Havlovo hledání třetích cest I.

V našich diskusích jsme nedávno narazili na reprodukci názorů V. Havla v jeho životopisu od Edy Kriseové na současný svět, ale i na samotný princip klasické západní demokracie. Tyto jeho názory jsou i po létech natolik překvapivé, že v každém případě stojí za to se k nim znovu vrátit. Podle Kriseové Havel neustále hledal nějakou třetí cestu, kde by bylo možno nalézt naplnění jeho humanistických ideálů; třetí cestu mezi „nepodařeným socialismem“ a dekadentním Západem. Zopakujme si na úvod to, jak Eda Kriseová charakterizuje tyto Havlovy ideové pozice:

„Svět byl fascinován sametovou revolucí a Havel se zdál být mužem, který přijde s novou vizí uspořádání světa, s něčím, co nebude ani nepodařený socialismus, ani nespravedlivý a nesociální kapitalismus. Že konečně objeví něco lepšího, než je demokracie, a lidé to budou chtít.“

Je skutečně krajně nečekané, a svým způsobem až fascinující takto zásadní kritiku západního politického i ekonomického systému spatřovat ve spojitosti s mužem, z kterého si právě tento dekadentní Západ udělal svou ikonu, když ho prezentoval jako neúplatného bojovníka právě za principy západní, liberální demokracie. Podívejme se ale ještě podrobněji, jak Havel tuto svou fundamentální kritiku současného, jmenovitě západního světa konkretizuje ve svém proslulém eseji „Moc bezmocných“:

„Posttotalitní systém je jen jednou tváří této celkové neschopnosti moderního člověka být ‚pánem své vlastní situace‘: ‚samopohyb‘ tohoto systému je určitou speciální a extrémní verzí globálního ‚samopohybu‘ technické civilizace; lidské selhání, které zrcadlí, je jen jednou z variant celkového selhání moderního člověka.

Planetární krize lidského postavení prostupuje ovšem západní svět stejně jako svět náš, pouze v něm nabývá jiných společenských podob. Heidegger výslovně mluví o krizi demokracie. Nic skutečně nenasvědčuje tomu, že by západní demokracie – tj. demokracie tradičního parlamentního typu – otevírala nějaké hlubší východisko. Dalo by se dokonce říct, že oč více je v ní ve srovnání s naším světem prostoru pro skutečné intence života, o to lépe jen před člověkem krizovou situaci skrývá a o to hlouběji ho do ní ponořuje. (!!)

Skutečně: nezdá se že by tradiční parlamentní demokracie nabízely způsob, jak zásadně čelit ‚samopohybu‘ technické civilizace i industriální a konzumní společnosti; i ony jsou v jeho vleku a před ním bezradné; jen způsob, jímž manipulují člověka, je nekonečně jemnější a rafinovanější (!!) než brutální způsob systému post-totalitního. Ale celý ten statický komplex zatuchlých, koncepčně rozbředlých a politicky tak účelově jednajících masových politických stran, ovládaných profesionálními aparáty a vyvazujících občana z jakékoli konkrétní osobní odpovědnosti; celé ty složité struktury skrytě manipulujících a expanzivních ohnisek kumulace kapitálu; celý ten všudypřítomný diktát konzumu, produkce, reklamy, komerce, konzumní kultury a celá ta povodeň informací, to všechno opravdu lze asi těžko považovat za nějakou perspektivní cestu k tomu, aby člověk znovu nalezl sám sebe. (…) Obrat politické pozornosti ke konkrétnímu člověku vidím jako cosi podstatně hlubšího, než jen obrat k obvyklým mechanismům západní /anebo chcete-li – buržoazní/ demokracie.“

****************************************************

Takovýmto zcela zásadním způsobem tedy V. Havel ve své „Moci bezmocných“ kritizuje systém respektive princip západní liberální demokracie. Jeho kritika západní společnosti je natolik rozhodná, že by mohla být bez dalšího otištěna jako programové prohlášení kteréhokoliv radikálního levicového hnutí současnosti. Poté si ovšem Havel pokládá i otázku, jestli je možno z dané situace nalézt nějaké pozitivní východisko. Jaký je tedy jeho alternativní model k systému západní liberální demokracie? Havel píše:

„Zdá se, že perspektivu, v jejímž směru různí myslitelé a různá hnutí cítí ono neznámé východisko, by bylo možno nejobecněji charakterizovat jako perspektivu nějaké obsáhlé ‚e x i s t e n c i á l n í r e v o l u c e‚. Sdílím tuto orientaci a sdílím i názor, že východisko nelze hledat v nějakém ‚technickém grifu‘, tj. vnějškovém projektu té či oné změny nebo revoluce pouze filozofické, pouze sociální, pouze technologické, či dokonce jen politické. To všechno jsou oblasti, kam ona ‚existenciální revoluce‘ může a musí svými konsekvencemi dolehnout; jejím nejvlastnějším prostorem však může být jedině lidská existence v nejhlubším slova smyslu. Teprve odtud může přerůstat v nějakou celkovou mravní – a nakonec ovšem i politickou – rekonstrukci společnosti. (…)

Perspektiva ‚existenciální revoluce‘ je především perspektivou mravní rekonstituce společnosti, to znamená radikální obnovy autentického vztahu člověka k tomu, co jsem nazval ‚lidským řádem‘ /a co nemůže být suplováno žádným řádem politickým/. Nová zkušenost bytí; obnovené zakotvení v univerzu; nově uchopená ‚vyšší odpovědnost‘; znovu nalezený vnitřní vztah k druhému člověku a k lidské pospolitosti – to je zřejmě směr, o který půjde.

A politické důsledky?

Nejspíš by asi mohly být v konstituci takových struktur, které víc než z té či oné formalizace politických vztahů a záruk budou vycházet z jejich nového ‚ducha‘, to znamená především z jejich lidského obsahu. Jde tedy o rehabilitaci takových hodnot, jako je důvěra, otevřenost, odpovědnost, solidarita, láska. Věřím ve struktury neorientované k ‚technické‘ stránce výkonu moci, ale ke smyslu tohoto výkonu; ve struktury tmelené víc společně sdíleným pocitem smysluplnosti určitých komunit než společně sdílenými ambicemi směrem ‚ven‘. Mohou a musí to být struktury otevřené, dynamické a malé; nad jistou hranici nemohou už ony ‚lidské vztahy‘ jako je osobní důvěra a osobní odpovědnost, fungovat. Musí to být struktury nikoli jako orgány či instituce, ale jako společenství. (…)

Autorita vůdců by měla vyrůstat z jejich osobnosti, a nikoli z jejich nomenklaturního postavení; měli by být vybaveni velkou osobní důvěrou a na ní založenou i velkou pravomocí; jedině tudy vede zřejmě cesta z klasické bezmocnosti tradičních demokratických organizací, které se mnohdy zdají být založeny spíš na vzájemné nedůvěře (!) než na důvěře; a spíš na kolektivní neodpovědnosti než odpovědnosti. (…) Co se hospodářského života týče, věřím tu na samosprávný princip, který jedině asi může poskytovat to, o čem snili všichni teoretici socialismu, totiž skutečnou /tj. neformální/ účast pracujících na hospodářském rozhodování, a pocit skutečné odpovědnosti za výsledky společné práce. Princip kontroly a disciplíny by měl být vytěsňován spontánní lidskou sebekontrolou a sebekázní.

Takováto představa systémových konsekvencí ‚existenciální revoluce‘ výrazně přesahuje rámec klasické parlamentní demokracie, jak se ve vyspělých západních zemích ustálila a jak v nich vždy znovu tak či onak selhává. (!) Když jsem si pro potřebu těchto úvah zavedl pojem ‚post-totalitního systému‘, snad bych mohl právě načrtnutou představu označit jako perspektivu systému ‚post-demokratického‚.“

Takové byly tedy představy V. Havla o tom, jakým způsobem by měla být uspořádána a organizována autentická samospráva lidské společnosti. Havel si sám byl zjevně vědom problematičnosti těchto svých vizí, to jest jejich vztahu k realitě tohoto světa. Proto své úvahy o tom, kde vzít reálný základ pro uskutečnění této vize v politické a společenské praxi, uzavírá nadhozením několik otázek:

„Nepřipomíná vize ‚post-demokratické‘ struktury některými svými prvky strukturu ‚disidentských‘ skupin či některých nezávislých občanských iniciativ, jak je ze svého okolí známe? Nevznikají snad v těchto malých společenstvích – stmelovaných tisícerými společně sdílenými útrapami – některé z oněch zvláštních ‚lidsky obsažných‘ politických vztahů a vazeb, o nichž byla v předchozím náčrtu řeč? Nespojuje tato společenství (…) přesně ta atmosféra, v níž mohou být zformalizované a zritualizované vazby nahrazovány živým pocitem solidárnosti a bratrství?

Vím z tisíceré osobní zkušenosti, jak pouhá okolnost společného signatářství Charty 77 dokáže mezi lidmi, kteří se dosud neznali nebo se znali jen povrchně, okamžitě založit hlubší a otevřenější vztah a vyvolat náhlý a silný pocit smysluplné pospolitosti, tedy něco co by jim jen vzácně mohla umožnit třebas i dlouhodobá spolupráce v nějaké apatické oficiální struktuře. Jako by samo vědomí společně přijatého úkolu a společně sdílené zkušenosti proměňovalo lidi a klima jejich soužití a jako by i jejich veřejné práci dávalo jakousi jinde vzácnou lidštější dimenzi.“

Havel tedy své vize o autentické společnosti do značné míry čerpal z osobní zkušenosti z neformálních společenství opozice za podmínek totalitního režimu (jeho konstatování o vzniku „vzácnější lidské dimenze“ mohu ostatně sám plně potvrdit).

Ovšem: sám Havel si je nakonec vědom výjimečnosti takovýchto zážitků a prožitků: „Možná to jsou všechno jen důsledky společného ohrožení a možná, že v okamžiku, kdy toto ohrožení skončí nebo poleví, začne vyprchávat i atmosféra, které dalo vzniknout.“

Nicméně i tak Havel trvá na tom, že „i kdyby tomu tak nebylo, nezměnilo by to nic na otázkách, které jsem položil“. – Ano, to je pravda; naprosto nic by se tím nezměnilo na kritických otázkách, které Havel vyslal směrem k etablované demokracii západního typu; jenže by se tím velice mnoho změnilo na odpovědích, které se Havel pokoušel dávat na tuto krizi demokracie. (K tomu podrobněji ve druhém pokračování tohoto textu.) Ostatně Havel vzápětí sám otevřeně přiznává: „Východisko z marasmu světa neznáme a bylo by projevem neodpustitelné pýchy, kdybychom se domnívali v tom málu, co děláme, nějaké zásadní východisko spatřovat.“

Závěrem svých úvah pak Havel uvádí myšlenku, která má skutečně velmi překvapivé historicko-teologické souvislosti: „Je totiž vůbec otázka, zda ‚světlejší budoucnost‘ je opravdu a vždy jen záležitostí nějakého vzdáleného ‚tam‘. Co když je to naopak něco co je už dávno zde – a jenom naše slepota a slabost nám brání to kolem sebe a v sobě vidět a rozvíjet?“

Kdo by si při těchto Havlových slovech nemohl vzpomenout na proslulý Ježíšův výrok o příchodu Království božího? „Království boží nepřijde tak, že by ho bylo možno poznat na vnějších znameních. Není ani možno říci: ‚Hle, zde je!‘ nebo ‚Tam je‘! Neboť: Království boží je (už) mezi vámi.“ Lk 17,20-21

——————————————————

Takové byly tedy názory V. Havla na systém a princip liberální politické demokracie západního typu. V příštím pokračování se pokusíme tyto jeho názory a vize zhodnotit; především pod tím zorným úhlem pohledu, jaký význam a inspiraci mohou znamenat ještě i pro současný či budoucí svět.

222 komentářů u „Havlovo hledání třetích cest I.“

  1. Ano. Království Boží už je dávno tady. Už od Ježíšových dob. Není nutné čekat na vzdálenou budoucnost. Jenom je zapotřebí ho objevit. A žádných vůdců ani žádných struktur není zapotřebí. On sám je v tom Království Králem. Bez Ježíše to nikdy nebude fungovat. On je totiž tou Pravdou a Láskou, která podle Havla měla zvítězit nad lží a nenávistí.
    I když Havel to asi nevěděl.

  2. A Havel neuvažoval o motivaci vzniku spontánní lidské sebekontroly a sebekázně. A právě proto se stal fascinujícím politickým vůdcem společnosti, které takovéto podstatné předpoklady funkční liberální demokracie byly většinově šumafuk a zůstaly utajeny.
    A dokonce i mnohým, kteří se cítí být zaštítěni srdcem Ježíšovým …..bych si posteskl.

  3. Neznám ten původní text ale citace p. Poláčkem uvedené zní natolik zřetelně, že bych si dovolil nabídnout alternativní hypotézu k „neuvažoval o motivaci,..“: Ostýchal se užívat (přímo) Jména Božího (nadarmo ve většinově ateistickém/agnosticistickém/alternativně transcendentalizujícím společenství?).

  4. Podle mého názoru Havel nepočítal ani s platností křesťanského učení o tom, že člověk je deformován dědičným hříchem ani s marxistickou teorií o tom, že člověk je deformován třídní společností a nerovnými výrobními vztahy.
    Proto mohl být takovým idealistou a optimistou.

  5. Já bych se v tuto chvíli nechtěl pouštět do rozsáhlejších diskusí; ta témata která zde byla zmíněna budu tak jako tak projednávat v druhém díle mých úvah o tomto Havlově mravním projektu. (Pokud vše půjde dobrou cestou, mělo by se tak stát ještě o tomto víkendu.)

    Takže v tuto chvíli jenom tolik: ano, pan Petrasek vystihl s onou „motivaci vzniku spontánní lidské sebekontroly a sebekázně“ jádro věci; tady skutečně leží a vězí klíčový problém celého Havlova obrodného projektu.

    A pravdu má dozajista i paní Hájková s tím, že Havel nevěřil na determinovanost člověka jakéhokoli druhu; a že opravdu jenom proto mohl být „takovým idealistou a optimistou“.

  6. Co se té paralelity mezi Havlovým poukazem na to že „ten pravý“ svět je dost možná už dávno v nás samých a mezi křesťanským konceptem „Božího království“ týče, pak je k tomu možno říci tolik, že Havel měl na jedné straně cit pro transcendentálno; ale na straně druhé zřejmě nevěřil na nějakého personálního Boha.

    V daném případě se tedy jedná o „podobnost čistě náhodnou“; která ovšem z hlubšího pohledu nijak náhodná není. Nýbrž naopak – je zcela logická a přirozená. Tento Havlův náhled zcela přirozeně vyplývá z řetězce jeho úvah; a i já sám jsem se k podobnému náhledu propracoval ještě dlouho předtím, než jsem se začal nějak blíže zabývat křesťanstvím.

    Nakonec, pokud vycházíme z předpokladu možnosti nějakého mravního obratu lidstva, pak jsou vposledku jenom jediné dvě možnosti: buďto impuls k této přeměně přijde zvnějšku, anebo ale zevnitř, ze samotného člověka. Působnost (respektive pozitivní účinnost) externích faktorů (revoluce, nové politické uspořádání, nová filozofie apod.) Havel explicitně odmítá; pak tedy už nezbývá nic jiného nežli předpokládat (respektive doufat), že je to člověk sám, který má ve svém nitru uchován jakýsi základní, nezničitelný moment vědomí dobra. A že se tedy jedná jenom o to, toto uložené vědomí nějakým způsobem aktivovat.

  7. Pane Poláčku, při četbě vašeho příspěvku mi na mysli vytanula věta z žalmu č. 8: „Jen maličko jsi ho omezil, že není roven Bohu“.
    Celý žalm je takto:
    Hospodine, Pane náš, jak vznešené je tvoje jméno po vší zemi! Svou velebnost vyvýšil jsi nad nebesa.
    Ústy nemluvňat a kojenců jsi vybudoval mocný val proti svým protivníkům a zastavil nepřítele planoucího pomstou.
    Vidím tvá nebesa, dílo tvých prstů, měsíc a hvězdy, jež jsi tam upevnil:
    Co je člověk, že na něho pamatuješ, syn člověka, že se ho ujímáš?
    Jen maličko jsi ho omezil, že není roven Bohu, korunuješ ho slávou a důstojností.
    Svěřuješ mu vládu nad dílem svých rukou, všechno pod nohy mu kladeš:
    všechen brav a skot a také polní zvířata
    a ptactvo nebeské a mořské ryby, i netvora , který se prohání po mořských stezkách.
    Hospodine, Pane náš, jak vznešené je tvoje jméno po vší zemi!

  8. Autor knížky, kterou jsem tu už citovala (Noc je mým světlem), udělal zajímavý postřeh. Doba člověka určitým způsobem mění (a mění tedy i křesťany): „Uprostřed veškeré své sebestřednosti mají současní lidé silný pocit sounáležitosti. Dovedou si těžko představit, že by mohli být šťastní v nebi, když vědí, že množství jejich bližních hoří v pekle.“
    Z toho by vyplývalo, že dříve byli lidé sebestřední sice o něco méně, ale jejich pocit sounáležitosti byl také omezený (patrně jen na lidi jim blízké).
    Lidstvo se přece jen mění. Takže je docela možné, že my se k tomu (všeobecně rozšířenému) Božímu království přibližujeme.

  9. Ale řekla bych, že o tom Božím království bychom si dopředu neměli dělat žádné konkrétní představy.

  10. Havel byl asociální buržoa sloužící velkému západnímu kapitálu. Další téma? 🙂

  11. Pane Krupičko, právě jsem zveřejnil další díl mých komentářů k Havlovým politickým názorům a postojům. Že by byl Havel „asociální“ – o tom mi nic není známo, naopak je známo že vedl neustálé (i když nakonec marné) boje s Klausem, s jeho (asociálním) „trhem bez přívlastků“. Co se pak Havlova „posluhování západnímu kapitálu“ týče – tak k tomu se ještě dostanu, v dalším pokračování mé řady úvah na dané téma.

  12. „Jen maličko jsi ho omezil“ – paní Hájková, židovsko-křesťanský Bůh v prvé řadě člověku zakázal myslet; tedy ho chtěl zbavit toho jediného, co vůbec dělá člověka člověkem. Jestli toto má být pouze „maličkým omezením“…

  13. Co se toho pocitu vzájemné solidarity týče: ono by naprosto stačilo, kdyby křesťané své spolubližní přestali posílat do pekla (jsou náboženství která se bez pekla obejdou); pak by nemuseli ani „trpět tím, že se jejich spolubližní smaží v pekle“.

  14. Asi pouze Václava Havla jsem sledoval (ovšemže zprostředkovaně) s pozorností, porozuměním i nadějemi po 35 let, od zveřejnění CH77 až do jeho smrti krátce před koncem roku 2011, a časem ještě i zpět do minulosti.

    Když mi můj bratr dal (žel jako jeden z posledních dárků) přispívání do diskusí na DR, připadl jsem záhy na myšlenku podobnosti mezi Václavem Havlem a Vámi, pane Poláčku. Nedivil jsem se, že jste Havla spíše kritizoval, tak tomu někdy bývá (a nakonec on sám o sobě říkával, že si bývá protivný:)).

    Jsem rád, že zde na Vámi otevřených stránkách jste se k Havlovu odkazu postavil s nyní neobvyklým zájmem a vstřícností a jistou vaši afinitu sám konstatoval. Mimochodem Havel nestál o to, aby s ním všichni souhlasili, ale o to, aby byl brán vážně. To si nesporně i dnes od nás zaslouží. Už proto, že nyní žijeme ve společnosti, v níž se lidem navzájem nedostává znání ani elementárního.

    Václava Havla formovalo hodně jiné prostředí a jiná doba než kohokoli z nás tady. Procházel samozřejmě konkrétním svým vývojem. Jeho postoj k systémům Východu a Západu jako ke dvěma větvím téhož špatně vyrostlého stromu, vidláku (moje formulace), byl důsledkem jeho vlastních zkušeností a silného idealismu. Byl ovšem rovněž volbou něčeho intelektuálně dostatečně nosného a perspektivního.

    Podstatnou otázkou, jíž bych se tu chtěl brzy věnovat, je proč Havel v praktické činnosti zmíněný základ svého myšlení ne snad zavrhl, ne snad opustil, ale rozhodně oslabil či odkládal.

  15. Náhodou, četla jsem, že něco jako peklo znají i buddhisté. A hlavně, v buddhismu je vlastně celá pozemská existence jakýmsi peklem (svého druhu), z něhož je zapotřebí se osvobodit.

    A jinak musím říct, že mě samotnou Bůh neomezuje vůbec v ničem. Pokud se vám ovšem mé myšlení jeví jako nedostatečné, pak problém zcela určitě nespočívá v (židovském a křesťanském) Bohu, nýbrž v mé omezené mozkové kapacitě. Jeden člověk v diskusi na KD mi nedávno ostatně vyčetl, že prý neuvažuji dost logicky. https://www.krestandnes.cz/hus-a-jeho-listy-z-kostnice/
    Nebudu mu to nikterak vyvracet.

  16. Nikdy mě nenapadlo číst Moc bezmocných jako kritiku západní společnosti. Vždycky jsem tu jeho esej brala jako svého druhu kuchařku, jako návod pro nás, komunistickým režimem ujařmené obyčejné Čechy a Slováky, jak žít, abychom si uchovali sebeúctu.
    Mimochodem, Edě Kriseové nevěřím o Havlově neustálém hledání třetích cest ani slovo. Jistě, Havel vážil pozitiva a negativa života v otevřeném světě, jak ho předváděla sedmdesátá a osmdesátá léta, ale pro něj IMHO jiná alternativa než svět co nejotevřenější /ve smyslu evropské liberální tradice/ neexistovala.

  17. Já si také myslím, že Havel, když kritizoval kapitalismus a psal o jiném světě, tak prostě jenom tak básnil, možná aniž by byl skutečně věřil, že je něco takového realizovatelné. To si asi spíš představoval Milan Kundera, o kterém se teď znovu psalo na Referendu. Občas ty dva někdo srovnává.
    I když Kundera se o nic ani nepokusil, na rozdíl od Havla.
    Jean Jacques Rousseau také básnil o výchově nového svobodného člověka, ale ukázalo se, že v praxi není schopen ani docela obyčejné výchovy svých dětí.

  18. Máme brát Havlovu kritiku Západu (kapitalismu) vážně? Je samozřejmě možné zlehčovat ji jako „salonní“, či jako „básnění“. Stoupenci minulého režimu jí nevěřili (poznávali „podle plodů“). Je pravda, že konformnost s „povahou Západu“ by pro Havla mohla znamenat menší zájem publika „venku“. Naopak její vyostření bylo způsobilé poškodit jeho renomé doma.

    Václav Havel na rozdíl od mnohých neemigroval, dokonce v těžké situaci
    explicitní nabídku režimu odmítl. Přirozeně se řídil známým rčením Hic Rodos, hic salta.

    Měli bychom si uvědomit, že když ne „básněním“, tak fantazírováním bylo i vystupování za proměnu domácí společnosti, natož režimu. Mnohým se zdálo, že těžšího úkolu vůbec není. Ani naléhavějšího. Ani více našeho. Bylo lze se přitom domnívat, že změna systému Západu nepřátelského učiní posléze i sám Západ lepším, nikoli horším.

  19. Systém se může udržet, dokud má legitimitu. To, myslím, platí spíš pro politický systém.
    Ale kapitalismus je systém v prvé řadě ekonomický a do značné míry přirozený. Vytvořit „lepší systém“ by znamenalo změnit smýšlení většiny lidí.

  20. Napřed ještě dodatek k tomu, co jsem napsal v odpověď panu Krupičkovi: musím přiznat, že jistý čas jsem i já postoje V. Havla pokládal za asociální. Bylo to v době popřevratové; a Havel sám jako by přímo usiloval o to takovýto dojem vzbudit. Jmenovitě jeho tehdejší proslulý projev o tom, že lidé nemají mít tak vysoké nároky, že se „mají vzdát křišťálových lustrů“ a trochu se uskrovnit – a to za situace kdy mnoho lidí nemělo na to jak zaplatit nájem! – tak to skutečně působilo jako cynický výsměch zbohatlíka vůči lidem v prekérní sociální situaci.

    Takže jak řečeno v té době jsem i já Havla pociťoval jako apologeta kapitalismu; a až o mnoho let později (vlastně až celkem nedávno) jsem se dozvěděl o tom, že on v oněch letech skutečně sváděl trvalé a těžké boje s V. Klausem o charakter státu. Tedy o to, zda tento charakter bude vyhraněně asociální, anebo – alespoň v rámci možností kapitalismu – relativně sociální. Že v těchto bojích měl V. Klaus silnější karty (ať už objektivní nebo čistě osobní), to tady nehraje zásadní roli. Havel sám by si nejspíše ze všeho nejvíc přál (alespoň!) nějaký způsob „skandinávského socialismu“; tedy samozřejmě tržní ekonomiku, ale s výraznou sociální orientací.

  21. PODOBNOSTI NÁHODNÉ I NENÁHODNÉ

    Pane Horáku, když mi včera večer Vítek Skočný při našem skypovém rozhovoru prozradil, že jste mě připodobnil k Václavu Havlovi, odpověděl jsem mu, že čistě opticky mě naopak většina lidí připodobňuje s Leninem. Ostatně poté co jsem svého času přišel do emigrace mi v jednom jazykovém kursu nějací mladíci z Rumunska dokonce i dali právě tuto přezdívku: Lenin. Zčásti kvůli této vizuální podobě, ale především zřejmě proto, že jsem si i v emigraci uchoval své levicové názory, čímž jsem se v dané komunitě ovšem jevil být černou ovcí, nebo přinejmenším exotem.

    Pro zajímavost: svého času jsem dělal jakýsi internetový test osobnosti; na rozdíl od většiny podobných naprosto seriózní, uspořádala ho myslím ostravská univerzita. Dost možná by byl někde v internetu dodnes k nalezení. A při vyhodnocování výsledků tohoto testu tam byl jeho účastník – podle svých osobnostních charakteristik – přirovnán k určitým známým světovým osobnostem. Nejsem si už zcela jistý jestli jsem tam byl přirovnán s V. Havlem; snad v oné skupině byl Buddha, možná Gándhí; ale v každém případě v ní byl i Václav Klaus. Cítil jsem se tehdy – musím přiznat – poněkud dotčen tímto přirovnáním; ale Vítek Skočný mě tehdy uklidňoval tím, že naopak V. Klaus by měl být hrdý na to, že smí být ve stejné skupině se mnou. 😉

    V každém případě: v oné skupině osobností do které jsem byl zařazen byly osobnostní a názorové typy nemálo ambivalentní; a naprosto stejně bych mohl charakterizovat i můj vlastní postoj k V. Havlovi. Jak už jsem naznačil výše, celou řadu jeho názorů a hodnocení bych s ním mohl sdílet; v jiných ohledech ale zastáváme naprosto protichůdná ideová (respektive teoretická, metafyzická) východiska.

    Kdybych se s ním nějak setkal v prostředí disentu (do kterého jsem ovšem já sám jenom tak trochu nahlédl), zřejmě by nás naprosto spojil sdílený odpor vůči totalitě, a případné programové neshody by ustoupily zcela do pozadí. Ovšem – po listopadovém převratu a nástupu Havla k moci se pro mě stal reprezentantem a symbolem restaurovaného kapitalismu; a právě té formální, nepravé a manipulátorské demokracie, kterou předtím jako disident podrobil natolik zásadní kritice. V tomto smyslu – a v tomto období – jsem se cítil být přesně na opačné straně barikády, než kde stál Václav Havel.

    A vlastně teprve v posledních dobách jsem se začal dozvídat o tom, že tato role V. Havla pro něj osobně nebyla nijak šťastná, že i on zde měl nemalé pochybnosti a prožíval nemalá zklamání. To souvisí s tím, co sám konstatujete o tom, „proč Havel v praktické činnosti zmíněný základ svého myšlení (…) oslabil či odkládal“. Právě tento rozpor mezi ideou a praxí u Havla budu tematizovat v příštím (nebo snad až dokonce přespříštím?) pokračování mých úvah o něm; ale jestli sám chcete něco napsat na dané téma, samozřejmě by to bylo vítáno.

  22. HAVLOVA KRITIKA ZÁPADNÍ DEMOKRACIE

    Paní Zemanová, jestli jste v Havlově „Moci bezmocných“ nedokázala vyčíst žádnou kritiku západního světa (a to i s jeho politickým systémem parlamentní či partajní demokracie), pak je nutno konstatovat, že jste tyto jeho úvahy četla zřejmě značně selektivně. Já jsem si – od své první četby této statě v osmdesátých letech – ze všeho nejvíce zapamatoval p r á v ě tento moment jeho kritiky. Teď, po opětovném přečtení, jsem byl překvapen jenom tím, že tato kritika byla ještě mnohem zásadnější a hlubší, než jak se mi uchovalo v paměti. Připomeňme si ještě jednou klíčovou pasáž:

    „Skutečně: nezdá se že by tradiční parlamentní demokracie nabízely způsob, jak zásadně čelit ‚samopohybu‘ technické civilizace i industriální a konzumní společnosti; i ony jsou v jeho vleku a před ním bezradné; jen způsob, jímž manipulují člověka, je nekonečně jemnější a rafinovanější než brutální způsob systému post-totalitního. Ale celý ten statický komplex zatuchlých, koncepčně rozbředlých a politicky tak účelově jednajících masových politických stran, ovládaných profesionálními aparáty a vyvazujících občana z jakékoli konkrétní osobní odpovědnosti; celé ty složité struktury skrytě manipulujících a expanzivních ohnisek kumulace kapitálu; celý ten všudypřítomný diktát konzumu, produkce, reklamy, komerce, konzumní kultury a celá ta povodeň informací, to všechno opravdu lze asi těžko považovat za nějakou perspektivní cestu k tomu, aby člověk znovu nalezl sám sebe. (…) Obrat politické pozornosti ke konkrétnímu člověku vidím jako cosi podstatně hlubšího, než jen obrat k obvyklým mechanismům západní /anebo chcete-li – buržoazní/ demokracie.“

    Tato slova o manipulaci člověka jak ze strany kapitálu, tak ale i politických mechanismů klasické západní demokracie jsou naprosto jasná a nedvojsmyslná; a není to žádná interpretace Edy Kriseové, nýbrž sám originál Havel.

    Je tedy naprosto nepopiratelné, že Havel – přinejmenším ve svých disidentských dobách – takto zásadně kritický názor vůči klasické demokracii západního typu měl a choval. To jediné co se mi v dané souvislosti skutečně zdá být poněkud nejisté (a co bych se opravdu rád dozvěděl) je to, zda měl takto radikálně kritické postoje vůči systému demokracie opravdu jenom sám ze sebe; anebo jestli za ně spíše vděčí určitým (filozofickým) autoritám ze svého okolí, především Janu Patočkovi. – Ten byl vyznavačem ušlechtilého antického občanství; a svou zásadní kritiku současného způsobu demokracie čerpal do značné míry od Heideggera (na kterého se ostatně i sám Havel odvolává).

    Zkrátka: já bych s vámi, paní Zemanová, dokonce do určité míry souhlasil v tom, že takto fundamentální kritika západního způsobu demokracie k Havlovi tak nějak zcela „nepasuje“. Zčásti sice ano; tento jeho kritický postoj vůči ní se plně shoduje s jeho ideovými východisky právě onoho antického občanství, ke kterému se sám (ať už explicitně či implicitně) hlásil. Ale – na straně druhé se tato jeho napohled tak principiální kritika přece jenom jeví být jenom povýtce teoretická, či spíše literární, není zde znát skutečně zásadní osobní odpor. Což pak vedlo k tomu, že v reálné praxi se Havel právě s touto manipulativní demokracií velice rychle smířil a s ní srostl. I když ne zcela bez „bolestí břicha“; ale srostl.

    Ale jak už jsem zmínil, tímto rozporem mezi teorií a praxí u Havla se ještě budu zabývat podrobněji.

  23. NEBE, PEKLO A LIDSKÁ PÝCHA

    No ano, paní Hájková, to souhlasí že v ě t š i n o u je jsoucí svět rozdělován na „nebe“ a „peklo“. Je to logické, za prvé princip (a protiklad) pozitivního a negativního existuje objektivně, takže tento protiklad nebe a pekla je jenom způsob, jak si člověk tento – metafyzický – protiklad představuje ve své mysli. Zároveň tento ostře protikladný obraz slouží jako velmi užitečný korektiv lidského jednání, kdy dobrý člověk přijde do nebe, zatímco zlosyn skončí v pekle a jeho mukách.

    Ovšem: takto bipolární obraz není zcela bezpodmínečně nutný, jsou (přírodní) náboženství která se bez něj obejdou. Ale – tady se hlavně jedná o to, že křesťanství paušálně zatíží hříchem (a tedy pro peklo predestinuje) v š e c h n y lidi; aby pak některé (tj.: „dobré křesťany“) z něj zase zachraňovalo.

    Podstatně jiný koncept pekla (Gehinnom) je například už v judaismu: není to žádné místo k věčnému zatracení, nýbrž spíš jenom příležitost k vnitřní očistě. Podle některých rabínských výkladů je čas zde strávený omezený na maximálně dvanáct měsíců!

    ——————————–

    Co se schopnosti myšlení týče: já jsem v žádném případě nehodnotil kognitivní schopnosti jakékoli konkrétní osoby; ale tady se jedná o zásadní interní protimluv v křesťanském konceptu člověka, kdy tento si to co ho teprve činí skutečným člověkem – tedy schopnost myšlení – musel vysloveně vyvzdorovat proti Božímu zákazu, a to za pomoci Hada-ďábla!

    ——————————–

    Ten spor o lidskou „pýchu“ na Křesťanu dnes je ovšem opravdu nemálo zajímavý. Ale obávám se, že Váš kontrahent tu má – z čistě křesťanského hlediska – skutečně pravdu.

    Vy máte samozřejmě pravdu v tom, že za stejně „pyšného“ jako byl podle názoru pana Konečného (zřejmě „dobrého katolíka“) Jan Hus by bylo nutno považovat i Miladu Horákovou nebo Jana Palacha. (A dodejme ještě: i samotného Ježíše! Neboť i on ve svém čase postavil „pýchu“ vlastního přesvědčení o vyšší pravdě proti všemu, co tehdy bylo považováno za boží: proti celé náboženské tradici, i proti všem zástupcům Boha na zemi, tedy proti kléru.)

    Ale Váš kontrahent měl pravdu v tom (a přesně tohle opakuji i já sám znovu a znovu), že důsledně pojatý křesťanský model nevyhnutelně vede k pasivitě člověka. K jeho poslušnosti vůči autoritám. Tam, kde všechna moc a všechna pravda vychází z jednoho jediného nadřazeného centra (tedy od Boha), tam člověk vůbec nemá ani právo ani možnost „kontaminovat“ tuto nadřazenou pravdu nějakými svými vlastními názory. A to ani tehdy, když on sám tyto názory pociťuje jako čistou, ryzí, nezpochybnitelnou, či dokonce „boží“ pravdu. Z hlediska oné principiální hierarchie božího a lidského se toto všechno skutečně jeví být „pýchou“, kdy jakýsi samozvaný (!) jedinec se opováží postavit se proti všemocné autoritě.

    Já se právě touto „vnitřní jistotou pravdy“ chci podrobněji zabývat v mém přislíbeném pokračování mých úvah o (absolutním) Dobru; ale už na tomto místě je možno konstatovat, že tato „jistota vnitřní pravdy“ je skutečně z určitého hlediska vždy projevem „pýchy“: neboť jednotlivec se tu vždy nevyhnutelně se svým vlastním osobním přesvědčením staví proti zavedenému řádu věcí. Přičemž tady není řešena otázka oprávněnosti či neoprávněnosti tohoto jeho názoru či přesvědčení; ale vždy je tu nevyhnutelně přítomen onen moment individuální vzpoury proti tomu, co platí jako „zavedený řád“.

  24. Jenom malá poznámka. Ten pan Karel Konečný není žádný katolík. Říká o sobě, že je agnostik. Proti křesťanství se neustále vymezuje.

  25. V tom případě je ovšem nemálo překvapivé, že se takto ostře „naváží“ právě do Jana Husa. A že mu předhazuje „pýchu“. Ledaže by to myslel tak, že tímto způsobem demonstruje pozice (katolické) církve, a tím ji demaskuje.

  26. Jak lze vyčíst z jiných jeho příspěvků, možná je spíš na pozici Nietzscheho. Ale nevím, jestli Nietzsche nějak kritizoval Husa. To se mi nezdá.

  27. HAVLOVO KRÉDO

    K těm dohadům, do jaké míry Havel skutečně hledal či nehledal nějakou „třetí cestu“ mezi kapitalismem a socialismem se mi podařilo nalézt jeho vlastní, autentické vyjádření o jeho společensko-politických názorech a přesvědčeních. V rozhovoru který s ním v roce 1975 učinil novinář (ovšem také zakázaný) Jiří Lederer, se tento Havla zeptal:

    „Značná část spisovatelů, kteří u nás v posledních poválečných desetiletích něco znamenali, byli členy komunistické strany. Vy nikoli. Proč vy ne?“

    Na to Havel odpověděl: „Považuji se za socialistu. Ba domnívám se dokonce, že jsem si leccos vzal i z marxismu. Nicméně s ideologií komunistického hnutí jsem se nikdy neztotožnil, nikdy jsem tedy nebyl komunistou – a proto jsem přirozeně nebyl ani v KSČ. Kdybych měl nějak velice lapidárně říct, proč jsem nemohl a nemohu komunistickou ideologii – ani v její reformované podobě – přijmout, řekl bych asi, že je to proto, že se mi svět jeví tisíckrát složitější a tisíckrát tajemnější než komunistům, a že je mi cizí jejich pocit, že svět pochopili – až na pár detailů, které velmi brzy pochopí.“

    Máme tu tedy doloženo z úst nejpovolanějších, jaké byly Havlovy názory a postoje na rozhraní střetu mezi (tehdy) dominujícími principy socialismu a kapitalismu. Jistě, bylo to v polovině sedmdesátých let, od té doby Havlovy názory mohly projít nějakým dalším vývojem; nicméně se už tady ukazuje jeho zcela základní názorové nastavení, že v zásadě inklinuje k socialistické myšlence sociální spravedlnosti, ale že odmítá nejen (samozřejmě) totalitní praxi, ale i samu komunistickou doktrínu, či snad přesněji: komunistické doktrinářství. Havel marxismu a komunismu neupírá určitý stupeň poznání realit tohoto světa; ale tato doktrína, tento myšlenkový model se mu jeví být příliš úzkým, nežli aby mohl postihnout veškerou bohatost, rozkošatělost jsoucího světa.

    Je tedy – spolu s Edou Kriseovou – zřejmě možno právem tvrdit, že Havel opravdu hledal jakousi „třetí cestu“ mezi komunismem a kapitalismem. Tato jeho „třetí cesta“ asi sotva měla nějaké jasně vytyčené teoretické kontury; ale domnívám se že bychom nebyli nijak příliš vzdáleni od jejích vlastních intencí, kdybychom ji charakterizovali jako „humánní socialismus“, respektive „socialistický humanismus“.

  28. Možná byste mohl do té diskuse na KD vstoupit, pane Poláčku, a říct tomu Konečnému, že nelogický je on sám. Pokud má něco proti Husovi, měl by být přece katolík. Takhle je to divné. Ledaže by chtěl katolické hledisko prezentovat, aniž by ho sám zastával.

  29. Paní Hájková, jak už jsem dříve napsal, na „Křesťanu dnes“ mám zablokovaný přístup; takže tam sotva mohu přidávat nějaké komentáře.

  30. Moc tomu nevěřím. Nezablokovali ani toho Konečného, který křesťanství neustále kritizuje. Pokud ano, taky byste tam komentář mohl dát pod jiným jménem.
    Ale samozřejmě vás nenutím. Je to vaše věc.

  31. BYL HAVEL LIBERÁL?

    Musím se vrátit ještě k tomu, jak se paní Zemanová ohradila proti tomu, že bych zpochybňoval že by V. Havel zastával „liberální hodnoty“.

    Tady ovšem došlo k určitému pojmovému nedorozumění; které jsem do jisté míry zavinil sám. Já jsem konstatoval, že Havel kritizoval systém západní liberální demokracie; to z mé strany byla ovšem trochu zkratka (respektive naopak určitá extrapolace).

    Zkrátka, jedná se o to: my v dané souvislosti musíme důsledně rozlišovat dvě podstatně odlišné záležitosti, totiž „liberální hodnoty“ na straně jedné – a na straně druhé reálný charakter systému politické demokracie západního typu, který je ovšem také založen na myšlence liberalismu. Ovšem – v tomto druhém smyslu by se spíše patřilo používat jiných, i když napohled příbuzných pojmů, jako je například „libertinismus“.

    Nebude dozajista pochyb o tom, že Havel byl zastáncem „liberálních hodnot“ v jejich pozitivním smyslu, jako je nepodmíněná svoboda jednotlivce vůči uzurpátorským tendencím státní moci.

    Ovšem: není to nijak výjimečným jevem, že to co je ve své původní podobě jevem pozitivním, se velice rychle může změnit v efekt negativní. Krátce řečeno: „liberalismus“ ve smyslu svobody jedince se velice rychle může zmutovat v „libertinismus“ ve smyslu svévole jednotlivce, v jeho odmítnutí odpovědného vztahu ke společnosti, k vyšším humánním hodnotám. A přesně tohle znovu a znovu kritizuje na společnosti západních demokracií Havel: faktické zmizení pocitu odpovědnosti občana za stav společnosti. Občan – nakolik je jenom tímto libertinistickým „svobodným jednotlivcem“ sice žárlivě střeží svou výlučnou individuální svobodu, ale ve skutečnosti se nechá slepě manipulovat jak aparátem státu, tak především bezduchými obsahy které mu předkládá a které mu vnucuje industriálně-kapitalistická, respektive konzumní povaha západního světa.

    Ještě jednou větou tedy: Václav Havel byl dozajista zastáncem „liberálních hodnot“; ale zároveň byl důsledným kritikem a odpůrcem jejich libertinistické deformace v současných západních demokraciích.

  32. Trochu mě také překvapilo, že jeho (ještě) nezablokovali, když jak říkáte se tam projevuje jako agnostik. Ale možná že se jim nezdá ideově tak nebezpečný jako já. Pod cizím jménem tam vstupovat nechci; když mě cenzurují pod mou vlastní identitou, pak mi to opravdu nestojí za to vkrádat se tam pod identitou cizí.

    Já ještě jednou možná zkusím napsat tam odpověď k tomu p. Konečnému; ale bude to zjevně marný pokus.

  33. UZURPÁTORSKÉ TENDENCE STÁTNÍ (posléze globální) MOCI

    jsou, pane Poláčku, paradoxním důsledkem zastávání a prosazování liberálních hodnot: Nějaká autorita totiž nutně musí tu stále více se rozšiřující „svobodu“ jedinců garantovat, zajistit a prosadit.
    Jestliže to jakožto nositelé tradované morálky neudělají společné tradice a kultura, od kterých chce liberalismus člověka naopak osvobodit, musí to udělat stát – nebo posléze globální nadstátní moc. A protože se ta liberální „svoboda“ rozšiřuje do všech zákoutí lidského života, musí tato státní a nadstátní moc mít uzurpátorské tendence a také se rozšiřovat do všech zákoutí našeho života, aby mohla tuto rozšiřující se svobodu garantovat.

    Existence této paradoxní souvislosti liberálních svobod a uzurpátorských tendencí státní moci je již dnes mnohými politology zcela pochopena a uznávána.

  34. Státní moc musí například v zájmu stále se rozšiřujícího „práva nebýt uražen“ regulovat užívání stále se rozšiřujícího počtu slov…

  35. Jenže stát tyto (naprostou svobodu individua dozajista omezující) zásahy provádí právě na základy tradice a kultury (současné respektive se rodící).

    V daném případě je tedy možno říci, že stát v zájmu (pravého) liberalismu omezuje libertinismus.

  36. Paní Hájková, tak jsem to na tom Křesťanu dnes zkusil – a kupodivu, pro tentokrát nepřišlo oznámení o tom že jsem zablokován kvůli spamu; alespoň ne hned. Takže současný status mého příspěvku je „Čeká na schválení“.

    Ale protože přece jenom zůstávám skeptickým, pro jistotu ten můj komentář pro jistotu otisknu i tady – to proto abych ho případně nemusel vymýšlet znovu. Napadlo mě totiž že (pokud můj komentář přece jenom nebude otištěn), že byste toho pana Konečného mohla pozvat do této diskuse u nás. Ono je to totiž samo o sobě opravdu velmi zajímavé téma, stálo by to za důkladnější probrání.

    Takže tady je ten můj komentář na KD:

    „Pane Konečný, máte sice ovšem pravdu v tom, že křesťané mají silnou tendenci svou pravdu považovat za exkluzivní; neboť za ní spatřují nezpochybnitelnou instanci absolutního Boha. (To ovšem není specifikum pouze křesťanství respektive obecně víry; to samé přesvědčení o exkluzivitě vlastní pravdy měli třeba i marxisté.)

    Ale: v daném konkrétním případě se Jan Hus ve skutečnosti daleko spíše odvolával na evidenci r o z u m u, nikoli víry. Hus se výslovně odvolával na rozum, který mu nedovoluje otrocky opakovat dogmata církve, tam kde její praxe byla v naprosto evidentním (tedy fakticky: logickém) rozporu s původním mravním učením křesťanství.

    A na straně druhé má pravdu i paní Hájková: k a ž d ý člověk kdo se postaví proti většinovému mínění vlastně jedná z pozice „pýchy“. Neboť proti autoritě většiny (či státu) nemůže postavit nic jiného, nežli čiré přesvědčení o exkluzivitě své vlastní pravdy.“

  37. Různým nazváním totožné skutečnosti sice, pane Poláčku, vyjadřujeme v daném myšlenkovém kontextu vlastní hodnotový postoj, ale neměníme tím podstatu zmíněného paradoxu.

  38. Tak váš komentář schválen byl, pane Poláčku.
    Napadá mě, že v Husově záležitosti nešlo o autoritu většiny. Vždyť spousta (chudých) lidí stála na jeho straně. Šlo spíš o autoritu těch, kteří ve společnosti drželi moc. Autority si mohou konkurovat navzájem, takže není nutné proti některé z nich stavět pýchu.
    Pokud jde o toho pana Konečného, nemám moc chuť pozvat ho k nám do diskuse. Nevidím v tom nic zvláště přínosného. Když myslíte, pozvěte ho vy.

  39. Pane Nusharte, liberalismus nikdy netvrdil, že povolí úplně všechno. (Tohle je daleko spíše doménou onoho libertinismu.) Liberalismus vždycky stál na pozici, že „povoleno je všechno, kromě toho co zasahuje do výsostných práv toho druhého).

    Jinak řečeno: i liberalismus si vždy osoboval právo vytyčit hranice individuální svobody. V tom není zásadní rozpor (alespoň ne v daném ohledu). Problém je jinde: na základě čeho určit, kudy vede legitimní hranice mezi svobodou jednotlivce a svobodou celku (respektive „toho druhého“). Tento problém liberalismus nikdy nemůže skutečně vyřešit, protože nemá žádnou pozitivní definici svobody, jenom negativní.

  40. Paní Hájková, s tím že byste případně mohla pana Konečného pozvat sem na pokrčování diskuse na dané téma jsem myslel samozřejmě jenom pro ten případ, že by mi moje odpověď k jeho stanovisku na KD nebyla otištěna. Jestliže otištěna byla, pak je tím celá záležitost vyřešena.

  41. Tak co bych k tomu všemu ještě tak řekl 🙂 Zde zmíněný Jan Hus měl odvahu, Fidel Castro a další jemu podobní, ať byli nakonec jakýkoli, měli odvahu a několikrát nasadili za své ideály (a nebo politickou kariéru spojenou s diktátorskými choutkami?) svůj život, ale dnešní mladí progresivní levičáci odvahu nemají, zajímají se zejména o zábavu a své dobré maloburžoazní bydlo a proto je levice tam kde je! Dnes už se nikdo nechce pro nikoho obětovat! 🙂

  42. Na to bych skoro odpověděl, pane Krupičko, že kdekoli tam kde je zapotřebí „se obětovat“, že tam je něco špatně. Že je to dokladem toho, že se tu navzájem srážejí velké bloky myšlenek, jako dva skalní masivy při zemětřesení. Ano, takové zemětřesení sice může velice důkladně „přeorat“ celou krajinu, a může i na určitý čas odstranit nahromaděné napětí. Jenže: takovéto čelní srážky velkých ideových (a mocenských) bloků, to je vždycky válka. A ve válce jak známo „silent musae“, mlčí múzy. To znamená: není tu žádný prostor pro nějaké subtilnější uvažování. Není tu prostor pro to, řešit problémy lidstva a společnosti jaksi „zevnitř“, z nich samých – nýbrž právě jenom prostřednictvím boje, kde nakonec jenom jedna strana může zvítězit, zatímco druhá strana prohrává všechno. Ale tím že prohrává všechno, se už v okamžiku porážky začíná chystat na další boj.

    Jakým pak způsobem by bylo možno se ještě „obětovat“ dneska? Pokud tím máme na mysli dejme tomu boj proti kapitalismu? Takovýmto způsobem se „obětovali“ svého času například teroristé z německé RAF. Opustili své občanské životy, uchýlili se do podzemí. Ve jménu nesmiřitelného boje proti kapitalismu a proti imperialismu zabíjeli představitele německého státu a německého byznysu; a sami byli zabíjeni ve střetech s policií.

    Obětovali tedy jak druhé, tak sami sebe; a k čemu to nakonec vedlo? Dnes už se naprostá většina z nich (po odpykání svých trestů) od svého tehdejšího fundamentalismu distancovala. Po těch létech jim došlo, že reálný svět byl a je někde naprosto jinde, nežli jak jim ho ukazovalo tehdejší jejich fundamentalistické antikapitalistické přesvědčení.

    To je právě to, o co se jedná. Jsou sice situace, kdy je – z absolutních mravních principů – zapotřebí jít i čelem proti zdi; ale jestliže opravdu chceme řešit problémy společnosti, pak musíme vzít na vědomí jejich realitu. A tedy především to, že jsou tu právě vždycky d v ě strany konfliktu; a že každá z nich má určité oprávnění pro svou existenci.

    Tím nechci nijak vyvracet výtku na adresu současné levice, že je často jenom povrchní a akademická; ale jde o to uvědomit si, že ani nějaký fundamentalistický akcionismus není řešením. Všechna ta radikální „Occupy“ apod. hnutí sice přišla s velkým lomozem, s maximálním antikapitalistickým impulsem – a kde jsou dneska? Jejich účastníci se vyřádili, vymlátili řadu výkladních skříní kapitalismu; a kde jsou dneska? Není po nich ani stopa; protože kromě svého radikalismu neměli světu co nabídnout.

    Ostatně třeba takový Jan Hus: on se nejen obětoval za svou pravdu; ale on to byl zároveň myslitel, který (v navázání na díla jeho předchůdců) nabízel řešení krizové situace. To že jeho návrhy nebyly protistranou přijaty, to je už jiná záležitost.

    Ale chci tím poukázat na to: toto „obětování se“ má smysl jenom tam, kde je zároveň doprovázeno opravdovou myšlenkou; schopností nabízet pozitivní řešení situace. Sám prázdný akcionismus nikam nevede.

  43. To jest: já bych současné levici ani tak nevytýkal nedostatek odvahy v čistě politické sféře; jak řečeno nějakým „přímým bojem“ dnes už není možno ničeho dosáhnout. To co současné levici vytýkám a mám za zlé, to je nedostatek odvahy v oblasti ideové. Současná levice se buďto utápí v prázdném akademismu, anebo setrvává na starých dogmatech – sice napohled radikálních a bojových, ale ve skutečnosti je toto nehybné setrvávání na starých pravdách stejně tak velice pohodlným a pasivním postojem. Je tu jen málo takových, kteří se opravdu snaží nacházet nové cesty. Ostatně, právě o takové „nacházení nových cest“ ohledně otázek kapitalismu, socialismu apod. se chci pokoušet tady.

  44. „LEVICE JE TAM, KDE JE“ (smysl oběti)

    Domnívám se, pane Krupičko, že příčinou současné tristní pozice levice je pozornosti poněkud unikající proměna logistiky politického konfliktu. Dřív byl tento konflikt situován na ose pravolevé, tato polarita však byla oslabena poté, co v důsledku bohatnutí a integrace proletariátu do tržní společnosti přestalo takovéto rozvržení politického bojiště přinášet marxistické levici zisky a její vidina zásadní proměny společnosti (tedy revoluce) se stala poněkud nereálnou. Levice (až na konzervativní výjimky) tuto pravolevou osu tedy opustila a zvolila si místo osy socioekonomické osu sociokulturní (bylo to také víc „sexy“, víc moderní, víc „in“). Politické bojiště tím bylo zásadně přeskupeno, ekonomický charakter konfliktu se změnil v charakter kulturní, konflikt se tedy de facto zvolna změnil na konflikt liberalismu s konzervatismem, ale původní názvy armád („levice“ a „pravice“) zůstaly „nelogicky“ zachovány, přičemž podstatná část levice i pravice se pod vedením globálního kapitálu sešly na mainstreamové liberální straně bojiště, zatímco konzervativní strana bojiště zůstala prořídlá, takže kromě antiglobalistů, lokálních (národních) kapitálů a zbytků původní pracující třídy, začala vlivem tohoto vakua nasávat i různé obskurní žoldnéřské šiky.

  45. Paní Hájková, tyhle Vaše dva odkazy respektive příspěvky jsem právě objevil v mé poštovní schránce, jakožto „Čekající na schválení“. Zřejmě je to opravdu tak jak říkáte: jakmile je v nějakém příspěvku více odkazů než jeden, systém to zablokuje. To má dost možná svůj dobrý důvod, asi je to obrana před spamem.

    Takže tedy pro příště už víme: nikdy neuvádět v jednom příspěvku více odkazů na cizí webové stránky než jeden.

  46. Paní Hájková, přečetl jsem si ten příspěvek Dana Drápala, na jedné straně je skutečně nemálo diferencovaný; ale na straně druhé se mi v daném kontextu jeví až příliš relativizující. Sám nevidím nijak rád když se teď aktivisticky bourají veškeré možné pomníky; ale na straně druhé je nutno vidět, kolik nahromaděného příkoří se skrývá za těmito napohled tak „chuligánskými“ akty. Nikdo z nás si nedokáže představit, co to i dnes znamená například být černochem ve Spojených státech; kolik je s tím spojeno každodenní diskriminace, ponížení, a třeba i smrtelného nebezpečí. Pak není možno se divit tomu, že tato nahromaděná frustrace pak vybuchne v takovýchto aktech „obrazoborectví“.

    Domnívám se proto, že mnohem případněji celou situaci vystihl komentář od Pavla V; ten ovšem ze své strany zřejmě nenašel žádné pochopení pro můj vlastní komentář k Jakešovi.

    Konkrétně Churchill: Drápal se ho snaží omlouvat kontextem doby. Jenže – jak správně poznamenal pan Profant – Churchill byl rasistou i v kontextu své vlastní doby. Například indičtí diplomaté v Anglii později dosvědčili, že se k nim choval se způsoby naprosto zřetelné rasové nadřazenosti.

    Co se těch – Drápalem zmiňovaných – výroků Marxe o potřebnosti otroctví v USA: nic takového jsem nikdy neslyšel, ty věty se mi v každém případě zdají být vytržené z kontextu. Marx to tak mohl myslet z objektivního hlediska; ale to ještě neznamená že by schvaloval otroctví jako takové.

  47. Ostatně co se toho pocitu „nebílých“ obyvatel z rasově motivovaného ponižování týče, tak to není zdaleka pouze problémem Spojených států. Zrovna v těchto dnech v Německu probíhá aféra ohledně toho, zda jsou osoby černé pleti bezdůvodně kontrolovány a šikanovány policií. Zrovna včera se k tomu vyjádřil jeden politik, radní města Norimberka, který je sám černé pleti: „Zeptal jsem se mých přátel s černou barvou pleti, kdo z nich byl německou policií kontrolován na nádraží: všichni. A pak jsem se zeptal mých přátel s bílou barvou pleti kolik z nich bylo takto kontrolováno: nikdo.“

  48. Pane Nusharte, ta Vámi zmiňovaná konverze (části) dřívější levice se udála prostě a jednoduše pod praporem obecné hodnoty humanismu. Tato konverze této části levice tedy nebyla zdaleka tak nedůsledná či neodůvodněná, jak se to snažíte podávat. Naopak, byl to zcela logický počin. A proto se na společné platformě skutečně mohou do jisté míry setkat příslušníci této levice i dejme tomu liberálního středu.

  49. Paní Hájková, ty Vaše zablokované příspěvky jsem uvolnil, takže se tu skutečně dodatečně objevily, dokonce na původním místě.

  50. Pane Poláčku není třeba se hned pochopitelně obětovat pomocí hrubého násilí, ostatně to nedělal ani Václav Havel. Stačí dát současným mocným jasně najevo svůj nesouhlas pomocí nějakého bojkotu, nenásilného protestu a podobně a donutit je tak k reakci, tak jak to udělal již zmiňovaný Václav Havel, když šel do vězení.

    Ale já jsem měl na mysli hlavně jinou oběť: vzdát se pohodlí (respektive části majetku) a hlavně času. Toho času, kteří nebudou progresivní středostavovští levičáci věnovat sami sobě, ale chudým lidem a jejich organizaci. Těm chudým lidem, kterými by se nemělo pohrdat jen proto, že neznají jako dnešní maloburžoazní progresivní „levičáci“ slovník cizích slov nazpaměť, neznají nejnovější ultrafeministický a genderový diskurz apod.

  51. Humanismus v tomto Vašem smyslu je, pane Poláčku, vlastně jen synonymem určitého důrazu na obecně dobrý vztah ke člověku. Slovo „humanismus“ zní jistě poněkud odborněji než třeba slovo „láska“, ale podobně jako u té lásky, i význam tohoto slova podléhá inflaci. A podobně jako v případě lásky, ani v případě humanismu neexistuje žádné racionální zdůvodnění, proč by se právě určitá konverze nějaké určité politické síly měla odehrát pod praporem obecné hodnoty humanismu a jiná zase pod praporem obecné hodnoty lásky. V obou případech jde o hodnotící stanovisko, které jen těžko může nabývat objektivní platnosti.

    P.S. Nesnažím se onu konverzi ve svém předchozím vstupu podávat jako neodůvodněnou, odůvodňuji ji – nikoli však sympatií či antipatií k oné části levice, odůvodňuji ji racionálně materialisticky – ztrátou politického zisku z původně zaujímané pozice a nemožností realizovat v této pozici svůj ideál zásadní přeměny společnosti (tedy ideál revoluce).

  52. Záleží tedy na tom, pane Poláčku, jaký u jednotlivých aktérů předpokládáme motiv, přičemž „vědecké“ je předpokládat motiv materialisticky odůvodnitelný:

    Těžko bychom například mohli tvrdit, že „černý táhl dámou na G5 z důvodu humanismu“.

    Racionálněji bude proto znít spíše vyjádření, že „černý táhl dámou na G5, neboť tím dal šach a současně ohrozil i soupeřovu nekrytou věž“. (Když pak ale zjistil, že šlo o léčku a že tímto tahem fakticky prohrál partii, řekl, že to udělal z důvodu humanismu a že šlo vlastně o afirmativní akci zaměřenou na ochranu slabšího soupeře.)

  53. Paní Hájková, ten článek o Dorothy Day je zajímavý. Ale jak známo, tak jsem ateista a materialista, pro mystiku zkrátka nemám buňky. Koukal jsem, že Dorothy Day třeba v roce 1961 chválila Fidela Castra (to ale ještě jeho ideologie nebyla zřejmě tak vyprofilovaná), ale úplně jsem do jejích názorů neproniknul.

  54. Panu Krupičkovi.
    Třeba by to nevadilo, že jste ateista a materialista. V knížce Noc je mým světlem Wilfrid Stinissen píše: „Ve svém nejhlubším nitru má každý člověk dveře vedoucí do nekonečnosti.“

  55. STRANA CHUDÝCH?

    Ano, pane Krupičko, i mně při čtení Vašeho posledního příspěvku projela hlavou myšlenka na církev (respektive na charitu).

    Já nechci popírat, že můžete mít skutečně pravdu. Ale – jakým konkrétním způsobem by se to mělo provádět, tato „organizace chudých“?… Má teď nějaká levicově orientovaná strana či skupina začít rozesílat dotazníky lidem s otázkou: „Jste chudí? Chcete se nějak organizovat?“…

    Je jasné, že takhle to asi nejde. Pro pomoc chudým jsou zde příslušné ty či ony pomocné, dobročinné, charitativní organizace (a jejich členové na to dozajista obětují svou energii i svůj čas); ale něco takového je opravdu sotva možné dělat v rámci nějaké politické strany.

    Jak by takovou stranu bylo vlastně možno nazvat? Strana chudých? A jaký by měla mít program? Zvyšování hmotných dávek v nouzi? To mají v programu jak komunisté, tak sociální demokracie.

    Já plně chápu, že je tady část populace (netroufám si odhadovat jak velká), která má pocit že je doslova „zapomenutá“. Nemá dost finančních prostředků na to aby se mohla sama zapojit do konzumní společnosti; cítí se tedy materiálně „upozaděná“. A má pocit, že ona ani vůbec nikoho nezajímá. To všechno je dozajista pravda; jenže to samé by o sobě mohli říci například staří osamělí lidé; anebo lidé se zdravotním postižením, respektive takoví kteří se musejí starat o těžce zdravotně postižené rodinné příslušníky.

    Fakt je: my žijeme v anonymní společnosti. Kde se principiálně nikdo nezajímá o osud, o životy těch druhých. (Pokud to nejsou zrovna jeho příbuzní či přátelé.) Ano – bylo by zapotřebí si přát společnost jinou, kde se zase obnoví přirozený vztah mezi lidmi, kde zavládne vzájemná solidarita, zájem o druhého člověka. A je nutno se o vznik takovéto společnosti snažit. Ale – to by právě musela být nějaká úplně jiná společnost nežli ta současná.

    Ta současná je – opakuji znovu – založená na anonymitě, nezájmu, na zahleděnosti do sebe samého. Tady je tedy opravdu jen stěží možné snažit se o nějakou zásadní změnu; je to možné jenom v ostrůvcích „pozitivní deviace“, jako jsou ty zmíněné podpůrné a charitativní organizace.

    Ale nějaká politická strana? Opakuji znovu, já sám opravdu nevím, jak by bylo možno ji reálně ustanovit, jak by měla fungovat, jaký by měla mít program. A kolik by se k ní vůbec přihlásilo zájemců.

    ————————-

    Takže opravdu nevím co s tím a jak z toho; ale přesto se mi zdá, pane Krupičko, že jsem právě dneska přece jenom trochu více pochopil, o co se Vám vlastně jedná. A opakuji znovu: v zásadě máte pravdu; jenomže nějaké řešení je opravdu sotva možno najít.

    Snad místo „Strana chudých“ by se to opravdu daleko spíše mělo pojmenovat „Strana zapomenutých“.

  56. Je tu v tuto chvíli asi hodně špatný příměr: ale takovýto „zájem o chudé“ vykazovala a projevovala svého času německá Nacionálně socialistická dělnická strana práce – čili Hitlerova NSDAP. To byla skutečně strana která byla organizována do značné míry na sociálním principu; pořádaly se třeba obědy pro nezaměstnané, ale i letní tábory pro děti nezaměstnaných, a tak dále. Tady se opravdu pěstoval duch vzájemné pospolitosti. A opravdu každému ze zúčastněných tu byl dán pocit, že někým je, že je součástí nějaké komunity, že se o něj někdo zajímá a že on sám má pro někoho význam.

    Ve svých počátcích tedy – ohledně této sociální organizace – měla tato NSDAP tedy dozajista pozitivní význam; jenže jak známo později se to všechno naprosto zvrhlo, z politických a ideologických důvodů.

  57. Co je humanismus? – Ano, pane Nusharte, nějak pozitivně „definovat“ humanismus je opravdu značně obtížné; ale v praxi se to dá rozpoznat většinou docela dobře, při troše dobré vůle.

    „Humanismus“ – to v prvé řadě znamená stavět se vždy na stranu těch, kteří jsou nějakým způsobem znevýhodněni, diskriminováni, utlačováni. Takovýmto obecným humanismem byli například už ve starém Římě motivováni pokrokoví intelektuálové a právníci, když bojovali za zlepšení postavení tehdejších otroků. Za podmínek příkře třídní společnosti bylo projevem humanismu stát na straně vykořisťovaného proletariátu. Ale za podmínek kdy tento proletariát už dávno přestal být určující sociální vrstvou, je zase projevem humanismu bojovat za práva dejme tomu migrantů, osob s neurčitou genderovou příslušností, a podobně.

    Není tedy zase tak obtížné nalézt pole pro reálný humanismus; jak řečeno postačí k tomu trocha dobré vůle. Tento humanismus je v dějinách víceméně konstantní a kontinuální stav; který do značné míry splývá s politickou levicí, ale není s ní zcela totožný. A proto je opravdu docela dobře možné, že se na půdě tohoto humanismu při konkrétních projektech či v konkrétních situacích setkají jak příslušníci levice, tak ale i z jiných částí politického spektra.

  58. Paní Hájková, životní a politické postoje D. Dayové celkem dost odpovídají té podvojné strategii, kterou líčím v nejnovějším pokračování mého seriálu o Havlovi (mělo by být zveřejněno během dnešního dne). Tedy jak vnitřní přerod, tak i změna (kapitalistického) systému.

  59. To je pravda. Altruismem mohou skutečně žít hlavně milionáři. Obyčejný člověk má co dělat, aby se postaral o sebe. A když má rodinu, tak ještě o rodinu. Proto se apoštol Pavel neoženil.

  60. Ještě pro pana Krupičku.
    Jinak musím napsat, že takhle právě začíná víra v Boha. Totiž zjištěním, že v tomto světě skutečně není absolutně žádné záchrany a není čeho se chytit a nač spoléhat. Je to svět, který je drsný. Jak řekl nebožtík pan Kubička – svět není zařízen na to, aby naplňoval lidské potřeby, a je zapotřebí se s tím vyrovnat. Proto mně schvaloval mou (křesťanskou) víru. I když on sám věřící nebyl. Bůh totiž naše potřeby naplňovat umí. Taky je umí radikálně měnit.

  61. Panu Poláčkovi

    „Já plně chápu, že je tady část populace, která má pocit, že je doslova ‚zapomenutá‘ a má pocit, že ona ani vůbec nikoho nezajímá. Opravdu nevím co s tím a jak z toho, opakuji znovu: v zásadě máte pravdu; jenomže nějaké řešení je opravdu sotva možno najít.“

    Ale:

    „‚Humanismus‘ – to v prvé řadě znamená stavět se vždy na stranu těch, kteří jsou nějakým způsobem znevýhodněni, diskriminováni, utlačováni. Není tedy zase tak obtížné nalézt pole pro reálný humanismus; jak řečeno postačí k tomu trocha dobré vůle.“

  62. ZÁJEM O CHUDÉ A ZNEVÝHODNĚNÉ

    „Ve svých počátcích tedy – ohledně této sociální organizace – měla tato NSDAP tedy dozajista pozitivní význam; jenže jak známo později se to všechno naprosto zvrhlo, z politických a ideologických důvodů.“

    —————————-

    No … později se to … zvrhne vždycky.

    Takže zatímco s problémem „chudé a doslova zapomenuté části populace se nic dělat nedá“ (a pokud se s tím přesto něco dělá, tak se to později zvrhne), s problémem „znevýhodněných diskriminovaných a utlačovaných se při troše dobré vůle něco dělat dá – bojovat za jejich práva je projevem humanismu“ (a později se to nezvrhne).

  63. A člověk zasažený ideou …

    [zde je ten rozdíl mezi ideou a reálným „materiálním“ životem – zde je ten „diferenciál“ zvrhnutí – ta úchvatná a zároveň i strach vzbuzující závislost změny hodnoty stranické či společenské funkce na malé změně proneseného argumentu]

    … později připustí, že „nějaké chyby se možná snad i staly, ale to nic nemění na tom, že jsme to mysleli dobře a že myšlenka samotná je správná“.

  64. LHOSTEJNÝ SVĚT A SMYSL ŽIVOTA

    Paní Hájková, jestliže vzpomínáte na pana Kubičku a jeho výrok o „světě který není zařízený na to aby splňoval lidské potřeby“, pak já k tomu mohu připojit výrok jednoho německého psychologa či psychiatra: „Ano, život nemá žádný smysl. Pro tento smysl je totiž nutno si p ř i j í t.“

    Co tím má být řečeno, je snad jasné: ano, tento svět sám ze sebe neplodí, negeneruje nic z toho, co my lidé pociťujeme a prožíváme jako pocit nějakého vyššího smyslu naší existence. Tento svět je prostě sám sebou, existuje, pohybuje se a roste, snad se i někam vyvíjí; ale to všechno nedává a nezadává ještě nějaký „smysl“ v uvedeném významu.

    To ale neznamená, že bychom tohoto „smyslu“ nemohli nijak dosáhnout. Můžeme; ale musíme si sami dát práci s tím ho pro sebe vytvořit. (Ostatně, víra v Boha není nakonec ničím jiným, nežli jedním z řady pokusů si takovýto vyšší smysl vlastní existence vybudovat.)

    Musím přiznat, že stanovisko toho německého psychologa je mi mnohem bližší nežli to od pana Kubičky (s kterým jsem ostatně nikdy nedokázal nalézt společnou řeč, respektive on se mnou). Ten na mě vždy působil skoro jako „profesionální“ skeptik. Nezřídka až vysloveně destruktivně. Jako by to byla přímo jeho jakási posedlost, s postojem (či pózou?) chladné distancovanosti rozbít a pohřbít všechno, co by mohlo směřovat někam výše, k nějaké vyšší, ušlechtilejší ideji.

    Já bych měl dokonce určité podezření, že ve skutečnosti on sám po nalezení takového vyššího smyslu svého života hluboce toužil. Jenže právě proto že ho nedokázal nalézt (respektive si ho nedokázal vytvořit), pak zaujal svým způsobem vlastně obrannou pozici s tím, že existenci takovéhoto vyššího smyslu života systematicky popíral. Před ostatními, ale i před sebou samým. Či spíše – hlavně před sebou samým.

  65. Navrhoval bych tedy, abychom chvíli zkusili přemýšlet o tom, kdy se to asi zvrhne a kdy se to určitě nezvrhne.

    Zatím se zvrhlo všechno: křesťanství, komunismus, nacionální socialismus… Zajímavá a přitom i dost poučná otázka tedy je, proč se liberální humanismus určitě nezvrhne!

  66. Anebo je možno na skeptický výrok pana Kubičky odpovědět přímou replikou: jestliže tento svět „není zařízený na to aby splňoval lidské potřeby“ – pak je to právě na nás, abychom takový svět vytvořili. Protože – kdo jiný by měl zlepšit a zušlechtit lidský svět, nežli sami lidé?!…

    Samozřejmě, tento svět se nikdy nebude bezezbytku řídit podle našich přání a potřeb. Vždycky budeme nějakým způsobem vystaveni jeho tlakům, jeho nahodilostem. Ale to naprosto neznamená, že bychom měli naprosto rezignovat na naše úsilí o jeho změnu; to neznamená že bychom nemohli dosáhnout vůbec ničeho.

  67. DVOUSEČNÉ OSTŘÍ SOCIÁLNÍ IDENTITY

    Ještě jednou pro pana Krupičku: opakuji znovu, že mám naprosté pochopení pro Vaši touhu vytvořit nějakou organizaci, stranu, pospolitost pro ty, které jsem nazval „zapomenutými lidmi“. Myslím, že naprostá většina lidí na levici si nakonec přeje to samé. Jenže – ono se to opravdu nedá prostě vydupat ze země.

    Vraťme se ještě jednou k německému národně socialistickému hnutí. Které právě tento pocit vzájemné pospolitosti vytvořit dokázalo. Toto hnutí mělo ve své výzbroji tři rozhodující komponenty:

    – pocit vzájemné pospolitosti

    – vůdčí ideu (ideu národní exkluzivity)

    – charismatickou vůdčí osobnost.

    Nám se dnes německá NSDAP samozřejmě okamžitě spojí s výjevy holocaustu a koncentračních táborů; ale tak tomu v počátcích tohoto hnutí nijak bezpodmínečně nebylo, Hitler sám sice od samotného počátku samozřejmě sledoval své temné cíle, ale u mnoha prostých Němců toto nové hnutí přineslo v chaosu a pocitu naprosté marnosti po prohrané válce prostě pocit, že mohou zase někam patřit, že mají o co usilovat.

    Kde se tedy stala zásadní chyba? – Nejobecněji řečeno, právě v tom pocitu vzájemné pospolitosti. Své vlastní identity. Totiž: jakmile se začne tím, že tady vznikne nějaké silné „MY“ – pak toto MY nevyhnutelně dostane výlučný, exkluzivní charakter. To znamená: jeho členové se cítí být něčím lepším, hodnotnějším než ti ostatní. A to pak nevyhnutelně znamená: všichni ostatní jsou tak či onak pociťováni jako něco méněcenného. Přinejmenším: méně hodnotného.

    Tedy: z toho o sobě pozitivního pocitu MY, naší vlastní identity a pospolitosti, se velice rychle utváří pocit vlastní nadřazenosti; a od toho je pak už jenom malý krůček tak či onak projevovanému násilí vůči těm „méněcenným“. Že v toto násilí vyústilo hnutí německého nacionálního socialismu, je samozřejmě známou věcí. Ale ten samý pocit vlastní výlučnosti pociťovali například i ruští bolševici vůči „vykořisťovatelům“; následkem byly stejně tak orgie násilí. A ten samý pocit vlastní výlučnosti byl samozřejmě spojen i po většinu jeho trvání s křesťanstvím, a jeho vztahu k „pohanům“.

    Právě v tom tkví zásadní dvojsečnost tohoto pocitu vlastní pospolitosti, vlastní skupinové identity: na straně jedné je tato identita, tato mezilidská pospolitost naprosto pozitivní záležitostí; ale na straně druhé tu vždy přinejmenším číhá nebezpečí paušálního pohrdání všemi, kdo nejsou součástí právě té naší vlastní exkluzivní komunity.

  68. Liberální humanismus má ovšem, pane Nusharte, velice slabý pocit vlastní identity, vlastního „my“. Dalo by se dokonce říci, že liberalismus jako takový je naprostým opakem této skupinové identity, protože na rozdíl od ní vychází zásadně z lidského individua, nikoli z lidského kolektivu.

  69. Tak k tomu panu Kubičkovi vám něco napíšu, pane Poláčku. Doufám, že se nedopustím velkého prohřešku, když tady prozradím, co mi napsala paní Kubičková. Ano, její muž byl vždycky skeptik, realista a zároveň ateista, věřící především v rozum, vědu a logiku.
    Ale už delší období před tím, než zemřel, prý pociťoval velikou úctu a pokoru před něčím velikým, co si ani netroufal nazvat Bohem nebo nějak jinak. Nechtěl o tom mluvit, protože to ještě neměl ujasněno. Bylo to však na něm znát. A když umíral, změnil se jeho výraz v obličeji tak, že paní Kubičková usoudila, že už vidí Boha, že se s ním právě setkává tváří v tvář. Tak pokojně a šťastně prý při umírání vypadal.

  70. Immanuel Wallerstein psal v jedné ze svých knih, že ohledně antisemitismu měla celá Evropa máslo na hlavě, i když nakonec se všechno svezlo jen na hitlerovské Německo. To totiž systematickým vyvražďováním překročilo veškerou míru. To ostatní Evropa nikdy nechtěla. Antisemitismus tam kvetl i předtím, ale dalo se to snést (když pomineme středověké pogromy).
    Většinou vždycky dojde na překročení míry. A kolektivy nebo skupiny ji překračují ještě snáz než jednotlivci.
    Anselm Grun píše v knize Pokora a zakoušení Boha (a vychází přitom z Junga), že základem nerovnováhy bývá většinou pýcha. Podle něj člověk nutně potřebuje pokoru. Jen pokora prý umožňuje sebepoznání. Umožňuje podívat se na své vlastní já bez předsudků. Pokora prý udržuje v rovnováze vědomí a nevědomí. Pokora zná správnou míru, zatímco pýcha nikoliv. Pyšný člověk žije v nezměrné fikci.
    Podle Junga pyšný člověk má o sobě iluze. Vychloubá se něčím, co je mimo něj – například idejemi nebo úřadem, který zastává.. Tím se povyšuje a uzurpuje si vlastnosti, které nejsou jeho.
    „Ještě horší je to v případě, kdy se člověk ztotožňuje s náboženskými idejemi a činí ze sebe normu pro druhé. Namlouvá si, že je povznesen nad svého „neosvíceného bližního“ a povyšuje se nad city a postoje druhých. Tato inflace vede ke ztrátě duševní rovnováhy, k emocionálnímu chladu a ke ztrátě smyslu pro skutečnost. Pyšný člověk může být podle Junga uzdraven pouze za cenu morálních proher. Jedině ten, kdo si pořádně natluče nos a kdo si bytostně uvědomí, že že to, co ho bolí, je opravdu jeho nos, může být znovu postaven na pevnou půdu skutečnosti. Jenom ten, kdo leží na zemi (humus) dokáže pokorně (humilis) přijímat vlastní lidství.“
    Je docela možné, že lidé si někdy potřebují „natlouct nos“ nebo spálit se, aby se jejich ego poněkud umenšilo.

  71. Panu Poláčkovi

    „Žijeme v anonymní společnosti, kde se principiálně nikdo nezajímá o osud, o životy těch druhých. Ano – bylo by zapotřebí si přát společnost jinou, kde se zase obnoví přirozený vztah mezi lidmi, kde zavládne vzájemná solidarita, zájem o druhého člověka. A je nutno se o vznik takovéto společnosti snažit. Ale – to by právě musela být nějaká úplně jiná společnost nežli ta současná. Ta současná je založená na anonymitě, nezájmu, na zahleděnosti do sebe samého. Tady je tedy opravdu jen stěží možné snažit se o nějakou zásadní změnu; je to možné jenom v ostrůvcích ‚pozitivní deviace‘.“

    Ale:

    Liberální humanismus se určitě nezvrhne (jako třeba křesťanství, komunismus a nacionální socialismus), protože „liberalismus jako takový je naprostým opakem této skupinové identity, protože na rozdíl od ní vychází zásadně z lidského individua, nikoli z lidského kolektivu“.

  72. Přejete si tedy společnost jinou (ty ostrůvky pozitivní deviace), kde se obnoví přirozený vztah mezi lidmi a která nebude založená jen na zahleděnosti do sebe samého, nebo máte naopak obavy, že právě takováto společnost, kterou si přejete, by se zvrhla, a proto chcete zůstat věrný liberálnímu humanismu, který se zvrhnout nemůže, protože vychází zásadně z lidského individua a nikoli z lidského kolektivu?

  73. Ostatně … mám takový pocit, že právě teď jsme svědky zvrhávání liberálního humanismu (viz třeba otevřený dopis 150 osobností jako např. Rushdie, Chomsky, Kasparov).

  74. Pane Nusharte, musím přiznat, že nyní více než před nějakými třemi lety na DR chápu Vaše znepokojení, které jste již tehdy cítil v relativně nesmělých projevech liberálního paličství.

    Přesto však musím konstatovat, že konzervativci a liberálové se navzájem stále více potřebují, aby mohli pro své nepříliš okouzlující politické plány mobilizovat potenciální příznivce.

    Vítězství Donalda Trumpa je nyní natolik ohroženo, že nějaká ofenzíva liberálů prostě musí být znepokojivější než kdy dřív. A z druhé strany: Nekupte to!

    Rezultát: Poplatnost a podlézavost se mohou dobře rozvinout i v liberálním prostředí.

  75. Ano, pane Nusharte, důraz na radikálně levicová socioekonomická témata byl mým hlavním cílem v rámci mého krátkého a nesmělého politického angažmá.

    Obecně vzato bych řekl, že souboj mezi liberály a konzervatisty (záleží ovšem na vymezení pojmu, takto je to poměrně zjednodušené), je falešný. Oba tábory jsou v podstatě tábory kapitalistické. Dejme tomu že Trump je konzervativec (ale ekonomicky velký liberál) a Hillary Clinton liberálka, která je spíše liberálkou i ekonomickou jako Trump. Svým způsobem jsou na stejné lodi, respektivě vlně (velkého) kapitálu a důležitý by byl jejich souboj se Sandersem jakožto socialistou, který se ale na té nejvyšší úrovni neodehrává.

    A já bych řekl, že ten „liberální humanismus“ se tak trochu zvrhává už teď. Viz třeba ostrakizace Woodyho Allena (jak mohou liberální feminisky s takovou jistotou vědět, že zneužíval své dítě netuším), snaha o vymazání nedávno oblíbených filmů z lidských dějin, hyperkorektnost všeho druhu atd. Ale to všechno je podle mě právě snaha o odvrácení pozornosti od tématu třídní nerovnosti a vlastnictví výrobních prostředků a zejména proto se mi jeví tento druh liberalismusmu jako nebezpečný a falešný.

  76. Pane Krupičko, konzervativci a liberály ovšem nejsou jen kapitalisté nebo vysocí politici. Jsou jimi i úplně obyčejní lidé. Jinak samozřejmě máte pravdu, že jeden člověk může být například v otázkách mravních konzervativcem (i když Trump i tohle spíš jenom předstírá), zatímco v otázkách ekonomických může být liberálem. Nebo tomu může být i naopak. Proto to dělení často nedává smysl. Znepřátelené „tábory“ vznikají často tím, že lidé setrvávají na povrchu problémů nebo se fixují na jednu věc. Nejsem pro vytváření táborů. Jsem spíš pro diskuse, aby lidé mohli nahlédnout, že jejich pohled je jen částečný a že jiní lidé to vidí trochu jinak, protože mají jinou osobní zkušenost.
    Z vašeho příspěvku mám dojem, že chcete, aby se levicová témata odvrátila od toho, čemu se říká „kulturní marxismus“ zpátky k ekonomickým tématům. Na to je ovšem třeba mít širokou podporu a oporu. Stará politická levice měla velkou oporu v (uvědomělé) dělnické třídě. Dělníci však dnes tvoří mnohem menší procento obyvatelstva než tomu bylo dřív a navíc jsou povětšinou nepolitičtí nebo jsou politicky někde úplně jinde.
    Zaměření liberální levice na určité identity, které podle nich trpí víc než jiné lidé, je chybná. Oni totiž v nich chtějí pěstovat i jakousi hrdost na tu svou identitu. Myslím, že to není dobrá strategie. Identita se totiž vytváří tím, že se vymezujeme vůči ostatním identitám. Jenže povědomí o identitě je u spousty lidí je velmi slabé. Ti pak to vymezování druhých chápou jako akt nepřátelství. A my po nich ještě chceme, aby chápali menšiny, které automaticky považujeme za slabší. Příslušník většiny není nutně vyrovnanější a vnitřně silnější než příslušník menšiny. Ta většina totiž může být zcela neviditelně diferencovaná a její příslušníci tedy vlastně vůbec nevědí, kdo jsou. Pak u nich může propukat strach z budoucnosti.

  77. To jste, paní Hájková, vystihla moc hezky. Je (evolučně daný?) fakt, že člověk většinou po nějaké „transcendenci“ (své permanentní existenční ohroženosti) do skupinové identity touží. A ona mu i reálně může (za příznivých okolností, dočasně) pomáhat. Proto lze i chápat naši přirozenou tendenci upřednostnit (spolu-) vidění svých modelů skutečnosti před úsilím o co nejpravdivější jejich vystavení aktualizacím Skutečností samou. I toto (nutně nekonečně slabé) individuální úsilí by mohlo být jakýmsi způsobem – vzájemným respektem, účastí-zájmem-upřimnou zvědavostí společné. A to i (narozdíl od výše uvedeného příkladu Nár.Soc., ale mnoha dalších) pohostinně mezi-skupinově. Pokud to zdravé a přirozené tíhnutí ke skupinovým identitám (založeným na součinnosti struktur moci a sdílení modelů skutečnosti) nebudeme sami průběžně vyvažovat (nepyšnou) snahou o vystavenost své slabé, přesto zázračné existence Skutečnosti, musí a budou zákonitě, jak jste psala o něco výše, přicházet nárazy našich modelů o Onu Skutečnost. Nárazy plné utrpení, ale i poznávání, (proto)že v něm nejsme sami.

    (Omlouvám se, v maximální sobě dostupné míře jsem se pokusil použít ekumenický teisticko-agnosticistický slovník:-) A v něm nějak jinak vyjádřit i taková klíčová slova jako láska a solidarita a …).

  78. Tak se zdá, paní Hájková, že jsem se s mým pokusem o dálkovou diagnózu životních preferencí pana Kubičky celkem docela dobře strefil do samotného terče. Jak řečeno já jsem měl nemalé podezření, že je u něj dán nějaký vnitřní rozpor, na straně jedné onen vyhraněný logický racionalismus, ale zároveň jakási potlačená niterná touha po naprostém opaku, po nějakém (transcendentálním?) vyšším smyslu vlastního bytí.

    K té pýše a pokoře: bezprostředně to co říkají citovaní autoři je samozřejmě pravda; ale na straně druhé to zase budí dojem pouze jednostranného pohledu. Tedy – že na místo jednostranné, přemrštěné sebejistoty („pýchy“) stojí zase jenom stejně tak jednostranně pojatá „pokora“. Pokora je dozajista nutným a nezbytným korektivem pýchy; ale pokud by člověk v sobě neměl nic jiného nežli pokoru, pak upadne do stavu naprosté pasivity.

    Mně se velmi zalíbila jedna moudrost, kterou jsem svého času někde pochytil (a kterou jsem svého času citoval jednomu mladému nadějnému umělci):

    „Ctižádost je jako dobrý kůň, který svého jezdce může dovézt velmi daleko, dokud jezdec ovládá svého koně; ale nesmí se stát, aby kůň začal ovládat svého jezdce.“

    Tím je vyřčeno prakticky všechno: pokud začne „kůň ovládat svého jezdce“, tam se zdravá ctižádost, cílevědomost přeměňuje v pýchu, v posedlost vlastním úspěchem, která člověka nakonec nikam nedovede (k ničemu pravému). Ale pokud onen jezdec dokáže svou ctižádostivost ovládat, pak právě ona je tím „koněm“, který ho může dovézt až k velmi dalekým cílům.

  79. Pan Jiří Nushart: už jsem několikrát napsal, že liberalismus má ve své nejhlubší podstatě krajně ambivalentní charakter.

    To znamená, že má dozajista i své stránky negativní; na které Vy jistým právem správně poukazujete. Jenže on má i své stránky pozitivní – které Vy systematicky marginalizujete respektive zcela přehlížíte.

    Ano, liberalismus má v sobě vždy elementy povrchnosti, protože jeho centrální figurou není samotný člověk, nýbrž pouze lidské individuum. Nicméně – pravda liberalismu spočívá v tom, že člověk (to se nedá nic dělat) ve své bezprostřední existenci JE v prvé řadě právě toto individuum, se svými bezprostředními a základními potřebami své osobnosti, své svobody, svého osobního uplatnění. A liberalismus je právě tím ideovým směrem, který se zasazuje o tyto individuální svobody a potřeby.

    Ano, liberalismus je v tomto individualistickém pojetí jenom jednostranný a povrchní; ale jakmile jsou nám tyto svobody brány a naše základní potřeby potlačovány, pak zjistíme velice rychle a velmi bolestně, jak nepostradatelný je tento liberalistický základ naší existence.

    Ano, liberalismus je samozřejmě ideologií (stejně jako je ideologií nakonec každý ucelený soubor našich názorů na svět); a podle toho se jeho vyznavači také nezřídka chovají. Tedy ideologicky. Z tohoto hlediska je tedy samozřejmě naprosto možno liberalismus kritizovat; ale vždy je zároveň nutno vidět a respektovat jeho pozitivní hodnoty. Protože kdybychom chtěli liberalismus zavrhnout a odstranit naprosto – pak bychom si museli dokázat zodpovědět otázku, co na jeho místo. Kdo jiný by se tu pak měl stát takto nepodmíněným strážcem – individuální – svobody.

  80. A ještě jednou panu Krupičkovi: v zásadě to o co se tu Vy teď zasazujete, tak přesně to bylo vlastním ideálem socialismu. Tedy tak uspořádaná, tak pojatá společnost, kde za prvé jsou si všichni (materiálně, sociálně) rovni; a kde ale navíc i každý jednotlivý člen této společnosti má svou vlastní hodnotu, svou vlastní cenu, protože je účasten společného díla na neustálém rozkvětu a humanizaci této společnosti.

    Tato idea socialismu byla tedy sama o sobě naprosto pozitivní a jedinečná; ale jak známo, prakticky nikdy nebyla realizována. Skutečná sociální rovnost všech v reálné praxi socialistických států fakticky nikdy nebyla přítomna; už jsem zmínil například svědectví Oty Šika o tom, jak pražské vedení komunistické strany si hned po válce (tedy ještě před vlastním převzetím moci!) pro sebe „vyorganizovalo“ neoprávněné příděly nedostatkového masa. A nejinak tomu bylo v bolševickém Rusku, kde manželka bolševického velitele Petrohradu si prostě přisvojila šperky carevny (!), a veřejně se jimi honosila. A to bylo v době, kdy v Rusku lidé mnohdy umírali hladem!…

    A ten význam každého jednotlivce při účasti na společném díle? – Ano, něco takového bylo, alespoň v určitých fázích. V raných fázích socialismu skutečně mnoho (mladých) lidí se nechalo strhnout entuziasmem socialistické ideje, a zúčastnili se například (bez úplaty) staveb mládeže. Jenže – tento budovatelský entuziasmus se velice rychle začal rozbíjet na byrokratických strukturách socialistického státu. Například známá herečka Antonie Hegerlíková po letech vzpomínala na to, jak se sama s mladistvým nadšením těchto „staveb socialismu“ zúčastnila. Pracovala například na stavbě jakési železniční tratě – jenže tato trať byla tak mizerně naplánována, že po jejím dohotovení nakonec nikdy nebyla v provozu! Nikdy po ní nejel ani jediný vlak. Celá ta práce vzešlá s upřímného nadšení byla vynaložená a vyhozená naprosto nadarmo.

    Zkrátka: ten ideál všeobecné sociální rovnosti a činné účasti každého jednotlivce na společném díle za lepší svět je bezpochyby velice ušlechtilý a potřebný; ale znovu a znovu se ukazuje, že my nemáme – alespoň v tuto chvíli – v ruce nic, co by nám umožňovalo tento ideál uskutečnit. K tomu je totiž zapotřebí odpovídajícím způsobem přebudovat celou organizaci společnosti, její struktury, její motivace; a nedá se nic dělat, k tomu je zapotřebí napřed velmi důkladných (a samozřejmě mnohdy velmi suchopárných) teoretických úvah a rozborů.

  81. Pane Poláčku, Grün praví, že pokora není to, co si obvykle představujeme – tedy není to poníženost za každou cenu. Pokora je podle něj „odvaha sestoupit do hlubin a temnot svého vlastního nitra. Tuto odvahu sebere jenom ten, kdo nedůvěřuje v sebe a ve svou vlastní ctnostnost, a spoléhá se na Boha. Protože jedině Bůh nás může osvobodit od našich chybných postojů.“
    A dále píše třeba toto: „Pokora je sestoupení z hlavy do srdce. Srdce totiž znamená otevřenost vůči Bohu a jeho milosti.“
    Ostatně, přečtěte si to sám:
    https://www.ikarmel.cz/produkt/pokora-a-zakouseni-boha

  82. Pan Jaroslav Nushart: ano, ty kategorie „účast – zájem – upřímná zvědavost“ jsou skutečně naprosto klíčové.

    Samozřejmě že každý člověk má v prvé řadě svou vlastní skupinovou, či ideovou identitu. (Respektive napřed tu ideovou, a z ní pak vyplývající skupinovou.)

    Ale tím rozhodujícím momentem který nás může uchránit před tím uzavřít se do g h e t t a oné skupinové a ideový příslušnosti je právě vnitřní ochota přestoupit hranice této své identity (a pociťované výlučnosti), a otevřít se „se zájmem a upřímnou zvědavostí“ vůči idejím (a skupinám) jiným.

    Demokratický liberalismus (respektive liberální demokracie) zůstává stát jenom u toho, že lidem poskytuje neomezené právo volit (a praktikovat) si své identity. Jenže – tento liberalismus nepřináší naprosto žádný nástroj či impuls pro to, aby lidé překonávali hranice této své skupinové identity. Toto liberalistické právo „absolutní svobody“ tedy ve své reálné praxi není ničím jiným, nežli poskytnutím neomezeného práva uzavírat se do ghett. Tato ghetta sice nesmějí vůči těm ostatním vystupovat násilně; ale tím to všechno končí, není tu nic co by existenci těchto názorových a skupinových ghett mohlo reálně překonat.

    Takže tedy: „zájem a upřímná zvědavost“; nicméně i tady přetrvává kardinální problém, kde tyto impulsy, tyto motivace vzít. Aby vše nezůstalo zase jenom u morálních apelů.

  83. OTÁZKA BOŽÍHO DOBRA

    Paní Hájková, to je stejně pořád to samé: pořád je tu představa, že existuje jakési „centrum dobroty“ (ať už u Boha nebo v pravém jádru naší duše) – a že všechno o co se jedná je to, se k tomuto „centru dobroty“ přimknout, a jednat v jeho intencích.

    Ale tady pořád chybí ten opravdu činný, aktivní, svébytný, kreativní člověk, který si sám hledá svou vlastní cestu k – dobrému – světu.

    Tato křesťanská představa „božího dobra“ je prakticky stejně strukturovaná jako Platónovo pojetí Dobra; jenže Platón tento svůj předpoklad Absolutního dobra mohl ještě podepřít tehdejší kosmologií, tedy vírou v dokonale (s božskou moudrostí) uspořádaný veškerý kosmos. Tuto víru v „rozumné uspořádání vesmíru“ už dávno smetla moderní fyzika a astronomie; kde potom ještě vzít nějaký reálný základ (a obsah) pro toto „Dobro“?

    Tento problém je v křesťanství ještě mnohem palčivější než v judaismu: tam bylo konání dobra celkem jednoznačně dané, záleželo prostě v plnění božích nakázání kodifikovaných v příslušných normách a zákonech. Jenže křesťanství právě tento kodifikovaný kánon jasných a jednoznačných norem – právem – odstranilo; ale od té doby v křesťanství trvá právě ten kardinální problém, jak k o n k r é t n ě určit obsah tohoto „božího dobra“.

    Fakticky je tu k dispozici jenom tradovaný soubor Ježíšových činů, kázání a nakázání; ale i tak tady chybí nějaké jasné určení: CO je vlastně Dobro?…

  84. Nejde o soubor…Za nimi a skrze ně je výzva právě k důvěře (že je co, a kde) hledat. A aktivní, rozhodná Modlitba, aby to tak bylo.

    Možná je problém v termínu „Dobro“. Zkusme se tedy i jeho zříci a jen upřímně pozorovat kde a kdo jsme. A (pokorně;-)) položit za oběť naše interpretační modely.
    Možná Platón abstrakci Absolutního dobra opírá o skutečnost – podmínku celistvosti? spíše než o konkrétní kosmologii?

  85. Co je dobro?
    Myslím, že se k němu počítá víc věcí – například život, spravedlnost, pokoj, milosrdenství, svoboda…
    K dobru bychom mohli počítat třeba plody Ducha svatého, jak o nich mluví Pavel: láska, radost, pokoj, trpělivost, laskavost, dobrota, věrnost, tichost a sebeovládání.
    Podobně Pavel vypočítává, co je láska (ve svém známém chvalozpěvu).
    Jistě si každý jednotlivec může rozhodovat, co je dobré osobně pro něj. Ale nemůže rozhodovat, co je dobré pro druhé. To může leda objevovat.

  86. Rozhodovat může, ale objevovat by bylo i v tomto případě prozřetelnější:-)

  87. Já vím. To jenom kvůli panu Poláčkovi, který chce být za každou cenu autorem svého života. 🙂

  88. Zajímavé je, co tvrdí Wilfrid Stinissen v knížce Noc je mým světlem. Podle Jana od Kříže prý člověk, který dosáhl stavu spojení (s Bohem), už nemá povědomost o zlu: „Takový člověk je v těchto okolnostech tak nevinný, že zlo vůbec nechápe a rovněž neodsuzuje nic zlého. Může slyšet špatné věci a vidět je na vlastní oči, přesto však nepochopí, že jsou zlé. Není v něm již schopnost přijímat zlo, a proto nemůže nic odsuzovat jako zlé“.“ Nesuďte“ již není etickým pravidlem, jež se snažíme dodržovat. Soudit se teď stalo nemožným. Zcela jednoduše proto, že není co soudit. Znovu jsme získali nevinnost ráje.“

    My ten jev částečně známe jako“ čistému vše čisté“.

  89. A ještě chci odpovědět na otázku pana Poláčka – kdo (namísto liberalismu) by se mohl stát nepodmíněným strážcem svobody jedince.
    Řekla bych, že Ježíš. Jeho jméno v překladu znamená „ten, který osvobozuje“.

  90. Nevím, tak daleko nedohlédnu:-) Rozhodně utrpení jako utrpení zažíváme a soucítíme když jsou jeho zažívání vystaveni jiní. Ale věřím (měl bych, doufám že budu..) že v tom zažívání už nikdy nejsme sami, a právě tím může být jakékoli skutečné zlo proměněno – léčeno.

    Ježíš myslím jako zlo ohrožující životaschopnost duše pojmenovává hlavně pokrytectví.

    Na otázku Jak tedy konkrétně určit obsah tohoto „božího dobra“ bych hledal pokus o (křesťanskou) odpověď z tohoto uvedeného kontextu: pravdivým spolubytím. (Snažím se jinak pojmenovat solidaritu, protože poskytnutí pomoci má stejnou hodnotu jako její přijetí: jednou jsme hosty, jindy hostiteli.)

  91. Ještě se pokusím o „opravu“ k tomu pokrytectví: My při vší intuici a soucitnosti nikdy nevidíme druhému tak hluboko, abychom jej mohli v této věci právem soudit. Je však pro nás dobré nesnažit se pokrývat a naopak usilovat o pravdivější rozkrytí sebe.

  92. Pane Poláčku, myslím, že jde o nedorozumění, pokud se snad domníváte, že chci člověku upírat jeho individuální svobody a individuální potřeby. Jde o nedorozumění podobného druhu, jako kdybyste třeba na základě známého eseje „Proč nejsem komunistou“ vytýkal Čapkovi, že chce dělníkům upírat jejich zcela jistě oprávněné potřeby a svobody. Je to podle mě totiž paradoxně zcela naopak: tak, jako bylo potřeba svobodu (západoevropských) dělníků před stalinským i brežněvovským komunismem hájit, je i dnes podle mě třeba svobodu individuálního člověka před současnou podobou liberalismu hájit.

  93. SOCIALISMUS JAKO CÍL

    Uvedl jsem výše originální citát z Havla, kde tento se – s překvapující jednoznačností – označil za socialistu. Shodou okolností se ke mně v těchto dnech dostal jeden text (ke kterému se dost možná ještě časem blíže vrátím), kde je uvedený jeden citát z Masaryka, a to sice na to samé téma. Pro naši diskusi asi opravdu nebude nezajímavé si tento citát uvést:

    „I kdyby marxismus byl úplně pochybený a kdyby to marxisté i plně doznali, socialismus tím nepadne. Jako všechny strany sociálně reformní také socialismus má své živé zřídlo v zejících nedokonalostech a zvláště v hmotné a mravní bídě velikých mas všech národů. Varoval bych odpůrce socialismu, aby z krize v marxismu nečerpali naděje pro strany své – ta krize naopak může být pro socialismus velikou silou, jestliže jeho teoretičtí vůdcové docela svobodně a upřímně kritizovat budou své základy a překonávat jejich nedostatky.“ (Převzato z elaborátu Petra Kužvarta: „Reálný socialismus – co to bylo a proč?“; Citováno podle: Kučerová, Stanislava, Zamyšlení březnové, České národní listy 5.3. 2020)

    Musím přiznat, že jak jsem byl překvapen jednoznačností Havlova přihlášení se k ideji socialismu, tak o nic méně jsem tím samým byl překvapen i u Masaryka. Věděl jsem sice že Masaryk principiálně inklinoval k levici; ale že se takto jasně přihlásí i k samotnému socialismu, něco takového jsem skutečně nečekal.

    A co stojí obzvlášť za povšimnutí: Masaryk vidí „živé zřídlo socialismu“ nejenom ve hmotné, ale výslovně i v „mravní bídě velkých mas všech národů“. Jinak řečeno, Masaryk fakticky stejně jako Havel konstatuje mravní krizi tohoto světa; a Masaryk výslovně v socialismu spatřuje potenciál k překonání této krize. Pokud ovšem idea socialismu bude schopna hluboké vlastní sebereflexe.

  94. Aby idea socialismu (nebo i křesťansko-sociálního humanismu?;-)) zůstala nebo znovu byla tak živá, jak živou ji mohl vidět Masaryk, měla by asi být stále znovu testována praktickým živým zájmem lidí a o živé lidí:-) (Bez nároku že bude někdy jako „systém“ „dotvořena“ – tam myslím mířil a míří smysl výhrad bratra Jiřího).

  95. KDY PŘIŠLO „DOBRO“?

    Ano, pane Nusharte (Jaroslav), Platón své pojetí (absolutního) Dobra opírá bezprostředně o kosmologii, tedy o povznášející pocit dokonalého (božího) uspořádání celého kosmu. Ovšem – celé zázemí „Dobra“ je poněkud širší, a není omezeno pouze na Platóna. A dá se skutečně říci, že je tu přítomno „vědomí celistvosti“. – Ostatně byl to právě Platón, který vytvořil takové pojmy jako „dovršené bytí“ (to pan, totalita bytí, respektive pantelos on, dokonalé bytí) – což je vlastně synonymem právě Dobra, a má jednoznačně normativní charakter.

    Zdá se opravdu, že v určitém historickém období, který Karl Jaspers nazval „dobou osovou“, a kterou situoval do časové úsečky zhruba mezi léty 800 a 200 př.n.l., že v této době skutečně došlo k jakémusi zásadnímu přelomu v linii planetární kultury. Samozřejmě, i předtím měli lidé nějaké povědomí o „dobru“ a „zlu“; ale tyto kategorie byly zřejmě pociťovány (a aplikovány) subjektivně, to jest vzhledem k vlastní osobě, k vlastnímu rodu, vlastnímu kmenu… Zatímco nyní se zrodilo něco principiálně nového: vědomí „dobra“ jako univerzální, nepodmíněné hodnoty. Nyní už tedy přestává platit „dobré je to, co je mně ku prospěchu“; nýbrž nadále má platit „dobrem je to, co prospívá lidské bytosti jako takové“.

    Ale ani tato univerzální lidská bytost nebyla vlastně poslední kritériem; neboť jak už řečeno, toto „dobro“ je vposledku zakotveno ještě výš, v symetrii a harmonii samotného kosmu, ale pak ještě výš, v řádu samotného Bytí. A pro toho kdo chce, se toto „Bytí“ ovšem může manifestovat v subjektivizované podobě (personálního) Boha.

    Paní Hájková tu vyjmenovala celou řadu atributů „dobra“ (případně „lásky“). Jenže základním momentem takto pojímaného „dobra“ je právě to, že se nikdy nedá nějakým pozitivním způsobem definovat. Je ve svém nejvlastnějším jádru něčím víc, než jakkoli vyčerpávající sumou jeho jednotlivých atributů.

    V daném smyslu je skutečně možno říci, že daleko spíše nežli že my bychom „nalézali dobro“, či dokonce „tvořili dobro“, tak že toto Dobro má nás. Je jednou z nejpůvodnějších konstelací samotného Bytí; natolik původní, že my sami tam nikdy nedokážeme dohlédnout. „Tajemství hlubší než sama hlubina“, takto nazval Lao-c‘ své Tao te ťing.

    A přece… A přece je na straně druhé stejně tak nutno říci, že toto „Dobro an sich“, dobro o sobě, zůstane jenom němé, jenom čirým potenciálem, když to nebudeme my sami, kdo po něm sáhne, kdo ho nechá stát se reálnou skutečností.

    Proto ostatně také Karl Jaspers k velkým osobnostem své „doby osové“ čítá právě Lao-c‘ a Konfucia, Buddhu a Zarathustru, řecké filozofy a starozákonní proroky. Nebýt jich, jejich duševní, duchovní a mravokárecké práce a úsilí, to „Dobro“ by snad bylo nějak tušené, ale stále ještě němé.

  96. Liberalismus a Ježíš – paní Hájková, tady je zásadní rozdíl v pojetí svobody. Liberalismus pouze brání – zatímco Ježíš žádá pozitivní čin. Liberalistiská svoboda je minimalistická, žádá pouze zdržení se jednání – zatímco Ježíš je maximalistický, žádá od člověka až téměř nemožné. Liberalismus osvobozuje od vázanosti – zatímco Ježíšova svoboda svazuje. Zavazuje.

    Tak tohle je zásadní rozdíl mezi svobodou liberalismu, a svobodou Ježíše. Je také možno říci: liberalismus člověka osvobozuje od špatnosti těch druhých; zatímco Ježíš od člověka žádá, aby se osvobodil od špatnosti vlastní.

  97. Ježíš a pokrytectví: já bych řekl, že ještě obecnějším zlem které Ježíš pranýřuje je „faleš“. Pokrytectví je jenom jednou z forem této falše jakožto životního postoje, kdy dotyčný jedinec předstírá pravdivý způsob života, ale přitom vede jenom život zdánlivý, vedený nepravými či přímo egoistickými motivacemi.

    V zásadě se tu u Ježíše ukazuje ten samý model jako u Platóna: Platón (respektive Platónův Sokrates) vedl trvalý boj proti sofistům; neboť jim předhazoval, že oni pouze předstírají vědění, ale ve skutečnosti cílí jenom na účelovou manipulaci svým posluchačstvem (a na vlastní zisk). Zatímco pravé a ryzí poznání, to je tím o co usilují pouze praví filozofové, bezpodmínečně zavázaní samotné pravdě.

  98. Pan Jiří Nushart: a v čem vlastně vidíte to „ohrožení svobody jednotlivce“ současným (kulturním) liberalismem?

    Už jsem napsal, že liberalismus nikdy nepovoloval naprosto všechno. Že byl ochoten i omezit „svobodu jednotlivce“, když se dostala do kolize s větší svobodou, respektive se svobodou většího počtu jednotlivců. Pravý liberalismus nikdy nebyl anarchistickým libertinismem, kde by každý mohl dělat (a hlásat) všechno co se mu jen samotnému zlíbí.

  99. Idea socialismu a živoucí člověk: pane Nusharte (Jaroslav), o tom vztahu jednotlivce (vnitřní proměny) a „systému“ jsme v souvislosti s Havlem už obsáhle diskutovali. Jednoznačný závěr (alespoň z mé strany) byl ten, že vnitřní přeměna člověka (dejme tomu ve smyslu socialistických ideálů) je nutnou podmínkou; ale že stejně tak nutnou podmínkou je právě ono „dotvoření systému“, protože jinak by ten vnitřní přerod velice rychle zakrněl, respektive přežíval by jenom v několika málo jednotlivcích. Nakonec – a na to upozorňuji znovu a znovu – i samotné křesťanství „dotvořilo svůj systém“, vybudovalo pevnou organizaci a strukturu církve.

    Ano, je dozajista právem možné právě toto vybudování pevné církevní struktury a hierarchie považovat za „prvotní hřích“ křesťanství, za počátek vzdálení se od cesty prvotních křesťanů; jenže já stále trvám na tom, že nebýt toho, tak by dnes dost možná o nějakém Ježíšovi Nazaratském nevěděl – s výjimkou specializovaných historiků – téměř nikdo.

    To o co se jedná je neustálý, ve vzájemné dialektické provázanosti probíhající proces mezi vnitřním a vnějším, mezi niternou metanoiou a mezi pevnou vnější stavbou. Kdekoli nám bude chybět jedna z obou stran, tam bude vždycky něco špatně.

  100. Pane Poláčku, to jste vybral vskutku zajímavé výroky od toho Masaryka a Havla, skoro bych Vás podezíral, že jste si je vymyslel 🙂 Ale myslím, že se dají vysvětlit.

    Havel byl synek ze silně privilegované rodiny, podle všeho i s dobrým citovým zázemím (což chudí lidé často nemohou svým dětem dát, protože na to nemají čas a nebo jsou frustrováni). Sice o ty privilegia zčásti poměrně brzy přišel, ale o to více možná usiloval o jejich znovunabytí. On byl možná už v těch 70. letech politikem, to jest lavíroval. Prohlášením se za socialistu by se jednak naoko přihlásil k tehdejšímu mainstreamu, ale zároveň se vymezil vůči vládnoucí garnituře. Zřejmě tedy předstíral, že je lepším socialistou, nežli komunisté. Po roce 89 se podílel na restauraci jak svého obrovského majetku, tak kapitalistického režimu, se vším morálním rozvalem: divokými 90. lety, rozkradením státního majetku a jeho rozprodeje za hubičku do zahraničí, masovou nezaměstnaností, nárůstem bezdomovectví, exekucí atd. Sice se vůči tomu občas ozýval, ale ne nějak výrazně, v principu byl kapitalistou.

    Naproti tomu Masaryk pocházel z velmi chudých poměrů. Chudý i zadlužený byl i jako profesor, dokud se štěstím nedědil po jednom svém studentovi. Myslím, že na svůj původ nikdy nezapomněl a tedy bych mu jeho socialismus více věřil. Ale jako víceméně nadstranický prezident měl v ustálených poměrech první republiky minimum šancí něco změnit.

  101. Já si myslím (čistě teoreticky, protože ani jedno ani druhé není můj případ;-)), že i bohatý člověk se může stát socialistou. Pokud vnímá potřebu solidarity pro soudržnost a funkčnost společnosti a současně i věří v potenciál jejího dosahování systémovými prostředky – jejich korekcemi. Možná to má i snazší než bohatý mladý muž v tom novozákonním příběhu;-)…

  102. Máte ale pane Krupičko pravdu v tom, že V.H. asi socialistou alespoň později (bez ohledu na svůj majetkový stav) nebyl – to druhé (jen mnou navržené) kritérium zřejmě (i dle výkladu p.Poláčka) nesplňoval, byť to první jistě velmi.

  103. V Táboře prý Masaryk krátce po vzniku ČSR řekl: „Tábor je náš program a tomu programu zůstaneme věrni.“
    Myslel to socialisticky nebo spíš nábožensky?

  104. Nemohlo zůstat nepovšimnuto, že Havla a Masaryka spojuje určitá nemalá příbuznost, ideová i funkční. Navenek ji ovšem poněkud zakrývají rozdíly. Už sama doba, v níž oba muži působili. Jejich zjev byl až opačný: Proti téměř asketickému Masarykovi byl Havel vlastně hedonik. Masaryk byl zdravější, ve věku, kdy Havel již (po 13 letech) prezidentem nebyl, jím on nebyl ještě (zůstal pak ve funkci skoro 17 let). Co tedy měli Masaryk a Havel společného? Vedle osobní integrity a charismatu, to byl neobyčejně vyvinutý smysl jak pro zodpovědnost, tak pro spravedlnost. Odtud pramení jejich důraz na individuum, ale zároveň i vstřícnost vůči myšlenkám v zásadě socialistickým. A ovšem i jistý optimismus, modernismus, či víra v mladé a postupný pokrok. Pro oba byl socialismus do značné míry žádoucí, zároveň však ve svém idealismu doufali směřovat dále, za příliš blízký horizont.

  105. I kdyby chtěl, tak jeden člověk přece nemůže zavést socialismus. Byť by byl prezidentem.

  106. Vždyť on i do toho pivovaru, kde několik měsíců pracoval, jezdil mercedesem 🙂 Ředitel pivovaru moskvičem, on mercedesem a nechali ho, akorát to prý musel parkovat venku.

  107. Kdysi jsem četla na Soku takový článek – možná Hauserův (už jsem ho nikdy nedohledala) – kde se psalo něco v tom smyslu, že revoluce dělaly v dějinách vždycky „modré košile“ proti „bílým límečkům“. Jakmile se ale modré košile chopily vlády (byť prostřednictvím byrokratů, kteří vládli jejich jménem), dostaly bílé límečky, které byly potlačeny, příležitost, aby nyní ony udělaly revoluci.
    Vážně už si nepamatuji, jak to přesně bylo. Jenom mi v hlavě utkvěly modré košile a bílé límečky a to, že se karta obrátila. Ještě bych k tomu dodala svůj poznatek, že Bůh je vždycky na straně utlačovaných. A když se karta obrátí, Bůh podpoří druhou stranu.
    Jednou napsal Drápal takový článek o Babylonu a Jeruzalému. A tam vyjádřil v podstatě totéž, i když on to nemyslel třídně: Jeruzalém si s Babylonem nemůže vyměnit pozice, protože by už nebyl Jeruzalémem, ale Babylonem.

  108. Myslím, že tam bylo „modré haleny“ ne modré košile. To by zase znamenalo něco jiného.

  109. Pane Krupičko, slyšel jsem kdysi před desítkami let tu proslulou nahrávku: „Vona ta Zagorová neni špatná holka, ale vydělává miliony!“

  110. Paní Hájková, vzpomínám že jednou jste tu uvedla takový hezký příměr: představu Boha jako středu všech myslitelných kruhů „současně“. Vlastně asi nějak napříč časem, kdybychom čas v jednotlivých kruzích vnímali skrz pohyby jejich obvodů. Kdybych vyšel z tohoto jen příměru (a slov „kde jsou 2 nebo 3 v mém jménu…“), dá se doufat že Bůh je vždy uprostřed těch, kteří Ho potřebují…a tou potřebou se nechávají nějak reformovat. Zkouším tím vyjádřit, že by mohl být objeven i „na straně“ (právě teď) utlačujících (či bohatých, mocných), pokud by oni právě nahlédli, že v nejpodstatnějším smyslu jsou (právě i teď) velmi chudí, ne-mocní, (sebe-)utlačovaní. („U lidí je to nemožné,…“)

  111. Souhlasím, pane Nusharte. U těch revolucí by možná bylo lepší říct, že Dějiny jsou tehdy a tehdy na něčí straně. Ale Bůh není jenom Bohem dějin. Je to i Bůh člověka – osobní Bůh.
    A může být dokonce i s těmi, kdo se nesešli v jeho jménu. Jsem přesvědčena, že Ježíš působí i v mém manželství, i když manžel je nevěřící. Ale někdy mám pocit, že svým způsobem trochu věřící je, jenom to nechce přiznat.
    A vlastně, pane Nusharte, já už vlastně ani nemám co mluvit za chudé, protože mám rodinný domek se zahradou. Před rokem 1989 jsme neměli nic, jen byt, který manžel dostal od šachty. Z kupónové privatizace jsme s manželem získali každý přes sto tisíc, něco jsme si půjčili od známých a koupili jsme neobydlený starý domek, který jsme pak opravovali, vylepšovali a dnes v něm bydlíme.

  112. S těmi kruhy už si to přesně nevybavuji. Jeden (filosofický) citát zněl: Bůh je kruh, jehož střed je všude a obvod nikde. Řekl to tuším M. Ficino a po něm Mikuláš Kusánský a mnozí jiní.
    A Komenský zase mluvil o tom, že svět je kruh (kolo, jež se točí) a Bůh je nehybným středem. Čím blíže jsme obvodu točícího se světa, tím víc neklidu a zmatku v nás vyvolává. A čím blíže jme středu, čili Bohu (centrum securitatis), tím více pokoje máme.
    Mimochodem, teď jsem v jedné knížce četla (už nečtu skoro nic jiného než duchovní literaturu), že původcem nepokoje v nás je satan, který nám chce namluvit, že pro Boha nejsme dost dobří nebo podobné lži.
    Ale já si přesto myslím, že nepokoj může (přechodně) způsobovat i Bůh, který nás tím k něčemu vede. Co se mi však v té knížce líbilo, byla věta, že i když cítíme nepokoj, máme přesto zachovat pokoj. Ono to totiž zase pomine. Zkrátka mít pokoj i v nepokoji. To si myslím, že je celkem dobrá rada.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *