Komenského Labyrint V.

Jedna jediná Pravda?

V předešlých částech našeho vyprávění jsme si přiblížili myšlenkový, ideový i osobně emoční svět Jana Amose Komenského, sledovali jsme ho při jeho hořkém zklamání z povrchnosti jsoucího světa a při jeho finálním spojení a splynutí s Kristem, u kterého podle svého přesvědčení nalezl veškerou pravdu, veškeré bohatství a veškerou blaženost duše. Teď tedy nezbývá nic jiného, nežli tuto jeho cestu a její vyústění ještě jednou přehlédnout v jejím celku, a zformulovat její zhodnocení.

Komenský výlučné postavení své křesťanské víry opírá v prvé řadě o to, že filozofové – tedy ti, kteří se kromě samotných věřících také zabývají duchovními věcmi a posledními pravdami – že tito filozofové prý „každý říkají něco jiného“. Budiž; Komenský ovšem ještě nemohl znát myšlenkové dílo Hegelovo, s jeho centrální tézí, že za všemi těmi zdánlivě tak rozdílnými filozofickými koncepty minulosti ve skutečnosti stojí jedna jediná, jim všem společná idea. Přiznejme Komenskému, že bezprostředně se věci skutečně jeví tak, že filozofové říkají „každý něco jiného“ – a že je tedy krajně obtížné nalézt v jejich rozličných konceptech nějakou jasnou, jednoznačnou, nezpochybnitelnou Velkou pravdu. Kterou právě Komenský se vší usilovností hledá, aby mohl jednou provždy útěšně spočinout v jejích neměnných jistotách. A on sám pro sebe tuto „Velkou pravdu“ nalezl ve víře, v intenzivním niterném prožívání dotyku s Bohem a Kristem.

Je naprosto nesporné, že – ve srovnání s filozofickým bádáním které je ze své podstaty kritické – víra mnohem spíše poskytuje tento pocit blažené jistoty, jediné věčné a nezpochybnitelné Pravdy. Jenže, nedá se nic dělat, ale tady musí být položena heretická otázka: A která víra má být vlastně tou „jedinou a pravou“?… Musí, může to být skutečně výhradně víra křesťanská? – Vždyť ten samý pocit naprostého splynutí s Jednou a věčnou pravdou stejně tak prožívá i věřící muslim, meditující buddhista, extatický guru hinduistického náboženství! Ano, každý z nich má a prožívá svůj pocit „jedné jediné Pravdy“ – ale každý jiným způsobem, v rámci jiného kultu, pod patronací jiných bohů. A tak se ten klíčový argument, který Komenský vrhal proti filozofům, nakonec jako bumerang obrací proti němu samému: vždyť i ze všech věřících nakonec stejně tak „každý říká něco jiného“… Kde je tu tedy možno získat tu poslední jistotu, že právě a jedině tato „pravda“ je ta jedině pravá?

Komenského „jediná a nezpochybnitelná Pravda“ tedy dostává značně závažné trhliny. A pochybnosti čtenáře se ještě zvýší, když sleduje, jak Komenský – se zjevným souhlasem a vnitřním souzněním – líčí, jak tito vroucně věřící křesťané přímo touží po všelikých bolestech a mukách, jenom aby se dostali blíže Kristovi: „Nejedni tu totiž snášeli od světa políčkování, plivání i bití, a přitom plakali radostí, vztahovali ruce k nebi a chválili Boha, že je uznal za hodné vytrpět něco pro jeho jméno, aby tak v Ukřižovaného nejen věřili, ale také byli sami křižováni k jeho cti. Jiní, které to nepotkávalo, záviděli tamtěm se svatou závistí a obávali se, že bez kázně na ně dopadne Boží hněv a bez kříže je postihne odloučení od Krista, takže líbali i Boží metlu a hůl, kdykoli je navštívila, i jakýkoli kříž.“

Či dokonce: „(Smrt) přistupovala k tomu i onomu a sdělovala jim, že je čas odejít ze světa. Ach, jak se radoval a jak jásal každý, kdo se tu novinu dozvěděl! A aby to mohlo být dřív, podnikali všecko možné, co jim přineslo různé bolesti i meč, oheň i kleště. A každý usnul pokojně a mile.“ (!!) – Jestli takto Komenský líčil reálné poměry ve své Jednotě bratrské, pak je tu sotva se možno zdržet myšlenky na religiózní sektu, kde fanatismus víry už zcela vytlačil původní duchovní pravdu.

Ať tak či onak: v naprosto drastické, naturalistické podobě se tu ukazuje negativistická stránka Komenského zřeknutí se jsoucího světa a přirozeného lidského života, a jeho doslova útěk do stavu trvalého náboženského vytržení. – Připomeňme si v této souvislosti ještě jednou Esther Vilarovou, která se nám mezitím v průběhu dalšího vyprávění tak trochu ztratila z očí. Zopakujme si: naprosto stejně jako Komenský i Vilarová prožívá pocit naprostého znechucení z přítomného světa, z jeho povrchnosti, přízemnosti, z jeho falše. Ovšem – na rozdíl od Komenského Vilarová neutíká z tohoto světa, neprchá před ním do izolace své vlastní sebejistoty z vědomí vyšší, ušlechtilejší pravdy.

Esther Vilarová zůstává i nadále, přes všechno zklamání přítomna v tomto světě; ale ona ho chce změnit. Vilarová proti lineárnímu, utilitaristickému racionalismu, který ovládá tento svět a který stojí za vší jeho povrchností a odosobněností staví zásadně jiný způsob rozumu: rozum založený na fantazii, a na empatii. Na kreativitě lidského ducha, a na mezilidském pochopení a vzájemnosti. Vilarová je si sice samozřejmě plně vědoma toho, jak krajně obtížné, a v úplném smyslu snad i nemožné je prosadit ve jsoucím světě takovouto zcela radikální změnu. Ale i kdyby se konečné vítězství tohoto“nového rozumu“ ukázalo být neuskutečnitelným, i tak Vilarová neláme zcela hůl nad tímto světem, a jedná podle zásady českého klasika Jana Wericha: „Boj proti lidské hlouposti nikdy nemůžeme definitivně vyhrát. Ale nikdy tento boj nesmíme vzdát!“

181 komentářů u „Komenského Labyrint V.“

  1. Dodatek: tímto uzavírám řadu mých komentářů ke Komenského „Labyrintu“. Ale tím téma Komenský není ještě zcela vyčerpáno; už v příštích dnech vyjde úvaha paní Hájkové taktéž o Komenském, i když v poněkud jiné souvislosti.

  2. Ta touha po mučednické smrti ve skutečnost není žádnou známkou sektářství, pane Poláčku. Když jsem četla o někdejších katolických misionářích, kteří v 18. století odjížděli do Latinské Ameriky, tak mnoho z nich si právě takovou smrt přálo. Možná se takoví najdou ještě i dnes. Katolíci přitom žádnou sektou nejsou.
    Sám apoštol Pavel si také přál umřít a být už u Pána, což podle něj bylo jistě mnohem lepší než snášet různá protivenství.
    Ale touha po smrti jistě nesouvisí výhradně z křesťanstvím. I dnes přece existují nevěřící sebevrazi, ne?
    Lidská psychika je složitá věc a všechno se nedá jednoduše vysvětlit.

  3. Ostatně, podle toho, co známe z Hamleta, mnoha Shakespearovým současníkům zřejmě bránil v sebevraždě jenom strach z toho, co bude po smrti. Není to tak?
    „Žít, nebo nežít – to je, oč tu běží:
    zda je to ducha důstojnější snášet
    střely a šípy rozkacené sudby,
    či proti moři běd se chopit zbraně
    a skoncovat je vzpourou. Zemřít – spát –
    nic víc – a vědět, že tím spánkem skončí
    to srdcebolení, ta sterá strast,
    jež patří k tělu, to byla meta
    žádoucí nade všechno. Zemřít – spát –
    Spát! Snad i snít? Á, v tom je právě háček!
    To, jaké sny by se nám mohly zdát
    v tom spánku smrti, až se těla zbudem,
    to, to nás zaráží. To je ten ohled,
    jenž bídě s nouzí dává sto let žít.
    Vždyť kdo by snášel bič a posměch doby,
    sprostoty panstva, útlak samozvanců,
    soužení lásky, nedobytnost práva,
    svévoli úřadů a kopance,
    jež od neschopných musí strpět schopný,
    sám kdyby moh svůj propouštěcí list
    si napsat třeba šídlem? Kdo by chroptě
    se potil krví na galejích žití,
    než jen, že strach z něčeho po smrti,
    z těch krajů neobjevených, z nichž nikdo
    se nevrací, nám ochromuje vůli
    a dává snášet raděj zla, jež známe,
    než prchnout k jiným, o nichž není zpráv.“

  4. Jak jsem četl ten Labyrint, tak si myslím, že všechny ty „různice a třenice“, které Komenskému asi nejvíce ze všeho vadí, jsou způsobeny nevědomím hnaným, tolik oslavovaným lidským já. A toho se nelze zbavit, co člověk bude živ, lze však přeměnit jednání sobecké v jednání užitečné. Užitečné pro všechny, tedy i pro nás. Z toho pak pramení spokojený život, totiž život, který s přirozeností neválčí a nikomu neškodí, nemusí-li se bránit.

  5. Neválčit s přirozeností a neškodit druhým?
    Ale co když je to právě přirozenost jedněch, která ohrožuje přirozenost druhých? Čili škodit druhým může být pro někoho zcela přirozené. Zvlášť, když si člověk ani neuvědomuje, že jeho jednání druhým škodí.

  6. Tak s tím Hamletem, to je tedy opravdu trefa, paní Hájková! 😉

    Ano, ve vztahu k ústřednímu tématu Komenského „Labyrintu“ se skutečně jedná o to samé: stávající svět (a život v něm) je ničemný, plný špatnosti a zklamání. A člověk – alespoň takový člověk který na svět a na život klade vyšší (mravní) nároky – si vlastně opravdu znovu a znovu musí stavět tuto otázku: „Být či nebýt?“ Otázku, na kterou se jen krajně obtížně hledá přesvědčivá odpověď.

    Ovšem je něco jiného položit si tuto otázku ve všeobecném, existenciálním smyslu – a něco jiného je „řezat se nožem a mečem“, s toužebným přáním z tohoto světa uprchnout.

    Hamlet sám totiž tuto palčivou otázku klade stále ještě z pozice ž i v o t a – právě proto je tato otázka natolik palčivá, protože ten kdo ji klade stále ještě sám stojí uprostřed života, uprostřed světa, a trpí jeho špatností. Zatímco to jak celou věc staví Komenský (a jmenovitě právě v těch zmíněných pasážích) – tak tady už je jsoucí lidský svět, a život sám už fakticky zcela vzdán, je odhozen na smetiště jako něco zcela bezcenného a nepotřebného, ba dokonce přebytečného, jako obtížný balast; a všechno pravé a cenné je přesouváno už výhradně jenom do světa posmrtného. Do „krajů, o nichž nemáme zpráv“.

  7. Jestliže je něčí přirozeností škodit druhým, pak je namístě takového člověka taky trochu poškodit, třeba na bradě. Jen můj názor. :-)))))

    Já to trochu rozepíšu, to by asi bylo moc zkratkovité. 🙂

    Podle mého názoru je to v tom uvědomění. Tedy jsou lidé, kteří se považují málem za svaté, ale chybí jim pochopení jistých rozumových souvislostí. Abych tak řekl, svatých je vždycky víc než moudrých… jen takový pitomý bonmot. No a tihle lidé dlouho stagnují na jednom místě, rádi by se posunuli dál, ale nejde to, chybí smysl pro realitu a upřímnost k sobě.

    Pak jsou zase jiní lidé (pokud tedy budu takto nepřípustně zjednodušovat a typizovat), kteří svoje sobectví povýšili na normu, bezvýhradně a radostně ho přijímají a používají. To jsou tedy ti, kteří škodí jiným (ale ve skutečnosti i sobě).

    Pak je tu zase další skupina, která si lidské sobectví oškliví, odmítá ho, má z něj ve skutečnosti strach, cítí odpor. Prostě se s tím nevyrovnali a občas si počínají jako hnojomety.

    Jenomže to sobectví k lidskému životu patří. Protože co to vlastně je? Je to způsob, jak zajistit sebe a jak se účastnit lidské zkušenosti. Tedy je to snaha získat to, co mi dělá dobře. Je to vlastně pozitivní věc: snažím se získat to dobré. Pokud tedy člověk dokáže přijmout, že určitá míra sobectví je člověku vrozená, pak je to dobré. Tedy jde o to, dát věci na to místo, kam patří. Sledovat spíš potřeby než vzdálené touhy. Uznávat lidské hranice. Čili pokud si uvědomuji a akceptuji svoje potřeby, nebojuji proti sobě, pak nemám problém. Devadesát procent problémů je najednou pryč. Takže lidská osobnost nemá nárok na svatost, ale na dobrou přirozenost…

    Já si dovolím sem ještě něco dát. Pokud se na to někdo podívá, chtěl bych požádat, zapomeňte prosím na astrologii i na virus, je tam mnohem podstatnější jádro. 🙂

    https://www.youtube.com/watch?v=x_mV54aDytw&t=1668s

  8. CO JE LIDSKÁ PŘIROZENOST?

    No ano, to je svým způsobem právě otázka všech otázek. Vzpomínám si jak jsem svého času s jedním profesorem filozofie (a velkým znalcem dialektiky) mluvil o Marxovi. (Myslím že jsem tento rozhovor už zrovna nedávno zmínil.) Marx totiž zásadně zavrhl veškerou metafyziku, s tím že všechno dění ve světě se řídí prostě „přírodními zákony“. Já jsem to tehdy komentoval tím (a pan profesor tomu živě přisvědčil), že Marx sám ovšem vůbec nijak nevysvětlil, c o je to vlastně doopravdy, ta „příroda“. To co mělo být nezpochybnitelným počátkem a příčinou všech věcí, to se při bližším pohledu ukazuje být jedním velkým otazníkem.

    Spirituálně založený kolega Skočný sice tu „lidskou přirozenost“ pojímá ovšem poněkud jinak nežli materialista Marx 😉 ; to ovšem nic nemění na tom, že i v jeho případě to odvolávání se na „přirozenost“ člověka (respektive světa) zanechává velké otazníky.

    On chce tuto „přirozenost“ vidět mimo lidského já, lidského ega; ale jak správně naznačuje paní Hájková, přinejmenším u mnoha lidí je to (vyhraněné) ego součástí jejich přirozenosti.

    A čistě objektivně řečeno: určitá míra vlastního „já“ je samozřejmě přirozenou součástí každého člověka. Toto „já“ není vlastně nic jiného, nežli výraz, forma subjektivity; a nic jsoucího nemůže existovat jinak nežli jako určitý, konkrétní subjekt. Všechno co by nějak existovalo mimo subjekt (čili mimo „já“), by mohlo existovat – pokud vůbec – jenom jako naprosto beztvará kaše, bez jakýchkoli jsoucích forem, bez jakýchkoli vlastností.

    „Přeměnit jednání sobecké v jednání užitečné“ – ano, to zní napohled velice krásně a ušlechtile; ovšem otázka stále je, do jaké míry je něco takového kompatibilní s lidskou přirozeností. Respektive s realitou světa vůbec.

    Svým způsobem se této záležitosti týká i jedna pasáž z „Labyrintu“. Když tam Komenský líčí a vynáší všechny přednosti „pravých křesťanů“ (tedy zjevně členy jeho „Jednoty“), pak na jednom místě píše o tom, že tito „užívají plodů světa, aniž by se za nimi pachtili“.

    To se ovšem na první pohled zdá být jedině rozumným životním postojem; ale ono to má jeden háček. Oni si totiž takto užívají plodů světa – které vytvořili j i n í, a to sice právě tím svým „pachtěním“!

    Jinak řečeno: ono je velice pohodlné (a vlastně hodně pokrytecké) hledět spatra na ty, kdo vytvářejí materiální hodnoty – a přitom si užívat výsledků jejich práce. Je to vlastně to samé, jako když my tady třeba kritizujeme kapitalismus – a přitom to činíme za pomocí prostředků (počítač, internet), které by právě bez tohoto kapitalismu, bez jeho neustálého usilování, bez jeho neustálých inovací vůbec neexistovaly, přinejmenším v současné době ne.

    Sečteno a podtrženo: bylo by zcela nerealistické domnívat se, že my můžeme nějakým způsobem eliminovat, v nadzemské nirváně ducha rozpustit lidské já, lidskou subjektivitu. V reálné existujícím světě něco takového principiálně není možné.

    Ale – kde je subjektivita, tam je ego; a kde je ego, tam je střet. „Nikomu neškodit“ je v podstatě vyloučeno apriori; tam kde jsou subjekty vůbec nějak aktivně činné, tam nelze zamezit jejich vzájemnému střetávání.

    To jediné o co je možné se pokusit je to, tuto subjektivitu, toto ego – nikoli snad z r u š i t, nýbrž i n t e g r o v a t. Nikoli zúžit, nýbrž naopak rozšířit. Tak, aby vlastní ego každého člověka dokázalo alespoň v určité základní míře do sebe přijmout, přizvat i to „já“, ego toho druhého. Tím sice nezmizí konfliktní potenciál jako takový; ale vznikne tím možnost tyto konflikty překonávat pozitivním, nikoli negativním způsobem.

  9. Tak tou poslední explikací svých pozic jsi mi ovšem provedl to, čemu Němci říkají „das Wasser abgraben“; volně do češtiny přeloženo vypustil jsi mi veškerou (argumentační) vodu z mých mlýnů.

    Vlastně všechno to čím já jsem argumentoval proti tobě, ty jsi mezitím zcela dobrovolně přednesl sám, jako svou vlastní pozici.

    Takže v prvé řadě to vypadá, že i po celých těch létech vzájemných diskusí a názorových konfrontací jsi pro mě pořád ještě velkou neznámou…

    Ta tvoje věta „dávat věci na místo, kam patří“ – ta je ovšem vynikající; ta myšlenka je natolik hluboká, že si ji napřed musím nechat trochu rozležet v hlavě. – Mezitím se ale napřed podívám na ty tvoje astrologické viry. 😉

  10. Tak k tomu videu: opravdu podivuhodná směsice magorství a inteligence. 😀

    Onen soudruh tam má jeden velice pozitivní pojem: dynamická harmonie. Jakožto spojení složek pozitivního i negativního.

    Ovšem – on z toho zase dělá chybný závěr. Že totiž všechno to co je kolem nás (jakožto produkt té dynamické harmonie) je prý „přirozené“ a proto „dobré“. On si prakticky protiřečí sám sobě; protože to údajně „dobré“ je produktem neustálého zápasu, neustálých bojů v rámci oné „dynamické harmonie“. Kde ovšem ta dynamická složka stojí v popředí; a „harmonie“ jenom někde v dalekém pozadí; případně až jenom jako výsledek oněch bojů.

    Zkrátka, abychom to zkonkretizovali: právě současný boj lidstva proti virům je součástí tohoto nekonečného boje pozitivního s negativním. Je proto naprosto nesmyslné prohlásit to za „přirozený stav“, s tím že nemá smysl se proti tomu bránit. Právě tento – věčný – boj je součástí tohoto přirozeného, ve svém celku snad i „harmonického“ stavu.

  11. Ovšem, pane Poláčku, to, že tito „užívají plodů světa, aniž by se za nimi pachtili“ jaksi trochu protiřečí představě, že ti samí lidé zároveň nenávidí život a těší se na smrt.
    Jestli ono to není myšleno jinak.

  12. Jopole, člověk (i klokan) se vyvíjí. Takže co dříve nebylo… :-))))) Nicméně, pokud by ti připadalo, že obvykle píšu nějak jinak: Obvykle píšu o tom království, co není z tohoto světa, ale teď jsem psal o světě vezdejším. 🙂

    K tomu soudruhovi: můžou se v tom samozřejmě nacházet i nějaké nesrovnalosti, ale to podstatné, tak jak já to chápu, je rozdíl mezi správným (tedy mezi domestikací za účelem vlastního prospěchu) a dobrým (tedy přirozeným). Tedy klíčová je věta: my jsme svým narozením souhlasili, že se narodíme do prostředí světla a tmy, a že se z toho budeme učit a zrát. Takže z toho pohledu je všechno dobré. A ten virus bych moc nerozebíral. 😉

  13. „…my jsme svým narozením souhlasili, že se narodíme do prostředí světla a tmy…“

    Koho z vás se rodiče zeptali, jestli se chcete narodit? Mě tedy ne…

  14. Tak říká se, že pokud si to někdo chtěl na poslední chvíli rozmyslet, tak se narodil s nohama napřed. Ale to berte jen jako takovou nadsázku. 🙂

  15. Tento rozpor je ovšem u samotného Komenského, paní Hájková. Že to jeho bratrstvo „pravých křesťanů“ na jedné straně tak nějak setrvává ve jsoucím světě – ale na straně druhé se cítí být vlastně někde úplně jinde. Tak trochu to připomíná známou „chytrou horákyni“, tedy chtít dvě zcela neslučitelné věci mít zároveň.

  16. Pane Kalousi, i když pro nás racionalisty je ta formulace „narodit se z vlastní vůle“ samozřejmě naprosto nesmyslná, z mystického hlediska je to tak naprosto logické: z tohoto hlediska je totiž prioritní entitou nikoli hmota, nýbrž vědomí. A materiální svět je tak jako tak jenom emanací, zvějšněním, materializací světa ideálního, duchovního.

    Jak řečeno z racionalistické perspektivy je to samozřejmě naprosto postavené na hlavu; ale přece jenom k určitému pochopení takovéto pozice může pomoci, když si položíme otázku, co je vlastně prvotní: fyzikální materie, anebo ale fyzikální zákon? Přichází fyzikální zákon až sekundárně k fyzikálně existující látce – anebo je tomu naopak, je to ten zákon který má nadčasovou, apriorní existenci, a veškerá fyzikální hmota je pouhou realizací těchto fyzikálních veličin? – Protože v tom druhém případě je materiální, fyzikální svět fakticky také jenom „emanací“ světa o sobě nehmotných – fyzikálních, matematických – zákonů…

  17. Ale vždyť, pane Poláčku, pokud jim víra pomáhala snášet to „moře běd“, o kterém mluvil Hamlet, a také „bič a posměch doby, sprostotu panstva, útlak samozvanců“, pak byl jejich život nakonec krásný, ne? Lepší než ten Hamletův. Hamlet to negativní ve světě neuměl změnit, oni taky ne. On se bál, co bude po smrti, oni ne. Není tedy lepší věřit v život po životě?
    A to, že se někdo nepachtí, neznamená, že nepracuje. Vy se pachtíte?

  18. Evě Hájkové: Převládající naladění společnosti ovšem bůhvíproč velí pachtění aspoň předstírat… Nebýt toho, už jsme dávno měli 20hodinový pracovní týden při nesnížených platech.

  19. Jak je to s tím egem?
    Já bych řekla, pane Poláčku, že ti nejschopnější podnikatelé možná to ego ani nemají. Že prostě následují instinkt. Který, jak si myslím, k egu nepatří.

  20. Paní Hájková, v mém (invalidním) důchodu mohu už opravdu blaženě prožívat to privilegium, že se nadále nemusím za ničím dalším pachtit. 😉 A mohu se tedy plně věnovat antickým ctnostem ryzího pěstování ducha a duše.

    ——————————

    Ale co se těch Komenského „pravých křesťanů“ týče: opakuji znovu, tady je problémem jejich vyslovený útěk ze světa. Je to fakticky to samé co pro mě vždycky bylo nepřijatelné u Buddhy: že se veškerý život jako takový apodikticky označí za „zdroj bídy a utrpení“. A tak se tento svět opustí, sakumprásk. Zavřou se za sebou dveře, a – dejte mi se vším pokoj! A všechno hodnotné se od této chvíle hledá už jenom v jakýchsi spirituálních sférách.

    Naštěstí Komenský sám tuto svou maximu (vyslovenou v „Labyrintu“) nevzal nijak doslova, jinak by musel přestat tvořit, a musel by se opravdu stáhnout někam do jeskyně, a tam v naprostém osamění zbytek svého života strávit v modlitbách k Ježíšovi.

    Hamlet – ano, ten nedokázal změnit svět, podlehl v boji s jeho špatností (u Shakespeara jen málokdy vítězí dobro); ale nicméně Hamlet za dobro respektive spravedlnost bojoval, a už to je samo o sobě pozitivním počinem, zase podle té werichovské maximy „tento boj nikdy nemůžeme definitivně vyhrát, ale nikdy ho nesmíme vzdát“. I prohraný boj může být inspirací pro ty, co přijdou potom. A tak zase někdy časem „vstanou noví bojovníci“.

  21. Já nevím, pane Poláčku, zda ti Komenského vnitřní křesťané jsou totožní s členy Jednoty bratrské nebo koho jimi myslí. Ona ta Jednota byla předtím docela činorodá. Nešlo o poustevníky, i když ten jejich začátek byl dost poustevnický. Postupně se ale Jednota otevírala světu. I když tím zase v jistém smyslu ztrácela.
    On ovšem ani o těch vnitřních křesťanech netvrdí, že se mají před světem někam schovat. Bůh Poutníkovi radí: Tělem (zde na zemi) služ komu chceš nebo komu můžeš. Duší pak jenom mně.
    Já vidím jenom jeden problém, a sice v tom, že oni Bohu připisovali (domnívali se), že to utrpení možná vyžaduje, jak vyplývá z textu. Dnes si to většina křesťanů nemyslí.
    Tenkrát prostě byla dost jiná doba.

  22. CO PATŘÍ K EGU?

    To je opravdu zajímavá otázka, paní Hájková. Kolega a přítel Skočný by nejspíše řekl, že ego je to, co brání člověku ve splynutí s Tím pravým. Respektive s jeho vlastní (člověka) pravou podstatou.

    Ale protože já sám jsem pouze přízemní materialista 😉 , tak si mohu dovolit nahlížet na problém ega poněkud jiným způsobem.

    Ego, já – opakuji vždy znovu a znovu, to je něco bez čeho nemůže člověk vůbec existovat. A nejen člověk; v obecném smyslu je „já“ totéž co subjektivita. A nakonec každá jsoucí entita může reálně existovat jenom jako subjekt – sice neuvědomělý třeba, ale subjekt. Tedy jako něco, co existuje samo sebou, má svou vlastní identitu, a touto identitou se odlišuje od všech subjektů ostatních. V tomto smyslu by tedy bylo možno říci, že „já“ je samu sebe si uvědomující subjektivita.

    Ovšem – vyvstává nám tu i ta otázka, jak k sobě navzájem vztahují pojmy „já“ a „ego“. Obojí by samozřejmě čistě etymologicky vlastně mělo znamenat totéž; ale přece jsou tu určité významové nuance.

    Asi nikdo nebude popírat, že každý z nás má své vlastní „já“. Ale – máme také své vlastní ego? To už totiž vždy alespoň trochu zavání egoismem.

    „Ego“ – to sugeruje už spíš význam ve smyslu ne pouhého „já“, nýbrž vyhraněného, případně až dokonce arogantního „já“. Které nejen vychází ze samozřejmé a přirozené přítomnosti vlastního já – nýbrž toto vlastní já nadřazuje oproti všem ostatním.

    ——————————-

    Takže když se s tímto pojmovým upřesněním vrátíme k otázce, zda ti „nejschopnější podnikatelé“ mají či nemají „ego“, co se nám pak nabízí za odpovědi?

    V prvé řadě by ovšem bylo nutno si ujasnit, co – a koho – míníme pod pojmem „nejschopnější podnikatelé“. Jestli to myslíme v pozitivním smyslu, tedy zcela neutrálně ve smyslu jejich podnikatelských schopností – anebo jestli to myslíme ve smyslu „schopní všeho“.

    Ale protože paní Hájková zmínila instinkt, tak to zřejmě myslela v tom smyslu neutrálním, respektive pozitivním. A podle jejího názoru tento instinkt není kompatibilní s „egem“.

    „Instinkt“ – to je v daném smyslu zřejmě totéž jako intuice. Která ovšem vzniká ze zkušenosti, ze znalostí. Tady bych ale především neviděl žádnou přímou souvislost s otázkou přítomnosti či nepřítomnosti ega. Takovouto intuici může mít stejně tak egoista jako dejme tomu altruista. To je jen otázka vnitřních schopností.

    Ledaže by to paní Hájková myslela tak, že „ego“ je vždy vědomé, cíleně orientované, zatímco instinkt je nevědomý, naše jednání vede podprahově, bez účasti našeho vědomí.

    Ale jak už jsem řekl: i tento zdánlivě zcela nevědomý instinkt jde ve skutečnosti ruku v ruce s vlastním poznáním, s vlastní zkušeností – které si vytváříme zčásti samotnou praxí, ale z druhé části i vědomě.

    ————————–

    Ale abychom se vrátili k výchozí otázce, co patří k egu. Tak v každém případě zřejmě:

    – vlastní identita
    – vlastní subjektivita
    – vědomí vlastní subjektivity, tedy vědomí vlastního já
    – a pokud je řeč o egu jako takovém, pak tomu přistupuje ještě vymezení, ohraničení vlastního já oproti všem ostatním.

    Přičemž toto vymezení se může být spojeno
    – s respektem vůči jiným subjektům, jiným „egům“
    – s pocitem vlastní nadřazenosti, kdy sice (třeba) uznávám existenci ostatních „já“, ale chci být vůči nim v dominantním postavení.

  23. Ano, paní Hájková, tehdy byla opravdu hodně jiná doba (což my si dnes často už vůbec nedokážeme uvědomit). Především když současní (mladí) režiséři točí nějaký film o středověku (například o Husovi), pak je to mnohdy přímo groteskní, jak oni opravdu snad věří tomu, že tehdejší lidé svázaní dvorní, církevní a jinou etiketou se chovali a hovořili naprosto stejně nenuceně a ležérně jako dnešní mládež odkojená liberalismem.

    Také jsem na to myslel, že je nutno zohlednit mentalitu tehdejších lidí. Ale i bez ohledu na to všechno – i tehdejší běžný, civilní občan by na takovéto „vyznání Krista“ hleděl asi s nemalým úžasem. A sotva by to asi mohl považovat za příklad hodný následování.

  24. K boji sympatizantů o schopnost rozumného smýšlení bych dodal.
    Lidský osud je současným člověkem vnímán buď jako zázrak v rukou boha, nebo jako nevyzpytatelný osud obzvláště „chytrého“ zvířete – od dob osvícenství již i plošně – které svůj rozum prvotně používá k ukojení slepé zištnosti a podobných egoistických pudů.
    Jde o střet dvou domněle odlišných romantických představ, které si vzájemně ve společenskopolitické rovině ideologicky zneužívané konkurují a volání po odstranění rozporu dnes a denně doznívá v nedohlednu.
    Takže lidské přirozenosti nezbývá než věrnost imperativu – podrž se svého kopyta ševče……..bych dojat svou nápaditostí dodal.

  25. Pane Petrasku, kde se flákáte, konečně něco co nemá smysl a dá se číst:)

  26. Pane Poláčku, já si myslím, že podnikatele možno chápat i v pozitivním slova smyslu, tedy jako člověka činorodého, který se zcela ztotožní se svou prací. Můžeme použít i slovo workoholik, ale zase spíš v tom pozitivním smyslu, tedy člověk, který je uchvácen prací a dělá to rád, takže mu nejde o to, aby si užíval zisku, ale o to, aby se věnoval své práci a měl radost z tvoření.
    Máte pravdu, že ego se užívá v mnoha významech. Musím říct, že já to nemám ještě tak zcela vyjasněné. Možná je to identita, která souvisí se začleněním člověka do určité společnosti, možná je to rozumová složka, která v osobnosti udržuje rovnováhu a jejím narušením se otevře nějaká nová cesta nebo nová možnost. Ale může to být i nebezpečné.
    A ego může znamenat i pýchu, kde vnímám možnou souvislost s tou identitou.
    Ano, ty instinkty mohou být docela dobré (nejen pro příslušného jedince, ale také pro jiné lidi) a jistě s nimi souvisí i intuice, která je kombinací instinktů, vědomostí a zkušeností.
    Ostatně, když jsme u těch instinktů a pudů, ty mohou hrát roli i ve zmiňované touze po utrpení, která se vyskytovala u těch Komenského křesťanů. Prostě u nich došlo k aktivaci nějakého pudu sebedestrukce. Sebevraždu však nepáchali, protože Bůh si ji nepřeje.

  27. Každá doba pane Kosmeli má určitý převládající způsob pohledu na svět a tím své imperativy, které pokud je bereme na zřetel, nám umožňují k době víceméně něco říct.
    Paradigma současné postmoderny „vše je možné, protože společenskou validitu zaručuje jenom tržní hodnota“, garantuje jak akceptaci jakýchkoliv hmotných tak názorových ptákovin/imperativů.
    Příkladně levicová a pravicová ideologie nám tu pojednou splynula v beztvaré těžko uchopitelné plasma. Myslitelé jak levice, tak pravice se vzpírají internacionálnímu kapitalismu a společně se schází v nacionální orientaci, kde pojem solidarita je zakázanou kategorií a jméno Orban úctyhodným pojmem.
    A toto vše paradigma doby imperativně staví v potaz…..bych coby ultimativní smysluplný nesmysl dodal.

  28. ROZUM A NÁBOŽENSTVÍ

    Pane Petrasku, svého času podnikl Platón svým způsobem rozhodující (respektive fatální, podle toho) pokus o spojení čistě logického myšlení s božským elementem. Je to jedna z klíčových pasáží jeho dialogu „Sofisté“, kde kritizuje pozici dřívějších (eleatských) idealistů (jmenovitě Parmenida), podle kterých je bytí (jakožto vrcholná ontologická kategorie) sice božského charakteru, ale nehybné, je pouhou prázdnou identitou se sebou samým.

    Oproti tomu Platón – poté co velmi složitými metafyzickými úvahami dokázal, že toto bytí není nehybné, nýbrž naopak je pohyb je jeho zcela základním atributem – tak Platón poté vytyčuje v podstatě takovýto argumentační řetězec:

    – bytí je pohyb
    – pohyb znamená život
    – život znamená duši
    – duše znamená rozum.

    Z toho tedy Platón odvozuje (čistě logicky-metafyzickou úvahou), že samotné bytí (a tedy i celý vesmír) je ve svém podstatě živé, nadané duší a rozumem.

    Ovšem: nedá se nic dělat, ale tuto svou průlomovou tézi ani sám velký Platón nedokázal podložit nějakým skutečně přesvědčivým důkazem, nežli těmito – velmi odvážnými – analogiemi. Takže i on nakonec jako poslední důkaz musí sáhnout po vyšší, boží instanci: „Ale jak, u Dia! Máme se snad lehkovážně nechat přesvědčit o tom, že ve skutečnosti pohyb a život a duše a rozum nejsou vlastní pravdivě jsoucímu (tedy: bytí)?“

    Jak řečeno ani velký Platón tedy nedokázal předložit skutečně nezvratný a přesvědčivý důkaz pro jeho smělou tézi o „rozumnosti bytí“; a proto musí volat na pomoc nejvyššího boha, aby ten toto jeho přesvědčení podpořil svou (tehdy) nezpochybnitelnou autoritou.

    Ale i přes tuto určitou vratkost jeho argumentace se tato jeho téze o „rozumnosti bytí“ stala základem přinejmenším pro hlavní větev dalšího evropského filozofického myšlení, a to sice až k Hegelovi s jeho teorémem „absolutního Ducha“.

    Hovořil jsem na toto téma svého času s jedním německým profesorem filozofie; a on k tomu prohlásil toto:

    – za prvé, toho „absolutního Ducha“ dnes už Hegelovi nikdo neuvěří („keiner kauft ihn ihm ab“)
    – za druhé, v dnešní době všechno závisí (ve filozofii) od toho, jestli se podaří ten předpoklad rozumnosti bytí dokázat respektive odůvodnit nějakým jiným způsobem. To jest – nějakým racionalističtějším, neutrálnějším způsobem.

    Já jsem tehdy – jako pouhý začátečník na poli filozofie – ještě vůbec nedokázal plně nahlédnout hloubku této myšlenky; ale v posledních létech ji oceňuji čím dál tím více. A čím dál tím více jsem přesvědčen o tom, že právě takovéto nové pojetí vztahu objektivity a rozumnosti je nutnou a nepostradatelnou základnou pro další vývoj nejen čistě filozofického myšlení, ale i pro sebepojetí lidské společnosti a člověka vůbec.

    Ta centrální Platónova úvaha totiž není vůbec marná; a když si z ní odmyslíme tu božskou instanci kterou do ní nakonec z nouze vplétá, pak ten samotný jeho argumentační řetězec může být naprosto přijatelný i pro zastánce materialisticko-racionalistického světového názoru. Připomeňme si znovu tuto argumentační linii:

    pohyb – život – duše – rozum.

    S takovýmto kauzálním řetězcem by nemusela mít žádný zásadní problém ani současná evoluční teorie:

    – z čistě fyzikálního pohybu na určitém stupni jeho komplexity vzniká pohyb organický, tedy život

    – z pohybu organického na dalším stupni komplexity vzniká „duše“, tedy schopnost vědomí

    – vědomí jako takové dalším svým rozvojem získává schopnost rozumného uvažování, rozumu.

    To všechno dohromady tedy skutečně opravňuje závěr, že vesmír („bytí“) je ze své samotné podstaty p o t e n c i á l n ě (an sich) rozumný; tato rozumnost je v něm uložena od samotného jeho počátku, a je jenom otázkou času, kdy tento potenciál dojde své realizace.

    Toto schéma sice samozřejmě ještě zdaleka neřeší všechny otázky s tímto tématem spojené; ale přesto zadává alespoň základní kostru pro principiální možnost spojit navzájem materiální objektivitu na straně jedné, a ryze ideální momenty jako je „duše“ a „rozum“ na straně druhé.

    Pokud tu pak byla položena otázka po „paradigmatu dneška“, spolu s otázkou, proč se dvojnásobně rozumný „homo sapiens“ chová přečasto tak zcela nerozumně, pak v rámci daného schématu je odpověď vlastně docela snadná: ten proces růstu k pravé rozumnosti stále ještě probíhá. Současný člověk se stále ještě nachází někde na půl cesty mezi pohybem materiálně-organickým na straně jedné, a mezi skutečnou rozumností na straně druhé. Na jedné straně je tedy současný člověk stále ještě polapen nevědomými složkami pohybu, atavistickými, ale ještě i organickými a chemicko-fyzikálními; ale na straně druhé tyto jeho nevědomé složky jsou přece jenom do určité míry prosvětlovány leskem a působením „kosmického rozumu“.

  29. Co se těch holistických výjevů týče na které poslal link pan Kosmel: no ano, právě proto že ten vztah materiálního a ideálního není řešen seriózní cestou, pak se toho chytají respektive ujímají všemožné – v doslovném slova smyslu zoufalé – existence. A podle toho to pak také vypadá. A tak jsou tady bez ladu a skladu na jednu hromadu hozeny v zásadě správná tvrzení respektive konstatování, stejně tak jako naprosté nesmysly. A to všechno je zalito jakousi všeobjímající holistickou omáčkou.

    Přičemž – aby nedošlo k omylu – holismus sám není nic zavrženíhodného, je to dozajista jedna určitá dimenze existence samotné skutečnosti; ale když se tohoto tématu zmocní diletanti respektive blouznivci, pak z toho zcela logicky nemůže vzejít nic příliš použitelného.

  30. „Touha po utrpení jako pud sebedestrukce“ – paní Hájková, to je zajímavá myšlenka, tady se asi opravdu musíme přenést do dob středověku, je fakt že deformované životní podmínky mají tendenci člověka naprosto vykolejit z jeho přirozených životních procesů, takže důsledkem pak opravdu může být i – jinak iracionální – snaha po sebedestrukci.

    Anebo, abychom zůstali u Hamleta, „doba vymknutá z kloubů šílí“; a to pak samozřejmě nemůže zůstat bez vlivu i na lidi v této době žijící.

  31. Pane Petrasku, to jste mi docela dodal motivaci, asi ty paradigmata a imperativy jenom tak nenechám, jak jsem minule zmínil, když je to takový „hezký“ nesmysl jak říkáte:) Já zbožňují nesmysly i ty životní, tedy protiklady „smyslu života“, po kterém se tady pídí skoro většina účastníků.

  32. „takovéto nové pojetí vztahu objektivity a rozumnosti je nutnou a nepostradatelnou základnou pro další vývoj nejen čistě filozofického myšlení, ale i pro sebepojetí lidské společnosti a člověka vůbec.“
    Co si myslíte, pane Poláčku, je můj předpoklad úplně mimo, když si jako představím, dejme tomu tak za 50 let (vývoj je velmi rychlý, tak možná i za méně), jednoho německého profesora filosofie říkat, tomu Poláčkovému „starému“ pojetí již nikdo neuvěří?

  33. Pane Petrasku, čtu od rána přerušovaně (mezitím jsem plnil „imperativy“ manželky: nakrájet cibuli, maso a podobné „nesmysly života“) teď takovou útlou knížečku Burnout Society (vyšla i česky ale mám ji jenom v angličtině, tak nevím, jestli to vyjádřím dostatečně smysluplně) a na téma imperativu doby se tady říká: „Dnešní společnost již není Foucaultovým disciplinárním světem nemocnic, blázinců, věznic, ubytoven a fabrik. Již dávno byla nahrazená jiným režimem, jmenovitě společnosti fitness studii, úřednických věží, bank, letišť, nákupních středisek a genetických laboratoří. Společnost 21. století již není disciplinární ale společnosti dosahování úspěchu [Leistungsgesellschaft]. Také její obyvatele již nejsou subjekty poslušnosti ale úspěchu dosahující subjekty.“ Dál už jenom útržkovitě, něco doslovně, něco, jak jsem to pochopil: „už nemusíme abychom se uživili, … už můžeme … už jsme podnikateli sama sebe …už také i sama sebe vykořisťujeme abychom dostali změně paradigmatu … stará společnost je zákazová … to byste neměl … místo toho můžeš, můžeme“.

  34. Proč je má usilovná snaha o vydatný příspěvek do zdejší studnice poznání je trvale odmítaná?
    Pro: a)rozvláčnost b) nedokonalost c)nudnost d)obsah něměckých textů d)neznalost administrativních směrnic…………bych se ostýchavě otázal

  35. Zde kámen úrazu – pan Kosmel….. se kterým došlo ve snaze o uchopení aktuálního obsahu duchadoby na eseje Byung-Chul Hana.
    Zasílám se slzou v oku… již se nedočkám jeho laškovné odezvy.
    I já, pane Kosmeli rád čtu texty Byung-Chul Hana, které mám v němčině.
    Poslední výtiskem je sbírka esejí, tematizující nejen výměnu paradigma musím za smím, ale také otázku – co vlastně nutí kapitalismus ke slepé akumulaci?
    Zde pár titulků neomarxistům vonnějších cibule:
    Kapitalismus und Todestrieb 2020
    Warum heute keine Revolutionmöglich ist 2014
    Die Totalausbeutung des Menschen 2016
    In digitalen Panoptikum 2014
    Transparent ist nur das Tote 2012
    Der Kapitalismus liebt die Stille nicht 2013
    Z té nejnovější eseje Kapitalismus und Todestrieb, kde sleduje lidský úděl pohledem pesimistů/skeptiků jsem vyčetl:
    To co dnes považujeme za růst je ve skutečnosti karcinomatózní bezcílné bujení. Zažíváme opojení z růstu produkce budící dojem opojení smrtí/Todesrausch……..dále pokračuji jazykovým mišmaš wg mé nemotornosti dobrého překladu :
    Což Han dokládá a rozvádí následujícími výroky:
    W. Benjamina označením fašismu (platné i pro současný kapitalismus).
    Die Selbstentfremdung der Menschen hat womöglich jenen Grad erreicht, der sie ihre eigene Vernichtung als ästhetischen Genuss erleben lässt.
    A. Schnitzler – die Geschichte der Menschheit verläuft wie eine tödliche Infektionskrankheit.
    Heidegger – so ist Geschichte der Menschheit ein ewige Kampf gegen das Göttliche.
    Freund – der Mensch mit seiner Grausame Aggression ist eine wilde Bestie der die Schönung eigenen Art fremd ist. (napsal krátce před světovou krizí a mezi dvěma světovými válkami a mohlo velmi lehce svést k závěru, že kapitalistické tržní uspořádání nabízí prostředí, ve kterém si člověk může jako divoká bestie své agrese nejlépe prožít).
    Dnešní neomarxisté – grosse List des Kapitalismus besteht darin , die Zerstörungskräfte, den Todestrieb zu kanalisieren und in die Richtung wirtschaftliche Wachstum umzulenken.
    A nutno dodat připomínku paní Hájkové: „Ostatně, když jsme u těch instinktů a pudů, ty mohou hrát roli i ve zmiňované touze po utrpení, která se vyskytovala u těch Komenského křesťanů. Prostě u nich došlo k aktivaci nějakého pudu sebedestrukce“.
    To vše nabízí skoro nadčasové ultimativní paradigma …..ovšem pouze skeptikům vonné bych tázavě dodal.

  36. SVĚTOVÝ ROZUM

    Musím ještě něco připojit k tomu tématu o „rozumném bytí“: podivuhodnou shodou okolností totiž zrovna v dnešním Salonu (Právo) vyšel celostránkový rozhovor s filozofem Milanem Sobotkou, takto specialistou na Hegela.

    A byla tu řeč právě o Hegelově hypotéze o „světovém rozumu“. Sobotka uvádí, že Hegel se v tomto ohledu výslovně odvolával na Aristotela, který ve své „Metafyzice“ hovoří o tomtéž – světovém duchu, světové duši. (Fakticky je -jak jsem uvedl – kořen tohoto pojetí přinejmenším už u Platóna; ale to teď ponechme stranou.) Rozdíl mezi Aristotelovým a Hegelovým pojetím je v tom, že u Aristotela je ten „světový rozum“ víceméně nezávisle existující entitou. To jest: člověk (jakožto subjekt) se může tomuto světovému rozumu vlastním poznáním přiblížit, může při tomto splynutí či dotýkání prožívat pocity vrcholné blaženosti; ale ten světový rozum či duch existuje nezávisle na něm.

    Zatímco u Hegela je tomu dost jinak: ten světový rozum p o t ř e b u j e člověka; protože jenom jeho prostřednictvím se sám může v plné míře realizovat. Bez člověka, bez jeho vlastního vědomí a poznání ten světový rozum zůstává jenom potenciálem, ale bez skutečného rozvinutí, naplnění. Podle Sobotky Hegel tímto svým modelem překonal (nebo přinejmenším překonat chtěl) propast mezi subjektem a objektem. – Marx ovšem (což už Sobotka nezmiňuje) Hegelovi předhazoval, že on toto smíření subjektu a objektu provedl jenom v ideální, tedy fiktivní rovině; Marx oproti tomu chtěl tu propast mezi subjektem (člověkem) a objektem (materiálním světem) překonat v rovině reálné, praktické – tedy překonáním společenských (třídních) protikladů.

  37. Mimochodem, v dané souvislosti: paní Hájková já si teď nevzpomenu kde jsme v minulých dnech diskutovali o tom co to je a jaký význam má lidské „ego“, ale v tomto samém dnešní vydání „Salonu“ má svůj sloupek i V. Bělohradský, v souvislosti s úmrtím filozofa Hejdánka. A Bělohradský tu vzpomíná, jak svého času Hejdánek v nějakém svém textu zmínil, že – na rozdíl od Descartese – u Bělohradského nemá lidské ego pouze zbytkový charakter, nýbrž je naopak počátkem „nové pevniny“.

    Kterýžto rozdíl mě jenom utvrzuje v přesvědčení o tom, že to co nazýváme jako „ego“ má ve své podstatě velmi ambivalentní charakter; a že nakonec všechno přijde na to, z jakého úhlu pohledu se na to chceme dívat.

    Ovšem co se toho Bělohradského pojetí týče: nejsem sice nijak blíže seznámen s jeho tézemi na dané téma, ale při celkovém pohledu na jeho vidění světa a člověka bych soudil, to přesně zapadá jedno do druhého: že on opravdu všechno podstatné (a všechno postačující) vidí právě v lidském já, tedy v lidské individualitě. Naprosto přesně to zapadá do jeho konzervativně-liberalistického světonázoru. Z mého pohledu je ovšem na základě takovéhoto individualistického ega sotva možno získávat či tvořit nějaké opravdu obsáhlé a obsažné pevniny. Takovéto ego nakonec vždy nevyhnutelně zůstane omezeno jenom samo na sebe; může vytvářet pouze jednotlivé ostrůvky, ale nikdy žádnou skutečnou, celistvou pevninu.

  38. KAPITALISMUS JAKO RAKOVINOVÉ BUJENÍ

    No dobře, pane Petrasku; už se bohužel (nebo bohudík?..) nedozvíme jak by na Vaše poslední předestření daného tématu reagoval pan Kosmel; musím ho tedy nějak nahradit sám.

    Totiž: už na první pohled to na mě (to jest: všechny tyto ataky na adresu kapitalismu) působí sice na jedné straně sympaticky, ale na straně druhé dost lacině.

    Je to takové typicky levicové myšlenkové schéma: všechno co je nějak spojeno s kapitalismem je špatné. „Kapitalismus jako rakovinové bujení“ – to je zřejmě kvintesence všech ostatních charakteristik a invektiv.

    Jak řečeno na jednu stranu je tato kritika kapitalismu sympatická; je to vždy velmi záslužný počin když se panující režim či společenský systém slepě a nekriticky neadoruje, nýbrž podrobuje se kritickému přezkoumání.

    Ale na straně druhé – to laciné a povrchní této kritiky spočívá v tom, že se daný předmět (tj. kapitalismus) vlastně vůbec nebere vážně. Že se dělá jako by to bylo jenom nějaké zlovolné dílo ďáblovo, které se na svět dostalo jenom nějakou náhodou či omylem. A že naprosto postačí toto zlo jenom nějak odoperovat, jako rakovinový nádor.

    Jenže ono i s tou rakovinou je to mnohem složitější, v jejím základu stojí samotné buněčné dělení, tedy něco pro život naprosto nutného a nepostradatelného. Jenomže se to v daném případě „utrhlo ze řetězu“.

    Tato levicová kritika kapitalismu pořád tak nějak věří, že je možno kapitalismus odříznout, a budeme tu mít rázem zdravý, ničím nekontaminovaný spokojený a všech třídních konfliktů zbavený svět. Jenže – tohle už přece bylo vyzkoušeno. V „reálném socialismu“. A ukázalo se, že takto to nefunguje. Že když se to co tvoří základ kapitalismu bez náhrady odřízne, že nezůstane zdravé tělo, ale spíš jenom vegetující tělo v kómatu. A tato levicová kritika kapitalismu si stále ještě vůbec neláme hlavu nad tím, proč vlastně. A čím nahradit kapitalismus, když odstraníme jeho imanentní motivační systém ekonomických aktivit.

  39. Tak ona je ta individualita důležitá. V tom má Bělohradský jistě pravdu.
    Vzpomínám si ještě, že k tomu egu jsem někde četla zhruba toto: U člověka se prý rozlišuje tzv. reálné ego (za koho se on sám považuje, jak sama sebe hodnotí) a ideální ego (t.j. kým by chtěl, kým by si přál být). Důležitý je jejich poměr: čím více se oba tyto obrazy od sebe liší, tím je (celkové) ego slabší, a naopak.

  40. Josefu Poláčkovi: Čemu se divíte? V základu kapitalismu je proces, který má úplně stejnou povahu jako rakovinné bujení nebo třeba jaderná řetězová reakce. Je to exponenciální proces , který je poháněn pozitivní zpětnou vazbou (= regulace typu „čím víc, tím víc“ – negativní zpětná vazba je regulace typu „čím víc, tím míň“ – takhle fungují třeba klasické mechanické regulátory parních strojů). Je vcelku jedno, jestli ten princip vidíte v užším pohledu jako úrok nebo v širším pohledu jako růst DPH – základ je stejný a koneckonců spoléhání na nekonečný růst nad všechny meze by bez úroku nebylo možné. Nicméně je velmi dobře známo a mnohokrát experimentálně dokázáno, že když se takový proces nechá běžet v konečném/ohraničeném systému, tak ten systém spolehlivě zničí. Takže jsou dvě možnosti: Buď ho zvnějšku zastavit nebo změnit jeho exponenciální průběh – nejlépe přerušením té pozitivní zpětné vazby. No a asi má pravdu každý, kdo na tuto úvahu zareaguje: No ale to už pak nebude kapitalismus… Nebude. No a co? Aspoň nám to přestane rozebírat zeměkouli pod nohama, ať už se to bude jmenovat jakkoli…

  41. Josefu Poláčkovi – ještě k té rakovině: Taky jste se dopustil jednostranného pohledu. Jistěže buněčné dělení je podmínkou života každého vyššího organismu. Nicméně zdravý organismus si se zdivočelým bujením některých buněk dokáže poradit vlastními prostředky – to je ta potřebná záporná zpětná vazba v normálně fungující regulační smyčce – nebo v nejhorším případě je mu pomoženo zásahem zvenku.

  42. ZÁPORNÁ ZPĚTNÁ VAZBA KAPITALISMU

    No ano, pane Kalousi – víceméně přesně o to se jedná. A v zásadě přesně tohle je právě to, co už celá léta víceméně systematicky-nesystematicky hledám.

    Ano, organismus (zdravý) má mechanismy které dělení buněk udržuje na konstantní úrovni, která nepřekračuje systémové limity organismu.

    Produkční systém za kapitalismu ovšem takovéto mechanismy nemá.

    Ovšem – tady ta analogie začíná kulhat. Protože (lidský) organismus není koncipovaný na trvalý růst – zatímco lidská společnost ano.

    Což je sám o sobě ovšem naprosto pozitivní moment; kdyby toho nebylo, tak by lidstvo dodnes lezlo po stromech. Ten samý růstový faktor, který my dnes pociťujeme jako přebujelý, až přímo zhoubný – tak ten samý růstový faktor byl totiž právě tím motorem, který lidstvo přivedl od stavu divošského ke stavu současné civilizace.

    Právě proto je tak strašlivě obtížné zabudovat do lidské společnosti tyto brzdící mechanismy, tuto negativní zpětnou vazbu: protože prvotním důsledkem by byla naprostá stagnace. Například ta lidská společenství, která my dnes označujeme jako „přírodní“ – ta dosáhla určitého stupně vývoje, ale pak se v dalším vývoji zastavila. A zůstala stát třeba někde na úrovni doby kamenné. – Takže například i pan Kalous by namísto vytváření počítačových programů pro německé kapitalistické firmy mohl tak nanejvýš vymýšlet efektivnější formy pazourkového mlatu. 😉

    To znamená: pokud se nechceme smířit s trvalou stagnací lidské společnosti, pak v ní musíme připustit přítomnost onoho „růstového faktoru“. Který je ovšem vždy přinejmenším latentně připraven utrhnout se ze řetězu. Takže to o co se jedná je na jedné straně zachovat tento faktor k v a l i t a t i v n í h o růstu; ale zároveň ho nějakým způsobem dokázat odloučit od neustálé honby za pouze k v a n t i t a t i v n í m růstem.

    Já jsem nedávno zmínil rozlišování řeckého filozofa Parmenida mezi „pravou nekonečností“ a „špatnou nekonečností“. Tato honba kapitalismu za neustálou – kvantitativní – maximalizací produkce a zisku je přesně touto „špatnou nekonečností“; lidstvo není schopno se motivovat tím, co je skutečnou kvalitou života, kvalitou samotného Bytí – a proto se musí uchylovat k náhražkové činnosti ve smyslu oné „špatné nekonečnosti“: stále více produktů, stále více konzumu, stále více peněz…

  43. Paní Hájková, ta Vaše zmínka o vztahu reálného a ideálního ega mi připomněla jeden výrok od Nietzscheho:

    „Chceš být velkým?

    To tě ctí; ale to znamená, že velkým nejsi.“

  44. Ještě něco k tomu včerejšímu článku V. Bělohradského v Salonu: Bělohradský tam také zmiňuje, jak – nečekaně otevřeně a nedvojsmyslně – se filozof Hejdánek v popřevratové době vyjádřil na adresu nového politického systému:

    „Tak teď máme demokracii; ale nemáme žádné demokraty.

    Když volí blbci, tak volí blbě. Před tím nás nezachrání žádné instituce.“

    Tohle je výrok, který by vlastně povinně měl stát v preambuli každé ze všech „demokratických“ ústav těchto států: „Před hloupostí lidu nás nezachrání žádné instituce!“

    Snad by pak v těchto ústavách bylo přece jenom o něco málo ideologických frází o „vládě lidu“, o „demokracii“, o „svobodě“, a podobném balastu. A snad by se tyto ústavy snad alespoň přece jenom trochu více zabývaly otázkou, jestli konečným cílem má být prostě jenom hlasovací mašinérie, anebo ale opravdové blaho společnosti a člověka.

  45. Tak o tom, že Nietzsche měl silné ego zřejmě není pochyb.
    Ale představte si, že by někdo řekl: „Chceš být malým (t.j. obyčejným člověkem)? To tě ctí; ale to znamená, že malým nejsi.“ 🙂

  46. Josefu Poláčkovi: Žádný subsystém v konečném systému nemůže být koncipovaný na nekonečný růst. „Nekonečný“ růst znamená jen jedno: Destrukci nadřazeného systému, takže vposledku není žádný růst nekonečný, protože skončí s tím nadřazeným systémem.

    Dokud bylo lidí na světě pár, tak to bylo (skoro) jedno; matka Příroda (nebo Gaia, jestli chcete) s nimi byla schopna nakládat jako s kterýmkoli jiným přírodním druhem, který se – vždy jen dočasně, to je nutno zdůraznit – vymykal jejím zákonitostem. Teď ji začínáme ohrožovat v celém rozsahu, takže s námi zase nějak naloží, jenom ten způsob bude odpovídat řádově jinému stupni jejího ohrožení. Ledaže bychom dokázali zmobilizovat to, co nás od jiných přírodních druhů odlišuje, a to je rozum. Žádný jiný nástroj k tomu nemáme.

    Navíc nesprávně zobecňujete. Lidstvo nemusí stagnovat, stačí, když dosáhne toho, aby stagnovala jenom ekonomika. A to se může podařit jen tehdy, když ekonomika přestane být považována ta samoúčel a stane se opět jenom nástrojem.

  47. Lidé nemají oproti zvířatům nic jiného než rozum?
    A co třeba touhu?

  48. Evě Hájkové: Nicméně když jde do tuhého, tak vymoženosti způsobené těmi 1,5% DNA, které nás odlišují od lidoopů, z nás velice rychle opadají a chováme se jako oni… ne-li hůř. Touha-netouha. Totéž platí i pro používání rozumu.

    Etologové mají jednu – zřejmě správnou – teorii: Každý živočich, když se nachází v nepříjemném stavu, udělá vše pro to, aby ten stav změnil na příjemný. Má touhu ho změnit, jestli se Vám to tak líbí víc. Je vcelku jedno, jestli je tím stavem bolest, hlad, únava, hledání partnera, agrese nepřítele nebo frustrace z neuspokojivého stavu světa. Snaha o řešení toho stavu – ta Vaše touha – začíná vždy v limbickém systému, a to i u živočicha obvykle nazývaného Homo sapiens; přestože má navíc právě ten rozum, pořadí zapojení tohoto nástroje do řešení je vždy až druhé. Až se sekvence řešení obrátí, až bude rozum mít navrch nad limbickým systémem, pak – možná – budeme mít naději. Jestliže se tak nestane, čeká nás osud všech předcházejících přírodních druhů, jejichž prostředí bylo zničeno vnějšími příčinami nebo které si ho svým přirozeným chováním zničily samy, třeba v důsledku přemnožení.

  49. Historik Josef Válka v devadesátých letech také napsal, že naše civilizace není v krizi, protože ztratila víru, ale protože ztratila rozum.
    Záleží stejně na tom, co si pod tím rozumem představujeme.
    Já třeba víc věřím v lásku (která se mně nejeví jako nerozumná). Ale zase platí, že každý si pod tím představuje něco jiného.

  50. Pokud je něco rozumné, nemělo by to být rozumné jen pro jednoho člověka.

  51. Evě Hájkové: „Pokud je něco rozumné, nemělo by to být rozumné jen pro jednoho člověka.“

    OK, tak to zkuste vysvětlit všem těm pohrobkům železné Maggie Thatcherové, kteří se dodnes pokoušejí kázat světu, že společnost neexistuje…

  52. Společnost je důležitá, a proto by měla existovat. Ale možná se nějak ztrácejí ty vazby, které ji držely pohromadě.
    Každopádně prochází nějakými velkými změnami.

  53. KDE SE UKRÝVÁ „TO JEDNO“?

    V posledních dnech se natolik živě diskutovalo pod posledním článkem paní Hájkové, že jsem se vůbec nedostal k tomu dokončit ještě některé myšlenky spojené s Komenského „Labyrintem“. Teď bych se tedy k tomuto tématu chtěl ještě jednou vrátit.

    V prvé řadě jde o to se ještě jednou vrátit k otázce, jak vyřešit ten centrální problém, když „To jedno“ se nám ukazuje v různých podobách, tedy jako „mnohé“.

    Já musím napřed ujasnit: já v zásadě nijak nezpochybňuji principiální jsoucnost toho „Jednoho“. A to dokonce ani jakožto ryze spirituální prožitek. (V oblasti teoretické metafyziky s oním „Jedním“ pracuji zcela běžně tak jako tak.) Sám jsem totiž svého času prožil několik zážitků, které je možno alespoň v zásadě srovnávat s tím, co například Komenský prožíval ve svém „spojení s Kristem“.

    Já jsem tyto zážitky ovšem měl daleko spíše ve spojitosti s duchovní tradicí Východu, s její subtilní spiritualitou. – Docela zajímavé je ovšem to, že jeden z nejintenzivnějších zážitků tohoto druhu jsem měl při sledování filmu korejského režiséra Kim Ki-duka „Jaro, léto, podzim, zima… A ještě jaro“. Základní linie příběhu byla vystavěna čistě na buddhistickém způsobu myšlení, především na myšlence o tom, že naše – negativní – činy se už nikdy neztratí z našich životů, a vždy se k nám nakonec vrátí jako bumerang. Tato myšlenka je napohled velice prostá až triviální; ale při jejím uměleckém ztvárnění, především ve strhujících obrazech jejího finále, byl divák skutečně vtažen do zcela jiných sfér, nežli je profánní život s jeho mechanicky lineární kauzalitou. – Takže jak řečeno byl to fascinující dotyk s duchovní tradicí východního myšlení respektive buddhismu; ale přitom jak jsem až později zjistil, sám režisér Kim Ki-duk je vyznavačem křesťanství! Ale možná, že právě on dokázal z obou těchto duchovních směrů dohromady pospojovat to nejlepší.

    Ale zpět k tématu. Opakuji tedy znovu: nijak nezpochybňuji realitu spirituálního prožitku; člověk v tuto chvíli skutečně začne realitu vnímat jiným způsobem. A člověk v tuto chvíli se vší niternou jistotou cítí: toto není pouze sen, nýbrž odkrývají se tu jiné vrstvy reality, které jsou jinak našemu pohledu uvyklému na profánní materiální svět skryty.

    To „Jedno“ tady tedy skutečně nějakým způsobem přítomno je. Ale – potíž nastává právě v tom samém okamžiku, kdy toto „Jedno“ chceme nějakým způsobem fixovat. Když si ho chceme učinit trvale přístupný, dosažitelným, viditelným. Protože pak už to není nějaké zcela původní, univerzální, absolutní „Jedno“, nýbrž posouvá se do sféry viditelných fenoménů. Jinak řečeno: my toto „Jedno“ dokážeme spatřit jenom prostřednictvím určitých kulis, ve kterých se nám ukazuje. A tady okamžitě hrozí akutní nebezpečí, že se nám toto „Jedno“ zamění s těmi kulisami. Že my se budeme domnívat že vidíme a prožíváme to čisté duchovní „Jedno“ – ale přitom budeme pouze zírat na kulisy.

    A není dost dobře vůbec možné se této záměně vyhnout; protože nějaký přímý přístup k tomuto „Jednomu“ neexistuje. I když třeba ponecháme stranou všechny viditelné kulisy; i tak to vnímáme jenom prostřednictvím svého individuálního já, které je vždy tím či oním způsobem formované, tedy spirituálně „preparované“.

    Tak toto je tedy fundamentální problém vztahu transcendentálního „Jednoho“ a lidských představ o něm, které se vždy nevyhnutelně pohybují ve sféře „mnohého“.

  54. Ještě jednu poznámku bych ale přidal k celé záležitosti. Jak řečeno sám jsem prožil určité „dotyky s jinobytím“, s jinými dimenzemi naší skutečnosti.

    Jenomže: ono to nikdy nemělo dlouhého trvání. Tyto jiné dimenze totiž stále stojí v konkurenci, v rozporu s dimenzí primární, tedy s dimenzí našeho přirozeného světa. A nedá se nic dělat – obojí nepasuje dohromady.

    Doposud nikdy neobjevil způsob, jak by obě tyto sféry bylo možno propojit v jeden jediný nerozporný celek. A tak jsou v zásadě možná jenom tři řešení:

    – buďto se trvale ponořit do oné spirituální sféry; a přirozený, materiální svět popírat, nebo mu přinejmenším upírat jeho význam, jeho podstatnost

    – nebo naopak, vrátit se do předmětného, přirozeného života a světa, s tím že ten spirituální prožitek je buďto vůbec jenom iluzí, klamem mysli; anebo nanejvýš nějakým zcela extrémním fenoménem, který nemá pro náš reálný život žádný podstatný význam

    – anebo je možno praktikovat určitý kombinovaný model, to jest skákat z jedné oblasti do druhé, a přitom si zmíněný rozpor nepřipouštět, prostě ho vytěsnit ze svého vědomí.

    Všeho všudy ani jedna alternativa není jak řečeno schopna daný problém vyřešit opravdu pozitivně a uspokojivě.

  55. Ovšem, zajímavé je, pane Poláčku, že apoštol Pavel napsal: Neustále se modlete!
    Jelikož si tento apoštol zároveň zakládal na tom, že se živí prací (a totéž čekal od druhých), zřejmě musí jít oboje skloubit dohromady. Tedy modlit se při práci nebo během práce.

  56. Ovšem Pavel, jak je známo, vyráběl stany. Při kteréžto činnosti nemusel být (nuceně) tvořivý. Nucená tvořivost se se spiritualitou pochopitelně vylučuje.

  57. Evě Hájkové: „Ovšem Pavel, jak je známo, vyráběl stany. Při kteréžto činnosti nemusel být (nuceně) tvořivý. Nucená tvořivost se se spiritualitou pochopitelně vylučuje.“

    On je od určitého momentu především prodával a ten kšeft řídil, na tu výrobu a částečně i na ten prodej nepochybně měl lidi. Manažerské schopnosti jistě nepostrádal, jak o tom svědčí jeho dopisy – tedy pokud jsou jeho… Nicméně prodej i řízení výroby a prodeje určité tvůrčí schopnosti vyžadují.

  58. Tady by ovšem byla otázka, paní Hájková, jestli Pavel své splétání plachtoviny (stanovinového plátna) nepovažoval za svého druhu spirituální činnost. 😉 Pak by u něj ovšem k žádnému rozporu nedošlo.

    Ale teď vážně. Nutno si připomenout, že u prvních křesťanů obecně byla situace zásadně jiná, než dnes. Tehdy se ještě očekával brzký příchod Kristův, a nastolení Božího království. A vůbec – tehdy ještě zdaleka neexistovala taková propast mezi životem profánním a životem duchovním jako dnes. U Židů byl Bůh neustále přítomen v jejich životech, v každém jejich konání. A i u Řeků byli bohové víceméně neustále přítomni jak v životě obce, tak i v každé domácnosti.

    Ten zmíněný rozpor mezi sférou reálně-materiální a sférou duchovní se v plné míře vynořil až s nástupem moderního věku, s příchodem racionalismu a průmyslové produkce. Marx se na toto téma vyjádřil svého času velice pregnantně: „Jak mohou staří bohové jako Hermés či Prométheus obstát v konkurenci s moderními velkovýrobnami jako je Krupp nebo Thyssen Stahl?“

    Zkrátka, podle Marxova přesvědčení je to právě novodobá průmyslová produkce, která svým působením na mysli těch, kteří v ní pracují, samovolně vytlačí staré bohy.

    Do jaké míry v tomto ohledu měl pravdu, se dnes stále ještě jen dost obtížně nechá soudit. Na straně jedné ti personální bohové z řecké mytologie nejen až teď, ale už dávno opustili světovou scénu. A i v současné době pokračuje nepochybně v průmyslových zemích trend demytologizace, konkrétně patrný na úbytku podílu křesťanství. Na straně druhé leccos hovoří pro to, že hlad po spirituálním naplnění a duchovním prožitku ve velkých částech populace přetrvává; a je docela dobře možné, že je sám o sobě velmi konstantní. Takže spíše v daném ohledu pokračuje proces d e p e r s o n a l i z a c e spirituality, od personálního boha spíše k panteistickým formám spirituality.

  59. Rozpor vznikl až za kapitalismu, pane Poláčku?
    A co když poddaní pracovali ještě před kapitalismem na panském? To nechápali jako odcizení?
    Jánošík a všechen ten odpor, to bylo vymyšleno?

  60. Evě Hájkové: „To je jenom vaše interpretace.“
    Řekl bych, že reálnější než Vaše víra, že Saul z Tarsu aka sv. Pavel všechny ty dopisy zařazené do Nového zákona sepsal vlastní rukou.

  61. Josefu Poláčkovi: Omyl, ty stany byly z kozích kůží… Ale poctivé řemeslo to bylo tak jako tak. Nicméně někteří řemeslníci považovali i své poctivé řemeslo za svým způsobem spirituální činnost, a to ještě dlouho po skončení středověku. (Typické to bylo pro kameníky na stavbách katedrál.) Zatímco všechno to, čím Saul z Tarsu (nebo ti, kdo mu připisují autorství toho všeho) pomáhal(i) prosadit novou víru, byl… no zkrátka marketing. Ale jsou i tací, kteří i marketing považují za poctivé řemeslo…

  62. Evě Hájkové: Myslím, že už v diskusi v DR se probíralo, zda byl sv. Pavel autorem všeho, co se jeho jménem v Novém zákoně prezentuje…

  63. O tom sice můžete pochybovat, ale to, co jste o Pavlovi napsal v 11:58 je také jenom vaše hypotéza.

  64. Ještě Josefu Poláčkovi: Ty stany mohly být i z kůží telecích. A používaly je stovky let římské legie, takže trvalý odbyt zajištěn… Saul z Tarsu jistě nebyl žádný chudák.

    BTW, nějací američtí vojenskohistoričtí nadšenci nedávno zkusili repliku jednoho takového stanu římských legionářů vyrobit. Těch kozích kůží na to spotřebovali 77 ks a trvalo jim to celkem 750 pracovních hodin; jestli tomu dobře rozumím, tak zřejmě včetně té koželužské části práce. Takže Saul z Tarsu musel buď vlastnit celkem velkou firmu nebo nakupovat minimálně od desítek dodavatelů; možná obojí. Ať je to jak chce, musel to být šikovný a poctivý řemeslník i schopný a inteligentní obchodník a organizátor.

  65. Evě Hájkové: Zatímco Vy jistě o jeho autorství novozákonních dopisů nepochybujete… Doufám se aspoň aspoň shodneme na tom, že bez toho ideologického marketingu, ať už byli jeho organizátoři i výkonní pracovníci kdokoli, by křesťanství nikdy nedospělo tam, kam dospělo…

  66. Nevím, co myslíte tím ideologickým marketingem. Pavlovu misijní činnost? Jemu přece nelze klást za vinu to, kam dospěl křesťanský západ ve středověku a v novější době.

  67. Evě Hájkové: Víte, kolik bylo v 1. století v římském impériu všelijakých kultů? Třeba takový mithraismus měl šanci křesťanství úspěšně konkurovat. Stoupenci obou kultů se tehdy hlasitě vzájemně obviňovali z vykrádání obřadů těch druhých… Máte sice pravdu, že Saul/Pavel z Tarsu nemohl za to, jak s křesťanstvím později naložil Konstantin Veliký, ale bez jemu přisuzovaného vlivu na řecky vzdělané římské občany by nikdy křesťanství nepřijali „lepší“ lidi a bez nich by se nikdy římským státním kultem nestalo. A misie mezi vrstvami více či méně vzdělanými v řeckém jazyce a tedy nacházejícími se pod vlivem řeckých filosofů a intelektuálních tradic přece jen vyžadovala jiné metody než kázání negramotným otrokům v Římě. Proto mluvím o marketingu; působení na ty ostatní bych nazval nejspíš propagandou… Jestli máte (správný) pocit, že si z tradice, kterou na člověčí památku (asi) výrobce a (určitě) prodejce stanů Saula/Pavla z Tarsu naložili pozdější křesťanští preláti, občas dělám srandu, tak se nenechte zmýlit; jestli je pravdou třeba i jen desetina toho, co se o něm píše a jemu připisuje, pak je nutno považovat ho za jednoho z nejschopnějších lidí, kteří se podíleli na stavbě základů toho, čemu dnes říkáme anticko-židovsko-křesťanská civilizace. Osobně se mu obdivuji a pod některé z jeho (nebo z jemu připsaných) textů bych se klidně podepsal i sám, když už jsem je tedy nebyl schopen tak dobře vymyslet…

    A jestli jste připravena přežít poněkud postmoderní výklad jednoho známého internetového provokatéra, který – přiznávám – měl na můj postoj k Saulovi/Pavlovi z Tarsu značný vliv, zkuste si přečíst tohle:
    https://outsidermedia.cz/postmoderni-interpretace-noveho-zakona-pavel-z-tarsu-1-dil/
    https://outsidermedia.cz/postmoderni-interpretace-noveho-zakona-pavel-z-tarsu-2-dil/

  68. Tedy, paní Hájková, opravdu by mě velmi překvapilo, kdyby Jánošík se přidal k „horním chlapcům“ z jakýchsi pocitů vlastního odcizení… 😉

    To je právě to o čem psal Marx, jak jsem to zrovna nedávno zmínil: v dobách středověkých a starších sice existoval sociální útlak, ale ten vystupoval v bezprostředně přirozené podobě, jako vztah pán – kmán. Takže jak jsem napsal tovaryš tak nanejvýš mohl žehrat na nerudného mistra, poddaný na zlého pána; nanejvýš z toho všeho mohla vzniknout nějaká revolta, ale opravdu tady asi není možno hovořit o „odcizení“ v dnešním slova smyslu.

    Anebo jak jsem napsal právě dneska: ne všechno co je příčinou naší frustrace, způsobuje pocit odcizení. Abychom mohli hovořit o „odcizení“ v obecně chápaném smyslu, musí k tomu přistoupit ještě i ten moment jeho mechanického, odosobněného působení. Kdy jsme – zjednodušeně řečeno – trvale frustrováni, ale nevíme čím.

  69. Pane Kalousi, nejsem sice nijaký odborník na Pavla z Tarsu, ale tak nějak matně si vzpomínám, že on sám svou výdělečnou činnost popisuje jako „pletení plachtoviny“. Což by skutečně velice silně hovořilo proti tomu, že by se snad mělo či mohlo jednat o stany ze zvířecí kůže. Tu lze opravdu jen velice obtížně „plést“. V tom případě ovšem padají i všechny Vaše další spekulace o Pavlovi jakožto jakémsi „křesťanském Babišovi“ 😉 – to jest, úspěšném podnikateli.

    Nespletl jste si snad náhodou Pavla s Petrem?… Protože u Petra by to skutečně mohlo platit (a sám jsem o tom už psal), že ve skutečnosti nebyl žádným „chudým rybářem“, jak ho prezentují evangelia, ale pronajímatelem rybářských člunů; a tedy – přinejmenším podle místních měřítek – asi docela zámožným člověkem.

    Pro tuto teorii by hovořilo i to, že právě Petrův dům byl zřejmě jakousi základnou pro Ježíše a nejužší jádro jeho vyznavačů, odkud se pak podnikaly jednotlivé misijní výpravy do okolních krajin. Je pak celkem logické, že takovouto základnu mohl poskytnout jenom dům toho relativně nejzámožnějšího ze všech Ježíšových příznivců.

    A ještě jeden aspekt tu hovoří v tomto smyslu: ve vztahu Pavel – Petr to byl právě Petr, kdo byl tím mnohem schopnějším a agilnějším organizátorem. Právě proto se první hlavou křesťanské církve stal Petr, nikoliv Pavel. Zatímco Pavel – jakožto typický nepraktický intelektuál – šířil křesťanskou ideu a psal své apoštolské listy, tak v té době Petr objížděl křesťanské obce, a osobním stykem si upevňoval svou moc. Takže nakonec – jako obvykle – organizátor to vyhrál nad intelektuálem.

  70. Co se pak Pavlových (respektive Pavlovi připisovaných) dopisů týče, tak to je dnes už samozřejmě naprosto nepochybně prokázáno, že ne všechny pocházejí od něj. A ví se dokonce i víceméně přesně, které jsou autentické, a které jsou jednoznačně neautentické. A pak je ještě několik takových které jsou sporné.

    Ovšem: i ty které nepocházejí přímo od Pavla, i z nich některé pocházejí z jeho okolí, například od některého z jeho žáků. A i ty zbývající jsou – alespoň zčásti – psány v jeho duchu.

    Jsou ovšem i některé, které jeho názorům odporují dokonce i obsahově. Ale celkem vzato – není to dnes už žádné tajemství, a spíš naopak můžeme být vděčni za to že v daném případě otázka autenticity mohla být ve většině případů natolik jednoznačně rozhodnuta.

  71. Panu Poláčkovi:
    Marx přece mluví o odcizení v různém smyslu a jedním z nich je odcizení od produktu vlastní práce. Na práci nevolníků na panském se to určitě vztahuje také.

  72. „Odcizení od produktu vlastní práce“ – tohle ale Marx podle všeho nemyslel v tomto bezprostředním smyslu, jako že je mu produkt jeho práce „ukraden“, nýbrž daleko spíše ve smyslu přeneseném, že produkt jeho vlastní práce se v tom odosobněném tržním mechanismu pracovníkovi stává cizím, stává se jakousi cizí mocí, anonymní a neosobní.

    Zatímco za feudalismu – opakuji znovu – samozřejmě že i ve feudalismu existuje vykořisťování, ale to má bezprostředně osobní podobu, není tu dán ten moment odosobněnosti, anonymity. Člověk-pracovník tu není ovládán, manipulován silami kterým nerozumí, které mají mechanický charakter – nýbrž on má vždy před očima vždy právě jenom svého vlastního feudálního pána. Který může být špatný, zlý – ale který může být také „dobrý“. A když je „dobrý“, pak je i poddaný spokojen.

    Mimochodem: Petr Vok byl prý velice vstřícným vůči svým poddaným, prý každý (sedlák) k němu mohl přijít se svou záležitostí.

    Zatímco v kapitalismu, v masové průmyslové produkci, v moderní byrokracii – na koho se obrátit?… Nejspíše tak ještě na psychiatra, aby nám svými pilulkami otupil náš pocit odcizení.

  73. Josefu Poláčkovi: To platilo a platí nejen ve feudálních vztazích, ale obecně ve všech archaických vztazích typu patron – klient, například i v mafiích, v charitách apod. Neřešitelné problémy pak nastávají v situacích, kdy jsou takoví patroni sociopati nebo psychopati. Jednou z účinných mocenských strategií ze strany patrona je náhodný charakter a nepředvídatelnost jeho rozhodování budící v klientech strach, což je ideální konstelace, v níž lze klienty snáz ovládat. Mj. i proto je taky v rozumně organizované společnosti žádoucí, aby poskytování čehokoli slabším stranám takových asymetrických vztahů bylo založeno na zákonem dané nárokovosti a nikoli na charitě a podobných cochcárnách, které jsou v okamžicích, kdy rozhodují o konkrétních osudech konkrétních klientů, podobně nepředvídatelné jako duševní stavy patronů.

  74. Pane Kalousi, ten „asymetrický vztah“ koresponduje zrovna velice úzce s nejnovějším článkem paní Hájkové, který jsem právě publikoval. Takže bližší k tomu napíšu jako komentář k tomu článku.

  75. „…aby poskytování čehokoli slabším stranám….bylo založeno na zákonem dané nárokovosti a nikoli na charitě“.
    Tak ta zákonem daná nárokovost může být založena snad jen na nějaké smlouvě, ne? Kterou budou všichni uznávat. Protože, když nějaký zákon není všemi uznáván, tak to je potom problém (obcházení, pokusy o zrušení…)
    Nebo na čem myslíte, že by měla být ta nárokovost založena, aby zůstala platná a nikým neodstranitelná?

  76. Ke Komenského „Labyrintu“ od příštího týdne (v souvislosti s jeho 350. výročím) začne televize vysílat celou řadu pořadů. Tedy: vlastně ke Komenskému všeobecně, ale některé také přímo o „Labyrintu“. Už ve čtvrtek (tuším že na „Artu“) bude vysílán přenos divadelního představení „Labyrint světa a lusthaus srdce“; a od neděle bude vysílán (myslím že ČT 2) 24 (!)-dílný seriál „Labyrint světa a ráj srdce“. V každém případě bude zajímavé se podívat, jak se k tomuto Komenského dílu postaví současní tvůrci.

  77. Ta divadelní hra kterou na Vltavě uvádějí – to je zřejmě ta samá která poběží v televizi, z divadla Husa na provázku.

  78. K tomu lze jen dodat, že Petr Kužvart Komenskému naprosto nerozumí. Protože on sám (tedy Kužvart) asi rozporuplný není. Jemu je zřejmě všechno naprosto jasné.
    Napsala bych k tomu něco, ale asi se tak brzy k psaní nedostanu. Mám tu teď starší dceru s vnučkou.

  79. Tedy, paní Hájková, musím říci že osobnost Petra Kužvarta jste tady vystihla naprosto dokonale. 😉

    Je to opravdu zajímavé: on píše o fundamentalismu (religiózním) Komenského – a přitom je naprosto slepý vůči fundamentalismu vlastnímu (ideologickému).

    Mimochodem: až při čtení tohoto jeho textu (kde je připojen portrét Komenského) jsem si uvědomil, jak jsou si ti dva i čistě opticky nemálo podobní.

    V obou případech je tu zřejmě dána ta samá podivuhodná směs velmi výkonného racionálního myšlení na straně jedné, a ideového fundamentalismu na straně druhé.

    Ale že by P. Kužvart „neporozuměl Komenskému“?… Samozřejmě, on se – jakožto racionalista – neponořuje do Komenského vlastního religiózního vnímání světa; ale to co o něm (Komenském) píše, to je zřejmě všechno skutečně pravda. Ostatně – i já sám jsem už jenom z Komenského „Labyrintu“ vyčetl jeho skutečně velmi zřetelné sklony k mnohdy vyloženě extrémně pojatému praktikování religiozity, které je jinak typické pro okrajové náboženské sekty.

    A o tom že Komenský si například vydržoval svého vlastního „guru“, který se sám vůči němu vydával za ztělesnění proroka Eliáše, to jsem věděl už předtím. (Jenom jsem nevěděl, že Komenský takovéto své „duchovní učitele“ měl celkem tři.) Komenský sám dokonce neustále tohoto svého guru neustále tlačil k tomu, aby se „projevil“, tedy aby svou reinkarnaci jakožto prorok Eliáš prohlásil veřejně. V tomto ohledu dokonce dotyčný projevil větší smysl pro realitu; a svému „projevení se“ se vytrvale bránil, s tím že „tento svět je nepřející“. Asi si dokázal živě představit, jak by to s ním dopadlo v železném sevření inkvizice.

    Ale Kužvart má v každém případě v jedné věci naprostou pravdu: Nobody is perfect. Svého času to pregnantně vyjádřil jeden německý psychiatr: k a ž d ý má nějaké své vnitřní démony. Každý z nás. A nemá smysl malovat si nějaké posvátné ikony, bez jednoho jediného sebemenšího kazu.

    Mnohem smysluplnější je přiznat si tuto naši vnitřní rozpolcenost; pak je možno se jí postavit čelem, a alespoň v rámci možného mírnit její negativní stránku.

  80. Co mě ale opravdu překvapilo – a vlastně i dost šokovalo – bylo sdělení, s jakým zavilým fundamentalismem Komenský popíral Koperníkův objev heliocentristického modelu naší sluneční soustavy! Komenský se s Koperníkovými argumenty zcela evidentně vůbec nevypořádal věcně, vědecky; nýbrž jeho koncept zavrhl zcela paušálně, jako „ďábelský“… Tady – to se nedá nic dělat – se Komenský projevil jako muž středověku, nikoli novověku.

  81. Revelacemi, které považovali za pokračování Zjevení, se exulanti svým způsobem utěšovali ve svém těžkém životě. Komenský jejich četbou prožíval stavy radosti a útěchy. Asi bylo málo věcí, ze kterých mohl mít v té době radost.
    Pokud jde o heliocentrismus a moderní vědu, Komenský se prostě bránil systému dvou pravd – vědecké a náboženské. Zatímco Descartes si s tím hlavu nelámal. Jemu to nevadilo.
    Já také netvrdím, že se má z Komenského dělat národní ikona. Jistě měl i své chyby. Ale mně je sympatický.
    Myslím si, že si do historických osobností promítáme něco ze sebe.
    Mimochodem, Kužvart, zdá se, obdivuje Máchu. Zatímco mně je Mácha jako osobnost protivný. I když uznávám, že Máj je jistě velké dílo.

  82. Mimochodem, slovo fundamentalista je mnohoznačné a někdy se používá jako nadávka.
    Málokdo byl tak tolerantní jako Komenský. Byl ochoten jednat jak s katolíky, tak s protestanty. Ale ty dva tábory si prostě tehdy vjely do vlasů.

  83. Našim potomkům (či možná prostě následovníkům) se za 400 let také asi budeme zdát dost divní a hloupí…

    Proto mě tenhle ahistorický pohled bez snahy o proniknutí do psychologie člověka, bez snahy o pochopení toho, co je v které době „normální“, pohled soudící historii z hlediska dnešní „normality“ – proto mě takovýto pohled Petra Kužvarta na historickou postavu překvapuje.

  84. Samozřejmě, když se vztahujeme k historii, vypovídáme tím i o sobě, o svém naladění.

  85. Včera byla na ČT24 o Komenském nějaká debata historiků. Přestože měla dobrou úroveň, přece v ní (také) zazněly výhrady v onom duchu, jak jsem nedávno zde, pod jiným článkem, (o naší posedlostí „si zademytizovat“) psal. Konkrétně šlo o Komenského přetrvávající upírání nadějí ke Švédům a z toho vyplývající jeho neoblibu až dodnes v Polsku. Že prý nepochopil, že se v době obrany Prahy (Starého Města) před Švédy roku 1648 již generace roku 1620 „vyměnila“. Týmž směrem mířívá také běžné zhodnocení proslulého rozhovoru Komenského a Descarta jako setkání skoro „dinosaura“ se ztělesněním pokroku západu. Nejinak i Komenského neuznávání Kopernika, jehož hypotézu odmítalo od počátku mnoho osobností, např. Luther. V Komenského době probíhal proces s Galileem. Obě strany aktuálního schizmatu usilovaly o to, aby nevypadaly málo pravověrně. Kopernikova geocentrická představa byla prokázána zcela nepochybně vlastně až polovině 19. stol. Foucaultem v pařížském Pantheonu).

    Ne že by tedy nebyly všechny ty výtky výše podložené. Nedoceňujeme však snadno důležitost role politiky i lidské povahy a tvrdohlavosti. Je běžné, že i velcí myslitelé a tvůrci jsou politicko-společensky konzervativní, resp. že do tohoto stavu během let často dospívají. (Platí to jen namátkou třeba o spisovatelích Gogolovi či Dostojevském, v oblasti přírodních věd do určité míry o Darwinovi a Einsteinovi.)

    Stalo se mi jednou, že jsem platil cizinci a on v případě naší dvěstěkoruny řekl „Není tohle Komenský“? To se v naší prý sjednocené Evropě každý den jednomu nestane. Je za to rád.

    To by mě, paní Hájková, docela zajímalo, ptám se upřímně, co je Vám na Máchovi protivné. Ten umřel mladý.

  86. Pane Horáku, já jsem nestudovala podrobně Máchův životopis, ale četla jsem o jeho deníku, kde popisoval jakési intimnosti se svou milenkou.
    Možná to bylo špatně vyloženo. Nevím.
    Soudím, že v objektivním hodnocení historických osobností se lidé neshodnou. My máme k dispozici dochovaná historická fakta, ale záleží na nás, jak je vyhodnotíme.
    Prostě, někdo je nám sympatický, někdo ne.
    S těmi Švédy se Komenský fakt pořádně spletl. Ale kdo z nás je bez chyby?

  87. Samozřejmě, paní Hájková, sympatie jsou subjektivní věc a vůbec citům těžko poroučet. Tedy Mácha se zřejmě k Lori choval někdy skutečně ošklivě. S génii to ovšem asi opravdu nebývá jednoduché. Navíc, o svém „druhém“ životě klasika a národního velikána stěží kdo něco tuší a rozhodně proto nežije tak, aby jeho duševno i tělesno, zkoumáno budoucími, pod jejich drobnohledem obstálo.

    Přeji každému, tak jako i sobě, dožít se, pokud možno ve zdraví, vysokého věku. Snad proto mám slabost pro ty osobnosti, které musely zemřít „forever young“. Z básníků Mácha, Wolker, Orten, Hrabě… Je jich však víc.

  88. Pravda. To, že byl mladý, ho trochu omlouvá. Kdyby byl žil ještě déle, mohl zmoudřet.
    To byl také hlavní důvod, proč byl Chelčický proti trestu smrti. Smrt totiž odňala provinilci možnost, aby se napravil. Chelčický si představoval, že člověk by měl svými skutky napravit nebo odčinit to, čeho se dopustil.

  89. Především bych k tomu Kužvartovu článku o Komenském chtěl připomenout (zdá se že ne všichni si toho povšimli), že faktické údaje zřejmě převzal z jedné odborné historické studie. Z našeho pohledu je pak ovšem dost nejasné, kolik je v onom článku vlastního „kužvartovského“, a kolik je převzato z toho jiného zdroje.

    To že heliocentristický názor popíral i Luther je sotva nějakou exkulpací Komenského: Luther sám byl fanatik, který žádal upalování bouřících se sedláků.

    Já bych Komenskému nezazlíval samotnou skepsi k heliocentristickému obrazu vesmíru; ale z dikce jakou proti němu bouřil – to se nedá nic dělat – naprosto jasně hovoří vzbouřené city fundamentalisty, kdy jakýkoli střízlivý rozum byl zcela potlačen do pozadí.

  90. Co se pak Máchy týče – bohužel, o charakteru jeho osobnosti je nutno mít opravdu značné pochybnosti, tady bych souhlasil s paní Hájkovou. Se svou milou zacházel jako diktátor se svým poddaným.

    My vždycky propadáme pokušení idealizovat si tvůrce velkých uměleckých děl (či jiné velké osobnosti); ale reálný stav věcí je takový, že jejich schopnosti a jejich charakter jsou mnohdy dvě zcela rozdílné záležitosti. Richard Wagner fakticky parazitoval na přízni – pomateného – bavorského vladaře, Mozart byl – velice mírně řečeno – záletník, S.K. Neumann se ke své ženě choval dost podobně jako Mácha ke své milé, Milan Knížák je exhibicionistický reakcionář a šovinista; a touto řadou by bylo možno pokračovat víceméně donekonečna.

    Nejdrastičtěji tento rozpor mezi uměleckými schopnostmi a vlastním charakterem (respektive bezcharakterností) vyčnívá u těch umělců, které jsou víceméně denně přítomni v našich životech: zpěváci populárních písní, oblíbení herci. Především v mládí má člověk silné pokušení si své populární hvězdy idealizovat, případně je i vysloveně zbožňovat. Pak se ale najednou objeví takové záležitosti, jako když Helena Vondráčková – čistě jenom pro peníze – zažaluje zcela neodůvodněně svou dlouholetou kolegyni, členku svého času proslulého pěveckého tria „Golden kids“ Martu Kubišovou. A veškeré přátelství je najednou hozeno přes palubu, jenom pro docela prachobyčejný mamon.

    Někdy se opravdu zdá, že nejrozumnější je nevěřit už vůbec nikomu. Člověk si alespoň ušetří znovu opakované ztráty iluzí.

  91. Pořád jste nezaregistroval, pane Poláčku, že Komenský nikoho upalovat ani zabíjet nechtěl.

  92. Já tu tu teď občas zmiňuji Chelčického a Komenského, mimo jiné také proto, protože česká reformace je trochu jiná reformace než ta německá či západní. Stálo by za to o tom napsat. Snad časem budu moci.

  93. Souhlasím s míněním, že být vynikajícím tvůrcem naprosto neznamená být i skvělým a charakterním člověkem. Ostatně, proč by mělo?

    V případě poznatků o takové skutečnosti se střetávají dva různé přístupy, směřující snadno k extrémům. Prvnímu je vlastní pomíjet všechny jen poněkud mimoumělecké souvislosti života a působení významných osobností. Nezveřejňuje se, či popírá všechno potenciálně pohoršlivé, co by mohlo nabourat oslavný, konformní či konvenční obrazu umělce, nebo myslitele, natož státníka. Tento přístup ovšem zpravidla nezaznamenáváme v prostředí moderní liberální společnosti. Pro ní je totiž charakteristický přístup právě opačný. V monografiích je vlastnímu dílu věnováno stěží několik stran textu, jeho většina pak pikanteriím, pokleskům, chybám, rozporům či privatissimu člověka, jehož význam tkví v konkrétním díle, či dílech. Největší pozornost je ovšem věnována z uvedeného hlediska nejvděčnějším „evergreenům“, či nestačí-li to již, uchýlí se pisatel ke spekulacím. Pro autory takových děl je charakteristická značná beztvarost, resp. schopnost přijímat aktuální obsahy, kritizují proto většinou z hlediska dobově platných, nikterak však relevantních konvencí.

  94. Z Komenského se v různých dobách také vybíralo jen něco. Ale částečně to bylo tím, že úplně celé dílo nebylo známo.
    Včera jsem doposlouchala jedenáctidílný seriál o něm. Když si psal pro sebe své poslední dílo, Eliášovy křiky, které byly později mnohými pokládány za stařecký blábol, tak prý byl patrně konečně šťasten. Konečně si psal to, co si myslel a co cítil. A už mu bylo jedno, co o něm druzí smýšlejí.
    Některé jeho myšlenky hodně předběhly dobu.

  95. Opravdu dost dobře nechápu, proč sem mícháte nějaké „zabíjení a upalování“, paní Hájková. Něco takového nehlásal ani zmiňovaný Richard Wagner (který byl ostatně původně dosti levicově zaměřený), a přesto jsme museli konstatovat značnou rozpolcenost v souhrnu jeho hodnocení.

    A co se Komenského týče – on sice toto „upalování a zabíjení“ skutečně nehlásal vůči ostatním (tj. vůči nepřátelům); ale už v mém komentáři k jeho „Labyrintu“ jsem konstatoval jeho skutečně velice svérázný obdiv vůči sebemrskačským, až přímo morbidním sklonům a praktikám u „pravých křesťanů“.

  96. Nevím, co přesně jste nazval sebemrskačstvím, pane Poláčku. A nemíním to ani dohledávat.
    Ale vězte, že mnozí věhlasní lidé měli v té době názory blízké Komenskému. Třeba autor knížky Christianopolis, J. V. Andreae.
    Tady je úryvek:
    „O křesťanské chudobě
    Křesťanům nestačí k tomu, aby byli dobří, počínat si v souladu s předpisy etiky a politiky, ale učí se jednat od samého Krista jako svého nejvyššího učitele. Ten je nejdokonalejším příkladem všech dokonalostí a zasluhuje být napodobován. Existují navíc ctnosti, které se obracejí zády k lidské výtečnosti, a ty jsou hieroglyficky shromážděny pod jediným křížem. Ti, kdo usadili kříž ve své největší blízkosti, tomu říkají svatá chudoba, jíž odmítáme i věci dovolené, pro samého Krista.
    Všichni, kdo vstupují do tohoto společenství, se všemu odnaučí, vše opustí a vše strpí. Upřednostňují prostotu před prozíravostí, nevědomost před věděním, mlčení před výmluvností, pokoru před důstojností, důvěru před chytrostí, hlad před sytostí, následování před poučováním, trpnost před činností a touží se vystavit čemukoliv, co je zde na zemi nejnižšího, jen je-li to nevinné. Nemysli, že jsou jako římští minorité, kteří tuze dychtí po nejvybranějších věcech tohoto světa, ani v tom nehledej žádnou tajnou svatouškovskou nadutost mysli.
    Lidé tohoto druhu jsou šťastní, neboť jsou osvobození od překážek této země, mají dary Boží, jimiž přispívají společenství, a nic si nevyhrazují pro sebe. Nespravedlnost je nerozhněvá ani je nepovznáší sláva, netěší je nadbytek ani je nezkruší chudoba, neobdivují subtilnost ani nepohrdají nejvšednějšími věcmi, neděsí je hrozby doby ani se nezabývají pověstmi současnosti, nejsou zmatení hlukem, jejich mysl není zostřena oddělením (od věcí), nejsou sužováni životem ani necítí hrůzu ze smrti.
    Takových je jen velmi málo a je pochopitelné, že to mohou být jen ti, kdo již pronikli vším, ti, jimž se ukázaly všechny lidské záležitosti a vědy v pravém světle, a kteří po pozemském bloudění touží v modlitbách jedině po jistotě nebes. Nikdo více netouží být prostým nežli ten, kdo zakusil klamavost chytrosti. Nikdo nemá většího poznání nežli ten, kdo pronikl labyrintem věd. A nikdo nevychází snáze s málem, než ten, kdo poznal břemeno majetku. Nikdo není ochotnější sloužit nežli ten, kdo zakusil, jak nebezpečné je rozkazovat.“

  97. Pan Horák: tady je nutno poněkud rozlišovat dvě různé linie.

    Na jednu stranu máme tu linii, že v dřívějších dobách převažovala snaha velké osobnosti heroizovat, a nepřipustit žádné poskvrnky na jejich obraze, na jejich životopisu. To byl dříve obecný trend; a ještě mnohem více v táboře socialismu, kde tehdejší ideologie prakticky žila z těchto ikonických obrazů.

    Zatímco v novější době – snad tak s nástupem sedmdesátých či osmdesátých let?… – se stav zásadně obrací, proti optimismu (ale i konzervatismu) poválečné éry nastupuje sžíravá skepse, která skutečně nachází zalíbení v naprostém negativismu a skepsi. Dalo by se to možná dokonce pojmout jako generační konflikt: v šedesátých létech mládež provedla svou revoltu proti konzervativnímu světu svých rodičů, s jejich fikcí řádně uspořádaného světa a s jejich ideálem měšťácké „dobré rodiny“ – a od té doby jako by trvale vládla pubertální vzpoura generace mladší. Vydatně podporována bulvárními médii, která samozřejmě ve skandálech všeho druhu nachází své žírné pastviny.

    V druhé linii ale musíme vidět, že ten sklon k idealizaci i nadále trvá; a to právě u té samé mládeže! Která si i nadále idealizuje své hvězdy a idoly ze světa sportu, pop-music (ve všech jejích formách), a vůbec z celé sféry zábavního průmyslu.

    Přičemž tady často dochází k podivnému promíchání hodnot: i když se o nějaké z těchto „hvězd“ provalí její skandály, její drogové závislosti, a třeba i její spojení s kriminálním podsvětím – pak to u mnoha jejich obdivovatelů nijak nevede k zmírnění jejich obdivu k nim, nýbrž naopak k jeho zvýšení! Neboť teprve potom jsou takto „nekonvenčně“ žijící hvězdy pociťovány jako „ti správní“ buřiči proti konvenčnímu a nudnému světu dospělých.

  98. Tím „sebemrskačstvím“ mám na mysli všechno to sebepoškozování, sebezraňování „dobrých křesťanů“, jak je v závěrečné části svého „Labyrintu“ se zjevným souhlasem a obdivem líčí Komenský.

    ——————–

    Co se pak toho „prostého života“ týče, pak tady mě ze všeho nejvíce přímo uhodilo do očí to „(ne)oddělení se od věcí“.

    Tím totiž vždy znovu a znovu argumentoval Vítek Skočný, když chtěl zdůvodnit své hluboké přesvědčení mystika o bezprostředním splynutí vlastní mysli s jakousi amorfní duchovní podstatou světa. Jenže člověk se stává skutečným člověkem právě až tehdy, když se dokáže oddělit od této amorfní jednoty všeho se vším, a když se stane sám sebou, nezaměnitelnou osobností.

    „Prostota ducha“ jako kontrast ke „klamavosti chytrosti“. – Ano, vím sám jak prázdný, marný a falešný může být sterilní akademismus, jak namísto hledání pravé podstaty věcí se znovu a znovu může utápět v nekonečných diskusích o tom, kolik andělů se vejde na špičku jehly. Tedy v naprostých efemérnostech.

    Ale když mi někdo začne apodikticky a dogmaticky hlásat „prostotu před prozíravostí“ a „nevědomost před věděním“, pak je stejně tak na místě nejvyšší ostražitost a pochybnost o pravých intencích těch, kdo něco takového hlásají. Problémy našeho současného světa, velmi složitého a vysoce komplexního, opravdu není možno řešit životní perspektivou pasáčka koz. I když třeba v jeho nitru ryzího a poctivého.

    A ostatně je přímo groteskní, když se někdo při hlásání takovéhoto životního kréda odvolává na Ježíše. Protože to byl právě Ježíš, kdo svým duchem vysoce převyšoval běžné standarty své doby. Kdyby i on preferoval „mlčení před mluvením“ a „trpnost před činností“, pak by se nikdy nemohl stát tím, čím byl. Vlastně by s takovýmto postojem až do smrti zůstal jenom pasivním členem komunity Jana Křtitele.

  99. Ano. Komenský byl mystik.
    Nevím sice přesně o jakém sebepoškozování křesťanů mluvíte, ale pravda je, že v podání Komenského se oni křesťané těšili na smrt, dokonce rádi přijímali smrt mučednickou. Svět nebyl místem radosti.
    Já bych ještě podotkla, že Labyrint nebylo poslední dílo Komenského a že byl ještě mnoho let po něm velmi činorodý a aktivní. Snažil se o prosazení školských i jiných reforem, vydával díla, takže pasivní určitě nebyl.
    V jednom z posledních děl Unum necessarium – Jedno potřebné (které připomíná větu z Lk 10 42) se ovšem připodobnil k Martě, sestře Lazarově. Veškeré své životní snahy (všechna ta velká díla i své aktivity za nápravu světa) přirovnává ke starostlivému pobíhání biblické Marty a rozhoduje se k tomu, že se na konci svého života konečně stane Marií, která sedí u nohou Ježíše, protože ví, co je vlastně to „jedno potřebné“. Čili na své dílo asi nebyl nijak zvlášť hrdý.
    Vyslovuje naději, že mu jednou bude odpuštěno, podobně jako bylo odpuštěno Martě. Marta totiž, při všem to svém pobíhání a starostech o zbytečné věci, byla vedena láskou, podobně jako on, Komenský.
    Nebral si tedy za vzor jen Ježíše, pane Poláčku (i když se podobně jako on nakritizoval docela dost a nadělal si dost nepřátel), ale také Marii, sestru Lazarovu. To je hezké, ne?

  100. Marta, sestra Lazarova – to mi vždy připomene jednu televizní inscenaci s Martou Kubišovou (poslední kterou ještě směla natočit, v roce 1969). Kubišová tu ztvárnila dvojroli: jak Marty která se chystá následovat Ježíše (i přes všechna nebezpečí s tím spojená), tak i její – skeptické – sestry, která ji od toho jejího počinu zrazuje, právě proto že je to nebezpečné, a navíc prý i zbytečné a marné.

    A mně dodnes zní v uších refrén písničky Marty (Kubišové): „Ale já m u s í m jít!…“

    Ano, právě toto „já musím jít!“ je něco jedinečného, jsou věci které člověk nesmí nikdy vzdát, bez ohledu na všechna nebezpečí a všechny újmy s tím spojené.

  101. Pane Poláčku, souhlasím tentokrát naprosto s tím, jak jste doplnil moje vlastní vyjádření. Lidé jsou v případech svého gusta stále nekritičtí a ani oslavné monografie pro ně vycházet nepřestaly. Mně ovšem jde vždy o přiměřenost.

  102. Ještě jsem chtěla podotknout jednu důležitou věc. Komenský dokázal spojit pravé křesťanství s humanismem. Něco, co dodnes nedokáže většina křesťanů ani humanistů. Nedávno jsem si objednala knížku Láska vítězí od Roba Bella. Vytýká jistým křesťanům nelidské představy o pekle a uvádí je na pravou míru, tedy píše, jak to vidí on. Já jsem si knížku objednala. Včera jsem ji začala trochu číst. Přečetla jsem jen pár stran a užasla jsem nad tím, že některé věci, o nichž píše, jsem už sama použila ve svém kázání napsaném krátce předtím, než jsem si knihu objednala (aniž jsem věděla, že to v ní je). Týkalo se to věků, které si představovali Židé ve své eschatologii. Řekové je nazývali aiony. A také vykládá Ježíšovu větu: Kdo vytrvá až do konce, bude spasen. Kázání je zde.
    http://evahajkova.blogspot.com/2020/11/ovce-mezi-vlky-kazani-na-26122020.html

  103. Mluvila jsem o nelidských představách o pekle. Ale taky bych mohla mluvit o příliš lidských představách. A bylo by to vlastně totéž.

  104. Tady je ovšem především velmi nejasné, ke komu vlastně Ježíš údajně své učedníky posílal. Na jedné straně je posílá výlučně k „ztraceným ovcím domu Izraele“ – ale na straně druhé je zase posílá k „národům“, což v tehdejším užívání toho slova nemohlo mít jiný význam nežli k „pohanům“.

    A stejně tak údajný příkaz chudoby takto vandrujících učedníků stojí v nemalém rozporu s tím, že Ježíš – podle vlastních slov – platil jako „jedlík a pijan“, tedy v každém případě bonviván. Daleko spíše se z tohoto příkazu tedy ozývá tradice paulinská.

    Všeho všudy: tato pasáž z Matouše je zřejmě až „povelikonočního“ původu, zrcadlí se v ní zážitky z misijních poutí Ježíšových následovníků.

  105. Posílá je ke ztraceným ovcím domu izraelského nebo k národům?
    Ani tady nevidím rozpor. K Židům jdou učedníci záměrně, protože jim byla Boží zpráva určena především. Oni byli tím vyvoleným Božím lidem, který se dostal na scestí. K vládcům ani k pohanům nemířili záměrně. Tedy, Bůh neříká: jděte za nimi. Ale počítá s tím, že se k nim dostanou stejně – totiž tak, že budou zadrženi a předvedeni před jejich soud. A pak budou mít možnost vypovídat před nimi o Bohu a jeho Království. I na vladaře a pohany toto zapůsobilo. Boží záměr se tak nepřímo prosazoval.
    Ježíš možná u některých lidí platil za jedlíka a pijana, ale na cesty si s sebou také nic nebral. Spokojil se s tím, co dostal od svých hostitelů. Ani učedníkům nezakazuje přijímat pohostinství.
    Pokud nic nedostali, také jim to nevadilo. Když byla příležitost, tak jedli a pili, když nebyla, tak třeba zůstali hladem. Někdy je čas jíst a pít, jindy je zase čas se postit.

  106. Ano, četl jsem to; ale bylo to spíše o současném školství nežli o Komenském.

  107. Je to o všenápravě světa skrze jiný přístup k dětem. Zajímavé je, jak prý blížící se konec světa dává té všenápravě šanci.

    Ve vedlejší diskusi píšete, že pravice chce udržet status quo (který ale není dobrý), zatímco levice chce úplně nový svět. Všenáprava je ovšem jakási třetí cesta.

  108. Přečetl jsem si znovu ten článek paní Zemančíkové. Tam je zřejmě rozhodující tato věta: „Chceme-li zlepšit svět, musíme zlepšit všechno.“

    Tedy ne jenom toto či ono, ale opravdu „napravit celý svět“.

    Což je ale ovšem v zásadě právě to, co se u nás, v naší malé komunitě časem také utvořilo jako víceméně společně sdílený konsens.

    Tohle je mimochodem právě ten důvod, proč se distancuji od radikální levice: protože ona se vším svým radikalismem sice chce „změnit celý svět“, ale ve skutečnosti přináší jenom partikulární řešení. Ona je fixovaná stále jenom na otázku majetku, na otázku moci; a myslí si že když nějakým způsobem odstraní moc kapitálu (respektive přímo osobně kapitalisty), tak že už jenom tím sám o sobě nastane ráj na zemi. Respektive komunistický ráj.

    To je ale naprosto postavené na hlavu, takhle triviálně to nikdy neviděl ani samotný Marx; u něj převzetí moci dělnickou (pracující) třídou bylo až posledním aktem celého procesu, až vlastně jenom jakousi „třešničkou na dortu“. Rozhodujícím byl celý ten dějinný vývoj předtím, onen „rozvoj výrobních sil“. Jinými slovy: kulturní a civilizační vývoj pracujících vrstev společnosti, pracujícího člověka.

    Zatímco u těchto levičáků dochází k tomu naprostému převrácení, které jsem nazval „bolševickým převratem“. Napřed se udělá revoluce – a všechno ostatní nám už samo spadne do klína!

    Paní Zemančíková má skutečně pravdu: pokud chceme napravit svět, musíme napravovat všechno a v všude. A ne jenom jeden jediný izolovaný sektor.

  109. Vzpomněl jsem si přitom na atmosféru Císařova pekaře;-)
    Ale „vážněji“: snaha ne třeba přímo napravovat ale určitě zlepšovat sebe a svou situaci je asi v člověku hluboce zakódována už od té chvíle co si všiml že nějak ztratil srst a bude možná problém to přežít:-)
    Nezbylo než pokusit se rozvinout své výrobní a další síly… a trochu to asi přehnal. Vrací se vždy otázka, zda a jak ty síly realizovat v udržitelných společenstvích…

  110. „Snaha neustále zlepšovat sebe a svou situaci“ – pane Nusharte, právě těmito několika málo slovy jste dost možná vystihl veškeré tajemství toho, čím se vlastně člověk odlišil od zvířete…

    Přičemž ovšem tuto větu ještě musíme rozdělit na dvě části. „Zlepšovat svou situaci“ nemusí ještě zdaleka znamenat totéž jako „zlepšovat sebe“.

    „Zlepšovat svou situaci“: o tohle se vlastně pokouší i každé zvíře; ale nedělá to cíleně, uvědoměle. Tato jeho snaha je omezena jenom na zcela konkrétní situace. Ale – v tomto smyslu měl Marx plnou pravdu – zvíře nedokáže plánovat. Alespoň ne do budoucnosti, tedy že by jeho plány překročily právě tu zrovna danou situaci.

    Zatímco člověk – ten neustále zkoumá, hloubá, přemýšlí, spekuluje, jak zlepšit svou situaci vůbec, tedy právě s perspektivou svého života budoucího.

    Ovšem – tady dochází k jedné zásadní diskrepanci. Dalo by se říci: člověk je schopen racionálně-utilitaristicky plánovat do budoucnosti; ale zároveň emocionálně zůstává na úrovni zvířete, tedy polapený jenom ve velmi krátkém časovém horizontu.

    Tato diskrepance se zcela zřetelně ukazuje v současné době, v souvislosti s problémem ekologie: lidé jsou sice v zásadě schopni vidět a plánovat do budoucna; vědí tedy co se stane když budou pokračovat ve „zlepšování své situace“ stejným způsobem jako doposud. Jenže: emocionálně jsou stále v zajetí té zcela krátkodobé a krátkozraké perspektivy, že „dobré je to co mi prospěje teď hned“. Zcela bez ohledu na vzdálené důsledky.

    Z tohoto hlediska je tedy člověk vnitřně naprosto rozpolcená bytost, neustále se v něm sváří exkluzivní lidská schopnost plánování, cíleného jednání do budoucnosti – a jeho animálně podmíněná polapenost do právě přítomného okamžiku, do snahy o okamžitém osobním prospěchu.

  111. ZLEPŠOVAT SÁM SEBE

    A co se toho druhého momentu týče, totiž snahy „zlepšovat sám sebe“ – tak tady by bylo opravdu krajně zajímavým zjištění, kdy přesně, v které fázi vývoje lidstva k tomuto přelomovému postoji došlo.

    Jsou názory, podle nichž tento přelomový moment nastal až příchodem antické civilizace, antické kultury.

    Do té doby totiž člověk „zlepšoval sám sebe“ víceméně jenom jakožto dejme tomu lovec, nebo jako válečník. Zkrátka: zlepšoval jenom své čistě technické dovednosti, zlepšující jeho vyhlídky na přežití. Ale – začít „zlepšovat sám sebe“, ve smyslu vědomé a cílené kultivace vlastní osobnosti, to je něco podstatně jiného, to s sebou přináší opravdu naprosto zásadní kulturní a civilizační zlom.

    A byla to bezpochyby právě antická (řecká) kultura, která s sebou právě tento moment přinesla, se svým ideálem všestranně rozvinuté osobnosti svobodného občana řecké polis. Samozřejmě, i tehdy ještě byly velmi důležité a významné mužsky-bojové schopnosti (a „statečnost“ stojí hned na prvním místě Platónova katalogu základních, kardinálních ctností). Jenže: už na druhém místě stojí „spravedlnost“ – jejímž základním rysem je to, že dotyčný jedinec o m e z í, ovládne a zkrotí svou přirozenou touhu po čistě osobním prospěchu, a že se tohoto osobního prospěchu vzdá ve prospěch hodnot vyšších, univerzálních.

    Tak toto bylo skutečně jedinečným přínosem antické civilizace; na straně druhé si velice podobný nárok na mravní kultivaci člověka může činit tradice judaisticko-křesťanská. Která přichází prakticky s tou samou morální maximou: svůj vlastní přirozený egoismus zkrotit ve jménu vyšších hodnot.

    Tady by bylo skutečně nemálo zajímavé zvědět, kdo tady byl opravdu tím „úplně prvním“. Nejsem bohužel natolik znalcem Starého zákona, abych mohl posoudit, v kterém časovém okamžiku v něm vystupuje do popředí právě tato ryze mravní komponenta. Dlouhou dobu na počátku totiž centrálním zájmem boha Jahveho bylo především to, aby se u Židů prosadil jako jejich jediný, exkluzivní Bůh; a národ izraelský trestal především právě za to, když ten mu byl nějakým způsobem nevěrný. Takže ta skutečně autenticky mravní komponenta (ve smyslu vlastního sebezdokonalování) – kdy ta se v judaistické tradici opravdu prosadila? Až s nástupem proroků? Nebo přece jenom někdy dříve?

    A je nutno ale hledět i na to, že stejně tak nárok na prvenství ohledně tohoto kulturně-mravního přerodu lidstva by si mohl činit i jak buddhismus, tak i konfucianismus. V každém případě tu vzniklo něco převratně nového, co lidstvo uvedlo na zcela novou cestu jeho pozemské existence.

    A vlastně daleko důležitější nežli otázka, kdo byl v tomto ohledu ten zcela první, by musela být otázka, p r o č se vlastně vůbec něco takového stalo. Co bylo nejvlastnější příčinou toho, že do dějinné existence lidstva najednou vstoupily zcela nové hodnoty, zcela nové cíle. Došlo snad k nějaké kvalitativní změně v samotném mozku člověka? Možná; ale proti tomu dosti hovoří ta okolnost, že k tomuto přerodu zřejmě došlo v několika různých, navzájem velice vzdálených regionech víceméně zároveň.

    Daleko blíže pravdě by se tedy zdá být předpoklad, že tato revoluční změna měla docela profánní příčiny – totiž v tom, že lidé namísto ve víceméně uzavřených komunitách začali žít v masových společnostech. Kde se tedy ztratila původní bezprostřední sociální kontrola nad chováním jednotlivce; a bylo tedy zapotřebí vytvořit nějaký zásadně jiný regulativ, který by tyto – přinejmenším latentně vždy egoistické jednotlivce – zdržoval od jejich asociálního chování.

    Ale nejen to (tedy nejen snaha či potřebnost zabránit sociálně škodlivému jednání). Ale tato nová, masová společnost se sama stala mnohem komplexnější, strukturovanější. Zkrátka, z víceméně přírodního modu existence vstoupila do modu civilizačního. Kde je stav celé společnosti (a tedy její úspěšnost) závislá nejen od čistě bojových či technických schopností, nýbrž právě i od jak sociální kompetence, tak ale i vůbec celkové kvality osobnosti každého jednotlivce.

    V tomto smyslu to tedy vlastně nebyl tento hodnotový přerod, který by vytvořil novou civilizaci a nového člověka; nýbrž naopak byl to reálný vývoj lidské společnosti, který si vynutil odpovídající změnu společenských i životních hodnot.

    Což by ovšem znamenalo naprosté potvrzení centrální Marxovy téze o tom, že primární je reálný, materiální život společnosti – a teprve po něm následují odpovídající změny ve „společenské nadstavbě“.

  112. To, že se člověk dostává do kontaktu s původním obrazem, který si o něm udělal Bůh, mají myslím od Anselma Grüna. On to ještě rozvádí. „Tento kontakt nás osvobozuje od všech těch obrazů, které nám navlékli ostatní se svými očekáváními, pomocí nichž nás chtěli definovat. Je to ale i osvobozující zkušenost v jiném ohledu. Tento kontakt nás osvobozuje od našich vlastních obrazů znehodnocení nebo přeceňování sama sebe.“
    A také píše o tom, že se člověk jakoby rozzáří: „Když zasvítí Bůh v člověku, pak se člověk stává tím, kým má vlastně být, nefalšovaným a jedinečným obrazem Boha, výjimečným projevem Boha ve světě.“

  113. Kdysi jsem někde narazil na takový krátký příběh (myslím, že od Daniely Fischerové). Je to vlastně příběh o tom, jak všude všechno napravit:

    Jeden duchovní učitel vyzval své dva žáky, aby nějak v krátkosti popsali, jací jsou lidé ve světě.

    První žák říká, že lidé jsou zlí, jsou jen samá faleš, kde mohou, tam člověka podvedou a okradou a člověk se musí mít na pozoru, aby se vrátil alespoň živ a zdráv.

    Druhý žák tvrdí, že lidé jsou přátelští, když vidí někoho v nesnázích, rádi mu pomohou a nenechají ho na holičkách. Je tedy radostí se s nimi setkávat.

    Učitel vše beze slova vyslechl a pak jim uložil, ať tedy jdou a na vlastní oči se přesvědčí, kdo z nich měl pravdu.

    Po čase se ti dva zase vrátí a učitel se ptá, co zjistili.

    „Je to přesně tak, jak jsem říkal: všude samá faleš, lidé jsou zlí, měl jsem obrovské štěstí, že jsem se vrátil živ a zdráv,“ povídá ten první.

    „Je to přesně tak, jak jsem říkal: lidé jsou přátelští, když jsem potřeboval, rádi mi pomohli, je radost setkávat se s takovými lidmi,“ povídá ten druhý…

    —————————

    Co myslíte, pane Poláčku, jací jsou lidé ve světě? Jaká je většina lidí?

  114. Je otázkou, zda není fáze, kdy lidé chtěli zdokonalovat sami sebe, pomalu u konce. Zda nekončí pozvolna s dobou, kdy zdokonalení jedince bylo realističtějším cílem než zdokonalení jeho „prodloužené ruky“, jeho produkce.

    Někteří lidé se stále ještě snaží dosáhnout větší fyzické zdatnosti, mentálních schopností či povahové vyrovnanosti. Převážně ovšem se záměrem dosáhnout jiných, praktických cílů. Existuje v tomto směru rozsáhlá literatura (již ve své knihovně zastoupenu nemám).

    K čemu kalokagathia v čase, kdy dávají lidé jednoznačně přednost užitku, nejčastěji krátkodobému, a kdy se stydí krásu hledat a vlastně ji už ani nerozpoznají?

  115. Prostě splynout s Božím obrazem? – Paní Hájková, to jsme zase u té kontroverze mezi Sokratem a Aristotelem, o které jsme si nedávno psali.

    Ten koncept Anselma Grüna je prakticky identický s pojetím Sokrata: že my jsme vlastně ve své nejhlubší podstatě „zdraví“, a že se jedná jenom o to tuto pravou podstatu v nás nechat působit.

    Tenhle koncept pak ostře odmítl Aristoteles: s tím že pokud lidé nebudou důslednou výchovou a dohledem donuceni k tomu aby neustále vzdělávali a kultivovali svou vlastní osobnost, tak že se v nich naopak usídlí a rozmohou všechny špatné vlastnosti a sklony.

    Přičemž ovšem ani Sokrates samozřejmě nespoléhal na to, že toto „zdravé jádro“ v člověku vykoná veškerou práci za člověka samo; jemu šlo jenom o principiální odůvodnění toho, že člověk má pečovat stejně tak o zdraví své duše, jako – rozumný – člověk pečuje o zdraví svého těla. Ale jinak samozřejmě i Sokrates věděl, jak velice dlouhá já cesta ke skutečně krásné a zralé duši, a kolik je na této cestě zapotřebí vynaložit úsilí.

    Zatímco ten koncept Anselma Grüna – to je zase naprosto typické pro něj, on je zřejmě spíše jakýsi meditativní typ, tedy spíše pasivní, jehož životním ideálem je opravdu někde se v klidu postavit, nechat se ozařovat (božským světlem), a sám toto světlo (respektive jeho odlesk) vyzařovat na jiné lidi.

    Ovšem: on se tady staví vlastně do pozice Měsíce – který je sice opticky na noční obloze velmi světlý, ale není to jeho vlastní světlo, nýbrž jenom pasivní odraz světla cizího.

  116. Pane Nusharte, tato historka zřejmě koluje v různých verzích, já jsem ji svého času slyšel vyprávět od svého šéfa, bylo to takové malé esoterické hudební nakladatelství, ten šéf vždy velice rád vedl dlouhé řeči o tom, jak by v tomto světě měly zavládnout pozitivní a vstřícné mezilidské vztahy. A součástí toho jeho životního názoru bylo pak i vyprávění této historky. Která má samozřejmě naznačit, že svět je takový, jaký my sami se na něj díváme. (V jeho podání to byl bůh Šiva, který takto do světa poslal dva pozemské vládce – jednoho dobrého a laskavého, jednoho tvrdého a krutého.

    Tato historka má dozajista svou hlubokou moudrost; ovšem docela zajímavé je, že když se za nějaký čas náhle zhoršila ekonomická situace firmy, tak v ní zavládla značně negativní atmosféra; a leckteré z mých tehdejších kolegyň byly toho názoru, že je tím v prvé řadě vinen – právě tento dobromilný šéf!

    Zkrátka: hlásat a kázat dobro, a být sám skutečně dobrým – to mohou být dvě značně rozdílné záležitosti.

    ———————————————————-

    A ostatně, zkusme si celou věc postavit takto: dejme tomu, že by se z té obhlídky světa a jeho obyvatel vrátil jenom jeden z obou pozorovatelů – ten dobromilný. Takže by svému mistrovi či bohu Šivovi podal potěšující zprávu: „Na světě jsou jenom samí dobří lidé!“

    Co myslíte, pane Nusharte: znamenala by tato útěšná zpráva opravdu, že na tomto světě už nebudou žádní špatní lidé? Žádní egoisté? Žádní hrubci? Žádní omezenci typu D. Trumpa a jeho voličů?…

    Pane Nusharte, proti zlu a špatnosti tohoto světa je možno bojovat jenom tehdy, když si jejich existenci přiznáme a uvědomíme; a ne tím že si budeme malovat jakési růžové idylky.

  117. Pane Poláčku, napíšu vám, co jsem si přečetla v knížce Láska vítězí:
    „Život v těsném spojení s Bohem přináší rostoucí pokoj, uzdravení a osobní integritu. Druhou možností je vzdalovat se Bohu a zažívat stále větší prázdnotu, bezvýchodnost a marnost.“
    Co byste si vybral vy? Nebo odkud vy čerpáte svou integritu?

  118. KTERÝM SMĚREM SE ZDOKONALUJE SOUČASNÝ ČLOVĚK?

    Ano, pane Horáku, to je přesně ono.

    Člověk současné doby – ten vlastně neustále někam směřuje, o něco usiluje. A pro dosažení těchto svých cílů – to je nutno mu přiznat – je také ochoten velmi mnoho udělat. Velkou část svého života stráví vzděláváním, dnes už v nadpoloviční většině završené vysokoškolským studiem. Osvojuje si nové a nové schopnosti a dovednosti profesní, aby udržel krok s obecným rozvojem technického pokroku. Učí se cizí jazyky (v každém případě angličtinu). Jedním z ideálů (respektive idolů) současného světa je slavný sportovec; a tak lidé cvičí a namáhají své tělo nejen přirozeným pohybem, ale i ve všech možných „fitness-studiích“, aby se mohli vykazovat sportovně pružným, respektive řádně osvaleným tělem (k čemuž si leckdy pomáhají i požíváním vysokých kvant steroidů).

    Ano, všechny tyto námahy je člověk současnosti ochoten na sebe brát. Jenže – to všechno se nakonec týká pouze víceméně ryze t e c h n i c k ý c h dovedností, jenom vnější stránky. Fakticky je to návrat k tomu původnímu stavu, kdy lidé rozvíjeli své schopnosti jenom jako lovců nebo válečníků.

    Ale že by dneska někdo zcela cíleně kultivoval svou vlastní duši? Hledal skryté krásno světa? – Ano, samozřejmě, především v oblasti esoteriky je možno nalézt celou řadu nabídek možností, jak „hledat své pravé já“, jak dosahovat „osobního a duchovního růstu“. Ale – to jsou ve své podstatě víceméně jenom komerční kursy, s prefabrikovanými návody jak v sobě vybudit ty či ony schopnosti. V zásadě je to to samé jako když běží nějaký kurs pro firemní manažery, aby si vypracovali lepší schopnosti v řízení svých podřízených.

    Nechci tyto esoterické „duchovní vůdce“ zavrhovat paušálně, dozajista je mezi nimi i řada takových kteří to myslí opravdu upřímně a poctivě, a kteří mají třeba i nemalé schopnosti; ale samotná lidská duše, jmenovitě ve smyslu antické „krásné a dobré duše“ – to je nakonec opravdu něco naprosto jiného.

    Duše – pravá a skutečná lidská duše, to je v prvé řadě něco naprosto neuchopitelného. Něco, k čemu je možno se jenom velice zlehka blížit; něco co vlastně každý den začíná znovu a znovu, co v každý okamžik nově zkoumá, co je dobré a co ne. Tuto duši není možno uchopit jenom tím či oním „návodem k použití“, tou či onou technikou.

    Takže pravdu má tedy pan Horák v tom, že současný člověk sice usilovně rozvíjí mnohé své schopnosti; ale všechno toto úsilí nemá prakticky nic společného se samotnou duší, s její cílenou kultivací směrem k „dobru“ a „krásnu“.

    Ano, tento současný způsob sebevzdělávání, sebezdokonalování je v prvé řadě čistě utilitaristický; ale ono to má také velmi mnoho společného s celkovým pojetím novodobé liberalistické společnosti.

    Takové křesťanství, ale třeba i buddhismus konkrétní individuum nahlíží přinejmenším bezprostředně jako principiálně d e f i c i t á r n í; tedy jako něco, co je bezpodmínečně nutno napravit, vyléčit, zkultivovat, aby dosáhlo své skutečné kvality. Pro křesťanství je člověk principiálně a primárně zatížen hříchem, z jehož moci je nutno se – ať tak či onak – osvobodit; v buddhismu je mysl člověka ve svém bezprostředním stavu zatemnělá, nevědoucí, závislá; a taktéž je nutno ji napřed osvobodit od tíže této nevědomosti.

    Zatímco v novodobé liberální společnosti se tento obraz člověka naprosto radikálně převrací: každé lidské individuum je tu prakticky okamžikem svého zrození považováno za plnohodnotnou bytost. A nejpozději s dovršením 18. roku věku je tento jedinec prohlášen za definitivně kompetentního ve všech osobních i občanských (komunitních) záležitostech. I kdyby byl ve svém nitru jakkoli zkažený či retardovaný – to nehraje prakticky žádnou roli, nikdo po něm nemá právo žádat aby tuto svou vnitřní zkaženost odložil, překonal svým vlastním úsilím. Jestli se opravdu bude chtít vypracovat v nějakou kultivovanější, zralejší osobnost – to je jenom jeho čistě osobní záležitostí. Takto sama sebe pojímající člověk se nachází vlastně ve stavu trvalé hybris – pyšného přesvědčení o vlastní dokonalosti.

    Takže všeho všudy: ano, naše „moderní“ společnost skutečně fakticky utrpěla kulturní pád, regres až zpět za onu „dobu osovou“, tedy před nástup velkých idejí žádajících po člověku usilovnou práci na jeho sebekultivaci. A je opravdu otázka, jestli – a na základě čeho – se podaří tento negativní trend zase zvrátit.

  119. Z čeho já čerpám svou „integritu“, paní Hájková?…

    Odpovím napřed úryvkem z jednoho – ovšemže dobrodružného – románu Julese Vernea, kde v jakési kritické situaci jedna z osob vyhlašuje své krédo: „Beznaděj je naší jedinou nadějí!“

    Ano, když se podíváme na současný stav světa, jeho bezduché průmyslové civilizace (s jejím „tupým samopohybem“, jak to svého času nazval Václav Havel) – pak opravdu není k spatření nic, co by mohlo vzbuzovat jakékoli reálné naděje. Všechny velké společenské ideje které kdysi mohly takové naděje vzbuzovat jsou buďto mrtvé, nebo ukázaly svou bezobsažnost. Není nic, v co by bylo možno reálně věřit, z čeho by bylo možno čerpat oprávněné naděje pro zásadní, pozitivní proměnu tohoto světa.

    Zbývá tedy ještě vůbec něco, nežli naprostá nicota? Případně z ní plynoucí nihilismus? Tady je odpověď opravdu velice obtížná; a snad právě proto se Michael Hauser – hledající své „cesty z postmodernismu“ – nakonec obrátil až k samotnému aktu sebevraždy, jakožto absolutní negaci všeho živého, od které jediné je podle jeho přesvědčení možno se odrazit zpět k pravému, autentickému žití.

    Ale abych neuhýbal Vaší otázce, paní Hájková. Z čeho já sám „čerpám svou integritu“? Odpovím napřed opět citátem, pro tentokrát z Luthera: „Tady stojím, a nemohu jinak.“ A ještě k tomu přidám: „Cogito ergo sum.“ Ovšem s tím dodatkem, že v daném kontextu bych onen proslulý Descartův výrok obrátil, ve smyslu: „Jsem, a proto myslím!“

    To všechno má znamenat: na jedné straně opravdu nevěřím (ve smyslu víry) v nic z toho, v co věří tento svět. Ale – přesto pociťuji absolutní jistotu z existence bytí; a z mého vlastního splynutí s tímto bytím. Cítím a jsem si jist, že „něco“ tady je; a toto „něco“ je o sobě pravé a ryzí. A je to tak základní a primární, že dokonce ani sami lidé nemají schopnost a možnost to definitivně zničit. Toto „něco“ je nakonec vždy silnější nežli oni.

    Ano, chápu naprosto to Hauserovo potýkání se s naprostou nicotou, prázdnotou tohoto světa; a v určitém smyslu s ním souhlasím i v tom, že je to opravdu tato absolutní nicota, od které je možno se odrazit; naprostá beznaděj, z které je možno čerpat novou naději.

    Totiž právě to, že tuto nicotu pociťujeme, že ji rozpoznáváme jako nicotu, to že trpíme její absolutní negativitou – už to samo svědčí o tom, že tady je ještě něco jiného nežli tato nicota. Něco, co je jejím naprostým opakem; něco co je plné, co je pravé, co je nezničitelným základem všeho.

    A jsou přece jenom okamžiky, kdy je možno tuto „pravost“, tuto naplněnost spatřit, zažít, zakusit. Je to možné například v hovoru s dobrým přítelem, který na svět pohlíží těma samýma očima; je to možné například při pohledu na skutečně kvalitní, do hlubin tajemství bytí jdoucího umění. A tuto „pravost“ jsem zažil třeba i v pocitu nevyslovitelné velebnosti křesťanského chrámu.

    Jsou tedy i dnes stále ještě možnosti, okamžiky kdy je možno prožít, zakusit tyto dotyky s „pravostí“. Ale vrátím se ještě jednou k Lutherovi: „Tady stojím, a nemohu jinak.“

    Samozřejmě: každý člověk prožívá takovéto pocity nezlomného přesvědčení o své vlastní pravdě. Na základě čeho já pak mohu soudit, prohlašovat že má pravda je blíže tomu co jsem zde nazval „to pravé“, nežli pravda (mnohých) jiných lidí?

    Prostě proto, že spatřuji omezenost naprosté většiny všech obvyklých, konvenčních názorů, výkladů, obrazů jsoucího světa. Vidím a shledávám znovu a znovu, jak se většina lidí spokojuje s „první dobrou“; s prvním jakž takž použitelným výkladem a obrazem světa, který souzní s jejich vlastním nitrem, s jejich vlastními představami, s jejich vlastními tužbami. A tady se zastaví, hned na počátku cesty – a už nejdou nikam dál. Spokojí se s tímto pouze dílčím obrazem; a pak už jenom žárlivě stráží jeho nedotknutelnost. Tohle a právě tohle mi dává pocit vlastní – alespoň relativní – jistoty, paní Hájková; když vidím jak ostatní odmítají jít dál po té velké, a velice dlouhé cestě. Jestli se něčím liším od většiny ostatních, pak to není ani tolik ono „cogito“, jako především ono „sum“. Nikdy se nespokojím jenom s nějakým partikulárním bytím, jenom s partikulárním obrazem tohoto světa. A teprve z tohoto „sum“, z tohoto zakotvení v celém a celistvém bytí vyplývá a následuje nevyhnutelně i ono „cogito“.

  120. „Jsem“ jako východisko?
    Pane Poláčku, není bez zajímavosti, že JSEM je mimo jiné označení Boha Izraelců. V knize Exodus 3,14 se píše: „Bůh řekl Mojžíšovi: „JSEM, KTERÝ JSEM.“ A pokračoval: „Řekni Izraelcům toto: JSEM posílá mě k vám.“

  121. Před pár lety jsem byl trochu náhodou/darem/ ve vršovickém divadle Mana na představení, o jehož předloze píše dost výstižnou (pokud je to možné) zprávu tento článek:
    https://www.radiovaticana.cz/clanek.php?id=13055

    Myslím že postavy Nietscheho a sv. Terezy v ní podávají svědectví o stejné velmi mrazivé krajině jako Vy teď tady.
    Napadá mne k tomu jen pár slov, která už raději nenapíšu.

  122. Neštěstí by, pane Poláčku, klidně mohlo potkat jen toho „dobromila“, takže z obhlídky světa se mohl vrátit samotný i ten, co v lidech viděl spíše jen to špatné.

    Paul Watzlawick ale kdysi napsal takovou knihu, ve které lidem radí, kterým směrem je nutno napřít své úsilí, aby konečně člověk kvalitního neštěstí dosáhl. Kniha se jmenuje „Úvod do neštěstí“.

    K tomu, aby se člověk stal kvalitně nešťastný, může významnou měrou přispět právě i to, když vidí v lidech spíše jen to špatné. Takový člověk si například potřebuje pověsit obraz na stěnu. Hřebík má, kladivo nikoliv, takže si ho jde půjčit k sousedovi a cestou se mu v hlavě honí různé myšlenky: „Když jsem ho včera potkal, ani mi neodpověděl na pozdrav. On byl vždycky takový dost nafoukaný a vždycky myslel hlavně na sebe. Jeho kariéra je toho ostatně dokladem – šel by klidně i přes mrtvoly. A s takovými lidmi bych se já měl kamarádit?“ Najednou – ponořen do těchto úvah – stojí před sousedovými dveřmi – bezmyšlenkovitě mačká na zvonek – dveře se otevírají a člověk, který si šel půjčit kladivo, křičí na nic netušícího souseda: „To vaše kladivo si strčte někam! Já už ho nepotřebuji, vy… vy… vy jeden… kariéristo!“

    „Dobromilovi“ by se to s tím kladivem takhle nestalo, soused by mu kladivo půjčil a oba by mezi sebou měli i nadále pěkný přátelský vztah, a to přesto, že soused byl možná skutečně kariérista.

    To, jak o lidech smýšlíme, tedy nakonec vytváří tu samotnou skutečnost – v tomto případě špatné smýšlení o sousedovi zničí vztah mezi sousedy. Ano, soused samozřejmě mohl být kariérista, ale jeho odsuzování nemá žádný smysl, svět se tím nezlepší, naopak se tím zničí dobrý vztah mezi lidmi.

  123. Ano, paní Hájková – to judaistické „Jsem, který jsem“ má skutečně svou velikou hloubku.

    Ovšem: tady se hned vzápětí otvírá otázka, čím konkrétně, jakým obsahem je naplněno toto „Jsem“. Tedy – toto Bytí.

    Je to víceméně ten samý problém jaký vyvstal u Parmenida, s jeho absolutně čistým Bytím. Které jako takové je bez jakýchkoli dalších vlastností – kromě toho že je čisté, věčné, nestvořené a neměnné.

    Jenže v této naprosté čistotě a ryzosti je toto Parmenidovo Bytí naprosto prázdné – a tedy fakticky bez významu. Proto je Parmenides pak nucen přece jenom nějak popsat, zachytit i reálný, jsoucí svět. Jenže – ten se nedá nijak odvodit od toho čistého Bytí, které je přece naprosto prázdné. Takže pak nevyhnutelně dojde k tomu, co pak konstatoval Aristoteles: „Parmenides, jsa nucen sledovat fenomény, uvádí nakonec dvě různé arché (prvotní příčiny).“ To jest: Parmenides chtěl mít jedno jednotné Bytí, ale to se mu pak rozpadlo na dvě zcela různé části, pramenící ze svou zcela různých příčin.

    Takže i to judaistické „Jsem, který jsem“ – ono to napohled působí dojmem, jako by v tomto výroku byla skryta veškerá hloubka, veškeré bohatství všeho jsoucího; ale fakticky nám to nedává žádnou orientaci, žádné bližší určení toho, co vlastně konkrétně je či má být toto „Jsem“, jaký je jeho charakter, jeho obsah, jeho kvalita.

    Proto nakonec tento chybějící obsah tohoto „Jsem“ musí kousek po kousku nahrazovat či doplňovat celá další judaistická starozákonní tradice.

    Já zase jednou zmíním Vítka Skočného: on totiž také zřejmě toto „Jsem, který jsem“ oceňoval hodně vysoko; jenže on – jakožto vyznáním mystik – zůstal stát zřejmě právě jenom u této naprosté všeobecnosti. Která se sice napřed jeví holisticky všeobsahující a tajuplná, ale – opakuji znovu – sama o sobě nám neposkytuje žádné konkrétní obsahy.

  124. Pane Nusharte, tak to já pro Vás mám jiný příběh: přijde Žid k Hitlerovi a sdělí mu: „Milý Adolfe, já tě mám rád, a v rámci všeobjímající mezilidské lásky ti nabízím mé přátelství!“ A Hitler mu se slzami dojetí padne kolem krku, s výkřikem: „Milý Žide, po tvém přátelství jsem celý život horoucně toužil!“

  125. Ostatně byste pane Nusharte konečně mohl vzít na vědomí to, co jsem už několikrát zdůraznil: jestliže se s krajní skepsí vyslovuji na adresu současného lidstva, týká se to výhradně jeho pozice jakožto „zoon politikon“ – tedy ve sféře jeho existence občanské, respektive kulturní a duchovní. To je opravdu něco principiálně zcela jiného, nežli ryze individuální kvalita a charakter té či oné osobnosti. A mohu Vás ujistit, že když si jdu (třeba) něco vypůjčit k sousedovi, že se přitom chovám naprosto zdvořile a vstřícně.

  126. Chtěl jsem Vám, pane Poláčku, sdělit, že souzení druhých lidí (souzení v mysli, nikoli před soudem) podle mého názoru k nápravě světa nijak nepřispívá (ba naopak – přispívá k tomu, aby svět byl zlý). Ten příklad „přátelství“ Žida s Hitlerem s tím nijak nesouvisí. Nesouzení a nabídka přátelství jsou dvě různé věci (příklad s kladivem se týkal situace, kdy souzení naruší již existující vztah).

  127. Usuzování a tím i posuzování a souzení, jsou běžné procesy svobodného myšlení, což Sokrates považoval za stejnou nutnost jako je dýchání…..kdo nedýchá umírá.
    A občané Athénští ho vzali za slovo…bych dodal.

  128. Pane Nusharte, počkal jsem až Vám odpoví tázaný, tedy pan Poláček, a nyní mohu své říci i já.

    Že jak se do lesa volá, tak se z lesa i ozývá, to ví každá …prodavačka. Nemyslím právě sdělené, samozřejmě, nikterak pejorativně. Sám jsem ještě poměrně nedávno dělal něco dost podobného a ohledně své schopnosti vyvolat v naladění zákazníka pozitivní obrat, či jej přímo rozpovídat, jsem si opravdu důvěřoval.

    Když mi však někdo řekne: „Já věřím jedině Okamurovi!“, neodpovím dotyčnému „Jo, ten je zlatej!“. Takhle submisivní, ani sarkastický nejsem.“ Řeknu místo toho: „To si nemyslím.“ Asi je to pod vlivem angličtiny, tahle zdvořilost.

    Ale ono to už ani za mořem není, jak bývalo. Třeba ten Trump. Víte, pane Nusharte, jak vypadá, když nabídne hospodyňka hostům moučník? „Tady máte ještě něco k tomu kafi.“ Návštěva na to: „No, to je nádhera. Jak víte, že tohle máme nejraději?“ Ale ne, vždyť já ani nevím, jestli mi to vůbec pořádně vykynulo.“ „Ale nepovídejte, vždyť se to přímo sype dobrotou. Jako od maminky.“ Atd.

    A teď si tohle představme s tím Trumpem. „Joe, gratuluji Ti k impozantnímu vítězství!“ „Děkuji, Done, bylo to spíš o fous, a to proti tobě ještě byl ten covid.“ „Ale ne, Joe, Amerika odmítla moje siláctví a je to nakonec asi dobře.“ „Budu rád, Done, když v sobě najdu aspoň půlku té tvé energie!“ „V tomhle ti budu držet palce určitě!“

    „Tak tu demokracii bychom měli, teď ještě ty demokraty!“

  129. Pane Horáku, nerozumím Vám.

    Nevím, jak Váš poslední příspěvek souvisí s mým předchozím tvrzením, že souzení druhých lidí (tedy souzení druhých ve své vlastní mysli) k té nápravě světa nijak nepřispívá a naopak přispívá k tomu, aby svět byl zlý.

    Uvádíte příklad s tím Okamurou: Když Vám někdo řekne, že věří jedině Okamurovi, přísně logicky vzato jde o informaci o tom, komu ten dotyčný člověk věří. Pokud nepředpokládáte, že záměrně lže a že ve skutečnosti Okamurovi nevěří (nebo věří někomu jinému – třeba Markétě Pekarové Adamové), pak Vaše odpověď „to si nemyslím“ není na místě. Je to podobné, jako když někdo jiný třeba řekne, že jeho oblíbenou barvou je červená: také neřeknete: „To si nemyslím, vaší oblíbenou barvou je totiž zelená.“ Jen prostě vezmete na vědomí, že ten člověk má rád červenou, zatímco Vy třeba zase máte rád zelenou.

    Ano, chápu, že jste chtěl říci něco jiného. „Věřím jedině Okamurovi“ tu ve skutečnosti znamená „Okamura je podle mě dobrý politik“. Kdyby tam nebylo to „… podle mě…“, dá se s tím tvrzením nesouhlasit a Vy samozřejmě nechcete (ať už z důvodu submisivity, sarkasmu či pouhé nekonfliktnosti) předstírat, že s tím tvrzením souhlasíte, když to evidentně není pravda.

    Nesouhlasit s někým (lépe řečeno s jeho tvrzením) ale přece neznamená soudit – tedy soudit toho člověka (nikoliv samozřejmě to samotné tvrzení).

    Myslím, že naše nedorozumění plyne právě z toho, že zatím není přesně jasné ani to, co je míněno oním „nesoudit člověka“.

    Pokud se to ale vyjasní, dá se nutnost nesouzení jednoduše – a přitom velmi racionálně zdůvodnit. Ano, dá se velmi logicky zdůvodnit, proč je toto nesouzení potřebné k tomu, aby svět byl lepší, a proč souzení naopak činí svět horším.

    Je jen potřeba vystoupit ze sebe samého – opustit chybný postulát, že já (ve své mysli) mohu soudit druhé proto, že jsem lepší než ti druzí. Tento postulát samozřejmě nemůže současně platit pro mě i pro ty druhé. Obě strany nemohou být současně lepší než protistrana, aby je to pak opravňovalo soudit protistranu.

    Je to pouhá logika. Soudit druhé (ve své mysli) za účelem zlepšení světa odporuje logice.

    Co tedy znamená „nesoudit druhé“? Neznamená to neutvářet si na názor na to, co říkají a dělají, neznamená to ani neposuzovat platnost jejich výroků, neznamená to neupozorňovat je na omyly a pak se přít o to, kdo má pravdu.

    Soudit druhé podle mě znamená „vylučovat druhé z okruhu lidských bytostí“, neakceptovat je – nepřijímat je jako se mnou rovnocenné lidské bytosti, myšlenkově je exkomunikovat. Pokud například v představě teoreticky připustíme existenci „něčeho jako nebe“, pak soudit druhé znamená, že je ve svých představách z tohoto „nebe“ vyháníme, v myšlenkách je exkomunikujeme z lidské společnosti.

  130. Napřed jedna víceméně technická poznámka: ten striktní postulát „nesouzení“ velice úzce koresponduje s postulátem „nenásilí“ – o kterém jsem zrovna dneska dostal nový text od paní Hájkové. Z aktuálních důvodů tedy tento její text uveřejním ještě během dneška. (Můj vlastní plánovaný text o kapitalismu tímto odsouvám na zítřek či pozítřek.) Takže k jednomu zásadnímu aspektu celé věci se vyjádřím až pod tímto článkem paní Hájkové. Tedy právě k tomu absolutnímu charakteru určitých norem a postulátů.

  131. Ano, Pane Nusharte, šlo výše o mou reflexi, nikoliv odpověď, jak jsem zkraje avizoval. S tím Okamurou máte samozřejmě pravdu. Přeformuloval jsem původní vyjádření. Mělo tam být „Ten jediný stojí za něco.“

    Už v dětství mi někdy doma říkali, že jsem „advokát chudých“. Myslím, že mi dodnes jde o obhajobu, ne o odsuzování. Než bych vinil lidi, zvláště pak konkrétní jedince, upozorňuji na nastavení systému. Podobně jako pan Poláček jsem toho názoru, že člověk jen občas může neskákat podle toho, jak se píská. Na druhou stranu tento systém, je nakonec lidským dílem a je lidmi spravován. Je tedy jen logické posuzovat také lidský faktor, není-li konkrétně na vině on.

    Míní-li někdo, že se svět vyvíjí tím nejlepším způsobem, odvětím „Já si to nemyslím“. Potom však nelze tak úplně „nesoudit“ systém a „nesoudit“ ani lidi, neb musel bych mít toto za projev svého nezájmu či lhostejnosti, naivity či narcismu, fatalismu či bohorovnosti, ustrašenosti či pragmatismu, škodolibosti nebo vyznávání zásady „čím hůře, tím lépe“.

  132. SOUDIT, NEBO NESOUDIT?

    No dobře, pane Nusharte; alespoň se poněkud vyjasnilo, o co se Vám jedná. Vy tedy připouštíte možnost soudit, ve smyslu „udělat si úsudek“ o tom druhém a o jeho jednání; ale stavíte se zásadně proti tomu soudit druhého člověka ve smyslu „odsoudit ho“, vyloučit ho prakticky z okruhu lidských bytostí. A to buďto absolutně (v daném smyslu), anebo přinejmenším ve smyslu specifickém, buďto ho vyloučit z okruhu rozumných lidí, anebo z okruhu morálně kvalitních osobností, s mravní integritou.

    No ano – napohled taková výzva zní naprosto rozumně a oprávněně. Jenže – jako obvykle, problém je v praktickém užívání.

    Vraťme se třeba zrovna k Hitlerovi. Podle Vaší maximy by nebylo možné ani to, někoho takového jako byl Hitler definitivně vyloučit z okruhu lidských, tedy v zásadě humánně orientovaných bytostí. Vždycky by zde musel zůstávat alespoň určitý základní stupeň respektu vůči Hitlerovi, vůči jeho osobnosti, ale i vůči jeho názorům!

    A tady nám dozajista vzniká nemalý problém. Totiž: já sám jsem vždy ochoten relativizovat Hitlerovu – absolutní – vinu na jeho zločinech, na jeho zrůdnostech. Tedy: projevit dokonce i pro něj určité pochopení.

    Pokud se na celou záležitost podíváme trochu s odstupem, není jinak možné nežli uvědomit si, že on se s určitými duševními deformacemi zřejmě už narodil. (Mimochodem: viděli jste tu známou fotografii malého, snad dvouletého Adolfa Hitlera? S těma jeho divoce vypoulenýma očima? Na mě už tento pohled „nevinného“ dítěte působí vlastně mnohem děsivěji, nežli tvář dospělého Hitlera, i tehdy když už spáchal všechny své zločiny. Přesněji řečeno, všechny jeho pozdější příšernosti hledí už z očí tohoto dítěte.) A nedá se nic dělat – ale za to s jakým genetickým či psychickým vybavením se kdo narodí, na tom nikdo objektivně nemůže nést vinu.

    Stejně tak je nutno zohlednit, že malý či mladý Hitler vyrůstal za permanentního násilí ze strany svého otce. Ten ho jednou zmlátil tak, že matka dokonce myslela, že ho zabil. Jestli tedy v malém Hitlerovi snad ještě původně bylo ještě něco lidského, pak jeho otec to z něj spolehlivě vymlátil.

    A do třetice je nutno započítat i traumata, která Hitler zažil v zákopech první světové války – v těch strašlivých masakrech, s veškerým cynismem technologicky vedené „moderní“ války, kdy lidský život nemá sebemenší cenu, jediná „hodnota“ člověka spočívá v tom být vítaným terčem nepřátelského dělostřelectva.

    Ano, to všechno je nutno zohlednit a započítat, když chceme z neutrálního, objektivního hlediska střízlivě zhodnotit vývoj Hitlerovy osobnosti, a příčiny které vedly k tak strašlivé deformaci jeho psychické a mravní substance.

    Jenže: zcela jiná záležitost je ta, když stojíme ve zcela reálných životních situacích, kdy jsme nuceni zaujmout zcela konkrétní stanoviska. Tady není žádný (nebo jen zcela minimální) prostor pro to brát ohledy na takové či onaké objektivní příčiny; tady je nutno postavit se proti tomu co je špatné, co je deformované. A je nutno – přinejmenším v určitých případech – se tomu postavit se vší jednoznačností, se vší rozhodností. A jmenovitě v takových případech jako je Hitler nebo Stalin je nutno naprosto jasně zločin nazývat zločinem, zrůdnost zrůdností. A je plně oprávněné takovéto osoby naprosto jasně odsoudit, a v plném slova smyslu je v y l o u č i t z lidské společnosti. Pokud má lidské společenství zůstat alespoň v zásadě humánním, pak musí takovéto zrůdy vyvrhnout, definitivně vyvrhnout ze svého středu.

    —————————————–

    Samozřejmě, bylo by možno namítnout, že takové osoby jako Hitler a Stalin jsou naprosto extrémní případy. Jenže: právě v této mezní podobě jsou to modelové, čistě archetypální situace, které se – v mírnější podobě – znovu a znovu objevují i v běžném životě. Vždycky znovu a znovu se nám tu ukazuje rozpolcenost reálných situací – na jedné straně postulát přirozeného respektu k osobě druhého a k jeho názorům, ale na straně druhé nutnost postavit se čelem a rázně proti názorům jednoznačně deformovaným a negativním.

    Mohu dát jeden zcela konkrétní příklad: zrovna dneska jsem se definitivně rozešel s Petrem Kužvartem. (Tedy přesněji: on přerušil styky se mnou. Poté co jsem podrobil kritice jeho nový text o křesťanství, jakožto myšlenkově zcela plochý.) Že prý zde praktikujeme pouhé sektářství (!!), a že prý naše (tedy zřejmě v prvé řadě mé vlastní) úvahy nad světem jsou jenom povrchní, ploché a nejdou do hloubky.

    Především ta výtka „sektářství“ je ovšem vyloženě groteskní; je to naopak právě ta názorová komunita ve které se pohybuje Petr Kužvart – tedy komunita kolem webů e-republika a nová republika – která nese podle jakéhokoli jen trochu střízlivého pohledu znaky vyhraněného sektářství, kde veškeré světové dění je hodnoceno výhradně ve smyslu víceméně fantasmagorických spikleneckých teorií.

    Samozřejmě, zdvořilý Angličan – jak navrhuje pan Horák – by při pohledu na takto obskurní média nejspíše jenom konstatoval: „Vážené dámy, vážení pánové, obávám se že vaše názory na tento svět jsou přece jenom poněkud příliš neortodoxní!“

    Jenže: takto zdvořile zaobalené naznačení, že příjemce daného hodnocení se pohybuje daleko mimo běžné standardy jakékoli soudné racionality, může mít svou působnost jenom – no právě jenom v „anglickém“ prostředí. Tedy v prostředí stejně zdvořilých, stejně kultivovaných lidí, kteří jsou vůbec schopni pochopit jemný osten oné narážky, a prožít při ní pocit studu.

    Jenže co dělat, jak se zachovat ve styku s dogmatickými fundamentalisty, kteří sami na svět jdou s klackem svých fantasmagorických přesvědčení?… Jakákoli jemná narážka v anglickém stylu by se tu naprosto minula účinkem; cílová osoba by nejspíš vůbec nepochopila, o co se vlastně jedná. Tady – nedá se nic dělat – může platit jenom staré dobré: na hrubý pytel hrubá záplata. Sektářství je nutno nazvat sektářstvím, fanatismus fanatismem. Ne snad že by to v daném případě pomohlo – fanatika nepřesvědčíš – ale alespoň bude vytyčena jasná hranice mezi tím, co je možno ještě tolerovat jako osobní názor, a co už je naprosto nepřijatelným, psychicky i sociálně patologickým jevem.

  133. Ostatně, pane Nusharte, jestli se snad odvoláváte na biblické „nesuďte, abyste nebyli souzeni“ – pak na straně druhé ten samý Ježíš po celou dobu svého veřejného působení nedělal prakticky nic jiného, nežli že s až extrémní přísností soudil (a zatracoval!) prakticky všechny lidi kolem něj! I tady je tedy naprosto jasně vidět celá ambivalence této záležitosti: že zde vždy proti sobě stojí dva zcela protichůdné postuláty, a vždy záleží jenom na zcela konkrétní situaci, na zcela konkrétním kontextu, kterému z nich má být zrovna v tu chvíli dána přednost.

  134. Pan Horák mezitím ve svém dalším příspěvku vyslovil jednu věc, kterou jsem chtěl sám zmínit, ale pak jsem od toho upustil. Totiž: naprosto důsledné praktikování maximy „nesoudit“ je ve skutečnosti – projevem lhostejnosti! Indiferentní lhostejnosti, která všechno nechává být takové jak to je, často pod heslem falešného liberalismu respektive falešně a povrchně chápané tolerance.

    Vraťme se k Sokratovi, kterého zmínil pan Petrasek. „Usuzování a tím i posuzování a souzení, jsou běžné procesy svobodného myšlení“ – ano, velký Sokrates považoval za svou výsostnou svobodu soudit, a to i velice příkře, své aténské spoluobčany všude tam, kde spatřoval nepřípustnost jejich jednání. On v této své kritice, v tomto svém souzení spatřoval svobodu vlastní, svobodu svébytného antického občana – ale stejně tak tím samým aktem souzení přiznával výlučnou svobodu právě i těmto svým spoluobčanům! Neboť právě tím, že kritizoval špatnost, mravní (či rozumovou) závadnost jejich jednání, činil tím implicitně předpoklad, že i oni jsou přece s v o b o d n é bytosti, které mají plný potenciál k tomu změnit své chování, a to právě ve světle rozumných, odůvodněných argumentů.

    Ano, Sokrates formuloval svou kritiku svých spoluobčanů velice ostře a nesmlouvavě – což pak, jak naznačil opět pan Petrasek, tyto jeho spoluobčany nakonec vedlo k tomu, že této kritice raději „vzali možnost dýchání“; ale přesto za vší ostrostí jeho kritiky stála právě tato otevřená cesta k nápravě. To že aténští občané této možnosti nevyužili a raději se rozhodli pro hrdelní proces nad jejich kritikem, to je už jiná záležitost.

  135. A ostatně ještě jednou připomínám, co sdělil velký Hérakleitos: „Boj spojuje, a právo je střet, a všechen život vzniká prostřednictvím střetu a nutnosti.“

  136. Paní Hájková, základní intence Pavla Nováka jsou v daném ohledu celkem jasné, opět se nedá říci že by v zásadě neměl pravdu – samozřejmě že jakmile lidé vezmou právo (a pomstu) do svých vlastních rukou, vždycky z toho kouká něco nedobrého.

    Proto i u starých Řeků například pro spravedlnost byla nakonec příslušná bohyně Diké – která daleko spíše nežli omylní, a podjatí lidé dokáže určit, co je skutečně pravé, správné a spravedlivé. Alespoň Homér o ní píše toto (přejímám německý text, následuje můj překlad):

    Dikes Auge besing ich, die, glanzschön alles erblickend,
    Selbst auf des herrschenden Zeus Kronion heiligen Thron sitzt,
    Und vom Himmel das Leben beschaut vielstämmiger Menschen;
    Welche das Unrecht straft, abwägende Göttin Dikäa,
    Und nach der Wahrheit billigem Recht Ungleiches versöhnet.
    Schwer zu schlichten ja ist, was in argen Herzen der Menschen
    Aufwallt, welche nach Mehreren stehn ungerechten Entschlusses.
    Sie nur tritt mit rächendem Fuß unrechtliche Werke,
    Feindin der Ungerechten, doch freundlich gesinnt den Gerechten.
    Göttin, wohlan, mit edlen Gesinnungen komm, o Dikäa,
    Stets, wie oft der beschiedene Tag des Lebens herannaht!

    Tedy:

    Oko Diké jsem opěval, která, v zářící kráse vše spatřující,
    Sama na trůně vládnoucího Dia Kronia sedí,
    A z nebes žití obhlíží různorodých lidí;
    Které pro bezpráví trestá, rozvažující bohyně Diké,
    A podle pravdy spravedlivému právu nestejné smiřuje.
    Vždyť je velmi těžké rozsoudit to, co ve zlých srdcích lidí
    Se bouří, která po mnohém touží nespravedlivého rozhodnutí.
    Ona toliko udeří trestající nohou bezprávná díla,
    Nepřítelkyně nespravedlivých, a přece přátelská vůči spravedlivým.
    Bohyně, ajta, s ušlechtilým smýšlením přijdi, o Diké,
    Stále, kdykoli určený den života se blíží!

  137. Pane Horáku, z čeho je lidský faktor obviněn a jak by lidský faktor mohl svoji vinu napravit?

    Možná to není tak úplně zřejmé, ale já také (podobně jako Vy) obviňuji „lidský faktor“ z mnoha zlých věcí ve světě. Lidským faktorem je podle mě onen logicky chybný a tedy neplatný postulát (viz výše), opravňující mne v mojí mysli soudit (ve smyslu „exkomunikovat“) druhé lidi.

    „Lidský faktor“ může svoji vinu napravit tak, že člověk (samozřejmě každý pouze jednotlivě a sám za sebe) soudit („exkomunikovat“) ty ostatní přestane a místo toho je ve svojí mysli přijme jako rovnocenné lidské bytosti, rovnocenné s člověkem, který je předtím soudil (který je předtím ve své mysli exkomunikoval z lidského společenství), tedy rovnocenné se sebou samým.

  138. Pane Nusharte, na možnost selhání „lidského faktoru“ bývá usuzováno, stane-li se nějaké neštěstí. Nestalo-li se (ještě), neznamená to, že je neblahé působení kohokoli nepřítomno. Ať už v podobě trestuhodné nedbalosti nebo úmyslného jednání člověka, který nebyl včas souzen.

  139. Spíš bych, pane Horáku, řekl, že lidský faktor neselhává, ale selhání je spolehlivým lidským faktorem od doby, co (obrazně řečeno) Adam s Evou jedli z toho stromu poznání dobra a zla. Když předtím člověk ještě nebyl nucen se o ničem sám rozhodovat [všechno měl zajištěno] – když se tedy člověk nemusel rozhodovat, mohl si dělat, co chtěl. Jakmile však musel volit mezi dobrem a zlem (protože předtím zatoužil umět rozpoznat dobro od zla, aby byl jako Všemohoucí – proto „ochutnal to jablko“), už si nemohl dělat co by chtěl – byl nucen volit správně, což byl ovšem dost podvod, protože takhle si člověk tu všemohoucnost teda nepředstavoval – že bude k něčemu nucen. Bohu tedy prakticky není co závidět, s takovouhle „všemohoucností“ ať se jde… No a od těch dob je neblahé působení mezi lidmi přítomno prakticky neustále a lidstvo občas netrpělivě vyhlíží neštěstí, aby bylo zas koho soudit…

  140. Souzení jakožto myšlenková exkomunikace vybočujících – exkomunikace „jiných“ v mysli těch ostatních – to je vlastně „kulturní tlak“ [tlak panujího sociálního konstruktu na podvolení jedinců] proti kterému liberálně levicový humanismus bojuje…

  141. Pane Nusharte, paní Hájková napsala „vedle“ o nenásilí. Můžeme si myslet, že jde o žádoucí zásadu a o násilí naopak, že je špatné (i když tak jednoduché to jistě není). Leckdy je však spíše na místě odhalovat, kritizovat, soudit a odsuzovat násilníky. Myslím, že i my na těchto stránkách můžeme působit více v tomto smyslu. Negativních vyjádření o žijících osobách se tu dopouštíme, žel, velmi sporadicky, pokud vůbec. Snad to není alibismus, vědomí ošemetnosti. Člověk může mít pocit, že se tím zahazuje. Že se druží k chásce, která žije z dehonestací. Ač jsem výše vyzdvihoval decentnost, a snažím se ji praktikovat, nemyslím, že je kritika nepotřebná, tabu či pod moji úroveň.

    V televizi velmi oceňuji pořady Černé ovce a Nedej se!

  142. Pane Nusharte, fakticky odporujete sám sobě. Ano, Adam s Evou původně „nemuseli rozhodovat“ (tedy: soudit) – protože nebylo o čem. Do té doby totiž žili naprosto stejně jako jiná zvířata v ráji; s tím jediným rozdílem, že uměli mluvit. Ale jejich mozek jim jinak byl naprosto k ničemu; nebylo tu naprosto žádné téma, na kterém by mohl osvědčit své schopnosti a možnosti.

    A teprve od té chvíle co lidé (Adam s Evou) začali soudit (tedy: rozpoznávat, oddělovat dobré od špatného), teprve od té chvíle jejich mozek začal být skutečným orgánem lidského myšlení.

    Všechny snahy lidskému mozku, lidské mysli odebrat tuto základní funkci, základní schopnost rozlišování (a souzení) tedy není ničím jiným nežli snahou vrátit člověka do této precivilizační, prehumánní, fakticky animální fáze jeho existence.

  143. Odhalovat, kritizovat, soudit a odsuzovat násilníky?

    Působit na těchto stránkách více v tomto smyslu? Žádáte, pane Horáku, skutečně více negativních vyjádření o žijících osobách?

    Pokud jste to, pane Horáku, myslel opravdu takto, je to pro mě do značné míry překvapení a nesouhlasím s tím.

    K „odhalování, souzení a odsuzování násilníků“ existují policie a soudy.

    Co se pak týká té kritiky chování, které není trestně postižitelné ale vybočuje z obvyklého konsenzuálního rámce společnosti, to je zase záležitostí toho dost problematického kulturního tlaku, od kterého jsme byli liberalismem (tím skutečným liberalismem) částečně osvobozeni – podle mě ku prospěchu věci.

  144. Společnost se přece zcivilizovala právě tím, že to odhalování, souzení a odsuzování násilníků místo lynčujícího davu dělá policie a soudy.

    Dnes se ovšem ten lynčující dav zase vrací… Prostřednictvím internetu.

  145. Vždyť ty důsledky onoho tolik obhajovaného „souzení“ tady vidíme, pane Horáku, prakticky „v přímém přenosu“:

    „… zrovna dneska jsem se definitivně rozešel s Petrem Kužvartem. (…) Jenže co dělat, jak se zachovat ve styku s dogmatickými fundamentalisty, kteří sami na svět jdou s klackem svých fantasmagorických přesvědčení? (…) Tady – nedá se nic dělat – může platit jenom staré dobré: na hrubý pytel hrubá záplata. Sektářství je nutno nazvat sektářstvím, fanatismus fanatismem. Ne snad že by to v daném případě pomohlo – fanatika nepřesvědčíš – ale alespoň bude vytyčena jasná hranice mezi tím, co je možno ještě tolerovat jako osobní názor, a co už je naprosto nepřijatelným, psychicky i sociálně patologickým jevem.“

    To je přece, pane Horáku, ukázkové „odsouzení“ jakožto „exkomunikace“; v mysli pana Poláčka je nyní Petr Kužvart odsouzen – vyřazen z okruhu panu Poláčkovi rovnocenných lidských bytostí.

    O něco méně sporadicky se tím zde (patrně v souladu s Vaším přáním, pane Horáku) tedy dopouštíme těch negativních vyjádření o druhých, ovšem nevím, jak tato skutečnost (skutečnost, že pan Poláček s panem Kužvartem už nebudou přátelé) přispěje k nápravě světa. Svět se podle mě totiž napravuje spíše postupem opačným.

  146. Pane Nusharte, k Vašim reakcím se chci vyjádřit zítra během dne. Zatím snad jen tolik, že v souvislostí se záplavou internetové ubohosti jsem sám výše užil slovo cháska a že soudce Lynche, nebude-li Vám to ovšem vadit, s gustem odsoudím.

  147. Nesoudit by bylo hezké a duševně bezpečnější, je ale otázka zda a kdy vůbec bývá takový postoj člověku reálně dostupný. Z ráje už jsme se nechali vyhnat, srst už jsme ztratili:-)
    Možná by „pro začátek“ stačilo snažit se zachovat si vědomí (možného) rozdílu mezi svým soudem (nebo soudem skupinovým ke kterému se rozhoduji přimknout) a skutečností.

    Ani institucionalizace soudu/exkomunikace problém plně neřeší (Servet a Kalvín by mohli vyprávět:-(…).

    Je pravda že Ježíš někdy hrozí soudem velmi ostře a zásadně (…nedali jste mi najíst, neujali jste se mne…Neznám vás). Nevnímám ta slova jako soud „o člověku“ ale jako trvalý a velmi užitečný apel na vnitřně pravdivé nastavení vůči skutečnosti kterou denně potkáváme.

  148. Pane Horáku, za lynčování prostřednictvím internetu pokládám třeba kampaně typu #MeToo. Obávám se, že když jste psal o záplavě internetové ubohosti, měl jste soudcem Lynchem na mysli něco jiného než já.

  149. Jak jsem četla, ten Kužvartův text, musím říct, že on také někoho soudí a vylučuje. A sice islamisty, proti kterým se mají spojit křesťané všech denominací – buddhisté, hinduisté, sikhové, šintoisté a nevím kdo ještě. Umírnění muslimové prý si mají rozmyslet, na čí stranu se přidají.
    Předtím ovšem patřičně sepsul náboženství, takže není jisté, zda ty, se kterými se chce spojovat, poněkud neurazil.

  150. Ten text jsem nečetl, paní Hájková.

    Chápu, že v nějakém sporu pak už jde o „reakci na reakci“, stupňovanou ještě tím, že člověk v určitém rozpoložení často ten soud o sobě nepochopí tak, jak ho „soudce“ myslel a svoji reakci spíše přitvrdí. To je podle mě právě dobrým důvodem, aby se člověk z toho kolotoče souzení (chytrý mobil mi čte myšlenky a nabízí místo „souzení“ raději „soužení“), aby se člověk z toho kolotoče pokusil vymanit a pokusil se jednat nezávisle na tom, co o něm soudí druzí. (V tomto případě nezávisle na tom, co o něm soudí Petr Kužvart.) Tím se může stát svobodný – vymaní se z toho „kulturního tlaku souzení“ – souzení své osoby okolní společností (a nemusí na oplátku „exkomunikovat“ třeba P. K. z okruhu rovnocenných lidí).

    Když ovšem opustí kritérium „tlaku konformity“, potřebuje nějaké jiné (pevné) kritérium, nějaký záchytný bod, etalon, podle kterého bude poměřovat své jednání a směřování [spíše „vektor“]. Ten „vektor“ těžko může směřovat „od sebe do sebe“.

  151. Myslím, že se jedná o tento článek.
    http://www.novarepublika.cz/2020/11/krestanstvi-v-evrope-islamismus-dejiny.html
    Nějak jsem nepochopila, jestli ho Petr Kužvart chtěl uveřejnit také zde? Nebo panu Poláčkovi vadilo i to, že ho napsal a publikoval v Nové republice?
    S tím poměřováním nějakým vektorem úplně souhlasím. Až jednou lidstvo objeví vektor, který bude všem společný, pak možná zavládne mír po celé zeměkouli.

  152. Ale ano, pane Nusharte (Jiří), přiznávám otevřeně, že dogmatické fundamentalisty všeho druhu nepovažuji za rovné nejen mně, ale i jakékoli jiné rozumné bytosti.

    Neboť jakýkoli druh dogmatického fundamentalistu je přímým útokem na tuto rozumovou podstatu člověka. Je degradací člověka jakožto rozumné bytosti na úroveň barbarskou, kde rozhodují nikoli věcné argumenty, nýbrž jenom slepé animální pudy, jenom divoká intenzita vlastního přesvědčení.

    Kant jak známo celý svůj mravní koncept stavěl na výchozí tézi, že člověk člověka musí bezpodmínečně uznat jako bytost nadanou rozumem – tedy jako bytost sobě rovnou.

    Jenže: takovéto kritérium rozumnosti je jenom čistě formální; aby se stalo reálným, pak ta druhá osoba – kterou bych měl uznat jako sobě rovnou – musí sama tuto způsobilost myslet a jednat jako rozumná bytost znovu a znovu dokazovat zcela reálným činem. A jestliže někdo tuto povinnost zcela systematicky a vědomě (to jest, když není nezaviněně psychicky nemocný) narušuje, pak se sám vzdává tohoto práva být považován za rovnocennou bytost ostatními členy rodu „homo sapiens“.

    Ostatně nemusíte se strachovat, pane Nusharte, že bych tímto aktem vzájemného odcizení „ztratil přítele“. Označit někoho jako svého přítele, to je charakteristika kterou já používám skutečně jenom velice úsporně. (Na rozdíl od P. Kužvarta, který – jak se to alespoň mně jeví – ji používá až přímo inflačně.)

    Petr Kužvart byl už v mládí dosti svérázná osobnost, a jeho vnitřní svět mi zůstával už tehdy dost cizí. My jsme se znali ze studia na gymnáziu; a později jsme – spolu s M. Hekrdlou – vytvořili jakýsi „disidentský triumvirát“. Nedlouho po listopadovém převratu jsme se ale názorově rozešli; respektive já jsem s nimi přerušil další kontakty, když jsem narazil na jejich levičácký dogmatismus. Zjistil jsem, že jejich výklad světa je – z mého pohledu v každém případě – natolik „ujetý“, že prakticky nemám o čem bych s nimi nadále mohl hovořit.

    A tento můj tehdejší dojem se plně potvrdil i teď; jediný rozdíl je v tom, že pro tentokrát to byl P. Kužvart sám, kdo vyjádřil nezájem na dalších kontaktech se mnou.

  153. Tak Vy jste ten Kužvartův článek četla, paní Hájková? – Já jsem se mu snažil vysvětlit, že toto hodnocení křesťanství je naprosto ploché a jednostranné; že z křesťanství chce vidět jenom jeho stránky negativní, ale zcela přehlíží jeho stránky pozitivní, jeho nepostradatelnou úlohu v procesu civilizace původně barbarské Evropy. Jenže náš pan Kužvart k mým výkladům poznamenal jenom tolik, že ho to nezajímá, a že to vlastně ani vůbec pořádně nečetl!

    Právě tohle je naprosto typická vlastnost dogmatického fundamentalisty: on vůbec nechce ani vidět cokoli, co by nějakým způsobem nabourávalo jeho dogmatický, trivializovaný obraz světa. Je doslova slepý vůči všemu, co nějakým způsobem vybočuje z jedné jediné linie, z jedné jediné koleje uvažování.

  154. Já jsem sem chtěla dát na něj odkaz s komentářem, ale příspěvek se neodeslal. A zřejmě ani nečeká na schválení. Jinak by se už objevil.

  155. Ovšem, pane Nusharte (Jiří), musím přiznat, že v určitém smyslu máte skutečně pravdu. Z tohoto způsobu rozchodu s P. Kužvartem jsem sám neměl nijak dobrý pocit; a sám jsem si říkal, jestli jsem přece jenom neměl projevit určitou vstřícnost; určité pochopení pro jeho (jakkoli velmi specifický) způsob uvažování.

    Jenže: tato dobrá vůle se vždy okamžitě rozbije na skalisku onoho totálního dogmatismu. Jakoukoli vstřícnost by protistrana okamžitě využila k posílení právě svého dogmatismu. A nedá se nic dělat, ale pro mě osobně je jakýkoli dogmatismus či ideologický fundamentalismus absolutně nepřijatelným postojem. Tady se opravdu nedá dělat nic jiného, nežli nad takovým člověkem pokrčit rameny a jít dál. A pokoušet se v tomto světě prosadit takové způsoby myšlení, takové způsoby uvažování, které respektují realitu tohoto světa v celé její šíři a mnohotvárnosti. S tichou nadějí, že jednou přijde čas, kdy i tito dogmatici překonají omezenost své životní perspektivy, a začnou chápat svět v jeho vlastní pravdě.

  156. No ano, paní Hájková, že jsem si to myslel: ten Váš komentář který se neotiskl, ten byl tím naším novým antispamovým programem označen (a tedy blokován) jako spam.

    Já jsem tam teď klikl na položku „není spam“ – ale bohužel se ten komentář neobnovil, jak by se jinak dalo čekat.

    Ten samý osud potkal – jak jsem si při té příležitosti všiml – i jeden komentář pana Jaroslava Nusharta.

    A já mám stejně pocit, že všechny ty spamy (kvůli kterým jsem musel instalovat onen ochranný program) sem zavlekl až P. Kužvart.

  157. A co se toho týče, souzení delegovat na soudy a policii: jenže pane Nusharte (Jiří), ani tyto soudy a policie nejsou jakýsi „deus ex machina“, který se náhle zjeví z nicoty a všechno posoudí a rozsoudí s nekonečnou božskou moudrostí.

    Tyto soudy a policie vždy působí ve zcela konkrétním společenském prostředí, ve kterém jsou obecně uznávány (či neuznávány) určité hodnoty a normy. Je to tedy tak jako tak vždycky napřed občanská společnost, která posuzuje a soudí; a teprve v tomto kontextu pak působí i specializované orgány soudů.

  158. Napsala jsem panu Nushartovi toto:
    Myslím, že se jedná o tento článek.
    (-zkusím teď odkaz vynechat – třeba web nesnáší Novou republiku-)
    Nějak jsem nepochopila, jestli ho Petr Kužvart chtěl uveřejnit také zde? Nebo panu Poláčkovi vadilo i to, že ho napsal a publikoval v Nové republice?
    S tím poměřováním nějakým vektorem úplně souhlasím. Až jednou lidstvo objeví vektor, který bude všem společný, pak možná zavládne mír po celé zeměkouli.

  159. Soud nad člověkem versus „velmi užitečný apel na vnitřně pravdivé nastavení“ – no ano, pane Nusharte (Jaroslav) to je to o co se jedná, v zásadě vlastně každý soud nad spolubližním je zároveň apelem na něj, s účelem a cílem aby se tento vnitřně změnil.

    Kamenem úrazu je tady ale to „vnitřně pravdivé nastavení“: dozajista uznáme samotnému Ježíšovi že tato vnitřní obroda jeho současníků byla centrálním momentem jeho snažení, ale v reálné praxi je ten problém, že samozřejmě každý sám je o sobě přesvědčen, že i u něj je tomu stejně tak, tedy že jeho vlastní názor (a soud) je „vnitřně pravdivý“. A není tu žádné objektivně platné měřítko, podle něhož by bylo možno od sebe navzájem čistě separovat ryzí snahu o nápravu věcí lidských na straně jedné, a arogantní odsuzování jednání spolubližních na straně druhé.

  160. Tak teď už to tedy funguje, paní Hájková. Ale možná právě proto že jsem systému už dal na vědomí, že se nejedná o spam.

    Jinak já jsem se o tom Kužvartově článku dozvěděl jenom proto, že on mě má stále zařazeného na svém rozdělovníku, ve kterém okruh svých známých informuje o svých nově publikovaných textech.

    Mimochodem: na závěr svého komentáře jsem mu připsal ještě to, že jeho postoj vůči islámu je typickým projevem evropského kulturního šovinismu. A jak je možno se přesvědčit i z diskuse pod jeho článkem, prakticky ze všech dalších komentářů čiší přesně tento pocit jakési evropské kulturní nadřazenosti. Je to – tento web – prostředí plné nesnášenlivosti až přímo nenávisti, kde pro slušného člověka prostě vůbec není místo.

  161. A jakým způsobem jste se s ním vlastně rozešel, pokud ne tak, že mu zde nedáte prostor? Už ho nebudete vůbec ani číst?

  162. Jak říkám, paní Hájková, pro tentokrát se rozešel on se mnou. Publikovat zde už evidentně nemá zájem, a poté co se odmítl vůbec zabývat mým komentářem k jeho článku o křesťanství (a islámu), dohodli jsme se na tom že si svou přítomností nebudeme navzájem ztěžovat životy. Jediná věc kterou já ve směru k němu ještě udělám bude ta, že napíšu komentář k jeho sérii na téma „reálný socialismus“ a pošlu mu o tom avizo; jestli si to pak vůbec přečte nebo ne, to už bude jeho věc. (Ovšem už teď mohu předeslat, že z mé strany to bude opět komentář značně kritický.)

  163. A že já bych četl ještě nějaké jeho texty: ne, myslím že do budoucna si tohle už také ušetřím. Záleží také na tom jestli mi bude dále posílat vyrozumění o jeho nových textech; já sám je aktivně vyhledávat nebudu (a e-republiku ani novou republiku kde zřejmě především publikuje nečtu a číst nechci, na takovýchto webech vždy znovu musím prožívat pocity naprosté marnosti a hnusu), ale kdyby někdy napsal přece jenom něco na nějaké zajímavé téma, možná že bych neodolal a že bych si to přece jenom přečetl.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *