Oceán

21 komentářů u „Oceán“

1. Osamělé mlčící ryby
   se míjejí u vraků lodí
   Hledají
   jak se vyhnout sítím
   a jak žít
   teď
   i zítra
   v nových zrozeních

   – tohle by mohl být obraz nás samých, my sice mluvíme, ale naše slova jako by nikoho nenacházela, míjíme se němě u vraků tohoto světa, snažíme se uniknout jeho sítím, a hledáme marně náznaky, obrysy světa, života lepšího, ať už v současnosti či v dobách budoucích…

2. Ano, my jsme ty ryby, a vraky lodí jsou nejspíš ta „člověčiště“, o nichž psal na Fóru pan Jar. Nushart. Člověčiště, která jsme neubránili a která ztroskotala a rozpadají se. Nebo jsou to zklamané naděje a touhy?
   Je pravda, že se míjíme, protože si nerozumíme.
   Musím napsat, že jsem zpočátku věřila, že si budou rozumět aspoň lidé stejné víry, například křesťané. Ale zmýlila jsem se.
   Ano, rádi bychom se vyhnuli sítím tohoto světa. A taky hledáme jak žít. Protože ani to není dnes jasné.

   Tuhle báseň jsem neumístila ani na Facebook. Jen ty dvě následující. Uvědomila jsem si, jak jsou mnohé mé básně depresivní. Už mi to i někteří lidé říkali. Nechtěla bych to na nikoho přenášet, proto si na to budu dávat pozor. Občas tedy napíšu něco, co je víc pozitivní. I když je svět v troskách, jsou kolem nás taky krásné věci, které lze zažívat a prožívat.

3. „…ryby se míjejí u vraků lodí.. “
   Pro mne je to až neuvěřitelně výstižný obraz… A řekl bych že by tu mohlo působit ono „homeopatické“ : podobné se léčí podobným. Nebo nevím jak jinak to vysvětlovat, ale mám pocit že ačkoliv jsou některé básně zasmušile zanořené, deprese mohou pomáhat spíše obvazovat – hojit.

4. Paní Hájková, mně nepřijde, že by Vaše básně byly depresivní. O rybách (velikých černých) takovou napsal Oldřich Mikulášek. Ty Vaše bývají trochu nostalgické a smířené. To je poloha třeba Seifertova. A obdivné k přírodě. Líbí se mi, když lidé přírodu pozorují a těší se z ní. Ne všichni z těch, kteří věří, to dokáží.

5. „jsem zpočátku věřila, že si budou rozumět aspoň lidé stejné víry“ – paní Hájková, tady ovšem vstupuje do hry opět jednou Leibnizův model „monád“, jakož i to co jsem já sám napsal v textu „Ale pravdu mám přece já!“

   U těch monád je základní problém v tom, že pokud se na onom kruhu kolem středu (objektivně jsoucího světa) posunou jenom o kousek dál, už ho (a tedy jeho pravdu) vidí pod principiálně jiným zorným úhlem pohledu. To je příčinou toho, proč ani blízko sousedící monády se navzájem nemohou dohodnout, co je vlastně „skutečná pravda“. A když k tomu přistoupí ještě to co jsem vylíčil v mém textu, tedy že boj za vlastní názor je vždy zároveň fakticky bojem za vlastní existenci, to jest za buďto přátelské či nepřátelské životní prostředí, pak je už jasné proč je téměř nemožné aby si lidé navzájem rozuměli.

   Napadlo mě v této souvislosti, že vlastně místo „prestabilizované harmonii“, kterou předpokládal Leibniz, by se mělo daleko spíše hovořit o „prestabilizované DISharmonii“. To jest, určitá (pre)stabilita tu stále je, i ty různé, navzájem nekompatibilní názory stále ještě vytvářejí jeden celek, jeden – ve svém souhrnu – víceméně úplný, komplexní, a tedy pravdivý obraz světa; nicméně cenou za tuto úplnost prostřednictvím partikularity je ona vzájemná disharmonie.

   Co se pak společné víry (ať v cokoliv) týče, tady je ještě nutno rozlišovat různé fáze této víry. Jmenovitě křesťanství – tady se navzájem svářila různá pojetí od samotného počátku, nicméně ve vrcholné fázi své dosavadní existence křesťanství mělo sílu udržet (ať už jakýmikoli prostředky) svou vnitřní názorovou jednotu. To jest: dokud je idea silná, na vzestupu, pak má sílu udržet svou vnitřní homogenitu. Ale čím dále je která idea za zenitem, tím více se pak projevují tyto odstředivé tendence, tím menší jsou možnosti eliminovat odchylné názory.

6. (Působením skutečnosti /v pohybu/) pre-stabilizovaná disharmonie našich názorů, modelů, věr…
   Takový obraz vypadá důvěryhodně 🙂

   … Pokud i křesťanství vyrůstá z nějaké takové Skutečnosti / snaží se existovat v dialogu s Ní, mohlo by i ono spoléhat – ne na názorovou homogenitu ale na tu pre-stabilizovanost…

7. Možná by bylo dobré odpustit samotné skutečnosti, že je disharmonická. Protože neodpuštěním člověk škodí sám sobě.
   https://www.vira.cz/texty/clanky/nemuzu-zapomenout

8. Člověk by si myslel, že v akváriu je to pro ryby bezpečnější než v oceánu. Ale není.
   https://www.novinky.cz/clanek/zahranicni-evropa-v-centru-berlina-prasklo-obri-akvarium-40417636#dop_ab_variant=0&dop_source_zone_name=novinky.sznhp.box&source=hp&seq_no=1&utm_campaign=abtest203_personalizovany_layout_varBB&utm_medium=z-boxiku&utm_source=www.seznam.cz

9. Paní Hájková, ty výzvy k odpuštění na „víra.cz“ mi dost nápadně připomínají velmi podobné modely panující v prostředí esoteriky – a to je (pro mě) vždy varováním, že by tu něco nemuselo být v pořádku. Zcela klasickou (a zřejmě neodstranitelnou) závadou ezoteriky je, že si velmi složité komplexy lidského žití až příliš zjednodušuje. Že vždy z tohoto komplexu vyjme jeden jediný aspekt (byť třeba sám o sobě platný), a ten pak postaví nade vše. Respektive jeho zhojením se domnívá zhojit celek.

   Toto „odpouštění“ má bezpochyby pozitivní smysl pro ty, kteří jsou propadlí svým resentimentům, pro ty jejichž život je fakticky ovládán negativním vztahem, či přímo nenávistí vůči té či oné (jim blízké) osobě. V takovémto případě je bezpochyby naprosto odůvodněné takovéto jedince přesvědčovat o nutnosti, o potřebnosti aktu, kterými by překonali, přerušili tuto svou negativní vazbu na druhou osobu.

   Na straně druhé ale z obecného hlediska tato zásada „odpouštět každému“, pokud je takto paušalizovaná, ztrácí svůj smysl, ztrácí své oprávnění. Odpouštět je dozajista správné; ale toto své odpuštění si dotyčný viník musí sám nějakým způsobem zasloužit. Je to on sám, který musí pro odpuštění vytvořit prostor tím základním krokem, že uzná, přizná svou vinu.

   Protože jinak by tu byl fakticky dán stav, kde by si každý mohl říci: „Ať spáchám jakýkoli zločin, ať se dopustím jakkoli zavrženíhodného jednání – však on mi Bůh odpustí, Ježíš mi odpustí, a proto i všichni lidé budou p o v i n n i mi odpustit!“

   Je nutno si uvědomit, že je to právě přisouzení viny (to jest: NEodpouštění), které je jedním ze základních regulativů lidské společnosti, její morálky. Kdyby tento regulativ odpadl, pak by to mělo naprosto fatální důsledky pro obecnou morálku, ve výše ilustrované smyslu: být mravným by nemělo smyslu, když by každý měl vyhlídku na to že mu stejně bude odpuštěno.

10. Dialog s prestabilizovanou disharmonickou Skutečností – pane Nusharte, já v této souvislosti musím myslet na Hérakleita. Jehož myšlení je mi v mnohých aspektech značně blízké. Já jsem – a to právě v minulých dnech – opakovaně zmiňoval jeho klíčovou tézi, že „boj je otcem všeho“. To by tedy v naší aktuální souvislosti znamenalo onu disharmonii.

    Ovšem, na straně druhé to byl ten samý Hérakleitos, který nad touto – pozemskou – rovinou vzájemných bojů a střetů předpokládal vyšší, duchovní (či božskou) rovinu či sféru, kde jsou všechny tyto vzájemné spory a disharmonie překonány, jsou součástí jedné společné vyšší jednoty. „Bytí, jež jediné je moudré“ – toto společné bytí ve své moudrosti všechny tyto pozemské konflikty má v sobě samém obsažené, ale jenom jako partikulární, podřízený moment, zatímco ono samo všechny tyto protiklady a (názorové) diference spojuje, sjednocuje svou mocí všeobsahující, všeobjímající Skutečnosti.

11. O žádné „povinnosti“ odpouštět nebyla přece řeč. Odpuštění (z mé strany) neznamená úplné zproštění viny (jako by se nic nestalo).
    Tady je ještě jeden článek, kde píšou, že mohu odpustit jenom bolest, která byla způsobena mně:
    „neexistuje nic, co by se nedalo odpustit. Tedy nic, co bylo spácháno vůči mně. Nemohu odpustit vrahovi jménem osoby, kterou zabil. Ale mohu pachateli odpustit bolest a ztrátu, kterou vražda blízkého člověka způsobila mně.“
    https://www.vira.cz/texty/clanky/neodpusteni-otravuje-zivot

12. Skutečně se vám křesťanství jeví jako ezoterické?
    V knížce Vnitřní svoboda, ze které jsem tu už citovala, se píše:
    „Je přirozené, že zlo v mém okolí mne bolí – nejde o to, aby se člověk opevnil a stal se lhostejným, právě naopak. Čím je člověk svatější, tím víc trpí zlem a hříchem ve světě. Ale zlo kolem mne mi ubližuje pouze tehdy, když na ně reaguji špatně – strachem, nepokojem, malomyslností, rezignací, anebo naopak horečným hledáním ukvapených řešení; jež nic neřeší; tím, že druhé posuzuji, živím v sobě hořkost a zlobu, odmítám odpustit atd. Jak říká Ježíš v evangeliu svatého Marka: Člověka nemůže poskvrnit nic, co do něho vchází zvenčí, ale co vychází z člověka, to ho poskvrňuje“ (Mk 7,15). Zlo nezpůsobují vnější okolnosti, ale naše vnitřní reakce na ně. „Naše duše neničí to, co se děje venku, ale odezva, kterou to v nás vyvolává“ (Christiane Singer). Můžeme tedy prohlásit: Zlo, které mi působí druzí, nemá příčinu v nich, ale ve mně. Člověk je zraňován vždy jen sám sebou, říkali už církevní otcové.“ (J. Philippe: Vnitřní svoboda)

13. Paní Hájková, já jsem nenapsal že by křesťanství mělo být „ezoterické“. Právě naopak, křesťanství se od ezoterického přístupu ke skutečnosti, k životu odlišuje tím, že má principiálně mnohem širší záběr. Ale – v daném případě jsem právě proto zmínil ezoteriku, protože to co se v oněch uvedených textech píše, co se od člověka vyžaduje ve vztahu k odpuštění, to dost nápadně připomíná toto ezoterické zjednodušování.

    „Odpustit neznamená zapomenout“ píše se v jednom z oněch textů. Ale – jaký je vlastně konkrétní rozdíl mezi jedním a druhým? Jak mohu „nezapomenout“ a přitom „odpustit“?… Ano, opakuji znovu, tato výzva k odpuštění má plnou platnost tam, kde se někdo utápí, sám užírá ve svých resentimentech, ve své zlobě.

    Ale – na straně druhé nelze odpouštět paušálně, jenom proto že to někdo vyhlásí jako program. Akt odpuštění je vždy naprosto individuální záležitostí, kde se musejí zohlednit všechny aspekty dané záležitosti: míra viny, míra ochoty k vlastní sebereflexi, objektivní charakter daného činu. Tento naprosto konkrétní akt (či snad spíše: proces) odpuštění respektive odpouštění nesmí být překryt, vytěsněn jakýmsi paušalizovaným dogmatem „odpouštění za každou cenu“. Jenom proto, že „mně to udělá dobře“. Právě takovýto pohled je pak oním ezoterickým zjednodušením, kde se vše redukuje jenom na můj vlastní vnitřní svět, jenom na mou vlastní osobní emocionální integritu.

14. Nebeská sociální inkluze

    Pane Poláčku, lidé nejsou povinni každému odpustit – povinni ne, ale je to PRO NĚ SAMOTNÉ velmi DOBRÉ, možná je to dokonce pro ně samotné ještě lepší než pro toho, komu odpouštějí – umožňuje jim to zůstat s lidmi ve vztahu – zůstat ve společnosti. Neodpustění znamená, že

    někdo musí „z kola ven“,
    někdo musí zůstat ze společenství vydělen,

    buď ten, komu není odpuštěno, nebo ten, kdo neodpustí.

    Je nutno si uvědomit, že odpuštěno vám být může (nebo nemusí), ale vy SÁM SE MŮŽETE ROZHODNOUT ODPUŠTĚNÍ NEPŘIJMOUT, pokud si vinu nepřipustíte, pokud si jí nejste vědom. Ano, každý by měl mít vyhlídku na to, že mu bude odpuštěno (to je podstata křesťanství), aby zůstal ve společenství těch ostatních (aby nezůstal sám), když ale odpuštění nepřijme, odpuštěno mu logicky být nemůže!

    Když se děti dostanou do konfliktu, jejich obvyklý postoj je, že „viník si musí odpuštění zasloužit“ a zároveň se nikdo z nich viníkem být necítí – nikdo z nich o odpuštění nestojí, všichni jsou tedy rozhodnuti odpuštění nepřijmout.

    Přisouzení viny (neodpustění) samo o sobě regulativem morálky není – když se nikdo viníkem být necítí a o odpuštění ani nestojí. Přisouzení viny je jen regulativem nekonečných lidských konfliktů. Regulativem morálky je odsouzení určitého jednání, nikoliv samotného takto jednajícího člověka. I v případě, že by každý měl vyhlídku na odpuštění, i v takovém případě by dobré jednání („být mravným“) mělo smysl, a to dokonce smysl ještě daleko větší než v případě, že za špatné jednání („nebýt mravným“) by muselo následovat potrestání (nemohlo by být odpuštěno). Ještě větší smysl by toto dobré jednání mělo jednoduše proto, že by se pro něj člověk nerozhodoval ze strachu z potrestání, z neodpuštění (de facto tedy ze strachu z vyloučení z lidského společenství – ze strachu, že zůstane sám, vyloučen a opuštěn ostatními), ale rozhodoval by se pro toto dobré jednání zcela svobodně – z lásky k člověku.

    Člověk, který se rozhodne odpouštět a odpuštění také přijímat, nemusí mít strach z morálního rozvratu společnosti. Odpuštění totiž není uznání špatného jednání za dobré, odpuštění (a jeho přijetí) je uznání (a přiznání) lidské nedokonalosti, je tedy v podstatě opakem sociálního vyloučení těch nedokonalých; odpuštění je, pane Poláčku, nebeská sociální inkluze – tedy integace postižených, znevýhodněných a sociálně vyloučených do našich snů o dokonalé lidské společnosti.

15. Dobře, pane Poláčku, vzdávám pokusy o vysvětlování a budu dál plavat okolo vraků lodí a hledat jak žít.

16. Formující síla „materiální základny“ tedy pro vývoj společnosti není podmínkou nezbytnou. Když se podíváte na všechna ta zvěrstva, kterých jsou i v dnešní době lidé stále schopni, má formující síla materiální základny pořád co dohánět.

17. Odpuštění a smíření jsou dva aspekty chování, které souvisí s hojivým účinkem času a osobnostním růstem, a jsou jako takové pěstovány křesťanskou věroukou a funkční duchovností vůbec. Dokážeme-li se smířit s odchodem blízkého člověka, neznamená to, že bychom dalekosáhle měnili pohled na smrt, resp. popírali potřebu a ušlechtilost snah jak možno jí čelit. Dokážeme-li odpustit viníkovi jeho fatální čin, bude to nejspíše tehdy, když se vžijeme plně do jeho situace, čemuž pomůže, uzříme-li hloubku jeho smutku i statečnost, s jakou vinu nese. Ani pak ovšem nesmíme bagatelizovat, natož ospravedlňovat selhání, prohřešky a nezodpovědnost, které k neštěstí vedly a vedou.

    Neodpustit v důležitém vztahu nadosmrti (domnělé) křivdy finančního rázu, nebo zradu (nevěru), a takové případy jsou mezi lidmi nejčastější, je určitou zatvrzelostí srdce, resp. povahy, dané výchovou, deficitem sociální inteligence, narcismem, nedostatkem biofilní orientace.

18. Ještě aspoň poznámka k „příštím zrozením“ v básni Oceán.
    Příštím zrozením ryby je jiná ryba téhož druhu. Její potomstvo. Protože ryba nemá žádné „já“. U člověka dřív také velmi záleželo na potomstvu. Ale nešlo jen o geny. Důležité bylo také, aby se zachovala duše rodu a kmene, kam člověk patřil.
    A ještě později už nebylo hlavním cílem potomstvo a kmen, ale to, aby ‚zrno padlo do země a vydalo mnohý užitek“. Tak vlastně příštím zrozením konkrétního člověka je to dobré, co po sobě zanechá. Jeho skutky, když nebude úzkostlivě lpět na sobě samém a svém ocenění.
    Vlastně už Kazatel říká, že člověk nemá nic jiného, než, „radost ze svých skutků“.
    A už toho asi nechám. Přeji všem radost z posledního týdne adventu i z Vánoc.

19. Ještě jednou díky za tuhle báseň – je v ní do pár sousloví zahuštěna velká a reálná naděje.
    Naše lidská „já“ by také nemohla vznikat a znovu-se-rodit bez prostředí kam chtějí a potřebují patřit: prostředí těch našich někdy děsivých, ničivých nebo děsivě lhostejných člověčišť.

    Odpouštění / prožitek jeho potřeby/ přijetí odpuštění – je vlastně způsob-cesta k příštím znovu-zrozením (společenství, i prožitku našich jáství v něm).
    Výhrady pana Poláčka si čtu tak, že tento opravdový hojivý dar si nesmíme zkoušet „ochočit“/denaturovat do podoby instrumentu – jakési „odpouštěcí magické hůlky“.

    Připojuji se pro Vás všechny k přání paní Hájkové a možná toho taky chvíli nechám 🙂

20. „Mí Pražané mi rozumějí,“ řekl prý svého času Mozart.

    „Pan Jaroslav Nushart mi rozumí,“ troufám si tento výrok v aktuální souvislostsi zopakovat já. 😉

    Ano, s mými výhradami ohledně odpuštění se jednalo výhradně o to, aby tento „hojivý dar“ nebyl instrumentalizován – a tedy degradován – do podoby „jakési odpouštěcí magické hůlky“. O nic jiného mi nešlo.

21. Ano, odpuštění není samoúčelné. Myslím, že by mělo být nástrojem a člověk by se s ním měl naučit zacházet jako s magickou hůlkou.