Socialismus versus samospráva

Josef Poláček

K přednášce Petra Kužela na téma „Rok 1968 a zápas o společenskou samosprávu“: https://www.youtube.com/watch?v=yhHtVtABxp8&pbjreload=101

Petr Kužel dozajista provedl důkladné rešerše materiálů souvisejících s jeho tématem; ovšem – a to je naprosto profilujícím momentem celé jeho přednášky – zcela pravidelně zůstává stát jenom u povrchu tehdejších událostí. Souhrnně je nutno konstatovat, že se víceméně zcela míjí s tím, co tehdy bylo opravdu podstatné; a opomíjí prakticky všechno, co je – jmenovitě na projektu společenské samosprávy – problematické.

Napřed krátké shrnutí jeho přednášky: P. Kužel se tady zabýval především ekonomickou reformou „Pražského jara“. Veškeré tehdejší ideové střety zkoncentroval víceméně do jedné jediné linie – totiž do otázky, kdo má řídit ekonomickou sféru. Toto zkrácení problematiky samo o sobě není nelegitimní; neboť i podle teorie marxismu je to právě tato ekonomická sféra, která je – jakožto „materiální základna“ – konec konců určující pro celý život společnosti.

V Kuželově podání se veškeré tehdejší diskuse a kontroverze točily kolem jedné zásadní dichotomie: zda má v reformovaných národních podnicích mít hlavní slovo podnikové vedení („technokratický model“), anebo ale nově se ustavující samosprávné orgány zaměstnanců („samosprávný model“).

Právě v tomto místě ale nastává zcela klíčový zádrhel. Přednášející zde celý další tok úvah svádí do jednoho jediného koryta, ze kterého pak už není návratu zpět. A činí tak velice nenápadným způsobem, takže si sotva kdo povšimne, že zde fakticky došlo k ideologické manipulaci, k tendenčnímu výkladu, který znemožňuje jakýkoli výklad alternativní či opoziční. (Budiž P. Kuželovi jistou omluvou, že on si této své manipulace nejspíše nevšiml sám.)

Jestliže on totiž celý problém postaví jako konflikt mezi „technokratismem“ a „samosprávou“ – pak je bez dalšího jasné a jisté, že – jmenovitě před levicovým publikem – budou všechny sympatie stát na straně řešení samosprávného. Tím spíš že v tehdejším politickém kontextu může to „technokratické“ řešení velice snadno uvést do blízké souvislosti s konzervatismem.

Jenže: ono to tenkrát ve skutečnosti bylo daleko složitější. V tehdejších diskusích na dané téma mohla totiž i frakce „technokratů“ uvádět velice závažné argumenty. Ono se totiž ve skutečnosti zdaleka nejednalo jen o pouhý technokratismus – jak Kužel sugeruje – nýbrž o otázky související s celým dalším rozvojem socialismu! A právě tohle Kužel zamlčuje prakticky naprosto.

V jednom jediném okamžiku zmiňuje, že argument technokratického řešení zněl, že řízení podniků vedoucími orgány jmenovanými státem (respektive komunistickou stranou) by mělo zaručovat, že v produkci budou respektovány „celospolečenské zájmy“. Kužel tedy tuto skutečnost zmiňuje – ale vzápětí od ní odbíhá, a už se k ní nikdy nevrací, jako by to byla pouze jakási efemérní, respektive ryze ideologická záležitost.

Jenže – ve skutečnost právě tohle byl klíčový moment všech tehdejších diskusí a kontroverzí ohledně toho, jakými formami má být nadále řízena nejen produkční sféra, ale obecně i celá společnost!! Tyto „celospolečenské zájmy“, to není fakticky nic jiného, nežli samotný socialismus! Respektive naopak: rozhodující otázka jakéhokoli socialismu je, jestli se podaří prosadit právě tyto „celospolečenské zájmy“ proti vždy přinejmenším latentně přítomným zájmům partikulárním, čili egoistickým!! Takže opravdu naprosto centrální otázka; kterou ale Kužel zcela bohorovně shazuje se stolu.

Ukažme si zcela konkrétně, jak se tehdy tento zásadní střet mezi celospolečenskými a partikulárními zájmy projevoval – a to právě v produkční sféře. Musíme si připomenout: tehdy byla ekonomika skutečně zcela aktuálně celospolečenskou záležitostí. Tehdejší centrálně plánovaná ekonomika byla zoufale nevýkonná a neefektivní, byl trvalý nedostatek spotřebního zboží, mnohdy i zcela základního. Bylo tedy akutním zájmem celé společnosti, každého člověka, aby se národní ekonomika konečně postavila na nohy. Aby začala pracovat mnohem efektivněji.

Jenže: v té době existovala ještě celá řada podniků, které pracovaly naprosto neefektivně, prakticky zcela ztrátově – a jenom z ideologických důvodů byly uměle udržovány při životě, masivními státními subvencemi. Tyto zcela neefektivně vynaložené prostředky pak ale samozřejmě chyběly jinde. V průběhu ekonomických reforem roku osmašedesátého se začalo plánovat, že některé tyto závody budou zrušeny. Jmenovitě se jednalo především o jeden závod tuším na výrobu nějakých elektrických či elektronických dílů. Tento zcela neefektivní závod tedy měl být zrušen, a místo něj zřízen závod mnohem modernější, výkonnější, efektivnější. Bylo tedy v zájmu celé společnosti, aby tato modernizace byla provedena – jenže zaměstnanci tohoto závodu (i když měli nalézt nové zaměstnání v tom novém závodě) se proti zrušení jejich vlastního závodu začali bouřit, a nakonec dokonce vyhlásili stávku! Politické vedení státu tento tlak neustálo, a tak jim nakonec zachování jejich dosavadního, ač zcela nevýkonného a ztrátového produkčního místa zaručilo!

Právě tady se tedy ukazuje onen naprosto zásadní střet mezi zájmy celospolečenskými a mezi zájmy partikulárními. Zaměstnanci onoho technicky zcela zaostalého závodu jednali vlastně „demokraticky“, tedy ve smyslu samosprávy: vynutili si respektování jejich vlastních zájmů. Jenže – přitom se ukázali být naprosto lhostejní vůči zájmům celospolečenským, tedy vůči zájmům všech ostatních obyvatel společného státu!!

A právě tady se ukazuje krajní problematičnost všech konceptů „společenské samosprávy“. V táboře radikální levice se pořád udržuje ten postoj, že „co je samosprávné to je dobré“. A nikdo si vůbec neláme hlavu s tím, že takto pojatá samospráva ve skutečnosti cílí jenom na čistě p a r t i k u l á r n í zájmy té či oné skupiny (v daném případě pracovního kolektivu) – ale že to nejenom v žádném případě nezaručuje respektování skutečných zájmů celé společnosti, nýbrž že tyto celospolečenské zájmy v této partikularistické samosprávě principiálně vůbec nejsou obsaženy!!

Ano, Kužel jednou – velice krátce – zmínil, že zde byly určité obavy zda podnikové rady které v té době už začaly vznikat, jestli nebudou příliš jednostranně preferovat zájmy zaměstnanců na úkor efektivity podniku. Vzápětí ale hned dodal, že tyto obavy se prý nijak nepotvrdily.

Ovšem: hned potom ale sám přiznal, že tyto podnikové rady existovaly příliš krátce (po potlačení „Pražského jara“ byly zase zrušeny), nežli aby bylo možno v tomto ohledu provést nějaké objektivní hodnocení.

A co Kužel opomíjí naprosto: totiž že českoslovenští reformátoři měli celou dobu před očima příklad samosprávy jugoslávské: a tento příklad byl daleko spíše odstrašující, nežli povzbuzující. V jugoslávských samosprávných podnicích totiž zcela pravidelně docházelo právě k tomu zmíněnému efektu: podnikové rady (kde tedy hlavní slovo měla zaměstnanecká složka) si pravidelně odhlasovávaly zvýšení mezd pro zaměstnance, ačkoliv tyto navýšené mzdy nijak nebyly kryty odpovídající produkcí! Takže tento rozdíl nakonec musel být zase subvencován ze státního rozpočtu.

Zkrátka: už tehdy se ukazovalo, že podniková samospráva má přinejmenším svá velká úskalí; a že zastánci „technokratického řešení“ měli přinejmenším velkou část pravdy v tom, když poukazovali na nebezpečí, že v důsledku přílišné autonomie zaměstnanecké složky nakonec zájmy celospolečenské budou zcela obětovány ve prospěch zájmů partikulárních, neřkuli přímo egoistických. A opakuji znovu: tam kde se začnou prosazovat zájmy partikulární, tam prakticky zmírá socialismus jako takový.

To je ale právě to, co si i současná radikální levice nedokáže, či spíše nechce připustit. Ona je stále fixována jenom na svou vlastní vizi samosprávy, a naprosto odmítá tuto vizi jakkoli problematizovat. Takto jednostranné zaměření je ale krajně povrchní a ploché, a vůbec nerespektuje skutečný – a vždy rozporuplný – stav tohoto světa. Proto je tak krajně obtížné u současné radikální levice nalézt někoho, s kým by bylo možno vůbec zahájit nějaký smysluplný a odpovědný dialog o reálných perspektivách levice. Dokud se tato levice bude utápět ve svých ideologicky zjednodušených představách o samospasitelnosti samosprávy, pak není prakticky o čem hovořit.

Je nutno si uvědomit ještě jednu věc: jestliže je tento koncept skupinové samosprávy ve své nejvlastnější podstatě partikularistický, pak se fakticky nijak podstatně neliší od docela obyčejného – buržoazního individualismu! Neboť v obou případech tu vládne společné přesvědčení, že co přichází shora, od státních struktur, je principiálně špatné – zatímco všechno co přichází zdola, z vlastní autonomie, je apriori dobré! Jediný rozdíl je v tom, že buržoazní partikularismus je fixován na autonomii individua, zatímco partikularismus samosprávný cílí na autonomii skupin. Tato autonomie skupin může být ale – jak jsme si ukázali – nakonec stejně tak egoistická, jako autonomie individua. O skutečném zájmu celospolečenském není žádná řeč ani v jednom, ani ve druhém případě.

94 komentářů u „Socialismus versus samospráva“

  1. Připomínám, že tento text byl původně napsán jenom jako běžný příspěvek v diskusi; až teprve po jeho napsání jsem se rozhodl ho uveřejnit jako samostatný text, a to víceméně bez jakýchkoli dalších úprav. Tento fakt může vést případně k určité neuspořádanosti ve struktuře článku.

  2. Snad ještě na DR jsem napsal, na základě své konkrétní četby, že někdy jsou technokratická rozhodnutí lepší než tržní. Uvedl jsem příklad, kdy (celkem autoritářská) jihokorejská vláda nařídila jisté, nyní slavné firmě, aby se dala do výroby kabelů a elektro, a ne textilu, jak nevýbojně zamýšlela. Nesporně se to celé zemi velmi vyplatilo.

    Obdobně Vietnamci zůstávali u nás dlouho u prodeje šatstva v tržnicích a teprve později se zaměřili na prodej ovoce a zeleniny. Až po delší době objevili byznys s vietnamskými restauracemi. Ukazuje se zkrátka, že zájem soukromníka, podobně jako kolektivu je někdy příliš svázán s realitou, zatímco představivosti se jim může nedostávat. V této fázi se může uplatnit strategické řízení i ochranářská opatření.

  3. Ono je především nutno si uvědomit (a to Petr Kužel také naprosto opomněl zmínit), že tehdy (tedy v roce osmašedesátém) ještě zdaleka nedošlo k takovému odtržení státu od občanské společnosti, jako je tomu dnes. Kdy stát je chápán víceméně zčásti jenom jako bezduchý byrokrat, zčásti jako loutka v rukou bezcharakterních politiků.

    Tehdy ještě stále do značné míry vládlo přesvědčení o principiální identitě státu a lidu. Samozřejmě, v předcházejících desetiletích udělal lid se státní mocí zčásti velmi špatné zkušenosti; ale v osmašedesátém se ještě na chvíli zazdálo, že to bylo způsobeno jenom mocichtivou klikou partajních funkcionářů, konzervativců; a když ti budou odstaveni od moci a na jejich místa přijdou poctiví komunisté-reformátoři, že se tím obnoví přirozený stav za socialismu, kdy stát nemá žádný jiný zájem nežli co nejlépe sloužit svému lidu.

    Proto ten model, který Kužel – a to už zvolenou terminologií – degraduje jako „technokratický“, ten tehdy naprosto měl svou logiku, a od jeho autorů vůbec nebyl míněn nějak špatně. Přesněji řečeno: oni ho vůbec nepojímali a nechápali jako „technokratický“. Tedy technokratický v negativním smyslu.

    Ovšem: je pravda že jeho odpůrci – tedy radikální demokratizátoři – ho jako technokratický pojímali. Tehdy se skutečně rozhořela velice zásadní, a velice úporná veřejná diskuse (respektive spor) mezi oběma stranami. Kdy – opakuji znovu – každá z nich měla svou část pravdy.

    V svém jádru se tehdy opravdu vyhrotila zásadní otázka: je možno v zásadě věřit (komunistickému) státu, že bude vždy upřímně pečovat o blaho svého lidu? Anebo je naopak nutno vybudovat systém záruk občanské společnosti proti (opětovnému) zneužití moci tímto státem?

    Právě tohle byl tehdy klíčový konflikt v rámci reformního hnutí. Jak správně konstatoval i Petr Kužel, jestliže na počátku reformního procesu existoval jenom střet reformistů proti konzervativcům, pak v jeho dalším průběhu se čím dál tím více začal vyostřovat i názorový rozdíl mezi umírněnými (etatistickými) reformisty na straně jedné, a mezi radikálními reformisty na straně druhé.

    Reálným faktem je, že to byli nakonec právě tito radikální reformisté, kteří způsobili ztroskotání celého reformního procesu, neboť svým radikalismem vyprovokovali násilný zásah ostatních socialistických států, jejichž vedení se obávalo zhroucení celého – socialistického – systému.

    A v zásadě právem; neboť tento radikální reformismus by ve svých důsledcích s největší pravděpodobností k zániku socialismu vedl.

    V konkrétnější podobě to byl fakticky spor o to, jestli společnost má i nadále vést a řídit (obrozená) komunistická strana – anebo jestli se má občanská společnost spravovat sama. Ve smyslu „čisté“ demokracie.

    Napohled tato „čistá“ demokracie samozřejmě vypadá mnohem lákavěji a oprávněněji; jenže je nutno si uvědomit, že tato „čistá“ demokracie ve své podstatě není ničím jiným, nežli zcela obyčejnou demokracií buržoazní.

    A právě tohle si uvědomoval opačný tábor. Přitom – radikální demokraté tehdy vůbec neměli (většinově) za cíl odstranit socialismus; jenže oni si vůbec nedokázali uvědomit, že jejich model by prakticky nevyhnutelně k zániku socialismu vedl.

    Tento konflikt byl v oné době prakticky neřešitelný (a není vyřešen dodnes); ale v tuto chvíli je zapotřebí zdůraznit, že ani ten samosprávně-emancipační projekt naprosto nebyl zcela absolutně oprávněný, nýbrž že skutečně obsahoval (a nadále obsahuje) vysoce destruktivní potenciál.

  4. Kromě jiného je – ohledně míry důvěry ve stát – zajímavý rozdíl (a rozpor) mezi studentským hnutím u nás a na Západě. Když například revoltující němečtí studenti přijeli do Prahy, vůbec nemohli pochopit, jak to že českoslovenští studenti chovají tak vysokou míru důvěry k vlastnímu (reformnímu) stranickému a státnímu vedení. Pro západní protestující mládež byl stát tehdy už jenom opovědným nepřítelem, konzervativním až přímo reakčním elementem; zatímco u československých studentů tehdejší vedení státu dosahovalo extrémně vysokého stupně důvěry a popularity.

  5. V roce 1968 ještě celkem panovala důvěra v relevanci kategorie „lid“. Ono to však tehdejší rozhodování, jak konkrétně naložit s penězi, až tak neulehčovalo. Kolik má příslušet úspěšnému vedení podniku, kolik nejlepším a kolik slabším zaměstnancům, kolik se patří dát na inovace, kolik na infrastrukturu, kolik na důchody…

  6. Úrovní, na kterých by lidé měli rozhodovat o věcech, které se jich dotýkají, je mnoho. Spolkovou aktivitou počínaje a správou země konče. Jestliže v roce 1968 budilo hrůzu už to nejspodnější patro, to jest svoboda spolčení za účelem řešení nějakého problému v domě, ulici, obci /jak o tom psal Vaculík/, pak by se zdálo, že dnes tenhle pocit drží leda nějakého dinosaura. Řekla bych. Ale běda…pan Poláček ví, že buržoazní demokracie to byla, co tenkrát vystrkovala růžky. Ne nějaká demokracie jako taková, ale předzvěst zániku socialismu, protože co kdyby se lidem zachtělo ho zrušit…zkrátka takovou demokracii, která by teoreticky mohla vést k tržnímu prostředí a povolení soukromého vlastnictví výrobních prostředků, nutno zadusit v kolébce. Což se stalo. Radši žádná, než „buržoazní“.
    Co se týče podnikových samospráv ve státních podnicích, je skoro škoda, že se to nevyzkoušelo. Mohlo to levicovým teoretikům ušetřit spoustu neproduktivního snění.
    Něco jiného by byla správa podniku, kde mají pracovníci majetkové podíly. Ale to je opravdu úplně jiná kapitola.

  7. Tu přednásku jsem zatím neviděl, ale řekl bych, že je trochu zavádějící mluvit o „samosprávě“ v případě, že ta samospráva není ekonomicky odpovědná za to, co spravuje, a její neefektivní chování je pak sanováno ze státního rozpočtu. Pak se totiž asi už nejedná o „výrobní podnik“, ale spíše o „příspěvkovou organizaci“.

  8. Rozdíl mezi oním „celospolečenským zájmem“, reprezentovaným tím „technokratickým řešením“ (centralizovaným socialistickým řízením ekonomiky) a „samosprávnou příspěvkovou organizací“ (dotovaným výrobním podnikem se samosprávným řízením) je vlastně v tom,

    že v prvním případě je stát odpovědný za všechno, území státu je tedy vlastně centrálně řízenou – jakousi jednou velkou fabrikou, „technokratický přístup“ tedy v podstatě znamená ono babišovské „řídit stát jako firmu“ (mikromanagement samozřejmě nikdy dlouho nefunguje – vede postupně jen k „výstavbě potěmkinských vesnic“ – cílem se stává „spokojenost mikromanažera“, nikoli reálné fungování podniku.

    V tom druhém případě „samosprávné příspěvkové organizace“ jsou ty výrobní podniky zase trochu podobné „svobodným umělcům“, jejichž tvorba je financována státem.

  9. STÁTNÍ, NEBO AUTONOMNÍ EKONOMIKA?

    Protentokrát to velice přesně vystihl pan Nushart. – Ano, právě to bylo víceméně klíčovým dilematem celé ekonomické reformy roku osmašedesátého: kdo má nést konečnou odpovědnost za ekonomické ztráty. Zda je tedy mají nést nově podniky samy, anebo zda tu má přece jenom nějakou úlohu hrát ještě stát (jestli tedy stát má poskytovat subvence).

    Na jedné straně veškerý smysl ekonomické reformy záležel právě v tom, že podnikům bude poskytnuta plná ekonomická samostatnost. Že jim sice zůstane vytvořený zisk; ale že tedy i ony samy ponesou veškeré ztráty.

    Na straně druhé bylo ovšem naprosto jasné, že přinejmenším v danou chvíli není možné celé národní hospodářství prostě vrhnout do divokých vod konkurence (mezinárodní!), a nechat je bez jakékoli státní podpory. Protože to by nutně znamenalo, že se víceméně okamžitě zhroutí obrovské množství továren a jiných produkčních míst, která nedokážou obstát v konkurenci s mnohem efektivnější (a tedy levnější a žádanější) produkcí ze Západu.

    Takže se reálně chystal víceméně jakýsi hybridní model, kdy sice na straně jedné bude podnikům poskytnuta jejich ekonomická samostatnost, ale na straně druhé klíčová odvětví (a klíčové, velké podniky) měly zůstat v přímé správě státu. – A stejně je velká otázka, co by se dělo reálně, kdyby tato reforma byla skutečně zavedena. Jak by se komunistické vedení státu zachovalo, kdyby skutečně masově začaly krachovat neefektivní podniky. Klaus to měl se svou „šokovou terapií“ celkem vzato jednoduché: on mohl prostě poukázat na to, že do budoucna všechno řídí volný trh. A že stát už z principu do tohoto živelného pohybu nemá, a vůbec nesmí zasahovat.

    Jenže: socialistický stát se od (neo)liberálního liší právě tím, že si „nemyje ruce“. Socialistický stát se ze své vlastní definice prohlašuje být odpovědným za všechno, co se v dosahu jeho moci děje. Takže: v každém případě by ze strany potrefených (to jest: všech těch kteří by o práci přišli, ale i všech těch kterým by hrozila) bylo komunistické vedení vystaveno obrovskému tlaku na to, aby zasáhlo. Tedy aby nenechalo tyto neefektivní a technologicky zoufale zaostalé podniky zkrachovat. Aby jim finančně pomohlo. (Už jsem zmínil onen případ, kdy si osazenstvo podniku který měl být pro neefektivitu zrušen stávkou vynutilo jeho zachování.)

    S největší pravděpodobností by se proti politice vlády konaly velké protesty a velké demonstrace; a je opravdu velkou otázkou, do jaké míry by to komunistické vedení dokázalo ustát. (A na nějaké velké subvencování stát neměl prostředky, státní finance byly v naprosto dezolátním stavu.) Nakonec by tedy vedení stálo prakticky před jedinou možnou alternativou: buďto vyhlásit tvrdou „tržní ekonomiku bez přívlastků“ve stylu V. Klause – ovšem sociální otřesy s tím spojené by vedly k dramatickému poklesu popularity reformního vedení, a nejspíš k těžké porážce komunistické strany v příštích volbách. (Ovšem je také docela dobře možné, že konzervativní novotnovská frakce by se pokusila využít příležitosti a pokusit se opět zmocnit moci – tak jako se o to později pokusili pučisté proti Gorbačovovi.) Anebo by se celá ekonomická reforma musela víceméně bezezbytku stornovat, a stát by znovu musel subvencovat neefektivní podniky jako doposud.

    Reálně by se komunistické vedení zřejmě pokusilo o nějakou střední cestu: sice v zásadě zachovat reformu, ale pokusit se utlumit přílišné sociální dopady. Což by ale ovšem zase znamenalo: subvencovat. Těžko soudit, jak by to nakonec dopadlo; ale sotva nějak dobře.

  10. STÁT JAKO FIRMA?

    Pane Nusharte, to sice na jedné straně souhlasí; ale na straně druhé, pokud by se tím měla vytvářet paralela k pojetí státu jistého A. Babiše, je to srovnání naprosto zavádějící.

    Ano, je fakt že v socialismu je národní hospodářství principiálně chápáno jako jedna společná, společně sdílená podnikatelská činnost (tedy jako „firma“). Ovšem: socialistický stát se od „buržoazního“ státu zcela zásadně liší momentem vzájemné pospolitosti. O socialistickém státu (a jeho ekonomice) by tedy daleko případnější bylo označení, že se jedná o „rodinnou firmu“. Kde tedy všichni účastníci jsou navzájem spojeni společným zájmem, a společně sdíleným pocitem vzájemné pospolitosti. Něco takového v „normálním“, tedy liberálním státě volného trhu neexistuje.

    Jednou větou: Babiš chce funkci a smysl státu redukovat na pouhý technokratismus; ale něco takového nikdy nemůže platit pro stát socialistický. Ani pro jeho ekonomiku. Tady je vždycky v popředí ta „rodinná“ pospolitost všech.

    Tohle je zároveň odpovědí i paní Zemanové, která za přirozený stav ekonomické samosprávy evidentně považuje ten, kdy veškerá spoluúčast zaměstnanců probíhá jenom na čistě ekonomické úrovni. Kdy tedy zaměstnanec je prostě spoluakcionářem ve firmě v které pracuje.

    Jenže: právě tento holý ekonomismus n i k d y nebyl konečným cílem projektu socialismu. A v průběhu celého „Pražského jara“ se k tomu odpovědní činitelé vyjádřili – sice jenom sporadicky, ale naprosto jasně: konečným cílem reformního procesu v žádném případě není prostě jenom obnovení „normální“ kapitalistické ekonomiky! To co tu paní Zemanová navrhuje a preferuje, to je čirý „homo oeconomicus“, který nehledí na nic jiného, nežli jenom na své ryze ekonomické a finanční zájmy. Zatímco i komunističtí reformisté stále trvali na tom, že smyslem jejich reforem je vybudování prosperující s o c i a l i s t i c k é společnosti; tedy takové společnosti, kde konečným cílem je sám člověk, v celé šíři jeho humánní existence, a nikoli pouze bezduchý konzument.

    Pokud nepochopíme tento rozdíl mezi člověkem v celé šíři jeho humánní a kulturní existence na straně jedné, a mezi oním redukcionistickým, jenom na své přízemní materiální zájmy fixovaným tvorem zvaným „homo oeconomicus“ – pak nikdy nepochopíme ani vlastní smysl socialismu, ale ani pravé intence reformního procesu roku osmašedesátého.

  11. Ostatně, paní Zemanová, obnovení možnosti soukromého vlastnictví se v osmašedesátém skutečně plánovalo – pro oblast místních služeb, pro malovýrobu.

    A to velké zděšení tehdy nevyvolalo Vaculíkovo volání po tom, že lidé by si měli své (místní) záležitosti spravovat sami; ale to že Vaculík fakticky vyzýval k ozbrojeným útokům na orgány (ovšemže komunistické) státní správy.

    Což pak ostatně konzervativcům poskytlo vynikající nahrávku pro jejich tvrzení, že v reformních Československu vládne kontrarevoluce.

  12. Pan Horák: no ano, právě to byl ten klíčový problém, jehož dramatickou závažnost si ale reformní vedení zřejmě vůbec neuvědomovalo.

    Stále se ještě trvalo na představě, že jediným skutečným subjektem je „lid“, jeho názorová homogenita, jeho společné zájmy. Ale – jakmile by se skutečně důsledně provedly reformy (ekonomické, ale i politické), pak by se tato socialistická jednota nevyhnutelně rozbila. Tato fikce „socialistické jednoty“ se začala rozpadat už během krátké doby reformního procesu; kromě jiného se to velmi zřetelně ukázalo v oblasti sportu. Tedy v oblasti, která je zdánlivě mimo politiku; ale i tady se velice rychle začala rozpadat socialistická „sjednocená tělovýchova“, jako houby po dešti vznikaly nové a nové (víceméně nezávislé) sportovní organizace; a – samozřejmě – v prvé řadě se jednalo především o tahanice o peníze.

    Byl to svým způsobem opravdu zajímavý proces: každý najednou chtěl mít svou naprostou samostatnost, nezávislost; ale zároveň každý chtěl, aby zrovna jeho co nejvíce subvencoval stát! (A kromě jiného se už tehdy závažně začalo uvažovat o profesionalizaci sportu.)

    Právě na tehdejším vývoji v oblasti sportu se snad nejzřetelněji ukázalo, jak prakticky nemožné je udržet onu vysněnou socialistickou jednotu všech. Jakmile se lidem poskytne jenom trochu příležitost – každý okamžitě hledí jenom na své ryze soukromé zájmy. Je to tristní zjištění, ale bohužel je tomu tak.

  13. Aktivity, které sledují ryze výdělečné zřetele, by měly být provozovány v tržním režimu. K existenci rozvinuté ekonomiky a sebevědomého občanstva nepatří subvencování třeba ceny chleba a rohlíků, jakkoliv jde o základní životní potřebu. Snad je lepší, když se totéž týká i elektřiny, tepla, vody apod., už proto, aby se (tolik) neplýtvalo. V bohatší společnosti je úspornějším řešením přidat lidem s nedostatečným příjmem. Může to ovšem být také obtížnější.

    Na druhé straně i v moderním kapitalismu jsou přímé, či nepřímé subvence velice běžné. V současné době epidemie je na velkorysé protikrizové podpoře (až podezřelá) shoda. Různé poněkud nenápadnější subvence ovšem deformují čistě tržní poměry skoro všeobecně.

    Nakonec je tomu v mnoha sférách dobře. Asi bychom nechtěli žít v zemi, kde by nebyly „dofinancovávány“ mnohé instituce, produkty či služby, namátkou MHD, léky, divadla atd. Řada činností také zůstává (dosud) neprivatizována.

  14. Pane Poláčku,
    když jsem kdysi se v zelených hadrech a s centimetrovým sestřihem na hlavě ocitl propojen společným zájmem s četou podobně vyhlížejících pak, byl jsem natolik prostoupen nesnesitelně intenzivním pocitem vzájemné pospolitosti s milovaným socialistickým státem, že bych ho byl v tu chvíli snad raději vyměnil za méně intenzivní, ale zato podlý pocit agenta západních rozvědek.

    Všudypřítomná faleš a pokrytectví ve mně vyvolávaly tak silný pocit zhnusení, že ani rodinná pospolitost našeho milovaného socialistického státu to nedokázala vykompenzovat. Tento pocit zhnusení se kupodivu neomezoval jen na základní vojenskou službu, ale občas se dostavoval i během mé práce pro „rodinnou firmu“ našeho socialistického hospodářství…

  15. I v té „rodinné firmě“ se (oproti M. teorii?) ustavil třídní rozdíl v dispozici výrobními prostředky. Nadto i v dispozici samotnými nositeli pracovní síly – nadšenými i nedobrovolnými dárci nadhodnoty. A nadto i v kompetenci k projektování – utváření výrobních (a obchodních) vztahů. Jedna třída nám zajišťovala „společenskost“všeho toho. Jen už své postavení nemusela získávat akumulací kapitálu. Spíše je přijímala jako léno, za závazek věrnosti. Druhé třídy poskytovaly své pracovní (a když to šlo tak kupní) síly, v naději že to postačí ke splnění plánu tvorby společné nadhodnoty. Nestačilo. Nakonec ta první třída pochopila, že rozvoj výrobních sil dosáhl míry, která si vynutí proměnu výrobních vztahů. Že bude asi nutné pořídit vyspělejší „know how“. Nebo aspoň vyjednat přístup na širší, ale také náročnější trhy…

    Systémový problém stávající reálné koexistence soukromého sektoru vydaného všanc konkurenčním trhům a státní administrativou spravovaného „rodinného majetku“ je v logické snaze těch nejsilnějších privátních subjektů zhodnotit a zajistit svou produkci vazbou na „péči“ o ten rodinný majetek. Tam kde se to daří, tlačí „veřejný zájem“ cenu jejich produkce nahoru. Těm kterým zbyde „ideálně tržní“ prostředí, pak nezbývá než se snažit o opak – a tedy snižovat cenu nebo více „dřít nadhodnotu“. Nebo inovovat a „zaměstnat“ roboty.

    Omlouvám se že to píšu na levicově zaměřeném fóru, nemyslím to jako provokaci:-) :
    Nemohly by být tržní vztahy chápány (kultivovány a chráněny) jako demokratický nástroj zprostředkovávaní reálné společenskosti-vzájemnosti práce – produkce? Kdyby se ovšem dařilo zajistit aspoň trochu rovnější všeobecné „hlasovací tržní právo“. Společná únosná garance „pojištění pracovních příležitostí“ pro zájemce o získání nepodkročitelné základní nezbytné sumy „hlasovacích lístků“ by se možná potenciálně vyplácela všem producentům. Podobně jako se, myslím, úhrnně ekonomicky vyplácí existence zdravotního a sociálního pojištění.

  16. Pane Poláčku, měl byste si přečíst originál Vaculíka a nespoléhat na pravdy, které o celé té slavné československé „kontrarevoluci“ psali v Moskvě. Jinak byste takovou pošetilost, jako že fakticky vyzýval k ozbrojeným útokům na orgány komunistické státní správy, nevypustil z klávesnice. Snažím se o maximální porci eufemismu, ale mám s tím potíž.
    Anebo že bych vám skočila na špek?
    Dělal jste si legraci?
    Kéž by to tak bylo.

  17. Vyzývá například BLM fakticky k útokům na orgány státní správy, nebo nevyzývá?

  18. Takže Vaculík, stejně jako Trump, vyzýval k ozbrojeným útokům na orgány státní správy? Navrhuju odhalit mu sochu, tu pak obřadně svrhnout a datum svržení vyhlásit památným dnem státu.

  19. Paní Zemanová, Vaculíkovu výzvu „2000 slov“ jsem samozřejmě četl. Nemohu teď ovšem zpaměti reprodukovat doslovně daný text, ale v každém případě tam byly formulace, které se v uvedeném smyslu (útoky na orgány komunistické státní správy) interpretovat daly, a také takto byly interpretovány.

    Vaculík tehdy opravdu hodně přestřelil, i když si to možná sám vůbec neuvědomoval, jak velice jsou tyto jeho formulace brizantní.

  20. Pan Jaroslav Nushart: přesně naopak, pane Nusharte, toto – umírněně! – levicové fórum je potěšeno z toho, že zde tak důsledně používáte marxistickou systémovou teorii. 😉

    Ale jinak – v relativně krátkém vstupu jste zde nastolil tolik zcela zásadních otázek, že se fakticky vůbec nedají zodpovědět.

    Především třídní struktura společnosti za socialismu, a s tím spojená otázka vykořisťování – to jsou extrémně složité záležitosti, které není možno odpovědně vyřešit několika málo větami. Petr Kužvart v současné době na webech „e-republika“ a „nová republika“ otiskuje na pokračování svůj seriál na téma „Co byl reálný socialismus?“ Až s tímto seriálem článků bude hotov (ještě asi 5 pokračování), napíšu k němu (zde) obsáhlý komentář, kde se budu zabývat právě těmito záležitostmi.

    Takže tady jenom krátce a předběžně: ano, samozřejmě že i v rámci oficiálně homogenní socialistické společnosti došlo k opětovné třídní stratifikaci. Ovšem – tohle si v šedesátých létech ještě opravdu jenom málokdo uvědomoval. Sice v té době už Milovan Djilas napsal svou „Novou třídu“, ve které nastolil tehdy převratnou tézi o tom, že se v rámci socialismu vytvořil nový třídní antagonismus. A i polští studenti Kuroň a Modzelewski napsali elaborát v tom samém smyslu. Ale – za prvé jejich díla byla tehdy v socialistických státech potlačena (a tedy v naprosté většině neznáma), a za druhé tehdy se ještě režimní propagandě víceméně dařilo udržovat obraz „společného socialistického vlastnictví“. Ostatně: oni tomu dokonce věřili sami, a to – většinou – až do samotného konce. Protože soukromé vlastnictví jako takové zde skutečně neexistovalo (nebo jenom okrajově); a bylo tedy naprosto logickou myšlenkou, že když to nepatří soukromníkům, tak že to tedy musí patřit všem.

    Ale jak řečeno, to všechno je ještě mnohem a mnohem složitější, opravdu bych doporučoval raději počkat, až bude dokončený ten Kužvartův text.

    Ostatně v souvislosti s P. Kužvartem stojí i ta zmínka o „demokratizačním vlivu tržního prostředí“. Shodou okolností Petr Kužvart zrovna v těchto dnech napsal článek k výročí bitvy na Bílé hoře; a v samotném závěru tam srovnává na jedné straně poměry ve feudálních Čechách, a na straně druhé s poměry v Holandsku, které už prakticky přešlo na moderní způsob tržní produkce, a také se v důsledku toho v něm už konstituovala moderní občanská společnost, spojená jak s politickou demokracií, tak ale i s náboženským liberalismem: http://www.novarepublika.cz/2020/11/nektere-mene-zname-souvislosti_5.html#more Ta zmíněná pasáž je někde ke konci článku; ale i celý článek je opravdu docela zajímavý.

    Ale zpět ke problematice tržních vztahů a demokracie. – Fakticky je to to samé téma které je projednáváno zde: tedy vztah kapitalismu a demokracie. A má vlastní téze od samotného počátku mé kontroverze s P. Kužvartem byla právě ta, že kapitalismus (tedy tržní ekonomika) s sebou skutečně nevyhnutelně přináší určité demokratizační prvky. – Na straně druhé ten samý kapitalismus produkuje tendence přesně opačné, tedy k potlačení demokracie respektive emancipace; ale tady bych odkázal na mou právě začínající řadu textů „Kapitalismus a demokracie III“. Tam o tom všem bude řeč podrobněji.

  21. Co se pak konkrétně té otázky týče, zda „Nemohly by být tržní vztahy chápány (kultivovány a chráněny) jako demokratický nástroj zprostředkovávaní reálné společenskosti-vzájemnosti práce – produkce?“: o demokratizaci jsme už mluvili, ale podívejme se teď blíže na otázku společenskosti práce respektive produkce.

    To je totiž zase jedno z centrálních marxistických témat – které se dlouhou dobu zdálo být naprosto jasné a nepopiratelné, ale které je ve skutečnosti také krajně nejasné, a klasiky marxismu velmi chatrně odůvodněné. A v každém případě velmi jednostranně pojaté. I tady platí: na toto téma budu muset v budoucnosti napsat monotematickou studii.

    V každém případě ale: Marx právě toto „zprostředkování trhem“ považoval za zcela zásadní vadu kapitalismu. Protože v důsledku tohoto zprostředkování člověk-výrobce ztrácí kontrolu nad svým vlastním produktem; a naopak, jeho vlastní produkt začne ovládat jeho. Protože v tržním prostředí už nerozhoduje vlastní záměr, vlastní úmysl, vlastní zájem originálního producenta (dělníka), nýbrž začnou rozhodovat anonymní, odlidštěné síly trhu.

    Právě proto Marx požadoval b e z p r o s t ř e d n í, přímou správu celého produkčního procesu člověkem. To ovšem znamená: zrušit ten anonymní, živelný trh, a na jeho místo postavit plánovanou společenskou produkci.

    Jak je možno vidět, ten marxistický projekt centrálně plánované produkce tedy měl svou – a to velice přesvědčivou – logiku. Natolik přesvědčivou, že zřejmě opravdu bylo zapotřebí provést reálný dějinný experiment s tímto „plánovitým řízením společenské produkce“, aby se definitivně ukázalo, že v praxi to nefunguje.

    A nefungovalo to tak naprosto, že je dnes naprosto zřejmé, že je nutno vrátit se zase k samotnému počátku, a všechny marxistické téze ohledně „společenského charakteru produkce“ promyslet znovu. A to sice bez ideologických předpojatostí, kterými byli zatíženi otcové marxistické teorie.

  22. „Je nutno vrátit se zase k samotnému počátku, a všechny marxistické téze ohledně ‚společenského charakteru produkce‘ promyslet znovu.“

    Nutné to není, je přece také možné se k tomu už nevracet a nic z toho už znovu nepromýšlet. Z těch dvou nabízených možností se mi tato zdá dokonce i lepší.

  23. Pane Poláčku, když si ty Vaculíkovy věty nedokážete vybavit, tak si to probůh přečtěte a seznamte nás s tím, které formulace považujete za výzvu k ozbrojeným akcím. Ať trochu nahlédneme do způsobu vašeho myšlení. V tomto případě /podle mne/ještě o dost zmatenějšího než obvykle.

  24. Možná zde, paní Zemanová:

    „Veliké znepokojení v poslední době pochází z možnosti, že by do našeho vývoje zasáhly zahraniční síly. Tváří v tvář všem přesilám můžeme jedině trvat slušně na svém a nezačínat si. Své vládě můžeme dát najevo, že za ní budeme stát třeba se zbraní…“

  25. Možná se báli spíš Vaculíka, popřípadě jiných osob, než toho dokumentu samotného.

  26. Zemřel bývalý ministr Vrba (za OH), jenž zachránil Škodu M. B. prodejem Volkswagenu. Úspěšná privatizace se stala Klausovi a spol. navzdory. V nastoupené cestě nebylo, žel, možno pokračovat. Bylo by dobře, aby si to lidé uvědomili.

  27. Paní Zemanová, na jedné straně je pravda že Vaculík ve svém textu výslovně žádá nesahat k násilným akcím. Které by mohly být zneužity proti Dubčekovu vedení.

    Ale: v tehdejší zjitřené (především mezinárodní) situaci byly nicméně jeho výzvy nevyhnutelně interpretovány právě jako výzvy k násilí. Je to – jak už uvedl pan Nushart – ona zmínka o tom, že „za naší vládou budeme stát třeba i se zbraní“: to v tehdejší atmosféře nemohlo být interpretováno jinak, nežli že Vaculík chystá ozbrojené akce proti celému táboru socialismu. A stejně tak výzva k organizování „vlastní pořádkové služby“ – i to byla fakticky provokace vůči státní moci, prakticky se tu žádalo vytvoření opoziční moci. Vaculík sice přímo nepíše nic o tom, že tato „pořádková služba“ by měla být nějakým způsobem ozbrojená; ale – opakuji znovu – v tehdejší době už jenom takováto výzva měla zcela destruktivní charakter, zpochybňovala legitimitu orgánů státní moci.

  28. Ano, pane Nusharte, samozřejmě že je možné se už k základům marxismu nevracet a nic nepromýšlet. Nepřemýšlet o věcech, to je vždycky velice snadné, a pro většinu lidí je to dokonce jejich základní životní postoj.

    To snad ale ještě není důvod pro to, abychom toto krédo vzdání se jakéhokoliv myšlení přijali i pro nás. To bychom v tom případě toto diskusní fórum mohli rovnou zrušit.

  29. Paní Hájková: trochu ironie je, že ten Vaculíkův apel by možná docela zapadl, kdyby proti němu konzervativci nespustili takový pokřik. Je fakt, že při střízlivém způsobu čtení by naprosto bylo možno dospět k závěru, že Vaculík sice žádá radikální demokratizaci, ale že je možno to nechat celkem vzato projít.

    Jenže jak řečeno konzervativci spustili pokřik, a vlastně až tím z toho udělali aféru. Podobných apelů bylo v té době více, takový Sviták byl ještě mnohem radikálnější.

  30. Pane Horáku, trochu mě překvapuje, že prodej Škody M. B. by se stal „Klausovi navzdory“. Nevzpomínám si po těch letech na podrobnosti z oné doby; měl snad Klaus se Škodovkou jiné záměry?

  31. „Stát se zbraní za vládou svého státu“ se ale asi nedá interpretovat jako „ozbrojený boj proti orgánům státní správy“, bych tedy myslel.

  32. Představte si, pane Poláčku, například rok 1938: „Stát se zbraní za vládou svého státu“ se nedá interpretovat jako „bojovat ve Freikorps proti orgánům státní správy“.

  33. Panu Poláčkovi
    No však právě. Báli se hlavně ti „konzervativci“. Oni spatřovali oporu v sepětí našeho státu se Sovětským svazem (o kterém měli často iluze). Proto si nepřáli, aby lid stál se zbraní v ruce za demokraticky zvolenou vládou. Co kdyby se ta vláda od SSSR odvrátila? Ostatně, o demokracii měli také svou představu.

  34. „Je možné se už k základům marxismu nevracet a nic nepromýšlet. To ale není důvod pro to, abychom toto krédo vzdání se jakéhokoliv myšlení přijali…“

    Řekl bych to takhle, pane Poláčku: Tím, že se vzdáme přemýšlení o základech perpetua mobile a nebudeme se už k tomu ani vracet (abychom to perpetuum mobile neustále promýšleli znova a znova), tím se ještě nevzdáme jakékoliv myšlení…
     

  35. Inu, pane Poláčku, musím se smířit s tím, že Vaculíkův text čtete brýlemi moskevských soudruhů, potažmo tehdejších komunistických konzerv, kterým byly z Moskvy dodávány rozumy.
    Člověk se dočká všelijakých překvapení, co se dá dělat.
    Výzva 2000 slov nezpochybňovala legitimitu státní moci. Pouze plédovala za obnovení legitimity občana.
    Jestliže jste už couvnul od tvrzení, že Vaculík fakticky vyzýval k ozbrojeným útokům na orgány státní správy, a posunul se k vyjádření, že vyzýval k ozbrojenému boji proti státům komunistické soustavy, je v tom jistý pokrok.
    Zkuste si sundat ty Bilakovy brejle úplně.

  36. Já bych řekl, že „když se chce psa bít, hůl se vždy najde“. Převládala u nás v osmašedesátem značná mírnost, přestože na riziko v podobě intervence SSSR či Varšavské smlouvy nemohlo být, právě v rámci té zdrženlivosti, upozorňováno. Prekérní situace. Záminka pro vojenský postup bylo ovšem třeba najít, tak bylo šermováno s výzvou 2000 slov, se snahami Svitáka i karikaturami Haďáka (Liďáka).

    Mimochodem, agentura AP právě konstatovala zvolení Joe Bidena prezidentem USA.

  37. Pane Poláčku, nejenže si to s tou Škodou a ministry dvou vlád, české a československé, takhle pamatuji (byl jsem tehdy členem OH), ale totéž je i obsahem zprávy na iDnes. Její titulek je „Zemřel exministr Vrba. Ten, který Klausovi navzdory prodal Škodu Volkswagenu“. Obsahuje i další relevantní informaci a odkaz k tématu.

  38. Já si to s tou privatizací mladoboleslavské automobilky pamatuji stejně, pane Horáku, a také si myslím, že kdyby se privatizovala „po klausovsku“, dopadla by nějak podobně jako Kolbenka – možná by časem byla i památkově chráněná.

    Mimochodem, teď prý pánové v Mladé Boleslavi shánějí v rámci modernizace nějakou ženu do vedení. Asi dost prekérní situace…

  39. SOCIALISMUS VERSUS OBČANSKÁ DEMOKRACIE

    Paní Zemanová (a totéž platí pro pana Nusharta) – Vy mně vytýkáte, že vidím události roku osmašedesátého „Biľakovými brýlemi“. Jenže ve skutečnosti Vy sama tehdejší události hodnotíte výlučně optikou současné liberální demokracie! Jenže – opakuji znovu a znovu – liberální demokracie skutečně n e b y l a všeobecným ideovým paradigmatem reformního procesu „Pražského jara“. Tímto ideovým paradigmatem byl stále ještě socialismus – socialismus obrozený, socialismus demokratizovaný, socialismus humanizovaný; ale stále ještě socialismus. Vy argumentujete „občanskou společností“ – jenže tato „občanská společnost“ je (jinými slovy) společností buržoazní; a jak už jsem napsal, představitelé reformního procesu opakovaně naprosto jasně vyhlásili, že účelem reforem není obnovení ani kapitalismu, ale ani formalistické buržoazní demokracie.

    Ano, tento rozpor mezi standardní občanskou demokracií a socialismem byl tehdy neřešitelný; ale právě tohle si Vaculík nedokázal uvědomit. On si to tehdy uvědomoval (s výjimkou konzervativců) ostatně málokdo. I kdyby do reformního procesu (ještě) nevpadl Vaculík a spol. se svými občansko-radikálními názory, nakonec by se stejně proces demokratizace prakticky s jistotou nepodařilo uřídit tak, aby nevedl k rozkladu a rozpadu socialismu.

    Vaculík sám se dozajista domníval, že svým radikalismem naopak slouží socialismu – totiž socialismu pravému, nezfalšovanému, nebyrokratickému. Jemu se opravdu nejednalo o nic jiného, nežli svrhnout kastu starých partajních byrokratů držících se jako klíště svých funkcionářských pozic (a z nich plynoucích prebend). Ale i sám Vaculík vycházel z přesvědčení, že demokracie = socialismus. Že tedy radikální občanská demokracie povede přímou cestou k obnovení pravého socialismu. I on byl tehdy přesvědčený, že naprostá většina národa je pro socialismus – a že tedy radikální demokratizace nepovede k zániku socialismu, ale k jeho obrodě.

    Ovšem: konzervativci (jak domácí tak zahraniční) si uvědomovali daleko lépe nežli on, že stav věcí je zcela jiný: že standardní občanská demokracie nevyhnutelně povede k rozpadu nejen jejich vlastní moci, ale celého socialismu jako takového. Z tohoto hlediska tedy měli plnou pravdu v tom, že takovéto iniciativy o b j e k t i v n ě směřují proti socialismu. Co se pak našeho reformního vedení týče – to bylo někde uprostřed, sice samo pracovalo – v zásadě poctivě – na procesu demokratizace, ale (opakuji znovu) „čistá“ demokracie buržoazního typu v žádném případě nebyla jejich cílem.

    A je ostatně velká otázka, do jaké míry si obnovení této „standardní“ buržoazní demokracie přál i samotný lid. Jeho většina si totiž stále ještě pamatovala r e á l n ý charakter této „čisté“ demokracie z dob První republiky, s jejím partajničením, s její hašteřivostí, s jejími skandály. Ano, většina národa si přála zavedení politického systému více politických stran; ale podle všeho většina národa stejně tak byla názoru, že tyto strany mají mít zásadně socialistický program.

  40. Což pak ovšem znamená i to, pane Nusharte, že tehdejší československá vláda právě n e b y l a jenom nějakou „obyčejnou“ vládou nějakého obyčejného státu. Tehdejší stát byl socialistický – a to znamená, že byl nerozlučně spojen se všemi ostatními socialistickými státy. Za takovéto situace vyhlašovat „ozbrojenou podporu“ vlastní vládě zároveň nevyhnutelně znamenalo, že se tu vyhlašuje ozbrojený odpor proti celému táboru socialismu! Není tedy v žádném případě možno srovnávat situaci roku osmašedesátého s rokem osmatřicátým, kdy se jednalo opravdu jenom o čistou otázku národní (státní) suverenity. Kdo nedokáže pochopit, že tehdejší socialistické státy byly opravdu „jedna rodina“, ten z tehdejší doby nechápe naprosto nic.

    Právě proto se ostatní socialistické státy cítily být oprávněny zasáhnout silou – protože v rámci této „rodiny“ ustupují do pozadí záležitosti formální suverenity – tam kde se jedná o záležitosti naprosto existenční.

  41. Pane Nusharte, cílem onoho avizovaného „přemýšlení“ o základních teoretických východiscích marxismu má být právě toto, rozlišit to co je v něm chybné či zastaralé od toho, co má i nadále svou trvalou hodnotu.

    Zatímco Vy – ačkoli podle všeho nejste nijak důkladným znalcem marxistické teorie – se záviděníhodnou jistotou a jasnozřivostí „víte“ předem, že špatné bylo naprosto všechno. A že tedy už není zapotřebí o čemkoli dále přemýšlet.

    Jen tak pro srovnání: je naprosto jasné, že centrální výpověď křesťanství ztroskotala na celé čáře. Ježíš naprosto jasně přislíbil, že „Boží království“ nastane ještě za generace jeho současníků. Ale ještě dva tisíce let později – kde nic tu nic.

    Máme tedy taktéž paušálně prohlásit, že celé křesťanství je naprostý nesmysl, a že vůbec nemá cenu o něm jakkoli ještě přemýšlet?…

  42. No, pokud budeme marxismus (podobně jako křesťanství) považovat za náboženství, pak nemám, pane Poláčku, nic proti tomu, abychom o něm (v těchto intencích) přemýsleli stále znova a znova.

    Pokud ovšem budeme naopak třeba to křesťanství (podobně jako marxismus) chapat jako koncept společenského („státního“) uspořádání („státního zřízení“), pak jsem samozřejmě proti tomu, abychom o křesťanství tímto způsobem přemýšleli.

    (Nepřeji si náboženský stát – nepřeji si „politické křesťanství“ – to je mimochodem i důvod nekompatibility islámu se sekulárním státem – povedlo se to snad na určitou dobu v Turecku, ale ta doba už je pryč.)

  43. Stejně jako si nepřeji „křesťansky – náboženský stát“ nepřeji si ani „jinak ideologicky – náboženský stát“.

  44. Jsem tedy pro ty osvícenské hodnoty, nikoliv ovšem v jejich perverzní podobě (pronásledování a gilotiny Velké francouzské revoluce).

  45. Demokracie = socialismus (Vaculík);
    demokracie = kapitalismus (viz článek Kapitalismus a demokracie III/1)

    „Já jsem mé téze o principiálním propojení kapitalismu a demokratismu opíral především o centrální marxistickou tézi o determinujícím vztahu ‚materiální základny‘ vůči ‚společenské nadstavbě’…“

    To je pane Poláčku, jeden z důvodů, proč vybízím k opuštění „tunelového vidění“ (vidění prostřednictvím roury marxismu).

    Když se demokratizace nesnese se socialismem („občanská společnost je jinými slovy společnost buržoazní“) a nám jde o socialismus, tak nám asi nezbývá nic jiného než ta humanistická diktatura (jak si i ti konzervativci správně uvědomovali). Jako konzervativec souhlasím.

  46. Zajímavé by bylo vědět, co si pod slovem demokracie představoval takový Karel Havlíček Borovský, když napsal epigram s názvem „Demokratský“
    DEMOKRATSKÝ
    Nechoď, Vašku, s pány na led,
    mnohý příklad máme,
    že pán sklouzne a sedlák si
    za něj nohu zláme.
    Připomíná to trochu ten úryvek ze Sírachovce.

  47. „Kdo nedokáže pochopit, že tehdejší socialistické státy byly opravdu ‚jedna rodina‘, ten z tehdejší doby nechápe naprosto nic.“

    Já si tu rodinu socialistických států docela dobře pamatuji, pane Poláčku. Pamatuji si, jak jsem tvořil neprostupnou hráz proti dobyvačným choutkám věrolomných a prohnilých západních imperialistů i s jejich podlými přisluhovači, kteří by bývali rádi za jidášský groš zradili výdobytky pracujího lidu v našem socialistickém státním zřízení. Dokonce jsem se k tomu účelu i se samopalem v ruce a s ohněm v srdci válel v blátě a dělal „ratatata“. Nepřítel tehdy neměl vůbec žádnou šanci.

    A kdyby se například socialistické státy v pozdních osmdesátých letech ještě cítily oprávněny v rámci „vlastní rodiny“ zasáhnout silou třeba v tom kontrarevolučním Polsku – protože v rámci „rodiny“ nějaké ty záležitosti formální suverenity tam, kde se jedná o záležitosti naprosto existenční, prostě ustupují do pozadí – nemuselo to takhle dopadnout, ve střelbách jsem byl docela dobrej… Jenže Gorbi to celý zhatil – nectil rodinu, takže ani ti milicionáři, co se pak ráno dvaadvacátýho listopadu 1989 shromažďovali „U Suchý dásně“ poblíž Palackého náměstí, už nějak neměli odvahu vyčistit ten Augiášův chlív a obnovit pořádek na chaosem zmítaných katedrách marxismu-leninismu, kde docenti marně lomili rukama – ať se proboha vzpamatujem, nebo že nás všechny vyhodí. Přitom to ležení U Suchý dásně nedaleko Palackýho náměstí bylo svojí strategickou polohou výhodné – umožňovalo jednak snadné zásobování a také rychlý útok na odbojný Albertov, kde v té době studenti měli jen hole v ruce a nebyli by tudíž tomuto náporu (za vydatné podpory horských myslivců a fernetů) schopni v tom chladném ránu dlouho odolávat.

  48. Pane Poláčku, ujištuji vás, že události roku 1968 vidím svými vlastními brýlemi. Tedy přesně tak, jak jsem je prožívala tenkrát a jak mne ovlivnily na celý další život.
    Už tenkrát jsem si dokázala uvědomit, kde stojím a co pro mne znamená lidská svoboda. Dlouho jsem se snažila sama v sobě obhajovat socialismus, ale nakonec jsem vždycky dospěla k závěru, že i ten dobře míněný reformní pokus není nic jiného než snaha o kulatý čtvereček. Vaculíkovi jsem myslím rozuměla docela dobře. Byl si vědom momentálního maxima /co šlo dosáhnout v daném rámci/ a chtěl, aby se to naplnilo aspoň tak. I já jsem vnímala meze tehdejších možností. To jaro ale bylo tak omamné, že na ty meze bylo chvilkami možné zapomínat.
    Rozklad a rozpad socialismu byl pro mne úplně podružný problém a nebyla bych plakala, kdyby okolnosti dovolily, aby se československá společnost ubírala tímto směrem.

  49. Je velmi zajímavé, jak se dějinnými událostmi mění obsah slov. Třeba to slovo konzervativec. Kdysi to něco konkrétního znamenalo. V šedesátých letech však byli konzervativci nazváni komunisté, kteří nesouhlasili s reformami. Byli to ovšem konzervativci jiného charakteru. Přesněji řečeno, chtěli „konzervovat“ úplně něco jiného. A protože přetrvali i dřívější konzervativci, měli jsme tu najednou dva druhy konzervativců, přičemž jedni nechtěli mít s druhými nic společného. Staří konzervativci jsou dnes hrdí na to, že jsou konzervativci (i když před časem to možná spíš skrývali). A ti druzí konzervativci ten termín považovali za nadávku. Necítili se jako konzervativci.
    A jak říkám – jedni druhé nemají rádi.

  50. Pane Nusharte, zase házíte spoustu (různých) věcí na jednu hromadu.

    Výrok „kapitalismus = demokracie“ skutečně není identický s výrokem „demokracie = kapitalismus“. Pod mým článkem „Kapitalismus a demokracie III/1“ jsem vysvětlil, že pojem „demokracie“ dodnes není definičně nijak jednoznačně fixovaný či ustálený, skrývá se pod ním celá řada dosti různých obsahů. Takže je vždy zapotřebí naprosto přesně určit, v jakém smyslu právě v danou chvíli o „demokracii“ mluvíme.

    Výrok „kapitalismus = demokracie“ v daném kontextu znamená pouze to, že kapitalismus s sebou přináší u r č i t é prvky demokracie. Ale zdaleka ne všechny; v jiných ohledech má naopak antiemancipační, a tedy antidemokratický charakter.

    Zatímco výrok „demokracie = kapitalismus“ je tvrzení, že demokracie principiálně rodí a plodí kapitalismus.

    Tento výrok by dokonce mohl být správný – pokud bychom si ovšem ujasnili, že v daném smyslu máme na mysli nikoli „demokracii vůbec“, nýbrž výhradně demokracii občanského, čili buržoazního typu. Pak by ten výrok fakticky zněl takto: „buržoazní demokracie = kapitalismus“; což je ovšem konstatování sice správné, ale naprosto banální.

  51. Paní Zemanová, možná že události roku osmašedesátého vidíte „vlastními brýlemi“; jenže nedá se nic dělat, toto jsou brýle občansko-liberálního, tedy „buržoazního“ pojetí společnosti a politiky.

    Říkáte, že nejvíce Vám znamená „lidská svoboda“. Jenže – právě o to jde celou dobu spor, v čem skutečně pravá lidská svoboda spočívá. A Vy zastáváte individualisticko-liberalistické pojetí, že „svoboda“ je prostě to, když si každý jednotlivec může dělat co se mu jenom zlíbí (pokud mu to zrovna nezakazuje zákon), a že nikomu do toho vůbec nic není.

    Já celou otázku svobody (a jejích různých stránek) jednou rozeberu v monotematickém článku; ale v tuto chvíli Vám mohu prozradit: nesdílím v žádném případě takovéto pojetí lidské svobody, které považuji za velmi povrchní, a velmi zúžené. Nesdílím ho stejně tak jako ho nesdílel například Platón; nesdílel ho Aristoteles; nesdílel ho Hegel; všeho všudy jedni z největších myslitelů celé evropské kulturní a duchovní tradice. Mohu Vás v každém případě ujistit: pro zpochybnění takovéhoto individualistického pojetí svobody existují velice závažné důvody a argumenty. Jak řečeno přijde čas, kdy všechny tyto důvody a argumenty rozeberu a předložím.

  52. Z té diskuse pro mě vyplývá docela zajímavý poznatek:

    I to, co obvykle automaticky považujeme za čistý účelový postoj s cílem udržet se u moci bez ohledu na popření původních ideálů – i to může být patrně podloženo autentickou vírou, že smýšlím (a posléze třeba konám) správně a dobře.

    Tento poznatek je asi dobré mít na paměti, když odsuzuji „jasného záporáka – vždyť to přece musí každý vidět, co je to za člověka“.

    ———————–

    „Asi ve 22,00 hodin po dalším telefonátu, Černík oznámil, že zprávy o soustřeďování spojeneckých vojsk na československých hranicích jsou potvrzeny.

    Události dostávaly rychlý spád. Kriegel, Smrkovský, Mlynář žádali přerušit jednání. My jsme poukazovali na nelogičnost takového kroku. Naopak, pokud je pravda, že se spojenci připravují poskytnout internacionální pomoc, potom je nevyhnutelné, aby předsednictvo ÚV KSČ zasedalo bez přerušení a přijalo příslušné usnesení…“

  53. Pane Poláčku, vyprošuju si, abyste mi vnucoval, co si podle vás myslím. Například o svobodě.
    Už od těch pohnutých dob před více než padesáti lety jsem přesvědčená, že bez svobody nemůže být řeč o skutečné odpovědnosti. Ani individuální, ani širší.
    A je mi srdečně jedno, co si o tom podle vás myslel Aristoteles, Platón nebo Hegel. Že je vaše interpretace cizího textu věc ošemetná, jste ukázal na tom Vaculíkovi. A to šlo o věc velmi prostou ve srovnání s filosofickými pokusy o výklad všehomíra.

  54. Paní Zemanová, ono těch názorů na lidskou svobodu není zase až tak mnoho. V podstatě jenom dva základní typy: jeden vychází z autonomie jednotlivce, druhý ze zavázanosti jednotlivce vůči vyšším hodnotám (které jsou pravidelně sdíleny kolektivně).

    Vzhledem k tomu že zásadně odmítáte socialistické i jakékoli jiné kolektivistické pojetí svobody (které samozřejmě patří do kategorie druhé), pak nevidím jinou logickou možnost, nežli že Vaše pojetí svobody náleží do kategorie první.

    To že vyznavač(ka) individualistického pojetí svobody m ů ž e také mít pocity odpovědnosti – to je sice bezpochyby skutečností, ale ten zcela rozhodující moment je tady právě to „může“. On/ona může – ale nemusí. I toto jeho rozhodnutí, zda se bude či nebude chovat odpovědně, záleží čistě na jeho/její vlastní libovůli.

    A odpovědnost která je založena na individuální libovůli – to je opravdu zcela zásadně jiná odpovědnost nežli ta, kde je tato odpovědnost definována apriorně, jakožto zásadně nezrušitelná odpovědnost vůči celku.

  55. Pane Nusharte, to že Vy sám jste v osmašedesátém nesdílel pocit že náš stát patří do jedné „společné rodiny“ s ostatními socialistickými státy, to ještě nic nemění na tom, že právě tento pocit vzájemné pospolitosti byl součástí tehdy panujícího narativu. – Ostatně právě proto byl ten šok z invaze tehdy tak drtivý; protože nás tímto způsobem přepadli naši vlastní „bratři“.

    Samozřejmě nijak netvrdím, že tento narativ tehdy sdíleli bez výjimky všichni (nestane se ostatně prakticky nikdy, aby všichni měli společný názor). Ale opakuji znovu – byl to tehdy dominující narativ, a kdo tohle nepochopí, pak nikdy nemůže pochopit o co tehdy vlastně opravdu běželo.

  56. KONZERVATISMUS – no ano, paní Hájková, pojem či postoj konzervatismu může být pojímán dost rozdílně. Tehdy v osmašedesátém to bylo relativně jednoduché: to že Novotného mocenská klika dovedla stát k úplnému marasmu, hospodářsky i politicky, se po Lednu provalilo s takovou prudkostí, že každý kdo chtěl obrodný proces brzdit z těchto překonaných pozic, byl s naprostou samozřejmostí označen za „konzervativce“, v pejorativním smyslu.

    Potom – po potlačení obrodného procesu – se ale situace značně zkomplikovala. Komunistický respektive socialistický režim se sám prohlašoval za ten nejpokrokovější ze všech které kdy na této planetě byly; ale ve skutečnosti nakonec už jenom konzervoval sám sebe. Došlo tedy k té paradoxní situaci, že právě ti nejzarytější konzervativci se prohlašovali za nejpřesvědčenější pokrokáře.

    Po Listopadu se pak věci vrátily víceméně do „normálních“ kolejí; to jest kdo má osobně konzervativní životní a politické postoje, ten se k nim může otevřeně přihlásit, a obecně je to akceptováno jako jeden z principiálně možných životních názorů.

    Přičemž ovšem ale i tady dochází víceméně k těm samým paradoxům jako za časů husákovské normalizace: z jakýchsi podivuhodných důvodů i tito novodobí konzervativci sami sebe považují za „pokrokové“, v tom smyslu že v sobě samých spatřují „zdravou budoucnost“ lidstva.

    Na toto znovuvyvstanutí konzervatismu jakožto standardního osobního a politického postoje mám jednu vlastní vzpomínku. Bylo to celkem nedlouho po listopadovém převratu, když jsem tuším z českého rozhlasu slyšel zprávu, že v Brně se ustanovilo nové hnutí, nazývající se „Mladí konzervativci“.

    V tom okamžiku mi projela hlavou myšlenka: „Tak mladí – a už starci!“ Věkem ještě mladí, mají celou svou budoucnost před sebou – ale už teď celý svůj životní horizont omezili jenom na konzervování minulosti. A vzpomněl jsem si přitom ještě na slavný český muzikál: „Starci na chmelu“. Protože ten byl právě o tom. Chmelová brigáda, čili samí mladí lidé; a přesto jedna část z nich byli už „starci“.

  57. Pane Poláčku, nejde o to, že svobodný člověk může být zodpovědný, ale o to, že bez svobody zodpovědný být nemůže.

  58. Poznámky k nedávné diskusi

    Z mého pohledu se rozvíjející kapitalismus učil demokracii podobně jako se kluci učí fotbal (i když dnes to člověk už v parku nevidí). Zprvu mají velký sklon sólovat, teprve posléze dojdou k tomu, že k vlastnímu prosazení je lépe přivede souhra.

    Severoitalská města, centra raného kapitalismu, nejen že dlouho válčila navzájem (ač se nacházela třeba jen 50 km od sebe), ale rody a tehdejší „strany“ bojovaly i uvnitř. Posléze se však ukázalo, že se lidé jedné, v podstatě podnikatelské branže mohou a musejí snášet, ač pro nejbohatší jsou ostatní třeba titěrní. V nějakém tom šestipanském úřadu se páni navzájem nedefenestrovali, nýbrž zasedali způsobem blížícím se již poněkud způsobům dnešních městských rad.

    Relativně dosud vzácné levicové režimy si naproti tomu dosud něco podobného většinou neosvojily. Už za Velké francouzské revoluce bylo příliš blízko z parlamentu na popraviště a toto se opakovalo i později. Dodnes je hlasování v režimech levicové provenience vnímáno jako velmi problematická událost, jež může být o strach.

    Pár slov k tomu Vaculíkovi. Dokonce z článků jeho syna Ondřeje jsme se na DR mohli dočíst, že to byla složitá osobnost (třeba tam, kde psal o vydírání ze strany režimu). Vaculík, stejně jako i např. (též zmíněný) Sviták, se ukázal problematicky i po listopadu 1989. Byl zprvu specifickým stoupencem Klause, jenž mu pro to lichotil, a teprve později změnil názor. Neměl také trpělivost, aby se vyvaroval netaktní „pravdomluvnosti“ vůči Slovákům atd. Je celkem přirozené, že z Vaculíka roku 1968 promlouvaly nejen jeho snad socialistické názory, ale také jistá tvrdohlavost i ambice.

    Můj vztah k mužům roku 1968 popíšu v relativní krátkosti také zde. Nepřikládám smysl tomu, abych dnes vyzdvihoval pevnost ukotvení v půdě socialismu některých z nich. Cením mj. centristu Zdeňka Mlynáře, Věňka Šilhana, Jiřího Hájka či Františka Kriegela. Právě proto, že překročili stín, který na komunistech ležel jako deka od stalinských procesů, kdy se sami přiznávali a obviňovali. Mám rád politickou velkorysost, již v sobě do těchto chvil nenalezl Donald Trump, nicméně nikoli opačnou „zvláštní náturu“, jež učinila z většiny odvážných komunistů ubožáky.

    V roce 1968 byl socialismus pro většinu Čechoslováků dosud určitým výdobytkem (byť s postupující otevřeností vnímali mnozí ostře rovněž, co bylo ztraceno). Lidé se sice vesměs, pohybovali (přirozeně a rozumně) na půdě socialismu, ale z toho neplyne, že měli jeho cenu za absolutní. Heslo a la „Socialismo o muerte!“ u nás neplatilo. Lidé ctili i národní hodnoty, tedy i suverenitu (ne náhodou se připomíná opět Masaryk). Panovala (až naivní) důvěra v demokracii a otevřenost. Ne že by tu dilema „socialismus nebo smrt“ bylo zcela nepřítomno, avšak v tom smyslu, že přes optimistickou atmosféru nemohly po 12 letech nedotírat vzpomínky na události v Maďarsku (byť notně dezinterpretované).

    Blok socialistických zemí po 20 letech existence již zaostával v mnohém. Také v rozvoji hlubší vzájemnosti. Představu, že by lidé v ČSSR byli vnitřně jakkoliv svolní k delegování podstatných pravomocí na další země Varšavské smlouvy (a RVHP), považuji za nerealistickou a ahistorickou. Nacionalismu a víře každého lidu, že je „jednookým králem“ bloku, se i pod pláštíkem internacionalismu nepřestávalo dařit.

  59. Ale právě o to se jedná, paní Zemanová.

    Budiž, dejme tomu, že bez (osobní) svobody není odpovědnosti. Jenže – i v tom případě je tato osobní svoboda pouze p ř e d p o k l a d e m odpovědnosti.

    A je to právě liberalistický světový názor, který to, co je pouhým předpokladem, pouhou podmínkou, vydává a prohlašuje už za samotnou skutečnost, samotnou substanci.

    Vždycky totiž všechno záleží na tom, co vyhlásíme za to nejdůležitější. A v dané věci můžeme za nejdůležitější vyhlásit jenom buďto onu zavázanost vyšším hodnotám (tedy: odpovědnost), anebo ale osobní svobodu.

    A když za ze všeho nejdůležitější prohlásíme osobní svobodu – pak se nám všechno další nevyhnutelně jeví jako vedlejší, podružná záležitost. Takováto „svoboda“ se pak nutně uzavírá jenom v sobě samé, a nepociťuje žádnou principiální potřebu jít ještě někam dále. Opakuji znovu: samozřejmě ten či onen jedinec m ů ž e pociťovat i nějakou poctivě míněnou odpovědnost vůči celku, vůči vyšším hodnotám; ale to všechno právě zůstává jenom v jeho čistě osobní, individuální dispozici. Podle toho, jak se mu zrovna zachce.

    A ostatně nesouhlasí, že osobní svoboda je nezbytnou podmínkou odpovědnosti. V časech totality jsme byli osobně nesvobodní; ale právě tohle (v některých z nás) probouzelo pocit naprosté a nesmazatelné odpovědnosti za stav národa, za stav věcí veřejných.

  60. V osmašedesátém jsem, pane Poláčku, nejspíše právě prožíval jakési období vzdoru – nejenomže jsem vůbec nic sdílet nechtěl, ale vůči svému bratrovi jsem asi poměrně nekompromisně uplatňoval i právo na rodinu. Je ovšem docela možné, že právě v srpnu 68 jsem sdílel ten narativ o polámaném mravenečkovi, o kterém už ví celá obora a ke kterému pak Bilak, Kolder, Švestka, Kapek a Indra o půlnoci zavolali mravenčího doktora. Mraveneček ale i přes urgentní medicínský zásah stejně stonal dál.

  61. Kapitalismus jako cesta od individualismu ke kolektivismu – pane Horáku, tím svým příměrem o fotbalu jste víceméně popsal přesně to, co já konstatuji v mém seriálu článků na téma „Kapitalismus a demokracie“. Kapitalismus se skutečně od své původní „divoké“ fáze (tedy té jak ji zažil ještě Marx) přece jenom výrazným způsobem modifikoval, a naučil se že určitá míra kooperace je nakonec přece jenom výhodnější pro všechny. A to pak s sebou ovšem přináší i určitou míru demokratizace – neboť tato kooperace znamená alespoň určitou míru kolektivního rozhodování, a za druhé zahrnuje i sféru zaměstnanců, ve formě spoluúčasti.

    Ostatně: tento vývoj kapitalismu svého času konstatoval už Hegel. On samozřejmě ještě nemluvil o „kapitalismu“ (ten pojem tehdy ještě neexistoval), nýbrž on mluvil o „občanské společnosti v materiálním smyslu“. To jest: o společnosti soukromých výrobců.

    A i Hegel psal o tom, že tato společnost soukromých výrobců je napřed založená jenom na čirém egoismu, kde se každý snaží prosadit se na úkor toho druhého („duchovní říše zvířat“!). Ovšem podle Hegela pak dochází právě k tomu zásadnímu zvratu, že i tito egoističtí soukromí producenti si uvědomí, že i pro ně je nakonec mnohem výhodnější stav, kdy vládne zákon. A zákon – to je prvek univerzality, všeobecnosti; čili protiklad soukromovlastnického individualismu.

    Hegel pak z toho dovozuje, že právě v tomto pochopení leží základ „rozumného státu“. Tedy státu, jenž je dějinným ztělesněním „ideje státu“. Kdy tedy ti soukromníci sice stále budou – v komerční oblasti – usilovat především o svůj vlastní prospěch; ale že nad tím vším svá křídla rozepne onen dokonalý, rozumný stát, vládnoucí svými zákony.

    Ve své době to znělo velice přesvědčivě (a musíme si připomenout, že Hegel žil v době kdy se svobodná občanská společnost musela ještě teprve prosazovat proti společnosti feudální, s jejími stavovskými privilegii); ovšem pak k tomu všemu přišel Marx. A prohlásil natvrdo, že takto „rozumný“ stát je pouhou fikcí – tam kde ve skutečnosti naprostá většina společnosti ve svém r e á l n é m životě za prvé stále ještě žije v té sféře všeobecného egoismu; a že za druhé navíc nejenom že zde vládne individuální egoismus, ale že zde navíc panuje příkrá sociální nespravedlnost, kdy jedna třída je ekonomicky a sociálně privilegovaná oproti třídě jiné, pracující.

    Zkrátka: tam kde se Hegel spokojil se svobodou občanskou, tam Marx žádal svobodu reálnou, ekonomicko-sociální.

    Jak je to tedy ale nakonec s tím reformovaným kapitalismem? S tím který se „naučil hrát fotbal“? – Ano, kapitalismus se na jedné straně skutečně do jisté míry umírnil, zkultivoval, stal se regulovanějším a vypočitatelnějším. Ale – na straně druhé má Marx trvalou pravdu v tom, že nejvlastnějším principem i tohoto modifikovaného kapitalismu i nadále zůstává ryze soukromý zájem, tedy egoismus; a za druhé, že i v rámci tohoto „fotbalového mužstva“ přetrvávají třídní a stavovská privilegia.

    Je to asi něco takového, jako kdyby v jednom jediném fotbalovém mužstvu hráli na straně jedné milionáři typu Messiho a Ronalda – a na straně druhé hráči nějakého provinčního klubu, které po skončení jejich fotbalové kariéry čeká většinou život na sociálních dávkách.

    Jistě, Messi a Ronaldo mají asi větší talent než ti druzí; ale je tím opravdu možno ospravedlnit tak drastické rozdíly v příjmech?!…

  62. Ještě poznámka k Ludvíku Vaculíkovi: jeho role byla opravdu dosti rozpolcená, on byl v osmašedesátém ovšem na straně progresivistů, ale na straně druhé v něm byla hluboce zakořeněná konzervativní mentalita moravského sedláka.

    Tato konzervativní stránka jeho osobnosti se projevila po listopadovém převratu, kdy mu zřejmě z toho důvodu imponoval konzervativní V. Klaus. Až za čas zřejmě Vaculík zjistil, že Klausův konzervatismus je zcela jiného ražení nežli ten jeho vlastní: zatímco Vaculíkův konzervatismus chtěl chránit především venkov, čistou a nedotčenou přírodu, Klausův konzervatismus naopak hlásal volnou cestu pro průmysl a kapitál, bez ohledu na venkov či dokonce přírodu.

  63. Ke sporu o pojetí svobody (viz výše v diskusi pan Poláček a paní Zemanová) bych rád poznamenal:

    Rozlišil bych mezi „svobodou od vnějších omezení“ a „svobodou od vnitřního lpění“ (vnitřní lpění = tyranie náklonností a tužeb).

    Řekl bych, že ta svoboda od vnějších omezení bude asi tou svobodou, kterou pan Poláček nazývá svobodou individualistickou, zatímco ta svoboda od vnitřního lpění (tedy svoboda, které se obvykle dosahovalo kultivací osobnosti) by možná mohla být onou svobodou, která je jakýmsi závazkem vůči vyšším hodnotám, sdíleným pak kolektivně.

    Prvním problémem je to, že výše panem Poláčkem zmiňované socialisticko-kolektivistické pojetí svobody nebylo (v situaci okupace r.1968 a poté) závazkem vůči kolektivně sdíleným vyšším hodnotám, ale spíše závazkem vůči perverzi těchto hodnot, nadiktovaných navíc mocensky, nikoliv sdílených kolektivně.

    Druhým problémem je pak vnitřní rozpor mezi – nově již nyní skoro tradiční obhajobou současného pojetí humanismu a oním pojetím „svobody jako závazku vůči vyšším – kolektivně sdíleným hodnotám“. Současné pojetí humanismu totiž klade striktní důraz na právě onu (panem Poláčkem dosti kritizovanou) individualistickou svobodu OD VNĚJŠÍCH OMEZENÍ.

    Pan Poláček tedy podle mě nemůže zároveň hájit pojetí současného humanismu, založené na individualistické „svobodě od vnějších omezení“, a zároveň kritizovat individualistické pojetí svobody.

    Zde je naopak stanovisko paní Zemanové (s ohledem na její minulá vyjádření v jiných diskusích) podle mě dost konzistentní, ovšem já s ní nesouhlasím, neboť se s tímto pojetím svobody – podobně jako pan Poláček – neztotožňuji.

  64. Tedy – v zásadě máte pravdu, pane Nusharte. V každém případě co se týče rozlišení oněch dvou základních, protichůdných pojetí svobody.

    Ovšem co se toho osmašedesátého týče – tady je nutno zásadně rozlišovat období p ř e d invazí států Varšavské smlouvy do reformního Československa, a období poté.

    Vy zřejmě máte na mysli jenom to období potom – a tady je především nutno konstatovat, že tady se ty „společně sdílené hodnoty“ velice rychle rozpadly. A stala se z nich opravdu už jenom prázdná ideologická floskule, udržovaná jenom mocí.

    Ovšem: i tady je to trochu složitější. Jak známo, dokonce ještě i po listopadovém převratu si naprostá většina národa přála zachování socialismu. Ale tady se staví dost velká otázka, co konkrétně si pod tím lidé představovali. Podle mého názoru se jim většinou jednalo už jenom o zachování základních životních jistot, o zaručené pracovní místo, subvencované nájmy a tak podobně. Zatímco nějaký opravdový duch pospolitosti, ve smyslu původního komunismu, a ještě i ve smyslu obrodného procesu roku osmašedesátého – něco takového bylo v osmdesátém devátém v naprosté většině národa už víceméně mrtvé. Sice určitý duch vzájemnosti, pospolitosti tu pořád ještě existoval, ve srovnání s vyhraněným individualismem liberalistické společnosti znatelně vyšší – ale to už nebyl onen původní duch společné účasti na společném díle za lepší svět. Což právě bylo to, co profilovalo jak první roky výstavby socialismu, tak i samotný rok osmašedesátý.

  65. Co se té otázky ohledně humanismu týče: tady je zase nutno vždy naprosto jasně určit, v jaké souvislosti onen pojem „humanismus“ vlastně používáme.

    Já jsem ho tu použil v univerzálním, plnohodnotném smyslu. Který v sobě – samozřejmě – zahrnuje i „humanismus individuální“, tedy ochranu práv jednotlivců i skupin – ale na straně druhé jde nutně dále a výše přes jenom takto individuálně definovaný humanismus.

  66. Máme zde tedy dva typy svobody:

    Svobodu, které se podle starší tradice teprve dosahuje určitým úsilím, sebekultivací – člověk se svobodným nerodí, ale v průběhu života se svobodným stává, když se vymaní z tyranie vnitřních náklonností a tužeb, zpočátku třeba jen dodržováním a nedodržováním kolektivně sdílených mravních příkazů, pak vnitřním oproštěním se od naléhavé dichotomie „porušit – neporušit“, oproštěním se od svého vnitřního naprogramování po něčem toužit prožitím tohoto okamžiku nesvázaného touhou, prožitého svobodně.

    Pak je zde ale také svoboda podle současného ideálu – svoboda jako absence omezování vlastních tužeb, individualistická svoboda od vnějších omezení.

  67. Pane Nusharte (Jiří), tímto svým určením dvou protikladných druhů či forem svobod jste mi vlastně tak trochu uzmul jedno z centrálních témat, které jsem do budoucna plánoval zpracovat. 😉

    Protože to co jste tu napsal, je v zásadě opravdu naprosto přesné a výstižné. Ale – i přesto jednou toto téma projednám ještě podrobněji, ono to opravdu stojí za to.

  68. Pelt Komenskému a Komenský Peltovi
    „Sám však vždycky říkáš, že lidská povaha se dává raději vést než vléci. Že kde se přimísí nějaké nařizování, lidská mysl hned cítí odpor.“ „Musíme směřovat bez výhrady k tomu, aby se lidskému pokolení vrátila svoboda myšlenková, svoboda náboženská a svoboda občanská. Svoboda, tvrdím, to je nejskvělejší statek, stvořený spolu s člověkem a od něho neodlučitelný.“

  69. Asi hodně záleží už na tom, jakým způsobem vedou rodiče dítě k tomu „dodržování kolektivně sdílených mravních příkazů“.

  70. Co se té výchovy týče: já jsem zrovna nedávno zmínil, že poté co bylo v Německu (tehdy ještě jenom západním) zákonem zakázáno tělesné trestání dětí rodiči, že od té doby statistiky zaznamenávají kontinuální pokles obecné kriminality. A především kriminality násilné.

    Když jsem svého času (v osmdesátých letech) přišel do Německa, jedna z věcí které mi byly nejnápadnější v obecném mezilidském styku, byla – ve srovnání s poměry v tehdejším Československu – neobyčejně vysoká frekvence slůvka „prosím“. A to sice i v jednání s dětmi. Rodiče tedy svým dětem nenařizovali, přímým příkazem – nýbrž obraceli na ně přes zprostředkování onoho kouzelného slůvka „prosím“. A i když bylo samozřejmé že za touto „prosbou“ stojí rodičovská autorita a že tedy bude nakonec prosazena, přece je to zcela jiný způsob jednání, nežli striktní příkaz: „Udělej to!“ Nebo „Nedělej to!“

    Ten způsob prostřednictvím slova „prosím“ je samozřejmě mnohem náročnější; protože namísto pouhého příkazu je dítěti nutno v y s v ě t l i t, proč a z jakých – rozumných – důvodů dítě to či ono má respektive nemá dělat. Ale – na straně druhé dítě tady vždycky cítí, že je s ním zacházeno s respektem, že se s ním zachází ne snad přímo jako s dospělým, nicméně jako s někým, kdo je vlastní, svébytnou bytostí. Zatímco to jednoduché: „Udělej!“ „Nedělej!“ z dítěte dělá fakticky objekt, pouhého pasivního příjemce cizích příkazů.

    Tím nemá být řečeno, že nejsou chvíle kdy je zapotřebí i toho zcela striktního zákazu; a leckdy se mi němečtí rodičové zdají vůči svým potomkům až příliš liberální. Ale v zásadě přece jenom platí: výchova doprovázená respektem je něčím zcela jiným, nežli výchova příkazem a hrozbou.

  71. Jsou různé možnosti, třeba na ateistu se zubním kazem bych cílil asi takhle:

    „Zuby máš? Modlil ses? Samozřejmě ne! Kašleš na všechno! Švihej, ať už tě tu nevidím, mám taky právo – po všech těch starostech o vás – na chvíli klidu…“

  72. Komenský sice sám sebe nazýval mužem touhy, ale přesto si lze myslet, že prožíval i okamžiky nesvázané touhou. Svědčil by o tom třeba tenhle úryvek z Praxis pietatis:
    „Dnešní den nedávničko teď nastával nám a jako budoucího něco začínali jsme jej, a hle, již zmizel! Kam se poděl dne tohoto čas ten, kterýž se ukázal, byl a minul, a na věky se nevrátí více? Dejž, milý Pane Bože, ať umíme počítati kratičké dny naše na světě, a moudře sobě počínáme vidouce, an tu místa k přebývání není; časové sami k terminu věčnosti ustavičně nás podávají. Čím jsem se prohřešil dnes, Pane Bože můj, uveď to, prosím, v zapomenutí věčné, ať to mně ani tobě na věky na paměť nepřichází. A když večer života mého přijde, zamlouvám sobě, Pane Bože, u tebe skrýši, v níž bych až do veselého z mrtvých vstání bezpečně odpočinouti mohl. A potom v slávu přijmeš mne.“
    Jaký to tmář! – pomyslí si zajisté příslušník radikální levice.

  73. Ještě mě napadlo, že bych mohla připomenout, co řekl marxista Milan Machovec:
    „Nejtěžším úkolem humanismu je, abychom po vyškrtnutí Boha neklesli pod úroveň lidství, k níž dospělo náboženství“.
    Mohli bychom se zeptat: proč tedy Boha vlastně vyškrtávat?

  74. Proč Boha vyškrtávat?

    No… pravděpodobně z důvodu obrany proti ideologiím, obrany svobody, nově osvícensky liberálně pojaté svobody – v rozporu s tou starší tradicí, kde svoboda byla v podstatné míře TAKÉ i „sebekultivací k přirozenému – dobrovolnému – tedy zvnitřnělému – dodržování kolektivně sdílených mravních příkazů“.

    To „dodržování kolektivně sdílených mravních příkazů“ totiž může být TAKÉ i ideologií.

    Liberalismus se domníval, že člověka od ideologií osvobodí prostřednictvím rozumu. Skoro se mu to někdy i povedlo – povedl se mu skoro úžasný kousek – mohli vedle sebe žít lidé různého smýšlení („různých kolektivně sdílených mravních příkazů“), kdy společně sdíleným mravním příkazem liberalismu se stalo právě toto pokojné soužití lidí různého smýšlení (sekulární stát oproštěný od ideologií, oproštěný od náboženství; ideologie a náboženství byly soukromou věcí). Tomu je ovšem, jak se zdá, už konec – přichází kulturní regres, jehož kořeny jsou v těch samotných kořenech liberalismu.

  75. Není to jen otázka radikálního islámu v Evropě, podobný problém – kdy vedle sebe už nemohou žít lidé různého smýšlení – vidíme i v Americe.

  76. Zdá se tedy, že problém není primárně náboženství, popřípadě problém je náboženství, ale i kvazináboženství. Zdá se, že rozum není tou záchranou člověka před ideologiemi.

  77. „Ideologie a náboženství byly [v liberalismu] soukromou věcí [viz sekulární stát].“

    Jenže to se dnes už nelíbí třeba ani panu Poláčkovi. Domnívám se, že důvodem nelibosti je právě ta absence „kolektivně sdílených mravních příkazů“, kolektivně sdílených hodnot, sdílení společného smyslu existence.

  78. Nějak mi není jasné, paní Hájková, z jakých důvodů onen uvedený citát z Komenského považujete za doklad jeho „nesvázanosti touhou“. Přesně naopak je za tím znát stále ta samá hluboká a žhavá touha Komenského po bezpečném spočinutí ve „skrýši“ u Pána Boha.

  79. Vidím, pane Poláčku, že nechcete rozumět. Proč bych vám tedy měla něco vysvětlovat? Chcete-li si nechat svůj názor na Komenského, prosím, nechejte si ho! On pro to nebude menší.

  80. PROČ VYŠKRTÁVAT BOHA?

    I na to dodává odpověď Machovec: protože představa (personálního) Boha čím dál tím víc odporuje životní zkušenosti moderního člověka.

    Tento proces sice pokračuje mnohem pomaleji (to jest, setrvačnost dřívějších představ je mnohem silněji zakořeněná v lidských myslích) než jak si to představoval Marx, když napsal že například bůh Héfaistos nemůže obstát v konfrontaci s velkotovárnami novodobé průmyslové produkce. Nicméně tento trend nadále existuje a je velmi zřetelný, především právě v průmyslově vyspělých zemích.

    Machovec má tedy plnou pravdu v tom ohledu, že postavit veškerý humanismus současné (a budoucí) doby jenom a pouze na autoritě tohoto personálního boha by se mohlo ukázat být velice nedostatečnou základnou.

    Samozřejmě potom vyvstává otázka, na co postavit, na čem založit princip humanismu, když se z našeho světa stále více vzdaluje Bůh, který by kontroval každé naše sebenepatrnější hnutí mysli. Ovšem, ono by bylo docela dobře možné, že do určité míry by tuto novou základnu mohla skýtat – právě tato moderní produkce!

    Hned vysvětlím, o co se jedná. Připomenu totiž znovu onen Hegelův model, který jsem už několikrát zmínil. Podle něj je to totiž právě novodobá „občanská společnost v materiálním smyslu“ – tedy společnost buržoazní – která svou vlastní dynamikou, respektive svou vlastní dialektikou směřuje k obecnému humanismu. Přinejmenším na úrovni práva, vlády zákona.

    Hegel argumentuje takto: napřed je tato buržoazní společnost skutečně rejdištěm egoistických zájmů. Boj každého proti každému. Ale postupem času všichni účastníci těchto ekonomických, materiálních vztahů a kontaktů sami dospějí k poznání, že pro ně pro všechny je nakonec nejvýhodnější, když budou zamezeny všechny egoistické excesy, když se všichni budou k sobě navzájem chovat solidně, se vzájemným respektem.

    Znovu připomínám co jsem napsal v mé odpovědi Kužvartovi: je to sám kapitalismus, který s sebou nevyhnutelně přináší demokracii. Sice pouze demokracii individualistickou, která v zásadě nepřekračuje princip individuální autonomie – ale přece jenom demokracii. Přesněji řečeno: liberální demokracii.

    Musíme si udělat historické srovnání, aby se nám uzřejmil tento rozdíl: za feudalismu bylo víceméně právem každého, aby zničil svého nepřítele, aby se zmocnil celého jeho majetku. Takto predátorský způsob vzájemných vztahů měl svůj dobrý smysl v dobách, kdy největší část společenského bohatství vznikala z půdy, tedy ze zemědělství. (Případně z dalších přírodních zdrojů, jako z dolů drahých kovů.) Za těchto okolností bylo tedy nejvýhodnějším jednáním prostě se zmocnit území protivníka.

    Jenže: moderní produkce (a moderní tvorba bohatství) není primárně vázána na teritorium, nýbrž na obchod. Je to maximalizovaná („globalizovaná“) zbožní výměna a směna, která umožňuje naplno využít nejvlastnější zdroj bohatství – totiž dělbu práce. Tedy: specializaci. Kdy subjekt A dokáže efektivněji (levněji) vyrábět produkt A‘, zatímco subjekt B dokáže efektivněji vyrábět produkt B‘. Takže když smění své produkty, těží z toho nakonec oba. A nejen že k tomu není zapotřebí vést – vždy riskantní a ničivou – válku; ale naopak, mírové, stabilní, otevřené (liberální) poměry jsou naprosto nejpříznivějším prostředím pro tuto všeobecnou směnu.

    A skutečně: současná občanská společnost je přesně taková, jak to odpovídá uvedeným vztahům v komerční sféře: v zásadě solidní, s respektem k právu, s respektem k druhému člověku, otevřená, tolerantní, liberální.

    Na straně druhé je nutno vidět i to, že tento stav (tedy: tento způsob humanismu) nijak podstatně nepřekračuje právě jenom tento v zásadě individualistický způsob existence. Krátce vyjádřeno: jeho podstatou a substancí je respekt; ale nikoli skutečná vstřícnost vůči druhému člověku.

    On je solidní; ale nic více. Zůstává stát pouze u té v zásadě formální rovnosti všech subjektů (občanů), ale nepokračuje nijak dále, ke skutečnému člověku, v celé šíři a hloubce jeho existence.

    Není tomu tedy tak, že by po „vyškrtnutí Boha“ zde nebyl žádný fundament pro reálný humanismus; ale ten fundament který může poskytnout – ve své podstatě komerční – občanská společnost současnosti je nicméně jenom omezený, chladný, bez duše.

  81. K té absenci touhy: Člověk může toužit po lásce, ale někdo pod tou „touhou po lásce“ rozumí prostě touhu po sexuálním styku (doufám, že mi to ten antispamový program nezablokuje).

  82. Paní Hájková, opravdu nechápu čemu by v daném případě bylo zapotřebí nějak „rozumět“. To že z Komenského hovoří jeho hluboká, žhavá touha po bezpečném splynutí s Bohem (stejně tak jak to opakovaně vyjadřoval ve svém „Labyrintu“), je tu naprostou samozřejmostí.

  83. Pane Nusharte, „liberalismus“ a „racionalismus“ jsou dva různé pojmy. Liberalismus tedy sám o sobě nebojuje proti náboženství prostřednictvím rozumu; liberalismus pouze vyhlašuje, že náboženství je pouze soukromou věcí každého jednotlivce. A že tedy stát nesmí nařizovat nějaké povinné náboženství; a naopak musí zabezpečovat, že toto soukromé vyznání bude všeobecně respektováno. To je všechno.

  84. Panu Nushartovi
    Přemýšlela jsem, proč se Komenský nazýval mužem touhy. A proč za to ještě děkoval Bohu. Nikde jsem nenašla, po čem ta jeho touha byla, a tak jsem usoudila, že toužil hlavně po jiném světě. A není se co divit, že v té strašné době, v níž žil, po jiném světě (a jiných lidech) toužil.
    Četla jsem například, jak zažil mor, tuším v Lešně. Lidé propadlí panické hrůze se chovali jako zvířata. Vyháněli nemocné polonahé z domů a z města. Nechávali je bez jakékoli pomoci, napospas moru a divokým psům. Myslím, že podobně tomu bývalo i jinde.
    Komenský tím byl šokován. Žádal, aby se nemocným poskytovala pomoc.
    Zažil mnoho hrůz. Toužil jistě také po Bohu, kterého nacházel ve svém srdci, ale toužil také po tom, aby Boha bylo ve světě i trochu vidět.

  85. A zároveň poznal, že touha po dobru vychází z jeho zřídla, z Boha samotného, který je v lidském nitru. Jenomže lidé k němu nemohou najít cestu, a tak místo toho bloudí labyrintem, jako to dělal i jeho Poutník, ba i on sám. Bůh nás však přesto všechno vede, i s těmi oklikami, které si sami způsobujeme, a dovede nás časem k sobě – ke zřídlu i oceánu všeho dobra.

  86. Pane Poláčku, pochybuji, že lze zobecňovat, že za feudalismu bylo na rozdíl od kapitalismu právem zničit svého nepřítele a zmocnit se celého jeho majetku. Půda se daleko spíše kupovala, a jistou slabost právního prostředí zlepšovala pravidla chování šlechticů, tedy aktérů feudalismu, mezi sebou. Klasický vazalský, či lenní vztah neměl rozhodně být brán na lehkou váhu, neměl mít dočasnou povahu. Křesťanské učení hrálo podstatnou roli. Cechovní systém omezoval tvrdost konkurence. Systém se vyznačoval docela pozoruhodnou stabilitou.

    Za kapitalismu mnohé trvalo dál, nicméně konkurence se zostřovala, mnohé ničila a to měnilo svět. Přibývalo dobyvačných válek. Imperialismus je podle marxistů posledním stádiem kapitalismu…

    Od konce 19. století dochází k dalekosáhlým změnám. Bojuje se o kolonie. Dochází k prudkému populačnímu, ekonomickému a technologickému růstu. Také však k těžkým otřesům, vzestupu nacionálního nepřátelství, k hrozným válkám a nebývalé delegitimizaci systému. Generální krize vyústila posléze v reformy, které kapitalismus posílily a modernizovaly.

    Nárůst role obchodu je velmi patrným jevem moderní doby. Posiluje kooperaci a vzájemnou závislost. Jako způsob nabývání finanční dominance získává na významu na úkor klasického vykořisťování přivlastňováním nadhodnoty v procesu výroby.

  87. Ale jistě, pane Horáku, že feudalismus – jakožto společenské uspořádání – měl i své pozitivní, stabilizační elementy.

    Já jsem věc myslel takhle: p o k u d za feudalismu došlo k závažnému konfliktu ohledně majetku, pak tento konflikt (respektive s ním spojený boj) měl za cíl zmocnění se cizích pozemků respektive cizího teritoria.

    Samozřejmě zmocnění se cizího teritoria je i dnes nemálo lákavou záležitostí (viz neustálé expanzivní choutky současného Ruska); nicméně těžiště se přece jenom přesouvá už jiným směrem. USA mají jenom relativně malé teritorium; a přesto svou ekonomickou, a z toho vyplývající vojenskou silou hrají stále ještě dominantní úlohu.

    Co se kolonialismu (a vzájemných válek kapitalistických států) i ještě v první polovině minulého století týče: tady je nutno si uvědomit, že veškerý tento kolonialismus systémově patřil právě ještě daleko spíše do fáze feudalismu. A stejně tak obě světové války. Už vznik první světové války, to jest její bezprostřední příčina: atentát na „následníka trůnu“ jako casus belli, něco takového je v moderní době naprostý anachronismus. A za druhé: tehdy ještě skutečně převažoval boj o teritoria, Polsko bylo rozparcelované mezi tři mocnosti, byly tahanice o Balkán, a v pozadí stála opožděnost Německa v ukořistění lukrativních kolonií v Africe. A tedy jeho touha toto své „zpoždění“ dohnat, prostřednictvím války.

    A i druhá světová válka byla stále ještě bojem o dobývání teritorií: počínaje japonskou expanzí v Asii, přes italskou anexi Habeše, až po Hitlerův „Drang nach Osten“.

    Je nutno si připomenout, že ten naprosto globalizovaný (mezinárodní) obchod, kterým jsem argumentoval – ten se plně rozvinul opravdu až v posledních dekádách.

    A ještě k těm pořádkům za feudalismu: tady je nutno si uvědomit, že relativní stabilita poměrů byla dána za prvé čirým poměrem sil; za druhé – vnitrostátně – panovnickou mocí; a za třetí skutečně i působením křesťanství – ovšem tady je nutno konstatovat, že se jednalo o mimosystémový prvek. Tedy o něco, co stojí mimo samotné srovnávací osy feudalismus – kapitalismus.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.