Pastýř a král

181 komentářů u „Pastýř a král“

1. V tuto chvíli jenom jedna víceméně technická poznámka: jako ilustrační obrázek k textu paní Hájkové jsem napřed našel a vyvolil tento: https://www.posterlounge.de/p/339889.html

   Ale pak jsem objevil i ten obraz druhý; a ten ve srovnání obou jednoznačně zvítězil. Ani ten druhý, ten barevný není nijak špatný; není kýčovitý (jak to u biblických vyobrazení bohužel často bývá), a celkem dobře ilustruje dané téma.

   Ovšem to druhé, monochromatické ztvárnění Ježíše jako „Dobrého pastýře“ – to je výjev ze zcela jiné výtvarné kategorie, to je přesně ten Ježíš kterého jsem se naučil oceňovat v provedení starých, ještě prostou a poctivou vírou naplněných a inspirovaných mistrů – Ježíš jedinečným způsobem oduševnělý, Ježíš hluboce lidský a zároveň zakotvený ve vyšší duchovní dimenzi.

   Jestli je někde přesvědčivě a srozumitelně podána dvojí povaha Ježíše v křesťanské tradici, jeho jedinečné propojení lidského a božího, pak jsou to právě takovéto momenty. Aby se to některému tvůrci podařilo vyjádřit takto prostým a přesto dokonale přesvědčivým způsobem, je velice vzácné; ale přesto takové případy jsou, a přinášejí vždy fascinující zážitek dotyku s mnohovrstevnatostí našeho bytí. A to zcela bez ohledu na to, zda věříme či nevěříme na kánon o božím původu Ježíše Nazaretského. Jsou existenciální prožitky, které svou hloubkou a svou pravdivostí mají zcela univerzální charakter a dosah.

2. Myslím, že to je velmi hezká ilustrace. Díky, pane Poláčku.

3. Souhlasím a připojuji se k poděkování:-)

4. O pastýřích se zmiňuje i David Steindl-Rast v knížce Tak věříme. Totiž o tom, že v dnešní době je v módě jezdit do buddhistických a jiných klášterů, aby se člověk naučil technikám meditace. Zatímco dřív byla meditace mnoha lidem zcela přirozená, aniž věděli, že meditují. Pastýři na pastvě pozorovali krásu okolní přírody a prožívali jednotu se vším bytím.

5. JEŽÍŠ, MEZI NEBEM A ZEMÍ

   Ano, tento obraz je skutečně naprosto jedinečný. Prohlédl jsem znovu celou galerii obrázků na internetu spojený s heslem „Ježíš Pastýř“, a nenašel jsem nic srovnatelného. Podobně ryzí a působivá ztvárnění Ježíše jsem vídával vlastně jenom v Bavorském státním muzeu, v jeho expozici středověkých skulptur. V daném případě je intenzita působení tohoto výjevu umocněna ještě tím, že v daném případě je tato skulptura Ježíše vyvedena na černém pozadí, což vytváří mimořádně intenzivní kontrast. (Jsou k vidění další snímky toho samého motivu, ale bez tohoto tmavého pozadí.)

   Jak už jsem zmínil minule, jedná se zřejmě o dílo některého ze starých mistrů, kteří ještě se vší samozřejmostí žili svou přirozenou, hlubokou vírou. Na straně druhé jsem ohledně určení času vzniku (bohužel jsem nenalezl žádné bližší údaje o původu této skulptury) poněkud znejistěn určitým rozdílem mezi spodní částí skulptury, a mezi hlavou. Ta spodní část je vyvedena dosti rustikálně, což by ukazovalo na opravdu staré doby, na časy rané gotiky či snad ještě dříve, nepřekvapil by mě v tomto ohledu čas kolem přelomu tisíciletí. Ale hlava je oproti tomu vypracována mnohem detailněji, to nebývalo v dávnějších dobách ještě obvyklé. Proto bych vzhledem k tomu soudil na dobu vzniku v pozdní gotice, snad někdy ve 14. či 15. století. Snad tato skulptura stojí v nějakém středověkém kostele či klášteře.

   ——————————

   Tolik tedy k čistě technickým či výtvarným okolnostem této skulptury. Věnujme se teď ale blíže jejímu vlastnímu vnitřnímu (a duchovnímu) sdělení. Hned úvodem je nutno konstatovat, že tento výjev je bezpochyby dílem skutečného mistra; to znamená, že ono vnitřní sdělení není nijak ploché, prvoplánové, nýbrž naopak mnohovrstevnaté a mnohovýznamové; a čím déle se pozorovatel na něj zahledí, tím více, tím hlubší roviny sdělení z něj může vyčíst.

   Pokusme se tedy o takovýto pozornější pohled; zkusme objevit, co všechno nám tento výjev vlastně má sdělit. Bezprostředně vzato zde stojí vážně se tvářící muž, který má starostlivý výraz ve své tváři. Na první pohled je viditelné a zjevné, že tato jeho starostlivost platí tomu živoucímu tvoru, kterého si nese ve své náruči. Slabému, bezmocnému, snad nějakým nebezpečím ohrožovanému jehněti. Ohrožovanému přinejmenším tím, že zůstane samo, opuštěné, bez podpory a pomoci.

   Tímto konstatováním by vlastně bylo možno naše pozorování ukončit; a snad by bylo možno prohlásit i to, že na tom přece není nic zas až tak mimořádného. Prostě pastevec, který chrání svou ovečku, své jehně. Jenže – leccos hovoří pro to, že v tomto výjevu je ukryto přece jenom ještě o mnoho více.

   Neboť jakkoli náš pastýř/Pastýř upírá svůj sklopený zrak směrem k jehněti, přesto se zdá, že ještě mnohem více je jeho pohled obrácen do jeho vlastního nitra. A že ta starostlivost kterou je možno vyčíst z výrazu jeho tváře má mnohem širší horizont, a mnohem závažnější charakter. Ne, tento muž není tak hluboce znepokojen osudem pouze jednoho jediného jehněte; nýbrž je zřetelně znát, že naopak, že prostřednictvím tohoto jediného malého slabého tvora on nese univerzální, bezpodmínečnou starost o všechno, co je živé, bezbranné a ohrožené.

   Na tomto místě musíme udělat trochu úkrok stranou. Zmínil jsem už minule, že právě v tomto výjevu je zcela plasticky ukázán jedinečný rys křesťanství, totiž pojetí Ježíše jakožto bytosti stejně tak lidské jako božské. K tomu je nutno podotknout dvojí. Z prvé: v oblasti výtvarné je opravdu krajně obtížné tuto dvojí podobu Ježíše zachytit, ztvárnit opravdu přesvědčivě. A jenom ti největší mistři to dokázali vypodobnit tak, aby z toho nebyl barvotiskový kýč. A za druhé: existuje celá škála výtvarných možností, jak znázornit Ježíše na této hranici mezi lidským a božským, mezi přirozeným a spirituálním.

   To znamená: je možno znázornit Ježíše – samozřejmě! – jako člověka, ale zdůraznit u něj především jeho nadzemské, duchovní, božské atributy. Ale stejně tak je možný i případ zcela opačný: vyobrazit Ježíše především v jeho lidskosti, v jeho přirozené přítomnosti na tomto světě; a jenom jaksi v pozadí naznačit i onu druhou, spirituální stránku jeho jsoucnosti. V daném případě se jedná zjevně o tento druhý přístup; jak už bylo řečeno, na první pohled by se mohla věc jevit tak, že zde máme nějakého „docela obyčejného“ pastýře nesoucího starostlivě svou ovečku. A teprve při bližším, pozornějším a hlubším pohledu dokážeme objevit a vyčíst i tu velice jemnou, skrytou, ale přece bez jakýchkoli pochyb přítomnou duchovní dimenzi.

   Co tedy nakonec říci k tomuto výjevu? – Z mého pohledu ateisty mohu prohlásit, že právě tohle jsou momenty, kdy i já naprosto zřetelně cítím a chápu duchovní dimenzi Ježíšova působení. Jednou jedinou větou by snad bylo možno říci: nevěřím na Ježíše; ale věřím v jeho duchovní poslání. Cítím, zakouším zde jeho velikost; a souzním s jeho úsilím vytáhnout tento svět z prachu bezcílné profánnosti k vyšším, až nejvyšším sférám bytí. Jeho cesta není bezprostředně tou cestou po které bych své vlastní cíle hledal já; a přesto v něm neklamně cítím a spatřuji příbuznou mysl.

6. Paní Hájková, tady se ovšem nevyhnutelně klade otázka, do jaké míry Steindl-Rast s takovou jistotou může vědět, co prožívali a jakými myšlenkami se zabývali pastevci v minulosti. Pokud vím, žádný z nich o tom nezanechal nějaké písemné svědectví. 😉

   A když někdo musí neustále dávat pozor aby mu jeho kozy někam neutekly a nezačaly spásat trávu na cizím pozemku, sotva přitom asi bude mít myšlenky na nějaké prožívání „jednoty se vším bytím“…

   Nehledě k tomu, že těmito pasáčky byly v naprosté většině děti; u kterých asi nějaký vyšší stupeň meditace sotva budeme předpokládat.

7. On to řekl i o mamince, která se s láskou dívá na své dítě. Tedy, že tím medituje. A přitom nikdo neví, kdy se dítě rozkřičí nebo nastane nějaký jiný problém.

8. To je ovšem dost extenzivní výklad pojmu „meditace“.

   I když – nechci popírat – může mít v určitém smyslu pravdu. A není to jenom jeho názor: že i v každodenních situacích je možno zažít, zakusit tento pocit jednoty s veškerým bytím.

   Ostatně myslím, že právě toto je jádrem zen-buddhismu.

9. Pane Poláčku, chválím váš výběr Pastýře. Je jímavý svým výrazem, zaujaly mě i jeho krásné a ušlechtilé ruce.
   Co se mi nezdá, je vaše teorie o jeho stáří. Podle mne všechno ukazuje na to, že jde o práci novodobou.
   Soška nevznikla skulptivním postupem /ubíráním hmoty/, kterým se vyznačují kamenné a dřevěné figury. Je zřejmé, že byla namodelována z hlíny a potom odlita /nejspíš z plastu/ a pak opatřena patinou. Tímto v podstatě fabrickým způsobem dnes vznikají stovky a tisíce sošek s podobnými náměty, které jsou k mání na internetu i v obchodech se sakrálním zaměřením. Ale tady jde bezesporu o daleko vyšší level. Tvář Krista nemá rysy komerčních předmětů, inspirovaných historickými vzory od baroka po akademismus 19. století. Je vysoce individuální. Tipla bych si, že jde o zdařilý portrét konkrétního člověka.
   Je to krásná věc, přestože podání draperie i některé další detaily vykazují nedokonalost.
   Bohužel, zdá se, že nebude možné zjistit její původ.

10. No ano, paní Zemanová, také jsem uvažoval o možnosti že je to až moderní dílo, ovšem vytvořené – velice přesvědčivě – ve stylu gotickém. Takový případ samozřejmě nelze vyloučit. Jak jsem napsal, už rozdíl ve stylu zpracování hlavy a zbytku těla mě poněkud zarazil. Ovšem na straně druhé pokud by se jednalo opravdu o dílo původní, my nemůžeme vědět jakými prošlo restauračními zásahy. Ty mohou dané dílo případně změnit opravdu k nepoznání.

    Viděl jsem před časem (ve fotografiích) dva nebo tři obrazy, pokud si dobře vzpomínám bylo to od Muncha – před restaurací, a po restauraci. Jeden z nich byl typicky munchovský výjev – osamělá postava na pobřeží, výhled na nekonečné, naprosto opuštěné moře, nahoře zasmušilé, nevlídné mračné nebe. Všechno dohromady evokovalo nevyhnutelně pocity naprostého existenciálního osamění, beznaděje, bezvýchodnosti. A o tomto obraze bylo toho mnoho napsáno, platil v uvedeném smyslu jako koncentrovaný prototyp munchovského vidění světa.

    Takto vypadal daný obraz před restaurací. Ale – po provedení restauračních prací, po odstranění patiny času to byl najednou úplně jiný obraz, úplně jiný výjev! Doposud potemnělá obloha se projasnila; nevlídná, opuštěná krajina se prozářila; z temných mraků zazářil paprsek naděje. A v novinovém článku ve kterém jsem o této proměně četl bylo psáno, že po objevení této zřejmě původní podoby tohoto obrazu vlastně bude nutno zrevidovat i všechna dosavadní hodnocení a výklady, které s ním byly spojovány. Podle některých novějších výkladů prý dokonce namísto osamělosti poutníka ztraceného v beznaději prázdného pobřeží a stejně tak pustého moře zde je naopak zprostředkováván symbol naděje, v jakémsi meditativním pohledu poutníka do nebeské záře!

    Musím přiznat, že tehdy to pro mě byl dost otřásající zážitek. Člověk chodí do muzeí a galerií, dívá se tam na určitá díla a vytváří si na jejich základě určitý pohled na svět, na sdělení tvůrce – aby pak zjistil, že to všechno byl omyl, že skutečné intence tvůrce byly přesně opačné…

    ———————

    Musím ovšem přiznat, že mě dost překvapil Váš údaj, že se evidentně nejedná o dřevořezbu; právě za tu jsem tento artefakt považoval, protože celkově tato skulptura vypadá přesně tak jako ty dřevořezby Ježíše (a Marie apod.), které jsem vídával v mnichovských muzeích. Ovšem já jsem nijak blíže nezkoumal technické detaily provedení, tady jste Vy dozajista větší znalec. Jestli tedy soudíte že se jedná o odlitek, pak mi nezbývá než to přijmout jako fakt.

    V tom případě ovšem o to větší uznání platí současnému umělci, který se tak dokonale dokázal vcítit jak do způsobu ztvárnění, ale především do religiózního cítění éry středověku.

11. Co se týče těch rukou Krista: ano, i mě zaujaly, právě ony byly jedním z detailů z kterých jsem odhadoval dobu vzniku, ty ruce jsou totiž právě typicky „gotické“, vyzařuje z nich jakási stylizovaná strohost, ovšem nikoli ve smyslu absence citovosti, nýbrž ve smyslu potlačení tělesných prvků za účelem fokusování pozornosti na významy a sdělení ryze duchovní.

    ——————–

    Ale dostal jsem teď nápad, zkusím se podívat jestli Bavorské národní muzeum náhodou nemá fotografie svých exponátů vystavené v internetu, pokud bych něco v tomto ohledu objevil vložil bych to do našeho přehledu umění, jsou tam opravdu naprosto fascinující artefakty.

12. Tak bohužel, není tomu tak. Na své homepage mají jenom několik fotografií na ukázku, ale nic zajímavého.

13. PASTÝŘ A OVCE

    Poté co jsme se v prvé řadě zabývali samotným zjevením Ježíše jakožto Pastýře, je na čase obrátit pozornost k samotnému textu, k výpovědí v něm obsaženým.

    Z jedné strany nahlíženo jsou jeho intence jasné, pochopitelné a srozumitelné; a právě na ilustračním vyobrazení Ježíše jsme si mohli zcela názorně ukázat, s jakou přesvědčivou působivostí z něj může vyzařovat aspekt jeho duchovně-univerzální starosti a péče o lid pozemský, o jeho „ovečky“.

    Ovšem, na straně druhé není možno se vyhnout ani té otázce, jestli člověku skutečně nemá být přisouzena, přiznána žádná vyšší úloha, nežli být – pouhou ovcí! Jestli člověk skutečně nemá mít právo na žádnou aktivnější úlohu, nežli být konec konců pasivním objektem něčí péče, něčí starostlivosti, něčího panování. A jestli tento člověk přece jenom nemá alespoň část svého osudu vzít do svých vlastních rukou. A to třeba i za tu cenu, že se přitom dopustí chyb.

    Jestliže totiž má platit to co píše paní Hájková, že člověk má být p r o s t ř e d n í k e m mezi nebem a zemí – pak by napřed této „zemi“ musela být přiznána její vlastní autonomie, její vlastní svébytnost. Tak tomu ale v křesťanském pojetí není; země je kompletně až do své nejmenší částečky dílem, produktem rukou Božích; a veškerá „svoboda“ člověka nesestává fakticky v ničem jiném, nežli udělat něco špatně.

    Buďto tento člověk totiž koná v souladu s Božím plánem – pak sice koná dobro, ale nekoná podle svého vlastního záměru, podle svých vlastních intencí. Anebo se rozhodne jednat podle své vlastní vůle – ale to je v tomto modelu principiálně možné jenom tím, že se odvrátí od onoho Božího plánu, a tedy koná zlo.

    Člověk tu tedy nakonec opravdu nemá jinou možnost volby, nežli být buďto ovcí, anebo vlkem. Buďto být sice hodným a pokojným, ale nakonec zcela pasivním příjemcem, objektem něčí starostlivosti, něčí péče – anebo ale být rebelem, dravcem, pachatelem zla.

    Dokud je země chápána výlučně jenom jako dílo Boží, pak tu není nakonec nic, co by bylo možno zprostředkovat, a čeho by člověk mohl být prostředníkem. Není možno zprostředkovávat něco, co je samo o sobě jediné, co vyrůstá z téhož kořene. Zprostředkovávat je možno jenom to, co je různé. To, co vyrůstá z různých kořenů, co má svou vlastní svébytnost.

14. Z mé strany mohu říct pane Poláčku, že já (pokud bych měla být v roli prostředníka) si vůči „zemi“ žádné podmínky nekladu. 🙂 Nejsem z těch, co se stýkají jen s lidmi, kteří se z křesťanského hlediska „obrátili“. A nemyslím tím nápadem „vytvářet spojení mezi nebem a zemí“ přivádět na zem nějaké „direktivní nebe“.

15. „Člověk nemá jinou možnost volby, než být ovcí nebo vlkem.
    Buďto člověk koná v souladu s Božím plánem – tedy koná dobro, ale ne podle svého záměru, nebo jedná podle své vlastní vůle, ale to je možné jenom když se odvrátí od Božího plánu, a tedy z vlastní vůle může člověk (v tomto modelu) konat jen zlo.“

    ———————

    Představme si park s krásnými záhony květin. U těch záhonů je cedule s textem: „Je přísně zakázáno šlapat po záhonech!“

    A teď si tedy, pane Poláčku, odpovězme na otázku, zda člověk, který jde okolo a přečte si tu ceduli, může z vlastní vůle dělat něco jiného než pošlapat záhony s květinami.

    Kdyby tedy Bůh nebyl hloupý a chtěl by umožnit, aby člověk ze své vlastní vůle konal dobro (třeba aby nešlapal po záhonech), muselo by v Božím plánu být zlo (šlapání po záhonech), aby člověk podle svého záměru mohl konat dobro (nešlapat z vlastní vůle po záhonech) a nemusel tedy jednat v souladu s Božím plánem (s plánem šlapat po záhonech)?

    Nezdá se Vám to absurdní, pane Poláčku?

16. Myslím, že o tom, kdo bude vlkem, rozhodují sami lidé.

17. A co kdyby tak ten člověk měl právo si ty záhony udělat, vytvořit a vypěstovat podle své vlastní vůle, pane Nuharte? A nebyl by odkázán jenom na to, že n ě k d o jiný ty záhony udělá a pak prostě zakáže po nich šlapat?…

18. Nejde o to, že lidé sami rozhodují zda budou ovcí nebo vlkem, paní Hájková. Jde o to, že v křesťanském modelu nemají vůbec žádnou jinou možnost. Nežli být buďto poslušnou ovcí, anebo zlým vlkem.

19. Já pořád nechápu, pane Poláčku, co vám vlastně vadí. Omezují vás třeba zákony gravitace? To, že vyskočíte-li z okna, budete padat dolů, místo abyste letěl nahoru? Proč proti nim neprotestujete?
    Člověk nakonec našel způsob, jak gravitaci překonat (třeba balóny, letadla, rakety). Člověk se sám rozhodl, že to jsou dobré vynálezy. A Bůh proti tomu nijak neprotestoval ani to neznemožnil. Co ještě byste chtěl? Vždyť člověk si už teď sám rozhoduje o tom, co je dobré. Tak proč není spokojen?

20. Hypotéza jáství je užitečná pro motivaci k přežití a předávání – sdílení informací o životě. Navrhuji i pro ateistický přístup, že bychom si ale nemuseli tou hypotézou zastírat skutečnost, že na uspořádávání našeho vnitřního prostředí má toto jáství jen částečný, jen někdy souladně komplementární vliv a jeho dočasnou uspořádanost bychom nemuseli proto považovat za o tolik větší svoji zásluhu než uspořádanost jiných živých bytostí, jejich společenstev nebo jiných struktur vesmíru.
    Respekt k této realitě by nemusel být vůbec jen specifikou křesťanství.

    Před nějakou dobou jste tu např. otevřeli tíživou otázku, do jaké míry bylo/je jáství Hitlerovo (aj.-jen jeden extrémní případ) zodpovědné za jeho činy….či do jaké míry je/bylo ono samo obětí…

21. Panu Nushartovi. Myslím si, že v dnešní době se sice mluví, že existují zlí lidé -například Fr. Koukolík často přednáší nebo píše o psychopatech – ale nemluví se o tom, že existují nějaké „síly zla“, kterým se člověk těžko ubrání. Viz třeba Efezským 6, 12 (Nevedeme svůj boj proti lidským nepřátelům, ale proti mocnostem, silám a všemu, co ovládá tento věk tmy, proti nadzemským duchům zla).
    Oni „nadzemští duchové zla“ jsou dnes obecně považováni za nesmysl.

22. Před časem jsem si koupila Yoderovu knihu „Ježíšova politika“. Zaujalo mě, jak autor píše o Mocích nebo Mocnostech ovládajících svět. Nikdy mi nebylo úplně jasné, co je přesně míněno vládami a mocnostmi a panstvy, o kterých je v Novém zákoně řeč a které jsou podle všeho duchovní povahy. Patří tam i andělé, i ti padlí, což je pro dnešní lidi těžko stravitelné. Yoder k těm „Mocnostem“ vysvětluje, že jde o struktury a řády světa, které byly spolu s ním stvořeny, ale obrátily se proti člověku i proti Stvořiteli. Na úvod kapitoly „Původ Mocí v Božím tvůrčím záměru“ uvádí citát, který pak dál rozvádí:
    „On je obraz Boha neviditelného, prvorozený všeho stvoření, neboť v něm bylo stvořeno všechno na nebi i na zemi – svět viditelný i neviditelný; jak nebeské trůny, tak i panstva, vlády a mocnosti – a všechno je stvořeno skrze něho a pro něho. On předchází všechno, všechno v něm spočívá“ (Ko 1,15-17).
    A dál Yoder píše:
    „Slovo předkládané ve verši 17 výrazem „spočívat“ má tentýž kořen, jako moderní slovo „systém“. Apoštol Pavel říká, že to je Kristův podíl na stvoření (Jan by mluvil o preexistujícím Slovu) ; neboli v něm má všechno svůj „systém“, vše drží pospolu. Ono „všechno“, jež Kristus sjednocuje, je svět „mocností“. Je to vláda řádu uvnitř stvoření, řádu, který byl v původním stvořitelském záměru Božím darem.
    Většina novozákonních odkazů k „mocnostem/Mocím o nich mluví jako o“ padlých“. Proto je důležité si hned na začátku připomenout, že se jednalo o součást Božího dobrého stvoření. Společnost ani dějiny, dokonce ani příroda by bez pravidelnosti, systému, řádu nebyly vůbec možné – a Bůh na tuto potřebu myslel. Svět není udržován nahodile, náhle a nevyzpytatelně nějakým neustávajícím sledem božských intervencí. Byl stvořen ve spořádané formě a bylo to tak dobré. Tvůrčí moc fungovala zprostředkovaně: pomocí Mocí, které viditelnou skutečnost regulovaly.
    K dobrému Božímu stvoření nemáme žel přístup. Člověka i jeho svět postihl pád a mocnosti na tom mají svůj podíl. Teď už dávno nefungují jenom jako prostředníci Božího spásného stvořitelského záměru ; dnes zjišťujeme, že usilují odloučit nás od Boží lásky (Ř 8,38); vidíme, jak ovládají život těch, kdo se Boží lásce vzdálili. (Ef 2,2); jak udržují člověka v poddanosti svému panství (Ko 2,20), jak prosazují mezi lidmi svůj vliv (Ga 4,3).Struktury, které nám měly sloužit, nás ovládají a hlídají.
    A přece ani v tomto padlém a vzpurném stavu není fungování těchto Mocí jen nekonečným zlem. Navzdory pádu vykonávají své poslání zprostředkovatelů řádu. I tyranie (podle Ř 13,1 jedna z „mocí“, je lepší než úplný chaos a měli bychom se jí podřídit. Zákon (zdržující nás od synovské dospělosti) je stále spravedlivý a dobrý a měli bychom se jím řídit. I pohanské a primitivní formy společenského a náboženského projevu, jakkoli si nezaslouží, aby byly napodobovány, zůstávají znamením Boží záchranné trpělivosti vůči světu, který ještě neví o svém vykoupení.“
    Zajímavé je, jak Yoder vyjmenovává (jenom uvádí příklady), které všechny mocnosti mohou člověka ovládat. Ono se to totiž v různých dobách a u různých národů či etnik mění. Konkrétně uvádí, že strukturálně analogické Mocím mohou být též:
    „Lidské tradice, běh lidského života podmíněný pohybem nebeských těles, morálka, pevná náboženská a etická pravidla, výkon práva a řízení státu… “
    Nebo jindy
    „Stát, politika, společenské třídy, třídní boj, národní zájmy, veřejné mínění, přijatá morálka, základní představy o slušnosti, demokratické ideály…“
    Nebo jindy a jinde
    „Pozice klanu nebo kmene u primitivních národů, respekt vůči předkům a vůči rodině….. V životě Číňanů, hinduistický společenský řád…., astrologická semknutost ve starém Babylónu…., síly charakterizující rasu nebo třídu, stát a Volk.“
    Moci se nám z našeho hlediska mohou jevit jako lepší či horší. Ale všechny mohou člověka ovládat, protože, jak napsal výše Yoder, žijeme v „padlém světě“.

    Musím napsat, že knížka je to zajímavá, ale na čtení dost těžká.

23. Ještě jsem chtěla dodat, že sám autor knížky bojoval s jakýmisi „mocnostmi“.
    V roce 1992 se prý objevily mediální zprávy, že Yoder během minulých desetiletí sexuálně zneužíval ženy. Uvedlo tak více než 50 stěžovatelek. https://en.wikipedia.org/wiki/John_Howard_Yoder
    Otázkou je, nakolik byla ta obvinění pravdivá. Ale může být docela pravděpodobné, že Yoder, ač jistě nebyl zlý, musel velmi bojovat s vlastní sexualitou. Ta se také ukázala jako jedna z těch dobrých stvořených „mocností“, které se však mohou obrátit proti člověku.

24. Přiznám se, že ještě před sedmi lety se mi velmi nelíbilo, když se mluvilo o ovcích v tom křesťanském smyslu slova – tedy vlastně o Božím lidu. Viděla jsem to stejně jako dnes pan Poláček: člověk, který je ovcí, je „hodným a pokojným, ale nakonec zcela pasivním příjemcem, objektem něčí starostlivosti, něčí péče“. Dokonce jsem proti tomu označení protestovala, protože jsem si k těm vlastnostem přidala ještě hloupost. Dnes mi to už nevadí. Prostě jsem přijala tu symboliku. Lepší je být ovcí než vlkem. Dnes jsem četla několik kapitol z Joba a narazila jsem na spojení „pyšná šelma“. Tak jsem si hned vzpomněla na „našeho“ vlka. Ostatně, celá ta 28. kapitola z Joba se mi líbila. Zde je:

    PÍSEŇ O SKRYTÉ MOUDROSTI
    Stříbro má své naleziště,
    zlato má místo, kde čistí se.
    Železo lidé těží ze země
    a kámen taví v měď.
    Vytlačují tmu za nové hranice,
    pronikají každou krajní mez,
    po rudě pátrají v černé tmě.
    Šachty razí, kam poutník nezavítá,
    kam ani nezabloudí noha člověka,
    spouští se na laně, kde není živáčka.
    Země na povrchu skýtá chleba,
    v jejích hlubinách však sálá žár.
    Safír se ukrývá v jejích skalách,
    blyští se tam zlatý prach.
    Stezku tam nezná dravý pták,
    nespatřilo ji oko jestřába.
    Nekráčí po ní pyšná šelma,
    lev nikdy nezavítá tam.
    Lidé však na křemen vztahují ruku,
    hory vyvracejí z kořenů.
    Ve skále dokáží razit štolu,
    očima pátrají po každém klenotu.
    Zahradit umějí prosakující vodu,
    skryté poklady vynášejí ke světlu.
    Kde se však moudrost nalézá?
    A rozumnost kde přebývá?
    Člověk netuší, kudy k ní;
    nenajde ji na zemi mezi živými.
    Propast praví: „Ve mně není.“
    Moře říká: „Nemám ji.“
    Nedá se pořídit za zlato nejčistší,
    její cenu nelze stříbrem vyvážit.
    Nedá se zaplatit zlatem ofirským,
    vzácným onyxem ani safíry.
    Zlato ani křišťál s ní nelze porovnat,
    nedá se koupit za šperky ze zlata.
    Korál či alabastr za zmínku nestojí,
    cena moudrosti je nad perly.
    Nevyrovnají se jí ani africké topasy,
    nejryzejším zlatem se nedá zaplatit.
    Odkud tedy moudrost vyvěrá?
    A rozumnost kde přebývá?
    Skrytá je očím všech živých na zem
    i ptákům na nebi je tajemstvím.
    Záhuba i Smrt praví:
    „Samy jsme o ní jen slyšely.“
    Jen Bůh rozumí cestě k ní,
    to on ví, kde se nachází.
    On vidí všechny zemské končiny,
    všechno pod nebem si prohlíží.
    Když vítr silou obdařil
    a vodu mírou odměřil,
    když dešti určil cíl
    a dráhu mrakům bouřkovým,
    tehdy ji spatřil a ocenil,
    prozkoumal ji a potvrdil.
    A řekl člověku:
    „Moudrost je v tom, ctít Hospodina,
    rozum je v tom, varovat se zla.“

25. Paní Hájkové

    Myšlenka, že „z vlastní vůle může člověk [záhon s květinami] pouze ničit, pokud je to ničení [šlapání po záhonech] zakázáno“ – ta myšlenka mi připadá tak… řekněme neobvyklá a nelogická, až se skoro domnívám, že snad ani nemůže mít svůj původ v člověku, že musí být člověku podsunuta.

26. „Kdyby Bůh nebyl hloupý…

    … muselo by v Božím plánu být zlo, aby člověk mohl ‚nešlapat po záhonech ze své vlastní vůle‘.“

    Je to absurdní, pane Poláčku, nicméně si myslím, že zlo skutečně v Božím plánu být může, ale nikoliv z důvodu, že by to zlo chtěl Bůh, ale z důvodu, že to zlo chce svobodný člověk.

    Brání snad Bůh (existuje-li) lidem ve „svobodném“ páchání zla? Lidé zlo prostě páchají a my nevidíme žádné všemocné Boží zásahy, které by jim v tom zabraňovaly. Co se z toho, pane Poláčku, dá tedy vyvodit?

27. Paní Hájkové: Moc krásné, ale do tak hlubokých vod si netroufám – ztrácel bych se. Jen při pohledu na to jehně z obrázku mne napadá, že být jím by nebylo vůbec nic pokořujícího, že však jsou stejně tak ti, kdo musí jít svými vlčími cestami…
    Omlouvám se, neměl jsem tu svou poznámku psát. Myslel jsem ji jen jako pokus víc „rozevřít“ dialog mezi bratrem Jirkou a panem Poláčkem. Je ale pravda že v ní příliš jednoduše přijímám uspořádanost (vnitřní jako vnější) jako jakousi „definici“ dobra.

28. „Pyšná šelma“ je samozřejmě antropomorfizace. Zvířata nemohou být pyšná. Nemůžeme o zvířatech tvrdit ani, že páchají zlo. Ona prostě loví potravu. Ale v básnickém jazyce jim ty vlastnosti přisuzovat lze (a to je případ toho Žalmu). Já v podstatě nesouhlasím ani s opačným trendem – tedy s přenášením zvířecích způsobů života do lidského světa. Někdo to tak bere. Řekne si například, že ve zvířecím světě je normální „polygamie“ nebo střídání sexuálních partnerů, a proto je to normální i v lidském světě. Jenže to tak nelze brát. Lidé se musí řídit jinými zákony než zvířata. Ať už svět považujeme za padlý nebo ne. Rozumím tomu, že někdo „padlost“ světa neuznává. Člověk si samozřejmě může vybrat, jak bude svět brát i jak se bude dívat na Bibli. Sama nevěřím Izajášovi, že se jednou bude pást lev společně s beránkem. Ve zvířecím světě to podle mého názoru není možné. Ale pokud bychom to vztáhli na lidi – tedy, že existuje člověk-lev (popřípadě člověk-vlk) a člověk-beránek – pak to možné je. Oni nakonec mohou žít spolu, i když to jistě není jednoduché.
    V souvislosti s tím mě napadlo, že někteří lidé možná přicházejí na svět se silnější vnitřní uspořádáností (pokud tím myslíte to, co já, pane Nusharte) zatímco jiní se slabší. Ti druzí se možná snáz nechají uspořádávat zvnějšku. Ale možná je to naopak. Možná existuje větší snaha uspořádávat zvnějšku ty silnější jedince. Zatímco ti slabší jsou ponecháni sami sobě (a svému vlastnímu se světu) , protože oni nikoho neohrožují a nepřitahují pozornost. Jenže konfliktty nastanou stejně, protože člověk nemůže žít jen ve svém vnitřním světě. Vnitřní i vnější svět (a jejich odlišná uspořádanost) budou do sebe nutně narážet.
    O několik let dříve, než jsem se stala křesťankou, četla jsem knížku Čtyři dohody (od Miguela Ruize). Byly to takové rady, jak se stát sám sebou a tím změnit svět kolem sebe. Jak zničit „Velkého Soudce“, kterého v nás vypěstovali jiní lidé (a tím nás „ochočili“, a který nám našeptává, že nejsme dost dobří. Zpětně v tom vidím jistou podobnost s křesťanstvím, ale dřív mě to nenapadlo. Mohla by v tom být také podobnost s Nietzschem, jenže Čtyři dohody mají, myslím, spíš tendenci přijmout Zlaté pravidlo (nedělej jiným to, co nechceš, aby dělali oni tobě). To asi nebyl případ Nietzscheho.
    V tom Ruizově světě však také není žádný Bůh. Jenom si vzpomínám, že tam bylo o nějakém setkání s „Andělem smrti“, který člověku jednoho dne řekne: „Všechno co máš, není tvé, ale je to mé. A když budu chtít, vezmu ti to. Ale zatím si toho užívej.“
    No, to už jsem zase kamsi odbočila. Jde o to, zda někdo „musí“ být vlkem. Asi ne v tom smyslu, že by musel být krutý, ale že musí být za každou cenu „svůj“. I kdyby to být „svůj“ znamenalo horší řešení než přejímat osvědčené způsoby.
    Ano, já věřím, že někteří lidé takoví jsou. Že je to jejich (vrozená?) dispozice. Aniž by museli být proto zlí. Je asi nutné s tím počítat.
    Teď mě napadá takové hloupé přirovnání, které možná pochází z nějakého filmu nebo z knížky: Maminka chce, aby tatínek doma udělal něco, co by ona moc ráda, aby udělal. Ale kdyby mu to navrhla přímo, tatínek by se tomu zcela určitě vzpěčoval. Proto to musí navlíknout tak, aby si tatínek myslel, že na tu věc přišel on sám. Že je to jeho vlastní nápad. 🙂

29. ZÁKONY GRAVITACE

    Ale paní Hájková – vždyť právě o tu gravitaci jde!! Podle klasického křesťanského modelu by skutečně nebylo možno na věc hledět jinak, nežli tak že gravitaci stvořil Bůh, ta je tedy sama o sobě „dobrým dílem“ – a že člověk tedy nemá a nesmí nijakým způsobem narušovat toto Boží dílo, vzpěčovat se proti jeho působení!

    A – přesně takhle tomu také v reálných dějinách bylo! Když lidé poprvé začali se svými pokusy zvednout se do vzduchu, hned se proti tomu ozvaly rozhořčené hlasy z křesťanské církve, že prý je to jenom projev lidské pýchy, vzpoura proti vůli Boží! A jak tam citujete ten žalm, o tom jak lidé ze hlubin země dobývají její poklady – tak i tady zase protestovali mnozí křesťanští teologové, že tyto poklady do lůna země „uložil Bůh“, a že člověk tedy nemá právo na ně sahat svou rukou…

    V dnešní době jsou tyto paradoxy křesťanské víry už méně nápadné, křesťanství se do značné míry stáhlo z reálného, materiálního světa, a omezuje se většinou už jenom na sféru morálky, respektive obecně lidského jednání. Nicméně ten princip je pořád ten samý: co Bůh stvořil, do toho člověk nemá co mluvit. A protože Bůh stvořil všechno, pak člověk nemá prakticky žádnou oblast, kde by mohl/směl být nějak sám aktivně činný. Zase platí jenom ta samá alternativa: buďto bude poslušně provádět boží intence, anebo ale páchá zlo, protože se protiví boží vůli.

    —————————

    Ono je to mnohdy stejně velice podivné, s tou „Boží vůlí“. Zrovna včera jsem v německých novinách četl o tom, že byla napsána životopisná kniha o jedné z klíčových členek německé protinacistické skupiny „Weisse Rose“ Sofii Schollové. Byly zde také otištěny její dopisy, kromě jiného jejímu příteli.

    Nutno ještě podotknout: Sofie Schollová pocházela z hluboce katolické rodiny; asi to také byla do značné míry její víra, která ji nakonec přivedla do opozice vůči Hitlerovi, poté co se dozvěděla o krutostech páchaných německými oddíly na území Sovětského svazu.

    No a některých těchto dopisech svému příteli mladá Sofie opakovaně rozebírala problém, jestli snad nespáchala hřích, když s ním strávila noc.

    Zajímavé na tom je: dnešní mladé ženy (a to i ty s křesťanským vyznáním) si s něčím takovým už prakticky nikdy nelámou hlavu.

    Takže představme si: ještě ve čtyřicátých létech minulého století to byl v očích Boha „hřích“, když dva mladí, milující se lidé spolu strávili noc lásky; zatímco už o nějakého čtvrstoletí později (z hlediska věčnosti naprosto nepatrný okamžik) je to tomu samém Bohu už naprosto lhostejné, jakým způsobem milující pár tráví společné chvíle!

    Morální kánon tohoto Boha se tedy jeví být značně nedůsledným; a v obecné rovině to pak znamená, že ani ta otázka, co vlastně doopravdy má platit za „Boží dobro“, a čeho se tedy má člověk bezpodmínečně držet, nemá žádnou jednoznačnou odpověď.

30. Ale, pane Poláčku, to, že si něco mysleli nějací církevní představitelé či kritikové, přece neznamená, že to chtěl Bůh. Proč by oni měli znát Boží přání lépe než jiní křesťané?
    Já když mluvím o respektování gravitace, tak mám na mysli, že ji prostě musíme brát v úvahu. Počítat s ní. Brát v potaz i to, že je spojena s určitým nebezpečím (tedy hlavně pokusy o její překonání). Nikoliv že je nějakým absolutním zákonem. To by člověk nesměl ani poskakovat do výše, kdyby to bral tak, jak vy to prezentujete.

31. Co se pak „preexistujícího Slova“ týče: svého času to byl zřejmě Anaxagoras, který jako první vyslovil myšlenku, že pohybu jsoucího světa vládne nús – Duch. Ti prvotní řečtí filozofové řešili – nutně – otázku vztahu mezi jsoucím předmětným světem na straně jedné, a jeho předpokládaným společným základem na straně druhé. Už jsem v minulosti vícekrát zmínil: v abstraktní rovině se jednalo o vztah mezi „Jediním“ a „mnohým“.

    Přičemž to „Jedno“ bylo většinově spojováno s božskými atributy; zatímco svět jsoucích věcí („to mnohé“) bylo obecně pokládáno za nižší kvalitu. Za něco co vyšlo – ať takovým či onakým způsobem – z onoho „Jednoho“. No a Anaxagoras tedy přišel s tou myšlenkou, že chod jsoucího světa řídí svou moudrostí onen „nús“.

    Proč to zmiňuji? – Protože se tu ukazuje, že to samé co je v křesťanství prostě kánonem víry, to je v oblasti filozofie jenom jednou z hypotéz. Jeden z možných modelů, jak vyložit jsoucí svět. Tehdejší lidé (a to ani vysoce vzdělaní Řekové) samozřejmě neměli ještě zdaleka ty fyzikální vědomosti, které máme my dnes. Nemohli tedy vědět, že například konstelace hvězd a dalších nebeských těles je výsledkem čistě nahodilých pohybů a drah, všechno se jim zdálo být dokonale a rozumně uspořádané nějakou vyšší mocí.

    Ze stejného soudku je to, jak citujete tu pasáž o Bohu, který „dešti určil cíl a dráhu mrakům bouřkovým“; a že při pohledu na to má člověk ctít Hospodina. Dnes už asi nebudeme každý zvrat počasí přisuzovat působení nějakého boha; a sotva také budeme ještě dnes zapalovat hromničné svíčky, abychom od našeho obydlí odvrátili úder „posla Božího“.

    Zkrátka: všechny lidské představy o tom, jak je údajně rozumně uspořádán tento svět, jsou – opakuji znovu – nakonec pouhou hypotézou lidské mysli, která si nějak snaží vysvětlit dění kolem sebe. Je to hypotéza kterou ovšem nelze principiálně falzifikovat; ale není stejně tak nic, čím by bylo možno ji verifikovat. Je možno na ni věřit; ale nic více.

32. Ale zrovna u těch hvězd a planet nějaká pravidelnost přece existuje. V jakém smyslu mluvíte o nahodilosti?

33. FAKTOR JÁSTSVÍ A USPOŘÁDANOST VESMÍRU

    Ale jistě, pane Nusharte (Jaroslav), já v žádném případě nepopírám (zásadně) možnost existence takovýchto struktur uspořádanosti vesmíru. Respektive obecněji: nijak nepopírám možnost základního řádu veškerého Bytí; kterýžto řád (respektive: Řád) je pak do jisté míry konstitutivní i pro existenci nás samých. A to jak pro naší existenci vůbec (tedy v materiálním smyslu) – ale i pro naše vlastní hledání a nalézání našeho vlastního místa v tomto Řádu.

    Jenže: vycházet pouze z předpokladu takovéhoto Řádu (respektive z víry v něj) – to je nakonec příliš zjednodušující. Za prvé: základní struktury, základní určení tohoto řádu jsou – právě že pouze „základní“. Nejsou a nikdy nemohou být dostatečně podrobné, dostatečně jemné, aby mohly poskytnout dostatečnou základnu pro celý horizont našeho lidského žití. (A kdyby tomu tak bylo, pak by to neznamenalo nic jiného nežli skutečně už naprostou ztrátu naší svobody.)

    A za druhé: naše lidství spočívá vlastně právě v tom, že se neustále pohybuje v hraničním pásmu mezi Řádem a mezi Chaosem. Tento „Chaos“ – to není jenom rozklad, destrukce, negace (pozitivního) Řádu; tento stav chaosu je zároveň svobodou, je pohybem, je věčným zřídlem kreativity.

    Právě toto – tedy neustálý zápas a svár, ale zároveň i neustálá souhra, vzájemné doplňování se mezi Řádem a Chaosem – je to, co vytváří v celkovém souhrnu náš svět, a tedy i náplň našich vlastních životů. Tam kde by existoval jenom samotný Řád a nic jiného – tam by zmizel veškerý pohyb, veškerá spontánní volnost počínání, veškerá kreativita.

    Takže to „jáství“ – ano, to je samozřejmě vždy přinejmenším latentně narušením Řádu; ale na straně je právě toto jáství to jediné, co dělá člověka člověkem. A za druhé: my si i ten samotný ř á d nemůžeme uvědomit, nemůžeme ho prožít nijak jinak, nežli prostřednictvím našeho já! Nežli prostřednictvím našeho vlastního vnímání, našeho vlastního prožívání, našich vlastních představ. Kdyby zmizelo všechno toto specificky lidské (tedy na vlastní já připoutané) vnímání a prožívání, pak onen Řád (existuje-li skutečně jaký) by byl jenom mrtvou sumou kosmických zákonů a pravidelností. To co z této sumy kosmických regulí a (relativních) uspořádaností dělá Řád v mystickém, metafyzickém či jakémkoli obdobném smyslu, to je samotná lidská duše, naše vlastní já.

    My tu tedy vždycky máme – abstraktně řečeno – složku objektivní a složku subjektivní; ale křesťanství nedokáže tento poměr řešit tak, jak on sám si toho žádá, tedy skutečně dialekticky, to jest vyváženě, nýbrž křesťanství stále sklouzává jenom jedním jediným směrem. Na jedné straně křesťanství tento vztah jednostranně objektivizuje; to jest všechno jsoucí vykládá jenom oním nadřazeným Řádem. Na straně druhé ale křesťanství tuto potlačenou subjektivitu pak zase kompenzuje tím, že tento – objektivně jsoucí – Řád naprosto subjektivizuje, to jest vykládá ho jako působení absolutního subjektu, čili Boha.

    Ještě jednou, o co se mi jedná: tento křesťanský výkladový model není samozřejmě zcela špatný, postihuje určité podstatné momenty. Ale opakuji znovu: v konečném efektu je tento model příliš jednostranný, příliš zjednodušuje celý tento nesmírně složitý komplex vzájemného působení objektivního a subjektivního, uspořádaného a neuspořádaného, vnitřního a vnějšího.

34. Paní Hájková, ta „pravidelnost hvězd“ není ničím jiným nežli výsledkem vzájemného vztahu gravitačních sil. Nic víc v tom není. Nehledě k tomu že ty hvězdy které my „vidíme“ jsou ve skutečnosti už někde naprosto jinde, případně třeba už dávno vůbec neexistují. My vidíme jenom jejich světlo, které k nám putovalo třeba celé miliardy let. Jinak řečeno: my je vidíme tam a takové, kde a jaké byly před miliardami let. Ale dnes už mohou být třeba dávno zaniklé, spálené, vyhořelé. A žádný Bůh na tom nic nezmění.

35. Co se pak těch Yoderových „mocí“ týče: je dost zřetelné, že Yoder má dost silné mystické sklony. V tomto světle je nutno vidět jeho výklady a modely.

    Tím nechci říkat, že to všechno co říká by nutně musely být jenom nějaké nezávazné spekulace. Náš svět má dozajista i svou – dejme tomu – holistickou stránku. Zdaleka ne všechno z jeho dění je možno postihnout víceméně lineárními řetězci logicky-racionálních úvah. My jsme polapeni v nekonečně složitém komplexu všech možných různých příčin, následků, sil, procesů lineárních i nelineárních. Tato naše „polapenost v dění“ se nám pak ovšem může snadno jevit jako působení těch či oněch mocí či mocností. Ať dobrých či špatných.

    Yoder má v každém případě pravdu v tom, že to dělení na „dobré“ a „zlé“ může být také jenom značně relativní. – Fakticky jsme to jenom my sami, kdo vůbec toto dělení na „dobré“ a „zlé“ provádí.

    A on má pravdu i v tom, že to co se nám bezprostředně jeví jako zlé (například tyranie), to může mít z objektivního hlediska stále ještě relativně pozitivní význam či roli. Toto konstatoval už Hegel. I ten nejšpatnější člověk je z hlediska celkového vývoje stále ještě mnohem vyšší, progresivnější kvalita, nežli neživý kámen.

    Ovšem: jestli z toho Yoder dělá ten závěr že bychom se měli smířit i s tyranií – tak to už je potom falešný závěr, o tom to v žádném případě není. Ano, tyranie může být – přechodně – akceptovatelná, pokud hrozí regres, úpadek do naprostého bezvládí, chaosu, barbarství. Ale to nijak neznamená, že bychom se měli s touto tyranií smiřovat, že bychom neměli usilovat o lepší, spravedlivější způsob vládnutí.

    —————

    Musím teď z domu, takže pokračování až odpoledne.

36. Yoder se nechce smířit s tyranií ve smyslu schvalovat ji. Nicméně, on byl naprostý pacifista, takže nechtěl ani bojovat proti nějaké moci se zbraní v ruce. Jediné, co podle něj křesťan může dělat, je demaskovat moc. Tedy ukazovat, že moc není tím, čím se tváří být. Moci se totiž vždycky tváří jako bohové světa, ale Ježíš je veřejně odhalil na kříži.
    Podle Yodera byl Ježíš první člověk, který nebyl otrokem žádné moci, zákona nebo zvyklosti, pospolitosti nebo instituce, hodnoty nebo teorie. Ježíš se sice moci ochotně podřizoval (nekladl odpor), ale odmítl ji podpořit v její sebeglorifikaci.

37. „Když lidé poprvé začali se svými pokusy zvednout se do vzduchu, hned se proti tomu ozvaly rozhořčené hlasy z křesťanské církve, že prý je to jenom projev lidské pýchy, vzpoura proti vůli Boží!“

    Dnes se proti cestování letadlem také ozývají rozhořčené hlasy, že je to prý jenom projev lidské pýchy, vzpoura proti udržitelnému způsobu života!

    —————————————

    „A jak tam citujete ten žalm, o tom jak lidé ze hlubin země dobývají její poklady – tak i tady zase protestovali mnozí křesťanští teologové, že tyto poklady do lůna země ‚uložil Bůh‘, a že člověk tedy nemá právo na ně sahat svou rukou…“

    I dnes, pane Poláčku, mnozí protestují proti využívání fosilních paliv a bezohledné těžbě nerostných surovin.

    ———————————

    „V dnešní době jsou tyto paradoxy křesťanské víry už méně nápadné…“

    Méně nápadné jsou proto, že v podstatě tytéž myšlenky jsou vyjadřovány (opět jako v minulosti) s souladu s dobovým způsobem myšlení – v souladu s tím, co zrovna aktuálně zaujímá důležité místo v lidských myslích.

38. Jde o to, paní Hájková, že ta údajná „vůle Boží“ je nakonec vždycky jenom interpretace člověka. Jestliže se mýlili křesťanští teologové – odkud pak můžete vědět Vy sama, že Vaše intepretace „Boží vůle“ je ta správná?…

    A pokud by snad mělo platit, že vůle Boha je člověkem nepoznatelná, neurčitelná – pak to znamená že takový Bůh pro nás nemá žádnou relevanci. Něco snad chce, ale my se nikdy nedozvíme co vlastně.

39. Ještě k té gravitaci. Samozřejmě že gravitaci musím respektovat, jako celou řadu dalších přírodních zákonů a daností. Ovšem – celá cesta člověk jeho dějinami spočívá právě v tom, že si tato omezení nenechal bez dalšího líbit, nýbrž že přírodě vnucoval – v rámci možného – svou vlastní vůli.

    Zatímco co se otázka dobra týče, pak je to Bůh který jednou provždy apodikticky prohlásí: „Má vůle je závazná“ – a člověk musí jenom poslušně svěsit uši a sám nesmí s otázkou po tom, co je a co není skutečné dobro, už nijak hýbat.

    A co se Ježíše týče, že prý „nebyl ničím omezený“ – za prvé byl stejně tak omezený přírodními zákony (například když ho přibijí na dřevo, tak že se jeho fyzický organismus po určité době zhroutí a nebude dále schopný života); za druhé byl omezený především všemi lidmi kolem něj – ke kterým by velice rád chtěl získat přístup, ale znovu a znovu narážel na jejich nepochopení.

    K tomu byl navíc Ježíš limitovaný svou dobou, tedy stupněm její vyspělosti a jejího poznání; takže například neznal objevy Marxe, takže nemohl vědět, že všeobecná pospolitost „Království Božího“ je principiálně nemožná za podmínek existence třídně antagonistické společnosti. (Kteroužto skutečnost si zjevně neuvědomuje ani pan Yoder, i když ten by už naprosto měl možnost se s těmito myšlenkami Marxe seznámit.)

    Dále byl Ježíš limitovaný, predestinovaný i místem svého zrození. Kdyby se narodil dejme tomu v Indii nebo v Číně, pak by se obracel na boha Šivu, případně by působil ve smyslu duchovní tradice buddhistické.

    Zkrátka: to tvrzení že by Ježíš nebyl ničím limitovaný, ničím ovládaný je čirá fikce. Ježíš vystoupil se zcela specifickým obrazem světa, Boha a člověka, který vycházel ze zcela specifických místních a dobových podmínek a tradic. Samozřejmě, u Ježíše jsou k nalezení i momenty které jsou univerzální, a to jak z časového tak místního hlediska. Ale prohlásit ho prostě a absolutně za „nepodmíněného“ – takové tvrzení se naprosto míjí s realitou.

40. ZLÉ Z DOBRÉHO?

    Já se ještě jednou vrátím k té Yoderově tézi, že na tomto (Bohem stvořeném) světě není vlastně vůbec nic zlého; že i to zdánlivě zlé nakonec jenom jakousi „odchylkou“ či „deformací“ toho co je samo o sobě dobré.

    V určitém smyslu to skutečně může být pravda. Jde o to, jaká měřítka nastavíme pro posouzení toho, co je a co není dobré.

    Především: tato měřítka nastavujeme víceméně vždy jenom my, lidé. Když si vezmeme vesmír jako takový: tam není rozdílu mezi „dobrým“ a „zlým“. Když dejme tomu černá díra pohltí všechny hvězdy které mají tu smůlu že se dostanou do oblasti její přitažlivosti – pro tu hvězdu to sice bezprostředně znamená zánik, ale z absolutního, ryze fyzikálního hlediska tu nic nemizí, jenom se mění forma. Samotná masa oné hvězdy se nerozpustí v nicotu, stane se prostě součástí masy černé díry.

    Jestliže tedy samou existenci vesmíru respektive hmoty vůbec prohlásíme za „dobrou“ (protože jinak by neexistovalo vůbec nic) – pak na této nejzákladnější úrovni je pak stejně tak „dobrým“ naprosto všechno, co se v rámci vesmíru děje. Hmota samotná se nemůže zničit; ledaže by se přestala hýbat. A proto všechno, co je pohybem, je v daném smyslu „dobré“, neboť udržuje v chodu samotné bytí.

    My ovšem můžeme zvolit a nastavit i to kritérium, že v plném smyslu „dobré“ jsou jenom určité projevy, jenom určité formy této hmoty. Můžeme do celé záležitosti vnést předpoklad, že mezi různými formami hmoty existují kvalitativní rozdíly; a že onen pohyb hmoty směřuje od forem primitivnějších k formám vyspělejším. Které pak na určité úrovni získávají schopnost vlastní sebereflexe, tedy schopnost vědomí. Schopnost rozlišovat mezi příjemným a nepříjemným; mezi tím co prospívá mé vlastní existenci a mezi tím co jí škodí.

    Na dalším stupni vývoje pak toto rozlišování mezi přínosným a mezi škodlivým pak dostává opět kvalitativně nový charakter: už není pouze individuální (to a to škodí mně) – nýbrž charakter nadindividuální, univerzální („špatné je to, co škodí všem“).

    Abychom se tedy vrátili k vlastnímu tématu: na té prazákladní úrovni je skutečně všechno bez výjimky „dobré“. Ale na vyšších úrovních organizace hmoty (tam kde nastupuje vědomí a schopnost vnímání bolesti a utrpení), tam skutečně mohou projevy této o sobě „dobré“ hmoty a jejího pohybu nabývat negativní, škodící charakter. A to sice v oněch dvou výše uvedených ohledech: za prvé všude tam, kde dochází k regresu, tedy když dosažená úroveň vývoje je srážena, strhávána zpět na úroveň nižší. A za druhé, když individuální prospěch se prosazuje na úkor prospěchu univerzálního, nadindiviuálního, celospolečenského.

41. Ale já přece říkám, že odvolávat se na Boží vůli, abychom mohli někomu něco zakázat, je naprosto špatné, pane Poláčku.
    Člověk vůbec nemusí poslušně svěsit uši a řídit se Boží vůlí. Boží hledá jenom ten, kdo ji hledat chce. Bůh k tomu nikoho nenutí. Existují různé způsoby, jak ji hledat, ale vás to přece nemusí zajímat, protože vás se taková věc netýká.

42. A ohledně toho podřízení si Ježíše mocí, to máte opravdu zvláštní verzi, pane Poláčku: Ukřižovali ho, takže si ho podřídili.
    Já jsem si myslela, že lidé se podřizují spíš proto, aby zůstali naživu.

43. Inu, když svoboda pro vás znamená dělat pravý opak toho, co chce někdo jiný nebo toho, co se obecně považuje za správné, pak není divu, že se na to takhle díváte.

44. Zajímavý je Yoderův termín „revoluční podřízenost“.
    Osoba v podřízeném postavení, která dobrovolně přijímá svou podřízenost v moci Kristově, místo aby se jí jen fanaticky nebo nenávistně či s odporem podvolila, se stává svobodným etickým subjektem.
    Zatímco osoba v nadřízeném postavení je ve jménu Krista vyzývána k tomu, aby se zřekla autoritářského zneužití svého postavení. Aby sloužila, namísto aby vládla.

45. SVOBODA V PODŘÍZENOSTI?

    Paní Hájková, ta Vaše (a Yoderova) „svoboda v podřízenosti“ se boží vůli velice nápadně připomíná Hegelův model „rozumného státu“. Hegel byl také z hloubi duše přesvědčen, že jeho model je založen na lidské svobodě, respektive že právě on je nejvyšším dovršením a naplněním lidské svobody.

    Hegel vyšel z individuální vůle člověka – tedy z takové které většina lidí považuje za svou výlučnou a jedinou svobodu. Hegel vzápětí ukazuje, že takto jenom čistě individuální vůle je ve skutečnosti pouhou libovůlí, respektive svévolí. A že pravá svoboda člověka jako lidské bytosti musí mít zároveň objektivně dobrý obsah. Neboť jenom ve splynutí s dobrem může realizovat skutečnou lidskou svobodu. Přičemž toto „objektivní dobro“ vycházelo nakonec z „Absolutního ducha“, jehož projevem v oblasti víry je (ovšemže křesťanský) Bůh.

    Ano, tento Hegelův model je svým způsobem opravdu dokonalý – v rovině čistě abstraktní, obecné. Jenže – zásadní potíže nastávají v reálné praxi lidského žití.

    Podle Hegela totiž ztělesněním tohoto spojení individuální vůle a objektivního dobra byl „rozumný“ moderní stát, totiž konstituční monarchie. Jenže ono se dost brzo ukázalo, že skutečný život je někde jinde. Ještě sám Hegel se rok před svou smrtí v jednom dopise rozčiloval nad tím, že francouzští dělníci se (v roce 1830) opovážili revoltovat proti svému přece tak dokonalému „rozumnému“ francouzskému státu! Jenže těm dělníkům byl ten Hegelův „rozumný stát“ s jeho křesťanským „objektivním dobrem“ po čertech lhostejný – tam kde se cítili být existenčně vykořisťováni vládnoucí třídou v tomto státě.

    Jednou větou: oni odmítli podřídit se „Božímu dobru“ tam, kde jejich život byl někde naprosto jinde, nežli toto údajné „Boží dobro“.

    Snad můžete říci, že se Hegel – samozřejmě – mýlil, že stát konstituční monarchie (tím spíše s třídním antagonismem) ve skutečnostní není v souladu s Boží vůlí.

    Jenže pak platí to co jsem napsal už výše: buďto je tato „Boží vůle“ pro nás nepoznatelná – a pak je pro nás absolutně irelevantní.

    Anebo je tato „Boží vůle“ nějakým způsobem pevně, fixně daná – a pak na této zemi nevyhnutelně splývá s určitými institucemi, strukturami a normami, které jsou pro člověka závazné; ale pak nevyhnutelně omezují jeho svobodu hledat sám to, co je pro něj skutečně dobré. Jinak řečeno: takto závazné „Boží dobro“ časem nevyhnutelně dostane stejně zkostnatělý, ne-li přímo reakční charakter jako Hegelův „rozumný stát“.

46. DVĚ POJETÍ SVOBODY

    V souvislosti s touto „svobodou v podřízenosti“ si musíme vyjasnit, že objektivně existují zcela odlišné lidské typy, které zcela rozdílným způsobem definují a prožívají své pojetí svobody.

    Je tu samozřejmě typ „státního úředníka“, který své životní štěstí a životní naplnění nalézá v korektním plnění předpisů a jemu uložených úkolů. On je šťasten, cítí se bezpečný a naplněný tam, kde je mu dáno pevnými předpisy naprosto jasně a jednoznačně, co je zapotřebí dělat a konat, co je správné a co je nesprávné. A cítil by se velice ztracený a znejistělý, kdyby on sám náhle musel začít vyvíjet vlastní iniciativu, kdyby musel opustit onen jistý a bezpečný svět jednoznačných předpisů a norem. A svou vlastní svobodu spatřuje právě a jedině v tom, že osobně zcela naprosto s p l y n e, ztotožní se s tímto světem shora daných norem a předpisů, a cítil by se nesvoboden kdyby tak činit nemohl.

    Ale pak existuje lidský typus přesně opačný: ten nesnáší tíhu jakýchkoli norem a předpisů, a svou svobodu může prožívat jenom a pouze tehdy, když může v kterémkoli okamžiku znovu a znovu vyvíjet svou vlastní, čistě osobní aktivitu. A přitom to může být osobně slušný a poctivý člověk; ale on prostě musí mít tuto svou bezpodmínečnou osobní volnost. A nikdy nemůže mít pochopení pro toho státního úředníka, který svou svobodu nachází ve splynutí se svou podřízeností vyšší vůli.

    Právě v tomto bodě ten zdánlivě dokonalý hegelovský model svobody obsahuje svou zásadní slabinu. Hegel sice – v abstraktně obecné rovině – uznává nutnost této ryze individuální vůle; ale hned vzápětí ji degraduje na pouhou „svévoli“. A uznává ji jenom právě v její podřízenosti pod ono „objektivní dobro“. Jenže: tím Hegel ve skutečnosti celý poměr mezi individuální lidskou vůlí a mezi tím „objektivním dobrem“ přesouvá, převrací zcela jednostranně ve prospěch onoho předem daného, objektivního údajného „dobra“. Pro vlastní, bezpodmínečnou individuální lidskou aktivitu tu ve skutečnosti nezbývá už žádný prostor; ale tím je lidské svobodě uzmuta její zcela základní charakteristika, totiž její nepodmíněnost.

    „Podmíněná svoboda“ je vlastně čisté contradictio in adiecto. „Smíš být svobodný, ale jenom když se podřídíš mé vůli“ – to je sám o sobě zcela protismyslný výrok.

    Paní Hájková, já nijak nechci popírat, že zde může existovat cosi jako „objektivní dobro“. Tedy v tom smyslu, že je zde přítomno něco co přesahuje pouze individuální horizont lidské existence.

    Jenže: člověku musí být dána svoboda toto dobro hledat sám, svými vlastními cestami, ve své vlastní odpovědnosti. A ne proto, že mu to někdo nařídil.

    A neříkejte mi – abych rovnou předešel Vaší námitce – že křesťanský Bůh přece nikomu nic nenařizuje. Tam kde za jeho „Božím dobrem“ stojí na jedné straně katalog pekelných trestů a na straně druhé příslib věčného ráje, tam není možno mluvit o tom že by zde nebylo nic nařízeno, nic vyžadováno.

47. Četla jsem nedávno knížku čínského křesťana Watchmana Nee (Co bude s tímto), který se tam mimo jiné zmiňuje: „velkou chybou je, že kazatelé se pokoušejí, aby lidi plán spasení pochopili, nebo aby byli přitaženi k Pánu strachem ze hříchu a jeho následků“. Úplně s ním (a v tomto bodě i s vámi) souhlasím. Ovšem nemyslím si, že by bylo rozumné to těm kazatelům zakázat a tím že by se to všechno vyřešilo. Nebo že by snad bylo dobré zbavit Bibli všech zmínek o pekle, popřípadě zakázat ji. A už vůbec nejde zabránit tomu, aby někteří lidé určitým textům nerozuměli.
    Jsem přesvědčena, že s Hegelovým státem nemá Yoder nic společného. Yoder Hegela v knize vůbec nezmiňuje. Ale to není hlavní důvod. Hlavní důvod je, že Ježíš nepůsobí a nikdy nepůsobil prostřednictvím státu a jeho struktur. Stát nemůže být dobrovolný, na rozdíl od církve. Proto s ní nemůže být totožný. Pokud Yoder mluví politice, dělá to proto, že politikou je podle něj všechno, co se týká společnosti a společenských vztahů.
    Podřizovat se vládcům se podle Pavla sice doporučuje, ale jen proto, že křesťan má, pokud to lze, ustupovat a neprosazovat sama sebe. Kdyby vládce nařizoval něco, co není v souladu se svědomím podřízených (například vzdát se víry), pak se samozřejmě podřídit nemá. Yoder na jednom místě poznamenává, že Pavel (mimochodem, Yoder nevidí žádný rozpor mezi ním a Ježíšem, jako mnozí jiní lidé), který se obrací ke křesťanům s mravními apely, se nikdy neobrací ke králům či jiným vládcům, k žádným zástupcům státní moci. V tehdejší době v církvi takoví lidé zkrátka nebyli. Ostatně Chelčický (a nejen on) později litovali, že papež Silvestr vzal do církve císaře Konstantina a tím církev zkazil. Křesťanství se stalo povinným. V církvi se pak ocitli lidé, kterým šlo o moc. Řekla bych, že především tito lidé hrozili peklem.
    Ta dobrovolná revoluční podřízenost, kterou má na mysli Yoder, se týkala vztahů uvnitř církve, zejména vztahu žen a mužů, otroků a pánů.
    Chtělo by to víc rozvést. Možná o tom něco napíšu, ale až budu moci.

48. Všem uprchlíkům před mými soudy přeji rozumného ekonomického Ježíška, který už se snad konečně jednou od Marxe doučí, že všeobecná pospolitost „Království Božího“ je principiálně nemožná za podmínek existence třídně antagonistické společnosti!

49. Zašel jsem v předvánočním čase na „náš“ venkovský hřbitov. Vedle akátky už někdy před 15 lety vyrostla nějaká hala v délce skoro 100 metrů. Někomu, kdo tam měl pole (nebyl to žádný malorolník), se zkrátka charakteristickým způsobem poštěstilo. Povídání o tomhle by ovšem patřilo pod článek o kapitalismu, ne pod tenhle o pastýři a králi.

    Jedna věc mě s tím „hangárem“ trochu smířila. Na oploceném pozemku chovají slepice, husy, kachny a další domácí zvířata. Děti, které jdou s rodiči, nebo prarodiči na hřbitov (stále se tak děje!), se mohou pokochat v okolí dost výjimečnou podívanou. A jsou-li už větší, mohou se i zamyslet, či porozjímat.

    Ano, dalo se to uhodnout, pasou se za tím transparentním plotem také ovečky. A proto jsem popřemýšlel i já, proč je zrovna o ovcích tolik v Novém zákoně i v kázáních kněží. (Také mi to bývalo, paní Hájková, až protivné.) V dnešní době přece figuruje toto zvíře spíše v úslovích typu „Nebuď taková ovce!“ Leccos se změnilo. Ovečky už nejsou, aspoň v naší kultuře, obětním zvířetem. Stále však jsou nejvíce domestikovaným tvorem. Velmi závislým a bezbranným. Stejně jako člověk.

    Přeji všem klidné a krásné Vánoce!

50. Ve městě Mnichově je v posledních dnech nějaké divné počasí (zčásti fén, zčásti asi i jiné vlivy); zkrátka a (ne)dobře, pan Poláček má dneska tak těžkou hlavu, že se necítí být ve stavu rozepisovat se o nějakých intelektuálně složitých záležitostech. – A dneska by stejně asi nikdo neměl čas či náladu s nějakým složitým teoretizováním kazit sváteční den. 😉 Takže pro dnešek (přinejmenším) se nebudu pouštět do žádných dalších polemik či úvah.

    Nicméně taktéž přeji všem hezké a příjemné prožití vánočních svátků.

51. V naší vsi chová taky někdo v ohradě ovce, kousek od lesa, pane Horáku. Občas jdeme kolem na procházku. Na podzim jsme je krmili jablky spadlými ze stromu rostoucího u plotu. Vlastně musím říct, že si nejsem jistá, zda to nejsou kozy. Je to jakési zvláštní plemeno. „Normální“ ovci totiž poznám a „normální“ kozu taky.
    Koza je ještě horší nadávka než ovce. Ale stejně – i ovce je nelichotivé označení. Vždyť se někdy pohrdavě mluví dokonce o „ovčanech“, kteří se nevyznají v politických nebo ekonomických záležitostech, a proto někomu snadno naletí. V České republice jich bude podle všeho dost. A to jsou Češi takoví ateisté! Já myslím, že by se měli dát raději na víru.
    Také přeji všem krásný Štědrý večer a krásné svátky.

52. Naopak, paní Hájková. Naši rodiče kozu nějaký čas chovali a musím říct že je to sice svéhlavé zvíře, ale sympaticky radostné a s vlastním smyslem pro humor. Skvělý kompromis mezi ovcí a vlkem:-)

53. Taky přeji Vám všem mezi Vašimi blízkými krásné a radostné prožití Svátků.

    https://youtu.be/c8-BT6y_wYg

54. Tak to já také mohu přispět s jednou ukázkou duchovní hudby, ale z trochu jiného soudku. Protože se sice dnes s mou hlavou cítím už o něco lépe, ale na nějaké náročnější intelektuální výkony to stále ještě není, chtěl jsem se napřed trochu osvěžit hudbou. Včera jsem se díval na jeden z dílů seriálu „Krajinou příběhů neznámých…“ o českých hradech. Tento seriál je doprovázen nádhernými zpěvy českých středověkých písní; bohužel tam není uvedeno kdo tyto písně zpívá. Zkusil jsem se proto sám porozhlédnout po internetu, jestli bych tam něco z toho neobjevil. Našel jsem sice nějaké ukázky z této oblasti, ale nic z toho mě nijak zvlášť neoslovilo.

    Ale jak jsem se tak potuloval po You tube, narazil jsem tam i na relaxační respektive léčivou tibetskou hudbu. Čili jako dělané pro můj aktuální stav. Ovšem: i tady velice rychle přišlo zklamání, bylo jasně znát že tato hudební pásma nejsou originální, nýbrž od západních autorů, kteří se de facto prakticky jenom přiživují na módní vlně tibetské spirituality. Nicméně – nakonec jsem tam objevil jednu buddhistickou meditaci ÓM; a musím přiznat, že toto velice hluboké, táhlé „óóómm“ je to nejpřesvědčivější, které jsem doposud slyšel. Sice i tady je to celé kontaminované umělými artefakty, především to – zdánlivě přírodní – šplouchání vody působí čím dál tím rušivěji; ale přesto to samotné „óm“ posluchače zavádí a strhuje někam do hlubokého tajemna, k nejvlastnější podstatě všeho bytí.

    Pokud by to někoho blíže zajímalo, je možno si to poslechnout tady: https://www.youtube.com/watch?v=JCWIxphJSOE

    Sice se to asi zrovna moc nesluší zrovna o křesťanských svátcích sem vnášet příspěvky od „konkurence“ 😉 ; nicméně toto buddhistické óm má svou spirituální univerzálností nadkonfesijní charakter (alespoň já se tak domnívám).

55. Ovšem, ta definice kozy jakožto tvora „mezi ovcí a vlkem“ je opravdu kouzelná! 😉

    V každém případě je to krok správným směrem; člověk by skutečně měl být jakousi „dialektickou syntézou“ obojího. Tedy ovce i vlka.

    My jsme o tom vlastně nedávno hovořili, v souvislosti se středověkým rytířským kodexem, kde zaznělo, že správný rytíř má mít v erbu beránka i lva. Tedy: mírnost a zdrženlivost stejně jako i sílu, agilitu.

    Což pak opět připomíná (Platónovy) antické kardinální ctnosti, kde je k nalezení jak statečnost, tak i uměřenost, sebeovládání.

56. Myslím si, že pastevci mohli chovat kozy a ovce pohromadě. (Jako tzv. stáda bravu). Zajímavá je ovšem tato citace ze Starého zákona: „Budete mít beránka bez vady, ročního samce. Vezmete jej z ovcí nebo z koz.“ (Ex 12,5)
    Beránek z koz?

57. Pane Poláčku, poslechla jsem si kousek toho vašeho odkazu, ale musím říct, že na mě to působí úplně opačně. Tedy mně se líbí ten zvuk vody, zatímco „óm“ na mě působí rušivě. Připomíná mi nějaký dechový nástroj. Snad pastýřskou fujaru, ale s hlubším zvukem. Ovšem, jak jsem se dočetla, fujara byla pro pastýře meditačním nástrojem, takže možná je to tak správně. Óm asi nemá uspávat, jako ta voda, nýbrž rozechvívat.

58. Já bych se ještě jednou vrátila k Yoderovi s jednou důležitou poznámkou. On totiž, jakožto přívrženec křtěnectví, se ve svých vizích hodně inspiroval rabínským židovstvím. Ani ne tak, pokud jde o víru, jako o způsob života. Inspiroval se životem exilových židovských komunit. „Židé jsou Yoderovi modelem i jako nositelé minoritní perspektivy, která si zachovává odstup od světa,“ píše se v doslovu ke knížce. Proto se lze od nich učit věrnosti víře. Oni totiž dokázali být věrni své víře přes všechno pronásledování a všechny okolnosti stojící proti nim.

59. Joch panu Poláčkovi

    https://www.konzervativninoviny.cz/co-jsou-vanoce-a-o-cem-je-krestanstvi/

60. K tomu židovství mám (jen tak pro zajímavost) ještě jeden odkaz, který mi před Vánocemi někdo zaslal. Zajímavou přednášku.
    Pavel Hošek prý je v tomto oboru znalec, jak mi potvrdila i jedna paní, která má židovský původ.
    https://www.youtube.com/watch?v=SBp1isJMWGs&feature=share&fbclid=IwAR3hKwHA_O40jEhJLpaRUxGh76rCKn5TfUAD-I8CCSmy2-Gj0Ktbxp79Yuc

61. SVOBODA VERSUS BOŽÍ SVĚT

    Pane Nusharte, ten odkaz na Romana Jocha má tu nespornou přednost, že právě jeho výklady na téma křesťanství mi pomohly definitivně odhalit základní rozpor křesťanství.

    Roman Joch sám nedělá víceméně nic jiného, než že prostě reprodukuje klasická křesťanská klišé. On hodí na jednu hromadu svobodu, pravdu, krásný boží svět a ještě i nesmrtelnost duše, a nepovažuje nijak za potřebné se nějak hlouběji zabývat odůvodněním, neřkuli dokazováním svých tvrzení. V němčině existuje takové krásné slovo „hinterfragen“. To znamená něco jako „ptát se za“, jít dále za to co tady nějak je respektive co je tvrzeno, nenechat to jen tak stát, kriticky to přezkoumat. Nic z toho Roman Joch samozřejmě nedělá, on prostě vypočítá dogmata křesťanského kánonu, a tím je pro něj vše vyřízeno.

    Ono je to tak trochu jako když kočička a pejsek vařili dort; dali do něj všechno co se jim zdálo být dobré, a vůbec si nelámali hlavu s tím, že to objektivně nepasuje dohromady. V daném případě se jedná především o „dobrý boží svět“ na straně jedné, a o (lidskou) svobodu na straně druhé.

    Ponechme teď stranou zásadní nekorektnost Jochova tvrzení, že východní duchovní směry jsou deterministické, bez svobody; podívejme se jenom na křesťanské pojetí svobody.

    Problém je v tom: člověku nikdy principiálně nemůže být dopřáno mít všechno. Není možné mít „dobrý boží svět“ – a zároveň svobodu. V konečném smyslu je možno mít jenom jedno z toho: buďto bezezbytku dobrý a krásný svět – a n e b o svobodu. Ale ne obojí.

    Svoboda – už jsem to nedávno zmínil – v sobě nevyhnutelně obsahuje i svobodu k (alespoň určité) destrukci. K chaosu. K tomu dělat, podnikat, vyzkoušet něco, co není předem nalinkováno; co se tedy tak či onak vzpouzí řádu. Zatímco onen „dobrý boží svět“, ten je nalinkován předem. Co je absolutně dobré, tím není možné hýbat. A tedy – není p ř í p u s t n é tím hýbat. Ale – kde něco není přípustné, kde je něco předem zakázáno či vyloučeno, tam končí svoboda.

    Buďto tedy Bůh stvořil dokonale dobrý svět – ale pak nestvořil svobodu. Anebo stvořil svobodu – ale pak nutně stvořil nedokonalý svět.

    Svým způsobem je to v Bibli řečeno naprosto správně: svou svobodu si člověk na Bohu musel vyvzdorovat. Proti jeho zákazu. Je tedy jasné: v plném smyslu „dobrý boží svět“ může existovat jenom tehdy, kde není svoboda. A jakmile do tohoto světa vstoupí pravá, ničím nepodmíněná svoboda – v tom okamžiku končí idyla ráje, a vzniká reálný, ale nedokonalý svět, který už vždycky bude kontaminovaný momentem negace, chaosu, vzdoru.

    Křesťanství je ve svém tradovaném kánonu pokusem člověka mít, dostat nakonec přece jenom úplně všechno: jak krásný boží svět, tak i svou vlastní svobodu. Ale aby si tento křesťanský člověk tuto svou iluzi, že se mu dostalo naprosto všeho, mohl udržet, musí vlastně napřed zapomenout na to, co mu sděluje jeho vlastní Bible.

62. K té židovské mystice: paní Hájková, poslechl jsem si z té přednášky asi tak první čtvrt hodiny (za víc mi to nestálo).

    Na jedné straně mi ta židovská bezprostřední přítomnost Boha v každodenním jednání dost připomněla svět antiky: tam také bohové nebyli přítomni jenom v chrámech, nýbrž stejně tak v každé domácnosti. Měli tam svůj oltář, plnili své ochranné funkce vůči této domácnosti. Nebylo to sice přesně to samé jako tato chasídská zbožnost všedního dne, ale některé základní rysy byly společné.

    Zároveň mi to tvrzení o bezprostřední přítomnosti Boha ve všech částech a projevech přírody připomnělo Platóna: ten také tvrdil, že (božské) ideje jsou přítomny všude, i v těch napohled nejprofánnějších předmětech či artefaktech.

    Ovšem: problém je v tom, že Platón tuto svou tézi nijak nemůže dokázat. Je to prostě tvrzení, které má dozajista svou zajímavost, které má hluboké filozofické souvislosti, které vrhá určitý specifický pohled na náš svět – nicméně není nic, čím by bylo možno dokázat, že tomu tak skutečně je.

    A v židovství (a křesťanství) je tomu naprosto stejně tak. Je samozřejmě pro člověka možné se takovýmto pohledem na svět dívat; ale není nijak možno dokázat, že tomu tak skutečně je. V každém případě: jsou to jenom a jedině lidské oči, které mohou tuto – údajnou – boží přítomnost v každé součástce tohoto světa vidět. Je to pohled kterým se dívá (dívat může) člověk, je to prožitek člověka který za profánními předměty a událostmi spatřuje (spatřovat chce) nějakou vyšší, božskou skutečnost.

    Naprosto názorně je to vidět na tom příkladu s prorokem Elišou a jeho učedníkem. Učedník nevidí nic, nežli jenom – ovšemže zcela reálnou – převahu nepřátel. A teprve když ho Eliša příslušným způsobem ovlivní, když fakticky „přeprogramuje“ jeho mysl, teprve pak i on prožije vizi, že tu „vidí“ kohorty andělů kolem jeho Mistra.

    Lidská mysl je – jsa určitým způsobem preparována – schopna „uvidět“ skutečně prakticky cokoli. Ovšem je dost neradno se na to spoléhat pro reálný život. V daném případě zřejmě obléhání skončilo neúspěšně (jinak by Eliša o této události nemohl zpravovat); ale jak nesčetně mnoho bylo takových případů, kdy bojovníci té či oné strany spatřili „zástupy andělů“ na jejich straně – a přesto podlehli přesile, a byli zmasakrováni? Jediný rozdíl je v tom, že oni už právě neměli žádnou možnost zpravit svět o tom, jak jejich vidiny Boží pomoci naprosto podlehly ve srážce s reálným světem.

63. Jak skončilo obléhání.
    18Když se k němu Aramejci začali stahovat, modlil se Elíša k Hospodinu: „Raň tento pronárod zaslepeností!“ I ranil je zaslepeností podle Elíšova slova.
    19Elíša jim řekl: „To není ta cesta ani to město. Pojďte za mnou, dovedu vás k muži, kterého hledáte.“ A dovedl je do Samaří.
    20Sotva vstoupili do Samaří, Elíša řekl: „Hospodine, otevři jim oči, ať vidí.“ Hospodin jim otevřel oči a spatřili, že jsou uprostřed Samaří.
    21Když je uviděl izraelský král, řekl Elíšovi: „Můj otče, mám je dát pobít?“
    22Řekl mu: „Nepobíjej. Což jsi je zajal svým mečem a lukem, abys je pobil? Předlož jim chléb a vodu, ať jedí a pijí. Pak ať jdou ke svému pánu.“
    23Připravil jim tedy velkou hostinu. Když se najedli a napili, propustil je a oni odešli ke svému pánu. A aramejské hordy už nikdy nevpadly do izraelské země.

64. Bůh není vidina, která se rozplyne. Je to náš průvodce životem i smrtí:
    „A hle, já jsem s vámi po všecky dny až do skonání tohoto věku.“ (Mt 28, 20)
    „Nikdo z nás nežije sám sobě a nikdo sám sobě neumírá. Žijeme-li, žijeme Pánu, umíráme-li, umíráme Pánu. Ať žijeme, ať umíráme, patříme Pánu.“ (Ř 14, 7-8)

65. O Vánocích jsem se začetl do knihy o rabim Löwovi.

    V „naší“ zdejší souvislosti mě zaujala slova napsaná na jeho náhrobku: „Věrným pastýřem byl rozehnaným jehňatům“.

    Je škoda, že v případě většiny významných osobností starší křesťanské kultury se epitafy nemohly dochovat. Ty ze židovských hřbitovů jsou nejen zdrojem mnoha informací, ale někdy také dokladem velké poetičnosti, ba memoárové literatury“. Takže ocituji ještě z nápisů na tumbě slavného pražského rabína (a jeho ženy Perl), neboť rovněž zarezonovaly v mé mysli v kontextu se zdejšími diskusemi. „Lev mocný ve vyšším i dolním světě“, „Své současníky živil chlebem vznešených: odpověďmi na otázky“, „Navěky budeme pít jejich vodu a opírat se o jejich spravedlnost a s nimi kéž si zasloužíme popatřit na sličnost Hospodinovy tváře“.

    A ze samého díla Löwova tu mám za pro nás aktuální např.: „Když uvažujeme nad Božím dílem (uvědomíme si, že) vše, co Bůh stvořil, vyžaduje nápravu a určité působení. Například to, co nebylo stvořeno plně vyvinuté, potřebuje lidskou péči (…) Touto nápravou jsou učenci: to oni způsobují dovršení Tóry.“ Pozoruhodná je rozhodně i tato pasáž: „Lidská tvořivost přesahuje přírodu. Když během šesti dnů Bůh stvořil přírodní zákony, jednoduché i složité, a dokončil stvoření světa, zůstaly zde další síly schopné znovu tvořit, tak jako lidé tvoří nové zvířecí druhy prostřednictvím křížení stávajících.“

    A zvláště: „Před svým hříchem, následkem své podstaty stvořené bytosti, nebyl člověk způsobilý jako Bůh znát dobré i zlé, protože byl stvořen k Božímu obrazu, (…) neboť člověk je obdařen božským rysem právě tím, že je stvořen k Božímu obrazu. V souladu s tím had prohlásil
    /A jestliže zhřešíte pojedením zakázaného ovoce/, budete jako Bůh znát dobré i zlé. (…). Když se pak člověk odvrátil od Příčiny a stal se autonomním, poznal dobré i zlé. V tom se zcela podobal Bohu (…). Stal se svou vlastní příčinou.“

    (Citáty jsou z knihy Cesta života (Rabi Jehuda Leva ben Becalel)

66. Znát dobré i zlé jako Bůh…
    Pozoruhodné je, že Bůh, ačkoliv zná dobré i zlé, nedělá mezi nimi rozdíly (např. nechává slunce svítit na dobré i zlé, nechává koukol růst spolu s pšenicí…)
    A tak člověk, byť rozezná dobré i zlé, nemůže být jako Bůh, pokud se v tom nechová stejně jako on.

67. SVOBODA VERSUS BOŽÍ SVĚT
    (ad „Joch panu Poláčkovi“)

    Rozum domýšlí věci do konců – jeho posláním je „domýšlivost“ – teprve ta mu zaručuje úctu. Je pod úroveň rozumu domýšlet věci jednoduché, které jsou zřejmé – domýšlet lze jen věci složité a „pravda přeci je složitá“. Pravda je, že je zcela vyloučeno cítit lásku na základě rozkazu – člověku tedy nikdy principiálně nemůže být dopřáno mít dobrý Boží svět, mít lásku – a zároveň milovat z rozkazu. V konečném smyslu je možno mít jenom jedno z toho: buďto bezezbytku dobrý a krásný svět (mít lásku) – a n e b o být poslušen rozkazů. Ale ne obojí.

    Dobrý Boží svět v sobě tedy nevyhnutelně obsahuje i svobodu.

68. Začnu od konce: ano, pane Nusharte, v určitém smyslu skutečně „dobrý Boží svět“ zahrnuje i svobodu; jenže k tomu je nutno domyslet i to, že tato svoboda v sobě nevyhnutelně obsahuje i negaci, destrukci předloženého, prefabrikovaného Dobra – čili zlo.

    Obojí dohromady: „krásný Boží svět“ v sobě nevyhnutelně zahrnuje i zlo.

69. Paní Hájková, ta Vámi citovaná historka je natolik pohádková, že vůbec ani nestojí za komentář. Je to legenda z toho samého soudku, jak prý Izraelité hlasem trub rozbořili brány Jericha. Také krásná, půvabná, strhující historka – její jedinou vadou je, že pode nových archeologických nálezů v tu dobu kdy Izraelci přitáhli k Jerichu, bylo toto město už dávno pouhá zřícenina. Takže už jaksi vůbec nebylo co bořit.

70. Tak se jistě můžete dívat na celou Bibli včetně Nového zákona, pane Poláčku. Jak to bylo doopravdy, to už nikdo spolehlivě nezjistí a vědecky nedokáže.
    V tomto článku je zmínka, že možnost zjistit, jaký byl „historický Ježíš“ je naprostá fikce. A tak má každý toho „svého“ Ježíše, jak ho vidí právě on.
    https://info.dingir.cz/2020/12/univerzalni-kristus-pro-nasi-dobu/?fbclid=IwAR3d-u73i4AfoesUEO_63YVnzkCatAtRslyKUa9aQYJ_z00PpXaOKJf2oYA

71. STAL SE SVOU VLASTNÍ PŘÍČINOU…

    Pane Horáku, musím přiznat že tyto výroky rabiho Jehudy Löwa mě skutečně nemálo překvapily. – Zdá se, že bych si jeho dílo měl přece jenom blíže prostudovat.

    Tyto jeho výroky jsou krajně odvážné, a podle mého vidění se pohybují na samém pokraji hereze. V každém případě tu Löw mnoho věcí pojímá naprosto stejně jako já sám. Až teprve tím když se člověk zprotivil Boží vůli, až teprve tehdy se stal „autonomním“ – to jest svobodným. Kdyby setrval v existenci podle Boží vůle, nikdy by člověk tuto svou svobodu nezískal.

    Anebo jak to formuluje Löw, člověk se tímto odvrátil, odloučil od (boží, absolutní) Příčiny, a sám se stal sobě příčinou.

    Tohle je velice zajímavá pasáž. Totiž: CO je vlastně doopravdy, konkrétně tato „Příčina“?… To je otázka všech otázek. A znovu musím připomenout, že kolem této otázky znovu a znovu kroužili staří řečtí myslitelé, se svým problémem vztahu „Jednoho“ a „mnohého“.

    Samozřejmě, i oni spatřovali (většinou) nějakou prvotní, počáteční, vše ostatní určující prvotní „Příčinu“. Jenže: ono je to samo o sobě velice snadné, postulovat toto Prvotní, Nejvyšší, jako příčinu všeho dalšího – ale mnohem a mnohem obtížnější je moci konkrétně vysvětlit a doložit, jak se k sobě vlastně navzájem mají tato Příčina a její následek. Například dodnes se vedou spory o tom (a není to definitivně dořešené ani dnes), jaký vlastně status měl Anaximandrův „apeiron“, tedy jeho „Nekonečné“: to byla samozřejmě také prvotní příčina, neboť všechny jsoucí věci se „vylučovaly“ z tohoto aperion, a zase se do něj – podle zákona času – vracejí, jakožto do svého původu a své příčiny. Ta otázka ale byla tato: jestliže v tomto apeiron byly všechny věci (vycházely z něj, vylučovaly se z něho) – měl pak on sám materiální povahu? Anebo to byla jenom jakási čirá potencialita, jak to vykládal Aristoteles? Anebo něco mezi tím? Všeho všudy mnohé hovoří pro to, že tento „apeiron“ měl skutečně spíše povahu alespoň nějakým způsobem materiální, když byl zdrojem všech jsoucích (tedy hmotných) věcí.

    Ovšem: to samé pak platí i pro onu „Příčinu“ rabiho Löwa; a touto „Příčinou“ vposledku není nic jiného nežli sám Bůh. Logický závěr by tedy nutně byl, že i sám Bůh má přinejmenším v určitém smyslu materiální povahu.

    Protože kdyby ji neměl (přestože z něj vycházejí, to jest jsou jím stvořené) materiální věci, pak by mohl být skutečně jenom tou aristotelskou potencialitou, ale jsoucí svět by měl od samého počátku svou příčinu jenom sám v sobě. Byl by tedy od počátku autonomní.

    ——————————-

    Velice zajímavá je taky Löwova téze, že „člověk je více nežli příroda“. Že Bůh vlastně stvořil jenom přírodní zákony, ale že přírodu samu stvořil „nehotovou“. Tento model bezpochyby velice elegantně řeší problém Bohem stvořeného světa na straně jedné, a lidské autonomie respektive svobody na straně druhé. (Je to tedy přesně to samé téma kterým se zde nyní zabýváme.) Připomenu, že velice podobný model lidské existence na styčné hraně mezi svobodou a determinací zformuloval i Platón: „Vřeteno nutnosti se otáčí, ale každý člověk sám volí svého daimona (ducha).“

    Ovšem v obou případech není možno se při hlubším pohledu vyhnout určité skepsi, do jaké míry takovýto model problém lidské svobody a determinace může skutečně definitivním způsobem vyřešit. Stále tu v pozadí všeho stojí základní otázka: Na základě č e h o člověk vlastně vůbec může konstituovat svou autonomii, svou svobodu?

    Zůstaňme u (neutrálnějšího) Platóna: jestliže se n a p ř e d „otáčelo vřeteno nutnosti“ (tedy jeho osud byl předurčen) – pak tato predikovaná nutnost nevyhnutelně musela zahrnovat i všechna jeho „vlastní“ životní rozhodnutí! Jeho „volba“ byla tedy svobodná jenom v čistě subjektivním, ale ne v objektivním smyslu.

    Rabi Löw říká (a to zcela správně): to až když se člověk naučil rozlišovat mezi dobrým a zlým, stal se rovným Bohu – a stal se skutečně svobodným.

    Tady jsou ale přítomny dvě komponenty (a ne jenom jedna, jak se obvykle zdá):

    – za prvé musí být člověk schopen vůbec rozlišovat; to znamená: myslet. Právě tím se vymaňuje ze podřízenosti se (slepým) zákonitostem, může sám zvažovat věci v jejich hodnotě

    – za druhé musí být člověk schopen rozlišovat zlo od dobra; musí být tedy schopen úsudku mravního. Ale nejen mravního v úzkém slova smyslu; on vposledku musí mít alespoň základní schopnost vnímat Dobro jako takové.

    Ovšem tady se zase staví otázka, jak člověk toto „Dobro“ může poznávat, když to samé je „neviditelné“, má pouze ryze metafyzický charakter. Klasicky se tento problém řeší právě tak, že toto „Dobro“ v plném smyslu zná jen Bůh (respektive je vůbec totožné s Bohem), a člověk ho může alespoň do jisté míry nazírat jenom prostřednictvím Boha, respektive víry v Boha.

72. UNIVERZÁLNÍ JEŽÍŠ?

    No ano, paní Hájková, Rohr zde neříká nic jiného nežli svého času německý teolog Bultmann: že totiž evangelijní zprávy o Ježíšovi jsou natolik rozporuplné a nevěrohodné, že z nich v žádném případě nemůžeme vyčíst, kým a čím byl skutečný Ježíš Nazaretský. – Ovšem už někteří z Bultmannových žáků zastávali názor, že nějaké základní jádro Ježíšovy osobnosti a jeho působení je přece jenom možno vydedukovat.

    Ovšem Rohr zaujímá skutečně podivuhodnou pozici: na straně jedné přiznává že my vůbec nevíme kdo byl pravý Ježíš – ovšem na straně druhé on sám se zdá mít naprostou jistotu v tom, čím byl onen jím proklamovaný „univerzální Ježíš“. A on sám v tom zřejmě nevidí žádný rozpor.

    Ano, on může mít dozajista pravdu v tom, že je možno z Ježíše vyčíst jeho základní inspirující moment; ovšem nevyhnutelně se staví otázka, jak se tento „univerzální“ či „kosmický!“ Ježíš vztahuje k Ježíšovi křesťanské tradice, křesťanských legend. Jsou to tedy nějakým způsobem stejné osoby – anebo zcela rozdílné? Na jedné straně „reálný“ kosmický Ježíš, a na straně druhé jenom křesťanské legendy?

    Zdá se, jako by Rohr ve skutečnosti chtěl mít obojí zároveň: jako by chtěl mít „univerzálního Ježíše“, kterého není možno postihnout žádnou skepsí ohledně nevěrohodnosti evangelijních zpráv o něm; ale zároveň chce přesto mít přesně toho Ježíše, jak ho podávají evangelia: Ježíše božského, Ježíše dokonalého, Ježíše Zvěstovatele.

    Rohr sice může tímto svým pojetím odstraňovat určité problémy spjaté s tradičním křesťanským Ježíšem; ale to všechno působí poněkud nepříjemným dojmem, že nehraje opravdu poctivou hru. Že se nakonec klíčovým otázkám daleko spíše uhýbá, nežli aby je skutečně řešil.

73. Já jsem se rozhodla, že si tu knížku přečtu, pane Poláčku. Potom snad budu vědět víc. Zatím mohu jenom říct, že Ivan Štampach o tom psal na svém Facebooku (dal tam odkaz) a někdo reagoval odkazem na píseň o „osobním Ježíši, v níž je tato sloka:
    „Tvůj vlastní osobní Ježíš
    Někdo, kdo slyší tvé modlitby
    Někdo, kdo má o tebe starost
    Tvůj vlastní osobní Ježíš
    Někdo, kdo slyší tvé modlitby
    Někdo, kdo je ti nablízku“.
    Já jsem k tomu napsala:
    „Univerzální versus personální Ježíš? Četla jsem někde, že vykoupení je objektivní událost, tedy má vlastně univerzální platnost, zatímco jeho subjektivní (čili osobní, personální) přijetí je spásou. Běžně se oba pojmy asi zaměňují. Ale ten rozdíl existuje. A zároveň je to jedno a totéž.“
    A pan Štampach mi odpověděl:
    „Ne ani versus. Spíš Univerzální skutečnost v jednotlivém člověku Ježíši, ale i v jiných manifestacích.“
    Zatím k tomu nic víc nemohu napsat.

74. „… je nutno domyslet i to, že tato svoboda v sobě nevyhnutelně obsahuje i negaci, destrukci předloženého…“

    Souhlasím, pane Poláčku.

    Jen myslím, že dobro není prefabrikované, ale otevřené pro svobodu lidské tvořivosti. Láska – tedy dobrý Boží svět – není poslušné plnění rozkazů.

75. Nestal by se teprve až člověkem vytvořený umělý intelekt skutečně autonomním, na předchozím růstu životů i hledání forem před-živé přírody nezávislým? Domnívám se že ani ten.

    Ježíš – ten poznávaný z evangelních otisků- zná a (neprefabrikovaně ale vždy osobně) přijímá dobré i zlé. I léčení může být přijetím, pokud je takto s důvěrou přijímáno.

76. Papež František řekl: „Jednej jako palma, na kterou házejí kameny, ale ona shazuje datle.“ Tak prý můžeme měnit dějiny jako Ježíš.
    https://www.radiovaticana.cz/clanek.php?id=32104

77. K oné „univerzální skutečnosti“ v člověku napsal také David Steindl-Rast. Četla jsem to v jeho knize „Tak věříme“, kterou jsem tu už párkrát zmínila. Vyjadřuje se takto:
    „Je nutné rozlišovat mezi Ježíšem a Kristem. Není přece náhodou, že se v Novém zákoně někdy říká Ježíš a někdy Kristus. Chápu to tak, že Ježíš je ve všech ohledech člověk jako my – to říká i křesťanská dogmatika -, ale Kristus je Selbst – naše bytostné Já i Ježíšovo bytostné Já. Toto rozlišení nesmíme nedbale stírat. Něco lze říkat jen o Kristu, něco jen o Ježíši. Jinak vznikne zmatek. Dodržování tohoto rozdílu může být velkou pomocí. Někteří lidé najdou snadnější přístup k Ježíši, jiní zase ke Kristu. Kristus je skutečnost, kterou mohu najít sám v sobě, moje Selbst. Ježíš naproti tomu je člověk mezi ostatními lidmi ve světových dějinách.“
    Kdyby existoval jen Ježíš jako člověk, mohli bychom ho pouze napodobovat – jako vnější vzor. Kdyby existoval jen Kristus v nás (bez vědomosti o člověku-Ježíši), neměli bychom nic, na čem bychom si mohli ověřit svou představu o této Kristově skutečnosti. Proto potřebujeme oba dva.
    Steindl-Rast říká: „V Ježíši Kristu poznávám a uznávám měřítko pro své vlastní plné „stát se sám sebou“.

78. Panu Jaroslavu Nushartovi
    Jednou jste tu sdílel Radůzinu píseň Babylónská věž. Dík za to. Před pár dny jsem si na ni vzpomněla a pustila si ji znovu. Pak jsme si s manželem na YouTube pouštěli další. Objevila jsem ještě jednu, která se mi také líbila. Takže teď sdílím zase já:
    https://www.karaoketexty.cz/texty-pisni/raduza/boze-ty-vis-721668

79. ODLESK SVĚTLA

    Paní Hájková, přesně o to se jedná. Všechno je nakonec obsaženo v této jediné větě papeže Františka: „Svědkové, tak jako Měsíc, nezáří vlastním světlem, nýbrž odrážejí světlo Ježíšovo.“

    Tohle je potvrzení z nejvyšších míst toho, co zde já opakuji znovu a znovu: křesťanství zcela principiálně nemůže člověku poskytnou skutečnou, originální autonomii. Svébytnost. Člověk tu nakonec vždycky zůstane jenom „odleskem světla“. Ale nikdy tu člověk nemůže mít své světlo vlastní, nikdy nebude svým vlastním světlem.

    K tomu se hodí i to co píše Steindl-Rast, že „Kristus je Selbst – naše bytostné Já i Ježíšovo bytostné Já“. Napohled ten jeho model určité diferenciace a zároveň vzájemného doplnění mezi figurou Ježíše a figurou Krista působí skutečně velice dokonale; ale ve skutečnosti zase všechno „ujíždí“ jedním směrem, a to sice směrem vzhůru. Toto „Selbst“, toto „samo“ respektive „bytostné Já“ – to zase není nic, co by člověk nějak mohl zrodit sám ze sebe, kde by mohl do věci vnést vlastní autonomní tvořivý akt. Je to zase jenom něco, co je dáno předem, odněkud shůry – a člověk to nakonec jenom pasivně přijímá.

    Jistě: člověk se s tímto „Selbst“, s tímto „bytostným Já“ může vnitřně ztotožnit; ale to naprosto nic nemění na tom, že co se vlastního o b s a h u tohoto Selbst týče, že tento přichází odjinud, nepřichází z vlastního nitra člověka, není aktem jeho sebetvorby, nýbrž jenom aktem jeho odevzdání se.

80. „Dobro není prefabrikované“ – v tomto ohledu máte sice plnou pravdu, pane Nusharte; jenže prefabrikovaná je bohužel jeho křesťanská verze. A i křesťanská láska je prefabrikovaná. To je ostatně jedna věc, která mě od křesťanství trvale odpuzuje: že zde existuje vysloveně jakási „povinnost k lásce“. Povinnost milovat. Jenže: pravá láska nikdy nevzniká z povinnosti.

    Pravá láska vzniká… Z čeho vlastně? Snad by bylo možno daleko spíše říci: pravá láska vzniká z Ničeho. Nebylo tu nic – a najednou se něco pohnulo, a je zde Něco. Anebo možná také: z Chaosu. Sice tu něco je, ale nezapadá to do sebe. Jenom se to neustále od sebe odpuzuje, respektive se to lhostejně míjí. Nevzniká z toho nic pevného. A Láska – to je spojení těchto doposud nespojitých elementů.

    Křesťanství nemá nijak zásadně nepravdu s tím že tuto Lásku staví do svého centra; ale tato křesťanská láska nevzniká spontánně z onoho chaosu, nevzniká svou vlastní silou, svým vlastním pnutím, svým vlastním přesvědčením – nýbrž jaksi „na předpis“.

    Křesťanství je vlastně naprostou negací chaosu; to je bezpochyby jeho přednost, ale zároveň jeho slabina. Protože vposledku všechno jsoucí vzešlo právě z tohoto Chaosu. Tento chaos je sice sám negací – negací Řádu; ale zároveň právě on a jedině on je tou matečnou tekutinou, ze které vzniká vše jsoucí. A když se od něj naprosto odstřihneme, zůstane jenom Řád – ale řád strnulý, bez skutečně spontánní životnosti.

    Tohle je vůbec snad ta nejzásadnější slabina celého křesťanského modelu: chce mít od sebe naprosto čistě separované Dobro a Zlo. Řád a Chaos. Pozici a Negaci. Jenže takhle to nikdy nefunguje a fungovat nemůže; není žádné absolutní pozice bez vlastní negace. Právě na toto doplatil Parmenides; který také chtěl mít jenom naprosto čisté, nezkalené Bytí, nekontaminované žádnou negativitou; až se pak ukázalo, že takhle to není možné. A pak mu právem vytkl Aristoteles, že pro reálný jsoucí svět musí hledat jinou prvotní příčinu, nežli pro své dokonale ryzí Bytí.

81. Pan Nushart (Jaroslav) ovšem tvrdí, že Ježíš „zná a (neprefabrikovaně ale vždy osobně) přijímá dobré i zlé“. Zajímavý názor; ale v každém případě by vyžadoval konkretizace. Tedy jmenování případu, kdy by Ježíš „přijímal zlé“. Takových případů by se v evangeliích asi našlo velice málo. Snad ten výjev, kdy se Ježíš postaví na ochranu obviněné cizoložnice? – To by snad mohlo být.

    Ovšem: tady zase musíme – stejně jako Steindl-Rast – rozlišovat mezi Ježíšem (tedy skutečným, lidským Ježíšem) na straně jedné, a mezi ikonickým Kristem na straně druhé. To jsou skutečně dvě značně odlišné figury. Ježíš Nazaretský sám – ten dozajista věděl něco o relativitě skutečného žití, o tom že není možno vždy měřit stejným metrem.

    Ale ten „pravý“ křesťanský Kristus – to je vlastně už jenom čistě metafyzická figura, na způsob onoho Parmenidova „čistého Bytí“, bez sebemenší poskvrnky, bez sebemenší kontaminace nějakými lidskými slabostmi.

    Opakuji znovu: ten křesťanský model spojení figur Ježíše a Krista má své jedinečné přednosti, přinejmenším formálně je to vztah dialektický – tedy jak diference tak i jednota. Ovšem, opakuji znovu: v křesťanství tento o sobě dialektický vztah je nakonec nevyvážený, vše se nakonec naklání směrem k jednomu jedinému (nadřazenému, božskému) pólu. Abychom zůstali u naší symboliky: Kristus nakonec vždy převažuje nad (reálným) Ježíšem.

82. Ještě něco k oné „univerzální Skutečnosti“ Ivana Štampacha: tady se ovšem zase neklamně projevuje jeho (narůstající) panteismus.

    Ovšem i u něj je tu zcela evidentně Něco dáno předem, apriori; a tedy – nedá se nic dělat – vzhledem k člověku je to zase něco prefabrikovaného.

    Štampach to formuluje v daném smyslu naprosto přesně: je to něco co se „manifestuje“. V Ježíši, v člověku, ve Spasení. Ale zase se tu člověk sám nikdy nedostává do pozice, kdy on by toto „Něco“ mohl vytvářet sám, svým vlastním autonomním, kreativním počinem. Nemůže nic jiného nežli trpně čekat, až toto Něco se v něm bude „manifestovat“.

83. Umělý intelekt a nezávislost: zajímavá myšlenka, pane Nusharte, zřejmě to myslíte tak že až uměle vytvořený intelekt by nebyl závislý na přírodou daných determinacích, pudech, emocích atd.

    Ovšem – tady je otázka jak chceme definovat „intelekt“, jestli jenom jako holou schopnost logického myšlení, anebo jako to, co je neodmyslitelnou součástí existence (živé) jako takové.

    Čistě racionalistický (robotický) intelekt by se samozřejmě řídil jenom zákony logiky (a nebyl by tedy na ničem jiném závislý nežli na těchto principech logického uvažování) – ale svým způsobem by neměl prakticky vůbec nic, o čem by mohl myslet. Protože veškeré reálné obsahy myšlení vznikají právě jenom ze samotného života, z čistě osobního prožitku. A tento prožitek by umělá inteligence neměla. A pokud by se přece jenom podařilo mu jí implantovat – pak už by to byl zase fakticky tvor přírodní, se všemi determinacemi z toho vyplývajícími.

84. Někteří lidé se spolu prostě nedomluví.

85. Srozumitelnost je, pane Poláčku, asi komplikována tím, že používáme mnohoznačné slovo: láska ve smyslu zamilovanosti snad může vznikat z chaosu; láska ve smyslu agapé podle mě vzniká z rozhodnutí milovat (nikoliv z povinnosti milovat).

86. Samozřejmě ze svobodného rozhodnutí milovat…

87. Nakonec souhlasím s tím Spinozovým (a později Marxovým) výrokem, že svoboda je skutečně poznaná nutnost. (Člověk pozná, že jiným způsobem „ty věci“ prostě nemohou fungovat – i kdyby sebevíc chtěl.)

88. Svoboda je tedy asi oproštění se od těch slepých cest k cíli (cest, které „nefungují“ – nejsou průchodné). Něco jiného je ale (svobodná) volba cíle. Je otázkou, jestli všichni (ve skrytu duše) chtějí to samé (mají stejný cíl) a jen si nerozumějí – možná vědomě ani neví, že všichni chtějí to samé – každý tomu říká nějak jinak – po svém.

    Nebo to takhle není a máme ty cíle navzájem velmi odlišné?

89. „Člověk může dělat to, co chce, ale nemůže chtít, aby chtěl.“ (Arthur Schoppenhauer)
    Ten si tedy asi myslel, že člověk si nemůže vybrat svůj cíl – nemůže si vybrat, co bude chtít.

90. Kamkoliv se pohnu je mi v patách můj věrný pes jménem Ego ….Nietzsche

91. Když o tom tak přemýšlím – po čem všichni společně toužíme, co všichni chceme a co by mohlo být tím naším společným cílem (čemu pak ale každý říká nějak jinak – po svém) napadá mě, že všichni možná toužíme po přijetí, toužíme být přijati takoví, jací jsme, když už není v našich silách, abychom byli jiní. (Všichni jsme uprchlíci před krutostmi našich osobních lidských soudů.)

    Kdo touží po přijetí, ať zvedne ruku.

92. Kdy Ježíš přijímá a důvěrou přetváří zlé:
    Ano, u té ženy jak zmiňujete: přetváří zlo v myslích těch co se ji chystali odsoudit.
    Ale myslel jsem to obecněji – když uzdravuje ujištěním o odpuštění. (Musí naprosto věřit že se nedopouští rouhání, jak se to asi jevilo mnohým. Že stav uzdravení-odpuštění může existovat – že Bůh jej skutečně chce dávat.)
    Nakonec v samotě vítání svého příchodu do Jeruzaléma přetváří (snad?) potenciální zlo špatně pochopených nadějí na špatně pochopené osvobození. Přijetím opuštěnosti v „pašijovém příběhu“.

    A pak možná také, jak odkazuje p. Hájková, když Radúza dokáže složit tu píseň, když Van Gogh dokáže ještě namalovat Cypřiše…, když v někom na chvíli ožijí slova „…byl jsem na cestě a ujali jste se mne“,…

    Přitom však, jestli správně chápu intenci napomenutí pana Petráska, je třeba mít na paměti riziko sebeprojekce (do transcendencí)…

93. Myslím že zvedám ruku:-)

94. Taky zvedám ruku. 🙂
    Napadá mě ještě k tomu, jak píše pan Nushart (věřit, že odpuštění může existovat), že je zapotřebí i věřit, že Bůh přijímá ty druhé. To může být problém.
    Myslím na některé křesťany, kteří dělí lidi na věřící a nevěřící. Oni sice sami o sobě tvrdí, že přijímají všechny, i nevěřící, ale je to těžko uvěřitelné, když věří, že znají jedinou cestu ke spáse.
    Nedávno řekl Tomáš Halík v nějakém kázání, jak slova o tom, že Ježíš je dveřmi, skrze něž vede jediná cesta k Bohu, lze pochopit různě. Ale spousta křesťanů si myslí, že přijmout Krista znamená vstoupit do nějaké (jejich) církve, chodit na a bohoslužby, číst Bibli atd. A na ty, kteří to nedělají, se dívají jako na ty nespasené, na ty kteří nejsou „zapsáni v knize života“, nebo dokonce jako na ty, kteří potenciálně skončí v „ohnivém jezeře“.
    Chápu, že se to nedá lámat přes koleno. A že je třeba přijímat i tyto lidi. A že je třeba je chápat. I když to může znamenat jen to, že je prostě necháme být.

95. Nebe není v oblacích,

    nebe je stav, kde vás všichni přijmou, kde vás nebudou soudit, kde je odpuštění. Možná o to někdo nestojí, nestojí o přijetí ani o odpuštění, není to jeho cíl. Svoboda je poznaná nutnost, že jinak to nejde – že jinak to nejde ani tady dole pod oblaky.

96. No, některým jde hlavně o to, aby byli přijati po smrti. Zaživa jim stačí pár lidí.

    Na jedné straně nemáme nikoho soudit. Proto jsem napsala „chápat je a nechat být“. Ale v knize „Co bude s tímto“ od Watchmana Nee jsem četla i toto: Někteří křesťané se bojí říkat druhým o jejich chybách (aby je nesoudili). Upozornění na chyby ovšem není totéž, co souzení. Nee v knize říká: jestliže neupozorním bratra na to, co (z mého pohledu) dělá špatně, např. z obavy, abych ho nesoudil, mohu si pak o sobě začít myslet, že jsem duchovně mnohem výše než on.
    A tak je někdy lepší (v dobré víře) vytknout druhým to, co jim chceme vytknout.
    Je to opravdu zajímavé, že člověk se může cítit povýšeně, když druhé napomíná, ale i když je nenapomíná.

97. Nesoudit druhé neznamená (podle mého názoru) nesnažit se rozlišovat dobré a špatné.

    Jenže stejně, jako já vidím chyby těch druhých, vidí i oni chyby moje. Mám snad tedy být přesvědčen, že já to vidím „správněji“?

98. Ještě je možné nechat se bližním také „soudit“, čili přijímat jeho kritiku. Pak si budou oba „fifty fifty“ 🙂 A především, nesmí si o sobě člověk myslet, že je ve svém upozornění na chyby neomylný.
    Nedávno jsem slyšela názor jednoho křesťana, že větu „Dám ti klíče království nebeského, a co odmítneš na zemi, bude odmítnuto v nebi , a co přijmeš na zemi, bude přijato v nebi“(Mt 16, 19), není třeba vztahovat jenom na Petra, popřípadě na všechny jeho pozdější (legitimní?) nástupce. Ale na každého z nás.

99. „Být přijat“ – kým vlastně?…

    Pokud Bohem – jako ateista necítím nijak tuto potřebu. Pokud lidmi – jak se tak dívám na svět kolem sebe, stále se mi zužuje počet těch u kterých by mi opravdu záleželo na tom být jimi „přijat“.

    A „být nesouzen“?… Pokud se jedná o to nebýt souzen svévolně, pak je to samozřejmost. Ale nebýt souzen vůbec? – To by bylo prakticky to nejhorší, co by se člověku mohlo stát. I náš nejlepší přítel (a vlastně právě on!) je naším zrcadlem – toho co děláme, co myslíme správně, i toho co bychom snad nedělali správně.

    Problémem není být či nebýt souzen; jedná se výhradně o to, jakým způsobem je toto (zrcadlící) souzení a posuzování sdělováno. Měl jsem svého času jednu mladou, velice sympatickou kolegyni. Která byla právě v tomto ohledu vyloženým fenoménem: dokázala i kritiku vyslovit tak jedinečně přátelským a empatickým způsobem, že se její příjemce v žádném případě nemohl cítit osobně dotčen. A vlastně její „kritika“ měla pravidelně formu prosby: „Mohl/a bys prosím tohle dělat přece jenom trochu jiným způsobem? Mně/nám by to tak velice pomohlo!“

    Tohle a právě tohle je vysoké umění souzení a posuzování: být oním – nepostradatelným – zrcadlem, a přitom neurazit, neponížit.

    Takže pokud bych měl obojí spojit dohromady, pak pokud bych měl nějaké osobní přání být někým „přijat“ – pak právě takovými vzácnými osobami jako byla má tehdejší kolegyně. Která sice „nesoudila“, ale přesto dokázala jasně naznačit své mínění o tom druhém.

100. SVOBODA K LÁSCE JAKO POZNANÁ NUTNOST?

     Pane Nusharte, zase platí: v zásadě byste mohl mít pravdu. V obecné, abstraktní rovině. Ale nakonec zase o všem rozhodují detaily.

     „Láska“ je jedním z centrální pojmů či institutů i pro Platóna (respektive jeho Sokrata). Především ve svém dialogu Symposion (Hostina) Platónův Sokrates velice podrobně rozvíjí celý řetězec úvah o tom, jak se člověk prostřednictvím lásky, to jest jejích stále více subtilnějších a kultivovanějších forem, pozvedá k poznání Nejvyššího dobra. A protože i u Platóna (obdobně jako v křesťanství) je toto Nejvyšší dobro víceméně fixně dané (jakožto absolutní, božské Dobro respektive božská Dokonalost), pak i v tomto případě existuje vlastně jenom jedna jediná cesta k dosažení onoho Dobra. To jest: jít po této cestě znamená fakticky vydat se po cestě nutnosti.

     Ovšem: Platónův Sokrates tuto cestu člověku předkládá jako cestu jeho vlastního sebezdokonalení. Je to tedy konec konců jenom nabídka, respektive výzva – kterou je možno přijmout, anebo také nepřijmout. Ten kdo ji nepřijme, ten sám sebe připravuje o poznání onoho Nejvyššího dobra, a o účast na něm; ale stále je to skutečně jeho vlastní osobní rozhodnutí, jak daleko chce na této cestě zajít.

     Zatímco v křesťanství je všechno opět striktně černobílé: buďto se „svobodně“ rozhodneš pro Dobro – anebo jsi propadlý hříchu, a tím peklu a věčnému zatracení. Jakákoli „svoboda“ se tu velice rychle rozplývá v mlhách. Je tu dána prakticky jediná „svoboda“: dostat se do pekla.

     —————————-

     A za druhé, společným rysem jak platonismu tak i křesťanství je to výše zmíněné, že „Dobro“ je tu pojímáno jako něco fixního, co se vznáší někde v nebeských výšinách. Takovéto „Dobro“ je vposledku neživotné, nepramení ze samotného života, člověk sám nemá právo být jeho (spolu)tvůrcem, nýbrž dostává se tu do zcela pasivní role. Buďto ho „přijme“(v křesťanství), nebo ho „pozná“ (v platonismu, respektive v gnózi“) – anebo je zcela mimo něj. Respektive přesněji, toto „Dobro“ je mimo něj; jak řečeno on nemá na jeho vlastní tvorbě žádnou vlastní účast.

101. Transcendence a ego: nejsem si zcela jist, ale mám pocit že ten „věrný pes Ego“ Nietzscheho v podání pana Petraska má tady poněkud jiný význam, nežli varování před „vlastní projekcí do transcendence“. Alespoň já bych to viděl spíše přesně naopak: že bez mého Ega, bez mého vlastního Já není nic. A že (jednostranné) upnutí se k transcendenci je prakticky jenom určitou formou útěku před sebou samým. My nejsme bezprostředně vzato nic jiného nežli naše Ego; a i naše představy o transcendenci nejsou ničím jiným nežli produktem našeho ega.

     Tím nechci tvrdit že by něco takového jako „transcendence“ nemohlo mít žádnou vlastní existenci; ale my k němu nemáme žádný jiný přístup, nežli prostřednictvím našeho vlastního já.

     Anebo jinak řečeno: ten „věrný pes Ego“ nás bude doprovázet vždycky, ať my sami si budeme namlouvat opak.

102. Myslím, že nakonec člověk přece jen musí přijmout sám sebe a nespoléhat jen na to přijetí druhými.
     Jedna facebooková přítelkyně napsala: člověk musí rozumět především sám sobě.
     A na jedné křesťanské přednášce jsem se dověděla: je zapotřebí přijmout sám sebe, protože takového mne přijímá Bůh.

103. JESUS CHRIST SUPERSTAR

     Shlédl jsem v minulých dnech opět jednou – po dlouhých létech – muzikálové představení „Jesus Christ superstar“. Bylo to nějaké americké (USA) provedení, s titulky. Tyto titulky – ty mají nakonec svou určitou přednost, totiž že zůstanou delší dobu před očima, jejich sdělení je tedy možno lépe si uvědomit nežli při pouhém poslechu zpívaného slova, kdy jedna věta je hned vzápětí zatlačena do pozadí další, byť i méně významnou. Takže jsem zde dostal příležitost zaznamenat především tři momenty z tohoto představení (a jeho sdělení), které mě mimořádně zaujaly.

     Za prvé a především: hned v úvodní pasáži se Jidáš obrací na Ježíše slovy: „Myslíš si že víš co je Bůh!“

     To je opravdu věta jako hrom; a přesně zapadá do našich současných diskusí o tom, co je a co není „Boží dobro“. Ano, Ježíš Nazaretský skutečně vystupoval jako někdo, kdo s definitivní jistotou ví, co je Bůh – a tedy také co je Dobro a co je Zlo. A z této pozice si také osoboval výsostné právo soudit (bez možnosti odvolání) jednání lidí okolo něj.

     Jistě, pozdější křesťanská tradice tuto „jistotu“ Ježíše podepřela a všech pochybností zbavila tím, že Ježíše zařadila do (za tím účelem vytvořené) Boží trojice. Jenže: v čase svého působení Ježíš Nazaretský tuto exkluzivní pozici „Syna Božího“ ještě v žádném případě neměl. A proto bylo v podstatě zcela legitimním počinem, když (muzikálový) Jidáš nastolí skeptickou otázku: a na základě č e h o Ty vlastně můžeš tvrdit s takovým sebevědomím, že právě ty a jedině ty víš, co je Bůh?…

     —————————

     A ten samý Jidáš dále rozvíjí své pochybnosti: „Děsí mě ten velký dav – je v něm příliš mnoho řvoucích hlav!“

     Ano, nedá se nic dělat, ale je tomu tak: i v křesťanství – a to od samého počátku – bylo příliš mnoho „řvoucích hlav“. Tedy takových, kteří si osobovali výlučné právo apodikticky vykřikovat do světa, že jenom ta jejich vlastní pravda je ta jedině správná a pravá.

     ——————————————-

     A sám Ježíš vyslovuje krajní pochybnosti o pravosti motivů příslušníků jeho zástupu: „Jak můžete být tak povrchní; není mezi vámi jediný kdo by se mě nechtěl zbavit!“ (!!!)

     Musím přiznat, že tvůrci onoho muzikálu v některých momentech dokázali vyslovovat skutečně geniální pravdy. Toto podezření chovám už dlouhá léta sám: že velmi mnoho vyznavačů Ježíše si z něj bere ve skutečnosti jenom to co se jim hodí, co je jim příjemné: jeho nimbus Božího syna, jeho příslib Království božího, jeho spasitelství. Ale – ve skutečnosti se tohoto Ježíše chtějí zbavit, všude tam kde by jim mohl být obtížným, s jeho absolutním, neústupným mravním nárokem, s jeho mravními povinnostmi ukládanými člověku.

     Svým způsobem to naprosto dokonale vystihl Jaroslav Hutka ve svých „Církevních tatících“http://www.hutka.cz/new/html/_texty/cirkevni_tatici.html :

     Církevní tatíci ke Kristu vzhlížejí
     Mají ho na kříži, tam si ho nechají
     A kdyby sestoupil, nic by se nebáli
     Vzali by kladivo, zase ho přibili
     Haleluja

     Ano, ten Kristus na kříži už není nikomu nebezpečný, k tomu je možno se pomodlit ale jinak už po nikom nemůže nic opravu vyžadovat; a kdyby sám přišel, pak ho tam přibijeme znovu, a bude zase pokoj…

104. „Stále se mi zužuje počet těch, u kterých by mi opravdu záleželo na tom být jimi přijat.“

     ——————

     Připomněl jste mi, pane Poláčku, Tuviu Tenenboma, čtu od něho knihu s poněkud bulvárním názvem „Čau uprchlíci“, ale musím říci, že obsah, alespoň pokud zatím mohu soudit, je vzdor tomu názvu naprosto vyvážený – autor se tu na fotografii objímá s muslimkou Thawanni – uprchlicí pravděpodobně ze Sýrie, a o pár stránek dál se zase objímá s Frauke Petryovou, bývalou předsedkyní AfD, která ale pravděpodobně byla proti PŘIJETÍ Götze Kubitscheka do AfD, a to proto, že vydavatel Götz Kubitschek je fašista, což se pozná podle toho, že nemá kladný vztah ke Stauffenbergovi, který 20. července 1944 spáchal neuspěšný atentát na Hitlera, což ale není pravda, protože Stauffenberg je jedním z idolů bývalého poručíka německé armády – Götze Kubitscheka a i pokoj dcery Götze Kubitscheka je plný plakátů s Clausem fon Stauffenbergem, pohlednic od něj a knih o něm. A navíc – děti Frauke Petryové měly problémy s PŘIJETÍM od spolužáků ve škole, protože jejich maminka (Petryová) je fašistka, z čehož plyne, že autor knihy s takto bulvárním názvem (v originále „Hello, Refugees“) je xenofob… Jinak je ale ta kniha velmi zajímavá (s PŘIJETÍM xenofobního autora snad nebude problém), doporučuji ji k přečtení a myslím, že k lepšímu pochopení tématu uprchlíků ta kniha přispívá velmi dobře.

     Myslím ale, že nakonec přispívá i k pochopení toho, proč se stále zužuje počet těch, u kterých by (ne)bylo dobré, aby nám záleželo na tom, být objektem jejich PŘIJETÍ…

105. Slyšel jsem z té knihy náhodou číst pár ukázek. Asi to o té xenofobii autora Jirko uvádíš jako příklad unáhleného či zcela bezpředmětného soudu;-) Který „pomáhá“ soudícímu zachovat si určitý pořádek ve svých hypotézách o skutečnosti, nepomáhá však šanci na případné korekce hypotéz tou skutečností (a v tom vidím ten pravý smysl doporučení „nesoudit“-nesoudit takto předpřipraveně. Dobrý příklad je ta epizoda se zachráněnou ženou). Soudím však (!;-)), že autor může být trochu, možná jen podvědomě, germanifob….(což jistě lze chápat a tolerovat).

106. To o té xenofobii Tuvii Tenenboma měla být samozřejmě ironie.

     Autor ovšem svým psaním porušuje ten „německý uprchlický kánon“ (a v té knize je navíc i vyfocen v přátelském objetí s Frauke Petryovou), takže myslím, že někdo by ho (vzdor všemu tomu ostatnímu) za xenofoba třeba považovat mohl, zvláště když podle těch tří Švédů (příslušníků „národa nejurputnějších nepřátel všech rasistů celého světa“) jsou Židé nácci…

107. Bratrovi: Tenenbom germanifob? Nejsem si jistý, jestli až si od něj přečtu tu jeho knihu o Americe, jestli se mi potom nebude zdát, že je i trochu amerikanofob. Ale napsal i něco o Izraeli a Palestincích.

108. Zmiňovanou knihu jsem nečetl, nemohu se tedy vyjádřit ani k jejímu obsahu, ani k osobám v ní uváděným.

     Frauke Petry: podle všeho značně rozštěpená osobnost, na jedné straně zřejmě vyhraněná xenofobka, na straně druhé se ale nakonec přece jenom postavila proti vyloženě fašistoidním tendencím v AfD – což ji ovšem stálo politickou kariéru, pro svůj přece jenom trochu umírněnější kurs v tomto spolku nenašla žádnou relevantní podporu. Což nakonec o pravém charakteru této strany vypovídá mnohé.

     Židé jako nacisté: musel bych znát konkrétní kontext tohoto obvinění (především do jaké míry bylo či nebylo paušalizující); ale holým faktem je za prvé to, že nacisticky smýšlející osoby jsou přítomné bez výjimky v každé populaci. Například nám se celá desetiletí vtloukalo do hlavy, jak hrdinný sovětský lid jako jeden muž bojoval proti nacismu – aby se po zhroucení sovětského režimu najednou vyvalila hnědá vlna, a čistě početně je mezi Rusy snad nejvíce fašistů mezi všemi národy. A fašistoidní strana Žirinovského dodnes sedí v ruském parlamentu.

     Takže nedělejme si iluze: i mezi Židy je dozajista celá řada lidí s fašistoidním smýšlením; a toto dozajista mnohdy praktikují vůči Arabům. Takže ještě jednou: musel bych znát konkrétní kontext daného obvinění, ale jeho případnou oprávněnost není možno apriori zamítnout.

109. ANDĚLŠTÍ BOJOVNÍCI

     Paní Hájková, ještě něco k těm údajným „andělským kohortám“ na podporu proroka Eliši: když se chystala bitva na Bílé hoře, tak na straně katolické působil jeden podle všeho značně fanatický dominikánský kněz, původem z Francie, jménem Dominik; jeho průvodcem a pomocníkem byl Petr, ten byl snad členem nějakého českého kláštera. Tento Petr pak podal „svědectví“ o tom, že když začala bitva, tak se s nebe snesly hned tři tisícovky andělů, které svým zásahem rozhodly bitvu ve prospěch katolické strany. Poté tito andělé zase odletěli „ponechavše slávu za velké vítězství pozemským bojovníkům“.

     Ono to totiž v dřívějších dobách patřilo jaksi k obecnému zvyku všude a ve všem spatřovat zásahy vyšší moci; jakousi podivnou shodou okolností to byla ale vždy vítězná strana, která o této boží či andělské pomoci zpravovala. I když obdobné vize měli zřejmě často i bojovníci strany poražené; ale těm by pak asi bylo dost trapné chlubit se nebeskou pomocí, když pak nakonec bitvu prohráli.

     V daném případě je na každý pád poněkud podivné, proč se nebeská pomoc přiklonila k jedné jediné straně – když tady nakonec bojovali křesťané proti křesťanům!

     A také by bylo možno konstatovat, že efektivita oněch andělských sborů byla velice chatrná: byly jich tři tisíce, ale na straně stavovských armád padlo v bitvě jenom nějakých 1500 mužů! To znamená, že – i kdybychom vycházeli ze značně nerealistického předpokladu že žádný voják katolických vojsk nezabil jediného nepřítele – že jenom každý druhý anděl dokázal skolit svého pozemského protivníka!

     Přičemž porážku stavovských vojsk je možno dostatečně přesvědčivě vysvětlit ryze racionálními vysvětleními: stavovské – ve své většině žoldnéřské – vojsko bylo podfinancované, to jest vojáci byli bez žoldu, a navíc snad vysloveně vyhladovělí. To znamená: jejich morálka byla na dně; a vojsko bez morálky je prakticky předem odsouzeno k porážce.

     Navíc vrchní velitel stavovských vojsk byl daleko spíše diplomat nežli voják; v důsledku toho naprosto promeškal jedinečnou příležitost atakovat nepřátelské vojsko v tom kritickém okamžiku, kdy přecházelo přes řeku přes jediný k dispozici stojící most.

     Za daných okolností by dodatečná pomoc „andělských sborů“ byla naprosto přebytečným zásahem do pozemských událostí.

     Ovšem jak známo, dějiny píší vítězové; a tak tak byli boží poslové, kdo přispěli k vítězství katolických vojsk nad „nevěřícími“ protestanty…

110. S anděli to nikdy není tak jednoznačné. Jistě si mnoho lidí vymýšlí, že je někde potkalo. Nemůžete každému věřit. To ale neznamená, že nic takového není. Pokud jde o anděly v Bibli, pak se dá říct, že zmínka o nich neznamená v každém biblickém příběhu totéž. Někdy se jako anděl zjevuje sám Hospodin.
     Zajímavě o andělích diskutoval Petr Vaďura s Ivanem Štampachem v pořadu Spirituála, a sice minulou neděli.
     https://vltava.rozhlas.cz/ke-korenum-andele-8391242