O co jde?

Jak je stálejším účastníkům těchto webových stránek asi známo, jejich vznik probíhal za poněkud chaotických podmínek, vynucených změnou formátu na Deníku Referendum, a s tím se vynořující potřebou vytvořit novou, smysluplnější platformu pro vzájemné diskuse a výměny myšlenek.

Pro tu prvou chvíli bylo tedy v prvé řadě zapotřebí věnovat se čistě technickým záležitostem, vytvořit příslušné stránky, rubriky, přehledy. A napsat první tématické texty, aby se tento nový projekt rozběhl, aby bylo vůbec o čem diskutovat. A až teď vybývá trochu více času na to ohlédnout se zpátky, a ujasnit si základní účel proč byla celá tato platforma vlastně vůbec vytvořena, co je jejím cílem.

Účelem tohoto projektu zdaleka nebyla a není jenom samotná možnost pokračovat – na přehledněji strukturovaném schématu – ve starých diskusích. My už jsme se toho v některých komentářích v souvislosti s tímto „exodem“ už poněkud dotkli: Deník Referendum jako takový v poslední době ztratil mnoho ze svého původního impulsu, zmizely dřívější angažované diskuse o principiálních otázkách levice a jejích úkolů a cílů v současném světě. Namísto toho se tam většinou pěstuje už jenom jakási „údržba“, v rámci věčného a nikdy nekončícího boje levice proti pravici.

Základním cílem a smyslem tohoto nového webu je právě překročení těchto hranic. Cílem a účelem je v prvé řadě znovu položit zcela zásadní otázky týkající se levice, jejích možností a úkolů, a vůbec jejího smyslu v současném světě. Za tím účelem bude zapotřebí znovu od samého počátku promyslet – a kriticky zhodnotit – celou řadu tradičních principů a hesel levice, jako je například:

– co je kapitalismus?
– co je (a co není!) vykořisťování?
– jsou možné alternativy ke kapitalismu?
– může levice porazit pravici?
– je možný sociálně spravedlivý (homogenní) svět?
– co dnes ještě zbývá z myšlenkového dědictví Karla Marxe?
a ještě mnoho dalších podobných témat.

V této souvislosti je ale nutno vyjasnit si ještě jednu zásadní věc. V levicovém prostředí se sama levicovost pojímá jako něco o sobě samozřejmého; něco co není zapotřebí nijak dále odůvodňovat. – Jistě, boj za sociální spravedlnost respektive proti sociální (i jakékoli jiné) diskriminaci a nerovnosti byl vždycky tradiční doménou levice, a tento boj sám jako takový skutečně nepotřebuje žádného hlubšího odůvodnění, jeho legitimita vyplývá už z principů obecného humanismu.

Nicméně je zcela zásadní chybou levice, pokud se domnívá, že jenom s tímto pouhým bojem proti sociální i jiné diskriminaci si může vystačit natrvalo. (A radikálně-fundamentalistická část levice dokonce zřejmě žije v přesvědčení, že naprosto postačí neustále útočit na kapitalismus ve všech jeho projevech, a že už tím bylo pro blaho lidstva učiněno dost.)

Připomeňme si ale: v původních velkých emancipačních hnutích levice bylo obsaženo mnohem více, nežli jenom tato otázka čistě sociální. I když jmenovitě v době nastupujícího kapitalismu, v době 19. století byla tato sociální otázka mnohem aktuálnější a palčivější nežli dnes, tak přesto naděje s těmito hnutími spojené šly mnohem dále nežli kam sahá horizont pouhé otázky sociální. Tehdy se s tímto širokým emancipačním hnutím ještě nerozlučně pojily naděje na vznik zcela nového, lepšího, humánnějšího světa, který vedle sociální spravedlnosti a majetkové rovnosti přinese také zcela nový smysl lidské existence, lidského konání na tomto světě. Člověk už neměl být pouhým producentem (i když třeba osvobozeným od bezprostřední závislosti či útlaku), nýbrž měl se stát svébytným tvůrcem svého světa, naplněného a osmysleného společným dílem a společně sdíleným ideálem.

A právě to je důvod, proč jsou na tomto webu – který se také hlásí k oněm humanisticky-levicovým hodnotám – nejen přítomny, ale i zcela vědomě pěstovány diskuse a úvahy i na jiná témata nežli jsou ta sociální: témata kulturní, témata obecně filozofická, i témata čistě duchovní. Neboť všechno toto se nakonec týká a dotýká právě té otázky smyslu a účelu lidské přítomnosti na tomto světě.

Je zapotřebí, aby si levice jasně přiznala: původní Marxův projekt sociální emancipace, který s sebou měl jaksi automaticky přinést i všeobecný smysl lidského žití, lidských aktivit – tento projekt se nenaplnil, nesplnil očekávání do něj vložená. A nemělo by sebemenší smysl – respektive bylo by hlubokým sebeklamem – donekonečna doufat, že jednou přece jenom přijde „ta správná“ revoluce, a že s ní se dostaví i ten vytoužený vyšší smysl lidského bytí.

Bylo už řečeno, že je nutno od samotného základu znovu promyslet a kriticky přehodnotit všechny základní premisy, téze a cíle levice; a toto se v míře vrchovaté týká právě i otázky konečného smyslu celého tohoto dějinného levicového projektu. Pokud by levice nebyla schopna přesvědčivě zodpovědět otázku po smyslu, pak by byla natrvalo odsouzena k tomu zůstat jenom hnutím čistě politickým. Politickým – a to znamená partikulárním, omezeným jenom na svůj vlastní program, na svá vlastní hesla. Překonat toto omezení je jedním z hlavních cílů tohoto nového webu a jeho diskusní platformy.



354 komentářů u „O co jde?“

  1. Pane Poláčku cituji: „Bylo už řečeno, že je nutno od samotného základu znovu promyslet a kriticky přehodnotit všechny základní premisy, téze a cíle levice; a toto se v míře vrchovaté týká právě i otázky konečného smyslu celého tohoto dějinného levicového projektu.“
    Pane Poláčku, kde berete tu „nezdravou“ víru, že levice spasí svět. Ani Kristovi se to nepodařilo a sám tvrdíte, že byl méně proradní. Já, jako laik, jsem si 99 % jist že to tak nebude. Mám zkušenosti, ale hlavně všechny předpovědí punditů mají statisticky horší výsledky než laické, dokonce horší než házení minci. Váš „všeobecný smysl lidského žití“ = můj přenos info DNA.
    Proč zachraňovat lidstvo, které chce samo spáchat sebevraždu, a docela úspěšně se mu to daří. Navíc moji (ne)Filosofičtí vědci stejně předpovídají konec tohoto druhu a možná někde jinde v cloudu se vyvine z „opice“ něco lepšího.
    Člověk, tvořící „lid“, už nebude třeba pro takové ušlechtilé funkce, jako nechat se zabít za vlast, krále, císaře, Boha, Trumpa atd., tj. k vzájemné genocidě. I ta dnešní funkce „spotřebitele“ aby byl růst se do budoucna pevně „věřím“ pro kapitál vyřeší v přijatelné formě při zachování podstaty☹. Dnešní „supermoderní“, „superdrazí“ (dejte si do nějakého vyhledávače, kolik stalo prkno na záchodě B1) zabijáci nepotřebují lidské bojovníky, jenom daňové poplatníky.
    Pokud se někdy něco změní k lepšímu, tak to určitě nebude zásluhou toho co se dnes označuje Levice!

  2. Ale pane Kosmele, vždyť všechno tohle je právě to, co jsem sám vyjmenoval mezi těmi body, těmi články klasické víry levice, které je nutno znovu přezkoumat, a to sice zcela od základu.

    Sám jsem napsal, že levice pokládá za jakousi samozřejmost, která nevyžaduje žádného dalšího odůvodnění, že její levicovost sama o sobě může změnit, převrátit, „spasit“ tento svět.

    Takže v tomto ohledu není mezi námi zásadního rozporu. Jestli se chce levice opět stát reálným faktorem společenského a historického vývoje, pak musí v prvé řadě projít procesem hluboké sebereflexe. A – v tomto procesu vlastní sebereflexe by musela být schopna a ochotna vydat na porážku nejednu z „posvátných krav“ své tradiční ideologie. Jestli k něčemu takovému současná levice bude schopná, to je ovšem zcela jiná otázka.

  3. Pane Poláčku, neodpověděl jste mi na otázku, proč jím to svěřovat?

  4. Pane Poláčku, nedávno jsem slyšela mluvit jednoho kazatele o vytržení církve a ten řekl, že v dnešní době jsou těmi, kdo nejvíc touží po Božím království, nikoliv církevní křesťané, ale lidé mimo církve. Doslova řekl ti, kteří jsou „mezi světy“. Oni vlastně ani neví, že to, po čem touží, je Boží království. Kdyby toho tak levice uměla využít a oslovit je. Jenomže ona to neumí. A vůbec, proč vlastně by to měla dělat levice? Vždyť by to mohl udělat někdo úplně jiný. Jenže neudělá to nikdo.

  5. Paní Hájková, jste si jistá, že to bylo „mezi světy“ a ne „mezi ploty“? To by dávalo smysl a logiku.

  6. Už přesně nevím. Ale na tom nezáleží. Hlavní je mít stejnou představu, co to vlastně znamená.

  7. Paní Hájková, pro doplnění info z wiki: „mezi ploty“ = Bohnice.

  8. To tam také ten kazatel říkal, že křesťané jsou blázni (pro Krista). To je známo už od apoštola Pavla. Ale existuje také jiný druh bláznovství, při kterém se ti, co mu podléhají, domnívají, že jsou chytří.
    Apoštol Pavel rozlišoval moudrost Boží, která je v očích světa bláznovstvím, a moudrost světa, která je bláznovstvím zase pro Boha.
    Toto jsem možná mohla napsat spíš pod článek o Komenského Labyrintu.
    Pane Kosmele, ať tak nebo tak, nemůžete mě urazit, neboť Bůh mě přijímá.

  9. Paní Hájková, nechci radit, i když splňují všechny kvalifikační kritéria pro funkci rádce: v Sovětském svazu jsem byl, Lenina viděl a je mi víc než 50, ale nebylo by to přece jenom lepší uveřejnit pod tu Trnovou korunu?

  10. Nikoliv. Už to zůstane tam, kde to je. Ledaže by pan Poláček jako správce mazal příspěvky. Přeberte si to jak chcete.

  12. Totiž, pane Kosmele: co svěřit komu? Máte tím na mysli levici?

  13. Co se toho „bláznovství“ týče, tak o tom opravdu hovoří i sám Komenský. Ovšem v negativním smyslu: totiž v tom, že lidé se museli zbláznit, když dochází nalézat potěšení v marnostech tohoto světa. Blíž se tomuto tématu budu věnovat ve třetím díle mých úvah k jeho „Labyrintu“.

  14. Ano, ano, pane Poláčku, přesně tu proradní děvku mám na myslí:)

  16. LIDÉ „MEZI SVĚTY“

    Ano, paní Hájková: vlastně všechno stojí a padá s předpokladem, že je zde ve skutečnosti mnohem více lidí nežli jak se napohled zdá, kteří mají touhu. Touhu po něčem vyšším, než kolik může poskytnout současný materiální svět. (Tím jsme ostatně zase zpátky z toho Komenského zjištění, že lidé „buďto se zbláznili nebo lžou“, když tvrdí že si s tím materiálním světem vystačí.)

    A ano: jsem přesvědčen že právě tyto – hledající a toužící – lidi by měla oslovovat levice. Máte pravdu i v tom, že je to úkolem zdaleka nejen levice; ale je to úkolem t a k é levice; protože když levice tyto lidi nenajde a nedokáže je oslovit, pak zakrní jenom v sobě samé, ve svém věčném boji za (sociální) emancipaci.

    Právě tohle všechno jsem měl na mysli svými úvahami na téma „O co jde“.

    Opakuji ještě jednou: u těch velkých emancipačních hnutí 19. (a zčásti ještě i první poloviny 20.) století se opravdu ještě mohlo zdát, že ona s sebou samými přinesou nějaký vyšší smysl a cíl.

    Toto se ale mohlo zdát jenom ze dvou důvodů:

    Za prvé, materiální bída velké části obyvatelstva byla tehdy natolik palčivá, že se mohlo zdát že už jenom jejím samotným odstraněním nastane stav trvalého štěstí. (Každý kdo se nachází v nějaké mimořádně tíživé situaci má pocit že jakmile se podaří tuto krizi překonat že už nic dalšího nebude ke svému štěstí potřebovat; brzy se ale ukáže že k trvalému štěstí naprosto nepostačí jenom to že tu zrovna aktuálně není nepřítomno neštěstí.)

    A za druhé: je nutno znovu a znovu připomínat, že Marxův koncept komunistické společnosti (která měla být osmyslena svobodnou kreativní činností každého jednotlivce) vycházel fakticky z Hegelova konceptu „absolutního Ducha“. Který sám má zčásti řecko-platónské, zčásti ale křesťanské kořeny. – Ostatně, zřejmě právě proto Marx znovu a znovu tak divoce útočil na Hegelovo „duchaření“, aby tím zakryl právě tuto ideovou spřízněnost jeho vlastního – materialistického – konceptu s Hegelovým konceptem idealistickým.

    Čili: právě proto mohl marxismus dlouhou dobu budit dojem že s sebou přináší vyšší, trvalý smysl lidské přítomnosti na tomto světě, protože měl tyto idealistické kořeny. Ale právě proto že on tuto souvislost s idealismem popíral, nemohl jeho potenciál plně využít; a tak se nakonec utopil v bezduchém materialismu produkce pro produkci.

    Cesta vpřed tedy vede jenom a pouze přes návrat k – tak či onak pojímanému – idealismu; respektive přes spojení, konstruktivní syntézu materialismu s idealismem.

  17. Paní Hájková, dobře děláte že se nenecháte panem Kosmelem vyvést z míry; ve skutečnosti totiž i on sám je jedním z těch „lidí mezi světy“.

    I on sám ve skutečnosti hluboce a palčivě touží po nalezení nějakého vyššího smyslu své existence ve svém životě a v tomto světě; ale protože tento smysl sám nedokáže najít, pak se snaží bolest z této ztráty sám před sebou zmírnit a skrýt neustálými cynickými útoky proti všemu, co takovýto smysl slibuje přinést.

  18. K tomu Slačálkově článku: no ano, to je zase přetisk toho, co vyšlo v „Salonu“ Práva. Protentokrát z mého hlediska ale tento Slačálkův článek nepřináší nic mimořádně inspirativního.

    Pravdu má samozřejmě v tom, že jestliže Drulák argumentuje „rozumem“, že je nutno zcela konkrétně určit, o jaký druh a způsob rozumu, rozumného uvažování se má vlastně jednat. Protože i rozum je možno zneužít (například pro podporu xenofobie).

  19. Pane Poláčku, mně v tom článku ale zaujal spíš než blbej Drulák, odkaz na knihu od Latour, Bruno: Down to earth : politics in the new climatic régime (původně Où atterir? Comment s’orienter en politique). Po přečtení (zatím pár stránek) mi to s tím fašizujícím konzervativním socialismem začíná být jasné. Tak doslova to Latour neříká (ale já to tak čtu): „Majitele světa, novodobá aristokracie, finanční kapitál … ať si dosadí kdo chce, co chce, už neví, co roupáma dělat (poté co se zabarikádovala v soukromích územích a přes kamery bude sledovat loupení lůzy v ulicích). Správu svých věcí předala obslužné elitě, nižší politické a hospodářské šlechtě, která už také rezignovala a rovněž se stěhuje sice jenom do gated rezidenčních čtvrtí a opět předává moc a vládu lidu, tj. novodobým Hitlerům typu Trump, Johnson, Orbán, Kaczynski, …Tak nějak to jsem to už někde viděl, asi v kině?
    Xxx

  20. A noví vládci lidu tu a tam splní nějaké přání lidu: postaví zase pár automobilek v Detroitu, rozšíří těžbu uhlí na Frenštácku (to až ti noví vládci lidu v Čechách), rozšíři železárny a hutě atd. atd., postavíme novou čínskou zeď. To bude hej! Americký sen (způsob života) je nezpochybnitelný ani u nás pánové Bushové a Trumpové?

  23. Když dojde Ježíš, on už nám nějaký nový velký Filosof smysl života také najde.

  24. Možná je spása právě to, co vám chybí, pane Kosmele. Nebo chcete říct, že vám nechybí vůbec nic?

  25. Ne paní Hájková, musím Vás zklamat, subjektivně mi vůbec nic nechybí, objektivně mi něco přebývá; hodně nepodložených keců, pohádek, tmářství, hraběcích rad, kravin apod. apod. apod.

  26. Takže na diskusní fóra chodíte, abyste se toho přebytku zbavil. Nikoliv proto, abyste tam něco hledal.

  27. Paní Hájková, aby nedošlo k omylu, mně nevadí dobré pohádky, takové ty sadistické o červené Karkulce apod. Ale když slyším, nebo čtu, ty hrozné filosofické, náboženské, ideologické báchorky, vydávající se za vyšší pravdy, tak bych asi mohl i zabíjet? ? ?.

  28. Paní Hájková, na diskusní fóra moc nechodím a když tak jenom pro fór. Občas jsem na DR sledoval, jak Vás tam všechny dusí p. Poláček, jen nevím jestli z toho ma také takovou psinu. Bohužel, teď to tam stoji za … . Tady to zatím vázne, takže se asi brzy budu věnovat Bohulíbější činnosti.

  29. Plně s Vámi souhlasím pane Kosmele……. jeden klasik poznamenával: „člověk musí věřit a jestliže víru nemá, tak nesmí namísto víry dosadit žádnou fórovou atrakci, ale hledat, hledat, osaměle hledat, sám se sebou a svým svědomím.
    K důstojnému lidskému údělu patří bezpodmínečná nutnost pokorné víry v jiný svět, než je ten ve kterém se nacházíme“.

  30. Tak tady bych si troufal odhadovat, že autorem posledního příspěvku je náš dobrý známý pan Petrasek. 😉

    Takže tímto sem pana Petraska vítám; jsem rád že i on k nám nakonec dorazil.

    Nicméně pane Petrasku jedna prosba: sice skutečně v masce pro psaní komentářů stojí: „Zadejte název“; nicméně správně tam má stát „Zadejte jméno“. (Ten program který utváří tyto stránky je v angličtině; a jeho překlady do jazyka českého jsou mnohdy značně svérázné. A já s tím bohužel nemohu nic dělat.)

  31. Všechny dobré zásady už byly napsány. Teď už je zbývá jenom uskutečnit.
    (Blaise Pascal)

  32. Lidé často vědí, co dělají špatně, a přece s tím nejsou schopni přestat. Není to otázka poznání.

  33. Pane Kalousi, Boží Pravda, jak by řekla misionářka Hájková, ten Pascal určitě nebyl žádný plácal a já furt nemohu mít tu hubu zavřenou?

  34. Paní Hájková, jak Vás, tak pozoruji, tady i na DR, vy na ty fóra také nechodíte nic moc HLEDAT, jak vyčítáte mně , ale spíš hlásat slovo Boží, misionařit, zamořovat a vyprávět báchorky, konkvistařit. ☹ ☹ ☹

  35. „Na diskusní fóra moc nechodím“ – pane Kosmele, troufal bych si s dost velkou jistotou odhadovat, že skutečností je pravý opak. Že na různá fóra chodíte velmi často, a to sice s jediným záměrem a účelem: ventilovat si ataky na všechno a všechny ostatní nesnesitelný přetlak ve Vašem nitru.

    Vaše příspěvky ve fórech mají svým způsobem stejný charakter, jako je to, čemu se v psychologii říká „nutkavé jednání“. Stejně jako například někdo neustále pociťuje nutkání si znovu a znovu donekonečna umývat ruce, aby se – alespoň pro krátkou chvíli – zbavil trýznivého pocitu špíny, tak stejně i Vy pociťujete neustálé nutkání rozlévat špínu všude kolem sebe, abyste ji alespoň trochu dostal ze svého vlastního nitra.

    Ovšem bohužel: tyto akty nutkavého jednání nikdy nevedou k trvalému ulehčení, to platí jak v jednom tak i v druhém případě. Dokud dotyčný jedinec nenajde odvahu přiznat si, že závada je v něm samém, a neodhodlá se s tím něco udělat – pak se bude čím dál tím více utápět v nekonečné spirále nutkavých aktů a následném zjištění jejich bezvýchodnosti.

  36. Pan Kalous: ano, přinejmenším od dob Aristotelovy „Etiky“ je už známa víceméně kompletní škála deformací lidského charakteru – a tedy i toho, jakým způsobem by bylo tyto deformace možno odstranit. Zásadní problém je v tom, že každý tyto deformace vidí vždycky jenom u těch druhých. Takže se vůbec ani nezačne namáhat je odstraňovat tam, kde by to mělo ten největší efekt: totiž u sebe samého.

    Aristoteles sám – v určitém smyslu poněkud rezignovaně – dospěl k závěru, že jedině a pouze zcela důsledná a striktní výchova od nejranějšího mládí může v daném smyslu něčeho pozitivního dosáhnout.

    A stejně tak už Platón konstatoval, že jedině výchova rozhoduje o tom, zda se z dotyčného lidského jedince stane „ochočené zvíře“, anebo ale „divoké zvíře“.

  37. Pane Kalousi, něco jsem si o něm vyguglil a potvrzuje to moje dosavadní zkušenosti a p. Pascal přidal do této mé mozaiky další kamínek. Již jsem se zmiňoval o slovenském faráři Kuffovi, který, dříve zootechnik nebo něco podobného, po pádu z 30 m, dnes buldozérem čistí Slovensko od liberálního hnoje. Paní Hájková a Pane Poláčku my osvětlili obrácení svatého Pavla, epileptické záchvaty, a Pascal takové geniální dítě, jehož výtvorům (vzhledem k nízkému věku P v té době) ani Descartes nevěřil pokládal je za práci jeho otce. A stačí maličkost a dostal se do tábora pí Hájkové: “Roku 1654 se při jedné vyjížďce málem zabil, když se na mostě v Neuilly-sur-Seine splašili koně a jeho kočár zůstal viset na zábradlí; Pascal se zachránil, ale upadl na dva týdny do bezvědomí. Když koncem listopadu 1654 přišel k sobě, měl mystické vidění, z něhož si zapsal: „Oheň. Bůh Abrahamův, Izákův a Jákobův, ne Bůh filosofů a učenců…“ a věnoval se pak už jen filosofii a náboženství.“
    Paní Hájková, jsou všichni svatí „padli na hlavu“ a z jaké výšky? ☹ ☹

  38. Pane Poláčku, s tou teorii o nevychované zvěří úplně souhlasím. Zrovna nedáno jsem si po druhé přečetl Stendhalův román Červený a černý a byl jsem unešený jak to tam bylo idylické čisté a božské po takové „výchově“ v katolickém semináři. To by se určitě mělo zavést u nás znovu. Halík s Dukou již na tom pracuji. To tady budeme mít „vychované“ zvěři. Už se těším.

  39. Ano, ano pane Poláčku, je to samá špína a hnůj. Musí to ven. Kde je ale Héraklés, pro Boha?

  40. To, co řekl Pascal, znamenalo, že nevěří v Boha filozofů (racionální konstrukci) ale v Boha Abrahamova, Izákova a Jákobova – v Boha, který otevírá a proměňuje lidská srdce.
    Je to Bůh, pod jehož vlivem je Abram ochoten opustit dosavadní jistoty, vydat se na nové cesty a stát se Abrahamem, praotcem božího lidu.
    Proměna srdce je účinnější než výchova.
    Hříchy a všechno špatné, co bylo spácháno námi i na nás, je zapotřebí předat Ježíšovi. On je schopen nás uzdravit.

  41. Paní Hájková, vy jste mě dorazila ještě víc než pane Skočný. Nezmůžu se než na NO COMMENT. ? ??

  42. No vidíte. A já to uzdravování zažívám.
    A taky věřím spíš v Krista ukřižovaného než v toho kosmického, o kterém mluvil ten farář.

  45. Diskutující, kolegové, přiznám se k něčemu. Ke kritickému mínění. Koukám, že Vám celkem nevadí lehkovážně až zaneřáďovat prostor, jenž je, dobově charakteristicky, nafukovací, a zdarma k dispozici. Já bych nedovedl takový zřídit, nebo bych se k tomu neodhodlal, proto si vážím, že tu takový, nikoli bez přičinění konkrétního člověka, máme. Možná můžeme jednou pocítit potřebu, aby nás tu někdo četl s plnou vážností… Byl bych už proto pro jeho kultivované a uvážlivé využívání. Mimochodem, mnozí ještě pamatujeme, jak se musel na stroji „datlovat“ dopis, příp. „předatlovávat“, či „rozumně“ krátit, opatřený známkou vhodit do schránky, aby ho v tom lepším případě nějaký redaktor „ořezal“, nejspíš ještě účelově, na třetinu a výsledek abychom pak zhruba týden, nebo dva vyhlíželi v zakupovaném tisku.)

    Abych nemusel pochybovat o vhodném místě, kam toto umisťuji, poznamenám něco k tématu „O co jde“. Každému o něco jiného, samozřejmě, někomu, třeba jen momentálně, třeba pouze o rozptýlení. Proto bych vyzval diskutující, nikoli na souboj, ale k příležitostnému zamyšlení, k odpovědi na následující tři otázky: 1. Co mi vadí na směřování soudobé civilizace? 2. Čeho bych se rád (ve společenském ohledu) dožil(-a)? 3. Jak nejlépe společenských změn dosahovat?

  47. Slíbil jsem panu Horákovi, že přestanu zlobit a přijímám jeho vyzvu k diskutujícím k odpovědi na následující tři otázky: 1. Co mi vadí na směřování soudobé civilizace? 1. Čeho bych se rád (ve společenském ohledu) dožil(-a)? 2. Jak nejlépe společenských změn dosahovat?
    Pane Horáku, bylo by možné trochu upřesnit základní pojmy k Vašemu prvnímu dotazu? Potřeboval bych nejdřív trochu v prostoru a čase ohraničit to co považujete za „soudobou civilizaci“. Nevím si vůbec představit co tím pojmem myslíte, míníte, a proto mi bude hodně dělat problém „zamyslet“ se nad tím, kam to ono směřuje. Nebudu se tajit tím, že mám docela přesnou intuici o vizi budoucnosti, vy ale žádáte zamyšlení se před odpovědi, nevím jestli je to totéž a proto raději nejdřív upřesnění částí prvního dotazu.

  48. Já bych si přála, aby svět zpomalil své šílené tempo, aby v něm ubylo násilí, aby přestala devastace životního prostředí, aby všichni lidé měli práci a naplnili své základní životní potřeby, aby bohaté státy pomáhaly chudým státům od hladu, nemocí a podobných problémů, na které tyto nestačí. Atd. Atd. Aby zkrátka svět byl lidštější.
    Jak toho dosáhnout?
    Asi by měl každý začít se změnami u sebe a u svého nejbližšího okolí a kdo může, měl by udělat víc. Třeba jít do politiky.

  49. Pane Kosmeli, děkuji Vám za pozitivní reakci. Soudobou civilizací mám na mysli víceméně globální společnost, s níž děláme zkušenost v tomto století, ale jejíž kořeny můžeme sledovat nazpátek v čase. Důležitým katalyzátorem změn byl zajisté pád chřadnoucí alternativy ke kapitalistickému zřízení, předehrou možná nástup konzervativního, pravicového diskursu k moci na Západě. Zde není na místě činit zodpovědnými pouze M. Thatcherovou a R. Reagana, aktuálně bychom mohli pomyslet i na pandemii, totiž AIDS. Charakteristická je ovšem dále, kriticky, rostoucí populace, exploatace zdrojů, růst hospodářství a přenos zodpovědnosti na technický pokrok. Převládá apologetika západního systému, jež jde ruku v ruce s jeho klesající výlučností i vzorovostí. Bipolární svět skončil a skončila také schopnost silných států, o mezinárodním společenství ani nemluvě, kontrolovat svět.

    Ale abych neprozradil příliš tím, že bych hned jako první (sám sobě) odpověděl.

  50. Pane Horáku, když už jste to pojal tak široce alespoň ne až tak daleko bohudík. Tak teda až od Železné Lady. Považoval bych za rozumné, než začneme směrovat, zkusit si říct odkud jsme vyšli a kam až jsme se k dnešku dostali. Začal bych svým názorem na to že veškerá deregulace, globalizace, pokrok, růst, plundrování zdrojů nás nedovedlo k blahobytu, zabezpečení, zkratka k ničemu, co se od toho očekávalo a ani rozpad ostrého bipolárního dělení situaci nezlepšil a začalo se tušit, že je něco špatně. Jedním z prvních signálu (podobný výstřelu z Aurory) že se to láme si myslím bylo prohlášení Bushe v Riu v 1992: “Our way of life is not negotiable!”. Pak už to docela nabírá obrátky: Trumpovo vítězství, migrace atd. Elity si začínají uvědomovat, že globus je malý pro globalizaci pro všechny a že v takto devastovaném prostředí je to nebezpečné i pro ně bez ohledu na to, zda se zabarikádují do chráněných území nebo ne, postaví na hranicích zdí nebo ne. Tento podvod, tj. že z globalizace a devastace zeměkoule nahrabali jenom oni /1 %/ a ostatní /99 %/ přišli o všechno, včetně identity je třeba před veřejnosti co nejdéle utajit a k tomu se tvoří popírači globálního oteplování, ničení životního prostředí apod. Elity by to rády změnily (také nechtějí žit v zamořeném světě) ale nechtějí to zaplatit ze svého, z toho, co nahrabali z neuvěřitelně se rozevírajících nůžek za posledních 50 let. Takže si myslím, Pane Horáku, že zrovna jsme v době kdy se to všechno provalí a bude mela.

  52. Západní civilizace, když už jsem si to tak na základě doporučení pana Horáka dovolil pojmenovat, zatím ještě úplně neskončila (jako např. levice), nezkolabovala ale po dříve zmíněném výstřelu z Aurory se začíná značně drolit. A to nejenom od Trumpa. Odchod USA ze světové scény pokračoval i za vlád demokratů (Clintona a Obamy). Prostě si musíme jasně říct, že západní civilizace přišla o hegemona, jimž minimálně od 2SV byly USA. Nechali si jenom dva vazaly Izrael a SA a na zbytek s prominutím serou z vysoka. Hlavní hegemon oznámil, že nechce již být hegemonem. My si sledujeme své zájmy, my na vás kašleme a sry jako ale u nás bez vás nám bude líp. Nenecháme si sahat na americký sen.
    A co zbytek a co hlavně Europa. Brexit a trapné ticho. Totální nepřipravenost. Místo spojence nepřítel? A my si tu tak krásně hráli na falešnou neutralitu ve vztahu střednímu východu, Iránu, Africe k Číně a k čemu ještě? Tento rozpad západní civilizace zastihl EU ve stavu spíš desintegrace než integrace, v podstatě tam kde ji Klausové a jiní popírači vývoje chtěli mít. Bez vojenských, zahraničně politických prostředků s pár druhořadými politiky v Bruselu. Ti hlavní sedí doma. To je nadělení, a pak bojuj s bývalými spojenci když se neumíš postavit ani koronaviru.
    Nemohu se nezmínit o v České kotlině v této době hodně diskutované tajnosti levice, takovém malém pamflet od Jean-Claude Michéa. Zmiňují to, protože si několik snílků myslí, že nás z těchto sraček dostane Levice. Nevím, jestli se s někým shodnu, ale diskutujeme o něčem, co vůbec není tajné, možná trochu tajemné ale co spíš vůbec neexistuje. Levice skončila dřív než dějiny světa a poslední člověk. Světu, teda hlavně tomu našemu, ty naší západní civilizaci vládne jednoznačně kapitál. O tom se asi nebudeme přít, že jo pane Horáku. O tom se např. velmi dobře přesvědčil soudruh Mitterrand když si v devadesátých letech zkusil experimentovat spolu s komunisty a když mu kapitál ukázal kdo tady vládne tak stáhl ocas a zalezl hezky do boudy. A jakoby to nestačilo, tak se o to pokusilo pár dalších nadšenců, Řecko apod a myslím že ještě s horším výsledkem. Nebo snad máme v Čechách levici, když o ni už tolik diskutujeme, KSČM je nezlobte se na mně totálně ultrapravicová nacionální strana a socani nechtějí zůstat pozadu a už se tam blíží. Pan Macháček to na DR vystihl jednou větou „nacionalistický socialismus pro 21. století“, nebo tak nějak to formuloval a libí se mi to. Samozřejmě, tato nacionalistická křeč se nevyhýbá ani jiným, a i mimo nás.

  53. Pane Skočný, koukám že jste také spíš ranní ptáče?

  54. Tady ta časomíra trochu mate, ale po páté už bývám v provozuschopném stavu. O večerech se to říct nedá.

  55. Ještě trochu k tomu, jak jsme se „tam“, „zde“ octli. Pro zjednodušení jsme nevolili, na základě doporučení p. Horáka, příliš vzdálenou minulost. Já osobně bych preferoval začít u lovců mamutů, dle mého problémy začaly až poté (zemědělství, pšenice, nepřirozeně velké společenství atd atd). Ale slíbil jsem, že nebudu zlobit tak se podvolím odsouhlasenému omezení.
    Dostojevského a jiná dogmata typu, „Kdyby nebylo Boha“ jsou odmítnutá (vědecký to bylo vyvráceno také, hezký popsané je to v knize „proč se Dostojevský mýlil). Vše je dovoleno: nastává bezprecedentní deregulace, liberalizace, otevření hranic, odstranění obchodních barier, volný pohyb kapitálu, zboží, služeb, lidí. „Výsledek“ se dostavil. Výsledek jakékoliv činnosti a lidského konání bývá jiný, než se očekává. Použijí příměr egyptologa Bárty o tom, na co kolabují civilizace. já to pochopil v kostce jako kdo s čím zachází tím schází, on to samozřejmě pojímá vědečtěji, komplexněji atd atd jak se na renomovaného odborníka patří a sluší. I pozorní burziáni, milující lehké děvy těžké víno, vždy bystří u „velmi dobrých“ zpráv. Špatné je nezajímají to bude hej. Ale jako náhlé se začne na titulních stranách ikon typu Times objevovat něco hodně pozitivního, rychle zbystří a uzavírají dlouhé pozice a začínají shortovat. Zajímavé že k těm kolapsům, nebo i menším výkyvům dochází v době, kdy je to jakoby na vrcholu, kdy je jakoby nejlíp, kdy nám všichni říkají, vždyť nikdy jste se tak dobře neměli a stěžujete si. Bude líp. A tak nějak si myslím, že to se dnes se západní civilizaci děje. Chvílí ještě zůstanu u Bárty, skoro bych s ním souhlasil že dnes lidstvo disponuje znalostmi, zkušenostmi, možnostmi, technologiemi atd jenž by mohly, umožnily predikci (v tomto bodě teda můj souhlas je menší) a provést korekci dráhy TGV. Zdá se to nerealistické zastavit rychle rozjetý vlak, natož ho obrátit, ale přitom prakticky je to zcela jednoduchý úkon. Lokomotiva přestane na chvílí táhnout a začne tlačit.
    Ještě bych se tady přece jen zastavil u toho, tolik diskutovaného Michéa, po přečtení toho pamfletu jsem nabyl dojmu že k jeho obrácení se v tomto případe nebylo osvícení ale zatemnění: odstěhuje se na vesnici a zjišťuje že „oni“ mu a těm vesničanům nezajišťují vysokorychlostní internet, dopravní obslužnost, TGV, lékařskou dostupnost na úrovní špičkových odborníků, chirurgů apod. No hrůza ta (ne)kulturní liberalizace. Viník, a i řešení nasnadě.
    Party is over. Po velkém mejdanu je probrání se z kocoviny delší a bolestivé. Party is over. Kolapsy nebo korekce civilizaci jsou způsobené tím co je vyneslo nahoru. Léčba ale nebude opakem toho co způsobilo nemoc, na tom se někteří shoduji. Nebo budeme přeregulovávat, deliberalizovat, rozbíjet počítače, ničit pokrok, obnovovat hranice, stavět čínské zdí. To, co jsme natropili globálně, budeme řešit lokálně na vlastním písečku. Je to tak jednoduché? „Zdá“ že pro voliče Trumpa, Johnsona, Zemana, Orbána ano. Ale po snu přichází probuzení a někdy s rukou ponořenou v nočníku.
    Jak tedy z toho ven. Bude třeba změna. Celá historie lidstva, i poté co teda ty dějiny již skončily, to potvrzuje. Volby, jak jsem se poradil, teda ne s p. Hejtmanem jako Švejk ale p. Poláčkem, to nevyřeší. Poté co jsme oprášili výrok jeho soukmenovce, že kdyby volby mohly něco změnit, už dávno by je zrušili. „Zdálo“ se že je i shoda na tom, kdo jsou „oni“, takže otázku považuji za obecně přijatou a tudy tedy cesta nepovede.
    Jaký bude další vývoj? Dojde to elitám, nahrabaly dost, o Reaganovi se také říkalo že bude dobrým prezidentem protože už je bohatý a nemusí již krást no vida a podařilo se mu s Gorbačevem porazit druhý protipól.
    Předpovědí odborníku (punditů) jsou vesměs nesmysly se skoro nulovou pravděpodobnosti co se tyká předpovědi budoucnost, Delfy jsou zavřené a laici jsou na tom trochu líp ale také nic moc. Takže z této strany asi moc velká pšenka, co se tyká hodnověrné předpovědí, Pane Horáku, nepokvete, mnoho bych v této oblasti nečekal.
    V závěru bych se Vás, pane Horáku, promiňte mi to, slíbil jsem, že už nebudu zlobit, omlouvám se za moji naivitu, ještě zeptat na Vaší motivací k těm dotazům, a to zrovna na těchto stránkách, tady a v této době. Vede Vás k tomu důvěra, že tady najdete hluboké myšlenky a opravdové „pravdy“ o budoucím směřování, o tom, jak to doopravdy bude? Jste také tak naivní jako já, nebo si tropíte žerty, nebo je Vám líto p. Poláčka že to tady vázne, nebo se Vám nelíbilo má žumpová ventilace. Já ty „svoje“ dotazy také myslím „upřímně“?

  56. Pane Kosmeli, používám(e) při skloňování Vašeho jména vůbec správného vzoru? Ale to jen tak en passant. Přejdu k vyžádaným odpovědím. Nevím, příliš rozjívená chasa (i klasa) mě zneklidňuje, zdá se mi, že je škoda plýtvat energií (platí generálně!), jakkoli chápu, že zlehčit občas mudrování je naprosto legitimní. Nechtěl jsem zůstat u argumentu „zachovejte pokoj“ bez toho, abych nabídl synchronizační impuls. Ano, věřím, že v zásadě i od (zdejší) diskuse můžeme vstávat posíleni co do znalostí, pochopení, souznící a s kapkou naděje. Stejné můžeme připravovat i jiným, třeba neznámým. Na mých (špatně očíslovaných) otázkách až tak nesejde. Dvě z nich se týkají budoucnosti, neboť si myslím, že je důležité sdělit, po čem vlastně toužíme.

    Celkem souhlasím s tou myšlenkou o lovcích mamutů. Ruddimanovu knihu Pluhy, nemoci a ropa jsme četli možná oba.

    Ještě k té levici: Nenechme se plést, co není, může být. Nejinak než třeba povodeň, ačkoli, ba protože, je takové sucho. Ostatně nepřehlédněme skromný triumf, k němuž se levice nehlásí, opatření proti šíření koronaviru. Veřejný zájem zvítězil, a to na celé čáře. Díky opatrnictví, jež je na vzestupu. Dalo by se jím vysvětlit např. i uvedené stahování se USA… Zvláště silné je ovšem v zemích dost ateistických. Podstatné ovšem je, že i nám by se mohly ohledy na veřejný zájem zase začít snadno zajídat. Přesto bychom však asi neměli přispět k tomu, aby se návrat k starému normálu jevil ve všech ohledech jako ideál, či dokonce jako jen začátek svobody podnikat, co se komu zadaří.

  57. Zdá se, že – po poněkud váhavém začátku – se zdejší diskuse přece jenom rozjely plným tempem. (Skoro bych mohl začít mít pocit, že má vlastní přítomnost tu vlastně už vůbec není nijak potřebná. 😉 )

    Ale budiž; v každém případě výzva pana Horáka vyžaduje seriózní odpověď.

    Tedy k prvnímu bodu: co by vlastně mělo být tak špatným na soudobé civilizaci.

    Já jsem svého času – nedlouho poté co jsem se připojil ke komunitě kolem Deníku Referendum – tam položil otázku, co její členové vlastně pokládají za špatného na kapitalismu. Zajímavé bylo: v tomto vyhraněně levicovém prostředí se našli snad jenom tři, kteří se pokusili na tuto otázku dát svou odpověď. Paní Hájková, pan Karen, a pak ještě jeden (možná pan Horák?), nanejvýš dva. Z tohoto chabého výtěžku by se vlastně mohl učinit jediný závěr: že většina příslušníků levice sice tak nějak pořád nadává na kapitalismus – ale že vlastně vůbec pořádně nevědí proč.

    Pokud si ještě dobře vzpomenu na svou tehdejší odpověď, tak jsem napsal něco v tom smyslu, že na současném kapitalismu mi ani tak nevadí to, co na něm neustále – jako jeho hlavní hřích – kritizuje tradiční levice: totiž v něm panující sociální rozdíly. Za prvé: sociální stratifikace patří k samotné podstatě kapitalismu; on tady alespoň přinejmenším nic neskrývá respektive nepředstírá. (A za druhé – nedá se nic dělat, ale i když si to ortodoxní levice nechce přiznat, z ryze sociálního hlediska je současný kapitalismus pořád mnohem méně nesnesitelný nežli kdykoli předtím.) Ale že v kapitalismu mi daleko více vadí – a to až k nesnesení – ta obrovská míra manipulace nad člověkem. Tedy to, že naprostá většina populace se (a to bez jakéhokoli zřetelného odporu) nechala polapit do pasti bezduchého konzumu – jak čistě materiálního, tak ale i stejně bezduchých radovánek všeho druhu. A – stejně bezduchým se pak stal celý společenský život; naprosto přesně podle Marxovy základní téze o tom, že „materiální základna“ konec konců pohltí, formuje i „společenskou nadstavbu“.

    To celé ostatně velice úzce souvisí s tou „špatnou nekonečností“, o které byla řeč v paralelních diskusích o Komenském. Nejen kapitalismus v užším slova smyslu, ale právě tato novodobá průmyslová společnost jako taková neustále produkuje tuto „špatnou nekonečnost“, neustálé mechanické, bezduché opakování stále téhož. Konstitutivním znakem člověka je podle Marxe jeho volná kreativní činnost; ale v průmyslové civilizaci se tato kreativita, tato fantazie může uplatnit víceméně jenom na tom nejnižším, nejprimitivnějším stupni, totiž jako kreativita ryze materiální produkce. Zatímco všechny vyšší, toho jména opravdu hodné formy kreativity jsou zatlačeny do pozadí, jako nějaké „zbytkové statky“.

    ——————————————–

    K otázce druhé: čeho bych se rád – ve společenském ohledu – dožil? Tato otázka je prakticky zodpovězena už s onou první. Nepočítám už s tím, že bych se sám ještě dožil zásadní proměny stávajícího dominantního společenského typu, tedy kapitalismu i s jeho partajní demokracií. Ale – naprosto by postačilo, kdyby se něco probudilo. Kdyby se podařilo zrodit nějaké myšlenkové hnutí (a pnutí) za změnu, v měřítku větším nežli několik málo jednotlivců. Kde by bylo přece jenom možno získat alespoň určitou naději do budoucna; dostat se ze současné ubíjející stagnace.

    —————————————–

    K otázce třetí (jak nejlépe dosáhnout žádoucích změn): ta je zase vlastně zodpovězena už s otázkou druhou. Ano, v tuto chvíli není reálný výhled na zásadní změny; ale na straně druhé zase není důvodu propadat naprosté rezignaci. Změny někdy nastávají naprosto nečekaně. Svého času si například Lenin v emigraci ve Švýcarsku poznamenal, že oni sami už nemají vyhlídku na to, aby se dožili nějaké změny v Rusku; že to je záležitostí až příštích generací. No – a o dva týdny později v Rusku propukla revoluce. A obdobně s Francouzskou revolucí: kdy by si taktéž ještě dva týdny předtím dokázal představit, že dojde k tak obrovskému revolučnímu výbuchu?… Leží to už v podstatě revolucí, že propukají náhle a nečekaně. A až ex post pak historikové zjistí, že už dlouho předtím vskrytu, v jakémsi podhoubí narůstalo napětí, krizové momenty, které pak v jistém okamžiku překročily kritickou mez, a kotel vybuchl.

    Jistě, opakuji ještě jednou: je krajně málo pravděpodobné, že by k takovémuto výbuchu mělo dojít v současné době. Ale na straně druhé se jeví stejně tak naprosto jistým: ty krizové momenty tu jsou. A přinejmenším některé z nich současný společenský typus nemůže odstranit, protože k tomu vůbec nemá prostředky. V tuto chvíli se tedy jedná o to, dokázat tyto krizové momenty pojmenovat, uchopit, zkoncentrovat do jednoho společného proudu. A za druhé: hledat reálnou alternativu k současné dominantní společensko-ekonomické formaci pozdního kapitalismu. To je to jediné, co je v tuto chvíli možno smysluplně dělat; ale zároveň je to přesně to, co je bezpodmínečně nutno udělat.

  58. P.S. Pane Horáku, to chybné očíslování Vašich otázek jsem si dovolil ve Vašem textu korigovat. – Já jsem zrovna včera do systému nahrál jeden plug-in, který by i ostatním uživatelům (nejen administrátorovi) umožňoval dodatečně korigovat jejich texty. Ale nezdá se v tuto chvíli, že by to fungovalo. Tedy – já to vlastně vůbec nevím, jestli to funguje; dejte mi proto prosím vy ostatní vědět, jestli když napíšete nějaký text, jestli se vám tam pak u něj objeví možnost její úpravy. – Nahoře, vedle data. (Funguje to ovšem jenom určitou omezenou dobu, snad 10 minut. Nevím jestli bych to pak mohl ještě nějak upravit, aby to bylo možné delší dobu.)

  59. Pane Poláčku, děkuji za odpovědi. Jsou svým obsahem mému mínění
    mimořádně blízké. Takže budu moci, snad večer, přikročit rovnou již k detailnějšímu jeho ozřejmení a ilustraci na několika konkrétních příkladech.

  60. DISKUSNÍ STYL

    K poznámce – či spíše výtce – pana Horáka: ano, toto diskusní médium je samozřejmě myšleno jako seriózní platforma pro výměnu a vzájemnou konfrontaci myšlenek a názorů k důležitým tématům a problémům současné společnosti. A bylo by samozřejmě přáním většiny z nás, aby tyto diskuse i svou formou odpovídaly tomuto účelu.

    Na straně druhé – ono vždycky číhá nebezpečí uzavření se v umělé bublině malé skupinky účastníků sdílejících víceméně stejné názory (ne-li už obsahové, tak alespoň stylové). To znamená: ono je svým způsobem vždy dobré a pozitivní mít v takovéto názorové komunitě nějaký rušivý element. Nějakého radikálního skeptika, který zpochybní všechno a všechny. Protože jedině takovýto radikální skepticismus nutí k tomu promýšlet své vlastní pozice skutečně až do posledního zákoutí; argumentačně podložit i ty téze a náhledy, které zdánlivě – z vlastního pohledu – nijakého odůvodnění nepotřebují, protože se prý rozumějí samy sebou.

    Ostatně, nedělejme si žádné iluze: například i v tom houfci který doprovázel Ježíše Nazaretského na jeho misijním putování byl dozajista ne jenom jeden, ale daleko spíše celá řada takovýmto způsobem negativisticky založených jedinců. Na toto bloudění s Ježíšem se sotva vydávali příslušníci usedlé střední vrstvy; zde byli v prvé řadě vyděděnci, kteří do této usedlé společnosti nepatřili, kdo do ní nedokázali zapadnout, kdo ji odmítali a zavrhovali. Stejně jako ji negoval sám Ježíš; kteří ale na rozdíl od něj svůj odpor k této maloměšťácké, ustrnulé, zbahnělé společnosti nedokázali přetavit v akt pozitivní transcendence, nýbrž se pouze donekonečna utápěli ve svém čirém negativismu. A kdo je negativistický svým životním obsahem a postojem, ten bývá pravidelně stejně tak negativistický i formou svého projevu. A dozajista i sám Ježíš musel znovu a znovu vést boje s těmito destruktivními elementy, musel znovu a znovu krotit jejich divokost, jejich neschopnost – či neochotu – disciplinovat svůj pocit zmaru pro pozitivní účast na probojování vyšší ideje. Tato Ježíšova komunita, to v žádném případě nebyl onen zástup oddaných obdivovatelů, s pocitem nábožného vytržení sledující a obdivující svého Mistra, jak ho podávají evangelia a hollywoodské eposy; byl to asi daleko spíše dosti divoký houfec, směsice lumpenproletariátu, náboženských blouznivců, psychicky nevyrovnaných jedinců, společensky vykořeněných osob hledajících spásu a útěchu ve společném stádečku, majícím svého pastevce. A mezi tím vším jenom několik málo takových, kteří měli opravdu poněkud hlubší pochopení pro novou ideu, s kterou přichází jejich Mistr.

    Takže se zase jednou ukazuje, jak velkou pravdu měl starý myslitel Hérakleitos s tím, že všechno dobré a velké vzniká z boje; z neustálého zápasu s odporem, se vzpouzením se sil, které samy nemají schopnost včlenit se do jednoty a harmonie vyššího řádu. Bylo tomu tak vždycky; a sotva se na tom příliš změní v časech budoucích.

  61. Pan Horák: tak dobře, budeme se těšit na Vaše názory ohledně daných témat. – Už jsem si skoro začínal myslet, že jste ty otázky pouze položil, ale že odpovědi přenecháte jenom ostatním.

  62. Pane Poláčku, stále mi dlužíte nějakou tu Velkou filosofickou pravdu od Ezopa a vy tady pořád taháte toho Ježíše. Co je na něm tak smysluplného, kromě toho že za sebou táhl stádo ovcí?

  63. JAKÁ JE „VELKÁ PRAVDA“?

    Pane Kosmele, to opravdu veliké na Ježíšovi je právě to, že se to nikdy nedá slovy vyjádřit. 😉

    Jakmile se budete chtít to uchopit ve smyslu nějaké jasné, jednoznačné „definice“ – pak se okamžitě a provždy minete s tím, co za tím stojí.

    Já v těchto případech vždy znovu a znovu cituji Starého mistra Lao-c‘: „Jakmile jsi to nazval, ztratil jsi to!“

    To opravdu Velké – to se nedá nijak nazvat. A tohle ostatně věděl už Platón – tedy filozof, který se všechny věci, všechny velké pravdy snažil uchopit pomocí filozofických pojmů; i tento Platón věděl, že ty úplně nejvyšší pravdy jsou nakonec lidskou myslí, pojmy lidské řeči a lidského myšlení neuchopitelné.

    Paní Hájková by Vám řekla, že tu Velkou Ježíšovu pravdu můžete pochopit jenom srdcem; pokud by se Vám to zdálo až příliš emocionální, pak to zkusím vyjádřit poněkud střízlivěji: jsou věci, kterým je pouze možno se blížit. Tím, že je sledujeme, že se jich dotýkáme ze všech jejich stran. Toto „dotýkání se“ je něco bytostně jiného, nežli svírat to do korzetů slov. Ne že by ta slova, ty – precizní – pojmy neměly svůj poznávací smysl, svou hodnotu. Ale tomu nejvlastnějšímu jádru se nikdy nepřiblížíte jenom slovy, jenom logickými pojmy. Buďto budete ochoten to té věci vstoupit sám, osobně; pak můžete mít určitou šanci z ní něco pochopit. Ale pokud ji budete chtít sevřít do nějaké verbální, pojmové „definice“ – jak řekl Starý mistr, v tom okamžiku ji ztratíte.

  64. Pane Poláčku, já spíš, než toho Vašeho mistra uznávám Díogenése, který toho vašeho chodil škádlit. Já to beru tak, že 70 % obyvatel této planety vždy potáhnou za nějakým tím beranem. Spíš mě zaráží že se na to nechcete podívat objektivně, vědecky, nebo tak nějak. Myslím tím mechanismy jak takové „víry“ v báchorky vznikají, proč se nedají vyvrátit fakty a argumenty apd. Vy se opravdu točíte, stejně jako Ti „Vaši“ velikáni, Komenského nevyjímaje, v bludném kruhu a furt a furt melete to svoje transcendečno, tu svou zafyziku, a další nesmysly. Chtěl jsem Vás odkázat na jednu publikaci, měl jsem ji v el. Podobě ale jak stále měním kompy, tak mi někde vypadla. Vy jste ale sečtělý a určitě jste to zaregistroval. V USA vznikla taková nějaká skupina, předpovídající ohromné záplavy, a vůdkyně tohoto klanu, předpověděla, teda bylo ji „někým“ shora sděleno že „vyvolení“ budou evakuovaní na jinou planetu. Když se to dostalo na veřejnost, podařilo se jedné vědecké institucí infiltrovat tyto blázny a zdokumentovat vznik, vývoj této víry. Ale hlavně pak v té práci bylo zdůvodněno proč se ty víry nedají vyvrátit. Tato bláznivá skupina si to samozřejmě ztížila oproti židům a křesťanům o to že tu svou „prophecy“ stanovili na přesné datum, ne až na soudní den, tedy neurčito jako ty dvě zmiňované. Zajímavé bylo i to že těch „přesných datumů“ uskutečnění odletu na jinou planetu bylo mnoho a pokaždé když to nevyšlo, docházelo paradoxně k prohlubování víry v tu samou báchorku, ale samozřejmě zdůvodněné nově shora sdělenou a vysvětlenou situaci proč došlo k odkladu. Dokonce ti, kteří byli z počátku trochu vlažnější a skeptičtější se se zvyšujícím počtem nezdaru stávali přesvědčivějšími věřícími. Tak nějak to bylo s Ježíšem, ale ty blázny v té době neměl kdo z nějaké „vědecké“ instituce infiltrovat.

  65. Evě Hájkové:
    „Jak toho dosáhnout? Asi by měl každý začít se změnami u sebe a u svého nejbližšího okolí a kdo může, měl by udělat víc.“

    Nepřekvapivě s Vámi nesouhlasím. Sám ještě nikdo nic nedokázal.

    Jak praví text známé balady Alfreda Hayese o Joe Hillovi zhudebněné Earlem Robinsonem (kterou od r. 1936, kdy byla napsána, zpíval kdekdo ze známých folkařů, třeba Paul Robeson nebo Joan Baëz):
    „What they can never kill
    Went on to organize“

  66. Josefu Poláčkovi:
    „Svého času si například Lenin v emigraci ve Švýcarsku poznamenal, že oni sami už nemají vyhlídku na to, aby se dožili nějaké změny v Rusku; že to je záležitostí až příštích generací. No – a o dva týdny později v Rusku propukla revoluce.“

    Nebo jako to napsal Marek Beneš v Britských listech: V únoru 1917 nosili Kerenského na ramenou, v červnu ho už všichni nenáviděli a v říjnu přišla ta další, Leninova revoluce.

  67. Doba vždy staví před lidstvo jen ty úkoly, na jejichž řešení už je připraveno. A osobnosti schopné postavit se do čela toho řešení se najdou také vždy.

  68. Chyba. Mělo být „… do čela toho řešení…“

    Omlouvám se.

  69. V pořádku, pane Kalousi, už jsem to opravil. – Zdá se že to že by si každý mohl dodatečně korigovat svůj komentář nefunguje. Pokusím se na to ještě jednou podívat, jestli se mi podaří najít nějaké řešení.

  70. „Sám ještě nikdo nic nedokázal“ – pane Kalousi, tady je asi nutno rozlišovat mezi dvojím významem obratu „já sám“. Jestli tím máme na mysli „já samojediný“, anebo ale „já ze sebe samého“. Paní Hájková by asi taky netvrdila, že člověk může velkých změn (a to i v sobě samém) dosáhnout v naprosté izolaci od všech ostatních; ale ona chce poukázat na to, že dokud každý jedinec v sobě samém nesebere ochotu a odhodlání se změnit, pak všechny změny ve vnějším světě budou nakonec k ničemu. Změnily by se jenom kulisy, ale se starým obsahem.

  71. Doba, její úkoly a úloha osobnosti: no ano, pane Kalousi, v zásadě máte dozajista pravdu. Tedy že když se vytvoří určitá dějinná situace respektive dynamika, že se vždycky najdou takoví, kdo se postaví do čela této dynamiky.

    Na straně druhé: zkusme si představit, že by se nikdy nenarodil Karel Marx. Anebo že by poslechl svého otce, a věnoval se čistě jenom profesi advokáta.

    Na jedné straně sama dějinná situace (a její úkoly) by byla samozřejmě ta samá: na jedné straně drastická sociální bída, a za straně druhé postupně se uvědomující a organizující proletariát. A našlo se samozřejmě dost osobností, které se do čela tohoto proletariátu byly ochotné a schopné postavit. Ovšem – leccos hovoří pro to, že kdyby se do tohoto procesu nezamíchal samotný Marx, tak že by další průběh dějin byl podstatně jiný. Dělnické hnutí by oscilovalo mezi anarchismem a reformismem, ale sotva by vznikl promyšlený program komplexní sociální revoluce. V důsledku toho by pak jistý Vladimír Uljanov neměl po ruce žádný teoretický aparát, s jehož pomocí by mohl organizovat bolševickou revoluci v Rusku. Sice by se nejspíš také pokusil o radikalizaci (a radikální socializaci) buržoazní ruské revoluce – ale jak řečeno neměl by k tomu vůbec k dispozici příslušný teoretický aparát. A neměl by k dispozici bolševickou partaj, která se mohla vytvořit právě jenom s tímto teoretickým aparátem (a programem) v zádech.

    Takže všechno hovoří pro to, že sice dějinné situace si samy „přivolávají“ své osobnosti; ale na straně druhé jsou to stejně tak (velké) osobnosti, které samy vytvářejí příslušné dějinné situace.

  72. Zkusím ještě také zodpovědět otázky p. Horáka. 1a: Nejvíce mi asi vadí/bojím se/ neschopnost (nechuť, nezájem?) pozorně-pravdivě naslouchat. Kde nefunguje tato modalita zpětných vazeb, musí přicházet zákonitě jiné, citelněji materiální. Je ale jasné že na současném stupni složitosti/chaotičnosti lidských společenstev jsou podmínky pro naslouchání objektivně stále nesnadnější. V těch předzemědělských to lidem mohlo jít lépe a byla k tomu i silná motivace, ale vracet se není kam (snad). 1b: Myslím že jsem v životě udělal takovou zvláštní varovnou zkušenost s přáními. Co kdyby to platilo i o přáních sdílených lidskými společenstvy;-) Takže jen: rád bych se, spolu s Vámi, dožil i příjemných, pokud je to ještě možné, překvapení. 2. Jak se dožít překvapení společně: Jde ještě neprchat vpřed ke stavbě virtuální Babylónské věže? Kde pozorné naslouchání a sebeporozumění nám zprostředkuje sw naprogramovaný ke strojovému učení … ale budeme mu rozumět?(Snídaně na konci vesmíru:-)) Nebo jde ještě pokusit se o důvěryhodně solidární sdílení každodenního boje o základní bezpečí a (férově tržní)přijetí práce/tvořivosti/her druhých? Museli bychom se ale pro reálné žití takového sdílení „vrátit“až k těm „tlupám“? Určitě prosím ne k uzavřeným!! Nebo by stačily vysoké zdravotní a sociální daně, široká mezistátní dohoda na jejich minimální % výši a vysoká její vymahatelnost?(lepší než u dohod odzbrojovacích, klimatických…:-( ) Nebo bude nakonec stačit zdanění práce robotů?;-) (což by ale bylo vykořisťování jejich programátorů:-)).

  73. MECHANISMUS VÍRY

    Pane Kosmele, opravdu tomu není tak, že by mě mechanismus vzniku víry nijak nezajímal. – Naopak, o tento (skutečně tajuplný) mechanismus se zajímám neustále, znovu a znovu. Ale jedná se o to: tímto mechanismem (i kdybychom ho skutečně dopodrobna poznali) můžeme sice vysvětlit mnohé – ale právě to podstatné nám unikne. To je přesně to o čem jsem Vám už psal: my nikdy nemůžeme nějaký fenomén adekvátně uchopit, pochopit, vysvětlit prostředky patřící do n i ž š í úrovně komplexity.

    Já už jsem dříve několikrát uváděl příklad se slavným americkým houslistou Isaacem Sternem, který svého času přijel do komunistické Číny. A jakási ideologicky uvědomělá čínská soudružka ho začala přesvědčovat, že Beethovenovu hudbu je nutno charakterizovat tak, že on byl „hudebníkem z doby končícího feudalismu a počínajícího kapitalismu“. Isaac Stern byl až extrémně milý a zdvořilý člověk, malou poznámkou tuto ideologickou šílenost zahrál do autu. Ale ta uvědomělá čínská soudružka se pak chvíli přece jenom zdála být trochu zaražená; jako by přece jenom na chvilku začala přemýšlet o tom, do jaké míry je možno tajemství hudby vysvětlit ekonomicko-sociálním rámcem doby jejího vzniku.

    Takhle: jak řečeno ne že by ten „mechanismus vzniku“ toho či onoho náboženství neměl vůbec žádnou poznávací hodnotu. Například intenzitu Ježíšova záporného postoje k usedlé a pasivní většině jeho soukmenovců je možno do nemalé míry vysvětlit reálnými okolnostmi jeho osobního života, kdy on – v důsledku svého nejistého původu – byl v této společnosti vždy páriou. Jak ho odmítla přijmout židovská společnost, tak stejně tak odmítl on ji, její zavedený způsob existence. A podobně třeba u Siddharty Gautámy-Buddhy by bylo asi plným právem možno tušit stav těžkých a trvalých psychických depresí za jeho apodiktickým tvrzením, že „život není ničím jiným nežli zdrojem utrpení“.

    To všechno je tedy dozajista zajímavé vědět, z hlediska čistého poznání; ale ani jedním, ani druhým se ještě zdaleka nedokážeme vnořit do samotného duchovního obsahu, které světu přinesli Buddha a Ježíš. Hudbu opravdu není možno převádět na ekonomiku; ani spirituální obsahy na psychologii.

  74. Ostatně, pane Kosmele (a vlastně totéž platí i pro pana Kalouse, ten je stejně takový racionalistický skeptik): zrovna dneska jsem u Exupéryho narazil na jednu pasáž v jeho úvahách, která je přesně o tom. Tedy o tom, co všechno se naprosto a nenávratně ztrácí, když se racionalistická mysl začne pokoušet věci neviditelné, věci duchovní uchopovat prostřednictvím svého skepticky racionalistického pojmového aparátu. Exupéry to nenazývá skepsí respektive sarkasmem, nýbrž ironií; ale jedná se o totéž. – Jestli se mi podaří dvě stránky jeho textů graficky propojit v jeden souvislý celek, přetisknu sem příslušnou pasáž z jeho knihy ještě dnes.

  75. JAK DOSÁHNOUT VELKÉ PRAVDY?

    A ještě něco bych ale připojil, odpověděl na skeptickou otázku pana Kosmela, jakým způsobem je možno se dobírat „Velkých pravd“.

    Já už jsem napsal, že to v každém případě není možné tak, že se takovouto „Velkou pravdu“ budeme snažit nějak definovat, uchopit do jasných a precizních pojmů. Živou skutečnost nikdy není možno uzavřít do přihrádek, aniž bychom ji tím neumrtvili.

    Ale tu cestu k „velkým pravdám“ je možno si představit trochu podobně jako ten způsob, jakým svůj cíl hledá japonský mistr umění lukostřelby.

    Toto tradiční japonské umění lukostřelby je totiž něco zcela jiného, nežli obyčejná běžná lukostřelba. V nejkratším smyslu je možno říci: nemíří se tady, cíl se nehledá samotným okem; nýbrž vnitřním nazíráním. Splynutím. Tato tradiční japonská lukostřelba je nesrovnatelně více, nežli pouhým vypuštěním šípu. Je to komplexní, propracovaný obřad, kdy se střelec napřed plně ponoří do sebe samého, do svého vlastního nitra. Toto nitro plně uklidní, najde svou vnitřní harmonii. A teprve poté, co plně splynul sám se sebou, začne stejně tak hledat naprosté splynutí se svým cílem, a s celým prostředím stojícím mezi jimi oběma. A teprve když dosáhl dokonalého splynutí a dokonalého poznání – teprve posledním, svým způsobem vlastně až nepodstatným aktem se stane samotné vystřelení šípu na cíl.

    A stejně tak například Ježíš: na něm není ani zdaleka natolik výjimečným to, co říkal, obsahy jeho mravních výzev a kázání. Už jsem několikrát zmínil, že naprostou většinu jeho mravních postulátů a přikázání vyslovili už jiní velcí duchové před ním. Ale to co je na něm naprosto jedinečné je z p ů s o b, kterým on oslovuje člověka. Kterým on zasahuje svůj cíl. Ty jeho obrazy, ty příměry kterými svým posluchačům ukazuje nezbytnost toho či onoho jednání – ty jsou samy o sobě naprosto prosté, takže jim může porozumět i každý venkovan bez jakéhokoli vzdělání. Ale – pokud se do těchto jeho obrazů a příměrů ponoříme jenom trochu hlouběji, zjistíme že je zde něco mnohem více. Něco, co dalece překračuje jenom tyto o sobě profánní výjevy a příběhy. Je tu něco, co se žádným způsobem nedá vyjádřit slovy; ale co tu prostě je. Je to tu přítomno; a přítomno je to proto, že Ježíš Nazaretský dokázal mnohem více „splynout“ se světem a s jeho skrytými pravdami, nežli ostatní. A právě proto dokázal svými šípy tak přesně a hluboce trefovat svůj cíl.

  76. UMĚNÍ NASLOUCHAT

    Pan Nushart se tedy ze všeho nejvíce obává zániku, odumření schopnosti vzájemného naslouchání. Naslouchání pozorného, naslouchání pravdivého. A mizení této schopnosti naslouchání uvádí do kauzální souvislosti s komplexností, respektive přímo chaotičností současného světa. Na rozdíl od dřívějších, přirozených společenství, kdy kontakty mezi jednotlivými lidmi byly ovšem mnohem bezprostřednější, osobnější.

    Napřed jedna vzpomínka: když jsem svého času začínal své studium na německé univerzitě, jeden – levicově orientovaný – student komentoval obvyklý „kulatý stůl“ s politiky po jakýchsi proběhnuvších volbách, že „die Politiker reden eigentlich gar nicht mehr miteinander; sondern sie reden nur noch aneinander vorbei!“ Čili že politici ve skutečnosti už vůbec nemluví spolu navzájem, nenaslouchají si navzájem; nýbrž jejich řeči se zcela míjejí, každý z nich reprodukuje pouze mechanicky a lineárně svůj partajní program; ale tyto jednotlivé linie se neprotínají, nesetkávají. Tito politici jsou sice bezprostředně ve společném prostoru; ale přitom jsou si nekonečné vzdáleni, nic je nespojuje, a ten druhý i s jeho názory je vlastně vůbec nezajímá.

    Ale to co platí ve sféře politické, to samé platí i ve světě samotné materiální produkce, ekonomické činnosti společnosti: obchodník či výrobce se sice ovšem nějakým způsobem domluví se svým komerčním partnerem na konkrétních modalitách jejich vzájemného obchodu; ale oni spolu nehovoří jako člověk s člověkem, nýbrž jako reprezentant jednoho komerčního zájmu s reprezentantem jiného komerčního zájmu. Ekonomický či finanční profit, to je to jediné co je navzájem spojuje; ale jinak jsou si navzájem zcela lhostejní, a není nejen sebemenší důvod, ale vůbec ani žádná reálná základna pro to, aby si nějak navzájem naslouchali – navíc pravdivě! – mimo tento ryze komerční zájem.

    A samotní lidé? V jejich vlastních osobních životech?… – Samozřejmě, určitá míra přirozených mezilidských styků, kontaktů, hovorů (a tedy i vzájemného naslouchání) je tu dána vždycky. Ale nám se tu jedná právě o to, jestli je zde přítomno i ještě něco více, nad tuto zcela základní, nezrušitelnou míru přirozených interpersonálních kontaktů. Toto „něco více“ můžeme spolu s panem Petraskem objektivně-neutrálně nazvat „společenským paradigmatem“; můžeme ho ovšem také nazvat „přítomností ideje“. Jedná se o to, zda je v životě společnosti přítomné něco, co přesahuje jak onen čistě profánní komerční zájem, tak i úzké zájmy politické a ideologické, tak ale i dosah sice přirozených, nicméně taktéž víceméně profánních interpersonálních kontaktů. Je to právě přítomnost či nepřítomnost tohoto „něčeho navíc“, která bude rozhodovat o tom, zda lidé budou ochotni si navzájem naslouchat pozorně, a – snad – dokonce i v pravdě.

    ——————————–

    A dokud zde takovéto pozitivní společenské paradigma, takovouto vyšší ideu přítomny nemáme – pak nezbývá nic jiného, nežli to, čeho není možno dosáhnout v měřítku celospolečenském, pokusit se vytvořit alespoň v měřítku malém. Tedy tak, že se – zde a na tomto místě – budeme alespoň v rámci svých možností opravdu snažit naslouchat jeden druhému. A ne jako ti (němečtí) politikové: aneinander vorbei, každý zcela mimo toho druhého.

  77. Pane Poláčku, vůbec jste mě nezklamal, samozřejmě Vás ještě neřadím k „slaboduchým“ návštěvníkům tohoto portálu. Nejsem si jist, zda to mohu prohlásit o všech. Ale zase a stále jako vždy si moje argumenty a fakty svoji demagogickou metodikou překroutíte k obrazu svému a tomu bláznivému Ježíši. Od Exupéryho jsem četl jenom Malého prince asi 10 x, dejte tip na další titul.
    Asi to najednou nestihnu ale dám si tu práci na malém seriálu pro Vás Pane Poláčku, abych to Vaše překrucování a demagogii alespoň pro sebe zdokumentoval a prezentoval. Já jsem psal o voze a Vysvětlujete kozu. Já jsem nepsal o obsahu víry ani křesťanské, židovské, budhistické a k četu jaké ještě. Já jsem chtěl naznačit ten mechanismus, který se dá pochopit a vědecký vysvětlit i bez výších sfér. Už to přesně nevím ale jedno si pamatuji jistě, jedním ze závěrů (v té knize co jsem ztratil) jak vzniká, jak se udržuje a utužuje „víra“ jsou např. oběti. Čím víc jich přinesete, čím je ta oběť pro jednotlivce bolestivá, ztrátová , tím víc věří, tak nějak to tam bylo podrobně popsáno. Samozřejmě mnoho jiného, a nebyl tam rozebírán jenom ten jeden případ myslím s tím odletem na jinou planetu před záplavami ale samozřejmě víry v bláboly obecně, včetně judaismu, křesťanství. Já tu knihu najdu i kdybych ji měl z pod země vyhrabat a pak se těšte, pane Poláčku
    Japonská lukostřelba, nesouhlasím pane Poláčku, budete se divit ale i umývání nádobí se dá dovést do takové dokonalé performance, že to nebude daleko od umění.
    Tu pasáž o vnitřním klidu, harmonii atd. Souhlasím, mám toho z této oblasti „načteno“ spoustu. Jak z Japonska, Indie, Číny … Je to všechno OK, pokud se z toho vyhodí jakýkoli Bůh, to už je pak balast. Vůbec nic to nemá racionálně společného s „Vaši interpretaci víry v něco“. Je to jenom tvrdé, hlavně pravidelné cvičení, „zdokonalování“ a zdravá víra v sebe sama. Mějte se demagogu:)

  78. Pane Poláčku, teď mně jeden takový příměr s Ježíšem napadá, když ty ovce co ho následovaly, opustili řemesla, rodiny, samozřejmě to byla taková oběť, že už nešlo couvnout ale jenom slepě věřit:) Ha ha!

  79. Ještě dodatek k úvahám pana Nusharta, zda je možno žádoucího obratu v současném modu fungování průmyslové civilizace dosáhnout ryze ekonomickými (respektive ekonomicko-politickými) opatřeními, jako je dejme tomu globálně prosazené zdanění nadměrných příjmů respektive majetků, anebo třeba „zdaněním robotů“.

    Obecně: tohle patří k těm tématům, o kterých jsem avizoval že se jim chci v budoucnu věnovat podrobněji. Tedy v souvislosti s celou teorií (marxistické) levice. Takže tady jenom zcela předběžně: ano, je tomu skutečně tak, že účinné zdanění nadměrných majetků a příjmů je možno dosáhnout jenom za podmínek dovršené globalizace, tedy mocenským aktem celoplanetární vlády. Ovšem – musím přiznat že jsem v dané záležitosti přece jenom nemálo skeptický. Bylo by to – za podmínek přetrvávajícího kapitalismu – totiž v každém případě nejen nesystémové, nýbrž vysloveně antisystémové opatření. Tam kde je celá ekonomická sféra založena na maximalizaci – a akumulaci – zisku, tam je sotva možné najednou začít prosazovat pravý opak. Do jisté míry to ovšem možné je; ale obávám se, že ta hranice možného leží příliš vysoko, nežli aby takové opatření mohlo mít nějaký opravdu relevantní účinek. (Ostatně připomeňme si, že po zavedení socialismu byly tyto „buržoazní“ majetky zkonfiskovány všechny, kompletně a jedním rázem; namísto očekávaného bohatství pro všechny ale postupem času přišla – ve srovnání s vyspělými zeměmi kapitalismu – mnohem větší celková chudoba.)

    A to „zdanění robotů“ – i tady se obávám, že sotva bude možno je zdanit nějak principiálně více, nežli už existující průmyslové roboty.

    To všechno dohromady: je zapotřebí nalézt nějaké jiné, opravdu systémové řešení. Vše ostatní by bylo nakonec jenom sypání písku do soukolí.

  80. SPIRITUALITA BEZ BOHA?

    No ano, pane Kosmele, v zásadě bych to viděl velmi podobně: i pro mě by byl mnohem přijatelnější východní způsob spirituality, tedy bez tvrzení reálné existence nějakého personálního boha/Boha.

    Ovšem: jestli jak říkáte máte všechny ty východní meditační techniky načtené a vyzkoušené – pak je k tomu možno říci, že pokud nepochopíte ten vlastní spirituální obsah za nimi skrytý, pak Vám všechny tyto naučené techniky nakonec budou k ničemu. Mohou mít sice ten či onen ryze terapeutický účinek, jak pro tělo tak pro duši; ale ten vlastní duchovní obsah je někde zcela jinde.

    A za druhé Vám znovu naléhavě doporučuji, abyste se naučil důsledně odlišovat Ježíše od Krista. To jsou opravdu dvě figury, které se jen zčásti navzájem překrývají. A i když můžeme mít oprávněné pochybnosti ohledně Krista (kterého křesťanská teologie obdařila dodatečnými atributy, jako je božský původ, akt zmrtvýchvstání apod.), pak je vždy nutno uchovat si hluboký respekt k tomu, jak jedinečný byl počin samotného Ježíše Nazaretského, když vytáhl do boje proti téměř celému tehdejšímu jej obklopujícímu světu, aby ho pozvedl na vyšší úroveň mravního i duchovního uvědomění.

  81. Pane Poláčku, můžete tento nejnovější blábol prokázat. Už jste ty techniky zkoušel bez Ježíše, Budhy a pod. Nebo zase jenom blábolíte jako vždy o vyšších sférách apod. Ve světě je to již dávno prokázáno a hlavně vyzkoušeno, bez těch ideologických balastů, věřte nebo ne.

  82. Bože, pane Poláčku, tak on navíc ještě trpěl rozdvojením osobnosti. No tak, to už je úplně jasné, jako s Pavlem, tam zase byla epilepsie.

  83. „… alespoň určitou naději do budoucna; dostat se ze současné ubíjející stagnace.“

    Takže … vlastně jen z nudy (nikoliv z nesnesitelných materiálních podmínek), prostě život nemá ten správný šmrnc a OSTATNÍ (tedy „naprostá většina populace“, do které já ale nepatřím) jsou zmanipulovaní, vůbec se té manipulaci nebrání a klidně si dál žijí své bezduché životy (zatímco můj ušlechtilý přístup k životu nad tou bezduchostí „naprosté většiny populace“ vysoce vyčnívá), tak z těchto důvodů by měla přijít revoluce?
    („No – a o dva týdny později v Rusku propukla revoluce. A obdobně s Francouzskou revolucí…“)

    Skutečně z těchto důvodů by měla přijít revoluce se vším svým utrpením, krutostí a … manipulací? Pak by zvítězil humanismus?

  84. LEVICE A SMYSL ŽIVOTA

    Pan Poláček v tom úvodním článku poznamenává, že „pokud by levice nebyla schopna přesvědčivě zodpovědět otázku po [svém?] smyslu, pak by byla natrvalo odsouzena k tomu zůstat jenom hnutím čistě politickým“.

    Čím jiným by se však levice měla vlastně stát, než jenom hnutím čistě politickým?

    Jde o dosti znepokojující otázku: Účelem politických hnutí (a stran) totiž obvykle bývá prosazování nějakých (skupinových) zájmů. Zde se však nemluví o „zájmu“, ale o „otázce po smyslu“, což je (důsledně vzato) už sféra individuálně osobnostní, filozofická či náboženská, ale nikoliv sféra politického provozu konkrétního státu či politického provozu globální společnosti. Ta otázka je navíc znepokojující i proto, že je v tom textu doprovázena ještě i otázkou jinou: „Může levice porazit pravici?“

    Člověk zvyklý na demokracii by samozřejmě odpověděl, že levice může porazit pravici úplně stejně, jako pravice může porazit levici, a že obojí se v demokracii běžně stává. Obávám se však, že ta otázka takto myšlena nebyla… Ano, obávám se, že ta otázka se ptala po vítězství definitivním – tedy po tzv. konečném vítězství levice nad pravicí. A to už se stává pouze v režimech totalitních („definitivní“ vítězství určité politické síly je tam samozřejmě omezeno dobou trvání takového režimu). Spolu s „otázkou po smyslu“ by se tak z legitimní levicové politiky mohlo stát jakési nelegitimní náboženství nikoliv již sekulárního státu. Budou-li totiž smysl našeho života hledat tímto úkolem pověření „odborníci“ a nějaká skupina (která sama odmítá být pouze tou „obyčejnou“ politickou silou v rámci demokracie, ale chtěla by všem zajistit „smysl života“) dosáhne „definitivního“ politického vítězství – tedy „nepolitická“ síla dosáhne „politického“ vítězství, ale ne „politického“, protože „definitivního“, tak v takovém případě nás (opět) nic dobrého asi nečeká.

  85. Pane Poláčku, děkuji Vám za odpovědi na mé spíše jen provokativně nahozené otázky. Chtěl bych ale upřesnit: já nevidím problém v akumulaci zisku/bohatství. Když chcete investovat (čím dlouhodobější investice, tím větší rizika ztrát), musíte buď mít klasicky naakumulován majetek který do rizika(vytvářejícího pak možná ty pracovní příležitosti) vložíte. Nebo (obvykleji) mají naakumulováno jiní a oni investují prostřednictvím Vašeho rizika. (Nebo jen „tisknou investiční peníze“…ale tomu už vůbec nerozumím.) Také rozhodně nemyslím na nějakou globální Vládu(musela by následovat osudu Říma, Babylónu..). Mně šlo o tu otázku zda podobně jako různé mezinárodní obchodní dohody nešlo by cílit na zařazení mezivládních dohod o srovnatelných parametrech zdanění využité pracovní síly. S prostředky konkrétně směrovanými do povinných fondů sociálního a zdravotního pojištění. Mohlo by to zmírnit všeobecnou „křeč“ závodu o sebezajištění, ovšem jen kdyby to důvěryhodně fungovalo. Zmizela by část důvodů vývozu investic za levnou pracovní silou… Čirá utopie:-) A ještě by vůbec nebylo vyhráno bez efektivní kontroly využití těch fondů (srv.: zdravotnictví nemá problém využít jakoukoli sumu peněz tam vložených:-)).
    No a to „zdanění robotů“;-) … Obecně dnes investice do strojů a zařízení snižují základ daně, investice do pracovních sil naopak. Pokud by někde(lokálně) byl problém s nezaměstnaností, pomohlo by možná zdanění z mezd přesunout na jiné odvody. To by však dál tlumilo investice do zařízení, takže i tvorbu pracovních míst… Takže to byl opravdu nesmysl – omlouvám se:-)
    Děkuji za připomenutí Exupéryho:-)

  86. Jak to tady teď rozlistovat pánové Nushartové, tak začnu třeba pane Jiří N. Docela s Vámi souhlasím, filosofie a hledání smyslu života a politika asi určitě je každé o trochu něčem jiném, alespoň to tak chápu. Jen si trochu nevím poradit s tou demokracii. Je to posvátná kráva? Je to opravdu vláda „lidu“? Je to opravdu to nejživotaschopnější? Není to jenom opět a opět nějaká fikce, nějaká „konečná“ „pravda“, kterou si jako vždy nalháváme. Jsou opravdu volby volbami a ne multimediální divadlo velkého rozsahu na jehož režii a produkci je třeba peněz, odborníků, … a výsledek vždy špatný. Politici neplní co slíbili před volbami, a pokud plní , jako Trump, tak je to ještě horší! Samozřejmě nejsem naivní abych čekal jednoduchou všeobjímající odpověď, ale mám hodně sám sobě nezodpovězených otázek.

  87. Ahoj Jirko:-) Omlouvám se, byl bych to sem nelepil hned za Tvůj text, abych netrhal diskusi.
    K tomu co píšeš – ano, může to znít jako vyslovení nároku na definitivní dominanci. Ale zkus ten „nárok“ číst přes ten výřez z Exupéryho.
    A co myslíš pojmem levice?
    Myslím že politická a nepolitická aplikace nějaké síly/zájmů/investic;-) se ve společnosti prolínají vždy(vzdělávací spolky, amatérské divadlo, Sokol, Orel…)
    Ale už dám pokoj, radši si zavoláme, ne?

  88. Pane Jaroslave N, Bertold Brecht, teď nevím v kterém díle hezký vysvětlil jak to funguje, myslím že to bylo zrovna v oblastí pojištění. Určitě zvojtim pointu, ale je to něco na způsob jakým chytrým způsobem Vás vlastně kapitál(ismus) odírá už samotným principem pojištění. Stálo by to za to to někde vyhrabat, možná by mohl pomocí p. Poláček, tem je v německých otázkách zběhlý.
    Kapitálu je jedno kdo vyhraje volby, přeháním, ale v principu jím je to jedno jestli zvítězí katolíci, budou dělat zisky na prodeji obrázků panenky Márie apod. Dneska velký kapitál to je vysoká (spíš složitá, účelově složitá) matematika odvozených derivátů z derivátů, zajištěných nepojištěnými podkladními aktivy atd. Riziko se přenáší na koncové držitele v případě krize opravdu bezcenných papírku, nebo dnes spíše elektronických záznamů. Velké prachy jedou přes futures už ani ne ani na skutečné komodity, ale různé indexy, odvozené cenné papíry atd atd. V tom se nevyzná ani tvůrce. Ještě v době když jsem se připravoval na zkoušky burzovního makléře mi jeden zkušený a upřímný profík říkal, vystřihej se obchodování s opcemi, tj. jejich kupováním, kdybys měl štěstí a narodil se Rothschildům pak bys je mohl prodávat, tj. tvořit, na to ale takový kapitál ty neseženeš. Tak nějak to funguje.

  89. Pan Jaroslav Nushart má pravdu. Člověk může mít vztah i k politické síle. I když takovou věc můžeme, pochopitelně, nahlížet velmi kriticky.
    Tak nějak na tom byl můj tatínek. Vytvořil si vztah ke komunistické straně a nechtěl si připustit, že ta strana je ale ve skutečnosti něco jiného než jak on ji vidí.
    Něco z toho, bohužel, přenesl i na mě. I když nechtěl.
    Myslím, že to málokdo může pochopit.

  90. Paní Hájková, to Vám závidím, to muselo být hezké mládí. Můj tatínek, když se dověděl že jsem u komunistů, tak bez ohledu že už jsem byl dospělý mi málem zpřerážel kosti.

  91. Já jsem měla hezké dětství. Jenomže tak nějak nešťastně propletené s politickými událostmi, které prožívali mí rodiče. Těžko to lze od sebe oddělit.
    A kdy jste vstoupil do strany vy, pane Kosmele?

  92. Mladej a blbej, co k tomu víc dodat. Není to na chlubení, paní Hájková.

  93. ODPOVĚDI NA OTÁZKY PANA HORÁKA

    1. Co mi vadí na směřování soudobé civilizace? 2. Čeho bych se rád (ve společenském ohledu) dožil(-a)? 3. Jak nejlépe společenských změn dosahovat?

    1. Překvapivě stejně jako panu Poláčkovi – i mně vadí manipulace.

    Nevadí mi ovšem to, že jsou lidé manipulováni vlastní kulturou (jsou tedy vlastně „manipulováni“ kulturní evolucí). Řekl bych to takhle: podobně jako existují manipulace genetické (jakožto cílený zásah do dědičné informace organismu), existují i manipulace, které jsou cíleným zásahem do „dědičné informace“ populací (kultur, společností..). Deklarovaným cílem těchto zásahů je osvobození jednotlivce, tedy de facto jeho vytržení z evolučně vzniklých vazeb přírody, kultury a společnosti.

    2. Nemyslím si, že bych byl natolik moudrý, abych věděl, čeho se skutečně chci („ve společenském ohledu“) dožít. Přeji každému člověku dobro, nevím však, co konkrétního to pro různé lidi znamená, ani nevím, jestli to, co si přejí oni sami, je pro ně samotné skutečně dobrem. Stejně jsem na tom ale i já sám. Takže si nemyslím, že třeba „levicovost“ nebo „křesťanskost“ by byla nějakou „kvalifikací“, která by člověku umožňovala VĚDĚT, co je pro něj samotného – nebo pro ty „hloupé“ ostatní – vlastně dobré. Jediným „etalonem“ dobra tak může být jen zcela konkrétní vztah k někomu druhému (nikoliv ale obecný recept na tento vztah).

    3. V podstatě té otázce nerozumím. Proč bychom měli dosahovat společenských změn, když ty změny probíhají i samy od sebe a jediným „etalonem“ dobra je konkrétní vztah k někomu druhému? Prostě nevím, jak objektivně měřit „průměrnou míru dobra“ v jednotlivých dobách, abych mohl říci, že z této doby je nutno pokročit do doby jiné, která by měla vypadat tak a tak… I utrpení má (snad jen zprvu) skrytý význam, i doba blahobytu a prosperity odkrývá lidské nitro.

  94. Úplně z vlastní iniciativy jsem se ke komunistům nepřidal. Tak trochu komančové na mně spáchali podraz, tím že zahráli jakoby na můj dělnický původ. Na druhé straně bych strašně lhal, kdybych tvrdil, že mě to poškodilo nějak osobně. Samozřejmě s tím byly spojené určité nevýhody, stranické schůze, „uvědomělá“ aktivita apod. Naštěstí jsem se nemusel nějak agresivně chovat a spíš mi členství kariérně pomohlo než ne, co bych lhal.

  95. Já jsem se stala kandidátkou ve dvaceti. A po dvou letech členkou. Měla jsem z toho většinou jen nevýhody, protože mě pořád strkali do nějakých funkcí, na což já jsem nebyla, i když většinou nějakých formálních. I dělat okresní poslankyni (zastupitelku) bylo více méně formální. Šlo převážně o schůzování. Nevzpomínám si, že by mi to bylo v něčem pomohlo. Kariéru jsem žádnou nedělala. Jen jednou jsem využila určitou výhodu z toho plynoucí. Ale vlastně ani ne ze svého členství ve straně. Spíš z toho, že můj tatínek, který byl v té době už mrtvý, býval zasloužilým členem strany.
    Využila jsem toho, když můj muž na šachtě onemocněl s očima a nechtěli mu to uznat jako nemoc z povolání. A taky neuznali. To by tak nevadilo, ale vadilo, že po nás šachta chtěla zaplatit plnou výši ceny družstevního bytu, který nám před tím přidělila a zaplatila. Nebylo to jen tak. Můj manžel předtím podepsal smlouvu na 15 let. Tu nemohl dodržet, protože po dvou letech hornické práce onemocněl zánětem sítnice a musel být dán do invalidního důchodu. Šachta trvala na vrácení třiceti tisíc za byt. My jsme je neměli. V osmdesátých letech to bylo hodně peněz. Já jsem byla na mateřské se dvěma malými dětmi. Napsala jsem stížnost na KV KSČ, v níž jsem se na tatínka odvolala. A dluh nám byl odpuštěn.
    To byla asi jediná výhoda, jíž jsem díky straně dosáhla.
    Dlouho jsem se nemohla odhodlat vystoupit. Až v devadesátém čtvrtém jsem odevzdala členskou knížku s výmluvou, že mi členství vadí v práci. Nevadilo. Zaměstnavatel byl sám bývalým členem. Ale chtěla jsem se zbavit minulosti.

  96. P. Kosmel – víra v diferenci hodnoty (derivátů aj.:-))
    Mám teď z těch snad někdy přehnaných mediálních tlaků na „promoření“/rychlý rozjezd kol ekonomiky pocit, že stávající „převažující výrobní způsob“(výroby čeho?) připomíná malé dítě jedoucí na kole: nesmí zpomalit, jinak by spadlo:-)
    My (tedy já osobně ne) tu kritizujeme kapitalismus, kapitalisty(investory) že si ponechávají nadhodnotu…ale možná už jsme v dost nové společensko-ekonomické formaci, jen pro ni ještě nemáme výstižný název, protože komunismus to (doufám) není;-)

  97. PANU KOSMELOVI

    Jako hrdý maloměšťák (viz DR) mám celkem velmi dobrou zkušenost s kultivací demokracie na malém městě. A naopak si nedovedu představit funkční demokracii v případě té globální společnosti. V současném stadiu globalizace (doba předkoronavirová) je mnohem snazší docílit všeobecné kulturní shody na oblíbenosti funkčního prádla (tedy krom Severního Sentinelu) než shody na oblíbenosti funkční demokracie: Pokud jde tedy jen o mé vlastní osobní preference, jsem s demokracií vcelku spokojen (myslím ještě nějakých pár desítek či stovek let – když bude pochopitelně ten „klid na práci“ – a bude hotovo:-) A pokud sousedům odnaproti ta demokracie úplně nevyhovuje, ať si svobodně zvolí nějaký jiný systém, ve kterém se jim bude žít lépe, ale já už zůstanu u té své staré dobré demokracie:-)

    Tím jsem chtěl ironicky sdělit toto: Funkčnost demokracie podle mě závisí na velikosti a kulturní koherenci celku, funkční demokracii nelze implantovat, ale lze k ní dospět kulturní evolucí a lze ji pak dál kultivovat.

  98. Díky za odpověď oběma J. N. Jsem spíš technického zaměření ale myslím si že Vás na tom malomestečku „klid na práci“ ti co vládnou nedají, ne že by možná úplně nechtěli. Myslím si že nám vládne setrvačnost systému. Nemyslím že všichni kapitalisté jsou zločinci, nemyslím si že původní nástroje kapitálu byly zločinné, bez peněz realizovat projekt půjčením si od spekulanta, apod. apod. Sörösové, Gatesové, Buffetové a další si uvědomují že ve světě je něco shnilého ale jak to korigovat, napravit neví, ten systém to neumožní. Dle mého se ten systém buď musí zhroutit, nebo …, a 100 % vím že to bude úplně jinak, i když se toho nedožiji. Stejně přeji „maloměšťákům“ hodně úspěchů. Tady už chodit nebudu. Dnes jsem měl s sebou debatu a tento způsob leta se my nelíbí. Občas kouknu přes okno jak se panu Poláčkovi daří v rozvíjení debat, ale aktivně končím. Přeji moc štěstí:)

  99. Jiřímu Nushartovi:
    „1. Překvapivě stejně jako panu Poláčkovi – i mně vadí manipulace.
    Nevadí mi ovšem to, že jsou lidé manipulováni vlastní kulturou (jsou tedy vlastně „manipulováni“ kulturní evolucí). Řekl bych to takhle: podobně jako existují manipulace genetické (jakožto cílený zásah do dědičné informace organismu), existují i manipulace, které jsou cíleným zásahem do „dědičné informace“ populací (kultur, společností..). Deklarovaným cílem těchto zásahů je osvobození jednotlivce, tedy de facto jeho vytržení z evolučně vzniklých vazeb přírody, kultury a společnosti.“

    To je ovšem hluboký omyl. Všichni jsme zmanipulovaní a indoktrinovaní a ta manipulace a indoktrinace má naopak za cíl a účel se společností nás konformovat, od rodiny přes školu a zaměstnání až po média a ideologii. Většina lidí se takhle nechává manipulovat nadšeně nebo aspoň bez protestů a výsledku říká „zdravý selský rozum“. A pokud se z toho někdo chce aspoň částečně vyvázat, jednak si to musí uvědomit a hlavně se tomu musí bránit.

    Máte pocit, že se Vás někdo snaží odněkud vytrhnout? Já bych naopak řekl, že jakmile vystrčíte hlavu z davu, okamžitě Vás po ní někdo praští, takže si to příště radši rozmyslíte…

  100. Člověk si to může uvědomovat a přece nemusí být schopen se bránit.
    Lze se z toho vyvázat?
    Možná tak, že člověk bude poslouchat ten jemný tichý hlas po vichřici a zemětřesení, jak tu o tom byla řeč s panem Nushartem.
    Ale ten hlas nezaručí, že se mu nic nestane.
    Nebo prostě umře tomuto světu a začne „žít svůj posmrtný život“, jak o sobě napsal ten křesťan v diskusi na Facebooku.
    Jednota bratrská měla kdysi heslo: Kdo umírá dříve než umírá, ten neumírá, když umírá.

  101. JÁ S VÁMI SOUHLASÍM, PANE KALOUSI.

    Píšete, že „všichni jsme zmanipulovaní a cílem té manipulace je konformita“. Já jsem napsal, že „manipulace vlastní kulturou mi nevadí“.

  102. Odpovídat na vlastní otázky bývá nejtěžší. Také na otázky velmi obecné, které se týkají komplexních procesů, jež navíc stále běží, což nám znemožňuje získat od nich náležitý odstup. Záhodno je nenechat se přitom názorově determinovat vlastní situací.

    Myslím si, že kritičnost vůči aktuálně panujícímu pořádku a nebezpečí jeho hegemonie, je obecně zdravá, ba principiálně potřebná. Nemíním ovšem často (i účelově) zatracovanou „nespokojenost“, nýbrž nezávislý a nepoplatný úsudek a, ještě lépe, schopnost neplout s proudem. Člověk by měl zpozornět, je-li mnohé příliš jinak, či je-li něčeho příliš mnoho.

    Co mi tedy vadí na směřování soudobé civilizace?

    Společnost je dalekosáhle podrobována lhostejnému mechanismu, místo aby se z jeho působení vymaňovala. Princip vlastní trhu expanduje do sfér, jež měly zůstat k rozhodování lidem. Zajímavě to jde ruku v ruce s asi nebezpečnou politickou demokratizací i míněním intelektuálů, jež bylo nám postavit navzájem proti sobě. Za nejvyšší cíl, účel a vlastně i ctnost považují nová elita a dominantní diskurs bez uzardění ekonomický růst a finanční prospěch. Úspěch se téměř rovná zisk. To ovšem znamená krutou redukci člověka: Zaprvé na podřízeného zaměstnance, nebo soukromého podnikatele, bez něhož by první bídně zhynul (pročež zřejmě má druhý právo přivlastnit si, kolik mu jen konkurence dovolí). Zadruhé je člověk redukován na spotřebitele, jemuž kupní síla má být hlavním zdrojem sebedůvěry a sebehodnocení. Samozřejmě, součástí spotřeby jsou také, a stále více, záliby. Nicméně typizovaný člověk dneška má žít pokud možno zcela závisle, obklopen produkty vyspělé ekonomiky, k nimž on vlastnoručně nepřidá vůbec nic. Na co může být hrdý než na peníze, které vydělal? Je-li jich málo, pak pomalu na nic. Vše je komercializováno, idealistické motivace slábnou. Absentuje představa čehokoli vyššího, jež člověka odedávna nemálo korigovala.

    Lidská společnost se proměňuje příliš rychle. Jsme přitom vybaveni určitým vnitřním aparátem, který bychom měli respektovat. Lidé se dožívají stále vyššího věku a společnost se mění pořád rychleji a přitom nevratněji. Podstatná část populace žije proto mentálně po dlouhou dobu v něčem jako emigraci. Její svět, starý domov, zanikl. Nedává smysl, abychom si připravovali budoucnost, o jakou vlastně nestojíme. Jenže stojíme o peníze a legitimujeme tomu podřízené počínání. Totéž tolerujeme i v případě zisků velkých (vlastně nadměrných) a snadno nabytých, třebaže se nás podobná příležitost týkat jistě nebude.

    Když přiznám, že mi vadí přeekonomizovanost a přetechnizovanost tohoto světa, usilujícího nabrat vyšší, únikovou rychlost, budu možná ne právě slavně kategorizován. Nestydím se však přihlásit k mínění, jež čím více je opodstatněné, tím méně je slýcháme ve veřejném prostoru.

    Dopady našeho „já nic, já muzikant“, či spíše „my nic, my kapela“ jsou a budou neodčinitelné. Svět, jak jej známe a jak jsme byli povinni, i mocni, jej předat budoucím generacím, ztrácíme. Probíhá nereflektovaný atak na naše životní prostředí, na přírodu, jež je jednou z hlavních útěch člověka tváří v tvář jeho smrtelnosti. Druhou je jeho svět, do něhož přišel a v němž vyrostl, vlastní dějiště jeho života, město či obec, kultura a tradice, doplňované a obohacované, avšak nikoli brutálně zcizované a znevážené. Třetí pak dílo jeho vlastních rukou a mysli. A čtvrtou pocit transcendence, víra. Na existenci toho všeho, nakonec nutně na krásu, smysl i na podstatu člověka, je činěn postupný, ale generální útok.

  103. REDUKOVANÝ ČLOVĚK

    Začnu od posledního příspěvku, tedy od toho, který sem vložil pan Horák. Jako první věc bych chtěl panu Horákovi vyjádřit uznání za jeho velmi důslednou a promyšlenou analýzu daného tématu; takto do hloubky věci jdoucí úvaha by vlastně zasluhovala být zpracována jako samostatný text. (Možná by se na jejím základě dal vytvořit nějaký obsáhlejší článek?…)

    K věci: pan Horák skutečně naprosto přesně vystihl vlastní jádro věci. Zopakuji znovu jeho klíčové věty z úvodu jeho rozboru: „Společnost je dalekosáhle podrobována lhostejnému mechanismu, místo aby se z jeho působení vymaňovala. Princip vlastní trhu expanduje do sfér, jež měly zůstat k rozhodování lidem.“

    Ano, právě tohle je to o co se jedná. Nejedná se ani tak o samotnou otázku zda člověk je či není „manipulován“: ve svých životech jsme tak jako tak neustále něčím ovlivňováni, formováni, vedeni určitým směrem, ať si to chceme přiznat či ne; v obecném respektive extenzivním smyslu by všechno toto působení a ovlivňování také bylo možno nazvat „manipulováním“. Především pokud by se zaujalo stanovisko extrémní nedotknutelnosti vlastního „já“, tak jak to pociťují především anarchisté, kteří za „manipulaci“ prohlašují všechno co by jim mohlo ukládat nějaké závazné normy či povinnosti zvnějšku.

    Pan Horák se tedy nezdržuje u toho pouhého faktu, ž e jsme něčím ovlivňováni respektive manipulováni; nýbrž on důsledně staví otázku po k v a l i t ě, po charakteru tohoto ovlivňování respektive této manipulace.

    Z analýzy tohoto ovlivňování panem Horákem je možno jako centrální vyjmout tyto tři body:

    – mechanický charakter působení
    – jeho expanze (respektive invaze) do sfér, které by měly zůstat vyhrazeny člověku
    – z tohoto procesu vyplývající redukce člověka, z obecně humánního horizontu na tyto pouze mechanické složky.

    K tomu je zapotřebí připomenout, že v zásadě přesně toto jsou ty základní důvody a argumenty, proč kapitalismus za ve své podstatě nehumánní systém považoval i sám Karel Marx.

    V táboře levice dodnes většinově přetrvává domnění, že celé Marxovo působení se týkalo v prvé řadě (respektive výlučně) otázky čistě sociální; jmenovitě fenoménu „vykořisťování“. Chápat ale Marxe jenom tímto způsobem, jenom touto optikou, je ale samo aktem hrubého redukcionismu. Takovýto Marx je jenom poloviční Marx.

    Marxovy intence nikdy není možno skutečně pochopit, pokud budeme přehlížet i tohoto „druhého Marxe“ – totiž Marxe konstatujícího moment a fakt „odcizení“ člověka zasazeného a polapeného do odosobněných mechanismů tržně-kapitalistické produkce. Člověk v kapitalismu podle Marxe ztrácí svou lidskost nejen samotnou materiálně-sociální bídou, pauperizací; nýbrž i redukcí celého horizontu jeho potenciální lidskosti na tyto bezduché mechanismy. Nechci tu dopodrobna rozebírat tento Marxův princip či postulát „odcizení“; tomu se snad někdy budu věnovat jako samostatnému tématu. Ale jisté je, že stejně jako pan Horák už i Marx zcela jasně viděl tuto ingerenci, tuto invazi oněch odcizených mechanismů kapitalistického trhu do bytostných sfér člověka, kde by měl být určujícím faktorem právě sám člověk, a nikoli tyto mechanismy.

    Člověk – budiž to zdůrazněno ještě jednou – který projde, který je prohnán těmi mechanismy, už není plnohodnotnou lidskou bytostí, v celé šíři jejích humánních a kulturních potenciálů; nýbrž se stává bytostí redukovanou, doslova a do písmene omezencem, jehož životní horizont je redukován jenom na ty životní cíle a motivace, které mu nutí a které mu sugeruje panující moloch kapitalismu.

    Klíčovým momentem tedy není samotný stav, že člověk je formován svým prostředím; nýbrž ten stav, kdy toto formování na člověka jakožto univerzální bytost vykonává redukcionistický účinek a tlak, kdy ho proměňuje na omezené, fakticky pouze roboticky motivované a roboticky jednající individuum.

  104. K dalším komentářům: pan Jaroslav Nushart – ono je víceméně to samé, jestli by se to globální zdanění prosadilo prostřednictvím mezistátních smluv, anebo opatřením jedné centrální celoplanetární vlády. V každém případě by tomu musela předcházet dokonaná, celoplanetární globalizace, tedy dalekosáhlá homogenizace produkčních, sociálních, ale i kulturních a politických faktorů. Jedině za podmínek takovéto dalekosáhlé homogenizace by vlády jednotlivých států byly schopny respektive ochotny dohodnout se na takovémto univerzálním, celou planetu obepínajícím závazném programu.

    A opakuji znovu: zásadní problém není ani tak v tom, jestli by to šlo prosadit – ale v tom, že by to byl principiálně antisystémový element.

    My se bez dalšího můžeme podívat na analogii uvnitř hranic národních států: tady centrální vláda samozřejmě může produkčnímu sektoru vnutit takovou či onakou výši daní; a může třeba i zavést vysoké zdanění (nadměrných) majetků. Jenže – to všechno je za podmínek kapitalismu možné jenom po určitou hranici, ale ne dále. Samozřejmě, ta národní vláda má – oproti té globální – navíc ještě jeden problém, že při nadměrném zatížení domácího kapitálu by jí tento začal utíkat za hranice. Ale – ani tohle není tak zcela neomezeně možné, alespoň ne hned. Ale produkční sféra na nadměrné zatížení vzápětí zareaguje tak, že přestane produkovat. Prostě se jí to už nevyplatí. Ukázalo se nade vše jasně svého času ve Francii, když socialisté získali jak většinu v parlamentu, tak i prezidentský úřad. Oni pak provedli svá socializační opatření, to jest fiskálně zatížili produkčně-kapitálovou sféru. Výsledek? – Drastický propad ekonomiky, a následkem toho masová nezaměstnanost. Takže nakonec sama „dělnická třída“ svými demonstracemi donutila vládu vzít zpět tato socializační opatření, a vrátit produkční sféře její volnost.

    Nedá se nic dělat: kapitalismus je velice výkonným produkčním systémem i se svými excesy. A pokud chceme tyto excesy opravdu účinně odstranit či alespoň omezit, musíme zcela zásadním způsobem změnit nastavení celého systému.

  105. Pan Jiří Nushart: a co by se pak stalo, kdyby se buďto nějaký národ, anebo celá planetární populace zcela demokraticky rozhodla, že pro příště smějí být závazné mravní hodnoty lidu nařizovány rozhodnutím vlády? Bylo by to pak opatření demokratické, anebo nedemokratické?…

    A mimochodem: já jsem v žádném případě netvrdil, že „levice porazí pravici“. Já jsem naopak – a to zcela záměrně – toto téma položil jako otázku.

    Ostatně jedná se tu o jedno z klíčových témat, které chci časem rozebrat samostatným článkem.

    ——————————————–

    A co se toho „smyslu života“ týče, tak tady jsem naprosto jasně napsal, že se nejedná výhradně o úkol levice; nýbrž t a k é levice. Pokud by levice vzdala své ambice přispět svým dílem k hledání smyslu přítomnosti člověka na tomto světě, pak by jejím předmětem a zájem přestal být samotný člověk; a sama by se tak redukovala jenom na čistě sociální hnutí. Které by se neobracelo na nikoho jiného, nežli na bezdomovce a „socky“. Takováto „levice“ by nakonec nebyla ničím jiným, nežli jenom politickou odnoží Armády spásy.

  106. Pan Kalous: ano, jak jsem mezitím sám napsal, my jsme skutečně neustále ovlivňováni, formováni nás obklopujícím prostředím. Ale klíčová otázka je, co z toho máme opravdu považovat za „manipulaci“ ve vlastním slova smyslu.

    Pan Nushart (Jiří) napsal, že „manipulace vlastní kulturou mi nevadí“. Jenže – c o je to ve skutečnosti, ta „vlastní kultura“?… Například česká národní kultura je – v míře mnohem větší než si to za normálních okolností dokážeme respektive jsme ochotni připustit – kulturou německou. Co z toho je tedy doopravdy „naše kultura“ a co je „cizí kultura“? Co z toho nám má „nevadit“ – a co nám má vadit?…

  107. A další otázka je: jestli už jednou jsme manipulováni, jak se z toho dostat. Kde vzít pevnou půdu pod nohama, pro vytvoření si vlastní oázy, či bašty odporu?

    Paní Hájková řešení vidí ve schopnosti poslouchat „jemný tichý hlas“ po vichřici a zemětřesení. Tady ale musíme důsledně rozlišovat, jestli mluvíme o schopnosti individuální, anebo celospolečenské.

    Každý člověk jako jednotlivec má samozřejmě v sobě samém prakticky nezrušitelně zachován nějaký absolutní základ pravého bytí, pravého a pravdivého žití. A principiálně tedy má vždy potenciální možnost zaslechnout volání tohoto pravdivého žití.

    Ale pokud si tuto otázku klademe v měřítku celospolečenském, pak je situace podstatně jiná. Potom musíme napřed dokázat vytvořit nějakou reálnou základnu, která by ten – až příliš tichý hlas – zesílila tak, aby ho dokázala zaslechnout i velká masa, naprostá většina společnosti.

  108. Josefu Poláčkovi: 😀

    U Nushartů zřejmě pořád ještě nosí čamary, na stěně mají heslo Tužme se! a po večerech si čtou Rukopisy.

    BTW, zakladatelé typické součásti české kulturní tradice, totiž Sokola, se jmenovali typicky česky: Tirsch (křestními jmény Fridrich Emmanuel) a Fügner (křestními jmény Heinrich Anton)… 😀

    Dovolil bych si mírně pozměnit výrok jiného velkého vlastence, Františka Palackého: Jsem Evropan rodu českomoravského…

  109. Než budu mít čas na obsáhlejší odpověď, odpovím jen tolik, pane Kalousi: Manipulována vlastní kulturou je i bakterie na Petriho misce.

  110. Vlastní kultura je ta, kterou člověk za svou vlastní přijímá dobrovolně a tedy ji jako cizí nevnímá.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *