Havlovo hledání třetích cest I.

V našich diskusích jsme nedávno narazili na reprodukci názorů V. Havla v jeho životopisu od Edy Kriseové na současný svět, ale i na samotný princip klasické západní demokracie. Tyto jeho názory jsou i po létech natolik překvapivé, že v každém případě stojí za to se k nim znovu vrátit. Podle Kriseové Havel neustále hledal nějakou třetí cestu, kde by bylo možno nalézt naplnění jeho humanistických ideálů; třetí cestu mezi „nepodařeným socialismem“ a dekadentním Západem. Zopakujme si na úvod to, jak Eda Kriseová charakterizuje tyto Havlovy ideové pozice:

„Svět byl fascinován sametovou revolucí a Havel se zdál být mužem, který přijde s novou vizí uspořádání světa, s něčím, co nebude ani nepodařený socialismus, ani nespravedlivý a nesociální kapitalismus. Že konečně objeví něco lepšího, než je demokracie, a lidé to budou chtít.“

Je skutečně krajně nečekané, a svým způsobem až fascinující takto zásadní kritiku západního politického i ekonomického systému spatřovat ve spojitosti s mužem, z kterého si právě tento dekadentní Západ udělal svou ikonu, když ho prezentoval jako neúplatného bojovníka právě za principy západní, liberální demokracie. Podívejme se ale ještě podrobněji, jak Havel tuto svou fundamentální kritiku současného, jmenovitě západního světa konkretizuje ve svém proslulém eseji „Moc bezmocných“:

„Posttotalitní systém je jen jednou tváří této celkové neschopnosti moderního člověka být ‚pánem své vlastní situace‘: ‚samopohyb‘ tohoto systému je určitou speciální a extrémní verzí globálního ‚samopohybu‘ technické civilizace; lidské selhání, které zrcadlí, je jen jednou z variant celkového selhání moderního člověka.

Planetární krize lidského postavení prostupuje ovšem západní svět stejně jako svět náš, pouze v něm nabývá jiných společenských podob. Heidegger výslovně mluví o krizi demokracie. Nic skutečně nenasvědčuje tomu, že by západní demokracie – tj. demokracie tradičního parlamentního typu – otevírala nějaké hlubší východisko. Dalo by se dokonce říct, že oč více je v ní ve srovnání s naším světem prostoru pro skutečné intence života, o to lépe jen před člověkem krizovou situaci skrývá a o to hlouběji ho do ní ponořuje. (!!)

Skutečně: nezdá se že by tradiční parlamentní demokracie nabízely způsob, jak zásadně čelit ‚samopohybu‘ technické civilizace i industriální a konzumní společnosti; i ony jsou v jeho vleku a před ním bezradné; jen způsob, jímž manipulují člověka, je nekonečně jemnější a rafinovanější (!!) než brutální způsob systému post-totalitního. Ale celý ten statický komplex zatuchlých, koncepčně rozbředlých a politicky tak účelově jednajících masových politických stran, ovládaných profesionálními aparáty a vyvazujících občana z jakékoli konkrétní osobní odpovědnosti; celé ty složité struktury skrytě manipulujících a expanzivních ohnisek kumulace kapitálu; celý ten všudypřítomný diktát konzumu, produkce, reklamy, komerce, konzumní kultury a celá ta povodeň informací, to všechno opravdu lze asi těžko považovat za nějakou perspektivní cestu k tomu, aby člověk znovu nalezl sám sebe. (…) Obrat politické pozornosti ke konkrétnímu člověku vidím jako cosi podstatně hlubšího, než jen obrat k obvyklým mechanismům západní /anebo chcete-li – buržoazní/ demokracie.“

****************************************************

Takovýmto zcela zásadním způsobem tedy V. Havel ve své „Moci bezmocných“ kritizuje systém respektive princip západní liberální demokracie. Jeho kritika západní společnosti je natolik rozhodná, že by mohla být bez dalšího otištěna jako programové prohlášení kteréhokoliv radikálního levicového hnutí současnosti. Poté si ovšem Havel pokládá i otázku, jestli je možno z dané situace nalézt nějaké pozitivní východisko. Jaký je tedy jeho alternativní model k systému západní liberální demokracie? Havel píše:

„Zdá se, že perspektivu, v jejímž směru různí myslitelé a různá hnutí cítí ono neznámé východisko, by bylo možno nejobecněji charakterizovat jako perspektivu nějaké obsáhlé ‚e x i s t e n c i á l n í r e v o l u c e‚. Sdílím tuto orientaci a sdílím i názor, že východisko nelze hledat v nějakém ‚technickém grifu‘, tj. vnějškovém projektu té či oné změny nebo revoluce pouze filozofické, pouze sociální, pouze technologické, či dokonce jen politické. To všechno jsou oblasti, kam ona ‚existenciální revoluce‘ může a musí svými konsekvencemi dolehnout; jejím nejvlastnějším prostorem však může být jedině lidská existence v nejhlubším slova smyslu. Teprve odtud může přerůstat v nějakou celkovou mravní – a nakonec ovšem i politickou – rekonstrukci společnosti. (…)

Perspektiva ‚existenciální revoluce‘ je především perspektivou mravní rekonstituce společnosti, to znamená radikální obnovy autentického vztahu člověka k tomu, co jsem nazval ‚lidským řádem‘ /a co nemůže být suplováno žádným řádem politickým/. Nová zkušenost bytí; obnovené zakotvení v univerzu; nově uchopená ‚vyšší odpovědnost‘; znovu nalezený vnitřní vztah k druhému člověku a k lidské pospolitosti – to je zřejmě směr, o který půjde.

A politické důsledky?

Nejspíš by asi mohly být v konstituci takových struktur, které víc než z té či oné formalizace politických vztahů a záruk budou vycházet z jejich nového ‚ducha‘, to znamená především z jejich lidského obsahu. Jde tedy o rehabilitaci takových hodnot, jako je důvěra, otevřenost, odpovědnost, solidarita, láska. Věřím ve struktury neorientované k ‚technické‘ stránce výkonu moci, ale ke smyslu tohoto výkonu; ve struktury tmelené víc společně sdíleným pocitem smysluplnosti určitých komunit než společně sdílenými ambicemi směrem ‚ven‘. Mohou a musí to být struktury otevřené, dynamické a malé; nad jistou hranici nemohou už ony ‚lidské vztahy‘ jako je osobní důvěra a osobní odpovědnost, fungovat. Musí to být struktury nikoli jako orgány či instituce, ale jako společenství. (…)

Autorita vůdců by měla vyrůstat z jejich osobnosti, a nikoli z jejich nomenklaturního postavení; měli by být vybaveni velkou osobní důvěrou a na ní založenou i velkou pravomocí; jedině tudy vede zřejmě cesta z klasické bezmocnosti tradičních demokratických organizací, které se mnohdy zdají být založeny spíš na vzájemné nedůvěře (!) než na důvěře; a spíš na kolektivní neodpovědnosti než odpovědnosti. (…) Co se hospodářského života týče, věřím tu na samosprávný princip, který jedině asi může poskytovat to, o čem snili všichni teoretici socialismu, totiž skutečnou /tj. neformální/ účast pracujících na hospodářském rozhodování, a pocit skutečné odpovědnosti za výsledky společné práce. Princip kontroly a disciplíny by měl být vytěsňován spontánní lidskou sebekontrolou a sebekázní.

Takováto představa systémových konsekvencí ‚existenciální revoluce‘ výrazně přesahuje rámec klasické parlamentní demokracie, jak se ve vyspělých západních zemích ustálila a jak v nich vždy znovu tak či onak selhává. (!) Když jsem si pro potřebu těchto úvah zavedl pojem ‚post-totalitního systému‘, snad bych mohl právě načrtnutou představu označit jako perspektivu systému ‚post-demokratického‚.“

Takové byly tedy představy V. Havla o tom, jakým způsobem by měla být uspořádána a organizována autentická samospráva lidské společnosti. Havel si sám byl zjevně vědom problematičnosti těchto svých vizí, to jest jejich vztahu k realitě tohoto světa. Proto své úvahy o tom, kde vzít reálný základ pro uskutečnění této vize v politické a společenské praxi, uzavírá nadhozením několik otázek:

„Nepřipomíná vize ‚post-demokratické‘ struktury některými svými prvky strukturu ‚disidentských‘ skupin či některých nezávislých občanských iniciativ, jak je ze svého okolí známe? Nevznikají snad v těchto malých společenstvích – stmelovaných tisícerými společně sdílenými útrapami – některé z oněch zvláštních ‚lidsky obsažných‘ politických vztahů a vazeb, o nichž byla v předchozím náčrtu řeč? Nespojuje tato společenství (…) přesně ta atmosféra, v níž mohou být zformalizované a zritualizované vazby nahrazovány živým pocitem solidárnosti a bratrství?

Vím z tisíceré osobní zkušenosti, jak pouhá okolnost společného signatářství Charty 77 dokáže mezi lidmi, kteří se dosud neznali nebo se znali jen povrchně, okamžitě založit hlubší a otevřenější vztah a vyvolat náhlý a silný pocit smysluplné pospolitosti, tedy něco co by jim jen vzácně mohla umožnit třebas i dlouhodobá spolupráce v nějaké apatické oficiální struktuře. Jako by samo vědomí společně přijatého úkolu a společně sdílené zkušenosti proměňovalo lidi a klima jejich soužití a jako by i jejich veřejné práci dávalo jakousi jinde vzácnou lidštější dimenzi.“

Havel tedy své vize o autentické společnosti do značné míry čerpal z osobní zkušenosti z neformálních společenství opozice za podmínek totalitního režimu (jeho konstatování o vzniku „vzácnější lidské dimenze“ mohu ostatně sám plně potvrdit).

Ovšem: sám Havel si je nakonec vědom výjimečnosti takovýchto zážitků a prožitků: „Možná to jsou všechno jen důsledky společného ohrožení a možná, že v okamžiku, kdy toto ohrožení skončí nebo poleví, začne vyprchávat i atmosféra, které dalo vzniknout.“

Nicméně i tak Havel trvá na tom, že „i kdyby tomu tak nebylo, nezměnilo by to nic na otázkách, které jsem položil“. – Ano, to je pravda; naprosto nic by se tím nezměnilo na kritických otázkách, které Havel vyslal směrem k etablované demokracii západního typu; jenže by se tím velice mnoho změnilo na odpovědích, které se Havel pokoušel dávat na tuto krizi demokracie. (K tomu podrobněji ve druhém pokračování tohoto textu.) Ostatně Havel vzápětí sám otevřeně přiznává: „Východisko z marasmu světa neznáme a bylo by projevem neodpustitelné pýchy, kdybychom se domnívali v tom málu, co děláme, nějaké zásadní východisko spatřovat.“

Závěrem svých úvah pak Havel uvádí myšlenku, která má skutečně velmi překvapivé historicko-teologické souvislosti: „Je totiž vůbec otázka, zda ‚světlejší budoucnost‘ je opravdu a vždy jen záležitostí nějakého vzdáleného ‚tam‘. Co když je to naopak něco co je už dávno zde – a jenom naše slepota a slabost nám brání to kolem sebe a v sobě vidět a rozvíjet?“

Kdo by si při těchto Havlových slovech nemohl vzpomenout na proslulý Ježíšův výrok o příchodu Království božího? „Království boží nepřijde tak, že by ho bylo možno poznat na vnějších znameních. Není ani možno říci: ‚Hle, zde je!‘ nebo ‚Tam je‘! Neboť: Království boží je (už) mezi vámi.“ Lk 17,20-21

——————————————————

Takové byly tedy názory V. Havla na systém a princip liberální politické demokracie západního typu. V příštím pokračování se pokusíme tyto jeho názory a vize zhodnotit; především pod tím zorným úhlem pohledu, jaký význam a inspiraci mohou znamenat ještě i pro současný či budoucí svět.

222 komentářů u „Havlovo hledání třetích cest I.“

  1. Zdá se tedy nepravděpodobné, aby současně platilo, že:

    Liberální humanismus vychází zásadně z lidského individua, nikoli z lidského kolektivu. Vyznačuje se zájmem o životy druhých a o obnovení přirozeného vztahu mezi lidmi.

    Pojem „humanismus“ tedy není objektivně nesen objektivním obsahem tohoto slova, je nesen [v současnosti právě mizející] společenskou shodou na představě, co to slovo vlastně asi tak „ve skutečnosti“ znamená.

  2. Pane Nusharte, humanismus (liberální) ani tak neusiluje o „obnovení přirozených“ vztahů mezi lidmi, jako daleko spíše o vytvoření h u m á n n í c h vztahů mezi lidmi. To je rozdíl.

    Protože „přirozené“ vztahy mezi lidmi mohou znamenat také jejich přírodně podmíněné emoce, tedy vzájemnou nevraživost, soupeření, boje.

    Humanismus oproti tomu má zcela naopak charakter n o r m a t i v n í; on tedy staví hranice této lidské „přirozenosti“, a nutí člověka k jednání, ke kterému by tento jinak nebyl dobrovolně ochoten. A není rozdílu jestli tento normativní charakter humanismu má formu norem zákonných, anebo mravních.

    Co se pak obsahu samotného pojmu „humanismus“ týče, ten není ani zdaleka tak libovolný, jak se snažíte sugerovat. Samozřejmě v průběhu dějin, v průběhu rozvoje civilizace se obsah pojmu „humanismus“ také vyvíjí, rozvíjí, vnitřně obohacuje; ale základní principy zůstávají stejné.

    To jsou:

    – za prvé, ochrana člověka před násilím, diskriminací, nespravedlivostí všeho druhu

    – za druhé vytvoření podmínek pro to, aby každý člověk měl plné podmínky pro rozvoj všech svých lidských a osobních potenciálů.

  3. Panu Poláčkovi

    „Humanismus (liberální) ani tak neusiluje o ‚obnovení přirozených‘ vztahů mezi lidmi…“

    „Bylo by zapotřebí si přát společnost jinou, kde se zase obnoví přirozený vztah mezi lidmi…“

  4. NORMATIVNÍ CHARAKTER HUMANISMU,

    který, jak pane Poláčku nyní říkáte, „staví hranice této lidské ‚přirozenosti'“, tento normativní charakter humanismu ovšem musí mít nějaký zdroj – zdroj norem lidského chování, který je tedy mimo lidskou přirozenost (mimo proto, abychom se nedostali do rozporu s Vaší tezí o humanismu jako hranici proti lidské přirozenosti).

    Z čeho tedy tyto normy vychází, kde je jejich zdroj?

  5. Kde je zdroj norem? V mém příštím textu na téma legitimity a legality politiky se k tomu docela trefně vyjadřuje Ludvík Vaculík. Blíže se tomu tedy budu věnovat až tam. (Předběžně je možno říci: on „přirozenost“ staví prakticky do rovnítka s „normativitou“. Tedy vlastně ve Vašem smyslu.)

    Ale jinak jako zdroj pro tuto normativitu naprosto postačí i ten nejzákladnější lidský cit a nejzákladnější rozum: to že je někomu ubližováno, když mu nejsou přiznána práva jako těm ostatním, tak to je opravdu možno rozpoznat a pochopit na první pohled; k tomu není zapotřebí vytvářet nějaké složité teorie.

  6. Panu Poláčkovi

    „Humanismus neusiluje o obnovení přirozených lidských vztahů, protože přirozené vztahy mohou znamenat přírodně podmíněné lidské emoce. Zdrojem normativity humanismu je proto nejzákladnější lidský cit…“

  7. Jak se stát svobodným
    „Jen ten člověk je vyrovnaný, který je zakotven ve svém středu. My se však často necháváme ze svého středu vychýlit. Rozčilujeme se kvůli maličkostem. Ostatní na nás mají velký vliv, neustále se jimi necháme ovlivňovat. Kdo má pokoj sám v sobě, může vyrovnaně reagovat i na cizí odlišnost. Vnímá ji aniž by ji posuzoval. Nechává být ostatní takovými, jací jsou.
    Kdo nemá svůj střed, dostává se do silového působení ostatních a každý ho vychyluje jiným směrem. Brzy se pak takový člověk cítí rozložený, hnaný sem a tam ve vleku názorů, očekávání a soudů ostatních. Vyrovnanost vyžaduje, abych si vždy byl vědom sám sebe, vycházel ze svého středu a nechával ostatní být tam, kde jsou a takoví, jací jsou.
    Vyrovnanost také vyžaduje, abych se osvobodil od očekávání a nároků, které sám na sebe kladu.“
    /A. Grün: Umění stárnout/

    Nemusím dodávat, že naším pravým středem, z něhož se nemáme vychylovat, aby námi druzí nemohli manipulovat, je Bůh.
    Ta poslední věta (osvobodit se od očekávání a nároků, které na sebe kladu sám) souvisí i s požadavkem „nevykořisťovat sebe sama“, který byl vznesen ve vedlejší diskusi.

  8. PRAVÝ STŘED SEBE SAMÉHO

    No ano, paní Hájková, to je takový typický postoj spirituálního teoretika. Jenže: tento „pravý střed“ nedokáže nalézt nikdo, kdo není ochoten se vydávat i mimo jeho hranice, totiž do vášní a extrémů pravého života. Pokud na tyto oscilace, na tyto výboje samotného života budeme neustále jenom hledět spatra jako na nějaké „úchylky“, pak ten náš „pravý střed“ bude strnulý, neživotný, a prázdný.

    Už Aristoteles věděl – a musím to připomínat znovu a znovu – že „pravý střed“ není žádná geometricky středová pozice, nýbrž že je nutno vždy znovu a znovu nalézat a posuzovat, kde s v právě dané konkrétní situaci, vzhledem ke všem jejím aspektům tento „pravý střed“ nachází. Takže se naprosto může stát, že ten „pravý střed“ sám bude v dané konkrétní situaci velice vzdálený od toho, co se tímto „pravým středem“ zdá být z jakéhosi nezúčastněného, neutralistického hlediska.

    A připomeňme si ještě, že Ježíš sám byl jenom velice zřídka (pokud vůbec) takovýmto nezúčastněným, poklidným středem; nýbrž Ježíš dokázal být velice zaujatý, ne-li přímo bojovný. Ježíš tedy jednal daleko spíše podle Aristotelovy maximy. nežli podle návodů A. Grüna.

  9. Jistěže se neubráníme vášním a všemu tomu, co na nás útočí zvenčí. Jde jen o to, aby to vychylování bylo přiměřené a abychom věděli, že se vždy můžeme vrátit ke svému středu a najít tam pokoj. Ba dokonce to, že náš střed sám nás také hledá, aby nás vrátil k sobě. K tomu vůbec nepotřebujeme rozum, podobně jako ho nepotřebuje dítě učící se chodit. Těžiště najde i bez něj.

  10. Největším „vychylovačem“ je pochopitelně satan. A Ježíš to s ním zažil na poušti.

  11. Jestliže k nalézání tohoto středu „nepotřebujeme rozum“, pak se nijak nebudeme lišit od olověného panáčka, který si také vždycky automaticky najde svou – apriori určenou – rovnováhu. Respektive zůstaneme stát právě jenom na úrovni dítěte, ale nikdy nepokročíme někam dál.

    Zatímco pro Aristotela je přesně naopak rozum („rozumná úvaha rozumného muže“) pro nalezení správného středu konstitutivní, bez jasného rozumu vůbec není možno tento správný střed najít.

  12. Rozum nepotřebujeme k tomu, abychom nalezli Boha jakožto svůj střed, ale pochopitelně ho potřebujeme k jiným věcem.

  13. Obávám se, že nelze současně hájit vážnost rozumu, odmítat vágnost jazyka, a přitom přehlížet například takovéto rozpory:

    ✓ Zdrojem normativity humanismu je nejzákladnější lidský cit, humanismus nechce obnovení přirozených lidských vztahů, protože mohou znamenat přírodně podmíněné lidské emoce. 

    ✓ Je zapotřebí přát si společnost, kde se obnoví přirozený vztah mezi lidmi, humanismus neusiluje o obnovení přirozených vztahů mezi lidmi.

    ✓ Humanismus se vyznačuje zájmem o životy druhých, vychází zásadně z lidského individua, nikoliv z kolektivu.

    ✓ Nevím, co si počít s tou „zapomenutou“ částí populace, řešení tohoto problému je opravdu sotva možno najít, není zase tak obtížné nalézt pole pro reálný humanismus, postačí k tomu trocha dobré vůle.

  14. Paní Hájková, s tím „středem našeho života“ je zásadní problém v tom, že v této klidné středové jednotě s Bohem se dozajista cítili být i všichni ti křesťanští biskupové, kardinálové a i papežové, když žehnali vojskům chystajícím se provádět masakry ve jménu tohoto Boha; když chystali hranice proti „odpadlíkům“, když bránili jakémukoli sociálnímu pokroku, s tím že sociální hierarchii přece „chce Bůh“.

    Zkrátka, paní Hájková: tento „klidný střed“ sám o sobě v žádném případě není žádnou zárukou, že dotyčný nebude páchat ničemnosti. Tento „klidný střed“ je totiž holým pocitem vlastní identity, vlastního splynutí; ale není v něm obsaženo nic, co by mohlo pomoci v reálném světě zcela konkrétně rozlišovat, co je opravdu dobré a humánní, a co je ve skutečnosti zločinem a ničemností.

    Jistě, dobrý člověk si bude tento „klidný střed“ vykládat dobře, poctivě a humánně; ale opakuji znovu, není zde principiálně nic, co by mohlo být zábranou, že špatný člověk si to bude vykládat zcela jinak. A že dokonce toto své „vnitřní spojení s Bohem“ nebude používat jako ospravedlnění své vlastní ničemnosti.

  15. Pan Nushart:

    ad a) „základní lidský cit“ a „přirozené (ve smyslu p ř í r o d n ě podmíněné) mezilidské vztahy jsou naprosto rozdílné kategorie

    ad b) „obnovit přirozený vztah mezi lidmi“ zde znamená: obnovit ne-odcizený vztah mezi lidmi. Humanismus usiluje (samozřejmě) o obnovení neodcizených vztahů ve společnosti; ale za tím účelem si osobuje právo mít normativní charakter; tedy předepisovat určité (humánní) způsoby chování jedincům, kteří nejsou ochotni tyto humánní normy respektovat

    ad c) humanismus n e v y c h á z í z lidského individua; humanismus prostě se vší samozřejmostí respektuje p r á v a jednotlivé osoby, jakožto svou integrální součást. Pravý humanismus je ovšem něčím mnohem více, nežli (pouze) těmi tzv. „lidskými a občanskými právy“

    ad d) reálný humanismus ve smyslu těchto individuálních práv opravdu není nijak nepochopitelnou záležitostí, tady opravdu postačí trocha dobré vůle, pochopení vůči diskriminaci páchané na minoritách. Zatímco ta „zapomenutá“ část společnosti, to souvisí s odcizením, a to je už opravdu velmi složitá záležitost, kde je skutečně krajně obtížné nacházet nějaká jasná řešení.

  16. Pane Poláčku, mám zkušenost, že lidé, kteří si chtějí porozumět (protože mají dobrou vůli), si nakonec většinou porozumějí. A ti, kteří nechtějí, si neporozumějí.

  17. Snad bychom se tedy, pane Poláčku, mohli shodnout na tom, že jazyk (ten jazyk, jehož prostřednictvím nyní diskutujeme o pojmu „humanismus“) je z podstaty vágní (vágnost není jeho vylepšitelným nedostatkem). Pokud by totiž jazyk vágní nebyl a neumožňoval by tak svobodnou vnitřní obraznost („definoval by zcela exaktně graf funkce“), žádná krásná literatura by vůbec nemohla existovat.

  18. Myslím, že paní Hájková má pravdu: lidé, kteří si chtějí porozumět, si porozumějí – když mají dobrou vůli. Neporozumějí si, když se navzájem soudí a odsuzují. Petr Uhl se kdysi solidárně přihlásil k romské národnosti, já se, pane Poláčku, solidárně hlásím k blbé většině.

  19. Několik let jsem, pane Poláčku, pracoval mezi mentálně postiženými a rozuměl jsem si s nimi dobře. Ono se to už dnes ale nemá takhle říkat, protože to tu menšinu stigmatizuje. Když tedy přemýšlím, jestli se zastat spíš té menšiny s mentálním znevýhodněním nebo té Vámi ustavičně kritizované většiny hloupých lidí, uvádí mě to trochu do rozpaků a nevím, proč bych měl pořád stavět menšinu proti většině nebo většinu proti menšině a za někoho a proti někomu bojovat. Tohle není žádný humanismus, to je vnášení rozbrojů mezi lidi.

  20. V dobách, kdy ta destigmatizační terminologie nebyla ještě tak ustálená, propagovalo se chráněné bydlení místo ústavů a dělaly se občas i různé osvětové přednášky o tom, jak to mentálně postižení lidé mají v životě těžké, v těchto dobách jsem s těmito lidmi občas jezdíval metrem po Praze. Jeden z nich se ve vagónu ani vestoje skoro nikdy nepřidržoval, jeho ruce totiž byly plně zaměstnány typickým rychlým máváním („motýlek“), přesto však – nebo snad právě proto – se mu v kymácejícím se vagónu metra vždy obdivuhodně dařilo udržet rovnováhu. Takto jsme tedy jeli i nedlouho po nějaké té přednášce, dotyčný vesele poletoval po poloprázdném vagónu, z úst mu stékala slina a on situaci ještě komentoval hlasitými slovy: „My mentálně postižení to máme v životě těžké.“ Ostatní cestující s cukajícími koutky upřeně hleděli na špičky svých bot a tento člověk tehdy pro osvětu veřejnosti vykonal víc práce než leckterý přednášející odborník.

  21. Kdybych ale byl, pane Poláčku, humanista, předepisující určité humánní způsoby chování jedincům, kteří nejsou ochotni tyto humánní normy respektovat, tak bych ty cestující v tom vagonu metra napomenul třeba slovy: „Tady se nikdo nebude ničemu smát!“

  22. Přesně naopak, pane Nusharte: jazyk, lidská řeč mají schopnost být velice precizní; jde jenom o to dát si práci s jeho užíváním. Nepohazovat svévolně pojmy sem a tam, nýbrž vždy odpovědně přihlížet k jejich zcela konkrétnímu významu a kontextu.

    Jenže: právě tohle odpovědné užívání skutečně vyžaduje mít dobrou vůli pro věc.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.