Marxismus: jeho prameny, jeho omyly a jeho odkaz

Josef Poláček

V minulých dnech proběhla na stránkách Britských listů určitá diskuse na téma marxismu a Karla Marxe. Ukázalo se (či spíše se opětovně potvrdilo), jak velmi mnoho nejasností stále ještě přetrvává u tohoto myšlenkově-dějinného konceptu – ačkoli je už dvě století starý, nesčíslněkrát prozkoumaný a v odborné literatuře popsaný, takže by se zdálo že o jeho základních výpovědích musí být přece už dávno vše jasné. Ovšem – není tomu tak, a o význam Marxova díla se dodnes vedou rozhořčené spory. Pokusme se tedy zde celou tuto záležitost v pokud možno zjednodušené formě poněkud osvětlit.

I. Ideové prameny marxismu

Asi nebude od věci začít od samotného počátku. Proč vlastně vůbec tento ideový koncept vznikl, jaké byly historické okolnosti jeho vytvoření, na jaké myšlenkové proudy navazoval? Tradičně se uvádějí tři základní zdroje marxismu: 1. mezinárodní dělnické hnutí, především myšlenky francouzských socialistů, 2. klasická německá idealistická filozofie, především Hegelova dialektika, a 3. Feuerbachův materialismus. Podle tohoto pojetí Marx navázal na tyto tři zdroje, aby je novátorským, přelomovým způsobem sjednotil a zároveň na jejich základě vytvořil zcela novou kvalitu: revoluční teorii založenou na dialektickém materialismu, tedy na (předpokládaném) vlastním sebevývoji lidských dějin až k naprostému a všestrannému osvobození lidské bytosti.

Toto podání je stejně tak správné, jako pouze povrchní, nedostatečné, a v konečném efektu zavádějící. Pokusme se tedy znovu, novým pohledem a podrobněji podívat na to, proč vlastně tento revoluční koncept vznikl, jaká byla jeho dějinně systémová podmíněnost a proč si vytyčil právě takovéto cíle a ne jiné.

1. Století revolucí. Je nutno si v prvé řadě uvědomit, že 19. století bylo stoletím revolucí, kdy se začínala rodit sebevědomá občanská společnost, která svým revolučním bojem svrhávala okovy feudální stavovské hierarchie a nadvlády. Zdálo se tehdy, že nastává zcela nová éra velké, neohraničené lidské svobody. Zároveň ovšem – a to je zcela klíčový, málokdy uvědomovaný moment – se záhy projevila obrovská diskrepance mezi revolucí občanskou a revolucí (respektive svobodou) sociální. Velké masy pracujícího obyvatelstva musely zjistit, že z oné nové velké svobody neohraničeně profituje pouze třída majetných; zatímco oni sami musejí nadále živořit v bídě, v existenční nejistotě namnoze ještě větší nežli předtím. V tehdejší revoluční atmosféře tedy nebylo nijak daleko k myšlence, že po provedení občanské revoluce je zapotřebí provést ještě revoluci další, sociální.

2. Století optimismu, víry v pokrok. Je třeba si připomenout, že 19. století bylo – přes všechny zmíněné sociální problémy – stoletím všeobecného optimismu, jehož míru si dnes už sotva dokážeme představit. Byla to éra románů Julese Vernea, kdy se zdálo že pokrok lidstva probíhá nezadržitelně přímým, lineárním způsobem, že samotná technika dokáže vyřešit všechny společenské a lidské problémy. Tento tehdejší technicko-produkční optimismus nalezl svůj odraz i v myšlenkových konceptech Karla Marxe: jeho vize komunistické společnost je podstatně založena na produkční kreativitě politicky a sociálně osvobozené lidské bytosti.

3. Hegelova filozofie dějinného vývoje směřujícího ke svému konečnému naplnění, k všestranné svobodě rozumné lidské bytosti. Zde je nutno si připomenout: v německém myšlenkovém prostoru oné doby byl Hegelův filozofický koncept naprosto dominantní. Zdálo se, že on definitivním způsobem dokázal vyřešit všechny základní filozofické otázky, do jednoho syntetického celku propojit všechny dosavadní dílčí filozofické směry. A jádrem tohoto jeho filozofického konceptu bylo přesvědčení, že stejně jako ve filozofii veškerý vývoj směřuje k této finální syntéze, tak stejně tak i lidské dějiny směřují nezadržitelně ke svému finálnímu, systémově dovršenému stavu lidské svobody. Ačkoliv se Marx vůči Hegelovi vždy velice ostře vymezoval, protože zcela zásadně odmítal Hegelovo idealisticko-teologické myšlení, ve skutečnosti fakticky plně převzal tento jeho koncept finálního směřování lidských dějin, končících stavem naprostého naplnění lidské svobody. Rozdíl byl pouze v tom, že Marx – vycházeje z Feuerbachovy materialistické negace Hegelova konceptu – toto finální osvobození člověka nespatřoval v hegelovském údajně „rozumném“ státu konstituční monarchie, nýbrž v činném společenství všech lidí reálně spojených účastí na společném díle, na materiální produkci ve prospěch všech.

Pokud tedy sledujeme tyto faktory z kterých se zrodil marxistický myšlenkový koncept jenom trochu nezaujatě, ukáže se nám nevyhnutelně, že Marxův revoluční koncept nevznikl v žádném případě nahodile, jako produkt nespoutané fantazie nezodpovědného intelektuála, nýbrž že jeho vytvoření v zásadě naprosto přirozeně a logicky vyplývalo jak z materiální, tak z intelektuální situace 19. století. Je samozřejmé, že bez jedinečného, osobitého kreativního Marxova příspěvku a podílu by tento směr zvaný marxismus nikdy nemohl vzniknout (nejednalo se tedy o žádný nevyhnutelný dějinný automatismus); nicméně jak bylo ukázáno, mnoho faktorů oné doby ukazovalo právě tímto směrem.

II. Omyly marxismu

Ukázali jsme si v první části našich rozborů, že marxistický koncept sociální revoluce byl v zásadě zcela zákonitou, přirozenou reakcí na společenské poměry a protiklady v 19. století. Proč a z jakých důvodů se tedy stalo, že tento projekt všestranně svobodné společnosti při pokusu o jeho realizaci naprosto ztroskotal, a nakonec se obrátil ve svůj pravý opak, totiž v systém útlaku a nesvobody? – Některé příčiny tohoto úpadku je celkem snadné detekovat; jiné se skrývají ve velmi komplikovaných kategoriích filozoficko-metafyzického myšlení.

1. Fatální past historického optimismu. Tento obecný optimismus 19. století ústící ve víru v lineární, nekomplikovaný vývoj lidstva k neustálému pokroku na základě čistě technologického vývoje jsme si už zmínili. Důsledkem tohoto optimismu je ale, že se při tomto spoléhání na samočinný vývoj naprosto opomíjí velice komplexní, složitý, vnitřně rozporuplný charakter jak lidské společnosti, tak i člověka samotného. Jednou větou: marxismus – se svým konceptem všelidového vlastnictví – přišel s příliš zjednodušeným konceptem řešení společenských problémů, nežli aby takto simplicistní model mohl mít potenciál být adekvátním nástrojem pro takto vysoce komplexní entity. A čím více se pak systém „reálného socialismu“ vzdaloval od objektivní reality, tím více musel svou nadvládu udržovat čirou mocí.

2. Fatální víra v revoluci. Tento bod souvisí úzce s bodem předchozím. Konstantní problém revolucí je tento: prostřednictvím revolucí je možno pouze něco odstranit, pouze svrhnout něčí (historicky přežilou) moc. Ale revoluce sama o sobě nemá potenciál něco pozitivního (v kvalitativním slova smyslu) vybudovat. A tak se vlastně po každé provedené revoluci – po opadnutí vlny euforie z bezprostředního osvobození – dostavuje kocovina ze zklamaných nadějí. Ukázalo se, že občanské (liberálně-demokratické) revoluce 19. století byly těmi posledními, které si mohly ještě relativně vystačit s pouhým svržením starého režimu. Ale pro třetí tisíciletí je nutno dokázat vytvořit naprosto nový, komplexní, syntetický model společenské (reformované) reality; a v tomto ohledu marxismus nepřinesl prakticky naprosto nic, kromě víry v samospasitelnost společného vlastnictví produkčních prostředků.

3. Naprostý úpadek principu dialektiky. Marxismus se sice verbálně intenzivně hlásil k principu dialektiky; ale ve skutečnosti je celý marxistický koncept jak dějin, tak člověka i společnosti samotné daleko spíše naprostým popřením všech základních zásad dialektického myšlení. Připomeňme si v krátkosti: dialektická myšlenková metoda je ta jediná, která má potenciál navzájem dohromady spojit, syntetizovat všechny (protikladné) části tohoto roztrženého světa. Marx veškerou dialektiku redukoval víceméně pouze na třídní boj. (Ponechme teď stranou velmi specifické záležitosti jeho ekonomických výkladů, které si také činí nárok na dialektiku.) Ovšem – ve skutečnosti Marx ani tento třídní boj nepojal důsledně dialekticky. Zopakujme znovu: naprostou podstatou principu dialektiky je „jednota a boj protikladů“ – ale Marx ve skutečnosti neviděl nic jiného nežli onen třídní boj! Jakákoli autentická dialektika zde naprosto nevyhnutelně musí vyžadovat překlenutí, spojení, syntézu protikladů, tedy syntézu strany práce a kapitálu; ale Marx chtěl tento protiklad „vyřešit“ naprosto jednostranným příklonem ke straně práce, spolu s úplnou eliminací strany kapitálu! (Pro ilustraci: je to asi tak něco takového jako kdyby někdo chtěl protiklad mezi kladným a záporným pólem v magnetu vyřešit tím, že by záporný pól prostě odštípl! Jak známo tento záporný pól se vzápětí znovu obnoví.) A nejinak tomu bylo i v reálných dějinách: toto marxisticko-komunistické řešení zcela jednostranně ve prospěch strany práce nikdy nemohlo fungovat, především ekonomika zbavená svého základního principu volné soutěže, konkurence zcela ztratila svou dynamiku.

III. Odkaz marxismu

V předcházejících výkladech jsme si tedy ukázali, že a) zrod marxistického revolučního konceptu byl sám o sobě zcela legitimní; ale že b) ve své konkrétní podobě byl tento koncept příliš zjednodušený, příliš redukcionistický nežli aby mohl být fundamentem pro vyřešení základních problémů a otázek lidské civilizace na prahu třetího tisíciletí její novodobé existence. Za této situace je nutno si položit otázku: co nám vlastně marxistická myšlenkově-revoluční tradice může poskytnout ještě dnes? Může mít pro nás vůbec ještě nějakou relevanci, anebo se jedná už pouze o staré harampádí, případně o naprosto škodlivý koncept revolučního chaosu?

Z dosavadních úvah vyplývá, že odpověď bude správná v obou těchto směrech. Ano, na marxismu je mnohé poplatné době jeho vzniku; a mnohé bylo příliš zjednodušující, jednostranně pojaté už tehdy. Nicméně – na straně druhé je stejně tak faktem, že nikdo jiný nedokázal provést natolik hloubkovou analýzu systému a rozporů kapitalismu jako právě Marx; a sotva kdo druhý dokázal vytyčit natolik silnou ideu radikálního (sociálního) humanismu jako on. Pokud tedy chceme uvažovat o tom co z marxistického ideového dědictví může mít smysl a význam i pro nás, pro naši dobu a pro náš svět, pak by se jednalo především o následující body:

1. Otázka po dějinném směřování člověka, lidského rodu. Model liberální demokracie, který je systémovým a ideologickým antipodem marxismu, není schopen vytvořit žádnou ideu nějakého cíle, ke kterému by mělo lidstvo směřovat. To jest: liberální demokracie za tento konečný cíl vidí a prohlašuje sebe samu; ale tím pro ni veškerý vývoj končí, po dosažení tohoto stavu už není kam jít dál. Liberální demokracie pouze donekonečna reprodukuje staré cíle z 19. století, tedy nikdy nekončící rozvoj techniky, produkce a konzumu – ovšem už bez tehdejšího optimismu, bez tehdejšího humánního náboje, nýbrž už jenom ve stavu kocoviny planetární populace hledící vstříc klimatickému kolapsu jakožto důsledku právě tohoto technického pokroku a extenzivní nadprodukce. Z marxismu je tedy v každém případě možno převzít se vší naléhavostí položenou otázku: co je vlastně člověk, jaká je podstata jeho existence, jaké je směřování lidského rodu. Marxismus na tyto otázky dával pouze jednostranné odpovědi; ale už tím že je dával otvíral prostor pro dále jdoucí hledání, uvažování v tomto směru. V liberální demokracii s její uzavřeností do sebe samé není o čem přemýšlet; ona nedokáže uvažovat jinak nežli v čistě binárním modu, tedy: buďto demokracie nebo diktatura. Složitějšího uvažování ze své samotné podstaty není schopna.

2. Pojetí člověka jako bytosti společenské. Liberální demokracie člověka deklaruje jako naprosto svobodného; ale tato údajná svoboda je ve skutečnosti vázána pouze na ryze individuální stránku jeho existence. Liberální demokracie atomizuje člověka, vytrhává ho ze všech jeho společenských souvislostí a vztažností, celý nekonečný horizont jeho životní zkušenosti redukuje víceméně pouze na prázdnou identitu jeho vlastního já. Oproti tomu marxismus chápe člověka důsledně v celém komplexu jeho interpersonálních, společenských vztahů. Ano, toto marxistické pojetí člověka jakožto „souboru společenských vztahů“ bylo nakonec stejně tak pouze jednostranné jako atomismus liberální demokracie; nicméně v tomto srovnání marxismus postihoval potenciálně mnohem širší okruh životních vztahů člověka. Myslet člověka jako individuum, k tomu není zapotřebí žádného intelektuálního výkonu; ale dokázat si uvědomit právě ono včlenění tohoto lidského individua v potenciálně nekonečně bohatý komplex společenských vztahů, to je intelektuálně mnohem náročnější záležitost, která otevírá zcela nové horizonty pro chápání postavení a role člověka v jeho světě.

3. Uvědomění si materiální podmíněnosti společenských vztahů a struktur. Kdo ještě nějakým způsobem zažil výuku tzv. „vědeckého komunismu“ za minulého režimu, tomu dozajista v paměti utkvěla stále dokola opakovaná floskule o určující, determinující roli „materiální základny“ vůči „společenské nadstavbě“. Jedná se o naprosto klíčovou tézi celé marxistické teorie; podle tohoto modelu nelze společenské a politické procesy, struktury a instituty vykládat z nich samých, nýbrž je nutno je pochopit jako pouze sekundární odraz mnohem původnějších, pro život společnosti určujících vztahů které vznikají v procesu její materiální produkce. K této tézi je zde možno v krátkosti říci pouze toto: správné pochopení vzájemného poměru mezi touto „materiální základnou“ a „společenskou nadstavbou“ je pro běžné lidské vědomí krajně obtížnou záležitostí, a dnes si už jen velice málokdo dá práci se s touto složitou materií adekvátně vypořádat. Pro ilustraci: ještě celkem nedávno profesor právní filozofie Jiří Přibáň v deníku Právo vytýkal Marxovi, že prý podle něj je i veškerá kulturní sféra pouze výsledkem a odrazem produkčních vztahů. K tomu je možno podotknout pouze tolik: přesně tohle Marx nikdy netvrdil. Ale právě v tomto bodě znovu a znovu dochází ke zcela zásadnímu nepochopení celé myšlenkové struktury marxistické teorie společnosti.

Proč je tento důraz marxistické teorie na určující roli oné „materiální základny“ natolik důležitý a neopominutelný? V zásadě platí to samé co bylo řečeno výše: stejně jako nevyžaduje žádné intelektuální úsilí pojímat člověka jako bezprostředně jsoucí individuum, stejně tak žádné nové náhledy nepřináší pohled na sféru státu a politiky jakožto bezprostředně daných entit. Ale teprve když si uvědomíme, když si vypracujeme schopnost vnímat jak člověka v jeho společenské podmíněnosti, tak společenské a politické instituce v jejich podmíněnosti mnohem hlouběji probíhajícími procesy a strukturami – teprve tehdy se nám otevře pohled na mnohem komplexnější, mnohem rozvrstvenější, ale také mnohem zajímavější skutečnost, nežli jak ho může podat onen pouze prvotní, konvenční náhled.

IV. Závěr

Jaký konečný závěr je tedy možno učinit z předešlých výkladů a úvah? – Především jeden: naprosto není radno podceňovat Marxe a jeho teoretický odkaz. Ano, pokus o zavedení jeho projektu komunismu do praxe naprosto ztroskotal; ale to nemění nic na faktu, že Marx byl jedním z největších myslitelů celé evropské kulturní tradice. Jeho „kopernikánský obrat“ od idealistické dialektiky Hegela k její materialistické formě byl naprosto legitimní, a víceméně zcela nevyhnutelný. Ano, Marx se ve svých teoretických úvahách dopustil i celé řady chyb, respektive pouze částečně platných premis. Ale to všechno jsou chyby, které je v zásadě možno opravit. Stále platí, že bez důsledně materialistického pohledu, bez hloubkových analýz především produkčních procesů a vztahů nikdy nelze adekvátně porozumět charakteru, dynamice a dějinnému směřování lidského společenství.

25 komentářů u „Marxismus: jeho prameny, jeho omyly a jeho odkaz“

  1. Tento text jsem napsal pro internetový magazín „Britské listy“. V tuto chvíli ještě není rozhodnuto zda tam bude otištěn; ale v každém případě redakce BL nemá námitky proti tomu, aby byl (souběžně) zveřejněn i zde.

  2. Schopnosti člověka smýšlet a vytvářet komunální pospolitost na principu dominance vstřícnosti jsou jen výjimečně možné. Z mládí jsou nám známy komuny předstírané a nepředstírané dominance nezištnosti. Vždy to byly „nepochopitelné“ mentální predispozice jedinců, které podmiňovaly tvář a životnost pospolitosti. I Marxův o křesťanskou teologii opřený sen humanizace celospolečenských projektů se proto nevyhnul nedostatečné schopnosti vnímat člověka v jeho mentální podmíněnosti .
    Takže k poslední větě bych dodal:
    Stále platí, že bez důsledně materialistického pohledu, bez hloubkových analýz produkčních procesů a vztahů,…..jakož i schopnosti vnímat člověka v jeho mentální podmíněnosti……, nelze adekvátně porozumět charakteru, dynamice a dějinnému směřování lidského společenství.

  3. Do té materiální (nebo mentální, chcete-li) podmíněnosti nepochybně patří i biologická podstata člověka. Neurovědní výzkumy s konečnou platností dokázaly, že tzv. svobodné rozhodování je pouze naší iluzí a zbožným přáním; než si vůbec uvědomíme potřebu jakéhokoli rozhodnutí a než ho „svobodně“ provedeme v té části mozku, která provozuje vědomí, tak na nevědomé úrovni už to rozhodnutí „dávno“ (= před desetinami vteřiny) padlo. Kdysi ta nadvláda nevědomí nad vědomím zajišťovala přežití v situacích, kdy rozhodovaly právě ty desetiny sekundy uplynulé mezi nastartováním obou systémů spolupodílejících se na rozhodování. Dnes už se obvykle nepotřebujeme rozhodovat, zda před šavlozubým tygrem prchnout nebo zda ho skolit; nicméně dialektický rozpor mezi tím, co jsme zdědili po dinosaurech a opicích a tím, co nás od nich odlišuje, pomalá evoluce zatím sama nedokázala vyřešit a většina společnosti ho za problém k řešení zřejmě nepovažuje. Asi by se i tyto poznatky měly podrobit kritické analýze s použitím dialektických metod.

  4. Na oba předcházející příspěvky je možno napřed odpovědět souhrnně: ano, je tomu skutečně tak.

    Jakýkoli – progresivní a vědomý – projekt budoucí formy lidské společnosti musí být nutně založen na komplexním rozpoznání základních motivačních struktur (a determinací) lidské bytosti. Co se Marxe týče, ten dokázal postihnout pouze podmíněnost ekonomicko-sociální; ale opominul podmíněnost jak individuální, tak evoluční.

    I když snad přesněji řečeno, on tyto podmíněnosti ani tak neopominul, jako nesprávně určil jejich vzájemný poměr. Zjednodušeně by se dalo říci: on byl přesvědčen že individuální podmíněnost bude „přebita“ podmíněností společenskou. Respektive že individuální podmíněnost (motivace) bude spadat v jedno s podmíněností společenskou. Marx byl přesvědčen že (v komunistické společnosti) se zájem jednotlivce (na jeho vlastním materiálním i osobním blahu) bude plně krýt se zájmem všech ostatních příslušníků komunistické společnosti – na společné produkci ku společnému prospěchu všech.

    Marx – plně zajat ve svých dějinně-převratných teoriích – nebyl schopen (či spíše ochoten) uvědomit si zcela prostou pravdu našich předků, že totiž „košile je bližší než kabát“. A že tedy individuální zájem bude vždy přinejmenším latentně v konfliktu se zájmem celospolečenským. Jak už jsem uvedl v úvodním textu, jeho model komunistické společnosti tedy nebyl v žádném ohledu dialektický (tedy počítající s protikladností lidské existence, lidské motivace), nýbrž velmi zjednodušený, zcela jednostranně pojatý.

    Ano, je tedy pravda že pro realistické modely budoucí společnosti musíme bezpodmínečně vzít v úvahu všechny základní (ať vědomé či nevědomé) motivace a podmíněnosti jednání člověka. Jeho motivace ryze individuální, jeho motivace/vzorce jednání evolučně podmíněné – ale i ty „marxovské“, tedy ty socioekonomicky a společensky determinované.

    Nemůžeme tedy do budoucna počítat prostě a jednoduše s člověkem jako sociálně altruistickou bytostí, musíme vždy vzít v úvahu i jeho individuální a evolučně podmíněný egoismus. Nicméně – Marxův model si zde i tak zachovává určitou exkluzivitu.

    Totiž – pohled na člověka jako na primárně egoistické, respektive egocentrické individuum nás nepřivede nijak daleko. Nanejvýš k rezignativnímu skepticismu. K závěru že „člověk holt vždycky bude egoistou“, a že se s tím tedy nedá nic dělat. Nanejvýš tento jeho egoismus pokud možno tlumit.

    Vraťme se ale k tomu momentu, který jsem zde – dosti laickým příměrem – popsal jako Marxovu víru, že sociální podmíněnost člověka nakonec „přebije“ jeho podmíněnost individuální. Konkrétně řečeno: že i latentní sklon lidského jedince k egoistickému jednání bude účinně potlačen, když tento jedinec vstoupí do komplexu společenských vztahů, které mu nikoli snad pouze mravními apely, nýbrž svou vlastní (materiální) realitou dají zakusit, že společensky vstřícné jednání bude pro něj samotného mnohem větším ziskem, nežli jednání egoistické, tedy na úkor společnosti.

    Připomeňme si při této příležitosti ještě jednou někdejší článek paní Hájkové o jihoamerických redukcích: tam takto bezrozporné pospolitosti podle všeho skutečně naprosto reálně existovaly, a to po dobu několika staletí. Jistě, stalo se tak za značně specifických rámcových okolností; nicméně je to přece jenom určitým dokladem, že sociální vazby a podmíněnosti přece jenom mohou mít velice významný potenciál ovlivňovat reálně způsoby chování jednotlivců i jejich individuální motivaci. To o co se jedná je nalézt nějaký model, kde by se zájem individuální (tedy latentně egoistický) shodoval se zájmem celospolečenským i za podmínek moderní dynamické produkce.

  5. Co se vztahu lidské svobody a podmíněnosti, to je ovšem zcela specifické téma. Samotný fakt že určité rozhodovací procesy probíhají nevědomě, tedy ještě předtím nežli je dotyčný jedinec učiní vědomě, ještě nemusí nevyhnutelně znamenat ztrátu svobody – pokud výsledek tohoto rozhodovacího procesu bude v souladu vlastní identitou, osobností tohoto jedince.

    Konkrétně řečeno: to že člověk uskočí před vyceněným chrupem šavlozubého tygra nikoli na základě vědomého rozhodnutí nýbrž jakožto reakce nevědomého instinktu ještě asi nebudeme považovat za doklad jeho nesvobody. (Asi by se dotyčný spíše „nesvobodněji“ cítil v tlamě onoho predátora.) Krátce řečeno: termíny „svoboda“ a „podmíněnost“ se vztahují k odlišným danostem lidského jednání, a pouze zčásti se navzájem překrývají.

  6. Problém je v tom, že dnes nesoulad těch „opičích“ mechanismů s rozumem – když se tomu nechá volný průběh – zavléká společnost (ať už ji definujeme jakkoli) do neřešitelných situací. Někteří neurovědci se dokonce domnívají, že rozum nám byl dán a vyvinul se evolucí do současného stavu nikoli proto, abychom byli schopni „správně“ poznávat pravdu o okolním světě a svobodně vyvozovat z takového poznání své „správné“ chování, ale hlavně proto, abychom si sami pro sebe potvrzovali pravdivost toho, co je považováno (nebo prohlašováno a indoktrinací vnucováno) za „správné“ = užitečné pro skupinu (tlupu, kmen, národ, společenskou třídu…) i na úkor užitečnosti pro jednotlivce, a pak se v souladu se zájmem skupiny (ať už ho definuje a následně nám nalívá do hlav kdokoli jakkoli) chovali, a to v domnění, že se tak chováme zcela svobodně. V tomto pojetí rozum podstatně usnadňuje dosahování konsensu a členové skupiny se pak chovají v jejím zájmu (za který je často vyhlašován zájem jejích vládců/vůdců). Na této bázi podle některých takových názorů fungují i různé druhy kognitivního zkreslení (anglický pojem pro tento jev „bias“ se často používá bez překladu i v češtině); co to znamená při současném stavu vývoje mezilidské komunikace pomocí sociálních sítí, jistě není nutno příliš rozvíjet.

    Příroda se v tomto ohledu chovala pragmaticky až utilitaristicky dávno předtím, než pánové Peirce, Dewey, James a další tyto pojmy ustanovili: Pro evoluci evidentně byla utilitaristická zásada „pravda je to, co je užitečné“ – v tomto případě užitečné přírodnímu druhu, tlupě, kmenu, národu, společenské třídě – modem operandi už dávno před vznikem tohoto filosofického směru. Jenže i proto snad jsme – aspoň stále a možná poněkud naivně doufám – jako lidi vybavení rozumem, abychom byli schopni tyto mechanismy rozeznávat a především zamezit jejich zneužívání ve prospěch těch, kdo drží moc nebo se k ní pokoušejí dostat. Zatím to vypadá tak, že na to většina lidstva rezignovala. Indoktrinace s pomocí současných technických prostředků je snazší než kdykoli jindy, za společensky užitečné se dá vyhlásit prakticky cokoli (nebo i nic konkrétního a přesto s takto vyprázdněným pojmem kdekdo oportunisticky operuje a lidi mu to „žerou“) a rozum selhává, protože evolučně je nám dáno, že to takhle je správné = přirozené.

  7. Pane Kalousi, ano, urychlenost rozhodování (jeho prvotní výsledek) může být problémem. Jde ovšem spíš o to, že se máme natolik rádi, že se (své emoce) neradi korigujeme. „Tenhle chlapík je fajn!“ a basta fidli. „Támhleten je nemožnej.“ Takto nějak ženy a muži rozhodují o svých sympatiích, třeba zda někdo „stojí za hřích“. S názorem jsou hned hotovi (spíše na to pyšní, než tím znepokojeni). Promyšlený dvouhodinový formát předvolební diskuse je pak ovšem docela zbytečný. Řekni: Líbí? Nelíbí? Uvedu starší příklad: Kaplického knihovna. Na základě (většinou) zcela laického několikavteřinového pohledu na prezentaci „zelené chobotnice“ měla spousta lidí hned jasno a stáli rozděleni do dvou táborů. Přitom by zaujetí zvláště kladného stanoviska mělo vyžadovat zodpovězení desítek otázek, nejen finančního rázu, technických, funkčních či provozních, stejně tak i týkajících se skutečné potřebnosti, (komerčních) záměrů s Klementinem, pohledových, taktéž, namátkově, estetických, po kontextu, památkových či precedenčních.

    Tvrdohlavost lidí se ovšem projevuje nejen ve lpění na prvním dojmu. Stejně tak na prvním ideologickém zdůvodnění (vybavení jím). Zkrátka, kdo dřív přijde, ten dřív mele. Přicházet potom opakovaně, udržovat např. mailovou korespondenci, ovšem proto není nedůležité. Právě naopak. Aby nás někdo v důsledku své aktivity, důrazu a nasazení nepřebral. Proto je sektářství žárlivé.

  8. Panu Poláčkovi
    Vzpomněl jste článek o jezuitských redukcích v Jižní Americe…
    Nevím, zda život v nich byl tak bezrozporný, jak si představujete. Jezuité se podle všeho snažili, aby každý člen měl a obdělával své vlastní pole, ale podílel se též na obdělávání pole společného (Božího) a na zabezpečování společných potřeb celé obce. Tím se snažili skloubit individuální s kolektivním.
    Ale:
    Pokud si vzpomínám, jezuité tento sociální experiment prováděli záměrně s indiány nedotčenými civilizací. Nevěřili, že by se to mohlo povést s lidmi, kteří jsou „už zkažení“ určitým způsobem života.
    Podle mého názoru nešlo o způsob, jak překonat krizi (o čemž je právě řeč ve vedlejší diskusi), ale spíš o pokus, jak člověka přivést k vyšší kultuře. Což samozřejmě může být nahlíženo i negativně.

  9. Evoluční mozek, otázka svobody a pravdy. – Ano, pane Kalousi, v zásadě naprosto souhlasím s tím co jste napsal. Je nutno si uvědomit že naše aktuální osobní vědomí je výsledkem působení dvou protichůdných (nebo přinejmenším rozdílných) sil: na straně jedné čirého pragmatismu evoluce, na straně druhé přece jenom naší určité schopnosti se prostřednictvím našeho kognitivního potenciálu alespoň do určité míry vyvázat, osvobodit z této ryze přírodní podmíněnosti a vědomě si vytvářet svůj vlastní lidský svět.

    Evoluční podmíněnost: zde se jak známo jedná o čirou potřebu či nutnost přežití. Zde nemá své místo ani morálka, ani otázka po pravdě. „Pravdou“ je to co umožňuje přežití. Přežití jednotlivce, ale i přežití druhu.

    Co se pak konkrétně toho týče že většina lidí pasivně přejímá hodnoty a vzorce jednání které jsou v dané komunitě právě platné a uznávané (bez ohledu na jejich vnitřní hodnotu či pravdivost): ano, to je na straně jedné fenomén velice frustrující (obzvláště když na něj hledíme optikou ideového outsidera); nicméně na straně druhé je holým – evolučním – faktem, že tato pasivní, bezmyšlenkovitá přizpůsobivost velké většiny populace má své velice zásadní výhody, totiž že v prvé řadě účinně tlumí vnitrodruhové konflikty. Už tak se lidé neustále sdružují do sobě navzájem znepřátelených skupin; ale kdyby nebylo této evolučně podmíněné skupinové přizpůsobivosti, bylo by všechno zřejmě ještě mnohem horší.

    Klíčová otázka je, zda je lidstvo odsouzené v tomto stavu setrvávat donekonečna. Myslím, že do budoucna jsou jak myslitelné, tak i nutné dvě základní změny.

    Za prvé: je nutno do obecného povědomí prosadit právě tento poznatek po podmíněnosti našeho vědomí, našich názorů. Když se lidé dozvědí že to co oni sami považují za svůj výsostný názor je ve skutečnosti jenom projevem slepých evolučních mechanismů, je možno doufat že jejich absolutní přesvědčení o nepochybné správnosti právě jejich názoru přece jenom dostane určité trhliny. Což by pak mohlo vést ke zvýšení schopnosti jak sebekritického myšlení, tak vzájemného pochopení.

    A za druhé: zmínil jsem princip dialektiky; s tím že toto je ta jediná myšlenková metoda která má potenciál spojovat dohromady, v jeden provázaný celek různé části tohoto roztrženého světa. Opět: kdyby se podařilo tento princip prosadit do obecného vědomí, lidé by si tak přece jenom více uvědomovali podmíněnost, relativnost svých vlastních názorů, a to by je nutilo více přemýšlet o tom, kde vlastně leží pravá pravda tohoto světa. Nedávno tu zmínila paní Hájková filozofa Hausera, že liberální demokracie se i se svým natolik glorifikovaným pluralismem ve skutečnosti utápí v trvalých antinomiích. V názorových protikladech které není schopna propojit v jednu komplexní, integrativní pravdu. A to je právě to, o co se jedná.

  10. Tedy, paní Hájková, už si nedokážu vzpomenout zda skutečně jezuité své redukce záměrně budovali „s indiány nedotčenými civilizací“. Ale jak jsem sám zmínil, samozřejmě se jednalo o dost specifické podmínky. Tyto redukce byly především oázami bezpečí pro jeho – indiánské – obyvatele, zatímco mimo ně byli akutně ohrožováni na životě španělskými desperády všeho druhu. Každý tedy musel pravidla redukce respektovat v zájmu vlastního přežití.

    Ovšem – podle všeho oni se tam opravdu cítili být šťastni, při společných pracích si prý radostně prozpěvovali. Ovšem – máte pravdu v tom ohledu že takto „rajský“ život je možný víceméně jenom v předcivilizačním stavu. Když se ještě vůbec nevykrystalizovalo vlastní já, s jeho individuálními požadavky a tužbami. Já jsem svého času referoval o podobném případu ze současné Indie. Tam žije na úpatí Himálaj jeden kmen – ne ve zcela předcivilizačním stavu, ale přece jenom původně nedotčený civilizací. A – jeho příslušníci vedli očividně naprosto šťastný, spokojený život. Žili také v relativním blahobytu, mléko jejich buvolů mělo mimořádnou kvalitu, a proto ho mohli (respektive mohou) prodávat za vysoké ceny.

    Ovšem – pak i k nim pronikla civilizace, někde v (relativní) blízkosti vzniklo město, se všemi jeho svody. A především mladí muži těmto svodům začali velmi rychle podléhat, život v jejich vesnici jim najednou – i s celou jeho jednoduchou harmonií – najednou připadal nezáživný a nudný. Po staletí budované struktury vesnického života se čím dál tím více začínaly hroutit.

  11. Nechci se hádat, zda indiánské redukce pod vedením jezuitů byly vyšší kulturou (oproti jejich dřívějšímu životu v pralesích) anebo rajským, téměř předcivilizačním stavem. Vzpomínám si na jednoho křesťana z diskusí na KD, který měl proti redukcím jako takovým námitky právě proto, že indiáni v nich byli (otci jezuity) chráněni právě před oněmi svody civilizace, kterým člověk musí být vystaven právě proto, aby jim dokázal odolat, případně se jich dobrovolně zřeknout.

  12. „Když se lidé dozvědí že to co oni sami považují za svůj výsostný názor je ve skutečnosti jenom projevem slepých evolučních mechanismů, je možno doufat že jejich absolutní přesvědčení o nepochybné správnosti právě jejich názoru přece jenom dostane určité trhliny. Což by pak mohlo vést ke zvýšení schopnosti jak sebekritického myšlení, tak vzájemného pochopení.“

    Sociální psychologové a neurovědci se experimentálně dopracovali k právě opačným závěrům. Jedním z mnoha druhů kognitivního zkreslení je konfirmační bias: Člověk upřednostňuje ty informace, které jsou v souladu s jeho přesvědčením a předsudky, a ignorují vše, co je s nimi v rozporu. Má to vliv dokonce i na spolehlivost paměti – to první si pamatujeme lépe, to druhé zapomínáme. Zlidovělý bonmot to vyjádřil takto: „Když jsou fakta v rozporu s mým přesvědčením, tím hůř pro fakta.“ Navíc je konfirmační bias doprovázen tzv. efektem zpětného rázu: Při konfrontaci s důkazy, které jsou v konfliktu s naším přesvědčením, máme tendenci držet se svých původních názorů ještě pevněji a dotlačovat je do ještě větších extrémů.

  13. Sociální psychologové a neurovědci se experimentálně dopracovali k právě opačným závěrům. Jedním z mnoha druhů kognitivního zkreslení je konfirmační bias: Člověk upřednostňuje ty informace, které jsou v souladu s jeho přesvědčením a předsudky, a ignorují vše, co je s nimi v rozporu…..což není ale ultimativním stavem lidské kondice, ale přínosem k rozpoznávání „slepých evolučních mechanismů“ lidské kondice………bych rád doufal.

  14. Domnívám se, že přes zajímavost prezentovaných objevů stále platí odedávna známé, totiž že lidé mohou poznávat (i řídit se poznáním), že jsou nejsvobodnějšími tvory na světě. Nesmí toho však asi na ně (nového) být moc, a nedobré je, když se cítí dotčení, třeba nevážností a ustavičným poučováním vzhledem k svému věku.

    Psychické ustrojení, na něž na vedlejším diskusním vlákně narazil pan Poláček, tedy přetrvávání jistých infantilních rysů u moderního člověka, nelze hodnotit, ať se nám to líbí, nebo ne, pouze negativně. Neotenie (svého druhu) je přírodní „vynález“, který se netýká a nepřináší bonus jen člověku. Uvědomme si, že šimpanzi jsou přes své české druhové jméno doopravdy učenliví jen do nějakých tří let věku, malí orangutani, žijící později individuálně, se od matky učí nejdéle, ale kam se hrabou na člověka (už v doporučeních J. A. Komenského, natož dnes). Známe to ze zámeckých obrazáren, děti dříve napodobovaly (musely napodobovat) rodiče oděním a určitě se nemohly prezentovat (ještě v našich rodinných albech) smíchem. Nyní je internet plný fotografií zubících se dospělých, připodobňujících se tak, stejně jako i oblečením mladistvým.

    Konjunkturalismus (i oportunismus) známe velmi dobře z dějin, nouze o něj byla asi stěží kdy, nicméně, při pozorování dětí nebo při vzpomínce na dětství si uvědomujeme, že jde o brzy zvládanou a zažívanou klíčovou převládající strategii socializace. Nějakou tu tvrdohlavost u „hodně dospělých“ bychom tedy asi měli mít za osvěžující, nutím se konstatovat.

  15. K paradoxům svobody a „slepých“ evolučních mechanismů: Cítí se svobodněji dítě poprvé posazené před klaviaturu, kde může zahrát na jakékoli klávesy v jakémkoli pořadí, než třeba starý varhaník, spoutaný již spoustou zažitých, zautomatizovaných postupů a představ?
    Cítil bych se svobodněji na sjezdovce plné dalších lyžařů a snowboardistů bez dříve, s někdy strastiplně vědomým použitím (nikoli samo-) učících algoritmů, zažitými komplexními pohybovými automatismy?
    Máme stran poměrů tvořivosti a svobody blíže k orangutanům než chobotnicím. Nicméně – nástrojem učícího se vědomí sebe je asi obdařen jednotlivý člověk, nikoli člověčiště? (Ale co knihy, obrazy, hudební styly, střídání dominujících „paradigmat“ vědeckých interpretací skutečnosti?…)

  16. Bez dříve,… zažitých.. (nepozornost kontroly automatického editoru)

  17. Tak absolutní svoboda bude vždycky omezena přírodními zákony platnými v naší části vesmíru v jeho dané vývojové fázi. V tomto ohledu nemá absolutní svobodu nic a nikdo. (Někteří tvrdí, že dokonce ani tvůrce/tvůrci tohoto vesmíru, který/kteří si sice mohl/i ty zákony sám/sami vytvořit, ale ve chvíli jejich prvního použití sám/sami ztratil/i svobodu chovat se nadále bez ohledu na ně.)

    Genialita toho varhaníka spočívá ve schopnosti využívat omezení těmi zákony a přitom zároveň zůstat v jejich rámci svobodně tvořivým. Že to jde, dokazuje příklad J. S. Bacha a jeho současníků. Tehdy zažité formy tvorby i interpretace (Johann Sebastian byl sám skladatelem, varhaníkem i ředitelem kůru) je svazovaly více než kteréhokoli z dnešních autorů a interpretů. A přesto jim přehnané lpění na dobových kánonech (čili respektování tehdejších projevů aplikace nesvobody tvorby) nikdo nevyčítá.

    A hlavonožce není radno podceňovat. Víme o nich mnohem méně než třeba o kytovcích, ale i to málo, co bylo zatím zjištěno, ukazuje na značnou inteligenci a možná dokonce i – podobně jako třeba u delfínů – na jisté projevy hravé tvořivosti.

  18. Zopakuji i zde co už jsem zmínil ve Fóru: mám dnes jenom málo času, takže pro tuto chvíli jenom krátce některé body.

    Pane Kalousi, co se vztahu svobody a stvoření světa týče, pak v tomto ohledu byl Hegel ještě radikálnější: nejen až po stvoření jsoucího (fyzikálního) světa by podle tohoto pojetí byl Bůh „nesvobodný“ – nýbrž on tuto svobodu (či přesněji: volnost) tvoření neměl ani na samotném počátku (tedy před samotným stvořením světa). Proč? – Protože i Bůh byl vázán absolutními základními logicko-metafyzickými principy samotného Bytí; mimo těchto základních kategorií nelze stvořit nic, co by mohlo být součástí bytí, co by tedy mohlo reálně existovat.

    Nicméně tato vázanost zákony bytí nebyla pro Boha nijakým stavem nesvobody; neboť Bůh je (podle Hegela) s tímto Bytím sám naprosto totožný. (On tedy zcela principiálně nemůže chtít nic, co by s tímto Bytím bylo v jakémkoli rozporu.)

  19. Paní Hájková: ale jistě, opakuji vždy znovu a znovu, že ta „rajská“ existence v jezuitských redukcích byla svým způsobem „skleníkem“, umělou líhní, kam ještě vůbec nevtrhla moderní (byť tehdy středověká) doba se všemi jejími svody.

    Nicméně ta poznámka kterou citujete je opravdu zajímavá, že člověk napřed musí být vystaven svodům, aby mohl svou mravní odolnost prokázat (respektive vůbec vypěstovat) tím že těmto svodům dokáže odolat. Tento názor se dosti blíží Platónovu modelu o třech částech duše; Platón snad sám přímo netvrdí že je přítomnost „dolní“ respektive „břišní“ části duše nezbytná z tohoto důvodu, on její existenci bere prostě jako přirozeně daný fakt. Ovšem – i u něj je pro (vyzrálou) lidskou duši naprosto nezbytné aby dokázala překonat svody této prakticky animální části.

  20. K onomu příkladu s varhaníkem: domnívám se že tady je situace ještě o něco složitější. Pan Nushart tento případ napřed postavil jako dichotomii: naprosto volná kreativita, ale bez jakéhokoli hlubšího povědomí o strukturách a zákonitostech umělecké/hudební tvorby – anebo ale vycizelovaná produkce, na základě dokonalého zvládnutí těchto hudebních zákonitostí, která je ale už pouhou rutinou, bez jakékoli vlastní kreativity. (Mohli bychom jako příklad uvést také ostrý ideový střet mezi prvními impresionisty a jejich učiteli, kteří je nutili neustále dokola malovat pouze klasické motivy.)

    I tento protiklad, chtěl bych tvrdit, je možno řešit pouze „dialekticky“ – tedy pozitivním spojením obou těchto krajních forem.

    Volná kreativita, nedotčená žádným hlubším poznáním, je pouze zdánlivou svobodou; ve skutečnosti je pouze živelnou volností individua, která obsahově, kvalitativně nijak nepřekračuje volnost zvířete v divoké přírodě. Pravá svoboda nastává až teprve tam, kde nejen smím respektive mohu něco konat, tvořit podle vlastní libovůle – nýbrž až tehdy když jsem schopen skutečně vytvořit něco, co má svou kvalitu, co obohatí mě nebo okolní svět.

    Na straně druhé ona pouhá – byť formálně dokonalá – rutina: ani zde není dán stav pravé svobody; neboť jak by mohlo být projevem svobody pouze stále donekonečna dělat jedno a to samé? Jako osel chodící neustále ve stejných kruzích kolem jím poháněného zavlažovacího zařízení?…

    Pravá svoboda tkví tedy v tom, když mohu něco konat ze své spontánní kreativity – ale když tím zároveň mohu konat něco, co má smysl a hodnotu, respektive co je hodno mě jakožto lidské bytosti.

  21. K oné záležitosti s kritickou sebereflexí a „tvrdohlavostí“ se ještě vrátím.

  22. Ale ovšem, pane Poláčku, pokud jsou svody pro člověka skutečně tak důležité, potom není zapotřebí vymýšlet nový systém. Kapitalismus s liberální demokracií jich přece poskytují dost a dost. Nebo snad může existovat nějaký lepší systém? Například takový, který svody nejen produkuje, ale také zajišťuje jejich překonávání?
    Anebo je to překonávání svodů na samotném člověku, systém nesystém?
    Mimochodem, Ježíš si také myslel, že svody nutně přijdou. Cituji Matouše 18, 7:
    „Běda světu, že svádí k hříchu! Svody sice nutně přicházejí, ale běda tomu, skrze koho přijdou.“

  23. Svody světa: paní Hájková, to je vlastně přesně ten případ o kterém jsme mluvili výše v souvislosti vztahu mezi evoluční podmíněností našeho vědomí, a mezi – alespoň relativní – autonomií naší vůle, našeho lidského vědomí.

    Jde o to: bez těchto „svodů světa“ bychom prakticky vůbec nedokázali existovat jako živočišný druh. Banální příklad: zrovna včera jsem četl v novinách o tom, že (mnohdy neodolatelná) chuť člověka na sladké měla svůj eminentní evoluční význam v dobách nedostatku potravy. Jedině díky neodolatelnosti tohoto „svodu“ si lidé zajišťovali přístup k vysoce energetickým zdrojům potravy. – Ta samá evoluční výhoda nás dnes, v době přebytku, ovšem naopak žene do všemožných neduhů těla, například diabetes.

    Stejně tak ale i dejme tomu touha po bohatství, která jako taková platí za jeden z největších mravních prohřešků. I tady je nutno si uvědomit, že tato snaha (či spíše posedlost) mnohých lidí hromadit stále větší a větší majetek je zřejmě také projevem dávného atavistického pudu zvířat v časech hojnosti nashromáždit tolik zásob potravy (to jest: zdrojů) kolik jen možno.

    Krátce řečeno: v evoluci jen sotva co vzniká (respektive se natrvalo udrží) jenom nahodile, bezúčelně. A tedy i všechny „svody“ kterým tak často podléháme buďto stále mají, anebo přinejmenším svého času měly nějaký pozitivní smysl a účel.

    Na straně druhé – je nepochybné i to, že podléhat nemírně těmto svodům je zase také špatně. Zdá se tedy, že nakonec jedinou správnou cestou je starý dobrý antický postulát zachování správné míry. Jak to svého času vyjádřil Aristoteles „aby toho nebylo ani příliš málo, ani příliš mnoho“.

  24. To znamená: moralizování (třeba křesťansky fundované) má samo svou významnou a nezastupitelnou úlohu všude tam, kde dochází k nadměrnému podléhání „svodům“; ale samotné toto moralizování nedokáže postihnout celou komplexitu dané záležitosti. A kdyby se toto moralizování plně prosadilo, pak by vedlo nejen k neživotnému asketismu, ale zároveň i ke společenské stagnaci, kde by prakticky jakákoli komerční aktivita byla okamžitě negována, blokována jakožto „hříšná“. Toto přísné moralizování má tedy svou legitimitu pouze jako protiváha přílišnému „podléhání svodů“; ale konec konců společensky žádoucím stavem není onen striktní asketismus, nýbrž ona antická „správná míra“. Jde jenom o to vytvořit takovou společnost, respektive postavit ji na takové základy, kde by bylo přítomno jak jasné vědomí o této správné míře všech věcí vůbec, tak především ochota tuto správnou míru všeobecně dodržovat.

  25. Vrátím se teď tedy k možnosti či nepravděpodobnosti mentální reflexe člověka, a z ní vyplývající ochoty člověka korigovat své jednání, respektive své názory a postoje. Pan Kalous napsal: „Jedním z mnoha druhů kognitivního zkreslení je konfirmační bias: Člověk upřednostňuje ty informace, které jsou v souladu s jeho přesvědčením a předsudky, a ignorují vše, co je s nimi v rozporu.“

    Ano, takové jsou skutečně nálezy současné psychologie, a je sotva možno je zpochybňovat. Tím spíše že plně odpovídají naší všeobecné zkušenosti, jmenovitě v éře internetu. Ovšem – stejně tak je faktem, že není radno navzájem směšovat rovinu individuálně-psychologickou na straně druhé, a rovinu společenské podmíněnosti na straně druhé. Jedná se zde opět o velmi složitý komplex vzájemných dialektických vztahů a podmíněností; nicméně holým faktem je, že ta rovina společenské podmíněnosti je obecnější, a může tedy působit v mnohem širším měřítku.

    Ano, člověk (lidské individuum) se ze všech sil brání uznat omylnost svého vlastního názoru; ale co když se právě toto vědomí vlastní omylnosti stane vůdčím, všeobecně uznávaným společenským paradigmatem? Když tedy i víceméně do každého individuálního vědomí pronikne tento poznatek: ano, člověk je tvor omylný, a ve svém přirozeném stavu nevyhnutelně propadá omylu. Co pak? Pak se tento lidský jedinec přinejmenším dostane do vnitřního konfliktu, kdy jeho individuální názor v té či oné konkrétní záležitosti bude kolidovat s tímto jeho (zvnitřnělým) vědomím nevyhnutelné vlastní omylnosti. A už tento jeho vnitřní konflikt sám by ho musel nutit k tomu nad celou záležitostí začít přemýšlet.

    Ano, takto radikální změna vědomí by vyžadovala hlubokou změnu celého společensko-ideového paradigmatu; asi takovou jakou svého času přineslo například křesťanství. Ale – klíčovým znakem těchto přelomových idejí je, že jakmile si už jednou vybojovaly v určité společnosti respektive civilizaci hegemonii, pak už se udržují prakticky „samospádem“. Zde se ukazuje pozitivní moment toho fenoménu, který jsme si popsali jako stádnost, pasivní přizpůsobení se velké většiny právě vládnoucí doktríně. Tato vládnoucí doktrína či idea pak působí na každého jednotlivce prakticky ve všech oblastech jeho života, od rodiny přes média až po všechny společenské struktury do kterých vstupuje.

    Ještě jednou tedy: ryze individuální odpor proti změnám ve vlastním myšlení, ve vlastních postojích a názorech ještě nemusí znamenat, že se tuto změnu nepodaří prosadit v celospolečenském měřítku.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *