Proč jsou lidé unavení?

289 komentářů u „Proč jsou lidé unavení?“

1. Tak tedy ještě k té (kreativní) práci a k odcizení. Pan Kalous: nevím jak ostatní diskutující, ale já jsem v žádném případě netvrdil že práce za kapitalismu by musela být vždy a jenom odcizená.

   Přesně naopak: svého času jsem se dost zásadně nepohodl s filozofem Hauserem, když jsem se ho snažil přesvědčit o tom, že dokonce i podle klasické marxistické teorie práce ani v podmínkách kapitalismu nemůže být nikdy naprosto a bezezbytku odcizená.

   Má argumentace byla založena na výchozím marxistickém modelu tzv. „konkrétní práce“ a „abstraktní práce“. Dokazoval jsem Hauserovi, že ta „konkrétní práce“ (tedy práce vyrábějící užitné, smysluplné hodnoty) – že ta nevyhnutelně přetrvává i za kapitalismu. (Nakonec, kapitalista zboží musí prodat; a on ho může prodat jenom tehdy když to má pro kupujícího nějaký užitek, smysl.)

   A z toho jsem pak vyvozoval, že i za podmínek kapitalismu vždy zůstává ještě zachován nějaký nezrušitelný základ pro humanismus, respektive pro jeho restauraci. Právě tohle ale Hauser nechtěl připustit; podle jeho tvrzení je kapitalismus dehumanizovaný (odcizený) skrz naskrz. Já mám ale tak trochu podezření že Hauser tu nezrušitelnost neodcizené práce, a tedy primárního humanismu v kapitalismu popírá prostě proto, protože by to kolidovalo s jeho vlastním konceptem. Kdy on se snaží (nebo alespoň tehdy snažil, nevím jak dnes) nějakou možnost překonání kapitalismu vyždímat z jakési „dialektiky smrti“, respektive přímo sebevražedných sklonů. Zkrátka: namísto důsledné materialistické analýzy kapitalismu se Hauser vrátil zpět k idealismu; k víře že jakýsi pohyb v říši idejí může zapříčinit reálné společenské změny.

   Nechci tím zcela zavrhovat tento Hauserův filozofický koncept, sám o sobě zajímavý a dobře odůvodněný. Ale nedá se nic dělat: kapitalismus je ve své nejhlubší podstatě stále ještě v prvé řadě materiální fenomén – a je tedy nutno se mu postavit právě na tomto kolbišti. Tedy ve sféře materiálních procesů a vztahů.

2. Takže ještě jednou, pane Kalousi: naprosto Vám uznám a připustím, že jak za podmínek (byrokratického) socialismu, tak i za podmínek kapitalismu může existovat o sobě kreativní, užitečná pracovní činnost, z níž dotyčný pracovník může pociťovat osobní uspokojení.

   Nejedná se tedy o to že by takováto užitečná kreativní práce vůbec neexistovala; jde ale daleko spíše o to, že ona je neustále k o n t a m i n o v á n a deformovanými poměry ať už kapitalismu anebo reálného socialismu. Tato míra kontaminace je ovšem různá, za prvé objektivně, v různých pracovních profesích; a také je vnímána velice rozdílně, jsou například vyslovení workoholici kteří budou pracovat s plným nasazením za všech okolností, a nebudou se nijak ohlížet na rámcové politické podmínky. Například takovým workoholikem byl dozajista i Hitlerův vrchní architekt a později ministr německé válečné výroby Albert Speer; a ten pak dokonce i ve špandavském vězení (!!) musel pořád dokola něco tvořit, vymýšlet, vylepšovat, aby si udržel pocit smysluplnosti vlastní existence!

   Já už jsem napsal, že jsou dva druhy respektive zdroje odcizení:

   – za prvé mechanická práce v moderní masové produkci jako taková

   – a za druhé mechanický, odosobněný charakter kapitalistických zbožně-peněžních vztahů.

   K tomu prvnímu bodu: samozřejmě že ne každá práce má tento mechanický, otupující charakter. Například i za podmínek kapitalismu je možno být dejme tomu výkonným umělcem. A to i umělcem opravdu kvalitním. (Ovšem: není bez zajímavosti že například ve filmovém umění je naprostá většina velkých a slavných režisérů právě vůči kapitalistické společnosti krajně kritická.)

   Ale znovu: není tomu tedy tak, že by práce za kapitalismu byla všude stejným způsobem odcizená. A jak řečeno to odcizení bývá vnímáno různě intenzivně.

   A na straně druhé stejně tak i za podmínek komunismu (pokud by nějaký vznikl) by stále mohla existovat odcizená práce – podle toho prvního kritéria! Tedy jakožto práce o sobě mechanická, bezduchá. Toho si byl ostatně vědom i sám Marx, alespoň ve svých pozdních létech. Tady totiž napsal, že skutečně svobodná práce nastane i v samotném komunismu až tehdy, až veškerou hrubou práci budou za člověka dělat stroje, a člověk sám se bude věnovat už jenom práci čistě kreativní.

3. KULTURA NÁRODNÍ, KULTURA CIZÍ

   Vraťme se ještě jednou k té záležitosti s kulturou. Pane Nusharte, kdyby opravdu „kultura“ nebyla ničím jiným než jak ji definujete Vy, tedy jenom jakýmsi „software“ či „společenským biotopem“ – pak by to ovšem znamenalo, že takováto „kultura“ pozbývá jakékoli vlastní hodnoty! Nebyla by ničím více nežli jenom jakýmsi víceméně nahodilým shlukem příkazních řádek příslušného počítačového programu, respektive biotopem nějakých baktérií v louži, který je možno prostě rozšlápnout botou. Na tomto základě tedy nikdy nemůžete odůvodnit, proč by bylo zapotřebí či záhodno nějakým způsobem ochraňovat nějakou konkrétní kulturu, například českou. Protože takováto „kultura“ by pak nebyla ničím jiným nežli pouhou e x i s t e n c í, zcela zaměnitelnou s jakoukoli existencí jinou.

   Jenže ve skutečnosti pojem „kultura“ v jejím obecném užívání znamená něco mnohem více, a to sice v prvé řadě nástroj h u m a n i z a c e člověka. Jenom a jedině v tomto smyslu a v této funkci může mít kultura takovou hodnotu, aby stálo za to ji chránit a pěstovat.

   Jediná otázka v daném kontextu která opravdu může stát za hlubší diskusi je ta, jestli je potřebné a účelné konkrétní národní kulturu (například českou) chránit před její „kontaminací“ ze stran kultur jiných (respektive: cizích).

   Odpověď na takto položenou otázku ovšem opravdu není nijak jednoduchá. A nějaký plochý liberalismus ve smyslu „každá kultura je přece dobrá“ a „všechny kultury jsou přece rovnoprávné“ nám tu žádnou skutečnou odpověď neposkytne.

   Jakmile totiž zaujmeme uvedené stanovisko, že základní smysl a účel kultury je být nástrojem cesty člověka k vyšším stupňům civilizace a humanismu, pak tím ovšem nevyhnutelně padá téze, že „každá kultura je dobrá“. A tedy i druhá téze, že „všechny kultury jsou rovnoprávné“.

   Přesněji řečeno: celá věc je ještě komplikovanější. A ta poslední věta vlastně musí znít jinak. Totiž že není platný výrok, že „všechny kultury jsou rovnocenné„.

   „Rovnoprávné“ všechny různé kultury jsou; právě proto že všechny vykazují ten zcela základní rys být cestou člověka k vyšším stupňům a formám jeho existence. Ale: právě ze stejného důvodu nejsou rovnocenné:protože tento úkol nesplňují (a ani nemohou splňovat) všechny stejně dobře.

   Položme tedy znovu konkrétní otázku: stojí česká kultura za to aby byla chráněna před všemi cizími vlivy? Když jsou tu i kultury jiné; a to i dozajista mnohem větší, a přinejmenším v určitých částech i vyspělejší?…

   Obraťme se pro odpověď zase jednou k Exupéryho „Malému princi“. Který se staral o svou vlastní růži. Ne proto že by nevěděl a neuznával že vedle ní existují i růže jiné; které mohou být stejně tak krásné a stejně tak krásně vonět. Třeba i lépe. Ale proto, že právě tohle byla j e h o růže, a on byl tím jediným kdo se o ni mohl postarat.

   Toto by tedy zcela jednoznačně hovořilo pro ten postoj, že českou kulturu je opravdu zapotřebí bránit proti všem cizím vlivům, proti cizím kontaminacím.

   Jenže: nesmí se přehlédnout, že tady ve hře není jenom ten aspekt „má vlastní“ (růže) – nýbrž zároveň se jedná právě i o tu růži jako takovou. A tohle není naprosto vůbec samozřejmé. Protože aby růže zůstala růží (a nestala se zakrslíkem), pak je nutno o ni neustále pečovat. A to nejenom ji zalévat a chránit – ale neustále ji pěstovat, v neustálém kreativním procesu. A aby vyrostla (v trvající rodové linii) opravdu kvalitní růže, je zapotřebí i ohlédnout se u jiných zahradníků, u jiných pěstitelů, a do péče o vlastní růži přejímat všechno dobré a pozitivní, čím o své růže pečují oni.

   Takže odpověď na tu otázku, zda chránit či nechránit českou kulturu před cizími vlivy, pak zní: Ano, ale…

   Ano, chránit českou kulturu, její jedinečnost a nezaměnitelnost právě proto, že je to „naše růže“. Jediná. Ale – na straně druhé stejně tak platí, že jestliže chceme tuto naši vlastní růži opečovávat opravdu dobře, pak nikdy nesmíme zůstat stát jenom u toho triviálního „co je české, to je dobré!“ Nýbrž musíme vždycky znovu a znovu kriticky přezkoumávat, co je opravdu ještě růží, a co je už plevelem. A musíme tu naši růži znovu a znovu konfrontovat s jinými kulturami, s jinými růžemi, pokud z ní chceme vypěstovat něco, co má svou skutečnou kvalitu, a co není jenom a pouze „něčím naším“.

4. Josefu Poláčkovi: Co to je „vyšší forma existence“, „vyšší stupeň civilizace“?

5. „ODCIZENÍ“

   předpokládá, že existuje nějaký pravý účel existence člověka.

   Pokud pak „je člověk používán“ [někým jiným nebo sám sebou] v rozporu s tímto pravým účelem (k účelům jiným a nepravým), je tomuto pravému účelu své existence odcizen.

   Abychom mohli mluvit o odcizení, bylo by tedy třeba dospět ke konsenzu o tomto pravém účelu existence člověka, od kterého jsme se odchýlili. K takovému skutečně „konsenzuálnímu konsenzu“ ovšem není možno dospět prostřednictvím teorie – nešlo by totiž už o „konsensus“ ale o „nařízení“ uznat právě tuto určitou teorii všemi lidmi za teorii pravdivou. K takovémuto konsenzu je tedy podle mě možné dospět pouze kulturně – kulturní shodou na příslušných „hodnotách“ (z praktických důvodů je možná lepší používat slovo „ctnosti“, neboť na rozdíl od „hodnot“ neevokuje hodnotu v penězích).

   Vytváření tohoto konsenzu bývala právě ta funkce (místně příslušné) kultury (kultury jako „společenského softwaru“, nikoli kultury jako „umění a folklóru“), ale jen do té doby, než liberalismus začal člověka od kultury osvobozovat a slovo „kultura“ se začalo používat v tom užším významu umělecké činnosti.

6. VYŠŠÍ A NIŽŠÍ

   Pane Kalousi, tady se ptáte typologicky asi dost stejným způsobem, jako svého času sofisté útočili na Sokrata.

   Sofisté totiž byli hodnotoví nihilisté, pro ně také neexistovalo nic hodnotově vyššího a nižšího. Jediným platným kritériem pro ně byl holý utilitarismus. Oni učili své (platící) žáky v umění vést konfrontační dialog; s cílem prosadit své vlastní zájmy. On to byl původně dokonce progresivní počin, poté co tehdejší lidé byli vydání víceméně napospas slepým tradicím a hierarchiím, tak to byl vlastně akt demokratismu a instalace moderní občanské společnosti, že každý nyní měl mít možnost svými vlastními argumenty posilovat a prosazovat svou věc.

   Jenže odvrácená stránka této sofistické výuky byl jak řečeno hodnotový relativismus a nihilismus. Kde tedy neplatily žádné „vyšší“ a „nižší“ hodnoty, jenom ryze praktický prospěch.

   A právě s tímto sofistickým nihilismem sváděl trvalé boje Sokrates; který byl pevně přesvědčen, že ve světě přece jenom existuje nějaké objektivní „Dobro“. Které je nakonec nejvyšší vůdčí ideou pro člověka; a že nejvyšší blaženosti může dosáhnout člověk jenom a pouze tehdy, když se vnitřně ztotožní s tímto „Dobrem“, a bude ve svém životě jednat v jeho intencích.

   Jenže: ten dobrý Sokrates samozřejmě toto své přesvědčení nemohl prokázat s definitivní platností. On (respektive v jeho stopách jdoucí Platón) udělal velmi mnoho pro to, aby jsoucnost, platnost a potřebnost tohoto „Dobra“ uzřejmil a podložil; nicméně je jasné, že něco natolik subtilního není možno „dokázat“ ve smyslu dejme tomu fyzikálního či matematického důkazu.

   A tak od té doby neustále trvá střet mezi „sofisty“ a „sokratisty“; ti druzí trvají na tom, že v (lidském) světě přece jenom existují nějaké platné a nezadatelné hodnoty; zatímco ti první na tyto vysoké ideje a hodnoty hledí s úsměškem jako na pouhé tlachání intelektuálů a snílků, kteří nemají ponětí o realitě života.

7. Pane Nusharte, především bych soudil, že „kulturní liberalismus“ nehovoří o „kulturách“ ve smyslu umělecké činnosti, nýbrž ve smyslu životního způsobu. Tedy víceméně naprosto stejně redukcionisticky, jako Vy sám.

   Co se toho „odcizení“ týče: ano, v zásadě máte pravdu. Tento pojem předpokládá, že člověk má nějakou prapůvodní podstatu, která teprve ho dělá (skutečným) člověkem.

   Toto „odcizení“ je možno určitým způsobem definovat (jako odpadnutí od Boha, nebo jako ztrátu prapůvodní lidské svobodné kreativity); tyto definice ovšem mají vždy tu vadu, že je možno je zpochybnit. Označit za pouze svévolně vymezené.

   Ale – také je možno ponechat stranou veškeré definice, a vycházet z víceméně přirozeného citu: totiž že zde existuje něco jako lidská přirozenost, a že tato přirozenost je za určitých podmínek denaturována. A že člověk který nemá možnost žít nadále přirozeným způsobem života, je odcizen sám sobě, své vlastní podstatě.

8. Otázka, zda je třeba chránit nějakou místní či národní kulturu, pro mě není podstatná, pane Poláčku.

   Vzájemné interakce různých kultur jsou totiž zcela přirozeným jevem.

   Podstatnou je pro mě otázka ochrany člověka před „osvobozením od kultury“ (osvobozením od kultury jakožto „společenského softwaru“). Je to totiž analogicky něco jako „osvobodit člověka od CNS“.

9. Prvotní křesťané byli svým způsobem také osvobozeni od své původní kultury. Teprve později se křesťanství stalo kulturou.

10. A ano, je to bolestné, když člověk ztrácí svět, na který věřil.
    Ještě že je Bůh, který je na tom světě zcela nezávislý.

11. Josefu Poláčkovi: Děkuji za objasnění, já na Vás neútočím a zatím to ani nezpochybňuju, ale pořád mi tam ta definice nějak chybí…

    Jak sám píšete, existuje přinejmenším dvojí koncept morálky,
    deontologická a utilitární, takže to „objektivní“ Dobro může být pro každého něco jiného. Nemluvě o nejrůznějších druzích násilím vnucených Sofiiných voleb…

    Ale jistě i mezi sofisty a sokratiky existuje řada mezitypů. Co třeba neurovědci, kteří hledají původ morálky v evoluci a činnosti mozku?

12. Nevím, jestli dobře rozumím těm Vašim dvěma posledním příspěvkům, paní Hájková.

    Skutečně pro mě není nějak podstatná otázka ochrany místní či národní kultury. Takovou ochranou se z té žijící a fungující kultury totiž stává jakýsi mrtvý nabalzamovaný folklór, proti němuž samozřejmě nic nemám. Jen to už není ta původní kultura – živě fungující ve vztazích, ale jen připomínka té původní (již minulé) kultury.

    Vzájemné interakce různých kultur jsou zcela přirozeným jevem, proti tomu nejsem (je to něco jiného než multikulturalismus).

    Mezi „osvobozením prvotních křesťanů od jejich původních kultur“ a „osvobozením současného člověka od kultury“ vidím velmi podstatný rozdíl. Myslím dokonce, že tyto dva uvedené případy osvobození jsou zcela protichůdné. Shodují se ovšem v tom, že liberalismus je také jakýmsi (byť nepřiznaným) náboženstvím.

13. Já chápu osvobození od kultury v tomto smyslu podobně jako apoštol Pavel chápal osvobození od Zákona, pane Nusharte.
    Rozdíl je v tom, že zatímco ty křesťany osvobodil Ježíš (Jehošua = ten, který osvobozuje), dnešní lidé se osvobozují tak nějak sami. A rozdíl je ještě v tom, že Ježíš ten Zákon vlastně nezrušil, i když člověka od něj osvobodil.

14. A ta ztráta světa, na který člověk věřil, se týkala mě.

15. OSVOBOZENÍ OD KULTURY

    V jednom případě bych, paní Hájková, řekl, že jde o osvobození k autentickému vztahu k bližnímu, zatímco ve druhém případě je to osvobození k narcistnímu vztahu.

    Jde o dvě různé svobody, v jedné je Bůh podobný člověku, ve druhé je člověk podobný Bohu.

16. A někteří lidé jsou osvobozováni i proti své vůli. Tím, že ta kultura nefunguje nebo se rozpadá.

17. Kdysi jsem napsala do Deníku Referendum článek o „kultuře“ chudoby:
    https://denikreferendum.cz/clanek/19463-existuje-kultura-chudoby-a-jake-jsou-perspektivy-jejiho-vyvoje

18. Panu Poláčkovi.
    Ještě k té Hauserově „dialektice smrti“.
    Ono na tom něco je, i když to samo o sobě to nevede k překonání kapitalismu. Dokonce ta „smrt“ trochu souvisí s tou „smrtí“ křesťanskou.

19. Pane Nusharte, triviální otázka: A kdo Vás vlastně chce „osvobodit od kultury“?…

20. METAFYZIKA A REALITA

    „Dialektika smrti“ – ano, paní Hájková, ovšemže na tom něco je, sám jsem napsal že nechci ten Hauserův koncept zavrhovat paušálně, ono je to docela inspirativní, dobře promyšlené; jenže to všechno je konec konců jenom čistě akademická filozofie.

    Já jsem kdysi měl Marxovi dost za zlé jeho paušální zavržení veškeré filozofie; ale jsou momenty kdy pro tento jeho negativistický postoj mám naprosté pochopení, to je opravdu jmenovitě u filozofů vysloveně nemoc z povolání, oni jsou doslova vydrezúrovaní na to aby celý svět chápali jenom prizmatem svých filozofických pojmů, svých idejí. Takže nakonec opravdu plně propadnou té fikci, že když nějaký problém vyřeší nějakou elegantní myšlenkovou konstrukcí, tak že tím už pro reálný svět udělali dost. A když pak zjistí, že reálný svět se koulí dál bez ohledu na jejich velkolepé ideje, pak odseknou spolu s Hegelem: „Tím hůře pro realitu!“

    Aristoteles svého času napsal, že „mladý muž“ by měl studovat (napřed) aritmetiku nebo geometrii, ale že by neměl studovat filozofii, protože ještě nemá dost životních zkušeností, aby dokázal „spojit obecné s jednotlivým“. Přičemž – u Řeků za „mladého“ platil člověk do věku svých 30, ale i 40 let!

    To je přesně to, o čem je tady řeč. Když mladý člověk rovnou z gymnázia přejde na filozofickou fakultu, nemá ještě žádné hlubší ponětí o tom co je to svět. Tedy – řečeno s Aristotelem – ještě nemá zkušenost s „jednotlivým“. A teď mu tam jeho profesoři začnou do hlavy hustit své abstraktní filozofické poučky – a on vůbec nemá schopnost rozlišit, co z toho je čirá (abstraktní) teorie, pouhé myšlenkové konstrukty, a co z toho je skutečně realita. A tak nakonec sám uvěří tomu, že „co je rozumné, to je skutečné“ (Hegel). A když už si jednou navykne na tento způsob uvažování, tento pohled na skutečnost – pak už prakticky není cesty zpátky. Fikce mu už navždy splyne vjedno s realitou.

    Marx tedy – i když jeho paušální zavržení filozofie bylo ovšem zase až příliš přehnané – tak přes to všechno měl opravdu zcela zásadní pravdu v tom, že cech filozofů jako takový má opravdu masivní potíže s tím, odlišit své myšlenkové konstrukty od holé reality. A naopak.

    Takže k té „dialektice smrti“ u Hausera: ano, jak už jsem napsal on to má filozoficky velice dobře odůvodněné, ale nakonec to vede k pouhému psychologizování materiální reality. Jeho závěr – pokud si ještě dobře vzpomínám na jeho „Cesty z postmodernismu“ – je ten, že člověk v postmoderním kapitalismu prožije pocit naprostého odcizení, které je totální negací jeho touhy po (pravém) žití. A absolutní negace života, to je smrt. Hauser to pak vidí tak, že tento člověk nakonec propadne touze po smrti (protože ve vezdejším odcizeném světě nenajde nic pozitivního); ale tuto sebevraždu nakonec nespáchá, protože v tomto okamžiku dotyku se smrtí se v něm uvolní všechny dosavadní zábrany, on se od této absolutní negace jaksi „odrazí“ – a provede kulturní, ale spolu s ní i sociální revoluci.

    Jak řečeno – čistě v oblasti spekulativní filozofie je to zajímavý model, který sám o sobě působí v každém případě logicky konzistentním dojmem.

    Jenže: při pohledu na reálný svět, reálného člověka – jak může někdo závažně uvěřit tomu, že současný v zásadě zcela pragmatický člověk začne provádět přelomovou dějinnou revoluci jenom na základě jakýchsi extrémních metafyzických spekulací?… To je opravdu naprosto ireálná představa.

21. KDO CHCE ČLOVĚKA OSVOBODIT OD KULTURY

    To je jednoduché, pane Poláčku, je to cílem liberalismu.

    Kromě kultury (jako „utlačujícího společenského softwaru“) chce liberalismus člověka osvobodit i od závislosti na přírodě („podřízenosti přírodě“), na autoritách, závislosti na místě (na místě jeho života)…

    Například osvobození od závislosti na přírodě pak logicky vede k jejímu vykořisťování a destrukci přírodního prostředí, tedy k odcizení člověka přírodě…

22. „… Fikce splyne s realitou“, takže je nutno ten myšlenkový konstrukt dekonstruovat … bych si přisadil.

23. Nemůže být i marxismus dokonalým myšlenkovým konstruktem?

24. Pane Kalousi, svou zmínkou „deontologické morálky“ a „funkční morálky“ jste vysloveně otevřel celou Pandořinu skříňku. 😉 To je totiž natolik obsáhlé a propletené téma, že opravdu dost dobře nevím jak by bylo možno ho zodpovědět jednou jedinou odpovědí, v rámci diskuse. A tak se docela začínám přiklánět k myšlence toto téma zpracovat jako samostatný text. Sice jsem jako příští měl v plánu jiné téma; ale to nic nedělá, času i místa tady máme dost.

    Takže v tuto chvíli jenom k té neurovědě: samozřejmě že i výsledky jejího zkoumání je nutno respektovat. Respektive naopak: nemělo by smysl tato objektivní zjištění ignorovat. Ale – vždycky je tu přítomen ten moment „něčeho navíc“.

    Já jsem svého času tento rozdíl mohl sledovat přímo vizuálně. Byla to jakási televizní dokumentace o strategiích flirtování. Tedy mezipohlavních námluv. A to nejen u lidí, ale v celé živočišné říši. Byla to dost rozsáhlá dokumentace, myslím že vícedílná, vědecky fundovaná. Byl to opravdu zajímavý vhled do toho, jaké všemožné strategie námluv dokázala během časů vytvořit evoluce.

    A v samotném závěru této televizní dokumentace byl záběr na nějakou mladou, atraktivní, živě gestikulující a celou svou ženskost prožívající ženu kdesi na ulici. Komentář k tomuto výjevu zněl: „Kolik z těch namlouvacích strategií vzniklých v průběhu evoluce používá i ona?“ A odpověď na tuto položenou otázku pak zněla: „Pravděpodobně všechny.“

    Potud tedy dobře; takovouto odpověď přinejmenším není možno vyvrátit. Je opravdu docela dobře možné (respektive velice pravděpodobné), že i v našem vlastním jednání (a to i natolik osobním a intimním jako jsou partnerské vztahy) se tak či onak projevuje dědictví celé dosavadní evoluce, její procesy, strategie, i její mechanismy.

    Jenže: při pohledu na tuto mladou ženu, na její gestiku a mimiku byla jedna věc naprosto jasná: jak málo je možno její jedinečnou, neuchopitelnou ženskost vměstnat jenom do jakýchsi evolučních mechanismů a forem. Lidská osobnost (a tím spíše mnohotvárná osobnost ženská) je přesně tím, co přerůstá tato všechna evolučně-mechanická dědictví, a co vytváří zcela nový svět.

    Ještě jednou: ano, i v naší lidské psychice je možno nalézt a odhalit všechny mechanismy pocházející z předešlých fází evoluce. (A práce s touto mechanickou stránkou naší psychiky je vlastně oborem psychoterapeutů a neurologů.) Ale přes to všechno je tu ještě „něco navíc“; něco co tuto čistě mechanickou stránku přerůstá, a co se na ni nikdy nedá plně redukovat.

25. Jak můžete vědět, pane Poláčku, zda Hauser takovou „smrt“ sám nezažil?

26. „Kultura bez kultury“ – paní Hájková, ten Váš tehdejší článek sám ukazuje na to, jak je termín „kultura“ používán v různých významech. To spojení „kultura bez kultury“ je samo o sobě paradoxní, respektive nesmyslné; ale přesto je věcně správné, a to proto že slovo „kultura“ má v obou případech jiný význam.

    V prvém případě ten význam v jakém ho zřejmě používá pan Nushart – tedy jako charakteristika způsobu existence. A v druhém případě ve smyslu „kulturnosti“, tedy kultury v užším, specifickém slova smyslu.

27. Ano, o pravdivosti marxismu lze právem pochybovat. Ale řekněme, že minulý režim nebyl jen myšlenkovým konstruktem, ale reálně existoval. Někteří lidé se s ním zcela ztotožňovali a věřili mu, protože někteří lidé se zkrátka se státem identifikují. Po jeho konci (čili po jeho dekonstrukci) pak takříkajíc neměli, čeho se „chytit“. Někteří, jak jednou napsal pan Vyleťal se prostě „vrhli do kapitalismu“ a snažili se mu přizpůsobit. Například podnikali. Nebo se snažili zapomenout, věnovali se nějakým svým koníčkům, pokud jim to jejich situace umožňovala. Mnozí setrvali ve straně, která ovšem ztratila jakoukoliv koncepci a oni pak hledali jinou inspiraci (Čína, Putin atd.) Asi odtamtud čekali nějakého „spasitele“.
    Já jsem byla z těch, kteří se snažili zapomenout (vykašlat se na politiku) a věnovat se rodině, práci a koníčkům. Jenže časem se ukázalo, že to není tak snadné a že se jen tak zapomenout nedá.

28. Paní Hájková, každý z nás měl v životě takové či onaké zážitky, případně traumata. To ale opravdu ještě neznamená, že bychom mohli tyto čistě osobní prožitky bez dalšího přenášet jako normu na celou společnost jako takovou.

    To je přesně to o čem jsem mluvil: záměna jednotlivého s obecným. Takže to jestli Hauser měl či neměl nějaký prožitek „dotyku se smrtí“, to ho ještě nijak neopravňuje vykládat to jako klíčový faktor pro možnost zásadní změny způsobu existence celé společnosti.

    Obdobným způsobem argumentoval například i Patočka, ve svých „Kacířských esejích“. Patočka věřil tomu, že ten kataklyzmatický otřes který lidstvo prožilo v souvislosti s druhou světovou válku bude mít katarzní účinek. Že se v důsledku tohoto traumatu může vytvořit jakási „solidarita otřesených“. Tedy „otřesených“ v čistě existenciálním smyslu, obdobně jako ten Hauserův „dotyk se smrtí“.

    Ale jak známo, Patočka se s tímto svým optimismem ocitl velmi daleko od reálného vývoje: i po druhé světové válce se lidé zabíjejí a vraždí stejně tak „vesele“ jako předtím. Jedinou opravdovou zábranou toho proč nevypukla světová válka další je docela profánní fakt existence atomové bomby. A vědomí že takovou válku nemůže nakonec vyhrát (přežít) nikdo.

    Vůbec, celé ty Patočkovy „Kacířské eseje“ jsou vlastně dokonalým odrazem idealistického filozofického myšlení. Tedy víry, že chod dějin je podstatně formován těmi či oněmi idejemi. (Podrobněji k tomu pod Vaším článkem o „sociálních inženýrech“.) Patočka ale zcela viditelně nikdy nedokázal opravdu pochopit Marxův materialismus; ve svých „Kacířských esejích“ ho přechází jenom několika málo větami. Patočka je vlastně dokonalým dokladem toho o čem jsem psal: realita se nevnímá v její vlastní substancialitě respektive materialitě, nýbrž jenom v jejím ideálním, filozofickém odrazu. Tedy – jak psal Marx – v převráceném odrazu.

29. Evě Hájkové: „Ano, o pravdivosti marxismu lze právem pochybovat.“

    Na každou i sebesložitější otázku existuje jediná, snadno pochopitelná a zcela nesprávná odpověď. Právě se Vám jedna taková podařila.

    Bohužel teď kvůli práci nemám čas na podrobnější reakci. Třeba se toho někdo ujme.

30. Tím životem v socialismu (a po něm respektive mimo něj) se chci blíže zabývat, až budu psát o Pražském jaru, paní Hájková. (Chystám na toto téma do budoucna celou řadu příspěvků a úvah.)

    Takže tady jenom tolik: to jak píšete že po skončení socialismu („dekonstrukce“ je opravdu zajímavý pojem, ještě jsem ho v této souvislosti neslyšel) někteří lidé zapomněli, respektive se od něj odstřihli, a začali „prostě žít“, respektive se vrhli do kapitalismu; zatímco jiní jen tak snadno zapomenout nemohou – to všechno souvisí vlastně s tím, co jsem zmínil v souvislosti s Komenského „Labyrintem“. On sám tam píše o tom že většina lidí se věnuje jenom profánnímu pachtění; ale že přesto je určitá skupina lidí, kterým tohle nestačí. Kteří v tom nikdy nedokáží najít konečné uspokojení, konečné naplnění. A právě tohle zůstane zřejmě už provždy jedním ze základním zdrojů vzájemného neporozumění mezi lidmi.

    Ovšem: otázka je, jestli ti kteří se věnují jenom té běžné činnosti, jestli v tom skutečně nacházejí své naplnění; anebo jestli ve skutečnosti i jim nakonec něco nechybí. Jenomže si to nedokáží přiznat; respektive ani uvědomit.

    I tohle jsem zmínil v souvislosti s „Labyrintem“: že ti lidé kteří se napohled spokojí jenom s tím „obyčejným žitím“, tak nakonec většinou hledají neustále a křečovitě nějaké zábavy a exotické (mnohdy i vyloženě extrémní) zážitky všeho druhu, jenom aby si něčím vyplnili pocit prázdnoty svých všedních dní. Takže pak je oprávněná nemalá skepse ohledně jejich tvrzení, že oni si se svým „normálním“ životem vystačí, a že prý nemají zapotřebí žádných nehmotných a nepotřebných ideálů.

31. Společnost jakožto celek skutečně nemůže v tomto smyslu „umřít“. Ale vlastně se jako celek nemůže ani „obrátit“ nebo provést sebereflexi. Protože to spolu souvisí.
    Hauser myslím předpokládal, že ta „smrt“ se děje u jedinců. Kteří potom ten svůj život, který po této „smrti“ jakoby nově získali, věnují nějakému hnutí za lepší svět nebo něčemu podobnému.
    Ovšem, to je velmi sporné. Věšet se na nějaké hnutí, které tady dnes je a zítra se rozpadne, se nevyplácí. To už je lepší „pověsit“ se na Boha (jak se vyjádřil Masaryk, který se fenoménem sebevraždy rovněž zabýval).

32. Josefu Poláčkovi: Ještě jsem zapomněl na morálku ctnosti, tu klasickou antickou. Ale až si udělám trochu času, zkusím se k tomu tématu taky vrátit. Teď zase přitlačil na termínovou pilu můj zákazník ze Schwarzwaldu, tak ho nechci zklamat…

33. LIBERALISMUS A „OSVOBOZENÍ“

    Tedy, pane Nusharte, kdybyste takto jasnou definici své pozice podal hned na začátku, mohli jsme si uspořit celou řadu střetů. 🙁

    Ano, tuto funkci vykořenění člověka klasický liberalismus bezpochyby obsahuje.

    Ovšem: nikdy se nesmí zapomínat na jednu věc. Já jsem si to teď připomněl když jsem znovu pročítal poslední článek M. Plevy na téma „konzervativní socialismus“ (včera ho na DR nějak znovu vystavili do popředí).

    Jak už jsem tehdy panu Plevovi napsal v odpověď, je vždy nutno hledět na to, že princip liberalismu má zásadně a m b i v a l e n t n í, podvojný charakter. Krátce řečeno: má jak svá negativa, tak svá pozitiva. A kdykoli budeme hledět jenom na jednu jedinou z těchto stránek (a potlačíme respektive popřeme tu druhou), pak jsme vždycky nějakým způsobem vedle. Stejně jako pan Pleva v onom článku: on tam pořád vyzdvihoval jenom pozitivní stránky liberalismu, a nechtěl uznat že liberalismus má stejně tak i své stránky negativní. On byl nanejvýš ochoten uznat, že ten ušlechtilý princip liberalismu byl deformován, zfalšován za podmínek kapitalismu respektive neoliberalismu; ale nebyl vůbec ochoten přiznat si, že toto „deformování“ jenom proto mohlo proběhnout tak snadno, protože liberalismus sám ve svém jádru má pro tuto „deformaci“ predispozice.

    – V této souvislosti stojí zvlášť za zmínku jedna věta z toho textu M. Plevy. On tam píše, že liberalismus historicky zavedl „rovnost pro všechny“ – ale že za podmínek kapitalismu se z toho stala jenom „rovnost pro některé“. Čili faktická (materiální) nerovnost.

    Pleva má sice dozajista pravdu v tom, že liberalismus znamená opravdu „rovnost pro všechny“. Jenže – tato údajná „rovnost“ v klasickém liberalismu nikdy neznamenala nic jiného, než jenom rovnosti čistě f o r m á l n í. Rovnost občanskou, rovnost politickou. Tato liberalistická rovnost se nikdy neptala na r e á l n é lidské životy.

    Jenže právě tento reálný život a reálný svět, pokud je ponechán jenom sám sobě, svému vlastnímu samopohybu, vždy nevyhnutelně produkuje nerovnost. Takže ten liberalismus, který se omezí jenom na svůj vlastní princip formální občanské rovnosti, tak ten nevyhnutelně vede k materiální, a tedy reálné nerovnosti. A je pak jenom roněním krokodýlích slz, když si pak tento liberalismus stěžuje na vzniklé nerovnosti.

34. MARXISMUS JAKO MYŠLENKOVÝ KONSTRUKT

    Zajímavá poznámka, pane Nusharte.

    Zajímavá proto, protože marxisté vždy s železným přesvědčením (a s až fundamentalistickou neústupností) tvrdili, že historická výjimečnost marxistické teorie spočívá právě v tom, že na rozdíl od všech dřívějších (filozofických či jiných) konceptů společnosti ona sama nic nekonstruuje uměle, svévolně – nýbrž že jenom bezprostředně odráží zcela reálné, materiální procesy ve společnosti.

    Jenže: takto naprosto „bezprostřední“ odraz reality člověku, lidskému vědomí zcela principiálně není možný. I ta „nejmaterialističtější“ teorie stále zůstává teorií; tedy specifickým konstruktem lidského ducha, lidské mysli. S tím se nedá nic dělat; tuto principiální propast mezi lidskou myslí a realitou není nikdy možno definitivně překonat.

    A časem se pak i v samotné materiální realitě ukázalo, jak velká je vzdálenost mezi „materialistickým“ myšlenkovým konstruktem Marxe, a mezi samotnou realitou.

    Mimochodem: už samotný termín „materialismus“ je deformováním, zfalšováním reality, respektive jejím pouze myšlenkovým odrazem. Protože „materialismus“ a „realita“ jsou dva zásadně odlišné pojmy. A nikdy je není možno beztrestně ztotožnit. Ale přesně tohle udělal marxismus: tvrdil že obojí je totéž. A tím ztratil přístup k realitě, ve vší její vlastní, imanentní komplexnosti a mnohovrstevnatosti.

35. Pan Kalous: ale jistě, tu antickou „ctnost“ budu se vší samozřejmostí projednávat v tom avizovaném článku na dané téma.

    Ale jestli chcete, samozřejmě k tomu můžete ještě předtím sám něco připojit.

36. JEDINEC, SPOLEČNOST A DOTYK SMRTI

    Upřímně řečeno, paní Hájková, tady si sám nejsem zcela jistý, jak to Hauser vlastně myslel. Na jednu stranu – samozřejmě, touto katarzí by musel projít vlastně každý jedinec (přinejmenším většina jedinců v dané společnosti). Ale – na straně druhé je opravdu krajně obtížné si nějak reálně představit, jak naprostá většina jednotlivých členů nějaké současné společnosti prochází vnitřním prožitkem dotyku se smrtí, a z toho rezultující katarzí. Když ani poslední světová válka k tomu nestačila; jak se něco takového má podařit za relativně stabilního stavu současné postmoderní společnosti?…

    Takže se opravdu spíše zdá, že Hauser to koncipoval jako nějakou „kolektivní katarzi“. Jako nějaký svým způsobem metafyzický faktor, který svým působením zasáhne celou společnost jako takovou.

    Ovšem – to je pak zase právě přesně to o čem jsem psal, jednotlivé se zaměňuje s obecným, a metafyzické filozofické konstrukty se vydávají za bezprostřední realitu.

37. Já už nevím, pane Poláčku, jak vám to mám vysvětlit. Třeba ten zážitek nemusí být objektivně tak strašlivý (světová válka a pod.). Nakonec, s mnoha lidmi nehne ani ta světová válka.
    Spíš byste měl uvažovat o tom, že ten vnější svět je s tím vnitřním světem člověka úzce propojen, jak naznačoval pan Nushart. Že ten svět existuje jak okolo nás, tak zároveň v našich hlavách.

38. Paní Hájkové

    Minulý režim nebyl myšlenkovým konstruktem – já jsem v něm prožil hezkou část svého života, na kterou rád vzpomínám. Marxismus (marxismus-leninismus) byl vlastně jakousi součástí tehdejší kultury. Před začátkem té současné pandemie jsem občas mluvíval s jedním starým pánem (80+), který tu současnou převládající morálku charakterizoval slovem „novolidé“ (se kterými si on už nerozumí). Vzpomínal, jak byly kdysi děti vedeny ke sportu (on se na tom sám podílel) a v rámci toho i k určitým životním postojům.
    Vzpomínal, co všechno užitečné se pro to vybudovalo v akcích „Z“ (kde lidé pracovali zadarmo pro tu věc samotnou) a jak to, co bylo vybudováno prací zdarma (z přesvědčení o jejím společném užitku), bylo pak v „novolidském paradigmatu“ využito k zisku.

39. Panu Kalousovi:
    Když řeknu, že o něčem lze právem pochybovat, neznamená to přece úplné zamítnutí, ale jen tolik, že to lidské pochybování je za okolností, k nimž došlo, naprosto pochopitelné. Prostě se to neodehrávalo podle představ, jaké o tom lidé měli.
    Panu Nushartovi:
    Díky vám za tohle vyjádření. A k tomu marxismu-leninismu – popravdě řečeno, byla jsem velmi překvapená tím, jak nedávno psal o Leninovi na tom svém webu Václav Umlauf.
    https://e-republika.cz/article4296-Vyro%C4%8Di-150-let-narozeni-V-I-Lenina

40. DEONTOLOGICKÁ A UTILITÁRNÍ MORÁLKA

    možná nejsou natolik protikladné, jak vypadají.

    V jednom případě tedy jednáme podle nějakého vyššího zákona a ve druhém případě zase podle předpokládaných důsledků jednání,

    ale v obou případech je to vždy sám ČLOVĚK – respektive jeho ROZUM, který v tom prvním případě je zákonodárcem [dává zákon, v jehož rámci je třeba jednat, aby jednání bylo morálně správné] a v tom druhém případě je zase soudcem [soudí „užitek“, který je předpokládaným důsledkem jednání].

    V žádném z těch dvou případů tedy nejde o morálku na člověku již (odvždycky) nezávisle existující, protože v prvním případě je morálka určována naší teorií (která může být v každém čase jiná – morálka zde tedy závisí na správnosti teorie) a ve druhém případě je morálka určována zase naším hodnocením praktických důsledků jednání (které je také v čase proměnlivé a navíc podléhá našim kritériím).

41. VNĚJŠÍ A VNITŘNÍ SVĚT

    Ale jistě, paní Hájková, že „vnitřní svět“ a „vnější svět“ jsou navzájem úzce propojeny. Tohle nakonec tvrdil i samotný Marx. Jenže: u něj to bylo tak, že vnitřní svět je víceméně determinován světem vnějším. Tedy objektivními (materiálními) podmínkami.

    Zatímco u Hausera je to fakticky přesně naopak. On se domnívá, že nějakým jenom čistě psychickým prožitkem je možno vysloveně revolučně převrátit celý jsoucí, reálný svět.

    Hauser sice zůstává kritický vůči kapitalismu; ale v tomto ohledu měl pravdu J. Heller, když konstatoval že Hauser je už někde zcela jinde, nežli kde pokračuje pravá marxistická tradice.

    Já bych proti samotnému spojení psychologie s marxismem v zásadě nic nenamítal; přesně naopak, už dávno jsem přesvědčen o tom že tyto „dva světy“ je nutno navzájem propojit. Jenže: v tom novodobém psychologizování a la Deleuze, Žižek apod. – tam se naprosto ztrácí zase ta objektivní, materiální stránka. A nakonec právě i u Hausera.

    A tak nakonec toto spojení subjektivního a objektivního světa najdu opět daleko zdařileji provedené u starých antických myslitelů, nežli u novodobých autorů.

42. K té deontologické a utilitaristické morálce – pane Nusharte, máte samozřejmě v určitém smyslu pravdu; jenže tímhle způsobem byste mohl do jednoho hrnce hodit naprosto všechno bez rozdílu, neboť konec konců všechno co tvoří lidský svět tak či onak prochází člověkem a jeho myslí.

    Takže ta deontologická morálka: ano, její (zdánlivě zcela autonomní) platnost je samozřejmě závislá na správnosti naší teorie o ní; nicméně je přece jenom zcela zásadní rozdíl mezi tím, jestli já jednám určitým způsobem proto, protože se cítím zavázán vůči vyšším hodnotám (a to třeba i proti svým vlastním osobním zájmům!) – anebo zda pro mě jako jediná „morálka“ platí můj ryze osobní zájem, egoistický prospěch.

    Podle té první maximy jednal například takový Sokrates, který se dokonce nechal popravit, jenom aby svým útěkem před spravedlností (byť špatnou) nenarušil platnost zákona jako takovou, a tím nezpůsobil (mravní) škodu své obci.

43. Kdyby žil Sokrates v obci kanibalů, tak by se v zájmu platnosti kanibalského zákona dal dobrovolně sežrat

44. Panu Poláčkovi

    „… do jednoho hrnce hodit všechno, neboť všechno co tvoří lidský svět prochází člověkem a jeho myslí.“

    Člověk může být od „procházení“ osvobozen, a pak to, co tvoří svět skutečný (ne pouze ten lidský) může mířit do člověka přímo („přímo do srdce člověka“) – bez té okliky přes mysl. Uznávám ale, že je to nevědecké.

45. Pane Nusharte, přesně takovýto názor zastává i mysticky založený pan Skočný. (Upřímně řečeno jsem přece jenom trochu překvapen že se v tomto náhledu natolik sjednotíte.)

    No ano, je to nevědecké; ale především je to naprosto nelogické. Ne v tom smyslu, že to narušuje lineární logiku (to byl ještě nemuselo být na závadu); ale proto že to narušuje zcela elementární logiku.

    Ono to tedy má být něco, co existuje samo o sobě, tedy vniká přímo do hloubky vlastní mysli – ale přitom to člověk nemůže vnímat jinak, nežli právě jenom prožitkem své vlastní mysli! Jak je možno si něco takového představit?!…

    Samozřejmě, mysl je tu vypnuta, ve smyslu logického uvažování; ale to naprosto neznamená (a znamenat nemůže), že by tu byla nepřítomna. Jinak by nebylo možno vnímat, prožívat a prociťovat naprosto nic.

    Ta mysl tu tedy je (ať si to dotyčný sám jakkoli popírá) – a když tu je, pak tu samozřejmě nevyhnutelně je přítomna jako celek, i s celým svým obsahem, se svými predispozicemi, se svým nastavením. A tedy i se svými vlastními výklady. Tohle se prostě nedá jen tak prostě vymazat.

46. Jak je psáno v knize Vnitřní svoboda od Jacquese Philippa: „Víra je zdarma daný Boží dar, který člověk získá pod vlivem Ducha svatého. Ale víra je zároveň rozhodnutí člověka, úkon volního přilnutí k pravdě, kterou předkládá Písmo a tradice církve. Tento aspekt vůle je samozřejmě výraznější ve chvílích pokušení a pochyb: „Zpívám o tom, co chci věřit,“ řekla svatá Terezie od Dítěte Ježíše ve zkoušce, kterou procházela na konci svého života, a na prsou nosila Krédo, jež napsala vlastní krví. Jsou chvíle, kdy víra přichází sama od sebe, ale nesmíme zapomínat, že víra je úkon vůle, jímž naše svoboda přilne k Božímu slovu, a že tento úkon vyžaduje čas od času velké úsilí. Věřit někdy nejde spontánně: vyžaduje to, aby člověk sebral odvahu a skoncoval s váháním nebo pochybami. Musí však mít zároveň na paměti, že je to možné jen proto, že Duch nám přichází na pomoc v naší slabosti“(Řím 8,26).

47. Jenom jednu poznámku. Skutečnost je jedna. Tudíž nemůže být žádný nezávislý pozorovatel, který by skutečnost vnímal tak, jak sama o sobě je. Žádný oddělený pozorovatel nemůže vnímat skutečnost v jejím jádře. Ovšem pozorovatel, je-li ponechán v klidu, se mění v bytí. Bytí tedy vnímá samo sebe a v člověku se to vzdáleně odráží. Proto se tedy strukturovanost mění v jednolitost: osobní pozornost pramení v nadosobním bytí. A bytí, to je přeci jenom mocnější a zjevnější, než ta lidská mysl. (Takové malé jógické okénko.)

48. Josefu Poláčkovi: Logika je vlastnost jazyka. V oblastech, o nichž je řeč, ji nehledejte.

    Jak to napsal Luther? Logika je děvka ďáblova… Přičemž ďáblem v tomto pojetí je pro (některé) věřící veškerý materiální svět.

49. Ne, moudrost opravdu není totéž, co logika.

50. Prvním krokem moudrosti je všechno napadnout. Posledním všechno snášet.
    (G. Ch. Lichtenberg)

51. Ad V. Skočný: pro nás (für uns) neexistuje žádné bytí o sobě (an sich), s kterým bychom mohli splynout jinak, nežli skrze nás (durch uns).

    To jediné co může – bez distance, to jest bez tohoto zprostředkování – existovat, je náš p o c i t bezprostředního splynutí.

    Jinak řečeno: my nemůžeme bytí vnímat nijak jinak, než jak m y ho vnímáme. To jest, ještě jinak: nemůžeme objektivní bytí (tedy jako objekt) vnímat jinak, nežli prostřednictvím naší subjektivity. Všechna tvrzení o naprostém splynutí subjektu a objektu jsou pouhá iluze; klam (a sebeklam) mysli. Sen sněný za dne, nic jiného.

52. Pan Kalous: s tou logikou bych se neodvážil soudit tak zcela apodikticky. Je fakt, že už starým Řekům se velice zle dohromady pomotala objektivní skutečnost s vlastní strukturou logu. Tedy: pomotala se ontologická logika a logika sémantická.

    Ovšem: my z tohoto omylu nemůžeme vinit ontologickou logiku jako takovou.

    Ontologická logika: tím mám na mysli vlastní strukturovanost respektive uspořádanost samotného bytí. Tato imanentní strukturovanost bytí (vulgo: fyzikálních procesů) nemůže být libovolná; protože jinak by nemohlo existovat uspořádané bytí. (A možná že by nemohlo existovat vůbec nic.)

53. „Všechno napadnout“ a „všechno snášet“ – jsou oba extrémní, a proto sice zčásti správné, ale zčásti falešné postoje k pravdě.

    „Všechno napadnout“ (to jest: všechno podrobit kritickému přezkoumání) je první předpoklad pravého, tedy filozofického myšlení; ale velice rychle se z toho může stát jenom prázdná póza, jako se tak stalo u řeckých sofistů.

    „Všechno snášet“ – to by byl vlastně extrémní výklad už sama o sobě svého času velmi sporného výroku Hegela, totiž že „co je skutečné, to je rozumné“. Sám Hegel to totiž naprosto nemyslel tak, že všechno co by reálně existovalo mělo být uznáno za rozumné (tedy to „všechno snášet“); nýbrž i on diferencoval důsledně mezi tím, co je „skutečné“ doopravdy, tedy co je výrazem, produktem, ztělesněním „absolutní ideje“ – a mezi tím, co je pouze nahodilými jevy bez trvalé, hluboké podstaty.

    – Je ovšem fakt že v tomto ohledu se Hegel lišil od Platónova Sokrata, který byl skutečně zcela důsledný; a v jednom ze svých dialogů říká, že „neexistuje nic tak nízkého, nic tak přízemního, aby to nemělo svou vlastní ideu“.

54. „Moudrost není totéž co logika“ – to je sice pravda, paní Hájková; ale o kvalitě takové moudrosti, která je permanentně na štíru s elementární logikou, lze opravdu úspěšně pochybovat. 😉

55. Jenže pravá moudrost obsahuje i zkušenost. Co když zkušeností poznáme, že život zas tak moc logický není? To „všechno snášet“ lze také přeložit jako „se vším se smířit“. Ale nemusíme si pod tím představovat pasivitu.
    Křesťan by řekl, že především je třeba smířit se s Bohem. A taky se sebou samým. https://www.vira.cz/texty/knihovna/kapitoly/usmireni-se-sebou-samym

56. Evě Hájkové:
    „Křesťan by řekl, že především je třeba smířit se s Bohem. A taky se sebou samým.“
    Někteří k tomu smíření se sebou žádného Boha ani boha ani bohy nepotřebují. A nejsou to jen buddhisté, kdo to zvládají…

57. Já jsem ráda, že mám Boha. Protože Bůh je láska.

58. Logika je vlastnost jazyka? Wittgenstein nesouhlasí – zajděte k němu na Oběd.

59. Je Vám, pane Poláčku, znám princip podprahové reklamy?

    „… nemůže vnímat jinak, nežli jenom prožitkem své vlastní mysli!“

    Tu reklamu neprožijete myslí, vnímáte ji podprahově.

60. „Mysl tu tedy je i s celým svým obsahem, se svým nastavením.“

    „Pozorovatel, je-li ponechán v klidu, se mění v bytí … osobní pozornost pramení v nadosobním bytí. (Jógické okénko.)“

61. Jindřich Kalous 10. května 2020 (20:36):
    Někteří k tomu smíření se sebou žádného Boha ani boha ani bohy nepotřebují. A nejsou to jen buddhisté, kdo to zvládají…
    Vaše konkluzium pane Kalousi vyvolává pocit přání naplnění snu o stavu kulturní symbiózy.
    Jenže zvládnut takový stav vyžaduje schopnost procesu sebepoznávání, tedy schopnost dialogu se sebou samým. (Sokrates: primární předpoklad schopnosti myšlení).
    A druhé Jenže „pravda začíná ve dvou“(Nietzsche), a tak i člověk, který je schopen předpokladu schopnosti myšlení a tím i částečné znalosti toho co je mu osobně dobré, se nachází tváří v tvář ideologickému viváriu pluralitní společnosti většinou vždy ve směšné situaci.
    A někteří kreativní se cítí/chápou znetvoření – T. Bernhard, F.Kafka und…..
    …….. bych dodal.

62. Milanu Petrasekovi: Děkuji. Proto navrhuji (uznávám, že pro někoho možná poněkud eklektický technokraticko-biocentrický) přístup, a to co nejvíce využívat poznatků neurověd. Ty jsou navíc jednou z disciplín, které se rozvíjejí nejbouřlivěji, takže jistě ještě neřekly poslední slovo ani pokud jde o jejich vliv na společenské vědy.

    Až dodělám tu zakázku století, co mám zrovna na stole, zkusím se k tomu vrátit podrobněji. Pro začátek navrhuji například odkaz na Lanzu a Bermana na české Wkipedii a Koukolíkovu knihu populárně vědeckých esejů „Proč se Dostojevskij mýlil?“.

63. VYUŽITÍ NEUROVĚDY

    k progresi lidské morálky třeba zde:

    https://www.cell.com/trends/cognitive-sciences/fulltext/S1364-6613(18)30176-1?_returnURL=https%3A%2F%2Flinkinghub.elsevier.com%2Fretrieve%2Fpii%2FS1364661318301761%3Fshowall%3Dtrue

    Škoda jen, že na konci 18. století byla věda ještě v plenkách.

64. Paní Hájková, především by mě zajímalo, kde autor toho článku na který poukazujete získal přesvědčení, že jádrem Ježíšova poselství je „smíření s Bohem“ a „smíření se sebou samým“. Opravdu si nedokážu vzpomenout, že by Ježíš kázal nějaké „smíření“.

    Ježíš požadoval, aby lidé žili v souladu s Božím dobrem, s boží mravností. Ale – spíš než nějaké „smíření“ zde vždy v pozadí stojí „hněv Otce nebeského“, když lidé tuto svou povinnost poruší.

    A stejně tak místo „smíření se sebou samým“ v centru všeho stojí naopak neustálý boj se sebou samým, tedy proti vlastního nitra.

    Toho útěšného Boha, s kterým je možno docílit „smíření“ – toho si vytvořilo až pozdější křesťanství, ale s Ježíšem samotným to má jen máloco společného.

65. Pane Nusharte, četl jste mě – zase jednou – nepozorně.

    Za prvé: naprosto jsem netvrdil, že „logika je vlastnost jazyka“. Já jsem pouze napsal, že už starým Řekům se pomíchala logika ontologická (tedy logika samotného bytí) a logika sémantická, tedy logika jazyka. Respektive logika (našich) pojmů. Tato záměna pojmu a skutečnosti pak měla fatální důsledky pro evropské myšlení (přinejmenším jednu jeho větev) až po Hegela.

    A k té „mysli“ a „podprahovému vnímání“: pojem „mysl“ jsem tu neužil ve zúženém smyslu, tedy jako mysl vědomá, nýbrž ve smyslu „mysl vůbec“, tedy včetně podprahového vnímání.

66. Pane Kalousi, pokud máme na Vaše objevná sdělení čekat až doděláte „zakázku století“ – tak pro ten případ Vás musím upozornit, že jsme zde většinou věkově pokročilejší ročníky, a čekání na příští století by – i přes nejlepší vůli z naší strany – mohlo přesáhnout hranice našich reálných možností… 😉

67. SOKRATOVSKÝ DIALOG A POSTMODERNÍ PLURALISMUS

    Pane Petrasku, řešení daného dilematu spočívá v tom, že sokratovský dialog je konfrontací různých názorů pouze svou f o r m o u; zatímco svým o b s a h e m (tedy tím co je nakonec to nejdůležitější) je cestou k (definitivnímu) precizování pojmů, a tedy cestou k (objektivní) pravdě. Která je – právě jakožto objektivně jsoucí – jenom jedna jediná. Bylo by tedy možno říci, že pluralitní formou dialogu Sokrates dospívá (nebo přinejmenším ukazuje) k unitární pravdě.

    Zatímco (post)moderní pluralismus se jeví být spíše naprostým opakem: sám obsah je pluralitní, totiž konfuzní a rozptýlený; zatímco forma je ve skutečnosti nikoli pluralitní, nýbrž unilaterální, totiž individualistická.

    To jest: navenek se hlásá (respektive předstírá) pluralismus myšlenek a idejí; ale v praxi nakonec stejně každý jednotlivec fundamentalisticky prosazuje svou vlastní Jedině správnou pravdu.

68. Z těchže důvodů se zamítá i návrh pana Kalouse, abychom hledali spásu v neurovědách: ty nám mohou sdělovat pravdy pouze formální, ale nikoli obsahové.

    To jest: ty nám mohou nanejvýš popsat mechanismy, j a k funguje lidská mysl; ale v žádném případě nám nemohou být nijak nápomocné při hledání samotné pravdy tohoto světa.

69. Vaše představa je mylná, pane Poláčku. Toto jsou úryvky z Pavlových listů, které o smíření s Bohem vypovídají:
    „Jestliže jsme my, Boží nepřátelé, byli s Bohem smířeni smrtí jeho Syna, tím spíše nás smířené zachrání jeho život.“
    „Chlubíme se dokonce Bohem skrze našeho Pána Ježíše Krista, který nás s ním smířil.“
    „To všecko je z Boha, který nás smířil sám se sebou skrze Krista a pověřil nás, abychom sloužili tomuto smíření.“
    „Neboť v Kristu Bůh usmířil svět se sebou. Nepočítá lidem jejich provinění a nám uložil zvěstovat toto smíření.“
    „Bůh vám domlouvá našimi ústy; na místě Kristově vás prosíme: dejte se smířit s Bohem!“
    „Aby skrze něho a v něm bylo smířeno všechno, co jest, jak na zemi, tak v nebesích – protože smíření přinesla jeho oběť na kříži.“
    Pokud se vám nelíbí Pavel, mohu uvést příklady, které mluví o odpuštění, přímo z evangelií:
    „Neboť toto jest má krev, která zpečeťuje smlouvu a prolévá se za mnohé na odpuštění hříchů.“
    „Nesuďte, a nebudete souzeni; nezavrhujte, a nebudete zavrženi; odpouštějte, a bude vám odpuštěno.“
    „Proto ti pravím: Její mnohé hříchy jsou jí odpuštěny, protože projevila velikou lásku. Komu se málo odpouští, málo miluje.“
    „V jeho jménu se bude zvěstovat pokání na odpuštění hříchů všem národům, počínajíc Jeruzalémem.“
    To o smíření se sebou, respektive fakt, že člověk má přijmout sám sebe, protože takového ho přijímá i Bůh, to vím z různých křesťanských přednášek a cvičení, jichž jsem se účastnila.

70. Pane Nusharte, je potěšující, že některé skutečnosti platí bez ohledu na to, po jaké osobní cestě se ubíráme. 🙂

    1  Tehdy bude království nebeské, jako když deset družiček vzalo lampy a vyšlo naproti ženichovi. 2  Pět z nich bylo pošetilých a pět rozumných. 3  Pošetilé vzaly lampy, ale nevzaly si s sebou olej. 4  Rozumné si vzaly s lampami i olej v nádobkách. 5  Když ženich nepřicházel, na všechny přišla ospalost a usnuly. 6  Uprostřed noci se rozlehl křik: ‚Ženich je tu, jděte mu naproti!‘ 7  Všechny družičky procitly a dávaly do pořádku své lampy. 8  Tu řekly ty pošetilé rozumným: ‚Dejte nám trochu oleje, naše lampy dohasínají!‘ 9  Ale rozumné odpověděly: ‚Nemůžeme, nedostávalo by se nám ani vám. Jděte raději ke kupcům a kupte si!‘ 10  Ale zatímco šly kupovat, přišel ženich, a které byly připraveny, vešly s ním na svatbu; a dveře byly zavřeny. 11  Potom přišly i ty ostatní družičky a prosily: ‚Pane, pane, otevři nám!‘ 12  Ale on odpověděl: ‚Amen, pravím vám, neznám vás.‘ 13  Bděte tedy, protože neznáte den ani hodinu.

71. Četla jsem, že naše oko vidí velmi nedokonale, v tom smyslu, že mezi malými“útržky“ reality, které skutečně vidíme, jsou jakoby mezery, kde nevidíme vůbec nic. Teprve náš mozek tam jakoby něco dosazuje, takže jakýmsi způsobem „dokresluje“ tu viděnou realitu.
    My vlastně vidíme to, co očekáváme, že budeme vidět.

72. Evě Hájkové: Totéž platí i pro víru. František Koukolík to při sumarizaci jednoho souvisejícího neurovědeckého výzkumu napsal takto: Lidé věří tomu, čemu si myslí, že věří. Čtěte to tak, že ve skutečnosti lidi „v hloubi duše“ věří něčemu jinému, než co explicitně formulují jako odpovědi na přímé dotazy, čemu věří. (Dokonce to ti výzkumníci i vyčíslili -shoda je asi 40%, tj. většina toho, čemu lidi ve skutečnosti věří, neodpovídá jejich vyslovovanému údajnému přesvědčení.) Kognitivní disonance evidentně funguje i ve věcech víry… Což je i reakce na názor Josefa Poláčka, že neurověda je schopna zkoumat jen mechanismy. Jí zkoumané mechanismy totiž i ty nejvznešenější cíle lidského pinožení přímo vytvářejí. Tzn. nejsou nám dány od pánaboha ani nějakými jinými „nadlidskými“ mechanismy, ale jedině funkcemi nervové soustavy a ji podporujících systémů. A jestli se dá hledat něco „nad tím“ (nebo“pod tím“, jako třeba Jungovo nevědomí), tak to jsou interakce velkého množství takových systémů vytvářející z lidských jedinců společnost. Nic lepšího jako lidi ani jako lidstvo k dispozici nemáme.

73. Přece jen je asi rozdíl, jestli si člověk tu realitu doplňuje na nevědomé nebo na vědomé úrovni.

74. Kdyby k lidskému oku nebyla příslušná lidská nervová soustava, svět bychom ovšem neviděli. Doplňování informace na základě dílčího poznání je ovšem pro život nezbytnou nutností, jíž je už nějakou dobu schopná i technika. Existuje taková hra na počítači, při níž odkrýváte (střídavě s protihráčem) malá políčka „vrstvy“ zakrývající fotografii někoho (nebo něčeho) známého. Jde v ní o to poznat jako první, kdo (či co) je na obrázku. Pokud nehádáme, skoro nikdy se nespleteme, nýbrž pouze tápeme do chvíle, než odhalíme místo, kde jsme hledali a skutečně nalezli znak dostatečně charakteristický, resp. vybavitelný v naší paměti.

    Paměť a zkušenosti jsou naším pokladem. Při sledování volebního studia je mi po letech úplně jasno po sečtení méně než 10% okrsků, přestože nejde o reprezentativní jejich desetinu. Výsledky se budou dále měnit, ale z minulosti mi již dobře známým způsobem.

    Nemůžeme a nepotřebujeme znát všechno. Mozek realitu v první řadě poctivě kompletuje, jen v menší míře nás, potřebujeme-li to, či smlouváme-li s ním, našem domnělém zájmu zavádí.

75. Pane Skočný přiměl jste mě po dlouhé době opět k zamyšlení:-)

    ale někdy ani zamyšlení nepomůže, a tak – abych nebyl svévolníkem (kterému svítilna hasne) a nevykládal si poněkud nejasné podobenství jen podle své-vůle (zjistil jsem že mám málo oleje) – šel jsem žádat olej od druhých. Bylo mi však řečeno že olej od nikoho z lidí dostati nemohu, abych šel ke kupcům, a to raději dříve než se dostaví ospalost (všichni totiž nakonec usneme). Šel jsem tedy (v textu) dál a dostal jsem se k těm, jimž byl svěřen cizí majetek, aby ho rozmnožili (ne aby ho ukryly pod zem) a dali najíst a napít hladovému a žíznivému pocestnému.

    Možná je tedy lepší postarat se s láskou o pocestného, než rýsovat plány na chudobinec, do kterého pocestné zavřeme.

76. Omlouvám se, pane Poláčku, s tím Wittgensteinem jsem reagoval na pana Kalouse [10 května 2020, 16:37]. Je to má chyba, že jsem to neuvedl.

77. To podobenství o deseti pannách vykládá jeden kazatel zde:
    https://www.youtube.com/watch?v=15yCQ-BQZwU&t=3s&fbclid=IwAR3jlOUxjFyAGhn8Tmh0XVeW0J_29Ri7qgS8OvlQ1YZmncbRpj-Qk9W7RiI

78. „Lidé věří tomu, čemu si myslí, že věří … ve skutečnosti lidé ‚v hloubi duše‘ věří něčemu jinému…“

    —————————-

    Aby toto (vědecké) tvrzení bylo pravdivé, musí samozřejmě zahrnovat i tu samotnou vědu.

    Pro případ, kdy předmětem tohoto tvrzení bude samotná věda, tedy toto tvrzení bude znít takto:

    „Lidé, kteří si myslí, že věří vědě, ve skutečnosti věří něčemu jinému.“ Pokud toto tvrzení (s předmětem „věda“) ale za pravdivé neuznáme, neměli bychom pak logicky považovat za pravdivé ani to zobecněné tvrzení výchozí. Takže si asi musíme vybrat, pane Kalousi.

79. Paní Hájková, nejde o to že by se mi „nelíbil Pavel“ – ale já sám jsem naprosto jednoznačně napsal, že toto údajné „smíření s Bohem“ je až produktem pozdějšího (tedy postježíšovského) křesťanství. Ale že to není samotný Ježíš.

    Takže to všechno co citujete z Pavla je naopak jasným dotvrzením této mé téze. Ten Váš další citát je z Janova evangelia; tedy ještě pozdější provenience.

    A všechna další místa z evangelií která uvádíte – tam je řeč pouze o odpuštění; ale nikoli o smíření. A to jsou opravdu dvě velmi různé záležitosti. Bůh tady odpouští z výšin své nadřazenosti, toto odpuštění je jeho privilegium; ale stále tu zůstává právě tou nadřazenou a soudící instancí. Která někdy sice odpouští; ale spíše trestá. Odpuštění je tak jako tak jenom upuštěním od – zamýšleného či hrozícího – trestu.

    Takže ještě jednou: všechna ta křesťanská tvrzení o „smíření s Bohem“ jsou až modifikace pozdějšího křesťanství, u Ježíše samotného něco takového nenajdeme.

80. LIDÉ, BDĚTE! 😉

    Ad V. Skočný. No ano, to je známé místo z evangelií. – Ale zajímavé je, že na jiných místech Ježíš říká vlastně naprostý opak. V daném případě jsou z „návštěvy ženicha“, tedy dejme tomu z osvícení novou myšlenkou vyloučeni všichni, kdo nebyli v pravou chvíli (duchovně) připraveni.

    Jenže: například v přirovnání o marnotratném synu je sdělován pravý opak: i ten (a vlastně právě ten), kdo se celou dobu potuloval po falešných stezkách, je po svém návratu (prohlédnutí) přivítán stejně vřele a fakticky ještě mnohem vřeleji, než ten který po celou tu dobu poctivě obdělával pole.

    Takže – něco nám tady nějak nesouhlasí.

81. To, že někteří lidé, kteří si myslí, že věří v Boha, věří ve skutečnosti něčemu jinému, věděl už Ježíš. Oni věří třeba tomu, že jsou schopni naučit se tomu, jak mají žít, z nějakých vědeckých příruček. Nebo ze Zákona.
    Věřit v Boha znamená žít s Bohem, obracet se k němu, svěřovat mu své starosti, ptát se na jeho vůli, věřit mu, že to s námi myslí dobře…

82. V tom kázání o deseti družičkách se říká, že Ježíš přijde k těm, kteří po něm touží a očekávají ho.
    Přirovnává je k nevěstě, která očekává ženicha, a proto dá do okna světlo.

83. DUCHOVNÍ SPLYNUTÍ A ENTROPIE

    Ještě něco k názoru vyznavačů duchovna, že konečným cílem všeho lidského snažení má být naprosté, všech rozdílů, vší distance zbavené splynutí s Duchovnem; ať už pojímaného jako Bůh, či jako nějakou univerzální kosmickou inteligenci.

    Subjekt (člověk) má tedy naprosto splynout s Bohem, respektive se vysloveně rozplynout v onom moři duchovna.

    Jenže: takovéto „dokonalé splynutí“ by ve skutečnosti neznamenalo nic jiného, nežli vznik totální entropie!!

    Entropie totiž není – na rozdíl od vžitých představ – „tepelná smrt“, nýbrž pouze vyrovnání energetických (tepelných) rozdílů. Tam kde naprosto zmizí rozdíly v energetických hladinách, tam ustane veškerý pohyb – neboť nebude už žádné napětí, který by mohlo nějaký pohyb generovat. To jest: všechno ustrne v naprosté nehybnosti; tedy nebytí.

    A ten samý princip platí i v duchovní oblasti: pokud by opravdu člověk jako subjekt naprosto splynul s Bohem/Duchem, pak by i tady vznikl stav naprosté entropie. Nebylo by už žádného napětí mezi „já“ a „Bůh“ – a jak řečeno kde není napětí, tam není ani pohyb. A kde není žádný pohyb, tak tam je smrt.

    Je to tedy opravdu svým způsobem až komické, když vyznavači těchto směrů touží po tomto absolutním splynutí – a nevidí že tím by ve skutečnosti přivodili pro sebe samé definitivní (duchovní) zánik.

    Všechno živé – a tedy i samotná t o u h a po splynutí – může existovat jenom a pouze právě tehdy, když tady existuje rozdíl. Diference, napětí mezi subjektem a objektem, mezi člověkem a Absolutnem. Jakmile by tento rozdíl byl bezezbytku smazán – v tom samém okamžiku zmizí všechno, včetně touhy, ale i včetně schopnosti toto „blažené splynutí“ vůbec vnímat. Neboť i vnímání blaženosti je zase jenom pohyb. A ten jak řečeno může vznikat jenom z napětí, z rozdílu, z opozice.

84. Ono mezi splynutím a spojením je skutečně velký rozdíl.

85. Tak tohle byla opravdu trefa, pane Nusharte! 😀 Tedy to s tou Vaší replikou na propagaci neurovědy od pana Kalouse. Tomu se říká „vrácený míč“.

    Pane Kalousi: s tím údajným 40-procentním rozdílem mezi našimi skutečnými, a mezi námi vyslovovanými názory by v prvé řadě bylo nutno precizovat, o jaké názory se jedná. Tedy – o jakou jejich kategorii.

    Ano, lidskou mysl je skutečně možno velice účinně manipulovat; sám jsem svého času referoval o jednom experimentu, kde se výzkumníkům cílenou manipulací dosáhnout toho, že velká část probandů na konci sezení vyjadřovala zcela opačné názory, než na jejím počátku. A – přitom oni sami si tuto svou změnu postoje vůbec nedokázali uvědomit! Oni sami se domnívali, že jejich názorový postoj zůstal konzistentní. (Nevím jestli tento efekt nastal u 40 procent probandů; ale mám takový pocit že toto číslo bylo dokonce ještě mnohem větší, že takto byla úspěšně zmanipulována jejich naprostá většina.)

    Ano, takovýchto výsledků je možno dosáhnout v cílených experimentech, v laboratorních podmínkách. A samozřejmě je možno jich dosahovat i v praxi, kdy nadaný demagog a manipulátor natolik zfanatizuje davy, že mnozí pak opravdu začnou s ohnivým zápalem vykřikovat hesla, která vůbec neodpovídají jejich vlastnímu charakterovému a osobnostnímu založení.

    Ovšem: takovéto diskrepance mezi vlastním založením a mezi artikulovanými názory je možno dosáhnout jenom za mimořádných okolností, externím působením. A čím více se tyto názory liší od vlastního světonázoru dotyčné osoby, o to větší musí být výdaj (respektive přísun) externí energie, aby k tomuto posunu došlo. A u zcela zásadních životních názorů je to praktiky nemožné (až na vysloveně extrémní případy).

    Například, takového pana Skočného byste nejen nijakým psychologickým působením, ale ani lámáním v kole nepřiměl k tomu, aby se stal vyznavačem Sparty. 😉

    Zkrátka: opakuji ještě jednou, že celá ta Vaše neurověda nedokáže vposledku nic jiného, nežli jenom popisovat mechanismy lidské psychiky. Ale nikdy nedokáže určovat samotné obsahy. Vy máte sice pravdu v tom že tyto obsahy jsou zprostředkovávány společensky (což je už ovšem zcela jiná oblast než ta kterou se zabývá neurověda) – jenže ani toto společenské zprostředkování samo nám ještě naprosto nic nevypovídá právě o těch obsazích, a o jejich kvalitě. Protože i to společenské zprostředkování samo teprve o d r á ž í něco, reaguje na nějakou skutečnost, která je svým původem mimo něj.

    Já už jsem několikrát zmínil svůj někdejší rozhovor s německým profesorem filozofie o Marxovi; totiž o tom, že Marx jako prapůvodní počátek všeho dění určil prostě a jednoduše „přírodní zákony“. A já jsem k tomu dodal, že Marx už ovšem bohužel nevysvětlil, CO je samotná příroda jako taková. Čili: z čeho vlastně vůbec tyto údajné „přírodní zákony“ vznikají, co stojí ještě za přírodou (respektive před ní).

    A co platí pro přírodu, tak to samé i pro společnost respektive společenské zprostředkování: to všechno ještě nijak nezodpovídá otázku, co je na samotném počátku všeho. Z čeho to všechno pochází a vychází, co je vlastní substancí, náplní, a směřování celého toho pohybu. Na něco takového nějaká „neurověda“ opravdu nestačí.

86. Splynutí nebo spojení, to je v daném smyslu jedno a totéž, paní Hájková. Vždy se jedné o to odstranit, rozpustit jakoukoli zásadní distanci mezi člověkem a duchovním principem (Bohem). Celý projekt „Božího království“ je fakticky právě o tom. Žít v blažené, ničím nenarušované jednotě s přítomností Boží. Jakákoli lidská subjektivita by tu byla jenom čistě formální (respektive jenom ryze tělesná, fyzická) – ale obsahově by se jednalo o naprosté splynutí.

87. Ještě dodatek k té neurovědě: jak napsal pan Horák, náš mozek je konec konců evolučně kondicionovaný na to, aby nám poskytoval fakticky správné, reálné informace o našem okolí.

    Ovšem: ve vysoce komplexním (lidském) světě jsou tyto informace (a tedy i jejich vyhodnocení) nevyhnutelně ambivalentní, protikladné. Je tedy možno dospět k závěrům takovým, i onakým. To ale není doklad libovolné manipulovatelnosti našich mozků a myslí; nýbrž jenom důsledkem oné (objektivní) ambivalentnosti.

    Jinak řečeno: ta manipulovatelnost se pohybuje v určitém rámci; v mezích možností, které jsou dány objektivně. Rozhodující je tedy postihnout tu samotnou (primární) skutečnost, která stojí za tím vším.

88. Odpuštění stavěné do protikladu ke smíření je vlastně problém s autoritou.

89. Josefu Poláčkovi: „…to všechno ještě nijak nezodpovídá otázku, co je na samotném počátku všeho. Z čeho to všechno pochází a vychází, co je vlastní substancí, náplní, a směřování celého toho pohybu.“
    😀
    Odněkud z jiného časoprostoru na Vás kouká Zbyněk Fišer aka Egon Bondy, královsky se přitom baví a vzkazuje Vám, ať nahlédnete do jeho Útěchy z ontologie…

90. Jiřímu Nushartovi: „Lidé, kteří si myslí, že věří vědě, ve skutečnosti věří něčemu jinému.“
    To je přece úplná kravina. Základní vlastností každé vědy je falzifikovatelnost, tj. schopnost zpochybňovat svá vlastní tvrzení. Věda je proto věda, že stojí mimo kategorie víry. A jestli se s něčím zachází tak, že se tomu má/musí věřit, pak to není věda. Takže např. religionistika je věda, teologie nikoli.

91. Pokusím se vás poopravit, pane Kalousi. Souhlasím s tím, co jste chtěl říct. Je to jen otázka formulace, ne obsahu sdělení.
    Člověk může věřit kdečemu, tedy i vědě. Ale tím opouští vědecké myšlení a vydává se úplně jinam.

92. Heleně Zemanové: Je rozdíl mezi vírou a důvěrou. Důvěřovat lze vědci, vědecké publikaci, vědeckému pracovišti…

    Shodou okolností se k věci vyjadřuje tento vynikající článek v DR:
    https://denikreferendum.cz/clanek/31178-epidemie-nakonec-spolecnosti-nestmeluje-ale-stepi-je-treba-resit-krizi-duvery

93. Panu Poláčkovi.
    Je v tom rozdíl. Muž a žena se také spojují (uzavírají manželství), aniž by spolu splynuli a ztratili svou osobnost.

    Boží království nevzniká tam, kde je člověk blažený (to může být při lecčem), nýbrž tam, kde je králem Bůh – tedy, kde Bůh vládne a lidé ho poslouchají.

    O splynutí s duchovnem mluví někdo úplně jiný než křesťané. Třeba dnes mi přišlo toto video:
    https://www.youtube.com/watch?v=o1b98dBsqis&t=2634s
    Toto ve skutečnosti není křesťanské.

94. Pane Kalousi, Egon Bondy… to je (byl) bezpochyby kompetentní znalec, jenže – to se nedá nic dělat – pro sféry metafyzické (tedy: nad-fyzické, fyzikální svět přesahující) prostě neměl buňky. Neměl receptory. A proto se snažil například buddhismus vposledku vysvětlovat materialisticky; což byl projekt předem určený ke ztroskotání. (Bez ohledu na dílčí správnost mnohých jeho postřehů a závěrů.)

    A co se té „kritičnosti vědy“ týče: v souvislosti s úmrtím filozofa Hejdánka televize vysílala jeden pořad s ním (Gen); a Hejdánek tady naprosto jednoznačně říká, že je to filozofie a jedině filozofie, která je jediným skutečně kritickým způsobem myšlení respektive poznávání.

    Proč? – Protože filozofie je jediná, která neustále kriticky přezkoumává své vlastní předpoklady. A tohle je právě to, co běžná věda nedělá. Fyzika nezkoumá principy, předpoklady svého vlastního zkoumání. Fyzika tu narazila na určité fenomény, tyto fenomény změřila, zvážila, prozkoumala – ale nijak se nezabývá otázkou, jestli ona sama je dostatečně kompetentní k tomu tyto fenomény zkoumat. Respektive kompetentní dost, aby je mohla dokázat poznat v jejich skutečné podstatě. S takovýmto „zbytečnými“ otázkami si fyzika hlavu vůbec neláme.

    Její „sebekritičnost“ má tedy své meze a hranice přesně tam, kde končí její vlastní předmět, a její vlastní metoda. Ale ona není schopna metakritiky; což je právě to, co je doménou filozofie, respektive metafyziky.

95. KRIZE DŮVĚRY?

    Pane Kalousi, kdyby ten článek na DR měl komentovat pan Profant, pak by s největší pravděpodobností znovu opakoval citát, že „každý národ má svých 10 procent idiotů“.

    A ono by to docela souhlasilo, podle nejnovějších výzkumů v Německu (právě v souvislosti se zmiňovanými demonstracemi) osm procent Němců věří, že celá koronovirová krize je uměle zmanipulovaná. A devět procent věří tomu, že jejím účelem je to, aby vláda mohla prosadit nucené očkování, kromě jiného i proti AIDS.

    A jen tak pro zajímavost: tyto šílenosti nepocházejí jenom od vyslovených primitivů: teprve minulý týden se dokonce kardinál (!!) německé kurie „proslavil“ tím, že veřejně vyhlásil, že koronovirová krize byla zmanipulována za účelem ostrakizování církve!! (Zřejmě tím měl na mysli to, že byl přechodně omezen přístup veřejnosti k církevním obřadům a mším.) Jestliže takovou šílenost dokáže veřejně vyslovit i katolický kardinál, pak je sotva možno se divit tomu že jim věří i „dolní lid“, zvlášť ta jeho část která je systematicky krmena bulvárem.

    Podívejme se teď ale na tézi Kateřiny Smejkalové, že za tímto zatemnělým vědomím části lidu stojí „krize důvěry“.

    To je tvrzení sice zajímavé, má dozajista mnoho do sebe; ale jak z uvedeného vyplývá, asi je stěží možno (respektive oprávněno) ji vyslovit takto apodikticky. – Anebo že by pan kardinál také trpěl „krizí důvěry“ ke státním institucím? Že i on by měl pocit prekérnosti svého sociálního postavení?…

    Stále tu totiž stojí ten výrok, že „každý národ má svých deset procent idiotů“. Jinak řečeno, že určitá míra pomateného vědomí je v každé populaci víceméně konstantní, bez ohledu na všechny další faktory.

    Na straně druhé ale i tato téze o sociální podmíněnosti zmateného vědomí má svou přesvědčivost. Dá se opravdu právem předpokládat, že deformované poměry s vysokou mírou existenční nejistoty signifikantně zvyšují sklon populace věřit různým mystifikovaným výkladům.

    Takže celá pravda bude asi někde uprostřed: s určitou kvótou fantasmagorie asi budeme muset žít (a ji snášet) natrvalo; ale na straně druhé skutečně platí i to, že sociálně uspořádané poměry její míru zřejmě výrazně snižují.

96. Paní Hájková, to video ukazuje něco o Nepodmíněném základním příjmu, nikoli o „splynutí s Bohem“… 😉

    Ten Váš příklad s manželstvím ale nesedí; jedině pro takový typ manželství, kde jeden z partnerů je absolutně dominantní, a druhý naprosto submisivní.

    Neexistuje totiž žádný rovnocenný vztah mezi člověkem a Bohem; to už byste snad měla vědět. Člověk sice může mít „důvěru k Bohu“; ale Bůh nemůže mít – principiálně – „důvěru v člověka“. Prostě proto, že Bůh je vším; a člověk je tu jenom jakýsi vnějškový artefakt. Stvořenec. Bůh nemůže mít nikdy (plnou) důvěru v člověka, protože člověk může – z hlediska Boha – kdykoli selhat. Bůh tedy musí natrvalo zůstat v dominantním postavení; a vždycky musí být nakonec nejvyšším soudcem. Který jako takový si nemůže dovolit chovat nějakou apriorní „důvěru“ v potenciálního delikventa.

97. Chesterton prý napsal: Pokud nevěříte v Boha, budete brzy věřit čemukoliv, včetně těch největších nesmyslů.

98. Ohledně toho videa – já jsem si ho ani nepustila celé, protože je dlouhé. O základním příjmu tam samozřejmě je, ale kromě toho je tam prezentována jakási náboženská idea právě o tom splynutí všech v nekonečné lásce, nebo tak nějak. Která není křesťanská, jak jsem podotkla.

99. Vztah s Bohem není tak asymetrický, jak to prezentujete vy, pane Poláčku. Bůh je jistě pro věřícího autoritou, ovšem poslouchat ho se člověku vždycky vyplatí. A nemusíme mít nutně na mysli to slibované křesťanské nebe.

100. Josefu Poláčkovi: Pan kardinál je nepochybně stejný oportunista jako řada (nejen německých) politiků.

101. Ten článek z Deníku Referendum ukazuje, že ani kapitalismus nemůže fungovat bez důvěry. A důvěra se od víry zas tolik neliší. Když někomu důvěřuji, tak zkrátka věřím, že mě neoklame. Společnost, v níž by lidé byli trvale klamáni až tak, že by jim to velmi znesnadňovalo život, by se dlouho neudržela.

102. Josefu Poláčkovi: Takhle jednoduše Bondyho na smetiště dějin filosofie nevymetete. Co konkrétního máte proti nesubstanční ontologii?

     A když si vzpomenu na takového Heideggera, tak se musím ohradit proti Vašemu tvrzení, že filosofie je jediná, která „kriticky přezkoumává své vlastní předpoklady“… Stejně tak jako je nemístné zjednodušení tvrdit, že to fyzika nedělá. Fyzika totiž na rozdíl od filosofie pracuje s experimentem a rámce toho experimentu (definiční, hodnotový…) jsou právě ty předpoklady. Když některý experiment nějakou teorii zpochybní co do jejích rámců, tak jejich změna je právě takové přezkoumání předpokladů. Což se přinejmenším v kosmologii dotýká i filosofie. Filosofie si osobuje právo žádné takové rámce nemít a chovat se, jako kdyby její tvrzení platila absolutně, takže když nějaké filosofické tvrzení narazí na hranici těch předpokladů, filosofie to často ani nevnímá.

103. Včera jsem si náhodou vzpomněla, že v době svého distančního studia knihovnictví , jsme se učili o endocepci a endoceptu. Zatímco percepce je vnímání reality, endocepce je vnitřní vnímání prožitků světa člověkem. Endocept znamená vnitřní myšlenkový model světa, který je u každého člověka jiný, originální. Hrají v něm roli minulé zkušenosti, představy, plány, očekávání, hodnotové žebříčky apod. Je to těžko vyjádřitelné slovy.
     Endocept, čili osobnostní fond člověka není pouhý fond znalostí, prý je to spíše míra schopnosti být člověkem, živena rodovými tradicemi a kulturou, fylogeneticky i ontogeneticky podmíněna. Endocept rozhoduje o tom, které informace budou v mozku zpracovány na poznatky a které budou prostě „vyhozeny do koše“.
     Proto se mýlili ti (jak stojí v článku K. Smejkalové), kteří se domnívali, že ty „šílence“ prostě vezmou k těm odborníkům, aby jim to vysvětlili. Tak to prostě není. Svět musí člověku dávat smysl, přičemž ten smysl musí být do značné míry kompatibilní s tím endoceptem. Člověk tedy daleko spíš uvěří tomu, co s tím jeho endoceptem kompatibilní je, byť se to někomu může jevit jako bizarní.

104. Ještě jsem si vzpomněla, že jsem kdysi četla Ericha Fromma, který napsal (už nevím jak to přesně bylo) něco v tom smyslu, že chceme li nový svět, musí ten svět být takový, aby si každý člověk myslel, že je to jeho svět – právě takový, jaký si představoval a k jakému ho rodiče doma vychovali.

105. Moc nevěřím, že něco takového je možné.

106. Josefe, v tom podobenství se přeci říká pouze to, že království nebeské bude tehdy, až družičky vejdou s ženichem na svatbu, čili tehdy, až se lidé spojí s Bohem, to je ta svatba… Jakým způsobem? Čekáním, trpělivostí, udržováním lampy vlastní bdělosti. Kdo nedokáže tuto bdělost udržovat, kdo nemá dostatek klidu, kdo odběhne hledat někam jinam, ten může přijít pozdě, promeškat ten správný okamžik. Nemáme v rukou chvíli, kdy přijde Bůh, tak tedy bděme, udržujme svoji lampu v pořádku. Nevím jak křesťanům, ale buddhistům a jogínům by se tento výklad zamlouval. Říká se v něm pouze tolik, že při udržování bdělosti přichází k člověku Bůh. 🙂

107. ČLOVĚK JAKO POTENCIÁLNÍ DELIKVENT

     „Neexistuje žádný rovnocenný vztah mezi člověkem a Bohem. Člověk může mít ‚důvěru k Bohu‘, ale Bůh nemůže mít – principiálně – ‚důvěru v člověka‘. Bůh nemůže mít nikdy (plnou) důvěru v člověka, protože člověk může – z hlediska Boha – kdykoli selhat.
     Nejvyšší soudce si nemůže dovolit chovat nějakou apriorní ‚důvěru‘ v potenciálního delikventa.“

     —————————-

     Pane Poláčku, zůstaňme u lidské představy o tom, jaký Bůh je, či jaký by být mohl (nikoli u „vědecké představy o Bohu“).

     Podle té lidské představy Bůh každého člověka dokonale zná, vidí mu do srdce a zná jeho pohnutky lépe než člověk sám (člověk totiž odmítá mnohé věci sám sobě přiznat, někdy třeba i proto, že by to neunesl). Z tohoto důvodu (že vidí až do samotného srdce člověka) může být Bůh také spravedlivým soudcem člověka; kdyby do jeho srdce totiž neviděl, spravedlivě by soudit nemohl.

     Pojem „důvěra“ či „nedůvěra“ však naopak předpokládá faktickou nemožnost přesvědčit se o objektivním stavu věcí, důvěra zobecňuje (bez objektivní znalosti) na základě principiálně omezené zkušenosti a promítá toto zobecnění do kvality vztahu.

     Je tedy zřejmé, že Bůh, který by odpovídal této naší představě (představě vševědoucího Boha), nemůže mít v člověka důvěru (ale ani nedůvěru), protože člověka objektivně zná.

     Člověk tedy pro tohoto Boha (vševědoucího Boha, který vidí do lidských srdcí) není delikventem potenciálním, nýbrž delikventem milovaným; delikventem, který dostal svobodu, aby se sám mohl rozhodnout Boží lásku opětovat, neboť není možné milovat nesvobodně.

108. Panu Skočnému
     Jednou jsem poslouchala nějaký výklad evangelia, jehož ústřední větou bylo: Ježíš je stále v pohybu (čili na cestě). Tak nevím, jestli být v klidu, sedět a meditovat je to pravé.
     Uvedu úryvek z knihy Tak věříme od Anselma Grüna a Davida Steindla-Rasta, kde se také mluví o pohybu:
     „Věta „Já jsem cesta, pravda a život“ pochází z Janova evangelia. Cesta, o kterou tady jde, je cesta k Bohu, cesta do velkého tajemství. Ten, kdo je na této cestě, uskutečňuje tím Kristovo bytostné Já. Když Ježíš Kristus u Jana říká: „Já jsem cesta, “ neznamená to: Mezi všemi cestami jsem jediná, jež vede k cíli. „Spíš to musí znamenat:“ Kdo se vydá na cestu, ten je na cestě k uskutečnění Kristova bytostného Já „.
     Ale abych byl na cestě, musím se na ni vypravit. Ten pohyb je důležitý. Posedávat líně u pouliční cedule neznamená být na cestě, i když mohu jméno na tabuli považovat za jediné správné. Na názvu ulice nezáleží. Kdokoliv se otevře a jde, je na cestě. Kdokoliv hledá pravdu, najde mě – to znamená Kristovu skutečnost v jeho nejvnitřnějším bytí, a kdokoliv ji najde, najde plnost života.“

109. Klid možná není pasivitou, ale klidem od toho všeho, co odvádí pozornost od bytí (Bytí). I cíl někdy odvádí pozornost od Bytí – třeba když se tím cílem stane pro křesťana nebe. Proto možná svatý Xaver říká, že ho nebe ani peklo nezajímá. „Cesta je pro něj cílem“, a proto ho nebe ani peklo nezajímá, proto má rád Krista.

110. Někdy se stává, že hledáme Boha kdoví kde a nenalézáme ho, protože on je tady. Zatímco my nejsme tady.