Kamna

Eva Hájková

Kamna hrála v mém dětství důležitou úlohu. Měli jsme je v kuchyni, v ložnici i v obývacím pokoji. Zatímco v kuchyni stál prachobyčejný bílý sporák na pevná paliva, jaký měl dříve kdekdo, v pokojích byla kamna onačejší. Vlastně šlo o jediná kachlová kamna vestavěná do zdi mezi obývacím pokojem a ložnicí. Přikládalo se jen v jedné místnosti, ale kachle zároveň hřály i v té druhé. Dvířka na přikládání zakrývala kovová mříž. Rodiče, nevím proč, říkali těm kamnům krb. Ale byla to kamna; v obývacím pokoji obložená hnědými kachli, v ložnici bílými.

V kamnech se topilo uhlím, koksem nebo briketami. Chodilo se pro ně do sklepa. Topivo přinášel v kovovém uhláku většinou tatínek. Často jsem ho při tom doprovázela. Jenom tak, abych se do sklepa, který vzbuzoval respekt tím, že v něm visely pavučiny a byla tam tma, také podívala. Kromě hromady uhlí na zimu, různého nářadí a špalku se sekerou na štípání dřeva, zde byly uskladněny také brambory a bedýnky s jablky. Rodiče je nakoupili na podzim do zásoby, protože to přišlo levněji. Každý den jsem při cestě do sklepa dostala jedno jablko. Víc ne. Snědla jsem je s velkou chutí.

V zimě se u praskajících kamen hezky poslouchalo rádio. Potmě, aby se ušetřilo. Jen rudá záře při tom osvětlovala podlahu před kamny, kam se občas přihodila lopatka uhlí nebo briket, až zasršely jiskry a plameny pohltily přiložené palivo. V kamnech v pokoji se zatápělo až pozdě odpoledne, když už západními okny dopadaly do bytu poslední paprsky slunce a když vyhaslo v kuchyňských kamnech.

V kuchyni se vařilo, jedlo, trávili jsme tam větší část dne. Protože okno bylo obrácené k východu, bývala kuchyň celé dopoledne plná veselého slunečního světla. Na kamnech se hřála voda na nádobí. Přímo na rozpálené plotně se daly krásně opékat brambory nakrájené na plátky. Tak dlouho, až na nich začaly praskat černé puchýře.

K zatápění v kamnech byly potřebné staré noviny. Dalo se ovšem použít leccos. Třeba kelímky od piva, vyrobené z tuhého voskovaného papíru. Chodila jsem pro ně na blízké nádraží, kde se vždycky nějaké odhozené našly. Spalovat kelímky asi nebylo právě ekologické. Ale v šedesátých letech minulého století se u nás o ekologii ještě nic nevědělo. V kamnech se tehdy pálil kdejaký odpad, o čemž, zejména v zimním období, svědčil hustý štiplavý kouř vycházející z domácích komínů.

Když v kamnech dohořelo a popel vychladl, vynášel se do popelnic stojících u branky vedoucí do ulice. Jednou jsem v popelnici našla broušené skleněné či křišťálové držátko z víčka rozbité dózy, kterou tam někdo vyhodil. Drobné šestiúhelníkové plošky duhově lámaly sluneční světlo. Všechno jsem přes ně viděla mnohonásobně. Taková nádhera nalezená v popelu! Dlouho jsem ten poklad opatrovala.

Když mi bylo deset let, podařilo se rodičům vyměnit náš starý byt za menší, zato modernější, vybavený radiátory dálkového topení, teplou vodou a plynovým sporákem. Ač nerada, musela jsem se s dosavadním domovem rozloučit. A samozřejmě také s kamny.

Nejen obyvatelé paneláků se zbavili domácích kamen. Časem i lidé v rodinných domcích začali přesouvat topeniště do sklepů (pokud ještě nevytápěli plynem) a odtud teplo rozvádět do obytných místností. Při zatápění v bytě se totiž občas nepříjemně vysypal popel na podlahu nebo vypadl nějaký ten žhavý uhlík. A kouř se usazoval na stěnách, takže bylo zapotřebí častěji malovat… Plynofikace usnadnila lidem život a udělala vzduch ve městech i na venkově mnohem dýchatelnějším.

Pohodlí je hezká věc. Získá se tím čas pro dělání něčeho jiného, daleko zajímavějšího. Ale zároveň s jeho nárůstem obvykle o něco přicházíme. Třeba o možnost dívat se do plamenů domácího ohně – toho věrného průvodce člověka od úsvitu dějin civilizace. Na které jsme čím dál tím závislejší.

14 komentářů u „Kamna“

  1. Napřed k ilustračnímu obrázku: hned jak jsem si přečetl toto vyprávění respektive vzpomínání paní Hájkové, bylo mi jasné že jeho pohodově-nostalgickou atmosféru je možno vyjádřit jenom nějakým typickým žánrovým obrázkem od Josefa Lady. Ovšem – musel jsem teď zjistit, že oproti mému očekávání Lada nakreslil zřejmě jenom velice málo obrázků, na kterých jsou vypodobněna kamna. Já jsem takové našel všeho všudy tři.

    Vybral jsem tedy ten, který se mi zdál nejlépe vystihovat onu pohodovou atmosféru minulých časů na venkově. Bohužel byl hodně malý, takže jsem ho musel zvětšit alespoň na dvojnásobek; čímž ovšem zase nutně utrpěla kvalita, obrázek je trochu neostrý. Ale snad to v daném případě nebude vadit.

  2. Teď tedy k samotnému vzpomínání paní Hájkové. To mě bezprostředně upomnělo na časy mého vlastního dětství. Já jsem sice rodilý Pražák, ale o prázdninách jsme s bratrem vždy jezdívali k naší babičce, do jedné vesnice v Podkrušnohoří. Byl to celkem typický vesnický domek, jednopatrový, s celou řadu pokojů a dalších místností; a tedy i s celou řadou různých kamen.

    Nejvíce mi v paměti ale utkvěla kamna v kuchyni; neboť stejně tak jak to uvádí paní Hájková, většina pospolitého života se odehrávala právě tam. Do ložnice se chodilo jenom spát; a babička v ní přes den netopila, takže tam byla v zimě skutečně psí zima. Když jsme pak šli večer spát, babička nám postele (s velkými duchnami z husího peří, které ovšem chlad akumulovaly stejně účinně a vytrvale jako teplo) dala vždycky nahřáté gumové láhve s vodou. Ovšem ten takto nahřátý sektor byl příliš malý, takže jsme v těch studených postelích leželi jako skrčenci, abychom pokud možno žádonou částí těla nepřesahovali přes to vyhřáté místo.

    Ale zpět do kuchyně. Tam babička měla velká kamna – na které vzadu ještě navazovala pec. V této peci se teď už sice nepekl chleba, jako tomu dost možná bývalo dříve (pro chleba se chodilo do kopce do malého místního obchůdku, kde měli dlouhá léta neuvěřitelně voňavý chléb z nějaké místní pekárny; pak ale tuto místní pekárnu zrušili, a chléb z nové velkopekárny už neměl ani vůni ani chuť). Ale babička v té peci vždycky když jsme přijeli napekla obrovské množství buchet, tvarohových a povidlových.

    A po večerech – neseděli jsme sice při tmě (většinou), nad stolem byla lampa s žárovkou, anebo se také někdy svítilo petrolejkou. Ale jinak to bývalo opravdu jako u Lady, oheň v kamnech praskal, kočka se u nich hřála, a rodina seděla u stolu a buďto se vyprávělo, nebo se hrály karty.

    Ano, musím plně přisvědčit paní Hájkové – já sám osobně jsem sice rád že ve svém dnešním bytě nemusím ze sklepa nosit uhlí a pořád hlídat kamna, ale nedá se nic dělat, s tím starým světem kolem kamen nám zmizelo něco, co se sotva dá něčím nahradit. Moderním elektrickým sporákem v každém případě ne.

  3. Taky pamatuji tu gumovou ohřívací láhev, pane Poláčku. Říkali jsme tomu termofor. Babička mého manžela (na vesnici) používala ke stejnému účelu horkou cihlu. Ta se strčila před spaním pod peřinu a hned bylo teplo.

  4. Ještě jsem chtěla dodat, že tenhle krásný čas mého bezstarostného dětství byl narušen srpnem 1968, kdy mi bylo devět let. Pak už to nikdy nebylo jako dřív.
    Podotýkám, že mí rodiče tehdy byli (jako jedni z mála) pro vstup sovětských vojsk, protože měli strach z kontrarevoluce.
    Hluboký zářez v duši na celý život.
    Už tomu bude neuvěřitelných 53 let.

    Předevčírem jsem napsala báseň:

    NADĚJE
    Šest desítek let se dávno přehouplo
    přes okraj mého života
    Sladké i hořké
    to byly časy
    Střídavě slunečno
    občas mráček
    A někdy lítost
    proč to a proč ono
    a proč já?
    Ale na dně
    pořád ještě zůstává naděje
    – naděje budoucího času

  5. Školní prázdniny jsem také trávíval s bratrem u babičky na vesnici. Pamatuji si, jak v červenci topila v kamnech, aby byla horká voda na praní a jak nás odháněla z dosahu, než nesla patnáctilitrový hrnec s vařicí vodou k pračce. Před očima mám i tu ohromnou ohlodanou vařečku v ní… Kolem sedmdesátky mi babička samozřejmě připadala stará, takže jsem se o ni bál, ale nedovolil jsem si porušit slovo a povědět o jejím počínání o víkendu mamince. Také si živě vzpomínám, jak babička vypínala přes celý dvůr na dvakrát šňůru, jak se laňtuchy, cejchy a firhaňky na sluníčku sušily a jak je pak s prozpěvováním žehlila. (Napínací skoba, zatlučená do štítové stěny sousedního domu, je stále na svém místě a kouká i přes nové omítnutí.)

    Když dnes ještě někdy přespím mimo sezónu v nevytápěném pokojíku, napadne mě, jak v tom domku žili kdysi, třeba po kruté zimě roku 1929, kdy maminka, bedlivě sledována slepicemi, dělala první krůčky po dvoře, její bratříček byl „na cestě“ a voda jen na dvoře ve studni.

    Dny, které trávím na vsi, jsem off-line a myslím, že to tak již zůstane. Už se mi přihodilo, že jsem si v tomto stavu „prohlížel“ tyto stránky a zamyslel se nad tím, co by tomu řekli zdejší naši „známí“ Sókratés a Platón, kdyby mohli po dobrých 100 generacích navštívit konkrétní milý domek budoucích třeba onoho roku 1929. Jistě by celkem všemu rozuměli. Asi by se jim líbilo to průhledné v oknech i důmyslná pumpa. Zřejmě nejvíc by obdivovali zbrusu nová mechanická veledíla – jízdní kolo a šicí stroj.

    Kdyby jim však mohlo být dáno zabrousit do ještě o skoro čtyři generace vzdálenější budoucnosti, to by se asi hodně napřemýšleli. Za podstatné mám, aby v lidských životech i nadále prostřednictvím svého díla zůstávali jak blízcí, tak i hodně vzdálení.

  6. Zdá se, že kamna mohou v duši malého člověka zanechat docela velkou uhlíkovou stopu.

  7. Některé vzpomínky jsou skutečně nepříjemné. Člověk se s tím snaží časem nějak vyrovnat.
    Ale stejně se pořád setkává s lidmi kvůli politice rozhádanými. Dokonce i ve vlastní rodině.

  8. Tak to moje babička něco takového jako pračku vůbec neměla, pane Horáku. U ní se prádlo pralo opravdu ještě zcela postaru. V prádelně měla obrovský kotel (do kterého se ale voda naštěstí mohla napouštět přímo, tedy nemusela se nosit), v něm se prádlo vyvářelo; a vedle něj byla vana s valchou, a na ní se prádlo valchovalo.

    Vůbec si teď už ale nedokážu vzpomenout, kde se to prádlo potom vlastně sušilo. Zřejmě to muselo být na jedné ze zahrádek, na té s travou, ale vůbec si nedokážu vybavit na co se tam zavěšovaly šňůry na prádlo, nevím že by tam byly nějaké háky. Ledaže by se uvazovaly na plaňky dvou protilehlých plotů; ale ty byly dost daleko od sebe.

    —————–

    S tím Sokratem a Platónem – to je vlastně zajímavá myšlenka, dokumentující jak obrovsky se za pouhého půl století změnil náš svět: ještě v padesátých-šedesátých letech by se tito dva antičtí myslitelé v takovém venkovském hospodářství mohli v zásadě docela bez problémů orientovat; například v celém domku mé babičky by jedinou opravdu neznámou věcí pro ně bylo elektrické osvětlení v některých místnostech, a rádio; víc techniky tam babička neměla.

    Zatímco dnes – automatické pračky, barevné televizory, videorekordéry, mobilní i internetová komunikace; na to by mohli pouze zírat, asi by si říkali že se ocitli někde u jejich bohů, kteří pouhým mávnutím ruky mohou konat zázraky.

  9. Ostatně takovýto určitý „kulturní šok“ ve styku s moderní technikou jsem svého času sám osobně zažil. Když jsem na počátku osmdesátých let z tehdejšího socialistického Československa přišel do kapitalistického západního Německa, po svém nástupu na studium na mnichovské univerzitě jsem si potřeboval pořídit kopie nějakých dokumentů. Poslali mě tedy do nejbližšího copy-shopu. Což se ovšem ukázalo být samoobsluhou; a zatímco místní studenti tam s naprostou samozřejmostí kopírovali své věci, já jsem vůbec neměl ponětí, co to taková kopírka vlastně vůbec je a jak se to obsluhuje. V tehdejším Československu byl vrcholem reprodukční techniky stále ještě cyklostyl; v Praze bylo snad jediné místo kde si člověk mohl nechat nějaké texty zkopírovat cyklostylem, a to ještě po kontrole, zda se snad nejedná o něco ideologicky závadného.

  10. Je to velmi smutné; ale asi nezbytné – když směry našich (asi nakonec vždy nějak naivních) obav a nadějí zůstávají bezmocně trčet proti sobě…Spolu s námi samými, s naší lidskostí, které by bylo tak lépe při péči o oheň v kamnech… Děkuji Vám, paní Hájková, za tu korektivní vzpomínku na 68.

  11. Je smutné, jak si někdy lidé navzájem nerozumějí. Přitom by to nemělo být tak těžké. Vždyť máme tolik společného! Asi nám v tom někdy něco brání.
    Chystám se toho napsat o dětství víc. Ale některé vzpomínky napíšu jen pro své děti a pro vnoučata, aby si také udělaly nějakou představu o naší (mé) minulosti. Neumím totiž moc vyprávět, ale psát vcelku ano. Když jsem byla mladší, měla jsem pocit, že bych je svou minulostí (a emocemi s ní spojenými) zatěžovala. Nechtělo se mi mluvit, tak jsem se tomu vyhýbala.

  12. Když máte pro koho, paní Hájková, tak bude jistě dobře to udělat. Vždyť sami (už) víme, že časem náš vlastní zájem o rodinnou minulost vzrůstá. Vyprávění má svou přirozenost a kouzlo, mladé, jinak zaměřené mysli však z něho mnohé hned ztrácí. Já mám ještě předválečné zápisky svého dědečka, kterého jsem nepoznal. Přestože bych byl zvědav na více všedních reálií (jaké tolik chybějí, po delším čase ovšem, i historikům), existence dědečkova rukopisu znamenala pro mou znalost a chápání přínos. A vlastně i dotek.

  13. „.. A vlastně i dotek“: ano, před pár týdny jsme zažili takové podobné pocity při dotýkání písma starých pohlednic – přání nebo z dovolených… Od blízkých kteří už nežijí nebo i těch co my sami jsme už nepoznali…

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.