Pomíjivost

Eva Hájková

Častou metaforou pomíjivosti je v Bibli „polní tráva“, či pouze „tráva“. Trávou jsou patrně myšleny různé byliny rostoucí nejen na polích či pastvinách. Někdy je k trávě přirovnáván nepřítel či mocný člověk. Ten, kdo je slabší, se totiž rád utěšuje tím, že i ten mocnější je pouhý člověk a není zde navěky. Sám Bůh ústy Izajáše připomíná: „Já, já jsem váš utěšitel. Proč se tedy bojíš člověka, jenž umírá, lidského syna, který je jak tráva? (Iz 51, 12)

Podobná myšlenka se objevuje také v Jakubově listu: „Bohatý ať myslí na své ponížení – vždyť pomine jako květ trávy: vzejde slunce a svým žárem spálí trávu, květ opadne a jeho krása zajde. Tak i boháč se vším svým shonem vezme za své“ (Jk 1, 11). Přirovnání slavných k polní trávě dokonce vešlo jakožto přísloví do obecného povědomí: „Všechna sláva polní tráva.“

Proroci a žalmy připomínají, že kterýkoliv člověk, stejně jako tráva, časem zanikne. Je dobré si uvědomit, že jsme jako tráva. Pokorní si jsou vědomi, že jsou součástí stvoření.

„Každý člověk je jako tráva, všechna jeho sláva jako polní květ. Usychá tráva, kvítí uvadá, slovo Hospodinovo však věky přetrvá.“ Tuto větu napsal apoštol Petr ve svém prvním listu (1P 24-25). Cituje tím vlastně slova Žalmu 103,15 a zároveň slova proroka Izajáše (Iz 40, 6).

Ano, vše okolo nás je pomíjivé, i my sami.

Pokud si v nějaké elektronické verzi Bible budete chtít vyhledat slovo „pomíjivost“, zjistíte pravděpodobně, že nejčastěji se vyskytuje v knize Kazatel. Možná tam těch slov napočítáte třicet, jako já. Záleží však na konkrétním překladu. V B21 nebo v Kralické Bibli byste to slovo možná nenašli, protože tam se dává přednost označení „marnost“. Vyjádření „marnost nad marnost“ se také docela dlouho udrželo v obecném povědomí (i když teď už ho slyšívám zřídka). Kazatel marné lidské počínání přirovnává též k „honbě za větrem“. I vítr bývá v běžné mluvě symbolem jakési rychlé proměnlivosti nebo prázdnoty – „honit se za větrem“, „mluvit do větru“, „být do větru“… Ale v biblické řeči známe vítr i jinak. Tam může (možná právě pro svou čerstvost a proměnlivost) symbolizovat také ducha – to, co oživuje. Vždycky záleží na kontextu. Vítr může působit i zkázu. V Bibli jsou ukázky, jak nebezpečný bývá lodníkům na širém moři. V citátu z Izajáše i v Žalmu 103 je zmínka o větru, působícím vadnutí trávy. Tu Petr při svém citování z nějakého důvodu vynechal.

Izajáš: „Tráva usychá, květ vadne, zavane-li na něj vítr Hospodinův. Věru, lid je pouhá tráva“

Žalm 103: „Člověk, jehož dny jsou jako tráva, rozkvétá jak polní kvítí; sotva ho ovane vítr, už tu není, už se neobjeví na svém místě.“

Vítr Hospodinův, který jindy občerstvuje či dokonce oživuje, zde přináší konec toho, co není věčné. Jakub místo o větru mluví o slunci, které spálí trávu svým žárem. Ježíš v Matoušově evangeliu o polní trávě říká, že bude hozena do pece (Mt 6,30). Přitom si oba zjevně všímají její krásy. Trávou jsou zde možná myšleny polní nebo luční květiny. Ježíš je nazývá „polními liliemi“.

Jak už bylo řečeno, pomíjivost se někdy překládá jako marnost (viz Kazatel). O marnosti se zmiňuje také list Římanům 8, 20 („neboť tvorstvo bylo vydáno marnosti – ne vlastní vinou, nýbrž tím, kdo je marnosti vydal“). Zde možná marnost nevyjadřuje pouhou pomíjivost, ale i jistou porušenost. Marnost u člověka také označuje leccos – nejen dočasné trvání lidského života, ale někdy i nenaplněnost (lidských) tužeb a snažení, vycházejících naprázdno.

Marnost dnes často chápeme spíš jako zbytečnost. Pomíjivost ne. To, co je pomíjivé, není zbytečné v tom smyslu, že by to snad vůbec nemuselo nebo nemělo být. Všechno má svůj význam. Copak biblické pasáže o stvoření, které je pomíjivé, ukazují na jeho zbytečnost? Naopak. Krása květů (a přírody vůbec) je v Bibli poměrně často připomínána, nejenom v Písni písní. Myslel si snad Ježíš, že polní lilie, o kterých řekl, že je Bůh obléká nádherněji než byl oblečen král Šalomoun, jsou věcí zhola zbytečnou, když skončí v peci? Jistě neplatí, že to, co je pomíjivé, je zbytečné, a proto by to užuž mělo zaniknout. Pomíjivé není zbytečné. Příroda nezná ani pocit marnosti a prázdnoty. Ten zná jenom člověk a jistě i to má svůj význam.

Je-li marnost člověkem chápána jako prázdnota, kterou on pocítí, pak začne hledat nějaký smysl, něco, co ho může naplnit a je to věčné. Je tu naděje, že pomíjivé se setká s nepomíjivým, že bude naplněno či prostoupeno věčností (a mělo by být naplněno také vděčností – vždyť všechno stvoření se má radovat ze života); prázdnota bude naplněna smyslem. To, co usychalo, znovu rozkvete a přinese plody. Vždyť v Bibli je tolik slov nejen o zániku, ale také o novém rašení a pučení. Znovu vypučet a rozkvést tu může nejen tráva, kvítí či vinná réva, ale třeba i suchý strom, hůl nebo dokonce i lidské kosti. Země a to, co se na ní nachází, žije a je to neustále obnovováno Boží mocí. A člověk Božím slovem, které „přetrvává věky“.

Pomíjivost je vlastně potřebná věc. Bez zakoušení vlastní pomíjivosti my lidé nemůžeme poznat věčnost. A dotyk věčnosti nám zase pomáhá poznat a prožít svou pomíjivost.

9 komentářů u „Pomíjivost“

  1. Pro zajímavost: tento ilustrační obrázek který jsem objevil v internetu má název: „Otevřená kniha – Bible v trávě – v generativní UI přírody“.

    Tak teď tak docela nevím, jestli Umělá inteligence generovala kompletně sama tento výjev; anebo zda je tím míněno že sama příroda je svým způsobem umělá inteligence…

  2. Nebo jestli opravdu byla SAMA (generativní příroda) když otevřela tu pomíjivou knihu v pomíjivé trávě… v naději dotknout se Obnovující věčnosti.

  3. „… že pomíjivé se setká s nepomíjivým, že bude naplněno či prostoupeno věčností“ – tady ovšem stojí otázka, do jaké míry se my (pomíjiví) setkáváme či vůbec můžeme setkávat s nepomíjivým, věčným. Totiž – do jaké míry se s oním věčným, nepomíjivým můžeme setkávat v jeho ryzí podobě.

    Daleko spíše tomu totiž je tak, že tento akt vzájemného setkávání je ve skutečnosti zároveň proces, totiž proces kulturně-dějinného vývoje lidstva a člověka. To jest: to co my označujeme jako „nepomíjivé“, jako „věčné“ ve skutečnosti vnímáme vždy pod určitým úhlem pohledu, který je dán konkrétně kulturně-historicky. A tedy pomíjivě.

    Dalo by se tedy říci, že „nepomíjivé“ se nám lidem vždy ukazuje prostřednictvím obrazů pomíjivosti.

  4. Ten obrázek, který jste přidal, pane Poláčku, mi trochu připomněl povídku V sluneční krajině, kterou jsem nedávno přečetla. Malý chlapec, žijící jako nalezenec u cizích lidí, kdesi v Beskydech, se jednou zatoulal a přišel do jakéhosi skalního výklenku uprostřed nádherné a divoké přírody. A v té jeskyňce, kam vnikalo škvírou slunce, objevil na kamenném stole opuštěnou knihu, jako by tam čekala přímo na něj. Byla to Bible. Začal si v ní číst a chodil tam potom tak dlouho, až ji celou přečetl. Tím, že věřil tomu, co se tam píše (o Ježíšovi), změnil nejen svůj život (našel své rodiče), ale i život několika dalších lidí ve svém okolí.

  5. Já musím přiznat že ta kniha Bible na onom obrázku na mě působí poněkud příliš naddimenzionovaně, jaksi „tlustě“. Ovšem pokud tento výjev skutečně generovala umělá inteligence, pak u té nelze očekávat, že by mohla mít nějaký vytříbený smysl pro proporce.

    Což ostatně – napadá mě právě – bude i do budoucna jeden z největších problémů této umělé inteligence. Smysl pro proporce, pro pravý střed věcí – to byla jedna z nejdůležitějších dovedností na jejíž osvojení naléhali staří antičtí myslitelé, jmenovitě Platón a Aristoteles; ale jak by toto umění mohla zvládnout umělá inteligence, které pro to chybí zcela základní předpoklad, totiž pravá životní moudrost? …

    Obávám se (respektive spíše naopak velice doufám), že tuto pravou životní moudrost (a s ní i smysl pro proporce) nikdy nebude možno nahradit jakýmisi matematickými algoritmy, ať jakkoli složitými a ve své funkcionalitě precizními.

  6. Na mě nepůsobí nijak naddimenzovaně. Bible mívá okolo 1000-1400 stran. Tloušťka svazku závisí pochopitelně na obsahu, na rozvržení textu, na velikosti písmen a taky na síle papíru. Myslím, že častěji se stránky tisknou se dvěma sloupci textu (na obrázku je to ovšem jinak).

  7. Eva Hájková: „Bible mívá okolo 1000-1400 stran. Tloušťka svazku závisí pochopitelně na obsahu, na rozvržení textu, na velikosti písmen a taky na síle papíru.“

    😀

    Nechtíc jste zabrousila do mé „rodné“ papírenské branže. Papírníci už dávno – přesně řečeno od r. 1812, tj. skoro od samého začátku strojní výroby papíru, který se datuje rokem 1806 – vyrábějí něco, čemu se říká biblový papír. Plošná hmotnost je zhruba poloviční oproti „normálnímu“ kancelářskému papíru – zhruba odpovídá (dnes už víceméně historickému) průklepovému papíru. Kancelářský papír má gramáž 70 – 90 g/m², biblový 30 – 50 g/m². Problém prorážení tiskové barvy na druhou stranu papíru byl vyřešen použitím minerálního plnidla s vysokou opacitou (neprůsvitností); do papíroviny pro výrobu grafických (tiskových, kopírovacích, psacích) papírů se běžně přidává tříděný kaolín nebo jemně mletý vápenec, zatímco do biblového papíru titanová běloba, tj. kysličník – nebo oxid, jestli se Vám to tak líbí líp 😀 – titaničitý TiO₂. Biblový papír nakonec našel své využití i při tisku dalších tlustospisů jako např. encyklopedií nebo slovníků. A když se při jeho výrobě „podaří“ nedodržet jakostní parametry požadované pro tisk, nic není ztraceno: Papír se použije pro výrobu různých kosmetických ubrousků nebo kapesníků, papírků na čištění brýlí apod.

    Disclaimer: Jako student papírenské technologie jsem se v rámci povinné praxe po 4. ročníku VŠ v létě roku 1978 5 týdnů podílel na jeho výrobě na papírenském stroji č. 5 v olšanské papírně (dnes OP Papírna, Olšany u Šumperka); změnily se poměry i majitelé, ale papírna i ten papírenský stroj existují dodnes a biblový papír mají stále ve výrobním programu. Sice jenom jako vedlejší sortiment, převážně exportně zaměřený podnik už od svého vzniku v r. 1861 vyrábí hlavně cigaretové papíry, ale poptávka po biblovém papíru stále – i v dnešní internetové době – existuje.

  8. Děkujeme za odborný výklad, pane Kalousi. 😉 Ostatně jak vidím, jste činný v podobné branži jako můj bratr, ten dělal v knihtisku.

  9. Také děkuji za zajímavé informace. Bible mám doma tři a skutečně všechny tři tištěné na onom biblovém papíru. Ještě mám navíc jednu obrázkovou pro děti – ale ta je trochu jiná a je i na silnějším papíře. Není to kompletní bible.
    Já jsem byla vlastně také přes papír 🙂 I když, jako archivářka, jenom přes ten popsaný. Složení jsme ovlivňovat nemohli.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *