Marxismus: jeho prameny, jeho omyly a jeho odkaz

Josef Poláček

V minulých dnech proběhla na stránkách Britských listů určitá diskuse na téma marxismu a Karla Marxe. Ukázalo se (či spíše se opětovně potvrdilo), jak velmi mnoho nejasností stále ještě přetrvává u tohoto myšlenkově-dějinného konceptu – ačkoli je už dvě století starý, nesčíslněkrát prozkoumaný a v odborné literatuře popsaný, takže by se zdálo že o jeho základních výpovědích musí být přece už dávno vše jasné. Ovšem – není tomu tak, a o význam Marxova díla se dodnes vedou rozhořčené spory. Pokusme se tedy zde celou tuto záležitost v pokud možno zjednodušené formě poněkud osvětlit.

I. Ideové prameny marxismu

Asi nebude od věci začít od samotného počátku. Proč vlastně vůbec tento ideový koncept vznikl, jaké byly historické okolnosti jeho vytvoření, na jaké myšlenkové proudy navazoval? Tradičně se uvádějí tři základní zdroje marxismu: 1. mezinárodní dělnické hnutí, především myšlenky francouzských socialistů, 2. klasická německá idealistická filozofie, především Hegelova dialektika, a 3. Feuerbachův materialismus. Podle tohoto pojetí Marx navázal na tyto tři zdroje, aby je novátorským, přelomovým způsobem sjednotil a zároveň na jejich základě vytvořil zcela novou kvalitu: revoluční teorii založenou na dialektickém materialismu, tedy na (předpokládaném) vlastním sebevývoji lidských dějin až k naprostému a všestrannému osvobození lidské bytosti.

Toto podání je stejně tak správné, jako pouze povrchní, nedostatečné, a v konečném efektu zavádějící. Pokusme se tedy znovu, novým pohledem a podrobněji podívat na to, proč vlastně tento revoluční koncept vznikl, jaká byla jeho dějinně systémová podmíněnost a proč si vytyčil právě takovéto cíle a ne jiné.

1. Století revolucí. Je nutno si v prvé řadě uvědomit, že 19. století bylo stoletím revolucí, kdy se začínala rodit sebevědomá občanská společnost, která svým revolučním bojem svrhávala okovy feudální stavovské hierarchie a nadvlády. Zdálo se tehdy, že nastává zcela nová éra velké, neohraničené lidské svobody. Zároveň ovšem – a to je zcela klíčový, málokdy uvědomovaný moment – se záhy projevila obrovská diskrepance mezi revolucí občanskou a revolucí (respektive svobodou) sociální. Velké masy pracujícího obyvatelstva musely zjistit, že z oné nové velké svobody neohraničeně profituje pouze třída majetných; zatímco oni sami musejí nadále živořit v bídě, v existenční nejistotě namnoze ještě větší nežli předtím. V tehdejší revoluční atmosféře tedy nebylo nijak daleko k myšlence, že po provedení občanské revoluce je zapotřebí provést ještě revoluci další, sociální.

2. Století optimismu, víry v pokrok. Je třeba si připomenout, že 19. století bylo – přes všechny zmíněné sociální problémy – stoletím všeobecného optimismu, jehož míru si dnes už sotva dokážeme představit. Byla to éra románů Julese Vernea, kdy se zdálo že pokrok lidstva probíhá nezadržitelně přímým, lineárním způsobem, že samotná technika dokáže vyřešit všechny společenské a lidské problémy. Tento tehdejší technicko-produkční optimismus nalezl svůj odraz i v myšlenkových konceptech Karla Marxe: jeho vize komunistické společnost je podstatně založena na produkční kreativitě politicky a sociálně osvobozené lidské bytosti.

3. Hegelova filozofie dějinného vývoje směřujícího ke svému konečnému naplnění, k všestranné svobodě rozumné lidské bytosti. Zde je nutno si připomenout: v německém myšlenkovém prostoru oné doby byl Hegelův filozofický koncept naprosto dominantní. Zdálo se, že on definitivním způsobem dokázal vyřešit všechny základní filozofické otázky, do jednoho syntetického celku propojit všechny dosavadní dílčí filozofické směry. A jádrem tohoto jeho filozofického konceptu bylo přesvědčení, že stejně jako ve filozofii veškerý vývoj směřuje k této finální syntéze, tak stejně tak i lidské dějiny směřují nezadržitelně ke svému finálnímu, systémově dovršenému stavu lidské svobody. Ačkoliv se Marx vůči Hegelovi vždy velice ostře vymezoval, protože zcela zásadně odmítal Hegelovo idealisticko-teologické myšlení, ve skutečnosti fakticky plně převzal tento jeho koncept finálního směřování lidských dějin, končících stavem naprostého naplnění lidské svobody. Rozdíl byl pouze v tom, že Marx – vycházeje z Feuerbachovy materialistické negace Hegelova konceptu – toto finální osvobození člověka nespatřoval v hegelovském údajně „rozumném“ státu konstituční monarchie, nýbrž v činném společenství všech lidí reálně spojených účastí na společném díle, na materiální produkci ve prospěch všech.

Pokud tedy sledujeme tyto faktory z kterých se zrodil marxistický myšlenkový koncept jenom trochu nezaujatě, ukáže se nám nevyhnutelně, že Marxův revoluční koncept nevznikl v žádném případě nahodile, jako produkt nespoutané fantazie nezodpovědného intelektuála, nýbrž že jeho vytvoření v zásadě naprosto přirozeně a logicky vyplývalo jak z materiální, tak z intelektuální situace 19. století. Je samozřejmé, že bez jedinečného, osobitého kreativního Marxova příspěvku a podílu by tento směr zvaný marxismus nikdy nemohl vzniknout (nejednalo se tedy o žádný nevyhnutelný dějinný automatismus); nicméně jak bylo ukázáno, mnoho faktorů oné doby ukazovalo právě tímto směrem.

II. Omyly marxismu

Ukázali jsme si v první části našich rozborů, že marxistický koncept sociální revoluce byl v zásadě zcela zákonitou, přirozenou reakcí na společenské poměry a protiklady v 19. století. Proč a z jakých důvodů se tedy stalo, že tento projekt všestranně svobodné společnosti při pokusu o jeho realizaci naprosto ztroskotal, a nakonec se obrátil ve svůj pravý opak, totiž v systém útlaku a nesvobody? – Některé příčiny tohoto úpadku je celkem snadné detekovat; jiné se skrývají ve velmi komplikovaných kategoriích filozoficko-metafyzického myšlení.

1. Fatální past historického optimismu. Tento obecný optimismus 19. století ústící ve víru v lineární, nekomplikovaný vývoj lidstva k neustálému pokroku na základě čistě technologického vývoje jsme si už zmínili. Důsledkem tohoto optimismu je ale, že se při tomto spoléhání na samočinný vývoj naprosto opomíjí velice komplexní, složitý, vnitřně rozporuplný charakter jak lidské společnosti, tak i člověka samotného. Jednou větou: marxismus – se svým konceptem všelidového vlastnictví – přišel s příliš zjednodušeným konceptem řešení společenských problémů, nežli aby takto simplicistní model mohl mít potenciál být adekvátním nástrojem pro takto vysoce komplexní entity. A čím více se pak systém „reálného socialismu“ vzdaloval od objektivní reality, tím více musel svou nadvládu udržovat čirou mocí.

2. Fatální víra v revoluci. Tento bod souvisí úzce s bodem předchozím. Konstantní problém revolucí je tento: prostřednictvím revolucí je možno pouze něco odstranit, pouze svrhnout něčí (historicky přežilou) moc. Ale revoluce sama o sobě nemá potenciál něco pozitivního (v kvalitativním slova smyslu) vybudovat. A tak se vlastně po každé provedené revoluci – po opadnutí vlny euforie z bezprostředního osvobození – dostavuje kocovina ze zklamaných nadějí. Ukázalo se, že občanské (liberálně-demokratické) revoluce 19. století byly těmi posledními, které si mohly ještě relativně vystačit s pouhým svržením starého režimu. Ale pro třetí tisíciletí je nutno dokázat vytvořit naprosto nový, komplexní, syntetický model společenské (reformované) reality; a v tomto ohledu marxismus nepřinesl prakticky naprosto nic, kromě víry v samospasitelnost společného vlastnictví produkčních prostředků.

3. Naprostý úpadek principu dialektiky. Marxismus se sice verbálně intenzivně hlásil k principu dialektiky; ale ve skutečnosti je celý marxistický koncept jak dějin, tak člověka i společnosti samotné daleko spíše naprostým popřením všech základních zásad dialektického myšlení. Připomeňme si v krátkosti: dialektická myšlenková metoda je ta jediná, která má potenciál navzájem dohromady spojit, syntetizovat všechny (protikladné) části tohoto roztrženého světa. Marx veškerou dialektiku redukoval víceméně pouze na třídní boj. (Ponechme teď stranou velmi specifické záležitosti jeho ekonomických výkladů, které si také činí nárok na dialektiku.) Ovšem – ve skutečnosti Marx ani tento třídní boj nepojal důsledně dialekticky. Zopakujme znovu: naprostou podstatou principu dialektiky je „jednota a boj protikladů“ – ale Marx ve skutečnosti neviděl nic jiného nežli onen třídní boj! Jakákoli autentická dialektika zde naprosto nevyhnutelně musí vyžadovat překlenutí, spojení, syntézu protikladů, tedy syntézu strany práce a kapitálu; ale Marx chtěl tento protiklad „vyřešit“ naprosto jednostranným příklonem ke straně práce, spolu s úplnou eliminací strany kapitálu! (Pro ilustraci: je to asi tak něco takového jako kdyby někdo chtěl protiklad mezi kladným a záporným pólem v magnetu vyřešit tím, že by záporný pól prostě odštípl! Jak známo tento záporný pól se vzápětí znovu obnoví.) A nejinak tomu bylo i v reálných dějinách: toto marxisticko-komunistické řešení zcela jednostranně ve prospěch strany práce nikdy nemohlo fungovat, především ekonomika zbavená svého základního principu volné soutěže, konkurence zcela ztratila svou dynamiku.

III. Odkaz marxismu

V předcházejících výkladech jsme si tedy ukázali, že a) zrod marxistického revolučního konceptu byl sám o sobě zcela legitimní; ale že b) ve své konkrétní podobě byl tento koncept příliš zjednodušený, příliš redukcionistický nežli aby mohl být fundamentem pro vyřešení základních problémů a otázek lidské civilizace na prahu třetího tisíciletí její novodobé existence. Za této situace je nutno si položit otázku: co nám vlastně marxistická myšlenkově-revoluční tradice může poskytnout ještě dnes? Může mít pro nás vůbec ještě nějakou relevanci, anebo se jedná už pouze o staré harampádí, případně o naprosto škodlivý koncept revolučního chaosu?

Z dosavadních úvah vyplývá, že odpověď bude správná v obou těchto směrech. Ano, na marxismu je mnohé poplatné době jeho vzniku; a mnohé bylo příliš zjednodušující, jednostranně pojaté už tehdy. Nicméně – na straně druhé je stejně tak faktem, že nikdo jiný nedokázal provést natolik hloubkovou analýzu systému a rozporů kapitalismu jako právě Marx; a sotva kdo druhý dokázal vytyčit natolik silnou ideu radikálního (sociálního) humanismu jako on. Pokud tedy chceme uvažovat o tom co z marxistického ideového dědictví může mít smysl a význam i pro nás, pro naši dobu a pro náš svět, pak by se jednalo především o následující body:

1. Otázka po dějinném směřování člověka, lidského rodu. Model liberální demokracie, který je systémovým a ideologickým antipodem marxismu, není schopen vytvořit žádnou ideu nějakého cíle, ke kterému by mělo lidstvo směřovat. To jest: liberální demokracie za tento konečný cíl vidí a prohlašuje sebe samu; ale tím pro ni veškerý vývoj končí, po dosažení tohoto stavu už není kam jít dál. Liberální demokracie pouze donekonečna reprodukuje staré cíle z 19. století, tedy nikdy nekončící rozvoj techniky, produkce a konzumu – ovšem už bez tehdejšího optimismu, bez tehdejšího humánního náboje, nýbrž už jenom ve stavu kocoviny planetární populace hledící vstříc klimatickému kolapsu jakožto důsledku právě tohoto technického pokroku a extenzivní nadprodukce. Z marxismu je tedy v každém případě možno převzít se vší naléhavostí položenou otázku: co je vlastně člověk, jaká je podstata jeho existence, jaké je směřování lidského rodu. Marxismus na tyto otázky dával pouze jednostranné odpovědi; ale už tím že je dával otvíral prostor pro dále jdoucí hledání, uvažování v tomto směru. V liberální demokracii s její uzavřeností do sebe samé není o čem přemýšlet; ona nedokáže uvažovat jinak nežli v čistě binárním modu, tedy: buďto demokracie nebo diktatura. Složitějšího uvažování ze své samotné podstaty není schopna.

2. Pojetí člověka jako bytosti společenské. Liberální demokracie člověka deklaruje jako naprosto svobodného; ale tato údajná svoboda je ve skutečnosti vázána pouze na ryze individuální stránku jeho existence. Liberální demokracie atomizuje člověka, vytrhává ho ze všech jeho společenských souvislostí a vztažností, celý nekonečný horizont jeho životní zkušenosti redukuje víceméně pouze na prázdnou identitu jeho vlastního já. Oproti tomu marxismus chápe člověka důsledně v celém komplexu jeho interpersonálních, společenských vztahů. Ano, toto marxistické pojetí člověka jakožto „souboru společenských vztahů“ bylo nakonec stejně tak pouze jednostranné jako atomismus liberální demokracie; nicméně v tomto srovnání marxismus postihoval potenciálně mnohem širší okruh životních vztahů člověka. Myslet člověka jako individuum, k tomu není zapotřebí žádného intelektuálního výkonu; ale dokázat si uvědomit právě ono včlenění tohoto lidského individua v potenciálně nekonečně bohatý komplex společenských vztahů, to je intelektuálně mnohem náročnější záležitost, která otevírá zcela nové horizonty pro chápání postavení a role člověka v jeho světě.

3. Uvědomění si materiální podmíněnosti společenských vztahů a struktur. Kdo ještě nějakým způsobem zažil výuku tzv. „vědeckého komunismu“ za minulého režimu, tomu dozajista v paměti utkvěla stále dokola opakovaná floskule o určující, determinující roli „materiální základny“ vůči „společenské nadstavbě“. Jedná se o naprosto klíčovou tézi celé marxistické teorie; podle tohoto modelu nelze společenské a politické procesy, struktury a instituty vykládat z nich samých, nýbrž je nutno je pochopit jako pouze sekundární odraz mnohem původnějších, pro život společnosti určujících vztahů které vznikají v procesu její materiální produkce. K této tézi je zde možno v krátkosti říci pouze toto: správné pochopení vzájemného poměru mezi touto „materiální základnou“ a „společenskou nadstavbou“ je pro běžné lidské vědomí krajně obtížnou záležitostí, a dnes si už jen velice málokdo dá práci se s touto složitou materií adekvátně vypořádat. Pro ilustraci: ještě celkem nedávno profesor právní filozofie Jiří Přibáň v deníku Právo vytýkal Marxovi, že prý podle něj je i veškerá kulturní sféra pouze výsledkem a odrazem produkčních vztahů. K tomu je možno podotknout pouze tolik: přesně tohle Marx nikdy netvrdil. Ale právě v tomto bodě znovu a znovu dochází ke zcela zásadnímu nepochopení celé myšlenkové struktury marxistické teorie společnosti.

Proč je tento důraz marxistické teorie na určující roli oné „materiální základny“ natolik důležitý a neopominutelný? V zásadě platí to samé co bylo řečeno výše: stejně jako nevyžaduje žádné intelektuální úsilí pojímat člověka jako bezprostředně jsoucí individuum, stejně tak žádné nové náhledy nepřináší pohled na sféru státu a politiky jakožto bezprostředně daných entit. Ale teprve když si uvědomíme, když si vypracujeme schopnost vnímat jak člověka v jeho společenské podmíněnosti, tak společenské a politické instituce v jejich podmíněnosti mnohem hlouběji probíhajícími procesy a strukturami – teprve tehdy se nám otevře pohled na mnohem komplexnější, mnohem rozvrstvenější, ale také mnohem zajímavější skutečnost, nežli jak ho může podat onen pouze prvotní, konvenční náhled.

IV. Závěr

Jaký konečný závěr je tedy možno učinit z předešlých výkladů a úvah? – Především jeden: naprosto není radno podceňovat Marxe a jeho teoretický odkaz. Ano, pokus o zavedení jeho projektu komunismu do praxe naprosto ztroskotal; ale to nemění nic na faktu, že Marx byl jedním z největších myslitelů celé evropské kulturní tradice. Jeho „kopernikánský obrat“ od idealistické dialektiky Hegela k její materialistické formě byl naprosto legitimní, a víceméně zcela nevyhnutelný. Ano, Marx se ve svých teoretických úvahách dopustil i celé řady chyb, respektive pouze částečně platných premis. Ale to všechno jsou chyby, které je v zásadě možno opravit. Stále platí, že bez důsledně materialistického pohledu, bez hloubkových analýz především produkčních procesů a vztahů nikdy nelze adekvátně porozumět charakteru, dynamice a dějinnému směřování lidského společenství.

392 komentářů u „Marxismus: jeho prameny, jeho omyly a jeho odkaz“

  1. K tomu článku v „Křesťanu“: co mě tam zaujalo byl ten výrok že „člověk je hierarchický tvor“. Paní Hájková by takovýto stav sice považovala za politováníhodný; nicméně je už dávno mé přesvědčení, že tomu tak skutečně je. A plně souhlasím s tím diskutujícím který napsal, že tam kde nejsou ustanoveny žádné formální hierarchie, že tam se automaticky ustanoví neformální, které mohou být fakticky ještě horší. Ty formální hierarchie jsou totiž „legální“, je tedy možno je respektovat, bez ztráty pocitu vlastní důstojnosti či hrdosti. Zatímco když je nějaký kolektiv fakticky ovládán nějakým samozvaným vůdcem, křiklounem který prostě překřičí (či jinak dominuje) ty ostatní, pak je tento stav na úkor hrdosti těch ostatních.

    Tím nechci tvrdit že tyto hierarchie existují naprosto všude. Například v kroužku dobrých přátel si mohou být všichni rovni. Ale jinak – alespoň v kolektivech které jsou nějakým způsobem pevněji provázány (není tedy možno se z nich jen tak vyvázat), se v naprosté většině takové či onaké hierarchie dříve či později vytvoří.

    —————————-

    Co se toho výroku a Duchu svatém a vyhoření týče: což o to, pokud se tento obraz transformuje do civilní terminologie, pak toto konstatování naprosto může mít svůj smysl. Pak tím není řečeno nic jiného nežli prostě to, že syndrom vyhoření je jakási „rozsvícená kontrolka“ která danému člověku dává na vědomí, že je s ním něco v nepořádku, že něco dělá špatně, a že je nejvyšší čas pro změnu. Namísto „Ducha svatého“ je zde možno použít termín dejme tomu „základní přirozené psychické uspořádání“ daného jedince, které pod trvalým stresem upadne do stavu systémové nerovnováhy, a svému nositeli dává uvedené varovné znamení.

  2. Pane Huďo, musím přiznat že nerozumím Vašemu argumentu ohledně role peněz (Chomsky). Člověk vyvíjí ekonomickou aktivitu jenom a pouze tehdy, když mu z toho kyne nějaký prospěch. Jinak by naprosto zbytečně mrhal svou životní energií.

    Musí zde tedy být odpovídající motivace. Touto motivací jsou klasicky peníze (tedy hmotná odměna), respektive zisk.

    V komunismu tato motivace ziskem měla zmizet; lidé měli údajně pracovat jen „za dobré slovo“. Ta základní spojnice mezi výkonem (výdajem energie) a odměnou za výkon zde tedy měla být přervána.

    Přesně o tohle se pokusili bolševici v Rusku. Výsledkem – opakuji znovu – byl naprostý rozvrat ekonomiky. Především rolníci se bránili tomu dodávat své produkty zdarma do měst – jenom za jakousi vágní vyhlídku, že městští dělníci jim za to někdy v budoucnu poskytnou výrobky svého průmyslu.

    Takže jako jediné řešení se pak ukázalo násilné rekvírování zemědělských produktů; a protože ani takto to nešlo donekonečna, pak Lenin musel spěšně zařadit zpátečku a vyhlásit zmíněný (kapitalistický) NEP.

    Opravdu nevím, co s touto holou ekonomickou realitou má mít co společného jazykovědec Chomsky.

  3. „Ostrov s lidskými vztahy“ by koneckonců nemusel být ostrov pracovní, ale třeba mimopracovní. Něco jako církev. Ačkoli i tam jsou hierarchické vztahy, jak poznamenal jeden diskutující křesťan.
    A dodal: „V království Božím nejspíš žádní vedoucí nebudou – úplně bude stačit Ježíš. Zatím jsme tady a ani církev není společenství svatých andělů.“

  4. Já nevím, čemu pořád nerozumíte, pane Poláčku.

    Co je socialismus a komunismus? Co byla ruská revoluce? A co je vlastně podstatou kapitalismu? 🤔

    Podle Lenina: „Rozdíl mezi marxisty a anarchisty spočívá v tomto:“
    1. Marxisté, i když navrhují úplné zničení státu, věří, že to může být uskutečněno pouze po zničení tříd socialistickou revolucí a jako výsledek triumfu socialismu, který skončí se zničení státu; anarchisté chtějí úplné odstranění státu přes noc, aniž by chápali, jaké jsou podmínky, které to umožňují.

    2. Marxisté prohlašují, že proletariát musí zajistit politickou moc, zcela zničit starou státní mašinérii a nahradit ji novým mechanismem sestávajícím z organizace ozbrojených dělníků typu Komuny; anarchisté, když volají po zničení státní mašinérie, ve skutečnosti nevědí, „čím“ ji proletariát nahradí, ani „k čemu“ využije svou revoluční sílu; jdou dokonce tak daleko, že odsuzují veškeré použití politické moci revolučním proletariátem a odmítají revoluční diktaturu proletariátu.

    3. Marxisté chtějí pomocí moderního státu připravit proletariát na revoluci; Anarchisté tuto metodu odmítají.“

    Lenin zastíral fakta. Marxisté „nemají na mysli úplné zničení státu“, ale předvídají přirozený zánik státu jako důsledek zničení tříd pomocí „diktatury proletariátu“, tj. Státní socialismus, zatímco anarchisté si přejí zničení tříd pomocí sociální revoluce, která spolu se třídami odstraní i stát. Marxisté navíc nenavrhují ozbrojené dobytí Komuny celým proletariátem, ale navrhují dobytí státu stranou, která si představuje, že zastupuje proletariát. Anarchisté umožňují použití přímé moci proletariátem, ale chápou, že orgán této moci je tvořen celým korpusem systémů komunistické správy – korporátními organizacemi, komunálními institucemi, regionálními i národními – svobodně konstituovanými mimo a v opozici vůči všem politickým monopolům stran a ve snaze snížit centralizaci správy na minimum. Lenin v zájmu polemiky svévolně zjednodušil fakta o rozdílu mezi marxisty a námi(anarchisty).

    Leninská fráze: „Marxisté chtějí připravit proletariát na revoluci pomocí moderního státu“ je základem leninského jakobinismu, stejně jako je základem parlamentní vlády a sociálně reformistického ministerialismu.

    Stoupenci Karla Marxe, mezi které, pane Poláčku, jste kdysi patřil, věří v centralizaci a autoritu, mocný stát, který povede revoluci a nový společenský řád. Anarchisté, jejichž předními představiteli byli Michael Bakunin a Peter Kropotkin, trvají na tom, že stát stejně jako kapitalismus musí odejít. Věří ve svobodnou federativní společnost s jejími členy organizovanými v samosprávných skupinách, továrnách, mlýnech, spotřebitelích, družstvech atd., tyto skupiny spolupracují po vzájemné dohodě s maximální možnou svobodou pro všechny. Anarchisté vždy předpovídali, že pokud by marxistická myšlenka někdy zvítězila, znamenalo by to porážku ekonomické emancipace a nahrazení našich současných pánů socialistickými byrokraty a politiky. Ve svém velkolepém díle Velká francouzská revoluce Kropotkin ukázal, že Francouzská revoluce byla potlačena stranickou diktaturou a že masy byly okradeny o výhody, kterých měly dosáhnout.

    Nicméně, navzdory své předpovědi ohledně nebezpečí marxismu, anarchisté v každé zemi, až na několik výjimek, celým srdcem tehdy podporovali bolševiky. Bylo to proto, že bolševici slibovali společnost, ve které by moc měla spočívat v masách lidí. Použili anarchistické myšlenky k získání mas a přistoupili k zavržení svých slibů, jakmile získali moc.

    Ano, v roce 1921 čelila bolševická vláda v Rusku vážné politické a ekonomické krizi. Politika nucené rekvizice vedla k masovému odmítnutí rolnictva zasít dostatečné množství obilí, které by uživilo města. Tváří v tvář hladomoru se tisíce dělníků jednoduše vrátily ke svým příbuzným na venkov. Ve stejné době byl průmysl po letech války a revoluce sražen do země. V této zoufalé ekonomické situaci vedlo ukončení občanské války k rostoucím politickým nepokojům mezi dělnickou třídou, uvnitř i vně strany, což ohrožovalo samotný základ bolševické vlády. Tváří v tvář politickému a ekonomickému kolapsu dospělo bolševické vedení k závěru, že neexistuje jiná možnost, než udělat velký ústup na trh. Bolševická vláda proto opustila válečný komunismus a přijala Novou ekonomickou politiku (NEP), kterou předtím navrhl Trockij. Pro Trockého byl NEP, stejně jako před ním válečný komunismus, politikou nezbytnou k zachování „dělnického státu“, dokud jej nezachrání revoluce v západní Evropě. Trockij, stejně jako Lenin, předvídal spojenectví s rolnictvem jako ústřední pro udržení revoluční vlády a NEP byl především prostředkem k obnovení dělnicko-rolnické aliance, která byla vážně narušena excesy válečného komunismu. V rámci Nové hospodářské politiky zůstala většina průmyslové výroby ve vlastnictví státu a tvořila státní sektor.
    Již na konci devatenáctého století většina marxistů dospěla k názoru, že klasická fáze svobodného konkurenčního kapitalismu, kterou popsal a analyzoval Marx v 60. letech 19. století, ustoupila závěrečným fázím kapitalistické éry. Růst obrovských kartelů a monopolů a rostoucí ekonomická role státu byly považovány za negaci trhu a fungování zákona hodnoty. Vznik akciových společností a znárodnění klíčových průmyslových odvětví zároveň znamenalo nahrazení individuálního kapitalistického vlastnictví výrobních prostředků kolektivními formami vlastnictví, což znamenalo další negaci soukromého vlastnictví. Jak tvrdil Engels, rozvoj jak monopolu, tak státního kapitalismu vedl k tomu, že třída kapitalistů byla pro samotný výrobní proces nadbytečná. Kapitál už nepotřeboval kapitalistu. Jak sám Engels říká(…)

    Po Marxovi ortodoxní marxista Tony Cliff tvrdil, že v kapitalismu existuje dvojí dělba práce. Především je to dělba práce, která vzniká mezi kapitalistickými podniky a která je regulována zákonem hodnoty, který funguje prostřednictvím „anarchie trhu“. Za druhé existuje dělba práce, která vzniká v každém kapitalistickém podniku a která je přímo určována racionálním a vědomým diktátem kapitalistů nebo jejich manažerů. Druhá dělba práce je samozřejmě podřízena zákonu hodnoty, pokud kapitalistický podnik musí soutěžit na trhu. Zákon hodnoty se mu však jeví jako vnější.
    Pro Cliffa se SSSR choval, jako by to byl prostě jeden obrovský kapitalistický podnik. Zákon hodnoty jako takový již v SSSR nefungoval, byl negován znárodněním výroby a zavedením komplexního státního plánování. Ale pokud byl SSSR nucen konkurovat jak ekonomicky, tak politicky v rámci kapitalistického světového systému, stal se podřízen zákonu hodnoty jako každý kapitalistický podnik. V tomto smyslu byl pro Cliffa zákon hodnoty pouze „částečně negován na základě samotného zákona hodnoty“.

    Zjevný úspěch ruské revoluce nejprve ukázal, že existuje realistická alternativa ke kapitalismu. Ukázal, že kapitalismus může být svržen dělnickou třídou a že na jeho troskách lze vybudovat socialistickou, ne-li komunistickou společnost. Jako takový inspiroval generace socialistů a dělníků v jejich konfliktech s kapitalistickým systémem a definoval jak jejich cíle, tak metody. SSSR byl v podstatě založen na kapitalistické zbožní výrobě. To se týkalo i ostatních států bývalého východního bloku.

    Pokud by socialistickou alternativou ke kapitalismu byl totalitní policejní stát, ve kterém stále musíme pracovat pro šéfa, pak většina pracujících dospěla k závěru, že by mohlo být lepší kapitalismus pouze reformovat. A to je rovněž Váš závěr, pane Poláčku. 🤨

  5. Ještě k tomu, co psal pan Nushart o „ostrovech“ s lidskými vztahy. Napsal: „jenže to bohužel zahrnuje právě i tu meziskupinovou konkurenci, obranu, vnitřní – identitární „sebe“obranu skupin, outsourcing břeven z oka a objektivizaci strachu &vzteku…“
    Vzpomněla jsem si, co jsem četla u Bubera. V nějaké sociální skupině prý nemusejí mít lidé vůbec mezi sebou vztahy. Stačí jim vztah ke skupině, t.j. kolektivita. Kupodivu, právě ona prý zbavuje osamělosti, úzkosti ze světa a opuštěnosti.
    Proto ji lidé asi tak brání. Tak o tohle by nám asi nemělo jít.
    Buber naopak oproti sociálním vztahům vyzvedává vztahy mezilidské (já-ty). I když tyto vztahy zřejmě té osamělosti, nejistoty a úzkosti ze světa asi úplně nezabrání.
    Ještě jsem si vypsala větu, která mě zaujala, ačkoliv nejsem jistá, co si pod ní představit:
    „Kolektivní pospolitost dbá na to, aby náklonnost mezi jednotlivci udržela na uzdě.“
    Ještě poznamenám, že podle Bubera lze vztah já-ty aplikovat nejen na vztah dvou lidí, ale i i vztah člověka tomu, co ho přesahuje.

  7. Pane Huďo, nemohu jinak nežli vyslovit uznání Leninovi, že principiální deficity teorie anarchismu vystihl naprosto přesně. Především jeho věta že „anarchisté chtějí úplné odstranění státu přes noc, aniž by chápali, jaké jsou podmínky, které to umožňují“ plně trefuje jádro věci.

    Zásadní problém (a rozdíl) je v tom: anarchisté své pojetí „svobody“ stále fixují jenom a pouze na jednotlivce, na jeho osobní autonomii. (Na této základní skutečnosti nic nemění že se pak – sekundárně – chtějí sdružovat do určitých kolektivů.) Pro anarchisty je tedy principiálně každý člověk bez dalšího schopen, kvalifikován k této „naprosté svobodě“. Ať už je tímto člověkem technicky vzdělaný dělník průmyslové éry, anebo dejme tomu středověký sedlák nebo podomek. To všechno pramení z toho, že anarchisté vůbec nemají smysl, nemají představu co vlastně vůbec znamenala Marxova téze o „rozvoji výrobních sil“.

    Marxisté si přece jenom alespoň do určité míry byli vědomi toho, že aby bylo vůbec možno zřídit společenské uspořádání které není založeno na státním donucení, že je k tomu zapotřebí dlouhého, celá staletí trvajícího vývoje. Že prostě není možno vzít libovolného člověka, říci mu: „Teď jsi naprosto svobodný!“ a očekávat od něj, že on se dokáže skutečně chovat jako nejen osobně svobodná, ale zároveň i společensky odpovědná bytost.

    Neboť – a to se naprosto pravidelně přehlíží – komunistická společnost (tedy bez přítomnosti státu) by mohla fungovat jenom tehdy, když by všichni její členové bez výjimky jednali s vědomím naprosté odpovědnosti vůči celku. Jednou větou: není pravé svobody bez odpovědnosti. Kde mizí povinnosti jedince vůči státu, tam musí být nahrazena jeho povinností vůči všem jeho spoluobčanům.

    Jenže – tento pocit odpovědnosti nevzniká sám od sebe. Marxisté proto věděli, že aby vůbec mohl vzniknout takto plně odpovědný příslušník komunistické společnosti, že je napřed nutno aby on byl odpovídajícím způsobem k tomu připraven, formován; a tento proces přeměny člověka buržoazní společnosti v člověka komunismu může jak řečeno proběhnout jenom za dlouhé časové období, a to sice na základě onoho procesu „vývoje výrobních vztahů“. Samozřejmě i tato marxistická představa o tom že je možno takto preparovat – plně altruistického – člověka komunistické společnosti byla naprosto naivní, respektive její předpoklady spočívaly na teoreticky chybných premisách. Marx tvrdil, že moderní průmyslová produkce je ze své podstaty kolektivistická, protože vyžaduje vysoký stupeň produkční kooperace. Marx tedy věřil, že moderní kapitalistická produkce touto vysokou produkční kooperací bude sama formovat onoho budoucího „člověka komunismu“, který bude mít tuto vzájemnou pospolitost (a odpovědnost) v krvi.

    Marxova zásadní chyba v úvaze zde spočívala v tom (už jsem o tom opakovaně psal), že moderní produkce skutečně vyžaduje vysoký stupeň kooperace; ale to ještě nijak neznamená, že tím zároveň vzniká nějaký pocit vzájemné pospolitosti. (Jinak by vlastně všichni kapitalisté byli latentní komunisté, neboť i oni musí – ve vzájemné výměně produkčních komodit – vykazovat velmi vysoký stupeň vzájemné kooperace.)

    Nicméně jak řečeno: marxisté měli alespoň určitou základní představu o tom, že komunistická společnost bez státu a bez donucení nespadne sama od sebe z nebe, nýbrž že její struktury je napřed nutno vybudovat, dlouhou a složitou cestou, a to včetně hluboké niterné přeměny samotného člověka. Zatímco anarchisté si nedokáží uvědomit ani tento základní fakt, a vycházejí z naprosto fiktivní, abstraktní představy jakéhosi „naprosto svobodného člověka“, který se s onou nezbytnou odpovědností bude chovat automaticky a bez dalšího, jakmile jen bude osvobozen od pout státu.

    Pane Huďo, zcela upřímně vůbec nechápu, jak někdo může věřit v takto naivní představy. Svědčí to především o naprosté neznalosti, nepochopení podstaty lidské bytosti, neznalosti sil které ji ovládají, které ji formují, které ji determinují.

  8. „Kolektivita zbavuje osamělosti“ – to jistě, proto mnoho lidí tak hluboce touží po kolektivitě. Ovšem – tato kolektivita může mít velice různé formy, a jestliže není založena na autentických mezilidských vztazích, pak tato kolektivita zůstává pouze v abstraktní úrovni, a i to zbavení od osamělosti má pak daleko spíše pouze fiktivní charakter.

  9. Mimochodem, pane Huďo, v současné době právě pročítám knihu německého filozofa Safranskiho o vztahu jednotlivce a společnosti; a právě příští kapitola bude o Maxu Stirnerovi. Jsem opravdu zvědav, co tento – velmi rozmyslný a uvážlivý – filozof o Stirnerovi napsal.

  10. Buber zajisté měl na mysli kolektivitu jakožto příslušnost k určité sociální skupině, která zakládá nějaká členská práva. Ta naopak nemají ti, co k ní nepřísluší. Viz třeba poukázání pana Nusharta na odbory. Taková příslušnost zbavovala člověka nejistoty. Posilovala jeho pozice ve společnosti. Osamělosti zbavovala do jisté míry také, ve smyslu vědomí, že nejsem sám, za mnou stojí celý kolektiv, který mi zajistí má práva. Odboráři žádné osobní vztahy mezi sebou mít nemusí. Příslušnost k širší skupině, například k národu zase dávala člověku jistotu, že někam patří. Zbavovala ho nutnosti pátrat v hlubinách vlastní duše, kdo vlastně je.
    Naopak dva lidé, kteří mohou mít mezi sebou velmi blízký mezilidský vztah, si mohou připadat osamělí, protože nikam nepatří.

  11. Bez hloubkových analýz důvodů a následků neznalosti substance psychických vztahů (a to nejen v procesu střetu zájmů jednotlivce a společenských dispozic) nikdy nelze adekvátně porozumět charakteru dynamiky produkčních procesů, natož dějinnému směřování lidského společenství………..bych pane Poláčku vyňal z jádra* svého pojetí existencionalismu.
    *tím je ultimativní poznatek, že člověk není pánem ve svém vlastním domě

  12. Pane Poláčku, jen malá připomínka. Anarchismus neselhal. Selhal marxismus, kterému jste nekriticky a hloupě věřil. 🤦🏻‍♂️
    Marx chtěl státem řízenou ekonomiku. Marx si myslel, že kapitalismus se sám zničí, ale nezničil a nezničí.

    Být prokapitalismus znamená být pro nadřazenost. Změňte můj názor.🤨

  13. „Bez hloubkových analýz důvodů a následků neznalosti substance psychických vztahů…nikdy nelze adekvátně porozumět charakteru dynamiky produkčních procesů, natož dějinnému směřování lidského společenství…“

    Ty důvody neznalosti bych asi hledal ve střetech (především mocenských) zájmů; znalostí už je dnes relativně dost (ve srovnání se stavem ještě před nějakými 20-30 lety) a pro skutečné (i laické) zájemce snadno dostupných. Čili odvolávat se na neznalost vypadá jako vcelku laciná výmluva nebo v horším případě něčí snaha širší veřejnost od takových poznatků izolovat např. jejich bagatelizací nebo zesměšňováním.

    Jinak bych si asi dovolil naznačit směr dalšího zkoumání: „Podíl práce na polidštění opice.“
    (http://www.marxismus.cz/hismat/okno_opice.htm) Nezasloužila by si tato Engelsova práce (jejíž titulek je dnes často považován za bonmot bez hlubšího smyslu) oprášit, aktualizovat na základě moderních znalostí neurověd a použít jako východisko?

  14. „Musíme začít vnímat zdraví jako komoditu, jako peníze, kariéra, auto, rodina, manželka, děti…“ praví Tomáš Šebek.
    https://www.seznamzpravy.cz/clanek/audio-podcast-galerie-osobnosti-musime-se-snazit-umrit-ve-zdravi-tomas-sebek-prichazi-s-otocenim-systemu-254789#dop_ab_variant=0&dop_source_zone_name=zpravy.sznhp.box&source=hp&seq_no=1&utm_campaign=abtest247_clanky_podle_okresu_varB&utm_medium=z-boxiku&utm_source=www.seznam.cz
    Poznámka:
    Není komodita zboží, se kterým se obchoduje?

  15. Totiž, to už tady jednou bylo, že „zdraví je zboží jako každé jiné“. Za jedné pravicové vlády.
    Možná mají na mysli i duševní zdraví.

  17. Pane Petrasku, co se týče oné „dynamiky produkčních vztahů“ a jejího poměru k – dejme tomu – „lidskému faktoru“ jsem právě dnes napsal dost obsáhlou odpověď panu Nushartovi na DR: https://denikreferendum.cz/clanek/36598-v-ceske-politice-se-zacnou-hybat-ledy . Tam se sice jednalo bezprostředně o vztah produkčních vztahů (sil) a lidského myšlení, ne tedy přímo lidské psychiky, ale v obecné rovině se obojí týká víceméně téhož tématu, totiž vztahu objektivních procesů na straně jedné, a jak řečeno „lidského faktoru“ na straně druhé.

    Věnujme se teď ale oné „neznalosti substance psychických vztahů“, kterou argumentujete. První – a zřejmě rozhodující – otázka zní: musíme mít skutečně naprosto podrobnou znalost lidské psychiky, abychom mohli s dostatečnou přesností analyzovat (a predikovat) dynamiku velkých, globálních společensko-ekonomických procesů?

    Zkusme si položit otázku takto: skutečně musíme znát „psychiku“ každého jednotlivého mravence, abychom mohli s alespoň uspokojivou mírou přesnosti analyzovat základní struktury a procesy v mraveništi? Zdá se, že takto podrobná znalost nutná není. Samozřejmě že kdybychom tento psychický aparát každého jednotlivého mravence znali, byly by naše analýzy procesů v mraveništi (a jejich predikce) o mnoho přesnější; nicméně se dá soudit že i tak je možno dobrat se reálných a relevantních poznatků.

    Anebo jinak: nemusím mít povědomost o vnitřní struktuře a dynamice každého atomu z kterých se skládá automobil, abych mohl s dostatečnou jistotou predikovat, že když zatočím volantem určitým směrem, že i celý automobil bude odpovídajícím způsobem reagovat. Zkrátka: v našem nesmírně složitém světě, kde vše je nějakým způsobem navzájem propojeno a podmíněno, existuje rovina makroprocesů, a rovina mikroprocesů. Jak řečeno obojí je nějakým způsobem navzájem vždy propojeno; nicméně jsou případy kdy vzdálenost mezi oběma rovinami je natolik velká, že není bezpodmínečně zapotřebí působnost té druhé brát v potaz.

    Tolik tedy všeobecně. A teď konkrétněji: Marx to sice takto nikdy neformuloval, nicméně podle jeho modelu je lidská psychika vždy primárně formováno právě onou „dynamikou výrobních vztahů“. Já jsem v mé zmíněné odpovědi panu Nushartovi sáhl po paralele s evolucí; a učiním tak i teď. Připomínám tedy i zde: to co je v obecné rovině pro živé tvory evoluce, to je pro člověka onen komplex produkčních sil a vztahů. A stejně tak jako živí tvorové musí své vnitřní uspořádání přizpůsobit tlakům vnějšího prostředí (chtějí-li přežít), stejně tak člověk musí svůj psychický aparát (to jest především: motivace a cíle svého jednání) přizpůsobit tomu co je pro jejich přežití nejdůležitější, tedy právě charakteru výrobních sil a výrobních vztahů.

    Právě toto byl Marxův klíčový argument: člověk si sice může (jako jedinec) myslet co chce; ale on si nemůže volně vybírat to, co je. Člověk může být volný ve svém myšlení; ale není volný ve svém bytí. A jeho myšlení se dříve či později musí přizpůsobit jeho (materiálnímu) bytí, pokud vůbec chce čistě fyzicky přežít.

    Podle mého přesvědčení je tento Marxův model priority „materiální základny“ v zásadě naprosto správný; problémem je ale (spíše nežli neznalost psychického aparátu lidského jedince) především to, že Marx i tuto dynamiku „produkčních vztahů“ vykládal značně redukcionisticky. Respektive že veškerou pozornost fokusoval jedním jediným směrem.

    Zopakujme si jeho centrální argument pro jeho tvrzení o nevyhnutelné dynamice produkčních vztahů směrem ke komunistické společnosti: že totiž prý moderní produkční síly samy – nutností pracovní kooperace – generují mezilidskou pospolitost, a tedy vytvářejí objektivní (ovšem i subjektivní, psychickou, emocionální) základnu pro pospolitý komunismus.

    Marx zde naprosto podcenil (či spíše: vytěsnil) ten fakt, že vedle této nutnosti vzájemné kooperace je zde dán ještě jeden, a to sice zcela protikladný faktor: totiž že lidská práce má vždy primárně výsostně individualistický charakter. Že je vždy výdajem vlastní, ryze osobní energie, osobní námahy, osobního času. A že – opět evolučně podmíněno! – každý člověk má naprosto zásadní a primární zájem na tom tento svůj výdaj pracovní energie minimalizovat, a zároveň jeho výnosy (odměnu, prospěch) maximalizovat.

    Zpříma řečeno: jestliže onen faktor produkční kooperace vede k pospolitosti, pak onen faktor individuální pracovní činnosti nutně vede k egoismu. A přesně tento druhý faktor Marx ze svých teorií naprosto vytěsnil.

    S tímto poznáním se teď tedy můžeme vrátit zpět k lidské psychice. Ukazuje se nám, že v dané souvislosti tato není až tak úplně záhadná a neprůhledná, jak by se napohled zdálo. Člověk je tvor pohybující se vždy na rozhraní mezi svou potřebou pospolitosti na straně jedné, a svým evolučně podmíněným sklonem k egoismu na straně druhé. Více o hlubinách lidské psychiky není zapotřebí znát, abychom se mohli dobrat alespoň k těmto dvěma základním závěrům:

    – Za prvé, Marx měl částečnou pravdu se svým poukazem, že moderní produkční činnost vede člověka ke vzájemné kooperaci a pospolitosti.

    – Za druhé, Marx se hluboce mýlil když se domníval že takto generovaná pospolitost se stane jediným, naprosto dominantním určujícím faktorem budoucí dynamiky společenského vývoje.

    Všechny naše další úvahy o (budoucím) charakteru společnosti se tedy musí pohybovat v rámci této podvojnosti, ambivalence primárních motivací lidské bytosti.

  18. Pane Huďo, zdejším diskusím by značně prospělo, kdybyste přestal stále dokola opakovat tvrzení, že marxismus je prý etatistický. Není to pravda.

    Marxův projekt komunismu naprosto jasně směřoval k samoorganizaci pracujících lidí, bez přítomnosti státu jakožto nástroje donucení. Jediný rozdíl vůči anarchismu je v daném ohledu ten, že otcové marxismu – na rozdíl od anarchistů – daleko lépe věděli, že tento proces transformace ke komunistické společnosti není možno provést jedním jediným aktem, nýbrž v delším časovém období, kde je po určitou dobu nutno zachovat ještě určité státní struktury.

  19. Onen článek na BL o „smrti západního marxismu“: tento článek je především velmi plastickým dokladem toho, s jakou nesmírnou povrchností a plytkostí se na západních univerzitách projednává téma marxismu. (Autor článku zřejmě toto téma sám vyučuje.) O samotné teorii marxismu zde není řečeno prakticky nic substanciálního; jenom se tu tancuje kolem toho že mnoho marxistů přešlo do tábora liberálů.

    Což je sice fakt; ale ten sám o sobě ještě nemá naprosto žádnou vypovídací hodnotu o kvalitě Marxových teorií a analýz. K tomu článku na BL bych připojil příslušný komentář; ale právě v současné době mi vypršelo předplatné, a nemám chuť vydávat 190 korun jenom za to abych mohl napsat že pan profesor je naprostý trouba.

  20. Pane Poláčku, tvrdit, že Marx byl protistátní, je směšné. Jeho postoj ke státu byl, že bude postupně „uvadat“, když už nebudou třídy, ale nechápal, že stát sám může být novou vládnoucí třídou, jak se to stalo v Rusku a dalších marxistických státech.

  21. „Stát sám může být novou vládnoucí třídou“ – pane Huďo, to je naprosté nepochopení základů marxistické teorie. „Stát“ podle ní není žádnou samostatnou entitou, nýbrž je jenom sekundární politicko-mocenskou formou, kterou si zřizuje vládnoucí třída, aby mohla udržet své třídní panství.

    Jinak řečeno, když zmizí třídy, zmizí automaticky i stát, ve smyslu třídního panství.

    Samozřejmě, je možno uvažovat o tom do jaké míry bylo toto Marxovo pojetí státu správné; ale pravdu měl bezpochyby v tom, že „stát“ sám není ani třídou, ani nemůže generovat třídní panství.

    Samozřejmě, že i tzv. „socialismus“ byl politickou mocí, a skutečně možno i závažně uvažovat o tom že zde existovalo třídní panství. Ale to mělo zcela zásadně jiné kořeny. Podle mého názoru se tento socialismus ze všeho nejspíše podobal tomu útvaru který Marx popsal jako „orientální despocie“. Kde tedy napřed vznikla úřednická vrstva, aby mohla řídit zavlažovací práce, ve prospěch všech. Jenže – tato vrstva se poté stala privilegovanou třídou. Proč? Prostě proto, že zde byl dán klasický stav kdy je k dispozici určitý nadprodukt, tedy bohatství, ale není ho dost pro všechny. Takže se ho logicky zmocní jenom určitá část společnosti. Buďto přímým násilím, nebo „legálně“, prostřednictvím státu. To znamená: primární příčinou není to že je zde stát; primární příčinou je tento nepoměr mezi nadproduktem (respektive nadhodnotou) a mezi (ne)možností ho rovnoměrně rozdělit mezi všechny.

    Ostatně by mě zajímalo, jak tento rozpor chce řešit anarchismus. Ani v anarchisticky řízené společnosti by tento nepoměr samozřejmě nezmizel. Pořád by tu byla diskrepance mezi požadavky lidí na vyšší konzum, a nemožností tyto požadavky splnit rovnoměrně. Marx se – ovšemže bláhově – domníval že za komunismu bude takový přebytek všeho zboží, že každý si bude moci (zadarmo) vzít všechno co potřebuje. Dnes už je jasné, jak kolosální to byla iluze. Takže – s tímto problémem by byl nutně konfrontován i anarchismus. Buďto by tedy bylo nutno zavést prakticky striktní přídělové hospodářství, kde každý by dostával naprosto stejně jako všichni ostatní; takovýto „komunismus na příděl“ by ovšem pro velké masy obyvatelstva byl velice málo lákavý.

    No a jediná další alternativa by byla, že by se zde opět v tichosti instalovala vrstva „rovnějších mezi rovnými“, která by měla exkluzivní přístup ke zdrojům, k předmětům konzumu. Fakticky by tedy nevyhnutelně opět vznikl třídní rozdíl, a třídní protiklad – a to i bez absence státu. (Ten stát by nakonec zřejmě vznikl také, když by tato nová vládnoucí třída privilegovaných anarchistů musela bránit svůj takto exkluzivně získaný majetek.)

    Ještě jednou tedy: primární entitou respektive příčinou třídního panství není stát; nýbrž boj o bohatství, které není možno rovnoměrně rozdělit mezi všechny členy společnosti.

  22. Pane Poláčku, je možný, že Marxe chápete jinak. Nicméně stát není jen služebníkem kapitalismu, posiluje ekonomické privilegium buržoazie atd., ale sám je zdrojem privilegií, tvoří třídu nebo kastu privilegovaných lidí…
    Ano, diktatura proletariátu jako původní koncept, tedy Marxe, zmiňovaná o vládě, jejíž instituce už nesloužily buržoazní třídě, ale dělnické třídě byla zvrácena ruským marxismem- leninismem. Leninismu právě konvertoval koncept „diktatura proletariátu“ do „diktatura strany.“ Anarchisté přesně kritizovali převrat jako způsob, který nevyhnutelně vedl k autoritářské a byrokratické diktatuře, který nakonec jako socialistický projekt selhal.

    Kapitalismus je evropská nemoc, která byla světu vnucena kolonialismem, genocidou, otroctvím movitého majetku a imperialismem. Odměňuje nejhorší představitelné chování až do bodu, kdy dominantní kultura, která z něj vzešla.
    Využila také typ kulturního imperialismu, který zničil mnoho komunitních ideálů svých obětí do té míry, že někteří z jeho nejbrutálněji kolonizovaných poddaných nyní plně přijali honbu za bohatstvím/konzumem jako vrchol, ne-li jediný účel lidského života. Imperialistické války, hromadné ničení a nerozlišující bombardování skutečně fungují pro třídu kapitalistů, protože jsou pro ni extrémně výnosné. Toto násilí jim také umožnilo dosáhnout globální hegemonie.

    Důležitou otázkou není, zda je anarchie možná nebo ne, ale zda dokážeme natolik rozšířit rozsah a vliv libertariánských metod, aby se staly normálním způsobem, jakým lidské bytosti organizují svou společnost. Anarchisté nemají v úmyslu ani netouží vnutit sobě ani jiným lidem nějaké schéma společenské organizace převzaté z knih nebo jimi vymyšlené. Anarchisté jsou přesvědčeni, že masy lidí to v sobě nosí, ve svých instinktech.

    „Marxisté tvrdí, že pouze přechodná diktatura – evidentně jejich – může vytvořit vůli lidu. „Odpovídáme jim: Žádná diktatura nemůže mít jiný účel než udržování sebe sama; žádná diktatura nemůže vytvářet a rozvíjet v lidech, kteří ji udržují cokoliv jiného než otroctví; svoboda může zplodit pouze svobodou
    – Mijail Bakunin- Statismus a anarchismus / 1873.

  24. Pane Huďo, především by bylo záhodno důsledně odlišovat původní marxismus na straně jedné, a to co z něj udělali ruští bolševici na straně druhé. Jestli by – kdyby měl sám Marx možnost řídit a vést revoluci – i tak všechno dopadlo stejným způsobem, to je dost složitá teoretická otázka. V každém případě Marx by se bez jakýchkoli pochyb naprosto zhrozil, kdyby spatřil reálný charakter bolševického státu; a dozajista by okamžitě prohlásil, že tento paskvil nemá s jeho vlastním učením o komunismu naprosto nic společného.

    „Kapitalismus je evropská nemoc, která byla světu vnucena kolonialismem, genocidou, otroctvím“ – bohužel, tady je všechno převrácené. Kapitalismus – nedá se nic dělat, ale je to naprosto objektivní trend celé světové ekonomiky. Kapitalismus nelze v žádném případě označovat za nějaký „výmysl Evropy“. Je snad jediný případ kdy byl kapitalismus nějakému státu přímo vnucen: to bylo v 19. století kdy Američané donutili Japonsko aby se otevřelo světu, volnému obchodu a mezinárodní konkurenci.

    Byl to tedy násilný akt; ovšem je nutno si uvědomit, že kdyby k tomuto donucení nedošlo, že by Japonsko snad dodnes bylo agrárně-feudálním státem, s feudálními strukturami stavovské podřízenosti. A to platí víceméně obecně: na celém světě s sebou kapitalismus přináší vítr modernity, ve srovnání s dosavadním stavem mnohem vyšší výkonnost ekonomiky.

    Ještě co se diktatury proletariátu týče – ano tu Marx skutečně požadoval, ovšem zde je nutno mít na paměti že se mělo jednat výhradně o diktaturu směrem k poražené třídě, k buržoazii. Zde z Marxe možná hovořily především zkušenosti s pařížskou Komunou – když se napřed zdálo že dělníci dosáhnou svého vítězství, ale pak jak známo byla tato Komuna utopena v krvi.

    Vy říkáte, že „zda dokážeme natolik rozšířit rozsah a vliv libertariánských metod, aby se staly normálním způsobem, jakým lidské bytosti organizují svou společnost“. V každém případě Marx by zde odpověděl: právě toto je nemožné, neboť třída kapitalistů takovouto „plíživou subverzi“ svého panství nikdy nepřipustí.

    Na straně druhé je ale nutno vidět i to, že – nejsem si zcela jistý do jaké míry i Marx, ale v každém případě Engels ve svém pozdním věku uvěřil tomu, že cestu ke komunismu, to jest k vládě dělníků je možno dosáhnout i ryze parlamentní cestou. V tom případě by pak ovšem nutnost „diktatury proletariátu“ odpadala sama sebou.

  25. „Je snad jediný případ kdy byl kapitalismus nějakému státu přímo vnucen: to bylo v 19. století kdy Američané donutili Japonsko aby se otevřelo světu, volnému obchodu a mezinárodní konkurenci.“

    Ono jich bylo víc. Třeba Čína po opiových válkách. Nebo Indie za dob šafářování Východoindické společnosti.

  26. Je čas, aby se marxisté včetně Vás, pane Poláčku, konečně vzdělávali v anarchismu. 😄

    Jak se formování „polostátu“ povedlo, že?! To bylo naprosté selhání, protože Bakunin ukázal, že je odsouzen k tomu, aby se stal další diktaturou. Nemluvě o tom, že nahrazování státu jiným jde v kruzích. Co zabrání tomuto státu v rozšiřování své moci, že? Státy jsou jako džinové; jakmile jsou z láhve, už se do ní nevrátí.
    Kapitalismus je definován námezdní prací a soukromým vlastnictvím, zatímco libertariánský socialismus je pro mě definován kooperativní prací (mzdy + nadhodnota = související hodnota) a sociálním vlastnictvím a anarchokomunismus je definován ekonomikou vzájemné pomoci bez trhů nebo dokonce měny. Socialistický způsob výroby může mít federované komunity decentralizované plánování družstev vedle sítí vzájemné pomoci, dokud jejich rady nakonec nezahrnou družstva do vzájemné pomoci až poté, co se revoluce globalizuje.
    Tady, pane Poláčku, jsme určitě ve shodě: Marx podporoval družstva jako odrazový můstek ke komunismu, hájil specificky ruské rolnické komuny, než byl za to cenzurován ruskými „marxisty“ a řekl, že proletariát nesmí být nikdy odzbrojen nepoctivými stranami apelujícími na autoritu.
    Lenin: „Znárodnění kontroly je potřeba k nějaké obraně revoluce, dělníci vlastnící svou vlastní práci jsou maloburžoazie. “ Ignoruje Marxovu podporu rad, rolnických komun a dokonce i družstev. Aby si stát uchoval svou diktaturu nad proletariátem, potřeboval obnovit tutéž starou třídní dynamiku – tak rozdrtil skutečné socialistické metody…

  27. „Je snad jediný případ kdy byl kapitalismus nějakému státu přímo vnucen: to bylo v 19. století kdy Američané donutili Japonsko aby se otevřelo světu, volnému obchodu a mezinárodní konkurenci.“ 🤣 🤣 🤣

    Moderní kolonialismus nabyl různých forem od doby, kdy iberské, britské a francouzské (a později německé, belgické a italské) vpády do Asie, Afriky a Ameriky – ať už za účelem ozbrojeného obchodu, ozbrojených misijních akcí nebo ozbrojeného osídlení – začaly eskalovat. koncem patnáctého století dále. Pokračující expanze kapitalismu vždy závisela na kolonialismu – tedy na externalizaci jeho nákladů a sahání vstupů stále dále. To znamená, že politická entita se zájmem generovat zisk musí promítnout svou moc mimo svou územní jurisdikci, aby tak učinila – a to je imperialismus. K tomu může dojít prostřednictvím ekonomických nebo vojenských prostředků, tvrdé nebo měkké síly nebo jejich kombinací.
    Navíc koloniální projekty a imperiální projekce vyžadují určitou formu rasismu jako legitimizační základnu. Stabilita všech koloniálních systémů nakonec závisela na udržení přísné linie, údajně existenciální, ale ve skutečnosti ideologické, jejíž jedna strana musí být zobrazena jako nenapravitelně cizí, primitivní, podřadná, zlá, děsivá a/nebo méně. člověk. To byl jediný způsob, jak ospravedlnit zotročení nebo genocidu, ať už pro veřejnost, jejíž účast byla vyžadována, nebo pro jinou moc. Některé formy tohoto zahrnují křesťanské misijní úsilí, orientalismus, rasovou pseudovědu a liberální civilizační misi, neboli břemeno bílého muže. To je důvod, proč byla protikoloniální hnutí odporu na globálním jihu tak často propojena s antirasistickými mobilizacemi na globálním severu; oba to byly spojené projevy stejného fenoménu, stejné logiky a stejných historických procesů.
    Násilí a ničení životního prostředí jsou pro kapitalismus klíčové, stejně jako pro kolonialismus.. kolonialismus, genocida a struktury organizovaného násilí.

    Amitav Ghosh zkoumá, jak do sebe kapitalismus a kolonialismus zapadají 👇
    https://theconversation.com/climate-change-has-deep-historical-roots-amitav-ghosh-explores-how-capitalism-and-colonialism-fit-in-237586

  28. Pane Kalousi, mohl byste mít v zásadě pravdu, na ty Vámi jmenované případě jsem také myslel; ovšem Velká Británie zde válkou oněm státům vnutila daleko spíše prostě a jednoduše své koloniální panství, nežli kapitalismus. Kapitalismus se zde dostavil – pokud vůbec – pouze jako vedlejší efekt.

  29. Pane Huďo, zrovna nedávno jsem na DR (pod článkem Josefa Patočky) doložil, že kapitalismus ke své existenci naprosto nemá zapotřebí kolonií. Samozřejmě, pokud tuto možnost vykořisťování laciné práce (a laciných zdrojů) dostane, ochotně po ni sáhne. Ale to nijak neznamená že bez toho by přestal být kapitalismem. To by ostatně naprosto odporovalo základní Marxově tézi, že kapitalismus je kapitalismem proto, že vykořisťuje pracovní sílu k a ž d é h o pracujícího za mzdu – tedy i těch vlastních, domácích. Ostatně dřívější koloniální říše se už dávno zhroutily, aniž by se proto zhroutil kapitalismus. Naopak, on právě v té době (tedy v poválečných letech) zažil ten největší boom.

  30. Pane Huďo, ještě jednou: ne že by Lenin nechtěl dělat revoluci podle Marxova návodu, podle Marxových principů; jenže v reálné praxi se ukázalo, že tyto marxistické modely nefungují. Že jsou úplně mimo realitu. Lenin měl prakticky pouze dvojí volbu: buďto konstatovat že celá marxistická teorie o zřízení komunistické společnosti je vadná, a revoluci odtroubit; no anebo na věci revoluce setrvat, ale pak ji prosazovat jedinou cestou která se reálně nabízela, tedy cestou tuhého centrálního řízení a státního násilí.

    Pane Huďo, pochopte už jednou že lidé se nikdy dobrovolně pro „komunistický ráj“ nerozhodnou. Můžeme toho litovat, ale je to holý fakt.

  31. „Velká Británie zde válkou oněm státům vnutila daleko spíše prostě a jednoduše své koloniální panství, nežli kapitalismus. Kapitalismus se zde dostavil – pokud vůbec – pouze jako vedlejší efekt.“

    Není to náhodou naopak? Tedy že kolonialismus – jmenovitě britský v Indii – byl důsledkem potřeby kapitalismu růst od chvíle, kdy mu domácí zdroje růstu přestaly stačit?

    Indii neovládala britská koruna, ale soukromá společnost: Britská Východoindická společnost, jedna z prvních akciových společností na světě. Indii zcela ovládala 100 let – v letech 1757 – 1857. Koruna jí nechala v Indii zcela volné ruce – dokonce i právo vydržovat svou soukromou armádu, vybírat daně a razit vlastní peníze, což byla v té době historická výjimka, protože tenkrát už měly právo emise peněz jenom státy. Teprve až po krvavém potlačení velkého povstání v r. 1857, které bylo zřejmě i na britskou vládu příliš, byla společnost zestátněna a v Indii nastalo období klasické koloniální správy. Příznačné je, že šéf společnosti byl ponechán na místě a jmenován prvním indickým místokrálem, tj. plynule přešel z korporace do státních služeb… (Postup od té doby miliónkrát osvědčený a dodnes neustále opakovaný, a to v obou směrech – mezi korporacemi a státem jsou neustále v permanenci lítací dveře a frekvence jejich používání pořád roste.) Nicméně mezi ním a královnou byl ještě šéf nově zřízeného ministerstva pro Indii, jemuž se místokrál přímo zpovídal.

    Například likvidace indického tkalcovství a řemeslné textilní výroby, tehdy pravděpodobně největších na světě, neměla jiný důvod než potřebu převést tuto výrobu do Anglie. Veškerá produkce bavlny byla přesměrována do metropole a Indům byla následně vnucena povinnost nakupovat strojně vyráběné bavlněné tkaniny v Anglii. Jistě tu není nutno vysvětlovat, jaký význam měl rozvoj anglické textilní výroby pro další postup průmyslové revoluce ve světovém měřítku. Důsledky pro Indii byly tragické: Zbídačení obyvatelstva, hladomory a neustálá krvavě potlačovaná povstání.

  32. „…kapitalismus ke své existenci naprosto nemá zapotřebí kolonií.“

    Tohle je přece naprostý nesmysl. Kapitalismus potřebuje nekonečně růst. Ovládnutí kolonií – aspoň pokud jde o britské, francouzské a nizozemské impérium – bylo důsledkem stavu, kdy už v metropolích kam růst nebylo. Můžete argumentovat osudy španělského a portugalského impéria;
    ta měla tu smůlu, že vznikla i zanikla dřív, než se kapitalismus pořádně rozvinul a mj. i proto spadly latinskoamerické země ve 20. století do pasti středních příjmů a nemůžou se z ní vyhrabat; duch iberského feudalismu v nich pořád ještě v určitých kruzích (především pozemkových vlastníků) svým způsobem přežívá, kapitalismus nekapitalismus.

    „…Ostatně dřívější koloniální říše se už dávno zhroutily, aniž by se proto zhroutil kapitalismus. Naopak, on právě v té době (tedy v poválečných letech) zažil ten největší boom.“

    Aha… Slyšel jste někdy pojem „neokolonialismus“? V určitém stupni vývoje zkrátka přestalo být nejvýhodnější vykořisťovat kolonie přímo a byly nalezeny mnohem efektivnější způsoby, jak v tom pokračovat ve formálně samostatných státech, které vznikly na jejich území. Nebo si myslíte, že například státy subsaharské Afriky si samy zvolily, že si zruší zemědělství pro vlastní spotřebu a že místo něj zavedou monokulturu určenou výhradně pro export?

  33. „…zrovna nedávno jsem na DR (pod článkem Josefa Patočky) doložil, že kapitalismus ke své existenci naprosto nemá zapotřebí kolonií.“

    Můžete prosím připomenout, pod kterým článkem? Stačí odkaz.

  34. Děkuji panu Kalousovi za bystrý postřeh. 👍

    Rozumím, pane Poláčku. Bojíte se toho, že za svého života se ještě můžete dočkat celosvětové participativní demokratická revoluce. Revoluce zboří všechny Vaše zdi.🙈

    Obhajujete lži, protože přiznání, že jste se mýlil, by ohrozilo Vaši samotnou existenci/ješitnost. „Volný trh“ je oxymóron. Spíš Free Tyranny. Hájíte rozbitý, zkorumpovaný systém založený na lichvě. 👎
    Jasně, nikdy se nesmíme ptát, zda je možný jiný systém. Chci, abyste věděl, pane Poláčku, že je. A můžeme to postavit společně bez vás. ✊🏴Ⓐ🚩

    Marx se mýlil a Lenin byl hrobníkem autentické revoluce vybudované dělníky. Ničil svobodné Sověty a nahradil je autoritářským a ultraregulujícím militarizovaným systémem! Nezapomínejte na to!

  35. Předpokladem kolonialismu byla schopnost a zájem evropských zemí proniknout po moři do dříve (téměř) izolovaných končin a síla docílit podrobení tamních národů. K tomu byla potřebná hospodářská převaha, promítající se především do sféry námořní, vojenské a organizační. K nastolení uvedeného stavu došlo ještě v pozdním středověku. Působilo zde soutěžení řady evropských zemí, či center, a to obecně ekonomické, a v konkrétně zmíněných oblastech zvláště. Svou roli sehrály i další faktory, především postup a blokáda tras muslimy na východě. Přidal se i obrat k izolaci v Číně. Předpoklady pro rozvoj kolonialismu byly položeny v době, kdy o kapitalismu jako podstatném rysu evropské ekonomiky nelze hovořit.

    V návaznosti na uvedené začala bouřlivá doba zámořských objevů. Západoevropský kolonialismus se rozvíjí s podmaňováním Ameriky. Hlavními aktéry tehdejšího rozdělení světa bylo Španělsko a Portugalsko. Obě země v rozvoji kapitalismu jasně a dlouhodobě zaostávaly.

    Počátky kapitalismu lze spatřovat již v protorenesanční Florencii, v podnikání Fuggerů a přičiněním židovských enkláv. Ani v jednom případě nelze konstatovat (nezanedbatelnou) souvislost s kolonialismem.

    Pro nástup kapitalismu bylo nejdůležitější postupné vytvoření základního know-how. K rozšíření bylo nutné zvýšit míru společenského pořádku a důvěry. Důležitý byl rozvoj konkurence, stejně jako kooperace. Vědy a techniky. S tím šla ruku v ruce větší laicizace a autonomie (svoboda myšlení a konání). Kolonie mohly pomoci, třeba tím, že umožnily uvolnit mnoho lidí ze zemědělství. (Případná jiná realita světa by asi pomohla neméně, i když možná jinak).

    Kapitalismus a kolonialismus vedle sebe několik století koexistovaly především proto, že k jejich praxi bylo zapotřebí přibližně podobného stupně společenského rozvoje. Zpočátku byly hlavním importem komodity jako zlato a koření. Poté byly do Ameriky na práci v zakládaných stříbrných dolech a na plantážích co otroci dováženi Afričané. Uvedené charakteristiky nesvědčí o rychlém rozvoji kapitalistického charakteru hospodaření. (V USA na otrokářství charakteristicky dlouho trvaly méně rozvinuté jižní státy). Samozřejmě, nové zdroje surovin a láce jejich exploatace měly postupně značný, nicméně ekonomicky rozporuplný efekt.

    Kapitalismus podle mne nutně (zrovna) kolonialismus ke své existenci (a prosperitě) nepotřebuje. Po 2. světové válce se postupně ukázalo jako systémově nejspíš přínosnější zapojit do role levných producentů samostatné státy jako nejprve Japonsko, pak Jižní Koreu a posléze řadu dalších. Arabské a nato i další země posloužily co dodavatelé paliv. Většina světa pak jako odbytiště západního zboží a služeb. Status zmíněných a dalších zemí rozhodně nelze mít za koloniální. Jejich prospěch, nápadný vzestup proti tomu svědčí víc než jasně. Poznamenám, že např. i šokové zdražení ropy v 70. letech (jakkoli z politických pohnutek) vedlo, nejdříve na Západě, k rychlejšímu technickému rozvoji.

    Závěrem shrnu: Každá doba má poněkud jiné, postupně se vyvíjející standardy toho, co lze, je přirozené, správné, či aspoň obhajitelné. Liberálně demokratické země postoupily (v rozmanitých ohledech) od starých (dnes zcela neuspokojivých) norem, od v našich očích barbarství relativně nejdál. Nejspíš přitom ještě navrch vykazují nejmenší tendence k regresu a recidivě.

  36. Vztah kolonialismu a kapitalismu: mezitím za mě odpověděl pan Horák, s jemu vlastní důkladností, nemám co bych k tomu sám vlastního dodal.

    Kapitalismus bez kolonií: ještě jednou, podle ryzí teorie kapitalismus žije primárně z vykořisťování pracovní síly námezdního pracovníka; a to sice v l a s t n í h o, domácího pracovníka. Nevím co je na tom tak nepochopitelné.

    Zmíněný článek J. Patočky je zde: https://denikreferendum.cz/clanek/36619-dohaneni-zapadu-selhalo-najdeme-vkrizi-novy-pribeh-ktery-bynas-spojoval

  37. Pane Huďo, je mi líto ale Váš poslední vstup zde – to jsou pouhé výkřiky, nikoli argumenty. V daném smyslu nevidím možnost jak na ně racionálně reagovat.

  38. Josefu Poláčkovi a Ivo Horákovi: Petr Huďa má pravdu. Oba kličkujete, abyste nemuseli přiznat, co je zřejmé. Ani jeden z vás si neumí představit svět bez kapitalismu. Radši konec světa než konec kapitalismu… A navíc oba patříte do generace, která už ten konec nezažije. My si ještě trochu užijeme závěrečných chvil toho mejdanu a po nás potopa, nicht wahr?

    A ještě Josefu Poláčkovi k diskusnímu příspěvku pod tím Patočkovým esejem: Slova, slova, slova… Inflace slov, která nic nedokazují ani nic nevyvracejí, jenom pořád dokolečka opakují, co už bylo x-krát řečeno. A nepřiznáte omyl ani pod tvrdými daty, která Vás z něj usvědčují – viz „zaslouženě“ nízké české platy kvůli lživému, nicméně neustále ad nauseam opakovanému tvrzení o poměru české a německé produktivity práce.

  39. Pane Poláčku, na závěr. Prosím zkuste občas překonat taky svoje ego.
    Omlouvám se. Formuloval jsem to nepřesně. Vy kapitalismus/nadřazenost nehájíte, ale OMLOUVÁTE. Stejně jako Marx otrokářskou společnost…
    Dnešní problém je stejný jako v dějinách, zda člověku bude dovoleno, aby si vládl sám, nebo mu vládla malá elita. Nic není „utopičtější“ než víra, že tento systém je zdravý a odolný. Kapitalismus nikdy nebude trvat věčně, zatímco potřeba vykořisťování byla tím, co pohánělo bohatství, zatímco umožnění dostupnosti pro méně a méně ho udržovalo v chodu. Jsem po systémové a morální změně. Musíme vyrůst a vytvořit nový systém, abychom přežili.
    Bez ohledu na více či méně sympatický text Josefa Patočky, pro mě je to z velké části problém kapitalismu a státu. Kapitalisticko-kolonialistický světový řád v akci-) V textu najdu řadu věcí, kterými mj. fakticky nesouhlasím. Nicméně na postu fb skupiny Chceme demisi vlády-Stoupenci levice na zmiňovaný text Josefa Patočky odpovídám: … Jsem otevřený tomu, jak může(nový svět) vypadat a jak se tam můžeme dostat…“

    Abych nezapomněl. Co říkáte jako občan SRN na výsledky v Durynsku, nové baště krajní pravice v Německu? Skutečnost, že se strana s otevřeně xenofobním a ultranacionalistickým diskursem stane dominantní politickou silou ve dvou klíčových regionech východního Německa, je varovným signálem, který přece nelze ignorovat. Vzestup AfD nelze pochopit bez analýzy ekonomického a sociálního kontextu, ve kterém se vyskytuje. Německo se nachází ve stavu ekonomické stagnace s Pyrrhovým růstem HDP a poklesem reálných mezd, což nahlodalo kupní sílu pracovníků. Hospodářská politika Scholzovy vlády, poznamenaná úsporností a posedlostí rozpočtovou rovnováhou, zanechala velké části populace v prekérní situaci, kterou extrémní pravice obratně využila. Vzestup AfD v Durynsku nakonec není jen regionálním problémem, ale varovným signálem pro celé Německo. Nebo se ten problém Vás netýká, pane Poláčku ?

  40. Nejdřív ještě k tomu kapitalismu a kolonialismu. Raný kapitalismus představoval, i podle Marxe, pokrok. Nástup nového (třeba neolitická revoluce) však zprvu běžně přinášel těžké časy. V 1. polovině 19. století jejich specifická tíže zapůsobila na mnohé, nepochybně i na mladého rodáka z Trevíru. Možná je škoda, že socialismu se, vlastní vinou, nepodařilo překonat kritické období. Možná to však nebylo možné. Argument pro zatvrzení se posledních jeho mohykánů každopádně neuznávám.

    Kolonialismus za pokrokový (v začátcích ani později) nepovažuji. Nicméně nemyslím, že by byl důkazem nějaké zvláštní špatnosti západu. Pouze důsledkem jeho úspěchu (či potence). Pro převažující neprogresívnost nevnímám kolonialismus, natož obnovené otrokářství, jako produkty imanentní (právě, především) kapitalismu. (Nehledě na již zmíněnou časnost zámořské expanze). Kapitalismus potřeboval – naopak – obojí časem překonat. Od 19. století, kdy byl na západě již dominantní, dochází jednak k modernizaci a pokroku (aspoň na některých) závislých územích, zároveň k boji o ně mezi mocnostmi i uvnitř. Posléze, definitivně po válce ze zvrhlými produkty reakce na nedostatky kapitalismu, přichází, snad i pod vlivem společným vítězstvím posíleného socialismu (sovětského typu), k podstatné sociální korekci systému a k následujícímu vývoji, jež je nyní, v důsledku nového globálního soupeření v ohrožení.

    Když Lenin mínil, že „imperialismus je posledním stádiem kapitalismu“, měl pravdu jen z menší části. Zaprvé nešlo, jak je nyní již zřejmé, o stádium poslední. Možná spíš o krizi růstu. Zadruhé, imperialismus byl a je vlastní i jiným ekonomickým a politickým systémům. Jak (daleko) starším, tak i nedávným, předčasně často pokládaným za z hlediska kapitalismu nástupnické.

  41. Pane Kalousi, svět bez kapitalismu si představit dovedu. Naší jeho část takovou přece pamatuji. Těžší je představit si nekapitalistický svět, který nevejde v realitu nějakým příšerným způsobem a který bude o poznání lepší než dosavadní a ve větším souladu s mými přáními. Přesto i takovou věc, domnívám se, pořád ještě umím a hlavně jsem ochoten si představovat. Myslím, že jistě spíš než většina mých spoluobčanů.

    Lehce odlišná je otázka, zda bych si takovou světodějnou změnu přál zažít. Ano, ale jen za předpokladu (viz výše), že by ji neprovázely velké zmatky, násilí a revanš. Ohledně ekonomického výkonu bych náročný nebyl, ale co se týče spravedlnosti a respektu k hodnotám, jež cením, zde bych slevovat nechtěl. Podstatné by pro mě bylo, aby nový systém nestál nekriticky na straně nepřátel předešlého (tj. současného) režimu. Nechtěl bych také, aby byl svět ještě víc rozpolcen než už je. Nedoufám, ani se nehrozím, že bych se uvažovaného „trhnutí oponou“ dožil. Zažít víc než jeden dějinný zlom (konec „krátkého 20. století“), to by nebylo jednoduché a asi ani uklidňující, především však chtít něco takového mi přijde poněkud neskromné.

    Píšete, pane Kalousi, o mně, že „radši konec světa než kapitalismu“. Tak to mi ani zbla nerozumíte. Spíš Vám však není proti mysli na dálku zaprovokovat. Jak jsem už naznačil v kratičkém komentáři k článku R. Heinberga: Kapitalismus se velmi přiblížil, s lidstvem na své palubě, osudové křižovatce. Buď se mu podaří integrovat brzdový systém, nebo to s ním a žel i se světem a s lidmi nedopadne vůbec dobře.

  42. Pane Horáku uvědomil jsem si že potřeba (pocitu) spravedlnosti je jednou z prvotních velmi důrazně někdy vyžadovaných dítětem v období „prvotniho vzdoru“. Myslím že nejde o to mít „to stejné “ i když se to tak zhusta projevuje ale dítěti jde o reálné praktické potvrzení přijetí (i lásky) mezi „svými“. Pokud je nedostává, nezbývá než “přezajišťovat se“ z vlastních sil…

  43. Kapitalismus a (neo)kolonialismus

    Tak pan Kalous tedy míní (o mně a panu Horákovi) „oba kličkujete, abyste nemuseli přiznat, co je zřejmé“.

    Musím přiznat, že mi tu není zcela zřejmé, co má být (podle pana Kalouse) zřejmé (snad zánik kapitalismu?…); nicméně tento jeho výrok zde cituji především z toho důvodu, že já sám jsem hodlal jemu a panu Huďovi vytknout přesně to samé. Totiž kličkování. Jmenovitě ohledně vztahu kapitalismu a kolonialismu, respektive neokolonialismu.

    Jedná se totiž o to: zastánci radikální levice cítí, že nejsou schopni postavit se kapitalismu tak říkajíc čelem. To jest: nejsou schopni zpochybnit jeho existenci v samém jádru jeho systémového uspořádání. A proto se neustále znovu utíkají do periferie a (jako Josef Patočka) do semeperiferie, aby tam – podle svého názoru – tento kapitalismus nachytali „na švestkách“. Když už nemohou dokázat že kapitalismus nemůže existovat sám o sobě, prostě a jednoduše vykořisťováním své vlastní pracovní síly, pak začnou běhat po celém světě a žalovat na kolonialismus či neokolonialismus, bez nichž by prý tento kapitalismus dávno zašel na úbytě.

    Tyto poukazy na neokolonialismus jsou ale pouhé výmluvy, útěk před zmíněnou skutečností, že současná levice není schopna atakovat kapitalismus v jeho samotném jádru. Proto jsou ostatně výlevy této levice natolik emotivní; protože její příslušníci ve skutečnosti sami vnitřně tuší, jak je jejich pozice argumentačně slabá. Kdyby měli v rukou silné trumfy, stačilo by je vynést, v klidu a s vědomím vlastní síly, a nebylo by zapotřebí kolem daného tématu vytvářet takovou paniku.

    A mimochodem: jestliže země euroamerického kapitalismu dozajista v některých segmentech těží z levné pracovní síly a levných surovin třetího světa, pak na straně druhé je nutno vidět i to, že právě touto lácí pracovní síly ve třetím světě byl například fakticky totálně zlikvidován evropský textilní průmysl. Že tím byly zničeny desetiticíce (možná i více) pracovních míst. Že ten samý evropský a americký průmysl permanentně trpí dovozem laciných, či přímo vysoce subvencovaných produktů především z Číny.

    A jestliže na straně jedné euroamerický průmysl respektive kapitalismus může profitovat z některých levných komodit, pak na straně druhé arabští šejkové nadiktovali ceny snad té nejdůležitější komodity vůbec, totiž ropy, která mnohonásobně převyšuje její výrobní (těžební) náklady. V daném ohledu by tedy daleko spíše bylo oprávněné žalovat, že Arabové vykořisťují nás.

    A závěrem jedna otázka do kvízu: co myslíte, až na této planetě zavládne skutečně důsledná globalizace, to jest všude na této zemi budou mzdy víceméně stejně velké, a když už tedy nebude nikdo koho by ještě bylo možno „neokoloniálně“ vykořisťovat – bude snad tato okolnost znamenat automatický konec kapitalismu?…

    Pokud by toto někdo chtěl tvrdit, pak by bylo záhodno aby v daném ohledu předložil pádné a nevývratné důkazy.

  45. Pan Nushart: ano, naprosto přesně, „spravedlnost“ není to samé jako mechanická, naprosto zprůměrovaná rovnost. (Tohle mimochodem konstatoval už Aristoteles.)

    Podle Aristotela je tedy to, co je správné a spravedlivé, nutno vždy posuzovat v daném konkrétním kontextu, nelze se uchýlit v formalistické rovnosti.

    Aristoteles uvádí například to, že když bude jeden velký a silný zápasník a druhý zápasník menšího vzrůstu, že by byl nesmysl jim oběma dávat jakési zprůměrované dávky potravy; v konečném výsledku ten jeden bude mít stále hlad, zatímco ten druhý bude přesycen, respektive vůbec nedokáže sníst všechno.

    Co se pak socialismu týče, už sám Marx se ohradil proti požadavkům někdejších tehdejších socialistů na tuto formální rovnost. Marx napsal že tato mechanická rovnost by daleko spíše byla nerovností, protože „jeden má větší žaludek a ten druhý zase menší“; Marx zde tedy – dost možná vědomě – psal tedy naprosto to samé jako Aristoteles.

    Marx se tedy stavěl proti této formalistické rovnosti všech se všemi; ovšem jeho vlastní řešení nebylo o nic lepší, spočívalo na víře v nekonečnou produktivitu komunistické společnosti, kde každý by si bral (bez placení) vše co by k životu potřeboval.

    Mimochodem, v dané souvislosti: jak by daný problém vlastně řešili anarchisté? Měl by každý dostávat naprosto stejné kvantum potravin a jiných produktů? – Pak bychom zde měli tuto pouze formalistickou rovnost. Anebo by každý měl – jak to postuloval Marx – dostávat „podle svých potřeb“? Jenže – kdo by měl rozhodovat kdo má jaké (legitimní) potřeby? Kdo by měřil lidem velikost žaludků?…

  46. „A jestliže na straně jedné euroamerický průmysl respektive kapitalismus může profitovat z některých levných komodit, pak na straně druhé arabští šejkové nadiktovali ceny snad té nejdůležitější komodity vůbec, totiž ropy, která mnohonásobně převyšuje její výrobní (těžební) náklady. V daném ohledu by tedy daleko spíše bylo oprávněné žalovat, že Arabové vykořisťují nás.“

    Už jsem tady několikrát upozorňoval, že ceny fosilních paliv jsou zcela nahodilá, voluntaristicky stanovovaná a pro další existenci průmyslové civilizace vcelku nepodstatná čísla. O jejím osudu včetně osudu jejího společenskoekonomického, tj. kapitalistického systému nakonec rozhodne, jaká bude situace v okamžiku, kdy pro fosilní paliva začne platit ERoEI ≤ 1. (Ona globální kapitalistická ekonomika těžce drhne už teď, kdy se hodnota toho ukazatele blíží jedné seshora.) Historicky zatím žádná civilizace, která byla nucena do opatřování zdrojů energie vkládat více energie než z nich potom dokázala získávat, nepřežila.

    Jenom pro pořádek: ERoEI = Energy Return on Energy Investment, tj. návratnost se vyjadřuje jako poměr získané a vložené energie ve fyzikálních jednotkách. Už dnes platí EROEI < 1 např. pro kapalná paliva získávaná z uhlí (je to téměř neuvěřitelné, ale Fischer-Tropschova syntéza, kdysi základní technologie "hydráku" a později "staliňáku" v Záluží u Mostu, zavedená za Hitlera a odstavená v roce 1962 po spuštění ropovodu Družba, se dodnes ve velkém provozuje v JAR, která tak získává nejméně třetinu svých kapalných paliv, a jsou v tom tak dobří, že z uhlí umějí vyrábět dokonce i mezinárodně certifikovaná letecká paliva…), pro řepkový metylester (aka "bionafta") nebo pro vodík včetně toho tzv. zeleného. Tato situace je dlouhodobě neudržitelná.

    BTW, jestliže tvrdíte, že ceny (především arabské) ropy "mnohonásobně" převyšují její těžební náklady, tak předstíráte, že víte víc než všichni naftaři, ekonomové, tajné služby a environmentální aktivisté světa dohromady. Rozhodující hráč na trhu, tj. Saudi ARAMCO, od definitivního zestátnění (tedy: od předání zbývajícícho zahraničního podílu akcií do rukou saúdské královské rodiny, která s ní od té doby zachází jako se svou soukromou kasičkou) v roce 1980 nikoho nenechala nahlédnout ani do interních záznamů o skutečných těžitelných zásobách ani do účetnictví, takže o skutečném stavu věci se lze jenom dohadovat. (Ty těžitelné zásoby jsou btw taky jenom nějaká čísla: Už od toho r. 1980 se bez ohledu na množství vytěžené ropy pro stávající saúdská těžební pole udávají ± stále stejně velké těžitelné zásoby, přičemž naftaři po celou tu dobu upozorňují, že nová pole nebyla od té doby ani ověřitelně objevena, natož aby byla otevřena. A zase: Ne že by se občas neobjevily zprávy o nových objevech, ale saúdské tajnůstkářství je nikoho zvenku ověřit nenechá a potvrzeno novým otevřením za tu dobu nebylo nic.) Některé zprávy prolátlé z kruhů naftařských insiderů připomínají spíš hororové scény z katastrofických filmů. Například z některých vrtů na největším saúdském ropném poli Ghawar už teče ropa jedině pod tlakem mořské vody vháněné do vrtů zvenčí; to, co z nich vyteče ven, je v podstatě mastná slaná voda s obsahem nízkých jednotek procent ropy, kterou je pak nutno složitě separovat. Odhaduje se, že EROEI tohoto zdroje se té jedničce už kriticky přiblížil. Dtto platí pro americké frakování. Tam jsou k mání i veřejně známá ekonomická čísla: V USA pravděpodobně neexistuje jediná těžařská korporace, která by hospodařila v černých číslech. Je jen otázka času, jak dlouho to US banky ještě budou ochotny úvěrovat. Až v této branži vypukne panika podobná té na trhu s nemovitostmi v roce 2008, bude to mít mnohem dalekosáhlejší důsledky; jejich řešení pravděpodobně nezvládne financovat ani vláda USA a soukromý sektor to logicky nebude částečně schopen a částečně ani chtít řešit.

    Takže jako obyčejně: Možná by bylo lepší, kdybyste se kategoricky nevyjadřoval o věcech, o kterých nic nevíte. Nicméně jistý pokrok registruji – aspoň už jste se dopracoval k poznání, že energetické suroviny jsou pro další existenci kapitalismu tou nejdůležitější komoditou…

    Ještě: Napsal jsem "O jejím osudu…rozhodne, jaká bude situace v okamžiku, kdy pro fosilní paliva začne platit ERoEI ≤ 1." Jenom dovysvětlím, že tím je míněno, jaká situace bude tou dobou v oblasti obnovitelných zdrojů energie. Je zřejmé, že lidstvo jako celek do fosilních zdrojů zatím stále investuje (ve finančním vyjádření) více než do zdrojů obnovitelných; a v absolutních hodnotách ty fosilní investice dokonce stále rostou. Takže optimismus, s nímž se leckdo vyjadřuje, že "se" ten přechod "stihne" včas, je zcela nemístný; mj. ho vyvracejí verifikované modely, které po 50 letech potvrdily platnost Mezí růstu z r. 1972.

  48. Tedy, pane Huďo, díky za odkaz, ale vzhledem k délce uvedeného textu to bude asi nějakou chvíli trvat, než se jím prokoušu. Tím spíš že v paralelní diskusi se nám vynořila celá řada témat která musím zpracovat přednostně.

  49. Jakou cenu má, pane Huďo, označovat Lenina za kontrarevolučního antikomunistu? To pak 70 let vývoje východního bloku bylo jedním velkým antikomunistickým divadlem? A události na konci 80. let máme hodnotit jak? V logice uvedeného asi beze všeho revolucí, a ne-li antikomunistickou, tak antiantikomunistickou. Inverzi pojmoslovní ovšem lze na základě zkušenosti označit za docela typicky komunistickou…

    Samozřejmě, že etablovaný režim moci nebyl a nikdy není revoluční.

  50. Totéž dělal nedávno zde chválený Milan Valach. Pro toho byl komunistický režim v Československu pravicový (protože tam nebyla demokracie), zatímco Švýcarsko levicové – kvůli své participativní demokracii.
    Naprosté zmatení pojmů. Proto jsem se úplně přestala k dnešní levici hlásit (samozřejmě se nehlásím ani k pravici). Místo toho, aby řekli: ano, my levičáci jsme bohužel také dělali špatné věci, vytvořili jsme totalitní režimy, snaží se věc všelijak překroutit.

  51. „Totéž dělal nedávno zde chválený Milan Valach. Pro toho byl komunistický režim v Československu pravicový (protože tam nebyla demokracie), zatímco Švýcarsko levicové – kvůli své participativní demokracii.“

    Ale no tak… M.V. takhle vůbec neuvažoval.
    Disclaimer: Několik let jsem byl členem HzPD, takže jsem ho znal osobně. Jeho slabou stránkou byl téměř až zavilý antikomunismus; měl k tomu svůj osobní důvod, komunisti jejich rodinu v 50. letech existenčně zlikvidovali.

  52. Já jsem to ale takhle od něj slyšela – na besedě ProAltu s ním. Už to bude asi víc než deset let.
    Chápu, že to asi v žádné knize nebo článku takhle nepsal.

  53. „A události na konci 80. let máme hodnotit jak?“

    Jako předem připravené převzetí ekonomické moci. (Respektive někteří ze zúčastněných se na té ekonomické moci podíleli už před r. 1989 např. z titulů svých funkcí ve SBČS, jenom ji potřebovali formálně legalizovat, aby je náhodou nějaký neinformovaný příliš iniciativní příslušník SNB nebo prokurátor nenechal pohnat k soudu.) Ale ani ti Potáčovi kluci (o disidentech nemluvě) zřejmě nečekali, že jim KSČ tak snadno a rychle složí k nohám i moc politickou. Počítalo se s nějakým přechodným obdobím à la Polsko, kde by např. Václav Havel mohl být ministrem kultury ve vládě vedené KSČ apod. Protože se však připravovali už dlouho předem, dokázali se nečekané příležitosti chopit velice rychle a hlavně dokonale organizovaně.

    O tom, kdo to byli/jsou Potáčovi kluci, více viz např. zde:
    https://www.mapovani.cz/pavel-tykac/zaci-svatopluka-potace/831
    (a aspoň za prolistování stojí celý odkazovaný web mapující českou oligarchii)

  54. Pane Huďo, z toho článku jsem zatím stačil přečíst jenom začátek, ale i tak za jisté může platit jedno: kdyby Lenin tehdy nezačal budovat „státní kapitalismus“, tak by se vůbec žádná revoluce nekonala, respektive by se okamžitě zhroutila. Těch pár anarchistů kteří se tehdy v Rusku vyskytovali by v žádném případě neměli potenciál provést svou „demokratickou“ revoluci.

    Tím chci – opakovaně – poukázat na to: Lenin dělal co mohl. Totiž – co se za daných podmínek jevilo jedinou možnou cestou k revolučnímu převzetí moci. A k jejímu udržení. Kdyby nevybudoval víceméně hierarchicky řízenou stranu, nikdy by nebyla schopná provést revoluci. – Je nutno si připomenout že tehdy v Konstitučním shromáždění měli absolutní většinu občanské strany, které by tedy zřídily pouze klasickou liberální demokracii.

    A že pak Lenin zavedl „státní kapitalismus“? – O tom jsem už hovořil několikrát, pokud vůbec chtěl revoluční ekonomiku vyvést z naprostého chaosu a rozpadu, neměl jinou možnost nežli zase obnovit tržní ekonomiku. Teprve postupem času se komunistům podařilo vypracovat systém příkaznické ekonomiky, která fungovala sice velice těžkopádně, ale přece jenom dokázala jakž takž pokrývat základní potřeby obyvatelstva.

    Kdyby Lenin tento krok (tedy obnovení tržní ekonomiky) v danou chvíli nepodnikl, pak jedinou alternativou by zřejmě byl vývoj jako svého času v Kambodže, tedy naprostý teror, nahnání celého obyvatelstva do systému nucených prací.

  55. Pane Poláčku, tvrdíte nesmysly. V Kambodži žádný komunismus nebyl. Lenin by zemřel ve Švýcarsku jako nevýrazný ruský exulant, nebýt dělníků, kteří provedli revoluci, dělníků, které pak zradil
    Nemůžete tvrdit, že chcete komunismus, pak věříte, že proletariát není schopen zorganizovat sebe, výrobu a společnost. Jakákoli revoluce, která následně umožní vládnoucí třídě existovat, je neúspěšná revoluce.
    Marxistickému leninismu se nepodařilo vytvořit beztřídní společnost bez státu, tj. komunismus! Nastolila diktaturu PŘES a navzdory dělníkům a rolníkům, kteří revoluci iniciovali! Bolševici se chopili politické moci a zatkli SVOU revoluci!

  56. Pane Kalousi, v předchozím textu jsem měl na mysli kontextu více odpovídající konec socialistického systému v celé východní Evropě. No nic.

    Samozřejmě, že kariérní motivy vstupu do KSČ, typicky za normalizace, měly pro vládnoucí moc poněkud nepříjemný, potenciálně rizikový aspekt. Zvláště po pádu doktríny obrany východoevropských režimů před reformami leckterému oportunistovi přišlo, že z hlediska kariéry jsou daleko efektivnější postupy než (jen) jít na ruku partaji. Byli jistě jedinci, kteří měli představy, jež zmiňujete, ale většinou mnoho nepodnikali, protože v nastavených podmínkách neměli prostředky ani odvahu na něčem doopravdy kolektivně pracovat. V rozhodující chvíli zůstala na místě střetu jen jedna strana.

    Potáčovy kluky ani nějaké další jim podobné struktury nelze považovat za protagonisty dění, jež následovalo. V žádném případě netahali za delší konec provazu. Samozřejmě, že poněkud samovolný vývoj nabídl příležitosti jedincům a skupinám, nalézajícím se v pravý čas na pravém místě a takovým, kteří šli svému (možná i jen domnělému) štěstí naproti. Pro ekonomické i bezpečnostní záležitosti neměli dřívější opozičníci lidi. Garnitura, jež se etablovala, byla smíšená, leckdy ne dost kompetentní a celkově nezkušená, takže za informační nouze docházelo k velmi problematickým aliancím. Jsou to věci, které se nám nemusely líbit, ale oproti jiným východoevropským zemím šlo pořád ještě o v podstatě kontaminaci. Základní směr a charakter aktuálních procesů bylo těžké nějak podstatněji korigovat, a to v obou hlavních (myslitelných) směrech. Měl svou přirozenou logiku, jež vyplývala z povahy starého režimu, nové doby, mínění a aktivity obyvatelstva, jakož i z autority nových představitelů moci

    Řekl bych, že události roku 1989, u nás i v celé rozlehlé oblasti, byly celkově podobně málo předvídané a plánované jako většina velkých zvratů, které v dějinách předcházely.

  57. „Byli jistě jedinci, kteří měli představy, jež zmiňujete, ale většinou mnoho nepodnikali, protože v nastavených podmínkách neměli prostředky ani odvahu na něčem doopravdy kolektivně pracovat.“

    Mýlíte se. A bohužel ani po 40 letech nelze z různých důvodů všechno zcela otevřeně publikovat, protože je naživu ještě příliš mnoho aktérů. Takže se nacházím v důkazní nouzi a je jen na Vás, jestli se spolehnete na to, že tady jen tak neplácám.

  58. Přikláním se plně k tomu co zde ohledně přechodu od socialistického režimu k systému liberální (buržoazní) demokracie a kapitalismu napsal pan Horák. Tento přechod měl svou naprosto přirozenou logiku, nebylo zde zapotřebí nějakých tajně operujících spříženectví. Celá ta historka o jakýchsi „Potáčových klucích“ velice silně zavání typickou konspirační teorií.

    O tom že se jednalo o naprosto přirozený vývoj nad jiné jasně svědčí fakt, že proces transformace proběhl ve všech zemích bývalého „tábora míru a socialismu“ víceméně zcela stejně. Jenom s tím rozdílem, že v některých zemích Balkánu se u moci dokázali do značné míry udržet staré kádry, které stačily úspěšně převléknout politický kabát. – Anebo snad ve všech těch ostatních zemích kde byl restaurován kapitalismus také své rejdy prováděli „Potáčovi kluci“?…

  59. Dobře, pane Kalousi. Jak se říká, názory jsou zajímavé někdy, zkušenosti vždycky. Přesto je nakonec všechno otázkou použité optiky. Leccos se může zdát ohromné, ohromující a trvale znechucující, ale viděno v celku to přece nemá rozměry, které by realistu překvapily. O Václavu Klausovi a spol., kteří zaimponovali voličům, nemám od počátku žádné iluze. Pragmatičtí až cyničtí voliči způsobili škodu tehdy a podobně zapracovali i nyní.

  60. Pane Huďo, nemohu jinak nežli vrátit Vám Vaše vlastní slova: mluvíte nesmysly.

    Odvoláváte se na revoluční potenciál ruské dělnické třídy; jenže ta tvořila pouze malou část celkové ruské populace. Naprostou většinu této populace tvořil ruský mužik, venkovan který měl (kromě skončení války) jediný zájem: získat půdu do svého vlastnictví, tedy stát se soukromým zemědělcem. Na nějaký komunismus přitom vůbec nepomyslel; pokud vůbec něco věděl o tom, co to komunismus vlastně je. Zkrátka, i kdyby celá tehdejší ruská dělnická třída jako jeden muž provedla svou komunistickou revoluci, mohlo by se tak stát jenom proti vůli naprosté většiny ruské populace.

    Byl to naopak geniální počin Lenina, který svým „dekretem o půdě“ těmto ruským mužikům dal půdu do soukromého vlastnictví, a tím je získal na svou stranu. (V tu chvíli oni samozřejmě nemohli tušit že ze strany bolševiků se jedná pouze o taktický krok, že tu půdu jim po čase zase seberou, ve prospěch kolektivistických kolchozů.)

    Jinak ovšem mohu potvrdit Váš soud, že na nějakou „samoorganizaci dělnické třídy“ naprosto a v žádném případě nevěřím. Vůbec „třída“ je příliš neurčitý, amorfní pojem, to nejsou vůbec konkrétní osoby. Jakým způsobem se tato „třída“ má vlastně organizovat?… Ve skutečnosti každý jedinec má vždy v prvé řadě své zcela osobní, soukromé zájmy; a jenom za určitých okolností a jenom v určitých souvislostech se určitá suma jednotlivců může začít chovat jako jeden společný subjekt, nadaný společnou vůlí. Ano, mohlo se tak dít při určitých příležitostech v minulosti, například v boji za všeobecné hlasovací právo, za prosazení sociálních práv dělníků, za mzdové požadavky atd. Ale jinak neexistuje žádný doklad toho, že by se tato údajná „dělnická třída“ dokázala nějak sama organizovat po delší časové historické období. Respektive, že by její příslušníci na tom vůbec měli nějaký zájem.

    P.S. Na komunismus samozřejmě nevěřím také, to už jsem opakovaně deklaroval, tak to nemusíte najednou „objevovat“. Komunismus byla od svého samotného počátku utopie, která nebrala žádný ohled na realitu tohoto světa, ani na realitu samotného člověka.

  61. Anebo snad ve všech těch ostatních zemích kde byl restaurován kapitalismus také své rejdy prováděli „Potáčovi kluci“?

    Co víte o jejich vazbách na Moskvu? Moskva tehdy nebyla jenom skupina kolem Gorbačova… Jeho ruskými oponenty nebyli jenom ti pupkatí generálové, kteří nechali v srpnu 1991 rozstřílet parlament. A Moskva – na rozdíl od civilizovaných zemí – některé svoje archívy (podobně jako Vatikán) zásadně neotvírá.

    Důležité je to, co není vidět. Historická tendence nebo zákonitosti dějin jsou jedna věc; způsoby, jimiž se realizují, jsou věc druhá. A v zákulisí toho jeviště se dějí věci, které je někdy lepší nevědět.

  62. Pane Poláčku, já za Vaše vzdělanostní mezery nemůžu, které nahrazujete demagogii a primitivním antikomunismem.

    Jako socialistický anarchista nemám v úmyslu ani netoužím vnutit sobě ani jiným lidem včetně Vás nějaké schéma společenské organizace převzaté z knih nebo námi anarchisty vymyšlené apod.
    Společnosti ve skutečnosti nemusí být založeny na vykořisťování. Ale to si, pane Poláčku, nedokážete vůbec představit, protože by to bylo ekonomicky „neefektivní.“ Fašismus je kapitalismus bez předstírání demokracie.
    Vašemu „realistickému“ myšlení jinak dobře rozumím. Jako (ne)marxista jste touhu po spravedlivějším ekonomickém systému a ukončení válek asi NIKDY neměl. Nicméně, marxista – leninista jste zůstal napořád. Je to tak divoké, že jedním z určujících ideologických vláken marxistického leninismu je extrémní nedůvěra v proletariát. Anarchisté nebyli ani puristé, ani cynici, byli to realisté. Mnoho variant státního socialismu bylo vyzkoušeno a všechny degradovány.

    Bohužel, pane Poláčku, nejsem tak „realisticky“ zamilován do tohoto ekonomického systému tím nejvíce nemocným, spoluzávislým a sebedestruktivním způsobem jako vy. Fašismus je kapitalismus bez předstírání demokracie.
    Naše současné systémy, včetně německých, jsou postaveny na centralizovaném řízení, což často vede k neefektivitě, nedostatku odpovědnosti a nesouladu s potřebami lidí a životního prostředí. Důvodem, proč je kapitalismus rozsudkem smrti, je ten, že sleduje nemožnou matematiku růstu: je nucen se vyčerpat. Rozumí pouze dělání, budování a dosahování. Není schopen se zastavit, ustoupit a snížit, nebo alespoň pozastavit. Zásadním problémem je, že většina lidí (jako vy) stále věří, že systém je ve své podstatě dobrý a že byl zkažen několika špatnými jablky, místo aby uznali, že byl vždy špatný. Byl vytvořen, aby si udržel moc na vrcholu a udržel všechny ostatní příliš rozptýlené, nemocné a vyčerpané, aby to poznali. Kolonialismus a kapitalismus zabíjející planetu.
    „Kapitalismus je založen na myšlence, že skutečně jedinou lidskou hodnotou je chamtivost. “
    – Noam Chomsky

    Každý, kdo se pokusí vybočit nebo myslet alternativně má být doslova zničen, že pane Poláčku. Tomu slouží i Dialogy- z perspektiv „levicově orientovaného humanismu.“ Kapitalismus je odsouzen k záhubě. Jediná otázka zní: Vezme nás VŠECHNY sebou?

    „Tajemství změny je soustředit veškerou svou energii ne na boj se starým, ale na budování nového.“ – Sokrates

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *