Josef Poláček
V prvních dvou dílech této série jsme napřed určili pojetí demokracie v daném kontextu; a poté jsme dospěli k závěru, že ve vztahu k demokracii je kapitalismus naprosto ambivalentním útvarem, obsahuje jak tendence demokratické tak i tendence antidemokratické. Jejich vzájemný poměr pak závisí od právě aktuální konkrétní konstelace všech ekonomických, sociálních i politických faktorů. Nyní se věnujme blíže právě jednomu takovému klíčovému zlomu v poměru těchto dvou základních tendencí kapitalismu vůči demokracii.
4. Sociální stát a nástup neoliberalismu
Petr Kužvart mi ve svém komentáři vytýká, že prý jsem v líčení vztahu kapitalismu a demokracie zůstal stát někde na konci sedmdesátých let minulého století. Já naopak musím konstatovat, že jeho způsob argumentace působí dojmem, jako by z celého historického vývoje vztahu těchto dvou fenoménů viděl jenom právě ten poslední časový úsek od oněch sedmdesátých let. (A to přesto že jinak podává podrobný historický přehled celého vývoje demokratických institutů.)
V jeho podání totiž celá věc vypadá tak, jako by v polovině minulého století existoval jakýsi bezmála zlatý věk demokratického (to jest především: sociálního) kapitalismu; ale že potom zčistajasna jako čertík z krabičky vyskočil jakýsi zlý neoliberalismus, který zlovolně zničil všechny tyto sociální a demokratické výdobytky, a od té doby nastal sešup k nadvládě, ne-li přímo tyranii mezinárodních koncernů, které se čím dál tím více stávají faktickým vládcem celé planety.
Totiž: ne že by P. Kužvart neměl vůbec pravdu. Samozřejmě, že k tomuto zlomu od poválečného relativně sociálního státu k principiálně asociálnímu liberalismu skutečně došlo. Jenže: to co nejen Petr Kužvart, nýbrž celý tábor radikální levice víceméně naprosto opomíjí, je rozebrání faktických příčin, proč vlastně k tomuto vývoji vůbec došlo.
Nejlépe asi bude, když namísto nějakého teoretizování uvedu několik vlastních osobních vzpomínek. Já jsem totiž podivuhodnou shodou okolností tento přelom od sociálního státu k neoliberalismu svého času mohl sledovat na vlastní oči.
Totiž: když jsem v osmdesátém druhém roce přišel do Německa, tři dny poté padla vláda. Tedy – vláda koalice sociální demokracie a strany liberálů. Přičemž hegemonem v této koalici byla samozřejmě sociální demokracie; která svého vládnutí využila k široké realizaci svých sociálních programů. A tak existovala velmi velkorysá a štědrá podpora v nezaměstnanosti, štědrá podpora sociální, štědrá stipendia pro studenty, a tak dále a tak dále. (Později mi všichni říkali, že jsem přišel pozdě: do té doby prakticky stačilo jenom nastavit ruku, a už se do ní sypaly peníze z těch či oněch fondů.)
Jenže: ono opravdu nikdy nic není zadarmo. Toto blahovolné rozdávání peněz bylo nutno z něčeho financovat. Levicové vlády znají v tomto ohledu jenom dva recepty: za prvé zvyšovat státní dluh, a za druhé zvýšit daně podnikové sféře. Tedy – kapitalistům. A k obojímu tehdy také skutečně došlo.
Jenže: státní dluh nelze zvyšovat donekonečna, to je jenom neustálé odsouvání problému do budoucnosti. A zatěžovat donekonečna produkční sféru? Ani tohle nemůže zůstat bez následků. Ani dojnou krávu není možno vysávat stále dál, když už žádné mléko nemá, aniž by nakonec nepadla vysílením. Ekonomika zatížená nadměrnými daněmi stagnuje, její konkurenceschopnost vůči zahraničí se snižuje. Stoupá nezaměstnanost – protože podniky kterým chybí finanční prostředky nepřijímají nové pracovníky, ale naopak propouštějí ty dosavadní.
A přesně k tomuto vývoji v tehdejším Německu došlo. A že tak náhle padla vláda, nebyla žádná náhoda. Liberální strana FDP už dávno kritizovala svého sociálně demokratického partnera za tato nadměrná sociální opatření, která podvazovala německou ekonomiku. Až tento střet dospěl ke svému vrcholu – a FDP změnila strany, a vešla ke koalici k pravicové unii CDU/CSU.
Tato nová „neoliberální“ koalice pak samozřejmě skutečně tvrdě osekala všechny sociální a podpůrné programy, čímž si uvolnila možnost pro snížení daní pro podnikovou sféru. A – ať se to komu zamlouvá či nikoli, dostavily se naprosto reálné výsledky. Ekonomika zbavená daňového zatížení zcela viditelně ožila, podniky začaly zase produkovat, zaměstnaly nové pracovníky, nezaměstnanost klesla. V důsledku toho stát získal opět další finanční prostředky: za prvé nemusel vydávat tolik peněz na podporu v nezaměstnanosti, za druhé z daní ze mzdy většího počtu zaměstnaných měl nyní vyšší příjmy.
Svým způsobem by se dalo říci, že Německo v té době zažilo svůj druhý „hospodářský zázrak“. A právě to bylo hlavní příčinou toho, že pravicový kancléř Kohl byl se svou konzervativní Unií ve všech následujících volbách volen do své vedoucí funkce znovu a znovu, celou řadu let nijak reálně neohrožován svými sociálnědemokratickými vyzyvateli. Pak sice došlo ke krátkému intermezzu kancléřství sociálního demokrata Gerharda Schrödera; ovšem ten se nedopustil těch samých chyb jako jeho předchůdci, a provozoval nadále politiku vstřícnou vůči ekonomické sféře. A stejně byl zase brzo vystřídán vládami pravicovými.
A pokud by se snad někomu zdál tento příklad s Německem příliš málo, příliš ojedinělým, pak si uveďme ještě vývoj v další významné evropské zemi, ve Francii. Tam se tento konflikt mezi socialistickými programy a reálnou ekonomikou totiž ukázal ještě ostřeji.
A to sice dokonce hned dvakrát: poprvé za vlády socialisty Mitterranda, a podruhé ještě i za vlády – taktéž socialisty – Hollanda. V obou případech došlo k naprosto identickému vývoji: socialisté (kteří kromě prezidentského úřadu navíc ovládali ještě i parlament) této své politické moci využili k tomu, aby přijali své sociální programy. Další vývoj byl ovšem naprosto totožný jako v Německu: produkční sféra zatížená vysokými daněmi víceméně zkolabovala, skokově narůstala nezaměstnanost. Takže nakonec byla socialistická vláda masovými demonstracemi svého vlastního pracujícího lidu donucena k tomu, aby tato svá sociální opatření vzala zpátky a produkční sféře snížila daně!!
Tohle je přesně to, co radikální levice znovu a znovu tvrdošíjně odmítá vzít na vědomí, i když jí to znovu a znovu ukazují zcela reálné historické události: jakákoli sociální opatření je možno provádět jenom po určitou hranici; ale za touto hranicí se stávají kontraproduktivní, protože dusí reálnou ekonomiku, což vede nevyhnutelně k nárůstu nezaměstnanosti!
To pak ovšem znamená: takzvaný „neoliberalismus“ není jenom svévolným výmyslem jakýchsi démonických kapitalistů, nýbrž je naprosto přirozenou reakcí reálné ekonomiky na nadměrnou daňovou zátěž ze strany poválečného sociálního státu!
Ideologové radikální levice staví věc vždy tak, jako by v poválečném období došlo k jakémusi zdravému vývoji směrem k sociálnímu státu – a že tento vývoj byl svévolně přerván úderem neoliberální reakce. A přitom vůbec nejsou ochotni uvažovat o věci tak, že to naopak byl poválečný ekonomický boom, který byl vlastně zcela mimořádným stavem – a že to byla naopak vlna neoliberalismu, která volnotržní ekonomiku vrátila do jejího přirozeného stavu!
Petr Kužvart nazývá kapitalismus „děvkou“; to je ovšem jenom čistě emocionální výkřik, který neposkytuje žádnou věcnou analýzu. Ano, kapitalismus je džungle – tedy ve své podstatě opravdu prostředí dravé, divoké, nemilosrdné. Silnější, schopnější, efektivnější přežívá; slabý a neschopný podléhá. Jenže: právě tato džungle kapitalismu je výsledkem samotné evoluce, přirozeného vývoje; a nadávat na kapitalismus (to jest: na tržní ekonomiku) má asi takový smysl jako nadávat na evoluci, že je taková jaká je.
My jsme na „Humanistických dialozích“ zrovna nedávno diskutovali otázku, do jaké míry je kapitalismus přirozeným, anebo ale nepřirozeným společensko-ekonomickým uspořádáním. Dospěli jsme přitom k závěru, že kapitalismus je v tomto ohledu velice ambivalentním, rozporuplným fenoménem: obsahuje jak elementy přirozené, tak i prvky nepřirozené. Ovšem, v tomto ohledu existuje jeden zásadní rozdíl: jeho nepřirozené elementy se vztahují především k principu humanity; zatímco jeho přirozené elementy k principu produkce.
To znamená: ne že bychom se neměli znovu a znovu pokoušet zhumanizovat tuto kapitalistickou džungli, ve jménu člověka; ale musíme si přitom vždy být plně vědomi toho, že tím fakticky jdeme proti přirozenosti samotné ekonomiky, proti přirozenému stavu produkčních procesů. My máme právo jít proti této přirozenosti, my máme dokonce povinnost jít proti této – živelné a asociální – přirozenosti; ale zároveň vždycky musíme respektovat tento přirozený stav věcí, musíme vždy vědět že naše humánní, sociální opatření jsou všechna svou podstatou umělá, že jdou proti přirozenosti evoluce; a že je tedy nesmíme provádět bezhlavě, svévolně, voluntaristicky, nýbrž jenom krajně promyšleně a vyváženě, s ohledem na nerušený chod celého komplexu ekonomicko-sociální sféry.
Zopakujme si tedy ještě jednou: takzvaný „neoliberalismus“ je sice samozřejmě odklonem, je negací poválečného štědrého sociálního státu; ale nástup tohoto neoliberalismu naprosto nebyl nějakou nahodilou či dokonce svévolnou záležitostí, kterou by si vymyslela hrstka reakčních politiků respektive US-ekonomů; nýbrž jednalo se o zcela přirozenou a fakticky nevyhnutelnou reakci ekonomické sféry, po výkyvu k poválečnému sociálnímu státu se kyvadlo obrátilo zase opačným směrem. Jestliže tedy přece jenom chceme nějakým zásadním způsobem zhumanizovat produkční, ekonomickou sféru (tedy: kapitalismus), pak nám nijak nepomůže vrhat nadávky na zlovolnost neoliberálů; nýbrž co je zapotřebí udělat je vytvořit, vymyslet nějaký zcela nový model ekonomiky, který by na straně jedné obsahoval žádaný princip humanity, ale který by na straně druhé zároveň respektoval potřeby a nutnosti přirozených struktur a procesů reálné ekonomiky.