Ježíš a rodina

Eva Hájková

Křesťanům obhajujícím rodinu se často vytýká, že Ježíš měl na rodinu úplně jiný názor. Že ji neobhajoval, nepřikládal jí důležitost, nýbrž naopak – radil ji opustit pro Boží království. Svou matku oslovoval „ženo“, jako by pro něj byla cizí (J 2: 4, J 19: 26). Když za ním přišla spolu s jeho bratry, neznal se k nim a vyjádřil se: „Kdokoli plní vůli mého nebeského Otce, to je můj bratr, má sestra, má matka.“ (Mt 12; 50)

Jak to tedy vlastně je? Je podpora rodiny v souladu s křesťanstvím a s Ježíšovým učením nebo ne?

V období Staré smlouvy byla rodina, která byla ovšem pojímána poněkud šířeji než dnes, základem společenství a středobodem lidského života. Tehdejší rodina stála na patriarchátu. Komenský v knížce Unum necessarium (Jedno nezbytné) poznamenal, že otcové rodin v době před potopou „řídili lidstvo“. Ale patriarchální rodina (dokonce s více manželkami) trvala i u Židů mnohem déle. Trvala v době soudců i v době králů.

Ve starých dobách se lidé velmi obávali neplodnosti. Abraham chápal svou bezdětnost jako kletbu. I Sára velmi litovala, že neporodila svému muži dítě. Rebeka byla po určitou dobu neplodná. Také Ráchel mrzelo, když dlouhou dobu nemohla počít. Ve třetí kapitole Genesis vidíme, že Ráchel s Leou se dokonce přou o to, se kterou z nich bude Jákob přednostně spát (Gn 30; 15). Tak silná byla touha po tom, přivést na svět potomka. I ta „jablíčka lásky“, jejichž účelem bylo vzbuzovat milostnou touhu, měla sloužit především k účelům plození. Mít z lásky potěšení se ovšem nezavrhovalo. Manželé se měli spolu radovat. V Dt 24; 5 se píše, že novomanžel bude na rok „uvolněn pro svůj dům, aby se radoval se svou ženou, kterou si vzal.“ Čili bude po tu dobu zproštěn vojenské či jiné služby. Přesto se v prvé řadě jednalo o to, zplodit potomstvo.

Mít potomky znamenalo v jistém smyslu žít navždy. Žít ve svých potomcích. Zanechat na zemi svou nesmazatelnou stopu. Nemít je znamenalo potupu. Chana, ač byla milována, pro svou neplodnost musela snášet urážky ze strany druhé manželky svého muže. Těm všem – Abrahamovi, Sáře, Ráchel i Chaně (a také mnohým jiným) se dostalo Boží pomoci. Vytoužené dítě nakonec přišlo. Abrahamovi bylo slíbeno, že z něj jednou bude velký národ, což znamenalo, že jeho potomstvo bude v budoucnu nadmíru četné. Vždyť Hospodin byl ten, kdo pozvedá nuzné z prachu a z neplodných dělá šťastné matky, jak je psáno v žalmu 113. Ten, kdo dokáže změnit úděl nešťastných.

Aby dobře fungovala rodina, to bylo v dobách Staré smlouvy mimořádně důležité. Proto přikázání „cti otce svého a matku svou“ následuje v Desateru hned po několika prvních přikázáních určujících vztah k Bohu. Je vlastně první z těch přikázání, která stanovují, jak se chovat k bližnímu.

Toto platilo po staletí, ale časem to, jak už se tak stává, podlehlo formálnosti. A do toho vstoupí Ježíš se svým „Kdo miluje otce nebo matku víc nežli mne, není mne hoden; kdo miluje syna nebo dceru víc nežli mne, není mne hoden.“ (Mt 10; 37) Radí opustit bratry, sestry, matku i otce pro evangelium (Mk 10; 29) a sám to praktikuje. Když s hloučkem svých učedníků obchází galilejská města a obce a oslovuje zástupy, vyhledají ho jeho příbuzní (jeho bratři a jeho matka, jak je psáno v evangeliích), snad proto, aby ho přiměli k návratu domů, jak se sluší a patří. Prorok však nemůže zůstávat doma, kde v něm nikdo proroka nevidí, protože ho tam znají od dětství, jak je psáno v evangeliích (Mk 6; 3).

Ježíš svým výrokem (Mt 12; 50) ukazuje, že pokrevní příbuzenství samo o sobě neznamená pro něj nic. Evangelista Lukáš navíc ukazuje, že i opuštění manželky pro Boží království je možné: „On jim řekl: „Amen, pravím vám, není nikoho, kdo opustil dům nebo ženu nebo bratry nebo rodiče nebo děti pro Boží království, aby v tomto čase nedostal mnohokrát víc a v přicházejícím věku život věčný.“(L 18; 29-30) Čili proti Božímu království ani manželská smlouva neznamená nic. Podobně v Mt 19;10-12 mluví o zřeknutí se manželství pro Boží království.

Přišel tedy Ježíš rodinu zrušit?

To určitě ne. Neuznává žádný jiný důvod k opuštění manželky než pro Boží království. Naopak zpřísňuje dosavadní praxi tím, že jednoznačně zapovídá rozlukové lístky: „Kdo propustí svou manželku a vezme si jinou, dopouští se vůči ní cizoložství; a jestliže manželka propustí svého muže a vezme si jiného, dopouští se cizoložství.“ (Mk 10; 11)

Ani otce a matku nelze jen tak opustit a ponechat bez pomoci. „Vždyť Bůh řekl: ‚Cti otce i matku‘ a ‚kdo zlořečí otci nebo matce, ať je potrestán smrtí.‘ Vy však učíte: Kdo řekne otci nebo matce: ‚To, čím bych ti měl pomoci, je obětní dar,‘ ten již to nemusí dát svému otci nebo matce. A tak jste svou tradicí zrušili slovo Boží.“ (Mt 15; 4-6)

Vůbec to není tak, že by Ježíš znevažoval či zpochybňoval rodičovství a manželství. Ani jeho humánní postoj vůči ženě, která porušila manželskou věrnost (J 8; 7), neznamená „vždyť se nic tak hrozného nestalo“. Naopak, nabádá ji k tomu, aby už svou nevěru neopakovala a neptá se přitom ani na to, jak se k ní choval její muž.

A jaký byl postoj apoštola Pavla, pokud jde o vztah k rodičům a k manželství? Pavel několikrát nabádá děti, aby poslouchaly své rodiče. Zdůrazňuje přikázání „cti otce svého a matku svou“ – v Ef 6; 2 říká, že je to jediné přikázání, které má zaslíbení (abys dlouho byl živ a dobře ti bylo na zemi).

Důležitost přímých příbuzenských vztahů (a z nich plynoucích povinností) podtrhává v 1 Tim 5; 4: „Má-li však některá vdova děti nebo vnuky, ti ať se učí mít péči především o své příbuzné a odplácet svým rodičům. To je totiž milé Bohu.“ Rozhodně je nepřípustné ponechat rodiče v nouzi.

Pokud jde o manželství, Pavel je, jak známo, nedoporučoval, protože si myslel, že pro ně není vhodná doba. Lidé totiž žili v očekávání konce časů. Ale stávající manželství bylo pro Pavla prakticky nezrušitelné. Manžele poučuje, jak se k sobě vzájemně chovat. Káže křesťanům neodcházet od ženy ani od muže. Ani od nevěřících. Leda by to chtěli oni sami.

Opustit svou rodinu kvůli jiným záležitostem než pro Boží království není tedy podle Ježíše ani podle Pavla přípustné, pokud neopustí ona nás. Ani kvůli Bohu není bezpodmínečně nutné opustit rodinu. Opuštění domu, majetku, rodičů, které Ježíš navrhuje těm, kteří touží po nebeském království, možná spíš než fyzický odchod symbolizuje opuštění dosavadních jistot, starých zvyků a jednoduchého, zažitého způsobu života. Dnes je v módě mluvit o opuštění „komfortní zóny“.

Rodina, i když pro většinu dnešních lidí znamená užší okruh než v biblických dobách, je důležitá, i když není nezbytná. Člověk není zrozen k tomu, aby žil sám, ale aby svůj život sdílel se společenstvím jiných lidí. Rodina je tím nejpřirozenějším prostředím. Rodina – to jsou ti nejbližší, kteří nám byli dáni. I když partnery jsme si třeba vybrali sami.

Dnešní lidé obvykle neopouštějí rodinu pro Boží království, ale daleko spíš z individualistických důvodů. Přibývá osaměle žijících „singlů“. Přibývá psychických stavů, které se projevují osamocením, vzdalováním se od sebe sama, své identity, svého prostředí a svých bližních, nudou, zoufalstvím a bezmocností, pocity ztráty kontroly nad realitou. Tyto problémy se v biblických dobách patrně nevyskytovaly. Jsou typickým znakem moderní doby.

Ježíš se vyjádřil, že nepřišel zrušit zákon ani Proroky, nýbrž naplnit (Mt 5; 17). Myslím si, že nepřišel zrušit ani rodinu. Daleko spíš ji chtěl také naplnit – svým Duchem. Jako veškeré Boží stvoření.

55 komentářů u „Ježíš a rodina“

  1. Pro dané téma „Ježíš a rodina“ – v daném smyslu vzájemně značně konfliktního vztahu – se jen velmi obtížně hledal nějaký ilustrační obrázek. V naprosté většině se pod tímto heslem vynoří pouze množství klasických vyobrazení „Svaté rodiny“. Takže jsem nakonec jako jediný použitelný našel výjev „Ježíš a cizoložnice“.

    —————————–

    K samotnému tématu: napřed se tento text kázání jeví jako ryze křesťanská záležitost. Ale ke konci této úvahy se pak vynoří formulace, která má mnohem univerzálnější dosah: „…možná spíš než fyzický odchod symbolizuje opuštění dosavadních jistot, starých zvyků a jednoduchého, zažitého způsobu života. Dnes je v módě mluvit o opuštění „komfortní zóny“.“

    Docela bych řekl, že právě toto může představovat jeden z klíčových problémů současné doby, současné společnosti, současného člověka. Tento člověk je doslova uvázaný v onom „jednoduchém, zažitém způsobu života“, v jeho standardech, v jeho konvencích. Tento svět pokládá za skutečný, za jedině možný, jenom proto že se s ním denně stýká, denně se mu přizpůsobuje, respektive podřizuje svým jednáním a chováním. A nedokáže si už vůbec představit, že by bylo možné také něco jiného, nějaký jiný, dost možná mnohem lepší, mnohem humánnější svět.

    Vlastně se nám tu opět jednou prolínají dvě různá témata: pod textem „Člověk a myšlení“ jsme právě nyní konstatovali – ve vědecké podobě – víceméně to samé: člověk je tvor těžkopádný, setrvačný, který v naprosté většině pouze napodobuje zavedené vzorce jednání a chování. A jenom za výjimečných okolností dokáže překročit tuto hranici konvenční reality.

  2. Ještě se vrátím k onomu výroku o Ježíšově opuštění rodiny jakožto „opuštění komfortní zóny“. Já se tohoto téma v poslední době dotýkám vlastně opakovaně, v různých souvislostech a z různých stran, ale jedná se vlastně stále o to samé: člověk současné doby, současného světa by chtěl nějakou změnu k lepšímu, ale – sám není ochoten pro to něco osobně udělat. On chce v pohodlí přihlížet, jak toto převratné dílo přeměny za něj udělá, vypracuje někdo jiný.

    A tak se pořád pasivně čeká na Godota, až přijde a spasí nás.

  3. Podle toho odkazu (https://terap.io/blog/inspirace/komfortni_zona ) se zdá, že spousta lidí už je mimo komfortní zónu (protože v té se neobjevují ani náznaky úzkosti a strachu). Nachází se momentálně spíš v tzv. zóně strachu. Ještě tedy zbývá posunout se do zóny učení a pak do zóny růstu.

  5. Hmmm… Osobně bych si nebyl tak docela jistý, jestli jedinou (bezprostřední) alternativou ke komfortní zóně je zóna strachu. Je přece celá další škála rušivých faktorů které nás mohou vytlačit z naší komfortní zóny: stav nejistoty, stres, ztráta smyslu.

    Jinak ovšem obecně je možno přisvědčit tomu, že pokud setrváváme jenom a pouze v oné „komfortní zóně“, pak sice můžeme podávat relativně optimální výkon v našich standardních denních činnostech, ale sotva přitom najdeme inspiraci k nějakým kreativním počinům. Ty naopak většinou vznikají z pocitu napětí, tedy diskomfortu.

    Právě proto ale někteří hodnotí komfortní zónu jako tu s optimálním výkonem, a jiní zase zónu s mírným strachem: záleží na tom na jaký okruh naší činnosti vztahujeme onen „optimální výkon“.

    Tento rozdíl se mimochodem dost překrývá s disputem který jsem měl právě dnes (opět jednou) s panem Profantem na DR: on jako optimální pro sebe pokládá tu běžnou standardní (občanskou či politickou) činnost, zatímco „hledění ke vzdáleným horizontům“ jsou z jeho pohledu pouhé chiméry. Zatímco pro někoho kdo naopak chce hledět právě k oněm vzdáleným horizontům je jeho komfortní zóna polem nicoty, bezobsažnosti, přízemnosti.

  6. Zóna strachu není alternativou komfortní zóny (nemůžeme si svou zónu vždy vybrat), nýbrž (přechodným) následkem jejího opuštění. Příčiny mohou být různé.
    Ono také záleží na tom, co je náplní onoho „diskomfortu“, popřípadě kterým směrem vykročíme z oné komfortní zóny. Nikdo nepochybuje o tom, že stát se například horolezcem znamená vykročit ze své komfortní zóny (i když se pro to vědomě rozhodneme). Ale že tímto sportem člověk najde Boží království, to je málo pravděpodobné.
    Myslím, že ani to hledění ke vzdáleným horizontům k Božímu království nemusí směřovat.
    Židé také pořád čekají Mesiáše (aspoň se to tvrdí). A přitom on už přišel.

  7. Komfortní zóna, to je vlastně náš pravý domov. A obráceně. Potřeba něčeho takového je velká a nesporná. Na druhou stranu málokdo chce nevytáhnout paty z domova. Zvláště v k tomu příhodných úsecích života se proto vydáváme ven a chceme tam uspět. Podaří-li se nám to, můžeme svou komfortní zónu rozšířit, ne-li, můžeme o ni nebo její kus přijít.

    Dnes je v hodně zvýšené míře možné šířit ze své komfortní zóny diskomfort pro druhé. Tahle věc nebývá fér.

  8. „šířit ze své komfortní zóny diskomfort pro druhé“ – řekl bych, že takhle tomu bylo v dějinách vždycky.

  9. Jistě, na celé dějiny a potýkání se lidí lze pohlížet mnou uvedeným způsobem. V moderní době lze však působit úspěšně stále více na dálku. Netýká se to třeba jen válek (ještě Napoleon se účastnil bojových operací), ale potenciálně počínání vlastně každého, kdo má připojení na internet. Z tepla domova, klidně s pivem v ruce, může druhou rukou „datlovat“ obsahy, které nejen mohou, ale mají dát pro nic za nic ťafku přes hory a doly.

  10. Našla jsem zajímavou formulaci, že v komfortní zóně nás udržuje naše ego. Které vlastně bylo tou komfortní zónou utvořeno.

  11. Richard Rohr nepíše o vystoupení z komfortní zóny, ale o něčem podobném. O období zmatků, kterému se nelze vyhnout:
    Lidé, kteří mají na všechno jednoduché vysvětlení, mají tendenci odmítat jakýkoliv zmatek, konflikt, rozporuplnost, utrpení či temnotu a vyhýbat se jim. Zmatek nemají rádi, ať má jakoukoliv formu. Dokonce ani mnohým křesťanům se nelíbí nic, co vypadá jako „nesení kříže“. To je obrovská cena za to, že Ježíši pouze děkujeme za jeho utrpení na kříži, místo toho, abychom ho skutečně napodobovali). Naše ego věří, že zmatku je zapotřebí se vyhnout, a tak raději předstíráme, že status quo je naprosto v pořádku, dobrý pro každého a jediný pravdivý.
    Ale přijde doba, kdy se vaše představa stane neudržitelnou. Jak zpívá Leonard Cohen – ve všem je nějaká trhlina. Tudy se dovnitř dostává světlo. Postihne vás nějaké osobní neštěstí. A přijde doba, kdy si uvědomíte, že mnoha lidem je vaše nezcizitelné, plně zasloužené právo na ‚život, svobodu a sledováni osobního štěstí“ upřeno. Váš „soukromý projekt spásy“ se vám zhroutí. (Je to psáno pro Američany, kteří ta slova mají v ústavě a mnozí jim bezmezně věří).
    Nastane období zmatků – jak v osobním životě, tak v životě společnosti. Někteří lidé to chtějí řešit návratem zpět, což není možné. Někteří si řeknou, že „žádný univerzální řád neexistuje“, přinejmenším ne takový, jakému bychom byli ochotni se podřídit. To je postmoderní postoj – nedůvěra ke všem velkým příběhům, ideologiím a globalismu a nezřídka rovněž nedůvěra ke všem představám rozumu, společné lidské přirozenosti, společenského pokroku, univerzálních lidských norem, absolutní pravdy a objektivní reality. Cynikové a skeptikové se často zabydlují v této „postpravdivé“ společnosti a někteří dokonce glorifikují samotný zmatek, protože nic jiného neexistuje a nemůže existovat. Univerzální cynismus se stává jejich náboženstvím.
    Zmatkem je však zapotřebí projít. Cestou od řádu ke zmatku a pak k novému řádu musí projít každý z nás. Žádný „přímý let“ do nového řádu neexistuje. Ani si takový řád sami nevytvoříme, ale musí nám být dán. Musíme si přiznat, že jsme bezmocní. A přitom neztrácet naději.

  12. Paní Hájková, to je opravdu zajímavé, ale to co zde citujete R. Rohra, to se velice nápadně kryje s tou polemikou, kterou jsem právě dnes vedl na DR proti panu Profantovi. On je totiž také zastáncem takovýchto zjednodušených řešení, zjednodušených modelů (jakým je standardní liberální demokracie). A i on bytostně nesnáší jakékoli pochybnosti, zmatky, rozporuplnosti, které by tomuto modelu musel přiznat.

    Ano, je to stále vždy to samé: jsou lidé kteří nedokáží (či nechtějí) nic jiného nežli jenom donekonečna udržovat to, co zde právě je. A nechtějí si lámat hlavu s něčím, co by tu mohlo být, co dokonce skýtá naději být světem mnohem lepším pravdivějším; ale pro ně jsou to všechno jenom nereálné chiméry.

  13. Ego a komfortní zóna: to je také zajímavá poznámka. Svým způsobem je to přirozené: naše ego samozřejmě a zcela spontánně směřuje k tomu vytvořit kolem sebe prostředí příznivé, homogenní, přátelské. Které tedy není v rozporu s námi samými, s naším vlastním vnitřním nastavením. V dané souvislosti tedy snad ani není bezprostředně oprávněné hovořit zde o „egu“; jedná se o přirozený soulad mezi námi a naším světem.

    Jiná stránka celé věci ale je, když my se začneme bránit tomu vystoupit z této komfortní zóny tam, kde by to bylo potřebné. Kde by to bylo potřebné a nutné pro náš osobní, respektive osobnostní vzestup, pro naše zrání. Protože takovýto vzestup je samozřejmě napřed spojen s diskomfortem, s nepohodou, s vnitřními zápasy a boji. V takovéto souvislosti je pak možno právem hovořit o tom, že je to naše ego (tedy egoistická část naší osobnosti), které nám brání v opuštění naší komfortní zóny.

  15. No ano, to je celkem dost známé téma, že člověk moderní společnosti – aby se tak řeklo – ztratil schopnost zacházet se smrtí. Je to celkem pochopitelné: dříve se umíralo v naprosté většině doma, na vesnici tak jako tak, ale mnohdy i ve městě, umístit někoho do nemocnice byla drahá záležitost. Takže dříve byli lidé se skutečností smrti, umírání konfrontováni celkem běžně.

    Dnes je situace ovšem diametrálně jiná; a ačkoli si většina lidí i nadále přeje zemřít doma, ve skutečnosti tuším nějaké dvě třetiny (přinejmenším) umírají v anonymním prostředí nemocnice.

    Co mě osobně se týče, nevidím dost dobře důvod zatěžovat se myšlenkami na smrt více, nežli kolik je bezpodmínečně potřebné. Nejpozději po dosažení dejme tomu 65. roku věku si člověk definitivně začne uvědomovat, že ani on zde nebude natrvalo, a že konec vlastního života se může přiblížit třeba i nečekaně rychle. Ale – co dělat? Zabránit se tomu stejně nedá, takže jak řečeno nemá přílišného smyslu se zabývat marnými myšlenkami. Mám pocit že na mě v mém vezdejším životě čeká ještě dost práce, dost úkolů, nežli abych svou pozornost musel rozptylovat úvahami o tom, co přijde někdy v budoucnosti. Na nějakou „boží spásu“ nečekám; a jsem si celkem dost jistý že po ni nebudu volat ani až mi (případně) bude osmdesát, a ani až budu stát těsně před branami smrti. V tu chvíli – pokud budu ještě schopen jasného myšlení – budu spíše bilancovat co jsem na tomto světě stačil vykonat, zda zde po mě zůstane nějaká znatelná stopa nebo ne. Pokud zůstane – pak budu moci alespoň s určitým uspokojením říci, že jsem zde nebyl přece jenom zcela nadarmo.

  16. No právě. Ani já nemám představu nebe jakožto prostoru nad oblaky, kde budou trávit lidské duše svůj nekonečný čas. Ale musíme vůbec mít konkrétní představu? Co my vlastně můžeme vědět o umírání, o stavu mezi životem a smrtí, o tom, jak dlouho se člověk v tom stavu zdrží a co tam všechno zažije? Wolker napsal: smrti se nebojím, bojím se umírání…
    Jednou jsem kdesi četla, že strach ze smrti je ve skutečnosti strach ze života beze smyslu. Co vůbec zažívá takový člověk během umírání? Jaký vliv má na jeho stav to, zda našel v uplynulém životě smysl? Zda něco pozitivního vykonal nebo život jen tak beze smyslu proflákal, zda žil či nežil zbytečně?
    Možná je to hloupé, ale teď mě napadl citát z jednoho románu N.A. Ostrovského (mimochodem, píšou, že prý byl Ukrajinec). Starší lidé možná už vědí, že to byl román „Jak se kalila ocel“.
    „Nejdražší, co člověk má, je život. Je mu dán jen jednou, a proto ho musí prožít tak, aby ho nemučila bolest za marně prožitá léta, aby ho nepálila podlá a malicherná minulost a aby v hodince smrti mohl říci: Celý život a všechny síly jsem věnoval tomu nejkrásnějšímu na světě – boji za osvobození lidstva.“
    My si jistě řekneme: No, kdopak je takový superhrdina, který se může takto chlubit. Navíc – my už dnes víme, kam ten boj „za osvobození lidstva“ ve skutečnosti vedl.
    Nicméně, ta slova „pálení“ a „mučení“ silně připomínají peklo. A proto by se člověk měl v životě nejen o něco dobrého snažit (a samozřejmě nedělat nic zlého), ale měl by i prosit, aby mu bylo odpuštěno, jestliže se zmýlil. A člověk se mýlí často. Pokud je to příliš, chtít po někom, aby prosil, pak zde ještě existuje termín – odevzdat svůj život. Samozřejmě nemyslím odevzdat se osudu. Ale to už by bylo na dlouhé vysvětlování.

  17. Asi už jsem to tu někde pověsil, ale sem se to tématicky obzvlášť hodí. Je to z eseje Kurta Vonneguta Absťák z roku 2004.

    Kurt Vonnegut napsal (cituji doslova z českého překladu Jiřího Rambouska):
    Až se dostanete do mého věku, podaří-li se vám to, bude vám jednaosmdesát a budete mít potomstvo, začnete se najednou ptát svých dětí, které budou již samy ve středním věku, o čem že vlastně život je. Mám sedm dětí, z toho čtyři adoptované… Položil jsem onu velkou otázku o životě svému biologickému synu Markovi. Mark je pediatr a autor autobiografické knihy Expres do ráje. Je o jeho zhroucení, o svěrací kazajce a vypolstrovaném nemocničním pokoji. Dostal se z toho a promoval pak na harvardské lékařské fakultě.
    Dr. Vonnegut odpověděl svému starému vetchému otci toto: „Otče, jsme tady od toho, abychom si to tu pomáhali přežít, ať už to ,to‘ znamená cokoliv.“ Takže vám to předávám. Zapište si to, uložte si to do počítače a můžete na to klidně zapomenout.
    (Konec citátu.)

    Esej Absťák vyšel ve sbírce kratších textů autora pod českým názvem Muž bez vlasti, vydala JOTA Brno, 2006, ISBN 80-7217-450-9.

  18. Pomáhat si přežít – pomáhat druhým nést jejich kříž.
    A pochopitelně nést si taky ten svůj. Protože, kdo ho nemá?

  20. „Pomáhat si přežít“ – to mi teď nějak připomnělo jednu už hodně dávnou historku (víceméně stejně tak starou jako ty časy kdy se ještě četl Ostrovskij); ale v daném případě se jednalo o něco jiného. Totiž o tehdy povinné dva roky vojenské služby. Kterážto „služba vlasti“ byla ovšem mezi tehdejšími mladými muži krajně neoblíbená.

    Populární zpěvák Waldemar Matuška jednou (tuším pro nějaký časopis) vyprávěl, že když on sám byl povolán na vojnu, že mezi mladými odvedenci tehdy jako základní životní povzbuzení kolovalo heslo „Přežít!“ Tedy přežít ty dva roky vojenského drilu, šikany, nudy. Ovšem – sám Matuška toto heslo označil jako „hrozné“. Neboť když se někdo fixuje jenom na něj, že pak ze života zůstane právě už pouhé přežívání. A on sám se zřejmě ty dva roky snažil vyplnit svou vlastní aktivitou, svou vlastní životností, smyslem pro humor.

    Ano, život dokáže být někdy velice těžký, a jsou situace kdy člověk může opravdu jenom doufat že to časem nějak pomine, tedy že to „přežije“. Ale na straně druhé, život by přece jenom měl být naplněný něčím více, nežli pouhým přežíváním. A i kdybychom pozornost soustředili jenom na to druhé slovo „pomáhat si“ – pak to sice zní ušlechtileji, ale stále za tím stojí jenom to „přežívání“, jenom a pouze životní nouze.

    Ono to docela souvisí s tím co vlastně chci odpovědět panu Morbicerovi na DR, když mi vytýká že se nechci soustředit jenom na sociální otázku, ale že do toho pořád míchám nějakého Platóna. (Jenže bohužel mám stále zablokovaný přístup na DR.) Ale přesto setrvávám na tom: jakkoli je sociální otázka samozřejmě důležitá, ona sama nemá potenciál dát smysl ani jednotlivému životu, ani životu celé společnosti. (Čímž nechci říci že by někdo smysl svého života nemohl najít v podpoře ostatních, tedy v aktivitě v sociálních záležitostech; chci tím říci že tím není vyčerpán smysl života jako takového.)

  21. Co se ale onoho případu z Ústí nad Labem týče, to je skutečně parádní příklad (české) asociálnosti. Sotva je k tomu možno něco dalšího dodat.

  22. „Pomáhat si (navzájem) přežít“ a „přežít“ – to jsou dvě zcela odlišné situace, pane Poláčku.
    Píšete o Matuškovi na vojně: „A on sám se zřejmě ty dva roky snažil vyplnit svou vlastní aktivitou, svou vlastní životností, smyslem pro humor.“
    Čili on pomáhal přežít sám sobě. Tedy myslím především sobě. Nevylučuji sice, že svými aktivitami a humorem pomohl také někomu druhému, ale asi to nebylo primární.

  23. Tedy, musím přiznat, že o Vonnegutovi a jeho synovi vůbec nic nevím, takže ani to, jakým způsobem si pomáhali přežít. Možná tam nějak chyběla láska. Těžko můžu soudit.
    Pomáhat druhým by mělo být založeno na lásce. Ještě to může být založeno na morálních pravidlech.

  24. I já jsem se dostal na DR do podobné situace pane Poláčku. Znejistěn stojím před pouze pootevřenými dveřmi cesty za možností formulace mé touhy po objektivně platném poznání. Vše se odehrává několikrát do roka. Jak od Františka Kafki.
    Coby konzument se mi ale nabízí doklad jeho pojetí umění: „nežiji pro poznání řešitelnosti, ale pro verbální doklady které lidskou podmíněnost/nevypočitatelnost jeho činů nejdůvěryhodněji zachytí.“

  25. Vonnegut mentálního založení citlivý humanista/pacifista absolvoval vybombardování Drážďan, kde coby uszajatec odklízel desítky tisíc lidských pozůstatků v rozkladu. A to může ovlivnit stav jeho pacholátek…bych dodal.

  26. Díky za informaci, pane Petrasku. To tedy jistě člověka poznamená na celý život.

  27. „…musím přiznat, že o Vonnegutovi a jeho synovi vůbec nic nevím…“
    O synovi toho víc nevím – kromě uvedené zmínky – ani já, jenom že to byl (ještě je?) dětský lékař, tam se pomoc bližním rozumí sama sebou jaksi z profese…

    O Kurtu Vonnegutovi (většinou se uvádí s přídomkem jr., 1922 – 2007) se nejvíc dozvíte z jeho knih. V češtině mu vyšlo 25 titulů, od první knihy Jatka č. 5 o jeho vlastních zážitcích z doby, kdy jako válečný zajatec přežil bombardování Drážďan v únoru 1945 a pak se zúčastnil odstraňování jeho následků včetně vlastnoručního pohřbívání těl obětí většinou spálených fosforovými bombami, až po poslední už zmíněnou sbírku esejů a jiných krátkých textů Muž bez vlasti, kde explicitně prozradil i leccos ze svých morálních a politických postojů a názorů: Potomek pensylvánských Němců, agnostik, socialista, odborář, radikální humanista – zkrátka levičák jak se patří. Kromě vlastních tří dětí měl ještě 4 vyženěné, které po smrti jejich matky adoptoval. Z jeho dalších knih bych doporučil především Snídani šampiónů, Sirény z Titanu, Kolíbku, Mechanické piano… Jejich seznam a krátké recenze vizte zde:
    https://www.databazeknih.cz/autori/kurt-vonnegut-jr-129

    Konzervativní Američané Vonneguta nemají rádi: Vyčítají mu cynismus a ve své době riskoval i nařčení z neamerických postojů. Dostal se např. do jedné americké příručky (vyšla i česky, poprvé v r. 1991, a byla ještě v Československu dokonce zařazena do seznamu doporučené literatury pro středoškoláky) se stručným přehledem nejdůležitějších světových názorů jako odstrašující příklad dokazující, že radikální humanisté jsou nihilisté… (Autorem toho dílka byl James W. Sire, spisovatel, militantní kazatel a vydavatel křesťanské literatury, což samo o sobě vysvětluje tohle zaškatulkování Vonneguta a dalších světových spisovatelů.)

    Voneegutovo nejstručnější vlastní vyjádření osobních postojů jsem našel ve sbírce jeho citátů (bohužel bez uvedení zdroje):
    „I am a humanist, which means, in part, that I have tried to behave decently without expectations of rewards or punishments after I am dead.“
    Čili:
    „Jsem humanista, což mj. znamená, že se snažím chovat slušně, aniž bych očekával posmrtné odměny nebo tresty.“

    A ještě můj oblíbený kousek ze Sirén z Titanu:
    “There is no reason why good cannot triumph as often as evil. The triumph of anything is a matter of organization. If there are such things as angels, I hope that they are organized along the lines of the Mafia.”
    „Neexistuje žádný důvod, proč by dobro nemohlo zvítězit stejně často jako zlo. Vítězství čehokoli je otázkou organizace. Jestli existuje něco jako andělé, doufám, že jsou organizováni po vzoru mafie.“

    Přímo tsunami morální paniky 😀 v jistých amerických kruzích způsobil Kurt Vonnegut svým „mikroesejem“ z roku 1997 nazvaným „Prcám komunismus“ (angl. „Fuck Communism“), v němž v několika odstavcích zcela přesně pojmenoval a předznamenal „uvízlost“ debaty, v níž je absolutně jakákoliv alternativa k volnému trhu a růstu kapitálu onálepkována „komunismem“ a tím diskuze končí. Vonnegut v eseji mj. píše: „Samozřejmě chápu, proč se dnes a možná navěky budou lidé od pojmu komunismus distancovat. Je to přirozená reakce na krutost a tupost sovětských diktátorů.“ Následně ale také dodává, že pro něj a jeho generaci pojem komunismus neznamenal nic víc než alternativu k hazardní ruletě hráčů z Wall Street.

    Nemůžu si odpustit citát z Vonnegutovy Kolíbky, ve kterém paroduje I. kapitolu z knihy Genesis, čímž si vysloužil to zmíněné zařazení do nihilistického šuplíka. (Nutno podotknout, že autorovi té příručky Jamesi W. Sireovi se do něj podařilo vedle Kurta Vonneguta shrábnout řadu dalších velkých světových autorů, od Franze Kafky přes Ernesta Hemingwaye a Samuela Becketta až po Josepha Hellera a Douglase Adamse.)

    Na počátku stvořil Bůh zemi a pak se na ni ve svém kosmickém osamění zamyšleně zahleděl.
    A Bůh řekl: „Stvořmež z bláta živé tvory, ať to bláto vidí, co jsme dokázali.“ A Bůh stvořil všechny živoucí tvory, kteří se dnes pohybují po zemi, a jedním z nich byl člověk. Jedině bláto v podobě člověka mohlo mluvit. Když se bláto v podobě člověka posadilo, rozhlédlo a promluvilo, Bůh se k němu naklonil blíže. Člověk zamrkal. „Jaký má tohle všechno smysl?“ zeptal se zdvořile.
    „Musí mít všechno nějaký smysl?“ zeptal se Bůh.
    „Samosebou,“ řekl člověk.
    „Pak tedy nechávám na tobě, abys pro tohle všechno nějaký vymyslel,“ řekl Bůh.
    A odešel.
    (Český překlad: Jaroslav Kořán, 1976.)

    A jestli to chcete od jedné z osob nejpovolanějších, přečtěte si Vonnegutův nekrolog sepsaný satirikem Paulem Krassnerem, btw původním autorem toho hesla „Fuck Communism“, které se poprvé objevilo na samolepkách a tričkách v době vietnamské války:
    https://arthurmag.com/2007/04/17/remembering-kurt-vonnegut-by-paul-krassner/
    (Ale překládat to celé se mi nechce. DeepL Vám jistě poslouží stejně dobře.)

  28. „….abyste byli syny svého Otce, který je v nebesích; neboť on nechává své slunce vycházet nad zlými i dobrými a déšť posílá na spravedlivé i nespravedlivé. Jestliže si zamilujete ty, kteří vás milují, jakou máte odměnu? Což i celníci nečiní totéž? A pozdravíte-li jen své bratry, co činíte navíc? Nečiní totéž i pohané? …“

    „… I have tried to behave decently without expectations of rewards or punishments…“ Nezní to trochu podezřele podobně? 😉
    ……. ……
    „Otče, jsme tady od toho, abychom si to tu pomáhali přežít, ať už to ,to‘ znamená cokoliv.“
    (Přežít vůbec nemusíme číst jako „jenom přežít“ – klidně i naopak:-) )

    A: „Já jsem se proto narodil a proto jsem přišel na svět, abych vydal svědectví pravdě. Každý, kdo je z pravdy, slyší můj hlas.“ Pilát mu řekl: „Co je pravda?“ A když to pověděl, vyšel opět k Židům a řekl jim: „Já na něm žádnou vinu nenalézám.“ (Čili lze se domýšlet že snad nějakou němou odpověď Pilát zaslechl…)
    – i tyto dva obrazy mi připadají něčím podstatným analogické.

    Pane Kalousi díky za připomenutí:-)
    Omlouvám se ale když jsem kdysi V. četl, matně si vzpomínám že to co na mne z jeho knih vyskakovalo jsem s překvapením vnímal jako esenci křesťanství.

  29. „…to co na mne z jeho knih vyskakovalo jsem s překvapením vnímal jako esenci křesťanství.“

    Což je dávno známá věc. Všechna ta desatera, sedmera a patera různých věrouk, očištěná od zbytečného balastu toho typu obsaženého v 1., 2. a 3. křesťanském přikázání (bez kterého se mimochodem většina věrouk taky obejde – abrahámovská náboženství jsou výjimkou), přece obsahují v podstatě totéž a klidně se pod to podepíší i všichni agnostici a jiní neznabohové. Akorát bych to neoznačil jako esenci křesťanství, ale obecněji jako esenci lidství; nebo humanismu, jestli chcete. Kdo svou víru bere vážně, musí se k té esenci taky dopracovat, a je vcelku jedno, že jinými cestami než agnostici. Důležitý není úmysl, ale výsledek. Jestli existuje něco jako Bůh, jistě to není tak malicherné, aby to člověku při posledním soudu (pokud nás nějaký čeká) otloukalo o hlavu, po jakých cestách se k tomu výsledku dostal.

  30. Dlužno říct, že katolická církev si Desatero přizpůsobila.
    Například to první vůbec nezní „V jednoho Boha věřit budeš“, ale „Já jsem Hospodin, tvůj Bůh; já jsem tě vyvedl z egyptské země, z domu otroctví.“
    Nejde tedy o to“věřit, že…“, ale o poznání, o zkušenost. Jestliže někdo k té zkušenosti nedošel, nelze mu nic vyčítat.

  31. Smutné je, že pořád spousta lidí zůstává „v domě otroctví“ a že pomáhat druhému přežít není naprostou samozřejmostí.

  32. „Dlužno říct, že katolická církev si Desatero přizpůsobila.“

    No vidíte. A pak chce po svých ovečkách, aby věřily, že jim bylo dáno od Boha. 🙂

    Ale redakční zásahy do Písma ze strany kléru koncem starověku a začátkem středověku jsou přinejmenším biblistům dobře známé. Ostatně soudím, že například důsledky rozhodnutí o cenzuře apokryfních evangelií ovlivnily následující dějiny lidstva veskrze negativně a svým způsobem se s nimi celá západní civilizace potýká dodnes.

  33. No, oni to Desatero neupravili v Bibli, ale v katechismu. Bibli přece obyčejný katolík nečte (nebo aspoň nečetl). Před vynálezem knihtisku se k ní normální smrtelník ani nedostal.
    Jak se tuhle vyjádřil kterýsi teolog: bohužel, pro velkou část katolíků je stále nejdůležitější, co řekne jejich pan farář. Je to často důležitější, než co řekl papež. Ba je to i důležitější než to, co řekl Ježíš.

  34. „nežiji pro poznání řešitelnosti, ale pro verbální doklady které lidskou podmíněnost/nevypočitatelnost jeho činů nejdůvěryhodněji zachytí“ – pane Petrasku Hegel by k tomuto kafkovskému rezignativnímu povzdechu nejspíše podotkl, že lidské konflikty jsou principiálně neřešitelné jenom na nižších, nedostatečně vyspělých úrovních Světového ducha. Stejně jako pro Sofokla byl neřešitelný konflikt Antigony s lidskými/světskými zákony, stejně tak pro jistého Josefa K. byl neřešitelný jeho existenční (a existenciální) konflikt s byrokratickou mocí Zámku.

    Hegel by tedy – pokud by mohl znát dílo Kafkovo – zřejmě podal ten (relativně optimistický) výklad, že fatální konflikt živoucí lidské bytosti s odcizenou mocí státní či jiné byrokracie je úkazem pouze historicky/evolučně podmíněným, a že na vyšším stupni vývoje jak světového ducha, tak i státní byrokracie k takto fatálnímu konfliktu (jak ho zachytil F. Kafka) už principiálně nebude moci docházet.

    A zcela otevřeně řečeno: je možno právem tvrdit, že k určitému posunu v reálném světě přece jenom došlo. Myslím teď především na svého času (kolem přelomového roku osmašedesátého) revolty německých a francouzských studentů. Kteří se vší silou a energií svého mládí napřeli právě proti těmto zkostnatělým a odcizeným státně-byrokratickým strukturám.

    Francouzští studenti dokonce – poté co jejich revolta na politickém poli ztroskotala – vyhlásili heslo „Dlouhý pochod institucemi“. Ovšemže s rekursem na revoluční „Dlouhý pochod“ Mao Ce Tunga. Samozřejmě, bylo by možno vést sáhodlouhé disputy o tom, zda tento „dlouhý pochod institucemi“ francouzských studentů skončil jejich vítězstvím nad zatuchlým duchem byrokracie, anebo naopak tím že oni sami byli tímto byrokratickým aparátem postupně pohlceni, že on se nakonec zmocnil jejich ducha.

    Nicméně při přímém srovnání – jmenovitě když porovnám současnou německou byrokracii se stavem rigidního, postnacistického státního aparátu ještě za Konráda Adenauera – nelze popřít že jak řečeno k určitému posunu přece jenom došlo. Dnešní byrokratický aparát se alespoň formou své komunikace většinou snaží vzbudit dojem instituce, jejímž cílem a účelem je sloužit občanovi. A ne že tento občan je víceméně bezprávný prosebník, odkázaný na milost a nemilost státní vrchnosti.

    Kterýžto pozitivní posun ovšem nijak neznamená že by se občan v jednotlivých případech ve svém jednání se stání byrokracií stále ještě nemohl stejně tak ocitnout v bezvýchodné pozici, kdy státní úřad stále ještě zaujme pozici zcela odosobněného kafkovského Zámku.

    Jak řečeno Hegel (a spolu s ním i Marx, byť i z filozoficky opačné perspektivy) by řekl(i), že i tento současný stav je stále ještě vývojově nedostatečně vyzrálý, a proto stále ještě může docházet ke zmíněným konfliktům.

    Ovšem – je nutno mít na paměti i to, že nejen Marx, ale i Hegel byli v určitém smyslu příliš poplatní optimistickému pohledu na možnosti dějinného vývoje, jeho – údajného – směřování k finálnímu, optimálnímu, v zásadě bezkonfliktnímu stavu. V reálném světě lze s takto finálním stavem, s naprostým zrušením stavu odcizení mezi občanem a institucí, mezi občanem a státem asi sotva počítat.

  35. Samozřejmě, bylo by možno vést sáhodlouhé disputy o tom, zda tento „dlouhý pochod institucemi“ francouzských studentů skončil jejich vítězstvím nad zatuchlým duchem byrokracie, anebo naopak tím že oni sami byli tímto byrokratickým aparátem postupně pohlceni, že on se nakonec zmocnil jejich ducha.

    😀 😀 😀

    Samozřejmě, b) je správně. Viz životopisy Joschky Fischera a Daniela Cohn-Bendita. „Mladí buřiči = staří hófráti“ platí a ještě dlouho platit bude. Jestli a pro koho je to dobře nebo špatně, to je diskuse, která ještě dlouho nedospěje k žádnému jednoznačnému závěru.

  36. „Nicméně při přímém srovnání – jmenovitě když porovnám současnou německou byrokracii se stavem rigidního, postnacistického státního aparátu ještě za Konráda Adenauera – nelze popřít že jak řečeno k určitému posunu přece jenom došlo. Dnešní byrokratický aparát se alespoň formou své komunikace většinou snaží vzbudit dojem instituce, jejímž cílem a účelem je sloužit občanovi. A ne že tento občan je víceméně bezprávný prosebník, odkázaný na milost a nemilost státní vrchnosti.“

    Hmmm… Vizte můj odkaz ve vedlejší diskusi na arogantní a velkopanské chování bavorských i spolkových úřadů na německé straně Českého lesa vůči českým sousedům.

  37. „..pro velkou část katolíků je stále nejdůležitější, co řekne jejich pan farář.“
    🙂 ..ano, může to tak být ale přesto asi bych se měl pokusit o nějakou obhajobu „komunity“ která mi zprostředkovala a zprostředkovává ten nejzákladnější vztah v životě (a smrti co k němu patří).
    Je to křehká pospolitost zranitelných a vinami zraněných různými způsoby slabých jedinců, kterou nespojují ani nějaké ty „společné sobecké geny“ a dokonce ani sama ta Kniha – jen prožitky toho pospolitého čtení a okamžiků nabízené blízkosti přes jakékoli vzdálenosti – u té večeře 😉

  39. To máte skutečně výhodu oproti těm, co se takových věcí nezúčastňují, pane Nusharte. Až bych skoro řekla, že vám závidím.
    Protože je psáno: „Ježíš jim řekl: „Amen, amen, pravím vám, nebudete-li jíst tělo Syna člověka a pít jeho krev, nebudete mít v sobě život.“ (Jan 6, 53)

  41. „..pro velkou část katolíků je stále nejdůležitější, co řekne jejich pan farář.“

    Role papeže je podle mě dostatečně velká, jeho působení dostatečně silné, katolická církev z toho získávala a získává (výraz „těžit“ je příliš zatížen pejorativními konotacemi), zatímco respekt k faráři zajisté není, co býval (vždyť – mediálně – neexistuje a nejspíš opravdu není republiková špička). Jsou asi případy, kdy se spontánně vybaví slovo „velebníček“. V zásadě, už pro vzácnost kněží a vlastně i (trochu) zaplněného kostela, bývají ovšem častěji než by se dalo čekat hodné poslechu nejen pasáže končící formuli „Slyšeli jste slovo Boží.“

  42. Jasné doklady o zlepšení (zmenšení) byrokracie je možno zjistit pozorováním i jen domácího českého vývoje. Skoro všechno je snazší, rychlejší a méně nepříjemným zážitkem. Nějak dlouho jsem už nepotřeboval kolek. Pokrok nepřičítám jenom digitalizaci (někdy asi přeháněné), ale také. (O saň jde ovšem mnohohlavou.)

    Ke „zmodrání“ Joschky Fischera, Daniela Cohn-Bendita a mnoha jiných nedošlo jen v důsledku konce „jara 1968“ a pro snahu být něčím a zajistit se, podstatnou roli hrála větší zralost a uvážlivost, protože tak jako nahlížíme na tehdejší události na Západě my, vidí je zhruba i většina aktérů. U jmenovaných prostě sedí přesně klasikovo: „Kdo není komunistou ve dvaceti, nemá srdce. Kdo je jím ještě ve třiceti, nemá rozum.“

  43. „Skoro všechno je snazší, rychlejší a méně nepříjemným zážitkem.“

    Tohle snad nemůžete myslet vážně. Asi jste v poslední době neměl co do činění s resorty práce a sociálních věcí, spravedlnosti, zdravotnictví… Zvlášť orgány a organizace spadající pod působnost MPSV jsou řízeny tak, aby maximum zájemců odradily od pokusů vůbec s nimi vcházet do styku, natož cokoli od nich chtít.

  44. Pravda je, že od žádosti (a získání) např. podpory na bydlení má být oprávněný uchazeč podle všeho odrazen.

  45. Ke „zmodrání“ jmenovitě Joschky Fischera: zde je nutno vidět, že ve hře jsou dva diametrálně odlišné aspekty. Na straně jedné tento někdejší bouřlivák a pouliční levicový aktivista nakonec skončil tak, že – pokud mě paměť neklame, nemám chuť to teď dohledávat – se stal reprezentantem, vývěsním štítem jakési víceméně komerční organizace. Skutečně smutné (a ovšem zároveň: symptomatické) osudy někdejších revolucionářů.

    Na straně druhé je ovšem nutno vidět i to, že on sám ještě jako ministr zahraničí měl nemalé konflikty s (ultra)radikály ve své straně, kteří (pod záminkou nevměšování) chtěli dát ruce pryč od všech konfliktů v balkánském regionu. Dodnes mi zní v uších jak se Joschka Fischer obořil na tyto své spolustraníky: „…a Miloševiče nakonec nejspíš navrhnete na Nobelovu cenu míru!“

    Zkrátka: ono to není vůbec snadné (jak opakuji vždy znovu a znovu) nalézt (řeckými mysliteli požadovanou) správnou míru, správný střed všech věcí. Na straně jedné zde stojí postoj přizpůsobení se (komerčním) realitám, na straně druhé ale stejně tak nechutný ideologický fundamentalismus.

    Nicméně se domnívám, že v dané záležitosti (tedy: „dlouhého pochodu institucemi“) nejsou rozhodující ty či ony prominentní postavy. Jedná se o celkový způsob fungování státního aparátu.

    Uvedu ještě jeden příklad. Někdy tuším v nultých létech byl v Německu proveden výzkum veřejného mínění, jak obyvatelstvo vnímá práci prokuratury. Tedy – státního zastupitelství. A vida – zatímco ještě v osmdesátých létech minulého století byli státní zástupci (tedy: veřejní žalobci) vnímáni jako integrální součást státní moc, tedy ti kteří jsou s touto státní mocí (a i s komerčním sektorem) jedna ruka, nyní už nastal výrazný posun tím směrem, že tito žalobci jsou (respektive v oněch nultých letech, nevím jak dnes) vnímáni daleko spíše jako angažovaní bojovníci za právo, kteří ovšem často vedou osamělý, marný boj proti kumulované moci státně-komerčních struktur.

    Tento posun v obrazu státních žalobců má ovšem své reálné pozadí, dramatický rozdíl bylo možno pozorovat především ve vztahu k nositelům nacistického režimu, jestliže především ještě v padesátých (a zčásti i šedesátých) létech německá prokuratura skutečně šanovala nacistické zločince kde jen mohla, od té doby došlo k zásadnímu zvratu, takže dokonce ještě i v současné době bylo otevřeno několik procesů proti osobám zapleteným do tehdejších zločinů.

    Ale i v jiných oblastech, dnešní němečtí žalobci nemají (většinou) žádné zábrany obžalovat i „velká zvířata“ dejme tomu z oblasti byznysu. Poslední velká aféra, kdy justice naprosto jasně zdeformovala standardní výklad práva ve prospěch nějakého politika, to bylo v procesu s dopravní nehodou (s následkem smrti), kterou zavinil jeden bavorský ministr pod vlivem alkoholu. Bavorský soud poté nalezl velice dobrodružné vysvětlení, jak prý k oné nehodě také případně mohlo dojít, takže onen ministr nakonec zůstal nepotrestán. Ale to bylo také už někdy na přelomu století (snad ještě dříve), a stalo se tak v Bavorsku, kde – jak se tradičně říká – „hodiny chodí jinak“ nežli ve zbytku Německa. (A Bavoři jsou na to ještě hrdi!!) A bylo to v době, kdy klerikální CSU ještě ovládala bavorský stát a bavorské instituce nepříliš jinak, nežli svého času KSČ. Dokonce už na jazykovém kurzu nám naši učitelé naznačovali, že například v Bavorsku žádný podnikatel nedostane státní zakázku, pokud nemá v kapse příslušnou stranickou legitimaci.

    Nicméně – i zde je naštěstí možno zaznamenat určitý posun, za prvé klerikálně-konzervativní CSU už zdaleka nemá svou dřívější absolutní vládu nad bavorskou politikou (kdy pravidelně získávala v parlamentu absolutní většinu, a mohla si tedy dělat co se jí zlíbilo), a za druhé hlavní zemské město Mnichov je tradičně v rukou spojené levice.

    ————————————

    P.S. Kdyby tato má líčení bavorských poměrů četl pan Kolařík, asi by v tuto chvíli pěkně „vyšuměl“…

  46. Tak jsem si znovu přečetla ten odkaz pana Nusharta na papežovu katechezi, kterou jsem četla ráno a vidím, že ty „úhly pohledu“, které mi utkvěly v hlavě, pocházejí právě tamodtud.
    Ano, takhle je to správně:
    „Důvod – proč je mezi námi jednota obtížná – spočívá v tom, že každý chce, ano, dosáhnout jednoty, ale kolem svého vlastního úhlu pohledu, aniž by se zamyslel nad tím, že ten druhý člověk před ním si o „svém“ úhlu pohledu myslí přesně totéž. Tímto způsobem se jednota pouze vzdaluje. Jednoty života, jednoty Letnic, se podle Ducha svatého dosahuje tehdy, když se člověk snaží postavit do středu Boha, nikoli sebe.“

  47. Nejde o to zastavit se na fascinaci oslovením Pokrytci. Podstatné a praktické je to co následuje:„ pak jasně uvidíš, jak vyjmout třísku, která je v oku tvého bratra.“ (a o to nám přece jde: dokázat si s bratrem užitečně pomoci, ne jen uvidět že on má (taky) problém 😉 ).

    Souhlas s p. Kalousem že autentickému hledání „těžiště“ společného bytí naprosto stejně “technicky překáží“ i trámy s pozitivním odstínem 😉

  48. Ještě mne v nějaké volné souvislosti napadlo poslechnout a zkusit nějak jinak než nabízí Google si přeložit píseň L.Cohena If It Be Your Will.. ta slova o oblečení do hadříků k čištění světla nebo hadřících světla…(k tvrzení že Židé „nepřijali Ježíše“ nebo k otázce kdy, kde, z jakých důvodů se křesťanství s Židovstvím vlastně rozešlo…a když rozešlo, co to vlastně může pro nás znamenat).

  49. Já myslím, že v té písni není řeč o oblečených do hadříků k čištění světla ani do hadříků světla, ale možná o prosbu oblečených na smrt – snad proto, že každý má jen hadřík (cár) toho světla – o milosrdenství.
    Těžko říct, jak to autor myslel.
    Nějak se nám ta diskuse zamotává.

  50. Proč se rozešlo křesťanství s židovstvím?
    Možná se rozešlo židovství s křesťanstvím.
    A je vlastně důležité, kdo za to může? Vždyť každý z nás má možnost rozejít se, s kým chce, a sejít se, s kým chce.

  51. Určitě nemyslím tu otázku ve formě „kdo za to může“. Spíš snad – kdo nebo co se rozešlo a co nebo kdo ne 😉

  52. Objektivní tlak možná 2 protiřímská povstání… Možná by víc věděl pan Horák?

  53. Proč se rozešlo křesťanství s židovstvím? – O tom jsem zrovna nedávno něco napsal, možná že to zapadlo v záplavě jiných (politických) diskusních příspěvků které se zde právě tehdy masově vynořily: https://humanisticke-dialogy.eu/obecne-diskuse/comment-page-36/#comment-28133

    Co se vzájemného vztahu týče, pak pro tradiční judaismus bylo křesťanství vlastně vždy pouze heretickou sektou. Tento judaismus tedy křesťanství nikdy nepřijal, a nemusel se s ním nijak rozcházet.

    Co se křesťanství týče – jak vyplývá z uvedeného televizního dokumentu, bylo to křesťanství které radikálně utnulo své původní kořeny k judaismu. Je to celkem pochopitelné: křesťanství má v určitých ohledech zásadně jiné pojetí Boha nežli judaismus. Jsou zde tedy dva religiózní směry, které si činí nárok na toho samého Boha – to natrvalo nemůže fungovat. Křesťanství tedy podniklo radikální krok v tom směru, že si tohoto Boha přisvojilo výhradně na svou stranu – a tím ho zároveň fakticky upřelo Židům.

  54. Já myslím, že s Židy se rozešel apoštol Pavel, a to se stalo už před první židovskou válkou, která vypukla v roce 66. Z jeho listů je to celkem vidět, jak s ním jednali (například ho trestali holí 40 ranami bez jedné). Ale nerozešel se s nimi kategoricky a navždy (Bůh přece nezavrhne svůj lid). Jenom čekal na to jejich obrácení.

  55. To, co označujeme jako judaismus, pro Židy bylo a je prostě vírou v pravého Boha. Za příčinu všech neštěstí, jež „jím vyvolený národ“ stíhaly, bylo stále znovu odpadlictví. Z toho plynul konzervativní charakter náboženství, institucí i života. V převratné době, již zveme Ježíšovou, kdy si v Římské říši moc uzurpovali císaři a situace v Izraeli se zhoršovala, v zemi znovu působili (neuznaní) proroci a sekty, kladoucí důraz na překonání formalismu a prohloubení morálky. Jednou z nich se stali křesťané. Byli to právě oni, jejichž misie překročily zásadně oblast židovské ekumeny. Jako důsledek se objevily nebývalý synkretismus a dynamika. Ústředním bodem víry se stalo převratné nové mystérium.

    Které ze dvou těles se od druhého oddělilo a vzdálilo, to je věc, která může být a bývá nahlížena velmi subjektivně. Logice však odpovídá, že se křesťanství vydělilo ze židovství a časem se vydalo svou vlastní novou cestou k světovosti. Pro jednoduchou ilustraci lze snad uvést třeba paralelu vzniku KSČ z naší sociální demokracie. Rozchod obou náboženství ovšem probíhal, zvláště na půdě staré vlasti, daleko pomaleji. Vzhledem početnímu růstu (zvětšující se převaze) křesťanů nežidovského původu i v důsledku věroučné setrvalosti židovství však byl nevyhnutelný.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *