vozy se křižovaly v místech, kde byly koleje zdvojené.

Když tramvaj zazvonila a dala se do pohybu, šlo do ní naskočit, ještě když se rozjížděla, ačkoliv to bylo zakázáno. Posuvné dveře někdy zůstaly otevřené i během jízdy. Nebyly dálkově ovládány jako dnes. Zavíral je obvykle průvodčí, podobně jako dveře vnitřního prostoru tramvaje. Průvodčí pak chodil s brašnou po voze a prodával jízdenky. Jízdné stálo šedesát haléřů, později korunu. Děti platily polovic.

Někdy jsem použila tramvaj k cestě do školy. Většinou, když bylo deštivé počasí, nebo v zimě. To se pak na oknech tvořila námraza. Ledové květy. Jednou kdosi z dětí, které se mnou ráno jely do školy, přitiskl na zamrzlé okno tramvaje padesátník, který měl na zaplacení jízdenky. Peníz ohřátý teplem dlaně okamžitě k oknu přimrzl a průvodčí se kvůli tomu zlobila. Už si ani nepamatuji, zda se tenkrát dotyčnému podařilo minci odloupnout.

Stará tramvaj zvonila a vydávala nezaměnitelný zvuk i při rozjíždění a brzdění. Ke škole se jelo dvě krátké zastávky. Zpátky jsem chodívala pěšky, protože už nebylo kam spěchat. Dvakrát jsem přitom musela přejít poměrně rušnou vozovku. Škola sice stála na téže straně ulice jako náš dům, ale chodník byl chodcům k dispozici jenom na protější straně.

Občas mě rodiče vzali s sebou do Poruby – to když tam potřebovali něco koupit. Jeli jsme tramvají ještě o pár zastávek dál než při cestě do školy, až jsme minuli „Oblouk“ – monumentálně působící, historizující stavbu půlkruhového půdorysu s věží. Šlo o obytnou budovu z padesátých let, napodobující petrohradské Palácové náměstí. Tramvaj zastavovala pod kopcem, porostlým stromovím, jež bylo součástí někdejšího zámeckého parku, kde stávala voliéra s andulkami a jiným ptactvem. Dole se rozkládal rybník s kaštany a starým mlýnským kolem a opodál ves Poruba, zatímco nad svahem se hrdě tyčila nová Poruba – výkladní skříň socialistické výstavby. Jako by tu stály nové časy proti starým časům. Zámeckým parkem se po starých schodech vystoupalo vzhůru k prvnímu a druhému porubskému obvodu. Kousek odtud byla soustředěna většina zdejších obchodů. Pamatuji si ještě na malou gumovou panenku z tamějšího hračkářství. Pamatuji si cestu k fotografovi v pěti letech – to mě maminka vystrojila do svátečních šatů a natočila mi vlasy kulmou nahřátou na kamnech. I na to, jak vypadaly mé první náramkové hodinky, které mi maminka v Porubě koupila, když mi bylo sedm, a které jsem směla nosit jen do divadla a ke slavnostním příležitostem. Nikdy ne do školy, abych je náhodou neztratila. Nabyla jsem tehdy dojmu, že hodinky jsou velká drahocennost.

Při návštěvě Poruby jsme s tatínkem nebo s maminkou vždy prošli třídu s obchody a prohlédli si dům, ve kterém rodiče bydleli před mým narozením. Mívali radost z náhodného setkání s některým z bývalých sousedů. Ještě jsme se podívali na andulky v parku a jeli jsme zase zpátky cinkající a skřípající starou tramvají, která nás zavezla až před dům.

Jednoho podzimního dne jsem se během školního vyučování podívala z okna, které směřovalo do ulice. Tu se před mýma očima ze zatáčky vynořila jedna ze starých tramvají s rozbitým sklem a zdeformovanou přední částí. Bylo poznat, že utrpěla čelní srážku s jiným vozem. Učitelka musela na chvíli přerušit výklad, protože všechny děti ve třídě vstaly z lavic, běžely k oknu a vzrušeně to komentovaly. Stalo se to 30. října roku 1969. Za pár dní po neštěstí byl provoz tramvají v úseku Svinov – Poruba definitivně zastaven. Kompetentní osoby pravděpodobně usoudily, že jednokolejný tramvajový provoz je už přežitkem, a zvlášť na frekventovaných tratích je natolik nebezpečný, že bude lepší nahradit jej autobusovou dopravou.

Shodou okolností jsme se právě v té době, několik dní po nehodě, stěhovali ze Svinova do Poruby. Rozrušení z nového domova překrylo rozrušení z nehody. Teprve mnohem později jsem se dověděla, že srážka měla za následek několik těžce raněných a řidička tramvaje, která neštěstí zavinila, si za to vysloužila čtyři roky vězení.

Naposledy jsem se svezla starou tramvají, když jsme den před stěhováním převáželi do nového bytu stojací lampu, aby se její skleněné součásti nerozbily ve stěhovacím voze. Byl to tenkrát pro mě takový symbolický konec jedné životní etapy. Ale vlastně i doba se trochu změnila. Sedmdesátá léta byla v mnoha ohledech jiná než léta šedesátá, a v lecčem horší. Z parku časem zmizela i ta voliéra s andulkami. Asi se už o ně nikdo nechtěl starat.

Po poslední jízdě staré tramvaje zůstaly koleje na místě ještě celá léta, jako připomínka zašlých časů. Příležitostně jsem se na ně chodila dívat s notnou dávkou nostalgie, až do doby, než byly z vozovky definitivně odstraněny.

30 komentářů u „Stará tramvaj“

  1. Paní Hájková, tak pro tentokrát mám pro Vás opravdové překvapení (i když možná jste to už poznala sama): podařilo se mi v internetu vyhledat nejen nějakou starou tramvaj z Ostravy – ale dokonce přímo tu linku, o které tu píšete! A dost možná, že jste kdysi jezdila právě touhle tramvají, která je tu vyobrazena!

    Pokud by si někdo ještě blíže chtěl prohlédnout detaily, originální fotografie je tady: https://www.flickr.com/photos/robokubo/3638015805 . Kliknutím myší na obrázek je možno celý výjev ještě zvětšit.

    Takovéhle tramvaje v Praze nejezdily, já jsem se trochu divil že paní Hájková líčí sedačky v tramvaji kde lidé seděli proti sobě, tohle v Praze nikdy nebývalo, tam byly sedačky podélné.

    Je to ale opravdu zajímavý pohled do minulosti; tohle mě opravdu zaujalo, pokusím se ještě v internetu objevit ty staré tramvaje kterými jsem jezdíval já, například starou sedmnáctku nebo trojku, kterými jsme jezdívali za dědou do pražských Kobylis.

  2. Ano, pane Poláčku, to je ona. Díky! Je to fotografie z pozdější doby, kdy už tramvaj jezdila jenom na trase Poruba-smyčka – Budišovice-Kyjovice. Zbytek trati (od nádraží Ostrava-Svinov, čili nejstarší část trati) už byl mimo provoz.
    Našla jsem o tom také na Wikipedii: https://cs.wikipedia.org/wiki/Tramvajov%C3%A1_tra%C5%A5_Ostrava-Poruba_%E2%80%93_Kyjovice-Budi%C5%A1ovice
    Ještě jsem mohla dodat, že na stavbě této trati pracoval jako železniční zaměstnanec můj dědeček, maminčin tatínek, který se do Svinova přistěhoval s celou svou rodinou z Moravského Slovácka v roce 1925, poté, co tam získal zaměstnání u slezských zemských drah.

  3. V překotně se měnícím světě, který zemětřesně skáče, jak píšťalka soukromého zisku píská, přicházejí časem náhradou za někdy žel ztracenou realitu vzpomínky. Právě ony představují, jednou radostnější, jindy bolestnější výhodu vyššího věku a utvářejí naši zkušenost.

    V Praze kdysi jezdily tramvaje řadou míst, kde si je dnes už skoro ani neumíme představit. Poblíž hranice Vinohrad a Nového Města jsou v pár úsecích již zhruba 50 let dochovány „slepé“ úseky kolejí. Mám takové nezáměrné nenásilné doklady minulosti, jež ovšem málokdo registruje, rád. V Liberci udělali tramvajovému provozu památku záměrnou, na
    vstupu do hlavního náměstí položili do dvou docela úzkých po krátkém kusu kolejí i s připomenutím čísel tramvají, které místy projížděly.

    Současný svět rád buduje a méně rád provozuje a udržuje. Vedení Prahy s pirátským primátorem se třeba nechce byť jen vrátit provoz metra do té půlnoci, jak to bylo (za korunu) už „za komunistů“…

  4. Paní Hájková, to s Vaším dědečkem jako železničním zaměstnancem je docela veselé, můj děda (právě ten jak jsem zmínil že jsme za ním jezdili tramvají do Kobylis) – ten byl svého času strojvůdcem! Už za první republiky, což tehdy ovšem bylo dost exkluzivní místo, byl státním zaměstnancem a tedy pod penzí, to tehdy znamenalo opravdu záviděníhodnou životní a sociální výhodu. (Jmenovitě pak v časech hospodářské krize, na rozdíl od mnoha jiných měl zaručené místo a stálý plat.)

    A jak teď koukám, když píšete že Váš dědeček pocházel z Moravského Slovácka tak i tady je dost velká příbuznost, můj děda pocházel odněkud z Českomoravské vrchoviny, z nějaké malé vesnice, už si ale opravdu nevzpomenu z jaké.

  5. Pane Horáku, jak jsem hledal v internetu nějaký příhodný ilustrační obrázek pod toto vyprávění paní Hájkové, objevil jsem celou řadu (nebo přinejmenším určitý počet) takových míst které Vy zmiňujete – tedy kde je uchovávána památka na staré tramvajové linky; možná že jsem tam viděl i to místo v Liberci které konkrétně uvádíte.

    V lidech samotných tedy tato snaha uchovat památku na „dobré staré časy“ dozajista ještě žije; často je to ovšem zásluhou ryzích dobrovolníků.

    Že je ale provoz pražského metra dnes omezen jenom do jedenácté hodiny večer, to se dozvídám až teď od Vás. Což je ovšem – obzvlášť pro metropoli s jejím rušným nočním životem – praktiky naprosto nepochopitelné. Skoro by se tu mohlo vkrádat podezření, že tady někdo jde na ruku pražským soukromým taxikářům.

    Podivnost – a neobhajitelnost – tohoto stavu vynikne tím více, když si ho srovnáme s jízdními časy metra v Mnichově: tady poslední vlak metra vyjíždí až někdy ve dvě hodiny ráno!

  6. Místo strojvůdce bylo jistě dost exkluzivní. Dědeček byl prý jen jakýmsi předákem mezi dělníky, kteří pokládali ty koleje. Stavělo se to dost dlouho. Potom byl dozorem na trati, bydlel ve strážním domku přímo na zastávce Vřesina (musel se starat o výhybky a pod.)
    V roce 1938 však Svinov i Vřesina byly zabrány jakožto součást Sudet. Dědeček tam mohl zůstat (i místo by si zachoval), kdyby byl přijal německé občanství, což on nechtěl. Prohlásil, že je Moravák a Moravákem zůstane. A vrátili se s rodinou na Slovácko. Moje maminka, tehdy už dospělá, se s nimi nevrátila. Zůstala v Moravské Ostravě (ta spadala do protektorátu).

  7. Moravská Ostrava – tam se narodil můj otec, ten měl za války po matce Rakušance automaticky německé (říšské) občanství.

    Ale oproti tomu rodina mého druhého dědečka, ti museli z pohraničí utéct před Němci (Sudeťáky), prý jim přitom šlo vysloveně o život.

  8. Já jsem si také myslela, že Češi ze Sudet museli utéct. Ale byla jsem kdysi ubezpečena jednou ženou z Opavy, že ne. pamatovala válku, i když byla tehdy ještě malá. Její rodina za války v Opavě zůstala. Myslím si, že utéct asi museli ti, co se nějak výrazně politicky angažovali, nebo se dostali do nějakých konfliktů s německým obyvatelstvem.

    V Moravské Ostravě, i když spadala pod protektorát, bylo samozřejmě také velké množství Němců (či bývalých Rakušanů). Ti jistě to říšskoněmecké občanství měli.

  9. Velmi složitá byla situace na Hlučínsku, kde se mnoho obyvatel pokládalo za Němce, ač německy ani neuměli. Zatímco československé úřady je pokládaly za Čechy, které je třeba jen převychovat.
    Kdysi jsem o Hlučínsku napsala článek na Referendum.

  10. Češi v Sudetech: je dost dobře možné že to nebylo všude stejné, záleží na tom jak kde zrovna řádily henleinovské bojůvky, je dost dobře možné že v Opavě to nebylo tak žhavé, ale naši byli myslím už tehdy v oblasti Podkrušnohoří, tedy v bezprostředním sousedství s hitlerovským Německem, z jejich zážitků se mi do paměti vryla jedna věta jak to bylo když utíkali před Sudeťáky, že „oni by nás snad zabili, dokonce i nás děti“.

    Ovšem – to jsem si zase zapamatoval z jiného vyprávění – babička se asi tamějším Sudeťákům dost znelíbila, například když byli v nějakém hostinci a obsluha tam na ně mluvila německy, tak ona se rozhorlila, že „tohle je přece česká hospoda, a tak se tady bude mluvit česky“. Takže je možné, že oni si to zapamatovali, a že to pak celé rodině chtěli ukázat.

  11. Ano, paní Hájková, na ten Váš článek o Hlučínsku si vzpomínám.

    Ovšem ti Hlučínští to opravdu měli těžké, já jsem jednou viděl jednu televizní dokumentaci o době války, vyprávěl tam jeden starý muž, který sice mluvil normálně česky (ani vůbec nevím jestli byl dvojjazyčný), ale v každém případě podle německých úřadů byl Němec, a tak ho hned vzali do wehrmachtu a poslali na východní frontu, i když on zřejmě sám neměl žádnou velkou chuť jít bojovat za Hitlera.

    A v tom samozřejmě nebyl sám, tohle postihlo všechny hlučínské muže, bez ohledu jestli se cítili jako Němci nebo jako Češi.

  12. To je fakt, že do války se asi chtělo málokomu. Zvlášť když se necítil ohrožen.

  13. On byl také rozdíl v tom, že Hlučínští samozřejmě nebyli vystaveni Hitlerově masivní militaristické propagandě, jak tomu bylo jinde v Německu. Tam se Hitlerovi touto propagandou podařilo vzbudit nacionální emoce, takže tu připravenost k boji a válce byla mnohem větší. Zatímco Hlučínští do toho spadli prakticky přes noc. (Obdobné to ale bylo například s rumunskými Němci, těch bylo daleko víc.)

    Navíc, Hlučínští (i ti kteří se třeba sami cítili být Němci) netrpěli zdaleka tím pocitem národní ztráty a újmy za ztrátu území, které bylo Německu uzmuto po prohrané válce. Takže neměli tak palčivou touhu revanše, získat zpátky ztracená území.

  14. KŘESŤANSTVÍ A PLATONISMUS

    Jestli jste mi tím, paní Hájková, udělala radost? – No, tak napůl. Totiž samotný tento uvedený článek je opravdu v zásadě pozitivní a je možno ho pozdravit; ale četla jste i ten Florykův článek o neomarxismu, na který je tam odkaz? – To je naprostý hnus.

    Ale popořadě. V prvé řadě je nutno myslet na to, že autor článku Floryk jenom reprodukuje dílo někoho jiného, Louise Markose. Takže nemůžeme vědět s úplnou určitostí, jestli ho reprodukuje opravdu zcela správně. (Když srovnáme jak mizerně a deformovaně reprodukuje Marxe, bylo by možno i tady mít určité pochybnosti.)

    Ale budiž; v každém případě je zde velice pozitivní, že se najde i vyznavač křesťanství, který nalezl odvahu přiznat se k Platónovi. V podstatě tu není řečeno nic jiného nežli to co já sám už říkám dlouhou dobu: přinejmenším velké části toho, co křesťanství považuje za svůj originální výtvor, je ve skutečnosti dědictvím tradice platónské, respektive novoplatonismu. Konkrétně celý produkt „Svaté trojice“ by bez novoplatonismu prakticky vůbec nemohl vzniknout. U Platóna samotného tento konstrukt ještě takto zřetelně vytvořený nebyl, ale on k němu položil filozofické základy.

    Naprosto správně je zde řečeno, že řecké respektive platónské „zavržení těla“ nebylo ve skutečnosti zdaleka tak dramatické, jak to stále tvrdí (konzervativní) křesťanští teologové. Fakticky skutečně Platón nezavrhoval respektive nedegradoval jsoucí, materiální svět o nic více, nežli jak to činí křesťanství. Je tu velmi správně řečeno, že se daleko spíše jedná o zdůraznění toho, že ten – hypotetický – „horní svět“ je mnohem dokonalejší, ušlechtilejší, duchovnější, nežli vezdejší svět materiální. V tomto ohledu tedy Platón a křesťanství skutečně tvrdí víceméně to samé.

    Rozdíl je tady v zásadě jenom v tom, že pro Platóna je svět dokonalých idejí ve své podstatě svět l o g u, tedy svět myšlenky. A člověk se k této sféře dokonalých, nehmotných idejí může propracovat, prostřednictvím svého myšlení. Zatímco křesťanství opouští tuto sféru myšlení, a namísto toho toto vztahování se člověka k této vyšší sféře pojímá jako intenzivní niterný prožitek víry.

    Já jsem zrovna nedávno psal o tom, že ono to tehdy vůbec jinak nebylo možné; jestliže Platón své úvahy a filozofické modely směřoval ke vzdělaným příslušníkům aténského respektive řeckého patriciátu, pak křesťanství se naopak obracelo především (alespoň ve svých počátcích) na masu prostého lidu, v naprosté většině bez možnosti jakéhokoli vyššího, neřkuli filozofického vzdělání.

    ——————————–

    Potud tedy dobře; ovšem zároveň jsou v onom textu tvrzení, která svědčí přinejmenším o nedostatečném pochopení Platóna.

    Staví se tu totiž do protikladu křesťanské učení o Svaté trojici, kdy tedy Ježíš má být „vtěleným Slovem“, čili prostředníkem mezi sférou absolutní na straně jedné, a mezi sférou vezdejšího lidského žití na straně druhé – a učení Platóna kde prý na jedné straně jsou jenom ony dokonalé ideje, a na straně druhé pouze jejich „stíny“, nedokonalé odrazy ve vezdejším, materiálním světě.

    Tady je nutno si uvědomit jedno: i Platón prošel určitým myšlenkovým vývojem. Jeho původní model idejí byl opravdu takový, že to jsou fixní, nehybné, neměnné pravzory. Jenže ve svém pozdějším dialogu „Parmenides“ tento svůj původní model do značné míry reviduje. On tyto své původně fixní ideje nyní „rozpohybuje“, a především je uvede do vzájemné souvislosti. Ony tedy nestojí už fixně každá jenom pro sebe samu, nýbrž přecházejí jednu v druhou. A tento moment pohybu, vzájemné interakce, vzájemné negace a zároveň vzájemného podmiňování – to je za prvé vlastní zrod dialektiky, a za druhé to také znamená propojení onoho světa nehmotných idejí s vezdejším světem jednotlivých věcí.

    A právě toto je tím filozofickým základem, na němž pak novoplatónský filozof Athenagoras vytvořil zřejmě první model „trojjedinosti“, tedy model syntézy mezi Absolutnem („Jediným“) a mezi jsoucí světem jednotlivostí („mnohá“), a to sice zprostředkováním přes „některé“ – model metafyzicko-abstraktní, ale ve své struktuře naprosto identický s tím modelem Trojjedinosti, které pak vytvořilo křesťanství. Proto opakuji ještě jednou, bez této předcházející filozofické práce jak Platóna, tak novoplatonistů by křesťanský model „Trojjedinosti“ prakticky vůbec nemohl vzniknout.

    ——————————-

    V této souvislosti je zapotřebí zmínit jednu napohled drobnost, která je ale naprosto charakteristická pro způsob intepretace Davida Floryka (není ovšem zcela jasné, jestli je to jeho vlastní interpretace, anebo to tvrdí už L. Markos). Jedná se o to tvrzení, že podle konceptu platónských idejí například i mužský a ženský princip jsou prý absolutní, a že tu není žádný prostor pro jejich přechodové fáze, tedy pro nějaké smíšené pohlaví.

    Jenže – to je přesně to co jsem právě napsal. Takto by to mohlo snad být podle původního Platónova pojetí idejí; ale jeho nové, revidované pojetí sděluje ve skutečnosti naprostý opak, tady jsou totiž zásadně podstatné právě ty vzájemné p ř e c h o d y mezi jednotlivými kategoriemi (idejemi), v naprosto prvé řadě je zde vztah kategorií „bytí“ a „nic“, ty jsou ještě u Parmenida od sebe striktně oddělené (a takto to Platón od Parmenida také původně přejal), ale pak se ukázalo že takto je to filozoficky chybné, že dokonce i „bytí“ a „nic“ jsou ve skutečnosti vnitřně propojené, že přecházejí jedno v druhé. Takže to tvrzení Floryka či Markose je tu věcně naprosto chybné, je to naopak právě toto p ř e c h á z e n í, které je u tohoto pozdějšího Platóna naprosto podstatné; a analogicky je tedy možno učinit závěr, že stejně tak i „idea muže“ a „idea ženy“ jsou navzájem nevyhnutelně ve stavu vzájemné souvislosti a vzájemné podmíněnosti, a tak nevyhnutelně existují i jejich přechodové stavy. Ostatně naprosto přesně a správně je tento vztah vzájemné podmíněnosti a vzájemného přecházení vyjádřen v čínském symbolu pro jin a jang.

  15. Co se pak toho týče co Floryk píše o Marxovi a neomarxismu, tak tady se plně ukazuje jeho pravicově-konzervativní, až přímo reakční postoj. Samozřejmě že Marx se dopustil mnohých chyb, které je mu právem možno vytýkat; ale Floryk o něm píše se zcela zjevnou nenávistí a odporem vůči jakýmkoli snahám o zásadní změnu, humanizaci společnosti. Jak reakční – a fakticky asociální – jsou Florykovy postoje vyplývá z toho, že dokonce i institut ombudsmana (tedy té instance která je často poslední záchranou pro lidi, kterým bylo ze strany státního aparátu učiněno bezpráví!) – tak dokonce i institut ombudsmana Floryk prohlašuje za zlovolný výtvor neomarxistů! A on sám zcela explicitně glorifikuje autoritativní model vládnutí. Naprosto demaskující jsou i jeho zuřivé výpady proti hnutí za ženskou emancipaci; jeho vlastním ideálem je podle všeho středověký stát, s nezpochybnitelným postavením křesťanské církve, kde lidé jsou jen poslušné ovečky pod „moudrou“ vládou krále a církve, a kdy žena je jenom stejně tak poslušnou služkou svého muže, bez vlastní osobnosti a bez vlastní vůle.

    Opakuji znovu, četba tohoto článku od Floryka mě plnila čím dál tím větším pocitem hnusu; ani bych vůbec nevěřil, že je možno na veškeré snahy po společenském osvobození člověka útočit s takovou mírou slepé nenávisti.

    ——————————

    To jediné co v tomto článku bylo opravdu zajímavé byla ta zmínka, že u Židů existovalo vlastně dvojí pojetí viny: na straně jedné vina vlastní, individuální – ale na straně druhé (s vystoupením proroků) přichází i pojetí druhé, tedy to že na vině je především asociální jednání privilegovaných vůči chudým, či jinak prekarizovaným. – Asi nemusí být vůbec připomínáno, že to bylo právě toto druhé pojetí, na které pak navázal i sám Ježíš.

  16. Ještě něco k té „váznoucí diskusi“ – ano, je tomu tak, ale do značné míry je to zapříčiněno mým vstupem do názorových výměn v rámci „Levice“, na počátku tam proběhly nějaké dost vášnivé diskuse a ideové střety, šlo o dost zásadní záležitosti a proto jsem se jim musel plně věnovat. A pak jsem měl o to méně času na náš zdejší web. – Nicméně se zdá, že ty prvotní boje tam už přece jenom utichly, takže se zase mohu trochu více věnovat zdejšímu dění.

    Ovšem i do budoucna je nutno počítat s tím, že můj čas – a mé aktivity – budu nadále dělit mezi tyto dvě sféry. Pokud mě tedy z „Levice“ nakonec přece jenom neexkomunikují.

  17. Ten Florykův článek o (neo)marxismu se ani mně vůbec nelíbil.
    Nicméně, u mne je to možná částečně i tím, že já jsem s marxismem a komunismem pořád nějak vnitřně emocionálně spjatá. Nevím, čím to je.

  18. V tom Florykově článku proznívá především jedno: nenávist. Slepá, fanatická nenávist vůči všemu, co mu nepasuje do jeho vlastního, ultrakonzervativního obrazu světa. On se – jak vyplývá ze závěru jeho článku – dokonce cítí být jakýmsi neúplatným a neúnavným bojovníkem proti démonu neomarxismu, snad i jakýmsi posledním Mohykánem, jedním z mála kteří ještě ve svých rukou třímají meč tohoto posvátného boje.

    Obdobnou nenávist já ovšem cítím často i v táboře (krajní) levice, i proto jsem měl v komunitě Levice už nějaké konflikty, boj proti kapitalismu je sice samozřejmě sám o sobě legitimní, ale když se z toho stane jenom jakási póza, tak je to zase špatně.

    A tak proti sobě stojí dva tábory, každý má svou část pravdy, ale nakonec každý žije jenom ze své nenávisti. A z nenávisti nikdy nakonec nemůže vzniknout nic opravdu dobrého.

  19. On Marxovi vytýká, že přišel s tezí: „za všechno můžou ONI“. Přitom to tak vůbec není. Marx žádného viníka nehledal. U něj přece byla příčina všeho, co se dělo, děje a bude dít, v jakýchsi objektivních zákonitostech vývoje, které tento svět nakonec stejně dovedou k beztřídní společnosti.
    Z článku spíš vyplývá, že myšlenka „za všechno můžou ONI“ je Florykovou myšlenkou o (neo)marxistech.
    Vůbec bych mu nevytýkala konzervatismus, pokud by ho nechtěl nikomu vnucovat.

  20. Jako doklad, že za všechno nemůže Marx, mohu uvést třeba následující Bezručovu báseň (Bezruč věru nebyl žádný marxista).

    Petr Bezruč:
    TY A JÁ
    Uhni mi z cesty:
    černé mám ruce a vlhké mám šaty
    kovkopem já jen a velmožem dnes ty,
    z paláce ty, já jen z dřevěné chaty,
    frygickou čapku mám, přes čelo stín.
    A za mnou nelkají sirotků prosby,
    sežrali tvoji jim zajíci pole,
    bez srdce’s, bez studu’s – blesk tebe rozbi,
    z Beskyd jsem, hoře a poroby syn,
    robím v tvých hutích a robím v tvém dole,
    žluč vře mi žilou, a robím ti přece,
    chytám tvá drva na zpěněné řece,
    černý jsem, chud jsem, pot přes čelo letí,
    nepláčou kvůli mně v Beskydách děti,
    netiskl vdov jsem a nebral jim země,
    zato jsem žebrákem, velmožem dnes ty, –
    přijel jsi na hory? Vari ode mne,
    frygickou čapku mám, uhni mi z cesty!

  21. KŘESŤANSTVÍ A KOMUNISMUS

    Vlastně by to vůbec nepatřilo pod téma „Stará tramvaj“ 😉 – ale protože se diskuse stočila naprosto jiným směrem, dávám tu zprávu tedy sem. Narazil jsem totiž v dnešním vydání „Forum24“ na opravdu velice zajímavý, a velice kompetentně napsaný článek k tématu uvedenému v nadpisu – tedy o vztahu křesťanství a komunismu.

    Tento text má dvě mimořádné přednosti: za prvé, je opravdu velmi kompetentní, je vidět že jeho autor je s danou problematikou opravdu velmi důvěrně seznámen. – Že je seznámen s tématikou křesťanství je samo o sobě samozřejmé, on je profesorem teologie; ale dopodrobna zná i například marxistickou větev komunistických hnutí.

    A za druhé: tento rozbor je podán – a to je v českých poměrech opravdu nezvyklé – naprosto objektivně a nezaujatě. I když autor je jak řečeno křesťanský teolog, marxismus nezavrhuje nijak paušálně, ale jeho myšlenky podává naprosto nezaujatě a střízlivě.

    Je to opravdu jedinečné: na relativně krátkém prostoru je tu podán prakticky vyčerpávající přehled víceméně všech základních křesťansko-komunistických (a i těch nekřesťansko-komunistických) hnutí v celé historii! V tomto ohledu má tento článek opravdu jedinečnou hodnotu.

    Pro mě osobně bylo například naprosto nové jeho líčení mohutného čínského křesťansko-komunistické povstání v 19. století; o tom jsem – musím přiznat – doposud nic nevěděl.

    Proto je možno tento článek opravdu vřele doporučit: https://www.forum24.cz/meli-vsechno-spolecne-jak-je-to-s-dedictvim-krestanskeho-komunismu/

  22. „Za všechno můžou oni“ – ano, paní Hájková, přesně tak tomu je, Marx říkal fakticky naprostý opak než co tvrdí Floryk, Marx pojímal kapitalismus jako objektivně jsoucí systém, a ne jako (primárně) vinu kapitalistů. Kapitalisté se chovají prostě tak, k čemu je vede (či dokonce přímo nutí) sám kapitál.

    – Je ovšem fakt, že u levice (a to i té dnešní) existuje stále velká tendence k tomu kapitalismus subjektivizovat, tedy právě ho redukovat jenom na jakési zlovolné dílo kapitalistů nebo koncernů (ty jsou v současné době zvlášť v módě). Právě proto já jsem tehdy tak zásadně kritizoval P. Kužvarta, protože i on tomuto sklonu k subjektivizování podléhá. A to přesto, že je to původně marxista. Jenže – ono je to tak že naprostá většina i z těch kdo se k marxismu hlásí ho nedokáže pochopit pořádně, nedokáží pochopit právě tento jeho objektivně systémový charakter – a pak sklouznou právě k tomu povrchnímu pohledu, že „za všechno můžou oni“.

  23. Petr Bezruč – já ho natolik neznám abych mohl posoudit do jaké míry byl či nebyl marxista, ale jeho sociální balady měly opravdu velkou sílu, docela by mě zajímalo jestli se něco takového na dnešních školách vůbec ještě nějak zmiňuje.

  24. Bezruč podle mého názoru skutečně marxistou nebyl. Daleko spíš byl básníkem utiskovaného národa. Ovšem jeho národem nebyl prostě český národ, jako u většiny našich národních básníků. Jeho národem bylo oněch „sedmdesát tisíc před Těšínem“, přičemž „sto tisíc nás poněmčili, sto tisíc nás popolštili“. Tohoto zbytku slezského národa, který nikde nemá žádné zastání, byl Bezruč bardem. Češi si také vždycky stěžovali, že jsou plebejským národem, jehož elity ho opustily. Nicméně v Bezručových dobách už si český národ stačil vytvořit nové elity.
    Bezručův slezský „národ“ ovšem nebyl žádným národem ve státotvorném smyslu. A co tedy byl? Možná byl národností. Ano slovansky (téměř česky) mluvící národností v převážně německé zemi (rakouském Slezsku), která měla německé elity, německou vládu a samosprávu (toto Čechy přece jenom neznaly). Tento stav se pokusili po roce 1918 čeští Slezané změnit, ovšem za cenu potlačení německého živlu.
    Bezručův „národ“ nemůžeme považovat za třídu v Marxově smyslu. Proletářský internacionalismus je Bezručovi cizí. Obrovský sociální náboj, který odrážel reálné poměry ovšem ukazuje na to, že přece jenom něco bude na tom, že si nejsou všechny národy či národnosti (chápané v jazykovém smyslu), rovny, že existují národy vládnoucí a národy ovládané. Ale to by bylo na velmi složitou úvahu. Nakonec by jistě všichni souhlasili přinejmenším s tím, že existují vládnoucí jazyky a existují jazyky zcela marginální.
    V Bezručových básních se občas mihne i nějaký protižidovský motiv, což může být v dnešní době také na překážku. Například v básni Škaredý zjev: „na zádech sedí mi sto vrahů z Modré (jak divoké krysy mne do šíje hryžou), na kyčlích sedí mi sto židů z Polské –!“
    Ale je tam i motiv nuzného Žida – chudáka (papírový Mojšl).
    Nevím, nakolik se dnes Bezruč ve škole učí, ani nakolik se učil dřív. Faktem je, že v našem kraji vždycky měl své místo. Ovšem někteří lidé se dnes přiklánějí k tomu, že Petrem Bezručem byl někdo úplně jiný, než se mělo dřív za to. Že tedy onen Vladimír Vašek si přivlastnil cizí verše. Myslím, že se nikdy nedokáže, jak to vlastně bylo. Každopádně, Bezruč byl tímto docela „postmoderně“ zpochybněn.
    Já většinu Bezručových básní miluji, ale faktem je, že to, co napsal po vzniku republiky, stálo většinou za starou bačkoru. Až na Stužkonosku modrou šlo o jednoduché říkanky. Čím to může být? Někteří lidé si to vysvětlují tím, že umění není z člověka, ale že přichází z jiného světa. Z tohoto důvodu může náhle přijít i náhle odejít.

  25. Už jsem to opravil, paní Hájková.

    Bezruč – no my v každém případě jsme se ve škole jeho básničky ještě museli učit nazpaměť. Jako všechna povinná četba se nám to tím spíš jenom vzdálilo (ne-li přímo zhnusilo).

    Já jsem vlastně nový přístup k Bezručovi získal až tehdy, když hudební skupina Traxleři zhudebnila a nazpívala jeho „Slezské písně“ – a nazpívali a zazpívali to opravdu s citem, přímo z toho prýštil onen nesmiřitelný „hněv kovkopa z hor“.

    Ovšem, Bezruč byl někdy ve svém hněvu proti boháčům opravdu snad až příliš ostrý, ty výpady proti Židům působí dnes přinejmenším rušivým dojmem, je možno je do jisté míry omluvit či vysvětlit jedině tehdejší dobou, kdy pojmy „Žid“ a „vykořisťovatel“ skutečně dost splývaly.

    Co se identity Bezruče a V. Vaška týče, k tomu mám dvě vzpomínky. Za prvé, on byl zřejmě hodně uzavřený do sebe, i za dob socialismu se bránil aby s ním rozhlas udělal nějaký rozhovor. Takže ho nakonec vlastně podvedli, domluvili se s paní která se starala o jeho domácnost, a tajně tam instalovali rozhlasácké mikrofony. A ona se ho podle instrukcí rozhlasáků začala vyptávat na nějaké věci z jeho života. A kromě jiného i nadnesla to, že „někteří lidé tvrdí že vy vlastně vůbec nejste Bezruč!“ A on na to jenom – zřejmě pohněván – odvětil, že „to jsou hlupáci.“ Tím pak bylo téma uzavřeno.

    Druhá vzpomínka – je to pár let, četl jsem rozhovor s nějakým znalcem Bezručova díla, a přišla také řeč na tuto otázku jeho identity; a on tvrdil, že tato identita tady jednoznačně je dána, že se dá vysledovat z takových a takových indicií. Tento odborník řekl, že kdo skutečně zná Bezručovo dílo, kromě jiného i celou řadu variant Bezručových básní (on je neustále upravoval, pořád s nimi nebyl spokojen), tak ten tuto identitu nemůže zpochybňovat.

    ——————–

    To že – kromě Stužkonosky modré – pak už nenapsal nic kvalitního (a co se uvádělo jako argument proti němu), to není zase tak zcela výjimečné (obdobně se stejně tak zpochybňovalo, že pravým autorem „Tichého Donu“ je Šolochov). Existuje totiž takzvaný fenomén „autora jediné knihy“. Jsou autoři, kterým to „zapálí“ opravdu na jedno jediné, vrcholné dílo, skutečně je v tu chvíli „navštíví Múzy“, stvoří vynikající dílo – ale od té doby se marně snaží, tento jedinečný okamžik tvůrčí inspirace se jim už nikdy nepodaří zopakovat.

  26. Ještě k tomu Florykovi: já mu ani tak nevytýkám že je konzervativní (v některých věcech jsem sám dost konzervativní); ale co mu vytýkám je to, že jeho konzervatismus má vysloveně reakcionářský charakter.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *