Josef Poláček
Společenský diskurz na rozhraní vědomí a bytí
Vraťme s k tomu, co V. Bělohradský uvedl v souvislosti s Marxem. Jeho jméno zmínil v souvislosti s „filosofií podezření, jak ji rozvinuli Marx, Nietzsche a Freud, kteří za idejemi, normami a ideály viděli skryté síly – ekonomické zájmy, touhy, pudy…“ K tomu je možno podotknout toto: veškerá tragédie Marxovy recepce v současné době spočívá zřejmě právě v tom, že je znovu a znovu pojímán jenom a pouze jako kritik kapitalismu. A takto zkráceně je obvykle chápán i v samotné komunitě současných marxistů. Ale pokud se jeho pohled na společnost, její charakter a její determinanty zkrátí pouze na tyto – víceméně bezprostředně třídní – „ekonomické zájmy“, pak se ztrácí to, co je na Marxovi nejcennější, a co si udržuje svou trvalou platnost i mimo systém kapitalismu, respektive i mimo jakákoli pouze úzce třídní určení.
Ona zmíněná Marxova kritika kapitalismu je totiž – právě jenom kritikou, má pouze negativní charakter. A proto je vázána, omezena jenom na svůj daný předmět, tedy na kapitalismus. Ale Marx vyslovil i jednu tézi s pozitivním, a to sice s univerzálně platným obsahem. Tato téze praví, že společenské vědomí nakonec vždy musí být v souladu se společenským bytím. Ovšem, mnohem známější, mnohem frekventovanější je specifická forma této téze, totiž že „společenská nadstavba“ je určována, determinována „materiální základnou“, sférou materiální produkce společnosti. A od takovéhoto myšlenkového schématu je pak už jenom nepatrný krůček k triviálně deterministickému a ekonomizujícímu chápání této klíčové Marxovy téze. Takto ekonomizující výklad pěstují pravidelně Marxovi kritici a odpůrci; ale jak už bylo zmíněno, je velice rozšířené i mezi jeho vyznavači. Při takto úzce ekonomizujícím pohledu se ale zcela ztrácí ten nejcennější aspekt celé Marxovy myšlenky.
Abychom se vyhnuli této pasti triviálního ekonomismu, podívejme se na celou záležitost z poněkud jiného úhlu. Pokud pohlédneme na společenské vědomí, na společenský diskurz jako celek, pak je nutno si uvědomit, že je zde přítomen nějaký – a to zcela konkrétní a specifický – logos. Zcela určitý komplex ustálených pravidel, zvyklostí, norem, myšlenkových a argumentačních schémat, podle kterých příslušníci dané společnosti (většinově, standardně) uvažují, komunikují a jednají.
Jenže – ona Marxova „ekonomická základna“ společnosti má také svůj logos! I ona má zcela konkrétní, zcela specifický způsob vzájemného vztahování se jejích jednotlivých elementů, jednotlivých subjektů! I v ekonomické základně probíhá určitá komunikace, která naprosto není libovolná, nýbrž je vázána na určitou racionalitu, která je ze své strany podmíněna nutností, diktátem (ekonomické) efektivity.
Máme tedy v jedné a téže společnosti přítomen dvojí logos: na straně jedné logos ve sféře společenského vědomí, společenského diskurzu – a na straně druhé logos reálné, praktické, produkční činnosti. A zde jsou pak dva momenty naprosto zásadní:
Za prvé není natrvalo možné, aby oba logoí byly ve vzájemném rozporu, aby se od sebe zásadně lišily. Není reálně myslitelné, aby jeden a ten samý člověk pracoval, reálně existoval, tvořil v modu jednoho určitého logu; ale aby – poté co obrazně řečeno odešel z práce domů – aby náhle myslel, hodnotil, rozvažoval a argumentoval v modu logu zcela jiného!
Společnost nemůže natrvalo zůstat schizofrenně rozpolcená do dvou zcela různých modů své existence; musí tedy časem nutně dojít k jejich sjednocení, homogenizaci. To jest: život společnosti nakonec musí řídit jenom jeden jediný určující, dominantní logos. A položme si pak otázku: jestliže se do vzájemného protikladu dostane logos bytí a logos vědomí – který z nich se asi ukáže být tím silnějším? Ten, ve kterém si lidé vytvářejí obrazy o svém životě; anebo ten, který je spojený s jejich reálnou, materiální existencí?…
Materiální základna a digitální dav
Poznamenejme si tedy další, pro tentokrát závěrečný z řady našich klíčových poznatků: Marx měl plnou pravdu v tom, že společenské vědomí a společenské bytí tvoří jeden kompaktní celek; a že v tomto celku je rozhodující složkou bytí, nikoli vědomí. S tímto poznatkem se vraťme zpět k naší centrální otázce: jak přimět, respektive jak motivovat veřejnost (a jmenovitě onen „digitální dav“) k tomu, aby sama ze sebe cítila potřebu a touhu se na vertikále mezi přízemností a kvalitou, mezi plochostí a významovostí posunout směrem vzhůru? Marx nám v tomto ohledu dává do ruky velice účinný nástroj: jestliže bude logos samotné „materiální základny“ významuplný, jestliže on sám bude svou dynamikou jednotlivé účastníky jejích procesů nutit k tomu vystoupit z profánnosti a omezenosti jejich materiální existence, pak nevyhnutelně svůj kvalitativní vzestup zakusí i logos společenského vědomí, společenského diskurzu.
Jaký je tedy v současné době onen „materiální logos“? K čemu vede, k jakému způsobu jednání a myšlení přivádí, respektive nutí v něm účastné, v něm uchycené aktéry? – Tento materiální logos v naší době, v naší části světa stále ještě nespočívá na ničem jiném, nežli na zcela obyčejném kapitalismu. To jest: více či méně izolované individuum hledí především na dosažení svých vlastních materiálních, ekonomických, kariérních zájmů; všechny dále jdoucí vazby, kontakty, významovosti jsou pro něj pouze sekundární. Tomuto individualisticko-privátnímu logu materiální sféry pak naprosto odpovídá logos „digitálního davu“, respektive veřejného diskurzu vůbec: každý prosazuje pouze svůj vlastní (většinou ryze nahodile vzniklý) názor, který hájí s urputností soukromého vlastníka. Jiné názory, jiné náhledy, jiné ideje pak tento privátní jedinec nechápe, nevnímá jako možnost svého intelektuálního i osobního rozvoje a obohacení, nýbrž jenom jako nevítaného konkurenta, který zlovolně a agresivně narušuje jeho vlastní privátní sféru, jeho výsostné vlastnictví „jedině správného názoru“.
Marx nám tu tedy sděluje jedno: pokud má existovat reálná vyhlídka na kvalitativní zlom ve společenském diskurzu, pak je v prvé řadě nutno provést stejně tak radikální přeměnu v oblasti společenského bytí. Zde není místo na to abychom podrobněji rozebírali Marxovu víru ve společenský charakter produkční praxe společnosti, jakož i – částečnou – omylnost této jeho víry; rozhodujícím prvkem jeho sdělení je samotná skutečnost, že společenské vědomí je odrazem společenského bytí, a že pokud my chceme zásadně zvýšit kvalitu společenského vědomí, pak máme k tomu účelu k dispozici mocný nástroj cestou radikální reorganizace, restrukturalizace dynamik a vztahů ve sféře „společenského bytí“.
———————————————————————————————-
Samotným závěrem je tedy už pouze možno ještě jednou zrekapitulovat klíčové body našich úvah. Jestliže je naším cílem zásadní kvalitativní pozdvihnutí společenského vědomí, společenského diskurzu, pak je k tomu zapotřebí:
– především si vůbec důsledně uvědomit onu vertikální dimenzi společenského diskurzu, s odstupňováním jeho kvalit
– nestačí pouhý apel na užívání rozumu; tento rozum je nutno konkrétně určit, a to sice jako kreativní dialektický logos spojující protiklady, protikladné názory a perspektivy
– k dostatečné motivaci všech aktérů pro tento vzestup ke kvalitativně vyšším stupňům společenského diskurzu je pak nutno:
– za prvé vůbec obnovit pojem duše; totiž duše směřující k nejvyšším dosažitelným hodnotám a sférám, kde teprve najde svého finálního naplnění
– za druhé spojit ježíšovské a sokratovské pojetí duše
– a za třetí je nutno samo společenské bytí radikálně proměnit tak, aby ono samo svou vlastní dynamikou vytvářelo účinný tlak jakož i motivaci pro vynakládání námahy s oním vzestupem k vyšším kvalitám společenského diskurzu spojené.
(Dokončení)
Tímto je tedy uzavřena má řada komentářů k příslušnému textu V. Bělohradského. Z mého vlastního hlediska – mohu opakovat ještě jednou – nejde ani tak o to že bych zde vyřkl či objevil něco zásadně nového; víceméně všechny jednotlivé aspekty jsme tak či onak prodiskutovávali už v minulosti. Pro mě to ale byla příležitost jednou v celkovém přehledu vyjmenovat v zásadě všechny základní faktory které by byly zapotřebí pro to, aby se nejen společenský diskurz jako takový, nýbrž celková úroveň myšlení a konání společnosti pozdvihly na vyšší kvalitativní úroveň.
Ještě bych se vrátil k tomuto poslednímu textu z dané řady. To jest, k jedné jeho pasáži, která se mi zdá být mimořádně významná.
V minulosti jsme totiž opakovaně probírali Marxův model vztahu „materiální základny“ a „společenské nadstavby“. Právě tento model je jedním ze základních sloupů celé Marxovy teorie společnosti (a možností její transformace); ale zároveň je to model vysoce kontroverzní, protože (ať už skutečně či pouze zdánlivě) omezuje výsostnou lidskou svobodu, tím že – lidské, společenské – vědomí konstruuje jako závislé na „ordinérních“ nevědomých, materiálních faktorech.
Právě z tohoto důvodu se mi zdá být dosti přelomovým krokem, že se mi podařilo oba tyto naprosto protikladné momenty – vědomí a materiální bytí – převést na jednoho jediného společného jmenovatele. Tedy na uvedený „logos“.
Logos – tento centrální pojem řecké filozofie – měl či má celou řadu významů, ale pro nás je zde důležité, že on označoval obojí: na jedné straně „slovo“, rozumnou řeč, tedy momenty z oblasti ducha, vědomí; ale zároveň označoval i „bytí“; tedy to co existuje objektivně, samo sebou, bez závislosti na tom, co si samo lidské vědomí o něm myslí, co o něm ví respektive neví. (Pro staré Řeky ještě neexistovala nějaká zásadní propast mezi vědomím a bytím; logicky správná myšlenka byla bezprostředně identická se samotným bytím.)
Zdá se mi tedy, že právě tento pojem „logos“ by mohl být onou dlouho hledanou spojnicí i mezi Marxovým „společenským bytím“ a „společenským vědomím“, respektive mezi „materiální základnou“ a „společenskou nadstavbou.
Když totiž především tuto materiální základnu pochopíme jakožto l o g o s, pak v nás vymizí pocit že my, naše vědomí jsme pouze pasivně ovládáni jakýmisi slepými čistě materiálními faktory. Neboť logos jak řečeno sám zároveň poukazuje na imateriální, metafyzické, či přímo vědomé sféry.
A zároveň se tu pak ukazuje, že tato materiální sféra není zdaleka tak slepá, nahodilá, člověkem pouze manipulující, jak se původně mohlo zdát – nýbrž že ona sama má svého „ducha“, v každém případě svou vlastní logiku, která naprosto není nahodilá, nýbrž je součástí logiky vývoje celého lidského druhu a vývoje rámcových podmínek jeho života.
Zároveň ale i v tomto modelu zůstává zachováno jádro Marxova modelu; neboť i zde ovšem platí, že – v přímé konfrontaci – „materiální logos“ se nakonec vždy prosadí proti logu pouze myšlenému, tedy proti tomu který vzniká pouze v lidských hlavách, v lidském vědomí.