Texty

Eva Hájková

Jsou věci, bez nichž by na zemi nebyl možný život, a slunce je jednou z nich. Je tak důležité, že ho rády kreslí už velmi malé děti. Na dětských kresbách se slunce s paprsky vyskytuje mezi prvními zobrazovanými objekty.

Co říká o slunci Bible? Pro Kazatele je pozemský život životem „pod sluncem“. Bezmála třicetkrát se v jeho knize objevuje spojení „pod sluncem“. Všechno, co se na světě děje, se děje pod sluncem. A děje se tu dobré i zlé. A Bůh nechává slunce svítit, na dobré i zlé, jak praví Ježíš (Mt 5, 45).

Pro mnohé pohanské národy bylo slunce božstvem, neboť si uvědomovaly svou závislost na jeho světle a teple, na ročních dobách, které se odvíjely od pohybu tohoto nebeského tělesa. Pro Hebrejce bylo slunce jen Hospodinovým stvořením, ale mocným. Vždyť Bůh je na počátku světa stvořil a umístil na nebeskou klenbu, aby „vládlo nade dnem“, jak je psáno v 1. kapitole knihy Genesis. Slunce tedy patří k „nebeským mocnostem“, jimž je však zapovězeno se klanět. Bědující Job se brání mimo jiné ujišťováním, že se ke slunci, měsíci a hvězdám nikdy nechoval jako k božstvům („jestliže jsem viděl světlo sluneční, jak září, a měsíc, jak skvostně pluje po obloze, a mé srdce potají se dalo zlákat, abych polibek svých úst jim rukou poslal, i to by byla nepravost hodná odsouzení, neboť bych tím zapřel Boha shůry.“- Jb 31, 26-28) a že si tedy nezaslouží trest.

Touhu po slunečním světle i po přítomnosti Boha, který ho lidem poskytuje, vyjadřuje věta z proroka Izajáše: „Světlo měsíce bude jako světlo sluneční a světlo slunce bude sedmkrát jasnější – jako světlo sedmi dní – v onen den, kdy Hospodin ováže zranění svého lidu a uzdraví rány, jež jim zasadil.“ (Iz 30, 26)

Slunce svítí živým tvorům a vychází ráno – proto rčením, že někomu „vzešlo slunce“, se v biblických textech vyjadřuje nová naděje, začátek nového života. O Jákobovi je psáno: „Slunce mu vzešlo, když minul Penúel, ale v kyčli byl chromý. (Gen 32, 32) Penúel neboli Tvář Boží bylo místo, kde Jákob zápasil s Bohem. Vzešel mu tedy nový den, když minul Tvář Boží a zůstal naživu, přestože setkat se tváří v tvář s Bohem mohlo pro člověka znamenat smrt. I když zchroml, radoval se, jako by mu „vzešlo slunce“.

Naopak, když se v Bibli o někom říká, že mu „slunce zapadlo“, znamená to trápení, bolest nebo dokonce úplný konec. Bůh slibuje Izajášovými ústy Jeruzalému: „Tvé slunce nikdy nezapadne, tvůj měsíc nebude ubývat, neboť Hospodin ti bude světlem věčným. Dny tvého smutku skončily.“ (Iz 60,20) Zajímavé je, že podle psychologů velmi často sledují západy slunce právě depresívní osoby. Prý je to prokázáno.

I Bůh je někdy přirovnáván ke slunci, aby se touto metaforou vyjádřil oslňující jas, který z něho vychází a který poráží temnotu: „Hospodin přišel ze Sinaje, jako slunce jim vzešel ze Seíru, zaskvěl se z hory Páranu, přišel s desetitisíci svatými, po jeho pravici jim z ohně vzešel Zákon.“ (Dt 33, 2)

Když jsem poznala, kdo je Ježíš, mívala jsem úžasné zážitky z krásy, kterou jsem kolem sebe vnímala. I ze slunce. Brzy ráno jsem chodila na zastávku autobusu, který mě vozil do práce. V létě slunce vycházelo zrovna proti mně a oslňovalo mě svými paprsky. A já jsem s přivřenýma očima potichu vyslovovala slova chvály, jak mi přicházela na mysl: „Děkuji Ti, Bože, za to, že jsi stvořil toto nádherné slunce!“

Zvlášť v zimě si člověk uvědomuje, jakým je pro nás slunce vzácným darem. V tu dobu je ho vidět méně často a mnohem méně také hřeje. Možná o to více si ho všímáme. Do svislých ploch, jako jsou třeba okna a zdi domů, se slunce v době, kdy je níž nad obzorem, opírá víc než když stojí v zenitu. Když se někdy na takové sluncem ozářené zdi dívám, nebo když vidím, jak paprsky svítí do oken, cítím takovou zvláštní radost. Mně ty šikmé sluneční paprsky připomínají zážitek z raného dětství. Pozorování paprsků nízkého zimního slunce pronikajícího dovnitř domu oknem v době před Vánocemi.

Z dětství si vzpomínám i na tříkrálovou koledu „My tři králové jdeme k vám“, kde se o slunci zpívá: „Slunce je drahé kamení od Kristova narození…“ Jistě, je to lidová písnička a možná se ta slova prostě jen hodí do rýmu, a proto tam jsou. Ale ona, kupodivu, dobře vyjadřují tu změnu, která se se světem udála Ježíšovým příchodem. Všechno, co bylo zšedlé, nemocné a unavené, jakoby dostalo novou, krásnější tvář. Nový smysl. Všechno se rozzářilo. Totéž se opakuje u každého člověka, který nově uvěří v Ježíše. Všechno se stane krásným. Vždyť Bůh stvořil krásu a chce, abychom ji vnímali. I proto poslal svého Syna. Škoda, že po nějakém čase to okouzlení trochu pomine a člověk má zase sklon vidět negativa. A začne přemýšlet – například takhle: „Bůh mi nedal to, co jsem očekával, neproměnil mne tak jak jsem očekával. Nezbavil mne zlozvyků. Pořád jsem ten starý člověk plný negativních emocí. Nezbavil mne ani mých trápení.“

Život – ani ten křesťanský – není nepřetržitý růst, nepřetržitý vzestup nahoru. Někdy přijdou pády. Přijde temnota, Boží odmlčení. „Možná, že to, co jsem zažil na začátku, byl nějaký přelud“ – začne pak jeden pochybovat. „Zkušenost Boží přítomnosti mě přiměla dělat věci, které jsem předtím neměl v úmyslu a pak se ten pocit jeho přítomnosti kamsi vytratil.“

Také mívám občas všelijaké pocity. Ještě že člověk ví, že svými pocity se nemá řídit. Alespoň toto poznání ve mně zůstalo.

Karel Čapek napsal v roce 1938, krátce před svou smrtí fejeton Podzimní dny

Mně se ten fejeton moc líbí. Popisuje v něm narůstání podzimní temnoty spolu s depresí, která z ní plyne, která je však mírněna jasným vědomím blízkosti slunovratu. Návratu světla. Zároveň Čapek ten koloběh ročních období přirovnává k dějinám, které střídavě přinášejí lepší i horší časy. Všechno má smysl. Všechno je moudře zařízeno. Všechno negativní jednou pomine. Okolní temnota nás vede k návratu domů a k rozsvěcení světel. K poznávání toho, co je naše, a zároveň k čekání na slunovrat.

Jistě to platí pro roční období. Možná i pro dějiny (kdo ví?). Ale zcela určitě to platí pro náš osobní lidský život. Nezávisle na ročních obdobích i na dějinách zažíváme ve svém životě lepší a horší časy, světlo i temnotu, radost i utrpení. A ti, kdo poznali Ježíše a nechali se jím vést, věří tomu, že na konci toho všeho je čeká návrat domů. Věříme, že neskončíme v marnosti, že se nepropadneme do temnoty kolem nás, do smutku a bolesti a neutopíme se v tom. Ale i kdybychom tím procházeli, zůstává v nás naděje, že se za tím vším zase objeví světlo. Možná už brzy. A možná nás jednou, až tam na samém konci naší pozemské pouti a na prahu věčnosti, bude čekat otevřená náruč.

Eva Hájková

Léto minulo, úroda je sklizena, listí začíná opadávat, slunečního svitu ubývá, dny se krátí a noci dlouží. Naši pohanští předkové vnímali zimu jako nadvládu chladu a temnoty. A protože na podzim příroda před jejich zraky jakoby „umírala“, vláda chladu a temnoty byla pro ně zároveň vládou smrti, které se báli. Báli se pochopitelně i skutečné smrti, nejen zimního spánku, do něhož se každoročně hrouží část přírody.

Vzpomínám si na svůj dětský strach ze smrti, o níž jsem však v podstatě nic nevěděla. Hlavně jsem se bála o maminku a o tatínka, protože oni tehdy byli v mém životě tím nejdůležitějším. Rodiče měli doma knížku Věnec národních písní ilustrovanou kresbami Mikoláše Alše. V knížce byl mimo jiné otištěn text známé lidové písně Osiřelo dítě. Bála jsem se, abych také neosiřela. Nebo nezemřela. Kvůli té písničce se mi knížka tak zprotivila, že jsem ji zahrabala hluboko do málo používané skříně a na ni navršila spoustu knih, které nikdy nikdo nečetl. Když jsem tam pak něco hledala, bála jsem se, aby na mě přitom nevykoukl nemilý Alšův zpěvník s obrázkem mrtvé holčičky v rakvi, protože jsem věděla, že tam ta knížka někde je. Měla jsem však velké štěstí, které všechny děti nemají. Rodiče sice zemřeli, jako všichni ostatní lidé, ale až v době, když už jsem byla dospělá.

Smrt odjakživa byla a dosud je pro všechny lidi strašidelná. Říše smrti je říší strachu. Patří k ní různé přízraky a monstra. Slovo monstrum prý pochází z latinského „monstrare“ (=ukazovat). Monstrum se ukazuje (zjevuje) v temnotě, v šeru či příšeří. Proto se mu říká příšera. Protože strach má velké oči, jeví se nám monstrum monstrózně – zveličeně. Vypadá hrozivější než je ve skutečnosti. Co je zveličené, je nepřirozené, tak trochu umělé. Do kategorie monster bychom tak vlastně mohli zařadit i modly, které si člověk zhotovoval vlastníma rukama, aby se jich pak bál, jako by to ani nebyly neživé věci.

Doménou smrti bývalo podsvětí – vše, co se nachází pod povrchem země. Hebrejci mluvili o šeolu, Řekové o Hádu. Ne, že by Hospodin neměl nad podsvětím moc, že by tam vůbec nebyl přítomen. Jak je patrné z Žalmu 139, 7-8, není místa, kde by úplně chyběla přítomnost Božího ducha: „Kam odejdu před tvým duchem, kam uprchnu před tvou tváří? Zamířím-li k nebi, jsi tam, a když si ustelu v podsvětí, také tam budeš.“ Hospodinova tvář tedy mohla nahlížet i do podsvětí, přesto to místo pod zemí bylo vyhrazeno vládě smrti. Hospodin je všudypřítomný, jenže mrtví už ho nevidí a nechválí („Mrtví nechválí už Hospodina, nikdo z těch, kdo sestupují v říši ticha.“ – Ž 115,17). Překlad B 21 mluví o říši mlčení. Bůh přeje člověku život, aby ho člověk mohl chválit. Pomáhá mu. aby mohl chodit před jeho tváří v „zemi živých“. „Kdyby mi Hospodin nepomáhal, zakrátko bych bydlel v říši ticha.“ (Ž 94,17)

Podsvětí bylo říší (šeré) smrti, říší mlčení, říší ticha, říší stínů, říší zkázy, říší záhuby, říší tmy, zemí mrtvých, zemí zapomnění, záhrobím, temnotou, nejhlubší jámou. V biblických textech se všechny tyto výrazy vyskytují. Šlo o místo, kam sestupují mrtví. Nebo jsou tam sraženi. Rozhněvaný Bůh říká bohatému a pyšnému městu Týru: „Srazím tě s těmi, kdo sestupují do jámy, k lidu předvěkému, usadím tě v nejhlubších útrobách země jako odvěké trosky s těmi, kdo sestupují do jámy.“ (Ez 26,20)

Zmizení člověka do podsvětí se někdy přirovnává k jeho pohlcení, jako když někoho pohltí divá zvěř či nějaká obluda. Podsvětí (nebo též země) má chřtán, má spáry, má útroby, v nichž končí mrtví. („Avšak mne Bůh ze spárů podsvětí vykoupí, on mě přijme!“ – Ž 49,16) Ano, Bůh může člověka vykoupit z moci smrti. Prorok Abakuk přirovnává troufalého člověka k podsvětí, zmiňuje se o jeho chřtánu a nenasytnosti: „Jako víno oklame, tak neobstojí troufalý muž. Rozevírá chřtán jako podsvětí, zůstane jako smrt nenasytný, i kdyby pro sebe zabral všechny pronárody a všechny národy shromáždil k sobě.“ (Abk 2,5) Jindy se píše ne o chřtánu, ale o branách podsvětí, jako by šlo o nějakou pevnost. V Mt 16, 18 sděluje Ježíš Petrovi, že brány pekel nepřemohou jeho církev.

V biblickém pojetí je smrt zlem, protože má souvislost s hříchem. Ale křesťanský mystik František z Assisi ve svém Chvalozpěvu stvoření mluví celkem přívětivě o „sestře smrti těla“, jíž žádný živý člověk nemůže uniknout. Tato první smrt je tedy, podle Františkova chvalozpěvu, součástí dobrého stvoření až do konce věků.

Jestliže Ježíš říká: „A hle, já jsem s vámi po všechny dny až do skonání světa“ (Mt 28,20), totéž by vlastně mohla říci také smrt. I ona je nedílnou součástí našeho života. Svým způsobem patří k mystériu života. Jenže smrt, která je zde na zemi s námi a které podléhá veškeré živé tělo, zároveň nemá nad námi vládnout. Vládnout nad člověkem má Ježíš, který nad smrtí zvítězil. Když smrt nemá nad námi vládnout, neznamená to, že si jí nemáme všímat, že s ní nemusíme bojovat, že pro nás neexistuje. Naopak. Musíme se jí a její říši bránit po celý svůj život. Je to mocnost, která má být poražena až jako poslední (“Jako poslední nepřítel bude přemožena smrt“ – 1 Kor 15, 26).

Řekneme-li „smrt“, neznamená to vždycky totéž, tedy biologický zánik. Smrtí může být nazváno i něco, co brání životu. Každý člověk dostává do vínku určitý potenciál – nějaké schopnosti, dovednosti, vlohy a nadání – nějaké ty „hřivny“. A mimoto může dostat i různá omezení – menší či větší neschopnosti, postižení fyzická či psychická, která mohou hrát roli „koule na noze“, a proto patří do rezortu „smrti“. Každý člověk je tím vším nějak determinován. Říká se: Osud rozdává karty, my hrajeme. Někdo může hrát i s nepříznivě rozdanými kartami velmi dobře, takže nakonec vyhraje, jiný i s počátečními trumfy dopadne nakonec špatně.

Křesťané by možná nemluvili o osudu, ale řekli by, že „karty“, s nimiž hrajeme, rozdává Bůh. Z evangelií známe podobenství o hřivnách, s nimiž se vlastně také „hraje“. Jde o to nezakopat hřivnu, ale vytěžit z ní maximální užitek pro pána. Naopak všechna lidská omezení, nedostatky a postižení jsou tím, co brání „hře“ neboli životu. Něco, čím bychom se neměli nechat odradit od skutečného a plného života, od maximálního využití našeho potenciálu.

Když apoštol Pavel říká „zemřeli jste s Kristem“, myslí tím bezpochyby něco jiného než konec pozemského žití. Někdy ve svých listech skutečně mluví o smrti těla, jindy o smrti něčeho, co bychom mohli nazvat částí duše, popřípadě egem. Tedy té části člověka, která je zároveň součástí tohoto světa a podléhá mu (tomuto světu, který se vzdálil od Boha i od pravdy). Proto člověk, který se dívá očima světa žijícího v iluzi, nevnímá skutečnost pravdivě. Nevidí ji takovou, jaká opravdu je. Ani sám sebe nevidí pravdivě, protože žije v temnotě, jako by byl v podsvětí. Už ve Starém zákoně Bůh slibuje vysvobození z temnoty i z podsvětí. („Lid, který chodí v temnotách, uvidí velké světlo; nad těmi, kdo sídlí v zemi šeré smrti, zazáří světlo.“ – Iz 9, 1) A my dnes víme, kdo byl myšlen oním světlem, které svítí lidem na cestu jejich životem (J 1, 4-9). Víme, kdo je vítězem nad smrtí všeho druhu i nad celou její říší. Je to Ježíš Kristus, který otevřel lidem cestu k věčnému životu v Bohu.