Eva Hájková
MRAZIVÁ BALADA
Slunce je nízko
svátky jsou blízko
V mrazivé chýši
zima mě svírá
až pláče víra
A co Bůh? Slyší?
Zimou se třesu –
já v husí kůži
Zkřehlými prsty
utrhnu růži
co na skle okna
vykvetla z jíní
Na prsty dýchám
V ledové síni
dlouží se stíny
Rampouchy slzí
Brzy už brzy
roztaje pýcha
Půlnoční zvony
do ticha bijí
a moje srdce
bije s nimi
Naděje lichá
po slunci vzdychá
Umlkly zvony
srdce je zticha
Se zcela aktuálním tématem napsala novou básničku paní Hájková. Tedy – s tématikou poněkud „mrazivou“, ale zároveň vánoční. Takže i pro tentokrát je možný dvojí pohled na to, co nám tato básnička vlastně sděluje, každý si může vybrat podle svého. 😉
Báseň se mi líbí, přesto, nebo právě proto, že je tak nějak středověká. Přes pocit, že je nám prostředí, v němž je něco vykřesat jiskru a z ní dostat trochu tepla, třeba, přece všem přeji, aby nadcházející svátky měli příjemné, i krásné a radostné.
Teď už ale musím jít ustrojit stromeček…
Přeji všem účastníkům diskusí kouzelný Štědrý den, pokojné Vánoce a nový rok plný naděje.
Přidám k tomu ještě jeden úryvek z Anselma Grüna:
„Evangelista Jan nechává tajemství lásky pronikat do našeho srdce ve dvou obrazech. Prvním je obraz kříže. Kříž znázorňuje objetí. Z kříže Ježíš objímá všechny rozpory v nás a mezi námi. Kříž je obrazem takového smíření, že se spolu smíří všechny protiklady mezi nebem a zemí, světlem a temnotou, mezi tím, co je dole a co je nahoře, mezi tím, co je napravo a co nalevo; kříž smíří protiklady mezi bohatými a chudými, mezi Židy a Řeky, mezi věřícími a pohany. Kříž byl symbolem spásy už dlouho před příchodem křesťanství. Vždy to byl symbol jednoty protikladů. Vždycky vyjadřoval touhu lidí po jednotě. A tento prapůvodní symbol jednoty si bere Jan jako východisko, aby interpretoval tajemství Ježíšovy smrti. V Ježíšově smrti na kříži objímá Ježíš celé lidstvo, ba dokonce celý vesmír, nebe a zemi, Boha a člověka, světlo a tmu. Tento symbol jednoty, kterým je kříž, můžeme přímo tělesně vnímat, učiníme-li svým tělem gesto kříže. Rozpřáhneme ruce a rozpažíme je doprava a doleva. Pak máme pocit, že objímáme celý svět. Jsme součástí celého světa. Zakoušíme li takto jednotu se vším, budeme se také ke všemu stavět jinak. Ve vesmíru, v rostlinách, živočiších, ve hmotě opět poznáváme sebe samé. Jsme jedno se vším, co je. Spojuje nás láska. Kříž je tak symbolem tohoto spojení s veškerým bytím.
Druhý obraz je obrazem otevřeného srdce. Na kříži otvírá voják kopím Ježíšův bok. A z Ježíšova srdce vytryskne krev a voda. Církevní otcové toto místo vykládali takto: Za svého života dosáhl Ježíš svou láskou jen k lidem, s nimiž se osobně setkal. Nyní jeho láska překračuje hranice a vylévá se do celého světa. Celý svět je nyní proniknut láskou. A tak se tato láska dotýká každého, kdo dnes žije. Ježíšova láska se vtiskla do světa. Stala se základem veškerého bytí.“
/Anselm Grün: Láska je základ bytí/
Taktéž všem přítomným přeji hezké a příjemné vánoční svátky. A mnoho hezké poezie, při nich i po nich! 🙂
Anselma Grüna jistě napadlo, že by se čtenář mohl zeptat, zda Bůh stvořil svět bez lásky a zda tedy láska byla do světa „dodána“ teprve s Ježíšem? A proto ještě pokračuje:
„Mohli bychom si položit tuto otázku: Je tato láska základem veškerého bytí teprve od Ježíšovy smrti, nebo už od stvoření? Odpověděl bych takto: Bůh do všeho vložil lásku jako základní potřebu už od stvoření. Ale lidé pro ni ztratili vnímavost. Pohlíželi na svět jako na nepřítele, kterého musí ovládnout. Ježíšovou smrtí na kříži se láska nově vylila do světa, abychom svět viděli novýma očima, abychom ve všem, co je, poznávali Boží lásku. Avšak Boží láska nabyla pro nás křesťany nové kvality osobou Ježíšovou, Ježíšovým jednáním, tím, jak Ježíš mluvil a jak přistupoval k lidem a také jeho vydaností na kříži: Je to kvalita spočívající v milosrdenství, něze, láskyplnosti, ohleduplnosti a důvěře.
Jan přináší své poselství o Ježíšově lásce, která je silnější než smrt, do světa plného odcizení. Člověk se odcizil své podstatě. Odcizení vystihneme tím, co se dá popsat jako používání jiného člověka coby objektu, místo aby se mohl projevovat jako subjekt. Jan popisuje toto odcizení takto: Člověk se odcizil lásce jako základní síle, která proniká svět a působí v něm, odloučil se od této lásky. Vykoupení spočívá pro Jana v tom, že člověk se s touto láskou opět setkává. Ježíš, který na kříži projevuje lásku až k naprostému dovršení a který svou láskou na kříži sám ještě proměňuje brutalitu vrahů, je pro nás cestou, jak opět dospět ke spojení s láskou, jež proniká celý svět.“
Ať se do pekla propadnu, paní Hájkovou citovaná Grünova slova o kříži mi evokují Hegela…
Nevím, pane Nusharte. Hegela neznám. Mně to jeho pojetí odcizení trochu připomíná Marxe. Používání druhého člověka jako objektu, místo aby tento byl subjektem, je něco jako používání pracovní síly, popřípadě lidského zdroje ve výrobě (kterou ten „lidský zdroj“ nikterak nemůže ovlivnit).
Přesto Grün (ani Ježíš) neříkají: nenechej se v žádném případě používat od druhých lidí! Ježíš naopak říká: Když tě někdo donutí jít s ním jednu míli (což prý dělávali římští vojáci), nebraň se a jdi s ním dvě.
Z Božího hlediska problém totiž není na straně těch, kteří se takto nechají používat (pokud to v nich nevzbuzuje vztek). Problém je na straně těch, kteří lidi takto používají. Sociolog Ivo Možný prý se kdysi vyjádřil podobně: „Chudoba není problém chudých, ale bohatých.“ Zároveň je to problém celé společnosti.
No ano, tohle byla hned i má myšlenka, ten vztah subjekt – objekt je samozřejmě hegelovské provenience, ale já jsem se s ním právě v této podobě setkal zrovna v minulých dnech kdy jsem sepisoval své texty o Marxovi, celá jedna kapitola je o odcizení, a tam jsem zmínil právě to že podle marxistické teorie odcizení znamená převrácení vztahu subjekt – objekt. Přičemž: tyto hegelovské kořeny jsou ale krajně důležité respektive naprosto nepostradatelné, když se totiž tento stav odcizení člověka-dělníka za kapitalismu líčí obvyklými prostředky a příměry, pak z toho nikdy nevyplyne samotná podstata věci s takovou jednoznačností, jako když se sáhne právě po tomto schématu vztahu subjekt – objekt. Protože v této abstraktně-absolutní rovině platí jenom čiré buďto – anebo, buďto je člověk subjektem, tedy vládcem svého vlastního světa, anebo je objektem, je tím kdo je sám tímto světem věcí ovládán.
Tady se zase jednou ukazuje: Marx sice neustále zavrhoval Hegelovu (údajně „duchařskou“) filozofii, ale prakticky by bez jejích výsledků vůbec nemohl vytvořit svůj vlastní myšlenkový systém.
————————————————–
Co se toho ježíšovského „jdi s ním dvě míle“ týče, tak to je opravdu zajímavý odkaz. Napřed jedna technická poznámka: ta „jedna míle“, to bylo čistě právní ustanovení, že římské jednotky mohou kteréhokoli židovského obyvatele použít pro své potřeby, ale právě jenom (konkrétně pro nesení bagáže) jenom na vzdálenost jedné míle.
– Z toho je ostatně vidět, že ani Židé nebyli vůči římskému okupačnímu vojsku zcela bezprávní. Řím sice Židy tiskl a vysával; nicméně zde přece jenom bylo přítomno něco, čemu se dnes říká „právní stát“.
Když tedy Ježíš vybízí „nebraň se a jdi s ním dvě“, pak je to především konkrétní doklad jeho mírumilovnosti, jeho neodporování násilí. Ale zároveň je skutečně možno zastávat názor, že on touto výzvou nijak neignoruje samotný problém nerovnosti, nadřazenosti jedné strany nad druhou; ale že tíhu této nespravedlnosti přesouvá na stranu utiskovatele, nikoli na stranu oběti.
Ani já Hegela neznám, paní Hájková. Měl jsem na mysli, že mi ta slova o kříži evokují Hegela tak, jak ho tu často přibližuje pan Poláček.
Pro sklonek vánočního času se snad hodí následující odkaz:
http://www.idnes.cz/zpravy/domaci/tomas-halik-knez-filosof-sociolog-spolecnost-vira-advent-vanoce-adventni-obdobi-odpoledne-krestanstv.A211221_015146_domaci_ised
„Možná církvím ta situace ukázala jejich skrývanou prázdnotu a možnou budoucnost, pokud se vážně nepokusí představit světu úplně jiný tvar křesťanství“ – zlatá slova, ale je velká otázka jestli tady T. Halík neočekává od současných církví až příliš mnoho. „Anateismus“ – zkusil jsem se teď podívat na bližší význam tohoto slova, ale v každém případě v Německu je o něm sotva možno nalézt nějaké podrobnosti. Zdá se že je to opravdu projekt jenom jednoho jediného autora. Co jsem se o tom dočetl, má to být nějaké překročení, přemostění propasti mezi transcendencí a imanencí, mezi světem vezdejším a sférami božskými.
Mám dojem, že už jsem se s tím setkala, pane Poláčku, i když ne pod označením anateismus. Před lety, když jsem četla Žižka a Hausera, jsem na něco podobného narazila. Oni uvažovali, že při negaci ateismu (nevíry v Boha) nedostaneme zpět totéž, co bylo před ateismem, tedy teismus, víru v Boha, ale něco jiného, co ovšem nebyli sto vyložit.
Já jsem ty knížky četla pořád dokola, ba hltala jsem je, ale musím říct, že mě to nemohlo uspokojit. Prostě, ta touha po Bohu byla u mne příliš silná.
Podobně jsem se teď na Facebooku setkala s takovýmto názorem: Prý, k čemu je Bůh? Ježíš byl prostě člověk, který žil pro druhé. A my to máme dělat také tak.
Dotyčný o tom psal, jako by to bylo něco normálního – žít pro druhé. Odpověděla jsem, že kdyby to byla taková samozřejmost, asi by na světě nebyly skoro žádné problémy.
Přiznám se, že já to nedokážu. Je mi to líto, ale nejsem tak dokonalá, abych sama od sebe (a ze sebe) žila jen pro druhé.
Já myslím, že Boha potřebujeme.
„Společné my se rozpadlo na řadu skupin, které spolu nedokážou a většinou ani nechtějí komunikovat…“
„V mém okolí převažují rozumní a ukáznění lidé…“
„Ty skupiny, které věří fake-news … a odmítají … kázeň, v testu hanebně propadly.“
—————————
„Když se člověk naučil ‚spustit kotvu na hloubku‘, … může zachovat vnitřní klid … vyznávám, že i mně se to zdaleka nedaří pokaždé.“
„Proto i já dávám každý týden promluvy na webové stránky své i naší Akademické farnosti a sleduje je několik desítek tisíc lidí…“
„Ostatně letos jsem se nechal přesvědčit, aby ČT2 vysílala půlnoční mši z naší farnosti v přímém přenosu…“
„Křesťanství si musí znovu položit otázku po své identitě, po jádru evangelijní zvěsti. Tím je podle mého názoru Ježíšova výzva k proměně … Tato proměna znamená obrat od … egocentričnosti ke světu druhých…“
„V mém okolí převažují rozumní a ukáznění lidé…“
„Společné my se rozpadlo na řadu skupin, které spolu nedokážou a většinou ani nechtějí komunikovat…“
Ano, paní Hájková, i já jsem měl přitom takový neurčitý pocit, jako bych se s touto pozicí vzhledem k transcendentálnu už někde setkal.
Musím přiznat: pro mě osobně by to mohl být docela lákavý model. Pokud se opravdu jedná o propojení „transcendence s imanencí“, tedy o propojení prožitku transcendence s naším přirozeným lidským žitím, pak proti tomu není možno nic namítat. A v určitém smyslu je to přesně to, co bylo tak nějak vždycky mým vlastním cílem.
Jinými slovy by se vlastně muselo jednat o smíření racionálně uvažujícího rozumu se schopností nadracionálního („surracionálního“?…) vnímání. Bohužel o tomto konceptu „anateismu“ nevím nic bližšího, takže nemohu posoudit jeho konkrétní téze.
Ale právě to je ta potíž: tady se lidskému pohledu ukazuje pouze „něco jiného, co ale člověk není s to vyložit“. Což je ovšem z mého pohledu nejenom deficit, ale zároveň ta největší přednost. Jsou věci, kterých se člověk může jenom velice zlehka dotýkat, aby je příliš silným stiskem neponičil, aby pod tímto příliš silným stiskem nezhrubly.
On je to vlastně sám o sobě neřešitelný protiklad: uchopovat neuchopitelné. Když se nepokusíme to uchopit, nebudeme vědět co to je; ale jakmile to uchopíme, zmizí nám to, co je na tom to úplně nejvzácnější. Je to jako s krásnou květinou: my ji chceme mít, chceme si užívat její krásu; ale jakmile ji utrhneme, uvadne.
Pokud jde o to „něco jiného, co ale člověk není s to vyložit“, proč by vlastně tím, co člověk není sto vyložit nemohl být Bůh? Člověk by si rozhodně neměl myslet, že má Boha docela prokouknutého.
Já jsem předevčírem zase napsala kázání, pane Poláčku. Nechtěla jsem ho sem původně vůbec vnášet, ale teď mě napadá, že jsem se právě v tom kázání zmínila o tom, že „Bůh nám chce dát podíl na své slávě, na tajemství, kterým je on sám.“ Proto sem dávám aspoň odkaz na svůj blog:
http://evahajkova.blogspot.com/2021/12/bozi-tajemstvi-kazani-na-druhou-nedeli.html
„Musím přiznat: pro mě osobně by to mohl být docela lákavý model…“
Zákazníci mají dnes na kvalitu nových duchovních směrů opravdu vysoké požadavky. Aby dnes nějaké nové náboženství bylo prodejné, musí splňovat veškeré požadavky zákazníka a musí už také něco vydržet.
(Ana-basis?)…od báze víry předané kulturou přes narážení do jejích mezí a utilit..k (pro ty kdo přesto nepřestávají hledat) možnému daru návratu k Bohu, zrození víry osvobozenější…
Věta volně přeložená z tohoto odkazu na Halíkem zmíněného autora toho pojmu:
http://cup.columbia.edu/book/anatheism/9780231147880
Něco velmi základního z příběhu zrození Nového Židovství – křesťanství – mi to připomíná.
„Popisována“ je možnost cesty (vynucenou) negací primární víry.
Nevím zda dnes existuje i něco jako „primární ateismus“ a pokud existuje, jaké porozumění by se (analogicky) mohlo (mít naději) rodit jeho poctivou negací…
Primární ateismus samozřejmě existuje. To když je dítě vychováno v ateistické rodině, jako třeba já.
Ani já nevím, jestli má negace ateismu je poctivá. Sama nevím, co vlastně jsem. Asi se také nemohu pokládat za „standardní“ křesťanku. Přestože mívám neodolatelnou touhu psát kázání a články s duchovní tématikou.
Skutečně bych chtěla být poctivá a říct, co vlastně jsem. Ale nevím, jestli člověk svou identitu neurčuje na základě srovnávání s druhými lidmi.
Jen vím, že nejsem stejná jako před deseti lety.
Omlouvám se, nechtěl jsem aby má otázka vyzněla tak osobně. Spíš jsem měl při ní (oprávněnosti vůbec jejího položení) na mysli důvěru v „objektivní“ skutečnost Boží spolu-přítomnosti i s člověkem který sám sebe vnímá jako ateistu a i v (převážně) takovém kulturním prostředí své sebeporozumění sdílí.
A také jsem chtěl upozornit na ten fakt, že autor toho pojmu (a ani TH) jej nemyslí zřejmě jako „rozšíření nabídky“ na „trhu“ cest transcendence ale jako (možnou, doufanou) naději znovu-zrození osobní víry („nenarodí-li se kdo znovu z vody a… „).
Já také věřím, že Bůh nějakým způsobem „existuje objektivně“. Čili, že není jenom produktem mé mysli (což by bylo asi buddhistické pojetí). To jsem se tu snažila dlouhou dobu marně vysvětlit panu Poláčkovi.
Osobní víra nezávisí na tom, jestli nás k víře někdo vychoval nebo ne. Ačkoliv prostředí, v němž jsme vyrostli, na nás nemůže nezanechat stopu (podobně to, ve kterém žijeme v současnosti), přece můžeme v Bohu získat relativní nezávislost na obou.
A taky věřím, že Bohu nezáleží na tom, zda se člověk pokládá za ateistu nebo ne (pokud jde o ten primární ateismus, v němž byl člověk vychován). Možná je to podobné, jako kdysi Pavel (ale vlastně i Ježíš) přijímali pohany, protože i Bůh je přijímá. Nechtěli po nich, aby se nejdříve stali Židy.
Myslím si, že ten kříž, o kterém se zmiňuji v kázání, souvisí s duchovním růstem. Určitě o tom ještě napíši, i o své osobní víře. Momentálně na to ale nemám čas.
BŮH A TAJEMSTVÍ
„proč by vlastně tím, co člověk není sto vyložit nemohl být Bůh?“ – paní Hájková, právě proto, že už jenom samotné jméno, samotné označení „Bůh“ až příliš sugeruje zdánlivé poznání toho, co je nepoznatelné.
Napsal jsem, že to o co se tu jedná je něco tak subtilního, že je možno se toho jenom zlehka dotýkat, aby se to nezničilo – jenže už samotné pojmenování „Bůh“ je aktem člověka, který se toho chce zmocnit. Který chce mít – zdánlivou – jistotu, který chce mít něco uchopitelného, něco co si může představit, s čím může vést tak či onak dialog. K čemu se může modlit.
Připomenu ještě jednou Vítka Skočného: on měl sice uznání pro duchovní základ křesťanství, ale křesťanství pro něj představovalo jenom nižší formu duchovnosti, protože je s celým svým aparátem takových či onakých výjevů, příběhů, představ jenom „berličkou“, o kterou se opírá ještě ne zcela duchovně vyspělé vědomí.
Musím přiznat, že v tomto ohledu víceméně zcela sdílím toto jeho hodnocení. Křesťanství v sobě obsahuje příliš mnoho takovýchto „berliček“, nežli aby bylo možno ho uznat za skutečně finální podobu pravé duchovnosti. A – už samotný pojem „Bůh“ je takovouto berličkou. Právě už tím, že sugeruje jakousi konkrétní bytost. S kterou je možno hovořit, na kterou je možno se obracet; která dokonce může poskytovat individuální(!) podporu a pomoc. Všemi těmito představami se to, co jediné může být pravou duchovností, skutečným tajemstvím, převádí do představ, které jsou blízké lidské mysli, které jsou pro lidskou mysl pochopitelné. Ale tímto přizpůsobováním kategoriím lidské mysli se ono tajemství nevyhnutelně deformuje, přestává být samo sebou, a stává se pouze utilitaristickým nástrojem lidské mysli, jejích představ a tužeb.
Hovoříte o „tajemství“, paní Hájková; ale já právě v těchto křesťanských obratech a pojmech (téměř) žádné tajemství nenacházím. Podstatou pravého tajemství je, že se o něm vlastně vůbec nedá hovořit. Správně to svého času opsal Erich Fromm, když napsal, že to co se skrývá za slovem „Bůh“, že se to vlastně vůbec nedá nijak vyslovit, nýbrž že ten jediný správný způsob jak se k tomu přiblížit je – v českém překladu byl použit výraz „zajíknutí“, předpokládám že v německém originálu se jednalo snad o slovo „Innehalten“, což je opravdu těžko přeložitelné, něco jako „vnitřní zastavení se“, alespoň v původním smyslu.
A není nic, čím by bylo tuto fundamentální potíž, či snad spíše past obejít; jakmile se vůbec jenom začne frekventovat slovo „Bůh“, okamžitě se tu ztrácí onen prapůvodní, jedině pravý obsah, a na jeho místo nastupují zjednodušené představy běžné lidské mysli.
Právě proto ani tento „anateismus“ nakonec zřejmě nebude definitivně správným řešením; jde sice správným směrem, chce se dostat za běžné, konvenční představy o Bohu – ale nakonec se nevrací nikam jinam, nežli zase k tomu samému Bohu…
P.S. Jak řečeno v této kritice ohledně „berličky“ křesťanství plně souhlasím s Vítkem Skočným; ovšem on sám si nikdy nebyl ochoten připustit a přiznat, že jeho vlastní víra v „kosmické vědomí“ je nakonec přesně tou samou berličkou, jenom o jeden stupeň abstrakce výš.
Zdá se, že lidská mysl se bez nějakých takovýchto berliček skutečně vůbec nedokáže obejít…
No dobře, pane Poláčku. Já nepotřebuji, aby někdo uznal mou „duchovnost“. Mně stačí, že Bůh o mně ví, že mezi námi probíhá jakýsi kontakt, i když to navenek není nikterak vidět. Psala jsem o tom, že nejsem stejná jako před deseti lety. To je skutečně pravda. Tehdy jsem mnohem více potřebovala, aby mě někdo uznával. Ještě v době, kdy jsem se dala pokřtít (což bylo zhruba před šesti lety), jsem prostě toužila někam patřit, do nějaké církve nebo skupiny křesťanů. Asi abych tam získala nějaké sebepotvrzení. Moc mi vadilo, že se to nějak nedařilo. Trvalo několik let, než jsem prošla i tímto obdobím a nebylo to jednoduché. Ale už to nepotřebuji.
Tak to je opravdu zajímavé, paní Hájková: o touze o sebepotvrzení a o jejím vztahu ke sklonu k mytickému způsobu myšlení jsem (i když v poněkud jiné souvislosti) právě před chvílí psal (respektive referoval) v sekci Forum… 😉
„..nakonec se nevrací nikam jinam,…“
Je to logické, pokud bychom vzali v úvahu a malinko rozšířili tu tezi, že člověk může žít jen jako „souhrn vztahů“;-)
Pane Poláčku, snad mohu říci že Vaše argumentace nejde z pozic ateistických ale meta-teistických (pokud něco takového také může být samostatně definováno). Vypadá to sice jako jen otázka terminologie, ale máte i pravdu v tom, že určitý kulturně sdílený pojem již jakoby předurčuje určitá očekávání.
Islám na to má asi hezkou odpověď: Bůh je (vždy) větší (než jakákoli naše představa). Ježíš sice člověku otevírá očekávání které přímo pojmenovává – ale je postoj důvěry (která se otevírá za naše představy či momentální přání) něčím neprozíravým?
Židé vlastně také nesměli vyslovovat Boží jméno, a proto vymysleli spoustu jmen zástupných, která jsou uvedena zde:
https://cs.m.wikipedia.org/wiki/Bo%C5%BE%C3%AD_jm%C3%A9na_v_judaismu
Je to až ve spodní části textu.
Pane Nusharte, přesně o tomto „postoji důvěry“ se píše v tom článku s Janem Patočkou.
Přičemž, jak vyplývá z celého kontextu, na tento „postoj důvěry“ je možno se dívat dvojím způsobem:
– buďto jako na stav „rajské“ jednoty člověka se světem, se samotným Bytím; kdy ještě nedošlo k chorismu, fatálnímu roztržení na sféru transcendentální a sféru profánně-předmětnou;
– anebo ale jako na stav ještě předracionální fáze vývoje lidstva, kdy se ještě plně neprobudilo logicky činné vědomí novodobé lidské civilizace.
Oba tyto náhledy jsou tedy možné, a podle všeho jsou oba legitimní; záleží plně na tom z jakého úhlu se na celou věc podíváme.
———————
Ale jinak máte plnou pravdu s tím hodnocením, že má kritika vychází z pozic nikoli (fundamentalisticky) ateistických, nýbrž daleko spíše meta-teistických. 😉
Možná by se – v rekursu na bod předchozí – dalo říci i to, že já sám hledám onen stav nějaké „důvěry k Bytí“; kterážto důvěra ale musí být v souladu i s oním racionálně-logickým myšlením pozdější fáze vývinu lidstva respektive vědomí.
Ta mnohost zástupných jmen/označení Boha v judaismu je skutečně zajímavá, paní Hájková, takto jsem to doposud sám neznal.
V této souvislosti mě napadá, jestli to byli opravdu až Židé kteří jako první přišli se zákazem vyslovení jména Boha – anebo jestli se to přece jenom vyskytlo už někdy dříve?… To je otázka kterou by mohl zodpovědět pouze specialista religionista.
V každém případě je evidentní fakt, že tento zákaz byl přelomový; bezprostředně v tom smyslu jak je uveden v onom textu, tedy že vyslovit něčí – konkrétní – jméno jde ruku v ruce s možností jím manipulovat, tedy snažit se ho ovlivnit ve svůj prospěch. V obecnější rovině je to skoncování (alespoň v nominální rovině) s pohanskými představami bohů jakožto bytostí majících v principu lidské vlastnosti. Bezejmenný Bůh se stává zcela svébytnou entitou, neuchopitelnou lidskými pojmy.
– Byl to myslím Mika Valtari, který v jednom ze svých románů psal o tom, že nová generace etruských bohů byla „zahalenými bohy“; i to by bylo možno chápat jako krok na této cestě k bezejmennosti, tedy neuchopitelnosti. Ovšem nezmiňuje, jestli byli také bezejmenní, či nikoli.
Postoj důvěry – těmi slovy jsem se pokusil charakterizovat tu radikální změnu perspektivy a lidské aktivity, kterou vnesl do Židovské víry Ježíš. Bylo to za cenu pojmenování Nepojmenovatelného – tedy rouhání – s příslušným známým důsledkem. Ale bylo to léčivé a on zřejmě cítil – věřil/věděl?, že (…) takové léčení Svému stvoření přeje.
S tou potenciální manipulovatelností skrze pojmenování máte pravdu, ale tady vstupuje to vědomé lidské rozhodnutí (znovu) důvěřovat (nikoliv tedy stav „předzjednané“rajské jednoty) – modlitba: “ ne jak já, ale jak Ty chceš. „
Ježíš skutečně přišel s novým Božím jménem, které v tom seznamu není uvedeno: Nebeský Otec (který „dá dobré těm, kdo ho prosí“ – Mt 7, 11)
Zákaz vyslovení božího jména je zřejmě pravěkým tabu, spjatým snad s šamanismem, možná praktikovaným již v čase jeskynních svatyní a maleb. Skutečná jména některých posvátných zvířat neznáme, „medvěd“ (ten, který ví, kde je med“) měl jistě i pravé, neopisující, tabuizované jméno, jež bylo zapomenuto. Děrsu Uzala ve stejnojmenném Kurosawově filmu na motivy vyprávění domorodého lovce ze Sibiře na prahu 20. století nechce vyslovit skutečné jméno posvátného (ussurijského) tygra. Na východě se stará praxe asi promítla do tisíců jmen božích (které napsaná na lístcích „šeptá“ třeba vítr). Může jít o ještě účinnější skrytí pravého božího jména než používání několika pojmenování nebo akronym.
Do nového roku 2022 přeji celé zdejší společnosti všechno nejlepší, hlavně zdraví.
Také přeji všem diskutujícím i všem čtenářům štěstí, zdraví a pokoj v novém roce.
Dostávám se sem teď odpoledne trochu se zpožděním, nejsem si zcela jistý jestli tato má slova bude někdo číst ještě v tomto roce 😉 ; takže tímto přeji především nám všem mnoho plodných a zajímavých hovorů taktéž i v roce následujícím. Rok za rokem plynou, na jedné straně diskutujeme stále o těch samých tématech; nicméně někdy se mi zdá, že se postupem času přece jenom někam posouváme.
Kdo ví; třeba nám v roce 2022 bude dopřáno sklidit plody našeho úsilí… 🙂
Ovšem, pane Horáku, zrovna u medvěda (původně z ruského „medojed“) bych soudil, že právě toto je prapůvodní jméno, vycházející ze zcela přirozeného pozorování jejich způsobu obživy. Obdobně pak v germánských jazycích (Bär, baer) je v tomto označení reflektována prostě a jednoduše hnědá barva tohoto lesního huňáče.
Co se pak těch „nevyslovitelných svatých jmen“ týče: tady je ovšem otázka jestli se tak nedělo daleko spíše z bázně, nežli z nějakých jiných důvodů. Stará božstva (či duchové) byla většinou spíše hrozící, v každém případě náladová; a vyslovit (nadarmo) jejich jméno by mohlo znamenat přitáhnout na sebe jejich nežádoucí pozornost.
Připojuji své přání, aby pro nás byl rok 2022 po všech stránkách co nejpříznivější.
Jsem rád, že mi okolnosti dopřály tento web objevit.
Každodenně sleduji, jak přibývají příspěvky, které nestíhám číst, takže se těším na to, až budu tento svůj deficit snižovat. (Čerpání řádné dovolené u mě vzhledem k okolnostem znamená méně času pro sebe…)
Pane Schollere, díky za uznání určitých kvalit našeho webu; a co se nedostatku času týče, pak naprosto nejjednodušším řešením je nástup do důchodového věku! 😀
V určitých směrech má pokročilý věk přece jenom své určité výhody; já osobně se teď cítím být mnohem svobodnější, nežli v časech kdy jsem ještě byl zapřažen do produkčních procesů.
Pane Poláčku, já také. Důchod je požehnaná doba, pokud člověku alespoň trochu slouží zdraví.
Paní Hájková, pane Poláčku, v dobrém slova smyslu Vám závidím – trochu protimluv, že? 😉
Rok 2050 je pro mě tak vzdálená vzdálená budoucnost, že nemám důvod do tohoto období vkládat nějaké naděje.
Zatím se mohu těšit „jen“ ze zdraví a vývoje mých dcerek (4 a téměř 7 let) .
Kdybych nevěděl, že závist je špatná, činí člověka zeleným, je štěkáním psů na karavanu kapitalismu a škodí (možná také proto) zdraví, skoro bych měl sklon panu Schollerovi závidět…
Já už také (dva roky) nevstávám za tmy, abych rozmnožoval něčí a nakonec i obecné bohatství společnosti, nýbrž sedím coby důchodce doma. Protože důvod tkví především v tom, že mamince je 94 let a nikoho mimo mě nemá, radosti penzistů, aspoň ty outdoorové, si dopřávat prakticky nemohu (a zjišťuji, jak mi chybí).
Že bych tedy mohl víc psát? Je to k nevíře, ale obstarat domácnost se vším všudy, o chalupě ani nemluvě, mě nějak zaneprazdňuje a potom se mi o soustavnosti a soustředění většinou může jen zdát (v reálu ovšem mívám sny méně hezké…). Neslibuji tedy nic, sliby jsou chyby (a v Mototechně jsem nepracoval), jen vyjadřuji naději, že sem třeba v tomhle roce 2022 přece jen napíšu také nějaký vlastní článek. Témat totiž mám hafo!
Pane Schollere, i vlastní děti mi v jistém smyslu závidí, což mě někdy až mrzí, protože rodiče bývají rádi, když mohou věřit, že jejich děti se budou mít lépe než oni. Když dcera začne s tím, že ona nebude mít důchod, protože důchody za pár desetiletí už nebudou existovat, chce se mi někam zmizet. To jejich katastrofické vidění budoucnosti mě trochu štve.
Jinak, před třiceti lety jsem na tom byla podobně jako vy. A dosti dlouhou dobu, protože první dítě se narodilo, když mi bylo 23, druhé, když mi bylo 24 a třetí, když mi bylo 31.
Naproti tomu rodiče mi zemřeli dost brzy (tatínek, když mi bylo 20 a maminka, když mi bylo 40), takže teď nejsem v situaci pana Horáka.
Ale na druhé straně asi ani nemám tolik času jako pan Poláček, protože mám také domek a zahradu a nebydlím sama.
Pane Schollere, druhá stránka věci je ta, že ten čas do roku 2050 (tedy od středního, produktivního věku do času nástupu do důchodu) uplyne s až děsivou rychlostí… Člověk se pak ohlédne zpátky, a vůbec nechápe jak to mohlo tak rychle utéct.
Shodou okolností jsem se zrovna včera díval na první z legendárních Silvestrů s Vladimírem Menšíkem. Viděl jsem tento pořad v minulosti už několikrát; ale tento Silvestr stále ještě dokáže strhnout svou svěžestí, svou nápaditostí, svým jedinečným a inteligentním humorem. (Na dnešní silvestrovské televizní „zábavy“ se už dávno nedívám vůbec, to je většinou jenom umělé, křečovité „bavičství“.)
Ovšem na straně druhé jsem znovu a znovu musel zaznamenat, že naprostá většina z tehdejších známých a populárních hereckých a pěveckých osobností už není na tomto světě. A přitom jsem měl opravdu pocit, jako by se tento Silvestr odehrával vlastně ještě někdy docela nedávno. Ani jsem tomu vůbec nechtěl věřit, když jsem si spočítal, že od té doby už uplynulo celých 44 let. Ale bohužel, čas je v tomto smyslu opravdu neúprosný, a žádá si své.
Pane Horáku, co se Vašeho vytížení v domácnosti (a na chalupě) týče, pak v takovýchto souvislostech si vždy vzpomenu na jednu větu z poněkud méně známé knihy vyprávění od spisovatele Jerome Klapka Jerome: „Tři muži na toulkách“. Tady se jednalo nikoli o cestování ve člunu, nýbrž – zčásti – na bicyklech. A autor zde napsal jednu skutečně pamětihodnou větu: „S bicykly je v zásadě možno dělat jenom dvě věci: buďto je možno je opravovat, anebo ale je možno na nich jezdit. Není ale možno obojí zároveň.“
Tímto výrokem autor ovšem nemyslel tak zcela banální věc, že obojí není možno činit zároveň v tom samém čase. Nýbrž on chtěl poukázat na – svým způsobem skutečně mysteriózní – skutečnost, že jakmile se potenciální cyklista pustí do oprav svého pojízdného prostředku, pak už se nikdy nedostane k samotné jízdě. Jako bývalý (v mládí) dost náruživý cyklista to mohu v plném rozsahu potvrdit: je tomu skutečně tak. To člověk opraví či upraví to či ono; ale vzápětí zjistí že buďto by se to dalo udělat ještě lépe (s čímž pak stráví další hodiny práce), anebo ještě spíše že svým pokusem o opravu sám zapříčinil celou řadu závad dalších. Naprosto klasicky snahy o vycentrování některého z kol: jezdit s tím či oním směrem vybouleným ráfkem není ovšem nic příjemného. Tomu je možno odpomoci změnou přitažení jednotlivých drátů výpletu kola; jenže jakmile se to utáhne jenom trochu víc, kolo se okamžitě vybočí na straně opačné. A tak se utahuje a utahuje, stále dokola – až je večer a z plánovaného výletu není nic.
Zkrátka, jako zcela obecné pravidlo domácích (i jiných) prací: čím více se do těchto prací člověk noří, tím více jich přibývá. Zdálo by se, že to takto protiřečí zákonům fyziky (kde vykonaná práce má nevyhnutelně svůj měřitelný efekt); ale bohužel to v sektoru lidské činnosti takto skutečně často probíhá.
P.S. Časem jsem nahlédl železnou platnost onoho pravidla, a mé kolo jsem opravoval opravdu už jenom tehdy, když už skutečně nebylo zbytí. Výsledkem pak bylo, že jsem mnohem více jezdil, nežli opravoval. 😉
Já jsem kdysi četla rady jednoho psychologa, že je dobré napsat si všechno co je zapotřebí vyřídit a udělat na kartičky a seřadit to do krabice podle důležitosti. Tehdy ještě nebyly počítače. Nejdříve se plní úkoly, které jsou v krabici zařazeny vpředu, protože ty jsou nejnaléhavější. Pak se přechází k těm méně naléhavým. Často se ukáže, že to, co bylo úplně vzadu, je nakonec tak nedůležité, že je možné to zcela vypustit, aniž by se co stalo.
Důležité je žít přítomný okamžik. https://www.vira.cz/texty/clanky/mezi-minulosti-a-budoucnosti
Líbí se mi, že přítomný okamžik je okamžik, ve kterém se „budoucnost vlévá do minulosti“.
Tady se mi zase líbí věta:
„Boží čas, to je trvající dnes.“
https://proboha.cz/magazin/vira/protestant-evangnet-cz/2021/06/pritomnost-a-budoucnost-jsou-pohyblivym-obrazem-vecnosti/
Nedostatek času se dá řešit onemocněním covidem. To pak nevíte, jestli máte čtrnáct dní času, nebo čtrnáct dní času.
Tedy, paní Hájková, jako první věc bych především soudil, že ten vztah je opačný: totiž že minulost se vlévá do budoucnosti, ne naopak. Nemůže se „vlévat“ něco, co tu ještě není. Zatímco minulost – ta už tu byla, přetrvává i v tomto okamžiku svým působením, uchovává se v naší paměti – a proto se může „vlévat“ i do budoucnosti, může být přítomná v budoucnosti.
Co se toho Platónova výroku týče, nejsem bohužel v tuto chvíli schopen si příslušnou pasáž v dialogu „Timaios“ vybavit, ale Platón tam dozajista podal ještě podrobnější vysvětlení smyslu této své sentence, takto vyřčeno mi to přijde dosti zkrácené.
Především ta klíčová téze o tom, že „jedině přítomnost má tu samou podstatu jako věčnost“, by potřebovala bližší zdůvodnění.
V každém případě mé vlastní pojetí by se dalo vyjádřit určitou křivkou ve tvaru amplitudy – tedy z povlovně se zvedající minulosti strmě vzhůru v daném okamžiku, a pak zase strmě spadající dolů směrem k budoucnosti. Takovouto křivkou je vyjádřen jak prioritní význam právě daného – a právě prožívaného – okamžiku, tak ale i jeho zakotvení v časové linii, jakožto střední pozice mezi minulostí a budoucností.
Možná by bylo lepší mluvit o tom, že se budoucnost mění v minulost. Samozřejmě skrze přítomnost. Ale když to „vlévání se“ je takové krásné slovo!
Zase bych mohla připomenout Komenského, který o té proměně budoucnosti v minulost (a naší účasti při tom) krásně psal:
„Dnešní den nedávničko teď nastával nám a jako budoucího něco začínali jsme jej, a hle, již zmizel! Kam se poděl dne tohoto čas ten, kterýž se ukázal, byl a minul, a na věky se nevrátí více? Dejž, milý Pane Bože, ať umíme počítati kratičké dny naše na světě, a moudře sobě počínáme vidouce, an tu místa k přebývání není; časové sami k terminu věčnosti ustavičně nás podávají.“
Proč je přítomnost vlastně věčností?
Kdysi jsem tu uváděla citát z knížky Jacques Philippe „Vnitřní svoboda“, v níž píše, že pouze v přítomném okamžiku jsme skutečně svobodní a setkáváme se v něm s realitou. A s Bohem.
„Jedinou věcí, která nám vposledku patří, je přítomný okamžik. Je jediným prostorem, kde naše úkony mohou být opravdu svobodné. Pouze v přítomném okamžiku jsme opravdu v kontaktu se skutečností.
Pomíjivost přítomného okamžiku a fakt, že ani minulost ani budoucnost nám skutečně nepatří, lze prožívat tragicky. Pokud se však postavíme do perspektivy víry a křesťanské naděje, ukáže se nám, že přítomný okamžik je nositelem milosti a nesmírné útěchy. Přítomný okamžik je v první řadě okamžikem, v němž je přítomen Bůh: „Hle, já jsem s vámi po všechny dny až do konce světa“ (Mt 28, 20). S Bohem se nespojujeme ani v minulosti ani v budoucnosti, ale tak, že každý okamžik přijímáme jako prostor jeho přítomnosti, jako místo, kde se nám Bůh dává…Měli bychom se naučit prožívat každý okamžik jako plnost – jako plnost existence, neboť Bůh je zde, a je-li Bůh zde, nic mi nechybí.“
Zkusme si ve své mysli otestovat a rozvinout představu, že čas – tak, jak ho obvykle chápeme my, neexistuje.
Když tedy čas (v této naší testované – představované – představě) neexistuje, tak samozřejmě ani nikam (třeba směrem do budoucnosti) neběží. V této představě čas stojí, nikam se nehýbe, všechno je přítomný okamžik, ale protože se čas nehýbe, nejde o „okamžik“, ale o věčnost. Říkáte si – to bychom pak byli jak v pohádce o Šípkové Růžence: „…kuchtička zrovna lila vodu na nádobí a otevřela pusu, že si zazpívá. Voda usnula, visela mezi hrncem a dřezem jako rampouch. Kuchtičce se už pusa nezavřela a muška, která by jí byla do ní vletěla, zastavila se vprostřed letu a usnula s roztaženými křidélky…“
Ne, v té naší představě „stojí“ (neexistuje) jenom čas, všechno ostatní v prostoru se hýbe, prostě jen cestujeme v bezčasém prostoru z místa na místo směrem k novým („budoucím“) zážitkům, ale žádný „čas“ (v této naší představě) „neběží“ – neexistuje, běžíme jen my prostorem bez času.
Ale jak to, že „běžíme prostorem k novým zážitkům“? Vždyť přece i když nikam neběžíme a prostě jen nehybně stojíme na jednom místě, nové zážitky se nám dějí samy od sebe. Ano dějí – a nevycházejme přitom z představy, že jsme „středem světa“ a musíme někam běžet, aby se nám děly nové zážitky. Všechno v tom prostoru bez času se hýbe směrem k novým zážitkům i s námi. Jak to, že tenhle pohyb prostorem tedy my nepozorujeme?
No, vždyť ho pozorujeme – pozorujeme ho jako „ubíhající čas za okny vlaku našeho života, řítícího se prostorem bez času“. Jinak ho pozorovat neumíme – tenhle rozměr bezčasého prostoru neumíme vnímat jinak než jako běžící čas.
Anebo možná… někde mimo tento náš prostor bez času – někde mimo veškerý existující vesmír – tiká ukrytý budík, vteřina je tam dlouhá jako milión let, a různí lidé si (podle svého založení) představují různé „konce času“. Někdo si myslí, že až ten budík tikne naposledy, tak ta bomba vybuchne, jiný si zase myslí, že potom zazvoní zvonec a… (však víte – pohádky je konec).
No, když je tady diskuse o času, musím citovat jednoho takového „lidového filosofa“, jehož trochu znám, a který se také pokládá za křesťana. Před časem mně (a nejenom mně) poslal tohle:
„Významným faktorem, který ovlivňují naše zdraví je naše prožívání času, jeho odraz v naší psychice. To přímo ovlivňuje chování tělesných buněk a jejich biochemické chování. K tomu prý dochází na buněčných blánách. Ty reagují na psychické podněty a dokáží do buněk dávkovat po atomu jednotlivé prvky. Tam a tak prý pracuje tělesný biocomputer a probíhá život.
Naše psychická pohoda (štěstí x neštěstí, pohoda x stres) tak významně rozhoduje o našem zdraví/našich nemocech.
Na duševní pohodu má velký vliv jak prožíváme čas. Jsou dvě podoby času, které každý z nás více nebo méně zná. Antičtí Řekové je pojmenovali jako Chronos a Kairos.
Chronos vychází z rotace země a střídání dne a noci. Vychází z něj naše biorytmy, musíme ho respektovat. Je v podstatě rovnoměrný a dobře s ním pracuje naše logika, levá hemisféra mozku. Vše, s čím zacházejí lidé je zneužitelné. A proto stále spěcháme. Pro své povinnost, své plány, svou budoucnost. Pro výdělky kapitalistů.
Kam spěcháme? Do budoucnosti? Do hrobu? Vždyť se žije přítomností. A pohoda a štěstí se získá jedině dobře prožitou přítomností. Navíc spěch vytváří tlak a stres. Ten přes psychiku spouští nemoci.
Kairos plyne svým tempem, které je logikou těžko uchopitelné a předvídatelné. Nejde lidsky zneužít a proto je vlídný. Jemně nás upozorňuje, že přišel čas něco udělat, nebo neudělat. Má blíže k pravé polovině našeho mozku, která reflektuje umění, smysl bytí, spiritualitu. Nevnucuje se, je strůjcem dobré nálady. Je slyšitelný, když se nespěchá.
Z uvedeného vyplívá, že jednoho je mnoho a druhého zase málo. Vzniklá disharmonie jde proti podstatě života, přírodě, stvoření, Bohu.
Harmonie potom působí zdraví a odpovídá úkolu, cestě, zrání, příležitosti k dobrému naplnění času.“
Omlouvám se za chyby, které byly součástí textu. Některé jsem opravila, jiné jsem přehlédla. Aspoň je vidět, že i lidé, kteří mají trochu problém s gramatikou, přemýšlejí o životě.
Víra v Čas (no řekněte – viděl někdo někdy nějaký Čas?)
pak nutí kuchtičku uvěřit i v predestinaci – nutí ji uvěřit, že až se Šípkové Růžence čas zase rozběhne, vletí ta moucha s roztaženými křidélky kuchtičce do pusy a ona sama o tom už nemůže nijak rozhodnout. Jak to s nebohou mouchou ve skutečnosti dopadlo se dočtete v té pohádce (takže prdlajs predestinace).
A takhle – jako s tím časem – to nakonec máte skoro se vším (o čem si neochvějně myslíte, že to existuje). Třeba taková gravitace, všechno nám pořád padá, a ona ani ta gravitace neexistuje. Prý je to jen nějaké zakřivení. A to by člověk řek, že tu gravitaci vidí na vlastní oči.
Ve skutečnosti jde ale jen o naše pojmenování jevů, kterým ve skutečnosti nerozumíme, ale když je nějak pojmenujeme (například „čas“ nebo „gravitace“), myslíme si, že už jim rozumíme.
Pocit, že nám čas v životě plyne stále rychleji, jak to zmínil pan Poláček, vyplývá z daností naší biologie a našeho vývoje. Příčiny je ovšem možno popisovat z tohoto pohledu, ale také symptomatičtěji. Když je člověk ještě dítětem, vnímá nejen čas, ale také prostor značně přetržitě. Tak jsem do určité doby chápal Prahu jako soubor mnoha konkrétních míst, která přímo nesouvisela (a mezi nimiž se jezdilo tramvají). Dnes, přestože cestuji častěji metrem, z něhož není město vidět vůbec, staré, tajuplné, pojetí mi již dávno není vlastní. Prostě jsem pražské ulice příliš prochodil či projezdil a také jsem často prohlížel mapu. Na jedné straně jsem změně rád, neboť znalost města (a měst) určitě patří k mé přirozené ctižádosti, ale něco se ztratilo.
S tím časem je to podobné. Zážitky založené silným prvním prožitkem neměly v netrénované a nezatížené paměti kontext. Z hlediska potřeby rozvinout inteligenci je sice tohle na škodu, ale výlučnost dává prožitkům má sílu, jež překlene neoslabena spoustu času a pocitově jej eliminuje. Později už vnímáme běh času jako sled milníčků a milníků, minulé jevy získávají (časovou) souvislost, ale ztrácejí výsostné postavení.
Když pan Poláček zmínil silvestr Čí jsou Hory kavčí? s Vladimírem Menšíkem, tak ten se konal (nepletu-li se) v témže roce, kdy režim strašil, též vzpomenutou, neutronovou bombou, načež lidé vykoupili ocet. Vnímali jsme předtím Chartu77 a antichartu, ale spojit všechno do jediného obrazu, plného souvislostí, příčin a následků, to jsme tehdy ještě příliš nečinili, zatímco dnes se ptáme, jak to ti umělci tehdy všechno prožívali a dokázali.
Přítomnost není jen prchavý nepatrný okamžik teď, existuje také mentální přítomnost, a ta tvoří stále delší část našeho (až do smrti) stále déle trvajícího života. Řekneme-li „v současné době“, máme tím dnes na mysli nejspíš 21 let 21. století, příp. 32 let po roce 1989, ne-li, vnitřně, ještě delší úsek času, tedy období zahrnující celou řadu (čtyřletých) olympiád. Vracíme-li se v představách k začátku svého života, jako současnou dobu jsme chápali školní rok, takže příští Olympijské hry „čekaly“ v opravdu vzdálené budoucnosti. Předtím bylo naší mentální přítomností jedno roční období, ještě předtím soužití s vánočním stromečkem a na začátku, na začátku jsme současnou dobu, vůbec čas chápali dohromady s prostorem jako „já a rodina“ a jako „já“.
Pane Nusharte, Vaše úvahy na téma času mi velice úzce připomněly jednu z proslulých Zenónových aporií – totiž tu známou pod pojmenováním „Letící šíp“.
Nežli si předestřeme samotnou Zenónovu logickou hádanku, musíme si připomenout, že on těmito svými aporiemi v prvé řadě kriticky reagoval na teorie pythagorejců, podle jejichž přesvědčení je možno veškerý jsoucí svět uchopit prostřednictvím aritmetiky – tedy pomocí diskrétních, přetržitých veličin, čísel.
A teď tedy letící šíp: podle našich přirozených, smyslových představ vystřelený šíp samozřejmě letí, po celou dobu svého letu. Ovšem, jestliže tento let pojmeme jenom jako čiré kontinuum, pak se nám ukáže, že tento šíp vlastně – nebyl nikde! Protože bychom neměli žádný jediný okamžik, kdy bychom ho mohli nějak umístit v prostoru. Abychom ho tedy mohli umístit, identifikovat v reálném prostoru (a tedy: v jednom určitém konkrétním bodu tohoto prostoru), pak musíme také „zastavit čas“. Přesně tak jak jste to udělal Vy.
Jenže, pak vyvstává zcela zásadní logický problém: jestliže jsme takto letící šíp uchytili v jednom jediném bodě, v jednom jediném časovém okamžiku – pak to znamená, že tento šíp se už nepohybuje, nýbrž že stojí! V onom „zmraženém“ časovém okamžiku stojí na jednom určitém místě; jak je pak tedy možné, že letí dál?
Totiž: pokud by prostor (a čas) záležely v diskrétních veličinách (jak to viděli pythagorejci), pak by se ten šíp vlastně musel pohybovat „skokově“, z jednoho bodu do bodu příštího. Jenže když už v jeden určitý moment stojí v jednom bodě – pak zde není dáno nic, co by ho mohlo uvést do dalšího pohybu, skoku k okamžiku/bodu příštímu.
Tato Zenónova aporie se svého času jevila jako logicky neřešitelná; a ještě i dnes si nad ní logikové stále ještě lámou hlavu.
Paní Hájková, s oním poměrem mezi „Kairos“ a „Chronos“ jeden čas dost často operoval V. Bělohradský. Ovšem spíše ve společensko-politickém smyslu. Bohužel už si nijak moc nevybavím jeho konkrétní myšlenky či cíle, mně se toto jeho obecné filozofování vždy zdálo dost konfuzní, nenacházel jsem v tom pro sebe nijaký „pevný bod“, kterého bych se mohl chytit.
———————————
Co se těch Vašich citátů o čase přítomném týče, nemohu si pomoci, ale na mě to pořád působí jako snaha utéct z reálného světa. A z jeho pohybu, z jeho vývoje. „Žít v přítomném okamžiku“ – to napřed může vypadat jako příklon k životu, v jeho intenzivním bezprostředním prožívání; ale ono to stejně tak dobře může být i útěkem před životem, který je vždy zasazen do nějakého reálného kontinua, do běhu času. „Žij jenom v přítomném okamžiku – o vše ostatní se ti už postará Bůh“ – to je zřejmě pravý smysl tohoto životního kréda, a působí to velice pasivně, a velice alibisticky. Když mi (transcendentální) smysl mé přítomné existence obstará a garantuje Bůh – tak co bych se já sám ještě o něco snažil, proč bych o něco usiloval, proč bych se nějak angažoval ve jsoucím světě a v jeho problémech.
A tak se nám tu zdánlivě intenzivní prožívání života a světa nenápadně mění v redukci obojího jenom právě na vlastní niterný, zcela okamžikový zážitek.
Vlastně – napadá mě teď – máme tady tu samou aporii jako u Zenóna. Když kontinuum života zmrazíme jenom v jednom přítomném okamžiku – pak nám zcela zmizí pohyb, všechno ustrne a znehybní. A není pak nic, co by ještě mohlo přivodit další pohyb, někam dále a výše. Jestliže je v právě přítomném okamžiku už dosaženo všeho, pak už není dále o co ještě usilovat.
Rozpuk našich osobností a jejich přesun na „hlavní posloupnost“ má (snad nutně) něco společného s velkým třeskem a dalším vývojem vesmíru.
Přibývání minulosti v našem vědomí ovlivňuje i vztah, očekávání a připravování budoucnosti. Z našeho původního soukromého (relativního) bezčasí se přesouváme stále rychleji pryč (jen rudý posuv máme v politickém ohledu často matoucí modré barvy).
Je víc než pravděpodobné, že přítomnost lidé prožívají poměrně méně exkluzivním způsobem než minulost a budoucnost. Teprve v tomto případě se stáváme, individuálně i druhově, plně člověkem. Ztrácíme přitom své dětství, resp. nevinnost a vyhnáni z ráje zakoušíme spění času.
Silné oddání se přítomnosti je nám stále možné. Snad by to mohla být cesta, jak se jako jednotlivci i jako druh déle, jednou spíš subjektivně, podruhé spíše objektivně, držet v „hlavní posloupnosti“. Jestliže však chceme jako rodiny a jako lidstvo navzdory nemilosrdnému času zůstat spjati nejen geneticky, plně lidského vnímání světa nám je třeba. Života v dějinách a z něho plynoucí odpovědnosti se co lidé nezbavíme nikdy.
Pane Horáku, i já jsem při sledování toho legendárního Silvestra z roku 1977 stále znovu musel myslet na to, že je to ten samý rok kdy bylo zveřejněno prohlášení „Charta 77“. (A ovšem pak i hysterická režimní „Anticharta“.) – Jestli to byl i rok „neutronové bomby“, si už nevzpomenu.
Jak vůbec reálně mohly tak naprosto rozdílné události proběhnout ve víceméně tom samém čase, v průběhu jednoho jediného roku? A to aniž by se nějakým způsobem navzájem protnuly? – Byl to sám prominentní disident Milan Šimečka, který tehdy přišel se svým (následně dosti populárním) modelem „velkých a malých dějin“. Oni sami, disidenti, se samozřejmě pohybovali především v těch „velkých dějinách“, tedy v boji za základní charakter společnosti, státu, politiky. A tímto svým bojem byli víceméně plně pohlceni. Ale – sám Šimečka konstatoval, že tato politická angažovanost nemůže pojmout, postihnou celý lidský život; že vedle toho (a to i pro tyto disidenty samotné) existuje ještě i jiná rovina existence, a to sice tyto „malé dějiny“, jejich zcela soukromé, osobní životy, s ryze osobními starostmi, ale i radostmi.
Ovšem – na straně druhé se obojí přece jenom znovu a znovu nějak prolínalo, jestliže jsem napsal že obojí – Charta a menšíkovský Silvestr – se nijak neprotínaly, pak to není tak docela pravda, například v záběrech s herci v publiku byla jednu chvíli vidět Valérie Chmelová, v té době velmi populární moderátorka pořadu „Televizní klub mladých“. V tuto chvíli se ještě mohla těšit ze svých úspěchů, ze své popularity – jenže o nějaký čas později se režimu z politických důvodů nějak znelíbila, a tak ji doslova „zařízl“. Dostala prakticky zákaz jakéhokoli dalšího vystupování, její mladá, nadějně se rozvíjející kariéra byla nenávratně zničena.
Tady ovšem není řeč o tom, pane Poláčku, že se vůbec nemáme zajímat o minulost ani o budoucnost. Jde o to, že na minulosti (i když nás může hluboce zajímat) už nezměníme ani čárku. Prostě, co se stalo, to se stalo a nemá cenu se kvůli tomu trápit. Budoucnost sice ovlivňovat můžeme, ale jen do určité míry. Ta je vlastně nepřímo úměrná počtu lidí, kteří tu budoucnost ovlivňují spolu s námi. A ovlivňovat budoucnost můžeme svými činy (které se ovšem odehrávají v přítomnosti).