Konzervativní socialismus

Konzervativní socialismus – tolik diskutované téma dnešních dnů – je sám o sobě vlastně ryzí contradictio in adiecto, protimluv v přívlastku. Socialismus – to bylo přece vždy principiálně hnutí progresivní, sociálně i dějinně; jak vůbec nyní může být uváděno do souvislosti s konzervatismem?

Vždyť právě toto bylo ostatně jedním ze základních příznaků deformace, degenerace a zahnívání socialismu v jeho „reálné“, to jest totalitní podobě – že přes všechnu rétoriku o údajné „pokrokovosti“ tohoto režimu on byl ve skutečnosti hluboce konzervativní, jakýkoli pokrok – myšlenkový, kulturní, ale nakonec i technický – mu byl hluboce suspektní, a zdroj svého existování hledal výlučně v konceptech z 19. století. Je tedy vůbec principiálně možné, aby se dnes legitimně vytvořilo spojení „konzervativní socialismus“, aniž by to nutně představovalo regres, pád zpět do onoho strnulého, reakčního pojetí socialismu z dob jeho totalitních dějinných forem?

Toto slovní – a především významové – spojení „konzervativní socialismus“ se skutečně jeví být naprosto nesourodým, nemožným, nepřijatelným. Ale přece – i tady se při bližším pohledu ukáže, že skutečnost může být mnohem složitější a mnohovrstevnatější, než se na první pohled zdá.

Vraťme se k oněm zmíněným časům „reálného socialismu“. Kdy tedy tehdejší zatuchlý, stagnující, konzervativní režim se neustále dokola oháněl svou údajnou progresivitou. „Pokrokový“ – to bylo jedno z nejfrekventovanějších hesel tehdejší ideologické propagandy, celý svět byl rozdělen, rozparcelován na státy „pokrokové“ (to jest státy sovětského bloku, a k tomu ještě země bojující proti své koloniální závislosti) a na státy nepokrokové či přímo reakční, mezi něž byl automaticky zařazován celý svět kapitalismu.

Už ten samotný pojem „pokrokový“ byl touto přebujelou režimní propagandou na dlouhou dobu vlastně zcela zdiskreditován; ale bez ohledu na to si položme otázku: je vlastně „pokrokovost“ opravdu za všech okolností pozitivním momentem? Pozitivním postojem? Anebo jinak: je to opravdu zdravý životní postoj, když se někdo za všech okolností prezentuje jako „pokrokář“?…

Zkusme si jenom představit, jaký by byl, jakými osobními vlastnostmi by se vykazoval takový člověk: neustále by jenom spěchal někam dopředu, s až umanutou posedlostí by stále hledal něco nového, něco neobvyklého, ještě nevyzkoušeného. Tento člověk by se vůbec nedokázal zastavit, spočinout na jednom místě, aby se rozhlédl kolem sebe, aby mohl zkoumavým a kritickým zrakem zhodnotit, co ze jsoucího světa je dobré, a co si žádá změny. Pro takovéhoto „progresivistu“ je automaticky špatné všechno, co je tradiční, co je věkovité; zatímco všechno nové je v jeho očích „progresivní“, bez ohledu na skutečnou vnitřní kvalitu dané věci.

Jako první krok tedy skutečně můžeme zamítnout tézi, že „pokrokovost“ by za všech okolností znamenala příchod vyšší kvality. A pokud bychom tedy i nadále chtěli socialismus principiálně považovat za pozitivní, humánní společenské uspořádání (není cílem této úvahy přezkoumávat tento předpoklad) – pak je skutečně možno přinejmenším s určitou mírou oprávnění uvažovat i tím směrem, zda by byl možný socialismus konzervativního zabarvení, aniž by tím nutně ztrácel svůj humanistický obsah.

V současné době probíhají intenzivní diskuse o takovémto „konzervativním socialismu“. Jejich tenorem je především jedno: převládající pocit u mnohých autorů, že socialismus pokrokářský (reprezentovaný především tzv. „kulturní levicí“) je ve své podstatě vykořeněný. Že se tento pokrokářský socialismus neustále snaží napravovat ty či ony – parciální – nerovnosti a diskriminace, ale že zcela ztratil svou schopnost nabízet člověku nový domov. Nové zakotvení, které by mu poskytovalo hlubší životní smysl, nežli jak mu ho může nabídnout hektický a „tekutý“ kapitalismus.

Připomeňme si: socialismus ve své původní podobě měl lidem přinést novou pospolitost. Pospolitost, která by je osvobodila z jejich polapení odcizenými mechanismy kapitalismu vláčejícími je neustále sem a tam, podle momentálních potřeb trhu. Takovou pospolitost, která by lid práce spojila v jednom společném díle za společnou věc. Ale tento progresivistický socialismus takovouto pospolitost nepřináší. On sice přináší solidaritu; ale solidarita sama ještě není pospolitost. On přináší solidaritu s diskriminovanými skupinami; ale toto fokusování vší pozornosti na problémy minorit je ze své podstaty daleko spíše partikularismem, nežli pospolitostí.

V každém případě není žádného divu, že k této konzervativní metamorfóze v pojetí socialismu dochází. Z obecného hlediska je to naprosto přirozený a zákonitý dialektický protipohyb – když jeden pól, jeden moment protikladu vyčerpal svůj potenciál, pak se automaticky dostává do popředí jeho protipól. Ovšem – tento protipól je stejně tak jednostranný, stejně tak neúplný jako onen pól první; a může tedy nabízet alternativu jenom pro tento okamžik, ale ne natrvalo.

K současné vlně konzervativního socialismu je tedy možno konstatovat toto: ano, tento konzervativně pojímaný socialismus má v každém případě své zcela objektivní příčiny; a má dokonce i svou určitou legitimitu. Ale na straně druhé v žádném případě není možno, není přípustné se s ním ztotožnit plně a bezvýhradně; neboť vedle jeho legitimní stránky je v něm zjevně obsaženo až příliš mnoho elementů, které jsou nejen konzervativní v relativně pozitivním smyslu, nýbrž i vysloveně reakční.

Pro ty, kdo pojem socialismu i nadále spojují s principem humanismu, tato konzervativní vlna pak znamená poučení, že skutečně nelze natrvalo pěstovat myšlenku socialismu jenom a pouze v jejím ryze progresivistickém pojetí. Socialismus, pravý socialismus musí člověku dokázat nabídnout něco více, nežli jenom neustálý, nikdy nekončící úprk vpřed. Nestačí pouze bojovat za práva menšin; je vždycky nutno se zároveň ptát, co jsme schopni přinést většině. Tedy samotné většinové populaci, v právě přítomném světě, se všemi jeho nepravostmi, bolestmi a zmatky.

134 komentářů u „Konzervativní socialismus“

  1. Kopíruju sem s omluvou svůj komentář, který se omylem ocitnul úplně jinde. ?
    „Progresivisté v konečném důsledku nemají vůbec v úmyslu posílit svobodu jednotlivců, i když se to může na první pohled zdát. Ve skutečnosti fetišisují menšinová práva na rasovou náboženskou či sexuální identitu kvůli tomu, aby je bylo možné prosazovat násilím. Je věcí každého, ať se prohlásí za chodící kávovar, další z 888 pohlaví, nebo mimozemskou příšeru. Je však svobodou každého jednotlivce toto rozhodnutí druhých neakceptovat. Tuto svobodu vám progresivisté berou. A pod hrozbou sankcí vás nutí, abyste se vy, nebo vaše děti přizpůsobovali jejich názorům.
    Co je správné, určují oni sami a to i se zpětnou platností. Je to účelová hra na moc. V realitě je to dobře vidět na blokování za facebookové statusy, které před sedmi lety nikoho nepohoršovaly. Dnes jsou (i ty staré) důvodem k virtuální likvidaci. Jelikož odmítají akceptovat jiný názor, zákonitě nemůže fungovat ani demokracie jako taková. Prosazování jediného správného názoru, názoru, který definuje úzká skupina lidí, prosazuje přes jimi ovládaná média a represemi přes státní moc postihuje každý odpor, je popisem diktatury, extremistické formy řízení společnosti. Pokud jsme říkali, že progresivisté mají problém s demokracií, pak je zřejmé, že změny vlád ve společnosti ovládané progresivisty, jsou jen kosmetickými změnami v různých vizuálech téhož. Prakticky cokoliv, co je mimo oficiálně schválený mainstream, je vytěsňováno mimo veřejný prostor, ačkoli působí v rámci platných zákonů. Strany, které by byly před třiceti lety klasickou levicí nebo pravicí, dostávají od progresivistů v médiích, politice či kultuře nálepku extremisté a jsou omezovány v politické soutěži. Říká se, že moudrý člověk se učí na chybách druhých. Progresivní totalita, která se plíživě plazí ze západu a z nařízení Evropské Unie, je viditelná hlavně tehdy, když se podíváte, co jste mohli říkat a dělat ještě před pár lety a za co dnes budete minimálně společensky degradováni.“
    Takže, pane Poláčku, toto /zkopírováno z webu Svobodný svět/ je široce rozšířený názor na to, co představuje nejvyšší nebezpečí pro svět. Strašákem tedy už není levice, odvozující svůj pohled na svět z dávných tradic zápasů o lepší přítomnost a budoucnost pracujícího člověka, ale šílené monstrum zvané progresivismus, které ovládlo Evropu, USA i většinu zbytku světa.
    Nedivte se tedy většině nebohých členů kdysi levicových uskupení, že s tímto monstrem nechtějí mít nic společného a že hledají platformu, která by jim poskytla aspoň částečné uznání voličů a záchranu před pádem do chřtánu netvora.
    Na DR se v boji s progresivismem statečně vyprofiloval Jiří Nushart, byť většinou své odsudky vzhledem k tamní ohromné přesile jen naznačoval. ?

  2. No – však jsem si také, paní Zemanová, říkal jestli tu nedošlo k nějaké záměně identit, a tento komentář sem nevložil sám pan Nushart! 😉

    No ale dobře; přijměme výzvu, a pusťme se do práce.

    V prvé řadě tímto v zásadě potvrzujete mou tézi, že tento protipohyb od progresivismu ke konzervatismu je svým způsobem přirozený a zákonitý. Ovšem – nelze nikdy zapomínat ani na to, že i onen (mnohdy fundamentalistický) progresivismus je ze své strany zase odpovědí a reakcí za předcházející konzervatismus! Nezapomínejme na to, že tato radikální levicová (respektive levičácká) hnutí mají své kořeny stále ještě v šedesátých letech – tedy v časech globální revolty mládeže proti konzervativně-autoritativním pořádkům poválečného uspořádání světa. A i když se tehdy fakticky jednalo o emancipační hnutí minoritní (oni revoltující studenti na západních univerzitách nikdy nedosáhli svého hlavního cíle, totiž strategického spojenectví s dělnickou třídou) – přesto ve svém důsledku dokázali nakonec od tíhy autoritativních společenských struktur osvobodit celou společnost.

    Jen tak pro zajímavost: zrovna v dnešním německém deníku „Süddeutsche Zeitung“ je vzpomínka na to, jak se na počátku šedesátých let (tuším že v roce 1964) poprvé stala členkou německé vlády žena; a že tehdejší německý kancléř Adenauer se o tom vyjádřil, že prý je to „nechutné“!! Takže takové poměry vládly v „demokratickém“ západním Německu ještě v první polovině šedesátých let. Něco takového by dnes bylo naprosto nemyslitelné; ale tyto zásadně změněné poměry jsou důsledkem právě těch radikálních emancipačních hnutí šedesátých let.

    Já musím pro jistotu připomenout: já jsem v žádném případě netvrdil, že by i ta dnešní emancipační levicová hnutí neměla svou pravdu. Já jenom říkám, že je to pravda pouze dílčí; a že zde zároveň existují velice zásadní deficity, co se celého konceptu týče. (Což ovšem platí už i pro ta šedesátá léta.)

  3. P.S. Ten Váš omylně umístěný komentář na „Exodu“ jsem už smazal. Já se časem ještě podívám jestli by bylo možno změnit nastavení tak, aby sami autoři článků měli možnost dodatečně měnit (či mazat) své příspěvky; ale nejsem si vůbec jist jestli se mi to podaří. Možné je to jenom v samotném fóru (v současné době v základním nastavení během pěti minut po odeslání příspěvku). Ale to by bylo možno ještě v nastavení fóra změnit, pokud by si to účastníci přáli.

  4. SVOBODA INDIVIDUÁLNÍ A SVOBODA KOLEKTIVNÍ

    Teď se tedy podívejme ale na samotné meritum celé záležitosti – tedy na zásadní střet dvou zcela protichůdných konceptů svobody.

    Oni „svobodní“ konzervativci tedy vytýkají progresivistům, že prý „vůbec nemají v úmyslu posílit svobodu jednotlivců“.

    Takováto předhůzka ale svědčí o naprosto zásadním nepochopení. Těm „progresivistům“ se zcela zásadně a programaticky opravdu nejedná o svobodu jednotlivců; nýbrž o svobodu diskriminovaných skupin. Je tedy zcela nesmyslné proti nim jako argument metat že „vůbec“ nemají v úmyslu posílit svobodu jednotlivců – jako by se jednalo o jakési demaskování tajných úmyslů této progresivní levice. Ta od samého počátku míří zcela jiným směrem.

    Jako druhé ti konzervativci obviňují levici, že ona naopak p o t l a č u j e svobodu jednotlivce – a to tím že tomuto jednotlivci upírá právo myslet si například o transgenderových lidech, co se jim zlíbí. (A toto své mínění o nich také veřejně deklarovat.)

    Takto formulováno to opravdu vyhlíží jako těžké obvinění. Abychom se ale neutopili v abstraktních teoriích, dejme si jeden zcela názorný příklad.

    Dejme tomu, že jsme v Německu třicátých let. Je zde určitá minorita, která pociťuje touhu veřejně projevovat svou identitu jako Židé; a kromě jiného také bojuje za své právo například chodit do veřejných kinosálů a jezdit veřejnými dopravními prostředky. A proti tomu teď najednou vystoupí skupina „svobodných“, kteří sice – s evidentně skřípajícími zuby – této skupině přiznají právo cítit se být Židy (anebo třeba Marťany anebo kávovou konvicí); ale pro sebe samé si vyhrazují absolutní a nedotknutelnou „svobodu“ zastávat (a veřejně hlásat) názor, že ve skutečnosti to žádní Židé nejsou, a že jejich snaha chodit do kina a jezdit veřejnými dopravními prostředky je jenom projevem jejich bytostného exhibicionismu. A když by těmto konzervativcům někdo chtěl omezit jejich možnost hlásat tyto jejich názory, tak oni to hned prohlásí za „omezování individuální svobody“.

    Takže takový je tedy stav věcí. Těmto „svobodným“ ultrakonzervativcům je možno dát odpověď: nikdo vám neupírá právo mít své myšlenky a názory, ať jsou jakkoli deformované. Ale – společnost jako taková si vyhrazuje plné právo zamezit v e ř e j n é m u šíření a propagování takových názorů, které ve svém vyústění vedou k diskriminaci jiných osob, respektive celých skupin osob. Právo veřejně snižovat a urážet jiné v žádném případě není součástí katalogu práv lidských.

  5. PANE POLÁČKU, DOMNÍVÁM SE, ŽE TO SROVNÁNÍ

    současné situace tansgender lidí a předválečné situace Židů v Německu není zcela výstižné.

    Před válkou se v Německu o Židech skutečně nikdo nesnažil hlásat, „že to ve skutečnosti žádní Židé nejsou“. Ta situace tehdy byla právě opačná – byli naopak jako Židé evidováni za účelem pozdější plánované likvidace celé této národnostní skupiny.

    Jak tedy správně uvádíte, Židům bylo skutečně zakazováno navštěvovat veřejné kinosály a jezdit veřejnými dopravními prostředky. Dnes však neexistuje žádná „skupina svobodných“ či ultrakonzervativců, která by měla v úmyslu zakazovat transgender lidem návštěvu veřejných kinosálů nebo používání veřejných dopravních prostředků.

  6. Konzervativismus ještě nikdy v dějinách nevyhrál a nikdy nic a nikoho nezachránil – ani sám sebe a své stoupence.

    Vývoj se prostě zastavit nedá. A dokonce je mu úplně jedno, jestli ho nazvete pokrokem nebo jakkoli jinak.

  7. „Právo veřejně snižovat a urážet jiné v žádném případě není součástí katalogu práv lidských.“
    Ano, myslím, pane Poláčku, že jste vystihl jádro věci. Konzervativci jsou ve svých vlastních očích připravováni o tento druh svobody, který jim poskytovala minulost.
    Šlo o svobodu, která vůbec nebrala v úvahu pocity lidí, kteří si svou menšinovou identitu, zejména rasovou a genderovou, nevybrali.
    Zastánci konzervativní morálky nejdřív přišli o zákony, které legitimovaly zákroky vůči příslušníkům menšin. Oscar Wilde byl uvězněn, Alan Turing se tomu vyhnul jen za cenu nedobrovolné léčby, nakonec se zabil. Vzpomínka na tyto možnosti, kterými konzervativní společnost eliminovala jednotlivce, veřejně přiznávající svou odlišnost, musí být pro lidi, kterým je dnes upíráno i právo vyjadřovat vůči „zvrhlíkům“ opovržení a nenávist, dosti krušná.

  8. Vzpomínka na tyto možnosti, kterými společnost kdysi eliminovala určité jednotlivce, musí být pro lidi, kteří nyní před volbami chtěli eliminovat minulého slovenského premiéra vlastně jaká? Krušná, nebo inspirativní? Je Marián Sekerák konzervativec, nebo liberál?

  9. Však odpůrci homosexuálů jim také nijak neupírají, že jsou homosexuálové, pane Nusharte. Jde ale o to že jim chtějí upírat právo žít svobodně a bez diskriminace svou identitu, stejně jako to nacisté upírali Židům.

    Ale všechno je nakonec záležitostí konkrétního přístupu. Samozřejmě, že jsou věci o nichž je možno zeširoka (a i kontroverzně) diskutovat. Otázky transgenderu, otázky adopce, a tak dále. Ale ono je opravdu něčím zásadně jiným o těchto záležitostech seriózně diskutovat – a něčím zcela jiným je se těmto osobám posmívat, shazovat je, respektive je přímo diskriminovat. Jenom proto, že jsou jiní. Ten výrok ultrakonzervativců na adresu transgenderů – „ať se třeba považují na čajové konvice“ – sám bez dalšího svědčí o naprosto cynickém přístupu vůči těmto osobám.

    Naprosto a zcela tu schází i to nejzákladnější pochopení pro to, jakým utrpením tito lidé ve svých životech procházeli, a mnohdy ještě stále procházejí. Oni už tak mají krajní problémy s tím, jak unést svůj pocit vlastní nepatřičnosti ve vlastním těle; a pak ještě musejí snášet, že takoví konzervativci se jim za to veřejně posmívají, jako kdyby si oni svůj nešťastný osud zvolili sami. Jako by jenom nějak z plezíru prožívali své životní utrpení.

    Opakuji ještě jednou: o mnohých věcech je možno diskutovat, a to i z konzervativních pozic. Ale – v dnešní době už naštěstí není přípustné někoho snižovat, někoho urážet a diskriminovat jenom proto, že se narodil jiný, nežli většinová populace. Jestli někdo tento zákaz urážení a zákaz diskriminace pokládá za omezení své „svobody“ – pak tím jenom sám demaskuje svůj vlastní charakter.

  10. Marián Sekerák – musím přiznat že doposud jsem toto jméno neznal, zkusil jsem se narychlo podívat na nějaké jeho články, ale u těch bylo možno přečíst jenom několik prvních odstavců, zbytek byl blokovaný. Takže první dojem: ani konzervativec ani liberál, ale v zásadě rozumný člověk. – Ovšem jak říkám, tento úsudek je bez záruky.

  11. KONZERVATISMUS A POKROK

    A já bych si naopak troufal tvrdit, pane Kalousi, že konzervatismus toho už v lidských dějinách zachránil velice mnoho. A že tuto svou funkci pojistky proti příliš svévolným sociálním experimentům plní i nadále.

    Naprosto postačí, když se podíváme na evoluci jako takovou. Je snad možno prohlásit, že evoluce je jenom a pouze vývoj a změna? Na první pohled to tak může vypadat; ale jenom na opravdu velmi povrchní pohled.

    Vezměme si třeba jenom genetický aparát, genetický kód živých organismů. Ano, tento genetický kód probíhá v prostředí neustálých změn, neustálého se přizpůsobování měnícím se životním podmínkám. Jenže na straně druhé základní funkcí tohoto genetického kódu je přesně naopak reprodukce, tedy z a c h o v á n í toho základního programu, který se pro daný organismus osvědčil v minulosti. Kdyby tu nebyl přítomen tento prvek (konzervativní) stálosti a konstantnosti, pak by vůbec nemohly existovat strukturovanější, tj. vyvinutější organismy.

    Ano, je tu samozřejmě přítomen i ten moment změny; který je stejně tak nutný a nezbytný jako moment stálosti, neměnnosti. Evoluce jako celek je tedy výsledkem neustálé souhry mezi momentem zachování osvědčených struktur, a momentem jejich vývoje, jejich přizpůsobování se měnícím se podmínkám. Ve sféře společenské a politické je pak protiklad mezi konzervatismem a pokrokářstvím přímým vyjádřením (respektive aplikací) tohoto primárního evolučního vztahu a souhry mezi momentem konstantnosti a momentem změny.

    Základní problém je ale v tom, že si tuto nutnou souhru těchto protichůdných momentů či sil jen málokdo dokáže uvědomit. A tak je lidský svět roztržen na dvě znepřátelené poloviny, konzervativce na straně jedné a pokrokáře na straně druhé. A oba tábory se nesnáší a nenávidí a každý tomu druhému připisuje jenom ty nejhorší vlastnosti a úmysly; a žádný z nich si nedokáže uvědomit (respektive přiznat), že ve skutečnosti oba tvoří jenom dvě stránky té samé mince. Anebo snad přesněji: dva póly jednoho magnetu. Záporný a kladný – oba se navzájem odpuzují, ale ve skutečnosti žádný z nich nemůže existovat bez toho druhého.

    Totiž: určitá míra vzájemné opozice, vzájemného střetu je objektivně nevyhnutelná. A i v evoluci samotné se tyto momenty (stálost genetické informace versus její změna) navzájem střetávají a potýkají. Jenže – právě proto jsme snad lidé, tedy myslící bytosti, abychom se alespoň do určité míry dokázali povznést nad slepý charakter tohoto střetávání; abychom si alespoň v jakési obecné rovině dokázali uvědomit, že ve svém celku je právě toto neustálé střetávání opozičních momentů nakonec optimálním mechanismem, který na jedné straně brání trvalé stagnaci, ale na straně druhé stejně tak nezodpovědnému a riskantnímu experimentování za každou cenu.

  12. MARIÁN SEKERÁK JE, PANE POLÁČKU, AUTOR ČLÁNKU V DR,
    https://denikreferendum.cz/clanek/30791-slovenska-volebni-kampan—jeste-jednou-k-otazce-polozene-premieru-pellegrinimu

    ve kterém před nedávnými slovenskými volbami obhajoval položení oné otázky premiéru Pellegrinimu (otázky na sexuální orientaci) jakožto „veřejný zájem“.

    Vy sám jste se k dané věci vyjádřil v diskusi pod tím článkem takto: „… atak na jeho sexuální orientaci je hanebností, která se pouze maskuje veřejným zájmem.“ V tomto hodnocení s Vámi plně souhlasím a zároveň bych ale neřekl, že Sekerákova obhajoba tohoto stanoviska, se kterým my dva tedy nesouhlasíme, je vedena z konzervativních pozic. Není.

  13. PANÍ ZEMANOVÁ ZDE CITOVALA JAKÝSI ČLÁNEK:

    „… [Progresivisté] ve skutečnosti fetišisují menšinová práva na rasovou náboženskou či sexuální identitu kvůli tomu, aby je bylo možné prosazovat násilím. Je věcí každého, ať se prohlásí za chodící kávovar, další z 888 pohlaví, nebo mimozemskou příšeru. Je však svobodou každého jednotlivce toto rozhodnutí druhých neakceptovat. Tuto svobodu vám progresivisté berou…“

    Vy to, pane Poláčku, interpretujete jako „výrok na adresu transgenderů“, jako posměch a diskriminaci.

    Podle mě to však není výrok na adresu transgenderů, ale na adresu PROGRESIVISTŮ. A jestliže je tedy ten výrok určen progresivistům, pak by možná nemuselo jít ani o výsměch příslušníkům sexuálních menšin, ale mohlo by se třeba jednat o kritiku tzv. svobody identity, identity, o které nakonec v tom vedlejším článku sám tvrdíte, že jsme v její moci, že nás naše identita ovládá. Pokud nás tedy identita sama ovládá, je obtížné si představit, že bychom si svobodně mohli volit to, co nás ovládá…

  14. K tomu Sekerákovi: opravdu mi není tak docela jasné, proč ho tady vnášíte do hry. Jedná se o individuální případ, kdy dotyčný – zřejmě sám přesvědčen o mravní oprávněnosti svého jednání – se dopustil těžkého přehmatu proti soukromí cílové osoby.

    Já musím přiznat že s reáliemi slovenské politiky nejsem natolik důvěrné seznámený, abych mohl jednoznačně posoudit, jestli v dané kauze byly či nebyly v dostatečné míře dány takové okolnosti, které by opravňovaly k přesvědčení, že tu zájem veřejný (demaskování pokrytectví politické partaje) převýšil nad principem a požadavkem respektování soukromí. Odsud z dálky jsem nabyl přesvědčení, že tomu tak nebylo, a že tedy tento atak na Pellegriniho byl „podpásový“; ale opakuji znovu, abych mohl soudit naprosto odpovědně a definitivně, musel bych být zcela podrobně seznámen se všemi aspekty slovenského politického života.

  15. Pane Nusharte, když se někdo na adresu osoby, která bolestně a s maximální dušení trýzní prožívá nejistotu své vlastní genderové identity, vyjádří ve smyslu „ať se prohlásí za chodící kávovar“, pak je to v každém případě výlev naprostého cynismu a pohrdání druhým člověkem.

    Tito „svobodomyslní“ konzervativci tu útočí ovšem zároveň na dvě cílové skupiny: na osoby s transgenderovým statusem (kterým se posmívají) – a na progresivní levici, která 1. bojuje za práva těchto osudem postižených minorit; a 2. bojuje proti „právu“ těchto konzervativců tyto postižené osoby veřejně zostouzet.

    Tito konzervativci tedy pokládají za „porušení své svobody“ právě jen to, že je jim upírána volnost veřejně se posmívat zdravotně postiženým osobám; nic jiného v tom není.

    To jsou přesně ti lidé, kteří se dříve posmívali mrzákům, hrbáčům, psychicky postiženým; v současné době si tedy našli jiné objekty své nenávistnosti.

  16. Co je nadávka a co ne, to se musí posuzovat na konkrétních případech. A zřejmě to v budoucnu budou muset řešit soudy. Pokud jde o ohledy k sexuálním menšinám obecně, v této souvislosti mě napadá takový příměr s leváky. Leváci měli odjakživa problémy, protože civilizace je pravoruká, ale většinou to zdárně překonávali, i když s většími potížemi. Pak se na ně začaly brát ohledy, což je samozřejmě správné (např. ve škole), ale potvrzuje se, že čeho je moc, toho je příliš. Časem začalo být těch ohledů opravdu moc. Kohosi napadlo dělat pro ně zvláštní pomůcky, vychytávky, přizpůsobovat pro ně techniku a prostředí vůbec, jen aby byli spokojeni. Je to velký byznys, na kterém spousta firem vydělává. Jenomže se ukázalo, že spousta leváků to vůbec nepotřebuje a nemá o to zájem. Leda snad ve zvláštních případech (profesionální sólová hra na kytaru). Ale všude, kde leváci žijí pohromadě s praváky, jsou zvláštní úpravy jenom na škodu. Třeba zvláštní myš pro leváky znamená, že jeho počítač nebudou moci používat praváci, leda by po každém odchodu od počítače myš přepnul, což si on samozřejmě nebude pamatovat a vyvolá to hádky s druhými, atd. Zkrátka, pro leváky je výhodnější se přizpůsobit pravoruké civilizaci. To, že při tom musí vynaložit větší úsilí než praváci, víc na sobě pracovat, nebývá na škodu. Kdo se víc namáhá, rozvíjí více svůj mozek. Takže to úsilí se jim často vrátí.
    https://dvojka.rozhlas.cz/meteor-o-levacich-chytrem-prvoku-a-spolecenskem-hmyzu-8133058

  17. K tomu vašemu příměru, paní Hájková:
    V čem by se podle vás měli příslušníci menšin přizpůsobit většinové civilizaci? Které své potřeby by měli potlačovat?
    Nemám totiž dojem, že požadují ohledy toho druhu, jako je výroba levoruké myši.

  18. No nevím nevím, paní Hájková…

    Především to srovnání mezi leváky a dejme tomu těmi, kdo mají potíže se svou genderovou identitou, se zdá být hodně umělé. Leváctví není nic více nežli v zásadě přepólovaná motorická funkčnost, to nemá naprosto nic společného s problémem vlastní identity.

    Ale budiž; vezměme tedy tento příklad. Pokud bychom se na problémy leváků podívali optikou oněch „svobodných konzervativců“, jak je citovala paní Zemanová, pak by jejich postoj byl asi takovýto: „My těm deviantním levákům nijak neupíráme právo považovat se za leváky nebo třeba za mnohonožce; ale pro nás si vyhrazujeme plné právo je i nadále veřejně prohlašovat za devianty, a posmívat se jim! A kdyby nám nějací pošahaní progresivisté chtěli toto naše právo upírat, pak je okamžitě prohlásíme za utlačovatele naší svobody!“

    ——————–

    A co se té počítačové myši týče: já sám ji používám v obou polohách, tedy jako „pravák“ i „levák“. K tomu střídání mě donutil fakt, že po dlouhém používání počítačové myši jenom pravou rukou už začínám mít loupání v pravém palci, takže mu musím tím střídáním poněkud odlehčit. Mohu proto z vlastní zkušenosti prohlásit: to přeorientování z jedné strany na druhou je na počátku nezvyk; ale po čase už to opravdu ani nepřijde.

    Nicméně: do jaké míry leváci potřebují či nepotřebují k té či oné činnosti pomůcky, to už by si měli rozhodnout oni sami. To se nedá rozhodnout paušálně; každá činnost je jiná, a také každý člověk je jiný. Co jeden zvládne bez problémů, to může druhému dělat nemalé potíže.

    To že přizpůsobení se „rozvíjí mozek“ – stejně tak by bylo možno říci že ho to zbytečně zatěžuje, a že by tuto svou kapacitu mohl využít užitečnějším způsobem. 😉

  19. Mimochodem, paní Hájková, zrovna se pročítám Vaším oblíbeným Komenským, jeho „Labyrintem“. Má to dozajista svou zajímavost; až s tím budu hotov, něco o tom napíšu.

  20. Já myslím, že ani ti leváci nepožadovali výrobu levoruké myši. Řekla bych, že s tím nápadem iniciativně přišli nějací výrobci, kteří se domnívali, že se s tím uplatní na trhu, paní Zemanová. Jenže, příliš se netrefili, jak se zdá.
    Nebudu říkat, co by příslušníci sexuálních menšin měli dělat. Já nejsem proti tomu, aby společnost jako celek byla liberální, i když já sama se počítám k lidem konzervativním. Nakonec musím uznat – ano, ať lidé odlišných pohlaví klidně uzavírají manželství, jaká chtějí, ať se jim do státních matrik zapíše, co chtějí, jestliže si tuto možnost „protlačí“. Mně to nevadí. Ale já to protlačovat nebudu. A budu hájit svobodu projevu, čili možnost, aby jiní lidé, kterým se to nelíbí, mohli říkat svůj názor. Loni jsem podepsala petici, aby byla zrušena trestnost rouhání, za něž se v některých zemích ještě zavírá. O tom, co je a co není urážka pro členy sexuálních menšin, ať rozhodují soudy. Nehodlám sestavovat slovník, co se smí a nesmí říkat.
    Opakuji tedy znovu, ať je společnost jako celek klidně v tomto směru liberální, jak chce. Ale v rámci ní ať mohou existovat společenství (ať už církve nebo něco podobného), která liberální nebudou, ale budou mít svá vlastní pravidla.

  21. „Já myslím, že ani ti leváci nepožadovali výrobu levoruké myši.“

    Taky proč, když jde funkce tlačítek přepnout… Ale zrovna ta myš není asi moc repre příklad. Jsem tvrdý pravák. Když jsem měl zlomenou pravou ruku, tak ještě dlouho po jejím uzdravení jsem měl myš s prohozenými tlačítky v levé a trvalo mi snad dva roky, než jsem se vrátil zpět k „normálnímu“ stavu. Nemluvě o tom, že když jsem potřeboval střídavě používat myš a grafický tablet, tak pro mě v některých případech bylo úplně ideální držet stylus v pravé a myš v levé ruce.

    Leváci naopak už dlouho a zatím marně požadují např. výrobu nůžek a jiných jednoduchých nástrojů do levé ruky.

  22. V tom, co je nebo není urážka pro příslušníka menšiny, ať už sexuální nebo rasové, by mělo hrát hlavní roli to, jak to pociťuje dotyčný člověk.
    Například stereotypní zobrazování černochů, které bylo naprosto běžné skoro po celé minulé století, se ukazuje jako velmi urážlivé pro hodně lidí tmavé pleti. Pro bílou většinu je to možná překvapivé, ale je nutno brát v úvahu, že v těch „svobodných“, neboli nekorektních dobách, mohla menšina vyjadřovat svou nelibost nanejvýš do vrby.

  24. To je hezké, pane Poláčku, že čtete Labyrint. Ať se vám líbí. Mně osobně se víc líbí v původním jazyce než v překladu do moderní češtiny.

  25. ŽENY V ROUŠKÁCH JAKO ‚PERSKÉ PRINCEZNY‘.

    (Mluvčí filozofické fakulty končí kvůli příspěvkům na sítích.)

    Co tomu říkáte, pane Poláčku?

  26. Předejdu pana Poláčka, pane Nusharte.
    Není podstatné, co bylo obsahem glos Petra Kukala na sociálních sítích. Problém byl v tom, že je uváděl jako mluvčí UK.

  27. Takže jako první věc zde vítám pana Krupičku, který k nám také dorazil. Zkouška dopadla pozitivně 😉 ; ještě dostanete e-mail ohledně přístupu na fórum.

  28. KONZERVATISMUS A ULTRAKONZERVATISMUS

    Ohledně toho práva zachovávat si konzervativní názory je – opět – nutno zásadně rozlišovat.

    Opakuji ještě jednou: je naprosto přípustné o společenských tématech a problémech diskutovat z různých náhledů – tedy i kontroverzně, a tedy v daném případě i z pozic konzervativních.

    A jmenovitě co se celé té LGBTQ problematiky týče – ani já sám jsem zdaleka nebyl jednoznačným zastáncem všech změn, které se v poslední době v tomto ohledu prosadily. Například: respektoval jsem sice právo daným způsobem orientovaných osob uzavřít stejnopohlavní svazek respektive sňatek; ale musím přiznat, že jsem měl dost velké zábrany s tím, akceptovat jejich právo na adopci dětí. Sám zůstávám u přesvědčení, že nejpřirozenějším, a tedy i nejoptimálnějším prostředím pro výchovu dětí je přítomnost obou elementů základního párového určení, tedy přítomnost elementu jin i jang.

    Časem jsem se ale i s tou adopcí smířil; za prvé je přece jenom nutno respektovat nálezy psychologů, že výchova stejnopohlavním rodičovským párem nemá na psychický vývoj dětí žádný (viditelný) negativní vliv. A za druhé: vždycky je výchova dítěte stejnopohlavním párem stokrát lepší, nežli jeho pobyt v nějakém státním výchovném zařízení. Které ho i přes nejlepší péči vždy nevyhnutelně ochudí o ty nejzákladnější lidské emoce; o pocit že je někde bezvýhradně doma, že je někým bezvýhradně a s bezpodmínečnou láskou přijímáno.

    Takže zpět k tématu: ano, je naprosto možné a přípustné projednávat společensky relevantní témata i z konzervativních pozic.

    Je ale něco zcela a naprosto jiného, když se někdo z pozic ULTRAkonzervativních začne někomu posmívat, začne ho shazovat a urážet jenom proto, že tento na svět přišel nějakým způsobem „jiný“, nežli většinová populace.

    Ještě jeden aspekt musím v dané souvislosti zmínit. V. Klaus starší se svého času ohradil proti „homosexualismu“. S tím že se to zdá být v současné době přímo jakási móda.

    I tady musím přiznat: v určitém smyslu bych s ním dokonce mohl i souhlasit. A všechny ty „Pride-parades“, kde se natřásaly mnohdy opravdu nemálo podivné, polonahé, strakatě pomalované respektive nalíčené existence – tady jsem sám prožíval daleko spíše pocit znechucení, nežli sympatií.

    Ovšem: jednou v reportáži německé televize z takové „Pride parade“ ukázali její dva účastníky, dva solidně vyhlížející muže středního věku. A ti se vyjádřili, že oni vlastně na takovéto akce také nechodí s nijak velkým nadšením; že oni by si prostě chtěli jenom v klidu žít svůj vlastní společný život, ale dokud jim to není (oficiálně) umožněno, pak jim nezbývá nic jiného nežli chodit na demonstrace za toto své právo.

    Takže ten „homosexualismus“ – ano, jak říkám sám do jisté míry sdílím názor V. Klause, že tato LGBTQ komunita způsob své prezentace mnohdy žene až příliš za hranu. A je mezi nimi velmi mnoho takových, kteří by mi osobně sotva mohli být nějakým způsobem sympatičtí.

    Jenže: to samé platilo svého času třeba i pro anglické sufražetky, když bojovaly za zcela elementární práva žen. Takže zcela nejjednodušším způsobem jak se zbavit těchto – přehnaných a provokativních – projevů je to, diskriminovaným osobám a skupinám prostě přiznat ta práva, která jim – po právu – náleží.

  29. Komenského Labyrint: paní Hájková, já mám bohužel k dispozici jenom to moderní vydání (které jsem si nedávno nechal přivézt). Nemám tedy možnost srovnání s původním Komenského jazykem; ale i tak mám opravdu dost často pocit, že ten moderní jazyk se ke Komenskému nějak nehodí. Že se tím dost ztrácí; že sice jsou zachována slova, jejich významy, ale že se ztrácí to, čemu se říká „nonverbální sdělení“.

    Jinak k té četbě: nemohu říci že by mě to úplně strhlo, jsou tam aspekty zajímavé, ale i takové, které v mém komentáři určitě podrobím kritice. Takže tak půl napůl. 😉

  30. Perské princezny

    Pane Nusharte, už mě v dané záležitosti opravdu předběhla paní Zemanová; které tedy v této souvislosti vyjadřuji dík, že se pro tuto chvíli stala mou tiskovou mluvčí. 😉

    Takže k věci samotné sám už nemám co podstatného dodat; důvodem k ukončení funkce P. Kukala jakožto tiskového mluvčího FF UK nebyl obsah jeho výroků (které ostatně nebyly nijakým způsobem závadné respektive diskriminační); nýbrž prostě to, že komentáře tohoto druhu mohou zadávat určité pochybnosti o vhodnosti jejich autora jakožto mluvčího seriózní státní organizace.

  31. Já jsem, pane Poláčku, minulý týden poslouchala záznam rozhovoru s režisérkou Kofránkovou, která v dětství uměla nazpaměť Babičku B. Němcové. Maminka jí ji musela neustále předčítat a někdy jí to už lezlo na nervy, proto občas něco vynechala. H. Kofránková to však ihned poznala a protestovala. Maminka jí řekla: Stejně nevíš, co jsou „barevné klůcky na rohožové mošince“. Ona na to: Nevím, ale je to krásné.
    Ještě se Kofránková „nekorektně“ vyjádřila o těch, kteří chtějí Babičku převádět do moderního jazyka, aby jí děti nebo i dospělí lidé rozuměli, že by je nejradši „střílela“.

  32. Tedy – v každém případě si „Babičku“ přeloženou do moderního jazyka opravdu nedokážu představit. K takovémuto druhu vyprávění skutečně neoddělitelně platí i určitá jazyková patina.

    Četl jsem před časem Jiráskovy „Staré pověsti české“, v novém vydání. A i tady jsem znovu a znovu naléhavě postrádal toho ducha vyprávění ze starých časů. – A ještě víc mi ale chyběly ty krásné Alšovy ilustrace, kterých tu zbylo jenom několik.

  33. „Konzervativní socialismus je nacionální socialismus pro 21. století.“
    (napsal Honza Macháček v diskusi Deníku Referendum)

  34. Pane Kalousi, pod kterým článkem to Macháček napsal? Na tom novém DR se to dle diskutujícího špatně vyhledává. Děkuji.

  35. Přecházení nějakého vládnoucího systému z progresivního v konzervativní není ničím zvláštním. Zprvu většinou zavládnou revoluční poměry, a to i v případě, že samotný převrat byl poměrně klidný. (Někdy zvláště tehdy.) Nejen v Sovětském Rusku byly nové pořádky nemálo navázány na avantgardu, která ovšem byla časem v mesalianci nahrazena silami vysloveně konzervativními.

    Lidé, o něž se systém opírá a na jejichž zájem proto přednostně hledí, zůstávali z logiky věci celkem titíž. Poměry pomohli ustavit, když byli mladší, neprivilegovaní, chtěli se zapojit, ba se dokázali i nadchnout. (Holili se a nosili rádiovky, nikoli klobouky.) Časem ovšem stárli a nechápali, co ti mladí vlastně chtějí a co že nevědí nic špatného na kapitalismus. Nepřišlo jim divné natož znepokojující, že jejich kalhoty stály třikrát méně než „levisky“ mladé, jejich polobotky desetkrát méně než „přezkáče“ študáky, rekreace v Tatrách či Mariánkách jen zlomek toho, co výlet s CKM pod stan za čáru uvědomělé svazáky.

    Jiná než u moci je ovšem situace v demokratické opozici. Začíná to už vztahem k revoluci, či násilné změně systému, zda může být proklamována, nebo vůbec připuštěna. Také v dalším je třeba hledět ne na budoucí možnou, změněnou realitu a společnost, ale na stávající volební preference a nálady. Charakteristickým barometrem (i jazýčkem na vahách) je dobová míra levicovosti kulturní elity. Vzhledem k tomu, že dalekosáhlá rezignace na společenskou vnímavost a progresivitu není u ní dlouhodobě udržitelná, přichází orientace na nové a poněkud exkluzivní objevy problémů, některých příslušníků vyhraněné umělecké obce se týkajících, poskytující příležitost k angažovanosti. Úsilí o otevření nových front většinová společnost ovšem celkem ochotně zamění za program levice a v souladu se svou bezprostřední zkušeností i zájmem, za nezištné pomoci „hlasů z lidu“, odmítne.

    Levice byla vždy částečně salonní. V politické praxi měla ovšem svého nepřítele, jemuž byla rovněž nepřítelem. Dnes z právě uvedené věty platí pouze druhá část. V minulosti bylo také jasné, v čím zájmu (příp. také jen zastoupení) levice jedná. Nyní to zdaleka jasné, ani jí samotné, není.

  36. Ano, ten Macháčkův výrok jsem dnes na DR také zahlédl (i když tam už jinak jsem jenom minimálně přítomen, ale dnes tam má M. Pleva opravdu zajímavý článek právě na téma konzervativního socialismu). Ale pod jakým článkem ten Macháčkův výrok stojí, také nevím; pod tím od Plevy ne.

    Co se toho výroku samotného týče: Macháček jako obvykle celou věc žene do krajnosti; ale v daném případě nemá tak docela nepravdu. Je opravdu možno – alespoň v určitých případech – s dost velkým právem tvrdit, že tento „konzervativní socialismus“ se svým vyhraněným nacionalismem dost blíží národnímu (nacionálnímu) socialismu z doby před jedním stoletím.

  37. ČERVENÍ A MODŘÍ

    K tomu střídání progresivismu a konzervatismu: pane Horáku, nečetl jste svého času román Vladimíra Párala „Milenci a vrazi“? Páral – kromě jiného že zde nemilosrdně ukázal pravý charakter nejen „socialistické buržoazie“, ale stejně tak i režimem tolik glorifikované „dělnické třídy“, tak zde v jednom symbolickém obraze předestřel právě tento věčný mechanismus přeměny revolučního elementu v element konzervativní.

    Páral se tehdy ovšem nemohl vyjadřovat zcela otevřeně; a tak svou viditelnou skepsi vůči revolučním změnám opsal v podobě vztahu „červených“ a „modrých“. Přičemž ti „červení“ – to jsou ti ohniví, ti zapálení, ti přesvědčení progresivisté, aktivisté změn. A ti „modří“, ti jsou studení, nehybní, vypočítaví, ti dosáhli svého a na nějakých změnách nemají žádný zájem. Tento náčrt těchto dvou protichůdných skupin by ještě nebyl nic heretického; ale Páral k tomu přidal ještě to, že ti „červení“ se postupem času vždycky nevyhnutelně změní na ty „modré“. Prostě – vychladnou. Jejich původní revoluční zápal vyhasne; a to především právě v souvislosti s tím, jak si v nově vytvořeném světě sami získají výhodné pozice. Pak už je jejich jediným zájmem si tyto pozice udržet; a z dřívějšího „červeného“ se stane konzervativní „modrý“.

    Slyšel jsem, že tohle prý byla jediná kniha, se kterou měl spisovatel Páral u režimu opravdový problém. Bylo by to dost pochopitelné: protože právě tento obraz dokonale demaskuje, jak tehdejší představitelé moci navenek se stále prezentující jako revolucionáři s plamenem proletářské revoluce v srdci, se už sami dávno stali těmi „modrými“, hledícími pouze na udržení vlastní moci a vlastních prebend.

  38. SALONNÍ LEVICE

    To je zajímavé připomenutí, pane Horáku. Tedy že levice byla „vždy salonní“. Ovšem samozřejmě: ne celá levice. Spíše je možno říci: vždy existoval ostrý střet mezi „salonní levicí“ a levicí radikální, levicí přímé akce. A bylo tak tomu dokonce už i za časů Marxe.

    To by asi spontánně málokoho napadlo, že i Marx – který nám byl vždy podáván jako symbol a prototyp všech revolucionářů – ve své době musel znovu a znovu vést boje proti velkým částem dělnického hnutí, které si žádaly mnohem radikálnější, mnohem přímější akce. A z jejich pohledu byl i sám Marx právě takovým „salonním socialistou“, který si v pohodlí Britské královské knihovny vymýšlí nějaké složité teorie, místo aby vedl proletariát na barikády. A Bedřich Engels, když se jednou ve svém mladickém entusiasmu pokusil přiblížit se dělnické třídě v jejím vlastním prostředí, tak si z tohoto setkání odnesl doslova bouli na hlavě, když ho – jakožto „buržousta“ – jeden velmi radikální příslušník tohoto proletariátu srazil pěstí k zemi.

    Takže jak řečeno ten konflikt mezi „salonním“ a radikálním socialismem respektive levicí tu byl vždycky. Ale: máte pravdu v tom, že dnes levice (a především ta salonní) vlastně už vůbec neví, čí zájmy má bránit, koho zastupovat. Stále je tu sice ještě nějaký společný nepřítel, totiž globální moc kapitálu. Ale proletariát (jako vyhraněná a víceméně organizovaná společenská vrstva) se rozplynul, a tak bezprizorní levice dnes neví, jestli má bojovat spíše za ekologii, nebo za práva genderová, anebo přece jenom dejme tomu za práva nájemníků. Nacházíme se ve stavu postmoderních zmatků; a v tuto chvíli to nevypadá na nějakou zásadní změnu.

    Ovšem: možná že právě tohle je dobře. Ta dosavadní levicová hnutí byla totiž až příliš fixována právě jenom na jednu jedinou určitou sociální skupinu. A na její zcela specifické potřeby. Tím se zase dostáváme k tomu mechanismu červených a modrých: jakmile se potřeby této jedné sociální skupiny saturují, je s jejím progresivismem konec. A nemusí to být výhradně jenom třída vládnoucí. Levice ztratila (respektive vůbec neměla) schopnost univerzálního záběru, univerzálního cíle. Ne jenom pro určitou část společnosti, ale pro společnost celou.

    Ještě určité splynutí obojího tu bylo v rámci marxistického socialismu: revoluce měla osvobodit nejen dělnickou třídu, nýbrž zároveň celou společnost od diktátu odcizeného kapitálu. To byl tedy univerzální, obecně humanistický cíl. Jenže: na straně druhé tu v praxi byla právě ta jednostranná vázanost na proletariát. Mělo tedy být dosaženo univerzálního cíle – ale partikulárními prostředky. Něco takového ale nikdy nemůže fungovat.

    Pokud se tedy levice chce dostat někam dál, musí si vypracovat schopnost oslovit nejen určité aktuálně prekarizované skupiny, nýbrž celou společnost; člověka jako takového.

  40. To já bych zase řekl, že ten text Martina Plevy je stejně špatný, jako ten jeho předchozí na stejné téma. On buď nechápe komentáře Druláka, Bělohradského a spol. na adresu konzervativního socialismus a nebo zcela demagogicky překrucuje, co tito pánové tvrdí. Celou diskuzi vyhrocuje ad absurdum, stejně jako když se mě tuhle nesmyslně tázal, zda chci spolupracovat s Václavem Kalusem mladším. Martin Pleva navíc píše o něčem, co není definováno a nemá např. jednoznačný český kontext. Chová se jako člověk, který sám vyrobil strašidlo jakéhosi údajně velmi nebezpečného konzervativního socialismu, se kterým pak chodí strašit. Na takto vyhrocený a sebestředný způsob argumentace je těžké reagovat, pokud to vůbec má smysl.

  41. Pleva to brilantně popsal, bohužel potřeboval na to článek, Macháčkovi na to stačila věta: Borec! Jinak pane Poláčku červený a modrý – jako ODS = -KSČM:)

  42. Pan Krupička: s tím „konzervativním socialismem“ je především ten problém, že nikdo tak přesně neví, co to vlastně má znamenat. A tak si pod tím každý může představovat cokoli; a z toho pak vznikají mnohé zmatky, když každý mluví o něčem jiném respektive kritizuje něco jiného. (Nečetl jsem ovšem sám tu Michéovu knihu; ale z recenzí na ni mám ten dojem, že ve skutečnosti ani on sám nijak přesně nedefinuje, jak by tento „konzervativní socialismus“ měl vlastně vypadat.)

    Co se ale toho posledního článku M. Plevy na toto téma týče, já se obávám že tady má opravdu hodně velkou pravdu. Jmenovitě Drulák: já sám už jsem napsal, že na první pohled se mi ten Drulákův přístup ke „konzervativnímu socialismu“ zdál nemálo sympatický. Jenže – při tom dalším Drulákově textu (který ostře zkritizoval V. Bělohradský) se ukázalo, kam tento (v teoretické rovině tak líbivý) model má vlastně skutečně vést: k tomu že český Honza se má zase usadit pohodlně za svou domáckou pecí, že se má naprosto izolovat od okolního světa, jmenovitě od evropského univerzalismu; že má ve své domácké zatuchlosti přetrvávat u vědomí jakési exkluzivní české výjimečnosti, a že z pocitu této své výjimečnosti a nadřazenosti má plivat na všechny, kteří by mu ten jeho český dvoreček chtěli „kontaminovat“ svou přítomností.

    V tomto smyslu má Pleva (a Macháček) naprosto pravdu, že takovýto postoj vede přímou cestou nejen k reakčnímu národovectví, ale konec konců i k pozicím nacionálního socialismu. Čili nacismu.

  44. U těchto nacionálních bolševiků – a všech jejich odnoží – by bylo opravdu docela zajímavé znát jejich psychologický profil.

    Protože oni sami hlásají vlastně naprosto protichůdnou ideologii. Respektive jejich hlavnímu ideologickému vyznání dodávají takový charakter, který plně popírá tu původní ideu. A proto byli také pravidelně z komunistického hnutí vylučováni.

    Protože komunismus/bolševismus sám o sobě je principiálně univerzalistické hnutí, které se obrací na proletariát jako takový, zcela bez rozdílu nacionálních a jiných příslušností a odlišností. Zatímco tito „nacbol“ chtějí mít na straně jedné bolševismus, ale na druhé straně nacionalismus, který princip (komunistického) bolševismu zcela zásadně popírá.

    Tady se skutečně staví otázka, proč ti, kdo jsou vyznavači nacionalismu, nacionální výlučnosti – proč se vůbec kdy přiklonili ke komunistickému hnutí, když tohle hlásá pravý opak. Pravé příčiny této ideové rozpolcenosti asi budou ale ležet přesně tam, jak už jsme to opakovaně projednávali v souvislosti s obdobnými hnutími v současné době: existuje zde určitá společenská skupina, která se cítí být hluboce deklasovaná, upozaděná, či jinak frustrovaná. Ale východisko nehledá v tom, že by prosazovala moment pravého univerzalismu (tedy rovnost a pospolitost všech lidí a všech společenských vrstev); nýbrž ona chce získat pocit vlastní důležitosti, vlastního přijetí na úkor jiných skupin, to jest především na úkor cizích národů respektive ras.

    Jejich mentalita je v podstatě taková: když já se cítím mizerně, tak ostatním ať se vede ještě hůř! Když já jsem slabý – tak ostatní ať jsou ještě slabší! Když se jiní vyvyšují nade mě – tak já se budu vyvyšovat zase nad jiné, a tím si pro sebe získám pocit vlastní důležitosti, vlastní ceny, vlastní hodnoty!

    Takže takováto asi je mentalita všech těchto „nacionálních bolševiků“.

  45. DĚLNICKÁ TŘÍDA A LIBERÁLNÍ INTELEKTUÁLOVÉ

    Pane Krupičko, já jsem čirou náhodou zrovna teď narazil na něco, co dost úzce souzní s Vaším pocitem, že liberální intelektuálové přehlížejí dolní, pracující vrstvy společnosti, že se nad ně vyvyšují.

    Já v současné době pročítám staré výtisky „Rudého práva“, z reformního roku osmašedesátého. A zrovna dneska jsem tam narazil na jednu polemiku mezi tehdejším (a ještě pak dlouholetým) šéfredaktorem Oldřichem Švestkou na straně jedné, a reformním komunistou (a intelektuálem) Sergejem Machoninem na straně druhé. Bohužel nemám k dispozici originální Machoninův text, ten vyšel v nějakém jiném periodiku; musím tedy vycházet z toho co k danému tématu napsal sám Švestka.

    V zásadě se tu jednalo o to: má mít v – demokratizovaném – socialismu dělnická třída exkluzivního zástupce svých zájmů (to jest: komunistickou stranu), anebo ne? Machonin očividně zastával přesvědčení, že za podmínek demokratického socialismu postačí běžné demokratické politické mechanismy pro to, aby zájmy dělnické třídy byly respektovány; neboť podíl dělnické třídy na celkové populaci činil tehdy 58 procent, a Machonin tedy argumentoval, že už jenom touto svou čistě početní nadváhou či většinou si dělnická třída jako taková bude moci prosazovat respektive hájit své vlastní zájmy.

    Oproti tomu Švestka argumentoval tím, že samotná početní, numerická většina ještě nijak nemusí být zárukou, že dělnické zájmy budou ve společenském dění, a především v samotné politice opravdu dostatečným způsobem respektovány a hájeny. Podle Švestky dělníci – zapřažení do pracovního procesu – nemají ve skutečnosti ani dost času ani dostatečný stupeň organizovanosti respektive aktivity, aby mohli uspět proti vrstvě intelektuálů, která je zběhlá ve veřejném diskutování, a fakticky dominuje veřejnou diskusi svou nadproporční přítomností v televizi a v médiích vůbec.

    Takže už v tom reformním roce osmašedesátém se nám vynořil tento klíčový konflikt: na straně jedné se obecný demokrat (i když ještě v zásadě komunisticky orientovaný) Machonin ptá, proč by zrovna dělnická třída měla mít to exkluzivní privilegium, že by ve státě nadále vládla její komunistická strana, a to i na úkor všech ostatních společenských (i zaměstnaneckých!) vrstev. Na straně druhé ale nelze nijak přesvědčivě vyvrátit ani Švestkovu argumentaci, že když se dělnické třídě tohoto exkluzivního postavení nedostane, tak bude nevyhnutelně „převálcována“ právě vrstvou profesionálních intelektuálů, a její přinejmenším latentním pocitem nadřazenosti vůči manuálně pracujícím.

    Já tuto záležitost v tuhle chvíli nechci nijak dále řešit; prostě ji předkládám tak, jak byla svého času postavena, ve vší své protikladnosti a neslučitelnosti .

  46. JAN KELLER KE KONZERVATIVNÍMU SOCIALISMU

    Mám tu něco aktuálního k danému tématu: v dnešním „Právu“ se k věci vyjádřil v obsáhlém článku i Jan Keller. To jest: v prvé řadě tu komentuje pozice Petra Druláka, který přeložil (se zjevným souhlasem) Michéovy „Tajnosti levice“. I Jan Keller sám zcela evidentně s Michéovým (nacionálním) konzervatismem vnitřně velmi souzní, především co se jeho odsudku „kulturní levice“ a jejího boje za práva unortodoxních minorit týče. I Keller právě v této „kulturní levici“ spatřuje hlavní příčinu úpadku současné levice vůbec.

    Kellerovi je nutno přiznat alespoň tolik objektivního úsudku, že doznává, že Michéa sám nepředkládá žádné pozitivní řešení. To co by si Michéa – tváří v tvář současnému liberalistickému světu a jeho nihilismu – asi přál ze všeho nejspíše, by byl jakýsi návrat k původní vesnici, s jejími „přirozenými“ mezilidskými vztahy; ale v tomto ohledu dokonce i Keller chápe, že toto není žádné skutečné řešení současných problémů levice.

    Přitom: ne že by Michéa neměl tak docela nepravdu; vzpomeňme si jenom, že Aristoteles svým způsobem žádal to samé – totiž že skutečně přátelské mezilidské vztahy mohou vládnout jenom v takové polis, kde se všichni (plnoprávní občané) znají osobně navzájem. – Ovšem, toto požadoval Aristoteles už před dvěma a půl tisíci lety, kdy takovýto stav v řecké polis mohl ještě být reálně dosažitelný; zatímco dnes by už tentýž Aristoteles samozřejmě věděl, že takovýto druh vzájemného přátelství je v masové moderní společnosti prakticky neuskutečnitelný; a že pokud by přece jenom měl být zachován tento institut vzájemného přátelství, pak na nějaké zcela jiné základně.

    —————————–

    Nicméně Michéa v této souvislosti vyjadřuje jednu opravdu zajímavou myšlenku: totiž to, že současná internetová komunikace člověku umožňuje vybírat si přátele a známé jenom podle vlastní libosti; zatímco ve skutečnosti se má jednat o to, jak dokážeme vyjít s těmi, které jsme si nevybrali: s našimi sousedy, příbuznými, kolegy v práci…

    Tady ovšem Michéa zapomíná na jedno: že my ty sousedy, příbuzné a kolegy v práci máme už tak jako tak. A že jsme tedy už samotným přirozeným způsobem života nuceni k tomu, s nimi nějakým způsobem vycházet. A na tom že si přes internet vybíráme přednostně ty s kterými sdílíme společné názory a zájmy – na tom asi sotva bude něco špatného. Své přátele jsme si tak jako tak vybírali podle zcela stejného kritéria, ještě dávno před nástupem internetu.

    —————————

    Ale zpět ke Kellerovi: on tedy tvrdí (to jest, znovu a znovu opakuje své utkvělé přesvědčení), že tím že levice vzdala svůj tradiční sociální boj, a že místo toho se upnula na boj za práva těch či oněch „kulturních“ minorit, že právě tím se vzdálila a znechutila svým potenciálním voličům, a upadla do své současné krize.

    Napohled tato Kellerova argumentace může znít přesvědčivě; ovšem připomeňme si, že právě česká sociální demokracie není ničemu více vzdálena, nežli nějaké „kulturní levici“, s jejím bojem za práva migrantů, homosexuálů, a dalších „exotických“ minorit. Česká sociální demokracie je tedy přesně takovou konzervativní levicí, jak si ji konzervativec Jan Keller vůbec jenom může přát; jenže z jakýchsi podivuhodných důvodů právě tato česká sociální demokracie v přízni svých voličů propadla zcela do propasti – zatímco takoví němečtí Zelení (kteří jsou „kulturní levicí“ od samého svého počátku) naprosto válcují tradiční německou sociální demokracii!

    Keller tu totiž zcela bezostyšně zaměňuje příčinu a následek: on tvrdí, že úpadek levice je d ů s l e d k e m jejího příklonu ke „kulturní levici“, a jejího odklonu od tradičního boje za sociální jistoty; a zatvrzele odmítá uznat že příčinná souvislost je zcela jiná, že levice n a p ř e d musela projít poznáním že s tradičním bojem za p o u z e sociální požadavky dnes už nemůže natrvalo uspět, a proto rozšířila svůj boj za práva diskriminovaných vrstev i na jiné okruhy, než byl klasický proletariát.

  47. KONZERVATIVNÍ SOCIALISMUS ZNOVU NA SCÉNĚ

    V dnešním Právu se znovu vynořilo téma „konzervativního socialismu“. A to sice hned dokonce dvakrát. V prvním článku autoři Keller a Drulák znovu představili svou vizi tohoto konzervativního socialismu; a v článku druhém jejich oponenti Barša a Slačálek tento koncept znovu kritizují. Tyto články vyšly na různých místech v Právu; není tedy zcela jisté, jestli článek Barši a Slačálka je přímou odpovědí na článek prvně jmenovaných, anebo zda oba texty byly napsány nezávisle na sobě.

    Není to ale celkem rozhodující; obě strany zůstávají víceméně neochvějně na svých minulých pozicích. Ovšem – stojí za zaznamenání, že především onen koncept konzervativního socialismu je tu pro tentokrát prezentován snad vůbec nejpřehledněji, nejpřesvědčivěji, a snad také přece jenom s určitým zohledněním argumentů protistrany. Ostatně – podobný trend je možno zaznamenat i u jejich oponentů; i oni alespoň z části respektují některé z jejich argumentů. Po původních dosti emocionálních střetech se tedy zdá docházet přece jenom k určitému zvěcnění celé diskuse.

    Keller a Drulák tedy znovu opakují svůj centrální postulát, že proti excesům, proti sociální nespravedlivosti kapitalismu je možno účinně bojovat jenom prostřednictvím silného nacionálního státu. A že tedy tento stát je také nutno posilovat jako primárně národní. Oba přitom znovu výslovně odmítají výtku xenofobie.

    Potud tedy dobře; už jsem napsal a opakuji znovu, že v každém případě z určitého hlediska bych se s jejich konceptem mohl docela dobře ztotožnit. V každém případě s nimi sdílím leckterou jejich kritiku ohledně povrchnosti a plytkosti západního liberalismu; a to jak pravicového tak i levicového.

    Ovšem: nelze v žádném případě přehlédnout, a oni to žádným svým ujišťováním nedokáží zakrýt: v samotných základech tohoto jejich údajně pouze sociálního boje stojí zcela vyhraněné identitární cítění. Jinak řečeno: přinejmenším latentní nacionalismus. Který je pak ve svých důsledcích sotva přesvědčivě oddělitelný od xenofobie, od které se autoři verbálně natolik vehementně distancují.

    Ten jejich sociální boj proti nespravedlnostem kapitalismu se sice napohled jeví být zcela oprávněným, humánním a spravedlivým; ve skutečnosti je ale plný negace, odporu, vyloučení. Drulák s Kellerem tvrdí, že se jim jedná o vytvoření „společenské soudržnosti“; to je bezpochyby tradiční princip levice. Jenže: z této „společenské soudržnosti“ jsou fakticky vyloučeni

    – všichni podnikatelé (neboť se přece vede třídní boj proti kapitalistům)

    – celá střední třída (neboť střední třída je přece principiálně liberální, a tady se vede boj proti liberalismu)

    – všichni cizinci žijící na státním území, pokud nejsou ochotni plně přijmout českou knedlíkovou a pivní kulturu

    – všechny alternativně žijící osoby: gayové, lesbičky, genderově nevyhranění, atd.

    Kdo tedy nakonec vůbec ještě zbývá pro vytvoření oné „společenské soudržnosti“? – No ano: bílý prekarizovaný heterosexuální Čech. Nikdo jiný. Jenom a pouze ten, kdo je (původní nebo alespoň naturalizovaný) Čech, kdo se nachází v prekarizovaném sociálním postavení, a kdo odmítá principy liberalismu – jedině někdo takový může být pro naši dvojici autorů přijatelný pro budování „společenské soudržnosti“. Všichni ostatní jsou z této pospolitosti apriori vyloučeni, jakožto „nevhodní“.

    ————————————-

    Barša se Slačálkem sice jak řečeno na jedné straně uznávají dílčí platnost některých výhrad ze strany Druláka a Kellera na adresu postmoderního liberalismu; nicméně i nadále stojí na svém základním bodu kritiky, totiž že celý koncept „konzervativního socialismu“ je založen na vzdání se principu rovnosti mezi všemi lidmi – a že bez tohoto principu nemůže existovat žádný přesvědčivý program levice. Barša a Slačálek naprosto po právu konstatují, že už samotné slovní spojení „konzervativní socialismus“ je protismyslné, je neřešitelným interním rozporem. Socialismus byl vždy pokrokové hnutí bojující za zrovnoprávnění všech lidí; a chtít ho hodit do jednoho hrnce s konzervatismem (který vždy tvrdil „přirozené“ společenské hierarchie, tedy nerovnost lidí) je naprosto nemožnou snahou. A to je výtka, kterou Keller s Drulákem ani svým nejnovějším prezentováním svých ideových pozic žádným způsobem nedokázali oslabit.

  48. Jak argumentačně rozporuplný je postoj našich hlasatelů „konzervativního socialismu“ se zcela zřetelně ukazuje tam, kde na místo pečlivě rozmyšlených a připravených formulací nastoupí otázka postoje ve zcela konkrétních záležitostech. Drulák s Kellerem na zcela prvním místě jako spojence pro svůj boj za větší demokracii proti velkokapitálu uvádějí – státy visegrádské čtyřky! Tedy státy, z nichž přinejmenším dva – Maďarsko a Polsko – se znovu a znovu prezentují jako reakční odpůrci jakékoli skutečné demokracie! (A Slovensko na tom až donedávna nebylo o mnoho lépe.) Právě tady se naprosto jasně ukazuje: Drulák s Kellerem verbálně hlásají demokratismus a boj za utlačované masy; ale ve skutečnosti jsou ochotni paktovat se třeba s ďáblem, jenom když jim tento bude dost konzervativní. A dostatečně „národní“.

  50. No ano, ten Bělohradského článek jsem četl, stejně tak jako původní text Kellerův.

    Bělohradský má se svou kritikou naprostou pravdu, Keller se zase dopouští hrubých argumentačních manipulací, je dobře že se našel někdo kdo se proti tomu postavil. Ovšem – na straně druhé je otázka, jestli se Kellerovi neprokazuje až nezasloužená čest, když s ním někdo vstoupí do dialogu s argumentační strukturou, Keller je chronický demagog, s takovými lidmi snad opravdu nemá vůbec cenu diskutovat.

  51. Časy se mění a lidé s nimi… Před 25 lety byl Jan Keller uznávanou myšlenkovou autoritou Hnutí Duha. Hnutí Duha později sklouzlo do pozice úřadu, jemuž 2/3 času a sil zabírá shánění peněz na činnost (což je ovšem ve zdejším nepřátelském až nenávistném prostředí bohužel osudem i řady dalších tuzemských neziskovek), zatímco Jan Keller se později nechal slyšet, že těch 10 let věnovaných environmentálnímu hnutí považuje za ztracená léta svého života…

  52. Josefu Poláčkovi: „A Slovensko na tom až donedávna nebylo o mnoho lépe.“ Slovensko na tom není lépe ani dnes, před kamery t. č. nastrčení politici jako presidentka a premiér nemají ani náhodou sílu ty mafie – btw mnohem hnusnější než ty české – rozbít. A otázkou vůbec je, jestli o to mají jiný než jen předstíraný zájem. Ono se za pár let ukáže, na čích špagátkách visí/viseli…

  53. Kdyby velkokapitál chtěl, tak by Orbán už dávno byl vymeten na smetiště dějin. Jenže velkokapitálu politici jeho typu zcela vyhovují. Proto ho taky drží u koryta mj. i evropští lidovci. (Btw, ve které frakci je v EU-parlamentu CDU?) Kdyby jich nebylo, dávno EU mohla típnout Maďarsku dotace a tím by ze dne na den skončila jeho sláva. Takhle je jakákoli kritika Orbána ze strany většiny evropských mainstreamových politiků vrcholem pokrytectví.

  54. Jindřichu Kalousovi

    „Kolik má papež divizí?“, ptal se nějaký mocipán a přece jednal s Vatikánem o vzájemném uznání. (Poměr rozlohy obou států byl 45 mil. ku 1).

    Karel Čapek napsal, že síla se váže. Velkokapitál má své „argumenty“, nepanuje však absolutisticky a musí jednat s leckým. Při vší své moci nesmí „richtovat“ přespříliš, nýbrž věřit ověřené zkušenosti, že většina „má rozum“ (zatímco střečkující menšina nikoli a pak je možné se o něco pokusit, nebo taky pokrčit rameny a zachovat dekor).

  55. Ono to s tím „típnutím dotací“ není bohužel tak docela jednoduché. Je fakt že se o tom v EU už dlouhou dobu uvažuje; ale nejsem si teď tak docela jistý jaký je mechanismus přijímání tohoto opatření, zásadní problém EU je že je založena na principu „totální demokracie“, to jest zásadní rozhodnutí musejí být přijímána naprosto jednomyslně. Pokud je tomu tak i v případě sankcí, pak je Maďarsko v naprostém bezpečí: jakékoli hlasování o sankcích proti němu spolehlivě zablokuje stejně tak konzervativně-reakční Polsko, a naopak.

    Evropská unie se tímto svým demokratismem opravdu vmanévrovala do slepé uličky. Ona totiž vznikla s předpokladem, že její členové budou v zásadě respektovat základní zásady demokracie, jak byly běžné v západním světě. Ale případ Maďarska a Polska jasně ukazuje, že u nových členů to naprosto žádná samozřejmost není. A to se ještě chystá přijetí dalších balkánských států; mohlo by se snadno stát, že se zde vytvoří celý blok takto reakčně nedemokratických států, a nebude možno proti nim vůbec nic podniknout.

    Největší slabina EU je v tom, že její smlouva neobsahuje žádné mechanismy pro vyloučení jejích členů. Takže se teď musí vláčet s těmi, kdo jenom užívají její subvence, ale u sebe doma si dělají co se jim zlíbí.

  56. Ovšem faktem je i to, že v konzervativní frakci v EU je opravdu přinejmenším jedno křídlo, které s Maďarskem „drží basu“. Takže díky tomu Maďarsko doposud nebylo z této konzervativní frakce vyloučeno, i když nějaké snahy v tomto ohledu byly.

  57. Drulák mě tím společným článkem s Kellerem zklamal. Myslel jsem, že každý z nich zastává poněkud jinou pozici. V některých bodech, např. ve způsobu vyplácení sociálních dávek rodičům, jejichž děti nechodí do školy, s nimi nemohu souhlasit. I když jsou otázky, ve kterých bych s nimi souhlasil.

    Např. pokud je EU primárně o volném pohybu kapitálu a exploataci chudých postkomunistických státu, ze kterých se onen kapitál vyváží po stovkách miliard, nezbývá než asi postavit do jasné opozice této EU určité množství malých států v rámci ní. Je otázka, zda pak hraje roli míra jejich demokratičnosti. Neboť co je na druhé straně demokratického na totalitě kapitálu, jíž je třeba se nějak bránit? A jsou třeba demokratické USA, kde zřejmě Trump ve volbách rozdrtí Bidena, který nenabízí vůči Trumpovi žádnou výraznější alternativu a podle některých názorů i výrazně upadají jeho duševní schopnosti? Budou to (demokratické) volby ve kterých dostanou občané skutečně na výběr?

  58. Pavlu Krupičkovi: Bingo. Jestliže byla v samých základech Montánní unie a později EHS kupecká logika, nikdo se nemůže divit demokratickému deficitu EU. S tím souvisí i neochota řešit vnitro-EU daňové ráje. A to všechno je základní překážkou dalšího posilování federálních prvků EU, kterými se logicky spolu s unií měnovou měly současně stát i unie fiskální a sociálně-mzdová. V Německu na nesmyslnost takto pojaté měnové unie někteří vysloužilí politici, kteří už si tehdy po odchodu z funkcí mohli dovolit říkat naplno svoje názory, poukazovali včas předem.

  59. Jindřichu Kalousovi: Ano (i když v ekonomických otázkách se moc nevyznám) Díky za názor.

  60. „Drulák mě tím společným článkem s Kellerem zklamal.“

    Pane Krupičko, tak si zkuste toho Kellera zakrýt papírkem a přečíst si to pak znovu. Já to tak teď právě tak dělám, jsem sotva asi ve třetině toho článku a už tu vidím jednu zajímavou myšlenku: Porušení poválečného příměří mezi prací a kapitálem (samozřejmě na Západě) na přelomu 70. a 80. let a tedy vznik „nové pravice“ (viz třeba thatcherismus) byl možná vlastně následkem politického obratu levice (kolem roku 1968).

    Ono to nakonec zní docela logicky: Poté, co se západní klasický proletariát integroval do konzumní společnosti a nová liberální levice na to reagovala tzv. kulturní revolucí – tedy hledáním nového revolučního subjektu, opouští levice v této situaci ekonomickou rovinu politického soupeření a orientuje se na rovinu kulturní. Pravici se tím otevírá prostor k „utahování (ekonomických) šroubů“.

    Nárůst majetkové nerovnosti je tak vlastně v jistém smyslu následkem revolučního roku 1968.

    Levice se tím v těch ekonomických otázkách vlastně přestává od pravice odlišovat a aby se tedy vůbec nějak odlišila, musí akcentovat otázky kulturní a etické. Ze zastánce pracující třídy se tak levice postupně mění v elitářský klub mravokárců.

  61. Jiřímu Nushartovi: Ano, zrovna s tímto souhlasím. Zklamal mě hlavně spoluprací s Kellerem, článkem o něco méně.

  62. Spoluprací s Kellerem?

    Jak říkám, když si dáte přes Kellera papírek, dá se tu číst docela dobře.

  63. No ale uznávám, že když třeba Válková něco napíše s Urválkem, je pak lepším ombusmanem Křeček:-)

  65. PROČ DOŠLO K ROZŠTĚPENÍ LEVICE?

    Napřed k tomu tvrzení dvojice Keller – Drulák, že „porušení poválečného příměří mezi prací a kapitálem (samozřejmě na Západě) na přelomu 70. a 80. let a tedy vznik „nové pravice“ (viz třeba thatcherismus) byl možná vlastně následkem politického obratu levice (kolem roku 1968)“ – právě tohle je základní lež těchto dvou autorů.

    Za prvé je naprosto směšné tvrdit, že tvrdý thatcherismus by vznikl jako důsledek levicového emancipačního hnutí konce šedesátých let. Ano, ta „nová pravice“ byla samozřejmě zapřisáhlým odpůrcem této emancipatorní, radiální levice; ale pravá příčina nástupu nové pravice byla někde zcela jinde – a to sice ve zcela objektivním ekonomicko-sociálním vývoji. Zkrátka: nástup nové pravice nebyl jenom něčím výmyslem, nýbrž byl vyvolán objektivně. Thatcherová (a Reagan) byli jenom personifikací tohoto objektivního vývoje.

    Keller s Drulákem stále znovu a znovu nalhávají, že to prý byla „kulturní levice“, která jenom z jakéhosi čirého manýrismu a exhibicionismu „opustila tradiční program levice“, a svým exhibováním na poli lidských práv prý „zradila levici“. Skutečný stav byl ale ten, že to byl ten klasický program levice sám, který se rozpadl. Který dospěl na hranici svých možností, a už nevěděl jak dál.

    Je zajímavé, jak Drulák s Kellerem tvrdí, že až do 70. let existovalo „poválečné příměří mezi prací a kapitálem“. Pokud by tomu opravdu bylo tak, pak levice nejenže neměla zapotřebí svého tradičního programu; té levice by pak vlastně vůbec nebylo zapotřebí. Kde se nebojuje, tam není zapotřebí armád. Respektive politických stran.

    Ve skutečnosti se ale to celé odehrálo zcela jinak. Ano, v poválečném období sice skutečně převládal relativní třídní smír. Hlavní příčina ale byla prostě a jednoduše v tom, že poválečná ekonomika jako taková rostla raketovým tempem. Za prvé se jedna o čirou obnovu toho, co bylo zničeno za války; a za druhé svou velkou roli hrály nové technologie. Které s sebou přinášely dramatický nárůst efektivity produkce. Důsledkem toho bylo, že z tohoto ekonomického boomu mohly společně profitovat jak práce, tak kapitál. Produkční sféra měla své zisky; a i dělníkům i jiným zaměstnancům stoupaly mzdy prakticky každým rokem. A z podnikových odvodů a daní ze mzdy měl státní rozpočet natolik bohaté příjmy, že se mohl ustanovit účinný sociální stát.

    Jenže: ke konci šedesátých a na počátku sedmdesátých let se tento vývoj zlomil. Poválečný výstavba už byla ukončena; a potom vypukla ropná krize. Dramaticky se zdražily vstupy; ekonomika propadla do recese, a stát už najednou neměl peníze na své štědré sociální programy.

    A tady se ukázala jedna zcela klíčová věc: že není možné udržovat v chodu prosperující ekonomiku, a zároveň ji dusit vysokými odvody ve prospěch sociálního státu. Je to principiálně naprosto neřešitelná dilema: buďto se sníží daně pro ekonomickou sféru, ta pak bude prosperovat, ale bude méně peněz na sociální výdaje; anebo se bude trvat na udržení sociálního státu, ale pak to jde na úkor ekonomiky, a důsledkem je pak nárůst nezaměstnanosti.

    A byl to právě tento fakt, který vedl ke vzniku „nové pravice“. Tato nová pravice tu reprezentovala v podstatě „poznanou nutnost“ – totiž ten fakt, že poválečný štědrý sociální stát není možno rozšiřovat donekončna.

    Došlo tedy (po tom poválečném „příměří“) k rozštěpení na tvrdou pravici (jak řečeno reprezentované Thatcherovou a Reaganem), a na levici.

    Potom došlo ale i k rozštěpení levice: ale ne jenom na dva (jak tvrdí Drulák s Kellerem), ale fakticky na tři směry:

    – na jedné straně tradicionalistická levice, bojující za sociální výdobytky námezdně pracujících vrstev. Zkráceně řečeno, tato levice prosazuje vysoké sociální výdaje bez ohledu na to, co to udělá s ekonomikou.

    – na straně druhé stojí „ekonomická levice“, reprezentovaná především Tony Blairem a Gerhardem Schröderem: ti mají sice v zásadě levicové cítění, ale důsledně vycházejí z faktu, že sociální stát je možno budovat jenom na prosperující ekonomice. Snaží se tedy najít nějaký kompromis mezi sociálním státem a potřebami produkční sféry. Tato jejich vstřícnost vůči podnikatelské sféře jim ovšem přináší nálepku „zrádců levice“. (Ponechme teď stranou otázku, zda právem či neprávem.)

    – a na straně třetí se od obou těchto směrů štěpí „nová“ či „kulturní“ levice: ta se od tradiční levice liší především tím, že odmítá její konzumismus. Tradiční levice totiž nakonec nebojuje za nic jiného, nežli aby i prekarizované vrstvy společnosti mohly konzumovat tolik, kolik její vrstvy zbohatlické. Nová levice odmítá zúčastnit se těchto neustálých bojů o peníze a o konzum (až by ovšem plně ztrácela či odkládala pochopení pro obtížnou životní situaci těch prekarizovaných) – a obrací se k jiným tématům, dá se říci k obecně existenčním problémů života člověka v současné době. Jak řečeno: oni neopouštění sociální otázku, ale ta je pro ně jenom jedním problémem z celé řady dalších. Předmětem jejich zájmu (a jejich starosti) není pouze nemajetný člověk; nýbrž každý člověk který je nějakým způsobem znevýhodňovaný, především ze strany státu.

    Zopakujme si tedy ještě jednou: rozštěpení levice na „tradiční“ a „novou (kulturní)“ (a ještě k tomu: ekonomickou) naprosto nebylo nějakým nahodilým počinem, který by si někdo svévolně vymyslel; nýbrž bylo odrazem zcela reálných změn a posunů v sociálně-ekonomické sféře. (Tedy v Marxově „ekonomické základně“.)

    A opakuji ještě jednou: jestliže Keller s Drulákem tvrdí opak, pak buďto naprosto nic nevědí o tomto reálném ekonomicko-sociálním vývoji – anebo ale vědomě klamou veřejnost.

  66. Pane Poláčku, ona je ta otázka proměny levice v posledních evropských desetiletích natolik komplexní a složitá, že se jistě mohu mýlit. Já znám hlavně ten výsledek – aktuální stav v ČR, na který popis Druláka a Kellera v určitých ohledech sedí.

    Jinak ta ekonomika, kterou se podle Vás snaží určitá část radikálnější levice položit, není nic jiného, než bezedná díra, do které po konzumu lačná vyšší střední a střední třída hází nekonečné množství luxusních produktů – zboží a služeb. Při zajištění základních potřeb pro všechny se bez této díry svět v pohodě obejde. Ale v tom se, jak známo, neshodnem.

  67. Pane Krupičko, ujišťuji Vás že já osobně se bez té „bezedné díry konzumu“ obejdu docela dobře. 😉

    Jenže nedá se nic dělat: my musíme počítat s reálným světem a reálným člověkem, tak jak tady v tuto chvíli jsou. To neznamená že bychom se s tímto stavem museli či měli smířit; ale my se opravdu nikam nedostaneme, když budeme pořád jenom dokola naříkat nad tím jak je tenhle svět špatný a nespravedlivý, a přitom vůbec nedokážeme vstoupit do jeho chodu, do jeho reálného fungování.

    Že by Keller a Drulák měli pravdu zrovna s ohledem na stav v ČR? – To se mi zdá být opravdu málo pravděpodobné. Totiž pokud tady máme na mysli mezinárodní srovnání. V tomto ohledu má ČR pořád ještě relativně velice nízkou míru chudoby.

    Tím chci říci toto: Drulák s Kellerem se staví do pozice obránců prekarizovaných vrstev před útlakem ze strany kapitálu. To je sice samo o sobě pozitivní počin; ale to je zároveň asi tak to jediné pozitivum, které je s jejich působením možno spojit. Ale v každém případě oni tím mohou obsáhnout, pojmout jenom relativně malou část společnosti; zatímco oni předstírají, jako by hovořili ve jménu celého národa.

    Bylo by ostatně nemálo zajímavé, kdyby se našel někdo, kdo by provedl průzkum veřejného mínění, kolik procent populace by se s programem „konzervativního socialismu“ dokázalo ztotožnit. Ale obávám se, že toto procento by bylo dost malé.

    Ta prvé: samozřejmě by pro něj nehlasovali příznivci pravice. Přesněji řečeno: pro „socialismus“ jakéhokoli ražení by se principiálně mohla vylovit jenom menšina populace; hrubým odhadem nanejvýš jedna třetina, ale pravděpodobně ještě mnohem méně.

    Z této jedné třetiny by ale okamžitě vypadli všichni zastánci liberálních hodnot, pro které by byl nepřijatelný zřetelný šovinismus, který je jmenovitě v Kellerově a Drulákově pojetí nepřehlédnutelný; jakož i další reakční elementy s tímto konceptem spojené.

    Podle mého odhadu by zůstala tak šestina populace, nanejvýš nějakých 20 procent.

    Anebo se na to celé můžeme podívat z opačné strany: pro koho by byl tento projekt „konzervativního socialismu“ nejspíše přijatelný?

    V každém případě pro komunisty, kteří stále ještě nepřekonali svůj zastydlý stalinismus. Dost možná pro část okamurovců. Pak ještě pro zemanovce, nebo alespoň jejich část. A pak pro nacionalisty, kterým by se zamlouval ten šovinismus s tímto programem spojený. Všeho všudy – žádná sláva.

    Právě tohle je vlastně nejvýznačnějším (i když pečlivě ukrývaným) znakem modelu „konzervativního socialismu“: že místo do budoucnosti zcela jednoznačně směřuje do minulosti. On předstírá, že je možno se ještě i dnes vrátit do stavu třídních bojů někdy z dob První republiky. Není mi známo, jestli autoři tohoto projektu opravdu vážně věří, že takovýto návrat do minulosti je reálně možný, anebo jenom mlží. Pokud by na to opravdu věřili, pak by naprosto selhávali jako odborníci v oboru sociálních věd. Takovýto návrat je samozřejmě naprosto nemyslitelný, dnešní svět je už někde úplně jinde.

    Samozřejmě: je pořád ještě část populace, která žije v natolik prekarizovaných podmínkách, že na ni stále může ještě pasovat klasický „třídní boj“. Ale opakuji ještě jednou: tohle je hudba minulosti, nikoli budoucnosti. A nemá cenu si namlouvat, že je návrat do časů masového třídního boje ještě dnes možný; stejně jako nemá smysl si namlouvat, že je možný návrat do (údajně) idylických časů praotce Čecha.

  68. „Je směšné tvrdit, že tvrdý thatcherismus by vznikl jako důsledek levicového emancipačního hnutí konce šedesátých let. Ta ‚nová pravice‘ byla samozřejmě zapřisáhlým odpůrcem této emancipatorní, radiální levice.“

    —————————

    Pane Poláčku, ten „předtrumpovský“ neoliberalismus, přece vůbec nebyl v opozici k emancipatorní radikální levici:

    „Ve své americké podobě je progresivní neoliberalismus aliancí hlavních proudů nových sociálních hnutí (feminismu, antirasismu, multikulturalismu a LGBTQ) na straně jedné a špičkových sektorů byznysu založeného na službách (Wall Street, Silicon Valley a Hollywood) na straně druhé. V této alianci jsou progresivní síly na jedné lodi se silami kognitivního a finančního kapitalismu. Jakkoli v tom možná nebyl zlý úmysl, progresivní strana mince se nakonec zaprodala své odvrácené straně. Ideály, jako je rozmanitost a posílení práv, které samy o sobě mohou vést k různým výsledkům, teď slouží jenom jako lakování politik, které zničily průmyslovou výrobu a to, co se svého času nazývalo střední třídou.“
    (https://a2larm.cz/2017/01/konec-progresivniho-neoliberalismu/)

  69. Pane Nusharte, mohu Vás ubezpečit, že „předtrumpovský“ (tj. reaganovský) neoliberalismus byl ve velice zásadní opozici vůči jakékoli levici, tedy i té „progresivní“.

    To co ve svém textu Fraserová jako vinu přičítá Clintonovi, to je v zásadě ten samý fenomén který jsem uvedl v souvislosti s Blairem a Schröderem: umírněná levice pochopila, že nemůže vést donekonečna třídní boj, a pořád více zatěžkávat podnikatelskou sféru dalšími a dalšími výdaji na sociální projekty. Nýbrž že je nutno dosáhnout nějakého rozumného kompromisu s komerčním sektorem. Rozdíl je jenom ten, že v Anglii a Německu se jednalo především o alianci klasické levice a podnikatelské sféry, zatímco v USA – alespoň podle tvrzení Fraserové – o alianci progresivní (nové) levice a podnikatelské sféry.

    Nejsem blíže seznámen s reáliemi americké politické (a především ideové) scény, takže nemohu zcela vyloučit, že Fraserová říká pravdu. Ale ani Fraserová nepopírá, že k této – údajné – alianci nedošlo (ze strany progresivní levice) úmyslně. Tedy že by proto progresivní levice opustila svůj vlastní (levicově liberální) program. Podle ní tato levice ve svém boji proti sféře kapitálu jenom jaksi „usnula“, a ztratila svůj původní levicový impuls.

    Rozhodující výrok Fraserové bude zřejmě tento: „Jak napovídá poslední bod, byl útok na sociální zabezpečení zamaskován emancipačním charismatem vypůjčeným od nových sociálních hnutí. Během let, kdy se továrny zavíraly jedna za druhou, to v celé zemi hučelo mluvením o „rozmanitosti“, „posílení práv“ a „nediskriminaci“. Pokrok byl ztotožněn s meritokracií namísto s rovností a „emancipace“ s nástupem malé elity „talentovaných“ žen, minorit a gayů v korporátní hierarchii, kde vítěz bere vše. Toto liberálně-individualistické chápání pokroku postupně nahradilo nehierarchické, rovnostářské, třídně uvědomělé a antikapitalistické pojetí emancipace, které mělo své kořeny v šedesátých a sedmdesátých letech. S tím, jak nová levice slábla, upadala i její systémová kritika kapitalistické společnosti, a v zemi tak znovu zavládlo typické liberálně-individualistické myšlení, které nenápadně ukrajovalo z ambic progresistů a levičáků.“

    Takhle: ne že by Fraserová vůbec neměla pravdu. Má pravdu v každém případě v tom, že tato progresivní levice zdaleka nemá takový jednoznačný antikapitalistický náboj, jak by si to přáli radikální levičáci. To je fakt.

    Ovšem: jestliže Fraserová užívá formulaci, že „během let, kdy se továrny zavíraly jedna za druhou, to v celé zemi hučelo mluvením o ‚rozmanitosti'“, pak se jedná o značně manipulativní podání. Respektive převrácení skutečnosti. Chce tím snad Fraserová tvrdit, že kdyby se o této „rozmanitosti“ nemluvilo, že by se snad tyto továrny přestaly zavírat?!… Ty továrny se zavíraly proto, protože byly ekonomicky neefektivní. Kdyby v tu chvíli nastoupila na scénu klasická, třídní boj vedoucí levice – co by se pak stalo? Ona by sice mohla zorganizovat několik stávek a protestních pochodů; ale to by bylo asi tak všechno, nebylo by proto zavřeno ani o jednu továrnu méně.

    A Fraserová vyloženě lže tam, kde tvrdí, že – radikální – Sanders musel odstoupit z boje o prezidentskou funkci, protože ho k tomu donutily jakési nedemokratické machinace uvnitř Demokratické strany. (Zřejmě s účelem nadále pěstovat „alianci s kapitálem“.) Sanders neuspěl proto, protože by u většiny amerických voličů neměl šanci zvítězit; a toho si byl zkušený aparát Demokratické strany samozřejmě plně vědom.

    Já tady nechci žádným způsobem obhajovat či glorifikovat americkou či jinou „novou levici“; sám jsem se s tou německou svého času rozešel, pro její povrchnost. (Ovšem: součástí ideové výzbroje té německé, se kterou jsem se konkrétně rozešel, byl právě i boj proti kapitalismu.) Tato levice skutečně nemá žádnou skutečnou substanci. Ovšem: s radikální (sociální) levicí není stejně tak možno dostat se opravdu někam dál. Dokud si tato sociální levice bude nalhávat, že může otočit kolo dějin a zase obnovit klasický třídní boj, pak se z progresivní síly stává naopak spíše silou reakční. Mohu jenom opakovat co jsem napsal minule: ano, není pochyb o tom, že je (a to jmenovitě ve Spojených státech) velká část populace žijící v prekarizovaných poměrech. Ale to neznamená že jejich postavení zlepšíme tím, když začneme znovu vést třídní boj proti podnikatelské sféře. Frazerová píše, že už po celá desetiletí nevznikl u (americké) levice žádný nový program. To sice souhlasí; jenže to samotné platí stejnou měrou i o Sandersovi a radikální levici vůbec. Radikalismus samotný ještě zdaleka není programem.

  70. „Umírněná levice pochopila, že nemůže vést donekonečna třídní boj, a zatěžkávat podnikatelskou sféru výdaji na sociální projekty.“

    —————————-

    Podnikatelská sféra financuje sociální projekty dobrovolně (viz např. Open Society Foundations).

    „Umírněná“ levice ale na konci šedesátých let pochopila něco jiného: pochopila, že po třídním boji už není poptávka.

  71. „Chce tím snad Fraserová tvrdit, že kdyby se o této ‚rozmanitosti‘ nemluvilo, že by se snad tyto továrny přestaly zavírat?!… Ty továrny se zavíraly proto, že byly ekonomicky neefektivní.“

    —————————

    Ekonomicky neefektivní ty továrny nebyly, pane Poláčku. Zavíraly se proto, že se stěhovaly do Číny. Čínskému dělníkovi nebylo nutno platit tolik, jako dělníkovi americkému. (Tato část progresivní levice ale globalizaci zrovna obhajuje.)

  72. Podle Václava Bělohradského (viz odpověď Kellerovi v DR) jde o „historickou spravedlnost“.

  73. Panu Nushartovi
    Z téhož důvodu se do Evropy dováželi pracující ze třetího světa – aby se nemuselo domácím dělníkům víc platit. Přistěhovalci byli ochotni pracovat za pakatel. Tam někde v šedesátých letech je počátek multikulturalismu.

  75. Řekl bych, že otroci se dováželi (tato praxe ale ani dnes není zcela a jen minulostí), zatímco přistěhovalci přišli za prací z vlastního rozhodnutí.

  76. „Po třídním boji není poptávka“ – no ano, pane Nusharte, to je přesně to o co se jedná, Keller s Drulákem stále dokola opakují, že nová levice „zradila věc levice“ tím že se od třídního boje uchýlila k jiným tématům; jenže faktický stav byl právě přesně opačný, napřed vyčichl ten třídní boj, a teprve potom si část levice začala hledat nová témata.

    Drulák s Kellerem to samozřejmě nikdy otevřeně nevysloví, oni to pořád obcházejí konkrétními zmínkami toho jak mezinárodní kapitál vysává pracující, ale ve skutečnosti se nejedná o nic jiného nežli znovu obnovit klasický třídní boj. S tou jedinou modifikací, že klasický třídní boj byl svou podstatou nadnárodní a mezinárodní, byla zde mezinárodní solidarita dělnické třídy; zatímco Drulák s Kellerem jakoukoli mezinárodní solidaritu výslovně odmítají, jim se jedná jenom a jedině o to, aby se č e s k é pracující třídě vedlo dobře. A já osobně bych vůbec nedal ruku do ohně za to, že ve skutečnosti se jim daleko více jedná o tu českost (jinak řečeno: o nacionalismus), nežli o skutečné zájmy pracujících a prekarizovaných. Ne že bych jim tento druhý aspekt či zájem upíral zcela, to dozajista ne; ale jak řečeno co se skutečného pořadí jejich priorit týče, tady mám velké a trvající pochybnosti.

  77. To že se ty (americké) továrny stěhovaly do Číny, to nemění nic na tom, že v danou chvíli byly ekonomicky neefektivní. To je podobný případ jako dejme tomu když svého času Margaret Thatcherová začala hromadně zavírat anglické uhelné doly. Které byly předtím masivně subvencované ze státního rozpočtu. Mnozí si možná ještě vzpomenou, že to tehdy vedlo k opravdu akutním „třídním bojům“, včetně nasazení stávkokazů.

    Totiž: ty uhelné doly by možná nebyly ekonomicky neefektivní – kdyby nebyla k dispozici ropa. Tedy energetický zdroj levnější (a to i přes jeho skokové zdražení na přelomu šedesátých a sedmdesátých let); a navíc i ekologicky čistší. Prostě: všechno je efektivní či neefektivní vždy ve zcela konkrétních relacích. Pokud se tedy ty americké fabriky staly za dané situace neefektivními; co pak bylo možno udělat? Buďto přerušit obchodní styky s Čínou; to by pak ovšem mělo dva důsledky. Za prvé – jiné státy by s Čínou obchodovat nepřestaly; v důsledku toho by ale vůči americké ekonomice získaly značnou ekonomickou výhodu. A za druhé: jestliže na dovozu levné čínské produkce tratili pracující v (některých) amerických továrnách, tak na straně druhé z jejich láce profitovaly široké vrstvy amerických spotřebitelů! – A nejvíce z této laciné nabídky profitovaly právě nejchudší vrstvy.

    Takže jak je vidět, celá ta záležitost je skutečně krajně složitá, a sotva je možno tu nalézt nějaké „královské řešení“.

    Kdyby tehdy v USA byli ve vládě radikální levičáci typu Fraserové – co by pak vlastně mohli udělat? Fakticky by jim nezbývalo nic jiného nežli uvedený případ: přerušit obchodní styky s Čínou, se všemi důsledky. Anebo by museli začít masivně subvencovat svou domácí produkci; což by ovšem enormně zatížilo státní rozpočet (a jeho možnosti k jiným sociálním programům), a navíc je to podle mezinárodních smluv o volném obchodu zásadně nepřípustné. – Bylo by opravdu nemálo zajímavé zvědět, co k o n k r é t n í h o by Fraserová navrhovala jako řešení dané situace. Jenom kritizovat všechna opatření vlády z levičáckých pozic, to je velice laciný postoj.

  78. No jo, pane Poláčku, ale když se ta poptávka po „třídním boji“ zase obnovila, tak už nebyl na skladě. K mání byly byly jen takové ty dost moderní kousky, ale klasický starý dobrý třídní boj už nikde sehnat nešlo.

    I já bych si dneska nějaký pořídil, ale nikde ho už nemají. Je to z módy a prý už se to vůbec nedělá.

  79. Když, pane Poláčku, například potřebujete, aby zaměstnavatel místo zcela nesmyslné stavební investice (přestěhovaní jednoho oddělení z jednoho místa na místo jiné) raději zaplatil za zaměstnance zdravotní a sociální pojištění a dal ty peníze z nesmyslné investice na mzdy, aby tak byl schopen zaplatit zaměstnancům sjednanou mzdu a nikoliv pouze její třetinu, Open Society Foundations vám s tímhle problémem nepomohou, na to prostě potřebujete odbory – přesně ty odbory, o kterých mluví Drulák s Kellerem. Jenže odbory v mnoha firmách vůbec nejsou a v současné situaci je jejich založení nereálné – zaměstnavatel se ihned pomstí. Takže v téhle situaci je mi Open Society Foundations víte na co? Na ho…! No ale jestli si dál myslíte, že levice udělala dobře, když „pochopila, že nemůže donekonečna vést třídní boj a zatěžkávat podnikatelskou sféru výdaji na sociální projekty“, vyvracet Vám to nebudu, pane Poláčku. Mně by úplně stačilo „zatížit tu podnikatelskou sféru“ výdaji na sjednou mzdu, ty sociální projekty bych i oželel.

  80. Ovšem, pane Nusharte, zaměstnavatel, který neplatí za zaměstnance zdravotní a sociální pojištění a ještě se mstí, tak ten vlastně vede třídní boj.

  81. Děkuji za pochopení, paní Hájková. Ano zaměstnavatel vede třídní boj, ale pro „humanistickou“ levici je třídní boj už nemoderní.

  82. Investice do značně luxusních projektů, inspirovaných poměry v daleko bohatších zemích, nejsou problémem jen soukromého sektoru, nýbrž v ještě větší míře sektoru veřejného. Má to samozřejmě své důvody. Čím se odvděčí státu důchodce za přidanou tisícovku? Ostatně padne z větší části na konto obchodníků, kteří se o ni rádi šábnou. To ze schválení nežádoucího, či drahého projektu kápne spíš něco někomu z těch, které stát přímo neodměnil kdovíjak štědře. Důchodci to ovšem nebudou.

    Myslím, že existence kapitalismu přináší dnes řadu jiných problémů než jen šizení pracujících (mj. jejich šikanování). Přečteme-li si např., že zaměstnanci mladoboleslavské Škodovky berou nyní s dubnovou výplatou 80 tisíc odměn, přestože byli celý měsíc doma, usoudíme třeba, že by jim dokonce ani zlořečený Open Society Fund nemusel být trnem v oku.

  83. Také, pane Horáku, nemám nic proti americkým miliardářům, dokonce jsem byl v DR i proti jejich rušení (viz diskuse pod článkem o „rušení miliardářů“). Takže ano, nerušme miliardáře, ale buďme jako Donald Trump solidární i s tou utlačovanou americkou dělnickou třídou, které američtí miliardáři v souladu s historickou spravedlností odstěhovali výrobu do Číny.

  84. Nezbývá mi než víceméně zopakovat, že třídní boj v této zemi vedou téměř všichni krom chudých a znevýhodněných lidí a levicového hnutí, a proto zde skoro žádná opravdová levice není. Z vlastní zkušenosti vím, že třeba slovo „vykořisťování“ je v dnešním hlavním novolevicovém proudu považováno téměř za tabu, i když to bude zřejmě dané hlavně reminescencí na doby před rokem 89

    Obávám se, že diskuze zde má poněkud buržoazní charakter, člověk je pak v silném pokušení dát si po jejím přečtení hlt něčeho ostřejšího: https://www.youtube.com/watch?v=TTqV5cUVD0Q

  85. Jo, to rušení miliardářů, to jsem to tenkrát schytal, že to prý nelze 🙂 Vzpomněl jsem si teď na hru Vizionář od DJC:
    uhlobaron (s povzneseným úsměvem): „Peněženku mi můžou vzít, kočár mi můžou vzít…ale důl…ten se může zasypat…ale nikdo vám ho nemůže vzít.“
    smrtka: „Cha cha cha cha“

    🙂

  86. Někdy může, pane Horáku, i zaměstnavatel být vlastně prototypem filantropa: Dělá si SVÉ („humanistické“) projekty, ale na dělníky s… Mám v tom s Fraserovou podobnou zkušenost. Samozřejmě chápu, že panu Poláčkovi (ani emancipatorní levici) se tahle cizí zkušenost nelíbí, protože legitimizuje „fašistické“ odbory (tedy „lúzu“). Slyšel jsem ovšem i názor opačný – že odbory jsou komunistický přežitek.

  87. V každém případě, pane Krupičko, vřelé díky za připomenutí jedné z písniček našeho dětství. 😉 Tedy těch krásných časů, kde se všechno zdálo být ještě tak úlevně jednoduché, na jedné straně my, ušlechtilí ochránci a obránci krásného světa míru a socialismu, a na straně druhé zlí kapitalisté snící dnem i nocí jenom o tom, jak nám tento náš krásný svět zničit.

    Při prozpěvování písniček tohoto typu bylo možno naprosto dokonale vypnout mozek, nelámat si ho v nejmenším se všemi složitostmi tohoto světa; všechna tato složitost se zredukovala na jednoduchý protiklad: my dobří – oni špatní.

  88. Co se pak toho „vykořisťování“ týče, pane Krupičko, tak já se už vlastně celá léta chystám toto téma dopodrobna rozebrat v monotematickém článku. Vzhledem k tomu že na DR jsem celé léta neměl možnost nic publikovat jsem tento projekt musel odložit; ale teď když tuto možnost publikování mám, tak jsem ho znovu reaktivoval. Nemohu ještě přesně přislíbit kdy se k tomu dostanu (pro nejbližší dobu mám už naplánována jiná témata), ale časem se k tomu určitě dostanu.

    Ale už předem Vám mohu sdělit, že i v daném případě se bude bohužel jednat o záležitost velmi složitou a propletenou, tam si s tou jednoduchou písničkou o „zlých kapitalistech“ a „krásném světě socialismu“ opravdu nevystačíme.

  89. Něco pravdy na tom ale být i může (že „fašistické“ odbory jsou komunistický přežitek), když se ty odbory nechají – buď komunisty nebo velkoburžoazií (globálním kapitálem) – zkorumpovat.

  90. Je pak samozřejmě (z hlediska velkokapitálu) skvělé (a hlavně solidární), když odbory bojují za černochy, ženy a homosexuály a ne za zaměstnance.

  91. Takže velkokapitál (a progresivní levice) pochopitelně prosazuje ten boj globální („globální odbory“), protože ty lokální silné odbory nejsou v jeho zájmu.

  92. „Třídní boj“ – pane Krupičko, vlamujete se do otevřených dveří. Sám jsem napsal že naprosto uznávám že stále ještě i v současném kapitalismu existují skupiny populace, které jsou skutečně prekarizované. A je možno mít pochopení i pro to, že tito prekarizovaní nemají příliš smyslu pro nějaké složité úvahy a rozbory (respektive pro boj dejme tomu za práva homosexuálů), ale chtějí zlepšit svou vlastní materiální situaci, a to hned.

    Jenže nedá se nic dělat: nějaké takové řešení neexistuje. V rámci kapitalismu takové řešení neexistuje; a v tuto chvíli není k dispozici nic, čím by tento kapitalismus bylo možno nahradit.

    Toto jsou dva zcela základní body, které určují situaci ve které se v současné době nacházíme. A ani všichni ti Drulákové a Kellerové (a tím méně Trumpové) tady mohou přinést nějaké východisko z této situace. My jsme v tuto chvíli opravdu ve slepé uličce, ze které není vidět východu. A docela určitě ne tím že budeme znovu ohřívat staré recepty z minulého a předminulého století.

    Ostatně co se Trumpa týče: i o tom platí přesně (a ještě mnohonásobně více) to co jsem napsal o Kellerovi a Drulákovi: že je možno mít velké pochybnosti že se mu opravdu jedná o chudé a trpící. Kdyby se mu opravdu jednalo o tohle, měl by daleko více příležitostí dát to najevo. Nýbrž u něj je naprosto první motivací docela obyčejný nacionalismus. Jemu je po čertech lhostejný osud trpících lidí; ale pro něj je nesnesitelné dívat se na to, že by už nemělo platit „America first“. Kdyby se měl rozhodnout mezi vedoucí rolí Spojených států a mezi sociálními opatřeními pro chudé, tak v tom okamžiku všechny ty chudé a nuzné hodí přes palubu. Ti američtí nezaměstnaní dělníci ho zajímají jenom a pouze potud, že jsou to Američané – ne proto že jsou v nouzi. Například – do českých dělníků mu naprosto a vůbec nic není, stejně tak jako mu nic není do toho jestli se čínským vandrovním dělníkům nevede materiálně pořád ještě mnohem hůře nežli nezaměstnaným Američanům.

    A to samé co teď bylo napsáno o Trumpovi platí i o Kellerovi a Drulákovi, jenom v trochu mírnějším, „českém“ podání. Jim se nejedná o chudobu dělníků; jinak by se museli stejně tak zajímat i o jejich osud a postavení v jiných zemích. Jim se jedná o českost; o to aby jenom vlastnímu národu se vedlo dobře, bez ohledu na všechny ostatní.

    Takovýmto lidem ale není co věřit, i když napohled hlásají ušlechtilá hesla o boji proti bídě a vykořisťování. Vposledku u nich vždy zvítězí jejich šovinismus (tedy: národní egoismus) nad všemi ohledy humánními a sociálními.

  93. Pane Nusharte, mohl byste uvést konkrétní příklad odborů, kteří bojují za práva homosexuálů místo za práva zaměstnanců?…

  94. K tématu: ale zdá se, že tu zase nastala situace, kdy v rámci polemiky jsou vrhány argumenty sem a tam, a nezbývá téměř prostor pro systematické probrání daného problému. A tak se možná ujmu toho napsat na toto téma příslušný text.

    Totiž: musím přiznat že v zápalu polemiky jsem sám poněkud přestřelil; a zavrhl jsem až příliš jednoznačně určité ideové postoje, vůči kterým bych sám o sobě mohl, či dokonce měl mít více pochopení. A které jsem dříve sám do nemalé míry sdílel.

    Takže jak řečeno, možná se pokusím celou věc rozebrat souvisle a systematicky, a ze všech různých stran a aspektů.

  95. „Mohl byste uvést konkrétní příklad odborů, kteří bojují za práva homosexuálů místo za práva zaměstnanců?“

    ———————————-

    „Mohu se mýlit, ale právě ve spojení metodologie a expertízy s dobrou znalostí místních poměrů, a tedy v pochopení gender mainstreamingu a jeho dobré aplikaci, vidím tu nejrychlejší, nejlevnější a nejkratší cestu k rovnosti,“ píše třeba odborová právnička Šárka Homfray.

    Kdyby ovšem měla dobrou znalost místních poměrů například v té naší firmě, tak by nejrychlejší, nejlevnější a nejkratší cestu k rovnosti viděla úplně jinde a ne v pochopení gender mainstreamingu.

  96. Pane Poláčku, téměř všichni politici na národních úrovních jsou podle mě nacionalisté. Pokud je nějaký národ bohatý, je to většinou na úkor jiného. Zkrátka má možnost (a dokáže; v důsledku dějinných okolností či své velikosti…) nastavit si tok kapitálu ve svůj prospěch. Z tohoto hlediska je např. Merkelová větší nacionalistka než Češi Drulák či Keller. Mimochodem teď jsem se náhodu díval na Mussoliniho poselství Američanům z roku 1929 na youtube. Pokud jsem mu dobře rozuměl (mluvil anglicky), tak požil výraz „make America great“, což je velmi podobné sloganu „make America great again“, jež použil Donald Trump (a předtím Reagan). Ono je to pořád to samé dokola.

  97. ….rozdíl je jen v míře explicitnosti či implicitnosti onoho nacionalismu. U Němců je implicitnější, Američané se za něj nestydí a od Čechů se z nějakého záhadného důvodu čeká, aby poté, co svůj stát sami rozkradli a rozprodali za babku do zahraničí, drželi hubu a čekali, co jim kdo z Berlína, Bruselu, Pekingu, Washingtonu nebo centrály nějaké velké korporace nadiktuje.

  98. „v pochopení gender mainstreamingu a jeho dobré aplikaci“ Ano, tak to je pro představitele dnešní zkrachovalé „levice“ typické. Místo toho aby třeba tvrdili, že lid je vykořisťován a nebo že výrobní prostředky patří pracujícímu lidu (a pak co se týče tohoto uzavřeli s mocnějšími oponenty demokratický kompromis), tak cosi žvatlají o genderu.

  99. Ono je to tak, pane Krupičko, že ta terminologie je lidmi vnímána jako zprofanovaná či zdiskreditovaná. Ještě když jsem byla v ProAltu, radil nám někdo, abychom ta slova jako kapitalismus, vykořisťování, třídy a pod. vůbec nepoužívali, protože lidé jsou na to alergičtí. Prý to máme vysvětlovat úplně jinými slovy. Jenomže to je právě ten problém. Nějak to nejde.
    Ono ani křesťanství se nedá moc vysvětlit jinými, než původními, čili pro nás „zastaralými“ slovy. A lidé tak strašně neradi slyší o hříchu, o kříži a podobně.

  100. LIDÉ JSOU ALERGIČTÍ NA SLOVA

    „kapitalismus, vykořisťování, třídy“;

    „práva, emancipace, gender“;

    „víra, hřích, láska“.

    —————————-

    Lepší než stávkovat nebo střílet do stávkujících je vynalézat slova nebo slova diskreditovat.

  101. Já mám zkušenost, pane Nusharte, že když se mluví o lásce, lidé si v naprosté většině představí lásku mileneckou. O jiné lásce moc neuvažují. Všimla jsem si, že někteří evangelizátoři, kteří pořád někde na internetu píšou „Ježíš tě miluje“, začali místo toho používat větu „Ježíš tě má rád“.
    A když se mluví o hříchu, tak si zase mnoho lidí pod tím pojmem představí v prvé řadě sexuální akt. Jinak moc nechápou, co to ten hřích vlastně je. Nedávno jsem četla o tom, že to nechápou Japonci (nechápou význam toho slova a nelze prý to do jejich jazyka přeložit). Vysvětlovali jim, že hřích je „minutí cíle“. Ale to je taky velmi mnohoznačné. Člověk si pod tím může představovat třeba lukostřelbu.
    Já bych hřích nazvala selháním. Že v životě často selhávám, to vím už dávno, věděla jsem to vlastně už jako ateistka.

  102. „Když se mluví o lásce, lidé si představí lásku mileneckou, když se mluví o hříchu, představí si sexuální akt.“

    To je ta profanace („diskreditace“, „odkouzlení“) – zesvětštění lidského života.

  103. Když se ale proti tomu „zesvětštění
    člověka“ [záměna slov] člověk brání bez důvěry v tu všeobjímající lásku (ani já si nejsem jist, jestli mě Vesmír opravdu miluje), vyzdvihuje (paradoxně) sám sebe (což samozřejmě prakticky nejde udělat), snaží se tedy vyzdvihnout sám sebe, protože nikoho jiného, kdo by ho k sobě s láskou přitiskl, už nemá (na tu lidskou mileneckou lásku se úplně spolehnout nedá – zvlášť když je svobodně volitelná).

  104. V realitě neexistuje „právo na lásku“ (právo na bezpodmínečné přijetí člověka člověkem). Neexistuje na to „právo“, přestože po tom člověk touží a potřebuje to.

    Láska a bezpodmínečné přijetí nejsou právně vymahatelné, úřad ombudsmana je v té věci bezmocný, ta věc je totiž paradoxně záležitostí svobodné volby jednotlivce a svobodná volba jednotlivce (jako protiklad dodržení závazku k člověku a popřípadě k přírodě) byl přece naším ideálem.

    Skutečně tedy neexistuje právo na lásku ani právo na bezpodmínečné přijetí, ombudsman je v tom bezmocný, protože láska a bezpodmínečné přijetí je věcí nezadatelné, nezrušitelné, nezcizitelné a nepromlčitelné svobody individuálního lidského rozhodnutí.

    Co se s tím ale (k sakru!) dá vlastně teda dělat, abychom o to právo na uspokojení základní lidské potřeby nepřišli?

    No, když neexistuje právo na lásku a právo na bezpodmínečné přijetí, dá se přece ustanovit a vymáhat právo na uznání, vy tupci! (Zase jsme tak byli svědky vítězství lidského rozumu nad přírodou.)

  105. Pane Nusharte, když odborová právnička píše o rovnosti – v jakém to stojí protikladu, že by nemohla angažovaně bojovat za práva zaměstnanců?…

    Anebo naopak: jak by se dalo angažované vystupování ve prospěch zaměstnanců očekávat od odborového právníka, který by na straně druhé odmítal uznávat rovnost práv všech lidí?…

  106. Pan Krupička: rozdíl není v implicitnosti či explicitnosti nacionalismu, nýbrž v jeho míře. Samozřejmě že každý politik v první řadě hledí na prospěch svého vlastního národa. Jenže – právě v tom spočívá nesporný pokrok civilizace v posledních nějakých sedmdesáti letech, že se čím dál tím prosazuje vědomí, že toto nacionální cítění má své limity. A že je nutno ho překonávat ve prospěch solidarity nadnárodní. Protože vyhraněné nacionální cítění, to bylo přesně tím, co vedlo naposled k vypuknutí jak první, tak i druhé světové války. A jakékoli rozdmýchávání „zdravého národního cítění“ ve skutečnosti směřuje právě k tomu národnímu šovinismu, který vedl k těmto válkám.

  107. Co se pak toho týče, „že lid je vykořisťován a nebo že výrobní prostředky patří pracujícímu lidu“ – to jsou takto vyřčeno opravdu už jenom staromarxistické ideologické floskule. Už jsem napsal že tu záležitost s „vykořisťováním“ rozeberu dopodrobna; a to samé platí i o tom, komu vlastně (právem) patří výrobní prostředky. A opakuji znovu: už předem mohu ujistit, že výsledky toho zkoumání budou velmi rozporuplné, a v žádném případě z nich nebude možno jednoznačně odvodit a odůvodnit takto zjednodušená hesla. Tím naprosto nechci apriorně popírat ani existenci vykořisťování ani naléhavost otázky vlastnictví výrobních prostředků; ale opakuji znovu, celá věc je mnohem složitější, nežli aby se vešla do takto zjednodušených ideologických hesel.

  108. A když už jsme tady u těch zastaralých floskulí: ano, naprosto to samé platí i o křesťanské „lásce“.

    Já jsem už dříve napsal, že tato křesťanská láska je užívána až příliš inflačně. A že se tím nakonec plně ztrácí její původní charakter. Láska, pravá láska, to je vždy něco principiálně naprosto intimního. A vlastně něco zcela nevyslovitelného. Ale jakmile se jí začne pohazovat sem jako žokem slámy, jakmile se z toho stane součást nějakého kánonu, pak se nevyhnutelně ztrácí její subtilní tajemství.

    A tím spíš, když se z „lásky“ má stát jakási veřejná záležitost. Proto mnohem spíše inklinuji k Aristotelovu „přátelství“, jakožto tmelu společenské soudržnosti a pospolitosti; znamená to v zásadě totéž, ale je to mnohem střízlivější, není v tom tolik – umělých respektive nepravých – emocí.

  109. A to samé platí skutečně i o pojmu „hřích“; s tím se v dnešní – mnohem civilnější – době už skutečně také nedá operovat, aniž by přitom nenastal pocit jakési nepatřičnosti. To samé ale ostatně platí například i o antických „ctnostech“, které také působí v dnešní době už beznadějně antikvárně; ale ani mně se nepodařilo za tento pojem najít adekvátní náhradu.

    Co se těch Japonců týče, tak pro ně by snad adekvátním stavem k „hříchu“ byla „ztráta tváře“. Ztráta cti. Tedy v důsledku jednání, které je samo o sobě absolutně nepřípustné; které tedy má tu samou charakteristiku jako „hřích“. Přičemž ovšem setrvávající rozdíl je v tom, že „hřích“ je vždy před Bohem, tedy před konkrétní (byť i nadzemskou) bytostí; zatímco ta japonská „ztráta tváře“ se odehrává před jiným duchovním horizontem, totiž před neosobním horizontem jakéhosi „duchovna vůbec“.

  110. Výroky a výkřiky typu „vykořisťování“ nebo „Ježíš tě miluje“ jsou za prvé přespříliš emocionální; a za druhé – což s tím souvisí – příliš zjednodušující. Celá nekonečně složitá a subtilní přítomnost člověka v jeho světě, v bytí vůbec je tu zúžena jenom do jedné jediné linie, na jeden jediný aspekt. Jako by tím už bylo vyřčeno, pojmuto, pochopeno všechno.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *