Komenského Labyrint V.

Jedna jediná Pravda?

V předešlých částech našeho vyprávění jsme si přiblížili myšlenkový, ideový i osobně emoční svět Jana Amose Komenského, sledovali jsme ho při jeho hořkém zklamání z povrchnosti jsoucího světa a při jeho finálním spojení a splynutí s Kristem, u kterého podle svého přesvědčení nalezl veškerou pravdu, veškeré bohatství a veškerou blaženost duše. Teď tedy nezbývá nic jiného, nežli tuto jeho cestu a její vyústění ještě jednou přehlédnout v jejím celku, a zformulovat její zhodnocení.

Komenský výlučné postavení své křesťanské víry opírá v prvé řadě o to, že filozofové – tedy ti, kteří se kromě samotných věřících také zabývají duchovními věcmi a posledními pravdami – že tito filozofové prý „každý říkají něco jiného“. Budiž; Komenský ovšem ještě nemohl znát myšlenkové dílo Hegelovo, s jeho centrální tézí, že za všemi těmi zdánlivě tak rozdílnými filozofickými koncepty minulosti ve skutečnosti stojí jedna jediná, jim všem společná idea. Přiznejme Komenskému, že bezprostředně se věci skutečně jeví tak, že filozofové říkají „každý něco jiného“ – a že je tedy krajně obtížné nalézt v jejich rozličných konceptech nějakou jasnou, jednoznačnou, nezpochybnitelnou Velkou pravdu. Kterou právě Komenský se vší usilovností hledá, aby mohl jednou provždy útěšně spočinout v jejích neměnných jistotách. A on sám pro sebe tuto „Velkou pravdu“ nalezl ve víře, v intenzivním niterném prožívání dotyku s Bohem a Kristem.

Je naprosto nesporné, že – ve srovnání s filozofickým bádáním které je ze své podstaty kritické – víra mnohem spíše poskytuje tento pocit blažené jistoty, jediné věčné a nezpochybnitelné Pravdy. Jenže, nedá se nic dělat, ale tady musí být položena heretická otázka: A která víra má být vlastně tou „jedinou a pravou“?… Musí, může to být skutečně výhradně víra křesťanská? – Vždyť ten samý pocit naprostého splynutí s Jednou a věčnou pravdou stejně tak prožívá i věřící muslim, meditující buddhista, extatický guru hinduistického náboženství! Ano, každý z nich má a prožívá svůj pocit „jedné jediné Pravdy“ – ale každý jiným způsobem, v rámci jiného kultu, pod patronací jiných bohů. A tak se ten klíčový argument, který Komenský vrhal proti filozofům, nakonec jako bumerang obrací proti němu samému: vždyť i ze všech věřících nakonec stejně tak „každý říká něco jiného“… Kde je tu tedy možno získat tu poslední jistotu, že právě a jedině tato „pravda“ je ta jedině pravá?

Komenského „jediná a nezpochybnitelná Pravda“ tedy dostává značně závažné trhliny. A pochybnosti čtenáře se ještě zvýší, když sleduje, jak Komenský – se zjevným souhlasem a vnitřním souzněním – líčí, jak tito vroucně věřící křesťané přímo touží po všelikých bolestech a mukách, jenom aby se dostali blíže Kristovi: „Nejedni tu totiž snášeli od světa políčkování, plivání i bití, a přitom plakali radostí, vztahovali ruce k nebi a chválili Boha, že je uznal za hodné vytrpět něco pro jeho jméno, aby tak v Ukřižovaného nejen věřili, ale také byli sami křižováni k jeho cti. Jiní, které to nepotkávalo, záviděli tamtěm se svatou závistí a obávali se, že bez kázně na ně dopadne Boží hněv a bez kříže je postihne odloučení od Krista, takže líbali i Boží metlu a hůl, kdykoli je navštívila, i jakýkoli kříž.“

Či dokonce: „(Smrt) přistupovala k tomu i onomu a sdělovala jim, že je čas odejít ze světa. Ach, jak se radoval a jak jásal každý, kdo se tu novinu dozvěděl! A aby to mohlo být dřív, podnikali všecko možné, co jim přineslo různé bolesti i meč, oheň i kleště. A každý usnul pokojně a mile.“ (!!) – Jestli takto Komenský líčil reálné poměry ve své Jednotě bratrské, pak je tu sotva se možno zdržet myšlenky na religiózní sektu, kde fanatismus víry už zcela vytlačil původní duchovní pravdu.

Ať tak či onak: v naprosto drastické, naturalistické podobě se tu ukazuje negativistická stránka Komenského zřeknutí se jsoucího světa a přirozeného lidského života, a jeho doslova útěk do stavu trvalého náboženského vytržení. – Připomeňme si v této souvislosti ještě jednou Esther Vilarovou, která se nám mezitím v průběhu dalšího vyprávění tak trochu ztratila z očí. Zopakujme si: naprosto stejně jako Komenský i Vilarová prožívá pocit naprostého znechucení z přítomného světa, z jeho povrchnosti, přízemnosti, z jeho falše. Ovšem – na rozdíl od Komenského Vilarová neutíká z tohoto světa, neprchá před ním do izolace své vlastní sebejistoty z vědomí vyšší, ušlechtilejší pravdy.

Esther Vilarová zůstává i nadále, přes všechno zklamání přítomna v tomto světě; ale ona ho chce změnit. Vilarová proti lineárnímu, utilitaristickému racionalismu, který ovládá tento svět a který stojí za vší jeho povrchností a odosobněností staví zásadně jiný způsob rozumu: rozum založený na fantazii, a na empatii. Na kreativitě lidského ducha, a na mezilidském pochopení a vzájemnosti. Vilarová je si sice samozřejmě plně vědoma toho, jak krajně obtížné, a v úplném smyslu snad i nemožné je prosadit ve jsoucím světě takovouto zcela radikální změnu. Ale i kdyby se konečné vítězství tohoto“nového rozumu“ ukázalo být neuskutečnitelným, i tak Vilarová neláme zcela hůl nad tímto světem, a jedná podle zásady českého klasika Jana Wericha: „Boj proti lidské hlouposti nikdy nemůžeme definitivně vyhrát. Ale nikdy tento boj nesmíme vzdát!“

234 komentářů u „Komenského Labyrint V.“

  1. Vzpomněl jsem si přitom na atmosféru Císařova pekaře;-)
    Ale „vážněji“: snaha ne třeba přímo napravovat ale určitě zlepšovat sebe a svou situaci je asi v člověku hluboce zakódována už od té chvíle co si všiml že nějak ztratil srst a bude možná problém to přežít:-)
    Nezbylo než pokusit se rozvinout své výrobní a další síly… a trochu to asi přehnal. Vrací se vždy otázka, zda a jak ty síly realizovat v udržitelných společenstvích…

  2. „Snaha neustále zlepšovat sebe a svou situaci“ – pane Nusharte, právě těmito několika málo slovy jste dost možná vystihl veškeré tajemství toho, čím se vlastně člověk odlišil od zvířete…

    Přičemž ovšem tuto větu ještě musíme rozdělit na dvě části. „Zlepšovat svou situaci“ nemusí ještě zdaleka znamenat totéž jako „zlepšovat sebe“.

    „Zlepšovat svou situaci“: o tohle se vlastně pokouší i každé zvíře; ale nedělá to cíleně, uvědoměle. Tato jeho snaha je omezena jenom na zcela konkrétní situace. Ale – v tomto smyslu měl Marx plnou pravdu – zvíře nedokáže plánovat. Alespoň ne do budoucnosti, tedy že by jeho plány překročily právě tu zrovna danou situaci.

    Zatímco člověk – ten neustále zkoumá, hloubá, přemýšlí, spekuluje, jak zlepšit svou situaci vůbec, tedy právě s perspektivou svého života budoucího.

    Ovšem – tady dochází k jedné zásadní diskrepanci. Dalo by se říci: člověk je schopen racionálně-utilitaristicky plánovat do budoucnosti; ale zároveň emocionálně zůstává na úrovni zvířete, tedy polapený jenom ve velmi krátkém časovém horizontu.

    Tato diskrepance se zcela zřetelně ukazuje v současné době, v souvislosti s problémem ekologie: lidé jsou sice v zásadě schopni vidět a plánovat do budoucna; vědí tedy co se stane když budou pokračovat ve „zlepšování své situace“ stejným způsobem jako doposud. Jenže: emocionálně jsou stále v zajetí té zcela krátkodobé a krátkozraké perspektivy, že „dobré je to co mi prospěje teď hned“. Zcela bez ohledu na vzdálené důsledky.

    Z tohoto hlediska je tedy člověk vnitřně naprosto rozpolcená bytost, neustále se v něm sváří exkluzivní lidská schopnost plánování, cíleného jednání do budoucnosti – a jeho animálně podmíněná polapenost do právě přítomného okamžiku, do snahy o okamžitém osobním prospěchu.

  3. ZLEPŠOVAT SÁM SEBE

    A co se toho druhého momentu týče, totiž snahy „zlepšovat sám sebe“ – tak tady by bylo opravdu krajně zajímavým zjištění, kdy přesně, v které fázi vývoje lidstva k tomuto přelomovému postoji došlo.

    Jsou názory, podle nichž tento přelomový moment nastal až příchodem antické civilizace, antické kultury.

    Do té doby totiž člověk „zlepšoval sám sebe“ víceméně jenom jakožto dejme tomu lovec, nebo jako válečník. Zkrátka: zlepšoval jenom své čistě technické dovednosti, zlepšující jeho vyhlídky na přežití. Ale – začít „zlepšovat sám sebe“, ve smyslu vědomé a cílené kultivace vlastní osobnosti, to je něco podstatně jiného, to s sebou přináší opravdu naprosto zásadní kulturní a civilizační zlom.

    A byla to bezpochyby právě antická (řecká) kultura, která s sebou právě tento moment přinesla, se svým ideálem všestranně rozvinuté osobnosti svobodného občana řecké polis. Samozřejmě, i tehdy ještě byly velmi důležité a významné mužsky-bojové schopnosti (a „statečnost“ stojí hned na prvním místě Platónova katalogu základních, kardinálních ctností). Jenže: už na druhém místě stojí „spravedlnost“ – jejímž základním rysem je to, že dotyčný jedinec o m e z í, ovládne a zkrotí svou přirozenou touhu po čistě osobním prospěchu, a že se tohoto osobního prospěchu vzdá ve prospěch hodnot vyšších, univerzálních.

    Tak toto bylo skutečně jedinečným přínosem antické civilizace; na straně druhé si velice podobný nárok na mravní kultivaci člověka může činit tradice judaisticko-křesťanská. Která přichází prakticky s tou samou morální maximou: svůj vlastní přirozený egoismus zkrotit ve jménu vyšších hodnot.

    Tady by bylo skutečně nemálo zajímavé zvědět, kdo tady byl opravdu tím „úplně prvním“. Nejsem bohužel natolik znalcem Starého zákona, abych mohl posoudit, v kterém časovém okamžiku v něm vystupuje do popředí právě tato ryze mravní komponenta. Dlouhou dobu na počátku totiž centrálním zájmem boha Jahveho bylo především to, aby se u Židů prosadil jako jejich jediný, exkluzivní Bůh; a národ izraelský trestal především právě za to, když ten mu byl nějakým způsobem nevěrný. Takže ta skutečně autenticky mravní komponenta (ve smyslu vlastního sebezdokonalování) – kdy ta se v judaistické tradici opravdu prosadila? Až s nástupem proroků? Nebo přece jenom někdy dříve?

    A je nutno ale hledět i na to, že stejně tak nárok na prvenství ohledně tohoto kulturně-mravního přerodu lidstva by si mohl činit i jak buddhismus, tak i konfucianismus. V každém případě tu vzniklo něco převratně nového, co lidstvo uvedlo na zcela novou cestu jeho pozemské existence.

    A vlastně daleko důležitější nežli otázka, kdo byl v tomto ohledu ten zcela první, by musela být otázka, p r o č se vlastně vůbec něco takového stalo. Co bylo nejvlastnější příčinou toho, že do dějinné existence lidstva najednou vstoupily zcela nové hodnoty, zcela nové cíle. Došlo snad k nějaké kvalitativní změně v samotném mozku člověka? Možná; ale proti tomu dosti hovoří ta okolnost, že k tomuto přerodu zřejmě došlo v několika různých, navzájem velice vzdálených regionech víceméně zároveň.

    Daleko blíže pravdě by se tedy zdá být předpoklad, že tato revoluční změna měla docela profánní příčiny – totiž v tom, že lidé namísto ve víceméně uzavřených komunitách začali žít v masových společnostech. Kde se tedy ztratila původní bezprostřední sociální kontrola nad chováním jednotlivce; a bylo tedy zapotřebí vytvořit nějaký zásadně jiný regulativ, který by tyto – přinejmenším latentně vždy egoistické jednotlivce – zdržoval od jejich asociálního chování.

    Ale nejen to (tedy nejen snaha či potřebnost zabránit sociálně škodlivému jednání). Ale tato nová, masová společnost se sama stala mnohem komplexnější, strukturovanější. Zkrátka, z víceméně přírodního modu existence vstoupila do modu civilizačního. Kde je stav celé společnosti (a tedy její úspěšnost) závislá nejen od čistě bojových či technických schopností, nýbrž právě i od jak sociální kompetence, tak ale i vůbec celkové kvality osobnosti každého jednotlivce.

    V tomto smyslu to tedy vlastně nebyl tento hodnotový přerod, který by vytvořil novou civilizaci a nového člověka; nýbrž naopak byl to reálný vývoj lidské společnosti, který si vynutil odpovídající změnu společenských i životních hodnot.

    Což by ovšem znamenalo naprosté potvrzení centrální Marxovy téze o tom, že primární je reálný, materiální život společnosti – a teprve po něm následují odpovídající změny ve „společenské nadstavbě“.

  4. To, že se člověk dostává do kontaktu s původním obrazem, který si o něm udělal Bůh, mají myslím od Anselma Grüna. On to ještě rozvádí. „Tento kontakt nás osvobozuje od všech těch obrazů, které nám navlékli ostatní se svými očekáváními, pomocí nichž nás chtěli definovat. Je to ale i osvobozující zkušenost v jiném ohledu. Tento kontakt nás osvobozuje od našich vlastních obrazů znehodnocení nebo přeceňování sama sebe.“
    A také píše o tom, že se člověk jakoby rozzáří: „Když zasvítí Bůh v člověku, pak se člověk stává tím, kým má vlastně být, nefalšovaným a jedinečným obrazem Boha, výjimečným projevem Boha ve světě.“

  5. Kdysi jsem někde narazil na takový krátký příběh (myslím, že od Daniely Fischerové). Je to vlastně příběh o tom, jak všude všechno napravit:

    Jeden duchovní učitel vyzval své dva žáky, aby nějak v krátkosti popsali, jací jsou lidé ve světě.

    První žák říká, že lidé jsou zlí, jsou jen samá faleš, kde mohou, tam člověka podvedou a okradou a člověk se musí mít na pozoru, aby se vrátil alespoň živ a zdráv.

    Druhý žák tvrdí, že lidé jsou přátelští, když vidí někoho v nesnázích, rádi mu pomohou a nenechají ho na holičkách. Je tedy radostí se s nimi setkávat.

    Učitel vše beze slova vyslechl a pak jim uložil, ať tedy jdou a na vlastní oči se přesvědčí, kdo z nich měl pravdu.

    Po čase se ti dva zase vrátí a učitel se ptá, co zjistili.

    „Je to přesně tak, jak jsem říkal: všude samá faleš, lidé jsou zlí, měl jsem obrovské štěstí, že jsem se vrátil živ a zdráv,“ povídá ten první.

    „Je to přesně tak, jak jsem říkal: lidé jsou přátelští, když jsem potřeboval, rádi mi pomohli, je radost setkávat se s takovými lidmi,“ povídá ten druhý…

    —————————

    Co myslíte, pane Poláčku, jací jsou lidé ve světě? Jaká je většina lidí?

  6. Je otázkou, zda není fáze, kdy lidé chtěli zdokonalovat sami sebe, pomalu u konce. Zda nekončí pozvolna s dobou, kdy zdokonalení jedince bylo realističtějším cílem než zdokonalení jeho „prodloužené ruky“, jeho produkce.

    Někteří lidé se stále ještě snaží dosáhnout větší fyzické zdatnosti, mentálních schopností či povahové vyrovnanosti. Převážně ovšem se záměrem dosáhnout jiných, praktických cílů. Existuje v tomto směru rozsáhlá literatura (již ve své knihovně zastoupenu nemám).

    K čemu kalokagathia v čase, kdy dávají lidé jednoznačně přednost užitku, nejčastěji krátkodobému, a kdy se stydí krásu hledat a vlastně ji už ani nerozpoznají?

  7. Prostě splynout s Božím obrazem? – Paní Hájková, to jsme zase u té kontroverze mezi Sokratem a Aristotelem, o které jsme si nedávno psali.

    Ten koncept Anselma Grüna je prakticky identický s pojetím Sokrata: že my jsme vlastně ve své nejhlubší podstatě „zdraví“, a že se jedná jenom o to tuto pravou podstatu v nás nechat působit.

    Tenhle koncept pak ostře odmítl Aristoteles: s tím že pokud lidé nebudou důslednou výchovou a dohledem donuceni k tomu aby neustále vzdělávali a kultivovali svou vlastní osobnost, tak že se v nich naopak usídlí a rozmohou všechny špatné vlastnosti a sklony.

    Přičemž ovšem ani Sokrates samozřejmě nespoléhal na to, že toto „zdravé jádro“ v člověku vykoná veškerou práci za člověka samo; jemu šlo jenom o principiální odůvodnění toho, že člověk má pečovat stejně tak o zdraví své duše, jako – rozumný – člověk pečuje o zdraví svého těla. Ale jinak samozřejmě i Sokrates věděl, jak velice dlouhá já cesta ke skutečně krásné a zralé duši, a kolik je na této cestě zapotřebí vynaložit úsilí.

    Zatímco ten koncept Anselma Grüna – to je zase naprosto typické pro něj, on je zřejmě spíše jakýsi meditativní typ, tedy spíše pasivní, jehož životním ideálem je opravdu někde se v klidu postavit, nechat se ozařovat (božským světlem), a sám toto světlo (respektive jeho odlesk) vyzařovat na jiné lidi.

    Ovšem: on se tady staví vlastně do pozice Měsíce – který je sice opticky na noční obloze velmi světlý, ale není to jeho vlastní světlo, nýbrž jenom pasivní odraz světla cizího.

  8. Pane Nusharte, tato historka zřejmě koluje v různých verzích, já jsem ji svého času slyšel vyprávět od svého šéfa, bylo to takové malé esoterické hudební nakladatelství, ten šéf vždy velice rád vedl dlouhé řeči o tom, jak by v tomto světě měly zavládnout pozitivní a vstřícné mezilidské vztahy. A součástí toho jeho životního názoru bylo pak i vyprávění této historky. Která má samozřejmě naznačit, že svět je takový, jaký my sami se na něj díváme. (V jeho podání to byl bůh Šiva, který takto do světa poslal dva pozemské vládce – jednoho dobrého a laskavého, jednoho tvrdého a krutého.

    Tato historka má dozajista svou hlubokou moudrost; ovšem docela zajímavé je, že když se za nějaký čas náhle zhoršila ekonomická situace firmy, tak v ní zavládla značně negativní atmosféra; a leckteré z mých tehdejších kolegyň byly toho názoru, že je tím v prvé řadě vinen – právě tento dobromilný šéf!

    Zkrátka: hlásat a kázat dobro, a být sám skutečně dobrým – to mohou být dvě značně rozdílné záležitosti.

    ———————————————————-

    A ostatně, zkusme si celou věc postavit takto: dejme tomu, že by se z té obhlídky světa a jeho obyvatel vrátil jenom jeden z obou pozorovatelů – ten dobromilný. Takže by svému mistrovi či bohu Šivovi podal potěšující zprávu: „Na světě jsou jenom samí dobří lidé!“

    Co myslíte, pane Nusharte: znamenala by tato útěšná zpráva opravdu, že na tomto světě už nebudou žádní špatní lidé? Žádní egoisté? Žádní hrubci? Žádní omezenci typu D. Trumpa a jeho voličů?…

    Pane Nusharte, proti zlu a špatnosti tohoto světa je možno bojovat jenom tehdy, když si jejich existenci přiznáme a uvědomíme; a ne tím že si budeme malovat jakési růžové idylky.

  9. Pane Poláčku, napíšu vám, co jsem si přečetla v knížce Láska vítězí:
    „Život v těsném spojení s Bohem přináší rostoucí pokoj, uzdravení a osobní integritu. Druhou možností je vzdalovat se Bohu a zažívat stále větší prázdnotu, bezvýchodnost a marnost.“
    Co byste si vybral vy? Nebo odkud vy čerpáte svou integritu?

  10. KTERÝM SMĚREM SE ZDOKONALUJE SOUČASNÝ ČLOVĚK?

    Ano, pane Horáku, to je přesně ono.

    Člověk současné doby – ten vlastně neustále někam směřuje, o něco usiluje. A pro dosažení těchto svých cílů – to je nutno mu přiznat – je také ochoten velmi mnoho udělat. Velkou část svého života stráví vzděláváním, dnes už v nadpoloviční většině završené vysokoškolským studiem. Osvojuje si nové a nové schopnosti a dovednosti profesní, aby udržel krok s obecným rozvojem technického pokroku. Učí se cizí jazyky (v každém případě angličtinu). Jedním z ideálů (respektive idolů) současného světa je slavný sportovec; a tak lidé cvičí a namáhají své tělo nejen přirozeným pohybem, ale i ve všech možných „fitness-studiích“, aby se mohli vykazovat sportovně pružným, respektive řádně osvaleným tělem (k čemuž si leckdy pomáhají i požíváním vysokých kvant steroidů).

    Ano, všechny tyto námahy je člověk současnosti ochoten na sebe brát. Jenže – to všechno se nakonec týká pouze víceméně ryze t e c h n i c k ý c h dovedností, jenom vnější stránky. Fakticky je to návrat k tomu původnímu stavu, kdy lidé rozvíjeli své schopnosti jenom jako lovců nebo válečníků.

    Ale že by dneska někdo zcela cíleně kultivoval svou vlastní duši? Hledal skryté krásno světa? – Ano, samozřejmě, především v oblasti esoteriky je možno nalézt celou řadu nabídek možností, jak „hledat své pravé já“, jak dosahovat „osobního a duchovního růstu“. Ale – to jsou ve své podstatě víceméně jenom komerční kursy, s prefabrikovanými návody jak v sobě vybudit ty či ony schopnosti. V zásadě je to to samé jako když běží nějaký kurs pro firemní manažery, aby si vypracovali lepší schopnosti v řízení svých podřízených.

    Nechci tyto esoterické „duchovní vůdce“ zavrhovat paušálně, dozajista je mezi nimi i řada takových kteří to myslí opravdu upřímně a poctivě, a kteří mají třeba i nemalé schopnosti; ale samotná lidská duše, jmenovitě ve smyslu antické „krásné a dobré duše“ – to je nakonec opravdu něco naprosto jiného.

    Duše – pravá a skutečná lidská duše, to je v prvé řadě něco naprosto neuchopitelného. Něco, k čemu je možno se jenom velice zlehka blížit; něco co vlastně každý den začíná znovu a znovu, co v každý okamžik nově zkoumá, co je dobré a co ne. Tuto duši není možno uchopit jenom tím či oním „návodem k použití“, tou či onou technikou.

    Takže pravdu má tedy pan Horák v tom, že současný člověk sice usilovně rozvíjí mnohé své schopnosti; ale všechno toto úsilí nemá prakticky nic společného se samotnou duší, s její cílenou kultivací směrem k „dobru“ a „krásnu“.

    Ano, tento současný způsob sebevzdělávání, sebezdokonalování je v prvé řadě čistě utilitaristický; ale ono to má také velmi mnoho společného s celkovým pojetím novodobé liberalistické společnosti.

    Takové křesťanství, ale třeba i buddhismus konkrétní individuum nahlíží přinejmenším bezprostředně jako principiálně d e f i c i t á r n í; tedy jako něco, co je bezpodmínečně nutno napravit, vyléčit, zkultivovat, aby dosáhlo své skutečné kvality. Pro křesťanství je člověk principiálně a primárně zatížen hříchem, z jehož moci je nutno se – ať tak či onak – osvobodit; v buddhismu je mysl člověka ve svém bezprostředním stavu zatemnělá, nevědoucí, závislá; a taktéž je nutno ji napřed osvobodit od tíže této nevědomosti.

    Zatímco v novodobé liberální společnosti se tento obraz člověka naprosto radikálně převrací: každé lidské individuum je tu prakticky okamžikem svého zrození považováno za plnohodnotnou bytost. A nejpozději s dovršením 18. roku věku je tento jedinec prohlášen za definitivně kompetentního ve všech osobních i občanských (komunitních) záležitostech. I kdyby byl ve svém nitru jakkoli zkažený či retardovaný – to nehraje prakticky žádnou roli, nikdo po něm nemá právo žádat aby tuto svou vnitřní zkaženost odložil, překonal svým vlastním úsilím. Jestli se opravdu bude chtít vypracovat v nějakou kultivovanější, zralejší osobnost – to je jenom jeho čistě osobní záležitostí. Takto sama sebe pojímající člověk se nachází vlastně ve stavu trvalé hybris – pyšného přesvědčení o vlastní dokonalosti.

    Takže všeho všudy: ano, naše „moderní“ společnost skutečně fakticky utrpěla kulturní pád, regres až zpět za onu „dobu osovou“, tedy před nástup velkých idejí žádajících po člověku usilovnou práci na jeho sebekultivaci. A je opravdu otázka, jestli – a na základě čeho – se podaří tento negativní trend zase zvrátit.

  11. Z čeho já čerpám svou „integritu“, paní Hájková?…

    Odpovím napřed úryvkem z jednoho – ovšemže dobrodružného – románu Julese Vernea, kde v jakési kritické situaci jedna z osob vyhlašuje své krédo: „Beznaděj je naší jedinou nadějí!“

    Ano, když se podíváme na současný stav světa, jeho bezduché průmyslové civilizace (s jejím „tupým samopohybem“, jak to svého času nazval Václav Havel) – pak opravdu není k spatření nic, co by mohlo vzbuzovat jakékoli reálné naděje. Všechny velké společenské ideje které kdysi mohly takové naděje vzbuzovat jsou buďto mrtvé, nebo ukázaly svou bezobsažnost. Není nic, v co by bylo možno reálně věřit, z čeho by bylo možno čerpat oprávněné naděje pro zásadní, pozitivní proměnu tohoto světa.

    Zbývá tedy ještě vůbec něco, nežli naprostá nicota? Případně z ní plynoucí nihilismus? Tady je odpověď opravdu velice obtížná; a snad právě proto se Michael Hauser – hledající své „cesty z postmodernismu“ – nakonec obrátil až k samotnému aktu sebevraždy, jakožto absolutní negaci všeho živého, od které jediné je podle jeho přesvědčení možno se odrazit zpět k pravému, autentickému žití.

    Ale abych neuhýbal Vaší otázce, paní Hájková. Z čeho já sám „čerpám svou integritu“? Odpovím napřed opět citátem, pro tentokrát z Luthera: „Tady stojím, a nemohu jinak.“ A ještě k tomu přidám: „Cogito ergo sum.“ Ovšem s tím dodatkem, že v daném kontextu bych onen proslulý Descartův výrok obrátil, ve smyslu: „Jsem, a proto myslím!“

    To všechno má znamenat: na jedné straně opravdu nevěřím (ve smyslu víry) v nic z toho, v co věří tento svět. Ale – přesto pociťuji absolutní jistotu z existence bytí; a z mého vlastního splynutí s tímto bytím. Cítím a jsem si jist, že „něco“ tady je; a toto „něco“ je o sobě pravé a ryzí. A je to tak základní a primární, že dokonce ani sami lidé nemají schopnost a možnost to definitivně zničit. Toto „něco“ je nakonec vždy silnější nežli oni.

    Ano, chápu naprosto to Hauserovo potýkání se s naprostou nicotou, prázdnotou tohoto světa; a v určitém smyslu s ním souhlasím i v tom, že je to opravdu tato absolutní nicota, od které je možno se odrazit; naprostá beznaděj, z které je možno čerpat novou naději.

    Totiž právě to, že tuto nicotu pociťujeme, že ji rozpoznáváme jako nicotu, to že trpíme její absolutní negativitou – už to samo svědčí o tom, že tady je ještě něco jiného nežli tato nicota. Něco, co je jejím naprostým opakem; něco co je plné, co je pravé, co je nezničitelným základem všeho.

    A jsou přece jenom okamžiky, kdy je možno tuto „pravost“, tuto naplněnost spatřit, zažít, zakusit. Je to možné například v hovoru s dobrým přítelem, který na svět pohlíží těma samýma očima; je to možné například při pohledu na skutečně kvalitní, do hlubin tajemství bytí jdoucího umění. A tuto „pravost“ jsem zažil třeba i v pocitu nevyslovitelné velebnosti křesťanského chrámu.

    Jsou tedy i dnes stále ještě možnosti, okamžiky kdy je možno prožít, zakusit tyto dotyky s „pravostí“. Ale vrátím se ještě jednou k Lutherovi: „Tady stojím, a nemohu jinak.“

    Samozřejmě: každý člověk prožívá takovéto pocity nezlomného přesvědčení o své vlastní pravdě. Na základě čeho já pak mohu soudit, prohlašovat že má pravda je blíže tomu co jsem zde nazval „to pravé“, nežli pravda (mnohých) jiných lidí?

    Prostě proto, že spatřuji omezenost naprosté většiny všech obvyklých, konvenčních názorů, výkladů, obrazů jsoucího světa. Vidím a shledávám znovu a znovu, jak se většina lidí spokojuje s „první dobrou“; s prvním jakž takž použitelným výkladem a obrazem světa, který souzní s jejich vlastním nitrem, s jejich vlastními představami, s jejich vlastními tužbami. A tady se zastaví, hned na počátku cesty – a už nejdou nikam dál. Spokojí se s tímto pouze dílčím obrazem; a pak už jenom žárlivě stráží jeho nedotknutelnost. Tohle a právě tohle mi dává pocit vlastní – alespoň relativní – jistoty, paní Hájková; když vidím jak ostatní odmítají jít dál po té velké, a velice dlouhé cestě. Jestli se něčím liším od většiny ostatních, pak to není ani tolik ono „cogito“, jako především ono „sum“. Nikdy se nespokojím jenom s nějakým partikulárním bytím, jenom s partikulárním obrazem tohoto světa. A teprve z tohoto „sum“, z tohoto zakotvení v celém a celistvém bytí vyplývá a následuje nevyhnutelně i ono „cogito“.

  12. „Jsem“ jako východisko?
    Pane Poláčku, není bez zajímavosti, že JSEM je mimo jiné označení Boha Izraelců. V knize Exodus 3,14 se píše: „Bůh řekl Mojžíšovi: „JSEM, KTERÝ JSEM.“ A pokračoval: „Řekni Izraelcům toto: JSEM posílá mě k vám.“

  13. Před pár lety jsem byl trochu náhodou/darem/ ve vršovickém divadle Mana na představení, o jehož předloze píše dost výstižnou (pokud je to možné) zprávu tento článek:
    https://www.radiovaticana.cz/clanek.php?id=13055

    Myslím že postavy Nietscheho a sv. Terezy v ní podávají svědectví o stejné velmi mrazivé krajině jako Vy teď tady.
    Napadá mne k tomu jen pár slov, která už raději nenapíšu.

  14. Neštěstí by, pane Poláčku, klidně mohlo potkat jen toho „dobromila“, takže z obhlídky světa se mohl vrátit samotný i ten, co v lidech viděl spíše jen to špatné.

    Paul Watzlawick ale kdysi napsal takovou knihu, ve které lidem radí, kterým směrem je nutno napřít své úsilí, aby konečně člověk kvalitního neštěstí dosáhl. Kniha se jmenuje „Úvod do neštěstí“.

    K tomu, aby se člověk stal kvalitně nešťastný, může významnou měrou přispět právě i to, když vidí v lidech spíše jen to špatné. Takový člověk si například potřebuje pověsit obraz na stěnu. Hřebík má, kladivo nikoliv, takže si ho jde půjčit k sousedovi a cestou se mu v hlavě honí různé myšlenky: „Když jsem ho včera potkal, ani mi neodpověděl na pozdrav. On byl vždycky takový dost nafoukaný a vždycky myslel hlavně na sebe. Jeho kariéra je toho ostatně dokladem – šel by klidně i přes mrtvoly. A s takovými lidmi bych se já měl kamarádit?“ Najednou – ponořen do těchto úvah – stojí před sousedovými dveřmi – bezmyšlenkovitě mačká na zvonek – dveře se otevírají a člověk, který si šel půjčit kladivo, křičí na nic netušícího souseda: „To vaše kladivo si strčte někam! Já už ho nepotřebuji, vy… vy… vy jeden… kariéristo!“

    „Dobromilovi“ by se to s tím kladivem takhle nestalo, soused by mu kladivo půjčil a oba by mezi sebou měli i nadále pěkný přátelský vztah, a to přesto, že soused byl možná skutečně kariérista.

    To, jak o lidech smýšlíme, tedy nakonec vytváří tu samotnou skutečnost – v tomto případě špatné smýšlení o sousedovi zničí vztah mezi sousedy. Ano, soused samozřejmě mohl být kariérista, ale jeho odsuzování nemá žádný smysl, svět se tím nezlepší, naopak se tím zničí dobrý vztah mezi lidmi.

  15. Ano, paní Hájková – to judaistické „Jsem, který jsem“ má skutečně svou velikou hloubku.

    Ovšem: tady se hned vzápětí otvírá otázka, čím konkrétně, jakým obsahem je naplněno toto „Jsem“. Tedy – toto Bytí.

    Je to víceméně ten samý problém jaký vyvstal u Parmenida, s jeho absolutně čistým Bytím. Které jako takové je bez jakýchkoli dalších vlastností – kromě toho že je čisté, věčné, nestvořené a neměnné.

    Jenže v této naprosté čistotě a ryzosti je toto Parmenidovo Bytí naprosto prázdné – a tedy fakticky bez významu. Proto je Parmenides pak nucen přece jenom nějak popsat, zachytit i reálný, jsoucí svět. Jenže – ten se nedá nijak odvodit od toho čistého Bytí, které je přece naprosto prázdné. Takže pak nevyhnutelně dojde k tomu, co pak konstatoval Aristoteles: „Parmenides, jsa nucen sledovat fenomény, uvádí nakonec dvě různé arché (prvotní příčiny).“ To jest: Parmenides chtěl mít jedno jednotné Bytí, ale to se mu pak rozpadlo na dvě zcela různé části, pramenící ze svou zcela různých příčin.

    Takže i to judaistické „Jsem, který jsem“ – ono to napohled působí dojmem, jako by v tomto výroku byla skryta veškerá hloubka, veškeré bohatství všeho jsoucího; ale fakticky nám to nedává žádnou orientaci, žádné bližší určení toho, co vlastně konkrétně je či má být toto „Jsem“, jaký je jeho charakter, jeho obsah, jeho kvalita.

    Proto nakonec tento chybějící obsah tohoto „Jsem“ musí kousek po kousku nahrazovat či doplňovat celá další judaistická starozákonní tradice.

    Já zase jednou zmíním Vítka Skočného: on totiž také zřejmě toto „Jsem, který jsem“ oceňoval hodně vysoko; jenže on – jakožto vyznáním mystik – zůstal stát zřejmě právě jenom u této naprosté všeobecnosti. Která se sice napřed jeví holisticky všeobsahující a tajuplná, ale – opakuji znovu – sama o sobě nám neposkytuje žádné konkrétní obsahy.

  16. Pane Nusharte, tak to já pro Vás mám jiný příběh: přijde Žid k Hitlerovi a sdělí mu: „Milý Adolfe, já tě mám rád, a v rámci všeobjímající mezilidské lásky ti nabízím mé přátelství!“ A Hitler mu se slzami dojetí padne kolem krku, s výkřikem: „Milý Žide, po tvém přátelství jsem celý život horoucně toužil!“

  17. Ostatně byste pane Nusharte konečně mohl vzít na vědomí to, co jsem už několikrát zdůraznil: jestliže se s krajní skepsí vyslovuji na adresu současného lidstva, týká se to výhradně jeho pozice jakožto „zoon politikon“ – tedy ve sféře jeho existence občanské, respektive kulturní a duchovní. To je opravdu něco principiálně zcela jiného, nežli ryze individuální kvalita a charakter té či oné osobnosti. A mohu Vás ujistit, že když si jdu (třeba) něco vypůjčit k sousedovi, že se přitom chovám naprosto zdvořile a vstřícně.

  18. Chtěl jsem Vám, pane Poláčku, sdělit, že souzení druhých lidí (souzení v mysli, nikoli před soudem) podle mého názoru k nápravě světa nijak nepřispívá (ba naopak – přispívá k tomu, aby svět byl zlý). Ten příklad „přátelství“ Žida s Hitlerem s tím nijak nesouvisí. Nesouzení a nabídka přátelství jsou dvě různé věci (příklad s kladivem se týkal situace, kdy souzení naruší již existující vztah).

  19. Usuzování a tím i posuzování a souzení, jsou běžné procesy svobodného myšlení, což Sokrates považoval za stejnou nutnost jako je dýchání…..kdo nedýchá umírá.
    A občané Athénští ho vzali za slovo…bych dodal.

  20. Pane Nusharte, počkal jsem až Vám odpoví tázaný, tedy pan Poláček, a nyní mohu své říci i já.

    Že jak se do lesa volá, tak se z lesa i ozývá, to ví každá …prodavačka. Nemyslím právě sdělené, samozřejmě, nikterak pejorativně. Sám jsem ještě poměrně nedávno dělal něco dost podobného a ohledně své schopnosti vyvolat v naladění zákazníka pozitivní obrat, či jej přímo rozpovídat, jsem si opravdu důvěřoval.

    Když mi však někdo řekne: „Já věřím jedině Okamurovi!“, neodpovím dotyčnému „Jo, ten je zlatej!“. Takhle submisivní, ani sarkastický nejsem.“ Řeknu místo toho: „To si nemyslím.“ Asi je to pod vlivem angličtiny, tahle zdvořilost.

    Ale ono to už ani za mořem není, jak bývalo. Třeba ten Trump. Víte, pane Nusharte, jak vypadá, když nabídne hospodyňka hostům moučník? „Tady máte ještě něco k tomu kafi.“ Návštěva na to: „No, to je nádhera. Jak víte, že tohle máme nejraději?“ Ale ne, vždyť já ani nevím, jestli mi to vůbec pořádně vykynulo.“ „Ale nepovídejte, vždyť se to přímo sype dobrotou. Jako od maminky.“ Atd.

    A teď si tohle představme s tím Trumpem. „Joe, gratuluji Ti k impozantnímu vítězství!“ „Děkuji, Done, bylo to spíš o fous, a to proti tobě ještě byl ten covid.“ „Ale ne, Joe, Amerika odmítla moje siláctví a je to nakonec asi dobře.“ „Budu rád, Done, když v sobě najdu aspoň půlku té tvé energie!“ „V tomhle ti budu držet palce určitě!“

    „Tak tu demokracii bychom měli, teď ještě ty demokraty!“

  21. Pane Horáku, nerozumím Vám.

    Nevím, jak Váš poslední příspěvek souvisí s mým předchozím tvrzením, že souzení druhých lidí (tedy souzení druhých ve své vlastní mysli) k té nápravě světa nijak nepřispívá a naopak přispívá k tomu, aby svět byl zlý.

    Uvádíte příklad s tím Okamurou: Když Vám někdo řekne, že věří jedině Okamurovi, přísně logicky vzato jde o informaci o tom, komu ten dotyčný člověk věří. Pokud nepředpokládáte, že záměrně lže a že ve skutečnosti Okamurovi nevěří (nebo věří někomu jinému – třeba Markétě Pekarové Adamové), pak Vaše odpověď „to si nemyslím“ není na místě. Je to podobné, jako když někdo jiný třeba řekne, že jeho oblíbenou barvou je červená: také neřeknete: „To si nemyslím, vaší oblíbenou barvou je totiž zelená.“ Jen prostě vezmete na vědomí, že ten člověk má rád červenou, zatímco Vy třeba zase máte rád zelenou.

    Ano, chápu, že jste chtěl říci něco jiného. „Věřím jedině Okamurovi“ tu ve skutečnosti znamená „Okamura je podle mě dobrý politik“. Kdyby tam nebylo to „… podle mě…“, dá se s tím tvrzením nesouhlasit a Vy samozřejmě nechcete (ať už z důvodu submisivity, sarkasmu či pouhé nekonfliktnosti) předstírat, že s tím tvrzením souhlasíte, když to evidentně není pravda.

    Nesouhlasit s někým (lépe řečeno s jeho tvrzením) ale přece neznamená soudit – tedy soudit toho člověka (nikoliv samozřejmě to samotné tvrzení).

    Myslím, že naše nedorozumění plyne právě z toho, že zatím není přesně jasné ani to, co je míněno oním „nesoudit člověka“.

    Pokud se to ale vyjasní, dá se nutnost nesouzení jednoduše – a přitom velmi racionálně zdůvodnit. Ano, dá se velmi logicky zdůvodnit, proč je toto nesouzení potřebné k tomu, aby svět byl lepší, a proč souzení naopak činí svět horším.

    Je jen potřeba vystoupit ze sebe samého – opustit chybný postulát, že já (ve své mysli) mohu soudit druhé proto, že jsem lepší než ti druzí. Tento postulát samozřejmě nemůže současně platit pro mě i pro ty druhé. Obě strany nemohou být současně lepší než protistrana, aby je to pak opravňovalo soudit protistranu.

    Je to pouhá logika. Soudit druhé (ve své mysli) za účelem zlepšení světa odporuje logice.

    Co tedy znamená „nesoudit druhé“? Neznamená to neutvářet si na názor na to, co říkají a dělají, neznamená to ani neposuzovat platnost jejich výroků, neznamená to neupozorňovat je na omyly a pak se přít o to, kdo má pravdu.

    Soudit druhé podle mě znamená „vylučovat druhé z okruhu lidských bytostí“, neakceptovat je – nepřijímat je jako se mnou rovnocenné lidské bytosti, myšlenkově je exkomunikovat. Pokud například v představě teoreticky připustíme existenci „něčeho jako nebe“, pak soudit druhé znamená, že je ve svých představách z tohoto „nebe“ vyháníme, v myšlenkách je exkomunikujeme z lidské společnosti.

  22. Napřed jedna víceméně technická poznámka: ten striktní postulát „nesouzení“ velice úzce koresponduje s postulátem „nenásilí“ – o kterém jsem zrovna dneska dostal nový text od paní Hájkové. Z aktuálních důvodů tedy tento její text uveřejním ještě během dneška. (Můj vlastní plánovaný text o kapitalismu tímto odsouvám na zítřek či pozítřek.) Takže k jednomu zásadnímu aspektu celé věci se vyjádřím až pod tímto článkem paní Hájkové. Tedy právě k tomu absolutnímu charakteru určitých norem a postulátů.

  23. Ano, Pane Nusharte, šlo výše o mou reflexi, nikoliv odpověď, jak jsem zkraje avizoval. S tím Okamurou máte samozřejmě pravdu. Přeformuloval jsem původní vyjádření. Mělo tam být „Ten jediný stojí za něco.“

    Už v dětství mi někdy doma říkali, že jsem „advokát chudých“. Myslím, že mi dodnes jde o obhajobu, ne o odsuzování. Než bych vinil lidi, zvláště pak konkrétní jedince, upozorňuji na nastavení systému. Podobně jako pan Poláček jsem toho názoru, že člověk jen občas může neskákat podle toho, jak se píská. Na druhou stranu tento systém, je nakonec lidským dílem a je lidmi spravován. Je tedy jen logické posuzovat také lidský faktor, není-li konkrétně na vině on.

    Míní-li někdo, že se svět vyvíjí tím nejlepším způsobem, odvětím „Já si to nemyslím“. Potom však nelze tak úplně „nesoudit“ systém a „nesoudit“ ani lidi, neb musel bych mít toto za projev svého nezájmu či lhostejnosti, naivity či narcismu, fatalismu či bohorovnosti, ustrašenosti či pragmatismu, škodolibosti nebo vyznávání zásady „čím hůře, tím lépe“.

  24. SOUDIT, NEBO NESOUDIT?

    No dobře, pane Nusharte; alespoň se poněkud vyjasnilo, o co se Vám jedná. Vy tedy připouštíte možnost soudit, ve smyslu „udělat si úsudek“ o tom druhém a o jeho jednání; ale stavíte se zásadně proti tomu soudit druhého člověka ve smyslu „odsoudit ho“, vyloučit ho prakticky z okruhu lidských bytostí. A to buďto absolutně (v daném smyslu), anebo přinejmenším ve smyslu specifickém, buďto ho vyloučit z okruhu rozumných lidí, anebo z okruhu morálně kvalitních osobností, s mravní integritou.

    No ano – napohled taková výzva zní naprosto rozumně a oprávněně. Jenže – jako obvykle, problém je v praktickém užívání.

    Vraťme se třeba zrovna k Hitlerovi. Podle Vaší maximy by nebylo možné ani to, někoho takového jako byl Hitler definitivně vyloučit z okruhu lidských, tedy v zásadě humánně orientovaných bytostí. Vždycky by zde musel zůstávat alespoň určitý základní stupeň respektu vůči Hitlerovi, vůči jeho osobnosti, ale i vůči jeho názorům!

    A tady nám dozajista vzniká nemalý problém. Totiž: já sám jsem vždy ochoten relativizovat Hitlerovu – absolutní – vinu na jeho zločinech, na jeho zrůdnostech. Tedy: projevit dokonce i pro něj určité pochopení.

    Pokud se na celou záležitost podíváme trochu s odstupem, není jinak možné nežli uvědomit si, že on se s určitými duševními deformacemi zřejmě už narodil. (Mimochodem: viděli jste tu známou fotografii malého, snad dvouletého Adolfa Hitlera? S těma jeho divoce vypoulenýma očima? Na mě už tento pohled „nevinného“ dítěte působí vlastně mnohem děsivěji, nežli tvář dospělého Hitlera, i tehdy když už spáchal všechny své zločiny. Přesněji řečeno, všechny jeho pozdější příšernosti hledí už z očí tohoto dítěte.) A nedá se nic dělat – ale za to s jakým genetickým či psychickým vybavením se kdo narodí, na tom nikdo objektivně nemůže nést vinu.

    Stejně tak je nutno zohlednit, že malý či mladý Hitler vyrůstal za permanentního násilí ze strany svého otce. Ten ho jednou zmlátil tak, že matka dokonce myslela, že ho zabil. Jestli tedy v malém Hitlerovi snad ještě původně bylo ještě něco lidského, pak jeho otec to z něj spolehlivě vymlátil.

    A do třetice je nutno započítat i traumata, která Hitler zažil v zákopech první světové války – v těch strašlivých masakrech, s veškerým cynismem technologicky vedené „moderní“ války, kdy lidský život nemá sebemenší cenu, jediná „hodnota“ člověka spočívá v tom být vítaným terčem nepřátelského dělostřelectva.

    Ano, to všechno je nutno zohlednit a započítat, když chceme z neutrálního, objektivního hlediska střízlivě zhodnotit vývoj Hitlerovy osobnosti, a příčiny které vedly k tak strašlivé deformaci jeho psychické a mravní substance.

    Jenže: zcela jiná záležitost je ta, když stojíme ve zcela reálných životních situacích, kdy jsme nuceni zaujmout zcela konkrétní stanoviska. Tady není žádný (nebo jen zcela minimální) prostor pro to brát ohledy na takové či onaké objektivní příčiny; tady je nutno postavit se proti tomu co je špatné, co je deformované. A je nutno – přinejmenším v určitých případech – se tomu postavit se vší jednoznačností, se vší rozhodností. A jmenovitě v takových případech jako je Hitler nebo Stalin je nutno naprosto jasně zločin nazývat zločinem, zrůdnost zrůdností. A je plně oprávněné takovéto osoby naprosto jasně odsoudit, a v plném slova smyslu je v y l o u č i t z lidské společnosti. Pokud má lidské společenství zůstat alespoň v zásadě humánním, pak musí takovéto zrůdy vyvrhnout, definitivně vyvrhnout ze svého středu.

    —————————————–

    Samozřejmě, bylo by možno namítnout, že takové osoby jako Hitler a Stalin jsou naprosto extrémní případy. Jenže: právě v této mezní podobě jsou to modelové, čistě archetypální situace, které se – v mírnější podobě – znovu a znovu objevují i v běžném životě. Vždycky znovu a znovu se nám tu ukazuje rozpolcenost reálných situací – na jedné straně postulát přirozeného respektu k osobě druhého a k jeho názorům, ale na straně druhé nutnost postavit se čelem a rázně proti názorům jednoznačně deformovaným a negativním.

    Mohu dát jeden zcela konkrétní příklad: zrovna dneska jsem se definitivně rozešel s Petrem Kužvartem. (Tedy přesněji: on přerušil styky se mnou. Poté co jsem podrobil kritice jeho nový text o křesťanství, jakožto myšlenkově zcela plochý.) Že prý zde praktikujeme pouhé sektářství (!!), a že prý naše (tedy zřejmě v prvé řadě mé vlastní) úvahy nad světem jsou jenom povrchní, ploché a nejdou do hloubky.

    Především ta výtka „sektářství“ je ovšem vyloženě groteskní; je to naopak právě ta názorová komunita ve které se pohybuje Petr Kužvart – tedy komunita kolem webů e-republika a nová republika – která nese podle jakéhokoli jen trochu střízlivého pohledu znaky vyhraněného sektářství, kde veškeré světové dění je hodnoceno výhradně ve smyslu víceméně fantasmagorických spikleneckých teorií.

    Samozřejmě, zdvořilý Angličan – jak navrhuje pan Horák – by při pohledu na takto obskurní média nejspíše jenom konstatoval: „Vážené dámy, vážení pánové, obávám se že vaše názory na tento svět jsou přece jenom poněkud příliš neortodoxní!“

    Jenže: takto zdvořile zaobalené naznačení, že příjemce daného hodnocení se pohybuje daleko mimo běžné standardy jakékoli soudné racionality, může mít svou působnost jenom – no právě jenom v „anglickém“ prostředí. Tedy v prostředí stejně zdvořilých, stejně kultivovaných lidí, kteří jsou vůbec schopni pochopit jemný osten oné narážky, a prožít při ní pocit studu.

    Jenže co dělat, jak se zachovat ve styku s dogmatickými fundamentalisty, kteří sami na svět jdou s klackem svých fantasmagorických přesvědčení?… Jakákoli jemná narážka v anglickém stylu by se tu naprosto minula účinkem; cílová osoba by nejspíš vůbec nepochopila, o co se vlastně jedná. Tady – nedá se nic dělat – může platit jenom staré dobré: na hrubý pytel hrubá záplata. Sektářství je nutno nazvat sektářstvím, fanatismus fanatismem. Ne snad že by to v daném případě pomohlo – fanatika nepřesvědčíš – ale alespoň bude vytyčena jasná hranice mezi tím, co je možno ještě tolerovat jako osobní názor, a co už je naprosto nepřijatelným, psychicky i sociálně patologickým jevem.

  25. Ostatně, pane Nusharte, jestli se snad odvoláváte na biblické „nesuďte, abyste nebyli souzeni“ – pak na straně druhé ten samý Ježíš po celou dobu svého veřejného působení nedělal prakticky nic jiného, nežli že s až extrémní přísností soudil (a zatracoval!) prakticky všechny lidi kolem něj! I tady je tedy naprosto jasně vidět celá ambivalence této záležitosti: že zde vždy proti sobě stojí dva zcela protichůdné postuláty, a vždy záleží jenom na zcela konkrétní situaci, na zcela konkrétním kontextu, kterému z nich má být zrovna v tu chvíli dána přednost.

  26. Pan Horák mezitím ve svém dalším příspěvku vyslovil jednu věc, kterou jsem chtěl sám zmínit, ale pak jsem od toho upustil. Totiž: naprosto důsledné praktikování maximy „nesoudit“ je ve skutečnosti – projevem lhostejnosti! Indiferentní lhostejnosti, která všechno nechává být takové jak to je, často pod heslem falešného liberalismu respektive falešně a povrchně chápané tolerance.

    Vraťme se k Sokratovi, kterého zmínil pan Petrasek. „Usuzování a tím i posuzování a souzení, jsou běžné procesy svobodného myšlení“ – ano, velký Sokrates považoval za svou výsostnou svobodu soudit, a to i velice příkře, své aténské spoluobčany všude tam, kde spatřoval nepřípustnost jejich jednání. On v této své kritice, v tomto svém souzení spatřoval svobodu vlastní, svobodu svébytného antického občana – ale stejně tak tím samým aktem souzení přiznával výlučnou svobodu právě i těmto svým spoluobčanům! Neboť právě tím, že kritizoval špatnost, mravní (či rozumovou) závadnost jejich jednání, činil tím implicitně předpoklad, že i oni jsou přece s v o b o d n é bytosti, které mají plný potenciál k tomu změnit své chování, a to právě ve světle rozumných, odůvodněných argumentů.

    Ano, Sokrates formuloval svou kritiku svých spoluobčanů velice ostře a nesmlouvavě – což pak, jak naznačil opět pan Petrasek, tyto jeho spoluobčany nakonec vedlo k tomu, že této kritice raději „vzali možnost dýchání“; ale přesto za vší ostrostí jeho kritiky stála právě tato otevřená cesta k nápravě. To že aténští občané této možnosti nevyužili a raději se rozhodli pro hrdelní proces nad jejich kritikem, to je už jiná záležitost.

  27. A ostatně ještě jednou připomínám, co sdělil velký Hérakleitos: „Boj spojuje, a právo je střet, a všechen život vzniká prostřednictvím střetu a nutnosti.“

  28. Paní Hájková, základní intence Pavla Nováka jsou v daném ohledu celkem jasné, opět se nedá říci že by v zásadě neměl pravdu – samozřejmě že jakmile lidé vezmou právo (a pomstu) do svých vlastních rukou, vždycky z toho kouká něco nedobrého.

    Proto i u starých Řeků například pro spravedlnost byla nakonec příslušná bohyně Diké – která daleko spíše nežli omylní, a podjatí lidé dokáže určit, co je skutečně pravé, správné a spravedlivé. Alespoň Homér o ní píše toto (přejímám německý text, následuje můj překlad):

    Dikes Auge besing ich, die, glanzschön alles erblickend,
    Selbst auf des herrschenden Zeus Kronion heiligen Thron sitzt,
    Und vom Himmel das Leben beschaut vielstämmiger Menschen;
    Welche das Unrecht straft, abwägende Göttin Dikäa,
    Und nach der Wahrheit billigem Recht Ungleiches versöhnet.
    Schwer zu schlichten ja ist, was in argen Herzen der Menschen
    Aufwallt, welche nach Mehreren stehn ungerechten Entschlusses.
    Sie nur tritt mit rächendem Fuß unrechtliche Werke,
    Feindin der Ungerechten, doch freundlich gesinnt den Gerechten.
    Göttin, wohlan, mit edlen Gesinnungen komm, o Dikäa,
    Stets, wie oft der beschiedene Tag des Lebens herannaht!

    Tedy:

    Oko Diké jsem opěval, která, v zářící kráse vše spatřující,
    Sama na trůně vládnoucího Dia Kronia sedí,
    A z nebes žití obhlíží různorodých lidí;
    Které pro bezpráví trestá, rozvažující bohyně Diké,
    A podle pravdy spravedlivému právu nestejné smiřuje.
    Vždyť je velmi těžké rozsoudit to, co ve zlých srdcích lidí
    Se bouří, která po mnohém touží nespravedlivého rozhodnutí.
    Ona toliko udeří trestající nohou bezprávná díla,
    Nepřítelkyně nespravedlivých, a přece přátelská vůči spravedlivým.
    Bohyně, ajta, s ušlechtilým smýšlením přijdi, o Diké,
    Stále, kdykoli určený den života se blíží!

  29. Pane Horáku, z čeho je lidský faktor obviněn a jak by lidský faktor mohl svoji vinu napravit?

    Možná to není tak úplně zřejmé, ale já také (podobně jako Vy) obviňuji „lidský faktor“ z mnoha zlých věcí ve světě. Lidským faktorem je podle mě onen logicky chybný a tedy neplatný postulát (viz výše), opravňující mne v mojí mysli soudit (ve smyslu „exkomunikovat“) druhé lidi.

    „Lidský faktor“ může svoji vinu napravit tak, že člověk (samozřejmě každý pouze jednotlivě a sám za sebe) soudit („exkomunikovat“) ty ostatní přestane a místo toho je ve svojí mysli přijme jako rovnocenné lidské bytosti, rovnocenné s člověkem, který je předtím soudil (který je předtím ve své mysli exkomunikoval z lidského společenství), tedy rovnocenné se sebou samým.

  30. Pane Nusharte, na možnost selhání „lidského faktoru“ bývá usuzováno, stane-li se nějaké neštěstí. Nestalo-li se (ještě), neznamená to, že je neblahé působení kohokoli nepřítomno. Ať už v podobě trestuhodné nedbalosti nebo úmyslného jednání člověka, který nebyl včas souzen.

  31. Spíš bych, pane Horáku, řekl, že lidský faktor neselhává, ale selhání je spolehlivým lidským faktorem od doby, co (obrazně řečeno) Adam s Evou jedli z toho stromu poznání dobra a zla. Když předtím člověk ještě nebyl nucen se o ničem sám rozhodovat [všechno měl zajištěno] – když se tedy člověk nemusel rozhodovat, mohl si dělat, co chtěl. Jakmile však musel volit mezi dobrem a zlem (protože předtím zatoužil umět rozpoznat dobro od zla, aby byl jako Všemohoucí – proto „ochutnal to jablko“), už si nemohl dělat co by chtěl – byl nucen volit správně, což byl ovšem dost podvod, protože takhle si člověk tu všemohoucnost teda nepředstavoval – že bude k něčemu nucen. Bohu tedy prakticky není co závidět, s takovouhle „všemohoucností“ ať se jde… No a od těch dob je neblahé působení mezi lidmi přítomno prakticky neustále a lidstvo občas netrpělivě vyhlíží neštěstí, aby bylo zas koho soudit…

  32. Souzení jakožto myšlenková exkomunikace vybočujících – exkomunikace „jiných“ v mysli těch ostatních – to je vlastně „kulturní tlak“ [tlak panujího sociálního konstruktu na podvolení jedinců] proti kterému liberálně levicový humanismus bojuje…

  33. Pane Nusharte, paní Hájková napsala „vedle“ o nenásilí. Můžeme si myslet, že jde o žádoucí zásadu a o násilí naopak, že je špatné (i když tak jednoduché to jistě není). Leckdy je však spíše na místě odhalovat, kritizovat, soudit a odsuzovat násilníky. Myslím, že i my na těchto stránkách můžeme působit více v tomto smyslu. Negativních vyjádření o žijících osobách se tu dopouštíme, žel, velmi sporadicky, pokud vůbec. Snad to není alibismus, vědomí ošemetnosti. Člověk může mít pocit, že se tím zahazuje. Že se druží k chásce, která žije z dehonestací. Ač jsem výše vyzdvihoval decentnost, a snažím se ji praktikovat, nemyslím, že je kritika nepotřebná, tabu či pod moji úroveň.

    V televizi velmi oceňuji pořady Černé ovce a Nedej se!

  34. Pane Nusharte, fakticky odporujete sám sobě. Ano, Adam s Evou původně „nemuseli rozhodovat“ (tedy: soudit) – protože nebylo o čem. Do té doby totiž žili naprosto stejně jako jiná zvířata v ráji; s tím jediným rozdílem, že uměli mluvit. Ale jejich mozek jim jinak byl naprosto k ničemu; nebylo tu naprosto žádné téma, na kterém by mohl osvědčit své schopnosti a možnosti.

    A teprve od té chvíle co lidé (Adam s Evou) začali soudit (tedy: rozpoznávat, oddělovat dobré od špatného), teprve od té chvíle jejich mozek začal být skutečným orgánem lidského myšlení.

    Všechny snahy lidskému mozku, lidské mysli odebrat tuto základní funkci, základní schopnost rozlišování (a souzení) tedy není ničím jiným nežli snahou vrátit člověka do této precivilizační, prehumánní, fakticky animální fáze jeho existence.

  35. Odhalovat, kritizovat, soudit a odsuzovat násilníky?

    Působit na těchto stránkách více v tomto smyslu? Žádáte, pane Horáku, skutečně více negativních vyjádření o žijících osobách?

    Pokud jste to, pane Horáku, myslel opravdu takto, je to pro mě do značné míry překvapení a nesouhlasím s tím.

    K „odhalování, souzení a odsuzování násilníků“ existují policie a soudy.

    Co se pak týká té kritiky chování, které není trestně postižitelné ale vybočuje z obvyklého konsenzuálního rámce společnosti, to je zase záležitostí toho dost problematického kulturního tlaku, od kterého jsme byli liberalismem (tím skutečným liberalismem) částečně osvobozeni – podle mě ku prospěchu věci.

  36. Společnost se přece zcivilizovala právě tím, že to odhalování, souzení a odsuzování násilníků místo lynčujícího davu dělá policie a soudy.

    Dnes se ovšem ten lynčující dav zase vrací… Prostřednictvím internetu.

  37. Vždyť ty důsledky onoho tolik obhajovaného „souzení“ tady vidíme, pane Horáku, prakticky „v přímém přenosu“:

    „… zrovna dneska jsem se definitivně rozešel s Petrem Kužvartem. (…) Jenže co dělat, jak se zachovat ve styku s dogmatickými fundamentalisty, kteří sami na svět jdou s klackem svých fantasmagorických přesvědčení? (…) Tady – nedá se nic dělat – může platit jenom staré dobré: na hrubý pytel hrubá záplata. Sektářství je nutno nazvat sektářstvím, fanatismus fanatismem. Ne snad že by to v daném případě pomohlo – fanatika nepřesvědčíš – ale alespoň bude vytyčena jasná hranice mezi tím, co je možno ještě tolerovat jako osobní názor, a co už je naprosto nepřijatelným, psychicky i sociálně patologickým jevem.“

    To je přece, pane Horáku, ukázkové „odsouzení“ jakožto „exkomunikace“; v mysli pana Poláčka je nyní Petr Kužvart odsouzen – vyřazen z okruhu panu Poláčkovi rovnocenných lidských bytostí.

    O něco méně sporadicky se tím zde (patrně v souladu s Vaším přáním, pane Horáku) tedy dopouštíme těch negativních vyjádření o druhých, ovšem nevím, jak tato skutečnost (skutečnost, že pan Poláček s panem Kužvartem už nebudou přátelé) přispěje k nápravě světa. Svět se podle mě totiž napravuje spíše postupem opačným.

  38. Pane Nusharte, k Vašim reakcím se chci vyjádřit zítra během dne. Zatím snad jen tolik, že v souvislostí se záplavou internetové ubohosti jsem sám výše užil slovo cháska a že soudce Lynche, nebude-li Vám to ovšem vadit, s gustem odsoudím.

  39. Nesoudit by bylo hezké a duševně bezpečnější, je ale otázka zda a kdy vůbec bývá takový postoj člověku reálně dostupný. Z ráje už jsme se nechali vyhnat, srst už jsme ztratili:-)
    Možná by „pro začátek“ stačilo snažit se zachovat si vědomí (možného) rozdílu mezi svým soudem (nebo soudem skupinovým ke kterému se rozhoduji přimknout) a skutečností.

    Ani institucionalizace soudu/exkomunikace problém plně neřeší (Servet a Kalvín by mohli vyprávět:-(…).

    Je pravda že Ježíš někdy hrozí soudem velmi ostře a zásadně (…nedali jste mi najíst, neujali jste se mne…Neznám vás). Nevnímám ta slova jako soud „o člověku“ ale jako trvalý a velmi užitečný apel na vnitřně pravdivé nastavení vůči skutečnosti kterou denně potkáváme.

  40. Pane Horáku, za lynčování prostřednictvím internetu pokládám třeba kampaně typu #MeToo. Obávám se, že když jste psal o záplavě internetové ubohosti, měl jste soudcem Lynchem na mysli něco jiného než já.

  41. Jak jsem četla, ten Kužvartův text, musím říct, že on také někoho soudí a vylučuje. A sice islamisty, proti kterým se mají spojit křesťané všech denominací – buddhisté, hinduisté, sikhové, šintoisté a nevím kdo ještě. Umírnění muslimové prý si mají rozmyslet, na čí stranu se přidají.
    Předtím ovšem patřičně sepsul náboženství, takže není jisté, zda ty, se kterými se chce spojovat, poněkud neurazil.

  42. Ten text jsem nečetl, paní Hájková.

    Chápu, že v nějakém sporu pak už jde o „reakci na reakci“, stupňovanou ještě tím, že člověk v určitém rozpoložení často ten soud o sobě nepochopí tak, jak ho „soudce“ myslel a svoji reakci spíše přitvrdí. To je podle mě právě dobrým důvodem, aby se člověk z toho kolotoče souzení (chytrý mobil mi čte myšlenky a nabízí místo „souzení“ raději „soužení“), aby se člověk z toho kolotoče pokusil vymanit a pokusil se jednat nezávisle na tom, co o něm soudí druzí. (V tomto případě nezávisle na tom, co o něm soudí Petr Kužvart.) Tím se může stát svobodný – vymaní se z toho „kulturního tlaku souzení“ – souzení své osoby okolní společností (a nemusí na oplátku „exkomunikovat“ třeba P. K. z okruhu rovnocenných lidí).

    Když ovšem opustí kritérium „tlaku konformity“, potřebuje nějaké jiné (pevné) kritérium, nějaký záchytný bod, etalon, podle kterého bude poměřovat své jednání a směřování [spíše „vektor“]. Ten „vektor“ těžko může směřovat „od sebe do sebe“.

  43. Myslím, že se jedná o tento článek.
    http://www.novarepublika.cz/2020/11/krestanstvi-v-evrope-islamismus-dejiny.html
    Nějak jsem nepochopila, jestli ho Petr Kužvart chtěl uveřejnit také zde? Nebo panu Poláčkovi vadilo i to, že ho napsal a publikoval v Nové republice?
    S tím poměřováním nějakým vektorem úplně souhlasím. Až jednou lidstvo objeví vektor, který bude všem společný, pak možná zavládne mír po celé zeměkouli.

  44. Ale ano, pane Nusharte (Jiří), přiznávám otevřeně, že dogmatické fundamentalisty všeho druhu nepovažuji za rovné nejen mně, ale i jakékoli jiné rozumné bytosti.

    Neboť jakýkoli druh dogmatického fundamentalistu je přímým útokem na tuto rozumovou podstatu člověka. Je degradací člověka jakožto rozumné bytosti na úroveň barbarskou, kde rozhodují nikoli věcné argumenty, nýbrž jenom slepé animální pudy, jenom divoká intenzita vlastního přesvědčení.

    Kant jak známo celý svůj mravní koncept stavěl na výchozí tézi, že člověk člověka musí bezpodmínečně uznat jako bytost nadanou rozumem – tedy jako bytost sobě rovnou.

    Jenže: takovéto kritérium rozumnosti je jenom čistě formální; aby se stalo reálným, pak ta druhá osoba – kterou bych měl uznat jako sobě rovnou – musí sama tuto způsobilost myslet a jednat jako rozumná bytost znovu a znovu dokazovat zcela reálným činem. A jestliže někdo tuto povinnost zcela systematicky a vědomě (to jest, když není nezaviněně psychicky nemocný) narušuje, pak se sám vzdává tohoto práva být považován za rovnocennou bytost ostatními členy rodu „homo sapiens“.

    Ostatně nemusíte se strachovat, pane Nusharte, že bych tímto aktem vzájemného odcizení „ztratil přítele“. Označit někoho jako svého přítele, to je charakteristika kterou já používám skutečně jenom velice úsporně. (Na rozdíl od P. Kužvarta, který – jak se to alespoň mně jeví – ji používá až přímo inflačně.)

    Petr Kužvart byl už v mládí dosti svérázná osobnost, a jeho vnitřní svět mi zůstával už tehdy dost cizí. My jsme se znali ze studia na gymnáziu; a později jsme – spolu s M. Hekrdlou – vytvořili jakýsi „disidentský triumvirát“. Nedlouho po listopadovém převratu jsme se ale názorově rozešli; respektive já jsem s nimi přerušil další kontakty, když jsem narazil na jejich levičácký dogmatismus. Zjistil jsem, že jejich výklad světa je – z mého pohledu v každém případě – natolik „ujetý“, že prakticky nemám o čem bych s nimi nadále mohl hovořit.

    A tento můj tehdejší dojem se plně potvrdil i teď; jediný rozdíl je v tom, že pro tentokrát to byl P. Kužvart sám, kdo vyjádřil nezájem na dalších kontaktech se mnou.

  45. Tak Vy jste ten Kužvartův článek četla, paní Hájková? – Já jsem se mu snažil vysvětlit, že toto hodnocení křesťanství je naprosto ploché a jednostranné; že z křesťanství chce vidět jenom jeho stránky negativní, ale zcela přehlíží jeho stránky pozitivní, jeho nepostradatelnou úlohu v procesu civilizace původně barbarské Evropy. Jenže náš pan Kužvart k mým výkladům poznamenal jenom tolik, že ho to nezajímá, a že to vlastně ani vůbec pořádně nečetl!

    Právě tohle je naprosto typická vlastnost dogmatického fundamentalisty: on vůbec nechce ani vidět cokoli, co by nějakým způsobem nabourávalo jeho dogmatický, trivializovaný obraz světa. Je doslova slepý vůči všemu, co nějakým způsobem vybočuje z jedné jediné linie, z jedné jediné koleje uvažování.

  46. Já jsem sem chtěla dát na něj odkaz s komentářem, ale příspěvek se neodeslal. A zřejmě ani nečeká na schválení. Jinak by se už objevil.

  47. Ovšem, pane Nusharte (Jiří), musím přiznat, že v určitém smyslu máte skutečně pravdu. Z tohoto způsobu rozchodu s P. Kužvartem jsem sám neměl nijak dobrý pocit; a sám jsem si říkal, jestli jsem přece jenom neměl projevit určitou vstřícnost; určité pochopení pro jeho (jakkoli velmi specifický) způsob uvažování.

    Jenže: tato dobrá vůle se vždy okamžitě rozbije na skalisku onoho totálního dogmatismu. Jakoukoli vstřícnost by protistrana okamžitě využila k posílení právě svého dogmatismu. A nedá se nic dělat, ale pro mě osobně je jakýkoli dogmatismus či ideologický fundamentalismus absolutně nepřijatelným postojem. Tady se opravdu nedá dělat nic jiného, nežli nad takovým člověkem pokrčit rameny a jít dál. A pokoušet se v tomto světě prosadit takové způsoby myšlení, takové způsoby uvažování, které respektují realitu tohoto světa v celé její šíři a mnohotvárnosti. S tichou nadějí, že jednou přijde čas, kdy i tito dogmatici překonají omezenost své životní perspektivy, a začnou chápat svět v jeho vlastní pravdě.

  48. No ano, paní Hájková, že jsem si to myslel: ten Váš komentář který se neotiskl, ten byl tím naším novým antispamovým programem označen (a tedy blokován) jako spam.

    Já jsem tam teď klikl na položku „není spam“ – ale bohužel se ten komentář neobnovil, jak by se jinak dalo čekat.

    Ten samý osud potkal – jak jsem si při té příležitosti všiml – i jeden komentář pana Jaroslava Nusharta.

    A já mám stejně pocit, že všechny ty spamy (kvůli kterým jsem musel instalovat onen ochranný program) sem zavlekl až P. Kužvart.

  49. A co se toho týče, souzení delegovat na soudy a policii: jenže pane Nusharte (Jiří), ani tyto soudy a policie nejsou jakýsi „deus ex machina“, který se náhle zjeví z nicoty a všechno posoudí a rozsoudí s nekonečnou božskou moudrostí.

    Tyto soudy a policie vždy působí ve zcela konkrétním společenském prostředí, ve kterém jsou obecně uznávány (či neuznávány) určité hodnoty a normy. Je to tedy tak jako tak vždycky napřed občanská společnost, která posuzuje a soudí; a teprve v tomto kontextu pak působí i specializované orgány soudů.

  50. Napsala jsem panu Nushartovi toto:
    Myslím, že se jedná o tento článek.
    (-zkusím teď odkaz vynechat – třeba web nesnáší Novou republiku-)
    Nějak jsem nepochopila, jestli ho Petr Kužvart chtěl uveřejnit také zde? Nebo panu Poláčkovi vadilo i to, že ho napsal a publikoval v Nové republice?
    S tím poměřováním nějakým vektorem úplně souhlasím. Až jednou lidstvo objeví vektor, který bude všem společný, pak možná zavládne mír po celé zeměkouli.

  51. Soud nad člověkem versus „velmi užitečný apel na vnitřně pravdivé nastavení“ – no ano, pane Nusharte (Jaroslav) to je to o co se jedná, v zásadě vlastně každý soud nad spolubližním je zároveň apelem na něj, s účelem a cílem aby se tento vnitřně změnil.

    Kamenem úrazu je tady ale to „vnitřně pravdivé nastavení“: dozajista uznáme samotnému Ježíšovi že tato vnitřní obroda jeho současníků byla centrálním momentem jeho snažení, ale v reálné praxi je ten problém, že samozřejmě každý sám je o sobě přesvědčen, že i u něj je tomu stejně tak, tedy že jeho vlastní názor (a soud) je „vnitřně pravdivý“. A není tu žádné objektivně platné měřítko, podle něhož by bylo možno od sebe navzájem čistě separovat ryzí snahu o nápravu věcí lidských na straně jedné, a arogantní odsuzování jednání spolubližních na straně druhé.

  52. Tak teď už to tedy funguje, paní Hájková. Ale možná právě proto že jsem systému už dal na vědomí, že se nejedná o spam.

    Jinak já jsem se o tom Kužvartově článku dozvěděl jenom proto, že on mě má stále zařazeného na svém rozdělovníku, ve kterém okruh svých známých informuje o svých nově publikovaných textech.

    Mimochodem: na závěr svého komentáře jsem mu připsal ještě to, že jeho postoj vůči islámu je typickým projevem evropského kulturního šovinismu. A jak je možno se přesvědčit i z diskuse pod jeho článkem, prakticky ze všech dalších komentářů čiší přesně tento pocit jakési evropské kulturní nadřazenosti. Je to – tento web – prostředí plné nesnášenlivosti až přímo nenávisti, kde pro slušného člověka prostě vůbec není místo.

  53. A jakým způsobem jste se s ním vlastně rozešel, pokud ne tak, že mu zde nedáte prostor? Už ho nebudete vůbec ani číst?

  54. Jak říkám, paní Hájková, pro tentokrát se rozešel on se mnou. Publikovat zde už evidentně nemá zájem, a poté co se odmítl vůbec zabývat mým komentářem k jeho článku o křesťanství (a islámu), dohodli jsme se na tom že si svou přítomností nebudeme navzájem ztěžovat životy. Jediná věc kterou já ve směru k němu ještě udělám bude ta, že napíšu komentář k jeho sérii na téma „reálný socialismus“ a pošlu mu o tom avizo; jestli si to pak vůbec přečte nebo ne, to už bude jeho věc. (Ovšem už teď mohu předeslat, že z mé strany to bude opět komentář značně kritický.)

  55. A že já bych četl ještě nějaké jeho texty: ne, myslím že do budoucna si tohle už také ušetřím. Záleží také na tom jestli mi bude dále posílat vyrozumění o jeho nových textech; já sám je aktivně vyhledávat nebudu (a e-republiku ani novou republiku kde zřejmě především publikuje nečtu a číst nechci, na takovýchto webech vždy znovu musím prožívat pocity naprosté marnosti a hnusu), ale kdyby někdy napsal přece jenom něco na nějaké zajímavé téma, možná že bych neodolal a že bych si to přece jenom přečetl.

  56. Pane Poláčku, musím říct, že ani mně se ty jejich články nelíbí. (Myslím E-republiku a Novou republiku). Aniž bych je chtěla jakkoliv soudit. Občas čtu články z Časopisu Argument (Švihlíkovou nebo Krejčího). Nebo je spíš předčítám manželovi. On má trochu jiný vkus než já. Ale zase že by jim nějak zvlášť fandil, to taky ne. Zatím se ale nerýsuje žádný přitažlivý politický subjekt.

  57. „Odhalovat, kritizovat, soudit a odsuzovat násilníky.“ Proč ne, pane Nusharte?

    Představme si třeba šikanu ve škole. Soud je zajisté jen výjimečným způsobem řešení problému. Důležitá je samozřejmě reakce vyučujících a spolužáků. Představme si pro změnu nebezpečný šlendrián na stavbě. Nemalá role při jeho eliminaci připadne vedoucím a možná ještě více kolegům. Nebo si představme, do třetice, nekalé praktiky vůči zákazníkům. Bude dobré, když je odhalí ČOI. Mají však ošizení mlčet? A co zaměstnanci? Představme si navrch ještě nebezpečné řízení autobusu. Mají být zticha cestující a spoléhat na silniční policii? Asi ne. (Poslední i předchozí případ jsem zažil a jednal, myslím, jak měl. Je snadné se to …nenaučit.)

    Je samozřejmě správné, že v složité moderní společnosti soudí soudy. Hněv a konformita, typické pro občanstvo, bývají zdrojem krutého počínání jeho neformálních postihů. Krutost ovšem leckdy nechyběla ani rozsudkům soudců v parukách. Problémem se ovšem stává i přehnaná benevolence. Také tresty míjející se účinkem. Každopádně zlovolné činy nemohou být zcela vyňaty z oblasti zájmu veřejnosti. Nakonec právě to vede k současnému stavu velké nespokojenosti a nadrženosti. Nakonec ani výše a podoba trestů v zákoníku by neměly zůstat zcela mimo vliv veřejné kritiky.

    Naše společnost je společností kritickou. Je to její velmi podstatná charakteristika. Právo na kritiku, negativní hodnocení a nesouhlas je zásadním atributem naší svobody. Je s ním spojena, či měla by být, věcnost a rozvážnost a jako chladič by v nás měly působit naše a cizí pochybnosti a zkušenost s tím, jak nepříjemný je stud. Ta tam je bývalá nedotknutelnost silných a mocných, dávná privilegia, zdánlivá neposkvrněnost nejen politiků (a pěstována je např. i umělecká kritika). Proč tedy z působnosti osvědčeného režimu vyjímat skutky, lidi a spolky, páchající zlo a bezpráví či přivlastňující si nepatřičné statky a prebendy.

    Role sdělovacích prostředků je, či měla by být, v pojednávaném ohledu závažná. My zde na těchto stránkách, pane Nusharte, zajisté nejsme redakce, nicméně máme-li zájem působit nejen jako kroužek spolu diskutujících, ale také jako malinká tribuna, pak by zde čtenář asi neměl číst pouze o Platónovi, Komenském, Marxovi, Masarykovi, Havlovi a dalších úctyhodných osobnostech minulosti ani jen o mrtvých „arcipadouších“ Hitlerovi a Stalinovi. Bude jistě dobré neulpívat ani nadále na „pěně dní“, ale nazývat, co a koho třeba, výstižnými slovy, to považuji za klad a přínos. A už jsme, zase, u toho skákání, místo na Rhodu, zde.

  58. „Kant celý svůj mravní koncept stavěl na výchozí tézi, že člověk člověka musí bezpodmínečně uznat jako bytost nadanou rozumem – tedy jako bytost sobě rovnou.“

    Ano, to je podle mě právě zásadní slabina celého tohoto Kantova mravního konceptu. (Nikoliv ovšem slabina ve smyslu, v němž byste s tímto tvrzením o zásadní slabině rád souhlasil.)

  59. Pan Horák napsal: „Ta tam je bývalá nedotknutelnost silných a mocných, dávná privilegia, zdánlivá neposkvrněnost nejen politiků“.
    Neposkvrněnost politiků a jiných mocných je sice pryč, ale jejich poskvrněnost vadí jen malému množství lidí. Ostatní už si zvykli na to, že žádat od takových lidí neposkvrněnost je nereálné. Nečekají ji ani od novinářů.
    Zatímco v dobách totality poskvrněnost vadila většině; jenom se ta většina musela tvářit že nic nevidí. Anebo také neviděli nic, pokud je na to neupozornili jiní (např. ti novináři).
    Myslím, že se to někdy stává, že dva lidé dívající se na stejnou věc, vidí každý něco jiného.

  60. „Já jsem se mu snažil vysvětlit, že toto hodnocení křesťanství je naprosto ploché a jednostranné; že z křesťanství chce vidět jenom jeho stránky negativní, ale zcela přehlíží jeho stránky pozitivní…“

    ————–

    Samozřejmě, pane Poláčku, i podle mého názoru je Kužvartovovo hodnocení křesťanství [už jsem si ten jeho článek přečetl] jednostranné, zatížené navíc různými předsudky. V tom je tedy zde mezi námi dvěma shoda. V čem se však my dva neshodujeme je toto: Kužvartovo hodnocení křesťanství by na křesťana nemělo mít žádný praktický dopad v tom smyslu, že by Kužvarta exkomunikoval z onoho „nebe se sebou samým rovnocenných lidských bytostí“. (Podobným případem je pro mě například ta Frljićova divadelní hra – podle mě je hloupá, ale nemělo by to pro mě mít žádný praktický dopad v tom smyslu, že bych Frljiće exkomunikoval z okruhu mně rovnocenných lidských bytostí.)

    Na rozdíl od Kanta totiž nestavím lidství na „bezpodmínečném uznaní člověka jako bytosti nadané vlastními názory – tedy rozumem“. Vzájemná rovnost lidí nevyplývá z toho, lidé jsou nadáni „názorem na svět“ (a tento „názor na svět“ nazývají rozumem).

    Rovnost lidí tedy neplyne z toho, že lidé jsou nadáni rozumem, plyne z něčeho jiného.

    [Kdyby rovnost lidí plynula z toho, že lidé jsou nadáni rozumem, byli by ochránci práv zvířat „namydlení“.]

  61. „… ani soudy a policie nejsou ‚deus ex machina‘, který se zjeví z nicoty a všechno posoudí a rozsoudí s nekonečnou božskou moudrostí.“

    Souhlasím. Z tohoto důvodu měl existovat nezávislý tisk – jako korekce. Dnes už to takhle nefunguje.

  62. KLASIFIKACE BLIŽNÍHO A VZTAH S BLIŽNÍM („vztah s učitelem“)

    „… každý soud nad spolubližním je zároveň apelem na něj, s účelem a cílem aby se tento vnitřně změnil.“

    Člověk, který soudí – klasifikuje „žáka“ – posílá ho „ze třídy těch slušných za dveře, aby mi tady nezlobil“, takový člověk, který takto soudí, nemůže mít pochopitelně oboustranně rovnoprávný lidský vztah.

    Podle mého názoru tedy člověk stojí před rozhodnutím, zda chce mít autenticky lidský vztah s bližním, nebo zda dá raději přednost svému soudu nad tímto (zatím třeba ještě) bližním.

    Rozhodování mezi těmito alternativami obvykle není plně vědomé (rozum se nás ale snaží přesvědčit, že plně vědomé je).

    ——————————

    Na rozdíl od třídy školáků tu však

    „… není žádné objektivně platné měřítko, podle něhož by bylo možno od sebe navzájem čistě separovat ryzí snahu o nápravu věcí lidských na straně jedné, a arogantní odsuzování jednání spolubližních na straně druhé.“

  63. Přemýšlím o tom, že ani izraelští proroci (před Ježíšem) nevystupovali vždy jednoznačně z pozice učitele. Oni většinou poukazovali na porušování zákona, čili na nedodržování smlouvy. To bylo zřejmě to objektivně platné měřítko.
    Moderní stát ale není smlouvou, i když někdy se tak prezentuje.
    Ještě k těm prorokům: Pravý prorok musel být Božím vyslancem. Někdy se ovšem vyskytovali i falešní proroci.

  64. Pane Horáku, domnívám se například u té

    šikany ve školní třídě, že tam je každý z přihlížejících žáků konfrontován s vlastní osobní statečností, je konfrontován zcela bezprostředně a ve vztahu k trpícímu bližnímu (ve vztahu k tomu, kdo je kolektivem šikanován). A to je právě ten zásadní rozdíl oproti kritice, která nic nestojí, která naopak člověka loajálního k aktuálním společenským trendům vynese na výsluní, která nemá bezprostřední vhled do situace (nejsem v bezprostředním lidském vztahu s účastníky konfliktu – jsem informován zprostředkovaně a ovlivněn převládajícím míněním).

    Taková kritika, která nic nestojí a kde se člověk jenom přidá k nějaké skupině – takováto kritika se snadno může stát sama šikanou.

  65. Představme si například to výše panem Horákem uvedené nebezpečné řízení autobusu:

    Pěkně si to každý frčíme ke svým cílům, když tu náhle všichni prudce letíme kupředu… Dobře to dopadlo, nikomu se nic nestalo, ale zezadu z autobusu se ozve: „Jedeš jako hovado, ty kreténe!“ Řidič právě před malou chvílí vyřešil jím samotným nezaviněnou krizovou situaci, oddechl si, že nikomu na silnici před ním ani v jeho autobuse se nic nestalo, otírá si zpocené čelo… a najednou zezadu slyší, že je kretén. Tečou mu nervy. Na další křižovatce autobus havaruje.

  66. Kritiku prostě člověk většinou nebere na vědomí, automaticky ji neguje, automaticky se před ní uzavírá, tudíž takováto KRITIKA vůbec NEMÁ MOC ZMĚNIT ČLOVĚKA, tedy pochopitelně změnit ho k lepšímu – protože jinak ho než k lepšímu ho změnit může: může v něm naopak posilovat kritizované jednání, nebo může narušit jeho vztah s lidmi, může způsobit havárii autobusu (havárii polského vládního letadla s Lechem Kaczyńským v Rusku) ap.

  67. Určitý typ kritiky dokonce dokáže člověka zcela paralyzovat, není pak schopen kvalitně vykonávat předtím již natrénovanou a zvládnutou činnost.

  68. E-republika a Nová republika: paní Hájková, já sice tyto weby nijak nesleduji, ale jenom z toho krátkého vhledu který jsem tam v souvislosti s články P. Kužvarta učinil na mě tamější komunita působí dojmem životem frustrovaných jedinců, kterým zůstala už jenom jejich životní hořkost, jejich negativismus. Který pak ventilují do svého fundamentalistického boje proti „koncernům“ (kdyby alespoň bojovali skutečně proti kapitalismu, a ne jenom proti jeho naprosto vnějškovým symbolům!); a na straně druhé se uzavírají do svého provinciálního šovinismu, pěstují si své exkluzivní češství, mají pocit že svým bojem proti prý uzurpátorskému Bruselu zachraňují jakousi exkluzivní, ušlechtilou českost.

    Musím přiznat: ve chvíli vzniku Evropské unie jsem byl vůči ní také značně skeptický; ovšem ze zcela jiných důvodů, nežli nacionalistických. A za druhé: časem jsem poznal čím dál tím více, že ať je Brusel jakkoli byrokratickou či jinak kritizovatelnou organizací, ve srovnání se všemi těmi (především východoevropskými) nacionalismy a šovinismy (jmenovitě maďarského a polského ražení) nakonec stále ještě vykonává vysoce pozitivní úlohu.

  69. Pane Nusharte (Jiří): Vy stále celou diskusi tlačíte do naprosto extrémně vyhraněných pozic. Jako by „neuznání někoho za rovnocennou bytost“ ve smyslu ochoty (respektive právě naopak neochoty) k racionální argumentaci bylo totéž, jako dotyčného degradovat na jakousi zcela mimolidskou bytost.

    Takže naprosto polopatě, pane Nusharte: to že někoho neuznám „za sobě rovného“ z hlediska mravního (a k tomu počítám také ochotu k užívání racionálních argumentů), to ještě nijak neznamená, že bych tím popíral jeho běžná „občanská a lidská“ práva. Nijak se to nebude týkat jeho osobního, soukromého života. A sám se v běžném styku i k takovému člověku budu samozřejmě chovat s obvyklou, přinejmenším konvenční korektností a zdvořilostí.

    Jedná se jenom a pouze o to: já odmítnu s takovým člověkem jakoukoli další komunikaci na závažná společenská témata. Při pohledu na jeho fanatismus, na jeho dogmatismus, na jeho zaslepené ulpívání na evidentně zcela deformovaných respektive antihumánních názorech nad ním prostě pokrčím rameny; a přenechám ho jeho vlastnímu osudu. Přestane pro mě být rovnocennou bytostí v uvedeném smyslu, že se svým dogmatismem sám zbavil práva na to, aby byl ostatními brán vážně, jako seriózní partner. To je všechno.

  70. Ještě k tomu personálnímu složení komunit kolem „E-republiky“ a „Nové republiky“ – já jsem nedávno zmínil tu skupinu fundamentalistických německých marxistů „Marxistische Gruppe“. Která – jak jsem uvedl – dokonce i našemu marxistickému docentovi znovu a znovu předhazovala, že prý je to on (!), kdo Marxe pochopil špatně.

    On oproti tomu na ně vyjádřil svůj názor, že oni jsou ve své většině vlastně „buržoazní mládeží“. Že pocházejí většinou z dobře situovaných rodin; a že svým fundamentalistickým antikapitalistickým bojem že si ve skutečnosti jenom léčí své životní frustrace. Tedy že je to pro ně vlastně jenom určitý specifický způsob revolty proti rodičovské autoritě.

    A já mám pocit, že ono na tom opravdu něco bude. Každý druh fundamentalismu má své konkrétní příčiny; a opravdu se domnívám, že čistě osobní životní frustrace je jedním z hlavních kořenů jakéhokoli fundamentalismu.

  71. „Při pohledu na jeho fanatismus, na jeho dogmatismus, na jeho zaslepené ulpívání na evidentně zcela deformovaných respektive antihumánních názorech nad ním prostě pokrčím rameny; a přenechám ho jeho vlastnímu osudu.“

    No dobře, pane Poláčku, ale představte si na chvíli, že by třeba existovalo nějaké „nebe“ (i když je to samozřejmě krajně nepravděpodobné), a v tom „nebi“ by se sešli nějací lidé (nevíme přesně kdo).

    Mohli by si ti lidé, kteří by se tam v tom nebi ocitli, myslet o sobě navzájem (nebo alespoň třeba jen jeden o druhém), že „při pohledu na jeho fanatismus, na jeho dogmatismus, na jeho zaslepené ulpívání na evidentně zcela deformovaných respektive antihumánních názorech nad ním prostě pokrčím rameny; a přenechám ho jeho vlastnímu osudu“?

  72. Otevřenost k aktualizacím soudů i aktualizaci souzené skutečnosti//obava z definitivnosti exkomunikace-„odsouzení“. (p. Poláčkovi)

    Zkusím ještě upřesnit proč jsem si asi vzpomněl na ta slova „…byl jsem na cestách a ujali jste se mne,..“podle
    Matouše 25. 34-45. Šlo mi o to všimnout si, že ten apel na vnitřně pravdivé sebe-nastavení zde není soudem Syna člověka z jeho pozice krále. Je smutným soudem samotného člověka o sobě. Ježíš tu „situaci“ jen připomíná zevnitř její skutečnosti: že denně budeme potkávat Syny a dcery člověka… Ale denně hrozí, že necháme toto vzácné „království“ opravdového potkávání v sobě propadnout představě o bohulibé účelnosti naší služby (služby naší „Představě krále“).

    V praxi je to většinou těžké – „obleky“ či „brnění“ našich představ a soudů o sebe dost narážejí, zvláště ta brnění kulturně-kolektivní.. A my je přitom potřebujeme, abychom nebyli ve světě po vyhnání z ráje a ztrátě srsti tak snadno zranitelní…V praxi tedy často to nejvstřícnější čeho můžeme být schopni je – počkat. Až nám třeba ta brnění zreznou nebo jinak zastarají. (Ne vždy má bohužel každý to štěstí že počká s exekucí svého soudu také „ten druhý“).

  73. A co dělat, pane Nusharte, abychom na sebe nevztahovali soudy (a nebyly tak jimi zraňováni), které vlastně ani nejsou určené nám, ale něčemu, co nám je (bylo) blízké?

  74. Nevím. Snad použít Vaši otázku k pochopení toho rozdílu a snaze o rozlišování. A k nastavení citlivosti pro „struktury blízké ochrany“ i „těch druhých“…což by ale nemělo znamenat rezignaci na důvěru, že mohou být prostupné.

  75. Já myslím, že pokud nelze jinak, je dobré prostě přijmout fakt, že někdy trpíme (a budeme trpět). Protože trpět je lidské.
    Dobrou radu jsem četla v knížce „Hledej pokoj a zůstávej v něm“. Bylo to něco v tomto smyslu:
    Je důležité mít v sobě pokoj. Ale pokud ho nemáte, neznepokojujte se tím, že nemáte pokoj.

  76. Nejen že „trpět je lidské“, paní Hájková. Nýbrž utrpení je naprosto nutnou, a vlastně vysloveně „zdravou“ schopností či vlastností člověka.

    Je to víceméně to samé jako schopnost vnímat bolest vůbec. Je určité (nepatrné) množství jedinců, kteří nemají schopnost vnímat fyzickou bolest. Na první pohled by se mohlo zdát, že jsou to záviděníhodní šťastlivci; ve skutečnosti jejich život má ale většinou jenom nedlouhé trvání. Protože bolest – to je samozřejmě v prvé řadě signál, že se s námi děje něco špatného.

    A utrpení duševní – to je v principu to samé, jenom v oblasti duše. Ano, samozřejmě, někdy (či mnohdy) trpíme nadmíru, více nežli by bylo potřebné nebo „rozumné“; ale to samé platí zase stejně tak i pro bolest fyzickou. Ale příroda nás vybavila schopností vnímat obojí bolest – fyzickou i duševní – protože ve svém celku její pozitivní přínos stále ještě vysoce převažuje nad jejími negativními stránkami.

    Jen si představme, kdybychom naprosto ztratili schopnost vnímat utrpení, vlastní i cizí – to by pak z nás všech vlastně byli naprostí psychopati, bez jakékoli schopnosti empatie. Takže do lidské společnost by nutně vstoupila všeobecná hrubost nebo přinejmenším naprostá lhostejnost, protože by tu chyběl jakýkoli korektiv.

    Utrpení – jako v případě bolesti těla je to signál, že se něco děje špatně; a že je tedy zapotřebí s tím něco udělat, něco změnit.

  77. Pan Jiří Nushart: tady je otázka, jestli by se všichni dotyční (tedy kteří se navzájem považují za dogmatiky) sešli ve stejném nebi. Neboť i kdybychom připustili, že ne každý fundamentalista automaticky skončí v pekle, pak přesto by se zdálo být málo spravedlivé, aby i dogmatik a fundamentalista sdílel to samé nebe s tím, kdo skutečně poctivě a odpovědně celý svůj život hledal pravdu.

    Takže jediná možnost řešení by byla vlastně v konceptu „sedmi nebí“: tedy že tito fundamentalisté by skončili v některém z nejnižších pater nebe, zatímco ten pravdu hledající by vystoupal někam výše.

  78. Ostatně, co jsem k těm fundamentalistům tak jako tak chtěl dodat (například k těm z oné obskurní „Marxistische Gruppe“): jejich další základní vlastností je nezměrná arogance. Oni nejen že se zcela uzavřou do ulity svých vlastních dogmat; ale ještě s naprostou arogancí svůj redukcionistický respektive zcela deformovaný obraz světa proklamují a prosazují jako ten „jedině správný“.

    A opravdu mám dost velké pochybnosti o tom, pane Nusharte, že by (křesťanské) nebe bylo nachystáno pro arogantní dogmatiky.

  79. Exkomunikace a posečkání

    To je opravdu zajímavé přirovnání, pane Nusharte (Jaroslav) s tím „zrezavělým brněním“… 😉

    Ale – je nutno vždy znovu a znovu vidět, že se nám tu srážejí dva zcela protichůdné momenty, z nichž oba mají svou platnost. Ale v konkrétních situacích bývá opravdu krajně obtížné skloubit je dohromady.

    A jestliže Vy například v oné citované pasáži z Matouše spatřujete především to, že Ježíš-karatel zde nevystupuje z pozice „krále“, nýbrž z pozice „syna člověka“ – pak už v pasáži hned následující pak už Ježíš zcela jednoznačně vystupuje právě z pozice krále, z pozice soudce. Který exkomunikuje bez milosti, a jednou provždy. („NEdali jste mi najíst…“)

    Vzpomněl jsem si teď na jeden román Henryka Sienkiewicze: byl to historický román, z dávných rytířských časů. A byla zde jedna scéna, kdy jeden (německý) rytíř striktně požaduje potrestání na hrdle jednoho polského mladého šlechtice, který ho z mladické nerozvážnosti napadl, když ho považoval za nepřítele.

    A ten německý rytíř se žádným přemlouváním a žádnými prosbami nenechal obměkčit. Kromě jiného se na něj obrátil jeden šlechetný muž, požívající vysokou autoritu ve věci rytířské cti. Ten onomu německému rytíři připomněl, že rytířstvo má ve svém znaku dva symboly: lva a beránka. A zeptal se ho: „Podle kterého z těchto dvou zvířat ses v tuto chvíli řídil?…“

    Pro mě to znamená: nejen každý rytíř, ale každý (ušlechtilý) člověk by měl s sebou vždy mít právě tato dvě zvířata, tyto dva symboly: beránka a lva. Jsou situace, kdy je nutno jednat rozhodně a neústupně; ale vždy je nutno mít na paměti i přítomnost onoho „beránka“, a tedy být vždy připraven k odpuštění nebo přinejmenším určité shovívavosti, když bezprostřední „bojová“ situace už pominula.

  80. Ano, máte pravdu. Soudí v tom obrazu z Matouše Král. Soudí svým utrpením člověka.

    Nedávno jste se pane Poláčku zmínil že mi tu neprošel antispamovým filtrem vstup. Byl s odkazem na úžasnou divadelní hru Trny růží, kterou jsem před pár lety viděl. Vzpomínka na ni se mi propojila k Vaší odpovědi p. Hájkové (odkud čerpáte svoji integritu). Zkusím ten odkaz dát znovu samostatně, připadá mi že by se i na tohle místo docela hodil.

  81. Sedmé nebe pro odlišné (nebeský apartheid)

    Jestliže třeba nějaký humanista, který samozřejmě všem utiskovaným přeje zlepšení jejich situace – přeje jim tedy pokud možno dobrý osud, jinak řečeno jim tedy vlastně přeje i nebe (pokud si myslí, že nějaké nebe existuje) jakožto osud vůbec ten nejlepší z možných, měl by tedy tento humanista nejprve zkoumat názory a přesvědčení každého jednotlivého utiskovaného (například nějakého uprchlíka), neboť by přece bylo málo spravedlivé, aby dogmatik či fundamentalista sdílel sdílel stejné nebe s tím, kdo skutečně poctivě a odpovědně celý svůj život hledal pravdu? Je tedy potřeba znát názory každého jednotlivého uprchlíka, abychom věděli, jestli mu přejeme dobro?

  82. Panu Poláčkovi
    To jsem nevěděla, o těch rytířích. Zajímavé je, že Hospodin byl také lev a beránek zároveň. V Apokalypse je Janovi řečeno: Neplač, zvítězil lev z pokolení Judova. A Jan místo lva vidí beránka.

  83. Paní Hájková, tak to já bych ty fundamentalisty umístil do druhého nebe; tedy mezi hříšníky čekající na poslední soud. 😉

  84. „Je tedy potřeba znát názory každého jednotlivého uprchlíka, abychom věděli, jestli mu přejeme dobro?“
    Ano.

  85. Pane Nusharte (Jiří), „uprchlík“ a „konkrétní člověk“ jsou dvě různé kategorie. U uprchlíka zkoumáme míru jeho utrpení, před kterým utíká; u konkrétního člověka zkoumáme kvality jeho charakteru.

  86. „Trny růží“ – otázka je, jestli autor té divadelní hry oběma aktérům opravdu poskytl rovné startovní podmínky. On sice nechá obě strany přednést své argumenty; ale je otázka jestli ve skutečnosti už od počátku nenadržuje straně jedné. To jest: jestli jedné straně nedává příležitost její argumenty přednést přesvědčivěji, dojímavěji.

  87. K paní Zemanové: tady musíme rozlišovat dvě věci, totiž jestli dotyčnému uprchlíkovi „přejeme“ dobro, anebo jestli mu „poskytneme“ dobro.

    Pro poskytnutí dobra (tj. práva azylu) není zapotřebí zkoumat jeho charakter. S tou výjimkou: je samozřejmě legitimní zkoumat, není-li potenciálním zločincem.

  88. Trny růží… Nenapadlo mne vnímat tu hru jako soutěž argumentů a myslím že při přímém sledování hry by to na Vás pane Poláčku také takto nepůsobilo. Spíš jde o symfonii sestavenou z bojů každého z aktérů…ukazující reálnou blízkost zdánlivých protikladů. Které propojuje nutnost maximální míry poctivosti.

  89. Blízcí si jsou oba ve svém osamění. Nietzsche se bojí milovat, aby neztratil svobodu. Proto je sám.
    Terezie miluje velmi intenzivně a miluje všechny lidi. A je vlastně také sama, protože zřejmě nikdo není schopen její lásku opětovat.
    V jejich samotě je rozdíl – on je sám s prázdnotou, kdežto ona je sama s Bohem. Toho však před smrtí ztrácí. Tedy ztrácí pocit jeho přítomnosti. I ona zažívá prázdnotu.
    Oba jsou svobodní od superega, tedy od morálních povinností.
    Ale každý úplně jinak. Nietzsche superego nahrazuje vlastní nezávislou vůlí. Kdežto Terezie ho nahrazuje láskou. Protože láska, jak je známo, osvobozuje od zákona. Představená prý o Terezii řekla: „Je jako královna. Nezná otrocké přinucení.“ To proto, že všechnu práci vždy dělala dobrovolně, ochotně, s láskou.

  90. “ ‚Je tedy potřeba znát názory každého jednotlivého uprchlíka, abychom věděli, jestli mu přejeme dobro?‘
    Ano.“

    ——————————–

    Nesouhlasím, paní Zemanová.

    Nedomnívám se, že k tomu, abych přál někomu dobro, potřebuji znát jeho názory.

    Myslím, že onen názor, že to potřeba je (že je potřeba znát názory – tedy jakýsipsychický profil „příjemce“ naší dobré vůle), může vycházet z podle mě mnohdy mylného vlastního přesvědčení o tom, že já jsem tím „poskytovatelem“, že já (nebo spíše moje společnost – ve smyslu „moje kultura“) může „poskytnout dobro“ tomu, komu se rozhodne ho poskytnout.

    Zkusme o tom ale přemýšlet. (Možná Vás špatně interpretuji a Vaše odpověď na výše uvedenou otázku má jiný důvod.)

  91. „‚Uprchlík‘ a ‚konkrétní člověk‘ jsou dvě různé kategorie.“

    ————————–

    Příslušník jakékoliv kategorie lidí je, pane Poláčku, vždy člověkem. Každý člověk je člověkem, člověkem zcela konkrétním.

    Jestliže si vytvoříme kategorie PROTO, abychom ZKOUMALI MÍRU utrpení (či naopak viny) příslušníků těchto kategorií, něco tu nehraje.

    Musíme se pak totiž nutně ptát, proč si takové kategorie vytvářel třeba Mengele – ten přece také zkoumal míru utrpení. Kategorie si ale vytvářel proto, aby se SÁM ZAŘADIL. A s vytvořením té kategorie uprchlíků (která by tedy měla být jinou kategorií než je kategorie „konkrétní člověk“) je to podobné – vytváříme si ji proto, abychom se svým vlastním postojem k této kategorii někam zařadili.

  92. Když mi vlastní zařazení brání v lidském vztahu a místo toho musím (u kategorie uprchlíků) ZKOUMAT MÍRU, nebo (u kategorie konkrétních lidí) ZKOUMAT KVALITU, tak bych se asi vlastní zařazení – s dovolením – vyprdnul.

  93. Pan Poláček tu správně připomněl, že musíme rozlišovat (nikoliv alibisticky) dvě věci, jestli dobro přejeme, nebo jestli ho poskytujeme (mnohdy si myslíme, že poskytujeme, ale neposkytujeme).

    A když někomu to dobro přejeme (a nestane se nám tedy to, co se stává u toho „poskytování“), musíme také ještě rozlišovat dvě (zase další) věci: jestli dobro člověku přejeme, nebo jestli si s tím člověkem rozumíme (jestli jsme si blízcí).

    Dobro můžeme přát pochopitelně i tomu, s kým si nerozumíme, třeba nepříteli.

  94. Každému uprchlíkovi prokážeme „dobro“ už tím, že se o něj zajímáme jakožto o jedinečnou lidskou bytost.
    To je hlavní smysl mé odpovědi „ano“, pane Nusharte.

  95. Pokud tomu, paní Zemanová, dobře rozumím, azylový úřad tím svým zájmem o to, zda uprchlík mluví pravdu (tedy podle Vás „zájmem o jedinečnou lidskou bytost“) neprokazuje tomuto člověku dobro, účelem toho zájmu není „dobro“, ale „posouzení“, zda je tento konkrétní uprchlík (západního) „dobra“ hoden.

  96. Tady je v prvé řadě nutno rozlišovat, zda mluvíme o „dobru“ ve smyslu udělení práva pobytu (azylu), anebo ve smyslu jiném, ve smyslu vstřícného, přirozeného vztahu ke konkrétním osobám přicházejícím z jiných zemí.

    Azylové a jiné úřady samozřejmě nemají ani v popisu práce, ani reálnou možnost zkoumat charakter těch, kteří podali žádost o azyl. Jejich úkolem je korektně a spravedlivě posoudit oprávněnost této žádosti.

    Zásadně jiná věc je ale, jakým způsobem se samotná (občanská) společnost dané země postaví k těm, kteří v ní hledají svůj nový domov. Zda se k nim postaví vstřícně, s pochopením pro utrpení kterými tito prošli; anebo je paušálně zavrhne jako „cizáky“. Či přímo „vyžírky“.

    Ke skutečně nevšednímu propojení obou těchto aspektů došlo v Německu právě v souvislosti v poslední velkou vlnou uprchlíků ze Sýrie. Jestliže tento příliv uprchlíků na jedné straně vzbudil zavilý odpor částí německého obyvatelstva (takže docházelo dokonce k podpalování příbytků s azylanty), tak na straně druhé se ve většinové německé populaci zvedla vlna skutečně jedinečné solidarity, takže mnozí si dokonce tyto příchozí Syřany vzali k sobě domů, do svého vlastního obydlí! Takováto míra altruismu by se zdála být až neuvěřitelná; ale skutečně k tomu docházelo, a to naprosto ne pouze v ojedinělých případech. Tohle bylo skutečně naprosto reálné naplnění mravní maximy „přát druhému dobro“.

  97. Formuloval jste svou otázku, je-li potřeba znát názory každého jednotlivého uprchlíka, abychom věděli, jestli mu přejeme dobro.
    To jsem si nijak nespojila s praxí imigračního úředníka, ale viděla jsem to z pozice obyčejného občana, který přemýšlí, jak poznat, jestli se pomoc skutečně vyvíjí ve prospěch konkrétního uprchlíka v naší blízkosti.
    Ti lidé v Německu, o kterých psal pan Poláček, se to dozvědět mohli.

  98. Předchozí věty byly určeny panu Jiřímu Nushartovi. Předpokládám, že to poznal, tak jen pro jistotu.

  99. Pokud by nějaký konkrétní migrant měl třeba podobné názory jako Petr Kužvart a pohyboval se kolem webů, které neuznáváme (viz třeba trochu podobný případ v Česku publikujícího Hatema Berrezougy), zaslouží si vůbec podle Vás, pane Poláčku, „dobro ve smyslu vstřícného, přirozeného vztahu ke konkrétním osobám“, nebo si ho nezaslouží, protože je sice migrant, ale má špatné názory?

    —————————-

    Dovolil jsem si dát k sobě několik Vašich (podle mého názoru rozporných) vyjádření k tomuto tématu:

    A) „… zda mluvíme o dobru ve smyslu vstřícného, přirozeného vztahu ke konkrétním osobám…“

    B) „Jenže co dělat, jak se zachovat ve styku s dogmatickými fundamentalisty, kteří sami na svět jdou s klackem svých fantasmagorických přesvědčení?“

    [První vyjádření se týkalo pouze migrantů, nikoliv už ale odlišně smýšlejících osob, druhé vyjádření se naopak migrantů (třeba i odlišně – fundamentalisticky -smýšlejících) netýkalo.]

    —————————-

    A) „Petr Kužvart právě vydal kritický, ale fundovaný a zajímavý text [následuje link na web nová republika]“

    B) „… je to právě ta názorová komunita ve které se pohybuje Petr Kužvart – tedy komunita kolem webů e-republika a nová republika – která nese podle jakéhokoli jen trochu střízlivého pohledu znaky vyhraněného sektářství, kde veškeré světové dění je hodnoceno výhradně ve smyslu víceméně fantasmagorických spikleneckých teorií.“

    [Je tedy rozdíl, když se někdo pohybuje v komunitě, nesoucí znaky nábožensky vyhraněného sektářství (viz třeba smířlivá slova pod článkem Český Honza: „tu a tam nějaký islámský fanatik provede nějaký atentát – vrací tím ovšem stále jenom nepatrnou část té naší agresivity…“) a když se někdo pohybuje v komunitě, nesoucí znaky názorově vyhraněného sektářství?
    (Viz naopak nesmířlivá slova „… bude vytyčena jasná hranice mezi tím, co je možno ještě tolerovat jako osobní názor, a co už je naprosto nepřijatelným, psychicky i sociálně patologickým jevem.“)]

    ————————

    A) „… že by P. Kužvart ‚neporozuměl Komenskému‘?… Samozřejmě, on se – jakožto racionalista – neponořuje do Komenského vlastního religiózního vnímání světa…“

    B) „… příjemce daného hodnocení se pohybuje daleko mimo běžné standardy jakékoli soudné racionality…“

    —————————-
    —————————-

    „Nobody is perfect. (…) Nemá smysl malovat si nějaké posvátné ikony, bez jednoho jediného sebemenšího kazu.“

  100. Je pro mě celkem nemyslitelné, pane Poláčku, považovat jednoduše za „dobro“ pouhé přemístění (například) Afričana do Evropy, pokud mu tam, kde nyní žije, nehrozí nebezpečí a pokud byl k nastoupení do člunu donucen:

    L’Osservatore Romano
    mercoledì 5 aprile 2017

    Medici senza frontiere racconta scenari del traffico di esseri umani
    Costretti a salire sui barconi

    „Čtyřicet procent lidí zachráněných z člunů vysvětluje, že byli k nastoupení donuceni,“ řekl v dubnu 2017 tehdejší generální ředitel organizace Lékaři bez hranic, Arjan Hehenkamp.

  101. Tak nějak nechápu o čem mluvíte, pane Nusharte. Kdyby měl nějaký migrant/žadatel o azyl obdobné (tj. fundamentalistické) názory a postoje jako P. Kužvart, pak by měl samozřejmě nárok na poskytnutí azylu (tedy „dobra“), pokud by mu v zemi jeho původu hrozilo pronásledování.

    V daném případě (tedy v případě vyznávání fundamentalistických postojů) bych ho já osobně nepřijal do okruhu osob, od kterých očekávám „dobro“ (alespoň v daném smyslu ne); a mé přání dobra na jejich adresu by bylo adekvátně snížené.

    To je všechno; nic víc v tom není.

  102. V poslední době se mi na mém videorekordéru nakupilo tolik archivovaných nahrávek, že vůbec nestíhám je sledovat v aktuálním čase, a dostávám se k nim tedy až se značným zpožděním. A tak i celé to množství pořadů které televize vysílala u příležitosti výročí J. A. Komenského jsem shlédl až v minulých týdnech; a u animovaného seriálu „Labyrint světa a ráj srdce“ jsem v tuto chvíli teprve někde u šestého pokračování. Ačkoli ten už byl dávno dovysílán.

    Ovšem: upřímně řečeno, na naprostou většinu z těch vysílaných pořadů a filmů jsem se ve skutečnosti nedíval. To jest: shlédl jsem jejich začátky, a to mě spolehlivě odradilo od dalšího jejich sledování.

    Přičemž se zde ukázaly dvě profilující, a navzájem zcela protichůdné tendence. A to podle toho, zda daný film či inscenace byly natočeny v době předlistopadové, anebo polistopadové. V předlistopadové éře v televizní a filmové éře vládl klasický socialistický romantismus; a to i v sektorech bezprostředně nepolitických. Osobnosti z české národní tradice byly podávány výhradně jako rytíři bez bázně a hany, jako naprosto ušlechtilé bytosti, bez jakýchkoli lidských slabostí. Zatímco po Listopadu se trend víceméně naprosto obrací, a jestliže se už přímo nepropadne nutkání vystrkovat do popředí především jejich lidské slabosti, pak přinejmenším jsou tyto osobnosti podávány „civilně“, to jest naprosto zbavené jakékoli výjimečnosti. Jestliže tedy dříve se pěstovaly legendy, pak dnes je naopak v módě naprostá profanace velkých osobností a jejich životů.

    A tak jestliže filmy z dřívějších dob jsem po krátké chvíli vypínal a opouštěl pro jejich barvotiskovou nedůvěryhodnost a nepřirozenou patetičnost, pak filmy z dob současných jsem vypínal a opouštěl pro jejich bezbarvou plochost a bezvýraznost. Konkrétně řečeno, jestliže Komenský předlistopadové kinematografie či televizní tvorby byla modelová figura bez reálných lidských vlastností, pak polistopadový Komenský se zdá být víceméně tuctovou figurkou bez jakékoli výjimečnosti.

    Při těchto srovnáváních jsem si ale uvědomil jednu věc: jak naprosto se v současné televizní či divadelní tvorbě vytratilo umění přednesu. Umění zacházet s hlasem, umění vyjadřovat se hlasem. Ano, v dřívějších dobách se mnohdy deklamovalo až s přílišným patosem; ale v případech lepších herec modulací svého hlasu dokázal vyjádřit nejjemnější hnutí mysli i duše postavy kterou představoval. Zatímco teď – představení brněnského divadla Husa na provázku jsem po chvíli sledování vypnul právě proto, že jsem byl naprosto znechucen „civilním“, to jest naprosto plochým a bezvýrazným způsobem přednesu herců. (A to přitom právě „Husa na provázku“ platí za elitu českých divadel!) Jako kdyby se současní herci přímo styděli za to, že by mohli upadnout do podezření že hrají příliš emotivně, že nejsou dostatečně „cool“, tak raději mluví tak jako by zrovna seděli v obyčejné hospodě.

    Pro srovnání: v této době jsem také sledoval jednu televizní inscenaci kterou svého času režíroval Oldřich Daněk. A i když se napohled jednalo jenom o jakousi nezávaznou hříčku z dob starého Egypta, přesto sledování této víceméně jednoaktovky bylo jedinečným zážitkem hereckého umění. Prakticky žádná vteřina zde nebyla nějak náhodná či fádní; každý okamžik děje, dialogů aktérů byl přímo nabitý významovostí, vyjadřovanou velice jemnými výrazy mimiky obličejů herců, jakož i modulací jejich hlasů. V takovýchto dílech se ukazuje, co všechno je možno vyjádřit prostřednictvím lidského hlasu – totiž když se toho chopí skuteční umělci, kteří mají opravdovou tvůrčí vizi.

    Tohle ovšem bylo ještě z oněch „starých časů“…

  103. Takže nakonec ze všech těch pořadů o Komenském a jeho Labyrintu (s výjimkou těch dokumentárních) nakonec oceňuji ten animovaný seriál. Ten sice také svého Poutníka představuje víceméně civilně; nicméně je zároveň jasně znát že právě on je někým, kdo se odlišuje. Někým, kdo hledá něco více, něco mnohem hlubšího, podstatnějšího nežli je všechno to, co může poskytnou profánní svět se vším svým pachtěním a lomozem, se svým usilováním a se svou neupřímností. Navíc zvolený formát animovaného filmu umožňuje velice plasticky a citlivě na malé ploše vyjádřit Komenského myšlenky. Takže z mé strany mohu ze všech (hraných) pořadů o Komenském ze všeho nejspíše doporučit právě tento kreslený seriál. (Je stále ke shlédnutí na webu České televize.)

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.