Komenský a Descartes

Všechno ať plyne samo sebou, násilí buď všemu cizí

Eva Hájková

V sedmnáctém století se setkáváme s něčím, co by se dalo nazvat rozhraním dvou epoch. S paradigmatickým zlomem, jenž měl za následek vznik moderní doby, moderního myšlení, moderní vědy a klasické evropské kultury. V Evropě tehdy vedle sebe koexistovaly a fungovaly různé myšlenkové systémy, různé formy religiozity, ba i různé mentality. Křesťanství, ač zde bylo už tisíc let pevně zakotveno jakožto vítězná ideologie, bylo znovu konfrontováno s návratem pohanského myšlení. Nejednalo se jen o umění a filosofii. Vedle křesťanské etiky se objevuje například novostoická etika.

Uprostřed toho myšlenkového kvasu se v roce 1642 setkaly dvě významné osobnosti své doby – filosof a teolog Jan Amos Komenský a René Descartes, zakladatel moderního myšlení, moderního racionalismu a moderního subjektivismu. Vedli spolu několikahodinový rozhovor, aniž se navzájem pochopili. Oba byli kritiky dosavadního myšlení, ale zatímco Komenský chtěl přezkoumávat, co bylo špatné a co bylo dobré, Descartes šel mnohem dál. Zpochybnil naprosto všechno s tím, že je třeba začít znovu, úplně od začátku.

Komenský karteziánské myšlení nepřijal. Držel se analogického myšlení, které Descartes odmítal jako zastaralé. Analogické myšlení souviselo s vytvářením systému vědění, který Komenský nazývá vševědou (pansofií). Věci lze pochopit, protože mezi nimi existují podobnosti. Všechno je podrobeno systému (řádu). Vše spolu souvisí. Analogické myšlení je symbolické, harmonické, mytologické, mystické, platónské, kabalistické. Vlastně i Komenského „machynka“, na níž pracoval (jakési perpetuum mobile), měla být analogickým znázorněním celého universa. V tomto systému má důležitou roli Bůh, své místo tam má i zlo, které vzniklo porušením harmonie (a jehož původ je v lidské vůli – samosvojnosti). Je tam místo i pro naději na nápravu – obnovu harmonie.

Metoda synkritická je Komenského rozvinutím analogické metody. Mysl je zrcadlem světa a věcí. Je schopna zmocnit se pravdy najednou, bez dlouhého a pracného postupu navrhovaného Descartem. Mohli bychom říct, že Komenský zřejmě přikládal velký význam intuici, zatímco Descartes logickému myšlení. Komenského představou bylo, že Bůh člověku osvítí věci tak, až naráz pochopí celou stavbu světa a všechny jeho souvislosti. Překoná tak labyrint různých názorů a mínění a dospěje k uspořádanému a harmonickému systému vědění. Descartes chtěl věci osvěcovat kritickým rozumem. Byl předchůdcem či zakladatelem moderního osvícenství, zatímco Komenský má blízko ke staršímu typu osvícenství – k osvícenství rosikruciánskému.

V Komenského pojetí není poznání určité věci pravdou. Pravdou je podle něj poznání jejího místa v systému, který je dán. Komenského vědění bylo uzavřené, Descartovo otevřené. Jako takové muselo být nutně zdrojem skepse a úzkosti. Descartes přijal pomalost poznávání a také jeho nejistotu. Svým přístupem však otevřel prostor tvůrčí svobodě myšlení, která zde dlouhá staletí chyběla. Podle slov historika Josefa Války se „uchýlil do věže ze slonové kosti“. Kdežto Komenský podle Války „zůstal na agoře světa“. Zůstal teologem a ideologem, který potřebuje rychlé poznání, protože chce svět změnit. Chce jeho všenápravu.

Sedmnácté století je doba, která přináší hlubokou nejistotu. Možná tak lidmi otřásly hrůzy třicetileté války – kdo ví? To vše je doprovázeno pocitem, že Bůh se skryl a nejedná. Ani Komenský se tomu pocitu nevyhnul, jak o tom svědčí jeho útěšné spisy – například Truchlivý.

Komenský poznal, že Descartes přichází s něčím úplně novým a významným. Ale to něco u něj zároveň vzbuzovalo veliké obavy. Viděl v tom totiž dveře otevřené ateismu. Jako ateistu vnímal Descarta nejen on, ale i hluboce věřící Blaise Pascal.

Descartes se však nepovažoval za ateistu, nýbrž za věřícího. Bůh byl pro něj prvotním hybatelem a příčinou všech věcí. Idea Boha je prý lidem vrozená – už proto za ní podle Descarta něco muselo být. Jeho víru nemohlo ohrozit žádné nové vědění, protože vědění bylo subjektivní.

Naproti tomu Komenského Bůh nebyl výsledkem racionální úvahy. Komenský hledal (a očekával) Boží působení v dějinách. A protože očekávání nebyla naplněna, uchyluje se do ráje srdce, kde se se svým Bohem setkává.

Komenský svým přístupem možná v jistém smyslu „prošvihl“zásadní změnu doby, což ho odsoudilo k tomu, aby se jako učenec ocitl na vedlejší koleji a nesplnil si tak své velké sny a plány. Byl však znovu objeven a oceněn mnohem později – v době, kdy racionalistické myšlení narazilo na své meze.

Postmoderna odmítla karteziánství jako zdroj katastrof a hrozeb moderní civilizace. Ve své knize Nepolapitelný subjekt si Slavoj Žižek všímá toho současného všeobecného odsouzení karteziánství a nesouhlasí s ním, protože podle něj by bez karteziánského rozumu poznání vůbec nebylo možné.

Naše doba se svou myšlenkovou pestrostí v jistém smyslu podobá době Komenského, a proto je tu zatím místo jak pro karteziánské, tak pro holistické myšlení. Které z nich má větší šanci se rozvíjet, ukáže možná teprve budoucnost.

49 komentářů u „Komenský a Descartes“

  1. Ediční poznámka: ten obrázek nahoře nese titulek „Komenský – Pansofie“ (bohužel se mi nepodařilo tento titulek připojit rovnou k oné ilustraci.)

    A latinský název na onom obrázku sděluje toto: „Všechno ať plyne ze sebe samého, násilí ať je cizí věcem všem.“

  2. Evě Hájkové: Určitou obdobou sváru těchto koncepcí byl vývoj výpočetní techniky. Do jisté doby se souběžně vyvíjely počítače digitální (=“karteziánské“) i analogové (=“komeniánské“). To ale bylo v době, kdy polovodiče byly v plenkách a nároky analogového zpracování dat zatěžovaly tehdejší elektronkové stroje natolik, že byly v praxi těžko použitelné. Navíc se zjistilo, že polovodičové prvky si z podstaty věci lépe poradí s digitálním zacházením s daty a tak po vzniku prvních integrovaných obvodů koncem 50. let bylo na další desítky let rozhodnuto. Nicméně za ta desetiletí neustále přibývá úloh, které se lépe zpracovávají analogovými postupy – např. řešení integrálních rovnic (které analogový počítač umí vyřešit takříkajíc „jedním vrzem“), stochastické úlohy nebo úlohy pro samoučící se systémy. Obecně jde o úlohy, kde se nevyžaduje vysoká přesnost a kde chceme ušetřit čas, který digitální systémy potřebují pro mnohočetné opakování zpřesňujících iterací velkých objemů dat. S výhodou toho lze využít v hybridních systémech, kde se první „nástřel“ spočítá analogově a těch iterací, když nemusejí začínat od nuly, je pro dosažení požadované přesnosti potřeba mnohem méně, tudíž je celý proces rychlejší. Nemluvě o tom, že ve vnějším světě je drtivá většina signálů analogových, takže např. průmyslové řídící systémy stejně potřebují pro jejich zpracování analogová „polní“ čidla a A/D převodníky. A tak byla myšlenka analogových nebo hybridních počítačů a systémů aspoň do určité míry rehabilitována.

    BTW, v ČSSR se „klasické“ analogové resp. hybridní počítače využívaly ještě v 80. letech např. v meteorologii a vycházela k tomu i příslušná prakticky zaměřená technická literatura…

    Disclaimer: Předem se omlouvám odborníkům za možné nepřesnosti, jsem jen mírně poučený (dnes už bývalý) uživatel průmyslových řidících systémů.

  3. Ještě bych chtěl reagovat na tu poslední větu, která mě jako inženýra i jako (řekněme) dialektika-amatéra 😀 usilujícího o holistickou syntézu obou dialektických pólů myšlení dost dráždí:

    „…proto je tu zatím místo jak pro karteziánské, tak pro holistické myšlení. Které z nich má větší šanci se rozvíjet, ukáže možná teprve budoucnost.“

    To místo tu bylo vždycky. To jenom (někteří?) lidi svým redukcionistickým způsobem myšlení z různých pohnutek nutili (nemyslící? nebo zmanipulované?) okolí do údajně nutného pseudovýběru mezi oběma póly. (Severní a jižní pól magnetu taky řezáním neoddělíte.) To místo tu není jenom zatím, vždycky tu bylo a vždycky tu bude – jak kdy, jak kde, jak na co. A šanci rozvíjet se mají oba způsoby: Takovou, jakou jim lidstvo dá. Nicméně objektivně – ať už nám jde „jenom“ o hledání pravdy pro ni samotnou nebo o použitelnost v praktických aplikacích čím dál víc potřebných pro „řiditelnost“ civilizace a a přežití lidstva – jsou potřebné ty způsoby myšlení oba. A zase: Jak kdy, jak kde, jak na co.

    Tož tak.

  4. Přiznám se, že počítačům moc nerozumím. Ani analogovým ani hybridním. Když jsem psala o analogickém myšlení, napadla mě souvislost s Ježíšovými podobenstvími. Protože vím, že vysvětlování nějakých věcí v podobenstvích je součástí hebrejského způsobu myšlení. Oni neznali definice, pojmy atd.

  5. Evě Hájkové: Ale jo, jak si myslíte že funguje např. učící se Bayesův filtr pro rozpoznávání spamu? Thomas Bayes žil už v 18. století. Základní myšlenka je tato: Většina událostí je mezi sebou závislá a pravděpodobnost jevu budoucí události může být odvozena z předcházejících jevů této události. To se od toho hebrejského (opravdu myslíte, že je typický jenom pro staré Židy?) způsobu myšlení zas tak moc neliší… Matematicky Bayesovu větu zpracoval ještě koncem 18. století Pierre-Simon Laplace, ale pak se na ni zapomnělo a znovuobjevilo ji a prakticky začalo využívat až 20. století.

  6. Pane Kalousi, konečně jsem prozřel, opravdu se omlouvám, Vaše: „dialektika-amatéra 😀 usilujícího o holisticko“. Konečně Dr. Hnízdil v humánních vědách. Těším se na spolupráci.

  7. Jiřímu Kosmelovi: „…Počítače je jenom o zvládnutí 0/1… Vím, co říkám.“
    Teď jste se právě usvědčil, že nevíte.

  8. Pane Kalousi, zbožňují lidí, kteří ví co já nevím. Nádhera.

  9. Pane Poláčku, nevím jestli se nebudu muset na chvílí odmlčet, Vaše klika tady odhalila že ať děláš co děláš stejně skončíš v pekle a používáte k tomu něco jako transcendentno, které vymysleli židé, poté křesťané, poté podlé pí Hajkové katolíci, a teď mi navíc p. Kalous spílá, že to už matematicky odhalil úplně někdo jiný. Já už jsem z toho tak blbé, že nevím.

  10. J. Kalousovi
    Nemyslím si, že Hebrejci byli jediní. Jenom jsem četla knížku, kde se srovnávalo antické a hebrejské myšlení. Řekla bych, že to jsou dva hlavní kořeny naší civilizace.

  11. Paní Hájková, já si myslím že těch kořenů určitě musí být víc. Já jsem tu celou knížku nečetl ale nějak mi přišlo že jenom antické nebo hebrejské myšlení mi nestačí, nenašlo by se ještě nějaké jiné. Já bych se rád zařadil do „Řádu“.

  12. Jiřímu Kosmelovi: Zase jste se odkopal, hrajete si na něco, co nejste. Kdybyste byl to, čím se chcete zdát, nikdy byste nenapsal „jsem blbé“. Správně to má být takto: „Já už su z toho tak blbé…“ Případně „Já ož so z teho tag blbé…“ (Dám Vám jako poslední šanci záchrannou otázku: Jaký je v tom rozdíl?)

    A jak je vidět, selský rozum Vám ani zdaleka nestačí na to, abyste zjistil, že se tady proti Vám skutečně spikla klika, ovšem úplně jiná, než kterou v tom vidíte. Ve skutečnosti se tu sešel a manipuluje s Vámi nejlepší momentálně dostupný výběr zakuklených patafyzických mystifikátorů… A není před námi úniku, jsme všude. Ale zachovejte paniku, kdo si hraje, nezlobí. Enjoy!

  13. Pane Kalousi, děkuji za upozornění. Už jsem to tady zmiňoval a omlouval za svoji češtinu, bohužel jsem do žádné české školy nechodil a dokonce i moje mateřština Bohužel (opravdu trochu způsobeno katolickým bohem) neznala ani písemnou formu. Pane Kalousi, ještě jednou jestli Vás moje čeština urazila, omlouvám se nebylo to míněno v jiném významu. Váš poslední příspěvek neumím úplně rozebrat. Podívám se a ozvu se

  14. Poznámka administrátora: tři z posledních příspěvků uživatele „Jiřího Kosmela“ byly smazány.

    Uživatel Kosmel vyloučen z okruhu oprávněných přispěvatelů.

  15. K tomu digitálnímu a analogovému myšlení: vlastně všechno co jsem chtěl připsat vlastního jako komentář k novému textu paní Hájkové, mezitím za mě – a to mnohem kompetentněji – napsal pan Kalous. – Čímž mi ovšem odpadá celé množství práce. 😉

    Takže bych jenom poznamenal k tomu zmíněnému rozhovoru (či snad: konferenci) mezi Komenským a Descartesem: ano, oni se sice skutečně svým způsobem myšlení v zásadě zcela minuli; ale přesto se snad nerozešli v naprostém vzájemném nepochopení, při loučení prý Descartes řekl ke Komenskému: „Ano, to co já chci zkoumat prostřednictvím čistého rozumu, tak to samé Ty budeš zkoumat prostřednictvím víry!“

    Na přesné znění tohoto Descartova výroku si už nevzpomínám, ale smysl byl právě tento. Je ovšem těžko soudit, jestli to Descartes řekl skutečně z hlubokého přesvědčení, anebo proto aby na adresu vzácného hosta alespoň při jejich loučení pronesl přece jenom něco smířlivého.

    Ale nedá se zcela vyloučit ani to že to myslel doopravdy; nakonec on sám nejenom že věřil v existenci Boha, ale on byl dokonce přesvědčen, že právě Bůh ho vyvolil pro jeho zvěstování nového racionalismu!

    Jsou to skutečně dosti nečekané souvislosti, ale Descartes v tom skutečně neviděl žádný rozpor; tedy ve striktním racionalismu na straně jedné, a ve víře v Boha na straně druhé. On byl opravdu pevně přesvědčen (ostatně podobně jako později Hegel), že Bůh stvořil svět důsledně logicky, racionálně, a tedy racionalisticky; a v tom případě tedy ovšem mezi racionalismem a vírou v Boha opravdu neexistuje zásadní protiklad.

  16. HEBREJSKÉ MYŠLENÍ, JEŽÍŠOVY PŘÍMĚRY A ANALOGIE

    Tady je myslím zapotřebí rozlišovat dvě věci: Ježíšovy obrazové příměry na straně jedné, a analogické myšlení na straně druhé.

    Ano, Ježíš používal příměrů (tedy bezprostředně vzato: analogií); ale na straně druhé bych řekl, že ty byly analogické pouze svou formou. Ale co se jejich obsahu týče, tak jeho výroky byly vlastně naprosto jednoznačné, určité. Nebyla tu tedy přítomna nějaká „fuzzy logic“, tedy že by se jeho sdělení respektive jeho mravní výzvy na jeho publikum vyznačovaly nějakou neurčitostí, absencí kontur. Jenom bylo vždy zapotřebí za těmi zdánlivě kryptickými výroky, obrazy a analogiemi odhalit pravý smysl Ježíšova sdělení.

    Pokud by se opravdu jednalo o analogické (nebo snad přesněji: analogové) myšlení, pak by vyznění Ježíšových výroků bylo asi v tom smyslu: „Měli byste jednat tak a tak – ale také by bylo možné jednat nějak jinak.“ Něco takového ale Ježíš neříká; on vyslovuje naprosto jasné a jednoznačné mravní výzvy. Za jejichž nedodržení hrozí hněv „Otce nebeského“.

    Ovšem je fakt, že hebrejské myšlení jako takové se znatelně odlišovalo od dejme tomu myšlení řeckého; svého času nám jeden profesor filozofie tento rozdíl názorně demonstroval tak, že hebrejské myšlení je fixováno na povel „Slyš!“ (slyš mě, svého Boha); zatímco myšlení řecké je charakterizováno výzvou „Hleď!“ Řekové jsou tedy daleko více zaměřeni na jsoucí, viditelný svět; který se také jako takový snaží poznat. Zatímco pro Hebrejce je rozhodující něco zcela jiného nežli jsoucí materiální svět; pro ně je rozhodující Slovo přicházející z nadzemských sfér.

  17. Josefu Poláčkovi: Já vím, že historie není what-if, ale přece jenom: Jak by asi dialog mezi Komenským a Descartesem byl pokračoval a jak mohl skončit, kdyby k němu bylo došlo za příznivějších podmínek než jaké nabízela 30letá válka?

    Domnívám se, že velké války – a ta 30letá byla ve své době zatím největší, jakou evropské dějiny pamatovaly – většinou mívají za následek odklon od spirituality (ve válkách mlčívají nejen múzy, ale i bohové…) a po jejich skončení snahu přeživších o rozumnější uspořádání společnosti. (Mohou samozřejmě být i výjimky: Za jednu takovou považuji uspořádání Evropy po napoleonských válkách.) Možná, že kdyby se oba učenci mohli sejít v klidu (Descartes ve 30leté válce bojoval a Komenského připravila o rodinu i většinu napsaného díla) a v dialogu pokračovat třeba i několik let, mohli dojít k nějaké použitelné syntéze obou pólů. Takhle poválečné poměry celkem logicky nasměrovaly Evropu na cestu, kterou známe a která – aspoň to tak vypadá – nás dovedla ke svému logickému konci, nebo spíš na další historické rozcestí. Právě teď se zřejmě rozhoduje o tom, jakou cestou společnost půjde další stovky let.

  18. Tak k tomu hněvu „Otce nebeského“, pane Poláčku:
    „Otec miluje Syna a všecku moc dal do jeho rukou. Kdo věří v Syna, má život věčný. Kdo Syna odmítá, neuzří život, ale hněv Boží na něm zůstává.“ (Jan 3, 35-36)
    V tomto verši se neříká vůbec nic o tom, že máme dodržovat Zákon, držet se zlatého pravidla (jak byste chtěli, aby lidé jednali s vámi, tak jednejte vy s nimi), chodit do kostela, pracovat nebo konat dobré skutky. Ne. Všechno záleží na našem vztahu k Božímu synu. Pokud ho přijmeme, dostaneme věčný život zadarmo. Pokud ho nepřijmeme, věčný život nedostaneme.

  19. Evě Hájkové: No jestli tohle není čistý mysticismus v praxi, tak já už nevím, co jiného by se za něj dalo označit. Navíc to nahrává kolosálnímu pokrytectví: Veškerá morálka v mezilidských nebo aspoň mezikřesťanských vztazích může jít jako nepotřebná veteš do háje, protože lidi lidem do hlav nevidí a „přijetí Božího syna“ lze navenek celkem věrohodně sehrát. Nemluvě o tom, že to taky podporuje mírně řečeno nevlídný vztah křesťanů vůči nekřesťanům.

    Jak vidno, v nejprodávanějším bestselleru všech dob je tolik vzájemně protichůdných míst, že z nich (podobně jako z reálně socialistické imitace marxismu a ze státních statistik) lze odůvodnit cokoli.

  20. Ale vždyť tím přece vůbec není řečeno, že nemá existovat světská spravedlnost. Lotrovi, co byl s ním na kříži, přece Ježíš nepomohl z kříže dolů, když mu řekl: Ještě dnes budeš se mnou v ráji.

  21. S tou světskou spravedlností to je paní Hájková popravdě existenční záležitost. S námahou jsem právě připravil text na téma solidarita a paradigma nejen současné doby v labyrintu číslo pět.
    A přes velké úsilí jsem pohořel.
    Doufám ve vaši přítomnost a vstřícnost

  22. Evě Hájkové: Vždyť ten Váš citát odlišně od textů jeho předchůdců říká, že pro přijetí do Království Božího vůbec není rozhodující, zda se dotyčný tady na zemi řídí nějakou lidskou morálkou…

    Jestliže se velké monoteismy po převzetí státy staly předpokladem a nástrojem „řiditelnosti“ velkých raně feudálních říší, tak evangelista Jan se svým blouzněním z tohoto účelu zcela vymyká a dost se divím, že jeho kniha nespadla mezi apokryfy.

  23. Ještě jsem chtěla dodat k tomu odpuštění hříchů, že je ovšem zapotřebí jich upřímně litovat. Člověk si nemůže říct: já budu žít záměrně nemorálně a před smrtí pak budu litovat, aby mi bylo odpuštěno. Myslím, že takhle to nefunguje.

  24. Ke Komenského dílu Labyrint světa a ráj srdce jsem se nevyjadřoval, přestože jsem je četl. Ale kdy! Když mi knížku doporučil (a půjčil) můj prastrýc, nebylo mi ani sedmnáct. Odrazovalo mě kdeco, archaický jazyk (věty mi přišly vyšinuté z vazby), uznávání „učitele národů“ režimem (ve škole jsme si 28. března připomínali podobně jako 8.), no, a navíc hledání východiska v Kristu. Co se týče společenské kritiky, takové Gulliverovy cesty se mi líbily podstatně více, nakonec i svým zakončením, spočívajícím v (nezaslouženém) návratu milého Lemuela ze země Hvajninimů domů mezi Jahuy.

    Proč ale chtěl prastrýc, abychom si s bratrem knížku přečetli? Jak už možná čtenář tuší, byl z těch, kteří, i za normalizace, navazovali ve vlaku či na lavičce s lidmi hovor na téma víry. Tehdy jsem se to teprve dozvídal, neboť jeho nejbližší o takovém jeho „nešťastném sklonu“ raději mlčeli. Že člověk, který se rozhodne pro tuto cestu, se nemálo vylučuje z příbuzenstva, jsem viděl o desítky let později v případě strýce, který otcovu víru, po jeho smrti, našel.

    Přestože pro mě je věřit, myslím v nejširším slova smyslu, problémem, nebo snad i právě proto, mám lidi, kteří to dokáží (a může jít třeba jen o hokej) docela rád. Mám kamaráda, který o víře téměř nepromluví, maximálně se zmíní, že byl na mši, ale život se mu líbí právě takový. (Možná to má trochu podobně, jako když se mému bratrovi vždy zcela samozřejmě líbila žlutá.)

    V rozhovorech, jež pravidelně při našich návštěvách zapřádal strýc, jsem slýchal stále znovu a znovu, že stačí jen uvěřit. V co? Podmínku spásy, nevyhnutelnou a dostačující, vystihuje citát paní Hájkové z Jana a jeho konsekvence vyjádřené v dalším odstavci. Takto oproštěná víra je celkem nutně menšinová a v jejím pojetí je tedy nikoli náhodou přesvědčení o hrstce těch, kteří budou spaseni. Důsledkem této „nukleární víry“ bývá nejen (jako její potvrzení přijímané) protivenství, ale posléze také zavržení či odsunutí prakticky čehokoli světského, jakéhokoli potěšení a nakonec i smyslu zde na zemi.

    Někteří jedinci, třeba můj prastrýc, si dokáží, díky své šťastné povaze, kousek vlastní staré domény uhájit, jiní však ne. Nikdy nepochopí, že byli „ve víře zkušenějšími bratry“ normálně indoktrinováni.

  25. Tak já si dovolím trochu vyjádřit k tomu mysticizmu, ještě než půjdu spát. Předesílám, že pokud to nebude akceptováno, není to žádný problém, chápu to. On je určitý rozdíl v tom nějak tu Bibli racionálně studovat (pak skutečně lze ty rozpory nalézt, ony tam jsou) – a mezi tím být poněkud divný a vyšinutý.

    K Bohu skutečně nelze přijít jinak, než přijetím nadčasové skutečnosti. Samozřejmě že duchovní cesta určité úsilí a často mnoho úsilí vyžaduje, ale samo o sobě by to nestačilo. Je zapotřebí a zcela nutné určité „receptivní přijetí“. Člověk v sobě musí připustit alespoň tu možnost, že nadčasová skutečnost existuje, bez toho se k Bohu nedá vědomým způsobem dojít. Není-li tato možnost připuštěna, pak si člověk blokuje tenhle druh zkušenosti; pak mu tato zkušenost přijít nemůže, leda snad v nějakých mezních životních situacích. Čili to je k přijetí milosti asi tak všechno a není nutné to moralizovat: člověk tím zablokováním přichází ale o jisté u(s)pokojení, a to mi přijde škoda.

    Za další chci říci, že by mě nikdy nenapadlo člověka ateistického považovat za nějaký jiný level či co. Všichni jsme lidé. S tím božím hněvem: cožpak není v životě dost problémů? Není únavné už jenom to bincat se životem pořád dokola a být vystaven nejistotám? Člověk-ateista je na ty nejistoty často sám nebo téměř sám.

    Takže jak to my divní a vyšinutí vlastně máme? Já dám jenom jeden takový příklad. Týká se to povodní v roce 2002. Tehdy jsem jel zrovna MHD domů, bylo špatné počasí, špatná předpověď, nicméně tehdy v tom okamžiku ještě nikdo nepředpokládal, že dojde k nějakým povodním a že to bude nebezpečné. Tak jsem tedy jel tou MHD a podíval jsem se přes okno na oblohu, byly tam skutečně masivní černé mraky. A tu najednou jsem měl takový vjem. Jak bych to popsal? Asi jako když cítíte nějaký intenzivní nepříjemný parfém. Zdálo se mi totiž, jako že se mraky „zlobí“. Jako by tam byl přítomen nějaký záměr. Cítil jsem v nich přítomnost jakési síly, ovšem tato síla jako by ztratila sebekontrolu. Měl jsem pocit takové intenzivní zuřivosti až nepříčetného amoku. Nebylo mi to příjemné, odvrátil jsem tedy pozornost a díval jsem se po vozidle. Vjem zmizel. Pak jsem se opět vrátil k pohledu přes okno – vjem se opakoval. Tak jsem si tedy říkal, to je divné, co to asi má znamenat… O týden později nastalo to, že bylo centrum města (a nejen našeho města) pod vodou – a byly z toho velké škody. Když jsem to pozoroval, řekl jsem si: Aha, takže to nebyl nějaký můj pocit. Bylo to zatraceně reálné. Jestli je zrovna tohle nějak uspokojující? Tohle zrovna ne, ale člověk si zvykne.

    Pokud by se někdo ptal, co to bylo, jak to vzniklo, jaký to vůbec mělo smysl: to nevím a neumím na to odpovědět. Každopádně jedna věc je jistá: ono je pak velmi těžké být skeptikem, nepůjde to.

  26. Evě Hájkové:“Ještě jsem chtěla dodat k tomu odpuštění hříchů, že je ovšem zapotřebí jich upřímně litovat. Člověk si nemůže říct: já budu žít záměrně nemorálně a před smrtí pak budu litovat, aby mi bylo odpuštěno. Myslím, že takhle to nefunguje.“

    Jenže všichni středověcí mocipáni, kteří za krvavou cenu zaplacenou jejich poddanými hájili a rozšiřovali svá panství, přesně takhle uvažovali. Takhle přece vznikla spousta kostelů a klášterů: Církev světské panstvo k jejich zakládání nebo odkazování pod pohrůžkou pekelných muk za jejich hříchy v neustále vedených válkách ponoukala… A to ani nemluvím o prelátech, kteří vlastnili pozemské državy, chovali se na nich úplně stejně hnusně jako světští feudálové a navíc tlačili světské panstvo do křížových výprav, z nichž si i oni sami často odváželi bohatou válečnou kořist, která byla vposledku jejich hlavním, i když nepřiznaným cílem…

  27. J. Kalousovi
    A jak vy víte, že to dělali záměrně? Jak víte, kdo byl upřímný a kdo ne? Ve skutečnosti o tom nevíme nic. Nevíme nic o tom, co vnímá člověk, když umírá. Nevíme ani, komu bylo odpuštěno a komu ne.

  28. Evě Hájkové: „A jak vy víte, že to dělali záměrně?“
    Myslíte, že se lidi za 1000 let zásadně změnili? Patřičně disponovaným jedincům jde pořád především o světskou moc a pozemské majetky… Mění se jen prostředky používané k dosažení řečeného a názory na to, které jsou ještě přípustné.

  29. Když se vrátím k tomu zločinci, který byl ukřižován s Ježíšem a bylo mu odpuštěno…
    On těžko s tím odpuštěním celý život počítal. Protože o této možnosti nevěděl. Zřejmě byl zločincem, protože měl k tomu nějaké nutkání. Zřejmě nebyl chladnokrevně vypočítavý.
    Jednou jsem četla takový fiktivní příběh o setkání Barabáše s Jidášem. Barabáš byl ten, co byl propuštěn místo Ježíše, ač na něm bezesporu byly těžké viny. V tom příběhu se setkal s Jidášem a nechtěl s ním mít nic společného. Řekl mu něco v tom smyslu: Já jsem sv.ně, vraždil jsem lidi, ale nikdy jsem nikoho nezradil.
    Taky jsem četla názor, že i Jidášovi bylo nakonec odpuštěno, tedy že byl spasen.
    Problém je v tom, že vy nevěříte v Boha, a proto nemůžete pochopit, jaký má ta spása a to odpuštění původ. O spáse se demokraticky nehlasuje. Dokonce ani církev na ni nemá patent, i když si to dřív myslela na základě věty „cokoli svážete na zemi, bude svázáno v nebi, a cokoli rozvážete na zemi, bude rozvázáno v nebi“.

  30. Napřed jenom kratičká poznámka k úvahám V. Skočného: co se těch tvých vizí ohledně těch povodňových mraků týče, tak to dost souvisí s jednou věcí, o které jsem už dávno chtěl něco napsat. Týká se to vlastně souvislosti mezi šamanstvím a náboženstvím. Víc o tom ale teď už nebudu prozrazovat. Jenom zcela předběžně: ano, jisté vytušení jistých souvislostí tu skutečně může naprosto reálně existovat.

  31. JEŽÍŠ A JEHO OBĚŤ

    Musím přiznat, že i pro mě je tohle – podobně jako pro pana Kalouse – už velmi dlouho značně dráždivé (či dráždící) téma: jak může být někdo „spasen“ jenom tím, že někdo úplně jiný byl kdysi popraven?…

    Ale toto téma je opravdu o mnoho komplexnější, nežli aby bylo možno ho odbýt jenom takto lacino. Začnu ale napřed tím anarchistickým článkem. Tady je totiž (vedle mnohých anarchisticky motivovaných dezinterpretací Ježíše) jedna vynikající věta: „Najednou je bůh ne autorita k podlehnutí, ale silou svědomí“. To je skutečně naprosto klíčová věta; a naprosto přesně koresponduje s tím co sám říkám už dlouhá léta: že pravým jádrem Ježíšova působení je zásadní přesunutí mravního aspektu z Boha na samotného člověka. Člověk už nemá konat dobro jenom proto, že to od něj vyžaduje jeho Bůh; nýbrž proto, že on s á m (tedy člověk) je morální autoritou. Že je to tedy jeho vlastní vědomí, jeho vlastní uvědomění, jeho vlastní svědomí, které mu nedovolí dělat špatné věci. Jednou větou: takovýto člověk už nepotřebuje (formalizovaný) Zákon – protože on mravní zákon už nese sám v sobě, ve svém vlastním nitru.

    Jenže: už tady nám vyvstává první zádrhel. Jak by mohl Ježíš – tedy ten samý Ježíš který chtěl aby lidé jednali „nehříšně“ ze svého vlastního popudu, ze svého vlastního přesvědčení – jak by takovýto Ježíš mohl závažně chtít, aby lidé byli ze své hříšnosti spaseni jenom pouhým aktem jeho smrti?… Vždyť tím by sám popíral nejvlastnější jádro svého učení!!

    Je nutno si uvědomit: tato víra v Ježíše, jeho oběť a jeho spasení – to už opravdu není originální Ježíš, nýbrž až evangelista Jan – a především už Pavel. Byl to právě Pavel, který na místo slepé víry Židů v Zákon postavil – stejně tak slepou víru v Krista!!

    Jistě: tato nová víra je o b j e k t i v n ě pokročilejší než ta stará; protože vírou v Krista se do vědomí lidí přece jenom nějakým způsobem dostává i určité povědomí o jeho pravém učení, tedy o vlastní odpovědnosti člověka. Ale přesto tady zůstává i ten konflikt či rozpor, že postulát v l a s t n í h o mravního jednání má být prosazován prostřednictvím víry v jiného, tedy ne-vlastního aktéra (jeho „oběti“).

    Tato zásadní ambivalence se pak nevyhnutelně táhne celými dalšími dějinami křesťanství, na straně jedné zde stojí intenzivní apel na vlastní mravní odpovědnost každého jednotlivého člověka, ale na straně druhé je zde ten vztah pasivního čekání na to, že budu „spasen“ (tedy zbaven mé hříšnosti) z rukou někoho jiného.

    Jinak řečeno (vraťme se zpět k těm anarchistům) sice Bůh má teď opravdu být „silou svědomí“ – ale ve skutečnosti zároveň i nadále zůstává onou „autoritou k podlehnutí“! Autoritou, která sama ze své nadřazené (transcendentální) kompetence a moci rozhoduje o tom, zda já budu či nebudu zbaven mé „hříšnosti“.

  32. Pane Poláčku, odkud si myslíte, že se to svědomí bere? Vždyť ty mravní normy do vás stejně někdo musel vložit (rodiče, škola, veřejné mínění atd.) Snad je tam i něco nad to (nebo spíš něco prapůvodního?) Řekla bych, že by to mohl být nejspíš Boží hlas.
    Ježíš nás skutečně chtěl zbavit toho, abychom se řídili lidskými autoritami.

  33. JEŽÍŠOVA OBĚŤ

    Ale ta Ježíšova „oběť“ samotná – když ji vyloupneme z její mysticko-teologické slupky, pak zde zůstane její objektivní jádro, které může být naprosto přijatelné i pro zásadové racionalisty.

    První otázka je, zdali opravdu platí – platit může, že Ježíš se „obětoval pro všechny“. Nekřesťané tento apodiktický výrok křesťanů musí vždy nutně považovat za akt přisvojování si: jak může o mém „spasení“ či nespasení rozhodovat někdo, na koho já vůbec nevěřím?!… Co se tím křesťané vůbec vměšují do mých interních záležitostí?! Jak já se stavím ke světu, kde já v něm hledám dobro a zlo, to je v prvé řadě má vlastní osobní věc – a najednou mám být plně závislý na mystickém aktu figury nějakého náboženství?!…

    Ale – než bychom takto paušálně zavrhli univerzální platnost Ježíšovy smrti, uveďme si jiný příklad; sice podobný, ale zcela bez nějakých teologických konotací.

    Takový Sokrates – ten v každém případě stejně tak položil život za ty zásady, jejichž bezpodmínečnou platnost hlásal. U Sokrata je celá věc ještě o to jednoznačnější, že u něj víme, že on výslovně dostal možnost před svou popravou uniknout. Nejen že mohl odvolat už u soudu; ale i po rozsudku mu byla v tichosti nabídnuta možnost „utéci“, a dožít v exilu. Ovšem – Sokrates tuto nabídku odmítl. S tím, že výrok svých soudců o své vině považuje za špatný – ale že ještě mnohem fatálnější by bylo, kdyby on svým útěkem vyjádřil své pohrdání vůči zákonům své obce.

    Jednou větou: svým činem Sokrates vyjádřil – a svým vlastním životem stvrdil – maximu, že „zákon je víc než život“.

    Musíme si uvědomit, že tento svůj čin Sokrates učinil na dějinném předělu z éry barbarské do doby civilizace. Z éry barbarské, kdy „zákonem“ byla hrubá síla; kdo měl větší moc, ten mohl rozhodovat o všem. A právě proto měl tento Sokratův čin tak přelomový význam – protože sdělil světu, že zákon platí nade všemi. A nade vším. A že ho musí bezpodmínečně respektovat každý; a to i proti svým vlastním vitálním zájmům. Protože zrušit vládu zákona pro vlastní zájem, to by znamenalo pád zpět do stavu barbarství.

    A teď si (s vědomím této situace) položme otázku: měla tato Sokratova oběť význam jenom pro samotné Atéňany – anebo ale pro v š e c h n y lidi?!… Měla význam jenom pro ty co v něj „věřili“, jenom pro jeho příznivce a vyznavače – anebo měla naprosto univerzální význam, pro všechny lidi a pro celý svět, neboť do tohoto světa vnesla zásadně nový, mnohem pokrokovější princip?

    Asi nebude žádného sporu o tom, která z obou odpovědí bude ta pravá. A tak skutečně i v případu Ježíše platí, že ta oběť kterou on položil za svou novou ideu měla a má význam ne jenom pro jeho vlastní vyznavače, pro křesťany – nýbrž že má univerzální význam, konec konců pro všechny obyvatele této planety. Na tu nábožensko-mystickou stránku respektive kulisu jeho oběti nemusí věřit každý; ale jeho čin jako takový má skutečně svůj dějinně přelomový, univerzální význam pro všechny.

  34. LIDSKÝ ČIN A SFÉRA TRANSCENDENCE

    V předešlém vstupu jsme si tedy osvětlili – dejme tomu – „civilně univerzální“ smysl a význam Ježíšova setrvání na jeho ideji, jeho oběti za ni. Ale – takovýto civilní pohled se z hlediska samotného křesťanství ovšem jeví být nedostatečným; chybí zde stránka specificky duchovní, transcendentální. Budiž – zkusme se na věc podívat z této stránky.

    Platón ve svém dialogu „Sofisté“ vyslovuje smělou tézi, že samotné Bytí (jakožto absolutně prvotní entita všech entit) se m ě n í spolu s tím, jak my ho poznáváme. Tato jeho téze je z čistě racionálního hlediska až příliš troufalá; anebo ale naopak by mohla být až neuvěřitelně geniální anticipací výsledků, ke kterým se propracovala až moderní kvantová fyzika!

    Tak či onak: podle tohoto pojetí se samotné Bytí mění v souvislosti s tím, jak m y do něj vstupujeme svým vlastním vědomím, jak ho poznáváme. A když tedy my svým vědomím nějakým způsobem změníme toto Bytí – pak to má (jakožto primární entita) samozřejmě zásadní a určující dopad zpět na nás samé, respektive na celý svět.

    A takovýto model pak neříká v podstatě nic jiného, nežli co svými specifickými výrazovými prostředky říká víra: duchovní změna ve sféře transcendentální má nevyhnutelný dopad na život celé planety, celého lidstva. Pokud tedy Ježíš skutečně dokázal nějakým způsobem zanechat otisk v této transcendentální sféře Bytí – pak je opravdu možno uznat i to, že tato změna může zpětně formovat i reálné procesy, přinejmenším v humánní sféře.

  35. Odkud se bere svědomí? – Paní Hájková, to záleží na tom, z jaké strany se na to podíváme. Takový evoluční psycholog se suchou věcností bude konstatovat, že svědomí je účinný regulátor vzájemného chování živočišných jedinců na vyšším stupni vývoje žijících ve skupinách, který se evolučně velice dobře osvědčil. A dozajista s touto svou definicí bude mít pravdu.

    Vy ale chcete vědět, jestli v tom svědomí není přece jenom „něco navíc“. Nějaký „hlas Boží“. V prvé řadě bych si to dovolil zpochybnit: já sám jsem tento „hlas Boží“ nikdy neslyšel; a přece bych chtěl tvrdit, že tak docela prost jakéhokoli svědomí přece jenom nejsem.

    Ovšem: to nemusí nijak znamenat, že by toto „svědomí“ nemohlo mít nějaké transcendentální zakotvení. Hegel například – podle něj stvořil Bůh celý svět důsledně racionalisticky, tedy logicky. A že je tedy možno tento racionalisticky-boží svět možno bezezbytku poznat, pochopit. A „vědění“ se v němčině řekne „Wissen“, zatímco „svědomí je „Ge-wissen“.

    Což pak znamená, že toto „svědomí“ je vposledku vědomím, poznáním této vyšší, transcendentální, boží uspořádanosti jsoucího světa. Ten člověk, který rozpoznal tuto vnitřní (boží) rozumnost světa, ten bude jednat v souladu s ní, a s dobrem s ní spojeným. Jeho vnitřní mravní nastavení bude tedy v jednotě s jeho poznáním, jeho „Gewissen“ s jeho „Wissen“.

    Takže v každém případě odpověď na otázku, zda za existencí (lidského) svědomí nestojí ještě „něco víc“, zní: přinejmenším to nelze vyloučit. V každém případě je skutečně legitimně možno uvažovat tím směrem, že „svědomí“ není pouze pragmaticky užitečným produktem evoluce, nýbrž že za ním stojí nějaký vyšší, nehmotný, transcendentální princip.

  36. Já bych souhlasila s tím evolučním psychologem, že svědomí je účinný regulátor vzájemného chování živočišných jedinců na vyšším stupni vývoje, žijících ve skupinách. Problém je ovšem v tom, že ty skupiny byly od pradávna oddělené a jejich „zákony“, podle nichž byla ta svědomí příslušníků seřízena, se v mnoha věcech lišily, i když něco měly taky společné. Nemusí jít vždy jen o ty kulturní okruhy, o kterých jsme se bavili s panem Nushartem. Ony se (podle různých kritérií) dělily a dělí na ještě menší skupiny. A ta různá svědomí pak mohou stát navzájem proti sobě.

  37. Pane Horáku, tak na ty „Gulliverovy cesty“ jsem si při čtení Komenského Labyrintu také vzpomněl. – Ano, Swift vidí lidskou společnost, lidské mravy stejně tak kriticky a skepticky, jako Komenský (a jako Vilarová). Ale – nevzpomenu si teď jestli Swift vůbec někde viděl nějakou reálnou možnost nápravy. Nebo alespoň úniku.

    Ale je fakt – a editor toho nového vydání Labyrintu to otevřeně uvádí – že Komenský se při psaní svého Labyrintu opíral dokonce o vícero předcházejících společensko-kritických děl od jiných autorů.

  38. „Různá svědomí“ – to by pak ovšem hovořilo spíš pro tu evoluci, než pro „hlas Boží“. Protože ten hlas Boží by musel být pro všechny stejný; zatímco pokud jsou realitou různá svědomí, pak to hovoří pro evoluci, s její přirozenou pluralitou různých modelů.

    Já bych se ale nejspíše klonil k modelu smíšenému: že je tu na jedné straně ta evoluční pluralita, ale na straně druhé přece jenom nějaký společný (transcendentální) základ.

  39. Já bych řekla, že je tady společný Bůh. Který ovšem, jak se vyjádřil apoštol Pavel, nechával dlouhou dobu pohanské národy žít, jak samy chtějí (čili nechal jim volný prostor pro evoluční vývoj), zatímco Židům sesílal Zákon, proroky atd.
    A později začal prostřednictvím Ježíše a jeho apoštolů a následovníků oslovovat také pohany.

  40. Josefu Poláčkovi: Takže kam se dostáváme? K Jungovi a kolektivnímu nevědomí? Nebo k Chomskymu a vrozeným jazykům?

    Fakt je, že kolem Chomskyho jsou mezi lingvisty už desítky let neustálé tahanice. On pak sice napsal článek, který jeho oponenti považují za odvolání původní teorie (i když on sám popírá, že by to takhle bylo myšleno), ale mezitím ji jiní rozvíjeli, takže t. č. vládne ve strukturální lingvistice dosti značný chaos…

    A jestli připustíme existenci kolektivního nevědomí, které může jako vysvětlení klidně nahradit údajně nadpřirozený původ některých jevů a procesů ve společnosti, tak jsme na nejlepší cestě k pojetí lidstva jako mraveniště…

  41. KOLEKTIVNÍ NEVĚDOMÍ A SVĚTOVÁ DUŠE

    Především je nutno si uvědomit: nedá se nic dělat, ale ti staří Řekové si svět opravdu velmi antropologizovali. Je to celkem logické; podle tehdejšího pojetí byli bohové víceméně všudypřítomní, každá domácnost měla svého vlastního domácího bůžka. A celý kosmos se jim zdál být neuvěřitelně rozumně uspořádaný; především při pohledu na pravidelný chod nebeských těles se celkem vzato přirozeně nemohli ubránit závěru, že za tímto nebeským orlojem musí stát nějaká inteligence. A že tedy celý vesmír jako takový je „rozumný“; a že tedy má svou vlastní „duši“.

    Otázka je, co s takovýmto pojetím můžeme počít ještě i dnes – když už známe všechny tyto nebeské mechanismy a síly za nimi stojící. U těch starých Řeků je ale vždycky rozhodující, abychom dokázali od sebe oddělit balast poplatný tehdejší době a úrovni jejího poznání fyzikálních procesů, a principiální myšlenky s trvalou hodnotou.

    Napřed k tomu Jungovi: musím přiznat že s jeho teoriemi „kolektivního nevědomí“ nejsem seznámen nijak do hloubky; nicméně on zřejmě celou věc pojímá z opačného konce než ti staří Řekové. Jung vychází z faktu existence nevědomí jako takového, které bezprostředně pozorujeme u jednotlivého člověka. On toto faktum pak extrapoluje, s tím že tu existuje jakési holistické spojení mezi těmito individuálními nevědomími; a tím vzniká nová kvalita.

    Zatímco u Řeků je ten model jak řečeno zcela opačný: oni vycházejí z apriorní, objektivní, na člověku nezávislé existence kosmického ducha, kosmické inteligence, kosmické „duše“; a člověk sám je jenom jedním z produktů této inteligence.

    Racionální základ tohoto řeckého modelu – jak už jsem popsal minule – je v tom, že ono je skutečně možno, a to i z hlediska moderních věd respektive z hlediska obecné evoluce vesmíru – vyslovit tézi, že vesmír svým samopohybem nevyhnutelně směřuje k vytvoření inteligence, rozumu. A že tedy tento vesmír JE rozumný – apriori, ve svém vlastním potenciálu. Není sice stejně aktuálně rozumný na všech stupních svého vývoje, ve všech svých částech; ale jako celek má v sobě zakomponováno toto směřování k rozumnosti.

    Aristoteles by to viděl tak, že vesmír je konec konců určen svým účelem (telos); a že tedy vesmír je od samého svého počátku určen a veden tímto svým konečným cílem, totiž vytvořením rozumu, rozumného a rozumně vedeného světa.

  42. Pane Poláčku,

    Gulliver po svém návratu do Anglie nejspíš neví, jak do země Hvajninimů doplul. Ostatně i tento ostrov, kde sice vládnou ctnostní, je zasažen (jahujským) zlem. Sám Swift cestu (společenské nápravy) nezná jistě a vlastně ji ani nehledá. Koňští Hvajninimové jsou prostě ušlechtilí, zatímco lidští Jahuové nenasytní, hrabiví, podlí a smradlaví. Moudrost a další kvality prvních jsou zjevně svázány s jejich střídmostí, umírněností a absencí hierarchie, nicméně oni jsou takoví od přírody, či lépe sami od sebe. A totéž platí, zdá se, o Jahuích, resp. o jejich beznadějné zkaženosti.

    Problém nápravy, jenž jste, pane Poláčku, ve své otázce zmínil, toť ovšem „popelka“ a hlavně „kámen úrazu“ v literatuře jako celku. Citlivost spisovatelů na špatnost, bezpráví, lživost či vyprázdněnost nemá, žel, obdobu v jejich schopnosti nastínit přesvědčivý obraz kladných, naplňujících a radostných poměrů. Snad to souvisí mj. s až nemožností happyendů ve vážné tvorbě. (Ostatně už Swift si byl vědom, že působivosti jeho díla bude na prospěch, když Gullivera nechá ušlechtilým koněm ze země Hvajninimů vykázat.)

    Mnozí velcí spisovatelé i myslitelé zůstali, chtělo by se říci, že prozíravě, u jasnozřivého odhalování špatnosti, neporozumění a osamělosti. Někteří chtěli být důslední a během let nám sdělili také svou představu o lepší budoucnosti. Často však naivní, plytkou či konzervativní. Dobrých dystopií je řada, utopií minimum. Uspokojit totiž trvaleji (natož definitivně) člověka, toť jako objevit kámen mudrců.

  43. KDE JE VYSNĚNÝ SVĚT?

    Pane Horáku, máte dozajista pravdu. Tedy s tím, že jakýkoli opravdu seriózní autor – u pronikavé znalosti lidských povah – vždy předem dává ruce pryč od jakéhokoli pokusu zkonstruovat nějaký veskrze a nezkaleně pozitivní, utopický projekt lidské společnosti.

    Ale – přesto bych měl k této záležitosti alespoň několik poněkud pozitivnějších poznámek.

    Především, pokud zůstaneme u těch renomovaných spisovatelů, tak Saint-Exupéry staví svou „Citadelu“. Jistě: tento jeho velkolepý projekt není žádnou „utopií“ v obecném slova smyslu; naopak, Vládce budující svůj duchem naplněný, duchem oživený stát znovu a znovu musí bojovat proti rozkladným tendencím, proti malomyslnosti a latentní přízemnosti svého lidu. A přece, přes to všechno – jsou okamžiky kde se toto velké dílo daří, i ten profánní lidský svět je ozářen a zušlechtěn dotykem Ducha.

    Na straně druhé ovšem nelze smlčet, že Vládce tu nemá svůj „prostý lid“ za rovnocenného partnera. Je to vposledku čistě elitářský projet, kdy ten Duchem osvícený vládce svůj lid ke své velké stavbě chrámu Ducha používá jako kameník hrubou hmotu, ze které teprve on svým uměním může dokázat vytesat božskou jiskru. Tento Vládcův (Exupéryho) projekt tedy zůstává natrvalo velice ambivalentní záležitostí; ale přece jenom, ta přítomnost velkolepého Chrámu v životě státu se nedá popřít.

    ——————————

    Druhá zmínka se týče jedné televizní reportáže, kterou jsem před léty viděl v německé televizi. Měla název „U bran k ráji“, a ukazovala život jednoho kmene žijícího někde v Indii, snad na úpatí Himalájí. Tento kmen žije ještě víceméně naprosto přirozeným způsobem života, v plném souladu s přírodou. Jeho exkluzivním majetkem – a zdrojem jeho (relativního) blahobytu je vzácné plemeno buvolů, kteří dávají naprosto mimořádně kvalitní a tučné mléko. Které je možno obchodníkům v kraji prodávat za exkluzivní ceny. Přitom – tito buvoli ráno sami odejdou na pastvu, a večer se zase sami vrátí. Nepotřebují prakticky žádnou další péči a práci; to jediné co je zapotřebí je podojit. – Což je mimochodem výhradní doménou mužů!

    Což je ale zároveň také prakticky jediná „diskriminace“ žen; jinak tamější ženy mají s muži prakticky naprosto rovnoprávné postavení. Muž se s nimi sice může rozvést; ale napřed jim musí nabídnout dva (!) náhradní manžele; a vše je podmíněno tím, že s tím žena bude souhlasit. Jinak celá komunita zřejmě žije opravdu v naprosté vzájemné harmonii a pospolitosti. Titulek oné reportáže byl opravdu výstižný: byl to ne-li přímo ráj, pak přinejmenším život „u bran ráje“.

    Jenže: i tady se nakonec ukázaly rušivé momenty. Ten jejich uzavřený harmonický svět totiž začal narušovat ruch nedalekého města, který svými lákadly přitahoval především mladé muže. Kterým se při pohledu na ten „velký svět“ jejich vlastní, sice harmonický, ale stále ve stejných kruzích se točící život zdál najednou být fádním a nezajímavým.

    Ukázalo se tedy, že tato „reálná utopie“ je sice sama o sobě možná – ale jenom za stavu trvalé stagnace. Za stavu, kdy se lidský život zastaví; kdy z něj zmizí jakýkoli vývoj, jakákoli dynamika. Ale jakmile se život dá do pohybu, začne se vyvíjet – tam se hned objeví konfliktní momenty.

    ——————————————–

    A myšlenka třetí: například „Zlatý věk antiky“ byl vším jiným, nežli obdobím nějaké obecné harmonie. Téměř nepřetržité válčení, soupeření o moc, konflikty vnější i vnitřní. A přesto – přesto tento věk své označení „zlatý“ nese právem; neboť se zde skutečně dělo něco velkolepého, a bylo možno osobně zakoušet vlastní účast na tomto jedinečném vzepětí lidského ducha a kultury. – To samé pak platí například i pro éru evropské renesance. A podle mého hlubokého přesvědčení po krátkou dobu bylo možno tento jedinečný pocit účastenství na něčem vyšším, na něčem dějinotvorném prožívat i v krátkém období „Pražského jara“ roku osmašedesátého.

    Tím chci říci: dřívější naděje na život v „utopickém“ světě naplněném mezilidskou pospolitostí a harmonií jsem už dávno vzdal. Ale – přece jenom je principiálně možno zřídit alespoň takový svět, který má nějaký smysl. Který někam směřuje. Který je naplněn nějakým vyšším cílem, vyšším smyslem – a tento vyšší smysl pak jaksi „prozařuje“ i do běžného, sama o sobě profánního žití. Kdyby se alespoň takový svět podařilo zřídit respektive obnovit – už to by byla velká výhra.

  44. Já se ještě vrátím k tomu nápisu na té ilustraci ke Komenskému: „Všechno ať plyne ze sebe samého, násilí ať je cizí věcem všem.“

    Toto krédo či motto je asi zcela příznačné pro Komenského, pro jeho postoj ke světu, pro jeho touhy po krásném, humánním, harmonickém a bezkonfliktním světě.

    Ale – nedá se nic dělat, ale když se blíže podíváme na tu formulaci „ze sebe samého“, pak se vzápětí nutně musí vynořit pochybnosti. Nakonec už každé zrození (tedy vznik „ze sebe samého“) je zcela pravidelně velice obtížný a bolestivý proces. Nějaké samovolné, bezbolestné „plynutí“ – to může být dopřáno ještě tak volně plynoucí řece či mořským proudům; ale jakmile se dostaneme někam jen trochu výše, ke komplexnějším entitám a organismům, pak se ukáže, že každé vznikání je vždy nějakým způsobem konfliktní; něco nového vzniká jenom tím, že se to odloučí od něčeho původního. A že se to hlásí o svou vlastní svébytnost.

    Znovu a znovu se tu ukazuje hluboká touha Komenského po krásném, harmonickém světě; ale tato touha se nepotkává s realitou samotného bytí.

  45. Právě proto Komenský hledal tu harmonii v Bohu, tedy v prameni i v oceánu všeho dobra, a ne ve světě, pane Poláčku. A podle všeho ji v tom Bohu také našel.

  46. V tom normálním světě je harmonie smíšena s disharmonií, dobro se zlem.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *