Havlovo hledání třetích cest I.

V našich diskusích jsme nedávno narazili na reprodukci názorů V. Havla v jeho životopisu od Edy Kriseové na současný svět, ale i na samotný princip klasické západní demokracie. Tyto jeho názory jsou i po létech natolik překvapivé, že v každém případě stojí za to se k nim znovu vrátit. Podle Kriseové Havel neustále hledal nějakou třetí cestu, kde by bylo možno nalézt naplnění jeho humanistických ideálů; třetí cestu mezi „nepodařeným socialismem“ a dekadentním Západem. Zopakujme si na úvod to, jak Eda Kriseová charakterizuje tyto Havlovy ideové pozice:

„Svět byl fascinován sametovou revolucí a Havel se zdál být mužem, který přijde s novou vizí uspořádání světa, s něčím, co nebude ani nepodařený socialismus, ani nespravedlivý a nesociální kapitalismus. Že konečně objeví něco lepšího, než je demokracie, a lidé to budou chtít.“

Je skutečně krajně nečekané, a svým způsobem až fascinující takto zásadní kritiku západního politického i ekonomického systému spatřovat ve spojitosti s mužem, z kterého si právě tento dekadentní Západ udělal svou ikonu, když ho prezentoval jako neúplatného bojovníka právě za principy západní, liberální demokracie. Podívejme se ale ještě podrobněji, jak Havel tuto svou fundamentální kritiku současného, jmenovitě západního světa konkretizuje ve svém proslulém eseji „Moc bezmocných“:

„Posttotalitní systém je jen jednou tváří této celkové neschopnosti moderního člověka být ‚pánem své vlastní situace‘: ‚samopohyb‘ tohoto systému je určitou speciální a extrémní verzí globálního ‚samopohybu‘ technické civilizace; lidské selhání, které zrcadlí, je jen jednou z variant celkového selhání moderního člověka.

Planetární krize lidského postavení prostupuje ovšem západní svět stejně jako svět náš, pouze v něm nabývá jiných společenských podob. Heidegger výslovně mluví o krizi demokracie. Nic skutečně nenasvědčuje tomu, že by západní demokracie – tj. demokracie tradičního parlamentního typu – otevírala nějaké hlubší východisko. Dalo by se dokonce říct, že oč více je v ní ve srovnání s naším světem prostoru pro skutečné intence života, o to lépe jen před člověkem krizovou situaci skrývá a o to hlouběji ho do ní ponořuje. (!!)

Skutečně: nezdá se že by tradiční parlamentní demokracie nabízely způsob, jak zásadně čelit ‚samopohybu‘ technické civilizace i industriální a konzumní společnosti; i ony jsou v jeho vleku a před ním bezradné; jen způsob, jímž manipulují člověka, je nekonečně jemnější a rafinovanější (!!) než brutální způsob systému post-totalitního. Ale celý ten statický komplex zatuchlých, koncepčně rozbředlých a politicky tak účelově jednajících masových politických stran, ovládaných profesionálními aparáty a vyvazujících občana z jakékoli konkrétní osobní odpovědnosti; celé ty složité struktury skrytě manipulujících a expanzivních ohnisek kumulace kapitálu; celý ten všudypřítomný diktát konzumu, produkce, reklamy, komerce, konzumní kultury a celá ta povodeň informací, to všechno opravdu lze asi těžko považovat za nějakou perspektivní cestu k tomu, aby člověk znovu nalezl sám sebe. (…) Obrat politické pozornosti ke konkrétnímu člověku vidím jako cosi podstatně hlubšího, než jen obrat k obvyklým mechanismům západní /anebo chcete-li – buržoazní/ demokracie.“

****************************************************

Takovýmto zcela zásadním způsobem tedy V. Havel ve své „Moci bezmocných“ kritizuje systém respektive princip západní liberální demokracie. Jeho kritika západní společnosti je natolik rozhodná, že by mohla být bez dalšího otištěna jako programové prohlášení kteréhokoliv radikálního levicového hnutí současnosti. Poté si ovšem Havel pokládá i otázku, jestli je možno z dané situace nalézt nějaké pozitivní východisko. Jaký je tedy jeho alternativní model k systému západní liberální demokracie? Havel píše:

„Zdá se, že perspektivu, v jejímž směru různí myslitelé a různá hnutí cítí ono neznámé východisko, by bylo možno nejobecněji charakterizovat jako perspektivu nějaké obsáhlé ‚e x i s t e n c i á l n í r e v o l u c e‚. Sdílím tuto orientaci a sdílím i názor, že východisko nelze hledat v nějakém ‚technickém grifu‘, tj. vnějškovém projektu té či oné změny nebo revoluce pouze filozofické, pouze sociální, pouze technologické, či dokonce jen politické. To všechno jsou oblasti, kam ona ‚existenciální revoluce‘ může a musí svými konsekvencemi dolehnout; jejím nejvlastnějším prostorem však může být jedině lidská existence v nejhlubším slova smyslu. Teprve odtud může přerůstat v nějakou celkovou mravní – a nakonec ovšem i politickou – rekonstrukci společnosti. (…)

Perspektiva ‚existenciální revoluce‘ je především perspektivou mravní rekonstituce společnosti, to znamená radikální obnovy autentického vztahu člověka k tomu, co jsem nazval ‚lidským řádem‘ /a co nemůže být suplováno žádným řádem politickým/. Nová zkušenost bytí; obnovené zakotvení v univerzu; nově uchopená ‚vyšší odpovědnost‘; znovu nalezený vnitřní vztah k druhému člověku a k lidské pospolitosti – to je zřejmě směr, o který půjde.

A politické důsledky?

Nejspíš by asi mohly být v konstituci takových struktur, které víc než z té či oné formalizace politických vztahů a záruk budou vycházet z jejich nového ‚ducha‘, to znamená především z jejich lidského obsahu. Jde tedy o rehabilitaci takových hodnot, jako je důvěra, otevřenost, odpovědnost, solidarita, láska. Věřím ve struktury neorientované k ‚technické‘ stránce výkonu moci, ale ke smyslu tohoto výkonu; ve struktury tmelené víc společně sdíleným pocitem smysluplnosti určitých komunit než společně sdílenými ambicemi směrem ‚ven‘. Mohou a musí to být struktury otevřené, dynamické a malé; nad jistou hranici nemohou už ony ‚lidské vztahy‘ jako je osobní důvěra a osobní odpovědnost, fungovat. Musí to být struktury nikoli jako orgány či instituce, ale jako společenství. (…)

Autorita vůdců by měla vyrůstat z jejich osobnosti, a nikoli z jejich nomenklaturního postavení; měli by být vybaveni velkou osobní důvěrou a na ní založenou i velkou pravomocí; jedině tudy vede zřejmě cesta z klasické bezmocnosti tradičních demokratických organizací, které se mnohdy zdají být založeny spíš na vzájemné nedůvěře (!) než na důvěře; a spíš na kolektivní neodpovědnosti než odpovědnosti. (…) Co se hospodářského života týče, věřím tu na samosprávný princip, který jedině asi může poskytovat to, o čem snili všichni teoretici socialismu, totiž skutečnou /tj. neformální/ účast pracujících na hospodářském rozhodování, a pocit skutečné odpovědnosti za výsledky společné práce. Princip kontroly a disciplíny by měl být vytěsňován spontánní lidskou sebekontrolou a sebekázní.

Takováto představa systémových konsekvencí ‚existenciální revoluce‘ výrazně přesahuje rámec klasické parlamentní demokracie, jak se ve vyspělých západních zemích ustálila a jak v nich vždy znovu tak či onak selhává. (!) Když jsem si pro potřebu těchto úvah zavedl pojem ‚post-totalitního systému‘, snad bych mohl právě načrtnutou představu označit jako perspektivu systému ‚post-demokratického‚.“

Takové byly tedy představy V. Havla o tom, jakým způsobem by měla být uspořádána a organizována autentická samospráva lidské společnosti. Havel si sám byl zjevně vědom problematičnosti těchto svých vizí, to jest jejich vztahu k realitě tohoto světa. Proto své úvahy o tom, kde vzít reálný základ pro uskutečnění této vize v politické a společenské praxi, uzavírá nadhozením několik otázek:

„Nepřipomíná vize ‚post-demokratické‘ struktury některými svými prvky strukturu ‚disidentských‘ skupin či některých nezávislých občanských iniciativ, jak je ze svého okolí známe? Nevznikají snad v těchto malých společenstvích – stmelovaných tisícerými společně sdílenými útrapami – některé z oněch zvláštních ‚lidsky obsažných‘ politických vztahů a vazeb, o nichž byla v předchozím náčrtu řeč? Nespojuje tato společenství (…) přesně ta atmosféra, v níž mohou být zformalizované a zritualizované vazby nahrazovány živým pocitem solidárnosti a bratrství?

Vím z tisíceré osobní zkušenosti, jak pouhá okolnost společného signatářství Charty 77 dokáže mezi lidmi, kteří se dosud neznali nebo se znali jen povrchně, okamžitě založit hlubší a otevřenější vztah a vyvolat náhlý a silný pocit smysluplné pospolitosti, tedy něco co by jim jen vzácně mohla umožnit třebas i dlouhodobá spolupráce v nějaké apatické oficiální struktuře. Jako by samo vědomí společně přijatého úkolu a společně sdílené zkušenosti proměňovalo lidi a klima jejich soužití a jako by i jejich veřejné práci dávalo jakousi jinde vzácnou lidštější dimenzi.“

Havel tedy své vize o autentické společnosti do značné míry čerpal z osobní zkušenosti z neformálních společenství opozice za podmínek totalitního režimu (jeho konstatování o vzniku „vzácnější lidské dimenze“ mohu ostatně sám plně potvrdit).

Ovšem: sám Havel si je nakonec vědom výjimečnosti takovýchto zážitků a prožitků: „Možná to jsou všechno jen důsledky společného ohrožení a možná, že v okamžiku, kdy toto ohrožení skončí nebo poleví, začne vyprchávat i atmosféra, které dalo vzniknout.“

Nicméně i tak Havel trvá na tom, že „i kdyby tomu tak nebylo, nezměnilo by to nic na otázkách, které jsem položil“. – Ano, to je pravda; naprosto nic by se tím nezměnilo na kritických otázkách, které Havel vyslal směrem k etablované demokracii západního typu; jenže by se tím velice mnoho změnilo na odpovědích, které se Havel pokoušel dávat na tuto krizi demokracie. (K tomu podrobněji ve druhém pokračování tohoto textu.) Ostatně Havel vzápětí sám otevřeně přiznává: „Východisko z marasmu světa neznáme a bylo by projevem neodpustitelné pýchy, kdybychom se domnívali v tom málu, co děláme, nějaké zásadní východisko spatřovat.“

Závěrem svých úvah pak Havel uvádí myšlenku, která má skutečně velmi překvapivé historicko-teologické souvislosti: „Je totiž vůbec otázka, zda ‚světlejší budoucnost‘ je opravdu a vždy jen záležitostí nějakého vzdáleného ‚tam‘. Co když je to naopak něco co je už dávno zde – a jenom naše slepota a slabost nám brání to kolem sebe a v sobě vidět a rozvíjet?“

Kdo by si při těchto Havlových slovech nemohl vzpomenout na proslulý Ježíšův výrok o příchodu Království božího? „Království boží nepřijde tak, že by ho bylo možno poznat na vnějších znameních. Není ani možno říci: ‚Hle, zde je!‘ nebo ‚Tam je‘! Neboť: Království boží je (už) mezi vámi.“ Lk 17,20-21

——————————————————

Takové byly tedy názory V. Havla na systém a princip liberální politické demokracie západního typu. V příštím pokračování se pokusíme tyto jeho názory a vize zhodnotit; především pod tím zorným úhlem pohledu, jaký význam a inspiraci mohou znamenat ještě i pro současný či budoucí svět.

222 komentářů u „Havlovo hledání třetích cest I.“

  1. Ano. Království Boží už je dávno tady. Už od Ježíšových dob. Není nutné čekat na vzdálenou budoucnost. Jenom je zapotřebí ho objevit. A žádných vůdců ani žádných struktur není zapotřebí. On sám je v tom Království Králem. Bez Ježíše to nikdy nebude fungovat. On je totiž tou Pravdou a Láskou, která podle Havla měla zvítězit nad lží a nenávistí.
    I když Havel to asi nevěděl.

  2. A Havel neuvažoval o motivaci vzniku spontánní lidské sebekontroly a sebekázně. A právě proto se stal fascinujícím politickým vůdcem společnosti, které takovéto podstatné předpoklady funkční liberální demokracie byly většinově šumafuk a zůstaly utajeny.
    A dokonce i mnohým, kteří se cítí být zaštítěni srdcem Ježíšovým …..bych si posteskl.

  3. Neznám ten původní text ale citace p. Poláčkem uvedené zní natolik zřetelně, že bych si dovolil nabídnout alternativní hypotézu k „neuvažoval o motivaci,..“: Ostýchal se užívat (přímo) Jména Božího (nadarmo ve většinově ateistickém/agnosticistickém/alternativně transcendentalizujícím společenství?).

  4. Podle mého názoru Havel nepočítal ani s platností křesťanského učení o tom, že člověk je deformován dědičným hříchem ani s marxistickou teorií o tom, že člověk je deformován třídní společností a nerovnými výrobními vztahy.
    Proto mohl být takovým idealistou a optimistou.

  5. Já bych se v tuto chvíli nechtěl pouštět do rozsáhlejších diskusí; ta témata která zde byla zmíněna budu tak jako tak projednávat v druhém díle mých úvah o tomto Havlově mravním projektu. (Pokud vše půjde dobrou cestou, mělo by se tak stát ještě o tomto víkendu.)

    Takže v tuto chvíli jenom tolik: ano, pan Petrasek vystihl s onou „motivaci vzniku spontánní lidské sebekontroly a sebekázně“ jádro věci; tady skutečně leží a vězí klíčový problém celého Havlova obrodného projektu.

    A pravdu má dozajista i paní Hájková s tím, že Havel nevěřil na determinovanost člověka jakéhokoli druhu; a že opravdu jenom proto mohl být „takovým idealistou a optimistou“.

  6. Co se té paralelity mezi Havlovým poukazem na to že „ten pravý“ svět je dost možná už dávno v nás samých a mezi křesťanským konceptem „Božího království“ týče, pak je k tomu možno říci tolik, že Havel měl na jedné straně cit pro transcendentálno; ale na straně druhé zřejmě nevěřil na nějakého personálního Boha.

    V daném případě se tedy jedná o „podobnost čistě náhodnou“; která ovšem z hlubšího pohledu nijak náhodná není. Nýbrž naopak – je zcela logická a přirozená. Tento Havlův náhled zcela přirozeně vyplývá z řetězce jeho úvah; a i já sám jsem se k podobnému náhledu propracoval ještě dlouho předtím, než jsem se začal nějak blíže zabývat křesťanstvím.

    Nakonec, pokud vycházíme z předpokladu možnosti nějakého mravního obratu lidstva, pak jsou vposledku jenom jediné dvě možnosti: buďto impuls k této přeměně přijde zvnějšku, anebo ale zevnitř, ze samotného člověka. Působnost (respektive pozitivní účinnost) externích faktorů (revoluce, nové politické uspořádání, nová filozofie apod.) Havel explicitně odmítá; pak tedy už nezbývá nic jiného nežli předpokládat (respektive doufat), že je to člověk sám, který má ve svém nitru uchován jakýsi základní, nezničitelný moment vědomí dobra. A že se tedy jedná jenom o to, toto uložené vědomí nějakým způsobem aktivovat.

  7. Pane Poláčku, při četbě vašeho příspěvku mi na mysli vytanula věta z žalmu č. 8: „Jen maličko jsi ho omezil, že není roven Bohu“.
    Celý žalm je takto:
    Hospodine, Pane náš, jak vznešené je tvoje jméno po vší zemi! Svou velebnost vyvýšil jsi nad nebesa.
    Ústy nemluvňat a kojenců jsi vybudoval mocný val proti svým protivníkům a zastavil nepřítele planoucího pomstou.
    Vidím tvá nebesa, dílo tvých prstů, měsíc a hvězdy, jež jsi tam upevnil:
    Co je člověk, že na něho pamatuješ, syn člověka, že se ho ujímáš?
    Jen maličko jsi ho omezil, že není roven Bohu, korunuješ ho slávou a důstojností.
    Svěřuješ mu vládu nad dílem svých rukou, všechno pod nohy mu kladeš:
    všechen brav a skot a také polní zvířata
    a ptactvo nebeské a mořské ryby, i netvora , který se prohání po mořských stezkách.
    Hospodine, Pane náš, jak vznešené je tvoje jméno po vší zemi!

  8. Autor knížky, kterou jsem tu už citovala (Noc je mým světlem), udělal zajímavý postřeh. Doba člověka určitým způsobem mění (a mění tedy i křesťany): „Uprostřed veškeré své sebestřednosti mají současní lidé silný pocit sounáležitosti. Dovedou si těžko představit, že by mohli být šťastní v nebi, když vědí, že množství jejich bližních hoří v pekle.“
    Z toho by vyplývalo, že dříve byli lidé sebestřední sice o něco méně, ale jejich pocit sounáležitosti byl také omezený (patrně jen na lidi jim blízké).
    Lidstvo se přece jen mění. Takže je docela možné, že my se k tomu (všeobecně rozšířenému) Božímu království přibližujeme.

  9. Ale řekla bych, že o tom Božím království bychom si dopředu neměli dělat žádné konkrétní představy.

  10. Havel byl asociální buržoa sloužící velkému západnímu kapitálu. Další téma? 🙂

  11. Pane Krupičko, právě jsem zveřejnil další díl mých komentářů k Havlovým politickým názorům a postojům. Že by byl Havel „asociální“ – o tom mi nic není známo, naopak je známo že vedl neustálé (i když nakonec marné) boje s Klausem, s jeho (asociálním) „trhem bez přívlastků“. Co se pak Havlova „posluhování západnímu kapitálu“ týče – tak k tomu se ještě dostanu, v dalším pokračování mé řady úvah na dané téma.

  12. „Jen maličko jsi ho omezil“ – paní Hájková, židovsko-křesťanský Bůh v prvé řadě člověku zakázal myslet; tedy ho chtěl zbavit toho jediného, co vůbec dělá člověka člověkem. Jestli toto má být pouze „maličkým omezením“…

  13. Co se toho pocitu vzájemné solidarity týče: ono by naprosto stačilo, kdyby křesťané své spolubližní přestali posílat do pekla (jsou náboženství která se bez pekla obejdou); pak by nemuseli ani „trpět tím, že se jejich spolubližní smaží v pekle“.

  14. Asi pouze Václava Havla jsem sledoval (ovšemže zprostředkovaně) s pozorností, porozuměním i nadějemi po 35 let, od zveřejnění CH77 až do jeho smrti krátce před koncem roku 2011, a časem ještě i zpět do minulosti.

    Když mi můj bratr dal (žel jako jeden z posledních dárků) přispívání do diskusí na DR, připadl jsem záhy na myšlenku podobnosti mezi Václavem Havlem a Vámi, pane Poláčku. Nedivil jsem se, že jste Havla spíše kritizoval, tak tomu někdy bývá (a nakonec on sám o sobě říkával, že si bývá protivný:)).

    Jsem rád, že zde na Vámi otevřených stránkách jste se k Havlovu odkazu postavil s nyní neobvyklým zájmem a vstřícností a jistou vaši afinitu sám konstatoval. Mimochodem Havel nestál o to, aby s ním všichni souhlasili, ale o to, aby byl brán vážně. To si nesporně i dnes od nás zaslouží. Už proto, že nyní žijeme ve společnosti, v níž se lidem navzájem nedostává znání ani elementárního.

    Václava Havla formovalo hodně jiné prostředí a jiná doba než kohokoli z nás tady. Procházel samozřejmě konkrétním svým vývojem. Jeho postoj k systémům Východu a Západu jako ke dvěma větvím téhož špatně vyrostlého stromu, vidláku (moje formulace), byl důsledkem jeho vlastních zkušeností a silného idealismu. Byl ovšem rovněž volbou něčeho intelektuálně dostatečně nosného a perspektivního.

    Podstatnou otázkou, jíž bych se tu chtěl brzy věnovat, je proč Havel v praktické činnosti zmíněný základ svého myšlení ne snad zavrhl, ne snad opustil, ale rozhodně oslabil či odkládal.

  15. Náhodou, četla jsem, že něco jako peklo znají i buddhisté. A hlavně, v buddhismu je vlastně celá pozemská existence jakýmsi peklem (svého druhu), z něhož je zapotřebí se osvobodit.

    A jinak musím říct, že mě samotnou Bůh neomezuje vůbec v ničem. Pokud se vám ovšem mé myšlení jeví jako nedostatečné, pak problém zcela určitě nespočívá v (židovském a křesťanském) Bohu, nýbrž v mé omezené mozkové kapacitě. Jeden člověk v diskusi na KD mi nedávno ostatně vyčetl, že prý neuvažuji dost logicky. https://www.krestandnes.cz/hus-a-jeho-listy-z-kostnice/
    Nebudu mu to nikterak vyvracet.

  16. Nikdy mě nenapadlo číst Moc bezmocných jako kritiku západní společnosti. Vždycky jsem tu jeho esej brala jako svého druhu kuchařku, jako návod pro nás, komunistickým režimem ujařmené obyčejné Čechy a Slováky, jak žít, abychom si uchovali sebeúctu.
    Mimochodem, Edě Kriseové nevěřím o Havlově neustálém hledání třetích cest ani slovo. Jistě, Havel vážil pozitiva a negativa života v otevřeném světě, jak ho předváděla sedmdesátá a osmdesátá léta, ale pro něj IMHO jiná alternativa než svět co nejotevřenější /ve smyslu evropské liberální tradice/ neexistovala.

  17. Já si také myslím, že Havel, když kritizoval kapitalismus a psal o jiném světě, tak prostě jenom tak básnil, možná aniž by byl skutečně věřil, že je něco takového realizovatelné. To si asi spíš představoval Milan Kundera, o kterém se teď znovu psalo na Referendu. Občas ty dva někdo srovnává.
    I když Kundera se o nic ani nepokusil, na rozdíl od Havla.
    Jean Jacques Rousseau také básnil o výchově nového svobodného člověka, ale ukázalo se, že v praxi není schopen ani docela obyčejné výchovy svých dětí.

  18. Máme brát Havlovu kritiku Západu (kapitalismu) vážně? Je samozřejmě možné zlehčovat ji jako „salonní“, či jako „básnění“. Stoupenci minulého režimu jí nevěřili (poznávali „podle plodů“). Je pravda, že konformnost s „povahou Západu“ by pro Havla mohla znamenat menší zájem publika „venku“. Naopak její vyostření bylo způsobilé poškodit jeho renomé doma.

    Václav Havel na rozdíl od mnohých neemigroval, dokonce v těžké situaci
    explicitní nabídku režimu odmítl. Přirozeně se řídil známým rčením Hic Rodos, hic salta.

    Měli bychom si uvědomit, že když ne „básněním“, tak fantazírováním bylo i vystupování za proměnu domácí společnosti, natož režimu. Mnohým se zdálo, že těžšího úkolu vůbec není. Ani naléhavějšího. Ani více našeho. Bylo lze se přitom domnívat, že změna systému Západu nepřátelského učiní posléze i sám Západ lepším, nikoli horším.

  19. Systém se může udržet, dokud má legitimitu. To, myslím, platí spíš pro politický systém.
    Ale kapitalismus je systém v prvé řadě ekonomický a do značné míry přirozený. Vytvořit „lepší systém“ by znamenalo změnit smýšlení většiny lidí.

  20. Napřed ještě dodatek k tomu, co jsem napsal v odpověď panu Krupičkovi: musím přiznat, že jistý čas jsem i já postoje V. Havla pokládal za asociální. Bylo to v době popřevratové; a Havel sám jako by přímo usiloval o to takovýto dojem vzbudit. Jmenovitě jeho tehdejší proslulý projev o tom, že lidé nemají mít tak vysoké nároky, že se „mají vzdát křišťálových lustrů“ a trochu se uskrovnit – a to za situace kdy mnoho lidí nemělo na to jak zaplatit nájem! – tak to skutečně působilo jako cynický výsměch zbohatlíka vůči lidem v prekérní sociální situaci.

    Takže jak řečeno v té době jsem i já Havla pociťoval jako apologeta kapitalismu; a až o mnoho let později (vlastně až celkem nedávno) jsem se dozvěděl o tom, že on v oněch letech skutečně sváděl trvalé a těžké boje s V. Klausem o charakter státu. Tedy o to, zda tento charakter bude vyhraněně asociální, anebo – alespoň v rámci možností kapitalismu – relativně sociální. Že v těchto bojích měl V. Klaus silnější karty (ať už objektivní nebo čistě osobní), to tady nehraje zásadní roli. Havel sám by si nejspíše ze všeho nejvíc přál (alespoň!) nějaký způsob „skandinávského socialismu“; tedy samozřejmě tržní ekonomiku, ale s výraznou sociální orientací.

  21. PODOBNOSTI NÁHODNÉ I NENÁHODNÉ

    Pane Horáku, když mi včera večer Vítek Skočný při našem skypovém rozhovoru prozradil, že jste mě připodobnil k Václavu Havlovi, odpověděl jsem mu, že čistě opticky mě naopak většina lidí připodobňuje s Leninem. Ostatně poté co jsem svého času přišel do emigrace mi v jednom jazykovém kursu nějací mladíci z Rumunska dokonce i dali právě tuto přezdívku: Lenin. Zčásti kvůli této vizuální podobě, ale především zřejmě proto, že jsem si i v emigraci uchoval své levicové názory, čímž jsem se v dané komunitě ovšem jevil být černou ovcí, nebo přinejmenším exotem.

    Pro zajímavost: svého času jsem dělal jakýsi internetový test osobnosti; na rozdíl od většiny podobných naprosto seriózní, uspořádala ho myslím ostravská univerzita. Dost možná by byl někde v internetu dodnes k nalezení. A při vyhodnocování výsledků tohoto testu tam byl jeho účastník – podle svých osobnostních charakteristik – přirovnán k určitým známým světovým osobnostem. Nejsem si už zcela jistý jestli jsem tam byl přirovnán s V. Havlem; snad v oné skupině byl Buddha, možná Gándhí; ale v každém případě v ní byl i Václav Klaus. Cítil jsem se tehdy – musím přiznat – poněkud dotčen tímto přirovnáním; ale Vítek Skočný mě tehdy uklidňoval tím, že naopak V. Klaus by měl být hrdý na to, že smí být ve stejné skupině se mnou. 😉

    V každém případě: v oné skupině osobností do které jsem byl zařazen byly osobnostní a názorové typy nemálo ambivalentní; a naprosto stejně bych mohl charakterizovat i můj vlastní postoj k V. Havlovi. Jak už jsem naznačil výše, celou řadu jeho názorů a hodnocení bych s ním mohl sdílet; v jiných ohledech ale zastáváme naprosto protichůdná ideová (respektive teoretická, metafyzická) východiska.

    Kdybych se s ním nějak setkal v prostředí disentu (do kterého jsem ovšem já sám jenom tak trochu nahlédl), zřejmě by nás naprosto spojil sdílený odpor vůči totalitě, a případné programové neshody by ustoupily zcela do pozadí. Ovšem – po listopadovém převratu a nástupu Havla k moci se pro mě stal reprezentantem a symbolem restaurovaného kapitalismu; a právě té formální, nepravé a manipulátorské demokracie, kterou předtím jako disident podrobil natolik zásadní kritice. V tomto smyslu – a v tomto období – jsem se cítil být přesně na opačné straně barikády, než kde stál Václav Havel.

    A vlastně teprve v posledních dobách jsem se začal dozvídat o tom, že tato role V. Havla pro něj osobně nebyla nijak šťastná, že i on zde měl nemalé pochybnosti a prožíval nemalá zklamání. To souvisí s tím, co sám konstatujete o tom, „proč Havel v praktické činnosti zmíněný základ svého myšlení (…) oslabil či odkládal“. Právě tento rozpor mezi ideou a praxí u Havla budu tematizovat v příštím (nebo snad až dokonce přespříštím?) pokračování mých úvah o něm; ale jestli sám chcete něco napsat na dané téma, samozřejmě by to bylo vítáno.

  22. HAVLOVA KRITIKA ZÁPADNÍ DEMOKRACIE

    Paní Zemanová, jestli jste v Havlově „Moci bezmocných“ nedokázala vyčíst žádnou kritiku západního světa (a to i s jeho politickým systémem parlamentní či partajní demokracie), pak je nutno konstatovat, že jste tyto jeho úvahy četla zřejmě značně selektivně. Já jsem si – od své první četby této statě v osmdesátých letech – ze všeho nejvíce zapamatoval p r á v ě tento moment jeho kritiky. Teď, po opětovném přečtení, jsem byl překvapen jenom tím, že tato kritika byla ještě mnohem zásadnější a hlubší, než jak se mi uchovalo v paměti. Připomeňme si ještě jednou klíčovou pasáž:

    „Skutečně: nezdá se že by tradiční parlamentní demokracie nabízely způsob, jak zásadně čelit ‚samopohybu‘ technické civilizace i industriální a konzumní společnosti; i ony jsou v jeho vleku a před ním bezradné; jen způsob, jímž manipulují člověka, je nekonečně jemnější a rafinovanější než brutální způsob systému post-totalitního. Ale celý ten statický komplex zatuchlých, koncepčně rozbředlých a politicky tak účelově jednajících masových politických stran, ovládaných profesionálními aparáty a vyvazujících občana z jakékoli konkrétní osobní odpovědnosti; celé ty složité struktury skrytě manipulujících a expanzivních ohnisek kumulace kapitálu; celý ten všudypřítomný diktát konzumu, produkce, reklamy, komerce, konzumní kultury a celá ta povodeň informací, to všechno opravdu lze asi těžko považovat za nějakou perspektivní cestu k tomu, aby člověk znovu nalezl sám sebe. (…) Obrat politické pozornosti ke konkrétnímu člověku vidím jako cosi podstatně hlubšího, než jen obrat k obvyklým mechanismům západní /anebo chcete-li – buržoazní/ demokracie.“

    Tato slova o manipulaci člověka jak ze strany kapitálu, tak ale i politických mechanismů klasické západní demokracie jsou naprosto jasná a nedvojsmyslná; a není to žádná interpretace Edy Kriseové, nýbrž sám originál Havel.

    Je tedy naprosto nepopiratelné, že Havel – přinejmenším ve svých disidentských dobách – takto zásadně kritický názor vůči klasické demokracii západního typu měl a choval. To jediné co se mi v dané souvislosti skutečně zdá být poněkud nejisté (a co bych se opravdu rád dozvěděl) je to, zda měl takto radikálně kritické postoje vůči systému demokracie opravdu jenom sám ze sebe; anebo jestli za ně spíše vděčí určitým (filozofickým) autoritám ze svého okolí, především Janu Patočkovi. – Ten byl vyznavačem ušlechtilého antického občanství; a svou zásadní kritiku současného způsobu demokracie čerpal do značné míry od Heideggera (na kterého se ostatně i sám Havel odvolává).

    Zkrátka: já bych s vámi, paní Zemanová, dokonce do určité míry souhlasil v tom, že takto fundamentální kritika západního způsobu demokracie k Havlovi tak nějak zcela „nepasuje“. Zčásti sice ano; tento jeho kritický postoj vůči ní se plně shoduje s jeho ideovými východisky právě onoho antického občanství, ke kterému se sám (ať už explicitně či implicitně) hlásil. Ale – na straně druhé se tato jeho napohled tak principiální kritika přece jenom jeví být jenom povýtce teoretická, či spíše literární, není zde znát skutečně zásadní osobní odpor. Což pak vedlo k tomu, že v reálné praxi se Havel právě s touto manipulativní demokracií velice rychle smířil a s ní srostl. I když ne zcela bez „bolestí břicha“; ale srostl.

    Ale jak už jsem zmínil, tímto rozporem mezi teorií a praxí u Havla se ještě budu zabývat podrobněji.

  23. NEBE, PEKLO A LIDSKÁ PÝCHA

    No ano, paní Hájková, to souhlasí že v ě t š i n o u je jsoucí svět rozdělován na „nebe“ a „peklo“. Je to logické, za prvé princip (a protiklad) pozitivního a negativního existuje objektivně, takže tento protiklad nebe a pekla je jenom způsob, jak si člověk tento – metafyzický – protiklad představuje ve své mysli. Zároveň tento ostře protikladný obraz slouží jako velmi užitečný korektiv lidského jednání, kdy dobrý člověk přijde do nebe, zatímco zlosyn skončí v pekle a jeho mukách.

    Ovšem: takto bipolární obraz není zcela bezpodmínečně nutný, jsou (přírodní) náboženství která se bez něj obejdou. Ale – tady se hlavně jedná o to, že křesťanství paušálně zatíží hříchem (a tedy pro peklo predestinuje) v š e c h n y lidi; aby pak některé (tj.: „dobré křesťany“) z něj zase zachraňovalo.

    Podstatně jiný koncept pekla (Gehinnom) je například už v judaismu: není to žádné místo k věčnému zatracení, nýbrž spíš jenom příležitost k vnitřní očistě. Podle některých rabínských výkladů je čas zde strávený omezený na maximálně dvanáct měsíců!

    ——————————–

    Co se schopnosti myšlení týče: já jsem v žádném případě nehodnotil kognitivní schopnosti jakékoli konkrétní osoby; ale tady se jedná o zásadní interní protimluv v křesťanském konceptu člověka, kdy tento si to co ho teprve činí skutečným člověkem – tedy schopnost myšlení – musel vysloveně vyvzdorovat proti Božímu zákazu, a to za pomoci Hada-ďábla!

    ——————————–

    Ten spor o lidskou „pýchu“ na Křesťanu dnes je ovšem opravdu nemálo zajímavý. Ale obávám se, že Váš kontrahent tu má – z čistě křesťanského hlediska – skutečně pravdu.

    Vy máte samozřejmě pravdu v tom, že za stejně „pyšného“ jako byl podle názoru pana Konečného (zřejmě „dobrého katolíka“) Jan Hus by bylo nutno považovat i Miladu Horákovou nebo Jana Palacha. (A dodejme ještě: i samotného Ježíše! Neboť i on ve svém čase postavil „pýchu“ vlastního přesvědčení o vyšší pravdě proti všemu, co tehdy bylo považováno za boží: proti celé náboženské tradici, i proti všem zástupcům Boha na zemi, tedy proti kléru.)

    Ale Váš kontrahent měl pravdu v tom (a přesně tohle opakuji i já sám znovu a znovu), že důsledně pojatý křesťanský model nevyhnutelně vede k pasivitě člověka. K jeho poslušnosti vůči autoritám. Tam, kde všechna moc a všechna pravda vychází z jednoho jediného nadřazeného centra (tedy od Boha), tam člověk vůbec nemá ani právo ani možnost „kontaminovat“ tuto nadřazenou pravdu nějakými svými vlastními názory. A to ani tehdy, když on sám tyto názory pociťuje jako čistou, ryzí, nezpochybnitelnou, či dokonce „boží“ pravdu. Z hlediska oné principiální hierarchie božího a lidského se toto všechno skutečně jeví být „pýchou“, kdy jakýsi samozvaný (!) jedinec se opováží postavit se proti všemocné autoritě.

    Já se právě touto „vnitřní jistotou pravdy“ chci podrobněji zabývat v mém přislíbeném pokračování mých úvah o (absolutním) Dobru; ale už na tomto místě je možno konstatovat, že tato „jistota vnitřní pravdy“ je skutečně z určitého hlediska vždy projevem „pýchy“: neboť jednotlivec se tu vždy nevyhnutelně se svým vlastním osobním přesvědčením staví proti zavedenému řádu věcí. Přičemž tady není řešena otázka oprávněnosti či neoprávněnosti tohoto jeho názoru či přesvědčení; ale vždy je tu nevyhnutelně přítomen onen moment individuální vzpoury proti tomu, co platí jako „zavedený řád“.

  24. Jenom malá poznámka. Ten pan Karel Konečný není žádný katolík. Říká o sobě, že je agnostik. Proti křesťanství se neustále vymezuje.

  25. V tom případě je ovšem nemálo překvapivé, že se takto ostře „naváží“ právě do Jana Husa. A že mu předhazuje „pýchu“. Ledaže by to myslel tak, že tímto způsobem demonstruje pozice (katolické) církve, a tím ji demaskuje.

  26. Jak lze vyčíst z jiných jeho příspěvků, možná je spíš na pozici Nietzscheho. Ale nevím, jestli Nietzsche nějak kritizoval Husa. To se mi nezdá.

  27. HAVLOVO KRÉDO

    K těm dohadům, do jaké míry Havel skutečně hledal či nehledal nějakou „třetí cestu“ mezi kapitalismem a socialismem se mi podařilo nalézt jeho vlastní, autentické vyjádření o jeho společensko-politických názorech a přesvědčeních. V rozhovoru který s ním v roce 1975 učinil novinář (ovšem také zakázaný) Jiří Lederer, se tento Havla zeptal:

    „Značná část spisovatelů, kteří u nás v posledních poválečných desetiletích něco znamenali, byli členy komunistické strany. Vy nikoli. Proč vy ne?“

    Na to Havel odpověděl: „Považuji se za socialistu. Ba domnívám se dokonce, že jsem si leccos vzal i z marxismu. Nicméně s ideologií komunistického hnutí jsem se nikdy neztotožnil, nikdy jsem tedy nebyl komunistou – a proto jsem přirozeně nebyl ani v KSČ. Kdybych měl nějak velice lapidárně říct, proč jsem nemohl a nemohu komunistickou ideologii – ani v její reformované podobě – přijmout, řekl bych asi, že je to proto, že se mi svět jeví tisíckrát složitější a tisíckrát tajemnější než komunistům, a že je mi cizí jejich pocit, že svět pochopili – až na pár detailů, které velmi brzy pochopí.“

    Máme tu tedy doloženo z úst nejpovolanějších, jaké byly Havlovy názory a postoje na rozhraní střetu mezi (tehdy) dominujícími principy socialismu a kapitalismu. Jistě, bylo to v polovině sedmdesátých let, od té doby Havlovy názory mohly projít nějakým dalším vývojem; nicméně se už tady ukazuje jeho zcela základní názorové nastavení, že v zásadě inklinuje k socialistické myšlence sociální spravedlnosti, ale že odmítá nejen (samozřejmě) totalitní praxi, ale i samu komunistickou doktrínu, či snad přesněji: komunistické doktrinářství. Havel marxismu a komunismu neupírá určitý stupeň poznání realit tohoto světa; ale tato doktrína, tento myšlenkový model se mu jeví být příliš úzkým, nežli aby mohl postihnout veškerou bohatost, rozkošatělost jsoucího světa.

    Je tedy – spolu s Edou Kriseovou – zřejmě možno právem tvrdit, že Havel opravdu hledal jakousi „třetí cestu“ mezi komunismem a kapitalismem. Tato jeho „třetí cesta“ asi sotva měla nějaké jasně vytyčené teoretické kontury; ale domnívám se že bychom nebyli nijak příliš vzdáleni od jejích vlastních intencí, kdybychom ji charakterizovali jako „humánní socialismus“, respektive „socialistický humanismus“.

  28. Možná byste mohl do té diskuse na KD vstoupit, pane Poláčku, a říct tomu Konečnému, že nelogický je on sám. Pokud má něco proti Husovi, měl by být přece katolík. Takhle je to divné. Ledaže by chtěl katolické hledisko prezentovat, aniž by ho sám zastával.

  29. Paní Hájková, jak už jsem dříve napsal, na „Křesťanu dnes“ mám zablokovaný přístup; takže tam sotva mohu přidávat nějaké komentáře.

  30. Moc tomu nevěřím. Nezablokovali ani toho Konečného, který křesťanství neustále kritizuje. Pokud ano, taky byste tam komentář mohl dát pod jiným jménem.
    Ale samozřejmě vás nenutím. Je to vaše věc.

  31. BYL HAVEL LIBERÁL?

    Musím se vrátit ještě k tomu, jak se paní Zemanová ohradila proti tomu, že bych zpochybňoval že by V. Havel zastával „liberální hodnoty“.

    Tady ovšem došlo k určitému pojmovému nedorozumění; které jsem do jisté míry zavinil sám. Já jsem konstatoval, že Havel kritizoval systém západní liberální demokracie; to z mé strany byla ovšem trochu zkratka (respektive naopak určitá extrapolace).

    Zkrátka, jedná se o to: my v dané souvislosti musíme důsledně rozlišovat dvě podstatně odlišné záležitosti, totiž „liberální hodnoty“ na straně jedné – a na straně druhé reálný charakter systému politické demokracie západního typu, který je ovšem také založen na myšlence liberalismu. Ovšem – v tomto druhém smyslu by se spíše patřilo používat jiných, i když napohled příbuzných pojmů, jako je například „libertinismus“.

    Nebude dozajista pochyb o tom, že Havel byl zastáncem „liberálních hodnot“ v jejich pozitivním smyslu, jako je nepodmíněná svoboda jednotlivce vůči uzurpátorským tendencím státní moci.

    Ovšem: není to nijak výjimečným jevem, že to co je ve své původní podobě jevem pozitivním, se velice rychle může změnit v efekt negativní. Krátce řečeno: „liberalismus“ ve smyslu svobody jedince se velice rychle může zmutovat v „libertinismus“ ve smyslu svévole jednotlivce, v jeho odmítnutí odpovědného vztahu ke společnosti, k vyšším humánním hodnotám. A přesně tohle znovu a znovu kritizuje na společnosti západních demokracií Havel: faktické zmizení pocitu odpovědnosti občana za stav společnosti. Občan – nakolik je jenom tímto libertinistickým „svobodným jednotlivcem“ sice žárlivě střeží svou výlučnou individuální svobodu, ale ve skutečnosti se nechá slepě manipulovat jak aparátem státu, tak především bezduchými obsahy které mu předkládá a které mu vnucuje industriálně-kapitalistická, respektive konzumní povaha západního světa.

    Ještě jednou větou tedy: Václav Havel byl dozajista zastáncem „liberálních hodnot“; ale zároveň byl důsledným kritikem a odpůrcem jejich libertinistické deformace v současných západních demokraciích.

  32. Trochu mě také překvapilo, že jeho (ještě) nezablokovali, když jak říkáte se tam projevuje jako agnostik. Ale možná že se jim nezdá ideově tak nebezpečný jako já. Pod cizím jménem tam vstupovat nechci; když mě cenzurují pod mou vlastní identitou, pak mi to opravdu nestojí za to vkrádat se tam pod identitou cizí.

    Já ještě jednou možná zkusím napsat tam odpověď k tomu p. Konečnému; ale bude to zjevně marný pokus.

  33. UZURPÁTORSKÉ TENDENCE STÁTNÍ (posléze globální) MOCI

    jsou, pane Poláčku, paradoxním důsledkem zastávání a prosazování liberálních hodnot: Nějaká autorita totiž nutně musí tu stále více se rozšiřující „svobodu“ jedinců garantovat, zajistit a prosadit.
    Jestliže to jakožto nositelé tradované morálky neudělají společné tradice a kultura, od kterých chce liberalismus člověka naopak osvobodit, musí to udělat stát – nebo posléze globální nadstátní moc. A protože se ta liberální „svoboda“ rozšiřuje do všech zákoutí lidského života, musí tato státní a nadstátní moc mít uzurpátorské tendence a také se rozšiřovat do všech zákoutí našeho života, aby mohla tuto rozšiřující se svobodu garantovat.

    Existence této paradoxní souvislosti liberálních svobod a uzurpátorských tendencí státní moci je již dnes mnohými politology zcela pochopena a uznávána.

  34. Státní moc musí například v zájmu stále se rozšiřujícího „práva nebýt uražen“ regulovat užívání stále se rozšiřujícího počtu slov…

  35. Jenže stát tyto (naprostou svobodu individua dozajista omezující) zásahy provádí právě na základy tradice a kultury (současné respektive se rodící).

    V daném případě je tedy možno říci, že stát v zájmu (pravého) liberalismu omezuje libertinismus.

  36. Paní Hájková, tak jsem to na tom Křesťanu dnes zkusil – a kupodivu, pro tentokrát nepřišlo oznámení o tom že jsem zablokován kvůli spamu; alespoň ne hned. Takže současný status mého příspěvku je „Čeká na schválení“.

    Ale protože přece jenom zůstávám skeptickým, pro jistotu ten můj komentář pro jistotu otisknu i tady – to proto abych ho případně nemusel vymýšlet znovu. Napadlo mě totiž že (pokud můj komentář přece jenom nebude otištěn), že byste toho pana Konečného mohla pozvat do této diskuse u nás. Ono je to totiž samo o sobě opravdu velmi zajímavé téma, stálo by to za důkladnější probrání.

    Takže tady je ten můj komentář na KD:

    „Pane Konečný, máte sice ovšem pravdu v tom, že křesťané mají silnou tendenci svou pravdu považovat za exkluzivní; neboť za ní spatřují nezpochybnitelnou instanci absolutního Boha. (To ovšem není specifikum pouze křesťanství respektive obecně víry; to samé přesvědčení o exkluzivitě vlastní pravdy měli třeba i marxisté.)

    Ale: v daném konkrétním případě se Jan Hus ve skutečnosti daleko spíše odvolával na evidenci r o z u m u, nikoli víry. Hus se výslovně odvolával na rozum, který mu nedovoluje otrocky opakovat dogmata církve, tam kde její praxe byla v naprosto evidentním (tedy fakticky: logickém) rozporu s původním mravním učením křesťanství.

    A na straně druhé má pravdu i paní Hájková: k a ž d ý člověk kdo se postaví proti většinovému mínění vlastně jedná z pozice „pýchy“. Neboť proti autoritě většiny (či státu) nemůže postavit nic jiného, nežli čiré přesvědčení o exkluzivitě své vlastní pravdy.“

  37. Různým nazváním totožné skutečnosti sice, pane Poláčku, vyjadřujeme v daném myšlenkovém kontextu vlastní hodnotový postoj, ale neměníme tím podstatu zmíněného paradoxu.

  38. Tak váš komentář schválen byl, pane Poláčku.
    Napadá mě, že v Husově záležitosti nešlo o autoritu většiny. Vždyť spousta (chudých) lidí stála na jeho straně. Šlo spíš o autoritu těch, kteří ve společnosti drželi moc. Autority si mohou konkurovat navzájem, takže není nutné proti některé z nich stavět pýchu.
    Pokud jde o toho pana Konečného, nemám moc chuť pozvat ho k nám do diskuse. Nevidím v tom nic zvláště přínosného. Když myslíte, pozvěte ho vy.

  39. Pane Nusharte, liberalismus nikdy netvrdil, že povolí úplně všechno. (Tohle je daleko spíše doménou onoho libertinismu.) Liberalismus vždycky stál na pozici, že „povoleno je všechno, kromě toho co zasahuje do výsostných práv toho druhého).

    Jinak řečeno: i liberalismus si vždy osoboval právo vytyčit hranice individuální svobody. V tom není zásadní rozpor (alespoň ne v daném ohledu). Problém je jinde: na základě čeho určit, kudy vede legitimní hranice mezi svobodou jednotlivce a svobodou celku (respektive „toho druhého“). Tento problém liberalismus nikdy nemůže skutečně vyřešit, protože nemá žádnou pozitivní definici svobody, jenom negativní.

  40. Paní Hájková, s tím že byste případně mohla pana Konečného pozvat sem na pokrčování diskuse na dané téma jsem myslel samozřejmě jenom pro ten případ, že by mi moje odpověď k jeho stanovisku na KD nebyla otištěna. Jestliže otištěna byla, pak je tím celá záležitost vyřešena.

  41. Tak co bych k tomu všemu ještě tak řekl 🙂 Zde zmíněný Jan Hus měl odvahu, Fidel Castro a další jemu podobní, ať byli nakonec jakýkoli, měli odvahu a několikrát nasadili za své ideály (a nebo politickou kariéru spojenou s diktátorskými choutkami?) svůj život, ale dnešní mladí progresivní levičáci odvahu nemají, zajímají se zejména o zábavu a své dobré maloburžoazní bydlo a proto je levice tam kde je! Dnes už se nikdo nechce pro nikoho obětovat! 🙂

  42. Na to bych skoro odpověděl, pane Krupičko, že kdekoli tam kde je zapotřebí „se obětovat“, že tam je něco špatně. Že je to dokladem toho, že se tu navzájem srážejí velké bloky myšlenek, jako dva skalní masivy při zemětřesení. Ano, takové zemětřesení sice může velice důkladně „přeorat“ celou krajinu, a může i na určitý čas odstranit nahromaděné napětí. Jenže: takovéto čelní srážky velkých ideových (a mocenských) bloků, to je vždycky válka. A ve válce jak známo „silent musae“, mlčí múzy. To znamená: není tu žádný prostor pro nějaké subtilnější uvažování. Není tu prostor pro to, řešit problémy lidstva a společnosti jaksi „zevnitř“, z nich samých – nýbrž právě jenom prostřednictvím boje, kde nakonec jenom jedna strana může zvítězit, zatímco druhá strana prohrává všechno. Ale tím že prohrává všechno, se už v okamžiku porážky začíná chystat na další boj.

    Jakým pak způsobem by bylo možno se ještě „obětovat“ dneska? Pokud tím máme na mysli dejme tomu boj proti kapitalismu? Takovýmto způsobem se „obětovali“ svého času například teroristé z německé RAF. Opustili své občanské životy, uchýlili se do podzemí. Ve jménu nesmiřitelného boje proti kapitalismu a proti imperialismu zabíjeli představitele německého státu a německého byznysu; a sami byli zabíjeni ve střetech s policií.

    Obětovali tedy jak druhé, tak sami sebe; a k čemu to nakonec vedlo? Dnes už se naprostá většina z nich (po odpykání svých trestů) od svého tehdejšího fundamentalismu distancovala. Po těch létech jim došlo, že reálný svět byl a je někde naprosto jinde, nežli jak jim ho ukazovalo tehdejší jejich fundamentalistické antikapitalistické přesvědčení.

    To je právě to, o co se jedná. Jsou sice situace, kdy je – z absolutních mravních principů – zapotřebí jít i čelem proti zdi; ale jestliže opravdu chceme řešit problémy společnosti, pak musíme vzít na vědomí jejich realitu. A tedy především to, že jsou tu právě vždycky d v ě strany konfliktu; a že každá z nich má určité oprávnění pro svou existenci.

    Tím nechci nijak vyvracet výtku na adresu současné levice, že je často jenom povrchní a akademická; ale jde o to uvědomit si, že ani nějaký fundamentalistický akcionismus není řešením. Všechna ta radikální „Occupy“ apod. hnutí sice přišla s velkým lomozem, s maximálním antikapitalistickým impulsem – a kde jsou dneska? Jejich účastníci se vyřádili, vymlátili řadu výkladních skříní kapitalismu; a kde jsou dneska? Není po nich ani stopa; protože kromě svého radikalismu neměli světu co nabídnout.

    Ostatně třeba takový Jan Hus: on se nejen obětoval za svou pravdu; ale on to byl zároveň myslitel, který (v navázání na díla jeho předchůdců) nabízel řešení krizové situace. To že jeho návrhy nebyly protistranou přijaty, to je už jiná záležitost.

    Ale chci tím poukázat na to: toto „obětování se“ má smysl jenom tam, kde je zároveň doprovázeno opravdovou myšlenkou; schopností nabízet pozitivní řešení situace. Sám prázdný akcionismus nikam nevede.

  43. To jest: já bych současné levici ani tak nevytýkal nedostatek odvahy v čistě politické sféře; jak řečeno nějakým „přímým bojem“ dnes už není možno ničeho dosáhnout. To co současné levici vytýkám a mám za zlé, to je nedostatek odvahy v oblasti ideové. Současná levice se buďto utápí v prázdném akademismu, anebo setrvává na starých dogmatech – sice napohled radikálních a bojových, ale ve skutečnosti je toto nehybné setrvávání na starých pravdách stejně tak velice pohodlným a pasivním postojem. Je tu jen málo takových, kteří se opravdu snaží nacházet nové cesty. Ostatně, právě o takové „nacházení nových cest“ ohledně otázek kapitalismu, socialismu apod. se chci pokoušet tady.

  44. „LEVICE JE TAM, KDE JE“ (smysl oběti)

    Domnívám se, pane Krupičko, že příčinou současné tristní pozice levice je pozornosti poněkud unikající proměna logistiky politického konfliktu. Dřív byl tento konflikt situován na ose pravolevé, tato polarita však byla oslabena poté, co v důsledku bohatnutí a integrace proletariátu do tržní společnosti přestalo takovéto rozvržení politického bojiště přinášet marxistické levici zisky a její vidina zásadní proměny společnosti (tedy revoluce) se stala poněkud nereálnou. Levice (až na konzervativní výjimky) tuto pravolevou osu tedy opustila a zvolila si místo osy socioekonomické osu sociokulturní (bylo to také víc „sexy“, víc moderní, víc „in“). Politické bojiště tím bylo zásadně přeskupeno, ekonomický charakter konfliktu se změnil v charakter kulturní, konflikt se tedy de facto zvolna změnil na konflikt liberalismu s konzervatismem, ale původní názvy armád („levice“ a „pravice“) zůstaly „nelogicky“ zachovány, přičemž podstatná část levice i pravice se pod vedením globálního kapitálu sešly na mainstreamové liberální straně bojiště, zatímco konzervativní strana bojiště zůstala prořídlá, takže kromě antiglobalistů, lokálních (národních) kapitálů a zbytků původní pracující třídy, začala vlivem tohoto vakua nasávat i různé obskurní žoldnéřské šiky.

  45. Paní Hájková, tyhle Vaše dva odkazy respektive příspěvky jsem právě objevil v mé poštovní schránce, jakožto „Čekající na schválení“. Zřejmě je to opravdu tak jak říkáte: jakmile je v nějakém příspěvku více odkazů než jeden, systém to zablokuje. To má dost možná svůj dobrý důvod, asi je to obrana před spamem.

    Takže tedy pro příště už víme: nikdy neuvádět v jednom příspěvku více odkazů na cizí webové stránky než jeden.

  46. Paní Hájková, přečetl jsem si ten příspěvek Dana Drápala, na jedné straně je skutečně nemálo diferencovaný; ale na straně druhé se mi v daném kontextu jeví až příliš relativizující. Sám nevidím nijak rád když se teď aktivisticky bourají veškeré možné pomníky; ale na straně druhé je nutno vidět, kolik nahromaděného příkoří se skrývá za těmito napohled tak „chuligánskými“ akty. Nikdo z nás si nedokáže představit, co to i dnes znamená například být černochem ve Spojených státech; kolik je s tím spojeno každodenní diskriminace, ponížení, a třeba i smrtelného nebezpečí. Pak není možno se divit tomu, že tato nahromaděná frustrace pak vybuchne v takovýchto aktech „obrazoborectví“.

    Domnívám se proto, že mnohem případněji celou situaci vystihl komentář od Pavla V; ten ovšem ze své strany zřejmě nenašel žádné pochopení pro můj vlastní komentář k Jakešovi.

    Konkrétně Churchill: Drápal se ho snaží omlouvat kontextem doby. Jenže – jak správně poznamenal pan Profant – Churchill byl rasistou i v kontextu své vlastní doby. Například indičtí diplomaté v Anglii později dosvědčili, že se k nim choval se způsoby naprosto zřetelné rasové nadřazenosti.

    Co se těch – Drápalem zmiňovaných – výroků Marxe o potřebnosti otroctví v USA: nic takového jsem nikdy neslyšel, ty věty se mi v každém případě zdají být vytržené z kontextu. Marx to tak mohl myslet z objektivního hlediska; ale to ještě neznamená že by schvaloval otroctví jako takové.

  47. Ostatně co se toho pocitu „nebílých“ obyvatel z rasově motivovaného ponižování týče, tak to není zdaleka pouze problémem Spojených států. Zrovna v těchto dnech v Německu probíhá aféra ohledně toho, zda jsou osoby černé pleti bezdůvodně kontrolovány a šikanovány policií. Zrovna včera se k tomu vyjádřil jeden politik, radní města Norimberka, který je sám černé pleti: „Zeptal jsem se mých přátel s černou barvou pleti, kdo z nich byl německou policií kontrolován na nádraží: všichni. A pak jsem se zeptal mých přátel s bílou barvou pleti kolik z nich bylo takto kontrolováno: nikdo.“

  48. Pane Nusharte, ta Vámi zmiňovaná konverze (části) dřívější levice se udála prostě a jednoduše pod praporem obecné hodnoty humanismu. Tato konverze této části levice tedy nebyla zdaleka tak nedůsledná či neodůvodněná, jak se to snažíte podávat. Naopak, byl to zcela logický počin. A proto se na společné platformě skutečně mohou do jisté míry setkat příslušníci této levice i dejme tomu liberálního středu.

  49. Paní Hájková, ty Vaše zablokované příspěvky jsem uvolnil, takže se tu skutečně dodatečně objevily, dokonce na původním místě.

  50. Pane Poláčku není třeba se hned pochopitelně obětovat pomocí hrubého násilí, ostatně to nedělal ani Václav Havel. Stačí dát současným mocným jasně najevo svůj nesouhlas pomocí nějakého bojkotu, nenásilného protestu a podobně a donutit je tak k reakci, tak jak to udělal již zmiňovaný Václav Havel, když šel do vězení.

    Ale já jsem měl na mysli hlavně jinou oběť: vzdát se pohodlí (respektive části majetku) a hlavně času. Toho času, kteří nebudou progresivní středostavovští levičáci věnovat sami sobě, ale chudým lidem a jejich organizaci. Těm chudým lidem, kterými by se nemělo pohrdat jen proto, že neznají jako dnešní maloburžoazní progresivní „levičáci“ slovník cizích slov nazpaměť, neznají nejnovější ultrafeministický a genderový diskurz apod.

  51. Humanismus v tomto Vašem smyslu je, pane Poláčku, vlastně jen synonymem určitého důrazu na obecně dobrý vztah ke člověku. Slovo „humanismus“ zní jistě poněkud odborněji než třeba slovo „láska“, ale podobně jako u té lásky, i význam tohoto slova podléhá inflaci. A podobně jako v případě lásky, ani v případě humanismu neexistuje žádné racionální zdůvodnění, proč by se právě určitá konverze nějaké určité politické síly měla odehrát pod praporem obecné hodnoty humanismu a jiná zase pod praporem obecné hodnoty lásky. V obou případech jde o hodnotící stanovisko, které jen těžko může nabývat objektivní platnosti.

    P.S. Nesnažím se onu konverzi ve svém předchozím vstupu podávat jako neodůvodněnou, odůvodňuji ji – nikoli však sympatií či antipatií k oné části levice, odůvodňuji ji racionálně materialisticky – ztrátou politického zisku z původně zaujímané pozice a nemožností realizovat v této pozici svůj ideál zásadní přeměny společnosti (tedy ideál revoluce).

  52. Záleží tedy na tom, pane Poláčku, jaký u jednotlivých aktérů předpokládáme motiv, přičemž „vědecké“ je předpokládat motiv materialisticky odůvodnitelný:

    Těžko bychom například mohli tvrdit, že „černý táhl dámou na G5 z důvodu humanismu“.

    Racionálněji bude proto znít spíše vyjádření, že „černý táhl dámou na G5, neboť tím dal šach a současně ohrozil i soupeřovu nekrytou věž“. (Když pak ale zjistil, že šlo o léčku a že tímto tahem fakticky prohrál partii, řekl, že to udělal z důvodu humanismu a že šlo vlastně o afirmativní akci zaměřenou na ochranu slabšího soupeře.)

  53. Paní Hájková, ten článek o Dorothy Day je zajímavý. Ale jak známo, tak jsem ateista a materialista, pro mystiku zkrátka nemám buňky. Koukal jsem, že Dorothy Day třeba v roce 1961 chválila Fidela Castra (to ale ještě jeho ideologie nebyla zřejmě tak vyprofilovaná), ale úplně jsem do jejích názorů neproniknul.

  54. Panu Krupičkovi.
    Třeba by to nevadilo, že jste ateista a materialista. V knížce Noc je mým světlem Wilfrid Stinissen píše: „Ve svém nejhlubším nitru má každý člověk dveře vedoucí do nekonečnosti.“

  55. STRANA CHUDÝCH?

    Ano, pane Krupičko, i mně při čtení Vašeho posledního příspěvku projela hlavou myšlenka na církev (respektive na charitu).

    Já nechci popírat, že můžete mít skutečně pravdu. Ale – jakým konkrétním způsobem by se to mělo provádět, tato „organizace chudých“?… Má teď nějaká levicově orientovaná strana či skupina začít rozesílat dotazníky lidem s otázkou: „Jste chudí? Chcete se nějak organizovat?“…

    Je jasné, že takhle to asi nejde. Pro pomoc chudým jsou zde příslušné ty či ony pomocné, dobročinné, charitativní organizace (a jejich členové na to dozajista obětují svou energii i svůj čas); ale něco takového je opravdu sotva možné dělat v rámci nějaké politické strany.

    Jak by takovou stranu bylo vlastně možno nazvat? Strana chudých? A jaký by měla mít program? Zvyšování hmotných dávek v nouzi? To mají v programu jak komunisté, tak sociální demokracie.

    Já plně chápu, že je tady část populace (netroufám si odhadovat jak velká), která má pocit že je doslova „zapomenutá“. Nemá dost finančních prostředků na to aby se mohla sama zapojit do konzumní společnosti; cítí se tedy materiálně „upozaděná“. A má pocit, že ona ani vůbec nikoho nezajímá. To všechno je dozajista pravda; jenže to samé by o sobě mohli říci například staří osamělí lidé; anebo lidé se zdravotním postižením, respektive takoví kteří se musejí starat o těžce zdravotně postižené rodinné příslušníky.

    Fakt je: my žijeme v anonymní společnosti. Kde se principiálně nikdo nezajímá o osud, o životy těch druhých. (Pokud to nejsou zrovna jeho příbuzní či přátelé.) Ano – bylo by zapotřebí si přát společnost jinou, kde se zase obnoví přirozený vztah mezi lidmi, kde zavládne vzájemná solidarita, zájem o druhého člověka. A je nutno se o vznik takovéto společnosti snažit. Ale – to by právě musela být nějaká úplně jiná společnost nežli ta současná.

    Ta současná je – opakuji znovu – založená na anonymitě, nezájmu, na zahleděnosti do sebe samého. Tady je tedy opravdu jen stěží možné snažit se o nějakou zásadní změnu; je to možné jenom v ostrůvcích „pozitivní deviace“, jako jsou ty zmíněné podpůrné a charitativní organizace.

    Ale nějaká politická strana? Opakuji znovu, já sám opravdu nevím, jak by bylo možno ji reálně ustanovit, jak by měla fungovat, jaký by měla mít program. A kolik by se k ní vůbec přihlásilo zájemců.

    ————————-

    Takže opravdu nevím co s tím a jak z toho; ale přesto se mi zdá, pane Krupičko, že jsem právě dneska přece jenom trochu více pochopil, o co se Vám vlastně jedná. A opakuji znovu: v zásadě máte pravdu; jenomže nějaké řešení je opravdu sotva možno najít.

    Snad místo „Strana chudých“ by se to opravdu daleko spíše mělo pojmenovat „Strana zapomenutých“.

  56. Je tu v tuto chvíli asi hodně špatný příměr: ale takovýto „zájem o chudé“ vykazovala a projevovala svého času německá Nacionálně socialistická dělnická strana práce – čili Hitlerova NSDAP. To byla skutečně strana která byla organizována do značné míry na sociálním principu; pořádaly se třeba obědy pro nezaměstnané, ale i letní tábory pro děti nezaměstnaných, a tak dále. Tady se opravdu pěstoval duch vzájemné pospolitosti. A opravdu každému ze zúčastněných tu byl dán pocit, že někým je, že je součástí nějaké komunity, že se o něj někdo zajímá a že on sám má pro někoho význam.

    Ve svých počátcích tedy – ohledně této sociální organizace – měla tato NSDAP tedy dozajista pozitivní význam; jenže jak známo později se to všechno naprosto zvrhlo, z politických a ideologických důvodů.

  57. Co je humanismus? – Ano, pane Nusharte, nějak pozitivně „definovat“ humanismus je opravdu značně obtížné; ale v praxi se to dá rozpoznat většinou docela dobře, při troše dobré vůle.

    „Humanismus“ – to v prvé řadě znamená stavět se vždy na stranu těch, kteří jsou nějakým způsobem znevýhodněni, diskriminováni, utlačováni. Takovýmto obecným humanismem byli například už ve starém Římě motivováni pokrokoví intelektuálové a právníci, když bojovali za zlepšení postavení tehdejších otroků. Za podmínek příkře třídní společnosti bylo projevem humanismu stát na straně vykořisťovaného proletariátu. Ale za podmínek kdy tento proletariát už dávno přestal být určující sociální vrstvou, je zase projevem humanismu bojovat za práva dejme tomu migrantů, osob s neurčitou genderovou příslušností, a podobně.

    Není tedy zase tak obtížné nalézt pole pro reálný humanismus; jak řečeno postačí k tomu trocha dobré vůle. Tento humanismus je v dějinách víceméně konstantní a kontinuální stav; který do značné míry splývá s politickou levicí, ale není s ní zcela totožný. A proto je opravdu docela dobře možné, že se na půdě tohoto humanismu při konkrétních projektech či v konkrétních situacích setkají jak příslušníci levice, tak ale i z jiných částí politického spektra.

  58. Paní Hájková, životní a politické postoje D. Dayové celkem dost odpovídají té podvojné strategii, kterou líčím v nejnovějším pokračování mého seriálu o Havlovi (mělo by být zveřejněno během dnešního dne). Tedy jak vnitřní přerod, tak i změna (kapitalistického) systému.

  59. To je pravda. Altruismem mohou skutečně žít hlavně milionáři. Obyčejný člověk má co dělat, aby se postaral o sebe. A když má rodinu, tak ještě o rodinu. Proto se apoštol Pavel neoženil.

  60. Ještě pro pana Krupičku.
    Jinak musím napsat, že takhle právě začíná víra v Boha. Totiž zjištěním, že v tomto světě skutečně není absolutně žádné záchrany a není čeho se chytit a nač spoléhat. Je to svět, který je drsný. Jak řekl nebožtík pan Kubička – svět není zařízen na to, aby naplňoval lidské potřeby, a je zapotřebí se s tím vyrovnat. Proto mně schvaloval mou (křesťanskou) víru. I když on sám věřící nebyl. Bůh totiž naše potřeby naplňovat umí. Taky je umí radikálně měnit.

  61. Panu Poláčkovi

    „Já plně chápu, že je tady část populace, která má pocit, že je doslova ‚zapomenutá‘ a má pocit, že ona ani vůbec nikoho nezajímá. Opravdu nevím co s tím a jak z toho, opakuji znovu: v zásadě máte pravdu; jenomže nějaké řešení je opravdu sotva možno najít.“

    Ale:

    „‚Humanismus‘ – to v prvé řadě znamená stavět se vždy na stranu těch, kteří jsou nějakým způsobem znevýhodněni, diskriminováni, utlačováni. Není tedy zase tak obtížné nalézt pole pro reálný humanismus; jak řečeno postačí k tomu trocha dobré vůle.“

  62. ZÁJEM O CHUDÉ A ZNEVÝHODNĚNÉ

    „Ve svých počátcích tedy – ohledně této sociální organizace – měla tato NSDAP tedy dozajista pozitivní význam; jenže jak známo později se to všechno naprosto zvrhlo, z politických a ideologických důvodů.“

    —————————-

    No … později se to … zvrhne vždycky.

    Takže zatímco s problémem „chudé a doslova zapomenuté části populace se nic dělat nedá“ (a pokud se s tím přesto něco dělá, tak se to později zvrhne), s problémem „znevýhodněných diskriminovaných a utlačovaných se při troše dobré vůle něco dělat dá – bojovat za jejich práva je projevem humanismu“ (a později se to nezvrhne).

  63. A člověk zasažený ideou …

    [zde je ten rozdíl mezi ideou a reálným „materiálním“ životem – zde je ten „diferenciál“ zvrhnutí – ta úchvatná a zároveň i strach vzbuzující závislost změny hodnoty stranické či společenské funkce na malé změně proneseného argumentu]

    … později připustí, že „nějaké chyby se možná snad i staly, ale to nic nemění na tom, že jsme to mysleli dobře a že myšlenka samotná je správná“.

  64. LHOSTEJNÝ SVĚT A SMYSL ŽIVOTA

    Paní Hájková, jestliže vzpomínáte na pana Kubičku a jeho výrok o „světě který není zařízený na to aby splňoval lidské potřeby“, pak já k tomu mohu připojit výrok jednoho německého psychologa či psychiatra: „Ano, život nemá žádný smysl. Pro tento smysl je totiž nutno si p ř i j í t.“

    Co tím má být řečeno, je snad jasné: ano, tento svět sám ze sebe neplodí, negeneruje nic z toho, co my lidé pociťujeme a prožíváme jako pocit nějakého vyššího smyslu naší existence. Tento svět je prostě sám sebou, existuje, pohybuje se a roste, snad se i někam vyvíjí; ale to všechno nedává a nezadává ještě nějaký „smysl“ v uvedeném významu.

    To ale neznamená, že bychom tohoto „smyslu“ nemohli nijak dosáhnout. Můžeme; ale musíme si sami dát práci s tím ho pro sebe vytvořit. (Ostatně, víra v Boha není nakonec ničím jiným, nežli jedním z řady pokusů si takovýto vyšší smysl vlastní existence vybudovat.)

    Musím přiznat, že stanovisko toho německého psychologa je mi mnohem bližší nežli to od pana Kubičky (s kterým jsem ostatně nikdy nedokázal nalézt společnou řeč, respektive on se mnou). Ten na mě vždy působil skoro jako „profesionální“ skeptik. Nezřídka až vysloveně destruktivně. Jako by to byla přímo jeho jakási posedlost, s postojem (či pózou?) chladné distancovanosti rozbít a pohřbít všechno, co by mohlo směřovat někam výše, k nějaké vyšší, ušlechtilejší ideji.

    Já bych měl dokonce určité podezření, že ve skutečnosti on sám po nalezení takového vyššího smyslu svého života hluboce toužil. Jenže právě proto že ho nedokázal nalézt (respektive si ho nedokázal vytvořit), pak zaujal svým způsobem vlastně obrannou pozici s tím, že existenci takovéhoto vyššího smyslu života systematicky popíral. Před ostatními, ale i před sebou samým. Či spíše – hlavně před sebou samým.

  65. Navrhoval bych tedy, abychom chvíli zkusili přemýšlet o tom, kdy se to asi zvrhne a kdy se to určitě nezvrhne.

    Zatím se zvrhlo všechno: křesťanství, komunismus, nacionální socialismus… Zajímavá a přitom i dost poučná otázka tedy je, proč se liberální humanismus určitě nezvrhne!

  66. Anebo je možno na skeptický výrok pana Kubičky odpovědět přímou replikou: jestliže tento svět „není zařízený na to aby splňoval lidské potřeby“ – pak je to právě na nás, abychom takový svět vytvořili. Protože – kdo jiný by měl zlepšit a zušlechtit lidský svět, nežli sami lidé?!…

    Samozřejmě, tento svět se nikdy nebude bezezbytku řídit podle našich přání a potřeb. Vždycky budeme nějakým způsobem vystaveni jeho tlakům, jeho nahodilostem. Ale to naprosto neznamená, že bychom měli naprosto rezignovat na naše úsilí o jeho změnu; to neznamená že bychom nemohli dosáhnout vůbec ničeho.

  67. DVOUSEČNÉ OSTŘÍ SOCIÁLNÍ IDENTITY

    Ještě jednou pro pana Krupičku: opakuji znovu, že mám naprosté pochopení pro Vaši touhu vytvořit nějakou organizaci, stranu, pospolitost pro ty, které jsem nazval „zapomenutými lidmi“. Myslím, že naprostá většina lidí na levici si nakonec přeje to samé. Jenže – ono se to opravdu nedá prostě vydupat ze země.

    Vraťme se ještě jednou k německému národně socialistickému hnutí. Které právě tento pocit vzájemné pospolitosti vytvořit dokázalo. Toto hnutí mělo ve své výzbroji tři rozhodující komponenty:

    – pocit vzájemné pospolitosti

    – vůdčí ideu (ideu národní exkluzivity)

    – charismatickou vůdčí osobnost.

    Nám se dnes německá NSDAP samozřejmě okamžitě spojí s výjevy holocaustu a koncentračních táborů; ale tak tomu v počátcích tohoto hnutí nijak bezpodmínečně nebylo, Hitler sám sice od samotného počátku samozřejmě sledoval své temné cíle, ale u mnoha prostých Němců toto nové hnutí přineslo v chaosu a pocitu naprosté marnosti po prohrané válce prostě pocit, že mohou zase někam patřit, že mají o co usilovat.

    Kde se tedy stala zásadní chyba? – Nejobecněji řečeno, právě v tom pocitu vzájemné pospolitosti. Své vlastní identity. Totiž: jakmile se začne tím, že tady vznikne nějaké silné „MY“ – pak toto MY nevyhnutelně dostane výlučný, exkluzivní charakter. To znamená: jeho členové se cítí být něčím lepším, hodnotnějším než ti ostatní. A to pak nevyhnutelně znamená: všichni ostatní jsou tak či onak pociťováni jako něco méněcenného. Přinejmenším: méně hodnotného.

    Tedy: z toho o sobě pozitivního pocitu MY, naší vlastní identity a pospolitosti, se velice rychle utváří pocit vlastní nadřazenosti; a od toho je pak už jenom malý krůček tak či onak projevovanému násilí vůči těm „méněcenným“. Že v toto násilí vyústilo hnutí německého nacionálního socialismu, je samozřejmě známou věcí. Ale ten samý pocit vlastní výlučnosti pociťovali například i ruští bolševici vůči „vykořisťovatelům“; následkem byly stejně tak orgie násilí. A ten samý pocit vlastní výlučnosti byl samozřejmě spojen i po většinu jeho trvání s křesťanstvím, a jeho vztahu k „pohanům“.

    Právě v tom tkví zásadní dvojsečnost tohoto pocitu vlastní pospolitosti, vlastní skupinové identity: na straně jedné je tato identita, tato mezilidská pospolitost naprosto pozitivní záležitostí; ale na straně druhé tu vždy přinejmenším číhá nebezpečí paušálního pohrdání všemi, kdo nejsou součástí právě té naší vlastní exkluzivní komunity.

  68. Liberální humanismus má ovšem, pane Nusharte, velice slabý pocit vlastní identity, vlastního „my“. Dalo by se dokonce říci, že liberalismus jako takový je naprostým opakem této skupinové identity, protože na rozdíl od ní vychází zásadně z lidského individua, nikoli z lidského kolektivu.

  69. Tak k tomu panu Kubičkovi vám něco napíšu, pane Poláčku. Doufám, že se nedopustím velkého prohřešku, když tady prozradím, co mi napsala paní Kubičková. Ano, její muž byl vždycky skeptik, realista a zároveň ateista, věřící především v rozum, vědu a logiku.
    Ale už delší období před tím, než zemřel, prý pociťoval velikou úctu a pokoru před něčím velikým, co si ani netroufal nazvat Bohem nebo nějak jinak. Nechtěl o tom mluvit, protože to ještě neměl ujasněno. Bylo to však na něm znát. A když umíral, změnil se jeho výraz v obličeji tak, že paní Kubičková usoudila, že už vidí Boha, že se s ním právě setkává tváří v tvář. Tak pokojně a šťastně prý při umírání vypadal.

  70. Immanuel Wallerstein psal v jedné ze svých knih, že ohledně antisemitismu měla celá Evropa máslo na hlavě, i když nakonec se všechno svezlo jen na hitlerovské Německo. To totiž systematickým vyvražďováním překročilo veškerou míru. To ostatní Evropa nikdy nechtěla. Antisemitismus tam kvetl i předtím, ale dalo se to snést (když pomineme středověké pogromy).
    Většinou vždycky dojde na překročení míry. A kolektivy nebo skupiny ji překračují ještě snáz než jednotlivci.
    Anselm Grun píše v knize Pokora a zakoušení Boha (a vychází přitom z Junga), že základem nerovnováhy bývá většinou pýcha. Podle něj člověk nutně potřebuje pokoru. Jen pokora prý umožňuje sebepoznání. Umožňuje podívat se na své vlastní já bez předsudků. Pokora prý udržuje v rovnováze vědomí a nevědomí. Pokora zná správnou míru, zatímco pýcha nikoliv. Pyšný člověk žije v nezměrné fikci.
    Podle Junga pyšný člověk má o sobě iluze. Vychloubá se něčím, co je mimo něj – například idejemi nebo úřadem, který zastává.. Tím se povyšuje a uzurpuje si vlastnosti, které nejsou jeho.
    „Ještě horší je to v případě, kdy se člověk ztotožňuje s náboženskými idejemi a činí ze sebe normu pro druhé. Namlouvá si, že je povznesen nad svého „neosvíceného bližního“ a povyšuje se nad city a postoje druhých. Tato inflace vede ke ztrátě duševní rovnováhy, k emocionálnímu chladu a ke ztrátě smyslu pro skutečnost. Pyšný člověk může být podle Junga uzdraven pouze za cenu morálních proher. Jedině ten, kdo si pořádně natluče nos a kdo si bytostně uvědomí, že že to, co ho bolí, je opravdu jeho nos, může být znovu postaven na pevnou půdu skutečnosti. Jenom ten, kdo leží na zemi (humus) dokáže pokorně (humilis) přijímat vlastní lidství.“
    Je docela možné, že lidé si někdy potřebují „natlouct nos“ nebo spálit se, aby se jejich ego poněkud umenšilo.

  71. Panu Poláčkovi

    „Žijeme v anonymní společnosti, kde se principiálně nikdo nezajímá o osud, o životy těch druhých. Ano – bylo by zapotřebí si přát společnost jinou, kde se zase obnoví přirozený vztah mezi lidmi, kde zavládne vzájemná solidarita, zájem o druhého člověka. A je nutno se o vznik takovéto společnosti snažit. Ale – to by právě musela být nějaká úplně jiná společnost nežli ta současná. Ta současná je založená na anonymitě, nezájmu, na zahleděnosti do sebe samého. Tady je tedy opravdu jen stěží možné snažit se o nějakou zásadní změnu; je to možné jenom v ostrůvcích ‚pozitivní deviace‘.“

    Ale:

    Liberální humanismus se určitě nezvrhne (jako třeba křesťanství, komunismus a nacionální socialismus), protože „liberalismus jako takový je naprostým opakem této skupinové identity, protože na rozdíl od ní vychází zásadně z lidského individua, nikoli z lidského kolektivu“.

  72. Přejete si tedy společnost jinou (ty ostrůvky pozitivní deviace), kde se obnoví přirozený vztah mezi lidmi a která nebude založená jen na zahleděnosti do sebe samého, nebo máte naopak obavy, že právě takováto společnost, kterou si přejete, by se zvrhla, a proto chcete zůstat věrný liberálnímu humanismu, který se zvrhnout nemůže, protože vychází zásadně z lidského individua a nikoli z lidského kolektivu?

  73. Ostatně … mám takový pocit, že právě teď jsme svědky zvrhávání liberálního humanismu (viz třeba otevřený dopis 150 osobností jako např. Rushdie, Chomsky, Kasparov).

  74. Pane Nusharte, musím přiznat, že nyní více než před nějakými třemi lety na DR chápu Vaše znepokojení, které jste již tehdy cítil v relativně nesmělých projevech liberálního paličství.

    Přesto však musím konstatovat, že konzervativci a liberálové se navzájem stále více potřebují, aby mohli pro své nepříliš okouzlující politické plány mobilizovat potenciální příznivce.

    Vítězství Donalda Trumpa je nyní natolik ohroženo, že nějaká ofenzíva liberálů prostě musí být znepokojivější než kdy dřív. A z druhé strany: Nekupte to!

    Rezultát: Poplatnost a podlézavost se mohou dobře rozvinout i v liberálním prostředí.

  75. Ano, pane Nusharte, důraz na radikálně levicová socioekonomická témata byl mým hlavním cílem v rámci mého krátkého a nesmělého politického angažmá.

    Obecně vzato bych řekl, že souboj mezi liberály a konzervatisty (záleží ovšem na vymezení pojmu, takto je to poměrně zjednodušené), je falešný. Oba tábory jsou v podstatě tábory kapitalistické. Dejme tomu že Trump je konzervativec (ale ekonomicky velký liberál) a Hillary Clinton liberálka, která je spíše liberálkou i ekonomickou jako Trump. Svým způsobem jsou na stejné lodi, respektivě vlně (velkého) kapitálu a důležitý by byl jejich souboj se Sandersem jakožto socialistou, který se ale na té nejvyšší úrovni neodehrává.

    A já bych řekl, že ten „liberální humanismus“ se tak trochu zvrhává už teď. Viz třeba ostrakizace Woodyho Allena (jak mohou liberální feminisky s takovou jistotou vědět, že zneužíval své dítě netuším), snaha o vymazání nedávno oblíbených filmů z lidských dějin, hyperkorektnost všeho druhu atd. Ale to všechno je podle mě právě snaha o odvrácení pozornosti od tématu třídní nerovnosti a vlastnictví výrobních prostředků a zejména proto se mi jeví tento druh liberalismusmu jako nebezpečný a falešný.

  76. Pane Krupičko, konzervativci a liberály ovšem nejsou jen kapitalisté nebo vysocí politici. Jsou jimi i úplně obyčejní lidé. Jinak samozřejmě máte pravdu, že jeden člověk může být například v otázkách mravních konzervativcem (i když Trump i tohle spíš jenom předstírá), zatímco v otázkách ekonomických může být liberálem. Nebo tomu může být i naopak. Proto to dělení často nedává smysl. Znepřátelené „tábory“ vznikají často tím, že lidé setrvávají na povrchu problémů nebo se fixují na jednu věc. Nejsem pro vytváření táborů. Jsem spíš pro diskuse, aby lidé mohli nahlédnout, že jejich pohled je jen částečný a že jiní lidé to vidí trochu jinak, protože mají jinou osobní zkušenost.
    Z vašeho příspěvku mám dojem, že chcete, aby se levicová témata odvrátila od toho, čemu se říká „kulturní marxismus“ zpátky k ekonomickým tématům. Na to je ovšem třeba mít širokou podporu a oporu. Stará politická levice měla velkou oporu v (uvědomělé) dělnické třídě. Dělníci však dnes tvoří mnohem menší procento obyvatelstva než tomu bylo dřív a navíc jsou povětšinou nepolitičtí nebo jsou politicky někde úplně jinde.
    Zaměření liberální levice na určité identity, které podle nich trpí víc než jiné lidé, je chybná. Oni totiž v nich chtějí pěstovat i jakousi hrdost na tu svou identitu. Myslím, že to není dobrá strategie. Identita se totiž vytváří tím, že se vymezujeme vůči ostatním identitám. Jenže povědomí o identitě je u spousty lidí je velmi slabé. Ti pak to vymezování druhých chápou jako akt nepřátelství. A my po nich ještě chceme, aby chápali menšiny, které automaticky považujeme za slabší. Příslušník většiny není nutně vyrovnanější a vnitřně silnější než příslušník menšiny. Ta většina totiž může být zcela neviditelně diferencovaná a její příslušníci tedy vlastně vůbec nevědí, kdo jsou. Pak u nich může propukat strach z budoucnosti.

  77. To jste, paní Hájková, vystihla moc hezky. Je (evolučně daný?) fakt, že člověk většinou po nějaké „transcendenci“ (své permanentní existenční ohroženosti) do skupinové identity touží. A ona mu i reálně může (za příznivých okolností, dočasně) pomáhat. Proto lze i chápat naši přirozenou tendenci upřednostnit (spolu-) vidění svých modelů skutečnosti před úsilím o co nejpravdivější jejich vystavení aktualizacím Skutečností samou. I toto (nutně nekonečně slabé) individuální úsilí by mohlo být jakýmsi způsobem – vzájemným respektem, účastí-zájmem-upřimnou zvědavostí společné. A to i (narozdíl od výše uvedeného příkladu Nár.Soc., ale mnoha dalších) pohostinně mezi-skupinově. Pokud to zdravé a přirozené tíhnutí ke skupinovým identitám (založeným na součinnosti struktur moci a sdílení modelů skutečnosti) nebudeme sami průběžně vyvažovat (nepyšnou) snahou o vystavenost své slabé, přesto zázračné existence Skutečnosti, musí a budou zákonitě, jak jste psala o něco výše, přicházet nárazy našich modelů o Onu Skutečnost. Nárazy plné utrpení, ale i poznávání, (proto)že v něm nejsme sami.

    (Omlouvám se, v maximální sobě dostupné míře jsem se pokusil použít ekumenický teisticko-agnosticistický slovník:-) A v něm nějak jinak vyjádřit i taková klíčová slova jako láska a solidarita a …).

  78. Tak se zdá, paní Hájková, že jsem se s mým pokusem o dálkovou diagnózu životních preferencí pana Kubičky celkem docela dobře strefil do samotného terče. Jak řečeno já jsem měl nemalé podezření, že je u něj dán nějaký vnitřní rozpor, na straně jedné onen vyhraněný logický racionalismus, ale zároveň jakási potlačená niterná touha po naprostém opaku, po nějakém (transcendentálním?) vyšším smyslu vlastního bytí.

    K té pýše a pokoře: bezprostředně to co říkají citovaní autoři je samozřejmě pravda; ale na straně druhé to zase budí dojem pouze jednostranného pohledu. Tedy – že na místo jednostranné, přemrštěné sebejistoty („pýchy“) stojí zase jenom stejně tak jednostranně pojatá „pokora“. Pokora je dozajista nutným a nezbytným korektivem pýchy; ale pokud by člověk v sobě neměl nic jiného nežli pokoru, pak upadne do stavu naprosté pasivity.

    Mně se velmi zalíbila jedna moudrost, kterou jsem svého času někde pochytil (a kterou jsem svého času citoval jednomu mladému nadějnému umělci):

    „Ctižádost je jako dobrý kůň, který svého jezdce může dovézt velmi daleko, dokud jezdec ovládá svého koně; ale nesmí se stát, aby kůň začal ovládat svého jezdce.“

    Tím je vyřčeno prakticky všechno: pokud začne „kůň ovládat svého jezdce“, tam se zdravá ctižádost, cílevědomost přeměňuje v pýchu, v posedlost vlastním úspěchem, která člověka nakonec nikam nedovede (k ničemu pravému). Ale pokud onen jezdec dokáže svou ctižádostivost ovládat, pak právě ona je tím „koněm“, který ho může dovézt až k velmi dalekým cílům.

  79. Pan Jiří Nushart: už jsem několikrát napsal, že liberalismus má ve své nejhlubší podstatě krajně ambivalentní charakter.

    To znamená, že má dozajista i své stránky negativní; na které Vy jistým právem správně poukazujete. Jenže on má i své stránky pozitivní – které Vy systematicky marginalizujete respektive zcela přehlížíte.

    Ano, liberalismus má v sobě vždy elementy povrchnosti, protože jeho centrální figurou není samotný člověk, nýbrž pouze lidské individuum. Nicméně – pravda liberalismu spočívá v tom, že člověk (to se nedá nic dělat) ve své bezprostřední existenci JE v prvé řadě právě toto individuum, se svými bezprostředními a základními potřebami své osobnosti, své svobody, svého osobního uplatnění. A liberalismus je právě tím ideovým směrem, který se zasazuje o tyto individuální svobody a potřeby.

    Ano, liberalismus je v tomto individualistickém pojetí jenom jednostranný a povrchní; ale jakmile jsou nám tyto svobody brány a naše základní potřeby potlačovány, pak zjistíme velice rychle a velmi bolestně, jak nepostradatelný je tento liberalistický základ naší existence.

    Ano, liberalismus je samozřejmě ideologií (stejně jako je ideologií nakonec každý ucelený soubor našich názorů na svět); a podle toho se jeho vyznavači také nezřídka chovají. Tedy ideologicky. Z tohoto hlediska je tedy samozřejmě naprosto možno liberalismus kritizovat; ale vždy je zároveň nutno vidět a respektovat jeho pozitivní hodnoty. Protože kdybychom chtěli liberalismus zavrhnout a odstranit naprosto – pak bychom si museli dokázat zodpovědět otázku, co na jeho místo. Kdo jiný by se tu pak měl stát takto nepodmíněným strážcem – individuální – svobody.

  80. A ještě jednou panu Krupičkovi: v zásadě to o co se tu Vy teď zasazujete, tak přesně to bylo vlastním ideálem socialismu. Tedy tak uspořádaná, tak pojatá společnost, kde za prvé jsou si všichni (materiálně, sociálně) rovni; a kde ale navíc i každý jednotlivý člen této společnosti má svou vlastní hodnotu, svou vlastní cenu, protože je účasten společného díla na neustálém rozkvětu a humanizaci této společnosti.

    Tato idea socialismu byla tedy sama o sobě naprosto pozitivní a jedinečná; ale jak známo, prakticky nikdy nebyla realizována. Skutečná sociální rovnost všech v reálné praxi socialistických států fakticky nikdy nebyla přítomna; už jsem zmínil například svědectví Oty Šika o tom, jak pražské vedení komunistické strany si hned po válce (tedy ještě před vlastním převzetím moci!) pro sebe „vyorganizovalo“ neoprávněné příděly nedostatkového masa. A nejinak tomu bylo v bolševickém Rusku, kde manželka bolševického velitele Petrohradu si prostě přisvojila šperky carevny (!), a veřejně se jimi honosila. A to bylo v době, kdy v Rusku lidé mnohdy umírali hladem!…

    A ten význam každého jednotlivce při účasti na společném díle? – Ano, něco takového bylo, alespoň v určitých fázích. V raných fázích socialismu skutečně mnoho (mladých) lidí se nechalo strhnout entuziasmem socialistické ideje, a zúčastnili se například (bez úplaty) staveb mládeže. Jenže – tento budovatelský entuziasmus se velice rychle začal rozbíjet na byrokratických strukturách socialistického státu. Například známá herečka Antonie Hegerlíková po letech vzpomínala na to, jak se sama s mladistvým nadšením těchto „staveb socialismu“ zúčastnila. Pracovala například na stavbě jakési železniční tratě – jenže tato trať byla tak mizerně naplánována, že po jejím dohotovení nakonec nikdy nebyla v provozu! Nikdy po ní nejel ani jediný vlak. Celá ta práce vzešlá s upřímného nadšení byla vynaložená a vyhozená naprosto nadarmo.

    Zkrátka: ten ideál všeobecné sociální rovnosti a činné účasti každého jednotlivce na společném díle za lepší svět je bezpochyby velice ušlechtilý a potřebný; ale znovu a znovu se ukazuje, že my nemáme – alespoň v tuto chvíli – v ruce nic, co by nám umožňovalo tento ideál uskutečnit. K tomu je totiž zapotřebí odpovídajícím způsobem přebudovat celou organizaci společnosti, její struktury, její motivace; a nedá se nic dělat, k tomu je zapotřebí napřed velmi důkladných (a samozřejmě mnohdy velmi suchopárných) teoretických úvah a rozborů.

  81. Pane Poláčku, Grün praví, že pokora není to, co si obvykle představujeme – tedy není to poníženost za každou cenu. Pokora je podle něj „odvaha sestoupit do hlubin a temnot svého vlastního nitra. Tuto odvahu sebere jenom ten, kdo nedůvěřuje v sebe a ve svou vlastní ctnostnost, a spoléhá se na Boha. Protože jedině Bůh nás může osvobodit od našich chybných postojů.“
    A dále píše třeba toto: „Pokora je sestoupení z hlavy do srdce. Srdce totiž znamená otevřenost vůči Bohu a jeho milosti.“
    Ostatně, přečtěte si to sám:
    https://www.ikarmel.cz/produkt/pokora-a-zakouseni-boha

  82. Pan Jaroslav Nushart: ano, ty kategorie „účast – zájem – upřímná zvědavost“ jsou skutečně naprosto klíčové.

    Samozřejmě že každý člověk má v prvé řadě svou vlastní skupinovou, či ideovou identitu. (Respektive napřed tu ideovou, a z ní pak vyplývající skupinovou.)

    Ale tím rozhodujícím momentem který nás může uchránit před tím uzavřít se do g h e t t a oné skupinové a ideový příslušnosti je právě vnitřní ochota přestoupit hranice této své identity (a pociťované výlučnosti), a otevřít se „se zájmem a upřímnou zvědavostí“ vůči idejím (a skupinám) jiným.

    Demokratický liberalismus (respektive liberální demokracie) zůstává stát jenom u toho, že lidem poskytuje neomezené právo volit (a praktikovat) si své identity. Jenže – tento liberalismus nepřináší naprosto žádný nástroj či impuls pro to, aby lidé překonávali hranice této své skupinové identity. Toto liberalistické právo „absolutní svobody“ tedy ve své reálné praxi není ničím jiným, nežli poskytnutím neomezeného práva uzavírat se do ghett. Tato ghetta sice nesmějí vůči těm ostatním vystupovat násilně; ale tím to všechno končí, není tu nic co by existenci těchto názorových a skupinových ghett mohlo reálně překonat.

    Takže tedy: „zájem a upřímná zvědavost“; nicméně i tady přetrvává kardinální problém, kde tyto impulsy, tyto motivace vzít. Aby vše nezůstalo zase jenom u morálních apelů.

  83. OTÁZKA BOŽÍHO DOBRA

    Paní Hájková, to je stejně pořád to samé: pořád je tu představa, že existuje jakési „centrum dobroty“ (ať už u Boha nebo v pravém jádru naší duše) – a že všechno o co se jedná je to, se k tomuto „centru dobroty“ přimknout, a jednat v jeho intencích.

    Ale tady pořád chybí ten opravdu činný, aktivní, svébytný, kreativní člověk, který si sám hledá svou vlastní cestu k – dobrému – světu.

    Tato křesťanská představa „božího dobra“ je prakticky stejně strukturovaná jako Platónovo pojetí Dobra; jenže Platón tento svůj předpoklad Absolutního dobra mohl ještě podepřít tehdejší kosmologií, tedy vírou v dokonale (s božskou moudrostí) uspořádaný veškerý kosmos. Tuto víru v „rozumné uspořádání vesmíru“ už dávno smetla moderní fyzika a astronomie; kde potom ještě vzít nějaký reálný základ (a obsah) pro toto „Dobro“?

    Tento problém je v křesťanství ještě mnohem palčivější než v judaismu: tam bylo konání dobra celkem jednoznačně dané, záleželo prostě v plnění božích nakázání kodifikovaných v příslušných normách a zákonech. Jenže křesťanství právě tento kodifikovaný kánon jasných a jednoznačných norem – právem – odstranilo; ale od té doby v křesťanství trvá právě ten kardinální problém, jak k o n k r é t n ě určit obsah tohoto „božího dobra“.

    Fakticky je tu k dispozici jenom tradovaný soubor Ježíšových činů, kázání a nakázání; ale i tak tady chybí nějaké jasné určení: CO je vlastně Dobro?…

  84. Nejde o soubor…Za nimi a skrze ně je výzva právě k důvěře (že je co, a kde) hledat. A aktivní, rozhodná Modlitba, aby to tak bylo.

    Možná je problém v termínu „Dobro“. Zkusme se tedy i jeho zříci a jen upřímně pozorovat kde a kdo jsme. A (pokorně;-)) položit za oběť naše interpretační modely.
    Možná Platón abstrakci Absolutního dobra opírá o skutečnost – podmínku celistvosti? spíše než o konkrétní kosmologii?

  85. Co je dobro?
    Myslím, že se k němu počítá víc věcí – například život, spravedlnost, pokoj, milosrdenství, svoboda…
    K dobru bychom mohli počítat třeba plody Ducha svatého, jak o nich mluví Pavel: láska, radost, pokoj, trpělivost, laskavost, dobrota, věrnost, tichost a sebeovládání.
    Podobně Pavel vypočítává, co je láska (ve svém známém chvalozpěvu).
    Jistě si každý jednotlivec může rozhodovat, co je dobré osobně pro něj. Ale nemůže rozhodovat, co je dobré pro druhé. To může leda objevovat.

  86. Rozhodovat může, ale objevovat by bylo i v tomto případě prozřetelnější:-)

  87. Já vím. To jenom kvůli panu Poláčkovi, který chce být za každou cenu autorem svého života. 🙂

  88. Zajímavé je, co tvrdí Wilfrid Stinissen v knížce Noc je mým světlem. Podle Jana od Kříže prý člověk, který dosáhl stavu spojení (s Bohem), už nemá povědomost o zlu: „Takový člověk je v těchto okolnostech tak nevinný, že zlo vůbec nechápe a rovněž neodsuzuje nic zlého. Může slyšet špatné věci a vidět je na vlastní oči, přesto však nepochopí, že jsou zlé. Není v něm již schopnost přijímat zlo, a proto nemůže nic odsuzovat jako zlé“.“ Nesuďte“ již není etickým pravidlem, jež se snažíme dodržovat. Soudit se teď stalo nemožným. Zcela jednoduše proto, že není co soudit. Znovu jsme získali nevinnost ráje.“

    My ten jev částečně známe jako“ čistému vše čisté“.

  89. A ještě chci odpovědět na otázku pana Poláčka – kdo (namísto liberalismu) by se mohl stát nepodmíněným strážcem svobody jedince.
    Řekla bych, že Ježíš. Jeho jméno v překladu znamená „ten, který osvobozuje“.

  90. Nevím, tak daleko nedohlédnu:-) Rozhodně utrpení jako utrpení zažíváme a soucítíme když jsou jeho zažívání vystaveni jiní. Ale věřím (měl bych, doufám že budu..) že v tom zažívání už nikdy nejsme sami, a právě tím může být jakékoli skutečné zlo proměněno – léčeno.

    Ježíš myslím jako zlo ohrožující životaschopnost duše pojmenovává hlavně pokrytectví.

    Na otázku Jak tedy konkrétně určit obsah tohoto „božího dobra“ bych hledal pokus o (křesťanskou) odpověď z tohoto uvedeného kontextu: pravdivým spolubytím. (Snažím se jinak pojmenovat solidaritu, protože poskytnutí pomoci má stejnou hodnotu jako její přijetí: jednou jsme hosty, jindy hostiteli.)

  91. Ještě se pokusím o „opravu“ k tomu pokrytectví: My při vší intuici a soucitnosti nikdy nevidíme druhému tak hluboko, abychom jej mohli v této věci právem soudit. Je však pro nás dobré nesnažit se pokrývat a naopak usilovat o pravdivější rozkrytí sebe.

  92. Pane Poláčku, myslím, že jde o nedorozumění, pokud se snad domníváte, že chci člověku upírat jeho individuální svobody a individuální potřeby. Jde o nedorozumění podobného druhu, jako kdybyste třeba na základě známého eseje „Proč nejsem komunistou“ vytýkal Čapkovi, že chce dělníkům upírat jejich zcela jistě oprávněné potřeby a svobody. Je to podle mě totiž paradoxně zcela naopak: tak, jako bylo potřeba svobodu (západoevropských) dělníků před stalinským i brežněvovským komunismem hájit, je i dnes podle mě třeba svobodu individuálního člověka před současnou podobou liberalismu hájit.

  93. SOCIALISMUS JAKO CÍL

    Uvedl jsem výše originální citát z Havla, kde tento se – s překvapující jednoznačností – označil za socialistu. Shodou okolností se ke mně v těchto dnech dostal jeden text (ke kterému se dost možná ještě časem blíže vrátím), kde je uvedený jeden citát z Masaryka, a to sice na to samé téma. Pro naši diskusi asi opravdu nebude nezajímavé si tento citát uvést:

    „I kdyby marxismus byl úplně pochybený a kdyby to marxisté i plně doznali, socialismus tím nepadne. Jako všechny strany sociálně reformní také socialismus má své živé zřídlo v zejících nedokonalostech a zvláště v hmotné a mravní bídě velikých mas všech národů. Varoval bych odpůrce socialismu, aby z krize v marxismu nečerpali naděje pro strany své – ta krize naopak může být pro socialismus velikou silou, jestliže jeho teoretičtí vůdcové docela svobodně a upřímně kritizovat budou své základy a překonávat jejich nedostatky.“ (Převzato z elaborátu Petra Kužvarta: „Reálný socialismus – co to bylo a proč?“; Citováno podle: Kučerová, Stanislava, Zamyšlení březnové, České národní listy 5.3. 2020)

    Musím přiznat, že jak jsem byl překvapen jednoznačností Havlova přihlášení se k ideji socialismu, tak o nic méně jsem tím samým byl překvapen i u Masaryka. Věděl jsem sice že Masaryk principiálně inklinoval k levici; ale že se takto jasně přihlásí i k samotnému socialismu, něco takového jsem skutečně nečekal.

    A co stojí obzvlášť za povšimnutí: Masaryk vidí „živé zřídlo socialismu“ nejenom ve hmotné, ale výslovně i v „mravní bídě velkých mas všech národů“. Jinak řečeno, Masaryk fakticky stejně jako Havel konstatuje mravní krizi tohoto světa; a Masaryk výslovně v socialismu spatřuje potenciál k překonání této krize. Pokud ovšem idea socialismu bude schopna hluboké vlastní sebereflexe.

  94. Aby idea socialismu (nebo i křesťansko-sociálního humanismu?;-)) zůstala nebo znovu byla tak živá, jak živou ji mohl vidět Masaryk, měla by asi být stále znovu testována praktickým živým zájmem lidí a o živé lidí:-) (Bez nároku že bude někdy jako „systém“ „dotvořena“ – tam myslím mířil a míří smysl výhrad bratra Jiřího).

  95. KDY PŘIŠLO „DOBRO“?

    Ano, pane Nusharte (Jaroslav), Platón své pojetí (absolutního) Dobra opírá bezprostředně o kosmologii, tedy o povznášející pocit dokonalého (božího) uspořádání celého kosmu. Ovšem – celé zázemí „Dobra“ je poněkud širší, a není omezeno pouze na Platóna. A dá se skutečně říci, že je tu přítomno „vědomí celistvosti“. – Ostatně byl to právě Platón, který vytvořil takové pojmy jako „dovršené bytí“ (to pan, totalita bytí, respektive pantelos on, dokonalé bytí) – což je vlastně synonymem právě Dobra, a má jednoznačně normativní charakter.

    Zdá se opravdu, že v určitém historickém období, který Karl Jaspers nazval „dobou osovou“, a kterou situoval do časové úsečky zhruba mezi léty 800 a 200 př.n.l., že v této době skutečně došlo k jakémusi zásadnímu přelomu v linii planetární kultury. Samozřejmě, i předtím měli lidé nějaké povědomí o „dobru“ a „zlu“; ale tyto kategorie byly zřejmě pociťovány (a aplikovány) subjektivně, to jest vzhledem k vlastní osobě, k vlastnímu rodu, vlastnímu kmenu… Zatímco nyní se zrodilo něco principiálně nového: vědomí „dobra“ jako univerzální, nepodmíněné hodnoty. Nyní už tedy přestává platit „dobré je to, co je mně ku prospěchu“; nýbrž nadále má platit „dobrem je to, co prospívá lidské bytosti jako takové“.

    Ale ani tato univerzální lidská bytost nebyla vlastně poslední kritériem; neboť jak už řečeno, toto „dobro“ je vposledku zakotveno ještě výš, v symetrii a harmonii samotného kosmu, ale pak ještě výš, v řádu samotného Bytí. A pro toho kdo chce, se toto „Bytí“ ovšem může manifestovat v subjektivizované podobě (personálního) Boha.

    Paní Hájková tu vyjmenovala celou řadu atributů „dobra“ (případně „lásky“). Jenže základním momentem takto pojímaného „dobra“ je právě to, že se nikdy nedá nějakým pozitivním způsobem definovat. Je ve svém nejvlastnějším jádru něčím víc, než jakkoli vyčerpávající sumou jeho jednotlivých atributů.

    V daném smyslu je skutečně možno říci, že daleko spíše nežli že my bychom „nalézali dobro“, či dokonce „tvořili dobro“, tak že toto Dobro má nás. Je jednou z nejpůvodnějších konstelací samotného Bytí; natolik původní, že my sami tam nikdy nedokážeme dohlédnout. „Tajemství hlubší než sama hlubina“, takto nazval Lao-c‘ své Tao te ťing.

    A přece… A přece je na straně druhé stejně tak nutno říci, že toto „Dobro an sich“, dobro o sobě, zůstane jenom němé, jenom čirým potenciálem, když to nebudeme my sami, kdo po něm sáhne, kdo ho nechá stát se reálnou skutečností.

    Proto ostatně také Karl Jaspers k velkým osobnostem své „doby osové“ čítá právě Lao-c‘ a Konfucia, Buddhu a Zarathustru, řecké filozofy a starozákonní proroky. Nebýt jich, jejich duševní, duchovní a mravokárecké práce a úsilí, to „Dobro“ by snad bylo nějak tušené, ale stále ještě němé.

  96. Liberalismus a Ježíš – paní Hájková, tady je zásadní rozdíl v pojetí svobody. Liberalismus pouze brání – zatímco Ježíš žádá pozitivní čin. Liberalistiská svoboda je minimalistická, žádá pouze zdržení se jednání – zatímco Ježíš je maximalistický, žádá od člověka až téměř nemožné. Liberalismus osvobozuje od vázanosti – zatímco Ježíšova svoboda svazuje. Zavazuje.

    Tak tohle je zásadní rozdíl mezi svobodou liberalismu, a svobodou Ježíše. Je také možno říci: liberalismus člověka osvobozuje od špatnosti těch druhých; zatímco Ježíš od člověka žádá, aby se osvobodil od špatnosti vlastní.

  97. Ježíš a pokrytectví: já bych řekl, že ještě obecnějším zlem které Ježíš pranýřuje je „faleš“. Pokrytectví je jenom jednou z forem této falše jakožto životního postoje, kdy dotyčný jedinec předstírá pravdivý způsob života, ale přitom vede jenom život zdánlivý, vedený nepravými či přímo egoistickými motivacemi.

    V zásadě se tu u Ježíše ukazuje ten samý model jako u Platóna: Platón (respektive Platónův Sokrates) vedl trvalý boj proti sofistům; neboť jim předhazoval, že oni pouze předstírají vědění, ale ve skutečnosti cílí jenom na účelovou manipulaci svým posluchačstvem (a na vlastní zisk). Zatímco pravé a ryzí poznání, to je tím o co usilují pouze praví filozofové, bezpodmínečně zavázaní samotné pravdě.

  98. Pan Jiří Nushart: a v čem vlastně vidíte to „ohrožení svobody jednotlivce“ současným (kulturním) liberalismem?

    Už jsem napsal, že liberalismus nikdy nepovoloval naprosto všechno. Že byl ochoten i omezit „svobodu jednotlivce“, když se dostala do kolize s větší svobodou, respektive se svobodou většího počtu jednotlivců. Pravý liberalismus nikdy nebyl anarchistickým libertinismem, kde by každý mohl dělat (a hlásat) všechno co se mu jen samotnému zlíbí.

  99. Idea socialismu a živoucí člověk: pane Nusharte (Jaroslav), o tom vztahu jednotlivce (vnitřní proměny) a „systému“ jsme v souvislosti s Havlem už obsáhle diskutovali. Jednoznačný závěr (alespoň z mé strany) byl ten, že vnitřní přeměna člověka (dejme tomu ve smyslu socialistických ideálů) je nutnou podmínkou; ale že stejně tak nutnou podmínkou je právě ono „dotvoření systému“, protože jinak by ten vnitřní přerod velice rychle zakrněl, respektive přežíval by jenom v několika málo jednotlivcích. Nakonec – a na to upozorňuji znovu a znovu – i samotné křesťanství „dotvořilo svůj systém“, vybudovalo pevnou organizaci a strukturu církve.

    Ano, je dozajista právem možné právě toto vybudování pevné církevní struktury a hierarchie považovat za „prvotní hřích“ křesťanství, za počátek vzdálení se od cesty prvotních křesťanů; jenže já stále trvám na tom, že nebýt toho, tak by dnes dost možná o nějakém Ježíšovi Nazaratském nevěděl – s výjimkou specializovaných historiků – téměř nikdo.

    To o co se jedná je neustálý, ve vzájemné dialektické provázanosti probíhající proces mezi vnitřním a vnějším, mezi niternou metanoiou a mezi pevnou vnější stavbou. Kdekoli nám bude chybět jedna z obou stran, tam bude vždycky něco špatně.

  100. Pane Poláčku, to jste vybral vskutku zajímavé výroky od toho Masaryka a Havla, skoro bych Vás podezíral, že jste si je vymyslel 🙂 Ale myslím, že se dají vysvětlit.

    Havel byl synek ze silně privilegované rodiny, podle všeho i s dobrým citovým zázemím (což chudí lidé často nemohou svým dětem dát, protože na to nemají čas a nebo jsou frustrováni). Sice o ty privilegia zčásti poměrně brzy přišel, ale o to více možná usiloval o jejich znovunabytí. On byl možná už v těch 70. letech politikem, to jest lavíroval. Prohlášením se za socialistu by se jednak naoko přihlásil k tehdejšímu mainstreamu, ale zároveň se vymezil vůči vládnoucí garnituře. Zřejmě tedy předstíral, že je lepším socialistou, nežli komunisté. Po roce 89 se podílel na restauraci jak svého obrovského majetku, tak kapitalistického režimu, se vším morálním rozvalem: divokými 90. lety, rozkradením státního majetku a jeho rozprodeje za hubičku do zahraničí, masovou nezaměstnaností, nárůstem bezdomovectví, exekucí atd. Sice se vůči tomu občas ozýval, ale ne nějak výrazně, v principu byl kapitalistou.

    Naproti tomu Masaryk pocházel z velmi chudých poměrů. Chudý i zadlužený byl i jako profesor, dokud se štěstím nedědil po jednom svém studentovi. Myslím, že na svůj původ nikdy nezapomněl a tedy bych mu jeho socialismus více věřil. Ale jako víceméně nadstranický prezident měl v ustálených poměrech první republiky minimum šancí něco změnit.

  101. Já si myslím (čistě teoreticky, protože ani jedno ani druhé není můj případ;-)), že i bohatý člověk se může stát socialistou. Pokud vnímá potřebu solidarity pro soudržnost a funkčnost společnosti a současně i věří v potenciál jejího dosahování systémovými prostředky – jejich korekcemi. Možná to má i snazší než bohatý mladý muž v tom novozákonním příběhu;-)…

  102. Máte ale pane Krupičko pravdu v tom, že V.H. asi socialistou alespoň později (bez ohledu na svůj majetkový stav) nebyl – to druhé (jen mnou navržené) kritérium zřejmě (i dle výkladu p.Poláčka) nesplňoval, byť to první jistě velmi.

  103. V Táboře prý Masaryk krátce po vzniku ČSR řekl: „Tábor je náš program a tomu programu zůstaneme věrni.“
    Myslel to socialisticky nebo spíš nábožensky?

  104. Nemohlo zůstat nepovšimnuto, že Havla a Masaryka spojuje určitá nemalá příbuznost, ideová i funkční. Navenek ji ovšem poněkud zakrývají rozdíly. Už sama doba, v níž oba muži působili. Jejich zjev byl až opačný: Proti téměř asketickému Masarykovi byl Havel vlastně hedonik. Masaryk byl zdravější, ve věku, kdy Havel již (po 13 letech) prezidentem nebyl, jím on nebyl ještě (zůstal pak ve funkci skoro 17 let). Co tedy měli Masaryk a Havel společného? Vedle osobní integrity a charismatu, to byl neobyčejně vyvinutý smysl jak pro zodpovědnost, tak pro spravedlnost. Odtud pramení jejich důraz na individuum, ale zároveň i vstřícnost vůči myšlenkám v zásadě socialistickým. A ovšem i jistý optimismus, modernismus, či víra v mladé a postupný pokrok. Pro oba byl socialismus do značné míry žádoucí, zároveň však ve svém idealismu doufali směřovat dále, za příliš blízký horizont.

  105. I kdyby chtěl, tak jeden člověk přece nemůže zavést socialismus. Byť by byl prezidentem.

  106. Vždyť on i do toho pivovaru, kde několik měsíců pracoval, jezdil mercedesem 🙂 Ředitel pivovaru moskvičem, on mercedesem a nechali ho, akorát to prý musel parkovat venku.

  107. Kdysi jsem četla na Soku takový článek – možná Hauserův (už jsem ho nikdy nedohledala) – kde se psalo něco v tom smyslu, že revoluce dělaly v dějinách vždycky „modré košile“ proti „bílým límečkům“. Jakmile se ale modré košile chopily vlády (byť prostřednictvím byrokratů, kteří vládli jejich jménem), dostaly bílé límečky, které byly potlačeny, příležitost, aby nyní ony udělaly revoluci.
    Vážně už si nepamatuji, jak to přesně bylo. Jenom mi v hlavě utkvěly modré košile a bílé límečky a to, že se karta obrátila. Ještě bych k tomu dodala svůj poznatek, že Bůh je vždycky na straně utlačovaných. A když se karta obrátí, Bůh podpoří druhou stranu.
    Jednou napsal Drápal takový článek o Babylonu a Jeruzalému. A tam vyjádřil v podstatě totéž, i když on to nemyslel třídně: Jeruzalém si s Babylonem nemůže vyměnit pozice, protože by už nebyl Jeruzalémem, ale Babylonem.

  108. Myslím, že tam bylo „modré haleny“ ne modré košile. To by zase znamenalo něco jiného.

  109. Pane Krupičko, slyšel jsem kdysi před desítkami let tu proslulou nahrávku: „Vona ta Zagorová neni špatná holka, ale vydělává miliony!“

  110. Paní Hájková, vzpomínám že jednou jste tu uvedla takový hezký příměr: představu Boha jako středu všech myslitelných kruhů „současně“. Vlastně asi nějak napříč časem, kdybychom čas v jednotlivých kruzích vnímali skrz pohyby jejich obvodů. Kdybych vyšel z tohoto jen příměru (a slov „kde jsou 2 nebo 3 v mém jménu…“), dá se doufat že Bůh je vždy uprostřed těch, kteří Ho potřebují…a tou potřebou se nechávají nějak reformovat. Zkouším tím vyjádřit, že by mohl být objeven i „na straně“ (právě teď) utlačujících (či bohatých, mocných), pokud by oni právě nahlédli, že v nejpodstatnějším smyslu jsou (právě i teď) velmi chudí, ne-mocní, (sebe-)utlačovaní. („U lidí je to nemožné,…“)

  111. Souhlasím, pane Nusharte. U těch revolucí by možná bylo lepší říct, že Dějiny jsou tehdy a tehdy na něčí straně. Ale Bůh není jenom Bohem dějin. Je to i Bůh člověka – osobní Bůh.
    A může být dokonce i s těmi, kdo se nesešli v jeho jménu. Jsem přesvědčena, že Ježíš působí i v mém manželství, i když manžel je nevěřící. Ale někdy mám pocit, že svým způsobem trochu věřící je, jenom to nechce přiznat.
    A vlastně, pane Nusharte, já už vlastně ani nemám co mluvit za chudé, protože mám rodinný domek se zahradou. Před rokem 1989 jsme neměli nic, jen byt, který manžel dostal od šachty. Z kupónové privatizace jsme s manželem získali každý přes sto tisíc, něco jsme si půjčili od známých a koupili jsme neobydlený starý domek, který jsme pak opravovali, vylepšovali a dnes v něm bydlíme.

  112. S těmi kruhy už si to přesně nevybavuji. Jeden (filosofický) citát zněl: Bůh je kruh, jehož střed je všude a obvod nikde. Řekl to tuším M. Ficino a po něm Mikuláš Kusánský a mnozí jiní.
    A Komenský zase mluvil o tom, že svět je kruh (kolo, jež se točí) a Bůh je nehybným středem. Čím blíže jsme obvodu točícího se světa, tím víc neklidu a zmatku v nás vyvolává. A čím blíže jme středu, čili Bohu (centrum securitatis), tím více pokoje máme.
    Mimochodem, teď jsem v jedné knížce četla (už nečtu skoro nic jiného než duchovní literaturu), že původcem nepokoje v nás je satan, který nám chce namluvit, že pro Boha nejsme dost dobří nebo podobné lži.
    Ale já si přesto myslím, že nepokoj může (přechodně) způsobovat i Bůh, který nás tím k něčemu vede. Co se mi však v té knížce líbilo, byla věta, že i když cítíme nepokoj, máme přesto zachovat pokoj. Ono to totiž zase pomine. Zkrátka mít pokoj i v nepokoji. To si myslím, že je celkem dobrá rada.

  113. Ad pan Krupička: Vedle toho meďáku by se dal uvést taky bejvák na nábřeží a chalupa zakoupená na Hrádečku… Beznadějný případ, ten Havel.

    S protivnou, až havlovskou pedanterií neodolám dodat:

    Ad paní Hájková: Asi to byly oboje límečky, modré i bílé.

    Ad pan Jiří Nushart: Ty (vydělané) miliony to v tehdy minulém roce byly celkem dva. (Byl to však stonásobek příjmu leckteré prodavačky, tedy ne že by Jakeš neměl kus pravdy.)

  114. Já teď zpětně koukám, pane Horáku, že tablet, ve snaze o opravu slov, mi napsal místo „haleny“ „baleny“.

  115. PŘÍJMY SPRAVEDLIVÉ A NESPRAVEDLIVÉ

    Tak za prvé, pane Krupičko, Havel si na ten svůj mercedes sám vydělal; on byl totiž – to se nedá nic dělat – světově známý autor, jehož hry se hrály na světových scénách, a tak je samozřejmé že z toho měl odpovídající příjmy. (Podle mého názoru byl Havel ovšem bez skutečného dramatického talentu; ale to tady není rozhodující.)

    Do jaké míry byl Havlův socialismus opravdu přesvědčivý? – To je opravdu nesnadná otázka. Můj názor je, že on byl zčásti důsledkem p r á v ě jeho „buržoazního původu“. On ve své typické osobní plachosti zřejmě už v dětství dost trpěl právě tím, že je – a to i mezi ostatními dětmi – jakýmsi exotem, právě jakožto syn boháče. A jeho příklon k socialismu byl tedy do určité míry snahou si kompenzovat tato svá osobní traumata.

    Bylo by ale nespravedlivé za jeho socialismem vidět jenom tyto ryze osobní, psychologické motivace. Havel byl bezpochyby humanista; a každý humanismus nevyhnutelně směřuje – alespoň v zásadě – k nějakému druhu socialismu, byť i třeba velmi umírněnému. (Například i Masarykův socialismus byl dozajista umírněný, a nikoli radikálně-revoluční.)

    Ostatně Havlův socialismus byl do značné míry právě masarykovského ražení. On sám o tom píše ve sborníku „O lidskou identitu“ – že on vlastně napřed prošel jakousi antimasarykovskou mladickou revoltou, protože v domě (a knihovně) jeho dospívání byl Masaryk vlastně všudypřítomný. Takže ho napřed z tohoto spontánního vzdoru vlastně odvrhl – aby se k němu později (už vědomě) navrátil.

    Což pak ale může být zdrojem dalšího momentu Havlova socialismu: já už jsem o jeho kritice západních demokracií napsal, že se mi zdá být spíše literární, nežli opravdu prožívaná. A dost podobné se to jeví i o jeho pozitivním vztahu k socialismu: i ten se jeví být spíše literárně fundovaný, nežli opravdu niterný. (Pan Krupička tu může mít nemálo pravdy s poukazem na rozdílné životní osudy Havla a Masaryka, tedy na jejich reálnou sociální zkušenost a podmíněnost.)

    ————————–

    Tolik tedy k Havlovi; ale podívejme se teď na tu otázku spravedlnosti nebo nespravedlnosti příjmů. Hana Zagorová? Její „milión! Dva milióny!“, jak zněl legendární výrok Miloše Jakeše.

    Ano, ono se to jeví být až směšným projevem maloměšťácké závisti. Ale – jak naprosto oprávněně konstatuje pan Horák, byl to stonásobek tehdejšího příjmu dejme tomu prodavačky. Nebo zdravotní sestry.

    A teď si věc postavme takto: Hana Zagorová je nejenom „milá holka“ (jak konstatoval První tajemník), nýbrž dozajista i velmi poctivě a usilovně pracující umělkyně. Jenže: i taková zdravotní sestra koná velmi namáhavou práci, s mnohem vyšší odpovědností za životy pacientů. Jak se to tedy může srovnávat s principem elementární spravedlnosti, aby ta první měla stonásobně vyšší příjem než ta druhá?…

    Jestliže tedy onen proslulý výrok M. Jakeše v Červeném Hrádku byl směšný a trapný svou formou – pak mu opravdu není možno upřít nemalou odůvodněnost ve věci samé.

    A už zmíněný Havel: jak řečeno podle mého názoru on nebyl – na rozdíl od Hany Zagorové – dokonce ani talentovaným uměleckým tvůrcem. Své renomé si vydobyl tím, že v šedesátých létech psal hry karikující odcizený svět reálného socialismu. Analyzovat stavy vlastního odcizení, absurditu tehdejšího světa – to byla ovšem v šedesátých létech přímo móda, tady nebylo nijak nesnadné dostat se na vlnu popularity.

    Jak řečeno tento můj názor na Havlovy schopnosti dramatiky je jenom subjektivní; ale obecně se tak jako tak staví otázka, do jaké míry je spravedlivé, kdy nějaký populární umělec bez talentu má milióny – jenom díky své nezasloužené popularitě, zatímco tvrdě a poctivě pracující člověk „dole“ má třeba potíže se zaplacením svého nájmu?…

    Zkrátka, všeho všudy: jak už konstatoval Masaryk, dokud tento svět bude plodit nouzi a sociální nespravedlnost, do té doby bude žít myšlenka socialismu.

  116. Už jsem ty „haleny“ opravil, paní Hájková… 😉

    Zajímavé (a pro mě trochu zahanbující) ovšem je, že když jsem četl ty „baleny“, tak mě to ovšem poněkud zarazilo – ale jinak jsem to nezkoumal nijak dál, nenapadlo mě že je to překlep.

  117. Ale co se těch „bílých a modrých halen“ týče: neutkvělo Vám spíš v paměti to, jak jsem sám jednou na DR uváděl příměr s „červenými a modrými“ Vladimíra Párala v jeho „Milencích a vrazích“? On totiž právě tam vytvořil jakýsi archetyp střídání elit (a „těch dole“): napřed jsou nahoře „modří“, to jsou čistě držitelé moci, bez jakéhokoli dalšího impulsu, jsou zmrtvělí, vychladlí, zkrátka „modří“. Zatímco „ti dole“, ti hoří svým sociální hněvem, svou touhou po spravedlnosti, a to jsou tedy ti „červení“. (Páral ovšem nemohl použít termínu „rudí“, to už by bylo příliš okaté; už tak s tímto románem měl problémy s režimním ideovým dohledem.)

    Když se ale stane že „červení“ svrhnou modré a sami se dostanou k pákám moci – pak po nějakém čase i oni sami „zmodrají“. Jejich dřívější oheň boje za sociální spravedlnost vyhasne; a oni sami se stanou novou elitou, které se – stejně tak jako její předchůdkyni – nakonec jedná jenom o udržení vlastní moci. Takže se na opačném pólu zase vytvoří noví „červení“; a tak to jde pořád dokola.

  118. „Tábor je náš program“ – nejsem znalcem Masaryka, abych to mohl posoudit konkrétně; ale soudil bych že Masaryk to myslel v obojím smyslu, náboženském i sociálním. Ta husitská idea evangelikální autentičnosti a zároveň sociální spravedlnosti mu byla dozajista blízká.

  119. Ale tak jednoduché to není. Část společnosti přece jenom má lepší a část horší materiální, kulturní, sociální, intelektuální a j. předpoklady. Ty se za jednu generaci nespraví.

  120. Pane Horáku, Poláčku , Nusharte…, aby to nevypadalo, že tu chci za každou cenu na Václava Havla útočit, tak jsem se na včera díval zas na kousek jeho Vernisáže (TV insenaci s Ortenem) a zas se mi to líbilo, i když jsem tedy opět přemýšlel jaké maloměšťáctví to Havel kritizoval, to socialistické normalizační a nebo nějaké obecné? Protože to normalizační maloměšťáctví je oproti tomu dnešnímu, kdy bohatí např. létají pro zábavu do vesmíru a naproti tomu někteří chudí mrznou na ulici úplné nic.

    Ale co bych chtěl (pro jistotu) hlavně říci: je tu debata o tom, zda a jaký byl Havel socialista. A když tu socialismus byl a společnost jakýmsi (povšimněte si prosím, že používám stejné obraty jako Havel :-)) způsobem o rovnost usilovala, tak Havel jezdí několik měsíců do zaměstnání (a pokud se nemýlím, tak to bylo jeho jediné klasické zaměstnání za 20 let normalizace, živil se honoráři ze svých her, které psal rychlostí jednu za několik let) mercedesem, zatímco jak jsem psal, i ředitel jeho podniku má moskviče. Mně to tedy všechno moc socialistické nepřijde 🙂 Jinak nejsem ten typ levičáka, který by usiloval o absolutní rovnost, to mi přijde až příliš křečovité, ale řekl bych, že jsem rozhodně pro větší míru rovnosti a ekonomických práv řadových zaměstnanců než třeba Václav Havel. Zkrátka za to, že měl Havel nějaký ten majetek až tak nemohl, ale za své, z mého hlediska nedostatečné levicové, názory nepochybně ano.

    A nejsem žádný „divadelník“ a kvalitu her Václava Havla úplně neposoudím, ale také mě napadlo, zda ho na Západě nevyužívali jako jakési kapitalistické beranidlo a kvalitu jeho her či honoráře nepřecenili. Ještě jsem se díval na kousek Audience a přemýšlel, zda pro tu postavu lidového sládka, který byl nucen na Havla donášet Stb, ale příliš se mu do toho nechtělo, měl Havel pochopení a nebo se jí vysmíval. Chce se mi říci že spíše to druhé, ale vlastně nevím.

    Doporučuji tento monolog z filmu „Duck you sucker“: https://www.youtube.com/watch?v=Eb12-NqzEjE
    Ten chlápek tam mluví jako skoro sládek z Havlovy Audience a mimochodem, ten film byl natočen čtyři roky před zveřejněním Audience.

  121. I když samozřejmě tenkrát, před rokem 89, kdy stát mnohem více garantoval sociální jistoty než dnes, ten mercedes z hlediska image politika, který o sobě jako Havel tvrdí, že je socialista, nebyl takový problém. Otázka pak ovšem je, proč chtěl Havel takovýto režim, který tak skvěle podporuje verbání i materiální soulad jeho postojů tvořících dohromady jeho politickou image svrhnout? 🙂 ….. 🙂

  122. Já jsem zas před časem přemýšlela o tom, proč jel Havel, který měl být poprvé zvolen presidentem, do parlamentu autobusem. A přišla jsem na to. On totiž chtěl napodobit Ježíše, který jako očekávaný židovský král vjížděl na Květnou neděli do Jeruzaléma na oslu. Bývalo zvykem králů, že během jízdy na svou inauguraci či korunovaci nahradili koně oslem, aby ukázali pokoru. To Havel, pravda, nemohl předvést doslova, protože to by bylo v Praze moc divoké, jet na oslu, tak jako výraz skromnosti zvolil cestu autobusem namísto autem.
    Jo, na duchovní věci si on potrpěl. To mu nikdo nemůže upřít.

  123. Hezký religionistický postřeh, s tím autobusem:-) V takovémto zpětném pohledu, máte pravdu: asi až moc režije, až moc symbolů…
    —-
    Ano, taky si myslím že snad jen Bůh ví, jak blízko/daleko Bohu kdo z nás kdy je – věřící či nevěřící:-)
    A že skutečný Pokoj potřebuje být pravdivý. A pravdivost se asi hledá cestami nepokoje (van Gogh, Job…)

  124. Pan Krupička: Havel ovšem nesvrhával socialistický režim – nýbrž on bojoval proti režimu totalitnímu. To je naprosto zásadní rozdíl. V disidentském hnutí byli i naprosto radikální socialisté, jako například Petr Uhl. Ti onen pseudosocialistický režim vlastně „předjížděli zleva“: jejich kritika systému byla založená na tom, že ten právě n e n í skutečně socialistický, nýbrž že se v něm moci chopila nová (de facto kapitalistická) třída. Právě tato kritika zleva byla pro onen režim také nejvíce nebezpečná; a právě proto Petr Uhl strávil ve vězení ze všech disidentů nejdelší dobu.

    Co se toho mercedesu týče (nějak Vám tento Havlův povoz zjevně leží v žaludku, pane Krupičko) – pak myslím že Havel by si (vlastně stejně jako Marx) přál společnost, kde si k a ž d ý člověk může dovolit koupit si mercedes. Prostě kvalitní vůz. – Mimochodem, zrovna dneska jsem četl, že v době kdy Havel byl mluvčím Charty 77, tak mu příslušníci StB potají do nádrže jeho automobilu nasypali velké množství cukru – čímž mu zničili celé nasávací respektive spalovací zařízení, filtr, karburátor, svíčky… Nevím ovšem jestli se jednalo o tento mercedes, anebo jestli měl Havel v té době jiné auto.

  125. Jestli se Havel svému sládkovi z „Audience“ vysmíval nebo pro něj měl pochopení? – Já naopak mám podezření, že on (ačkoli ten se zaprodal režimu) s tím sládkem nakonec nějak soucítil.

    Havlův humanismus (a soucítění s ostatními) byl totiž opravdu až neskutečný, někdy dosahoval skutečně až biblických dimenzí. Jeden příklad: Havel byl v době svého aktivního disidentství neustále sledován policií, tajnou i veřejnou. A jednou se stalo, když jel na svou chatu na Hrádečku, se policistům ho sledujícím nedaleko od cíle porouchalo auto. A potom začalo strašně pršet. Havel se svými přáteli už byl v suchu v chatě; ale on si pak začal dělat starosti – o to jestli se v tom lijáku nestane něco těm policajtům! A opravdu se k nim vrátil, a pomohl jim jejich auto nastartovat!

    Oni se mu pak odvděčili tím, že mu provedli kontrolu auta, a na místě mu zabavili technický průkaz…

  126. Ještě je docela zajímavé, jak se liší vztah k Havlovi u různých křesťanů. Jedni křesťané ho obdivovali a obdivují, i když on nebyl křesťan a řekla bych, že měl asi daleko blíže k buddhismu. Zatímco jiní křesťané mu nemohou přijít na jméno. I z tohoto je vidět, že křesťané jako nějaký celek jsou už naprosto nemyslitelní. Že čas křesťanství jakožto univerzalismu už pominul. Tudíž člověk může být klidně křesťanem sám, bez církve. Může zkrátka sledovat svou osobní cestu víry. Církví pro něj budou všichni lidé – ať věřící nebo nevěřící.

  127. Paní Hájková, děkuji za ta slova – také to tak cítím – vůči svým blízkým a vůči každému koho nějak konkrétně osobně potkávám. Ale s výhradou, že já osobně jsem vděčný konkrétnímu společenství katolické církve – za „porození“ do víry;-), sdílení konkrétních svátostných darů, darů hluboce inspirativních setkávání, za obnovovanou blízkost s blízkými…

  128. Tak to by bylo hezké kdyby měl každý svůj mercedes, ale zatím bych řekl, že v Praze potkávám čím dál více bezdomovců. Hlavně po tom koronaviru.

  129. No, takže si to zkusme shrnout. Buď byl Havel zmatený, silně idealistický trouba, kterého zneužívaly silnější figury typu Klause a Kellnera a nebo to byl již od 60./70. let lavírující cynik, na první pohled ovšem s rafinovanou plachou vizáží, který se chtěl držet na výsluní, aby získal zpátky velký rodinný majetek a zajistil si přísun milenek (které šly spíše po té slávě, že). Já bych byl spíše pro tu druhou možnost a ty milenky mu samozřejmě jako chlap přeju 🙂

  130. Taky bych VH přál spíš tu druhou možnost:-), i když po vjezdu na „oslátku“ si v našem „Jeruzalémě“ reálně užil jak toho hosana davů, tak i toho co (mohl tušit že) muselo (z řádu skutečnosti) následovat.

  131. Pane Krupičko, zrovna v tuhle chvíli jsem uveřejnil čtvrtou, závěrečnou část mé série úvah o Havlovi. Tam najdete odpověď na určité Vaše otázky či pochybnosti.

    Jinak řečeno: všechno zcela jednoznačně ukazuje (a Eda Kriseová to vyslovuje přímo), že z obou alternativ je přece jenom správná ta první.

  132. Paní Hájková, k té recenzi na DR jsem dneska připojil svůj vlastní komentář. Já jsem ten film sám sice – samozřejmě – neviděl; ale tomu co tam recenzent píše celkem bezvýhradně věřím, už proto že to plně odpovídá mému vlastnímu očekávání, naprosto to zapadá do celé řady mizerných a kýčovitých českých životopisných filmů posledních let.

    A k dosti podobným závěrům dospěla i kulturní recenzentka deníku Právo, když její závěrečný soud zněl: „Je to filmově zdařilý, ale povrchně vyprávěný životopis.“

  133. JEDNOTA A RŮZNOST NÁZORŮ

    Křesťané a Havel – paní Hájková, to že názory křesťanů na osobu V. Havla mohou být diametrálně odlišné, na tom není nic tak podivného. Daleko spíše je to naprosto samozřejmé.

    Za prvé: křesťané nikdy nebyli nějaké jednolitá názorová masa. Už od samého počátku mezi nimi neustále hořely ostré názorové boje a ideové střety. Vztah prvotních židokřesťanů k „pohanům“, otázka vzniku hierarchické církevní organizace, ideové spory (a doslova války) o pojetí osoby Ježíše, jeho statutu jakožto „Božího syna“ – to jsou jen některé příklady názorových štěpení, které doprovázely křesťanství po celou dobu jeho existence.

    Tyhle názorové protiklady nejsou ovšem žádným specifikem samotného křesťanství; nýbrž ony jsou fakticky „základním zákonem“ lidského rodu vůbec. A – tato vzájemná nedohoda, nesoulad je dokonce jedním z konstitutivních, to jest existenčně nutných znaků tohoto lidského rodu!

    Není totiž člověku možno – žádnému jednotlivému člověku – aby samojediný obsáhl pravdu celou. Tedy aby ve své mysli, ve svém obrazu světa dokázal reflektovat, odrazit všechnu komplexitu tohoto světa, se všemi jeho možnými dimenzemi a variacemi. To znamená: jakmile vznikne nějaký názor (ať napohled jakkoli univerzálně platný) – hned vzápětí se naprosto nevyhnutelně vynoří protinázor. To není jenom protinázor, ve smyslu čiré opozice; nýbrž zároveň je to alternativní k o n c e p t. Který v sobě obsahuje přesně to, co tomu prvnímu, výchozímu konceptu ze všeho nejvíce chybí. Jinak řečeno: kdyby neexistovala tato názorová různost, lidstvo by natrvalo zůstávalo ve stavu pouze dílčího poznání, pouze polovičaté pravdy.

    A co více: nejenom že tato opozice názorů je nutná a potřebná z hlediska lidského rodu; ona má dokonce své mnohem hlubší, ontologické kořeny. Už od samého počátku řeckého myšlení se ukazovalo, že sama skutečnost má zcela zásadně bipolární charakter: vždycky tu stojí něco proti něčemu. U těch nejstarších řeckých myslitelů (ještě uchycených ve fyzickém nazírání světa) to byla polarita mezi ohněm a vodou, mezi vzduchem a zemí; ale později se toto vědomí polarity přesunulo do sféry nehmotných, principiálně-metafyzických, inteligibilních určení.

    V každém případě: nějakou naprostou, dokonalou „jednotu názorů“ (tak jak ji křečovitě tvrdila a hlásala komunistická ideologie) – tak tu nikdy nikde mít nebudeme. Ta je možná jenom tam, kde dochází k tvoření sekt, které mohou svůj „jedině správný názor“ prosadit mocensky.

    Na jednom jediném základě by alespoň určitá základní, univerzální shoda názorů byla možná: totiž kdyby všichni lidé pochopili právě tento prapůvodní, ontologicko-metafyzický princip polarity. Tedy že vždycky bude existovat tato názorová opozice, a že je tomu tak dokonce dobře.

    Svým způsobem tento princip pochopila politická demokracie, která připouští tuto pluralitu názorů. Jenže: liberální demokracie na straně druhé tuto mnohost, tuto roztříštěnost jednotlivých názorů nikdy nedokáže spojit, syntetizovat v jeden společný, provázaný celek. To co tu existuje je jenom neorganizované skladiště (ne-li přímo smetiště) všech možných dílčích pravd a názorů; ale bez schopnosti jejich vzájemného spojení, a tedy obohacení.

  134. Co se pak konkrétně vztahu křesťanů k osobě V. Havla týče, tak tady svou úlohu zřejmě i u křesťanů hraje ona zcela obecná názorová rozrůzněnost u jednotlivých lidských individuí; ale na straně druhé i Havlova role v dění druhé poloviny minulého století je velice ambivalentní, mnohdy přímo protikladná. Pak není možno se nijak divit tomu, že i názory na něj jsou stejným způsobem protichůdné.

    A i já sám jsem ohledně vztahu k V. Havlovi prošel značně složitým vývojem: v jeden čas (v zásadě kolem Listopadového převratu) jsem k němu byl kritický dost podobně, jako je dnes pan Krupička. – A to z prakticky stejných důvodů: protože se mi Havel zdál být jenom fíkovým listem tvrdého (klausovského) kapitalismu. A až mnohem později jsem se seznámil i s tím „druhým Havlem“, přemýšlivým a uvážlivým, poctivě hledajícím dobro v člověku a ve světě. Kdy jsem tedy své dřívější názory na něj musel do značné míry revidovat.

  135. Řekl bych, že Havla měli rádi a dodnes oceňují převážně křesťané, pro které je víra především spirituální záležitostí a kteří stáli (právě jen) o rehabilitaci náboženského přesvědčení a jsou pro svobodu a hledání. Pro takové byl Havel prezidentem na poměry v národě ke křesťanství dostatečně vstřícný a snad i osobně otevřený.

    Naopak křesťany, kteří měli sklon podporovat nejspíše vládu „silné ruky“, ovšem nikoli (navenek) ateistů, lidé, kteří nebyli zdaleka prosti fundamentalismu a na prvním místě pro ně byla rekatolizace, či „návrat ke Kristu“, nemohli v Havlovi najít naplnění svých představ. Spíše v něm naopak začali vidět (dalšího) pokušitele. Stali se skoro vesměs ostrými kritiky „listopadu“ a nového úpadku morálky. Za zlo ovšem většinou rozhodně nepokládají větší majetkovou nerovnost nebo ničení přírody. Společenská polarizace i novější vývoj v Polsku i Maďarsku je v jejich postojích jen utvrzují.

  136. Ale pane Horáku, tohle vaše rozdělení tak úplně nesedí. Co třeba Dominik Duka, který myslím Havla přijímal vcelku pozitivně, jako vítěze nad totalitou? Kam ho řadíte?

  137. Přemýšlet ještě neznamená domýšlet. Přemýšlivými s fíkovými listy jsme vlastně všichni……bych smířlivě dodal.

  138. Já jsem k Havlovi vždy vycházel s psychologizující berličkou….byl to synek z rodiny vyššího pražského finančního měšťanstva/financburžoazie. Tudíž jeho genetické a iniciální socializační uzpůsobení bylo substanciálně vzdálené imperativům bildungsburžoazie. Což bylo základem jeho postoje v procesu revitalizace kapitalismu ve vlasti.

  139. Jenže, pane Petrasku, jak už jsem zmínil, Havel sám uvádí, že knihovny v jeho rodičovském domě byly přímo prošpikované Masarykem. Čili se zjevně jednalo nejen o rodinu „financburžoazie“, nýbrž podle všeho i „bildungsburžoazie“.

    Jenže na straně druhé: není Bildung jako Bildung. Já už jsem napsal, že Havlova kritika Západu a jeho politického systému (včetně kapitalismu) se mi vždy zdála být spíše pouze literární, nežli skutečně osobně prožitou. A to byl nakonec – podle mého názoru – právě hlavní kámen úrazu. Havel patřil zřejmě ze všeho nejspíše do kategorie, kterou Marx s přezíráním nazýval „salónní socialisté“: tedy ti kteří o socialismu vedou duchaplné řeči v salónech progresivního (relativně) měšťanstva, ale sami se nikdy ve skutečnosti neosvobodí z tohoto měšťáckého prostředí. Jejich přihlášení se k socialismu nakonec vždy zůstane v čistě deklaratorní rovině, ale nikdy nepřikročí ke skutečnému činu.

  140. Samozřejmě, paní Hájková, že šedivá je teorie, ale strom žití se zelená. Názory (i volební preference) mohou být nemálo překvapivé a u jednoho navzájem i nesouladné.

    Co se týče Dominika Duky, tak s komunistickou represí (vůči otci) se setkal už v dětství a sám skončil ve vězení na počátku 80. let. Jeho tehdejším spoluvězněm byl Václav Havel. Je tudíž celkem přirozené, že Duka se s Havlem cítil blízký a spojoval s jeho působením na Hradě pozitivní očekávání.

    Kardinála lze myslím považovat za poměrně zřejmého antikomunistu, snad proto smýšlí pravicově. Je, ovšem v dnešním smyslu slova, realistou a nečiní mu (už proto) problém být zadobře s nejvyššími představiteli státu (zvláště mají-li konzervativní či autoritářské sklony). Přestože Duka chce zůstat ve svém úřadě důvěryhodným reprezentantem našich katolíků, zařadil bych jej ovšem do druhé z obou výše mnou vymezených skupin křesťanů.

  141. Duka a Havel – jde o to, paní Hájková, že sama Havlova role měla (jak znovu a znovu opakuji) velmi ambivalentní charakter, a tak si z ní každý mohl vybrat co se mu samotnému hodilo. Mohl si vybrat Havlův antikomunismus, a mohl si vybrat jeho humanismus. Duka si zřejmě v prvé řadě z Havla vybral jeho antikomunismus, respektive jeho boj proti totalitě.

  142. No prosím, tak tu máme další verzi. Byl to mystik a ne (realistický) politik. Mystik, který se stýká s dalajlámou, nechá katolickou církev organozovat svůj pohřeb… to TGM neudělal nebo ano?

  143. Gorbačov byl také mystik, pane Krupičko. Proto věřil, že NATO se nebude rozšiřovat na východ.

  144. Totiž – kdybychom chtěli na Havla hledět opravdu zlým pohledem, pak by skutečně bylo možno věc vidět tak, že on měl pro každého něco. Pro antikomunisty měl svůj antikomunismus, pro socialisty zase svůj (verbální a nezávazný) socialismus, pro věřící měl svůj smysl pro spiritualitu, pro nevěřící zase svou neúčast na personálně orientovaných náboženských směrech. Pro intelektuály měl svou literárně dramatickou činnost; ale pro rockery měl zase svou zálibu v Rolling Stones. Zkrátka, v daném smyslu byl Havel opravdu taková figurka pro všechny, pro každého měl něco, aniž by se proti něčemu (s výjimkou samotné totality) dokázal opravdu přesvědčivě vymezit a vyhranit.

  145. PROTI KOMU REVOLUCE?

    Pane Krupičko, když už Vas tady mám: zrovna dneska jsem na Vás myslel. Vy jste přece takový radikální revolucionář.

    Napadlo mě totiž, že všechny dosavadní revoluce spočívaly v tom, že byl někdo svržen. Nějaká mocenská či ideologická skupina, nějaká třída, a tak dále.

    Jenže: koho byste vlastně ještě chtěl svrhávat dnes? Kapitalisty? Pokud zůstane zachována tržní ekonomika, pak se ti kapitalisté vytvoří znovu, a to ve velice krátkém čase (jako se to stalo v postkomunistických státech). Svrhnout oligarchy? To je to samé. Svrhnout politický establishment? – I ten se okamžitě obnoví znovu. Svrhnout vládnoucí ideologii? Ta se nedá „svrhnout“ protože nadále velice úspěšně předstírá, že není žádnou ideologií.

    Takže: koho či co tedy vlastně ještě „svrhávat“?!…

  146. Koho nebo co lze dneska svrhnout?
    Inu, pane Poláčku, vždycky je co svrhávat.
    Dnes je ke svržení určena ona „formální demokracie“, kterou tak často a rád kritizujete. Nahradit ji hodlají autoritáři, připraveni očesat pluralitu na dřeň a nastolit vládu pevné ruky.
    Tato revoluce ještě nemusí být krvavá. Koneckonců, její plíživou formu můžeme pozorovat takřka za humny. Jak se ale jednou usadí, odstranit ji bez násilí půjde jen velmi obtížně.

  147. Co se týče toho svrhávání, myslím, že lze oprávněně pochybovat i o tom, zda vůbec byl svržen feudalismus. Nebo zda prostě jenom nazrál čas k tomu, aby byl vystřídán kapitalismem? Možná by se bylo to vystřídání obešlo i bez francouzské buržoazní revoluce či jiných protifeudálních revolucí, které svrhly jen určitou vládu, zkrátka nějakou politickou moc.
    Ale na druhé straně – ty revoluce asi zrodily občanskou (čili vlastně měšťanskou společnost).

  148. Tak ano, řekl bych to je podstata mnoha revoucí paní Hájková, že zlo je vystřídáno dalším zlem, jen o něco menším (viz ten můj odkaz z youtube výše). Naposledy jsme to zažili v roce 1989 🙂 Ale stejně, není třeba nádherná třeba ta scéna ze seriálu o francouzské revoluci, kdy se národní měšťanská garda přidá za pokřiku „Ať žije národ“ k řemeslníkům dobývající Bastilu? I když jim to spojenectví dlouho nevydrželo…

  149. Pane Poláčku, já Vám k tomu kapitálu zkusím později něco napsat, ale kdyby se mi to nepovedlo, tak za to samozřejmě může kapitalismus, který mě vykořisťuje a způsobuje, že nemám energii psát delší seriozní texty. A vlastně už v tom ani moc nevidím smysl. A taky za to samozřejmě může bohaté Německo, které nás a mě rovněž vykořisťuje 🙂

  150. Žižek by řekl, že ten, kdo zažívá revoluční nadšení a jiné „radostné“ stránky revoluce, by měl být připraven nést taky následky, a převzít odpovědnost za nový řád. I když se nepodaří podle jeho představ.
    A Karel Havlíček Borovský napsal:
    „Kdo chce dělati revoluce, musí dvě věci napřed povážiti: předně, má-li pevnou naději vyhrát, za druhé, má-li pevnou naději po výhře zavésti lepší svobodu a lepší vládu, než byla ta, proti které revoluci způsobil.“

  151. Václav Havel měl skutečně pro každého něco. Proto se také, mimo jiné samozřejmě, stal prezidentem. Ne pro sliby každému, ale pro pochopení, naslouchání a schopnost moderovat. K tomu se mimo osobních a povahových kvalit hodí také autentická (a strategická) pozice poblíž středu.

    Myslím, že Havel opravdu váhal, zda má po listopadu 1989 všemu, nutně především nominálně, šéfovat. Za prezidenta ho však chtěli lidé, svým vítězstvím překvapené opoziční hnutí i přátelé. Lidé na levici ani na pravici neměli nejen Havlovu známost, étos ani charisma, hlavně však byli příliš vzdáleni některým z rozšířených postojů a očekávání probuzeného aktivního občanstva. Dubček, Komárek ani Šabata nepřicházeli jako alternativa k Havlovi skoro v úvahu. Ani Benda nebo Vondra.

    Myslím, že centrismus nebyl žádnou Havlovou vypočítavostí. Už proto, že v této době byl nastávající prezident spontánní a otevřený, což veřejnost vycítila. Během výkonu funkce samozřejmě nabýval zkušeností, což nemohlo nemít dopad do praxe.

  152. Pane Poláčku, nedávno jsem viděl v televizi jednu z her divadla Járy Cimrmana. Ve výtečné scéně s trpělivou smrtkou se uhlobaron diví věštění z kamen, že přijde o doly. Zdá se mu k smíchu, že by mu někdo mohl ukrást díru v zemi.

    Tak to skutečně bylo a stále znovu bývá, že představivost lidem často nestačí k tomu, aby dokázali předjímat, koho (či co) by se dalo svrhnout. Pamatuji, jak můj otec, který hodně zažil (a přišel i o nějaký majetek a hlavně příležitosti), říkal někdy v první polovině 70. let, že tady se to už nezmění, snad ještě tak na Kubě. A ono to dopadlo, tedy zatím, zrovna obráceně.

    Ke svržení se opravdu může nachomýtnout velmi mnohé, často žel ne patřičné, nejen nějaká ta socha. Vše, co nemá těžiště úplně dole.

  153. On byl Castro tyranský cvok, ale měl za ušima. Aby na něj nemohli vyvinout větší tlak, pustil ze země velké množství migrantů. Když měl udělat reformy, udělal je, ale takové, které neohrozili podstatu režimu. Ještě v 80. letech několik („svých“) lidí popravil, vlastně to byla výjimka, zřejmě nechtěl riskovat ztrátu mocenského monopolu. A přitom internacionalisticky a humanitárně (hlavně zdravotnickou pomocí) zasahoval všemožně po světě. Kubánské angažmá v Angole bylo neuvěřitelné. Představme si, že by Česko (jsem zhruba stejně velcí) mělo tisíce kilometrů od svého území desetitisíce svých vojáků. To neexistuje. Kubáncům to ale šlo, i když s pomocí Sovětského svazu. A to vše proto, aby Kubu znovu neovládl americký kapitál.

    Jak vidno, tak boj proti kapitálu lze vyhrát 🙂 Otázkou ovšem je, zda Kubánci za tu výhru zaplatili přiměřenou cenu.

  154. PLÍŽIVÁ KONTRAREVOLUCE

    To bylo skutečně trefné pojmenování, paní Zemanová. 😉 Už podruhé ve svém životě tedy jsem „plíživým kontrarevolucionářem“…

    Ta formální demokracii totiž – tu opravdu není možno „svrhnout“, nějakým revolučním aktem. Totiž, abychom si rozuměli: demokracii jako takovou samozřejmě je možné svrhnout, potlačit, odstranit; nahradit ji diktaturou, tyranií, autoritativním režimem a tak dále.

    Ale ten bytostný f o r m a l i s m u s stávajícího způsobu demokracie – ten svrhnout možné není, jakýmsi jednorázovým, tím méně mocenským aktem. Její formalismus je možno pouze p ř e k o n a t, dlouhodobým a usilovným procesem rozvoje vědomí; tedy právě v prvé řadě uvědomění si její formálnosti.

    Tento proces vypracovávání vyššího stupně vědomí a uvědomění tedy musí být jak řečeno dlouhodobý, postupný, vlastně nikdy nekončící. V daném smyslu by ho tedy skutečně bylo možno charakterizovat také jako „plíživý“. Tento nárůst vlastního vědomí, to je něco co si člověk sám ani příliš neuvědomuje, to probíhá daleko spíše v jeho nitru, v hlubinách jeho nevědomí. Kde dochází pozvolna a neznatelně v posunu jeho hodnot, od vnějškových atributů k pochopení skutečné a pravé substance.

  155. Pane Krupičko, Castro vydal to povolení k exodu nespokojenců z vlastní země v prvé řadě proto, že vůbec neměl sebemenší představu o tom, k jak masovému odlivu jeho obyvatelstva dojde. On opravdu věřil tomu, že se jedná jenom o jakousi hrstku buržoazních elementů. Poté ale co tento exodus kubánského obyvatelstva (především do kapitalistických Spojených států) nabyl masového měřítka, tak to kubánský režim zase velice rychle zarazil. Hrozilo totiž reálné nebezpečí, že na „Ostrově svobody“ nakonec zůstane sedět jenom Castro sám se svým rodinným klanem.

    Co se pak týče angažovanosti kubánských vojáků a lékařů v zahraničí týče: tak tohle Castro nedělal z nějakého nezištného lidumilství, Kubánci si za to vždycky nechali dobře zaplatit. Právě tímto způsobem si Kuba alespoň zčásti nahrazovala chronický nedostatek deviz.

  156. Pane Poláčku, já bych řekl, že s tou Castrovou motivací a skutky to bylo složitější, pokud např. vím, tak si někdy za tu humanitární pomoc platit nechal, někdy ne. Je samozřejmě otázka, zda jeho primárním cílem nebylo udržení se u moci za každou cenu a ten jeho idealismus nebyl jen jakýsi vedlejší produkt té jeho touhy, nějak zvlášť si ho neidealizuji.

    Když přijde na lámání chleba pane Poláčku, tak jste kapitalista a spíše pravičák, spíš hledáte argumenty proti socialismu a levici než pro ně. Podle sebe bych řekl, že osobní motivace a životopis v tom hraje klíčovou roli, ale jak to doopravdy máte, to víte hlavně Vy sám. Možná byste to tady měl přejmenovat na centristické dialogy, místo levicových.

  157. Chcete tedy říct, pane Poláčku, že vítáte plíživý nástup autoritářů, odhodlaných odstranit „formální demokracii“, která vám není po chuti?

  158. „Centristické dialogy“ – to by nebyl zase až tak úplně špatný nápad, pane Krupičko.

    Dobře, přiznávám: já jsem „centrista“ – totiž v tom starém dobrém aristotelském smyslu, že skutečnou pravdu je vždycky zapotřebí hledat ve „správném středu“, na základě vyváženého posouzení všech aspektů dané záležitosti.

    A už ten samý Aristoteles ale konstatoval, že ten, kdo zaujme tento vyvážený postoj, se pro zastánce obou extrémních názorů vždycky jeví jako někdo, kdo přichází ze strany opačné. Takže ano, pane Krupičko: pro radikální levičáky jsem byl vždycky „obhájcem kapitalismu“, zatímco pro apologety kapitalismu jsem byl zase vždycky „komunistou“. A to jenom proto, že jsem vždycky zásadně odmítal sdílet s kteroukoli z obou stran její ideologická dogmata.

    Pane Krupičko, já jsem tu otázku po tom, „co a koho je vlastně ještě dnes možno svrhnout“, nepoložil náhodou. Protože dneska jsme opravdu v historicky naprosto nové situaci, která tu takto snad ještě vůbec nikdy nebyla.

    Opakuji znovu: doposud se všechny revoluce vyčerpávaly tím, že prostě někoho (či něco) svrhly. A všechny tyto revoluce nakonec – s Karlem Krylem řečeno „sešly na úbytě“ – právě proto že neměly žádný skutečně pozitivní program, s výjimkou svržení svých nepřátel. A pak když měli vítězní revolucionáři svět a společnost zorganizovat tak, aby dostáli původním ideálům – neměli v ruce nic více než jenom ten svůj negativismus.

    Pane Krupičko, jestli vůbec ještě existuje nějaká naděje na zlepšení tohoto světa, pak to bude právě jenom na základě nějakého opravdu pozitivního programu. Tedy takového, který dokáže v sobě spojit, integrovat velmi různé zájmy, velmi různé životní koncepty. Pouhé vykřikování radikálních (sociálních) hesel k tomu docela určitě stačit nebude.

    Proč tento web přece jenom nese název „levicový“ – víceméně zase z důvodů aristotelských; Aristoteles se sice snažil vytvořit politický model který by vyrovnával a harmonizoval různé (i protichůdné) zájmy; ale naprostým základem pro takovýto harmonický systém byl princip sociální spravedlivosti. Není možné vybudovat opravdu dobrý stát tam, kde jedna část společnosti má (nadměrná) privilegia vůči části jiné. Jakákoli otázka po dobrém a spravedlivém státním uspořádání musí tedy začínat otázkou sociální; nebo přinejmenším tuto sociální otázku musí mít v sobě zabudovanou jako integrální součást.

    ——————————

    A teď naprosto konkrétně, pane Krupičko: proti Vašim argumentům ve prospěch Kuby a Fidela Castra jsem se ozval proto, protože mi to připadalo jako příliš nekritická apologie. Prostě: skutečnost byla velice jiná. Ne že by nebylo vůbec nic co by u kubánského socialistického režimu nebylo možno právem vyzdvihovat: v daném regionu jedinečně vyspělé zdravotnictví (celkově dost možná vyspělejší nežli u samotných Spojených států), systém školního vzdělání pro všechny (v daném regionu skutečně nesrovnatelný); odstranění vyložené chudoby (v daném regionu taktéž vzácnost). Jsou tedy opravdu momenty které jsou na kubánském socialistickém režimu opravdu pozitivní; ale zrovna s těmi argumenty které jste použil Vy jste se strefil velmi daleko mimo cíle. A to jsem nechtěl nechat bez odpovědi.

  159. Paní Zemanová, zase mi podsouváte postoje, které jsem výslovně odmítl. Ještě jednou: je zcela zásadní rozdíl mezi demokracií jako takovou, a mezi formalismem současného typu demokracie. Autoritáři bojují proti demokracii samotné; ale ne proti jejímu formalismu. Přesně naopak: oni právě tento formalismus stávající demokracie využívají k tomu, aby ji zbavili i těch několika málo elementů pravé demokracie, která ona přece jenom stále ještě obsahuje.

    ———————–

    Mimochodem: právě včera jsem při sledování filmu o Jiřím Suchém objevil určitou scénku v jednom jeho představení, která mi dodává vynikající odrazový můstek pro demaskování právě tohoto formalismu stávající demokracie. Původně jsem převyprávění této scénky chtěl vřadit do této diskuse; ale vzhledem k zásadnímu významu této záležitosti jsem se nakonec rozhodl napsat k tomu celý tématický text. Pokud se nic nepřihodí nic nepředvídaného, měl by tento text vyjít už v nejbližších dnech.

  160. A ještě něco k tomu svržení: musím se vrátit k formulaci pana Horáka, ta může mít opravdu ambice na to být zařazena do katalogu výroků věčné moudrosti: že totiž „ke svržení se může nachomýtnout vše, co nemá těžiště úplně dole“.

    Ale to jsme vlastně zase zpátky u Aristotela (a u – pozdního – Platóna): že totiž dobrý stát (a jmenovitě pro Aristotela byl „dobrým“ takový stát, který není ohrožován revolucemi) – tak tedy dobrý stát musí nutně spočívat na (alespoň relativní) sociální spravedlnosti. Platón do dokonce spočítal naprosto přesně: v dobrém státě jeho nejbohatší příslušník nesmí vlastnit více nežli pětinásobně vyšší majetek, nežli jeho nejchudší člen!

  161. „Možná byste to tady měl přejmenovat na centristické dialogy, místo levicových.“

    Pane Krupičko, pane Poláčku, tento web se přece jmenuje „Dialogy“, popřípadě „Humanistické dialogy“, takž pokud nepovažujete dialog za záležitost čistě levicovou (popřípadě i ten humanismus – může vlastně podle Vás vůbec existovat nějaký nelevicový humanismus?), pokud tedy nepovažujete „dialog“ nebo „humanismus“ za čistě levicové záležitosti, pak je asi název tohoto webu v pořádku.

  162. A ještě něco k Havlovu „centrismu“. Ne snad že by tento středový postoj byl nějakou jeho vypočítavostí; ale byl ze všeho nejspíše projevem jeho ideové nevyhraněnosti. Respektive: nedostatku ideové profilovanosti.

    Zmíním znovu Aristotela: ten byl také „centrista“; ale ten jeho „správný střed“ nebyl v žádném případě fixně situovaný někde uprostřed, nýbrž byl pohyblivý, a podle okolností se mohl stát i velice vyhraněným postojem. Něco takového u Havla (v jeho politické funkci) víceméně zcela chybělo.

    Že se vůbec stal prezidentem: ano, je dost dobře možné věřit tomu, že on o tuto pozici sám nijak neusiloval, a dokonce se tomu vzpíral. Ovšem: je fakt že se v prostředí disentu nezrodila žádná profilovanější osobnost, nežli (alespoň) Havel. Padlo to tedy nakonec na něj.

    Ale – právě tím v podstatě sám sobě vykopal hrob. Protože tím okamžikem přestal být tím, co bylo vždy jeho doménou, jeho nejsilnější pozicí: přestal být kritickým intelektuálem. Který by mocným tohoto světa mohl znovu a znovu nastavovat kritické zrcadlo, pro rozpory mezi jejich slovy a jejich činy.

    Teď se stal sám mocným tohoto světa; a tím pro něj naprosto padla tato možnost kritického pohledu. On by totiž toto kritické zrcadlo musel nastavit v prvé řadě sám sobě; a něco takového nedokáže udělat prakticky vůbec nikdo.

  163. „Nelevicový humanismus“ – ano, pane Nusharte, to jste trefil naprosto přesně. Já sám jsem to chtěl zmínit, ale pak jsem se k tomu nějak nedostal, chod myšlenek se stočil poněkud jiným směrem.

    Ano, jakýkoli humanismus je sám o sobě automaticky „levicový“; přinejmenším právě ve smyslu základní sociální spravedlnosti.

    Na straně druhé: samozřejmě že mohou existovat i lidé, kteří inklinují spíše k pravicovému pohledu na svět; a přesto mají nesporně humanistické, a tedy i prosociální cítění. Ostatně pro příklad nemusíme chodit nijak moc daleko; domnívám se, že naši paní Zemanovou by bylo docela dobře možno zařadit právě do této kategorie.

    Ovšem: tito lidé se pak přece jenom ocitají v určitém interním protikladu, protože pravicové vidění světa a sociální cítění, to jsou přece jenom v zásadě dva zcela protichůdné principy. Proto bych skutečně i nadále trval na tom, že „humanistický“ v zásadě zároveň znamená „levicový“, přinejmenším ve své základní tendenci.

  164. No, a není už načase skončit s tou starou terminologií a vymyslet něco nového?

  165. Humanismus je, pane Poláčku, řekněme … vlastně takové jakési synonymum pro dobro, že ano.

    Takže bych to viděl asi takhle: Jestliže humanismus (dobro) by byl(o) automaticky levicový(é), tak třeba láska by zas mohla být automaticky křesťanská a „mimo církev (levici) by opět nebylo spásy“.

    Ač katolík, já tomuhle, pane Poláčku, nevěřím. Nevěřím, že skutecné dobro a jeho nositele lze prostě jen (za účelem toho, aby konečně všem bylo jasné, kde se to zatrachtilé dobro skrývá) pojmenovat a tím to pak bude jasné. To by nakonec mohl být i smysl onoho zákazu pojmenování…

    Když si dobro pojmenujete (budete mu říkat například „levice“, nebo třeba „katolická církev“) , tak si ho tím neochočíte, ale budete mít dobrý pocit, že už ho máte ochočené a víte o něm všechno.

  166. Rád bych, pane Poláčku, ještě dovysvětlil tu svoji předchozí reakci, neboť bych se Vás ani pana Krupičky tím svým předchozím vyjádřením nechtěl dotknout.

    Tvrzení o automatické levicovosti humanismu mě popuzuje asi podobným způsobem, jako někoho jiného může popuzovat třeba tvrzení o „automatické katolickosti dobra“. Jako katolík ovšem samozřejmě nemohu připisovat zlou vůli těm, kteří jsou vůči katolicismu kritičtí. Podobně jsem ale zase já kritický vůči současné podobě levice – v té její současné podobě levicovým být rozhodně nechci, takže to tvrzení o levicovosti humanismu mě tak nějak staví před hotovou věc: „Nechceš být levicový – nemůžeš být dobrý člověk“. To bych ale pak už měl docela chuť říct o svém nejintimnějším vztahu k takovéto levicovosti cosi docela neslušného… Jako antihumanistický hrubián si to koneckonců mohu i dovolit…

  167. „Stará terminologie“ – máte tím na mysli pojem „humanismus“ anebo pojem „levicovost“, paní Hájková?

    S těmi termíny je to ovšem vždy problém. Staří Řekové věřili tomu, že pojem určité věci je fakticky totožný s ní samou, s jejím samotným bytím. A že tedy když najdeme správný pojem dané věci, pak tím zároveň máme k dispozici její podstatu, a její pravdu.

    To má samozřejmě svou logiku; ale na straně druhé to svádí k tomu, že se pojmy lidské řeči zaměňují se samotnou (objektivní) realitou. Právě tato záměna ostatně byla základem víceméně pro celou německou idealistickou filozofii, především pak pro tu Hegelovu.

    Takže ale zpět k našim konkrétním termínům, humanismu a levicovosti: ty totiž v sobě obsahují právě tuto ambivalenci. Dejme tomu levicovost: ano, na straně jedné je to do nemalé míry (především svým leckdy inflačním používáním) už jenom heslo, floskule; ale na straně druhé stále ještě tento termín odráží určitou realitu. Nebude asi sporu o tom, že určitá část populace je světonázorově orientovaná levicově, zatímco jiná část pravicově.

    Co o co se nakonec jedná je to, těchto pojmů nepoužívat mechanicky. Nýbrž dokázat vždy vidět, vnímat a dokázat vysvětlit jejich „podhoubí“, tedy celý komplex živoucí reality který se za nimi skrývá. Ostatně, konkrétně to hodlám dokumentovat v odpovědi panu Nushartovi, ohledně vztahu pojmů „humanismus“ a „levicovost“.

  168. Myslím to dělení na levici a pravici, které vzniklo v době francouzské revoluce.

  169. Rozdíl je v tom, pane Nusharte, že konjunkci mezi humanismem a levicovostí je kdykoli možno věcně doložit; zatímco u tvrzení monopolu křesťanské církve či vůbec křesťanství na pojem či moment lásky takovýto věcný argument možný není.

    Proč je levicovost ve své podstatě příbuzná s humanismem (a naopak)?

    Co se humanismu týče, můžeme zůstat u toho vymezení, že se jedná obecně o „dobro“ – konkrétně o dobro pro člověka, to jest na straně jedné o odstranění všeho příkoří které se člověku děje, a na straně druhé o vytvoření podmínek pro jeho všestranný lidský (materiální, ale především kulturní) rozvoj.

    Teď se tedy podívejme na to, jak se k takto definovanému „dobru“ staví levice a pravice.

    Zásadní rozdíl je v tom: levice vždy programaticky vyžaduje onu zmíněnou ochranu člověka před násilím, příkořím, nespravedlivostí všeho druhu. Zatímco pravice zcela naopak vychází z klíčového hesla: každý jedinec se o sebe má postarat sám.

    Jestliže tedy levice vychází z pojetí člověka solidárního, pospolitého, pak pravice naopak vychází z pojetí člověka individualistického, který hledí v prvé řadě jenom na své čistě osobní (a tedy přinejmenším latentně egoistické) zájmy. A tam kde vládnou ryze osobní (tím spíše pak egoistické) zájmy, tam je opravdu sotva možno mluvit o humanismu. Alespoň ve výše zmíněném smyslu ne.

    Vůči pojmu „humanismus“ musí být příslušník pravice vlastně vždy automaticky podezřívavý:

    za prvé mu to „zavání“ nějakou obecně závaznou mravní normou – což je to co on bytostně nesnáší, on chce dělat jenom to co on sám uzná za dobré a vhodné; a

    za druhé on za touto závazností humanismu vždy hned vidí vtíravou ruku státu a jeho institucí, která ho prý omezuje v jeho výsostné „svobodě“.

    Tak tohle jsou důvody, pane Nusharte, pro tézi, že humanismus a levicovost spolu navzájem bytostně souvisí. Jak už jsem napsal, myslitelný je i „pravicový humanismus“; ale opakuji znovu, v tom případě se dotyčný jedinec nachází v určitém vnitřním protikladu.

  170. Ještě jsem našel něco k Havlovu vztahu k socialismu. Jedná se o událost z reformního roku osmašedesátého, kdy V. Havel byl jedním ze signatářů petice žádající obnovení sociální demokracie. To by skutečně asi tak nejspíše odpovídalo Havlovu postoji jakožto „socialisty“: jeho socialismus byl zjevně velmi umírněný, právě tak nějak na úrovni sociální demokracie. Ovšem: spíše asi ve smyslu původní, prvorepublikánské sociální demokracie, nežli soc-dem partaje zemanovského ražení.

  171. A ještě poznámka (či konkrétní ilustrace) k zásadnímu rozdílu mezi tím, jak se projevoval Havel v dobách disidentských, a jak v dobách svého vlastního politického působení.

    Jakožto disident Havel opakovaně pranýřoval stav odcizení člověka v kontextu průmyslové civilizace, a žádal obnovu autentického lidství a autentického občanství.

    Jenže pak došlo k tomu, že se v Praze konala nějaká velká slavnost na počest Havla, snad k nějakým jeho kulatým narozeninám. Či k jeho znovuzvolení, už opravdu nevím. V každém případě to bylo velké nablýskané show, dali si tam dostaveníčko snobové snad z celé republiky. Jenom jeden se nedostavil, ačkoliv byl osobně pozván – Havlův důvěrný spolubojovník z disentu Jaroslav Hutka.

    Hutka odmítl se tohoto měšťáckého a kýčovitého spektáklu zúčastnit, protože ten se mu jevil jako zrada právě jakékoli skutečné autenticity. V jeho očích se tu Havel ocitl vlastně už „na druhé straně“; tedy ne na straně těch, kteří neustále hledají pravý smyl autentického žití, nýbrž na straně těch, kteří žijí ve snobské bublině pouze předstírající skutečný život.

    Je to napohled jenom maličkost; ale podle mého názoru právě ona plastičtěji nežli cokoli jiného zobrazuje ten zcela zásadní rozdíl mezi autentickým hledačem životních pravd – tedy Havlem z časů disidentských, a mezi tím Havlem, který se po svém nástupu k moci sám stal součástí odcizeného, snobského a umělého establishmentu a jeho falešného a neupřímného způsobu existence.

  172. Mimochodem, patřilo by to sice vlastně do jiné diskuse, ale v dnešním Právu vyšel text od Matěje Metelce (z A2) ještě na téma „konzervativního socialismu“. Metelec tu znovu potvrzuje (a přesvědčivě dokládá), že levice je principiálně nemyslitelná bez ochrany i minoritních práv.

  173. Řekněme, že politická pravice hájí sama sebe, vystupuje za sebe, zatímco politická levice vlastně ne. Ona sama většinou ke znevýhodněným nepatří. Ona pouze vystupuje za ně, jedná jejich jménem. A to dokonce, i když ji ti znevýhodnění nevolili. To může vypadat jako ušlechtilé nebo rytířské jednání. Otázkou je, zda to hájení menšin a znevýhodněných není zároveň jakýmsi ochranářstvím, čili paternalismem, a zda jim nemůže do jisté míry škodit. Nebylo by nakonec lepší, kdyby ti znevýhodnění hájili sami sebe? A nebylo tomu vlastně u původní levice právě tak? Tedy že sami dělníci pochopili, že není jiné cesty, sami se politicky vypracovali a byli pak činní třeba v sociální demokracii?
    Humanismus může mít více významů. Může to znamenat – dopřejte lidem, ať se mají dobře, ať žijí v dostatku, nic po nich nechtějte – nebo to může znamenat – přimějte je k tomu, aby ze sebe vydali to nejlepší. Což většinou nejde bez utrpení.

  174. Řekl bych, že za kapitalismu je levicové smýšlení poněkud blíže humanismu než pravicová orientace. I když i zde se lze třeba důrazem na zachování efektivity vlastní systému (možná i v podání pana Poláčka), tedy postojem pravicovým, humanismu hned tak neprotivit. V jiných společenských kontextech, řekněme za vlády Rudých Khmérů, je ovšem situace jiná: humanismus musí žádat konec režimu ve svých zdrojích i projevech (krajně) levicového.

  175. „Pravicové vidění světa a sociální cítění – to jsou v zásadě dva zcela protichůdné principy. Proto bych trval na tom, že ‚humanistický‘ v zásadě zároveň znamená ‚levicový‘.“

    —————————-

    Pane Poláčku, dovolte mi otázku:

    Vy tedy inklinujete spíše k pravicovému pohledu na svět a vycházíte tak z pojetí člověka individualistického, člověka hledícího spíše na své osobní zájmy, aby se tím pak sám tento člověk mohl cítit autorem svého života a dát svému životu potřebný smysl, nebo inklinujete spíše k levicovému pohledu na svět – vycházíte z pojetí člověka pospolitého a je Vám tedy spíše cizí dělat něco, co sám uznáte za dobré a vhodné, podřizujete se v tom raději kolektivnímu mínění a ceníte si tedy spíše této pospolitosti a soudržnosti nad individualitou?

  176. INDIVIDUALISMUS A KOLEKTIVISMUS

    Opravdu velmi příhodná otázka, pane Nusharte. Jde sice trochu „na tělo“, ale je naprosto legitimní, a míří do černého.

    Takže napřed bezprostředně osobní odpověď na osobně položenou otázku: ze všeho nejspíše bych se mohl definovat jako „individualistického kolektivistu“.

    Zní to paradoxně? – Dozajista. Právě proto jsem se ve svém životě znovu a znovu ocital mimo všechny klasické a konvenční názorové proudy (a to i ty kolektivistické), protože jsem nakonec nepatřil ani tam ani tam.

    Rozeberme si teď tento napohled paradoxní postoj poněkud podrobněji. Napřed kolektivismus: pro mě byla vždy primární idea pospolitosti. Tedy vzájemné solidarity, vzájemného souznění, harmonie.

    Ale: tady už musíme udělat první zastávku, a naprosto jasně si určit, kam cesta povede dál. Pojem „pospolitost“ totiž zdaleka není identický s pojmem „kolektivismus“. Jsou to sice dozajista pojmy (a skutečnosti) velmi příbuzné; nicméně ne totožné. Pro mě byla rozhodující „pospolitost“ především ve smyslu ideovém, kdy je možno třeba i v cizím člověku rozpoznat a shledat bytost příbuznou; ale to ještě naprosto neznamená, že by proto člověk musel být neustále fyzicky přítomný v nějakém kolektivu. A především: naprosto a vůbec to neznamená, že by se člověk proto musel chovat jako člen stáda, bez vlastního názoru a bez vlastní vůle.

    Právě proto jsem napsal, že se cítím být na jedné straně „kolektivistou“ (ve výše uvedeném smyslu) – ale na straně druhé zároveň individualistou. A to dokonce dost hodně vyhraněným individualistou.

    Protože – to se nedá nic dělat – ten kolektivismus totiž skutečně velice svádí ke stádnosti. A tupohlavá, bezmyšlenkovitá stádnost – to je něco, co je mi ještě nepřijatelnější nežli osobní individualismus. (Ke vztahu individualismu a stádnosti ještě později.) Proto tedy – kolektivistický individualista.

    Teď ale k tomu individualismu: ani tady není věc jinak jednoduchá a jednoznačná. Na jednu stranu by se dalo soudit, že jestliže kolektivismus má tendenci ke stádnosti, pak individualismus je logicky naprostým opakem vší stádnosti.

    Ovšem – když jsem svého času přišel z kolektivistického socialismu do země individualistické liberální demokracie, byl jsem překvapen, a nakonec vyloženě otřesen tím, jak naprosto u n i f o r m n í je tento zdánlivě natolik individualistický člověk Západu. Ano, každý si žárlivě střeží nedotknutelnost svého vlastního já; ale nakonec se svým smýšlením, ale i celým svým životním způsobem řadí do velkých skupin, ve kterých vládne naprostá uniformita. Oni myslí stejným způsobem, zastávají stejné názory, chovají se stejně, oblékají se stejně. Takže v tomto zdánlivě naprostém individualismu nakonec vládne přinejmenším ta samá stádnost, jako v kolektivismu. A dokonce bych si troufal tvrdit, že náš – socialistický – kolektivismus byl nakonec méně stádní. Za prvé proto, že to byl kolektivismus vnucený; a každý tlak budí protitlak, když je někdo ke kolektivismu nucen, pak už z čirého vzdoru začne hledat opak. A za druhé: kolektivismus sám v člověku budí touhu posílit jeho vlastní individualitu, aby se v onom beztvarém kolektivu neztratil, neutopil.

    Takže individualismus jak řečeno nakonec také vede ke stádnosti; ale to není jeho jediná vada. Druhá vada vyplývá ze samé jeho podstaty: individualismus je omezený jenom na vlastní, osobní já. Individualista si namlouvá, že tím že všechny své životní akty může provádět jenom sám ze sebe, ze své vlastní vůle, že tím získává nějaký bohatý, nikým neomezovaný a nemanipulovaný život; ve skutečnosti se tím omezuje právě jenom na to své vlastní, individuální já.

    Byla tu zmínka o tom, že kdo je ponořen do kolektivu, tak přirozeně hledá posílení své vlastní individuality. Jenže – individualismus, to ještě zdaleka neznamená skutečnou individualitu. To je zase další záměna pojmů. Individualita – to je vyzrálost osobnosti, a tato osobnost může zrát jenom v neustálé konfrontaci s okolním světem, se životem. A tedy – se životem jiných lidí. Jenže: ten kdo své vlastní já vyhlásil za tu nejdůležitější věc na celém světě, kdo se tedy sám vyčlenil, vymezil proti všem ostatním – ten na životě těch ostatních nemá žádnou skutečnou účast, pro něj jsou vždycky jenom „ti druzí“. A nemá tedy nakonec vůbec žádnou příležitost k tomu, aby zrála a rostla jeho vlastní, pravá individualita.

    Zopakujme si tedy:

    – „pospolitost“ jako taková ještě nemusí nutně znamenat stádnost

    – individualismus jako životní postoj ještě zdaleka nezaručuje současnou přítomnost skutečné charakterové individuality.

    A proto i nadále trvám na tom, že je to právě postoj „kolektivistického individualismu“, který ze všech nejspíše dokáže zamezit jednostrannostem a excesům obou jednotlivých táborů.

  177. Paní Hájková, rozdíl je v tom, že dělnická třída byla (dejme tomu za Marxových časů) dozajista společensky, majetkově i politicky znevýhodněna – nicméně ona mohla čerpat z vědomí (a sebevědomí) své vlastní společenské majority. Zkrátka: ti dělníci mohli bojovat „za sebe sama“, protože k tomu měli dostatečnou sílu. Přinejmenším objektivně. Neměli tedy zapotřebí nějaké pomoci zvenčí, tedy nějakého „paternalismu“.

    Zatímco všechny ty sexuálně obtěžované ženy, transgenderové, přistěhovalci atd. – to všechno jsou minority, někdy velmi mizivé minority. Které tedy nemají žádnou šanci prosadit svá práva svou vlastní silou, svou vlastní početní vahou. A které jsou tedy odkázány na to, že se jich ujme někdo z většinové populace.

    Ostatně: když se takový Marx a Engels ujali práv dělnické třídy – tak to byla také „pomoc zvenčí“. Ani jeden z nich nebyl součástí proletariátu. A přece se pustili do boje za práva chudých – prostě jen tak, z principu. Z principu, že se nikdy nemá trpět nespravedlivé zacházení.

    Jestli tato „pomoc zvnějšku“ zavání paternalismem? – To je zase poněkud jiná otázka, kterou ovšem není možno jen tak bez dalšího vyvrátit. Když se vrátíme k Marxovi a Engelsovi, pak se nedá popřít, že oni skutečně mnohdy jednali jaksi „za zády“ dělnické třídy. Dělníkům šlo v naprosté většině vlastně jenom o zcela konkrétní zvýšení jejich mezd; zatímco tito dva teoretikové jim mnohdy vysloveně „vnucovali“ své projekty globální proletářské revoluce. Jednali tedy v zájmu dělnické třídy, ale mnohdy skutečně „o ní bez ní“, z pozice svého vlastního – nadřazeného – revolučního vědomí.

    To nebezpečí „paternalismu“ tady tedy skutečně je vždy přítomno; ale to snad ještě neznamená, že by se mělo přestat pomáhat druhým, jenom proto že toto nebezpečí hrozí. Řešením je se prostě toho paternalismu nedopouštět; tím že vůči tomu komu se snažím pomáhat nadále pociťuji bezpodmínečný respekt, k jeho vlastním zájmům a názorům.

  178. Co se pak těch dvou různých podob humanismu týče: ano, to je pravda, a sám jsem to zmínil. Je skutečně zásadní rozdíl mezi „pasivním humanismem“ a „aktivním humanismem“. Pasivní humanismus se omezuje jenom na odstranění přímé nespravedlnosti vůči někomu; zatímco aktivní humanismus směřuje k tomu, co Marx nazval „plným rozvinutím všech lidských potenciálů“. Jenže – takto aktivní humanismus se skutečně neobejde v každém případě bez intenzivní práce na sobě samém; a pokud je to spojeno i s vnitřní metanoí, pak je skutečně možno mluvit o nevyhnutelnosti utrpení na této cestě.

  179. Pan Horák: co se týče Rudých Khmérů, tak to byl ovšem režim natolik ultralevičácký, že ho opravdu nelze dost dobře zařadit do tábora klasické levice. Stejně jako vražedný hitlerovský fašismus není možno právem bez dalšího identifikovat s klasickou politickou pravicí.

    I když z marxistické strany byly vždy tendence tvrdit, že fašismus byl jenom přirozeným vyústěním kapitalismu, ve skutečnosti je pro takové tvrzení sotva možno předložit přesvědčivé důkazy. Samozřejmě: kapitalismus (a kapitalisté) inklinují mnohem spíše k nastolení pravicové diktatury, nežli diktatury levicové. A naopak: proletariát (pokud je opravdu drtivě vysávaný) inklinuje mnohem spíše k nastolení diktatury levicové, než pravicové.

    Ale to zdaleka neznamená, že by platilo „co kapitalista, to (tajný) přívrženec kapitalismu“. Vyplývá to už z logiky věci: kapitalista chce především produkovat (a dosahovat zisk) – a k tomu potřebuje v prvé řadě stabilní, vypočitatelné rámcové podmínky. Jistě: fašistická diktatura ho v případě nutnosti může ochránit před zradikalizovanými nároky dělnické třídy; ale k takovémuto zradikalizování dělnické třídy dochází jen značně výjimečně. Jenže: fašismus je i tomu kapitalistovi suspektní, za prvé právě proto že svou bytostnou „divokostí“ vytváří labilní a nevypočitatelné rámcové podmínky pro podnikání; a za druhé, protože fašismus zásadně neuznává něco takového jako klasická občanská práva, pak se kdykoli kterémukoli kapitalistovi může stát, že on sám se z nějakých důvodů stane obětí utlačovací mašinérie fašistické diktatury.

    To marxistické tvrzení, že „fašismus je pokračováním kapitalismu“ je tedy velice spekulativní, a fakticky pouze ideologické, jak řečeno jenom za zcela specifických okolností se může stát realitou.

    ————————————

    Vlastně vůbec, když už je tu řeč o humanismu, pak by téměř bylo možno říci, že typický kapitalista je ze všeho nejspíše „ahumánním humanistou“. Anebo možná přesněji: humánně modifikovaným nehumanistou.

    On je samozřejmě v prvé řadě nehumanista, jako kapitalista: protože jako takový má vlastně jediný zájem, totiž vytěžit ze svého dělníka/zaměstnance co nejvyšší profit.

    Jenže – a tohle věděl už Marx – ten samý kapitalista (nyní jako součást celé třídy kapitalistů) potřebuje v prvé řadě s v o b o d n é h o dělníka; nikoli feudálního nevolníka. Je to tedy zároveň v nejvlastnějším zájmu kapitalisty, aby jeho dělník byl svobodným člověkem, svobodnou bytostí. A tento „džin svobody“, jsa jednou vypuštěn z láhve, se už nedá zastavit, nedá spoutat. S touto čistě osobní volností pracovníka postupně dále a dále roste pojem jeho svobody, nabývá dalších a dalších obsahů. Kterýžto stav se nakonec stává společenskou samozřejmostí, kterou nejen akceptuje, ale i osobně, pocitově zvnitřňuje i sám kapitalista. A v tomto ohledu je tedy i sám kapitalista „humanistou“, respektive má v sobě určité elementy humanismu.

    Reálný kapitalista se tedy vždy nachází v průsečíku těchto dvou protichůdných pozic a motivací; a pak záleží už jenom na zcela konkrétní osobnosti toho či onoho kapitalisty, jakož i na rámcových podmínkách, který z těchto protichůdných momentů v něm nabude vrchu.

  180. Oxymorální afórie z pohledu euforické agónie

    Život je složitej, to jako individualistický kolektivista musíte vědět nejlíp, pane Poláčku. Ale ani já to nemám lehký: já su zase moravský Pražák, intelektuálně založený primitiv, pokrokový konzervativec, čili vlastně takový levicový pravičák – implicité humanistický antihumanista (vyhasla ohně kouř, zbortěné harfy tón, ztrhané struny zvuk), ale k čertu s těmi oxymorálními pojmy, že…

    Pojmy prostě zastarávají a aby člověk neměl pocit, že sterilní obsah pojmu je tím zastarávajícím – od světa již zašpiněným obalem kontaminován, kouká si na starý pytel pořídit novou záplatu. Jen ti konzervativci pořád zůstáváji u starých ušpiněných děravých obalů…

    Takže ten „humanismus“ je vlastně takový lepší obal na starý obsah. No nedá se nic dělat: i když šaty dělají člověka, tak taky vycházejí z módy, takže i ten humanistickej obleček bude brzy nemoderní, a to tím rychleji, čím víc lidí v něm bude chtít honit parádu.

  181. Pane Nusharte, opravdu si nemůžete odpustit tyto nesmysly?…

  182. To jsou, pane Poláčku, takové antimónie čistého rozumu, taková lákavá představa – jen tak si být, jen tak si volně existovat coby nezávislý na ničem nenezavěšený pozorovatel – vznášet se a nemuset být vůbec nikde na vůbec ničem zavěšen – jen tak si individuálisticky zcela svobodně hodnotit dobro a zlo – soudit ta pasoucí se stáda dole pode mnou…

    Má to ale háček: najednou si totiž uvědomím, že kromě těch stád tam dole jsem tu i já tady nahoře – nevznáším se moc nízko? Neměl bych výš nad ta stáda? Začnu usilovně mávat křídly, ale nepomáhá to. No jo, na něčem závisím, asi za košili na větvi nějakého stromu. Bože, co teď?

    „No jestli chceš, tak tě z toho frňákovníku sundám a posadím tě na trávu k tomu stádu.“
    „Ke stádu!? Néé, ke stádu nééé!“
    „Jak chceš. Kdybys měl hlad, tak si utrhni jablíčko vedle na větvi, snad pak dostaneš konečně rozum…“

  183. Obávám se tedy, že v té nezávislosti člověku brání závislost na vnímání sebe sama – potřebujete nějak vidět i sebe samotného, sám sebe nějak hodnotíte, takže nemůžete být na tomhle hodnocení sebe sama nezávislý – nejste nezávislý pozorovatel, vaše pozorování světa a lidí v něm je závislé na vašem hodnocení sebe sama.

  184. To je problematické místo liberální idey osvobození člověka. Problematické jak v rovině osobního osvobození (od „zvyklostí“ a od identity), tak v rovině vědecké objektivity. Musel bych se osvobodit sám od sebe. To je šance i prokletí pro náboženství, šance i prokletí ve smyslu, že se buď můžete vzdát subjektivity ve prospěch vyšší instance, nebo naopak svoji subjektivitu vyšší instanci přisoudíte a pak ji jejím jménem nárokujete.

    Vůbec přitom nezáleží, jestli tu vyšší instanci sám pro sebe vnímáte jako součást „náboženství“, nebo jako součást něčeho jiného – je to jedno – buď ji prostě reflektujete jako součást toho, čemu říkáte „náboženství“, nebo ji reflektujete jako součást něčeho, čemu říkáte nějak jinak, protože třeba náboženství považujete za překonanou záležitost. V obou případech jde ale o typ typického lidského chování, pramenícího v přirozeně přirozené – člověku vlastní a nevědomě neuvědomované – religiozitě.

  185. … Tedy pramenícího v tom, čemu ŘÍKÁME „religiozita“, ale můžeme tomu klidně říkat nějak jinak, když se nám to slovo nebude líbit (z hlediska vlastního sebehodnocení jako racionální bytosti), když tedy to slovo už pak „zastará“.

  186. Pojem (čehokoliv) tedy není objektivně nesen jeho objektivním obsahem, obsahem pojmu („čehokolivem“), je nesen společenskou shodou, shodou na představě co to slovo vlastně asi tak „ve skutečnosti“ znamená.

  187. Zdá se tedy nepravděpodobné, aby současně platilo, že:

    Liberální humanismus vychází zásadně z lidského individua, nikoli z lidského kolektivu. Vyznačuje se zájmem o životy druhých a o obnovení přirozeného vztahu mezi lidmi.

    Pojem „humanismus“ tedy není objektivně nesen objektivním obsahem tohoto slova, je nesen [v současnosti právě mizející] společenskou shodou na představě, co to slovo vlastně asi tak „ve skutečnosti“ znamená.

  188. Pane Nusharte, humanismus (liberální) ani tak neusiluje o „obnovení přirozených“ vztahů mezi lidmi, jako daleko spíše o vytvoření h u m á n n í c h vztahů mezi lidmi. To je rozdíl.

    Protože „přirozené“ vztahy mezi lidmi mohou znamenat také jejich přírodně podmíněné emoce, tedy vzájemnou nevraživost, soupeření, boje.

    Humanismus oproti tomu má zcela naopak charakter n o r m a t i v n í; on tedy staví hranice této lidské „přirozenosti“, a nutí člověka k jednání, ke kterému by tento jinak nebyl dobrovolně ochoten. A není rozdílu jestli tento normativní charakter humanismu má formu norem zákonných, anebo mravních.

    Co se pak obsahu samotného pojmu „humanismus“ týče, ten není ani zdaleka tak libovolný, jak se snažíte sugerovat. Samozřejmě v průběhu dějin, v průběhu rozvoje civilizace se obsah pojmu „humanismus“ také vyvíjí, rozvíjí, vnitřně obohacuje; ale základní principy zůstávají stejné.

    To jsou:

    – za prvé, ochrana člověka před násilím, diskriminací, nespravedlivostí všeho druhu

    – za druhé vytvoření podmínek pro to, aby každý člověk měl plné podmínky pro rozvoj všech svých lidských a osobních potenciálů.

  189. Panu Poláčkovi

    „Humanismus (liberální) ani tak neusiluje o ‚obnovení přirozených‘ vztahů mezi lidmi…“

    „Bylo by zapotřebí si přát společnost jinou, kde se zase obnoví přirozený vztah mezi lidmi…“

  190. NORMATIVNÍ CHARAKTER HUMANISMU,

    který, jak pane Poláčku nyní říkáte, „staví hranice této lidské ‚přirozenosti'“, tento normativní charakter humanismu ovšem musí mít nějaký zdroj – zdroj norem lidského chování, který je tedy mimo lidskou přirozenost (mimo proto, abychom se nedostali do rozporu s Vaší tezí o humanismu jako hranici proti lidské přirozenosti).

    Z čeho tedy tyto normy vychází, kde je jejich zdroj?

  191. Kde je zdroj norem? V mém příštím textu na téma legitimity a legality politiky se k tomu docela trefně vyjadřuje Ludvík Vaculík. Blíže se tomu tedy budu věnovat až tam. (Předběžně je možno říci: on „přirozenost“ staví prakticky do rovnítka s „normativitou“. Tedy vlastně ve Vašem smyslu.)

    Ale jinak jako zdroj pro tuto normativitu naprosto postačí i ten nejzákladnější lidský cit a nejzákladnější rozum: to že je někomu ubližováno, když mu nejsou přiznána práva jako těm ostatním, tak to je opravdu možno rozpoznat a pochopit na první pohled; k tomu není zapotřebí vytvářet nějaké složité teorie.

  192. Panu Poláčkovi

    „Humanismus neusiluje o obnovení přirozených lidských vztahů, protože přirozené vztahy mohou znamenat přírodně podmíněné lidské emoce. Zdrojem normativity humanismu je proto nejzákladnější lidský cit…“

  193. Jak se stát svobodným
    „Jen ten člověk je vyrovnaný, který je zakotven ve svém středu. My se však často necháváme ze svého středu vychýlit. Rozčilujeme se kvůli maličkostem. Ostatní na nás mají velký vliv, neustále se jimi necháme ovlivňovat. Kdo má pokoj sám v sobě, může vyrovnaně reagovat i na cizí odlišnost. Vnímá ji aniž by ji posuzoval. Nechává být ostatní takovými, jací jsou.
    Kdo nemá svůj střed, dostává se do silového působení ostatních a každý ho vychyluje jiným směrem. Brzy se pak takový člověk cítí rozložený, hnaný sem a tam ve vleku názorů, očekávání a soudů ostatních. Vyrovnanost vyžaduje, abych si vždy byl vědom sám sebe, vycházel ze svého středu a nechával ostatní být tam, kde jsou a takoví, jací jsou.
    Vyrovnanost také vyžaduje, abych se osvobodil od očekávání a nároků, které sám na sebe kladu.“
    /A. Grün: Umění stárnout/

    Nemusím dodávat, že naším pravým středem, z něhož se nemáme vychylovat, aby námi druzí nemohli manipulovat, je Bůh.
    Ta poslední věta (osvobodit se od očekávání a nároků, které na sebe kladu sám) souvisí i s požadavkem „nevykořisťovat sebe sama“, který byl vznesen ve vedlejší diskusi.

  194. PRAVÝ STŘED SEBE SAMÉHO

    No ano, paní Hájková, to je takový typický postoj spirituálního teoretika. Jenže: tento „pravý střed“ nedokáže nalézt nikdo, kdo není ochoten se vydávat i mimo jeho hranice, totiž do vášní a extrémů pravého života. Pokud na tyto oscilace, na tyto výboje samotného života budeme neustále jenom hledět spatra jako na nějaké „úchylky“, pak ten náš „pravý střed“ bude strnulý, neživotný, a prázdný.

    Už Aristoteles věděl – a musím to připomínat znovu a znovu – že „pravý střed“ není žádná geometricky středová pozice, nýbrž že je nutno vždy znovu a znovu nalézat a posuzovat, kde s v právě dané konkrétní situaci, vzhledem ke všem jejím aspektům tento „pravý střed“ nachází. Takže se naprosto může stát, že ten „pravý střed“ sám bude v dané konkrétní situaci velice vzdálený od toho, co se tímto „pravým středem“ zdá být z jakéhosi nezúčastněného, neutralistického hlediska.

    A připomeňme si ještě, že Ježíš sám byl jenom velice zřídka (pokud vůbec) takovýmto nezúčastněným, poklidným středem; nýbrž Ježíš dokázal být velice zaujatý, ne-li přímo bojovný. Ježíš tedy jednal daleko spíše podle Aristotelovy maximy. nežli podle návodů A. Grüna.

  195. Jistěže se neubráníme vášním a všemu tomu, co na nás útočí zvenčí. Jde jen o to, aby to vychylování bylo přiměřené a abychom věděli, že se vždy můžeme vrátit ke svému středu a najít tam pokoj. Ba dokonce to, že náš střed sám nás také hledá, aby nás vrátil k sobě. K tomu vůbec nepotřebujeme rozum, podobně jako ho nepotřebuje dítě učící se chodit. Těžiště najde i bez něj.

  196. Největším „vychylovačem“ je pochopitelně satan. A Ježíš to s ním zažil na poušti.

  197. Jestliže k nalézání tohoto středu „nepotřebujeme rozum“, pak se nijak nebudeme lišit od olověného panáčka, který si také vždycky automaticky najde svou – apriori určenou – rovnováhu. Respektive zůstaneme stát právě jenom na úrovni dítěte, ale nikdy nepokročíme někam dál.

    Zatímco pro Aristotela je přesně naopak rozum („rozumná úvaha rozumného muže“) pro nalezení správného středu konstitutivní, bez jasného rozumu vůbec není možno tento správný střed najít.

  198. Rozum nepotřebujeme k tomu, abychom nalezli Boha jakožto svůj střed, ale pochopitelně ho potřebujeme k jiným věcem.

  199. Obávám se, že nelze současně hájit vážnost rozumu, odmítat vágnost jazyka, a přitom přehlížet například takovéto rozpory:

    ✓ Zdrojem normativity humanismu je nejzákladnější lidský cit, humanismus nechce obnovení přirozených lidských vztahů, protože mohou znamenat přírodně podmíněné lidské emoce. 

    ✓ Je zapotřebí přát si společnost, kde se obnoví přirozený vztah mezi lidmi, humanismus neusiluje o obnovení přirozených vztahů mezi lidmi.

    ✓ Humanismus se vyznačuje zájmem o životy druhých, vychází zásadně z lidského individua, nikoliv z kolektivu.

    ✓ Nevím, co si počít s tou „zapomenutou“ částí populace, řešení tohoto problému je opravdu sotva možno najít, není zase tak obtížné nalézt pole pro reálný humanismus, postačí k tomu trocha dobré vůle.

  200. Paní Hájková, s tím „středem našeho života“ je zásadní problém v tom, že v této klidné středové jednotě s Bohem se dozajista cítili být i všichni ti křesťanští biskupové, kardinálové a i papežové, když žehnali vojskům chystajícím se provádět masakry ve jménu tohoto Boha; když chystali hranice proti „odpadlíkům“, když bránili jakémukoli sociálnímu pokroku, s tím že sociální hierarchii přece „chce Bůh“.

    Zkrátka, paní Hájková: tento „klidný střed“ sám o sobě v žádném případě není žádnou zárukou, že dotyčný nebude páchat ničemnosti. Tento „klidný střed“ je totiž holým pocitem vlastní identity, vlastního splynutí; ale není v něm obsaženo nic, co by mohlo pomoci v reálném světě zcela konkrétně rozlišovat, co je opravdu dobré a humánní, a co je ve skutečnosti zločinem a ničemností.

    Jistě, dobrý člověk si bude tento „klidný střed“ vykládat dobře, poctivě a humánně; ale opakuji znovu, není zde principiálně nic, co by mohlo být zábranou, že špatný člověk si to bude vykládat zcela jinak. A že dokonce toto své „vnitřní spojení s Bohem“ nebude používat jako ospravedlnění své vlastní ničemnosti.

  201. Pan Nushart:

    ad a) „základní lidský cit“ a „přirozené (ve smyslu p ř í r o d n ě podmíněné) mezilidské vztahy jsou naprosto rozdílné kategorie

    ad b) „obnovit přirozený vztah mezi lidmi“ zde znamená: obnovit ne-odcizený vztah mezi lidmi. Humanismus usiluje (samozřejmě) o obnovení neodcizených vztahů ve společnosti; ale za tím účelem si osobuje právo mít normativní charakter; tedy předepisovat určité (humánní) způsoby chování jedincům, kteří nejsou ochotni tyto humánní normy respektovat

    ad c) humanismus n e v y c h á z í z lidského individua; humanismus prostě se vší samozřejmostí respektuje p r á v a jednotlivé osoby, jakožto svou integrální součást. Pravý humanismus je ovšem něčím mnohem více, nežli (pouze) těmi tzv. „lidskými a občanskými právy“

    ad d) reálný humanismus ve smyslu těchto individuálních práv opravdu není nijak nepochopitelnou záležitostí, tady opravdu postačí trocha dobré vůle, pochopení vůči diskriminaci páchané na minoritách. Zatímco ta „zapomenutá“ část společnosti, to souvisí s odcizením, a to je už opravdu velmi složitá záležitost, kde je skutečně krajně obtížné nacházet nějaká jasná řešení.

  202. Pane Poláčku, mám zkušenost, že lidé, kteří si chtějí porozumět (protože mají dobrou vůli), si nakonec většinou porozumějí. A ti, kteří nechtějí, si neporozumějí.

  203. Snad bychom se tedy, pane Poláčku, mohli shodnout na tom, že jazyk (ten jazyk, jehož prostřednictvím nyní diskutujeme o pojmu „humanismus“) je z podstaty vágní (vágnost není jeho vylepšitelným nedostatkem). Pokud by totiž jazyk vágní nebyl a neumožňoval by tak svobodnou vnitřní obraznost („definoval by zcela exaktně graf funkce“), žádná krásná literatura by vůbec nemohla existovat.

  204. Myslím, že paní Hájková má pravdu: lidé, kteří si chtějí porozumět, si porozumějí – když mají dobrou vůli. Neporozumějí si, když se navzájem soudí a odsuzují. Petr Uhl se kdysi solidárně přihlásil k romské národnosti, já se, pane Poláčku, solidárně hlásím k blbé většině.

  205. Několik let jsem, pane Poláčku, pracoval mezi mentálně postiženými a rozuměl jsem si s nimi dobře. Ono se to už dnes ale nemá takhle říkat, protože to tu menšinu stigmatizuje. Když tedy přemýšlím, jestli se zastat spíš té menšiny s mentálním znevýhodněním nebo té Vámi ustavičně kritizované většiny hloupých lidí, uvádí mě to trochu do rozpaků a nevím, proč bych měl pořád stavět menšinu proti většině nebo většinu proti menšině a za někoho a proti někomu bojovat. Tohle není žádný humanismus, to je vnášení rozbrojů mezi lidi.

  206. V dobách, kdy ta destigmatizační terminologie nebyla ještě tak ustálená, propagovalo se chráněné bydlení místo ústavů a dělaly se občas i různé osvětové přednášky o tom, jak to mentálně postižení lidé mají v životě těžké, v těchto dobách jsem s těmito lidmi občas jezdíval metrem po Praze. Jeden z nich se ve vagónu ani vestoje skoro nikdy nepřidržoval, jeho ruce totiž byly plně zaměstnány typickým rychlým máváním („motýlek“), přesto však – nebo snad právě proto – se mu v kymácejícím se vagónu metra vždy obdivuhodně dařilo udržet rovnováhu. Takto jsme tedy jeli i nedlouho po nějaké té přednášce, dotyčný vesele poletoval po poloprázdném vagónu, z úst mu stékala slina a on situaci ještě komentoval hlasitými slovy: „My mentálně postižení to máme v životě těžké.“ Ostatní cestující s cukajícími koutky upřeně hleděli na špičky svých bot a tento člověk tehdy pro osvětu veřejnosti vykonal víc práce než leckterý přednášející odborník.

  207. Kdybych ale byl, pane Poláčku, humanista, předepisující určité humánní způsoby chování jedincům, kteří nejsou ochotni tyto humánní normy respektovat, tak bych ty cestující v tom vagonu metra napomenul třeba slovy: „Tady se nikdo nebude ničemu smát!“

  208. Přesně naopak, pane Nusharte: jazyk, lidská řeč mají schopnost být velice precizní; jde jenom o to dát si práci s jeho užíváním. Nepohazovat svévolně pojmy sem a tam, nýbrž vždy odpovědně přihlížet k jejich zcela konkrétnímu významu a kontextu.

    Jenže: právě tohle odpovědné užívání skutečně vyžaduje mít dobrou vůli pro věc.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *