Problém nevědění současné společnosti podle V. Bělohradského

Josef Poláček

U textů V. Bělohradského bývá při jejich hodnocení pravidelně tím nejobtížnějším úkolem z velmi široce rozvětveného síťoví jeho argumentace vyextrahovat jednu ústřední myšlenkovou linii, na kterou je pak možno fokusovat vlastní pozornost. Pokusme se tedy při našem komentáři jeho nového článku „Co víme o nevědění“ (Salon, Právo 2. 2. 2023) napřed určit tuto centrální myšlenku.

Jak už prozrazuje sám titulek, hlavním tématem je stav společenského nevědění; a to jak všeobecně, tak především v našem současném, přítomném světě. Ocitujme si příslušnou pasáž z článku: „Vedlejším produktem demokracie ve věku rychlé diferenciace společnosti do specializovaných sektorů, kdy vědění je výjimkou a nevědění normálním stavem člověka, jsou nevědoucí většiny.“

Máme tedy dán stav „nevědění“ přinejmenším velkých částí populace; a tento stav je detekován jako problém. Na straně druhé ovšem – navzdory výše uvedenému určení které toto nevědění prezentuje jako důsledek vysoké specializace moderní doby – Bělohradský vidí i všeobecné, nadčasové příčiny takovéhoto stavu. Uvádí celkem tři základní zdroje tohoto „nevědění“: režim teologický, režim agnotologický, a režim expertní. V krátkosti se jedná o toto:

1. Režim teologický: jeho limitovanost spočívá v principiální nemožnosti poznat výchozí subjekt respektive princip. Bělohradský k tomu píše: „V teologickém režimu má svět tvůrce, jehož autorský záměr neznáme, můžeme se o něm jen dohadovat.“

2. Režim agnotologický: podle V. Bělohradského se jedná o ten sektor, kdy určité zájmové skupiny (producenti, vládnoucí třídy) vědomě manipulují společenským vědomím, aby toto si nedokázalo uvědomit určité kauzální souvislosti. Klasickým příkladem je například úporná snaha tabákových koncernů popírat škodlivý vliv kouření na lidské zdraví, anebo popírání důsledků masové komerční produkce na životní prostředí.

3. Režim expertní: vysoce specializované expertní vědění v současnosti stále více vytěsňuje roli veřejnosti při ustanovování cílů společnosti. Víceméně podle hesla: „Nejsi-li v dané oblasti expertem, nemáš do dané věci co mluvit.“ Zcela se tak vytrácí primární humánní potenciál lidské společnosti, je nahrazován ryzím technokratismem respektive instrumentální účelovostí neosobně expertního vědění, které pak nepodléhá žádné efektivní kontrole ohledně svých motivací a cílů.

Takový je tedy současný stav, jak ho prezentuje V. Bělohradský. Nicméně – on zároveň hledá možnosti, jak se z této pasti nevědění vymanit. Východisko z těchto tří pastí, z těchto tří „režimů nevědění“ spatřuje především v přítomnosti kriticko-filozofického ducha, který má potenciál tyto zdroje limitovaného, ale dominantního vědění/nevědění zpochybnit, a tím otevřít cesty pro překonání jeho omezenosti.

Bělohradský se v tomto ohledu odvolává na výroky filozofky Terezy Matějčkové, podle níž je jedinečnou předností filozofického myšlení právě to, mluvit – podnětně – o věcech, kterým daný filozof sám nerozumí; to jest, o kterých nemá úzce odborné znalosti. Filozof je zde tedy právě ten, který svou „nevědomostí“ překračuje meze úzké specializace, který obnovuje komplexní náhledy z perspektivy přirozeného žití. Je zde doslova řeč o „umění amatérskosti“.

Bělohradský taktéž zmiňuje Sokrata, s jeho známým výrokem „vím, že nic nevím“; a poté předkládá Platónův dialog „Euthyfrón“, kde mladý muž, hnaný pocitem mravní odpovědnosti, chce nechat obžalovat svého otce pro zabití jednoho muže – načež mu Sokrates dokáže že on vůbec není schopen správně určit, co je vlastně spravedlnost. (K tomuto dialogu se ještě znovu vrátíme.) Klíčový přínos Sokrata tedy spočívá v tom, že svými systematicky kladenými otázkami rozbíjí zdánlivě jisté, obecně přijímané pravdy, které ve skutečnosti pramení pouze z konvence, z tradice či dominance autorit; a na místo těchto zdánlivě jasných pravd Sokrates klade věčné tázání se po tom, co je a co není pravé a pravdivé.

Toto osvobození se od vlády dogmat zdánlivě nezpochybnitelných pravd má ale i svou cenu; Bělohradský zmiňuje Nietzscheho, podle něhož Sokrates svou dialektikou, svým umlčením neviditelných bůžků „připravil cestu vládě lůzy“. Sám Bělohradský ale vidí východisko z tohoto dilematu v přítomnosti rozumově vyzrálého společenského diskurzu, kde „filosofie propojuje výtečnost s uměním argumentace, a tím pozvedá polis nad pouhou kroniku soukromých životů“. Na místo dřívější podřízenosti slepým tradicím a autoritám nastupuje stav svobody politické veřejnosti „kde se ve střetu názorů formují cíle vyšší než ty, které občanům diktuje samozřejmost životních nutností a pouhé pokračování tradice“.

Takto svobodně a rozumně argumentující, k vyšším cílům hledící veřejnost by tedy byla optimálním stavem, o jehož nastolení je nutno usilovat; klíčová otázka ovšem je, jak tohoto stavu dosáhnout. Vraťme se zpět k oněm jmenovaným třem „režimům nevědění“, které podle Bělohradského zapříčiňují a zaviňují intelektuální i občanskou omezenost současného světa. Žádoucí vyzrálé svobody společenského diskursu je podle něj možno dosáhnout jejich vědomou negací. A to sice takto:

„V režimu teologickém je principem ‚podnětné artikulace‘ nevědění rezignace na happy end lidské existence, na příslib onoho světa, který by kompenzoval tento svět nedokonalý a konečný. Filosof nás učí myslet budoucnost jinak než jako individuální nárok na život věčný.“

„V režimu agnotologickém je principem filosofické artikulace nevědění radikalizace filosofie podezření, jak ji rozvinuli Marx, Nietzsche a Freud, kteří za idejemi, normami a ideály viděli skryté síly – ekonomické zájmy, touhy, pudy, identitární předsudky či velikášské komplexy: za vládnoucími idejemi odhalovali neúnavně ideje vládnoucí třídy.“

„V režimu expertním je pak principem artikulace nevědění odpovědná ‚názorotvorba‘. (…) K tomu je nutná instance, která bere ve svém rozhodování v úvahu hlediska co největšího počtu specializovaných sektorů. Tuto funkci plní ve společnosti názory: aby ale mohly být přijaty jako legitimní ideje o celku společnosti, a umožnit tak koordinaci jeho specializovaných částí, musejí se formovat podle určitých zásad, jako je dialog, kontextualizace informací nebo souvislá argumentace.“

Oproti tomuto žádoucímu stavu rozumného a odpovědného veřejného diskurzu ale V. Bělohradský konstatuje, že „ve věku sociálních sítí ovládl proces názorotvorby nový hyperobjekt – digitální dav. (!) Je všude a nikde, neuznává žádné hierarchie ani centra, veřejné užívání rozumu mění v divoké lajkování a hejtování, formují se jen ‚nelegitimní většiny‘.“ Samým závěrem pak autor článku rezignovaně poznamenává: „Jak omezit anarchistickou energii digitálního davu bez diktatury nad mediasférou, nevíme. A nevíme ani, jak takové nevědění ‚artikulovat lépe‘ než nefilosofové.“

Tolik tedy Václav Bělohradský k danému tématu. Zrekapitulujme si ještě jednou klíčové body jeho projektu diskurzivní transformace společnosti:

– je nutno se radikálně emancipovat od všech dogmat, od všech zdánlivě nezpochybnitelných pravd, které ve skutečnosti spočívají pouze na konvenci

– tuto závislost na konvencích, tradicích a autoritách je nutno nahradit zásadně novou kvalitou společenského diskurzu, který bude spočívat na racionálním, odpovědně vedeném dialogu, který fokus pozornosti odvede od profánního utilitarismu k vyšším horizontům

– v současné době je ale veřejný diskurz ovládán chaotickým „digitálním davem“, který se namísto směřování k vyšším sférám ducha radostně utápí v plytkostech všeho druhu; a my nevidíme nic čím by tento diktát „digitálního davu“ bylo možno zlomit.

(Pokračování)

25 komentářů u „Problém nevědění současné společnosti podle V. Bělohradského“

  1. Tímto textem tedy otevírám můj – už avizovaný – komentář k nejnovějšímu článku V. Bělohradského. V této části pouze reprodukuji jeho vlastní výklady; v dalších (zřejmě dvou) pokračováních pak budu rozvíjet má hodnocení, respektive mé vlastní návrhy k řešení.

    Jak jsem už předem očekával, ze všeho nejobtížnější byla právě tato první část, v důsledku širokého záběru a složité argumentační struktury výchozího textu. Nicméně právě tato komplexnost textu V. Bělohradského nakonec mně samotnému umožnila mé vlastní myšlenky ohledně možností pozvednutí kvalitativní úrovně společenského diskurzu, respektive vůbec života společnosti formulovat natolik systematicky a uceleně, jako doposud nikdy. Snad se tedy vynaložená námaha přece jenom v daném smyslu vyplatila.

  2. Se zaujetím pane Poláčku čtu pledoajé za filozofii, jako umění artikulace nevědění přirozenou řečí.
    Tedy o umění argumentace, která neopouští poznatek základního schizma „vím že nevím“.
    Tedy potřebu instalovat do společenského diskurzu vědomí, že jsme predestinováni touhou po stavu, který víme v mysli evokovat a zároveň nevíme jak uskutečnit.
    A tím narušit imperiální svrchovanost menšiny „nezpochybnitelných pravd režimů specializovaných společenských sektorů ojedinělého vědění „.
    Tudíž úsilí o rozvolnění hierarchie „nevědoucí většiny „dominantního vědění/nevědění“ a tím otevřít cesty pro překonání jeho limitů…….bych narychlo poznamenal.

  3. Předností filosofického myšlení je „mluvit – podnětně – o věcech, kterým daný filozof sám nerozumí; to jest, o kterých nemá úzce odborné znalosti.“
    Něco podobného teď zkusil Slavoj Žižek https://denikreferendum.cz/clanek/34893-slava-nebo-smrt-v-rusku?fbclid=IwAR2xvoM4JWZIKzwUBi18fjtx9GsYu5o4XTcVetrx5qVbfC78WnH6seNdWP0
    A podle odborníků na náboženství (včetně pravoslaví) – například podle Adama Borziče – napsal blábol, který DR ani neměl otisknout.

  4. Tedy, mohl jsem si myslet pane Petrasku že tento koncept V. Bělohradského nalezne velmi příznivé přijetí z Vaší strany. 😉 Však jsem hned při četbě jeho textu (respektive jeho výkladu Sokrata) pomyslel na Vaši oblíbenou Hannu Arendtovou.

    Nicméně, v dané záležitosti musím hned nahlásit, že stejně jako jsem se svého času kriticky vymezil vůči obrazu Sokrata který podala H. Arendtová, i v mém komentáři k textu VB stejně tak zásadně zpochybním jeho výklad dané záležitosti. Takže v tuto chvíli se k tomuto bodu nebudu dále vyjadřovat, tento můj komentář vyjde už během příštích dní.

    Totiž: ne že bych zpochybňoval samotnou Bělohradského kritiku omezenosti stávajících dominantních „majitelů patentů na pravdu“; to všechno je bezpochyby pravda. Nicméně je mým nejhlubším přesvědčením, že to není pravda celá; a že z té slepé uličky ve které veškeré úvahy VB nakonec končí („nevíme jak omezit anarchistickou energii digitálního davu“) existuje východ, ale právě jenom cestou negace takto jednostranně pojatého výkladu sokratovské tradice.

  5. Za hlubší diskusi by stálo Bělohradského spoléhání se na „názory“ široké veřejnosti, které mají mít potenciál překonat onu detekovanou omezenost jak specializovaného vědění, tak pravdy teologické, tak i úmyslné zatajování objektivní pravdy ze strany určitých zájmových skupin.

    Tyto „názory“ tvoří totiž velice neurčitý pojem, Bělohradský tu rozlišuje vlastně jenom dva základní stavy, na straně jedné je racionálně a odpovědně argumentující veřejnost, na straně druhé onen „digitální dav“. Podle mého názoru nelze tyto dvě sféry takto jasně od sebe oddělit; nýbrž je nutno mezi nimi vytvořit (či spíše: odhalit) vzájemnou spojnici, kontinuální přechod. – Ale to bych už zase předbíhal, podrobněji se o tom rozepisuji v dalších pokračováních této série textů.

    Nicméně je nutno v této souvislosti zmínit, že VB vidí řešení oné „fachidioicie“ zřejmě v kombinaci dvou prvků: na straně jedné oné široké veřejnosti, vyzrálé a racionálně odpovědné občanské společnosti na straně jedné, a „výtečnosti“ (aristeia) filozofů na straně druhé.

    Faktem je: v diskursu liberální demokracie se prakticky naprosto vytratila filozofie, jako svébytný způsob uvažování, svébytný způsob hledání hlubších pravd. I když tu a tam nějaký veřejný text napíše někdo, kdo je svým původem filozof, v naprosté většině pak stejně uvažuje a argumentuje především, či výlučně politologicky. Veřejný diskurs současnosti zřejmě jakékoli hlubší, náročnější myšlenky vůbec nesnese, nestráví.

    Jinak tomu bylo ještě za minulého režimu, tam byla stále ještě nějakým způsobem přítomna (díky Marxovi) alespoň určitá povědomost o filozofické dimenzi společenského bytí. (Já se touto „druhou dimenzí“ budu ještě podrobněji zabývat jak v příštích pokračování této řady, tak dost možná i v samostatném textu. Já jsem totiž původně měl v plánu napsat – a už jsem to také avizoval – text na dané téma, ale pak mi do toho vstoupil onen nový článek od Bělohradského, který se tímto původně zamýšleným tématem dost překrývá. Takže jsem onen původně plánovaný text odložil; ještě si musím rozmyslet jestli ho napíšu dodatečně, anebo zda dané téma bude dostatečně projednáno už zde.)

  6. No ano, paní Hájková, já jsem nad oním Žižekovým článkem na DR také poněkud potřásal hlavou; nemohu posoudit do jaké míry byly či nebyly korektní jeho ryze teologické výpovědi, ale měl jsem prostě pocit, že tento text se autorovi nijak příliš nepovedl. Že chtěl prostě vyjádřit svůj názor na dění na Ukrajině, a přitom sáhl po určitém faktoru kde on spatřuje základní mentální zdroj ruského imperiálního myšlení.

    Zkrátka, ani filozof není vždy v aktuálním stavu „výtečnosti“. 😉

    Tím pak ovšem vzniká dost nemalý problém: jakým způsobem odlišit „výtečného“ filozofa od „nevýtečného“?…

    Z těchto – a řady dalších – důvodů já předkládám podstatně jiný koncept, jak by bylo možno překonat daný problém.

  7. Paní Hájkové:
    Aniž se mohu vyjadřovat k obsahu článku (neznám tam citované religionisty), zdá se mi že rozpor je zdánlivý: autor tu nevystupuje jako někdo, kdo by se snažil pouze „vykolíkovat prostor neznámého“, spíše aplikuje a interpretuje již konkrétní fakta.
    Naopak krásným příkladem prvého byl Váš citát Karolíny Světlé.

  8. Já zde mohu citovat kritiku toho Adama Borziče, který je, myslím, religionista: „Oceňuju Žižkovu podporu Ukrajiny, ale co se týče náboženství, tak strašně blábolí. A je škoda, že mu Deník Referendum tenhle blbý text tiskne. K pravoslavnému křesťanství lze mít řadu výhrad, ale udělat přímou linku mezi jeho kosmismem a theosí (Bůh se stal člověk, aby se člověk stal Bohem) a dnešní válkou – to je kolosální hloupost. A ještě do toho zamotat chudáka Vladimira Solovjova, který narozdil od svého jmenovce propagandisty byl laskavým člověkem (zredukovat celou jeho filosofii na teokracii je také blbost). Navíc Žižkovi uniklo, že pravoslavní jsou mnozí Ukrajinci (a pravděpodobně se v jejich spiritualitě taky objevují kosmické prvky a idea zbožštění). No, a už jen závěrem ten Lutherův výrok o člověku jako o Božím exkrementu… To je aforismus nikoli věrouka. Aby si zas někdo nemyslel, že tohle učí protestantismus.“

    Vám se ten Žižekův článek zdá dobrý, pane Nusharte?

  9. Žižek byl v předválečných dobách sem tam i předmyslitelem takového postneoliberálního globálního uspořádání, ve kterém unifikovaná ekonomika se bude snoubit s místním koloritem. Nastolení středověkého autoritarismu ho poněkud rozzlobilo. Že jeho zlobu schytalo i světskou mocí zneužité moskevské pravoslaví bych mu nezazlíval.
    Zneužitelné a tedy vadné jsou ty církevní seskupení, které nejsou schopny vyloučit ze společenského disputu spor o jedinečnost svého světonázoru. …..Ruský režim využívá vady pravoslaví…..Maďarský režim využívá vady katolictví…..
    A i režimy hlásící se k liberálnímu režimu jsou trvale vystaveny zneužívání věřících lecjakými vadnými radikály……bych připomněl.

  10. Souhlasím s panem Petráskem. Každé společenství věřících by se mělo snažit „zůstat spolu na cestě“… a jednotu čerpat od Toho, který je předchází, ne si zrobit nějakou – vždy zneužitelnou – provizorní pevnůstku.

    Psal jsem že nejsem kompetentní posuzovat informační kvalitu článku – a na tom trvám 🙂

    Jen – když vedle něj postavím Vámi citovaná slova K. Světlé – myslím že je dobře patrný ten rozdíl – předpokládám že VB může mít namysli právě takové neozbrojené zkoumání nevědění oproti „expertní názorotvorbě“.

  11. Omlouvám se, neměl jsem zkoušet psát o nečem čemu nerozumím – nejsem filozof 🙂

    Chtěl jsem říci že Žižek ten článek píše spíše z role expertní (religionistické?) než čistě filosofické (v tom smyslu emancipace od „zbraní“ expertní názorotvorby, jak rozumím vysvětlení panem Poláčkem).

  12. Tak snad už začínám rozumět. Žižek je sice filosof (nebo se za něj aspoň pokládá), ale ten jeho článek nemá filosofický charakter. Jestliže nějak popudil religionistu, stalo se tak, protože Žižek se zde zatvářil jako expert na religionistiku. Ano?

  13. Před deseti lety jsem Žižka dost obdivovala. Pořídila jsem si od něj několik knížek a vší silou jsem se snažila jim porozumět. Líbilo se mi tenkrát, že oceňoval křesťanství a zároveň nevěřil v Boha. Vzpomínám si, jak kdesi napsal, že prý věřící často tvrdí: Není-li Bůh (čili nevěří-li lidé v něj), je vše dovoleno. Naproti tomu Žižek se snažil dokázat opak: Je-li Bůh, je vše dovoleno. Chtěl tím poukázat na skutečnost, že věřící jsou schopni i vraždit druhé lidi a zdůvodnit to vraždění, že si to Bůh tak přeje. Ono je v Bibli dost míst, které se dají použít k ospravedlnění takového jednání. Například i křesťanské pogromy na Židy byly ospravedlňovány slovy Nového zákona.
    Teď už vím, že platí obojí. Zlého jednání se může dopustit jak člověk nevěřící, tak i ten, kdo se pokládá za věřícího.
    Pokud jde o tu Karolínu Světlou, uvedla jsem citát z jejích zápisků, protože se mi to zdálo velmi zajímavé, ač nevím, co přesně se s ní tehdy dělo, jakou krizí procházela. Jenom to tuším. Zaujalo mě, že ačkoliv, jak prý naznala, napsala, že „není Boha nad námi“, přece se o Bohu ve svých knížkách aspoň občas zmínila. Takže by bylo zajímavé vědět, jak to bylo s její vírou. Ale asi se to už nedovíme.

  14. Jako Žižek i já odmítám platnost téze „není-li Bůh, je všechno dovoleno“; oproti tomu já tvrdím, že teprve tehdy když „není Bůh“ se člověk už nemá na co vymlouvat, a definitivně musí přijmout veškerou vlastní odpovědnost za stav jeho světa.

    Žižekův výrok (respektive převrácení výroku původního), že „je-li Bůh, je vše dovoleno“ postihuje jeden určitý aspekt celé záležitosti. A to totiž ten, že víra v Boha v sobě vždy nevyhnutelně přináší nebezpečí fundamentalismu. Je pak možno dopouštět se čehokoli ve jménu „vůle Boha“.

    Zrovna teď jsem začal číst tu knížku od Jiřího Suchého o které jsme před časem diskutovali „Klaun si povídá s Bohem“, a už někde na počátku konstatuje, že „věřící nemusí přemýšlet“. Vzápětí ovšem připouští, že věřící přemýšlet m ů ž e; ale pro víru samotnou to není nutnost.

    J. Suchý sám pro sebe proto místo pojmu „víra“ užívá dost složité slovní konstrukce: „myslím si že nejsem věřící, že jsem spíš mající za to, že…“ Víra J. Suchého ve vyšší duchovní skutečnost je tedy nerozlučně spojena s neustálým hledáním, zkoumáním, pochybnostmi.

    Ostatně, J. Suchý uvádí i jeden aspekt, který souvisí zrovna s tím co vyzdvihuje jak V. Bělohradský tak i pan Petrasek, totiž s oním známým výrokem od Sokrata: „Když přijde někdy řeč na otázky týkající se Boha, každý člověk je vlastníkem nějakého svého ‚možná‘. I ten, který místo toho říká ‚jistě‘, ať už ‚jistě ano‘, nebo ‚jistě ne‘. A to mě dovedlo k jedinému slovu, o němž se nedá pochybovat a které je, alespoň v mém případě, stoprocentně pravdivé. Je to slovo nevím. Zapamatujte si ho.“

  15. Neumí-li člověk svou víru nevěřícímu či jinak věřícímu „vysvětlit“, musí patrně strpět, co o něm (respektive o té jeho víře) ten druhý bude říkat, i když to nebude pravda.
    Anebo se také může vyhnout diskusi s ním.
    Myslím, že dnes i papež František věřícím doporučuje za normálních okolností o své víře před nikým nemluvit, pokud na to z druhé strany nepřijde řeč.

  16. J. Suchý hned v úvodu své knihy opakovaně varuje ty, kteří by se mu snažili oponovat z radikálních pozic, aby s tím vůbec neztráceli čas. On je zjevně ochoten naslouchat polemice a kritice, ale nikoli té z fundamentalistických pozic. Ať už z jakékoli strany.

  17. Fundamentalisté jsou různí. Mně se líbilo, jak nedávno jeden křesťanský fundamentalista navrhoval, že by lidé, kteří se nepovažují za (regulérní) věřící, mohli být církvemi zváni na společné čtení Bible (+ rozbor textu), pokud je to zajímá.
    Ale myslím, že církve by na něco takového nepřistoupily.

  18. Myslím že naše společenstva budou mít k fundamentalismům strukturální sklon i bez využití víry v Boha. Bohužel.

    Naproti tomu:
    https://www.vaticannews.va/cs/cirkev/news/2023-02/synoda-v-praze-cirkev-znamena-vstricnost-nesnazi-se-o-uniformi.html

    „Rozmanitost drží pohromadě Jednota která nás předchází. “ – jednoduché a přesto výstižné (aspoň pro mne, dokonce mi to připadá podobné „metodě“ kterou navrhuje předpokládám že aspoň agnostik VB:-) ).
    A k těm tíživým tezím v Žižkově článku, včetně toho co citujete : „Je-/Není-li Bůh, vše je dovoleno“ – vše to jsou určité způsoby instrumentace-využívání víry/nevíry TĚCH DRUHÝCH.
    Skutečný prožitek VLASTNÍ nevíry – prázdnoty bezzbranně otevřené vstupu Vztahu bez předběžných podmínek – čtu z toho Vašeho citátu K. Světlé.

  19. Pan Petrasek si vypůjčil od Antoši Čechovů poznatek: Človék musí věřit v Boha a pokud toho není schopen, tak neznámého Boha nesmí nahradit spektakulární náhražkou, ale svědomitě hledat a hledat a usilovně hledat a hl……. , tedy pokud má vážný zájem na důstojném lidském údělu.

  20. Rád bych spočinul pane Poláčku nad prohloubením vaší myšlenky ……existuje východ, ale právě jenom cestou negace takto jednostranně pojatého výkladu sokratovské tradice.

  21. Konkretizace této mé myšlenky pane Petrasku bude podána v dalších pokračováních mého textu. První bude zveřejněno už během dnešního dne.

  22. Co se pak onoho citátu z Čechova týče, pak na jedné straně naprostý souhlas (kdo nemůže věřit v Boha, musí svědomitě a usilovně hledat); ale na straně druhé, ani toto hledání nelze pojmout jako jenom a pouze nekonečný proces. Protože jinak by se toto – samo o sobě svědomité a usilovné – hledání mohlo velice snadno zvrhnout v nekonečné bloudění, odnikud nikam.

    Ostatně, už Aristoteles – zřejmě znavený, a dost možná nemálo frustrovaný – neustálým hledáním nakonec konstatoval, že „někde je nutno zůstat stát“. To jest: někde je nutno vytyčit pevný (archimédovský) bod, respektive středobod. Je nutno nalézt (či vytvořit) něco, čeho je možno se chytit, na základě čehož je možno začít rozvíjet další myšlenky.

    Ovšem – jedná se o to být si vždy plně vědom toho, že i tento „pevný bod“ je nutno podrobovat neustálé kritické kontrole ohledně jeho odůvodnitelnosti, jeho platnosti. Jinak by tento původně pozitivní a nezbytný moment mohl snadno sklouznout k mrtvému dogmatu.

    To všechno dohromady: skutečně pravdivým postojem není ani dogmatismus „věčných pravd“, ale ani dogmatismus naprostého relativismu. Nýbrž i zde je nutno vždy znovu a znovu hledat velice úzkou stezičku mezi obojím, tedy mezi dogmatismem na jedné, a relativismem na druhé straně.

  23. Nutnost vždy znovu a znovu hledat velice úzkou stezičku mezi obojím, tedy mezi dogmatismem na jedné, a relativismem na druhé straně si žádá být inspirován paradoxem, že jsme predestinováni touhou po stavu, který víme v mysli evokovat a zároveň nevíme jak uskutečnit. Tedy hypotézou vyžadující umění říct něco podnětného i o tom, čemu prokazatelně nerozumí. Filosofie si zachovává hravost i komičnost, aniž by byla jen směšná. Navíc kultivuje umění amatérskosti. Filosof nevědění o problému je schopen artikulovat inspirativně.

  24. Totiž, pane Petrasku, tato specifická úloha filozofie respektive filozofa spočívá v tom, o čem jsem nedávno napsal vlastní text: https://humanisticke-dialogy.eu/texty/jak-chapat-svet/

    Napsal jsem tam, že filozof je ten, kdo myslí nikoli úzce-lineárně, nýbrž komplexně; že on je tím kdo musel – obrazně řečeno – napřed projít, proputovat celým světem, a teprve s tímto celistvým vědomím souvislosti všeho se vším se může pustit do hledání (a nacházení) odpovědí na jednotlivé, dílčí otázky z jednotlivých oblastí lidského žití a konání. (Anebo jak napsal Aristoteles, teprve ve zralém věku je možno mít schopnost obecné propojit s jednotlivým.)

    Filozof tedy k výsledkům a výzkumům speciálních věd přistupuje ne snad pouze se svým „nevěděním“, se svou nekompetencí v daném oboru; nýbrž zároveň stejně tak se svou kompetencí univerzálního poznání, se svou schopností výsledky jednoho oboru lidského zkoumání přenášet do oblastí zcela jiných. Ukazuje se totiž – a právě toto poznání je specifikou úlohou filozofa – že určité základní vzorce existování skutečnosti jsou velice podobné a konstantní, bez ohledu na specifické rozdíly těch či oněch jednotlivých oblastí a oborů.

    A tohle je právě ta perspektiva, které jsou jen zřídka kdy schopni a mocni specialisté, fixovaní pouze na ten či onen konkrétní způsob výzkumu, jenom na ten či onen vědní obor. Právě proto filozof může odhalovat nové, nečekané souvislosti a (meta)struktury; a právě v této schopnosti uvidět něco navíc spočívá ono „umění amatérismu“.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *