Komenského Labyrint V.

Jedna jediná Pravda?

V předešlých částech našeho vyprávění jsme si přiblížili myšlenkový, ideový i osobně emoční svět Jana Amose Komenského, sledovali jsme ho při jeho hořkém zklamání z povrchnosti jsoucího světa a při jeho finálním spojení a splynutí s Kristem, u kterého podle svého přesvědčení nalezl veškerou pravdu, veškeré bohatství a veškerou blaženost duše. Teď tedy nezbývá nic jiného, nežli tuto jeho cestu a její vyústění ještě jednou přehlédnout v jejím celku, a zformulovat její zhodnocení.

Komenský výlučné postavení své křesťanské víry opírá v prvé řadě o to, že filozofové – tedy ti, kteří se kromě samotných věřících také zabývají duchovními věcmi a posledními pravdami – že tito filozofové prý „každý říkají něco jiného“. Budiž; Komenský ovšem ještě nemohl znát myšlenkové dílo Hegelovo, s jeho centrální tézí, že za všemi těmi zdánlivě tak rozdílnými filozofickými koncepty minulosti ve skutečnosti stojí jedna jediná, jim všem společná idea. Přiznejme Komenskému, že bezprostředně se věci skutečně jeví tak, že filozofové říkají „každý něco jiného“ – a že je tedy krajně obtížné nalézt v jejich rozličných konceptech nějakou jasnou, jednoznačnou, nezpochybnitelnou Velkou pravdu. Kterou právě Komenský se vší usilovností hledá, aby mohl jednou provždy útěšně spočinout v jejích neměnných jistotách. A on sám pro sebe tuto „Velkou pravdu“ nalezl ve víře, v intenzivním niterném prožívání dotyku s Bohem a Kristem.

Je naprosto nesporné, že – ve srovnání s filozofickým bádáním které je ze své podstaty kritické – víra mnohem spíše poskytuje tento pocit blažené jistoty, jediné věčné a nezpochybnitelné Pravdy. Jenže, nedá se nic dělat, ale tady musí být položena heretická otázka: A která víra má být vlastně tou „jedinou a pravou“?… Musí, může to být skutečně výhradně víra křesťanská? – Vždyť ten samý pocit naprostého splynutí s Jednou a věčnou pravdou stejně tak prožívá i věřící muslim, meditující buddhista, extatický guru hinduistického náboženství! Ano, každý z nich má a prožívá svůj pocit „jedné jediné Pravdy“ – ale každý jiným způsobem, v rámci jiného kultu, pod patronací jiných bohů. A tak se ten klíčový argument, který Komenský vrhal proti filozofům, nakonec jako bumerang obrací proti němu samému: vždyť i ze všech věřících nakonec stejně tak „každý říká něco jiného“… Kde je tu tedy možno získat tu poslední jistotu, že právě a jedině tato „pravda“ je ta jedině pravá?

Komenského „jediná a nezpochybnitelná Pravda“ tedy dostává značně závažné trhliny. A pochybnosti čtenáře se ještě zvýší, když sleduje, jak Komenský – se zjevným souhlasem a vnitřním souzněním – líčí, jak tito vroucně věřící křesťané přímo touží po všelikých bolestech a mukách, jenom aby se dostali blíže Kristovi: „Nejedni tu totiž snášeli od světa políčkování, plivání i bití, a přitom plakali radostí, vztahovali ruce k nebi a chválili Boha, že je uznal za hodné vytrpět něco pro jeho jméno, aby tak v Ukřižovaného nejen věřili, ale také byli sami křižováni k jeho cti. Jiní, které to nepotkávalo, záviděli tamtěm se svatou závistí a obávali se, že bez kázně na ně dopadne Boží hněv a bez kříže je postihne odloučení od Krista, takže líbali i Boží metlu a hůl, kdykoli je navštívila, i jakýkoli kříž.“

Či dokonce: „(Smrt) přistupovala k tomu i onomu a sdělovala jim, že je čas odejít ze světa. Ach, jak se radoval a jak jásal každý, kdo se tu novinu dozvěděl! A aby to mohlo být dřív, podnikali všecko možné, co jim přineslo různé bolesti i meč, oheň i kleště. A každý usnul pokojně a mile.“ (!!) – Jestli takto Komenský líčil reálné poměry ve své Jednotě bratrské, pak je tu sotva se možno zdržet myšlenky na religiózní sektu, kde fanatismus víry už zcela vytlačil původní duchovní pravdu.

Ať tak či onak: v naprosto drastické, naturalistické podobě se tu ukazuje negativistická stránka Komenského zřeknutí se jsoucího světa a přirozeného lidského života, a jeho doslova útěk do stavu trvalého náboženského vytržení. – Připomeňme si v této souvislosti ještě jednou Esther Vilarovou, která se nám mezitím v průběhu dalšího vyprávění tak trochu ztratila z očí. Zopakujme si: naprosto stejně jako Komenský i Vilarová prožívá pocit naprostého znechucení z přítomného světa, z jeho povrchnosti, přízemnosti, z jeho falše. Ovšem – na rozdíl od Komenského Vilarová neutíká z tohoto světa, neprchá před ním do izolace své vlastní sebejistoty z vědomí vyšší, ušlechtilejší pravdy.

Esther Vilarová zůstává i nadále, přes všechno zklamání přítomna v tomto světě; ale ona ho chce změnit. Vilarová proti lineárnímu, utilitaristickému racionalismu, který ovládá tento svět a který stojí za vší jeho povrchností a odosobněností staví zásadně jiný způsob rozumu: rozum založený na fantazii, a na empatii. Na kreativitě lidského ducha, a na mezilidském pochopení a vzájemnosti. Vilarová je si sice samozřejmě plně vědoma toho, jak krajně obtížné, a v úplném smyslu snad i nemožné je prosadit ve jsoucím světě takovouto zcela radikální změnu. Ale i kdyby se konečné vítězství tohoto“nového rozumu“ ukázalo být neuskutečnitelným, i tak Vilarová neláme zcela hůl nad tímto světem, a jedná podle zásady českého klasika Jana Wericha: „Boj proti lidské hlouposti nikdy nemůžeme definitivně vyhrát. Ale nikdy tento boj nesmíme vzdát!“

234 komentářů u „Komenského Labyrint V.“

  1. Když mi vlastní zařazení brání v lidském vztahu a místo toho musím (u kategorie uprchlíků) ZKOUMAT MÍRU, nebo (u kategorie konkrétních lidí) ZKOUMAT KVALITU, tak bych se asi vlastní zařazení – s dovolením – vyprdnul.

  2. Pan Poláček tu správně připomněl, že musíme rozlišovat (nikoliv alibisticky) dvě věci, jestli dobro přejeme, nebo jestli ho poskytujeme (mnohdy si myslíme, že poskytujeme, ale neposkytujeme).

    A když někomu to dobro přejeme (a nestane se nám tedy to, co se stává u toho „poskytování“), musíme také ještě rozlišovat dvě (zase další) věci: jestli dobro člověku přejeme, nebo jestli si s tím člověkem rozumíme (jestli jsme si blízcí).

    Dobro můžeme přát pochopitelně i tomu, s kým si nerozumíme, třeba nepříteli.

  3. Každému uprchlíkovi prokážeme „dobro“ už tím, že se o něj zajímáme jakožto o jedinečnou lidskou bytost.
    To je hlavní smysl mé odpovědi „ano“, pane Nusharte.

  4. Pokud tomu, paní Zemanová, dobře rozumím, azylový úřad tím svým zájmem o to, zda uprchlík mluví pravdu (tedy podle Vás „zájmem o jedinečnou lidskou bytost“) neprokazuje tomuto člověku dobro, účelem toho zájmu není „dobro“, ale „posouzení“, zda je tento konkrétní uprchlík (západního) „dobra“ hoden.

  5. Tady je v prvé řadě nutno rozlišovat, zda mluvíme o „dobru“ ve smyslu udělení práva pobytu (azylu), anebo ve smyslu jiném, ve smyslu vstřícného, přirozeného vztahu ke konkrétním osobám přicházejícím z jiných zemí.

    Azylové a jiné úřady samozřejmě nemají ani v popisu práce, ani reálnou možnost zkoumat charakter těch, kteří podali žádost o azyl. Jejich úkolem je korektně a spravedlivě posoudit oprávněnost této žádosti.

    Zásadně jiná věc je ale, jakým způsobem se samotná (občanská) společnost dané země postaví k těm, kteří v ní hledají svůj nový domov. Zda se k nim postaví vstřícně, s pochopením pro utrpení kterými tito prošli; anebo je paušálně zavrhne jako „cizáky“. Či přímo „vyžírky“.

    Ke skutečně nevšednímu propojení obou těchto aspektů došlo v Německu právě v souvislosti v poslední velkou vlnou uprchlíků ze Sýrie. Jestliže tento příliv uprchlíků na jedné straně vzbudil zavilý odpor částí německého obyvatelstva (takže docházelo dokonce k podpalování příbytků s azylanty), tak na straně druhé se ve většinové německé populaci zvedla vlna skutečně jedinečné solidarity, takže mnozí si dokonce tyto příchozí Syřany vzali k sobě domů, do svého vlastního obydlí! Takováto míra altruismu by se zdála být až neuvěřitelná; ale skutečně k tomu docházelo, a to naprosto ne pouze v ojedinělých případech. Tohle bylo skutečně naprosto reálné naplnění mravní maximy „přát druhému dobro“.

  6. Formuloval jste svou otázku, je-li potřeba znát názory každého jednotlivého uprchlíka, abychom věděli, jestli mu přejeme dobro.
    To jsem si nijak nespojila s praxí imigračního úředníka, ale viděla jsem to z pozice obyčejného občana, který přemýšlí, jak poznat, jestli se pomoc skutečně vyvíjí ve prospěch konkrétního uprchlíka v naší blízkosti.
    Ti lidé v Německu, o kterých psal pan Poláček, se to dozvědět mohli.

  7. Předchozí věty byly určeny panu Jiřímu Nushartovi. Předpokládám, že to poznal, tak jen pro jistotu.

  8. Pokud by nějaký konkrétní migrant měl třeba podobné názory jako Petr Kužvart a pohyboval se kolem webů, které neuznáváme (viz třeba trochu podobný případ v Česku publikujícího Hatema Berrezougy), zaslouží si vůbec podle Vás, pane Poláčku, „dobro ve smyslu vstřícného, přirozeného vztahu ke konkrétním osobám“, nebo si ho nezaslouží, protože je sice migrant, ale má špatné názory?

    —————————-

    Dovolil jsem si dát k sobě několik Vašich (podle mého názoru rozporných) vyjádření k tomuto tématu:

    A) „… zda mluvíme o dobru ve smyslu vstřícného, přirozeného vztahu ke konkrétním osobám…“

    B) „Jenže co dělat, jak se zachovat ve styku s dogmatickými fundamentalisty, kteří sami na svět jdou s klackem svých fantasmagorických přesvědčení?“

    [První vyjádření se týkalo pouze migrantů, nikoliv už ale odlišně smýšlejících osob, druhé vyjádření se naopak migrantů (třeba i odlišně – fundamentalisticky -smýšlejících) netýkalo.]

    —————————-

    A) „Petr Kužvart právě vydal kritický, ale fundovaný a zajímavý text [následuje link na web nová republika]“

    B) „… je to právě ta názorová komunita ve které se pohybuje Petr Kužvart – tedy komunita kolem webů e-republika a nová republika – která nese podle jakéhokoli jen trochu střízlivého pohledu znaky vyhraněného sektářství, kde veškeré světové dění je hodnoceno výhradně ve smyslu víceméně fantasmagorických spikleneckých teorií.“

    [Je tedy rozdíl, když se někdo pohybuje v komunitě, nesoucí znaky nábožensky vyhraněného sektářství (viz třeba smířlivá slova pod článkem Český Honza: „tu a tam nějaký islámský fanatik provede nějaký atentát – vrací tím ovšem stále jenom nepatrnou část té naší agresivity…“) a když se někdo pohybuje v komunitě, nesoucí znaky názorově vyhraněného sektářství?
    (Viz naopak nesmířlivá slova „… bude vytyčena jasná hranice mezi tím, co je možno ještě tolerovat jako osobní názor, a co už je naprosto nepřijatelným, psychicky i sociálně patologickým jevem.“)]

    ————————

    A) „… že by P. Kužvart ‚neporozuměl Komenskému‘?… Samozřejmě, on se – jakožto racionalista – neponořuje do Komenského vlastního religiózního vnímání světa…“

    B) „… příjemce daného hodnocení se pohybuje daleko mimo běžné standardy jakékoli soudné racionality…“

    —————————-
    —————————-

    „Nobody is perfect. (…) Nemá smysl malovat si nějaké posvátné ikony, bez jednoho jediného sebemenšího kazu.“

  9. Je pro mě celkem nemyslitelné, pane Poláčku, považovat jednoduše za „dobro“ pouhé přemístění (například) Afričana do Evropy, pokud mu tam, kde nyní žije, nehrozí nebezpečí a pokud byl k nastoupení do člunu donucen:

    L’Osservatore Romano
    mercoledì 5 aprile 2017

    Medici senza frontiere racconta scenari del traffico di esseri umani
    Costretti a salire sui barconi

    „Čtyřicet procent lidí zachráněných z člunů vysvětluje, že byli k nastoupení donuceni,“ řekl v dubnu 2017 tehdejší generální ředitel organizace Lékaři bez hranic, Arjan Hehenkamp.

  10. Tak nějak nechápu o čem mluvíte, pane Nusharte. Kdyby měl nějaký migrant/žadatel o azyl obdobné (tj. fundamentalistické) názory a postoje jako P. Kužvart, pak by měl samozřejmě nárok na poskytnutí azylu (tedy „dobra“), pokud by mu v zemi jeho původu hrozilo pronásledování.

    V daném případě (tedy v případě vyznávání fundamentalistických postojů) bych ho já osobně nepřijal do okruhu osob, od kterých očekávám „dobro“ (alespoň v daném smyslu ne); a mé přání dobra na jejich adresu by bylo adekvátně snížené.

    To je všechno; nic víc v tom není.

  11. V poslední době se mi na mém videorekordéru nakupilo tolik archivovaných nahrávek, že vůbec nestíhám je sledovat v aktuálním čase, a dostávám se k nim tedy až se značným zpožděním. A tak i celé to množství pořadů které televize vysílala u příležitosti výročí J. A. Komenského jsem shlédl až v minulých týdnech; a u animovaného seriálu „Labyrint světa a ráj srdce“ jsem v tuto chvíli teprve někde u šestého pokračování. Ačkoli ten už byl dávno dovysílán.

    Ovšem: upřímně řečeno, na naprostou většinu z těch vysílaných pořadů a filmů jsem se ve skutečnosti nedíval. To jest: shlédl jsem jejich začátky, a to mě spolehlivě odradilo od dalšího jejich sledování.

    Přičemž se zde ukázaly dvě profilující, a navzájem zcela protichůdné tendence. A to podle toho, zda daný film či inscenace byly natočeny v době předlistopadové, anebo polistopadové. V předlistopadové éře v televizní a filmové éře vládl klasický socialistický romantismus; a to i v sektorech bezprostředně nepolitických. Osobnosti z české národní tradice byly podávány výhradně jako rytíři bez bázně a hany, jako naprosto ušlechtilé bytosti, bez jakýchkoli lidských slabostí. Zatímco po Listopadu se trend víceméně naprosto obrací, a jestliže se už přímo nepropadne nutkání vystrkovat do popředí především jejich lidské slabosti, pak přinejmenším jsou tyto osobnosti podávány „civilně“, to jest naprosto zbavené jakékoli výjimečnosti. Jestliže tedy dříve se pěstovaly legendy, pak dnes je naopak v módě naprostá profanace velkých osobností a jejich životů.

    A tak jestliže filmy z dřívějších dob jsem po krátké chvíli vypínal a opouštěl pro jejich barvotiskovou nedůvěryhodnost a nepřirozenou patetičnost, pak filmy z dob současných jsem vypínal a opouštěl pro jejich bezbarvou plochost a bezvýraznost. Konkrétně řečeno, jestliže Komenský předlistopadové kinematografie či televizní tvorby byla modelová figura bez reálných lidských vlastností, pak polistopadový Komenský se zdá být víceméně tuctovou figurkou bez jakékoli výjimečnosti.

    Při těchto srovnáváních jsem si ale uvědomil jednu věc: jak naprosto se v současné televizní či divadelní tvorbě vytratilo umění přednesu. Umění zacházet s hlasem, umění vyjadřovat se hlasem. Ano, v dřívějších dobách se mnohdy deklamovalo až s přílišným patosem; ale v případech lepších herec modulací svého hlasu dokázal vyjádřit nejjemnější hnutí mysli i duše postavy kterou představoval. Zatímco teď – představení brněnského divadla Husa na provázku jsem po chvíli sledování vypnul právě proto, že jsem byl naprosto znechucen „civilním“, to jest naprosto plochým a bezvýrazným způsobem přednesu herců. (A to přitom právě „Husa na provázku“ platí za elitu českých divadel!) Jako kdyby se současní herci přímo styděli za to, že by mohli upadnout do podezření že hrají příliš emotivně, že nejsou dostatečně „cool“, tak raději mluví tak jako by zrovna seděli v obyčejné hospodě.

    Pro srovnání: v této době jsem také sledoval jednu televizní inscenaci kterou svého času režíroval Oldřich Daněk. A i když se napohled jednalo jenom o jakousi nezávaznou hříčku z dob starého Egypta, přesto sledování této víceméně jednoaktovky bylo jedinečným zážitkem hereckého umění. Prakticky žádná vteřina zde nebyla nějak náhodná či fádní; každý okamžik děje, dialogů aktérů byl přímo nabitý významovostí, vyjadřovanou velice jemnými výrazy mimiky obličejů herců, jakož i modulací jejich hlasů. V takovýchto dílech se ukazuje, co všechno je možno vyjádřit prostřednictvím lidského hlasu – totiž když se toho chopí skuteční umělci, kteří mají opravdovou tvůrčí vizi.

    Tohle ovšem bylo ještě z oněch „starých časů“…

  12. Takže nakonec ze všech těch pořadů o Komenském a jeho Labyrintu (s výjimkou těch dokumentárních) nakonec oceňuji ten animovaný seriál. Ten sice také svého Poutníka představuje víceméně civilně; nicméně je zároveň jasně znát že právě on je někým, kdo se odlišuje. Někým, kdo hledá něco více, něco mnohem hlubšího, podstatnějšího nežli je všechno to, co může poskytnou profánní svět se vším svým pachtěním a lomozem, se svým usilováním a se svou neupřímností. Navíc zvolený formát animovaného filmu umožňuje velice plasticky a citlivě na malé ploše vyjádřit Komenského myšlenky. Takže z mé strany mohu ze všech (hraných) pořadů o Komenském ze všeho nejspíše doporučit právě tento kreslený seriál. (Je stále ke shlédnutí na webu České televize.)

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *