O co jde?

Jak je stálejším účastníkům těchto webových stránek asi známo, jejich vznik probíhal za poněkud chaotických podmínek, vynucených změnou formátu na Deníku Referendum, a s tím se vynořující potřebou vytvořit novou, smysluplnější platformu pro vzájemné diskuse a výměny myšlenek.

Pro tu prvou chvíli bylo tedy v prvé řadě zapotřebí věnovat se čistě technickým záležitostem, vytvořit příslušné stránky, rubriky, přehledy. A napsat první tématické texty, aby se tento nový projekt rozběhl, aby bylo vůbec o čem diskutovat. A až teď vybývá trochu více času na to ohlédnout se zpátky, a ujasnit si základní účel proč byla celá tato platforma vlastně vůbec vytvořena, co je jejím cílem.

Účelem tohoto projektu zdaleka nebyla a není jenom samotná možnost pokračovat – na přehledněji strukturovaném schématu – ve starých diskusích. My už jsme se toho v některých komentářích v souvislosti s tímto „exodem“ už poněkud dotkli: Deník Referendum jako takový v poslední době ztratil mnoho ze svého původního impulsu, zmizely dřívější angažované diskuse o principiálních otázkách levice a jejích úkolů a cílů v současném světě. Namísto toho se tam většinou pěstuje už jenom jakási „údržba“, v rámci věčného a nikdy nekončícího boje levice proti pravici.

Základním cílem a smyslem tohoto nového webu je právě překročení těchto hranic. Cílem a účelem je v prvé řadě znovu položit zcela zásadní otázky týkající se levice, jejích možností a úkolů, a vůbec jejího smyslu v současném světě. Za tím účelem bude zapotřebí znovu od samého počátku promyslet – a kriticky zhodnotit – celou řadu tradičních principů a hesel levice, jako je například:

– co je kapitalismus?
– co je (a co není!) vykořisťování?
– jsou možné alternativy ke kapitalismu?
– může levice porazit pravici?
– je možný sociálně spravedlivý (homogenní) svět?
– co dnes ještě zbývá z myšlenkového dědictví Karla Marxe?
a ještě mnoho dalších podobných témat.

V této souvislosti je ale nutno vyjasnit si ještě jednu zásadní věc. V levicovém prostředí se sama levicovost pojímá jako něco o sobě samozřejmého; něco co není zapotřebí nijak dále odůvodňovat. – Jistě, boj za sociální spravedlnost respektive proti sociální (i jakékoli jiné) diskriminaci a nerovnosti byl vždycky tradiční doménou levice, a tento boj sám jako takový skutečně nepotřebuje žádného hlubšího odůvodnění, jeho legitimita vyplývá už z principů obecného humanismu.

Nicméně je zcela zásadní chybou levice, pokud se domnívá, že jenom s tímto pouhým bojem proti sociální i jiné diskriminaci si může vystačit natrvalo. (A radikálně-fundamentalistická část levice dokonce zřejmě žije v přesvědčení, že naprosto postačí neustále útočit na kapitalismus ve všech jeho projevech, a že už tím bylo pro blaho lidstva učiněno dost.)

Připomeňme si ale: v původních velkých emancipačních hnutích levice bylo obsaženo mnohem více, nežli jenom tato otázka čistě sociální. I když jmenovitě v době nastupujícího kapitalismu, v době 19. století byla tato sociální otázka mnohem aktuálnější a palčivější nežli dnes, tak přesto naděje s těmito hnutími spojené šly mnohem dále nežli kam sahá horizont pouhé otázky sociální. Tehdy se s tímto širokým emancipačním hnutím ještě nerozlučně pojily naděje na vznik zcela nového, lepšího, humánnějšího světa, který vedle sociální spravedlnosti a majetkové rovnosti přinese také zcela nový smysl lidské existence, lidského konání na tomto světě. Člověk už neměl být pouhým producentem (i když třeba osvobozeným od bezprostřední závislosti či útlaku), nýbrž měl se stát svébytným tvůrcem svého světa, naplněného a osmysleného společným dílem a společně sdíleným ideálem.

A právě to je důvod, proč jsou na tomto webu – který se také hlásí k oněm humanisticky-levicovým hodnotám – nejen přítomny, ale i zcela vědomě pěstovány diskuse a úvahy i na jiná témata nežli jsou ta sociální: témata kulturní, témata obecně filozofická, i témata čistě duchovní. Neboť všechno toto se nakonec týká a dotýká právě té otázky smyslu a účelu lidské přítomnosti na tomto světě.

Je zapotřebí, aby si levice jasně přiznala: původní Marxův projekt sociální emancipace, který s sebou měl jaksi automaticky přinést i všeobecný smysl lidského žití, lidských aktivit – tento projekt se nenaplnil, nesplnil očekávání do něj vložená. A nemělo by sebemenší smysl – respektive bylo by hlubokým sebeklamem – donekonečna doufat, že jednou přece jenom přijde „ta správná“ revoluce, a že s ní se dostaví i ten vytoužený vyšší smysl lidského bytí.

Bylo už řečeno, že je nutno od samotného základu znovu promyslet a kriticky přehodnotit všechny základní premisy, téze a cíle levice; a toto se v míře vrchovaté týká právě i otázky konečného smyslu celého tohoto dějinného levicového projektu. Pokud by levice nebyla schopna přesvědčivě zodpovědět otázku po smyslu, pak by byla natrvalo odsouzena k tomu zůstat jenom hnutím čistě politickým. Politickým – a to znamená partikulárním, omezeným jenom na svůj vlastní program, na svá vlastní hesla. Překonat toto omezení je jedním z hlavních cílů tohoto nového webu a jeho diskusní platformy.



354 komentářů u „O co jde?“

  1. Myslíte si, že běžná kultura ovládá nás, zatímco folklór je kultura, kterou ovládáme my?

  2. Evě Hájkové: Folklórem se věrohodně dokážou zabývat i ti, kdo v té kultuře, jejímž pozůstatkem folklór je, nevyrostli. Jako příklad dám Irenu Budweiserovou a její podání černošských spirituálů.

  3. Když člověk pochází, dejme tomu, ze smíšeného manželství, tak jednu z kultur přijme za svou, kdežto druhou za folklór?

  4. Ale možná něco bude na té vrozenosti kultury. Napadá mě Božena Němcová, o níž existují dohady, že byla odloženým dítětem šlechticů. Ona však měla skutečně aristokratické chování, přestože byla vychovaná služebnými osobami.
    Takže, kdo ví, jak to je.

  5. „Všichni jsme zmanipulovaní. Cílem té manipulace je konformita.“

    —————————-

    Konformita (v rozumné míře) je socializace. Socializace mi, pane Kalousi, nevadí. Naopak mi vadí manipulace, která chce člověka ze socializace „vyvázat“, tedy manipulace, která chce člověka od socializace „osvobodit“ a vyvázat ho tím z přirozeně vzniklých vztahů ve společnosti a prostředí, které jsou ovšem pro člověka životně důležité.

    Já bych tedy naopak řekl, že jakmile vystrčíte hlavu z davu „osvobozovaných“, tak vás po ní dneska někdo praští, takže příště si radši rozmyslíte nebýt konformní s tím davem osvobozovaných a nenechat se nadšeně osvobodit od té proklaté konformity. (Kdysi se tomu říkalo „zdravý selský rozum, dnes se tomu říká „kritické myšlení“…)

  6. Nejen jedinec může být manipulovaný. Manipulovaná může být třeba i diskuse. Může být například vedena od podstatného (avšak nebezpečného) tématu k tématu nepodstatnému, nezajímavému, nudnému (ale zato bezpečnému).

  7. Názor, že kultura je vrozená, by mohl vypadat jako rasistický. Proto se o tom moc nemluví.

  8. Evě Hájkové: Kdyby byla kultura vrozená, neničila by přírodu. Více viz Josef Šmajs.

  9. Šmajs se mi nikdy nelíbil.
    Romská kultura možná přírodu ani neničí.

  10. Ano, nikdo nechce být většinou stigmatizován jako rasista, paní Hájková. Takže i to může být důvodem, proč se o tom nemluví.

    Nebo když debata o „ekologické“ funkci kultury dospěje do bodu, kdy všechny v úvahu přicházející odpovědi by mi nepřinesly žádnou strategickou výhodu, začnu místo o kultuře raději mluvit o folklóru…

  11. Pane Poláčku, děkuji za uznání. Pokud bych se dostal k napsání nějakého podstatnějšího textu, rád Vám jej nabídnu jako příspěvek. V brzké době to však spíš nebude, hned z několika důvodů mám jen nemnoho času a klidu na potřebné soustředění.

  12. PANU HORÁKOVI

    Ano, mě také vadí přeekonomizovanost světa. Domnívám se však, že v onom kulturně liberálním vzorci myšlení („změň se světe, já zůstanu svůj“) neexistuje řešení.

    Protože mi tedy vadí přeekonomizovanost světa, tak právě proto nechci svět hodnotit z ekonomistické perspektivy, tedy ani z perspektivy marxismu. Chci se na svět naopak dívat z perspektiv jiných a nechci být fixovaný v tom nezdravém („redukovaném“) pohledu, pohledu, který svět s jeho vztahy rozvrací, ničí přírodu i kulturu (jako pokračování přírody do společnosti), člověka z přírody i z kultury vytrhává a tvrdí, že není jejich součástí, že není součástí přírody a kultury – tak jako bakterie na Petriho misce tedy v tom případě také „není“ součástí přírody i kultury (viz odpověď panu Kalousovi).

  13. MULTIKULTURALISMUS A INTERKULTURALISMUS

    To rozlišení Ivana Štampacha mezi „multikulturalismem“ a „interkulturalismem“ je ovšem vynikající; vlastně škoda že to téma tehdy zase zapadlo. Protože ten „multikulturalismus“ – nedá se nic dělat, ale ten opravdu přinejmenším latentně nese rysy či přinejmenším nebezpečí glajchšaltování (i když se vlastně bezprostředně obrací právě proti němu).

    Multikulturalismus bezprostředně znamená, že dejme tomu etnickým skupinám imigrovavším (doufám že je tento mluvnický tvar správně) do nějaké země je dopřáno zachovat si jejich vlastní kulturní identitu, aniž by byly nuceny přizpůsobit se kultuře domácí, hegemonní.

    Potud dozajista dobře. Jenže druhá stránka věci – a zřejmě právě na tu chtěl poukázat Ivan Štampach – je ta, že takovýto kulturní (a etnický) liberalismus má silnou tendenci ke lhostejnosti. Totiž ve smyslu: „Ale jen si klidně pěstujte ten svůj folklór, nás – většinovou domácí populaci – to stejně vůbec nezajímá! Nás zajímají tak jako tak jenom peníze; pokud dokážete tím svým folklórem dělat nějaké peníze, pak je dobře, pak budete mít hodnotu stejně tolik jako každý z nás!“

    Zatímco ten „interkulturalismus“, o kterém hovořil Ivan Štampach, cílí na něco jiného: „Ano, vy příchozí jste jiní nežli my domácí – a právě p r o t o nás zajímáte, chceme se dovědět něco více o vás, o vaší kultuře, chceme se sami obohatit o plody vaší jedinečné a nezaměnitelné kultury!“

    Takže tohle je rozdíl mezi multikulturalismem a interkulturalismem.

  14. Člověku jsou vrozené nejen fyzické, ale i duševní předpoklady, talent, sklony, naturel, temperament. V důsledcích nemálo i chování. Považovat však za vrozenou kulturu, to je lamarckismus.

    Můžeme se seznámit s nepřeberným množstvím případů lidí, kteří opustili život ne nepodobný paleolitickému, či neolitickému a zapojili se plně a úspěšně do života a kultury moderní společnosti. Předpokladem je jedno, čím v mladším věku se tak stane, tím lépe. Doba, v níž jsou lidé schopni učení, se oproti jiným primátům velmi prodloužila, nicméně stále zhruba odpovídá času školních, max. studijních let.

    Popsány jsou rovněž řidší případy, kdy lidé upadli v důsledku shody okolností do prostředí, v němž kultura v podstatě absentovala, zdokumentované jsou osudy tzv. vlčích dětí. Opět je zde důležitý věk, kdy došlo k návratu těchto jedinců do jim náležitějšího prostředí. S časem, který uplynul, rostla, jak asi bylo lze i předpokládat, nenapravitelnost utrpěné ztráty kultury.

  15. Irena Budweiserová a černošské spirituály – pane Kalousi, to je opravu velmi zajímavý poukaz; ale nejsem si zcela jistý jestli opravdu bezpodmínečně sedí.

    Ano, ty spirituály Ireny Budweiserové byly bezpochyby vynikající, vkládala do nich celou svou – na české poměry neuvěřitelně intenzivní a vnitřně prožívanou – energii; a přesto bych tvrdil, že nakonec je pravý černošský spirituál někde jinde.

    Já sem si tu principiální nemožnost či neschopnost nás „bílých“ opravdu autenticky vstoupit do africké (respektive afroamerické) kultury uvědomil vlastně v trochu jiné oblasti, totiž v oblasti tance. Bylo to už před mnoha léty v městě Mnichově, konal se tam nějaký etnický festival. Byli tam tedy prodávající, hudebníci, tanečníci ze všech (pestrých) koutů světa. A byla tam také jedna scéna, kde skupina e v r o p s k ý c h (zřejmě německých) tanečnic tančila africké tance. A zřejmě ne poprvé; bylo vidět že se této činnosti věnují ne-li profesionálně, tak v každém případě pravidelně. Ty tanečnice docela uspokojivě ovládly samotnou techniku afrických tanců; ale přesto bylo právě na jejich projevu naprosto jasně znát, že ony – přes všechnu dobrou vůli – nikdy nedokáží předvést to, co svým tancem vyjádří skutečná africká žena. Bílý člověk – ten nakonec vždycky všechno dělá přes hlavu. Vždy je tam nějaká určitá distance, mezera, zdržení. Zatímco africké tanečnice – tam tato oklika před hlavu není. Tam celá ta jedinečná energie proudí a prýští přímou cestou z jejich nitra, jejich tělo a pohyby toho těla jsou přímo a bezprostředně touto energií. Z toho samého důvodu ostatně žádní bílí tanečníci také nikdy nedokáží skutečně napodobit romské tance. Z toho samého důvodu; u bílých jde nakonec vždycky všechno oklikou, přes hlavu.

    Irena Budweiserová: řekl bych že ta byla při svém zpěvu černošských spirituálů tak vynikající, jak jenom může být vynikající bílá zpěvačka; ale přesto zůstávám u přesvědčení, že pravý, nefalšovaný, autentický černošský spirituál je někde jinde. Stojí za ním totiž vposledku zcela jiná mentalita, zcela jiná životní (a rodová) zkušenost. Jsou prostě věci, které jsou uloženy přímo v genech; a to se nakonec projeví vždycky.

    – Byla by ovšem zajímavá otázka, jak by bylo, kdyby „bílá“ Irena Budweiserová od okamžiku svého narození vyrůstala v nějaké africké, případně afroamerické rodině. V tomto případě by se totiž ukázalo, jestli rozhodující složkou této jinakosti jsou opravdu geny, anebo ale kulturní prostředí.

  16. Pane Poláčku, to by možná platilo, kdyby si ti „domácí“ byli jisti, že jim ti nově příchozí nic důležitého nevezmou.
    Jinak, z historie je známo, že zemědělci kočovníky nikdy moc nevítali. Ale řekněme, že to už patří minulosti.
    Ovšem, jestli jste četl pozorně, Ivan Štampach zmiňuje nejen rasu, ale i třídu.

  17. On ten rozdíl mezi kulturou a folklórem je tento: Folklor nám nepředepisuje, jak se máme ve svém životě chovat. (Tedy kromě toho, že se musíme naučit, jak se máme chovat při zpěvu, tanci atd.) Zatímco kultura v tom jiném smyslu, asi s sebou nese i jakási morální pravidla.

  18. Paní Hájková, teď už si přesně nevzpomenu který z oponentů Druláka (a Michéy) napsal, že například o problémech spojených s migrací je samozřejmě plným právem možno uvádět seriózní argumenty.

    Jenže jde právě o to, že jsou lidé, kteří ty „přivandrovalce“ odmítají a vyhánějí a urážejí už předem. Jenom proto, že jsou „jiní“. Ne tedy proto že by se prokázalo že ti nově příchozí někomu něco vzali nebo by vzít mohli, ale proto že „nejsou naši“.

    ———————

    Ale tu třídu jsem u I. Štampacha skutečně nějak přehlédl. Budu se na to asi muset podívat ještě jednou.

  19. PANU POLÁČKOVI

    „Co by se pak stalo, kdyby se buďto nějaký národ, anebo celá planetární populace zcela demokraticky rozhodla…“

    Rozhodnout se demokraticky je možné pouze v rámci „množiny lidí, ve které je demokracie definována“ – ta demokracie (potažmo demokratické rozhodnutí) musí být v té množině tedy funkční. Funkčnost závisí na „srozumitelnosti společné řeči“ – tedy na kulturním propojení. Tam, kde jsou prvky množiny osamostatněny – „osvobozeny“ vytržením ze vztahů, Exupéryho „písmena knihy jsou smíchána“ a kulturní propojení je zpřetrháno … tam si žádné demokratické rozhodnutí, pane Poláčku, představit nedokážu.

    —————————-

    „… rozhodla, že pro příště smějí být závazné mravní hodnoty lidu nařizovány rozhodnutím vlády? Bylo by to pak opatření demokratické, anebo nedemokratické?“

    Myslím, že mravní normy (stejně jako i samotný demokratický systém vládnutí) se rodí v kulturní evoluci. Jinými slovy jde o ten – panem Kalousem kritizovaný – konformismus, který je předpokladem vzniku mravních norem v určité množině jedinců, kterou pak můžeme nazývat třeba „státem s jeho vládou“. V tomto státě pak z nepsaných mravních norem (vzešlých z konformity) vznikají normy psané – tedy zákony. Záleží pak na formě vlády, zda ty normy vstupují v platnost třeba rozhodnutím „rady moudrých“ nějakého kmene či rodu, rozhodnutím panovníka nějakého absolutistického království, rozhodnutím vlády, nebo rozhodnutím demokraticky zvoleného parlamentu.

  20. Ještě k těm spirituálům: jak řečeno podle mého názoru ani samotná Irena Budweiserová se nedokázala natolik spontánně vnořit do ducha černošských spirituálů, jako samotní Afroameričané. Ale – na straně druhé chci tvrdit, že Spirituál kvintet tu původní „černou“ předlohu obohatil zase o něco jiného. Dalo by se říci, že je obohatil o „češskost“. Že je – v jejich bolestném tónu – snad trochu zjemnil, zcivilnil. Právě tato syntéza dvou kultur je to nejlepší na „interkulturalismu“.

  21. Pane Horáku, s tím – případným – napsáním obsáhlejšího textu si ovšem můžete nechat čas; zatím to vypadá že se náš nový web ještě nějakou chvíli udrží při životě. 😉

  22. Josefu Poláčkovi: Jistě máte kus pravdy. Vycházím z toho, že I. B. sklidila při svém vystupování v cizině i uznání skutečně autentických amerických černých gospelových zpěváků. Otázkou je, jestli kulturu, která zrodila gospel, je možno označit jako černošskou nebo spíš americkou. Koneckonců existuje i „bílý gospel“ – za mnohé budiž zmíněni Gary Oliver nebo Clint Brown jako typičtí zástupci stylu praise and worship, který se s „černým“ gospelem navzájem ovlivňuje a často prolíná. Ale tento hudební styl se rozvíjí i v Evropě, především ve skandinávských zemích – možná proto, že tam podobně jako v USA často hraje roli liturgické hudby, což v zemích katolické tradice zřejmě ve větší míře nehrozí.

    Více k tématu viz tuto zajímavou bakalářskou práci:
    https://is.muni.cz/th/emcl4/Gospelova_hudba_v_Ceske_republice_Final.txt

  23. Pane Nusharte (Jiří) – tohle není odpověď. Výsledkem evolučního vývoje je konec konců všechno; včetně diktatury, včetně všech ideologií které kdy spatřil tento svět, a včetně jejich násilného prosazování. To všechno jsou pouze jednotlivé formy, které se všechny tak či onak konstituovaly v průběhu evoluce. Elementy, které by byly v naprostém rozporu se samopohybem evoluce, by vůbec nevznikly, respektive by zase okamžitě zanikly. To platí stejně tak pro fyzickou přírodu jako pro sféru „společenské nadstavby“.

  24. Josefu Poláčkovi k inter- a multikulturalismu. Když už jsme u té hudby, tak by jako studijní materiál možná mohlo posloužit prostředí trampských osad před r. 1989. Na osadách, u ohňů, v hospodách i na Portě svorně zněla klasika předválečných trampů veteránů a jejich poválečných následovníků (za všechny budiž zmíněn např. Jaroslav Velinský aka Kapitán Kid), protestsongy Paula Robesona a Joan Baëzové, renesanční, keltské a gospelové nápěvy, které se sem dostaly právě via Spirituál kvintet, i aktuální protirežimní písně Karla Kryla a jiných méně známých disidentů z období normalizace. Jistě víte, že prvorepublikový tramping se rozvinul v prostředí levicové dělnické mládeže a řada veřejně známých trampů té doby byla členy KSČ… Ale ještě i v šedivých 70. letech bylo možno na vandru potkat celé spektrum tehdejší společnosti, od bývalých muklů z uraňáků a Leopoldova až po náměstky ředitelů fabrik, kteří byli z titulu svých funkcí v KSČ. Trampská subkultura ještě čeká na své důkladnější odborné zpracování sociologické i kulturologické.

  25. SMYSL ŽIVOTA A SMYSL POLITIKY

    Pane Poláčku, stále si myslím, že je velmi účelné tyto dvě věci rozlišovat.

    Pokud totiž nějaká politická síla, například levice či třeba politicky organizovaní katoličtí fundamentalisté budou mít „ambici přispět svým dílem k hledání smyslu přítomnosti člověka na tomto světě“, pak se tím zbavíme sekulárního státu a staneme se opět státem náboženským. Nemyslím si, že by to bylo dobré…

    Potřebu „vyššího cíle“ (aby „předmětem a zájmem nepřestal být samotný člověk“) je totiž možno „uspokojit“ ne hledáním smyslu života pro ty druhé, ale zcela konkrétním vztahem k druhému. Jak už jsem výše napsal, za onen „etalon dobra“ nepovažuji nějaké „odborné“ a univerzální nalezení smyslu života pro všechny lidi, ale právě jen ten určitý zcela konkrétní vztah ke druhému (nikoli obecný recept na ten vztah), čímž tedy „samotný člověk nepřestane být mým zájmem“ („předmětem“ asi ani ne – viz Kantův imperativ: „Jednej tak, abys používal lidství (…) v osobě každého druhého vždy (…) jako účel a nikdy pouze jako prostředek.“

  26. V každém případě jsem Vám vděčný, pane Kalousi, že jste mi přiznal alespoň „kus pravdy“. 😉 Ale – tu bakalářskou práci opravdu celou pročítat nebudu, na to nemám dokonce ani ve svém důchodu dost času.

    Nicméně: alespoň tu úvodní definici (či její hledání) jsem si pročetl; a souhlasím plně s autorkou, že rozhodující komponentou je tu právě ta intenzivně emocionální stránka.

    Mimochodem, našel jsem jednu ukázku gospelového zpívání, která tak trochu popírá mou tézi, že „bílí“ nikdy nedokáží skutečně autentickým způsobem reprodukovat africký či afroamerický pěvecký styl; nutno přiznat, že tady onen „bílý“ sbor dokázal do věci vložit s opravdu plným zaujetím: https://www.youtube.com/watch?v=s2KR9P0EpWo

    Nicméně i tady zůstává otázka, jestli to tak vychází z nich samých, anebo je tak strhla energie jejich – černého – předzpěváka. V každém případě on stále ještě zůstává někde jinde než ten „bílý“ sbor.

  27. Ovšem tyto spirituální zpěvy mají svou zajímavost ještě v jiné souvislosti. Já jsem zrovna v minulých dnech napsal, že u dnešního křesťanství (jmenovitě v jeho kázáních) nenacházím už žádnou opravdovou jiskru, žádný zápal, žádnou energii. – Nutno přiznat, že tento deficit se v žádném případě netýká afroamerické křesťanské spirituální hudby respektive zpěvu. A snad ani kázání černošských kazatelů; ale to nejsem schopen posoudit, nemám v tomto ohledu žádné zkušenosti.

  28. Pane Poláčku, nedůvěra k cizincům může být založena na instinktivním či intuitivním základě. Za tím jsou zkušenosti předků.
    Znovu upozorňuji, že podle mého názoru, který jsem si utvořila z četby knížky, Michéa cizince neodmítá (mimochodem, má za ženu Vietnamku). On jenom odmítá, aby stát prostřednictvím všelijakých lidí a institucí převychovával své občany.

  29. Ostatně, za tím může být také zkušenost předků. Michéa, jako bývalý komunista a syn komunisty dobře ví, jak to dopadlo, když chtěli lidi převychovávat komunisté.

  30. Trampská subkultura – je fakt, pane Kalousi, že tohle je opravdu svým způsobem jedinečný (český) fenomén. Vůbec nevím jestli někde ve světě (snad s výjimkou samotných Spojených států) existuje nějaký odpovídající ekvivalent.

    Co se těch – importovaných – protestsongů týče, tak na jedné straně ty se svého času rozšířily víceméně po celém světě; ale na straně druhé značně jinak byly asi prožívány ve víceméně svobodných zemích, a jinak v prostředí totality, či jiného druhu útlaku.

    Právě proto i ty černošské spirituály našly u nás takový ohlas: protože pod žalozpěvem amerických černochů „má černá záda shrbená“ si i český člověk mohl velice dobře zpřítomnit svůj vlastní život pod bičem diktatury.

  31. Paní Hájková, možná to zní paradoxně, ale docela bych si troufl tvrdit, že je naprosto možné mít za ženu Vietnamku, a přitom být xenofobem.

    Jak sama píšete: je to hra instinktů, atavistických pudů. Je to xeno-fobie v doslovném slova smyslu, strach z cizího. Strach, který se mění v agresi. Když ovšem člověk osobně pozná nějakého cizince (respektive nějakou půvabnou sympatickou Vietnamku), pak tato ryze osobní zkušenost ovšem může přebít, zatlačit do pozadí ten hlas atavistických pudů. Ale to nijak neznamená, že v podvědomí ta xenofobie nemůže dále přetrvávat.

    Podotýkám, že tímto jsem nevyslovil žádný závěr konkrétně o Michéovi: ani nejsem nijak seznámen s jeho osobou respektive osobností, ani jsem nečetl jeho knihu. Byly to čistě obecné úvahy.

    ——————————–

    Co se té „převýchovy“ týče: odmítal by Michéa i převýchovu dejme tomu takových „nepřizpůsobivých“?… To by byla asi docela zajímavá otázka. A odpověď na ni by mohla být dost výmluvná. Skoro bych si troufal tvrdit, že Michéa by převýchovu nepřizpůsobivých nemálo podporoval; ale aby byl nějakým způsobem převychováván respektive vychováván on sám – ne, tak tady je okamžitě oheň na střeše.

    Samozřejmě že s jakoukoli „převýchovou“ je to vždy krajně ožehavá, problematická a dvousečná záležitost. Ale i tady platí: je zásadní rozdíl v tom, jestli se o problémech s ní spojených diskutuje seriózně, s věcnými argumenty; anebo zda se už při jakékoli zmínce o ní okamžitě zvedne povyk o „znásilňování svobody“.

    Každý rozumný člověk ví, že on sám „převychovává“ vlastně neustále sám sebe; vždy je nutno znovu a znovu vést boj se všemi možnými zděděnými atavismy, instinkty, předsudky. Jde nakonec o to, jakou formou se taková převýchova děje, kdo ji provádí, a s jakým účelem.

  32. Ovšem v tom je diametrální rozdíl, pane Poláčku, jestli člověk převychovává sám sebe nebo jestli ho převychovávají lidé jemu blízcí nebo jestli ho převychovává cizí instituce, jakou je kapitalistický stát. Říkám záměrně kapitalistický, protože sám Ivan Štampach napsal ve svém posledním článku o komunistech: „Jistě překvapuje, že nechtějí dovolit rozvracet kapitalistické společenské zřízení“.
    https://denikreferendum.cz/clanek/31083-komuniste-odkladaji-masky

  33. A pane Poláčku, pokud se budete o druhých neustále domýšlet, že oni si ve skutečnosti myslí něco úplně jiného než říkají, v životě se s nimi nedomluvíte. Pak už zbývá jedině boj.

  34. SMYSL ŽIVOTA A SMYSL POLITIKY

    Pane Nusharte, na této úrovni už je skutečně možno o celé záležitosti začít racionální dialog.

    Na jedné straně: samozřejmě by si nikdo nepřál zavést nějaký klerikální stát, se závazným náboženstvím. Nebo obnovit ten paskvil „reálného socialismu“, s jeho falešnou ideologií, násilím nucenou všem lidem.

    Na straně druhé tu ale zase máme ten stav, že když z oblasti politiky naprosto vytěsníme otázku po (vyšším) smyslu, pak nám ze všeho zůstane jenom naprosto bezduchá, mechanická správa věcí veřejných. Přesně tak, jak je tomu v současnosti – kdy oblast politiky přestala být sférou hodnot, a zdegenerovala jenom v holý boj o moc respektive konflikt navzájem si konkurujících ideologií.

    Vraťme se zase jednou k řecké polis. Už Aristoteles se zabýval přesně tímto problémem: jestli je politika (respektive stát) záležitostí čistě pragmatickou, tedy technokratickou správou společných záležitostí. Anebo jestli je tu přítomno ještě něco navíc. Aristoteles argumentuje takto: když vznikaly první státy, spojením a spolčením doposud nezávislých kmenů, pak v případě že by se přitom jednalo opravdu jenom i čistě praktické otázky společného zájmu, pak by naprosto postačilo aby ty kmeny uzavřely vzájemné smlouvy o daných záležitostech. A z toho faktu, že tomu tak nebylo, ale naopak se konstituovaly pravé státy jako takové – tak z toho Aristoteles dovozuje, že tady bylo ve hře ještě „něco víc“.

    Aristoteles bohužel toto „něco víc“ v daném kontextu nijak dál blíž neurčil; ale dá se celkem právem soudit, že tím měl na mysli právě to, že tímto společným státním svazkem vzniká nový druh lidského (a mezilidského) společenství, které je charakterizováno nejen společnými hodnotami, ale navíc i novými hodnotami. A že tedy stát (politika) je tím polem, kde jsou tyto hodnoty přítomny, kde jsou projednávány shromážděnou obcí, kde jsou přezkušovány na jejich platnost.

    Ovšem – když už jsou jednou shromážděnou obcí přijaty za platné, pak mají svou bezpodmínečnou závaznost.

    ——————————————

    Na straně druhé: samozřejmě tu vždycky existuje zásadní otázka vztahu obecné pravdy a individuální pravdy. Ta „obecná závaznost“ nikdy nesmí být natolik tuhá, aby vylučovala či potlačovala možnost individuálního hledání pravdy. Jak jsem napsal: ty „hodnoty obce“ musejí být znovu a znovu přezkušovány na jejich platnost, na jejich pravdivost.

    Ten konflikt mezi obecně přijatou pravdou a mezi individuálním názorem na pravdu tu bude tak či onak přítomen vždycky; ale právě na tom se ukazuje kvalita (či nekvalita) konkrétního společenství, konkrétního státu, jakým způsobem se k tomuto konfliktu dokáže postavit. V každém případě je možno právem tvrdit, že zásadně špatné jsou oba extrémy: jak příliš tuhá závaznost přijatých norem, tak ale i přílišná libovůle individua, kdy se každý cítí být odpovědný jenom sám sobě a svému vlastnímu osobnímu přesvědčení.

  35. Ještě dodatek k těm „mezilidským vztahům“: jde o to, že kvalita a charakter i těch zcela individuálních respektive interpersonálních vztahů jsou v míře podstatné formovány celkovým charakterem celé společnosti a jejích hodnot. Právě proto není možno se spolehnout jenom na to, že budeme pěstovat kvalitní vztahy k druhým osobám. I když bychom se třeba my sami snažili jakkoli, tak z těch druhých na nás stále bude dýchat duch, charakter celého společenského uspořádání, kterým jsou „ti ostatní“ nevyhnutelně formováni.

  36. Paní Hájková, to že naprostá většina lidí říká (na veřejnosti) něco jiného než co si skutečně myslí, to Vám obávám se potvrdí každý praktický psycholog. 😉

    A co se té převýchovy týče: to jsem sám napsal, že všechno záleží na tom, kdo a jakým způsobem a s jakým záměrem a cílem ji provádí.

    Ale jestliže Michéa argumentuje tím, že tady ho chce přechovávat „kapitalistický stát“ – neznám sice konkrétní kontext, ale skoro s jistotou je možno říci, že to je výmluva. Pokud se například jedná o vztah k migrantům – to nemá s nějakým „kapitalismem“ naprosto nic společného, tohle je působností d e m o k r a t i c k é h o státu; alespoň toho lepšího co se v něm i za podmínek kapitalismu stále ještě uchovalo.

  37. Ještě k té výchově a sebevýchově:

    Ano, nakonec se opravdu jedná o to, aby každý „vychovával“ sám sebe. To je naprostý základ, bez toho není nic. Ale – jde o to aby stát, jako představitel celého společenství, vytvořil takovou společenskou atmosféru, že každý bude tuto vlastní sebevýchovu opravdu provádět. A ne aby se jenom tak tvářil.

  38. No, jak říkám. Jestliže není mezi lidmi důvěra, nemohou být ani přátelské vztahy.

  39. „Ale ještě i v šedivých 70. letech bylo možno na vandru potkat celé spektrum tehdejší společnosti, od bývalých muklů z uraňáků a Leopoldova až po náměstky ředitelů fabrik, kteří byli z titulu svých funkcí v KSČ.“

    No nevím jak v sedmdesátých, ale v osmdesátých letech jsem žádného náměstka ředitele fabriky na vandru nepotkal. Zato příslušníky VB ano.

  40. PANU HORÁKOVI

    „Považovat však za vrozenou kulturu, to je lamarckismus.“

    Řekl bych, že záleží na tom, v jakém významu chápeme slovo „kultura“ (i bakterie mají svoji kulturu), a také na tom, zda oním „vrozeným“ míníme pouze genotyp. Jedinci se stejným genotypem nejsou nutně shodným fenotypem.

  41. PANU POLÁČKOVI

    „Jenže jde právě o to, že jsou lidé, kteří ty ‚přivandrovalce‘ odmítají a vyhánějí a urážejí už předem. Jenom proto, že jsou ‚jiní‘. Ne tedy proto že by se prokázalo že ti nově příchozí někomu něco vzali nebo by vzít mohli, ale proto že ‚nejsou naši‘.“

    Jistě to tak tak být může, pane Poláčku, a také to tak v mnoha případech bohužel je – přesně tak jak uvádíte.

    Jsou ovšem i lidé, kteří nikoho nenazývají „přivandrovalcem“, lidé, kteří migranty nevyhánějí ani neurážejí (ať už předem, nebo potom), a přesto z mnoha jiných důvodů (nikoliv z nenávisti) nesouhlasí s tím KONCEPTEM.

    Někdy může být těžké si to přiznat, že existují i tito lidé, tak je prostě šmahem nějak ocejchujeme a zařadíme třeba mezi fašisty nebo tam někam.

  42. Kultura/výchova/důvěra…//názory

    Asi každý kdo musel zkoušet vychovávat uzná, že jde o proces obou-více-směrný, proměňující všechny (pravdivě) zúčastněné. A že to co ty proměny působí nejsou předávané modely reality(názory) ale vztahy a (obnovovaná) důvěra v ně. Větší podobnost knih genomu že kterých mohou/a nemusí zúčastnění snad někdy i podobnými způsoby “číst“ může být při udržování té důvěry výhodou. Ale důvěru si můžete (i když je to velmi těžké) vypracovat i ve vztahu se svojí geneticky méně podobnou kočičkou domácí:-)

    Napadá mne písnička V+W:…kdo v hadrech čeká na štěstí… Názory zde prezentované jsou tu ty naše “šaty“. A Ty máš, bratře Jiří, tu bláznivou odvahu čekat:-)) To vyžaduje a i zasluhuje důvěru, myslím.

  43. Jestli to není tím, pane Nusharte, že ta kočička není příliš složitý tvor. Její reakce se dají poměrně snadno odhadnout. Kdežto člověk…

  44. Pan Nushart (Jiří): už bylo opakovaně řečeno, že ohledně sporných témat je naprosto přípustné uvádět věcné argumenty, pro i proti.

    Většinou se ale dost rychle projeví, kdo argumentuje věcně, a kdo ve skutečnosti jenom ventiluje své předpojatosti.

  45. Ano, právě v té složitosti to asi bude, paní Hájková.

    Já vždycky používám jeden příměr: zacházet s druhým člověkem, to je jako chůze minovým polem. V každém okamžiku můžete šlápnout na nějakou skrytou minu; na něco co pro toho procházejícího samotného je neviditelné respektive bagatelní, ale co pro toho druhého – z nějakých napohled nepochopitelných důvodů – je za prvé naprosto esenciální, a za druhé on v tom cítí ohrožení své integrity. A pak je hned oheň na střeše; respektive abychom zůstali u našeho příměru, mina vybuchuje. A pak extrémně obtížné pokoušet se alespoň v nejzákladnější míře zahladit následky. Vybuchlá mina je vybuchlá mina, ta vždycky zanechá zranění.

    S kočkou je to přece jenom podstatně jednodušší, zjednodušeně řečeno u té postačí dát jí nažrat a pak ji pohladit.

    I když na straně druhé – ani zvířata není radno v tomto ohledu podceňovat, i ta mohou mít svůj strukturovanější, složitější vnitřní (psychický) život. Není tomu ostatně zas tak moc dávno, kdy se zjistilo, že i zvířata mohou mít například deprese. A myslím že v té souvislosti byla řeč právě i o kočkách.

  46. „Většinou se ale dost rychle projeví, kdo argumentuje věcně, a kdo ve skutečnosti jenom ventiluje své předpojatosti.“

    —————————-

    Pane Poláčku, věcně už jsem to mnohokrát zdůvodnil v diskusích na DR a jestli tedy chcete, mohu to stručně zopakovat i zde. Zcela upřímně řečeno se mi do toho moc nechce, protože je to jako házet hrách na stěnu – úplně zbytečné. Vy ty věcné argumenty nikdy nepřijmete a raději ocejchujete jejich nositele.

  47. Čím to jen je, že každý sám se domnívá, že je vůči těm cizím argumentům otevřený, zatímco jejich předkladatel se domnívá opak?

    Máte, pane Poláčku, i Vy tuto zkušenost třeba se mnou? Ke kterým Vašim argumentům bývám často hluchý naopak já? Zajímá mě to.

  48. VÝCHOVA, DŮVĚRA, NÁZORY A PRINCIP NEGACE

    Výchova a důvěra – zdánlivě banální zmínka, ale při bližším přihlédnutí se s tím pojí tolik (sub)témat, že by o tom bylo možno popsat několik stránek.

    Začnu vzpomínkou na to, jak politolog Pehe – sice v zásadě levicově, ale přece jenom spíše konzervativně orientovaný – si v jednom rozhovoru postěžoval, že jeho vlastní dcera nic nedá na jeho umírněné názory, a místo toho zakotvila u radikální levice.

    Jak teď vysvětlit tento radikální odklon (a asi i určitý konflikt) v rámci společné rodové (a tedy i genetické) linie? Nebyla zde snad dána dostatečná důvěra? Nebo dostatečná autorita?

    Anebo… Jak známo nová, mladá generace mnohdy cítí vysloveně živelnou potřebu nějak se odlišit od života generace předcházející. Jsou tedy radikálně negovány, odmítnuty životní názory a hodnoty generace dospělých – a to sice paušálně, jenom tak z principu. Z niterně pociťované potřeby osobní vzpoury.

    Tady by bylo možno prostě říci: to je záležitost čistě psychologická, prostě tomu tak je, a řešit je to možno jenom ve zcela konkrétní, osobní rovině.

    Jenže – při bližším pohledu je možno právem soudit, že za tím stojí něco více. Tento akt vzpoury, odmítnutí, negace – ten totiž může mít mnohem hlubší, až přímo metafyzické a ontologické příčiny. Právě tohle byla věc, kterou (v diskusích a střetech na DR) nikdy nemohl pochopit pan Pospíšil: že i negace, konflikt, střet, vzpoura proti autoritě mohou mít svou naprosto pozitivní funkci. (On sám za tím viděl vždy působení Hada, jakožto ztělesnění Zla.)

    Ten princip negace… Jeho geneze sahá vlastně až daleko do hlubin řeckého myšlení, ještě do časů předsokratických. Byl to Parmenidés, který postuloval svou centrální tézi, že existuje jenom a pouze (pozitivní) bytí; a že je principiálně nemožné aby existovalo nějaké „nic“.

    Ovšem: byli to řečtí atomisté (a jmenovitě myslím sám Demokritos), kdo vyslovili svého času přelomovou tézi, že „prázdnota“ mezi atomy (a tedy: „nic“) má stejně tak svou reálnou jsoucnost, jako atomy samotné.

    Řečtí sofisté pak (Gorgias) zavrhli ten Parmenidův koncept zcela; a tvrdili že „nic“ je možno tvrdit přinejmenším stejně tak odůvodněně, jako existenci „bytí“.

    Platón se sice na jedné straně zásadně distancoval od tohoto naprostého relativismu (a nihilismu) sofistů; nicméně i on korigoval Parmenidovu ryze pozitivistickou tézi o výlučné existenci bytí, a doplnil ji o to, že negace (tedy „nic“) je nevyhnutelným doplňkem bytí. Negace je rozdíl; a tedy změna, a tedy pohyb. Jinak by všechno ustrnulo v pouhé stálé neměnné identitě se sebou samým.

    ————————-

    Tento exkurz do řecké filozofie měl poukázat na toto: princip negace je opravdu naprosto nutný, potřebný, nepostradatelný. Jenom z této negace vzniká pnutí; a z pnutí vzniká pohyb. Jinak by všechno ustrnulo v sice blaženě bezrozporné, ale zcela nehybné stagnaci.

    Takže ten generační konflikt o kterém byla řeč – ten je sice pro generaci dospělých ovšem vždy nejen obtěžující, ale z jejího hlediska i naprosto zbytečný a nesmyslný (oni, dospělí, přece vědí daleko l é p e co je správné a co je špatné), ale ve skutečnosti je naprosto nutný a potřebný nejen z hlediska osobního vývoje dnešních mladých (a budoucích dospělých), nýbrž i z hlubšího, jak řečeno metafyzického i ontologického hlediska.

    ——————————————-

    Na straně druhé: vraťme se k té důvěře a autoritě. Sám generační konflikt je jak řečeno nutný a potřebný; ale co se jeho konkrétních f o r e m týče, pak tady ovšem může existoval velmi široká škála jejich projevů. Vždycky samozřejmě záleží na zcela konkrétních konstelacích, a to sice na obou stranách; ale v každém případě má při snaze předat, zprostředkovat své vlastní životní názory a hodnoty někomu jinému mnohem snadnější pozici ten, kdo se může opírat o stav důvěry a autority.

    Socialistický režim kladl velký důraz na výchovu; jak mladé generace, tak ale i na „socialistickou výchovu“ lidu obecného vůbec. Ovšem – v šedesátých létech, v době nastupujícího politického a ideologického uvolnění, se čím dál tím víc začalo ukazovat (a veřejně přiznávat), že to s tou výchovou nějak nefunguje. Tehdy se to tematizovalo především v souvislosti s mladou generací. Jako rozhodující překážka účinné výchovy ve smyslu „socialistických hodnot“ se ukázalo především jedno: naprostý formalismus.

    Formalismus prolínal (a zamořoval) prakticky všechny roviny působení na mládež: počínaje Pionýrem, přes svazy mládeže (ČSM, později SSM), až po všechny další organizace a aktivity. Na místo živoucího vztahu s přirozenou autoritou nastoupilo schématické působení podle suchých pouček, na místo samotného života nastoupila ideologie. Která se ovšem mladé generaci jevila být čím dál tím více nestravitelnou. Takže ji potom odvrhla víceméně kompletně. A co platilo ohledně mladé generace, to samé bylo analogicky v působení režimu i na obyvatelstvo obecně.

    Přičemž: on to ten socialistický režim vůbec nemusel vždycky bezpodmínečně myslet a zamýšlet špatně. Ale – dokonce i v reformním roce osmašedesátém, kdy se nakrátko k moci dostali opravdu pokrokoví a upřímně smýšlející komunisté, s jejich projektem široké demokratizace, i tady se stále projevoval jakýsi paternalistický vztah komunistického vedení k národu. Stále tehdy ještě panoval ten postoj: my jsme ideový předvoj, my máme patent na marxismus, a marxismus je absolutním zdrojem vší pravdy. A proto my jsme legitimováni k tomu, abychom národu nadále sdělovali tyto pravdy a tyto hodnoty.

    Jak řečeno, oni to vlastně vůbec nemysleli špatně. A mnohé z jimi hlásaných hodnot mají bez jakýchkoli pochyb své zásadní oprávnění. I dnes. Ale – nedá se nic dělat, ale i při těch nejlepších úmyslech tam pořád byl přítomen ten moment nadřazeného paternalismu. Přitom měli v té době relativně opravdu velkou důvěru a vysokou autoritu. Bylo by opravdu zajímavé vědět, jak by bylo kdyby jejich demokratický experiment nebyl tak brzy násilně ukončen; jakým způsobem by se dále vyvíjelo jejich „výchovné působení“ na lid. V kratším časovém horizontu by se jeho účinnost dozajista mnohonásobně zvýšila (ve srovnání s předcházejícím formalismem). Ale v delším časovém horizontu – tady je nutno se obávat, že tento neustále pouze seshora přicházející paternalismus by stejně tak časem narazil na odpor. A především právě u mladé generace. Jak napsal pan Jaroslav Nushart: pravá – a pravdivá – výchova musí být vždy oboustranný proces. Kdy se obě strany učí od sebe navzájem, a obě respektují tu druhou.

  49. Pane Nusharte (Jiří), to byste musel naprosto konkrétně uvést, jaké své argumenty považujete za „věcné“. A které podle Vašeho názoru ti ostatní neodůvodněně a svéhlavě odmítají přijmout.

    Ale jak už jsem řekl: to je v prvé řadě otázka stylu. Postoje. Ono je možno používat i napohled věcných argumentů pro odůvodnění o fundamentalistické pozice. Není to tedy nic, co by bylo možno většinou nějak jednoznačně dokázat. Tedy tu osobní předpojatost.

    Dám příklad z jiné strany: zrovna nedávno jsem narazil na jednu (německou) webovou stránku s marxistickými diskusemi. A napohled to vypadalo, že by opravdu bylo možno zde smysluplně diskutovat o zcela klíčových otázkách a problémech marxistické teorie. Jenže – brzo se ukázalo, že pokud sem pronikly nějaké neortodoxní, kritické názory, tak jenom zvnějšku. A dříve či později provozovatel těch webových stránek tyto kritické hlasy (včetně mého vlastního) „podusil“. A sám se jednou zcela jednoznačně vyjádřil, že „podle mého názoru není na Marxově teorii zapotřebí měnit naprosto nic“.

    On tedy měl svůj jasný, pevný a neměnný názor; a ať proti tomu jeho přesvědčení stály jakékoli argumenty, s ním to ani nehnulo. – Přičemž on sám byl (a je) neotřesitelně přesvědčen, že pravda je na jeho straně; že velký Marx jednou provždy odhalil všechno zlo kapitalismu, a že jakékoli pokusy o revizi Marxových tézí jsou nakonec jenom podporou kapitalismu.

    Takže pane Nusharte, ono je to opravdu krajně obtížné někomu nějak pozitivně dokázat jeho vlastní předpojatost. Každý je přirozeně přesvědčen, že je to právě a zrovna on, kdo jako jediný argumentuje věcně – a ti ostatní zaujatě.

    Nicméně, pane Nusharte – není Vám to přece jenom poněkud nápadné, že je tolik lidí, kteří tu zaujatost (a nepřístupnost vůči věcným argumentům) spatřují především na Vaší straně? V každém případě by mě v tomto mém soudu nejspíše plně podpořila paní Zemanová; o panu Profantovi ani nemluvě.

  50. Oboustranný proces, přičemž ta strana, která vymezuje hranice, je autoritou. Ta druhá – opačná – strana hranice nevymezuje, ale nastavuje zrcadlo:-) Zrcadlo, jehož obraz způsobuje autoritě depresi, takže se v něm shlíží celkem nerada (to je ta oboustrannost – před zrcadlem a za zrcadlem:-).

  51. Můj předchozí příspěvek se vztahuje k té výchově.

  52. „Ono je možno používat i napohled věcných argumentů pro odůvodnění o fundamentalistické pozice. Není to tedy nic, co by bylo možno většinou nějak jednoznačně dokázat. Tedy tu osobní předpojatost.“

    Znamenalo by to, že pokud u někoho fundamentalistickou pozici předpokládáme, není už pak v jeho možnostech dokázat nám, že tomu tak není?

    A který soudí objektivně – ten, který chce argumenty dokázat, že není fundamentalistou, nebo ten druhý? Má vůbec nějaký smysl snažit se tento spor „objektivně“ rozhodnout, když jde přece nikoliv o myšlenku, ale o soud o člověku? Má vůbec tento spor skutečný smysl? (Vždyť přece odvádí naši pozornost od zkoumané myšlenky k soudu o člověku, který ji vyslovil.) Jaký smysl má soud o člověku? (viz konformita a kultura)

  53. „… není Vám to přece jenom poněkud nápadné, že je tolik lidí…“

    To je argumentace konformitou? Tedy argumentace tou „většinou lidí, která má jiný názor než vy“?

  54. Jak už jsem výše napsal, konformita (v rozumné míře – tedy socializace) vlastní kultury mi nevadí.

  55. Já postupně docházím k tomu, že je daleko nejlepší žádný názor nemít 🙂 Nebo o něm aspoň nemluvit, pokud se nás na něj nikdo neptá.
    Však je psáno: „Čím více slov, tím více pomíjivosti. A jaký užitek má z toho člověk?“ (Kazatel 6,11)

  56. Jenže lidské skupiny (kultury) se nějakými sdílenými názory řídí a kdo je nesdílí „není náš“ a odsuzujeme ho.

  57. Podle Wiki názor „vyjadřuje specifické osobní hledisko jednotlivce, individuální stanovisko každého člověka, jedinečný postoj nějaké konkrétní osoby (formalizovaně pak i nějak organizované skupiny lidí) k určité skutečnosti.“
    Existuje prý i kolektivní názor, jak je tam zmíněno, ale neupřesněno. Kolektiv prý je podle téhož zdroje „skupina osob formálně či neformálně sdružená z důvodů společného zájmu, cíle či nějaké společné činnost“. Omlouvám se za citace z Wikipedie, ale je to tak nejrychlejší. Myslím, že názory, které bychom mohli nazvat kulturními, neexistují. Snad kulturní vzorce chování, které se všeobecně přijímají? Způsoby jakými se dělá to či ono? Nebo co máte na mysli?
    Neřídí se lidé spíš svými potřebami? Samozřejmě, že i naše potřeby vycházejí do značné míry z příslušnosti k nějakému typu společnosti. Ale též z přirozenosti.

  58. PANÍ HÁJKOVÉ

    „… co máte na mysli?“

    Použil jsem slovo „názor“, což uznávám, že může být zavádějící.

    „Kulturně“, popřípadě i „skupinově“ (ve smyslu tvořící se skupinové kultury) sdíleným názorem jsem měl tedy na mysli to, co se v té určité lidské skupině jeví takovou naprostou samozřejmostí – nebo přirozeností, že o tom uvnitř té skupiny není vůbec potřeba přemýšlet, čili to zevnitř není vnímáno ani jako „názor“, ale jako samozřejmost, přirozenost. Vnějšímu pozorovateli z jiné kultury se to tak ale nejeví, může to podrobit přezkoumání, může to pro něho být jeden z názorů. Většinou ovšem není možné, aby pohled vnějšího pozorovatele byl akceptován i uvnitř té jemu cizí kultury.

  59. Kulturami rozumíte kulturní okruhy, jaké popsal například Huntington ve Střetu civilizací? Tedy následující: Západní svět, Pravoslavná civilizace, Hinduistická civilizace, Čína, Islámský svět, Latinská Amerika a Afrika?
    Nebo jsou vámi myšlené kulturní celky ještě menší, to znamená národy, popřípadě etnické, náboženské či jiné menšiny?

  60. Uvedu poněkud provokativní příklad: V určité lidské skupině („kultuře“) se jeví naprostou samozřejmostí či přirozeností přijmout úplně každého migranta – vůbec se o tom nepřemýšlí, protože je to uvnitř této „kultury“ považováno za samozřejmé dobro. Pro vnějšího pozorovatele z jiné „kultury fašistů“ je to ovšem jeden z názorů, který pochopitelně může být podroben racionálnímu přezkumu. [Po tomto přezkumu se už názor na bezpodmínečné přijetí všech příchozích ani z hlediska prospěchu některých samotných migrantů – nejen těch nyní přítomných, ale i těch, kteří se v té situaci teprve v budoucnu v ocitnou – jako samozřejmé dobro jevit nemusí (chudý domorodec na místě svého původního pobytu na tom může být lépe, než nedobrovolný obyvatel libyjského „detenčního centra“).] Není ovšem samozřejmě možné, aby tento pohled vnějšího pozorovatele byl akceptován i uvnitř té jemu cizí „kultury humanistů“.

    —————————-

    Zdá se tedy, jako by lidské skupiny s odlišnými „kulturami“ neustále v těch štěpících se kulturách původních vznikaly přímo před našima očima – dokonce i v současnosti.

  61. Už rozumím. Myslíte skutečnost, že náš rámcový kulturní okruh, ať už je jím národ nebo rovnou celá Evropa, se rozpadá nebo už rozpadl na menší kulturní okruhy, které jsou založeny na určitých politických názorech, přičemž jejich příslušníci nechápou či nechtějí pochopit, že jiní lidé mohou na tuto problematiku jiný názor. Považují některé názory za minimum slušnosti, bez něhož se s příslušným člověkem nelze bavit.
    Je zajímavé, že třeba takový Dan Drápal https://www.krestandnes.cz/dan-drapal-internetova-generace/ si myslí, že dnes se lidé bojí odlišného názoru, zatímco dříve se tolik nebáli.
    Mně se ale zdá, že dříve se lidé naopak setkávali s odlišnými názory jen minimálně. Když už se lišili, tak většinou jen ve vyhraněně politických názorech. Kdysi i velcí političtí protivníci sdíleli stejné kulturní představy.

  62. Když chcete donutit atomová jádra k fúzi, musíte překonat Coulombovu bariéru. Současná globalizace sice vytváří poměrně velký tlak i teplotu, ale na překonání bariéry u „jader těch kultur“ tak, aby došlo k jejich fúzi, to asi stále nestačí.

  63. Pane Nusharte, stále znovu zaměňujete – respektive směšujete – dvě různé záležitosti: věcnou argumentaci na straně jedné, a emocionální respektive ideologickou předpojatost na straně druhé.

    Pokud byste své argumenty v určitých záležitostech (například u tématu migrace) formuloval opravdu jenom čistě věcně, bylo by všechno – v daném smyslu – v pořádku. Problém je ale v tom, že za všemi Vašimi argumenty je na hony cítit právě ta emocionální předpojatost. Právě proto jsem se odvolával na to, jak Vás v daném ohledu vnímají i jiní. V samotných věcných argumentech samozřejmě nemůže rozhodovat většina; ale jestliže na většinu lidí působíte stejným dojmem, pak už by bylo na čase se nad tím závažně zamyslet. I kdyby mi všichni lidé náhle začali tvrdit, že 1 + 1 = 3, pak já – „vlastního rozumu maje“, bych i nadále trval na svém. Ale – kdyby mi většina lidí z mého okolí začala vytýkat, že se chovám dejme tomu povýšeně nebo že ve styku s druhými používám manipulativních metod – pak by to jak řečeno bylo vážným důvodem k zamyšlení.

  64. Já si také nemyslím, že dojde k jejich fúzi a k vytvoření jediné kultury. Aspoň se tak nestane v dohledné době. Myslela jsem si, že máte právě z té fúze kultur obavy, pane Nusharte.

  65. CO JE NÁZOR?

    „Názory nejsou nic jiného nežli výsledek náhody a temperamentu.“ – Stanley Baldwin

    Je to svým způsobem skutečně až brutální demytologizace: my sami své názory se vší samozřejmostí považujeme za krajně vysokou hodnotu, pociťujeme je jako základní součást naší vlastní osobní identity. Zrovna v minulých dnech jsem napsal, že fakticky my doslova j s m e to, čemu věříme. A to „čemu věříme“ se netýkalo jenom samotné víry jako takové, nýbrž právě všeobecně našich názorů, našich přesvědčení.

    Netýká se to samozřejmě všech našich názorů; v tomto ohledu je zapotřebí rozlišovat dvojí, na straně jedné naše názory běžné (ty je možno za určitých okolností měnit) – ale na straně druhé naše názory vitální, tedy právě ty které jsou nerozlučně, neoddělitelně spjaty s naší osobností, s nejvlastnějším jádrem našeho já. Právě proto je to pro nás tak obtížné, až fakticky nemožné tyto naše základní životní názory změnit; protože máme pocit že bychom tím ztráceli, vlastně bezmála zabíjeli sami sebe.

    Tato neschopnost či nemožnost změnit vlastní názory je vlastně přesně to, s čím musí vždy bojovat každý psychoterapeut. Ten psychoterapeut ví, že jeho klient má špatné, škodlivé názory, návyky, přesvědčení – a že veškerý úspěch terapie závisí výhradně od toho, zda klient/pacient bude ochoten respektive schopen změnit právě tyto jeho zcela základní životní názory a automatismy. Jenže – právě tohle dotyčný pacient neví, on je natolik pevně srostlý se svými dosavadními životními postoji a názory, že se jich nedokáže vzdát, i když právě tím je podmíněn úspěch jeho terapie. A vší mocí bojuje o to, aby mohl zůstat u svého starého života, i když tím objektivně škodí sám sobě.

    Jeden německý praktický psychoterapeut tuto situaci popsal tak, že když už se blíží rozhodující moment terapie, tak že vždy má pocit, jako by jeho pacient visel z okna, a z hrůzy aby nespadl dolů se rukama křečovitě drží parapetu okna. Ovšem – ve skutečnosti on visí pouze pár centimetrů nad zemí! Naprosto by stačilo aby se pustil, a pak by hned získal pevnou půdu pod nohama – ale to on neví, on tam dolů nevidí, a tak se zoufale a křečovitě drží té jediné „jistoty“, kterou má, totiž svého dosavadního života. I tato patologicky deformovaná „jistota“ je mu stále milejší, nežli nejistý skok do – objektivně spásného – neznáma.

    Takže nějak takhle je to s našimi nám tak drahými a „posvátnými“ názory a přesvědčeními. Nejedná se samozřejmě o to abychom teď začali libovolně měnit své názory; ale jde o to dokázat si uvědomit, dokázat si připustit, že to že je nám nějaký náš životní názor tak naprosto blízký a s námi srostlý, že to ještě zdaleka nemusí znamenat, že ve skutečnosti není škodlivý. Okolnímu světu, ale nakonec i nám samým.

  66. Snažím se, paní Hájková, být tím „vnějším pozorovatelem“ – hodnotit to z hlediska zájmu (prospěchu) jednotlivých aktérů (například migrantů).

    Proč v tom pane Poláčku „na hony cítíte moji emocionální předpojatost“? Vysvětlete to prosím. Děkuji.

  67. „JADERNÁ FÚZE“ GLOBALIZACE

    Ale ano, pane Nusharte, právě tímto příměrem jste dokonale trefil jádro věci.

    Takováto „jaderná fúze“ (filozoficky řečeno: dialektická syntéza) – to je vždy ta nejobtížnější záležitost ze všech. A je opravdu zapotřebí vyvinout maximálního úsilí, aby se takováto syntéza opravdu podařila.

    A máte pravdu i v tom, že současná globalizace na tuto fúzi „stále nestačí“. Tato globalizace je daleko spíše pouhým promícháváním, nežli skutečnou syntézou, skutečným vzájemným obohacováním kultur. – Právě to jsme ostatně v minulých dnech zmínili v souvislosti s tím dřívějším článkem Ivana Štampacha.

    Na straně druhé je nutno říci: i toto globalistické „promíchávání“ je určitým pozitivním krokem. Nebo přinejmenším ambivalentním. Jeho pozitivní stránkou je už vůbec jenom ten fakt, že se tím nalomí domnělá výlučnost, či dokonce nadřazenost vlastní národní kultury nad všemi ostatními. Naprosto konkrétně: jestliže ještě v první polovině minulého století bylo rozšířeným zvykem v rámci dominantní euroamerické kultury hledět spatra, či se přímo posmívat například „negerské hudbě“, pak je bez jakýchkoli pochyb obrovským pokrokem a pozitivem, že africká kultura a jmenovitě hudba dokázala prorazit tuto bariéru, a že dostala příležitost prokázat své kvality, svou nezaměnitelnou hodnotu. A toto mohla dokázat ovšem jenom s čistě fyzickou, osobní přítomností afrických umělců v euroamerickém prostoru. Ovšem – nejen jednotlivých umělců, ale i celých etnických skupin s touto kulturou spojených.

    Druhou, odvrácenou stránkou tohoto globalistického multikulturalismu je ovšem nepochybný tlak na uniformitu, na zkomercializování této jiné (africké) kultury. Která tím že usiluje o komerční úspěch, přizpůsobuje se plytkému vkusu masového diváka, a tak čím dál tím více ztrácí svou původní identitu, svou originalitu. (V tomto ohledu je skutečně možno zakusit nejstrašlivější paskvily.)

    Takže jediným pravým řešením je skutečně ona „jaderná fúze“ – dialektická syntéza, když se pozitivní elementy z obou kultur spojí v jeden společný, kvalitativně vyšší útvar. Kdy se navzájem spojí a obohatí, aniž by přestaly být samy sebou.

  68. Pane Nusharte, když se něco „cítí“ – pak je to právě něco, co není možno vysvětlit, ve smyslu nějaké definice. Je to podprahové, intuitivní vnímání postojů toho druhého. Právě proto jsem se odvolával na ten fakt, že ten samý pocit u Vás má i mnoho dalších Vašich partnerů v diskusi.

    Ve Vašem způsobu argumentace (a to nejen co se migrace týče) je totiž možno cítit jakousi „zaťatost“, která Vám brání na sporná témata hledět střízlivě. Vy sám to snad tak opravdu nemyslíte, ale Vaše postoje – svým radikalismem, svou nesmiřitelností, svým extrémním vyostřením – pak působí nejen jako projev xenofobie, ale i jako projev mysoginství, či podobně. Právě tohle činí krajně obtížným, moci se s Vámi dostat do skutečného dialogu, do věcné výměny myšlenek a argumentů. Pokud byste se takovýchto způsobů (pseudo)argumentace dokázal vyvarovat, už tím by bylo mnoho získáno.

  69. Ostatně, pane Nusharte, nebylo by nijak na škodu, kdybyste používání nadpisů velkým, blokovým písmem omezil opravu jenom na charakterizování tématu, o kterém chcete hovořit. Jestliže této formy totiž používáte i jenom pro sdělení, na kterého partnera v diskusi se právě obracíte, pak to celou věc spíše činí nepřehlednou, nežli naopak.

  70. Paní Hájková, tak s tou „kapkou v moři“ se musíte obrátit na kolegu Skočného – to je totiž právě jeho doména! 😀

    Ale já se teď musím vypravit na nákupy, takže se k tomuto tématu vrátím až někdy později.

  71. Totiž, já se tím nijak zabývat nechci. Já se chci držet křesťanské cesty. Je to pro mě jenom jedním ze znamení, že Bůh neodmítá jiné kultury, a že se všichni lidé nemusí stát nutně křesťany.
    Víte, já jsem byla nedávno dvěma křesťany obviněna z míchání různých náboženství, respektive vytváření nového, protože jsem psala o Solovějčikově knížce (myslím, že už jste o tom slyšel). A přitom mně bylo řečeno, že to, co píšu, nepochází z Ducha svatého, nýbrž že mě k tomu vede moje vlastní Já (jak jste si mohl všimnout v diskusi pod tím mým článkem). A že prý klamu sama sebe, protože si myslím, že moje Já už umřelo. Jenže já jsem si nic takového ani nemyslela. Ale nechtěla jsem se s nimi hádat. Radši jsem tam přestala diskutovat.

  72. Když jsem tedy byl osloven… Jak já to vlastně mám s tím křesťanstvím? Já to beru tak, že pokud něco dokáže vstát z mrtvých, pak je to Věčnost. A víte, mně už je pak mile nedůležité, jestli tady ta Věčnost byla v postavě Krista nebo jinak. Vždyť přeci i Ježíš měl lidskou osobnost a nebránilo to ničemu.

  73. Jak těmto Vašim následujícím větám mám rozumět, pane Poláčku?

    „Pane Nusharte, stále znovu zaměňujete – respektive směšujete – dvě různé záležitosti: věcnou argumentaci na straně jedné, a emocionální (…) předpojatost na straně druhé.“

    Ale:

    „Když se něco ‚cítí‘ – pak je to právě něco, co není možno vysvětlit, ve smyslu nějaké definice. Je to podprahové, intuitivní vnímání postojů toho druhého.“

  74. Proč by měla věčnost vstát z mrtvých, když nemůže ani umřít?
    Vstání z mrtvých nepočítá s tím, že se předtím zemře. Právě v tom se to křesťanství patrně liší od těch jiných náboženství.
    V Krédu se jasně mluví o vzkříšení těla.

  75. Ano, to je možné. A já nevím, jestli Ježíš fyzicky vstal z mrtvých nebo ne. Ale, snad mi to prominete, i kdyby k tomu došlo, nepovažoval bych to za tak zásadní, pro mě by to bylo pouze tělo.

    Ostatně, nemůže to též být vzkříšení těla do života ducha?

  76. Já myslím, že je to propojení ducha s tělem (a duší, která je nedílnou součástí těla). Abych pravdu řekla, pane Skočný, já taky nevím, jak to přesně s tím vzkříšením je. Ale nevadí mi to. Jednou to snad budu vědět.
    Mně stačí, že mě to oslovuje. Tedy, to o tom vzkříšení.

  77. Já myslím, že se na to těšit ani nemusí. Že má prostě žít tady a přitom si myslet, že smrt není konec všeho.

  78. Já se domnívám, že materialisté mají čím dál tím větší problém s dokazováním, že smrt konec všeho je. Tedy, že ty „důkazy“ jsou čím dál více bizarní a méně přesvědčivé. Tak já jdu zase žít…

  79. Myslím, že nejde o to na něco se těšit, když nevíte konkrétně na co (ten vztah přece prožíváte už nyní). Jde myslím o tu důvěru – důvěru v tom vztahu, že se nemáte čeho bát…

  80. Ano. Apoštol Pavel napsal: „Ať žijeme, ať umíráme, patříme Pánu.“

  81. Naši zásadoví skeptici (pánové Kosmel a Kalous) tu jsou mometálně nepřítomni; takže je musím zastoupit sám.

    Ano, ty buddhistické příběhy jsou velmi moudré, a velmi přesvědčivé – totiž když člověk přijme jejich optiku. Jejich vidění světa.

    Zásadní problém se ale týká toho, že to „moře“ je tu – a to sice bez jakýchkoli dalších dokladů či argumentů – postulováno jako základ všeho. Jako naprosto nesporný, nijak nezpochybnitelný základ; počátek a konec.

    Jádrem všeho je zřejmě tento výrok: „Bezpochyby, jednu věc už jsem poznala. Jsem o něco důležitější než moře.“

    Samozřejmě, takto vyřčena tato věta jedné kapky (která zde ovšem ztělesňuje princip individualismu) zní neobyčejně vypínavě. Jak si jenom nepatrná kapka může o sobě myslet, že ona by mohla být nějakým způsobem důležitější než celé nesmírné moře?…

    Jenže: zkuste odstranit, zrušit, vymazat kapku jako takovou – a v tom okamžiku vám zmizí i celé moře. Protože nakonec se celé moře neskládá z ničeho jiného, nežli z jednotlivých kapek.

    Zkuste odstranit existenci atomů – které jsou jako takové vždy ryze individuální entitou – a v tom okamžiku vám zmizí i celý vesmír. Neexistuje žádný vesmír bez jednotlivých, individualistických atomů – a stejně tak neexistuje žádné moře jinak nežli jako suma jednotlivých kapek.

    Ten napohled tak přesvědčivý a nezpochybnitelný buddhistický obraz je tedy ve skutečnosti velice hrubě jednostranný; z celého dynamického, navzájem podmíněného páru jednotlivé – obecné on vidí jenom jednu stranu, a znovu a znovu zavírá oči před stranou druhou.

    Tím samým způsobem by bylo možno analyzovat všechny ty ostatní „příběhy kapek“ – vždy znovu a znovu se tu reprodukuje tato zásadní chyba, respektive deformace: vidí a uznává se jenom to „velké“, zatímco pro to domněle malé a bezvýznamné tu není přítomno naprosto žádné pochopení.

    K tomu je možno připojit už jenom tolik, že takto jednostranný obraz skutečnosti nikdy nemůže být skutečně pravdivý. Neboť, jak věděl už Hegel, „nur das Ganze ist das Wahre“, jenom to celé je pravdivé. To „celé“ ale neznamená tu abstraktní všeobsažnost moře, nýbrž naopak vědomí bytostně vzájemného podmínění momentu obecného a momentu jednotlivého, individuálního.

  82. Pane Nusharte, v životě je tolik věcí, kterých bych se mohl bát, ale nakonec člověk zjistí, že se bál zbytečně, a dokonce zjistí i to, jak mu ty průšvihy pomohly. Že to právě byly velké dary.

    Ten vztah: někdo by možná řekl, že to příliš zjednodušuji, ale to jádro je skutečně jednoduché. Je to živý proces, který se stále vyvíjí, není to ustrnulé. Tak řekněme pozitivista to má tak, že vidí hlavně jednotlivosti; on vidí i tu provázanost, ale on to vidí konkrétně, hmatatelně, zákonitě, dokazatelně. U většiny věřících je tomu tak, že je tu nějaký postulát osobní duše, která se vztahuje k nějakému přesahu. Nicméně důraz je na tu duši, ne tolik na ten přesah. Prostě si žiji nějaký svůj život, nějaký společenský život, uznávám třeba nějaké principy… ale pořád je v tom hodně toho lidského já, v porovnání s ním je tam toho přesahu méně. Ale může se to i překlopit, poněvadž ten přesah je kvalitativně i kvantitativně víc než člověk. Čili toho přesahu je tam víc, než je toho lidského. Samozřejmě to někoho může i vyděsit… Já to vysvětluji tak, že je tu přítomna určitá „univerzální harmonie“, a ta prostě proroste a přeroste toho člověka. A ten člověk do toho taky samozřejmě patří, ne že někde zahyne…

    A teď: veliká legrace je v tom, že tady ta univerzální provázanost už tady je. My si ji nemusíme vymýšlet, ani ji nemusíme dosahovat, ale stačí právě přenést důraz. Čili člověk to mívá obvykle tak, že on je ponořen do toho osobního obstarávání. Jeho individuální život mu překrývá celé zorné pole. Ve skutečnosti, dokonce i když po večerech takový člověk leží v posteli a kouká do stropu, stejně mu v mysli probíhají nějaké osobní příběhy. A stačí to jen na chvíli vypnout. Nenechat se tím úplně pohltit a ten přesah tady okamžitě je, přihlásí se o slovo.

    Jistě, můžeme o tom nějak diskutovat a dojít k nějakému výsledku. Ale ono to funguje… funguje to vyzkoušením. Jen to obstarávání na chvíli vypnout a najednou jste v kontaktu s něčím obsáhlejším, holistickým, nad protiklady.

  83. Ostatně, tato buddhistická vychýlenost ve prospěch „moře“ je nakonec přesně ta samá, kterou vytýkám Komenskému ve čtvrtém díle mých úvah o jeho Labyrintu, který jsem zveřejnil dnes. Ať se pohybujeme v myšlenkové tradici východní či západní (křesťanské), vždy se znovu a znovu opakuje ta samá chyba, že se zcela přehlíží, či přinejmenším hrubě marginalizuje neopomenutelná role a hodna jednotlivého, individuálního.

  84. Pane Nusharte, co se Vám na těch mých – Vámi zmíněných – výrocích zdá být nejasného? Mně se zdají být natolik jasné a samozřejmé, že opravdu nevím co bych na nich mohl ještě dále vysvětlovat.

  85. Jopolíku, uvažuješ správně, ale to je velký omyl. Ta absolutní hranice jedné kapky je prostě nahrazena hranicí relativní, prostupnou, povrchovou. Kapka nikdy nezmizí, ta je oceánem. 🙂

  86. Josefu Poláčkovi: Já tu nechybím, já jenom nemám čas na psaní, protože i v těchto pohnutých dnech mi chodí docela objemné termínované zakázky od platících zákazníků…

    Takže jen velice stručně: Buddhisté (a koneckonců ani taoisté a do jisté míry šintoisté, když rozšíříme záběr pohledu i do mimolidské přírody) ještě nezapomněli na to, z čeho člověk vzešel a kde a jak jedině může realizovat svoje lidství. Ať se to liberálním ultras nelíbí jak moc chce, o tom, co znamená jednotlivec bez lidstva, se kdokoli může přesvědčit, když odloží novorozeně v pralese, nechá ho tam a přijde se podívat za týden. Moc toho z něj nezbude, natož aby mohlo svobodně rozvinout svůj individuální lidský potenciál; a jestli se ho šťastnou shodou náhod ujme vlčí smečka, vychová z něj vlče.

    Totéž platí i pro to podobenství: Čím by byly kapky bez moře?

  87. Chybějící skeptik plně souhlasí s přítomným skeptikem.

  88. Křesťanský Bůh ale není žádný holistický celek. Negativní teologie si dokonce myslí, že Boha poznáváme podle toho, čím není. Že Bůh je prostě radikálně jiný než cokoliv si můžeme myslet.
    Křesťané ale většinou věří, že Boha mohou poznávat jenom prostřednictvím Krista.

  89. Pane Poláčku, aktivně tady přítomen sice nejsem ale jako divák stále sledují, jak tady demagogický oblbujete proste občany. Já tady nejsem z jiných důvodů, než p. Kalous. Učím se japonskou lukostřelbu a zjišťují co je v ní božského?.

  90. Ježíšovo náboženství se od těch druhých liší mimo jiné i tím, že je to (a hlavně zpočátku bylo) náboženství pro outsidery. Bůh totiž dělá z lidí bázlivých lidi statečné. Zrovna dnes připomněl papež, že i apoštol Petr byl mužem slabým a nestálého charakteru. Píše, že „měl rád sílu, ale byl také trochu bázlivý“. Duch svatý ho proměnil v muže statečného.
    https://www.radiovaticana.cz/clanek.php?id=30987

  91. My si pane Kosmele, zase s děckama opakujeme střelbu z praku na Goliáše. (1. Samuelova 17, 49 🙂

  92. No já osobně neznám nikoho, kdo by „něco hledal“ a přitom neměl nějaké osobní problémy a strasti. 😉

    Že křesťanský Bůh není holistický… Takhle jsem to měl do jisté míry taky. Že je prostě Bůh někde daleko a já musím mít ten vztah. A že to tady není k žití. 🙂 Ale časem jsem tak nějak zjišťoval, že ten Bůh zase není tak daleko, ale že je přítomen. A že ta jeho přítomnost je tou výživou, která pomáhá. A to lidské zoufalství prostě spočívá v té oddělenosti, v neuvědomění si vnitřní síly. Ale možná, že tohle píšu příliš z pozice muže, možná to vnímáte jinak.

    Já jsem kdysi četl knihu „Kámen mudrců“, a tam je vylíčeno, jak se jedna z hlavních postav dostala do nebe, ve kterém žily bytosti podobné lidem. A v tom nebi „byla láska a nemohlo tam nastat rozloučení“. Proč nemohlo nastat? Protože tam nebyla ta „cizost“, nebylo tam psychické rozdělení.

  93. Ani já si nemyslím, že Bůh je někde daleko. Ale není totožný se stvořením. To je, myslím, rozdíl oproti těm holistickým, panteistickým představám.
    Pavel sice napsal, že Bůh možná nakonec bude všechno ve všem, což zní docela panteisticky. Ale zatím Bůh všechno ve všem ještě není.

  94. Panu Poláčkovi

    „Pane Nusharte, co se Vám na těch mých výrocích zdá být nejasného?“ 

    „Zaměňujete věcnou argumentaci za emocionální předpojatost.“ 

    „Když něco ‚cítím‘, je to podprahové, intuitivní vnímání Vašich postojů.“

  95. Shodou okolností si teď čtu Stanislava Komárka. Právě na to zdůrazňování polarity a tendenci k oddělování pólů od sebe v lidském myšlení a jednání často poukazuje. Komárek je biolog a dobře zná Čínu. Právě ten čínský přístup vidět ve všem jin a jang nám tu chybí. Přitom třeba archaické jazyky (a čínština prý dodnes) znaly pojmy, které v sobě zahrnovaly oba póly. Třeba latinské altus je vysoký i hluboký, řecké farmakon je lék i jed. Dnešní jazyky neznají žádné „dobrozlo“. Marně hledám z obyčejného života jiný podobný moderní pojem jako je třeba „bankovní operace“, což je výběr z účtu i vklad na účet… Ale Komárek jde ještě dál. Ve staré Číně, když se v některé provincii „přemnožili“ loupežníci, tak je příslušný guvernér samozřejmě nechal silou potlačovat. Na druhé straně, když se v jeho provincii loupežníci nevyskytovali, tak se domluvil se sousedním guvernérem, kterému přebývali, aby mu jich tam pár přestěhoval… K žádoucímu rovnovážnému stavu řádně spravované provincie zkrátka jaksi přirozeně patří, když se tam kromě slušných lidí vyskytují i lumpové. Typický příklad z novější doby je Austrálie. Velká Británie si z ní udělala trestaneckou kolonii a věřila, že v mateřské zemi tak vymýtí zločinnost. A hle, místa kriminálníků vyexpedovaných za moře (a doplněných v poměru zhruba 1:1 prostitutkami) na britských ostrovech okamžitě obsadili kriminálníci a prostitutky noví a nové… Na druhé straně, v Austrálii se hned během první generace ustavila víceméně samospádem „normální“ struktura společnosti, která se jako celek chovala tak „slušně“, že zvýšený dozor represivních orgánů nad osadníky mohl být velice rychle odvolán; od té britské se lišila snad jen – kromě vyšší spotřeby alkoholu – tím, že vetchý dědeček vyprávěl vnoučatům, houpaje je na artritických kolenou, veselé historky ze svých mladých kriminálnických let v Anglii nebo Irsku… 😀

    Z uvedeného plynou i potíže při rozhodování. Člověk může stejný trávník trochu pokosit a trochu nepokosit, ale například nejde odjet i neodjet do Ameriky; nebo úřad nemůže zároveň stavbu povolit i nepovolit, jakkoli mnohou existovat stejně závažné důvody pro i proti. A uvádí příklad některých sporů v katolické církvi, které Řím často řešil jako princezna Koloběžka: Papež vydal encykliku, ve které stanovil jako závaznou střední cestu a proklel jako kacíře nositele obou protikladných postojů přesvědčených o své pravdě.

    Komárek to shrnuje: Problém nemá příroda ani společnost jako celek. Problém s nimi máme my lidi kvůli tomu, jak věci, jevy a procesy uchopujeme svým polárně vybudovaným pojmovým aparátem.

  96. Ve Starém Zákoně Izajáš píše „Já jsem Hospodin a jiného už není. Já vytvářím světlo, a tvořím tmu, působím pokoj a tvořím zlo, já Hospodin konám všechny tyto věci.“
    Dokud král Saul setkal dobrotu, byl při něm Duch Hospodinův. Když začal dělat špatné věci, odstoupil od něj Hospodinův duch a byl na něj poslán zlý duch od Hospodina.
    Z toho je však patrné, že skutečný Hospodinův duch je ten dobrý duch, přestože ten zlý byl poslán od Hodpodina. A že není jedno, zda děláme dobré nebo špatné věci.
    Ještě více problematický je příběh Jobův, kdy zlý duch byl poslán na spravedlivého. Pochopit to normálním lidským rozumem je v podstatě nemožné. Přesto je třeba věřit ve vítězství dobra a v to, že život má smysl.

  97. A Ježíš pak ukázal, že je možné zlo porazit. A taky ho porazil svou smrtí na kříži a zmrtvýchvstáním.
    Nám se zdá, že zlo je tu pořád. Ale ono už je vlastně poraženo. Je to asi tak, jako když zabijeme rybu a ona sebou stále ještě mrská, přestože už je bez hlavy.

  98. V Matoušovi 13 je psáno: „Máme jít a plevel vytrhat?‘On však odpoví: ‚Ne, protože při trhání plevele byste vyrvali z kořenů i pšenici.
    Nechte, ať spolu roste obojí až do žně; a v čas žně řeknu žencům: Seberte nejprve plevel a svažte jej do otýpek k spálení, ale pšenici shromážděte do mé stodoly.‘

  99. Já bych k tomu jen poznamenal, co říkal jeden starší pán: Každý lidský duch nakonec dojde svého cíle. Někdo to bere oklikou přes peklo, ale já nemusím mít všechno.:-))))))

    Když třeba vidím takové lidi jako je pan Bakala (to je pořád žádoucí téma, tenhle Bakala), tak spousta lidí řekne, jaká to je nespravedlnost, jak se má dobře, nic se mu neděje. No já mu nezávidím, spíš naopak. Jako by měl na rameně položenou takovou nehezkou pracku. 🙁

    Nicméně i tady lze věřit v „návrat ztraceného syna“. :-)))))

  100. Pane Kalousi, tak teď jste mě dostal. A taky rozesmál. Souzním.

    S tím rozhodováním: to jsem si jen teď uvědomil, že když se pro něco rozhodnu, už nemusím mít starosti s jinou alternativou, tu zase obstará někdo jiný.

  101. Plně s Vámi souhlasím, pane Kalousi, už jsem to někde psal p. Poláčkovi, že kdyby v jakékoli společnosti byli jenom „hodní“, tak to teprve by se museli s pí Hájkovou modlit k bohu a Ježíši, nebo nevím jaké ještě modly mají.

  102. KAPKA A MOŘE

    No prosím – tak já volám na pomoc naše skeptiky, a oni mi pak takhle vpadnou do zad! A z radikálních, neřkuli fundamentalistických racionalistů se náhle vyklubou přesvědčení vyznavači holismu. 😉 Zdá se tedy, že nakonec nezbude nic jiného, nežli abych byl ještě skeptičtější nežli sami skeptici.

    Ale odpovězme napřed na ty buddhistické či zenové historky s kapkou vody a mořem jejich vlastní řečí.

    Kapka řekla: „Já neexistuji.“

    Neboť existuje pouze moře, to je jedinou finální realitou, všechno z něj vychází a všechno se do něj zase navrací. Jednotlivá kapka tu nemá žádnou samostatnou existenci.

    – Snad se už ozřejmilo, jak naprosto paradoxní, respektive zcela nesmyslný je takovýto výrok. Jakýkoliv výrok – ať o existenci či neexistenci – totiž nemůže pronést nikdo jiný, nežli nějaký zcela konkrétní subjekt. Tedy v našem případě kapka. A když tato kapka tedy prohlásí „Já neexistuji“ (ve prospěch holisticky nadřazeného moře) – pak tím tento svůj výrok zcela bezprostředně popírá a vyvrací. „Myslím, tedy jsem“ – v daném buddhisticko-holistickém pojetí by tento výrok musel být modifikován, respektive zcela převrácen na „Myslím, ale nejsem“; čili v naprostý nesmysl.

    Opakuji znovu: jenom a jedině subjekt (tedy konkrétní, individuální subjekt) může vůbec pronést nějaký výrok o vlastní existenci. A i když pronese výrok negativní („Já nejsem“) – tak tím fakticky svou existenci okamžitě potvrzuje.

    To „moře“ – to vůbec svou existenci nemůže deklarovat; protože toto moře je naprosto bez jakýchkoli kontur, je absolutně amorfní. Ale nemůže existovat nic, co nemá nějakou formu. Celek bez jednotlivostí je prázdnou množinou; obsahuje zdánlivě všechno, ale ve skutečnosti nic. A pokud neobsahuje nic, je sám ničím. Toto moře by mohlo prohlásit „já existuji“ jenom a pouze v tom případě, kdyby se samo stalo subjektem. Tedy kdyby se vymezilo proti nějakým jiným entitám – proti jiným mořím, proti zemi, proti vzduchu… Jenže v tom případě by se samo stalo přesně tou samou individuální existencí, jejíž platnost popírá.

    Jistě, i natolik střízlivě a racionalisticky uvažující myslitel jako Aristoteles pronesl své slavné konstatování, že „celek je více nežli suma jeho částí“. Jenže – tím Aristoteles v žádném případě neměl v úmyslu bagatelizovat či dokonce popírat reálnou existenci jednotlivých entit. Přesně naopak – na rozdíl od Platóna který pravé podstaty věcí katapultoval někam do nadzemských metafyzických výšin, Aristoteles důsledně zastával přesvědčení, že entity tohoto světa (a tedy i lidé) mají svou podstatu samy v sobě. Tedy jako zcela konkrétní, zde přítomná, individuálně existující entita. Kterou nelze popírat ve prospěch jakéhosi fiktivního, neviditelného „celku“.

  103. Myslím, tedy jsem…..
    On asi ten meditující člověk nemyslí, ale prostě jen tak splývá se světem (nebo se Všehomírem či něčím podobným).
    Ale někteří lidé to prostě neumějí. Tedy neumějí na nic nemyslet. Domnívám se, že ženy to umějí méně než muži. Ono se to i říká – muž přijde domů, sedne si k televizoru a vypne mozek. Žena to neumí. Možná proto jsou ženy víc subjektem. Aspoň Žižek něco podobného také tvrdí.

  104. NA OKRAJ DISKUSE

    Kultury podléhají evolučním zákonům celkem blízkým přírodnímu výběru. Uvědomil jsem si už dříve, kdy jsem se častěji pouštěl do diskusí s věřícími, že argumentace darwinismem budí u nich nežádoucí předsudky a někdy až zavilý odpor. Žádnou obdobu kreacionismu však neznají (a její potřebu ani necítí), poukáže-li se na vývoj jazyka (jazyků). Zpochybňovat, že řeč se historicky vyvíjí napadne málokoho.

    Je skutečností, že křesťanství přineslo ohromnou kulturní změnu. Z judaismu si vzalo exkluzivní nárok, jenž si činí Bůh na víru člověka. V nových podmínkách, když „infikovalo“ Římskou říši, jej přetvořilo v politickou moc. Vzpomeňme jen, jak biskup Metoděj nabádá později slovanská knížata, aby přijala křest, a jak argumentuje. Křesťanství se v době vrcholící antiky stalo náboženstvím odpovídajícím změněné povaze imperia. Bylo v souladu se vzdálením se od (i tehdy ničené) přírody. Všimněme si v této souvislosti jen výrazu „paganus“. Ve společnostech svázaných úzce s přírodními cykly je ovšem větší pochopení pro přírodní moudrost i jeho koexistence s křesťanstvím. Dobře se to zrcadlí třeba v Erbenově pohádce Dobře tak, že je smrt na světě. Termíny „dobro“ a „zlo“ se opravdu staly odtrženými od přírody a absolutizovanými.

    Když se budeme snažit vidět dobro střízlivě, uznáme myslím mj. i velký přínos křesťanství. Osobně mám nyní převážně značný respekt k lidem na této vartě. Mínění, že již (téměř) 2000 let od ukřižování Ježíše je zlo co již zabitá, jen se ještě škubající ryba, mám za sice kouzelné, stěží ovšem opodstatněné. Proto „dopustil Bůh“ Třicetiletou válku i Osvětim, o epidemiích ani nemluvě? Strašení trestem za lidskou špatnost, ba prvotní hřích je ovšem asi vysvětlením ještě méně roztomilým.

  105. Byla zde vznesena námitka, že popírání té holistické jednoty hraje do rukou ideologii individualistického liberalismu. Ale o to se nejedná. Samozřejmě že tento liberalistický individualismus je jednostranný, dokonce až extrémně jednostranný – ale jde o to, že jakékoli rozpouštění individuality v nějakém holistickém „moři“ je aktem stejně tak jednostranným, stejně tak extrémistickým.

    Jediná skutečná pravda je taková, která dokáže oba tyto momenty spojit v jeden jediný celek. V zásadě má pravdu zmíněný S. Komárek, že naše současná doba není schopna podvojného, celistvého myšlení. Naše průmyslová civilizace je 1. lineárně logicky orientovaná, a 2. pragmaticky utilitaristická. Respektive to pořadí obou momentů (ve smyslu kauzální podmíněnosti) je spíše opačné. To jest: naše civilizace je zcela fixovaná na dosažení toho či onoho konkrétního cíle, záměru, užitku. Tady není možno ztrácet čas nějakým ambivalentním, obě protichůdné stránky zahrnujícím myšlením. Naopak: je nutno nasadit si klapky na oči, vyeliminovat z mysli všechno rušivé, a veškerou pozornost fixovat jenom jedním jediným směrem, na jeden jediný – utilitaristický – cíl. Tomu se pak přizpůsobuje i způsob myšlení: lineární logika zcela zatlačuje myšlení multikauzální.

    Ovšem – v jednom ohledu je přece jenom mít určité pochybnosti, co se toho Komárkova náhledu týče. Nevím sice zcela přesně jak on celou věc pojímá; ale zdá se že se jedná spíše jenom o formu „A a zároveň B“ – tedy víceméně jenom o čisté splynutí protikladů. Že v tomto jeho modelu tedy není obsažena pravá dialektická syntéza; která sice také vidí tuto současnou přítomnost protikladů, ale spíše ve formě „A a zároveň non A“. Jinak řečeno: dialektika neháže protikladné momenty bez rozdílu do jednoho pytle, nýbrž zároveň naprosto důsledně diferencuje jejich jednotlivé charakteristiky. A syntetizuje, uznává jenom to, co je opravdu funkční, co je progresivní; zatímco to ostatní nechává vzadu, jako překonaný a už neplatný balast.

  106. Ještě jedno je nutno připojit ke vztahu „holistického celku“ na straně jedné, a údajně pouze nesvébytné individuality na straně druhé: zastánci holismu (ať už jakéhokoli druhu) sice devalvují a dehonestují individualismus – ale přitom jejich vlastní holismus může svůj status „něčeho vyššího“ získat právě a pouze svým vymezením se vůči tomu kritizovanému individualismu! Jenom a jedině tím, jak holismus znovu a znovu poukazuje na omezenost individuálně jsoucích entit, jenom tím může sugerovat dojem, že jeho vlastní celistvost je něčím lepším, exkluzivnějším.

    Kdyby totiž tyto – údajně natolik bezcenné – jednotliviny neexistovaly, neměl by tento holistický celek naprosto nic, z čeho by mohl odvozovat svou nadřazenost. Jakmile by existoval pouze on sám, „nekontaminován“ přítomností jednotlivin profánního světa, pak by neměl nic, na čem by mohl poměřovat svou údajnou dokonalost. Mohl by se poměřovat jenom sám se sebou – čili s ničím. Sám by byl pouhou chimérou, jenom nekonečným zrcadlovým odrazem sama sebe.

  107. Pane Horáku, mohl byste nějak konkretizovat, jakým způsobem Metoděj argumentoval – u českých knížat – ve prospěch přijetí křesťanství?

    Zajímá mě to, protože sám jsem si už mnohokrát zkoušel představovat, jaké by to bylo, kdybych já žil v té přelomové době. (Jednou z inspirací v tomto ohledu mi byla i opravdu výborná Tylova hra „Kníže Václav“.) Já jsem totiž sám v mnohých ohledech spíše tradicionalistický; a kdyby na mě najednou přišel někdo s tím, že mám – pro nic za nic – přijmout nějakého nového, cizího boha, pak bych se proti tomu asi velice silně bránil.

    Ale – na straně druhé by zde samozřejmě byl ve hře velice silný mocenskopolitický aspekt; nevzpomenu si už přesně kdo to byl, kdo konstatoval, že jedině přijetí křesťanství český národ uchránilo před osudem Lužických Srbů. Tedy před víceméně naprostým vybitím. Protože od toho momentu kdy Češi přijali křesťanství, tím okamžikem mocný německý soused ztratil legitimní důvod nakládat s nimi jako s nepřáteli.

    A pak by tu ale – při tom rozhodování o přijetí či nepřijetí křesťanství – byl ve hře ovšem i další aspekt: totiž viditelná duchovní převaha křesťanství nad tradičním „pohanským“ kultem doposud Čechy pěstovaným. – Právě v té hře „Kníže Václav“ je (v její televizní inscenaci) krásná úvodní scéna, kdy Luděk Munzar představující kněze tohoto tradičního slovanského kultu vznáší úpěnlivý nářek nad tím, jak jsou posvátné háje a jiná kultovní místa našich otců znesvěcována, ba dokonce přímo ničena tím cizáckým bohem; a že kníže Václav tuto herezi trpí, a ještě toho cizího boha podporuje!

    Takže to rozhodování tehdy docela jistě nebylo nijak jednoduché; a bylo mnoho důvodů pro i proti.

  108. Josefu Poláčkovi: Možná znáte německou spisovatelku Sabine Ebert z Freibergu (toho saského, pod Krušnými horami), která ve svých románech popisuje německý středověk v 11. a 12. století a dost věrně se přitom drží historických pramenů. Popisuje stav, kdy Polabští Slované přijímali křesťanství jen na oko a dále tajně uctívali svoje bohy; ten stav trval určitě nejméně 200 let. Ani přijetí křesťanství však neuchránilo pokřtěné Polabské Slovany před tím, aby se stali předmětem vzájemných bojů tehdejších německých mocipánů o nadvládu nad jejich územím. Čechy před podobným osudem uchránila poloha české kotliny, rychlejší sjednocení správy českého území (Přemyslovci vyvraždili konkurenční české kmeny dříve, než je stačili vyvraždit Němci), ale taky skutečnost, že Praha byla v těch dobách významným centrem obchodu s otroky, z něhož měli užitek i křesťanští mocipáni, včetně těch německých, bez ohledu na to, jakou víru a morálku hlásali a vnucovali svým poddaným. (Stříbro se v Čechách začalo ve velkém těžit později než v Sasku, takže česká kotlina, nota bene dobře schovaná za horami a lesy, z tohoto pohledu německé sousedy ještě nezajímala.) Tvrdit, že byli Polabští Slované vybiti, je příliš kategorické tvrzení – oni se z větší části asimilovali, podobně jako třeba předtím Keltové a podobně jako to v současnosti vidíme živě v případě Lužických Srbů. A když šlo o moc, křesťanští potentáti spolu válčili o sto šest, včetně církevních feudálů; Ebertová popisuje biskupy, kteří často vedli svá vojska osobně do boje a s chutí se přímo zúčastňovali bitev. Takže tvrdit, že křesťanství nějakou kulturu uchránilo před mocenskými choutkami sousedů nebo před zánikem, je mírně řečeno příliš odvážné tvrzení. Konečná historická fáze pádu křesťanské Byzance přece nastala po vyplenění Cařihradu křesťanskými křižáky za IV. křížové výpravy v r. 1204; podle všeho to bylo z hlediska získané válečné kořisti historicky vůbec nejvýnosnější dobytí města v evropských dějinách.. A o majetky a z nich odvozenou moc šlo přece v historii vždycky až v první řadě, a možná nejvíc těm, kdo se pokrytecky nejvíce oháněli Slovem Božím…

  109. A ještě: Vzpomněl jsem si na krásnou scénu z nedávného TV filmu k výročí příchodu soluňských bratrů na Moravu. Když někde v panonské nížině narazili na nějaký dosud nepokřtěný pohanský kmen a vysvětlili mu základy křesťanství, náčelník toho kmene se hluboce zamyslel a pak prohlásil zhruba toto: Váš bůh se nám líbí a budeme ho uctívat. Přidali jsme si ho do naší svatyně mezi naše ostatní bohy.

  110. Pokud jde o toho Komárka: Typický jeho výrok je, že tak jako se každá přímka skládá ze dvou polopřímek, tak každá pravda se skládá ze dvou polopravd. A málokdo je schopen vidět celek dostatečně „panoramaticky“ na to, aby mohl vnímat pravdu celou. Je to jako magnet: Když rozříznete magnet, tak taky nikdy nedostanete zvlášť severní a zvlášť jižní pól.

    Kromě Číňanů Komárek v tomto ohledu vidí schopnost takového „panoramatického“ vidění třeba u Hérakleita, ale už ne u hegelovsko-marxistických dialektiků, které (zvlášť ty marxisty) odsuzuje za jejich údajné formalistické pokrytectví. A ve svých „holistických“ úvahách se přímo odvolává na švýcarského biologa a filosofa Adolfa Portmanna, k němuž, přestože ho nikdy osobně nepotkal, se výslovně hlásí jako ke svému učiteli.

  111. Pane Poláčku, opět ukázkový příklad demagogického zneužití výroků jiného pomatence, cituji: „„Myslím, tedy jsem“ – v daném buddhisticko-holistickém pojetí by tento výrok musel být modifikován, respektive zcela převrácen na „Myslím, ale nejsem“; čili v naprostý nesmysl.“ A, aby toho nebylo dost tak hned v dalším příspěvku Váš papoušek cituje: „Eva Hájková
    napsal: 24 dubna 2020 (10:55)
    Myslím, tedy jsem…..
    On asi ten meditující člověk nemyslí, ale prostě jen tak splývá se světem“
    S Descartem to bylo podobně jako s dalšími epileptiky a padlými na hlavu (myslím způsob, jak přišli k obrácení), ne že by to nebyl dobrý matematik, ale co se tyká toho výroku, tak to byl úplně, úplně vedle, stejně jako vy (myslím i s pí misionářkou), který to papouškujete. Přečtěte si Descarte´s Error od Damassia (myslím, že do vyšlo i česky) na neopakujte hlouposti a neoblbujte lidí.

  112. Pane Kalousi, Komárka jsem nečetl, ale někde jsem co se tyká australských „zločinců“ četl a utkvělo mi to v paměti, že člověk (jenž má predátora jenom sám ve svém druhu, podobně je to prý jenom u krys) si své zločince „dokáže“ vyrobit k vybalancování stáda, v kterém vegetí. Není to ale prý úplně stejné i podobně inteligentního živočicha, králíka (stejně posraný až za ušima), ten bez predátora mění úplně chování jako to dítě ponecháne v džungli. Viz – Křáličí ostrov.

  113. Pane Kalousi, sry jako, jednoho Komárka jsem četl, ten co tvrdil že DM bude za pět káček, to ale asi nebude to samé?

  114. Pane Poláčku, Descartes je typický příklad, jak se z bezmezného skeptika nakonec stane magor. Doufám, že to čeká i mně:(

  115. Descartes přece věřil v Boha, pane Kosmele. V mladém věku měl vidění Krista. A později došel k názoru, že konečný a nedokonalý tvor, jakým je člověk, by si nemohl sám ze sebe vytvořit ideu nekonečné a dokonalé bytosti, pokud by ji už v sobě neměl.
    Pravda, ten jeho bůh byl asi spíš tím racionálním bohem filosofů.

  116. Ano, paní Hájková, tak moc věřil v Boha, že ho černoprdelníci dali na index, to jediné se mi na něm zamlouvalo.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *