Josef Poláček
Sokratovská „péče o duši“
Připomeňme si znovu, o co se nám především jedná: o vertikálu společenského diskurzu, což ovšem znamená o vertikálu charakteru celé společnosti vůbec. Bylo řečeno že Sokrates není pouhým kritikem, pouhým bořitelem mýtů, nýbrž že on má svůj vlastní jasný obraz světa, a že tento jeho svět je pevně ukotven v metafyzicko-božských výšinách. Nyní je zapotřebí se poněkud blíže podívat, jakým způsobem Sokrates líčí cestu duše od jejího původního, nejpřízemnějšího stavu až k oněm nejvyšším sférám. V této souvislosti je nutno zmínit především dialog „Hostina“ (Symposion), ve kterém je tento vzestup duše vzhůru prezentován. A především – on zde předkládá to, co jsme hledali, totiž velice mocný impuls pro to, aby člověk byl motivován podstoupit námahu s tímto vzestupem k vyšším rovinám duše, ducha i bytí spojenou. Tímto mocným impulsem je – láska.
Tato cesta k nejvyšším sférám sestává z celé řady jednotlivých kroků, stupňů poznání, respektive očištění vlastního vědomí, vlastní duše. Ale rozhodujícím je už stupeň první, nejnižší. Sokrates sděluje, že už na nevědomé, animální úrovni láska sice slouží napřed jenom čirému aktu rozmnožování, nemá tedy ještě ani ten nejmenší duchovní rozměr; nicméně právě tím že se tímto aktem rozmnožování daný živočišný druh udržuje při – trvalé – existenci, je už zde zlomena vláda konečnosti, smrti nad jedincem, a tento se prostřednictvím své rodové existence transcenduje do nekonečnosti, nesmrtelnosti. A každá další příčka na onom výstupu k nejvyšším sférám je novým, vyšším stupněm transcendence. Až pak na samém konci stojí čirá duchovní, metafyzická láska, oproštěná od všeho přízemního; a tato láska vede k nejvyššímu Dobru. Které je identické se samotným Bytím, a proto nesmrtelné. Dospěním k tomuto nejvyššímu Dobru se tedy lidská duše sama dostává do sféry nesmrtelnosti.
Zde tedy Sokrates vidí zásadní impuls pro to, aby lidská duše byla dostatečně motivovaná k postoupení námahy spojené s výstupem k oněm nejvyšším sférám vertikály (a připomeňme, že i křesťanský důraz na moment lásky je zjevně inspirován platonismem respektive novoplatonismem). Nicméně – už v Sokratových dobách tento motivátor zřejmě neměl žádoucí účinnost, a už on sám musel neustále bojovat proti silám a touhám, které člověka na zmíněné vertikále znovu a znovu strhávají dolů, směrem k přízemním lákadlům, k povrchnímu způsobu existence. A tím slabší impuls od tohoto konceptu duše a nejvyššího Dobra vychází dnes, v době technické, kdy sám pojem „duše“ se už do značné míry vytratil, jsa vytěsněn termínem „psychika“; o metafyzice je pak dnes v obecném vědomí prakticky nulová znalost, a i pocit spojení s božskou sférou zjevně vyhasíná čím dál tím více. Zdá se tedy, že pouze s tímto sokratovským pojetím vzestupu duše k nejvyšším sférám si dnes už nevystačíme; a že je nutno sáhnout ještě po jiných momentech z arzenálu sokratovsko-platónské tradice.
Sokratovský dialog a princip dialektiky
Vraťme se zpět k tomu, jak sám V. Bělohradský prezentuje charakter sokratovských dialogů: jakožto především projev kritického rozumu, který rozbíjí všechna dogmata plynoucí z pouhé zvyklosti, a který nechává platit pouze to, co je možno s dostatečnou přesvědčivostí podložit racionálními argumenty. Bělohradský v této souvislosti dokonce uvádí pojem „dialektika“. Bohužel – neobjasňuje nijak blíže, v čem spočívá samotný princip dialektiky, dialektického způsobu myšlení; a toto opomenutí se pak ukazuje být fatálním. Neboť jakkoli problematickými se mohou jevit pokusy definovat natolik komplexní fenomén, v každém případě se klíčovým znakem dialektiky (především v jejím pozdějším vývoji, vrcholícím u Hegela) jeví být moment spojování protikladů. Schopnost od sebe izolované části roztrženého světa spojit v jeden komplexní, vnitřně provázaný celek. Umění spojovat věci zdánlivě neslučitelné.
Dialektika jako taková tedy není pouhým obecným, nijak konkrétněji neurčeným, věčně trvajícím a výsledkově zcela otevřeným hovorem; nýbrž je specifickým, jedinečným uměním uchopit zcela konkrétní protiklad daného tématu, daného prostředí a dané chvíle, a z protichůdných momentů tohoto protikladu vytvořit novou, vyšší, komplexnější kvalitu. – Připomeňme pro zajímavost, že Aristoteles pojem „fantazie“ charakterizoval jakožto schopnost „uvést do vzájemné souvislosti ať jakkoli navzájem vzdálené věci, na základě společného znaku“.
Pro dnešní dobu by bylo možno vytyčit několik takovýchto klíčových protikladů, které by bylo bezpodmínečně nutno vyřešit cestou dialektické syntézy, aby byla překonána rozpolcenost našeho světa:
– protiklad mezi pravicí a levicí
– protiklad mezi konzervatismem a progresivismem
– protiklad mezi ekonomismem a ekologií
– protiklad mezi individuem a společností
– protiklad mezi spontaneitou a odpovědností
– protiklad mezi podmíněností a svobodou
– protiklad mezi přirozeným myšlením a myšlením metafyzickým/teologickým
– protiklad mezi sokratovským a ježíšovským pojetím duše; sokratovské pojetí duše je příliš racionalistické, nežli aby dokázalo (ještě dnes) strhnout; ježíšovské pojetí má oproti tomu příliš mystický charakter, nežli aby bylo bez dalšího přijatelné pro stále více racionálně založenou mysl příslušníka moderní technické civilizace.
Ještě jednou tedy: pokud chceme veřejný diskurz pozdvihnout na kvalitativně vyšší úroveň, pak naprosto nepostačí habermasovský „trvalý dialog prostý násilí“, ale ani pouze obecná, blíže nespecifikovaná racionalita. Tento veřejný diskurz musí mít bezpodmínečně dialektický charakter, tedy ochotu (a schopnost!) spojovat protikladné, zdánlivě nespojitelné momenty. Takovýto dialektický diskurz je pravdivou formou toho, čeho je glorifikovaný „demokratický pluralismus“ pouze zdáním a klamavým spektáklem. Tento „demokratický pluralismus“ předstírá, že právě on je definitivním non plus ultra, nejvyšší možnou formou svobody, vrcholem a zároveň koncem dějin. Ve skutečnosti ale nedokáže dospět nikam dále než k tomu že jednotlivé elementy života společnosti nechá slepě narážet na sebe, jako beraní hlavy, a nikdy si ani vůbec neklade za cíl (natož aby k tomu měl potenciál) od této bezprostřední protikladnosti postoupit někam dále a výše.
Tímto bychom naše rozmýšlení nad úrovní a charakterem společenského vědomí, společenského diskurzu vlastně mohli ukončit; ukázali jsme si že nestačí vyslovit výzvu k rozumnému a odpovědnému společenskému dialogu, nýbrž že je zároveň nutno konkrétně určit, čím má tento společenský diskurz být nesen, kam má směřovat, na základě čeho je možno u něj očekávat zásadní vzestup kvality. Ano, mohli bychom na tomto místě skončit; jenže tím bychom se sami dopustili zcela závažného pochybení. Proč? Protože bychom stále ještě zůstávali pouze v rovině vědomí; a zcela bychom opomenuli sféru samotného bytí. To jest: chyběla by nám celá jedna polovina celkové skutečnosti; a to sice evidentně polovina základnější, primárnější.
(Pokračování)
Připomeňme a zdůrazněme tedy ještě jednou: naprosto nepostačí jenom žádat racionalitu a odpovědnost veřejné diskuse; je nutno naprosto konkrétně určit, jaké má/musí mít tato společenská racionalita vlastnosti, k jakým cílům musí směřovat.
Nelze se tedy spokojit pouze s mlhavou nadějí že společenský diskurz – v důsledku našich apelů – nabude rozumných a progresivních forem, nýbrž je nutno jasně vytyčit, že tato vyšší forma společenského rozumu je neoddělitelně spojená s filozofickým principem dialektiky, tedy se schopností pozitivním způsobem překonávat protiklady. Standardní „demokratický pluralismus“ nikdy nepostoupí někam dále a výše nežli jenom k proslulému kompromisu, tedy k víceméně pouze mechanickému středu mezi oběma stranami. To o co se jedná je schopnost v pospolitém společenském diskurzu vytvářet nové, vyšší, komplexnější kvality, které jsou syntézou obou momentů daného protikladu.
Ano, demokratický pluralismus nenabízí možnost vymknout se vlivu biologické podmíněnosti a nastolit uspokojující společenská řešení.
Nabízí ale otevřenou platformu střetu, příkladně přístupu a zacházení s ožehavými nepřekročitelnými limity lidské existence.
Nabízí jen částečnou schopnost v pospolitém společenském diskurzu vytvářet vyšší, komplexnější kvality, které usilují o syntézu protikladů.
Příkladně právě Bělohradského diagnóza společenského významu/funkce poznání „vím že nevím“ a „nevím že nevím“. Beru jí jako blahodárnou emancipační berličku na cestě mouanejen živočišností….bych dodal.
Možná, tak jako Érós v té Hostině, demokracie sama o sobě není krásná, přesto mohla by být (kdyby ovšem nebyla tak „pod vlivem“ – třeba marketingových beranidel) po kráse toužící?
K poslední větě p. Petráska: Jestliže nevíme co všechno nevíme, víme alespoň že proto nemůžeme rozlišit ani skutečnou naprostou prázdnotu od té zdánlivé 😉
Já bych řekl spíše naopak, pane Nusharte: liberální demokracie je obecně prezentována jako absolutní, nedostižná kráska, o jejímž půvabu vůbec není možno (přípustno) pochybovat. Tato sebezahleděnost demokracie pak vede k tomu, že ona není schopna žádné (do hloubky jdoucí) sebereflexe.
Do určité míry paradoxně to byla právě reakcionářská, identitární, extrémně pravicová hnutí z poslední doby, která odhalila skrytou, ošklivou tvář této domnělé krásky; a proto se také v poslední době už několik renomovaných autorů odvážilo zpochybnit samotný princip (tohoto druhu) demokracie.
„Vím že nevím“ – základní problém liberální demokracie spočívá pane Petrasku právě v tom že ona si tuto svou nevědomost nikdy nedokáže buďto uvědomit, anebo přiznat.
Naopak: liberální demokracie svým – povrchním – pluralismem veřejný prostor vysloveně zahlcuje nekonečným množstvím různých teorií, názorů, projektů… Že drtivá většina všech těchto názorů a konceptů zůstává polapena v povrchní, pouze jevové rovině skutečnosti? Že tyto nejsou schopny ani společenskou, ani lidskou skutečnost uchopit v hlubších (respektive vyšších) rovinách její existence? Toto „vědění nevědění“ se zde naprosto utopí v nekonečné, chaotické tříšti informací všeho druhu, které úspěšně sugerují stav – nejen plného, ale dokonce i nadměrného – vědění.