Sociální inženýři

Eva Hájková

Jezuitská redukce San Ignatio

Jednou jsem přemýšlela o tom, proč se Tovaryšstvo Ježíšovo nazývalo tovaryšstvem. Samozřejmě vím, že tovaryš ve staré češtině znamená totéž, co druh (v ruštině tovarišč=soudruh). Ale v řeči středověkých cechů je to mezistupeň mezi učedníkem a mistrem. Tovaryš znamená totéž, co druh mistra. Mistr byl vlastně jenom prvním mezi svými tovaryši. Nebylo trochu troufalé nazývat se Ježíšovými přáteli namísto jeho učedníky?

Jezuité ovšem bývali skutečnou elitou. Byli velmi učení a také velmi horliví. V českých dějinách jim nepatří právě nejčestnější místo. Ale jak tomu bylo jinde?

Jezuitský řád proslul svou misijní činností. Jakmile španělští conquistadoři dobyli nějaké území v Latinské Americe, přicházeli jim v patách jezuitští patres, které indiáni mimořádně zajímali. Jezuité byli vůbec první, kdo byl schopen se s indiány domluvit. Kolonizátoři byli na nich zpočátku závislí. Očekávali od jezuitů, že jim půjdou na ruku a pomohou jim udělat z indiánů poslušné nevolníky, aby z nich a z jejich území vytěžili co nejvíce bohatství, ale v tom se zmýlili.

Dobrodruzi přicházející do země podněcovali války mezi indiánskými kmeny a pak od nich vykupovali zajatce. Ty vláda přidělovala jako otroky nově příchozím bohatým Španělům. Tato snaha však u jezuitů narazila. Jezuitům šlo o šíření evangelia, nikoliv nevolnictví. Proto se od začátku oháněli přirozeným právem domorodých obyvatel. Dnes bychom řekli – lidskými právy. Brojili proti lovu indiánů i proti trhům s otroky. Neměli sice nic proti tomu, aby indiáni pracovali, dbali však o to, aby měli denně dostatek volna ke zotavení a také k výuce křesťanského náboženství, kterou jim sami chtěli zprostředkovávat. Jezuité neváhali vměšovat se i do vládnutí – například chtěli prosadit zákaz prodeje lihovin indiánům, čímž si proti sobě velmi popudili obchodníky s pálenkou.

Jedním z prvních misionářů byl José Anchieta (v roce 2014 svatořečený papežem Františkem), který do Ameriky odejel roku 1553. Za svého života (zemřel 1597) Anchieta studoval, podobně jako mnoho jezuitů po něm, indiánské jazyky a snažil se z domorodých jazyků vytvořit jeden společný jazyk, jemuž by všichni jihoameričtí indiáni rozuměli. Vypracoval k němu slovník a gramatiku. Ten jazyk prý dodnes existuje a v Brazílii je možné se jím s indiány domluvit. Anchieta se spřátelil s kmenem Tamuyos, uzavřel s nimi mírovou smlouvu, a když zjistil, že je smlouva jeho krajany porušována, nebál se kázat na náměstí v Riu užaslým Portugalcům: „Vy jste je napadli bez ohledu na smlouvy. Vy jste z nich nadělali proti jejich přirozenému právu otroky!“ Týž Anchieta napsal velké drama ve verších, v němž nemilosrdně zostudil hříchy bílých kolonistů. Na představení, v němž účinkovali indiáni, pozval indiány z celého širokého okolí. Portugalci byli rozezleni, ale nic s ním nepořídili.

Jezuité ihned po svém příchodu do Ameriky zjistili, že indiánům chybí spousta nectností, jimiž se vyznačovali Evropané. Ti byli, podle jejich názoru, nenapravitelně zkažení. Ale indiáni k radosti jezuitů vůbec neuměli podvádět a lhát. Neznali peníze a v mnohém byli jako děti. Sice se mezi nimi vyskytoval kanibalismus, ale ten patres přičítali nedostatku osvěty, nikoliv jejich zkaženosti. Indiánská nevinnost podnítila jezuity k pokusům vytvořit v Novém světě Kristovo království, což by se v hříšné Evropě jistě nepodařilo.

V 17. století se jezuitům v Peru v Bolívii (a později na území dnešní Paraguaye a dalších států) podařilo shromáždit indiány v tzv. redukcích. Byla to samostatná uzavřená území, v nichž se indiáni zabývali obděláváním půdy, chovem dobytka a řemesly. Jezuité získávali indiány hudbou a chórovým zpěvem. Ten je přitahoval jako magnet. Díky němu přicházeli z pralesů, překonávali svou vrozenou plachost a spřátelili se s jezuity, od nichž se pak velmi rychle naučili nejen hraní na hudební nástroje, ale i mnoha jiným dovednostem. Indiáni uměli skvěle napodobovat – podle předlohy vyrobili například i napodobeniny drahých krajek a různého luxusního zboží dovezeného z Evropy. Pod vedením jezuitů předli, tkali a vyráběli oděvy i jiné užitkové předměty. Stavěli obydlí, nemocnice i kostely.

Model jezuitské redukce v Argentině


Půdu jezuité rozdělili mezi rodiny, respektive mezi dospělé muže. Každý muž měl nárok na své soukromé pole zvané abamba a zároveň všichni dohromady obdělávali společnou půdu – tzv. Boží pole. Největší problém bylo naučit indiány počítat (vystačili si většinou s pojmem „mnoho“) a hospodařit – tedy myslet na zítřek, nesníst všechno hned (obilí, dobytek), nýbrž odkládat zrní na příští setbu, zachovat dobytek k orbě atd. Z výnosů Božího pole byly zabezpečovány společné potřeby celé komunity (každá z redukcí byla uzavřenou společností). Byli z nich vydržováni ti, kdo byli neschopni práce, i vdovy a sirotci. Hospodářství bylo čistě naturální, neboť peníze byly jezuity považovány za kořen všeho zla. Dokonce i zahraniční obchod se obešel bez peněz. Jezuité se snažili zamezit přímému styku indiánů a cizích obchodníků.

Sami léčili nemoci a zranění svých svěřenců. Nezapomínali ani na zábavu, jakou bylo například divadlo. Indiáni si volili vlastní samosprávu, která rozhodovala o společných záležitostech obce, jejich osobní svoboda byla omezena jen natolik, nakolik to vyžadoval zájem celku.

Jezuitům se podařilo vybudovat v Paraguayi v podstatě komunistický stát, v němž bylo realizováno společné vlastnictví výrobních a spotřebních prostředků, bezpeněžní hospodářství, dále byla zajištěna rovnost všech občanů, likvidace jakékoli materiální bídy, zabezpečení starých a nemocných lidí, vdov a sirotků, zavedena všeobecná pracovní povinnost (či právo na práci?) s osmihodinovým pracovním dnem, společná výchova všech dětí, které si mohly svobodně volit své povolání.

Mohli bychom říct, že zde byl realizován úspěšný pokus o Boží království na zemi. Nebo by se také dalo říct, že se patres inspirovali Platónem. Celý tento řád byl vybudován bez jakéhokoli použití násilí a trval sto padesát let.

Byl ovšem solí v očích těm, kdo žili z obchodu s otroky. Jezuité se však dlouhou dobu těšili ochraně španělské koruny. Nebylo snadné se jich zbavit. Proto na redukce posílali tzv. mameluky (míšence – potomky bělochů a indiánek), kteří chytali domorodce a prodávali je do otroctví. Mameluci odvlekli z osad tisíce lidí. Jezuité hledali ochranu v tzv. papežském breve, ale obchodníci s otroky ho vůbec nerespektovali. Patres se proto pokusili přesunout své lidi přes pralesy do vzdálenějších a méně ohrožených oblastí. Avšak mameluci pronikli brzy i tam. Za těchto okolností usoudili jezuité, že ani Kristovo království se na tomto světě neobejde beze zbraní, a vymohli si u španělského krále povolení vyzbrojit indiány evropskými zbraněmi a postavit z nich armádu. Založili továrny na výrobu pušek a děl a indiáni se cvičili v evropském způsobu boje. Naučili se to dobře. Dlouhou dobu se uhájili. Nakonec ale zvítězila ziskuchtivost kolonizátorů.

V polovině 17. století zeslábl vliv jezuitů ve Španělsku a poté i v dalších evropských zemích. Posléze byl řád rozpuštěn. Rozšířilo se, že jezuité prý s pomocí indiánů ukrývají velké množství zlata v řece Orinoko. Jejich nepřátelé byli hnáni touhou zmocnit se domnělého pokladu. Do redukcí byli posláni vládní komisaři a když nic nenašli, zajali jezuity a lodí je transportovali do Španělska v poutech, jako zločince. Jejich dílo bylo rozprášeno a mnoho indiánů pak zmizelo znovu v pralesích.

Na závěr si dovolím pár otázek: Bylo dílo jezuitů v Paraguayi podle dnešních měřítek dobré? Nebo šlo o nemístný paternalismus, sociální inženýrství a navíc vměšování se Evropanů do cizích kultur a do života přírodních národů? Byla to demokracie, protože osady si volily vlastní samosprávu? Nebo nebyla, protože všechny redukce byly pod vlivem jezuitů, kteří zamezili vstupu obchodníků s alkoholem a s všelijakými nežádoucími způsoby, jimiž by mohli být indiáni zkaženi?

61 komentářů u „Sociální inženýři“

  1. Opravdu zajímavý článek, paní Hájková; jistě zadá impuls pro mnohé diskuse.

    V tuhle chvíli jenom pro pořádek podotýkám, že tento humánní postoj vůči domorodým jihoamerickým indiánům nebyl záležitostí jenom jezuitů, ale už před nimi tutéž pozici zaujal dominikánský biskup Bartolomé de Las Casas, a samotný projekt „redukcí“ pochází od františkána Luise de Bolaňose.

  2. O tom Bartolomé de Las Casas jsem rovněž četla. Byl, myslím, dominikán.

  3. Ještě taková poznámka. Václav Pospíšil jednou líčil, že způsoby misionářů mohou být různé. Existují takoví, kteří prostě vyberou pár domorodců a „nadělají z nich bělochy“. A jsou jiní, kteří pro víru získají celý kmen. A nechají ho, víceméně, při jeho kultuře. Ten druhý způsob je lepší, citlivější. Lidé pak nejsou tak vykořenění.

  4. Teď se konečně – po živých diskusích pod jiným tématem – dostávám zpět sem. Pro tuto chvíli je zapotřebí konstatovat, že se zde otevírají celé tři okruhy problémů:

    – interní charakter (ambivalence) křesťanství

    – otázka kolonialismu; vztah „bílého muže“ a „domorodců“

    – vztah idealismu k realitě.

    Všechny tyto tématické okruhy bude zapotřebí si ještě rozebrat dopodrobna. A do hloubky.

  5. A ještě jedno důležité téma se nesmí opomenout: možnost komunismu. Respektive kolektivního a rovnostářského způsobu hospodaření.

  6. Teď tedy k jednotlivým tématům. Ale napřed musím zmínit: ze všeho nejvíce mě vylíčení oněch jezuitských „redukcí“ upomnělo na izraelské kibucy.

    Protože i tady jsou přítomny zcela základní společné rysy:

    – silný náboženský impuls
    – společné vlastnictví
    – převážně agrární způsob produkce.

    Samozřejmě by bylo možno jmenovat i několik dalších, podobných komunit působících víceméně na tom samém základě. Zdá se tedy že zde – přes všechny teritoriální a časové rozdíly – existuje nějaká základní společná forma, která jako jediná umožňuje pěstovat (a relativně trvale udržovat) uvedený způsob pospolitého života a pospolité produkce.

    Ale napřed bych se věnoval bodu uvedenému jako první. Jak zmínila ve svém textu už paní Hájková, zrovna jezuité mají u nás, v zemích české husitské tradice, opravdu špatnou pověst. Prakticky to samé co dnes ztělesňuje prototyp islámského fundamentalisty, to samé pro nás znamenal katolický (či snad přesněji: rekatolizující) jezuita. Obraz fanatického, dogmatického, neúprosného strážce katolické podoby křesťanství formoval po dlouhou dobu české národní vědomí.

    Tady se ovšem ukazuje: nejen v křesťanství jako takovém, ale i uvnitř samotného jezuitského bratrstva se ukazuje jeho nemálo ambivalentní charakter. Všude a ve všech formách křesťanství se nakonec znovu a znovu reprodukuje jeden stálý střet: mezi těmi kdo chtějí zůstat věrni původním ideálům prvotního křesťanství – a mezi těmi kteří upřednostňují organizačně-mocenské metody, kdo chtějí křesťanství šířit ohněm a mečem. V našich zemích jsme ze strany jezuitů zakusili především ten „oheň a meč“; zatímco jihoameričtí indiáni měli to relativní štěstí, že se jim jezuitský řád ukázal ze své lidštější stránky.

    Ovšem: tento zmíněný protiklad či ambivalence není nějakou specifickou záležitostí jenom samotného křesťanství; v podstatě nakonec vždycky, když lidé nastartují nějaký projekt ve jménu nějaké ideje (anebo i bez ní), tak nakonec se vždy tak či onak krystalizuje protiklad mezi jin a jang; mezi přístupem jemnější a vstřícnějším na straně jedné, a mezi přístupem přísným až panovačným na straně druhé.

    Ten samý rozpor jako v křesťanství se nakonec táhl i dějinami komunistického hnutí: trvalý střet mezi těmi, kdo zůstávali věrni původní emancipační myšlence marxismu, a mezi těmi kdo hodlali komunismus prosazovat vládou tvrdé ruky.

  7. Co se pak toho tématu kolonialismu („bílý muž“ versus „domorodec“) týče: dokonce i tady ten vztah není nijak jednoznačný, nýbrž zřetelně ambivalentní.

    V prostředí levice je to sice vysloveně ustálený reflex při jakékoli zmínce o kolonialismu okamžitě zaujmout postoj striktního odsouzení jakéhokoliv kolonialismu.

    Jenže: na základě čeho by bylo možno takto odsoudit a zavrhnout činnost oněch jezuitů, kteří nejenom že vzali domácí indiány pod svou ochranu – ale navíc je naučili celou řadu užitečných řemeslných činností, naučili je systematickému polnímu hospodaření, které jim zajišťovalo trvalý zdroj potravy, takže už nebyli vystaveni náladám a náhodám přírody?… Navíc těmto indiánům zprostředkovali doposud neznámé formy kultury, kromě jiného vyspělou architekturu, sborový zpěv, a někteří se naučili dokonce číst a psát? Tady je sotva možné nalézt něco principiálně negativního.

    Otázkou ovšem je (která je zmíněna už v úvodním článku) – jestli tím nebyla potlačována, nebo přinejmenším vytlačována původní kultura indiánská. To je ovšem otázka velmi problematická.

    Ale: viděl jsem svého času jednu televizní reportáž o amazonském kmenu Yanomaní (respektive z jedné vesnice příslušné k tomuto kmeni), jehož členové měli doposud jen relativně malý kontakt k okolnímu, „civilizovanému“ světu. A zcela upřímně: tady bylo opravdu dost obtížné nalézt tu nějakou „kulturu“. Jistě: oni měli svou „kulturu“ ve smyslu svého zavedeného způsobu života. A měli jistě nějaké své zvyky, obyčeje, rituály; asi i obřadní zpěvy a tance. Tedy všechno, co vytváří tu či onu specifickou kulturu té či oné komunity. Ale – kultura ve vyšším, náročnějším smyslu, například jako dejme tomu ta kultura architektonická či alfabetizační – ne, něco takového zde samozřejmě prakticky vůbec neexistovalo.

    Kdybychom tu původní, přírodní kulturu považovali za dostatečnou, za zcela rovnocennou kultuře strukturovanější, dejme tomu evropské – pak bychom museli zaujmout ten postoj, že setrvávat na úrovni dejme tomu doby kamenné respektive na úrovni lovců a sběračů je pro člověka naprosto dostačující a důstojný způsob existence. A že od člověka není zapotřebí požadovat nějaký další vývoj, ke složitějším a náročnějším způsobům života. Pokud ale takovýto postoj či závěr odmítneme – pak se nedá nic dělat, ale pak musíme uznat, že ten akt zprostředkování evropské kultury – pokud byl prováděn citlivě a s respektem k vlastní kultuře domácího obyvatelstva – není možno nějak paušálně zavrhnout.

  8. Ono je opravdu sporné, zda kultura, která obsahovala prvek kanibalismu, je tak cenná, že je třeba ji udržovat. Jak jsem naznačila v článku, jezuité prý se kvůli tomu kanibalismu na domorodce nezlobili (pokud nebyli snědeni:-) ), protože to přičítali nedostatku vzdělání. A chtěli je to samozřejmě odnaučit. Jinak o té původní indiánské kultuře nemám moc představu, ale snad by z ní něco zachovat šlo. Něco, co bychom pak mohli nazvat folklórem.

  9. Ten folklór… Já to pro tentokrát načnu z trochu jiného soudku. Tedy z jiného regionu – totiž od indiánů severoamerických. Jejich lovecké a válečné zpěvy a tance – to je jedinečný zážitek prožívané přírodní autenticity, dokonce ještě i dnes, když už jejich válečnictví (a většinou i lovectví) dávno zmizelo v minulosti, ale ten původní duch se stále ještě traduje, v tomto ohledu je to naopak euroamerická kultura, která sotva může nabídnout něco srovnatelného. A to samé (či podobné) je možno nalézt i u národů Afriky.

    Není tomu tedy v žádném případě tak, že by ta „domorodá kultura“ neměla žádné kvality. A k tomu je nutno připočíst ještě i to, že i (jihoameričtí) indiáni dokázali vytvořit své vlastní civilizace, z nichž některé existovaly ještě i při příchodu Evropanů. (A jimi byly zničeny a rozvráceny.)

    Vždycky je tedy nutno zcela konkrétně diferencovat. A někdy se vůbec nejedná kulturní rozdíly mezi dejme tomu indiány a Evropany, ale stejně velké (či obdobné) mohou být i kulturní rozdíly mezi různými indiánskými národy navzájem.

  10. Dovolil bych si navrhnout, abychom tedy (z čistě experimentálních důvodů) zkusili rozumem obhájit tvrzení, že kultura, která obsahuje prvek kanibalismu, je méně hodnotná než kultura, která tento prvek neobsahuje.

    Podle mě takové tvrzení pouhým rozumem obhájit nejde (pokud vůbec nějak „objektivně“ – „metakulturně“ to tvrzení obhájit lze). Tím samozřejmě neobhajuji kanibalismus, jen tvrdím, že kupříkladu třeba na kanibalismus (či na něco jiného) se nelze dívat jinak, než z hlediska určité kultury, ze které to právě posuzuji.

  11. Kapitalismus je kanibalismem dneška, jen je latentnější a rafinovanější. Když někdo má např. dva domy a z toho jeden prázdný a v každém má kapučínomat za 20 000 Kč, tak logicky na někoho nezbyde žádný dům, o automatech na kapučínu ani nemluvě. A živoří či zmrzne někde pod mostem.

  12. Logicky nezbyde žádný dům, o automatech na kapučíno ani nemluvě?

    Domy se buď postaví, koupí, zdědí, ale většinou žádné nezbývají, nebo jen málokdy, třeba po odsunu, po emigrantech, nebo v případě squatterů. Ty zbylé domy si ale vždycky rozeberou ti, co jsou u toho, takže na ty ostatní se už nedostane. Také jsem to musel nějak řešit, protože žádné zbylé domy už volné nebyly a místo automatu na kapučíno jsem si tedy pořídil jen takovou tu moka konvičku – žádná elektronika, dole voda, uprostřed káva, postavíte to na vařič a ono Vám to tu vodu přetlačí skrz tu kávu trubičkou do nádobky nahoru. Vynalezl to nějaký italský inženýr ve třicátých letech minulého století a funguje to dobře i když nad tu kávu dáte ještě vystřižené kolečko z filtračního papíru, takže když pijete kávu z té konvičky a ne z toho automatu, dá se i na nějaký ten nájem ušetřit a člověk se i vlivem té kávy cítí pak docela v pohodě – je to taková nižší střední třída, ale musí na té nádobce dole být funkční přetlakový kuličkový ventil, aby to nebouchlo jak papiňák, protože to by pak tu náladu zkazilo, jelikož byste si musel udělat turka, což už je případ skutečně té nejvyšší nouze. Znal jsem Vám ale kdysi v Bohnicích i lidi, co si ten logr zalili napodruhé jen horkou vodou z vodovodu a pili to také, ti ale moc v pohodě nebyli…

  13. Já bych vás, pane Krupičko, na tu kávu pozvala k nám, když jste v nouzi. I když taky nemám žádný drahý přístroj, jen takový, jaký popisuje pan Nushart. Ale vy asi žijete daleko od Opavy, tak by se vám to stejně nevyplatilo. Automat na presso jsme měli v archivu, káva na něm byla super (a vyšla na dvě až tři koruny, které jsme házeli do pokladničky, aby se pak mohla koupit další káva). Ale teď už jsem v důchodu.
    Kdybyste, pane Krupičko, byl před sedmi, osmi lety v ProAltu, možná byste se k nám domů také dostal. Dva nebo tři semináře se konaly u nás doma. Jednou tu byli i Pražáci. Já jsem vařila guláš a taky veganské jídlo pro ty, co nejedí maso. Jednou jsme byli i na horách, na nějaké chatě. Už je to dávno. ProAlt moc dlouho nevydržel. Asi nebyl z Boha, jak by řekl biblický Gamaliel.

  14. Kultura kanibalismu: no ano, pane Nusharte, právě proto zde důsledně rozlišuji mezi „rovnoprávností kultur“ a mezi „rovnocenností kultur“.

    To neznamená, že by kanibalismus na určitých stupních vývoje lidstva neměl dokonce i svou určitou racionalitu; například – pokud si ještě dobře vzpomínám – Freud hovoří o kanibalistických rituálech v souvislosti s vůbec vznikem lidské kultury jako takové; kterážto kultura (její vznik) je podmíněna nástupem prvního absolutního zákazu, prvního tabu. A toto „tabu“ respektive jeho platnost je stvrzována právě tím kanibalistickým rituálem (po vraždě dominantního otce, patriarchy rodu).

    Všeho všudy to znamená: ano, kanibalismus samozřejmě patří k nízkým, primitivním stupňům vývoje lidské společnosti a lidské kultury; ale na straně druhé, nedá se nic dělat, ale nelze nějakou (přírodní) kulturu absolutně zavrhnout jenom proto, že jsou v ní ještě stále přítomny elementy kanibalství.

    Ostatně, ke kanibalství se uchylovalo – i když jenom z hladu – ještě nemálo vojáků například za druhé světové války.

  15. Já myslím, že kanibalismus byl pro zdraví populace spíš škodlivý. Proto vymizel. Lidé si představovali, že snědením protivníka do nich přejdou jeho dobré vlastnosti (a hlavně jeho síla). Ale zatím do nich mohly přejít jeho nemoci. Četla jsem, že v Africe byl jakýsi kmen, který z úsporných důvodů pojídal své mrtvé. Ale trpěli jakousi ošklivou nemocí, už nevím jakou.
    Myslím si, že většina toho, co bylo později stanoveno jako nepřekročitelné tabu, mělo racionální důvod a bylo to prověřeno dlouhou zkušeností.

  16. DVA DOMY

    Pan Krupička tedy soudí, že když jeden (bohatý) člověk vlastní dva domy, tak že na druhého člověka už – logicky – žádný dům nezůstane.

    Ano, zdá se to být odůvodněné s vysloveně železnou logikou; jenže realita ne vždy funguje podle lineární logiky. (Vlastně spíš jenom málokdy.)

    Přesně podle této lineární logiky jednali svého času komunisté, když kapitalistům vzali všechny jejich továrny, jejich pole, a jejich domy. Anebo jim do jejich domů násilně usídlili nájemníky nemající vlastní byt. – Vím o čem mluvím, svého času jsme v jedné takové „kapitalistické“ vile dostali přidělený byt, než se na nás po několika letech dostal byt komunální.

    Vypadalo tedy všechno velice pěkně; jenže jak známo namísto toho aby zavládl všeobecný blahobyt (když teď přece všechno patřilo lidu), tak daleko spíše zavládla chudoba. V každém případě stále narůstající zaostávání za průmyslovým Západem. A chronický nedostatek bytů doprovázel komunismus až do samotného jeho konce.

    Kde je tedy v té výchozí logice chyba? – Prostě v tom: ten kapitalista sice opravdu (možná) vlastní dva domy, tedy jeden nadbytečný. Jenže: pokud je to opravdu pravý kapitalista, a pokud třeba náhodou podniká zrovna v oboru stavebnictví – tak on k těm dvěma domům postaví ještě deset, anebo třeba sto dalších. A to právě proto že je kapitalista – a že tedy chce vydělávat, chce zhodnotit svůj kapitál, a ten může zhodnotit jenom tím že podniká. A tedy staví domy.

    Zatímco v socialismu – tam tato motivace stavět nové (a kvalitní) domy a byty odpadá. Staví se podle státního plánu – a ti kdo stavějí tedy mají zájem splnit plán, ale ne postavit (kvalitní) domy. A oni ani nemají zájem postavit více domů, než kolik jim stanovil plán -protože by tím byli sami proti sobě. Protože by pak v příštím roce dostali plán o to vyšší.

    Takže takhle je to, pane Krupičko, s tou logikou. Na kapitalismu je spousta věcí které na něm můžeme plným právem kritizovat; ale při této kritice se vždycky nevyhnutelně staví otázka po alternativách. Tedy jestli jsme schopni nabídnout něco funkčnějšího, nežli je ten zpropadený kapitalismus. Právě experiment s „reálným socialismem“ nám ukázal, že s těmi alternativami to vypadá velice špatně.

    Zcela otevřeně řečeno: v tuto chvíli nikdo žádnou opravdu použitelnou alternativu nemá. A s jistotou je možno už teď říci jedno: jestli vůbec existuje nějaká alternativa ke kapitalismu (a stále doufáme že ano), pak to v žádném případě nebude žádné jednoduché, triviální řešení ve stylu „prostě vyvlastníme kapitalisty a všechno bude v pořádku“. Taková alternativa bude krajně komplikovaná, bude muset být velice pečlivě promyšlená a vyvážená na všechny strany; a bude velice labilní, pořád v ní bude přetrvávat vnitřní pnutí.

  17. Ano, paní Hájková, kanibalismus skutečně škodí zdraví. 😉

    Ale já na toto téma mám ještě jednu historku, docela půvabnou. Svého času redaktor sobotního Magazínu Práva Pavel Čírtek napsal reportáž o své cestě do Jižní Ameriky, do Amazonie. A kromě jiného tam mluvil s nějakým místním indiánem. (Ne ovšem někde v divočině, on snad byl průvodcem cizinců či co.) A nějak přišla řeč i na otázku kanibalismu. A tento dobrý muž k tomuto tématu sdělil: „No ano, můj děda ještě jedl lidské maso. Ale – můj otec už ne, tomu už to nechutnalo!“

  18. ASYMETRICKÝ VZTAH

    Podívejme se teď blíže na to, jak reálně vypadal život v oněch jezuitských „redukcích“. Paní Hájková ve svém článku píše, že zde existoval dalekosáhlý demokratismus. Respektive samospráva. Ale vlastně i ten demokratismus (respektive liberalismus) jako takový; jak v článku výslovně stojí, „jejich (indiánů) osobní svoboda byla omezena jen natolik, nakolik to vyžadoval zájem celku“.

    Jenže: druhá stránka věci je ta, že víceméně celý život v těchto redukcích byl značně striktně reglementován. Osmihodinová pracovní doba v tehdejších časech – to je něco, o to musela o celá staletí později dělnická třída v průmyslových zemích ještě dlouhá léta tvrdě bojovat. Ale – ono tomu opravdu nebylo tak, že po skončené práci by každý mohl užívat své volno. Nýbrž pak následovala (povinná) výuka, modlení se, a třeba i ty sborové zpěvy. Zkrátka: život zde byl organizován a nalinkován, a tím kdo tato pravidla určovali a diktovali, to byli výhradně jezuitští patrés. Indiáni sami měli sice určitou míru samosprávy v otázkách každodenní organizace; ale přesto ten vztah jezuité – indiáni byl asymetrický, a nakonec to byli tito jezuité, kdo zde měl rozhodující slovo.

    Ovšem – nedá se tvrdit, že by tento asymetrický vztah byl ke škodě věci. Respektive ke škodě samotných indiánů. Jak se ukazuje už z úvodního líčení, oni neměli celou řadu kompetencí, které (už) měli Evropané. Nejenže neměli ty či ony technické či řemeslné znalosti či dovednosti (ty se mnohdy velmi rychle naučili); ale oni především neměli obecnou organizační kompetenci. Jak je v článku zmíněno, jeden z největších problémů bylo naučit je, aby dokázali myslet i na budoucnost. Aby nemysleli jenom na právě jsoucí den. Aby dokázali plánovat alespoň v horizontu příští úrody.

    Jak nezbytný byl dohled evropsky vychovaných jezuitů se ukázalo tehdy, když ti byli vykázáni zpět do Evropy. Ty jimi založené redukce nebyly jako takové zrušeny či zakázány (alespoň ne všechny); nicméně po odchodu jezuitských patrés se tyto redukce prostě rozpadly. Samotní indiáni, bez pevného a cílevědomého vedení Evropanů, nebyli schopni je organizačně udržet pohromadě.

    Ukazuje se tedy jedno: demokratismus a všeobecná rovnost je sice bezpochyby velká hodnota; ale určitá míra asymetrického, hierarchického vedení a řízení je stejně tak potřebná. Asi nakonec vždycky přijde na to, dokázat odhadnout – a realizovat – správný a vyvážený poměr obojího.

  19. KOMUNISMUS, NEBO PLATÓNSKÝ STÁT?

    Paní Hájková ve svém článku píše, že v těchto jezuitských redukcích zavládl vlastně komunismus; anebo také možná „platónský stát“.

    Otevřeně řečeno: spíše to druhé. Komunismus – ano, bylo zde sice společné vlastnictví půdy a dobytka; ale půda byla přidělena jednotlivcům, a oni ji obhospodařovali individuálně a ve svém vlastním zájmu. Ve svůj vlastní prospěch. Půda byla tedy formálně společná; ale reálný způsob hospodaření byl ne-li přímo soukromnický, pak v každém případě individuální.

    Platónský stát – ano, to by možná odpovídalo už spíše; ovšem ani ne tak podle Platónovy „Ústavy“, jako podle jeho „Zákonů“. Protože právě v těchto „Zákonech“ Platón stejně tak jako ti jezuitští patrés naprosto striktně a do všech podrobností reglementuje, jak má být organizován život v „dobrém státě“. I u Platóna jsou přítomny prvky komunismu (například vodní toky respektive zavlažovací kanály jsou výhradně ve společném respektive komunálním vlastnictví, jsou zakázány nadměrné majetkové rozdíly); ale jsou zde přítomny i prvky demokratismu (prakticky o všech funkcionářích státní správy se rozhoduje volbou).

    Tento platónský stát s těmi jezuitskými redukcemi tedy skutečně sdílí zcela základní rysy:

    – rovnost všech občanů
    – demokratičnost v rozhodování
    – rozsáhlé společné vlastnictví
    – na straně druhá přísná reglementace, je velké množství věcí které nespadají pod demokratické rozhodovací procesy, ale jsou jako nezvratně přikázány zákonem (respektive nařízením jezuitských patrés).

    A ještě jeden prvek je společný: jak byly ty jezuitské redukce neseny duchem intenzivně žitého křesťanství, tak stejně tak Platónův „dobrý stát“ se vztahoval k boží sféře, právě v tomto transcendentálním zakotvení měly přísné platónské zákony své poslední zdůvodnění.

    Tady je pak ovšem možno začít uvažovat o tom, zda tato shoda je čistě náhodná; anebo jestli tomu nakonec není tak, že opravdu dobrý stát v sobě vždycky musí obsahovat takto různorodé, navzájem protikladné elementy: na jedné straně vysoká míra rovnosti, demokratičnosti a individuální svobody – ale zároveň na straně druhé výrazné prvky závaznosti, odpovědnosti vůči zájmům celku. A navíc – přítomnost nějakého transcendentálního momentu v životě daného státu.

  20. Ono je to celkem jedno, k čemu se to přirovná.
    V každém případě asi nemůže delší dobu existovat uzavřený systém (byť značně dokonalý), který by byl kolem dokola obklopený systémem nedokonalým. Prostě se neudrží. Ať už z toho důvodu, že někteří chtějí ven, nebo z důvodu, že jiní chtějí dovnitř (chtějí tam vnést prvky toho vnějšího systému, jako ti obchodníci s alkoholem).

  21. Paní Hájková, děkuji za pozvání a za tento článek. Třeba se někdy stavím, je to pro mě ovšem, ano, poněkud z ruky.

    Panu Nushartovi děkuji za info o moka konvičce. I to by bylo pro mě ale asi příliš komplikované, já jednoduše vodou z kastrůlku zaliji levnější instantní kávu.

  22. Pane Poláčku, nesouhlasím. Dejte mi krumpáč, lopatu, materiál, pozemek a odborné vedení a já v rámci „akce Z“ postavím pro sebe a další chudé dům. Pak mi dejte další pozemek a já tam pro sebe a ostatní zasadím brambory a cibuli, třeba. Ale zahrádkářské kolonie se v Praze pronajímají za např. 350 000 a na to já nemám, zdaleka.

  23. Indiánům ale redukce po zatčení jezuitů nezůstaly, pane Poláčku. Usadily se tam úřady, jejichž prvořadou starostí bylo zmocnit se kostelních ozdob, zásob ve spížích a dobytka. Kostely, školy a dílny byly zničeny nebo ponechány rozpadu. Knihovna byla spálena. Nezničili to žádní divoši nýbrž křesťané. Z toho je vidět, že jsou křesťané a křesťané.
    Nová správa se indiánům nelíbila, proto mnozí utekli zpátky do pralesa. Ne protože byli bez dozoru.
    Po zániku jezuitské republiky ji pak mnozí Evropané obdivovali (m.j. Montesquieu) a mnozí shazovali. Někteří nechtěli věřit, že by to jezuité dělali vskutku nezištně. Přičítali jim všelijaké postranní úmysly.
    Autor knihy Moc a tajemství jezuitů (René Fülöp-Miller), z níž jsem čerpala, tvrdí, že důvod, pro který se jezuitský stát dařilo udržovat bez jakéhokoliv násilí až do jeho vyvrácení zvenčí, byly nakonec tento: Prostota, nedostatek individuality a nenáročnost jeho obyvatel. Tedy vlastně důvody, pro které se jezuité rozhodli stát zřídit mezi indiány a nikoli v Evropě.
    Srovnává ho též se sovětským Ruskem, které bylo přes všechnu zaostalost evropskou zemí. Tam prý se tyto vlastnosti (prostota, nedostatek individuality a nenáročnost) u obyvatelstva nevyskytovaly. I když přece jenom ve větší míře než v západní Evropě. Proto prý bolševici nedosáhli cíle, a když, tak jen omezeně a za cenu velkých krveprolití. O víře původců obou států kupodivu nepíše nic.

  24. Ten Fülöp-Miller je kdo? Kdyby byl historik nebo sociolog, jistě by věděl, že zásadní rozdíl je mezi civilizacemi, které si prošly fází zemědělské civilizace, a těmi ostatními, které ji měly/mají ještě před sebou. Když třeba kočovní Mongolové, kteří nikdy žádnou zemědělskou civilizaci neměli, vojensky porazili Čínu a založili tam vládnoucí dynastii, hned v první generaci převzali čínské meritokratické metody správy státu. Takže příčiny rozpadu redukcí po odchodu jezuitů bych hledal v tom, že ti paraguajští Indiáni zkrátka za sebou taky ještě neměli fázi usedlé zemědělské civilizace, kterou by byli sami vytvořili.

    Naznačovat ovšem, že nezemědělské civilizace byly/jsou co do své hodnoty něco míň než ty ostatní, mi připadá přinejmenším poněkud povýšené… Jsou zkrátka jiné.

  25. Osud jezuitského státu ještě nebyl výrazně ovlivněn objevem Kopernika.
    O to víc ale současný projekt globálního státu, jako následku vzestupu vědeckotechnické civilizace, který je založen na úsilí o světově dominující unifikovaný společenskopolitický systém lokálních odstínů.
    Jde o značně komplikovaný pokus křesťanské civilizace, předpokládající víru v možnost přetavení lidské zištnosti v celosvětově účinný společenský tmel. Již jenom pokus o popis jeho komponentů nabízí obavy .
    Zde jeden z včerejších novin:
    Das Wesen des gegenwärtigen Systems zu beschreiben, ist gar nicht so einfach, mindestens drei Elemente sind erkennbar:
    eine «totalitäre Demokratie» die offizielle Wahrheiten kennt – která bazíruje na tržním konceptu Vídeňské školy.
    ein mit Grosskonzernen verfilzter Staatskorporatismus – který je vystaven globálnímu soupeření v prostředí otevřeného fiskálního toku a zároveň v prostředí hluboké sociální a kulturní diverzity.
    ein das Denken verkleisternder Kultur-Neomarxismus in Bildung, Kunstbetrieb, Sprache und Medien – tedy víra, že trvalým tmelem globální společnosti se stane úsilí o globální konzumismus.

  26. „Naznačovat ovšem, že nezemědělské civilizace byly/jsou co do své hodnoty něco míň než ty ostatní, mi připadá přinejmenším poněkud povýšené…
    V knížce se píše, že indiány přivábila evropská hudba – muzicírování a sborový zpěv – a taky je tam zmínka o tom, že když s odchodem jezuitů zmizela hudba, už indiány v redukcích nic nedrželo. Patrně jim tedy hudba připadala krásná. Ale proč? Vždyť to byl v jejich kultuře zcela cizí prvek!

  27. Zásadní rozdíl bych asi viděl v té dobrovolnosti: Rozumím tomu totiž tak, že indiáni byli v jezuitských redukcích dobrovolně, zatímco v Sovětském svazu o dobrovolnou účast na projektu beztřídní společnosti (= „Kristovo království“) samozřejmě nešlo. V tom „sovětském království“ byl prostě člověk uvězněn.

    Dále je tu pak problém autorství projektu, který s tou dobrovolností bezprostředně souvisí.

  28. Ano. Je to skutečně v té dobrovolnosti. Proto jakékoliv Boží království, ať už si pod tím představíme cokoliv, můžeme na zemi budovat jenom s lidmi, kteří o to stojí. Nelze prostě ohradit nějaké území, kde žijí lidé, a říct jim: vy všichni teď budete v Božím království a basta.

  29. DOKONALÝ A NEDOKONALÝ SYSTÉM; IDEJE A REALITA

    Paní Hájková se tedy domnívá, že nikdy nemůže natrvalo odolat o sobě dokonalý systém (stát, obec, komunita), který je obklopený nepříznivým (tedy nedokonalým, destruktivním) okolím. Tato myšlenka má samozřejmě něco do sebe; ale to celé bude ještě o něco složitější.

    Svým způsobem všechno co představuje nějakou (vyšší) kvalitu je obklopeno prostředím méně komplexním. Zvíře žije uprostřed pouze rostlinné přírody, tedy evolučně nižší a s nižším stupněm komplexity; a přesto mu to nijak nebrání v tom udržet svou vlastní kvalitu. Stejně tak ryba žije ve vodě a pták létá ve vzduchu – tedy v prostředí o sobě pouze fyzikálních, a přesto oba dokáží udržet svou vlastní organickou kvalitu.

    Obecně se jedná o problém vztahu entropie a negentropie. Jak známo všechno v našem kosmu vlastně směřuje k entropii, k energetickému (tepelnému) vyrovnání. Tedy – triviálně řečeno – k totálnímu zglajchšaltování. A přece – přece celý náš svět je fenoménem naprosto opačným: je oázou negentropie. Tedy vytváření relativně stálých, strukturovaných kvalit. Namísto toho aby se všechno rozpustilo v jednolité omáčce entropie. – Takže jak je vidět ono to v zásadě možné je; je možné vytvářet i relativně stabilní negentropické (uspořádané) kvality, a to i přes to že jsou obklopeny entropickým (méně organizovaným, méně kvalitním) prostředím. Je to ale možné jenom za té podmínky, že daný fenomén v sobě obsahuje opravdu silný impuls své vlastní samoorganizace. Kterýžto impuls mu umožňuje vázat energie. Vázat je a strukturovat je do vyšších kvalit, než jaké poskytuje respektive jakých dosahuje entropické okolí.

    Tolik tedy naprosto všeobecně. A teď se s tímto vědním podívejme znovu na náš případ. Jak ty jezuitské redukce, tak platónský stát, tak izraelské kibucy, ale i komunistický stát měly být neseny silnou, intenzivní, ušlechtilou ideou. Tato idea měla být právě tím impulsem, který měl dokázat vytvořit nějakou zásadně novou, vyšší kvalitu, která měla za sebou (jakožto nižší) zanechat dosavadní způsob existence, anebo vedle sebe nechat taktéž způsoby nižší, obhroublejší, a koexistovat vedle nich.

    V případě jezuitských redukcí zde tedy byla dozajista přítomna silná, intenzivní, ušlechtilá idea. Která bezprostředně ztroskotala opravdu pod tlakem lidské (vnější) špatnosti, závisti, egoismu. O těchto dobře organizovaných redukcích se šířily fámy o jejich pohádkovém bohatství – a právě to bylo vlastní příčinou jejich zániku. Bylo pak už příliš mnoho takových, kteří dychtili po tom se toho domnělého bohatství zmocnit.

    Napřed tedy má dozajista paní Hájková s tím, že „dobrý systém“ se natrvalo neudrží uprostřed „špatných systémů“. Ale – nedá se nic dělat, ale my se zase jednou musíme obrátit ke starému dobrému Marxovi. A spolu s ním si položit otázku, jestli je svět opravdu řízen idejemi – anebo ale reálnými materiálními procesy. Marx by v každém případě řekl, že ten praktikovaný komunismus jezuitských redukcí předběhl svou dobu. Že pro něj ještě neexistovaly objektivní podmínky. A že tedy nakonec musel nevyhnutelně ztroskotat.

    Tím má být řečeno toto: nejde o to, že by nebylo možné uskutečňovat (žádné) ideje. Ale nikdy se nemohou natrvalo udržet ideje, které jsou v rozporu s materiální realitou světa.

    Je nutno si také uvědomit: všechny tyto komunistické či polokomunistiské projekty vznikly prakticky výhradně (s výjimkou komunismu marxistické provenience) na základě víceméně čistě agrární produkce. Tedy takové produkce, která umožňuje bezprostřední kontrolu. Především bezprostřední kontrolu práce. Je možno bezprostředně vidět a změřit, kolik hodin kdo odpracoval na poli. A stejně tak produkty společné práce je možno rozdělovat jednoduše, přehledně, rovnostářsky. Na tomto jednoduchém způsobu produkce byly založeny jak jezuitské redukce, tak izraelské kibucy, tak ale i v současnosti existující (v USA) komunity podobného typu.

    Jenže: jakmile produkce začne přecházet na vyšší stupně komplexity, tam se tento způsob kasárenského komunismu ukazuje být neefektivní, respektive vysloveně nepoužitelný. Tam kde nabývá vrchu práce kreativní – jak je tuto možno kontrolovat jenom podle počtu hodin strávených na poli? To je samozřejmě nemyslitelné. A stejně tak nastává problém s rozdělováním: jestliže v agrární produkci je možno praktikovat systém „každý pracuje stejně, a každý dostane stejně“ – pak po přechodu na práci kreativní ten, kdo dokázat vytvořit nadprůměrně kreativní dílo, přirozeně očekává, že za něj bude také nadprůměrně ohodnocen. Protože kdyby se za dané situace i nadále rozdělovalo rovnostářsky, pak by to vlastně bylo porušením principu spravedlivosti. Pak by totiž fakticky platilo: „každý pracuje jinak, ale i ten kdo pracoval nejméně dostane stejně tolik jako ten kdo odpracoval nejvíce!“ Takovýto princip není možno udržet natrvalo.

    Vraťme se zpět k našim redukcím. Paní Hájková se tedy domnívá, že okolní prostředí bylo kvalitativně horší, nežli princip na kterém fungovaly tyto redukce. To sice samozřejmě platí z hlediska ideového respektive mravního; ale jinak to začne vypadat když se podíváme právě na způsob produkce. V oněch redukcích – přes všechnu jejich lokální vyspělost – panoval výrobní způsob odsouzený k trvalé stagnaci. Stále stejná práce na polích, stále stejné obhospodařování dobytka, k tomu nějaká ta řemesla. Zatímco okolní svět – ten byl produkčně vposledku mnohem dynamičtější, tady se směřovalo někam dál, a to i s tím vším egoismem, a pravděpodobně právě d í k y tomuto egoismu, ten byl tím kdo poháněl produkční (a kreativní) síly stále dál a dál.

    Zopakujme a shrňme si tedy: ten „božský experiment“ s jezuitskými redukcemi byl z hlediska ryze mravního a ideového bezpochyby velice ušlechtilý a pokrokový projekt, který svými ideály rovnosti a demokratismu dalece předběhl svou dobu. Ale – na straně druhé z hlediska materiálního to byl projekt, který byl sám o sobě statický, nehybný; a z hlediska všeobecného vývoje a rozvoje produkčních a kreativních sil lidstva spíše naopak zaostalý, nežli progresivní.

    Takto složitá je tedy celá situace kolem oněch jezuitských redukcí.

  30. Co se pak bezprostředního důvodu rozpadu indiánských redukcí týče: no ano, ty byly skutečně rozkradeny. Jenže – stav byl tehdy takový, že ony by se dost možná dokázaly ubránit. Ony měly silné síly pro vlastní sebeobranu; a naopak španělská vojenská moc tady hluboko ve vnitrozemí nebyla tak příliš silná, jak by se mohlo očekávat. Takže reálná možnost obrany tu byla; jenže jezuitští patrés poslušně poslechli příkazu z Říma a vrátili se do Evropy; a zbylí indiáni samotní zřejmě neměli schopnost se zorganizovat k účinnému odporu. Což pak zase souvisí s tím co už bylo řečeno dříve: těm indiánům chyběla ta organizační a vůdčí kompetence, kterou měli Evropané. A po odchodu jezuitů se tedy ocitli bez hlavy, a bez vůle.

  31. KAPITALISTA – PARAZIT?

    Pane Krupičko, fakticky odporujete sám sobě. Píšete: „Dejte mi krumpáč, lopatu, materiál, pozemek a odborné vedení a já v rámci „akce Z“ postavím pro sebe a další chudé dům“.

    Jenže: toto „opatření krumpáče, lopaty, materiálu a pozemku (a potřebných finančních prostředků)“ – tohle všechno je právě ta činnost, kterou vykonává kapitalista!!

    Právě tohle byl ten nejzákladnější omyl (nebo možná spíše: falzifikace) Marxe, když tvrdil, že kapitalista je naprosto zbytečnou osobou. Že je jenom trubcem, příživníkem, parazitem žijícím z cizí práce. Marx neviděl – respektive vidět nechtěl – všechnu tu řídící a organizační práci, kterou vykonává kapitalista. On se domníval, že všechnu tuto práci budou vykonávat (po odstranění kapitalismu) „sdružené kolektivy výrobců-dělníků“. Jenže v experimentu s komunismem se ukázalo velice rychle, že to takhle nefunguje. Že samotné „kolektivy dělníků“ nemají prakticky vůbec žádnou schopnost k vlastní sebeorganizaci. A tak tedy byla vytvořena zvláštní kasta „rudých ředitelů“ – o kterých se sice ovšem nadále tvrdilo, že oni jsou vlastně činní „ve jménu dělnické třídy“, ale kteří fakticky (osobně, v hierarchii řízení i materiálně) měli naprosto jiné postavení (a jiné zájmy), nežli samotná dělnická třída.

    Právě tohle dělá celou záležitost tak naprosto složitou. Ano, kapitalista na jedné straně opravdu vykazuje znaky parazitismu; ale na straně druhé je (jako vlastník-organizátor) nejen potřebný a nezbytný, ale dokonce i v daném smyslu produkčně činný. A nelze ho v žádném případě označit zcela veskrze za pouhého sociálního parazita.

    Tak takhle je ta věc zpropadeně komplikovaná, pane Krupičko. O co se jedná je nakonec to, ten parazitismus nějak dokázat odstřihnout od té organizační a řídící kompetence; ale doposud nikdo nepřišel na to, jak to udělat.

  32. Pane Petrasku, musím přiznat že té poslední větě nerozumím: že působení kulturního (neo)marxismu vede k víře, že „trvalým tmelem globální společnosti se stane úsilí o globální konzumismus“.

    Pokud vím, tak kulturní (neo)marxismus naopak kritizuje konzumismus; a tady najednou vzniká dojem, že tomu má být jinak.

  33. Josefu Poláčkovi: Jestliže je dnes 95% světových peněz v oběhu těch, které vznikly finančními spekulacemi a vytloukáním renty, tzn. nepodložených materiální výrobou a produktivními službami, tak dnešní kapitalisté z 95% paraziti jsou, ať se Vám to líbí nebo ne. V tomto měl naprostou pravdu Lenin, který předpověděl parazitní a zahnívající charakter posledního stadia kapitalismu.

    A nejde ani tak o to odstřihnout kapitalisty s řídícími schopnostmi od řízení podniků (i když co si budeme povídat, řada majitelů zděděných nebo uchvácených firem je vede od 10 k 5 a nebýt politicky podezděné možnosti vytloukat přes ty firmy rentu na úkor státu, dávno už by se ukázalo, k čemu jejich údajné řídící schopnosti jsou) jako spíš držitele těch parazitních majetků od politické moci. Bez vlivu na tu moc by už v ekonomice dávno skončili. A to se týká i našeho současného božím dopuštěním a blbostí voličů zvoleného premiéra.

  34. Co, pane Poláčku, soudíte o té dobrovolnosti?

    Kibucy a patrně i ty jezuitské redukce byly, na rozdíl od těch států vedených komunisty, založeny na dobrovolnosti. To je samozřejmě nechránilo před vnějšími vlivy, ale udržovalo to vnitřní soudržnost.

  35. „Nevyhnutelně ztroskotat musí všechno, co předběhlo dobu“, například Sovětský svaz – i když nevím, zda to nebyl spíše návrat do minulosti. Pokud ale nechceme předběhnout dobu, nemá cenu dělat žádné revoluce, ke kterým doba ještě nedozrála.

    Řekl bych, že jsem tedy konečně s Marxem alespoň v něčem zajedno:-)

  36. Pane Poláčku i já s tím textem z NZZ mám problémy. Jde o aktuální ideologickou linii, kterou redakce NZZ předkládá své nervózní liberálně konzervativní obci. Vykopíroval jsem tři závěrečné body textu, který má napomoci tápajícím liberálům. Jde o směs nebezpečenství kterému je z prava nutno čelit.
    Větu… das Denken verkleisternder Kultur-Neomarxismus in Bildung, Kunstbetrieb, Sprache und Medien – chápu jako upozornění na nebezpečí normativního vliv neomarxismu. …… mým dodatkem … víra, že trvalým tmelem globální společnosti se stane úsilí o globální konzumismus…..jsem chtěl upozornit na druh víry o kterou se opírá autor textu – skalní neoliberál…..veflixte Sache…neoliberál je rudě podtrženo – tedy je cizí i levicovým humanistům.

  37. CO JE PRODUKTIVNÍ PRÁCE?

    Pane Kalousi, i kdyby opravdu platilo že 95 procent peněz které jsou v oběhu má spekulativní původ, ještě to zdaleka nemusí znamenat, že 95 procent kapitalistů jsou parazité. 😉 To je totiž zcela jiná veličina. A neznamená to – pro přesnost – ani to, že kapitalisté by byli z 95 procent parazité.

    Proč? Pro zjednodušení, těch 95 procent spekulativních prostředků by čistě teoreticky mohl v ruce držet jeden jediný investor. Zatímco všichni ti ostatní kapitalisté by se stále ještě mohli podílet na vlastní, reálné produkci.

    A ono je to s tou otázkou, co je a co není produktivní činnost, stejně nemálo zapeklité. Takový Aristoteles například odmítal už i obchodníkům přiznat, že by mohli vykonávat nějakou produktivní činnost – neboť ti přece jenom zboží někde nakoupí, někde jinde ho prodají; a aniž by k němu přidali jakoukoli další reálnou hodnotu, mají z toho prodeje zisk. (A za nejhorší formu parazitismu Aristoteles označoval ty, kdo půjčují peníze na úvěr, za úroky – tedy právě ty Vaše „spekulanty“!)

    Jistě, tato Aristotelova argumentace má svou logiku; jenže asi si dokážeme snadno představit, jaké katastrofální důsledky by to mělo pro současný svět, kdyby byl zrušen veškerý obchod. Jak mezistátní, tak i vnitrostátní. Ono by se pak velice rychle ukázalo, že ten obchodník opravdu není jenom pouhý parazit tyjící z toho, že někde dráž prodá zboží, které jinde nakoupil levněji. Ten obchodník je totiž nepostradatelným prostředníkem pro realizaci d ě l b y p r á c e, která je vlastním zdrojem bohatství současné společnosti. Ano, ten obchodník sám nevykonává žádnou materiální produkci, jako dejme tomu svaly; ale on je tím krevním oběhem, bez kterého by nefungovalo naprosto nic.

    A velmi podobnou funkci plní i ti „spekulanti“. I oni plní funkci krevního oběhu; jenom že oni nepřepravují zboží, nýbrž peníze. Jejich prostřednictvím (a na jejich riziko) se finanční prostředky s naprostou precizností přelévají tam, kde je jejich použití právě nejefektivnější (tedy tam, kde kyne nejvyšší zisk).

    V socialismu byly tyto spekulativní operace zrušeny; ovšem i to bylo pak jednou z příčin, že v socialistické ekonomice vůbec nebylo možno určit, co má jakou reálnou hodnotu. (A právě tohle nesčetnými burzovními operacemi denně znovu a znovu nalézají a určují tito „spekulanti.) A tak v socialismu sice nebyly spekulativní peníze – ale hodnotami se mrhalo strašlivým způsobem, právě protože nebyla žádná možnost ani je změřit, ani je smysluplně dislokovat. A tak je kapitalismus i se svým „parazitismem“ stále ještě ekonomicky nesrovnatelně výkonnějším a efektivnějším systémem, nežli byl socialismus, bez spekulací.

    Nechci tímto naprosto exkulpovat či dokonce glorifikovat burzovní spekulanty. Ale nedá se nic dělat: celý ten sektor burzovních operací paušálně zatratit a zavrhnout jako „parazitismus“, to pramení ze základního nepochopení reálných procesů ve vysoce komplexní moderní ekonomice.

  38. Pane Nusharte, se socialismem se v jeho počátcích identifikovala taktéž velká část společnosti. Čili: „vstoupili“ do něj více či méně dobrovolně. (Alespoň u nás, především v českých zemích.) A oni by se s ním identifikovali i nadále, kdyby byl schopen zorganizovat efektivní produkci. Jenže: tohle právě v moderní, komplexní a dynamické ekonomice nedokázal.

    Ty jezuitské redukce (a po jistou dobu i izraelské kibucy) dokázaly produkovat efektivně, právě proto že se zabývaly čistě agrárním způsobem produkce. A že jsou izraelské kibucy v současné době ve stadiu rozkladu, tak to souvisí právě s tím, že svou kolektivistickou a rovnostářskou formou už nejsou schopny držet krok se současnou moderní produkcí.

  39. Josefu Poláčkovi: Nechápu, proč pořád bráníte na kapitalismu to, co nás nakonec spolehlivě zlikviduje.

  40. Pane Nusharte, to že „nutně musí ztroskotat všechno co (dalece) předběhlo svou dobu“, to ještě naprosto nemusí znamenat, že všechno co kdy na tomto světě ztroskotalo takto ztroskotalo proto, že to předběhlo svou dobu. 😉 Jinak řečeno: existuje ještě i celá řada zcela jiných příčin, proč je možno ztroskotat.

    Co se Sovětského svazu týče (respektive celého experimentu se socialismem): ten ztroskotal především proto, že nebyl schopen přinést opravdu komplexní řešení. On sice přinesl určité progresivní elementy; ale to bylo příliš málo na to, aby se mohl udržet natrvalo.

    Je to stejné jako dejme tomu při stavbě letadel: nějaký nový model může obsahovat nové, progresivní konstrukční prvky; ale když se to všechno nepodaří provázat v jeden komplexní funkční celek, tak to nakonec stejně spadne.

  41. Odkud víte, pane Kalousi, že to co „nás spolehlivě zlikviduje“, jsou právě burzovní operace?… Já hrozby pro naše vlastní přežití spatřuji spíš v celé řadě jiných faktorů.

  42. A vůbec: tady se nejednalo o otázku přežití, ale o otázku parazitismu. Tedy o otázku, zda burzovní spekulace mají či nemají reálnou ekonomickou funkci.

    Samozřejmě, tato funkce je za daných okolností zbytnělá; ale i krevní oběh může nabýt patologický charakter, například když je postižený rakovinou.

  43. KAPITALISTA A PODNIKATEL

    Vraťme se ale ještě jednou k tomu modelu pana Krupičky se stavěním domů. Já jsem napsal, že je to právě a pouze kapitalista, který je vůbec schopen přijít s reálným stavebním projektem, sehnat potřebné (materiální i finanční) prostředky, zorganizovat celou práci a produkci.

    Ovšem: fakticky je nutno diferencovat. Tyto úkoly dokáže splnit v prvé řadě p o d n i k a t e l. To je ten, kdo přichází s novými plány, kdo vyvíjí aktivitu, kdo organizuje. Tento podnikatel jako takový ještě není kapitalista. A ani se jím v principu stát nemusí. Když je to například někdo, kdo má projekt dejme tomu postavit ozdravné lázně, tento projet zrealizuje, a pak se stane dejme tomu ředitelem těchto lázní a dále se stará už jenom o jejich řádné fungování – pak to není (v daném smyslu) kapitalista.

    Kapitalistou se ale stane, když podniká stále dál. Když staví další lázně, když staví nové a nové byty, a to čistě na účelem vlastního zisku. U něj tedy není prioritou ten či onen – užitečný – projekt, nýbrž u něj je prioritou „dělání zisku“. A to jakýmkoli způsobem, zcela bez ohledu na společenskou užitečnost (či naopak nesmyslnost či přímo škodlivost) té či oné produkce. Když je jeho produkce pro společnost fakticky nepotřebná – však on už se agresivní reklamou postará o to, aby potenciální konzumenti jeho produkty začali „potřebovat“.

    Zopakujme si tedy: podnikatel jako takový nemusí být ještě nutně kapitalista. Podnikatel je ten, kdo vykonává efektivní činnost svou organizační schopností a agilitou; kapitalistou je ten, kdo podniká čistě jenom pro vlastní zisk.

    Problém je v tom, že v praxi je krajně obtížné tyto dvě kategorie od sebe navzájem odlišit. Podnikatel – pokud je opravdu schopný – nevyhnutelně docílí nějakého zisku. A tento zisk pak v naprosté většině případů opět investuje, do nějakého nového projektu. A v praxi je jak řečeno krajně obtížné moci rozhodnout, kde leží hranice mezi společensky užitečným a ekonomicky funkčním podnikatelstvím, a mezi zbytnělým investováním pouze za účelem zisku.

    A přece… Jestli je vůbec možno uvažovat o nějakých formách postkapitalistické respektive nekapitalistické společnosti, pak jako jedna ze základních podmínek musí platit právě schopnost oddělit od sebe produktivní činnost podnikatele a ziskuchtivost kapitalisty.

  44. Tu dobrovolnost, pane Poláčku, já vnímám jinak.

    Například z hlediska mého otce, jehož rodiče byli tvrdě postiženi prvorepublikovou hospodářskou krizí, byl u nás nejspíše příchod socialismu dobrovolný a jeho nedobrovolnost začal vnímat až později.

    Z hlediska mého dědy z matčiny strany ale příchod socialismu dobrovolný nebyl, neboť mu bylo například nařízeno, že má na svých celkem asi deseti hektarech pěstovat něco, co se tam pěstovat vůbec nedalo, takže on pak ty nařízené objemy dodávek pochopitelně splnit žádným způsobem nemohl a ta situace v padesátých letech pro něj byla zcela srovnatelná nebo i horší, než situace za Protektorátu.

    Se socialismem se tedy pochopitelně může v jeho počátcích identifikovat velká část společnosti, ale to třeba s rasismem také. Podstatné je, že se s ním neidentifikují jeho oběti, takže pochopitelně o žádnou dobrovolnost nejde.

  45. Oběti socialismu se s ním většinou neidentifikují. Ačkoliv, dlužno připomenout, že výjimku patrně tvořili komunisté popravení režimem v 50. letech.

  46. Schopnost oddělit od sebe produktivní činnost podnikatele a ziskuchtivost kapitalisty je pane Poláčku popravdě aktuálním a nutným opatřením .
    Bylo by to možné v takovém stádiu liberální demokracie, kde na rozhodování má vliv parlament schopný úspěšného dozoru na dodržování ústavy a tvorbu právních norem.
    Co ale s tím v současném postmoderním stadiu demokracie, kdy jakýkoliv náznak nutného zmíněného opatření se stává okamžitým námětem velmi čilé postmoderní interpretace a ideologického přivlastnění a zužitkování.
    Postmoderna je pevně zakotvená a duo zištných obhájců – majitelé a podnikatelé – nadále své zájmy elegantně prosazují pomocí svých elegantních myslitelů.
    Alan Sokal, Jean Bricmont: Eleganter Unsinn. Wie die Denker der Postmoderne die Wissenschaften mißbrauchen.
    Kdy jak narušit lesk této elegantní mazanosti ……bych se otázal.

  47. Ale jistě, pane Nusharte, sám jsem napsal že se se socialismem identifikovala (tj. „dobrovolně do něj vstoupila“) jenom část společnosti.

    Totiž: my ani u těch indiánů nemůžeme nijak vědět, jaká byla opravdu míra jejich „dobrovolnosti“: oni tam do značné míry prostě utíkali, před útiskem (či přímo zabitím), který jim hrozil jinde. Takže pro velmi mnohé to bylo dost možná vnímáno (přinejmenším zpočátku) jako menší zlo.

    A ty izraelské kibucy? – Ani tam zdaleka ne všichni vstupovali rádi a ochotně; jenže pro přistěhovalce z Evropy po druhé světové válce to byla přečasto vůbec jediná možnost, kde získat nějakou obživu. Četl jsem svého času vzpomínky dvou takovýchto evropských (a evropsky vzdělaných a nereligiózních) Židů (manželský pár), jak ti byli šokovaní poměry, které v kibucech vládly. Jak striktně tam bylo zakázáno jakékoli soukromé vlastnictví, všechno bylo bez výjimky společné; takže i když někdo trval na tom, že tento šálek na kávu si přivezl s sebou a že je tedy jeho, tak ten už platil za nenapravitelného egoistu!! Tito manželé (a dozajista mnoho s podobným kulturním zázemím) se v těch kibucech dozajista necítili nijak příjemně a nijak volně; ale jak řečeno byla to prakticky jediná možnost jak vůbec vyžít.

  48. MOC A BEZMOC PARLAMENTŮ

    Pane Petrasku, Marx by Vám – a to s nemalým důrazem – vysvětlil, že už za časů liberálního kapitalismu neměly parlamenty žádnou skutečnou moc. Nýbrž že už tehdy konec konců pouze reflektovaly reálné poměry. Ten liberální parlament, který by se jenom pokusil „zakázat kapitalistu“, by dopadl zřejmě ještě daleko hůře, nežli nějaký parlament postmoderní. Protože v současné době je už společnost jako taková vůči kapitalismu nemálo kritická; podle jednoho výzkumu v Německu by dokonce nadpoloviční (!) většina Němců byla ochotna kapitalismus nahradit něčím jiným, pokud by byla k mání nějaká funkční alternativa.

    Takže znovu a znovu platí: problémem není politická moc; problémem jsou reálné (materiální) vztahy, a především je problémem otázka (chybějící) alternativy.

    Ale samozřejmě: problémem jsou i samotní lidé. Oni sice v anketě řeknou: „ano, já bych byl ochoten zrušit kapitalismus“ – ovšem ve skutečnosti by to platilo jenom pro ten případ, kdyby oni sami si mohli zachovat nezmenšený svůj vlastní konzum. Své vlastní pohodlí.

    Ale přece… Zrovna dneska mě i v tomto ohledu napadla jedna trochu optimističtější myšlenka. Doposud všechno naráží právě na tuto neschopnost či neochotu člověka překonat svůj vlastní, individuální egoismus. A všechno vypadá tak, že toto je pro člověka (jako živočišný druh) zcela principiálně nemožné.

    Ale – vzpomněl jsem si na to, jak v průběhu evoluce vznikaly, na svět přicházely znovu a znovu naprosto nové, doslova revoluční schopnosti, dovednosti, způsoby chování, o kterých předtím vůbec nebylo známo že by mohly existovat. Připomněl jsem už několikrát například schopnost vzájemné n ě ž n o s t i, která do světového dění vstoupila až s nástupem savců. Tedy především ve spojitosti s matkou-samičkou pečující o svá mláďata. Nakonec – už tato něžnost sama znamená principiální překonání egoismu: důležitý a podstatný pro mě už není jenom můj vlastní zájem, nýbrž i zájem, city toho druhého.

    Zásadně tedy není vůbec možno vyloučit, že nějaká obdobná revoluční změna v chování, v mentalitě se v evoluci přece jenom ještě vyskytne. A to tedy především: v evoluci člověka. Rozdíl je ovšem v tom, že jestli taková změna by opravdu (v dohledné době) měla nastat, pak ji při jejím zrodu musíme být nápomocni sami, naším vlastním vědomým činem.

  49. K danému tématu tu mám docela nečekaně jednu aktualitu. Náš nový (příležitostný) autor Petr Kužvart ve svém seriálu o systému reálného socialismu v minulém pokračování zmínil i tyto jezuitské redukce. Je to sice jenom v poznámce pod čarou (zcela dole, č. 15) – ale je to poznámka tak rozsáhlá, že vydá za celý článek. A jsou tam některé opravdu zajímavé postřehy.

    Takže koho toto téma blíže zajímá, může si to přečíst zde: https://news.e-republika.cz/article4336

  50. Díky za odkaz. Velmi zajímavá je zejména věta:
    „Ale jaké bylo prý překvapení jistého evropského cestovatele, který oblast navštívil asi sto let po odchodu jezuitů: Na řadě míst fungovaly redukce víceméně tak, jak je misionáři opustili. Indiáni neměli důvod zaběhaná, osvědčivší se pravidla sociálně spravedlivého uspořádání jakkoli měnit …“
    Takže zřejmě není pravda, že všichni indiáni se po zániku jezuitského státu rozprchli do lesů. Něco po tom experimentu přece jenom zůstalo.

  51. Ano, tohle mě také poněkud překvapilo. Ale svým způsobem to má svou logiku: ty ataky proti redukcím vznikly především na základě fám o jejich pohádkovém bohatství. Ale když nájezdníci zjistili že jediné skutečné bohatství je tady půda a tvrdá práce, tak zřejmě ztratili další zájem. (Nanejvýš uloupili dobytek.) Takže pak některé redukce přece jenom mohly ještě nějaký čas existovat. Ovšem postupem času zřejmě přece jenom zanikly. Dost možná tu nakonec přece jenom chyběla pevná ruka a organizační schopnosti evropských jezuitů.

    Co mě také překvapilo bylo to, že domorodí indiáni dokonce odmítali (!) obdělávat své vlastní soukromé zahrádky; a místo toho daleko raději chodili pracovat na obecní půdu, kde se mohli potěšit společnými zpěvy, a vůbec duchem pospolitosti.

    Nad něčím takovým by samozřejmě zajásal Marx, bylo by to dokonalým potvrzením jeho základní téze, že pospolitá práce je pro člověka mnohem přirozenější, nežli práce individuální, izolovaná.

    Jenže bohužel: v tomto ohledu byly tyto jezuitské redukce (respektive jejich indiánské osazenstvo) podle vší historické zkušenosti naprostou výjimkou. Výjimkou, která potvrzuje – opačné – pravidlo.

  52. Vzpomínám na pospolité sázení stromků do holin kolem Děčínského Sněžníku r.snad 1982? na Prázdninách s Brontosaurem:-) Také bych mu dal tehdy jednoznačně přednost před okopávaním rodinné zahrádky. Myslím že to tehdy u nás a možná i u těch indiánů? mohlo souviset, vedle té hlavně pozitivní motivace přátelskou společností, s malou relativní vahou možnosti reálně se „zajistit“ prací „na svém“.
    Systémový význam ale taková práce dnes mít samozřejmě nemůže vůbec žádný; leda snad převýchovný;-)

  53. Což o to; i já sám vždy s nostalgií vzpomínám na to, jak jsme – mně bylo tehdy teprve nějakých snad šest let – společně se všemi obyvateli našich paneláků společnou a pospolitou akcí upravovali okolí našich nově postavených městských paneláků, poté co socialistická výstavba toto okolí zanechala v podobě měsíční krajiny. Byl to opravdu krásný zážitek pospolitosti, pospolité práce; ovšem nedá se nic dělat, byl to akt vzniklý z čiré nouze. A když se – o řadu let později – o úpravu travnatých ploch mezi paneláky přece jenom do jisté míry začaly starat státní respektive komunální orgány, pak se nutně rozpadla postupem času i tato pospolitost. Prostě, každý si začal – přirozeně – žít svým vlastním životem.

    Ovšem na straně druhé – když jsem svého času (v osmdesátých létech) dělal kurs němčiny při mnichovské univerzitě, kde byli účastníci z celého světa, vyprávěla tam jedna mladá Japonka, že u nich v Japonsku je přesně tohle naprosto ustáleným zvykem. Že jednou v roce všichni obyvatelé okolních domů vyjdou do ulic, a vyčistí, upraví a zkrášlí prostory mezi svými domy.

    Je to dozajista krásná historka; která by sama o sobě mohla mít potenciál opět potvrzovat Marxovu tézi o prioritě (nebo přinejmenším možnosti) kolektivní, pospolité práce. Japonci jsou ovšem tradičně kolektivistický národ; za prvé by se tedy stavěla otázka, jestli je opravdu možné takovýto kolektivní duch rozšířit do celého světa, anebo zda se spíše nejedná jenom o místní kulturní anomálii. A za druhé: i tady je tento počin naprosto evidentně jenom zcela výjimečný; jak řečeno koná se jenom jednou jedinkrát v roce.

  54. Já se zas musím přiznat, že jsem kolektivní brigády ráda moc neměla. Brambory, chmel a jiné povinné akce mě nebavily. Ani veselá společnost vrstevníků mě s nimi nesmířila. Brala jsem to jako nutnost.
    Na druhé straně, když jsme v devadesátém čtvrtém spolu s manželem získali domek se zahradou, začala mě práce na zahradě mimořádně bavit. Vydržela jsem pracovat celý víkend, až se ze mě lil pot. A říkala jsem si: Ono na tom skutečně něco bude, že na vlastním se dělá mnohem lépe než na obecním. Už jen tím, že vám do toho nikdo nemluví a můžete rozhodovat co a kde…
    Jenže časem mě to také přestalo bavit. Člověk, když si pořizuje zahradu, si říká, že to dělá pro děti. Ty si zpočátku zahrady skutečně užívají, jenže velice rychle vyrostou a práce na rodičovském pozemku je vůbec nepřitahuje.
    Postupně jsme zatravnili záhonky, aby práce bylo méně. Až teď, když už jsem v důchodu, jsem se zase pustila do obdělávání. Ale už se kvůli tomu nehoním jako zamlada.

  55. Ty povinné brigády – to bylo ovšem něco zcela jiného. Kromě jiného právě proto, že byly – více či méně – povinné.

    Zatímco ta naše společná úprava našeho okolí – tu jsme dělali sice z nouze, nicméně z našeho vlastního rozhodnutí. A dělali jsme to konec konců pro sebe. A především: nejenže se tam pracovalo kolektivně, ale – snad nějakou náhodou či zázrakem – se tam vytvořila skutečně atmosféra, pocit vzájemnosti, pospolitosti. Nejenom že se společně pracovalo; ale také hospodyně připravovaly společné občerstvení, to se vynášelo ven před paneláky, kdo měl hlad si vzal, v tu chvíli se vůbec nekoukalo na to „to je moje, a tohle je tvoje“. Právě tohle všechno ve svém souhrnu vytvářelo tu nádhernou pospolitost; ovšem je jasné, že něco takového mohlo trvat opravdu jenom ve výjimečné situaci a jen po přechodnou dobu.

  56. Jenomže ona nemůže nepřetržitě vládnout jenom ta zázračná atmosféra vzájemné pospolitosti, nezávaznosti, kdy se nekouká na to, co je moje a co je tvoje a všichni se vespolek radují.
    Jak sám píšete, obvykle jde jen jenom o přechodné okamžiky.
    A sám jste, pane Poláčku, napsal něco v tom smyslu, že lidé si nemohou ze života vybírat jenom to krásné a dobré a všechno to nepěkné a nepříjemné vyvrhnout kamsi mimo svět, do záhrobí. Jako prý to (podle vás) dělají křesťané.

  57. Atmosféra vzájemné pospolitosti: no ano, paní Hájková, to je klíčový problém všech hnutí, všech revolucí, všech utopií směřujících k takovéto pospolitosti: tato „zázračná atmosféra“ nevydrží déle nežli několik měsíců, nanejvýš rok.

    V těch redukcích to zřejmě fungovalo přece jenom delší dobu; ale to evidentně jenom proto že se jednalo o jednoduché polní práce (nevyžadující individuální nasazení); za druhé indiánští pracovníci v této pospolitosti měli velkou tradici, měli to v krvi; a za třetí tady byly ty pospolité zpěvy, které samozřejmě vždy vytváří pocit vzájemnosti.

    Přičemž ten aspekt tradice – tady by samozřejmě bylo možno namítnout, že ani u indiánů tato tradice pospolitosti nevznikla sama od sebe, nýbrž na základě něčeho; jinak řečeno, že tu tradici je možno v zásadě vytvořit kdekoli, kde k tomu budou příhodné podmínky. A pak už ta tradice působí vlastní setrvačností. V určitém smyslu by tedy jako návod pro (úspěšný) komunismus muselo platit: pospolité polní práce + společné zpěvy. 😉

  58. Co se toho „vyvržení všeho nepříjemného mimo jsoucí svět“ týče – no ano, to je právě ono, to „příjemné“ může takto nezkaleně fungovat jenom v prostředí naprostého kolektivismu; ovšemže kolektivismu naprosto spontánního, přirozeného. Jsou na světě oblasti, kde zřejmě opravdu existuje takovýto přírodní, přirozený „ráj“: někde na nějakých tichomořských ostrovech třeba, kde žije tak málo obyvatel že vůbec neznají válku, živí se rybolovem a proto u nich neexistují žádné spory o pozemky, žijí zcela přirozeným, skrovným způsobem.

    Ovšem situace se rázem mění, když vystoupíme z těchto specifických podmínek, a když vstoupíme do moderního, dynamického způsobu existence společnosti. Která tedy vyžaduje především aktivitu jednotlivce.

    Ne až Spinoza, ale už Platón – když překonával jednostrannost a omezenost Parmenidova „čistého Bytí“ – věděl, že každé určení, každá individuace je zároveň n e g a c í.

    Vůbec každý reálný fenomén, a tedy i každý člověk může být svébytnou individualitou jenom a pouze tehdy, když vymezí hranice mezi sebou, a mezi předmětem (člověkem) jiným. Jinak by všichni splynuli vjedno jako kapky v moři. A toto vymezení vzájemných hranic – to není nic jiného nežli akt vzájemné negace. Je tu celému okolí sdělováno: „Já jsem já, a pro mě jsem ten nejdůležitější. A ty jsi pro mě vždycky „ten druhý“. A to v dvojím smyslu: za prvé „ten druhý“ jako vůbec někdo jiný; ale za druhé „ten druhý“ ve smyslu, že pro mě (až na extrémní výjimky) nemůže mít takovou hodnotu jako ji mám já sám pro sebe samého.

    Není tedy vůbec možný reálný (individualizovaný) svět možný bez přítomnosti této negace; a taková negace vždy přinejmenším latentně obsahuje moment střetu, a tedy sporu. Jestli chceme nějak zlepšit tento svět, musíme tuto realitu uznat a počítat s ní; a ne před ní zavírat oči. Nejde o to smířit se proto pasivně s tím, že mezi lidmi byly konflikty vždycky, a tedy vždycky i budou; jde o to tyto konflikty převést na jinou, nedestruktivní úroveň. Marxistickou terminologií se jedná o to, odstranit konflikty antagonistické, a ponechat jenom ty „přirozené“.

  59. Já myslím, pane Poláčku, že i vznik kapitalismu byl takovým pokusem o převedení konfliktů na jinou, méně destruktivní (nebo ne přímo destruktivní) úroveň. Místo přímého podmaňování si druhých se objevilo něco jako výměnný obchod. Klíčovou roli v tom hrál prodej pracovní síly za mzdu. Marx a Engels ovšem v Manifestu tvrdili, že to všechno předtím (lenní vztahy, manželství apod) bylo falešné, že to zakrývalo pravou podstatu vztahů mezi lidmi ve vykořisťovatelské společnosti. A že tedy v kapitalismu se konečně ukáže, že všechny ty „posvátné“ vztahy nejsou ničím jiným než holým sobectvím, rozplynou se jako „pára“ a časem se objeví zcela nové mezilidské vztahy. To „rozplývání“, myslím, pořád pokračuje.
    Podle mého názoru kapitalismus měl znamenat nástup obchodu místo válčení. Jenže to válčení se stejně objevovalo pořád. Obchod se bez něj nakonec neobešel.
    Co by tedy podle vás mělo být základem nějaké nové společenské smlouvy? Nebo to nemá být smlouva?

  60. Ještě k těm individualitám:
    Původně se věřilo, že muž a žena jsou „jedno tělo“. Psal o tom, tuším, Platón. I apoštol Pavel.
    Ostatně, i Starý zákon tvrdí, že žena byla stvořena muži ku pomoci. Nebo též jako „pomoc jemu rovná“.
    Někdy a někde se prý dokonce věřilo, že žena nemá duši. Aspoň jsem to zaslechla, už nevím kde.
    Církev má být podle apoštola Pavla také jedno tělo. Ale ne ve smyslu přirozeném, nýbrž duchovním. Kristovo pozemské tělo, v němž on má být hlavou.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *