Komenského Labyrint V.

Jedna jediná Pravda?

V předešlých částech našeho vyprávění jsme si přiblížili myšlenkový, ideový i osobně emoční svět Jana Amose Komenského, sledovali jsme ho při jeho hořkém zklamání z povrchnosti jsoucího světa a při jeho finálním spojení a splynutí s Kristem, u kterého podle svého přesvědčení nalezl veškerou pravdu, veškeré bohatství a veškerou blaženost duše. Teď tedy nezbývá nic jiného, nežli tuto jeho cestu a její vyústění ještě jednou přehlédnout v jejím celku, a zformulovat její zhodnocení.

Komenský výlučné postavení své křesťanské víry opírá v prvé řadě o to, že filozofové – tedy ti, kteří se kromě samotných věřících také zabývají duchovními věcmi a posledními pravdami – že tito filozofové prý „každý říkají něco jiného“. Budiž; Komenský ovšem ještě nemohl znát myšlenkové dílo Hegelovo, s jeho centrální tézí, že za všemi těmi zdánlivě tak rozdílnými filozofickými koncepty minulosti ve skutečnosti stojí jedna jediná, jim všem společná idea. Přiznejme Komenskému, že bezprostředně se věci skutečně jeví tak, že filozofové říkají „každý něco jiného“ – a že je tedy krajně obtížné nalézt v jejich rozličných konceptech nějakou jasnou, jednoznačnou, nezpochybnitelnou Velkou pravdu. Kterou právě Komenský se vší usilovností hledá, aby mohl jednou provždy útěšně spočinout v jejích neměnných jistotách. A on sám pro sebe tuto „Velkou pravdu“ nalezl ve víře, v intenzivním niterném prožívání dotyku s Bohem a Kristem.

Je naprosto nesporné, že – ve srovnání s filozofickým bádáním které je ze své podstaty kritické – víra mnohem spíše poskytuje tento pocit blažené jistoty, jediné věčné a nezpochybnitelné Pravdy. Jenže, nedá se nic dělat, ale tady musí být položena heretická otázka: A která víra má být vlastně tou „jedinou a pravou“?… Musí, může to být skutečně výhradně víra křesťanská? – Vždyť ten samý pocit naprostého splynutí s Jednou a věčnou pravdou stejně tak prožívá i věřící muslim, meditující buddhista, extatický guru hinduistického náboženství! Ano, každý z nich má a prožívá svůj pocit „jedné jediné Pravdy“ – ale každý jiným způsobem, v rámci jiného kultu, pod patronací jiných bohů. A tak se ten klíčový argument, který Komenský vrhal proti filozofům, nakonec jako bumerang obrací proti němu samému: vždyť i ze všech věřících nakonec stejně tak „každý říká něco jiného“… Kde je tu tedy možno získat tu poslední jistotu, že právě a jedině tato „pravda“ je ta jedině pravá?

Komenského „jediná a nezpochybnitelná Pravda“ tedy dostává značně závažné trhliny. A pochybnosti čtenáře se ještě zvýší, když sleduje, jak Komenský – se zjevným souhlasem a vnitřním souzněním – líčí, jak tito vroucně věřící křesťané přímo touží po všelikých bolestech a mukách, jenom aby se dostali blíže Kristovi: „Nejedni tu totiž snášeli od světa políčkování, plivání i bití, a přitom plakali radostí, vztahovali ruce k nebi a chválili Boha, že je uznal za hodné vytrpět něco pro jeho jméno, aby tak v Ukřižovaného nejen věřili, ale také byli sami křižováni k jeho cti. Jiní, které to nepotkávalo, záviděli tamtěm se svatou závistí a obávali se, že bez kázně na ně dopadne Boží hněv a bez kříže je postihne odloučení od Krista, takže líbali i Boží metlu a hůl, kdykoli je navštívila, i jakýkoli kříž.“

Či dokonce: „(Smrt) přistupovala k tomu i onomu a sdělovala jim, že je čas odejít ze světa. Ach, jak se radoval a jak jásal každý, kdo se tu novinu dozvěděl! A aby to mohlo být dřív, podnikali všecko možné, co jim přineslo různé bolesti i meč, oheň i kleště. A každý usnul pokojně a mile.“ (!!) – Jestli takto Komenský líčil reálné poměry ve své Jednotě bratrské, pak je tu sotva se možno zdržet myšlenky na religiózní sektu, kde fanatismus víry už zcela vytlačil původní duchovní pravdu.

Ať tak či onak: v naprosto drastické, naturalistické podobě se tu ukazuje negativistická stránka Komenského zřeknutí se jsoucího světa a přirozeného lidského života, a jeho doslova útěk do stavu trvalého náboženského vytržení. – Připomeňme si v této souvislosti ještě jednou Esther Vilarovou, která se nám mezitím v průběhu dalšího vyprávění tak trochu ztratila z očí. Zopakujme si: naprosto stejně jako Komenský i Vilarová prožívá pocit naprostého znechucení z přítomného světa, z jeho povrchnosti, přízemnosti, z jeho falše. Ovšem – na rozdíl od Komenského Vilarová neutíká z tohoto světa, neprchá před ním do izolace své vlastní sebejistoty z vědomí vyšší, ušlechtilejší pravdy.

Esther Vilarová zůstává i nadále, přes všechno zklamání přítomna v tomto světě; ale ona ho chce změnit. Vilarová proti lineárnímu, utilitaristickému racionalismu, který ovládá tento svět a který stojí za vší jeho povrchností a odosobněností staví zásadně jiný způsob rozumu: rozum založený na fantazii, a na empatii. Na kreativitě lidského ducha, a na mezilidském pochopení a vzájemnosti. Vilarová je si sice samozřejmě plně vědoma toho, jak krajně obtížné, a v úplném smyslu snad i nemožné je prosadit ve jsoucím světě takovouto zcela radikální změnu. Ale i kdyby se konečné vítězství tohoto“nového rozumu“ ukázalo být neuskutečnitelným, i tak Vilarová neláme zcela hůl nad tímto světem, a jedná podle zásady českého klasika Jana Wericha: „Boj proti lidské hlouposti nikdy nemůžeme definitivně vyhrát. Ale nikdy tento boj nesmíme vzdát!“

81 komentářů u „Komenského Labyrint V.“

  1. Dodatek: tímto uzavírám řadu mých komentářů ke Komenského „Labyrintu“. Ale tím téma Komenský není ještě zcela vyčerpáno; už v příštích dnech vyjde úvaha paní Hájkové taktéž o Komenském, i když v poněkud jiné souvislosti.

  2. Ta touha po mučednické smrti ve skutečnost není žádnou známkou sektářství, pane Poláčku. Když jsem četla o někdejších katolických misionářích, kteří v 18. století odjížděli do Latinské Ameriky, tak mnoho z nich si právě takovou smrt přálo. Možná se takoví najdou ještě i dnes. Katolíci přitom žádnou sektou nejsou.
    Sám apoštol Pavel si také přál umřít a být už u Pána, což podle něj bylo jistě mnohem lepší než snášet různá protivenství.
    Ale touha po smrti jistě nesouvisí výhradně z křesťanstvím. I dnes přece existují nevěřící sebevrazi, ne?
    Lidská psychika je složitá věc a všechno se nedá jednoduše vysvětlit.

  3. Ostatně, podle toho, co známe z Hamleta, mnoha Shakespearovým současníkům zřejmě bránil v sebevraždě jenom strach z toho, co bude po smrti. Není to tak?
    „Žít, nebo nežít – to je, oč tu běží:
    zda je to ducha důstojnější snášet
    střely a šípy rozkacené sudby,
    či proti moři běd se chopit zbraně
    a skoncovat je vzpourou. Zemřít – spát –
    nic víc – a vědět, že tím spánkem skončí
    to srdcebolení, ta sterá strast,
    jež patří k tělu, to byla meta
    žádoucí nade všechno. Zemřít – spát –
    Spát! Snad i snít? Á, v tom je právě háček!
    To, jaké sny by se nám mohly zdát
    v tom spánku smrti, až se těla zbudem,
    to, to nás zaráží. To je ten ohled,
    jenž bídě s nouzí dává sto let žít.
    Vždyť kdo by snášel bič a posměch doby,
    sprostoty panstva, útlak samozvanců,
    soužení lásky, nedobytnost práva,
    svévoli úřadů a kopance,
    jež od neschopných musí strpět schopný,
    sám kdyby moh svůj propouštěcí list
    si napsat třeba šídlem? Kdo by chroptě
    se potil krví na galejích žití,
    než jen, že strach z něčeho po smrti,
    z těch krajů neobjevených, z nichž nikdo
    se nevrací, nám ochromuje vůli
    a dává snášet raděj zla, jež známe,
    než prchnout k jiným, o nichž není zpráv.“

  4. Jak jsem četl ten Labyrint, tak si myslím, že všechny ty „různice a třenice“, které Komenskému asi nejvíce ze všeho vadí, jsou způsobeny nevědomím hnaným, tolik oslavovaným lidským já. A toho se nelze zbavit, co člověk bude živ, lze však přeměnit jednání sobecké v jednání užitečné. Užitečné pro všechny, tedy i pro nás. Z toho pak pramení spokojený život, totiž život, který s přirozeností neválčí a nikomu neškodí, nemusí-li se bránit.

  5. Neválčit s přirozeností a neškodit druhým?
    Ale co když je to právě přirozenost jedněch, která ohrožuje přirozenost druhých? Čili škodit druhým může být pro někoho zcela přirozené. Zvlášť, když si člověk ani neuvědomuje, že jeho jednání druhým škodí.

  6. Tak s tím Hamletem, to je tedy opravdu trefa, paní Hájková! 😉

    Ano, ve vztahu k ústřednímu tématu Komenského „Labyrintu“ se skutečně jedná o to samé: stávající svět (a život v něm) je ničemný, plný špatnosti a zklamání. A člověk – alespoň takový člověk který na svět a na život klade vyšší (mravní) nároky – si vlastně opravdu znovu a znovu musí stavět tuto otázku: „Být či nebýt?“ Otázku, na kterou se jen krajně obtížně hledá přesvědčivá odpověď.

    Ovšem je něco jiného položit si tuto otázku ve všeobecném, existenciálním smyslu – a něco jiného je „řezat se nožem a mečem“, s toužebným přáním z tohoto světa uprchnout.

    Hamlet sám totiž tuto palčivou otázku klade stále ještě z pozice ž i v o t a – právě proto je tato otázka natolik palčivá, protože ten kdo ji klade stále ještě sám stojí uprostřed života, uprostřed světa, a trpí jeho špatností. Zatímco to jak celou věc staví Komenský (a jmenovitě právě v těch zmíněných pasážích) – tak tady už je jsoucí lidský svět, a život sám už fakticky zcela vzdán, je odhozen na smetiště jako něco zcela bezcenného a nepotřebného, ba dokonce přebytečného, jako obtížný balast; a všechno pravé a cenné je přesouváno už výhradně jenom do světa posmrtného. Do „krajů, o nichž nemáme zpráv“.

  7. Jestliže je něčí přirozeností škodit druhým, pak je namístě takového člověka taky trochu poškodit, třeba na bradě. Jen můj názor. :-)))))

    Já to trochu rozepíšu, to by asi bylo moc zkratkovité. 🙂

    Podle mého názoru je to v tom uvědomění. Tedy jsou lidé, kteří se považují málem za svaté, ale chybí jim pochopení jistých rozumových souvislostí. Abych tak řekl, svatých je vždycky víc než moudrých… jen takový pitomý bonmot. No a tihle lidé dlouho stagnují na jednom místě, rádi by se posunuli dál, ale nejde to, chybí smysl pro realitu a upřímnost k sobě.

    Pak jsou zase jiní lidé (pokud tedy budu takto nepřípustně zjednodušovat a typizovat), kteří svoje sobectví povýšili na normu, bezvýhradně a radostně ho přijímají a používají. To jsou tedy ti, kteří škodí jiným (ale ve skutečnosti i sobě).

    Pak je tu zase další skupina, která si lidské sobectví oškliví, odmítá ho, má z něj ve skutečnosti strach, cítí odpor. Prostě se s tím nevyrovnali a občas si počínají jako hnojomety.

    Jenomže to sobectví k lidskému životu patří. Protože co to vlastně je? Je to způsob, jak zajistit sebe a jak se účastnit lidské zkušenosti. Tedy je to snaha získat to, co mi dělá dobře. Je to vlastně pozitivní věc: snažím se získat to dobré. Pokud tedy člověk dokáže přijmout, že určitá míra sobectví je člověku vrozená, pak je to dobré. Tedy jde o to, dát věci na to místo, kam patří. Sledovat spíš potřeby než vzdálené touhy. Uznávat lidské hranice. Čili pokud si uvědomuji a akceptuji svoje potřeby, nebojuji proti sobě, pak nemám problém. Devadesát procent problémů je najednou pryč. Takže lidská osobnost nemá nárok na svatost, ale na dobrou přirozenost…

    Já si dovolím sem ještě něco dát. Pokud se na to někdo podívá, chtěl bych požádat, zapomeňte prosím na astrologii i na virus, je tam mnohem podstatnější jádro. 🙂

    https://www.youtube.com/watch?v=x_mV54aDytw&t=1668s

  8. CO JE LIDSKÁ PŘIROZENOST?

    No ano, to je svým způsobem právě otázka všech otázek. Vzpomínám si jak jsem svého času s jedním profesorem filozofie (a velkým znalcem dialektiky) mluvil o Marxovi. (Myslím že jsem tento rozhovor už zrovna nedávno zmínil.) Marx totiž zásadně zavrhl veškerou metafyziku, s tím že všechno dění ve světě se řídí prostě „přírodními zákony“. Já jsem to tehdy komentoval tím (a pan profesor tomu živě přisvědčil), že Marx sám ovšem vůbec nijak nevysvětlil, c o je to vlastně doopravdy, ta „příroda“. To co mělo být nezpochybnitelným počátkem a příčinou všech věcí, to se při bližším pohledu ukazuje být jedním velkým otazníkem.

    Spirituálně založený kolega Skočný sice tu „lidskou přirozenost“ pojímá ovšem poněkud jinak nežli materialista Marx 😉 ; to ovšem nic nemění na tom, že i v jeho případě to odvolávání se na „přirozenost“ člověka (respektive světa) zanechává velké otazníky.

    On chce tuto „přirozenost“ vidět mimo lidského já, lidského ega; ale jak správně naznačuje paní Hájková, přinejmenším u mnoha lidí je to (vyhraněné) ego součástí jejich přirozenosti.

    A čistě objektivně řečeno: určitá míra vlastního „já“ je samozřejmě přirozenou součástí každého člověka. Toto „já“ není vlastně nic jiného, nežli výraz, forma subjektivity; a nic jsoucího nemůže existovat jinak nežli jako určitý, konkrétní subjekt. Všechno co by nějak existovalo mimo subjekt (čili mimo „já“), by mohlo existovat – pokud vůbec – jenom jako naprosto beztvará kaše, bez jakýchkoli jsoucích forem, bez jakýchkoli vlastností.

    „Přeměnit jednání sobecké v jednání užitečné“ – ano, to zní napohled velice krásně a ušlechtile; ovšem otázka stále je, do jaké míry je něco takového kompatibilní s lidskou přirozeností. Respektive s realitou světa vůbec.

    Svým způsobem se této záležitosti týká i jedna pasáž z „Labyrintu“. Když tam Komenský líčí a vynáší všechny přednosti „pravých křesťanů“ (tedy zjevně členy jeho „Jednoty“), pak na jednom místě píše o tom, že tito „užívají plodů světa, aniž by se za nimi pachtili“.

    To se ovšem na první pohled zdá být jedině rozumným životním postojem; ale ono to má jeden háček. Oni si totiž takto užívají plodů světa – které vytvořili j i n í, a to sice právě tím svým „pachtěním“!

    Jinak řečeno: ono je velice pohodlné (a vlastně hodně pokrytecké) hledět spatra na ty, kdo vytvářejí materiální hodnoty – a přitom si užívat výsledků jejich práce. Je to vlastně to samé, jako když my tady třeba kritizujeme kapitalismus – a přitom to činíme za pomocí prostředků (počítač, internet), které by právě bez tohoto kapitalismu, bez jeho neustálého usilování, bez jeho neustálých inovací vůbec neexistovaly, přinejmenším v současné době ne.

    Sečteno a podtrženo: bylo by zcela nerealistické domnívat se, že my můžeme nějakým způsobem eliminovat, v nadzemské nirváně ducha rozpustit lidské já, lidskou subjektivitu. V reálné existujícím světě něco takového principiálně není možné.

    Ale – kde je subjektivita, tam je ego; a kde je ego, tam je střet. „Nikomu neškodit“ je v podstatě vyloučeno apriori; tam kde jsou subjekty vůbec nějak aktivně činné, tam nelze zamezit jejich vzájemnému střetávání.

    To jediné o co je možné se pokusit je to, tuto subjektivitu, toto ego – nikoli snad z r u š i t, nýbrž i n t e g r o v a t. Nikoli zúžit, nýbrž naopak rozšířit. Tak, aby vlastní ego každého člověka dokázalo alespoň v určité základní míře do sebe přijmout, přizvat i to „já“, ego toho druhého. Tím sice nezmizí konfliktní potenciál jako takový; ale vznikne tím možnost tyto konflikty překonávat pozitivním, nikoli negativním způsobem.

  9. Tak tou poslední explikací svých pozic jsi mi ovšem provedl to, čemu Němci říkají „das Wasser abgraben“; volně do češtiny přeloženo vypustil jsi mi veškerou (argumentační) vodu z mých mlýnů.

    Vlastně všechno to čím já jsem argumentoval proti tobě, ty jsi mezitím zcela dobrovolně přednesl sám, jako svou vlastní pozici.

    Takže v prvé řadě to vypadá, že i po celých těch létech vzájemných diskusí a názorových konfrontací jsi pro mě pořád ještě velkou neznámou…

    Ta tvoje věta „dávat věci na místo, kam patří“ – ta je ovšem vynikající; ta myšlenka je natolik hluboká, že si ji napřed musím nechat trochu rozležet v hlavě. – Mezitím se ale napřed podívám na ty tvoje astrologické viry. 😉

  10. Tak k tomu videu: opravdu podivuhodná směsice magorství a inteligence. 😀

    Onen soudruh tam má jeden velice pozitivní pojem: dynamická harmonie. Jakožto spojení složek pozitivního i negativního.

    Ovšem – on z toho zase dělá chybný závěr. Že totiž všechno to co je kolem nás (jakožto produkt té dynamické harmonie) je prý „přirozené“ a proto „dobré“. On si prakticky protiřečí sám sobě; protože to údajně „dobré“ je produktem neustálého zápasu, neustálých bojů v rámci oné „dynamické harmonie“. Kde ovšem ta dynamická složka stojí v popředí; a „harmonie“ jenom někde v dalekém pozadí; případně až jenom jako výsledek oněch bojů.

    Zkrátka, abychom to zkonkretizovali: právě současný boj lidstva proti virům je součástí tohoto nekonečného boje pozitivního s negativním. Je proto naprosto nesmyslné prohlásit to za „přirozený stav“, s tím že nemá smysl se proti tomu bránit. Právě tento – věčný – boj je součástí tohoto přirozeného, ve svém celku snad i „harmonického“ stavu.

  11. Ovšem, pane Poláčku, to, že tito „užívají plodů světa, aniž by se za nimi pachtili“ jaksi trochu protiřečí představě, že ti samí lidé zároveň nenávidí život a těší se na smrt.
    Jestli ono to není myšleno jinak.

  12. Jopole, člověk (i klokan) se vyvíjí. Takže co dříve nebylo… :-))))) Nicméně, pokud by ti připadalo, že obvykle píšu nějak jinak: Obvykle píšu o tom království, co není z tohoto světa, ale teď jsem psal o světě vezdejším. 🙂

    K tomu soudruhovi: můžou se v tom samozřejmě nacházet i nějaké nesrovnalosti, ale to podstatné, tak jak já to chápu, je rozdíl mezi správným (tedy mezi domestikací za účelem vlastního prospěchu) a dobrým (tedy přirozeným). Tedy klíčová je věta: my jsme svým narozením souhlasili, že se narodíme do prostředí světla a tmy, a že se z toho budeme učit a zrát. Takže z toho pohledu je všechno dobré. A ten virus bych moc nerozebíral. 😉

  13. „…my jsme svým narozením souhlasili, že se narodíme do prostředí světla a tmy…“

    Koho z vás se rodiče zeptali, jestli se chcete narodit? Mě tedy ne…

  14. Tak říká se, že pokud si to někdo chtěl na poslední chvíli rozmyslet, tak se narodil s nohama napřed. Ale to berte jen jako takovou nadsázku. 🙂

  15. Tento rozpor je ovšem u samotného Komenského, paní Hájková. Že to jeho bratrstvo „pravých křesťanů“ na jedné straně tak nějak setrvává ve jsoucím světě – ale na straně druhé se cítí být vlastně někde úplně jinde. Tak trochu to připomíná známou „chytrou horákyni“, tedy chtít dvě zcela neslučitelné věci mít zároveň.

  16. Pane Kalousi, i když pro nás racionalisty je ta formulace „narodit se z vlastní vůle“ samozřejmě naprosto nesmyslná, z mystického hlediska je to tak naprosto logické: z tohoto hlediska je totiž prioritní entitou nikoli hmota, nýbrž vědomí. A materiální svět je tak jako tak jenom emanací, zvějšněním, materializací světa ideálního, duchovního.

    Jak řečeno z racionalistické perspektivy je to samozřejmě naprosto postavené na hlavu; ale přece jenom k určitému pochopení takovéto pozice může pomoci, když si položíme otázku, co je vlastně prvotní: fyzikální materie, anebo ale fyzikální zákon? Přichází fyzikální zákon až sekundárně k fyzikálně existující látce – anebo je tomu naopak, je to ten zákon který má nadčasovou, apriorní existenci, a veškerá fyzikální hmota je pouhou realizací těchto fyzikálních veličin? – Protože v tom druhém případě je materiální, fyzikální svět fakticky také jenom „emanací“ světa o sobě nehmotných – fyzikálních, matematických – zákonů…

  17. Ale vždyť, pane Poláčku, pokud jim víra pomáhala snášet to „moře běd“, o kterém mluvil Hamlet, a také „bič a posměch doby, sprostotu panstva, útlak samozvanců“, pak byl jejich život nakonec krásný, ne? Lepší než ten Hamletův. Hamlet to negativní ve světě neuměl změnit, oni taky ne. On se bál, co bude po smrti, oni ne. Není tedy lepší věřit v život po životě?
    A to, že se někdo nepachtí, neznamená, že nepracuje. Vy se pachtíte?

  18. Evě Hájkové: Převládající naladění společnosti ovšem bůhvíproč velí pachtění aspoň předstírat… Nebýt toho, už jsme dávno měli 20hodinový pracovní týden při nesnížených platech.

  19. Jak je to s tím egem?
    Já bych řekla, pane Poláčku, že ti nejschopnější podnikatelé možná to ego ani nemají. Že prostě následují instinkt. Který, jak si myslím, k egu nepatří.

  20. Paní Hájková, v mém (invalidním) důchodu mohu už opravdu blaženě prožívat to privilegium, že se nadále nemusím za ničím dalším pachtit. 😉 A mohu se tedy plně věnovat antickým ctnostem ryzího pěstování ducha a duše.

    ——————————

    Ale co se těch Komenského „pravých křesťanů“ týče: opakuji znovu, tady je problémem jejich vyslovený útěk ze světa. Je to fakticky to samé co pro mě vždycky bylo nepřijatelné u Buddhy: že se veškerý život jako takový apodikticky označí za „zdroj bídy a utrpení“. A tak se tento svět opustí, sakumprásk. Zavřou se za sebou dveře, a – dejte mi se vším pokoj! A všechno hodnotné se od této chvíle hledá už jenom v jakýchsi spirituálních sférách.

    Naštěstí Komenský sám tuto svou maximu (vyslovenou v „Labyrintu“) nevzal nijak doslova, jinak by musel přestat tvořit, a musel by se opravdu stáhnout někam do jeskyně, a tam v naprostém osamění zbytek svého života strávit v modlitbách k Ježíšovi.

    Hamlet – ano, ten nedokázal změnit svět, podlehl v boji s jeho špatností (u Shakespeara jen málokdy vítězí dobro); ale nicméně Hamlet za dobro respektive spravedlnost bojoval, a už to je samo o sobě pozitivním počinem, zase podle té werichovské maximy „tento boj nikdy nemůžeme definitivně vyhrát, ale nikdy ho nesmíme vzdát“. I prohraný boj může být inspirací pro ty, co přijdou potom. A tak zase někdy časem „vstanou noví bojovníci“.

  21. Já nevím, pane Poláčku, zda ti Komenského vnitřní křesťané jsou totožní s členy Jednoty bratrské nebo koho jimi myslí. Ona ta Jednota byla předtím docela činorodá. Nešlo o poustevníky, i když ten jejich začátek byl dost poustevnický. Postupně se ale Jednota otevírala světu. I když tím zase v jistém smyslu ztrácela.
    On ovšem ani o těch vnitřních křesťanech netvrdí, že se mají před světem někam schovat. Bůh Poutníkovi radí: Tělem (zde na zemi) služ komu chceš nebo komu můžeš. Duší pak jenom mně.
    Já vidím jenom jeden problém, a sice v tom, že oni Bohu připisovali (domnívali se), že to utrpení možná vyžaduje, jak vyplývá z textu. Dnes si to většina křesťanů nemyslí.
    Tenkrát prostě byla dost jiná doba.

  22. CO PATŘÍ K EGU?

    To je opravdu zajímavá otázka, paní Hájková. Kolega a přítel Skočný by nejspíše řekl, že ego je to, co brání člověku ve splynutí s Tím pravým. Respektive s jeho vlastní (člověka) pravou podstatou.

    Ale protože já sám jsem pouze přízemní materialista 😉 , tak si mohu dovolit nahlížet na problém ega poněkud jiným způsobem.

    Ego, já – opakuji vždy znovu a znovu, to je něco bez čeho nemůže člověk vůbec existovat. A nejen člověk; v obecném smyslu je „já“ totéž co subjektivita. A nakonec každá jsoucí entita může reálně existovat jenom jako subjekt – sice neuvědomělý třeba, ale subjekt. Tedy jako něco, co existuje samo sebou, má svou vlastní identitu, a touto identitou se odlišuje od všech subjektů ostatních. V tomto smyslu by tedy bylo možno říci, že „já“ je samu sebe si uvědomující subjektivita.

    Ovšem – vyvstává nám tu i ta otázka, jak k sobě navzájem vztahují pojmy „já“ a „ego“. Obojí by samozřejmě čistě etymologicky vlastně mělo znamenat totéž; ale přece jsou tu určité významové nuance.

    Asi nikdo nebude popírat, že každý z nás má své vlastní „já“. Ale – máme také své vlastní ego? To už totiž vždy alespoň trochu zavání egoismem.

    „Ego“ – to sugeruje už spíš význam ve smyslu ne pouhého „já“, nýbrž vyhraněného, případně až dokonce arogantního „já“. Které nejen vychází ze samozřejmé a přirozené přítomnosti vlastního já – nýbrž toto vlastní já nadřazuje oproti všem ostatním.

    ——————————-

    Takže když se s tímto pojmovým upřesněním vrátíme k otázce, zda ti „nejschopnější podnikatelé“ mají či nemají „ego“, co se nám pak nabízí za odpovědi?

    V prvé řadě by ovšem bylo nutno si ujasnit, co – a koho – míníme pod pojmem „nejschopnější podnikatelé“. Jestli to myslíme v pozitivním smyslu, tedy zcela neutrálně ve smyslu jejich podnikatelských schopností – anebo jestli to myslíme ve smyslu „schopní všeho“.

    Ale protože paní Hájková zmínila instinkt, tak to zřejmě myslela v tom smyslu neutrálním, respektive pozitivním. A podle jejího názoru tento instinkt není kompatibilní s „egem“.

    „Instinkt“ – to je v daném smyslu zřejmě totéž jako intuice. Která ovšem vzniká ze zkušenosti, ze znalostí. Tady bych ale především neviděl žádnou přímou souvislost s otázkou přítomnosti či nepřítomnosti ega. Takovouto intuici může mít stejně tak egoista jako dejme tomu altruista. To je jen otázka vnitřních schopností.

    Ledaže by to paní Hájková myslela tak, že „ego“ je vždy vědomé, cíleně orientované, zatímco instinkt je nevědomý, naše jednání vede podprahově, bez účasti našeho vědomí.

    Ale jak už jsem řekl: i tento zdánlivě zcela nevědomý instinkt jde ve skutečnosti ruku v ruce s vlastním poznáním, s vlastní zkušeností – které si vytváříme zčásti samotnou praxí, ale z druhé části i vědomě.

    ————————–

    Ale abychom se vrátili k výchozí otázce, co patří k egu. Tak v každém případě zřejmě:

    – vlastní identita
    – vlastní subjektivita
    – vědomí vlastní subjektivity, tedy vědomí vlastního já
    – a pokud je řeč o egu jako takovém, pak tomu přistupuje ještě vymezení, ohraničení vlastního já oproti všem ostatním.

    Přičemž toto vymezení se může být spojeno
    – s respektem vůči jiným subjektům, jiným „egům“
    – s pocitem vlastní nadřazenosti, kdy sice (třeba) uznávám existenci ostatních „já“, ale chci být vůči nim v dominantním postavení.

  23. Ano, paní Hájková, tehdy byla opravdu hodně jiná doba (což my si dnes často už vůbec nedokážeme uvědomit). Především když současní (mladí) režiséři točí nějaký film o středověku (například o Husovi), pak je to mnohdy přímo groteskní, jak oni opravdu snad věří tomu, že tehdejší lidé svázaní dvorní, církevní a jinou etiketou se chovali a hovořili naprosto stejně nenuceně a ležérně jako dnešní mládež odkojená liberalismem.

    Také jsem na to myslel, že je nutno zohlednit mentalitu tehdejších lidí. Ale i bez ohledu na to všechno – i tehdejší běžný, civilní občan by na takovéto „vyznání Krista“ hleděl asi s nemalým úžasem. A sotva by to asi mohl považovat za příklad hodný následování.

  24. K boji sympatizantů o schopnost rozumného smýšlení bych dodal.
    Lidský osud je současným člověkem vnímán buď jako zázrak v rukou boha, nebo jako nevyzpytatelný osud obzvláště „chytrého“ zvířete – od dob osvícenství již i plošně – které svůj rozum prvotně používá k ukojení slepé zištnosti a podobných egoistických pudů.
    Jde o střet dvou domněle odlišných romantických představ, které si vzájemně ve společenskopolitické rovině ideologicky zneužívané konkurují a volání po odstranění rozporu dnes a denně doznívá v nedohlednu.
    Takže lidské přirozenosti nezbývá než věrnost imperativu – podrž se svého kopyta ševče……..bych dojat svou nápaditostí dodal.

  25. Pane Petrasku, kde se flákáte, konečně něco co nemá smysl a dá se číst:)

  26. Pane Poláčku, já si myslím, že podnikatele možno chápat i v pozitivním slova smyslu, tedy jako člověka činorodého, který se zcela ztotožní se svou prací. Můžeme použít i slovo workoholik, ale zase spíš v tom pozitivním smyslu, tedy člověk, který je uchvácen prací a dělá to rád, takže mu nejde o to, aby si užíval zisku, ale o to, aby se věnoval své práci a měl radost z tvoření.
    Máte pravdu, že ego se užívá v mnoha významech. Musím říct, že já to nemám ještě tak zcela vyjasněné. Možná je to identita, která souvisí se začleněním člověka do určité společnosti, možná je to rozumová složka, která v osobnosti udržuje rovnováhu a jejím narušením se otevře nějaká nová cesta nebo nová možnost. Ale může to být i nebezpečné.
    A ego může znamenat i pýchu, kde vnímám možnou souvislost s tou identitou.
    Ano, ty instinkty mohou být docela dobré (nejen pro příslušného jedince, ale také pro jiné lidi) a jistě s nimi souvisí i intuice, která je kombinací instinktů, vědomostí a zkušeností.
    Ostatně, když jsme u těch instinktů a pudů, ty mohou hrát roli i ve zmiňované touze po utrpení, která se vyskytovala u těch Komenského křesťanů. Prostě u nich došlo k aktivaci nějakého pudu sebedestrukce. Sebevraždu však nepáchali, protože Bůh si ji nepřeje.

  27. Každá doba pane Kosmeli má určitý převládající způsob pohledu na svět a tím své imperativy, které pokud je bereme na zřetel, nám umožňují k době víceméně něco říct.
    Paradigma současné postmoderny „vše je možné, protože společenskou validitu zaručuje jenom tržní hodnota“, garantuje jak akceptaci jakýchkoliv hmotných tak názorových ptákovin/imperativů.
    Příkladně levicová a pravicová ideologie nám tu pojednou splynula v beztvaré těžko uchopitelné plasma. Myslitelé jak levice, tak pravice se vzpírají internacionálnímu kapitalismu a společně se schází v nacionální orientaci, kde pojem solidarita je zakázanou kategorií a jméno Orban úctyhodným pojmem.
    A toto vše paradigma doby imperativně staví v potaz…..bych coby ultimativní smysluplný nesmysl dodal.

  28. ROZUM A NÁBOŽENSTVÍ

    Pane Petrasku, svého času podnikl Platón svým způsobem rozhodující (respektive fatální, podle toho) pokus o spojení čistě logického myšlení s božským elementem. Je to jedna z klíčových pasáží jeho dialogu „Sofisté“, kde kritizuje pozici dřívějších (eleatských) idealistů (jmenovitě Parmenida), podle kterých je bytí (jakožto vrcholná ontologická kategorie) sice božského charakteru, ale nehybné, je pouhou prázdnou identitou se sebou samým.

    Oproti tomu Platón – poté co velmi složitými metafyzickými úvahami dokázal, že toto bytí není nehybné, nýbrž naopak je pohyb je jeho zcela základním atributem – tak Platón poté vytyčuje v podstatě takovýto argumentační řetězec:

    – bytí je pohyb
    – pohyb znamená život
    – život znamená duši
    – duše znamená rozum.

    Z toho tedy Platón odvozuje (čistě logicky-metafyzickou úvahou), že samotné bytí (a tedy i celý vesmír) je ve svém podstatě živé, nadané duší a rozumem.

    Ovšem: nedá se nic dělat, ale tuto svou průlomovou tézi ani sám velký Platón nedokázal podložit nějakým skutečně přesvědčivým důkazem, nežli těmito – velmi odvážnými – analogiemi. Takže i on nakonec jako poslední důkaz musí sáhnout po vyšší, boží instanci: „Ale jak, u Dia! Máme se snad lehkovážně nechat přesvědčit o tom, že ve skutečnosti pohyb a život a duše a rozum nejsou vlastní pravdivě jsoucímu (tedy: bytí)?“

    Jak řečeno ani velký Platón tedy nedokázal předložit skutečně nezvratný a přesvědčivý důkaz pro jeho smělou tézi o „rozumnosti bytí“; a proto musí volat na pomoc nejvyššího boha, aby ten toto jeho přesvědčení podpořil svou (tehdy) nezpochybnitelnou autoritou.

    Ale i přes tuto určitou vratkost jeho argumentace se tato jeho téze o „rozumnosti bytí“ stala základem přinejmenším pro hlavní větev dalšího evropského filozofického myšlení, a to sice až k Hegelovi s jeho teorémem „absolutního Ducha“.

    Hovořil jsem na toto téma svého času s jedním německým profesorem filozofie; a on k tomu prohlásil toto:

    – za prvé, toho „absolutního Ducha“ dnes už Hegelovi nikdo neuvěří („keiner kauft ihn ihm ab“)
    – za druhé, v dnešní době všechno závisí (ve filozofii) od toho, jestli se podaří ten předpoklad rozumnosti bytí dokázat respektive odůvodnit nějakým jiným způsobem. To jest – nějakým racionalističtějším, neutrálnějším způsobem.

    Já jsem tehdy – jako pouhý začátečník na poli filozofie – ještě vůbec nedokázal plně nahlédnout hloubku této myšlenky; ale v posledních létech ji oceňuji čím dál tím více. A čím dál tím více jsem přesvědčen o tom, že právě takovéto nové pojetí vztahu objektivity a rozumnosti je nutnou a nepostradatelnou základnou pro další vývoj nejen čistě filozofického myšlení, ale i pro sebepojetí lidské společnosti a člověka vůbec.

    Ta centrální Platónova úvaha totiž není vůbec marná; a když si z ní odmyslíme tu božskou instanci kterou do ní nakonec z nouze vplétá, pak ten samotný jeho argumentační řetězec může být naprosto přijatelný i pro zastánce materialisticko-racionalistického světového názoru. Připomeňme si znovu tuto argumentační linii:

    pohyb – život – duše – rozum.

    S takovýmto kauzálním řetězcem by nemusela mít žádný zásadní problém ani současná evoluční teorie:

    – z čistě fyzikálního pohybu na určitém stupni jeho komplexity vzniká pohyb organický, tedy život

    – z pohybu organického na dalším stupni komplexity vzniká „duše“, tedy schopnost vědomí

    – vědomí jako takové dalším svým rozvojem získává schopnost rozumného uvažování, rozumu.

    To všechno dohromady tedy skutečně opravňuje závěr, že vesmír („bytí“) je ze své samotné podstaty p o t e n c i á l n ě (an sich) rozumný; tato rozumnost je v něm uložena od samotného jeho počátku, a je jenom otázkou času, kdy tento potenciál dojde své realizace.

    Toto schéma sice samozřejmě ještě zdaleka neřeší všechny otázky s tímto tématem spojené; ale přesto zadává alespoň základní kostru pro principiální možnost spojit navzájem materiální objektivitu na straně jedné, a ryze ideální momenty jako je „duše“ a „rozum“ na straně druhé.

    Pokud tu pak byla položena otázka po „paradigmatu dneška“, spolu s otázkou, proč se dvojnásobně rozumný „homo sapiens“ chová přečasto tak zcela nerozumně, pak v rámci daného schématu je odpověď vlastně docela snadná: ten proces růstu k pravé rozumnosti stále ještě probíhá. Současný člověk se stále ještě nachází někde na půl cesty mezi pohybem materiálně-organickým na straně jedné, a mezi skutečnou rozumností na straně druhé. Na jedné straně je tedy současný člověk stále ještě polapen nevědomými složkami pohybu, atavistickými, ale ještě i organickými a chemicko-fyzikálními; ale na straně druhé tyto jeho nevědomé složky jsou přece jenom do určité míry prosvětlovány leskem a působením „kosmického rozumu“.

  29. Co se těch holistických výjevů týče na které poslal link pan Kosmel: no ano, právě proto že ten vztah materiálního a ideálního není řešen seriózní cestou, pak se toho chytají respektive ujímají všemožné – v doslovném slova smyslu zoufalé – existence. A podle toho to pak také vypadá. A tak jsou tady bez ladu a skladu na jednu hromadu hozeny v zásadě správná tvrzení respektive konstatování, stejně tak jako naprosté nesmysly. A to všechno je zalito jakousi všeobjímající holistickou omáčkou.

    Přičemž – aby nedošlo k omylu – holismus sám není nic zavrženíhodného, je to dozajista jedna určitá dimenze existence samotné skutečnosti; ale když se tohoto tématu zmocní diletanti respektive blouznivci, pak z toho zcela logicky nemůže vzejít nic příliš použitelného.

  30. „Touha po utrpení jako pud sebedestrukce“ – paní Hájková, to je zajímavá myšlenka, tady se asi opravdu musíme přenést do dob středověku, je fakt že deformované životní podmínky mají tendenci člověka naprosto vykolejit z jeho přirozených životních procesů, takže důsledkem pak opravdu může být i – jinak iracionální – snaha po sebedestrukci.

    Anebo, abychom zůstali u Hamleta, „doba vymknutá z kloubů šílí“; a to pak samozřejmě nemůže zůstat bez vlivu i na lidi v této době žijící.

  31. Pane Petrasku, to jste mi docela dodal motivaci, asi ty paradigmata a imperativy jenom tak nenechám, jak jsem minule zmínil, když je to takový „hezký“ nesmysl jak říkáte:) Já zbožňují nesmysly i ty životní, tedy protiklady „smyslu života“, po kterém se tady pídí skoro většina účastníků.

  32. „takovéto nové pojetí vztahu objektivity a rozumnosti je nutnou a nepostradatelnou základnou pro další vývoj nejen čistě filozofického myšlení, ale i pro sebepojetí lidské společnosti a člověka vůbec.“
    Co si myslíte, pane Poláčku, je můj předpoklad úplně mimo, když si jako představím, dejme tomu tak za 50 let (vývoj je velmi rychlý, tak možná i za méně), jednoho německého profesora filosofie říkat, tomu Poláčkovému „starému“ pojetí již nikdo neuvěří?

  33. Pane Petrasku, čtu od rána přerušovaně (mezitím jsem plnil „imperativy“ manželky: nakrájet cibuli, maso a podobné „nesmysly života“) teď takovou útlou knížečku Burnout Society (vyšla i česky ale mám ji jenom v angličtině, tak nevím, jestli to vyjádřím dostatečně smysluplně) a na téma imperativu doby se tady říká: „Dnešní společnost již není Foucaultovým disciplinárním světem nemocnic, blázinců, věznic, ubytoven a fabrik. Již dávno byla nahrazená jiným režimem, jmenovitě společnosti fitness studii, úřednických věží, bank, letišť, nákupních středisek a genetických laboratoří. Společnost 21. století již není disciplinární ale společnosti dosahování úspěchu [Leistungsgesellschaft]. Také její obyvatele již nejsou subjekty poslušnosti ale úspěchu dosahující subjekty.“ Dál už jenom útržkovitě, něco doslovně, něco, jak jsem to pochopil: „už nemusíme abychom se uživili, … už můžeme … už jsme podnikateli sama sebe …už také i sama sebe vykořisťujeme abychom dostali změně paradigmatu … stará společnost je zákazová … to byste neměl … místo toho můžeš, můžeme“.

  34. Proč je má usilovná snaha o vydatný příspěvek do zdejší studnice poznání je trvale odmítaná?
    Pro: a)rozvláčnost b) nedokonalost c)nudnost d)obsah něměckých textů d)neznalost administrativních směrnic…………bych se ostýchavě otázal

  35. Zde kámen úrazu – pan Kosmel….. se kterým došlo ve snaze o uchopení aktuálního obsahu duchadoby na eseje Byung-Chul Hana.
    Zasílám se slzou v oku… již se nedočkám jeho laškovné odezvy.
    I já, pane Kosmeli rád čtu texty Byung-Chul Hana, které mám v němčině.
    Poslední výtiskem je sbírka esejí, tematizující nejen výměnu paradigma musím za smím, ale také otázku – co vlastně nutí kapitalismus ke slepé akumulaci?
    Zde pár titulků neomarxistům vonnějších cibule:
    Kapitalismus und Todestrieb 2020
    Warum heute keine Revolutionmöglich ist 2014
    Die Totalausbeutung des Menschen 2016
    In digitalen Panoptikum 2014
    Transparent ist nur das Tote 2012
    Der Kapitalismus liebt die Stille nicht 2013
    Z té nejnovější eseje Kapitalismus und Todestrieb, kde sleduje lidský úděl pohledem pesimistů/skeptiků jsem vyčetl:
    To co dnes považujeme za růst je ve skutečnosti karcinomatózní bezcílné bujení. Zažíváme opojení z růstu produkce budící dojem opojení smrtí/Todesrausch……..dále pokračuji jazykovým mišmaš wg mé nemotornosti dobrého překladu :
    Což Han dokládá a rozvádí následujícími výroky:
    W. Benjamina označením fašismu (platné i pro současný kapitalismus).
    Die Selbstentfremdung der Menschen hat womöglich jenen Grad erreicht, der sie ihre eigene Vernichtung als ästhetischen Genuss erleben lässt.
    A. Schnitzler – die Geschichte der Menschheit verläuft wie eine tödliche Infektionskrankheit.
    Heidegger – so ist Geschichte der Menschheit ein ewige Kampf gegen das Göttliche.
    Freund – der Mensch mit seiner Grausame Aggression ist eine wilde Bestie der die Schönung eigenen Art fremd ist. (napsal krátce před světovou krizí a mezi dvěma světovými válkami a mohlo velmi lehce svést k závěru, že kapitalistické tržní uspořádání nabízí prostředí, ve kterém si člověk může jako divoká bestie své agrese nejlépe prožít).
    Dnešní neomarxisté – grosse List des Kapitalismus besteht darin , die Zerstörungskräfte, den Todestrieb zu kanalisieren und in die Richtung wirtschaftliche Wachstum umzulenken.
    A nutno dodat připomínku paní Hájkové: „Ostatně, když jsme u těch instinktů a pudů, ty mohou hrát roli i ve zmiňované touze po utrpení, která se vyskytovala u těch Komenského křesťanů. Prostě u nich došlo k aktivaci nějakého pudu sebedestrukce“.
    To vše nabízí skoro nadčasové ultimativní paradigma …..ovšem pouze skeptikům vonné bych tázavě dodal.

  36. SVĚTOVÝ ROZUM

    Musím ještě něco připojit k tomu tématu o „rozumném bytí“: podivuhodnou shodou okolností totiž zrovna v dnešním Salonu (Právo) vyšel celostránkový rozhovor s filozofem Milanem Sobotkou, takto specialistou na Hegela.

    A byla tu řeč právě o Hegelově hypotéze o „světovém rozumu“. Sobotka uvádí, že Hegel se v tomto ohledu výslovně odvolával na Aristotela, který ve své „Metafyzice“ hovoří o tomtéž – světovém duchu, světové duši. (Fakticky je -jak jsem uvedl – kořen tohoto pojetí přinejmenším už u Platóna; ale to teď ponechme stranou.) Rozdíl mezi Aristotelovým a Hegelovým pojetím je v tom, že u Aristotela je ten „světový rozum“ víceméně nezávisle existující entitou. To jest: člověk (jakožto subjekt) se může tomuto světovému rozumu vlastním poznáním přiblížit, může při tomto splynutí či dotýkání prožívat pocity vrcholné blaženosti; ale ten světový rozum či duch existuje nezávisle na něm.

    Zatímco u Hegela je tomu dost jinak: ten světový rozum p o t ř e b u j e člověka; protože jenom jeho prostřednictvím se sám může v plné míře realizovat. Bez člověka, bez jeho vlastního vědomí a poznání ten světový rozum zůstává jenom potenciálem, ale bez skutečného rozvinutí, naplnění. Podle Sobotky Hegel tímto svým modelem překonal (nebo přinejmenším překonat chtěl) propast mezi subjektem a objektem. – Marx ovšem (což už Sobotka nezmiňuje) Hegelovi předhazoval, že on toto smíření subjektu a objektu provedl jenom v ideální, tedy fiktivní rovině; Marx oproti tomu chtěl tu propast mezi subjektem (člověkem) a objektem (materiálním světem) překonat v rovině reálné, praktické – tedy překonáním společenských (třídních) protikladů.

  37. Mimochodem, v dané souvislosti: paní Hájková já si teď nevzpomenu kde jsme v minulých dnech diskutovali o tom co to je a jaký význam má lidské „ego“, ale v tomto samém dnešní vydání „Salonu“ má svůj sloupek i V. Bělohradský, v souvislosti s úmrtím filozofa Hejdánka. A Bělohradský tu vzpomíná, jak svého času Hejdánek v nějakém svém textu zmínil, že – na rozdíl od Descartese – u Bělohradského nemá lidské ego pouze zbytkový charakter, nýbrž je naopak počátkem „nové pevniny“.

    Kterýžto rozdíl mě jenom utvrzuje v přesvědčení o tom, že to co nazýváme jako „ego“ má ve své podstatě velmi ambivalentní charakter; a že nakonec všechno přijde na to, z jakého úhlu pohledu se na to chceme dívat.

    Ovšem co se toho Bělohradského pojetí týče: nejsem sice nijak blíže seznámen s jeho tézemi na dané téma, ale při celkovém pohledu na jeho vidění světa a člověka bych soudil, to přesně zapadá jedno do druhého: že on opravdu všechno podstatné (a všechno postačující) vidí právě v lidském já, tedy v lidské individualitě. Naprosto přesně to zapadá do jeho konzervativně-liberalistického světonázoru. Z mého pohledu je ovšem na základě takovéhoto individualistického ega sotva možno získávat či tvořit nějaké opravdu obsáhlé a obsažné pevniny. Takovéto ego nakonec vždy nevyhnutelně zůstane omezeno jenom samo na sebe; může vytvářet pouze jednotlivé ostrůvky, ale nikdy žádnou skutečnou, celistvou pevninu.

  38. KAPITALISMUS JAKO RAKOVINOVÉ BUJENÍ

    No dobře, pane Petrasku; už se bohužel (nebo bohudík?..) nedozvíme jak by na Vaše poslední předestření daného tématu reagoval pan Kosmel; musím ho tedy nějak nahradit sám.

    Totiž: už na první pohled to na mě (to jest: všechny tyto ataky na adresu kapitalismu) působí sice na jedné straně sympaticky, ale na straně druhé dost lacině.

    Je to takové typicky levicové myšlenkové schéma: všechno co je nějak spojeno s kapitalismem je špatné. „Kapitalismus jako rakovinové bujení“ – to je zřejmě kvintesence všech ostatních charakteristik a invektiv.

    Jak řečeno na jednu stranu je tato kritika kapitalismu sympatická; je to vždy velmi záslužný počin když se panující režim či společenský systém slepě a nekriticky neadoruje, nýbrž podrobuje se kritickému přezkoumání.

    Ale na straně druhé – to laciné a povrchní této kritiky spočívá v tom, že se daný předmět (tj. kapitalismus) vlastně vůbec nebere vážně. Že se dělá jako by to bylo jenom nějaké zlovolné dílo ďáblovo, které se na svět dostalo jenom nějakou náhodou či omylem. A že naprosto postačí toto zlo jenom nějak odoperovat, jako rakovinový nádor.

    Jenže ono i s tou rakovinou je to mnohem složitější, v jejím základu stojí samotné buněčné dělení, tedy něco pro život naprosto nutného a nepostradatelného. Jenomže se to v daném případě „utrhlo ze řetězu“.

    Tato levicová kritika kapitalismu pořád tak nějak věří, že je možno kapitalismus odříznout, a budeme tu mít rázem zdravý, ničím nekontaminovaný spokojený a všech třídních konfliktů zbavený svět. Jenže – tohle už přece bylo vyzkoušeno. V „reálném socialismu“. A ukázalo se, že takto to nefunguje. Že když se to co tvoří základ kapitalismu bez náhrady odřízne, že nezůstane zdravé tělo, ale spíš jenom vegetující tělo v kómatu. A tato levicová kritika kapitalismu si stále ještě vůbec neláme hlavu nad tím, proč vlastně. A čím nahradit kapitalismus, když odstraníme jeho imanentní motivační systém ekonomických aktivit.

  39. Tak ona je ta individualita důležitá. V tom má Bělohradský jistě pravdu.
    Vzpomínám si ještě, že k tomu egu jsem někde četla zhruba toto: U člověka se prý rozlišuje tzv. reálné ego (za koho se on sám považuje, jak sama sebe hodnotí) a ideální ego (t.j. kým by chtěl, kým by si přál být). Důležitý je jejich poměr: čím více se oba tyto obrazy od sebe liší, tím je (celkové) ego slabší, a naopak.

  40. Josefu Poláčkovi: Čemu se divíte? V základu kapitalismu je proces, který má úplně stejnou povahu jako rakovinné bujení nebo třeba jaderná řetězová reakce. Je to exponenciální proces , který je poháněn pozitivní zpětnou vazbou (= regulace typu „čím víc, tím víc“ – negativní zpětná vazba je regulace typu „čím víc, tím míň“ – takhle fungují třeba klasické mechanické regulátory parních strojů). Je vcelku jedno, jestli ten princip vidíte v užším pohledu jako úrok nebo v širším pohledu jako růst DPH – základ je stejný a koneckonců spoléhání na nekonečný růst nad všechny meze by bez úroku nebylo možné. Nicméně je velmi dobře známo a mnohokrát experimentálně dokázáno, že když se takový proces nechá běžet v konečném/ohraničeném systému, tak ten systém spolehlivě zničí. Takže jsou dvě možnosti: Buď ho zvnějšku zastavit nebo změnit jeho exponenciální průběh – nejlépe přerušením té pozitivní zpětné vazby. No a asi má pravdu každý, kdo na tuto úvahu zareaguje: No ale to už pak nebude kapitalismus… Nebude. No a co? Aspoň nám to přestane rozebírat zeměkouli pod nohama, ať už se to bude jmenovat jakkoli…

  41. Josefu Poláčkovi – ještě k té rakovině: Taky jste se dopustil jednostranného pohledu. Jistěže buněčné dělení je podmínkou života každého vyššího organismu. Nicméně zdravý organismus si se zdivočelým bujením některých buněk dokáže poradit vlastními prostředky – to je ta potřebná záporná zpětná vazba v normálně fungující regulační smyčce – nebo v nejhorším případě je mu pomoženo zásahem zvenku.

  42. ZÁPORNÁ ZPĚTNÁ VAZBA KAPITALISMU

    No ano, pane Kalousi – víceméně přesně o to se jedná. A v zásadě přesně tohle je právě to, co už celá léta víceméně systematicky-nesystematicky hledám.

    Ano, organismus (zdravý) má mechanismy které dělení buněk udržuje na konstantní úrovni, která nepřekračuje systémové limity organismu.

    Produkční systém za kapitalismu ovšem takovéto mechanismy nemá.

    Ovšem – tady ta analogie začíná kulhat. Protože (lidský) organismus není koncipovaný na trvalý růst – zatímco lidská společnost ano.

    Což je sám o sobě ovšem naprosto pozitivní moment; kdyby toho nebylo, tak by lidstvo dodnes lezlo po stromech. Ten samý růstový faktor, který my dnes pociťujeme jako přebujelý, až přímo zhoubný – tak ten samý růstový faktor byl totiž právě tím motorem, který lidstvo přivedl od stavu divošského ke stavu současné civilizace.

    Právě proto je tak strašlivě obtížné zabudovat do lidské společnosti tyto brzdící mechanismy, tuto negativní zpětnou vazbu: protože prvotním důsledkem by byla naprostá stagnace. Například ta lidská společenství, která my dnes označujeme jako „přírodní“ – ta dosáhla určitého stupně vývoje, ale pak se v dalším vývoji zastavila. A zůstala stát třeba někde na úrovni doby kamenné. – Takže například i pan Kalous by namísto vytváření počítačových programů pro německé kapitalistické firmy mohl tak nanejvýš vymýšlet efektivnější formy pazourkového mlatu. 😉

    To znamená: pokud se nechceme smířit s trvalou stagnací lidské společnosti, pak v ní musíme připustit přítomnost onoho „růstového faktoru“. Který je ovšem vždy přinejmenším latentně připraven utrhnout se ze řetězu. Takže to o co se jedná je na jedné straně zachovat tento faktor k v a l i t a t i v n í h o růstu; ale zároveň ho nějakým způsobem dokázat odloučit od neustálé honby za pouze k v a n t i t a t i v n í m růstem.

    Já jsem nedávno zmínil rozlišování řeckého filozofa Parmenida mezi „pravou nekonečností“ a „špatnou nekonečností“. Tato honba kapitalismu za neustálou – kvantitativní – maximalizací produkce a zisku je přesně touto „špatnou nekonečností“; lidstvo není schopno se motivovat tím, co je skutečnou kvalitou života, kvalitou samotného Bytí – a proto se musí uchylovat k náhražkové činnosti ve smyslu oné „špatné nekonečnosti“: stále více produktů, stále více konzumu, stále více peněz…

  43. Paní Hájková, ta Vaše zmínka o vztahu reálného a ideálního ega mi připomněla jeden výrok od Nietzscheho:

    „Chceš být velkým?

    To tě ctí; ale to znamená, že velkým nejsi.“

  44. Ještě něco k tomu včerejšímu článku V. Bělohradského v Salonu: Bělohradský tam také zmiňuje, jak – nečekaně otevřeně a nedvojsmyslně – se filozof Hejdánek v popřevratové době vyjádřil na adresu nového politického systému:

    „Tak teď máme demokracii; ale nemáme žádné demokraty.

    Když volí blbci, tak volí blbě. Před tím nás nezachrání žádné instituce.“

    Tohle je výrok, který by vlastně povinně měl stát v preambuli každé ze všech „demokratických“ ústav těchto států: „Před hloupostí lidu nás nezachrání žádné instituce!“

    Snad by pak v těchto ústavách bylo přece jenom o něco málo ideologických frází o „vládě lidu“, o „demokracii“, o „svobodě“, a podobném balastu. A snad by se tyto ústavy snad alespoň přece jenom trochu více zabývaly otázkou, jestli konečným cílem má být prostě jenom hlasovací mašinérie, anebo ale opravdové blaho společnosti a člověka.

  45. Tak o tom, že Nietzsche měl silné ego zřejmě není pochyb.
    Ale představte si, že by někdo řekl: „Chceš být malým (t.j. obyčejným člověkem)? To tě ctí; ale to znamená, že malým nejsi.“ 🙂

  46. Josefu Poláčkovi: Žádný subsystém v konečném systému nemůže být koncipovaný na nekonečný růst. „Nekonečný“ růst znamená jen jedno: Destrukci nadřazeného systému, takže vposledku není žádný růst nekonečný, protože skončí s tím nadřazeným systémem.

    Dokud bylo lidí na světě pár, tak to bylo (skoro) jedno; matka Příroda (nebo Gaia, jestli chcete) s nimi byla schopna nakládat jako s kterýmkoli jiným přírodním druhem, který se – vždy jen dočasně, to je nutno zdůraznit – vymykal jejím zákonitostem. Teď ji začínáme ohrožovat v celém rozsahu, takže s námi zase nějak naloží, jenom ten způsob bude odpovídat řádově jinému stupni jejího ohrožení. Ledaže bychom dokázali zmobilizovat to, co nás od jiných přírodních druhů odlišuje, a to je rozum. Žádný jiný nástroj k tomu nemáme.

    Navíc nesprávně zobecňujete. Lidstvo nemusí stagnovat, stačí, když dosáhne toho, aby stagnovala jenom ekonomika. A to se může podařit jen tehdy, když ekonomika přestane být považována ta samoúčel a stane se opět jenom nástrojem.

  47. Lidé nemají oproti zvířatům nic jiného než rozum?
    A co třeba touhu?

  48. Evě Hájkové: Nicméně když jde do tuhého, tak vymoženosti způsobené těmi 1,5% DNA, které nás odlišují od lidoopů, z nás velice rychle opadají a chováme se jako oni… ne-li hůř. Touha-netouha. Totéž platí i pro používání rozumu.

    Etologové mají jednu – zřejmě správnou – teorii: Každý živočich, když se nachází v nepříjemném stavu, udělá vše pro to, aby ten stav změnil na příjemný. Má touhu ho změnit, jestli se Vám to tak líbí víc. Je vcelku jedno, jestli je tím stavem bolest, hlad, únava, hledání partnera, agrese nepřítele nebo frustrace z neuspokojivého stavu světa. Snaha o řešení toho stavu – ta Vaše touha – začíná vždy v limbickém systému, a to i u živočicha obvykle nazývaného Homo sapiens; přestože má navíc právě ten rozum, pořadí zapojení tohoto nástroje do řešení je vždy až druhé. Až se sekvence řešení obrátí, až bude rozum mít navrch nad limbickým systémem, pak – možná – budeme mít naději. Jestliže se tak nestane, čeká nás osud všech předcházejících přírodních druhů, jejichž prostředí bylo zničeno vnějšími příčinami nebo které si ho svým přirozeným chováním zničily samy, třeba v důsledku přemnožení.

  49. Historik Josef Válka v devadesátých letech také napsal, že naše civilizace není v krizi, protože ztratila víru, ale protože ztratila rozum.
    Záleží stejně na tom, co si pod tím rozumem představujeme.
    Já třeba víc věřím v lásku (která se mně nejeví jako nerozumná). Ale zase platí, že každý si pod tím představuje něco jiného.

  50. Pokud je něco rozumné, nemělo by to být rozumné jen pro jednoho člověka.

  51. Evě Hájkové: „Pokud je něco rozumné, nemělo by to být rozumné jen pro jednoho člověka.“

    OK, tak to zkuste vysvětlit všem těm pohrobkům železné Maggie Thatcherové, kteří se dodnes pokoušejí kázat světu, že společnost neexistuje…

  52. Společnost je důležitá, a proto by měla existovat. Ale možná se nějak ztrácejí ty vazby, které ji držely pohromadě.
    Každopádně prochází nějakými velkými změnami.

  53. KDE SE UKRÝVÁ „TO JEDNO“?

    V posledních dnech se natolik živě diskutovalo pod posledním článkem paní Hájkové, že jsem se vůbec nedostal k tomu dokončit ještě některé myšlenky spojené s Komenského „Labyrintem“. Teď bych se tedy k tomuto tématu chtěl ještě jednou vrátit.

    V prvé řadě jde o to se ještě jednou vrátit k otázce, jak vyřešit ten centrální problém, když „To jedno“ se nám ukazuje v různých podobách, tedy jako „mnohé“.

    Já musím napřed ujasnit: já v zásadě nijak nezpochybňuji principiální jsoucnost toho „Jednoho“. A to dokonce ani jakožto ryze spirituální prožitek. (V oblasti teoretické metafyziky s oním „Jedním“ pracuji zcela běžně tak jako tak.) Sám jsem totiž svého času prožil několik zážitků, které je možno alespoň v zásadě srovnávat s tím, co například Komenský prožíval ve svém „spojení s Kristem“.

    Já jsem tyto zážitky ovšem měl daleko spíše ve spojitosti s duchovní tradicí Východu, s její subtilní spiritualitou. – Docela zajímavé je ovšem to, že jeden z nejintenzivnějších zážitků tohoto druhu jsem měl při sledování filmu korejského režiséra Kim Ki-duka „Jaro, léto, podzim, zima… A ještě jaro“. Základní linie příběhu byla vystavěna čistě na buddhistickém způsobu myšlení, především na myšlence o tom, že naše – negativní – činy se už nikdy neztratí z našich životů, a vždy se k nám nakonec vrátí jako bumerang. Tato myšlenka je napohled velice prostá až triviální; ale při jejím uměleckém ztvárnění, především ve strhujících obrazech jejího finále, byl divák skutečně vtažen do zcela jiných sfér, nežli je profánní život s jeho mechanicky lineární kauzalitou. – Takže jak řečeno byl to fascinující dotyk s duchovní tradicí východního myšlení respektive buddhismu; ale přitom jak jsem až později zjistil, sám režisér Kim Ki-duk je vyznavačem křesťanství! Ale možná, že právě on dokázal z obou těchto duchovních směrů dohromady pospojovat to nejlepší.

    Ale zpět k tématu. Opakuji tedy znovu: nijak nezpochybňuji realitu spirituálního prožitku; člověk v tuto chvíli skutečně začne realitu vnímat jiným způsobem. A člověk v tuto chvíli se vší niternou jistotou cítí: toto není pouze sen, nýbrž odkrývají se tu jiné vrstvy reality, které jsou jinak našemu pohledu uvyklému na profánní materiální svět skryty.

    To „Jedno“ tady tedy skutečně nějakým způsobem přítomno je. Ale – potíž nastává právě v tom samém okamžiku, kdy toto „Jedno“ chceme nějakým způsobem fixovat. Když si ho chceme učinit trvale přístupný, dosažitelným, viditelným. Protože pak už to není nějaké zcela původní, univerzální, absolutní „Jedno“, nýbrž posouvá se do sféry viditelných fenoménů. Jinak řečeno: my toto „Jedno“ dokážeme spatřit jenom prostřednictvím určitých kulis, ve kterých se nám ukazuje. A tady okamžitě hrozí akutní nebezpečí, že se nám toto „Jedno“ zamění s těmi kulisami. Že my se budeme domnívat že vidíme a prožíváme to čisté duchovní „Jedno“ – ale přitom budeme pouze zírat na kulisy.

    A není dost dobře vůbec možné se této záměně vyhnout; protože nějaký přímý přístup k tomuto „Jednomu“ neexistuje. I když třeba ponecháme stranou všechny viditelné kulisy; i tak to vnímáme jenom prostřednictvím svého individuálního já, které je vždy tím či oním způsobem formované, tedy spirituálně „preparované“.

    Tak toto je tedy fundamentální problém vztahu transcendentálního „Jednoho“ a lidských představ o něm, které se vždy nevyhnutelně pohybují ve sféře „mnohého“.

  54. Ještě jednu poznámku bych ale přidal k celé záležitosti. Jak řečeno sám jsem prožil určité „dotyky s jinobytím“, s jinými dimenzemi naší skutečnosti.

    Jenomže: ono to nikdy nemělo dlouhého trvání. Tyto jiné dimenze totiž stále stojí v konkurenci, v rozporu s dimenzí primární, tedy s dimenzí našeho přirozeného světa. A nedá se nic dělat – obojí nepasuje dohromady.

    Doposud nikdy neobjevil způsob, jak by obě tyto sféry bylo možno propojit v jeden jediný nerozporný celek. A tak jsou v zásadě možná jenom tři řešení:

    – buďto se trvale ponořit do oné spirituální sféry; a přirozený, materiální svět popírat, nebo mu přinejmenším upírat jeho význam, jeho podstatnost

    – nebo naopak, vrátit se do předmětného, přirozeného života a světa, s tím že ten spirituální prožitek je buďto vůbec jenom iluzí, klamem mysli; anebo nanejvýš nějakým zcela extrémním fenoménem, který nemá pro náš reálný život žádný podstatný význam

    – anebo je možno praktikovat určitý kombinovaný model, to jest skákat z jedné oblasti do druhé, a přitom si zmíněný rozpor nepřipouštět, prostě ho vytěsnit ze svého vědomí.

    Všeho všudy ani jedna alternativa není jak řečeno schopna daný problém vyřešit opravdu pozitivně a uspokojivě.

  55. Ovšem, zajímavé je, pane Poláčku, že apoštol Pavel napsal: Neustále se modlete!
    Jelikož si tento apoštol zároveň zakládal na tom, že se živí prací (a totéž čekal od druhých), zřejmě musí jít oboje skloubit dohromady. Tedy modlit se při práci nebo během práce.

  56. Ovšem Pavel, jak je známo, vyráběl stany. Při kteréžto činnosti nemusel být (nuceně) tvořivý. Nucená tvořivost se se spiritualitou pochopitelně vylučuje.

  57. Evě Hájkové: „Ovšem Pavel, jak je známo, vyráběl stany. Při kteréžto činnosti nemusel být (nuceně) tvořivý. Nucená tvořivost se se spiritualitou pochopitelně vylučuje.“

    On je od určitého momentu především prodával a ten kšeft řídil, na tu výrobu a částečně i na ten prodej nepochybně měl lidi. Manažerské schopnosti jistě nepostrádal, jak o tom svědčí jeho dopisy – tedy pokud jsou jeho… Nicméně prodej i řízení výroby a prodeje určité tvůrčí schopnosti vyžadují.

  58. Tady by ovšem byla otázka, paní Hájková, jestli Pavel své splétání plachtoviny (stanovinového plátna) nepovažoval za svého druhu spirituální činnost. 😉 Pak by u něj ovšem k žádnému rozporu nedošlo.

    Ale teď vážně. Nutno si připomenout, že u prvních křesťanů obecně byla situace zásadně jiná, než dnes. Tehdy se ještě očekával brzký příchod Kristův, a nastolení Božího království. A vůbec – tehdy ještě zdaleka neexistovala taková propast mezi životem profánním a životem duchovním jako dnes. U Židů byl Bůh neustále přítomen v jejich životech, v každém jejich konání. A i u Řeků byli bohové víceméně neustále přítomni jak v životě obce, tak i v každé domácnosti.

    Ten zmíněný rozpor mezi sférou reálně-materiální a sférou duchovní se v plné míře vynořil až s nástupem moderního věku, s příchodem racionalismu a průmyslové produkce. Marx se na toto téma vyjádřil svého času velice pregnantně: „Jak mohou staří bohové jako Hermés či Prométheus obstát v konkurenci s moderními velkovýrobnami jako je Krupp nebo Thyssen Stahl?“

    Zkrátka, podle Marxova přesvědčení je to právě novodobá průmyslová produkce, která svým působením na mysli těch, kteří v ní pracují, samovolně vytlačí staré bohy.

    Do jaké míry v tomto ohledu měl pravdu, se dnes stále ještě jen dost obtížně nechá soudit. Na straně jedné ti personální bohové z řecké mytologie nejen až teď, ale už dávno opustili světovou scénu. A i v současné době pokračuje nepochybně v průmyslových zemích trend demytologizace, konkrétně patrný na úbytku podílu křesťanství. Na straně druhé leccos hovoří pro to, že hlad po spirituálním naplnění a duchovním prožitku ve velkých částech populace přetrvává; a je docela dobře možné, že je sám o sobě velmi konstantní. Takže spíše v daném ohledu pokračuje proces d e p e r s o n a l i z a c e spirituality, od personálního boha spíše k panteistickým formám spirituality.

  59. Rozpor vznikl až za kapitalismu, pane Poláčku?
    A co když poddaní pracovali ještě před kapitalismem na panském? To nechápali jako odcizení?
    Jánošík a všechen ten odpor, to bylo vymyšleno?

  60. Evě Hájkové: „To je jenom vaše interpretace.“
    Řekl bych, že reálnější než Vaše víra, že Saul z Tarsu aka sv. Pavel všechny ty dopisy zařazené do Nového zákona sepsal vlastní rukou.

  61. Josefu Poláčkovi: Omyl, ty stany byly z kozích kůží… Ale poctivé řemeslo to bylo tak jako tak. Nicméně někteří řemeslníci považovali i své poctivé řemeslo za svým způsobem spirituální činnost, a to ještě dlouho po skončení středověku. (Typické to bylo pro kameníky na stavbách katedrál.) Zatímco všechno to, čím Saul z Tarsu (nebo ti, kdo mu připisují autorství toho všeho) pomáhal(i) prosadit novou víru, byl… no zkrátka marketing. Ale jsou i tací, kteří i marketing považují za poctivé řemeslo…

  62. Evě Hájkové: Myslím, že už v diskusi v DR se probíralo, zda byl sv. Pavel autorem všeho, co se jeho jménem v Novém zákoně prezentuje…

  63. O tom sice můžete pochybovat, ale to, co jste o Pavlovi napsal v 11:58 je také jenom vaše hypotéza.

  64. Ještě Josefu Poláčkovi: Ty stany mohly být i z kůží telecích. A používaly je stovky let římské legie, takže trvalý odbyt zajištěn… Saul z Tarsu jistě nebyl žádný chudák.

    BTW, nějací američtí vojenskohistoričtí nadšenci nedávno zkusili repliku jednoho takového stanu římských legionářů vyrobit. Těch kozích kůží na to spotřebovali 77 ks a trvalo jim to celkem 750 pracovních hodin; jestli tomu dobře rozumím, tak zřejmě včetně té koželužské části práce. Takže Saul z Tarsu musel buď vlastnit celkem velkou firmu nebo nakupovat minimálně od desítek dodavatelů; možná obojí. Ať je to jak chce, musel to být šikovný a poctivý řemeslník i schopný a inteligentní obchodník a organizátor.

  65. Evě Hájkové: Zatímco Vy jistě o jeho autorství novozákonních dopisů nepochybujete… Doufám se aspoň aspoň shodneme na tom, že bez toho ideologického marketingu, ať už byli jeho organizátoři i výkonní pracovníci kdokoli, by křesťanství nikdy nedospělo tam, kam dospělo…

  66. Nevím, co myslíte tím ideologickým marketingem. Pavlovu misijní činnost? Jemu přece nelze klást za vinu to, kam dospěl křesťanský západ ve středověku a v novější době.

  67. Evě Hájkové: Víte, kolik bylo v 1. století v římském impériu všelijakých kultů? Třeba takový mithraismus měl šanci křesťanství úspěšně konkurovat. Stoupenci obou kultů se tehdy hlasitě vzájemně obviňovali z vykrádání obřadů těch druhých… Máte sice pravdu, že Saul/Pavel z Tarsu nemohl za to, jak s křesťanstvím později naložil Konstantin Veliký, ale bez jemu přisuzovaného vlivu na řecky vzdělané římské občany by nikdy křesťanství nepřijali „lepší“ lidi a bez nich by se nikdy římským státním kultem nestalo. A misie mezi vrstvami více či méně vzdělanými v řeckém jazyce a tedy nacházejícími se pod vlivem řeckých filosofů a intelektuálních tradic přece jen vyžadovala jiné metody než kázání negramotným otrokům v Římě. Proto mluvím o marketingu; působení na ty ostatní bych nazval nejspíš propagandou… Jestli máte (správný) pocit, že si z tradice, kterou na člověčí památku (asi) výrobce a (určitě) prodejce stanů Saula/Pavla z Tarsu naložili pozdější křesťanští preláti, občas dělám srandu, tak se nenechte zmýlit; jestli je pravdou třeba i jen desetina toho, co se o něm píše a jemu připisuje, pak je nutno považovat ho za jednoho z nejschopnějších lidí, kteří se podíleli na stavbě základů toho, čemu dnes říkáme anticko-židovsko-křesťanská civilizace. Osobně se mu obdivuji a pod některé z jeho (nebo z jemu připsaných) textů bych se klidně podepsal i sám, když už jsem je tedy nebyl schopen tak dobře vymyslet…

    A jestli jste připravena přežít poněkud postmoderní výklad jednoho známého internetového provokatéra, který – přiznávám – měl na můj postoj k Saulovi/Pavlovi z Tarsu značný vliv, zkuste si přečíst tohle:
    https://outsidermedia.cz/postmoderni-interpretace-noveho-zakona-pavel-z-tarsu-1-dil/
    https://outsidermedia.cz/postmoderni-interpretace-noveho-zakona-pavel-z-tarsu-2-dil/

  68. Tedy, paní Hájková, opravdu by mě velmi překvapilo, kdyby Jánošík se přidal k „horním chlapcům“ z jakýchsi pocitů vlastního odcizení… 😉

    To je právě to o čem psal Marx, jak jsem to zrovna nedávno zmínil: v dobách středověkých a starších sice existoval sociální útlak, ale ten vystupoval v bezprostředně přirozené podobě, jako vztah pán – kmán. Takže jak jsem napsal tovaryš tak nanejvýš mohl žehrat na nerudného mistra, poddaný na zlého pána; nanejvýš z toho všeho mohla vzniknout nějaká revolta, ale opravdu tady asi není možno hovořit o „odcizení“ v dnešním slova smyslu.

    Anebo jak jsem napsal právě dneska: ne všechno co je příčinou naší frustrace, způsobuje pocit odcizení. Abychom mohli hovořit o „odcizení“ v obecně chápaném smyslu, musí k tomu přistoupit ještě i ten moment jeho mechanického, odosobněného působení. Kdy jsme – zjednodušeně řečeno – trvale frustrováni, ale nevíme čím.

  69. Pane Kalousi, nejsem sice nijaký odborník na Pavla z Tarsu, ale tak nějak matně si vzpomínám, že on sám svou výdělečnou činnost popisuje jako „pletení plachtoviny“. Což by skutečně velice silně hovořilo proti tomu, že by se snad mělo či mohlo jednat o stany ze zvířecí kůže. Tu lze opravdu jen velice obtížně „plést“. V tom případě ovšem padají i všechny Vaše další spekulace o Pavlovi jakožto jakémsi „křesťanském Babišovi“ 😉 – to jest, úspěšném podnikateli.

    Nespletl jste si snad náhodou Pavla s Petrem?… Protože u Petra by to skutečně mohlo platit (a sám jsem o tom už psal), že ve skutečnosti nebyl žádným „chudým rybářem“, jak ho prezentují evangelia, ale pronajímatelem rybářských člunů; a tedy – přinejmenším podle místních měřítek – asi docela zámožným člověkem.

    Pro tuto teorii by hovořilo i to, že právě Petrův dům byl zřejmě jakousi základnou pro Ježíše a nejužší jádro jeho vyznavačů, odkud se pak podnikaly jednotlivé misijní výpravy do okolních krajin. Je pak celkem logické, že takovouto základnu mohl poskytnout jenom dům toho relativně nejzámožnějšího ze všech Ježíšových příznivců.

    A ještě jeden aspekt tu hovoří v tomto smyslu: ve vztahu Pavel – Petr to byl právě Petr, kdo byl tím mnohem schopnějším a agilnějším organizátorem. Právě proto se první hlavou křesťanské církve stal Petr, nikoliv Pavel. Zatímco Pavel – jakožto typický nepraktický intelektuál – šířil křesťanskou ideu a psal své apoštolské listy, tak v té době Petr objížděl křesťanské obce, a osobním stykem si upevňoval svou moc. Takže nakonec – jako obvykle – organizátor to vyhrál nad intelektuálem.

  70. Co se pak Pavlových (respektive Pavlovi připisovaných) dopisů týče, tak to je dnes už samozřejmě naprosto nepochybně prokázáno, že ne všechny pocházejí od něj. A ví se dokonce i víceméně přesně, které jsou autentické, a které jsou jednoznačně neautentické. A pak je ještě několik takových které jsou sporné.

    Ovšem: i ty které nepocházejí přímo od Pavla, i z nich některé pocházejí z jeho okolí, například od některého z jeho žáků. A i ty zbývající jsou – alespoň zčásti – psány v jeho duchu.

    Jsou ovšem i některé, které jeho názorům odporují dokonce i obsahově. Ale celkem vzato – není to dnes už žádné tajemství, a spíš naopak můžeme být vděčni za to že v daném případě otázka autenticity mohla být ve většině případů natolik jednoznačně rozhodnuta.

  71. Panu Poláčkovi:
    Marx přece mluví o odcizení v různém smyslu a jedním z nich je odcizení od produktu vlastní práce. Na práci nevolníků na panském se to určitě vztahuje také.

  72. „Odcizení od produktu vlastní práce“ – tohle ale Marx podle všeho nemyslel v tomto bezprostředním smyslu, jako že je mu produkt jeho práce „ukraden“, nýbrž daleko spíše ve smyslu přeneseném, že produkt jeho vlastní práce se v tom odosobněném tržním mechanismu pracovníkovi stává cizím, stává se jakousi cizí mocí, anonymní a neosobní.

    Zatímco za feudalismu – opakuji znovu – samozřejmě že i ve feudalismu existuje vykořisťování, ale to má bezprostředně osobní podobu, není tu dán ten moment odosobněnosti, anonymity. Člověk-pracovník tu není ovládán, manipulován silami kterým nerozumí, které mají mechanický charakter – nýbrž on má vždy před očima vždy právě jenom svého vlastního feudálního pána. Který může být špatný, zlý – ale který může být také „dobrý“. A když je „dobrý“, pak je i poddaný spokojen.

    Mimochodem: Petr Vok byl prý velice vstřícným vůči svým poddaným, prý každý (sedlák) k němu mohl přijít se svou záležitostí.

    Zatímco v kapitalismu, v masové průmyslové produkci, v moderní byrokracii – na koho se obrátit?… Nejspíše tak ještě na psychiatra, aby nám svými pilulkami otupil náš pocit odcizení.

  73. Josefu Poláčkovi: To platilo a platí nejen ve feudálních vztazích, ale obecně ve všech archaických vztazích typu patron – klient, například i v mafiích, v charitách apod. Neřešitelné problémy pak nastávají v situacích, kdy jsou takoví patroni sociopati nebo psychopati. Jednou z účinných mocenských strategií ze strany patrona je náhodný charakter a nepředvídatelnost jeho rozhodování budící v klientech strach, což je ideální konstelace, v níž lze klienty snáz ovládat. Mj. i proto je taky v rozumně organizované společnosti žádoucí, aby poskytování čehokoli slabším stranám takových asymetrických vztahů bylo založeno na zákonem dané nárokovosti a nikoli na charitě a podobných cochcárnách, které jsou v okamžicích, kdy rozhodují o konkrétních osudech konkrétních klientů, podobně nepředvídatelné jako duševní stavy patronů.

  74. Pane Kalousi, ten „asymetrický vztah“ koresponduje zrovna velice úzce s nejnovějším článkem paní Hájkové, který jsem právě publikoval. Takže bližší k tomu napíšu jako komentář k tomu článku.

  75. „…aby poskytování čehokoli slabším stranám….bylo založeno na zákonem dané nárokovosti a nikoli na charitě“.
    Tak ta zákonem daná nárokovost může být založena snad jen na nějaké smlouvě, ne? Kterou budou všichni uznávat. Protože, když nějaký zákon není všemi uznáván, tak to je potom problém (obcházení, pokusy o zrušení…)
    Nebo na čem myslíte, že by měla být ta nárokovost založena, aby zůstala platná a nikým neodstranitelná?

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *